Před dvěma dny měl na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech evropskou premiéru dokument o vraždě slovenského novináře a jeho snoubenky, která odkryla prohnilost tamního systému a nevyhnutelně zemi změnila. Pavla Holcová, jedna z hlavních postav filmu Kuciak: Vražda novináře (The Killing of a Journalist), po premiéře zpovídala amerického režiséra Matta Sarneckiho a společně vzpomínali, jak dokument vznikl.
Kolik jsi toho o Slovensku věděl, když jsi film začal natáčet?
Asi to bude trochu trapné. Moc jsem toho nevěděl. Na Slovensku jsem byl předtím pouze jednou, v roce 2006, kromě toho jsem o té zemi nevěděl skoro nic, a už vůbec ne o tamní politické situaci. Jakmile jsme ale začali natáčet dokument a na Slovensku jsem s týmem – Julií Babuščak a Evou Kubániovou – byl, a pak jsem mluvil s tebou, velmi rychle jsem se začal orientovat. Myslím, že reálie i atmosféru společnosti jsem začal chápat poměrně rychle, snad jsem byl dobrý student i navzdory jazykové bariéře. V tom mi také pomohl můj tým. Díky nim, ale i tomu, že jsem se na Slovensku pohyboval, si myslím, že jsem dokázal události zachytit autenticky, pravdivě.
Na Slovensko jsi dorazil asi týden po vraždě…
Nebyl to ani týden. Jedna z věcí, na kterou se mě lidé často ptají, je to, jak jsem se k práci na dokumentu dostal. Hlavním důvodem byla skutečnost, že jsem posledních deset let pracoval pro Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP, jeden z producentů dokumentu, pozn. red.) jako producent a tvůrce investigativních dokumentů. A žil jsem v Bukurešti. Před několika lety jsem pracoval na dokumentu „Killing Pavel“, což je film o vraždě ukrajinského novináře Pavla Šeremeta v Kyjevě v roce 2015. Součástí naší práce tenkrát byla analýza videí z pouličních kamer, kdy jsme se snažili odhalit podezřelé osoby, najít pachatele. Proto mě několik dní po objevení těl Martiny a Jána pozvali novináři, kteří s ním spolupracovali, do Velké Mači, kde se to stalo, přičemž jsme doufali, že uskutečníme nějaké podobné vyšetřování jako na Ukrajině a dokážeme odhalit vrahy.
Je důležité v takových případech jednat rychle?
Je to velmi důležité. Zvláště když je potřeba získat záznamy z kamer z okolí místa činu. Je proto třeba pracovat velmi rychle. To se bohužel na Slovensku nepovedlo, policie s námi nechtěla záznamy sdílet…
Vy jste přijeli na Slovensko a požádali o záznamy policii?
Ano.
Není to trochu naivní? Přece jste museli mít nějakou představu o tom, že slovenská policie přinejmenším nefunguje tak, jak by měla.
Popravdě jsem vůbec nepočítal s tím, že bychom ty záznamy dostali. Zaprvé, Slovensko není Ukrajina – v Kyjevě jsme většinu záznamů získali tak, že jsme prostě chodili po jednotlivých podnicích a obchodech, tedy privátních objektech, a žádali je o nahrávky z jejich bezpečnostních kamer. Většina kamer ve Velké Mači ale patřila městu a komunikace s kanceláří tamního starosty byla extrémně náročná, všechno už poskytli policii. Bylo by naprosto bezprecedentní, kdyby nám ty záznamy poskytli.
Rozhodli jste se tedy, že film nevznikne?
V té době nešlo o vznik filmu. Chtěli jsme pomoci při vyšetřování zločinu. Popravdě to byla poslední věc, kterou bych chtěl dělat, další dokument o zavražděném novináři. V té době jsem se také seznámil s Evou Kubániovou, která byla Jánova kamarádka, a spřátelili jsme se.
Ano, Eva pro investigaci.cz pracovala už dříve, pak si vzala volno a vrátila se asi týden před vraždou.
Vidíš, to jsem nevěděl. Celý případ jsem nicméně začal sledovat. Ne denně, tehdy jsem o žádný dokument neměl zájem. Ale zajímalo mě, jak bude pokračovat vyšetřování, jestli stopa skutečně povede k italské mafii, jestli to opravdu byla úkladná vražda objednaná ’Ndranghetou a provedená ve střední Evropě.
Kdy se tedy objevil nápad realizovat tento filmový dokument?
Vykrystalizovalo to na konferenci šéfredaktorů a editorů OCCRP v Lisabonu někdy na přelomu let 2019 a 2020. Nejsem si úplně jistý, jak to tehdy bylo, ale myslím, že jsi mi říkala, že máš přístup k policejním složkám týkajícím se vyšetřování a vysvětlila jsi mi, co všechno se v těch dokumentech nachází.
To bylo ale ještě předtím, než jsem vůbec věděla, do jaké hloubky dokumenty zachází.
Ano, nevěděla jsi, že tam budou nahrávky doznání vrahů, nahrávky z výslechů. Nevěděli jsme, co všechno najdeme. Ale pamatuju si, že jsem si říkal, tě pic, tohle je skvělý materiál, s tím dokážeme udělat něco úžasného.
Jeli jsme tenkrát z Bratislavy do Prahy a já ti vyprávěla celý příběh…
Přesně tak. Tehdy jsem se tě v podstatě zeptal, jestli mi můžeš vyložit novodobou historii Slovenska. To bylo poprvé, kdy jsem začal chápat celou situaci, seznamovat se s jednotlivými postavami. Mluvili jsme o slovenských zbohatlících, o Marianu Kočnerovi. A to jsme tenkrát nevěděli ani polovinu z toho, co víme dnes, jak celá vlivová síť fungovala. Do té doby jsem si myslel, že Slovensko je takový vzorový stát, vůbec ne jako problémové Polsko nebo Maďarsko. No, tento vzdušný zámek vzal rozhodně za své. Vím, že spousta Slováků věděla, že situace není až tak růžová, ale až do vraždy a následného zveřejňování informací a zatýkání vysoce postavených osob si neuvědomovala velikost celého problému. Část vlády a většina institucí byla prohnilá až na dřeň.
Poté, co sis přečetl policejní složku a pochopil slovenský korupčně mafiánský systém „našeho člověka“, objevilo se během natáčení dokumentu ještě něco, co tě překvapilo?
Velkým překvapením byl pro mě Marek Para (právník Mariana Kočnera, pozn. red.). Nikdy bych nečekal, že bude souhlasit s natáčením, že bude chtít být součástí dokumentu. Už tenkrát byl na Mariana Kočnera vyvíjen velký tlak, byl obviněn. Julia Babuščak – rešeršistka, producentka – se mě ptala, jak má Paru oslovit. Řekl jsem jí, musíš říct pravdu, že točíme dokument o vraždě a dění okolo. Tak jsme se sešli, což už bylo samo o sobě překvapení, že se s námi chtěl bavit. Vysvětlil jsem mu, že v dokumentu budou mluvit právníci obou rodin (Kuciakových a paní Kušnírové, pozn. red.), takže čím lepší bude obhajoba jeho klienta, tím lépe bude finální film vypadat. Že je důležité ukázat obě strany. Nakonec se Para ukázal jako jeden z nejpříjemnějších lidí, s nimiž jsme během natáčení pracovali. Což samozřejmě mohl být jeho zájem, ale i tak si ho celý štáb vlastně oblíbil. Rozhodně svého klienta reprezentoval velmi dobře.
Snažili jste se mluvit s Kočnerem?
Ano. Marek Para řekl, že nejlepší člověk na obhajobu Kočnera je Kočner, a dokonce tvrdil, že se Kočner s námi chce setkat a udělat rozhovor ve vězení. Vězeňská správa to ale nedovolila. Myslím, že to tenkrát bylo kvůli jeho dalším procesům. (Marian Kočner byl tehdy souzen v kauze falešných směnek televize Markíza, pozn. red.)
Dokument už vznikal, když byl vynesen rozsudek prvoinstančního soudu v Pezinku – Kočner a Alena Zsuzsová jsou nevinní. Překvapilo tě to?
Celý proces v Pezinku byl dlouhý. Popravdě řečeno jsem si myslel, že verdikt bude znít „viní“. Na začátku soudního jednání to totiž vypadalo slibně, jenže pak přišly různé průtahy a zrušená stání. Až to podle mě budilo dojem, že si soud myslel, že bude mít odsuzující rozsudek, ale něco tomu stálo v cestě, soudci se nemohou shodnout. V tu chvíli jsem si začal říkat, „sakra, tohle nebude verdikt, který bychom chtěli“.
Zasáhla tě práce na dokumentu emočně? Například když jsi natáčel rozhovory – nemyslím, jen s rodiči.
Jsem extrémně emocionální člověk. Za ty roky, co tuto práci dělám, jsem se ale naučil nedávat svým emocím takový prostor, aby třeba nerozptylovaly respondenty. Ale jsme jenom lidé. Když jsme natáčeli rozhovor s Kuciakovými, plakal celý tým, s tím se prostě nedá nic dělat. Nepřipadá mi ale vhodné, abych se jako režisér sesypal. Během natáčení jsem si velmi dobře vědom toho, co je třeba udělat, čeho je třeba docílit, a na to se soustředím. Extrémně důležité je udělat svou práci správně, musíš se na to soustředit, nepodělat to. V tomto dokumentu není jasně daný vypravěč, takže divák získává informace od jednotlivých aktérů, jejich výpovědi proto nikdo nesmí narušovat. Na druhou stranu je jasné, že mě tato práce zasáhla, byl jsem nervózní, soucítil jsem s lidmi, kteří zažili hrozné věci
Myslíš, že bys dokázal popsat, co byli Ján a Martina za lidi? Díky práci na dokumentu jsi je vlastně poznal?
Nevím. Nikdy jsem se s nimi osobně nesetkal. Nečetl jsem jejich deníky, četl jsem jen pár Jánových článků. Myslím, že by ode mě bylo arogantní tvrdit, že je znám. Co ale naopak můžu říct, je to, že znám jejich rodiny a jejich vztahy. Pro Kuciakovy a Zlatu Kušnírovou chovám jen ten největší respekt. Filmování byl dlouhý a těžký proces, během něhož jsme analyzovali smrt dvou lidí, kteří mi byli na začátku naprosto cizí. Měli jsme ale například přístup k jejich telefonům, k jejich společným fotkám, videím.
Jak jsi vnímal potlesk ve stoje, který následoval po promítání evropské premiéry filmu v Karlových Varech?
To bylo skvělé. Vůbec jsem si nebyl jistý, jak budou lidé reagovat. Na předchozích projekcích v zámoří (světová premiéra dokumentu proběhla v kanadském Torontu, pozn. red.) to bylo tak, že diváci prostě ztichli. Netleskali. Protože téma je velice silné, těžké. Karlovy Vary ale nejsou od Slovenska daleko a téma dokumentu je tu známé, blízké. Myslím si, že diváci netleskali pouze filmu, oni tleskali hlavně rodinám Jána a Martiny. Neumím si vůbec představit, co se těm rodičům v tom okamžiku honilo hlavami.
Ptala jsem se jich, byli pohnutí, dojatí.
Nikdy jsem nic takového neviděl, že by se lidé v sále otočili směrem k někomu a netleskali směrem k jevišti. Jen kvůli tomuto momentu stojí celá moje výprava sem, do střední Evropy, za to.
Jaký bude další osud tohoto filmu? Kdy jej bude moci vidět širší publikum?
Jedná se o promítání filmu v Česku a na Slovensku, mělo by proběhnout příští rok, v den výročí vraždy. Zkrácená verze bude k dispozici na některých televizních kanálech, například na BBC.
Autorky textu: Pavla Holcová, Zuzana Šotová
Foto: investigace.cz