Německé firmy dovážejí do Česka nelegální odpad a vydělávají na tom miliony. Nahrává jim k tomu nedostatečná kontrola i mírné tresty v případě porušení českých zákonů. Výdaje za ekologickou likvidaci takového odpadu pak zaplatí buď čeští daňoví poplatníci, nebo lidé, kteří se domnívají, že kupují normální zeminu. Spolu s německými novináři jsme rozkrývali, jak tento špinavý byznys funguje.
Do Česka se odpad určený k likvidaci bez povolení úřadů dovážet nesmí. Za rok 2020 se přitom podle ministerstva životního prostředí podařilo zamezit dovozu 400 tun nelegálně přepravovaného odpadu z Německa. Jak velké množství ale oku českých autorit uniklo, je těžké odhadnout. Vyšetřování investigace.cz ovšem ukázalo, že do Česka se za uplynulý rok mohly nelegálně dostat stovky tisíc tun odpadu nejen z Německa, ale i z dalších zemí.
Pro příjem odpadu ze zahraničí přitom Česko nemá dostatečnou kapacitu. Vzhledem k množství tuzemského zbytkového odpadu, který už nelze nadále upravovat a použít, stačí kapacity místních skládek a spaloven jen tak tak pro obyvatele země. Podle dat Eurostatu za rok 2020 vyprodukuje jeden Čech průměrně 507 kilogramů odpadků za rok, což je v rámci celé Evropy lehký nadprůměr. Z celkového množství vyprodukovaného odpadu pak vytřídíme něco přes 40 %, přičemž podle EU by to mělo být 50 %. V roce 2030 navíc začne v Česku platit zákaz používání skládek, a je tedy nutné vymyslet a systémově řešit, co s odpadky v budoucnu dělat.
Poslanecká sněmovna proto v roce 2020 přijala zákon o dovážení pouze specifických druhů odpadu, respektive „neodpadu“, tedy materiálů, z nichž je možné ještě něco vyrobit. Kritéria pro označení odpadu za výrobní materiál jsou zároveň velmi jednoduchá – musí mít tržní hodnotu, což znamená, že za něj příjemce zaplatí, a musí pro něj existovat odbyt. Ohledně jiného odpadu je zákon rovněž striktní: „Přeprava odpadů do České republiky za účelem jejich odstranění je zakázána, s výjimkou odpadů vzniklých v sousedních státech v důsledku živelných pohrom nebo za stavu nouze.“
Zákon tak povoluje pouze dovoz odpadů určených na výrobu tuhých alternativních paliv (TAP), jež používají cementárny, a odpadu vyhrazeného k materiálové recyklaci a znovuvyužití. V tomto směru jde například o plastové odpady vhodné k výrobě velkých tvrdých profilů používaných třeba u laviček nebo jako dlaždice. Cementáren má Česko hodně, což může být výhoda pro zbavování se tuzemského odpadu, avšak současně i nevýhoda, protože to podněcuje k nelegálnímu dovážení odpadů ze zahraničí.
Na druhou stranu dovoz či vývoz odpadů nemusí být sám o sobě něco špatného. Ne každá země totiž vlastní prostředky potřebné k likvidaci či k dalšímu využití vyprodukovaných odpadů – některé mají továrny na recyklaci plastů, jiné na sklo nebo na kovy. Podle zprávy o přesunech odpadu v rámci Evropské unie z roku 2021 – Expanding the knowledge base on intra-EU waste movements in a circular economy –, kterou si nechala vypracovat Evropská agentura pro životní prostředí (EEA), je Česko příjemcem skla a plastů, naopak použitý papír vyváží do jiných států. Zpráva zároveň konstatuje, že Česko patří k jedné ze zemí s velmi přísně nastavenými pravidly pro dovoz odpadu. Bohužel to ale v praxi jeho nelegální import do Česka nijak nebrzdí.
Samotný fakt, že máme přísně nastavené zákony, ještě neznamená, že v nich nejsou skuliny, jež lze využít, nebo že legislativní opatření nelze jednoduše ignorovat, poněvadž tresty za nedodržení pravidel jsou v Česku mírné. Vloni vyšetřovali němečtí novináři nelegální vyvážení odpadu do Polska. Zjistili, že v uplynulých letech se do této země navezly stovky tisíc tun odpadu jak z Německa, tak z ostatních západních států. Polský premiér tenkrát dokonce hovořil o „odpadové mafii“. Podle našich zjištění se v podobné situaci nachází i Česko, kde se na nelegálním byznysu s odpady podílejí jak původci a příjemci odpadu, tak překupníci z Česka i Německa.
Není odpad jako odpad
Z Německa se do Česka dostává nelegální odpad, který lze na základě našeho několikaměsíčního šetření rozdělit do dvou kategorií. Tou první jsou importy nejrůznějších směsí odpadů, jež byly sice vydávány za „neodpad“, ale k dalšímu využití či recyklaci se absolutně nehodily. Druhou kategorii – tedy domnělý produkt – představuje konkrétní případ, takzvaná minerální zásypová látka GEM5000, údajně vhodná k zasypávání terénních nerovností nebo výkopů. Podle České inspekce životního prostředí (ČIŽP) a názorů expertů, jež investigace.cz oslovila, tato látka k zásypům rozhodně ideální není.
„Celý problém spočívá v tom, že odpad je přeshraničně přepravován mezi státy EU (navíc v rámci schengenského prostoru), a to zcela skrytě, v neoznačených kamionech a bez doprovodné dokumentace,“ vysvětluje ČIŽP na náš dotaz, jak se kamionům s „černým“ nákladem daří uniknout pozornosti celníků a dalších kontrolních institucí. Například směsný odpad je takto deklarovaný jako „výrobek“, jestliže je však jediným účelem tohoto výrobku dopravit ho na skládku či do spalovny neboli se jej nějak zbavit, jedná se o nelegální přepravu. Česká inspekce nazývá tento postup „vyvedením odpadu z odpadového režimu“.
V ideálním a legálním případě vypadá cesta odpadů do Česka následovně. Zahraniční firma se rozhodne, že chce takový náklad přepravit do Česka. Sežene proto místního příjemce odpadu, který za jeho převzetí zaplatí tržní cenu. V tuto chvíli je podstatné, aby původce určil, o jaký odpad se jedná – pokud spadá pod takzvaný Zelený seznam, který je definován Basilejskou úmluvou, může do Česka putovat bez omezení. Na Zeleném seznamu je zapsaná celá plejáda druhů odpadu od kovů přes sklo a keramiku až po plasty. Důležitá je však podmínka, že jde o jednodruhové odpady, jež neobsahují žádné nebezpečné látky. Je tedy například možné převést autovraky, které byly zbaveny nebezpečných látek, jež se mohou vyskytovat třeba v autobateriích. V pořádku je i použitý fotografický film, ale už ne popel vzniklý jeho spálením. Nic nestojí v cestě ani dovozu rozbitého keramického nádobí, což ale neplatí pro skelnou vatu. Dovážet lze rovněž takzvané jednodruhové, avšak neznečištěné plasty.
Basilejská úmluva o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování je mezinárodní dohoda z roku 1989, která upravuje podmínky, za jakých se smí nebo nesmí převážet přes hranice nejen toxický odpad, ale i například nerecyklovatelné plasty. Dohoda zároveň nařizuje ekologické nakládání s těmito problematickými odpady. Úmluva měla chránit rozvojové země od navážení nebezpečného odpadu na jejich území ekonomicky vyspělejšími státy. Až do roku 2019 ale tento trend víceméně bez problémů probíhal, protože k vývozu stačil takzvaný informovaný souhlas a problematické odpady, s nimiž si v průmyslových státech nikdo nevěděl rady, tak do chudších zemí putovaly nadále. V roce 2019 vešel v platnost dodatek úmluvy, který požaduje, aby příjemce a odesílatel odpadu disponovali potvrzením o jeho ekologické likvidaci. Některé velké ekonomiky však na tuto podmínku nepřistoupily, navíc se dodatek konkrétně nezabývá některými problematickými odpady. Česko k dohodě přistoupilo v roce 1991.
Pokud ale odpad, který chce zahraniční firma vyvézt do Česka, na Zeleném seznamu není, musí jeho převoz schválit ministerstvo životního prostředí. Kontrola konkrétních dovozů pak spadá pod působnost Celní správy, která může kamion s odpadem „otočit“ a poslat zpět do země původu. Zda bylo s dovezeným odpadem následně patřičně naloženo – tedy jestli putoval na třídicí linku nebo do cementárny, případně byl využit nějakým dalším způsobem, kontroluje Česká inspekce životního prostředí.
Abrakadabra na hranicích
Jak už bylo řečeno, ze zahraničí se k nám odpad ke skládkování nebo ke spalování vozit nesmí. Pokud přepravce nechce riskovat převezení odpadu přes hranice ve vyloženě neoznačeném kamionu, může přistoupit k jednoduchému triku – zfalšování dokumentů. Po překročení hranice se odpad údajně odpovídající kritériím Zeleného seznamu změní ze zahraničního na český a může pak volně putovat, kam se mu zlíbí. Jak investigaci.cz vysvětlila státní zástupkyně Kateřina Weissová, při falšování dokumentů se nemusí měnit jen země původu, ale také původce odpadu nebo i jeho kategorie.
Takto „ošetřené“ odpady, například odpadky ze zahraničních domácností nebo zbytky z třídicích linek, pak mohou vesele směřovat do již zmiňovaných spaloven nebo v horším případě rovnou na skládku či do nějakého prázdného průmyslového objektu. Když se pak skládka zaveze do limitu její kapacity, firma, která má objekt nebo pozemek na starost, často zmizí. Na území obce tak zůstane hromada odpadků, jejichž likvidace stojí desítky či stovky milionů korun, a pokud nejsou dostatečně zabezpečeny, mohou navíc znečišťovat své okolí nebo prosakovat do spodních vod. O likvidaci samotného odpadu se posléze musí postarat na své náklady samotná obec. Mimo to existuje i nebezpečí divokých skládek. Inspekce totiž upozorňuje na nárůst počtu případů, kdy si němečtí podnikatelé naloží dodávku odpadem, který jednoduše vyvezou za hranice a tam ho někde vyklopí. „Obce v severních Čechách se kvůli tomuto problému ozývají stále častěji a možnosti, jak tuto situaci řešit, jsou velmi omezené.“
Každá díra je dobrá
Další možností, jak s na černo dovezenými odpady naložit, je doslova jejich pohřbení. V rámci sekundárního využití lze totiž s některými odpady provádět rekultivaci, což znamená zasypávání například starých dolů, pískoven nebo skládek. Současně je však jasně dané, jaké druhy odpadů je možné k rekultivaci použít – například různé druhy zeminy, kamení, drcené cihly nebo třeba kompost. Rozhodně se k rekultivaci nehodí plasty nebo odpady z domácností. Přesto se však různé druhy odpadků do starých šachet i do terénních prohlubní sypou – jakmile je zakryje další vrstva k tomu určeného maskovacího materiálu, těžko pak někdo zjistí, co pod ní leží. Expert na odpady z ekologické neziskovky Arnika, Milan Havel, to vysvětluje těmito slovy: „Mnohdy to ti lidé myslí s rekultivací dobře a chtějí díry zasypávat jen k tomu určeným materiálem. Jenže mají třeba jen omezený rozpočet a tlačí je čas, tak tam nakonec nasypou všechno možné a pak to jen uzavřou vrchní vrstvou toho správného materiálu.“
A právě k zasypávání děr je podle výrobce určen výše zmíněný produkt GEM 5000, tedy materiál, který na základě certifikátu pozbyl vlastnosti odpadu a může se sypat i do přírody. Do Česka putovaly tisíce tun GEM 5000, ačkoli ČIŽP jej rozhodně nepovažuje za bezproblémový a v souvislosti s jeho dovozem vede několik řízení. Věc nyní vyšetřuje i NCOZ (Národní centrála proti organizovanému zločinu), jež se však k případu odmítla jakkoli vyjadřovat.
Vývoz GEMu jakožto produktu navíc již před více než rokem zakázaly i německé úřady, neboť firmu, jež tuto „minerální zásypovou látku“ vyrábí, vyšetřují už od roku 2020. Tehdy totiž čeští celníci poslali z hranice zpět do Německa čtyři kamiony s tímto „produktem“. Podle popisu a certifikátu měl být GEM 5000 sypký šedohnědý materiál ideální právě k rekultivaci. Realita ovšem vypadá poněkud jinak. Na základě laboratorní analýzy se zjistilo, že k zasypávání ve volné přírodě je nejen nevhodný, ale mohl by být dokonce i nebezpečný.
Co s tím? Zatím nic!
Není žádným tajemstvím, že jakýkoli zločinecký řetězec má většinou i své prostředníky. Ani němečtí producenti a čeští příjemci odpadu spolu nemusejí vůbec přijít do styku, neboť celý obchod může proběhnout za pomoci překupníka. V síti zprostředkovatelů a přepravců se pak fakt, že jde o nelegální byznys, ale třeba i samotný původce odpadu snadno ztratí. Odhalit černý byznys navíc není vůbec jednoduché, často se totiž děje na pozadí toho legálního, a z podvodu nabyté zisky tak mohou splynout s transparentním účetnictvím zavedené firmy.
Řešení tohoto problému se podle odborníka na odpady Milana Havla nadále odkládá. Ačkoli byl český zákon o odpadech loni aktualizován, Havel je přesvědčený, že je stále příliš složitý a obsahuje nařízení, která jednoduše nejsou splnitelná. Zároveň v něm chybějí důležité aspekty, například lepší ošetření toho, jaké odpady mohou putovat jako palivo do cementáren.
Série Kšefty se smetím vznikla za podpory Journalismfund.eu.
