Organizace Freedom House vydala zprávu Nations in Transit 2020, která analyzuje demokratické poměry v 29 postsovětských zemích. Výsledek ukazuje nejhorší stav demokracie v těchto státech za celou dobu vydávání zprávy – jen deset zemí bylo označených za demokratické, devět za hybridní režimy a devět za diktatury. Maďarsko se propadlo ze všech nejvíce, pohoršila si však i Česká republika.
- Co je Nations in Transit 2020
Zpráva Nations in Transit začíná shrnutím největších problémů sledovaných států. Podle ní se politici v boji o moc a naplňování vlastních zájmů přestali schovávat za demokratické normy a hodnoty. Otevřeně napadají demokratické instituce a snaží se zbavit všeho, co by je mohlo omezovat. Eskalují tak útoky na nezávislost soudů, média i na občanskou společnost, manipuluje se s volbami a jejich výsledky, parlament jakožto nástroj diskuze a zákonodárné moci se stává loutkovou institucí. Hlavy států, které nemají s demokracií nic společného, prohlašují, že konají dle vůle lidu, pouze tak ale legitimizují koncentraci moci ve svých rukou a omezování práv a svobod všech ostatních.
Nations in Transit dále uvádí, že se nyní v bývalých státech SSSR a částech Evropy, které dříve ovládal, nachází nejméně demokratických států od roku 1995. Zelená barva na obrázku níže ilustruje počet zemí, jež se za daný rok „demokratizovaly“, a červená počet těch, které v hodnocení propadly.
A demokracii položit na lopatky
Země střední Evropy a Balkánu zažily po konci studené války největší rozkvět – a proto je na nich i nejlépe vidět, jak se usilovně vybudovaná demokracie hroutí. Přehledně i s hodnocením jednotlivých států to ukazuje tato mapa. Příkladem mohou být Srbsko či Černá Hora, kde dlouholeté zneužívání státní moci a boje o nadvládu srazily obě země z kategorie demokracií do „polo-demokracií“. „Freedom House má naprostou pravdu, když už nepovažuje Srbsko a Černou Horu za demokratické státy. Nikoho to nepřekvapilo, Srbsko není demokracií už dost dlouho. Místní autokracie usilovně pracuje na rozebrání institucí a vůbec ničení všeho, co by demokracii zajišťovalo. I proto se obávám, že se to všechno ještě zhorší,“ komentuje situaci pro investigaci.cz Stevan Dojčinović, zakladatel KRIK, organizace bojující proti korupci a zločinu.
Maďarský premiér Viktor Orbán začal se shromažďováním moci, manipulováním s volbami a ovládáním médií už v roce 2010. Loni se zaměřil na upevnění kontroly nad vzděláváním a uměním. Přijetí krizového zákona v době koronavirové epidemie jeho vládě nyní umožňuje vládnout v podstatě s neomezenou mocí a na neomezenou dobu. „Obávám se, že zpráva dost odpovídá realitě,“ komentuje situaci Tamas Bodoky, maďarský investigativní novinář a spoluzakladatel atlatszo.hu. „Říkám tomu ‚nová vláda jedné strany‘. Vládnoucí strana se teď rovná státu. Opozice nefunguje, rozhodně není žádnou protiváhou nebo brzdou vládních plánů. Vlastnictví mainstreamových médií je centralizované, média jsou de facto okupována vládní stranou. A vládní strana dělá to, co řekne Orbán. Justice se snaží udržet se nezávislá, ale některé z klíčových postů už obsadili Orbánovi lidé. Co se týká krize, ta nic moc nového nepřinesla. Orbán se těšil téměř neomezené moci už před vypuknutím nouzového stavu a speciálního korona zákonu. Tenhle nový zákon jen zaručil, že může zůstat u moci i v okamžiku, kdy by někteří členové parlamentu za jeho stranu nedej bože zemřeli a on by neměl dvoutřetinovou většinu,“ popisuje Bodoky.
Propad Maďarska je v rámci zprávy Nations in Transit nejmarkantnější za celou její existenci – v roce 2005 Maďarsko aspirovalo na vyspělou demokracii, v roce 2020 už není považováno za stát demokratický, ale za „přechodný/hybridní“ režim.
Severní Makedonie sice získala spíše pozitivní hodnocení, investigativní novinářka a zakladatelka Investigative Reporting Lab Macedonia Saska Cvetkovska ale připomíná, že novináři to v zemi stále nemají lehké. „Hodnocení není o mnoho lepší a sama organizace (Freedom House) uvádí, že je zlepšení minimální. V Makedonii je nevyřešených tucet fyzických útoků na novináře a čelíme neustálým očerňujícím kampaním v online médiích, kterými se policie a úřady nezabírají, takže obecně je na média nahlíženo hodně špatně. Největší média drží v rukou místní a zahraniční oligarchové, kteří mají konexe, a známí zahraniční politici, kteří rozhodně nejsou demokratičtí ani to nejsou přátelé svobodné novinařiny. Online média píší tendenčně a slouží k účelům hybridních válek a propagandy. Investigativní a analytická žurnalistika nezastupuje ani jedno procento mediální produkce.“
Hroutící se instituce
Demokracie je silná podle toho, jak odolné jsou její klíčové instituce. Příkladem mohou být zdánlivě svobodné volby, které ale nakonec taháním za nitky skončí ve prospěch určitého subjektu. Loňské volby v Maďarsku sice zaznamenaly nezanedbatelné výsledky pro opozici, ale následný nápor propagandy a státních institucí už tak názorově rozdělené strany úplně potlačil. V Bulharsku a na Slovensku si vládnoucí strany upravovaly pravidla voleb podle svého, aby tím znevýhodnily opozici. V Albánii se konaly lokální volby i přes to, že je opozice bojkotovala, a voliči proto neměli na výběr.
Opoziční strany se ke stávkám uchýlily nejen v Albánii, ale i v Bulharsku, Černé Hoře, Gruzii a Srbsku, což samo o sobě ukazuje, že s prací tamních parlamentů něco není v pořádku. V Polsku, Rumunsku nebo Maďarsku se naopak rozhodli s opozicí vůbec nepočítat a přijímat zákony tajně nebo skrze krizová opatření.
Častěji než v minulosti se podle zprávy Nations in Transit také vyskytují útoky na nezávislost justice i na jednotlivé soudce nebo popírání rozhodnutí soudu. To vše ubírá demokratické body České republice, Černé Hoře, Gruzii, Lotyšsku, Polsku a Slovensku. Specifickým případem selhání slovenského soudnictví je pak kauza zavražděného novináře Jána Kuciaka, která odkryla (a stále odkrývá) síť vysoce postavených politiků, soudců a organizovaného zločinu, jejíž nitky vedly k osobě podnikatele Mariana Kočnera. V případě České republiky pak zpráva zmiňuje Andreje Babiše a jeho vyhýbání se trestnímu stíhání za podvod.
Polská vládnoucí strana Prawo i Sprawiedliwość (PiS) se snaží podrobit si soudnictví, aby sloužilo jejím politickým zájmům. Porušila ústavu schválením zákonů, které narušují nezávislost soudů, a změnila proces jmenování soudců i členů jurisdikce. Ty z nich, kteří s politikou nesouhlasí, pak perzekuuje. Navíc vláda může zvrátit rozsudek v již uzavřených případech. PiS zkrátka provádí něco dříve nemyslitelného – snaží se zbořit jeden z hlavních pilířů demokracie. Její počínání kritizuje i Evropská komise, shrnutí příslušné zprávy zpracovali naši kolegové z OCCRP.
Wojciech Ciesla, polský novinář z Fundacja Reporterów, pro investigaci.cz situaci v Polsku přiblížil. „Myslím si, že vládnoucí strana má plán, jak ovládnou všechny instituce. Dosazují do funkcí osoby, které souhlasí s její politikou, je to vlastně podobné minulému režimu. Státní zastupitelství už vládnoucí straně podléhá celé. Kdybych se já jako novinář dostal k soudu, nepočítal bych se spravedlivým procesem. Jsme (jako investigativní novináři) vůbec ve složité situaci, sledují nás a čekají, kdy by nás mohli nějak zdiskreditovat. Rozhodně v současném vývoji vidím podobnost s Ruskem a Maďarskem.“
Jak vládnout navždy
Na stav demokracie v určité zemi rovněž upozorňuje i fakt, jak její vedení respektuje časově omezené mandáty. Negativním příkladem může být Rusko, kde se prezident Vladimir Putin rozhodl změnit ústavu takovým způsobem, aby mohl zůstat u moci de facto až do smrti. Což jen potvrzuje, že pouze on má otěže moci pevně v rukou a nehodlá je pustit. To Nursultan Nazarbajev se sice vzdal úřadu kazašského prezidenta, aby zaujal místo předsedy orgánu, jenž radí vládě, a mohl tak připravovat na prezidentství svou dceru, jak popisuje například Associated Press. Prezidenti Ázerbájdžánu, Tádžikistánu a Turkmenistánu přímo dosazují do strategických pozic své rodinné příslušníky a připravují se na přechod k vládě dynastie.
Celosvětový nepořádek
Stát není formován jen svou historií a vnitřními podmínkami, ale i vnějšími okolnostmi. Ruský nepřátelský vliv je možné sledovat dlouhodobě, nyní se ale do popředí vlivových operací ve všech 29 sledovaných zemích dostává Čína. Potlačuje nehodící se mediální obsahy, kupuje si klíčové osobnosti jednotlivých zemí (třeba tím, že splatí jejich dluhy) a dodává diktaturám sledovací technologie. Peking se přitom nesnaží o hlubší šíření své ideologie jako spíše svého vlivu, přičemž taktiku upravuje podle jednotlivých zemí, kde využívá slabosti institucí a „prodejných“ politiků. O nebezpečném vlivu Číny na Balkán informuje BalkanInsight, u nás před ním pravidelně varuje například BIS nebo neziskový projekt sinopsis.cz.
Obrázek níže ukazuje tři sféry vlivu Číny na jednotlivé státy, v nichž jsou demokratické instituce slabé nebo neexistující – technologie/sledování, diplomacie dluhové pasti a vlivové kampaně.
K všeobecnému chaosu přispívá i nečinnost států, které mají sloužit jako „modelové“ demokracie – USA a země západní Evropy. Někteří politici z těchto států si naopak začali brát příklad z postkomunistických populistů. Evropská unie se v záležitostech protiprávního jednání svých členů rovněž nedomohla spravedlnosti.
Vyřešit to zevnitř
Navzdory svým vůdcům se však lidé demokracie nevzdávají. Na základě tlaku občanů se vedení Arménie a Ukrajiny v mnohém zlepšilo, teď už jen záleží na tom, jak budou premiér Nikol Pašinjan a prezident Volodymyr Zelenskyj v budování důvěry a rekonstrukce zkorumpovaných systémů pokračovat. Pokrok zaznamenalo i Moldavsko, kde se podařilo narušit tradiční vládu oligarchů, nebo Severní Makedonie a Kosovo. Obecně se ve sledovaných zemích zdvihla nová vlna protestních hnutí, často zaměřených na otázky životního prostředí. Úspěšné byly také protikorupční organizace a obecně i občanská společnost, bez jejíž podpory a aktivity se bude hodnocení jednotlivých států jen těžko zlepšovat.