Cecilia Anesi a Lorenzo Bagnoli pracují jako investigativní novináři v italské nevládce Investigative Reporting Project Italy (IRPI). Ta se jako jedna z osmnácti novinářských organizací zapojila do mezinárodního projektu Daphne (The Daphne Project). Hlavním cílem projektu sdružujícího 45 žurnalistů je pokračovat v kauzách, které maltská investigativní novinářka Daphne Caruana Galizia nedokončila, protože byla zavražděna.
Cecilia a Lorenzo jsou jedněmi z klíčových novinářů spolupracujících na projektu, po smrti Daphne se na Maltu vydali opakovaně. Svěřili se nám, že smrt kolegyně změnila jejich pohled na bezpečnost novinářů. Sami se totiž ocitli v situaci, kdy museli pracovat se svým strachem a paranoiou. Jaké to je vydat se po stopách kolegyně, která byla zavražděna kvůli své profesi? Na to nám během osobního setkání odpovídali naši kolegové Cecilia a Lorenzo.
Setkali jste se během mezinárodní spolupráce na projektu Daphne s nějakými potížemi?
Lorenzo: Problémy začaly vždy, když jsme se měli se zahraničními kolegy shodnout na dni publikace. Dohodli jsme se sice na společném datu, ale nakonec to bylo hodně napjaté. Každé médium má jiné standardy a očekávání. A žádné z nich zároveň nemá natolik náročný proces ověřování faktů jako OCCRP. [Organized Crime and Corruption Reporting Project, mezinárodní síť investigativních novinářů, jejímž jediným českým členem je i investigace.cz – pozn. red.]. To zabralo nejvíc času.
Kdo měl tedy poslední slovo?
Lorenzo: To záleželo na dohodě. V rámci projektu Daphne jsme se shodli na dvou datech. První série článků byla zveřejněna šest měsíců po vraždě, další pak v říjnu – pár dní před prvním výročím od vraždy Daphne.
Docházelo v tak velkém mezinárodním týmu ke konfliktům?
Lorenzo: Neříkal bych tomu konflikty. Nejdůležitější bylo najít rovnováhu mezi všemi médii, která spolupracují v rámci projektu Daphne. Nejvyhrocenější situace nastávaly při komunikaci s maltskými médii. Nešlo o nějakou štvavou kampaň proti celému projektu, jak byste si mohli myslet. Došlo však k tomu, že maltská média, která měla blízko k vládě, používala v souvislosti s projektem Daphne stejnou rétoriku jako nacionalistická strana [maltská Labour Party, jejímž předsedou je současný premiér Joseph Muscat, o jehož možném propojení s organizovaným zločinem Daphne psala – pozn. red.]. Tato média se pokoušela do projektu vtisknout politickou agendu, která vůbec nebyla v našem zájmu. Naším záměrem bylo udržet kauzy, na kterých Daphne pracovala, živými. A především pak vyslat do světa zprávu: pokud zabijete jednu novinářku, na její místo nastoupí dalších padesát, které vám půjdou v patách.
Znamená to, že na projektu Daphne se podílela maltská média, která kritizujete kvůli spolupráci s vládními politiky. Bylo bezpečné s nimi sdílet důvěrné informace?
Lorenzo: Nedá se mluvit o maltských médiích obecně. Spolupracovali jsme s novinářem, který pracoval pro jedno vlivné maltské médium. A tyto konkrétní noviny považuje většina maltského obyvatelstva za blízké nacionalistické Labour Party. Proto se provládní média vůči projektu Daphne vymezovala. Dotyčný novinář měl nicméně bezprostřední přístup k rodině Daphne a tudíž i k citlivým dokumentům. Díky němu ostatně celý projekt začal.
Jak se projekt Daphne liší od mezinárodních projektů, na kterých spolupracujete?
Lorenzo: Potřebovali jsme zjistit co nejvíce o místním prostředí. Proto jsme podnikli pět cest na Maltu. Až ke konci jsme našli způsob, jak se na Maltě zorientovat. Bylo například poměrně náročné vyznat se v příjmeních. Ostrov je velmi malý a v celé populaci se vyskytuje možná dvacet příjmení. Malta má přitom téměř půl milionu obyvatel. Ačkoliv mají často stejná příjmení, neznamená to nutně jejich pokrevní spřízněnost. Druhým velkým problémem byly adresy firem. Některé z nich jsme nedokázali najít ani na mapách Googlu.
V čem byl problém?
Lorenzo: Problémů bylo vícero. Obchodní rejstřík například v posledních dvou letech změnil názvy několika ulic. Pokud hledáte na mapě firemní adresu, která je starší více než dva roky, nenajdete ji. Má totiž nový název. Strávili jsme několik dní osobním mapováním a zapisováním nových ulic. Zabralo nám to dost času. V tomto konkrétním případě jsme se bohužel nemohli spoléhat na pomoc od místních. Všichni byli vystrašení jen při pomyšlení, že by mohli být součástí našeho pátrání.
Báli jste se, když jste byli na ostrově? Měli jste zvláštní bezpečnostní protokol nebo pravidla?
Lorenzo: Neřekl bych, že jsem se bál. Samozřejmě jsme museli víc dbát na svou bezpečnost. Začínám si zvykat, že na ni musím myslet mnohem víc než předtím. Párkrát jsme se ocitli v situacích, které vypadaly nebezpečně. Ale předem jsme byli domluvení na různých scénářích, co v takových chvílích dělat. Pro každou situaci jsme měli plán A, B a C. O každém kroku jsme informovali našeho kolegu z IRPI, který nás sledoval z Itálie, a navíc jsme komunikovali s editory z OCCRP .
Cecilia: Před odjezdem na Maltu jsme si připravili časový harmonogram – s kým se budeme v jaký den a hodinu stýkat. Když jsme šli k někomu domů, napsali jsme kolegovi do Itálie šifrovanou zprávu: Jdeme dovnitř. A pak, když jsme vycházeli, opět jsme napsali: Jsme venku, vše je v pořádku.
A bylo všechno skutečně v pořádku, nebo jste měli i nějaké problémy?
Cecilia: Cítili jsme velký tlak ze strany našich editorů, za každou cenou chtěli, abychom byli v bezpečí. Stále nám to připomínali. My jsme se ale museli setkat i s těmi „špatnými“ lidmi. Obvykle, když se konfrontuji se zločinci, jsem dost neoblomná a dožaduji se odpovědí na své otázky. Tentokrát jsem na naše bezpečí myslela neustále. Až na jednu chvíli, kdy jsme získali adresu jednoho z padouchů a bez rozmýšlení a upozornění kolegů jsme se na ni vydali. Zaklepali jsme na dveře jeho domu, otevřela nám dvoumetrová gorila oblečená v trenkách. Ten muž vystupoval velmi agresivně. S Lorenzem jsme se na sebe podívali a ihned vyhodnotili, že nemá cenu riskovat. Byli jsme uprostřed ostrova, navíc bez mobilního signálu, takže v tu chvíli nikdo nevěděl, kde přesně jsme. A taky jsme nevěděli, jestli nemá zbraň. Pokusili jsme se o konfrontaci a z celé situace bylo zřejmé, že tento pán s námi nechce mluvit. Myslím si, že jindy bychom na něj zatlačili, ale v tomto případě – pár měsíců po vraždě – nemělo cenu to lámat přes koleno. Potenciálně jsme se mohli vystavit velkému riziku. Nebyli jsme vystrašení, protože jinak bychom na ty dveře nezaklepali, ale někde uvnitř nás jsme pociťovali zdravý pud sebezáchovy. Co se stalo jednou, může se stát znovu. Naše ukvapené chování by nikomu nepomohlo.
Jednalo se podle vás o jednorázový projev pudu sebezáchovy, jak říkáte, nebo jste cítili trvalejší pocit ohrožení?
Cecilia: Možná trochu kombinace obojího. Asi to vystihuje napjatou atmosféru, ve které jsme museli pracovat. Můžu to hezky ilustrovat na jednom příkladu. Měli jsme domluvený rozhovor s naším zdrojem ve Vallettě, hlavním městě Malty. Bylo to v historickém centru a nemohli jsme najít místo na parkování. Protože jsme spěchali, nechali jsme auto uprostřed poměrně rušné ulice. Když jsme se vrátili z rozhovoru, Lorenzo otevřel dveře spolujezdce. Ale alarm se nespustil. „Jak jsi sakra otevřel ty dveře? Vždyť jsem ani nestihla zmáčknout tlačítko dálkového ovládání?“ ptal jsem se ho. A Lorenzo řekl: „Nevím, byly otevřené.“
V tu chvíli se nás zmocnila panika. Zjistili jsme, že auto bylo odemčeno a všichni naši editoři [v centrále OCCRP v Sarajevu – pozn. red.] začali šílet. Přikázali nám, abychom celé auto zkontrolovali. Měli jsme hledat cokoliv podezřelého – bombu, GPS zařízení nebo ověřit, zda máme funkční brzdy. V ten moment jsem se sama sebe ptala: „Jak mám proboha odhalit bombu v autě?“ Vždyť jsem nikdy žádnou neviděla. Takže na této super rušné ulici ve Vallettě jsme zkoumali elektrické kabely – lehli jsme si pod auto na silnici a dívali se na podvozek. Po dlouhé chvíli jsme si řekli: OK, tohle nemá cenu, nejsme na to vůbec vyškolení, ani nevíme, co máme hledat. „Lorenzo, jsi připravený?“ On souhlasně kývnul. „Tři, dva, jedna,“ nastartovala jsem auto. Možná to zní hloupě, ale myslím, že je důležité novináře připravit na podobné situace. Neříkám, že by všichni měli umět odhalit bombu. Ale měli by poznat, že někdo cizí v autě byl.
Jak se k vám chovali lidé na ostrově? Co vaše zdroje?
Cecilia: Myslím, že byli velmi přátelští. Tím chci říct, že jsme sice byli cizinci, ale věděli jsme, že zanedlouho ostrov opustíme. Na rozdíl od kolegů, kteří na Maltě žijí. Ve skutečnosti se naši místní kolegové po tom, co se stalo, velmi bojí a já jim to nevyčítám. Protože, a ještě jednou to zopakuju, co se stalo jednou, může se stát znovu. Dokud nebude vražda Daphne vyřešena, nemyslím si, že Malťané získají důvěru k justici a uvěří, že je schopná rozbít síť organizovaného zločinu. Můj dojem z ostrova je takový, že se nebojí jen novináři, ale i obyčejní lidé. Jedna moje kamarádka, která žije na Maltě, mi po uveřejnění článku napsala, že se jí moc líbil. Ale že ho nebude sdílet na Facebooku ani jiné sociální síti, protože se bojí.
Proto si myslím, že vražda Daphne zasáhla do každodenního života obyvatel Malty. Pokud se takhle lidi cítí, společnost má velký problém. Celá demokracie je ohrožená. Možná je dokonce zničená. Myslím si, že společnost jako celek by měla nějak reagovat. Daphne se stala cílem, protože byla hlasem všech těch lidí, kteří se báli mluvit. To jí přineslo mnoho informátorů, jenž by jinak veřejně nevystoupili. Byla jediná, kdo si řekl: já to prostě musím napsat. A úplně chápu její frustraci. Často shromažďujeme spoustu informací, ale nemůžeme je zahrnout do našich článků, protože naše zdroje se bojí něco sdělit pod svým jménem. A my nevíme, jak jinak sehnat důkazy. A to je velmi frustrující.
Takže z Malty nemáte jediný zdroj, který by vystupoval pod svým jménem?
Cecilia: Ne, nemáme. S výjimkou lidí, kteří byli konfrontováni.
Co Daphnina vražda znamená pro maltskou a obecně evropskou společnost?
Cecilia: Myslím, že mnoho Malťanů vnímalo její vraždu jako dobrou zprávu, protože je Daphne otravovala. Částečně proto, že jim neustále připomínala, že žijí ve zkažené společnosti. A taky kvůli tomu, že spousta lidí má zájem na tom, aby ilegální aktivity na ostrově nadále bujely. S nelegálním byznysem totiž na ostrov přichází hodně peněz, z čehož dost lidí profituje. Daphne tak byla „problémem“, který bylo potřeba vyřešit. Někteří Malťané nám říkali, že Daphne byla pro mnohé tvrdý oříšek, protože se nedala zastavit ani soudními spory. Nepřestala nikdy psát. Až vražda její psaní umlčela.
Jsou však na ostrově i tací, kteří věří, že jde o obrovskou tragédii. Tento pocit vnímáme i napříč evropskou společností, zároveň však jsme vůči tomu lhostejní. Malta je totiž stále jednou z nejnavštěvovanějších turistických lokalit. A teď je mi líto, co řeknu, ale myslím si, že by měla být jako turistická destinace bojkotována, dokud se z vraždy Daphne nebude někdo zodpovídat. Něco se prostě musí změnit. Rok po vraždě sice známe její vykonavatele, ale stačí to? Převzal za to někdo politickou zodpovědnost? V jiných zemích by odstoupil předseda vlády.
Vidíte nějaké společné rysy vraždy Daphne s vraždou Jána Kuciaka?
Lorenzo: Jedinou souvislost mezi těmito dvěma vraždami vidím v tom, že obě byly spáchány v Evropské unii. Myslím, že s vraždou Daphne jsme překročili pomyslnou červenou linii a namísto toho, abychom zabránili jejímu opakování, jsme něco podobného dovolili znovu. V Evropě nebyl nikdo, kdo by se tomu snažil zabránit. Jánova vražda potvrzuje, že skupiny lidí, kteří to udělali, mají naše vlády omotané kolem prstů. Nikdo dostatečně nevnímal rizika, kterým investigativní novináři v současnosti čelí.
Myslíte si, že je projekt Daphne užitečný?
Cecilia: Myslím si, že jsme udělali dobrou práci. Podařilo se nám oživit příběhy, o kterých Daphne psala. Podle mě má projekt Daphne obrovský význam. Jeho myšlenkou je ukázat, že pokud někdo zabije byť jediného novináře, na jeho místo přijde padesátka dalších. Samozřejmě, že ani skupina investigativních novinářů nemůže Daphne nikdy plně nahradit. Byla svobodným hlasem Malty. Byla to jedinečná žena.
Autor: Eva Kubániová