Kšefty se smetím: Roztříštěný systém kontroly odpadů

Ze zahraničí se do Česka nelegálně dováží odpad. Že se jedná o závažný a nepříliš probádaný problém, se shodují jak kompetentní státní orgány, tak i zástupci nevládních organizací. Zároveň jde o složitou problematiku – zákon o odpadech má momentálně rozsah tří knih a pouhá prováděcí vyhláška s ním spjatá čítá sto stran. Proto se investigace.cz problém dovozů odpadků z Německa rozhodla prozkoumat v sérii Kšefty se smetím.

 „Obecně lze jako výrobky z odpadu dovážet pouze takové věci, které mají tržní hodnotu a budou použity k užitečnému účelu, například ve výrobě – třeba plastový granulát. Nebo lze dovézt konečný výrobek, což může být předmět pocházející z recyklace, například stavební výrobek,“ vysvětluje tiskové oddělení České inspekce životního prostředí (ČIŽP), jak by měl vypadat legální dovoz odpadů. V Česku je to právě tato inspekce, spadající pod ministerstvo životního prostředí, kdo dodržování zákonů o nakládání s odpady kontroluje. Celý systém zacházení s odpady a následná kontrola ovšem vůbec nejsou jednoduchou záležitostí, jak by se mohlo zdát, a expertů na tuto problematiku je v České republice velmi málo. 

Přečtěte si

Kšefty se smetím aneb rekultivace české krajiny německým sajrajtem

Různé fáze schvalování a prověřování v případě odpadu totiž nemají centrální rozhodovací mechanismus, kde by se informace o jeho dovozu vyhodnocovaly. Dovoz do Česka schvaluje ministerstvo životního prostředí, na hranicích ale náklaďáky s odpady kontrolují celníci, souhlas ohledně dalšího využití odpadu firmám uděluje krajský úřad, a pokud firma zpracovává takzvaný neodpad, tedy produkt, například Inspekcí zmiňovaný plastový granulát, uděluje souhlas obec. 

To znamená, že na české straně jsou to právě kraje, případně obce, jež v tomto odvětví poskytují firmám patřičná povolení. Podle Milana Havla, odborníka na odpadovou problematiku z neziskové ekologické organizace Arnika, je právě tato diverzifikace pravomocí problematická. V Česku máme přes 6 000 obcí, a byť se jedná třeba o vesnici s dvaceti obyvateli, musí si její zastupitelstvo odpadové hospodářství podchytit samo. Neméně problematický je i systém kontrol ze strany jednotlivých odnoží ČIŽP. Inspekce má na každý rok naplánováno přes tisíc kontrolovaných skládek a další více než tisícovkou případů se zabývá většinou na základě udání.

V roce 2021 provedla ČIŽP v rámci odpadového hospodářství 2 651 kontrol a uložila 529 pokut, přičemž právní moci nabyly za uplynulý rok pokuty v hodnotě více než 34 milionů korun. Téměř polovina kontrol byla neplánovaných, tedy například na základě podnětu. V souvislosti s nedovolenou přepravou odpadů z Německa nabylo v roce 2021 právní moci pět rozhodnutí ČIŽP, v jednom dalším případě je přestupkové řízení zahájeno.

Český systém nefunguje

Že se do Česka nelegálně dovážejí odpadky, není žádnou novinkou. Média, policie i ČIŽP na tento fenomén upozorňují již desítky let, přičemž poslední boom zažil tento byznys v roce 2019. Podle zprávy ministerstva vnitra nazvané Strategie, prevence a potírání trestné činnosti související s odpady na období let 2021–2023 „existuje reálná hrozba, že se ČR může stát, respektive se již stává jednou z cílových zemí, kam organizované zločinecké skupiny přepravují odpady k uložení nebo k jejich další likvidaci“.

To potvrzuje i zjištění Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ), která varuje před nárůstem „organizované ekologické kriminality“ podmíněné rostoucími cenami za správné nakládání a likvidaci odpadů. „Rostoucí ceny za likvidaci tak nabízejí dlouhodobě rostoucí míru kriminálních zisků spojených s nedokonalou, případně pouze předstíranou likvidací těchto odpadů.“ uvádí zpráva s tím, že v průběhu dalších let se celý problém bude jen zhoršovat. A to z několika důvodů – jedním je zákaz dovážení plastových odpadů do Číny, dalším pak fakt, že vyvézt odpad k likvidaci do Česka je zkrátka levnější. Cena za spálení plastového odpadu, který nelze dále využít, se u nás pohybuje kolem 2,5 tisíce korun za tunu, v Německu je to průměrně o tísíc korun více. Vzhledem k tomu, že jeden kamion pojme zhruba 20 tun odpadu, ušetří jeho producent desítky tisíc korun. 

Země původu odpadu mohou mít i jinak nastavenou legislativu – konkrétně v Německu se například odpad na skládky může vyvážet pouze v nejzazších případech. Zpráva také zmiňuje, že země, odkud se odpad do Česka dováží, sice mohou mít své vlastní spalovny, ty jsou však často na hranici svých kapacit. Navíc je u nás tento způsob likvidace většinou levnější. 

Přečtěte si

Kšefty se smetím: Česko jako přitažlivá skládka

Zároveň se v Česku za porušení zákona v případě nakládání s odpady ukládají poměrně mírné tresty. ČIŽP uděluje za nezákonné nakládání s odpady pokuty. Pokud se věc dostane k soudu, může pachatel kromě pokuty dostat i zákaz činnosti v odvětví nakládání s odpady – to ovšem platí jen na několik let, pak může v této praxi vesele pokračovat. Podle trestního zákoníku přitom hrozí pachateli neoprávněného nakládání s odpady trest zákazu činnosti, pokuta, ale i odnětí svobody až na 5 let. Peněžitý trest se podle zákona může vyšplhat až do stovek milionů korun.

Udílené pokuty jsou však dosud zpravidla v řádech stovek tisíc, maximálně jednotek milionů a do vězení za tento druh kriminality v České republice ještě nikdo nešel. „Podle mého názoru jsou tresty nastaveny příliš mírně, uvážíme-li, kolik peněz daňových poplatníků stojí například likvidace nelegální skládky nebo jaké může mít dopady na životní prostředí a na komunitu žijící v jejím okolí.“ vysvětluje Kateřina Weissová, státní zástupkyně specializující se na ekologickou kriminalitu. 

Řešením odpadové problematiky by podle Milana Havla bylo například odebrání zodpovědnosti jednotlivým obcím a její převedení na úroveň větších územních celků. Součástí zmiňované zprávy ministerstva vnitra o odpadové kriminalitě je i soubor doporučení zástupců orgánů působících v oblasti prosazování práva životního prostředí. Ti zase nejčastěji volají po specializované policii nebo po lepší výměně informací mezi jednotlivými orgány, které se problematikou zabývají. 

To, že sdílení informací leckdy skřípe, jsme ostatně vyvodili i z komunikace s jednotlivými institucemi. Odpovědi typu „musíte se obrátit na někoho jiného“ nebo „tato instituce s námi informace nesdílí“ nás časem přestaly překvapovat.

 

Autorka článku: Zuzana Šotová
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

Série Kšefty se smetím vznikla za podpory Journalismfund.eu.