Mexická vláda špehovala rodiče zavražděných studentů

Pár minut poté, co se večer 26. září 2014 studentům podařilo obsadit autobusy a dostat se na výjezd z města, je však zastavila policie. Netušili proč. Později se ukázalo, že omylem unesli autobus s drogovou zásilkou patřící místnímu kartelu. Policie začala bez dalšího varování na studenty střílet. Série útoků na studenty trvala s menšími pauzami téměř celou noc. Šest studentů zemřelo na místě, dalších čtyřicet jich bylo zraněno. Jednoho z nich našli nadcházejícího rána pohozeného na ulici. Zemřel na následky brutálního bití a mučení, s kůží staženou z obličeje. Fotografie zohavené hlavy okamžitě obletěla všechny sociální sítě. Studenti později vypověděli, že policisty prosili, aby je alespoň nechali odnést své zraněné do nemocnice, dostalo se jim však jediné odpovědi v podobě další střelby.

„Křičeli jsme, že nejsme ozbrojení, že nemáme nic, čím bychom jim mohli jakkoli ublížit,“ vzpomínal Edgar Yair na osudnou noc. „Křičeli jsme, ať na nás přestanou střílet, protože nás ostřelovali při sebemenším pohybu. Neměli žádné slitování.“

Další student později vypověděl, že ze zoufalství vyběhli spolu s kamarádem z autobusu s jedinou věcí připomínající zbraň – hasicím přístrojem. Střílející policisty se poté snažili zastavit hasicí pěnou. Oba skončili postřelení.

I přes neskutečný chaos, který noční přestřelku opanoval, policie naložila na korby svých náklaďáků 43 studentů a odvezla je neznámo kam. Dodnes se neví, co se s nimi později stalo.

Stále není jasné, proč policie do studentů střílela a proč jich 43 předala kartelům. Neoficiálně se mluví o tom, že spolupracovala s kartelem Guerreros Unidos, kterým se únos autobusu se zásilkou heroinu vůbec nelíbil.

Druhého dne se rodiče obětí sešli ve škole. Věděli pouze to, že v noci „byl nějaký problém“. Nikdy předtím se tito lidé neviděli, nebyl důvod. Na nádvoří školní budovy se však ihned poznali. „Kdo je rodič, bylo hned jasné. Všichni jsme brečeli,“ vzpomíná na den po masakru Cristina Bautista. „Složili jsme si věci v místnosti vedle komunitního rádia. Bylo tam jen pár matrací a tvrdá betonová podlaha. Tam jsem pak rok a půl bydlela a spávala. Ze začátku jsem nemohla ani jíst. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem být co nejblíž, kdyby se můj syn Benjamín vrátil,“ vysvětluje Cristina, proč opustila svůj dům v horách a zatím se tam nevrátila.

Netrvalo dlouho a rodiče okupující školu v Ayotzinapě se pro vládu stali problémem. Ač chudí a nevzdělaní, ztělesňovali symbol odporu proti tichým dohodám mezi vládou a drogovými kartely.

Jak to bylo s dějinnou pravdou

Několik týdnů po masakru svolal mexický prokurátor tiskovou konferenci, kde oznámil, že ví, co přesně se stalo. Starostovi města Iguala, odkud studenti unesli autobusy, se prý nelíbilo, že svými činy narušují jeho předvolební politické shromáždění, a proto zavolal spřáteleným lidem z místního drogového kartelu Guerreros Unidos, aby situaci vyřešili.

Avšak tato verze brzy vzala za své. Přeživší studenti totiž začali vypovídat, že po nich střílela federální policie, která by žádné vazby na místního starostu ani na Guerreros Unidos mít neměla.

O něco později policie oznámila, že objevila ostatky „zmizelých studentů“ na různých místech v okolí vesnice Pueblo Viejo. Když ale proběhla analýza DNA z nalezených kostí, výsledky neodpovídaly žádnému ze studentů. Šlo o 28 zcela jiných lidí. Prokuratura se rozhodla, že neznámé kosti uloží „do archivu“, aniž otevřela jakékoli vyšetřování, komu vlastně tyto ostatky patří a proč byly poházené v nejrůznějších příkopech v oblasti Puebla Vieja.

V lednu 2015 pak mexický generální prokurátor případ definitivně uzavřel s tím, že vraždil drogový kartel. Celou kauzu pak označil za „dějinnou pravdu“. V Mexiku se tato slova rychle proměnila ve rčení a dějinnou pravdou začali lidé pojmenovávat státem krytou lež. Rodiče pohřešovaných studentů verzi o vraždícím kartelu neuvěřili. Naopak donutili vládu, aby do země pozvala dva mezinárodní vyšetřovací týmy, které by mohly odhalit pravdu.

Jeden z těchto týmů, Interdisciplinární skupina nezávislých expertů GIEI, brzy narazil na fatální chyby ve vyšetřování. Například na tvrzení, že 43 těl studentů bylo spáleno na skládce v Cocule. Podle výpočtů forenzního odborníka na oheň a spalování by k sežehnutí tolika lidských těl bylo zapotřebí minimálně 13 300 litrů benzínu, teplota ohně by dosáhla až 1 200 stupňů Celsia a celé by to trvalo alespoň 60 hodin. Členové kartelu, kteří se k násilnému aktu přiznali, ovšem vypovídali něco jiného – oheň plál pouze jednu noc, přikládali pouze větve a doutnající kosti pak naložili do igelitových tašek, jež vyhodili do nedaleké řeky. Expertům se jejich výpovědi ale nezdály a brzy přišli na to, že většina gangsterů byla k doznání přinucena elektrošoky, waterboardingem nebo jim přetahovali přes hlavy igelitové tašky a psychicky je vydírali, že když se nepřiznají, vyvraždí jejich rodiny.

Mít je pod kontrolou… 

V roce 2017 přišly noviny New York Times ve spolupráci s organizací zabývající se digitální svobodou Citizen Lab s odhalením, že v témže roce nechala mexická vláda tyto experty monitorovat špionážní technikou Pegasus.

Spolu s OCCRP jsme v rámci Pegasus Project zjistili, že odposlouchávání a monitoring špionážní technikou probíhaly plošně, a to nejen se zaměřením na státem pozvané a placené experty. Monitorovali se i rodiče obětí, jejich právníci se svými rodinnými příslušníky, ale i aktivisté pomáhající rodinám pohřešovaných studentů. Mexická vláda dala sledovat i amerického novináře, který o případu špehování expertů GIEI psal.

Izraelská firma NSO Group přitom tvrdí, že svoji špionážní techniku prodává pouze na využití v boji proti terorismu a organizovanému zločinu. To je však v zásadním rozporu s fakty, jež jsme objevili při práci na Projektu Pegasus. Vyšlo totiž najevo, že novináře, právníky a aktivisty, kteří bojovali za nezávislé vyšetřování případu 43 zmizelých studentů, nechala mexická vláda pod vedením tehdejšího prezidenta Enriqua Peñi Nieta odposlouchávat.

Společnost NSO nicméně popírá, že by telefonní čísla v držení organizace Forbidden Stories skutečně byla terčem spywaru Pegasus. Připouští nicméně, že je možné, že tato čísla jsou součástí většího seznamu „používaného zákazníky skupiny NSO pro jiné účely“. Jenže expertní analýza forenzních hackerů Amnesty International ve většině případů potvrdila, že telefony na seznamu byly skutečně hacknuty. Odborníci na nich našli stopy použití Pegasu. Ke stejnému závěru dospěla i organizace Citizen Lab. K těmto zjištěním už se organizace NSO nevyjádřila.

Organizace Citizen Lab sice už v minulých letech odhalila 25 obětí odposlouchávání nařízeného mexickými úřady, mezi nimiž byli novináři píšící o drogových kartelech, vdova po zavražděném reportérovi nebo jen lidé, co chtěli zdanit sladké nápoje. Projekt Pegasus ale přináší mnohem širší seznam obětí, jenž současně nastiňuje, o co se vlastně mexická vláda chtěla pokusit. 

V roce 2017 tehdejší prezident Enrique Peña Nieto na tiskové konferenci připustil, že jeho vláda v minulosti nakoupila špehovací technologii Pegasus, ale bude ji používat výhradně k monitoringu drogových kartelů a zločinců. Jako příklad uvedl El Chapo Guzmána, jednoho z mexických drogových baronů, jehož se v roce 2016 podařilo i díky této technologii polapit. 

„Naše vláda kategoricky odmítá, že by software mohl být zneužit k tomu, abychom se nabourávali do života běžných občanů,“ tvrdil tenkrát prezident Peña Nieto.

Projekt Pegasus ale prokazuje, že hlava mexického státu vědomě lhala.

Vzhledem k tomu, že data, jež máme k dispozici, jsou až z roku 2016, není úplně jasné, kdy mexická vláda začala odposlouchávat rodiny obětí z případu Ayotzinapa. Rodiče zmizelých, se kterými jsme přímo mluvili, odhalení o prezidentově lhaní ale vůbec nepřekvapilo.

„Jasně, že nás sledovali… Kamkoli jsme se hnuli, sledovala nás bílá dodávka,“ popisuje svoji zkušenost Cristina Bautista.

Meliton Ortega, strýc dalšího zmizelého, dodává: „Vždycky jsem měl pocit, že mě policie dává sledovat. Bylo mi jasné, že jsou toho schopni.“

Podle naší analýzy byl Ortegův telefon napíchnutý v roce 2017 hned několikrát.

Odposlechy vláda zneužila i v případě Vidulfa Rosalese, právníka, který rodinám pohřešovaných studentů pomáhal. „Bylo to velmi těžké období,“ vzpomíná Rosales. „Nejhorší byl asi rok 2016, kdy jsme se dožadovali, aby vyšetřování i pátrání po zmizelých pokračovalo. Jenže vláda nám pořád opakovala, že případ je uzavřený, pravda vyšla najevo a vy se s ní akorát nedokážete smířit,“ dodává.

V dubnu 2016 unikla do mexických médií nahrávka telefonního rozhovoru mezi Rosalesem a jeho manželkou. Rosales ve chvíli největší frustrace popisuje své ženě problémy, jimž musí čelit při starání se o rodiny zmizelých studentů. V jeden okamžik rodiče studentů nazve „po٭ranými zavšivenými Indiány“. Rosales zpětně tvrdí, že se jednalo asi o jeden z nejbolestnějších okamžiků spolupráce s těmito rodinami. A že mu pak cizí lidé začali vyhrožovat smrtí. Na sociálních sítích se totiž okamžitě vyrojila armáda robotů, kteří nahrávku rozhovoru masivně šířili pod hashtagem #posranizavsiveniindiani. „Byl to boj,“ uzavírá dnes Vidulfo Rosales.

Jak ukazují data z Projektu Pegasus, právníkův telefon byl cílem vládních špehovacích útoků i v roce 2017. Stejně tak mobilní telefon jeho kolegy, antropologa a právníka Abela Barry. Dalšími oběťmi odposlouchávání byli i oficiální vyšetřovatelé případu: prokurátor z Guerrera Miguel Ángel Godínez Muñoz, policejní detektiv Alfredo Iguerra Bernal a státní zástupce Iñaki Blanco Cabrera. 

K obětem špehování patří i členové mezinárodního vyšetřovacího týmu GIEI. Carlos Martín Beristain, forenzní psycholog a člen tohoto týmu, nám k tomu řekl: „Připadá mi to extrémně perverzní (…), tahle úchylnost místo toho, aby vyšetřovali lidi, co za tuto tragédii nesou zodpovědnost, a také policisty, kteří se na tom přímo podíleli. Cílem bylo kriminalizovat oběti a dělali to skutečně jen proto, aby je kriminalizovali, protože tohle se dělá jen proto, abyste kriminalizovali oběti.“ Sám Beristain byl během vyšetřování případu Ayotzinapa nejen odposloucháván softwarem Pegasus, ale vystaven i dalšímu extrémnímu tlaku. Byl to totiž právě on a jeho tým, kdo odhalil více či méně záměrné chyby v oficiálním vyšetřování.

Zůstává tak otázkou, proč si mexická vláda vybrala za cíle svých útoků právě rodiny zmizelých z Ayotzinapy a lidi, kteří jim pomáhali. Odpověď není úplně jasná. Trochu světla do této kauzy vnáší prohlášení tehdejšího mexického prezidenta Peñi Nieta, jenž veřejně prohlásil, že rodiče jsou podporováni zahraničními agenty, co chtějí destabilizovat Mexiko a „zaútočit na národní projekt, který spolu budujeme“.

Poté, co se prezidentského úřadu ujal v roce 2018 nový prezident Andrés Manuel López Obrador, rodinám svitla naděje. Případ se znovu otevřel a vyšetřování může pokračovat. Od té doby se našly a analyzovaly nové ostatky, mimo jiné studenta Christiana Alfonse Rodrígueze.

Jeho otec, Clemente Rodríguez, žije na okraji města Tixtla v přístřešku s děravou střechou. Nemá přístup k tekoucí vodě a vaří si na otevřeném ohni. Celým příbytkem se tak nese štiplavý zápach kouře. Do nedávna představovaly jeho jediný příjem peníze od lidí, jimž pomáhal nosit pitnou vodu v dvacetilitrových barelech. 

„Ze syna mi vrátili jen zlomek kosti. Řekli mi, že je to kost z nohy. Jenže jak já mám vědět, z které nohy? Jestli z levé, nebo z pravé? To mi neřekli! A jak mám vůbec vědět, že je to můj syn?“ vypráví don Clemente tichým hlasem. „A vůbec, jak mám nechat sloužit zádušní mši pro kousek kosti? Mám tu kost dát do rakve? Chtěl bych syna aspoň pochovat normálně. Celé jeho tělo,“ smutně dodává.

Doña Cristina na rozdíl od něj stále doufá. Ostatky jejího syna zatím nebyly nalezeny. Bere to jako naději, že po téměř sedmi letech odloučení by mohl být ještě naživu, a proto o něm stále mluví v přítomném čase. „Je to láskyplný a respektující kluk,“ popisuje ho a rychle dodává, „pořád ho hledáme…“

„Kolem případu vybudovali dějinnou lež. Bylo to pro ně jednoduché, protože jsme normální rolníci. Stejně snadné pro ně bylo nechat zmizet naše děti, protože co s tím tak nějaký vesničan udělá,“ říká Bautista. „To se v nás ale pekelně spletli.“

Autorky článku: Pavla Holcová,  Lilia Saul (OCCRP), Marlen Castro (Amapola)
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podpořte naši práci.