Italská ’Ndrangheta je jednou z nejmocnějších zločineckých organizacích na světě. Obchoduje sice se vším možným, ale její specializací je pašování a distribuce drog. Naše partnerské médium OCCRP popsalo, jak mafiánské klany s pomocí dobře napojeného prostředníka využívaly země na severozápadě Evropy jako daňové a kokainové ráje, přičemž dovoz drog mafie prováděla přes velké přístavy v Belgii nebo v Německu.
’Ndrangheta je nejmocnější italskou mafií, jejíž prsty sahají po celém světě. Zároveň je ale založena na rodinných klanech a přísné hierarchii oddělující menší zločince od skutečných bossů, což policii velmi znesnadňuje organizaci infiltrovat. Ti největší bossové často žijí v důmyslných bunkrech v odlehlých horských oblastech svého domovského regionu Kalábrie. ’Ndrangheta vybudovala svůj vliv i díky rozesílání rodinných klanů do strategicky výhodných zemí, kde se rodiny usadily a pomáhaly budovat globální síť kontaktů. A právě jeden z klanů spadajících pod proslulou mafii měl dohlížet na stabilní přísun kokainu z Latinské Ameriky do Evropy, přičemž budoucímu dědici tohoto klanu, Giorgi-Bovicianimu přezdívanému „Pusinka“, patří největší zásluhy na celém drogovém byznys plánu.
Obchod probíhal jednoduše, jihoamerické kartely a gangy se staraly o první fázi celého projektu na půdě Latinské Ameriky, členové ’Ndranghety pak společně se svými kolegy z branže distribuovali kokain z belgických Antverp, nizozemského Rotterdamu nebo z německého Hamburku. Zmíněné přístavy nebyly vybrány náhodou, mezi pašeráky drog jsou velmi oblíbené pro svou obrovskou rušnost a tedy i větší šanci vyhnout se všetečnému oku zákona. Mafiáni poté ulívali na černo vydělané peníze do rodinných podniků po celé Evropě, konkrétně šlo o několik restaurací a také firem dovážejících potraviny. Právě díky exportní firmě mohla mafie pohodlně přesouvat drogy z Holandska nebo Španělska do domovské Itálie.
Sebastiano „Pusinka“ Giorgi se v hledáčku německých a italských policistů nacházel již několik let. Než jej v létě roku 2019 zatkla policie při náhodné kontrole, byl Pusinka na dobré cestě stát se významným členem ’Ndranghety, k níž se jeho rodina přidala kvůli lepším podmínkám pro obchod s drogami. K jeho pádu přispěla i neopatrná komunikace s bratrem, kterého odposlouchávala policie. Do té doby pokračovatel v rodinné tradici dohlížel na hladký průběh stamilionového pašeráckého byznysu ze svého sídla na jihu Německa. A to navzdory tomu, že v Itálii na něj byl vydán zatykač již v roce 2012. Pusinka se přitom na oko živil z výnosů své turisty oblíbené italské restaurace. Právě tento podnik v malebném městečku Überlingen měl zločincům sloužit jako základna déle než deset let, přičemž byznys na dálku podporovaly narco-rodiny z italského San Luca.
Giorgi navíc rozšířil svůj dosah i finanční výnosy spoluprací s dalšími zločineckými syndikáty z celého světa. ’Ndrangheta se na rozdělení byznysu domluvila s mexickými a kolumbijskými drogovými kartely, nákup zboží zajistili prostředníci z Paraguaye nebo Uruguaye, transport zase obávané brazilské vězeňské gangy, které do evropských přístavů často vozí kokain přes východní Afriku. Jakmile se pak drogy dotkly evropského pobřeží, převzala štafetu ’Ndrangheta, jež v tomto ilegálním řetězci pro změnu zaměstnala své evropské souputníky ze zločineckých organizací z Rumunska či Albánie.
Součástí podnikatelského plánu byl i prodej italských potravin italským restauracím v Německu, který zajišťovaly speciálně zřízené firmy, jež ale po uskutečnění konkrétního obchodu okamžitě zanikaly a na jejich místech se následně objevovaly firmy nové. Žádné z nich samozřejmě neplatily daně, a německý stát tak za léta jejich působení přišel v přepočtu zhruba o 50 milionů korun.
V květnu letošního roku proběhl na Pusinkovu manufakturu policejní zátah, který v Německu a v Itálii skončil zatčením třiceti dvou domnělých mafiánů. Jeden z německých prokurátorů jej nazval „špatným dnem pro temnou stranu síly“. Samotný Giorgi nyní společně s jinými klíčovými postavami tohoto obchodu čeká na soud.
Podrobnosti o případu si v angličtině můžete přečíst na stránkách OCCRP.
Autorka textu: Zuzana Šotová
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková