Solární elektrárny: Primární bylo odhalit podvod

„Kam plynuly peníze, jsme nezjišťovali,“ říká žalobce Radek Mezlík. Na Vrchním státním zastupitelství (VSZ) v Olomouci byl specialista na nejzávažnější solární kauzy. Do značné míry tak určil, jak k nim státní zástupci budou přistupovat.

Kdy jste se poprvé setkal s nějakou solární kauzou?

V roce 2012, když jsem nastoupil na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. V té době tam bylo několik obdobných případů, které se začínaly prověřovat.

Foto: Archiv Radka Mezlíka

Byly fotovoltaické kauzy něčím jedinečné?

Pro mě představovaly úplnou novinku, protože škoda ještě během prověřování narůstala. Myslím tím dvacet let státem garantovanou výkupní cenu elektřiny určenou solárním elektrárnám, takže celková výše škody způsobená trestným činem roste každý měsíc s každou novou fakturací. Když to řeknu zjednodušeně, u trestného činu podvodu je obvyklé, že je dokonán, vznikla tím nějaká škoda a peníze jsou pryč. Následně se ten skutek prověřuje. Není však vůbec obvyklé, aby nějakým klamavým jednáním vznikla škoda, která postupně narůstá po dobu dalších dvaceti let. Na druhou stranu z hlediska skutkové podstaty, tedy že se jednalo o uvádění v omyl, o klasické klamavé jednání, se tyto kauzy od jiných podvodných případů neliší.

Státem garantovaná výkupní cena elektřiny pro elektrárny, jež dostaly licenci od Energetického regulačního úřadu (ERÚ), byla v roce 2010 12,15 korun za 1 kWh. Pro ty, co tuto licenci obdržely v roce 2011, byla jen 5,50 korun za 1 kWh. Zároveň se cena valorizuje, takže dnes velké elektrárny z roku 2010 dostávají 15,117 korun za 1 kWh a ty z roku 2011 jen 6,704 korun za 1 kWh. Zohledňovali jste při určování škody tento růst cen? 

Ne, v trestních kauzách se růst cen nezohledňoval, protože hranice škody velkého rozsahu je pět milionů korun. V těchto kauzách jsme se však běžně dostávali na stamiliony až miliardy korun, nárůst o nějaká dílčí procenta už proto nebyl podstatný. 

Škodu jste tedy určovali jako rozdíl mezi tím, kolik by elektrárna utržila v dalších dvaceti letech, kdyby dostala licenci v roce 2010 nebo v roce 2011?

Ano, prodej elektřiny za cenu roku 2011 byla částka, kterou mohli získat bez podvodného jednání. Majitelé fotovoltaických elektráren ale chtěli získat licenci do konce roku 2010. Proto často docházelo ke klamavému jednání, díky němuž obdrželi výhodnější cenu 12,15 korun. Rozdíl mezi cenami z roku 2010 a 2011 byl proto považovaný za škodu a soudní praxe to v podstatě potvrdila.

Rozlet a pád slunečních podnikatelů

Aktéři solárních kauz se ale často hájí tím, že stát tu vytvořil korupční prostředí, protože skokově snížil ceny. Nejsou solární kauzy jedinečné právě proto, že podnikatelé měli investici nějak spočítanou, často si na ni brali úvěr, očekávali tučný výdělek, avšak pravidla se náhle rychle změnila, pouhých 53 dní před koncem roku 2010?

Tyto námitky jsme vnímali, protože byly ze strany obviněných osob a jejich obhájců skutečně pravidelně vyslovovány. Nicméně skutečnost, že se ceny budou snižovat ke konci roku 2010, byla známá už v jeho první polovině. Je pravda, že rozhodnutí ze strany státu, jenž stanovil konečnou výši, o níž půjde cena dolů, bylo vydáno až někdy koncem roku. Ale my jsme si za tímto účelem dělali šetření a zjistili jsme, že už někdy na jaře 2010 byly k dispozici články, že dojde k razantnímu snížení výkupních cen solární energie. Zkrátka se vědělo, že to musí nastat, nevědělo se jen, o kolik korun to bude. Je pravda, že snížení bylo razantní, nicméně  dle mého názoru se obvinění touto argumentací zbavit viny nemohou.

V Německu se výkupní ceny měnily plynule podle poklesu cen fotovoltaických panelů a tedy menších finančních nákladů ze strany investora. V Česku takovému snížení ale bránila věta v zákoně o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů z roku 2005. Podle znění tohoto zákona se výkupní cena nesměla meziročně snížit o víc než 5 procent. Tehdejší vedení ERÚ (tento úřad stanovuje výkupní ceny) přitom říká, že na nutnost změny zákona dlouhodobě upozorňovali. V Česku tak ti šťastní, kteří dosáhli na licenci v roce 2010, získali zlatý důl – možnost prodávat dalších dvacet let elektřinu za přemrštěné částky. Nebylo tedy na místě prošetřit i politiky, kteří se změnou zákona otáleli?

I tímto jsme se zabývali. Byla to věc, kterou jsem přímo dozoroval. Prověřovali jsme důvody, proč se legislativa změnila s ročním zpožděním. Policie tuto věc poctivě prošetřila, ale nebylo možné dovodit odpovědnost konkrétní osoby. Nebylo zjištěno, že by na tom někdo z politiků seděl jako žába na prameni, že by to nějaká konkrétní osoba aktivně blokovala.

Trestní kauza vznikla z oznámení bývalé předsedkyně ERÚ Aleny Vitáskové (předsedkyní byla od poloviny roku 2011, pozn. red.), které primárně mířilo na předchozí vedení, jež podle ní otázku cen zanedbalo. Když se zjistilo, že ze strany bývalého vedení nedošlo k pochybení, muselo se jít do větší šíře. Předmětem prověřování se stal celkový proces, tedy jak to celé probíhalo.

Bývalý předseda ERÚ Josef Fiřt a jeho místopředseda Blahoslav Němeček říkají, že mohou předložit e-maily, kterými urgovali Vladimíra Tošovského, ministra průmyslu v Rusnokově úřednické vládě, či předsedu hospodářského výboru sněmovny Oldřicha Vojíře, aby změnili zákon. 

Přesně tak. Policie se zabývala tím, jaký byl tehdy osud těchto e-mailů, jak na ně jednotlivé orgány reagovaly. Obecně se dá říci, že nereagovaly tak rychle, jak by si možná laik představoval. Ale nedalo se z toho dovodit, že by to zpoždění bylo možné považovat za nějaké záměrné jednání. 

Které politiky konkrétně jste prověřovali?

To bych nekomentoval. Vyšetřováni byli vysocí politici včetně představitelů vlády. Kauza byla odložena.

Drželi basu

Solární podvod obvykle spočíval v tom, že elektrárna byla vydávána za hotovou, ačkoli ještě nebyla dostavěná. Předávací protokol mezi stavitelem a provozovatelem nebo revizní zpráva elektrikáře pak byly označeny za „účelově nepravdivé dokumenty“, které měly ERÚ uvést v omyl a sloužit k získání licence do konce roku 2010 a tím i majetkového prospěchu. Kdy je předávací protokol trestný?

Vždycky je nutné prokázat, že daný předávací protokol je ten zásadní, ten, o kterém se aktéři domnívají, že bude předložen ERÚ a skutečně poslouží k rozhodnutí o udělení či zamítnutí licence. Často jsme se setkávali s dílčími protokoly, kdy se část stavby předávala třeba o měsíc dřív. Také tam byly nepravdivé informace, ale nebylo možné z nich dovozovat trestní odpovědnost, protože to byly nějaké předběžné protokoly mezi dvěma společnostmi, jež nutně nemusely mít ten licenční význam.

Elektrikáři, kteří dělali revizní zprávy na nedokončené elektrárny, někdy dostali několik let vězení, jindy nebyli vůbec odsouzeni. Na čem to záleželo?

Na rozhodování soudu, je velké množství senátů, jež se touto problematikou zabývají, a jejich názory často nejsou jednotné. My jsme se jako státní zastupitelství vždy snažili, aby byl postup jednotný. Otázka přísnosti trestu u revizního technika je na samostatnou debatu, protože oni nebyli těmi hlavními, kdo inkasoval nějaké velké částky. Často byli v závislém postavení, dělali to pod tlakem. V případech, kdy se technik k věci postavil čelem, došlo k nějakému doznání, lítosti, jsem vesměs navrhoval, aby mu byl uložen podmíněný trest. Když ale neměl žádnou sebereflexi, z trestního hlediska nejsou splněny podmínky pro podmíněný trest. 

Úplatek milion korun za elektrárnu

Nejsou elektrikáři, ke kterým miliardy ze solárního boomu rozhodně netekly, tak trochu oběťmi solárních procesů?

Může se to tak jevit. Nešlo však o to, přepínat trestní spravedlnost a nekompromisně trvat na nepodmíněném trestu. Myslím, že revizní technici mohli vždy dostat pouze podmínku. Je ale pravda, že k tomu moc nedocházelo, protože se z nějakého důvodu rozhodli takříkajíc držet basu. Velmi často je v tomto směru asi ovlivnili další aktéři podvodné kauzy. Kdyby revizní technik doznal, že elektrárna opravdu nestála, tak by to potopilo ostatní spoluobviněné, vysoké manažery. Proto technici drželi tu společnou obhajobu. Jakmile na tuto hru ale přistoupili, často skončili ve vězení. Bylo na jejich rozhodnutí, jak se k tomu postaví. Já jsem se snažil dát všem najevo, že budu navrhovat podmínku, jestliže se technik dozná. Ale moc často se to nepovedlo.

Měli smůlu

Kdy lze o elektrárně prohlásit, že je nedokončená? Co to je nedokončenost?

Je to termín, pro který si soudy a státní zastupitelství musely najít výklad, ujasnit si, co se tím může myslet v trestním řízení. Případy, které šly do trestního stíhání, byly nakonec takové, že například celý blok elektrárny nebyl propojen a kabely visely pod každým panelem nebo chyběly velké části elektrárny. Když jsme někde tvrdili, že elektrárna byla nedokončená, měli jsme na mysli hodně, zásadně nedokončená. Neboli na první pohled je zřejmé, že její část nemůže být vůbec provozuschopná.

Dozoroval jste například jednu z prvních solárních kauz chomutovských elektráren Saša-Sun a Zdeněk-Sun z holdingu podnikatele Zdeňka Zemka. Jeho synové, jednatelé těchto elektráren, dostali za podvod šest let a devět měsíců. Jak na tento případ vzpomínáte?

Udělali tam klasickou Potěmkinovu vesnici a pak předstírali, že je všechno hotové. Předpokládali, že v těch elektrárnách provedou kontrolory a ukážou jim pouze to, co je už dokončené. Narazili ale na poctivého úředníka, za ERÚ tam byl tehdy na kontrole Rostislav Krejcar, který byl hodně pečlivý, navíc vzdělaný technik. Viděl, že to není na licenci. Dá se říci, že Zemkové měli smůlu, že tam přijel zrovna inženýr Krejcar. Kontrola byla pečlivě provedena, vše bylo zdokumentováno tak, že to potom obstálo v trestním řízení. Kdyby kontroloři jen vyslovili názor, popsali ho jednou větou, tak by z trestního řízení nic nebylo, ale oni to opravdu zdokumentovali. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale nedodělaných elektráren mohlo být mnohem víc, než jich nakonec skončilo u soudu, přesné počty se však už asi nikdy nedozvíme.

Spalující slunce podnikatele Zemka

Žaloval jste také elektrárnu Mrlínek. Soud nejdříve žalované osvobodil, až po vašem odvolání byli odsouzeni. V čem byl problém? 

Kauzy solárních elektráren jsou specifické, soud si to musí nastudovat, seznámit se s celou problematikou. Bez znalosti toho, co je to revizní zpráva či licence, to nelze náležitě posoudit. V případě Mrlínek jsme narazili na soudní senát, kterému jsme tyto složité věci neuměli vysvětlit. Vyhráli jsme až po mnoha letech. Na to, jak to byla jednoduchá a jasná věc – část elektrárny vůbec nestála –, se to neuvěřitelně táhlo, z mého pohledu si tak snadná kauza vyžádala strašně moc práce. Právě Mrlínek, a hlavně Saša-Sun a Zdeněk-Sun, byly jako jedny z prvních kauz významné i z pohledu precedentu. To, co zde soudy vyslovily, hodně utvářelo praxi v dalších případech.

Za solární podvody byla odsouzena řada pěšáků, třeba zmínění revizní technici. Naopak velkých hráčů, majitelů, kterým podvod přihrál velké peníze, moc stíháno nebylo. Například za elektrárnu Moldava dostali trest dva členové jejího představenstva, třetí člen představenstva a zároveň majoritní vlastník elektrárny, známý severočeský podnikatel Alexandr Novák, vyšetřován nebyl. Jak je to možné?

Vlastníci, koneční beneficienti, většinou nic nespáchali. To by museli opravdu něco podepsat, účastnit se nějakého klamavého jednání. Tohle je složitá věc. Policisté se zabývali i tím, zda politici nebyli při schvalování změny zákona, která umožnila razantní snížení výkupních cen, pomalí právě proto, že sami něco skrytě vlastní. Ale žádná velká zjištění tam nebyla.

Konečný vlastník elektrárny se z veřejných zdrojů často nedal zjistit, stopa končila u neprůhledných společností, registrovaných na Kypru nebo Britských Panenských ostrovech. Zabývala se policie zjišťováním skutečných vlastníků, tedy těch, kdo měli z podvodu prospěch?

V mých kauzách určitě ne. Jedna věc je získat podvodem výhodnou cenu a druhá věc je, komu peníze potom plynou. To může být někdo úplně jiný než ten, kdo se dopustil podvodu. Vlastnictví samo o sobě trestné není, muselo by to mít nějakou návaznost na podvod. Pro nás bylo primární odhalit podvod a zabránit tomu, aby se peníze vyplácely. Kam plynuly, jsme nezjišťovali, to nebylo předmětem vyšetřování. Ale zajišťovali jsme vyplacené peníze, jejich nelegální část, proto nás další osud legálních výplat tolik nezajímal.


Radek Mezlík (44) absolvoval Právnickou fakultu brněnské Masarykovy univerzity, v roce 2000 nastoupil do auditorské společnosti. Od roku 2002 do roku 2007 byl asistentem soudce Nejvyššího soudu. Od roku 2007 do roku 2011 byl státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně, v letech 2012 až 2021 žalobcem Vrchního státního zastupitelství (VSZ) v Olomouci. Od dubna 2021 je pověřeným evropským žalobcem Úřadu evropského žalobce. Na VSZ byl první specialista na nejzávažnější solární kauzy. Dozoroval také kauzu Stoka, případ možné korupce na radnici městské části Brno-střed.

Autorka textu: Hana Čápová

Autor úvodní fotografie: ČTK/Šálek Václav