V zemích střední Evropy se školní oslavy, vlastenecké pochody a státní svátky v posledních letech očividně proměnily. Tedy alespoň po vizuální stránce: veškeré podobné akce doprovázejí všudypřítomné zbraně a zelené uniformy. V této části evropského kontinentu se z vlastenectví stále více stává militarismus a občanské hodnoty jsou nahrazovány kultem zbraní a bojů. Toto novodobé společenské pnutí přitom nikdo neovládá. Na druhou stranu středoevropské státy amatérské militaristy podporují, a to v bezprecedentním měřítku.
Po více než dvacet let byl společenským modelem pacifistický, nevojensky zaměřený stát. Od vlastenců se očekávalo, že budou platit daně, milovat svou zemi a pracovat ve prospěch státu. Za posledních deset let se ale tento model státnosti a občanství citelně proměnil. Počet (a viditelnost) polovojenských hnutí v regionu se totiž podstatně zvýšily, počínaje protiuprchlickými domobranami v Bulharsku přes prokremelskou domobranu na Slovensku až po desítky organizací spolupracujících s armádou v Polsku.
Hranice mezi patriotismem a militarismem se tak v několika zemích střední Evropy dnes zřetelně setřely. Současný nový druh vlastenectví považuje blahobyt vlastního lidu za hodnotu nadřazenou zbytku světa. V tomto modelu lze ambice vlastní země a národa prosadit na úkor druhých. Po dobrém, anebo s puškou v ruce. Zkrátka to vypadá, že nacionalismus, na který střední Evropa tolik doplatila před druhou světovou válkou, se jako bumerang vrací zpět.
V rámci společného projektu Vsquare zemí Visegrádské čtyřky, jehož je investigace.cz partnerem, jsme se proto podívali, jak se daří paramilitárním skupinám v našem regionu. Všechny články k projektu Militarizace patriotismu můžete najít v angličtině na stránce Vsquare.
Česko výjimkou?
České Ministerstvo vnitra pravidelně zveřejňuje čtvrtletní zprávy o aktivitách extremistických skupin. Podle zpráv z roku 2018 se počet polovojenských skupin snižuje. Jaké jsou hlavní důvody tohoto ve střední Evropě překvapivého trendu? Ministerstvo je označuje jako „osobní animozity, spory o moc či neshody nad dalším směrováním“. Stručně řečeno: hádky mezi extremisty.
Ministerstvo takto sleduje dvě hlavní skupiny: Československé vojáky v záloze za mír a Národní domobranu. Jejich činnost se nijak neliší od jiných podobných skupin ve visegrádských zemích. Podle zprávy ministerstva mají obě strany přímou vazbu na separatisty na Ukrajině a kontakty s členy politických stran. Zbývající skupiny nejsou tak výrazné, nebo fungují pouze ve virtuálním prostoru. Aktivita jejich členů se omezuje na přivítání ruských motorkářů ze skupiny Night Wolves během jejich každoroční cesty z Moskvy do Berlína.
Ani zázemí českých paramilitárních skupin není tak rozmanité jako v ostatních zemích střední Evropy. Počátkem roku 2018 se Národní domobrana rozdělila kvůli vnitřním sporům. Několik členů vytvořilo novou skupinu – Zemská domobrana. Skupinu tvoří jen několik osob a ideologicky je blízká k domobraně z druhé strany Bílých Karpat Slovenskí branci (obě skupiny mezi sebou udržují kontakty).
„Navenek se Zemská domobrana snaží omezit politické projevy (…). Do budoucna se chce věnovat i volnočasovým aktivitám pro děti a mládež,“ říká zpráva z dubna 2018 a upozorňuje i na snahu o vzdělávací tematickou aktivitu mezi mladými lidmi. Přesněji řečeno, Zemská domobrana podporuje výuku branné výchovy. „Některé domobranecké skupiny jsou z podstaty xenofobní, rasistické a naprosto odmítají zahraničněpolitické směřování státu, případnou realizaci takových branných projektů lze hodnotit jako významné bezpečnostní riziko,“ upozorňuje ministerstvo ve zprávě ze srpna 2018.
Český politológ Peter Kupka věří, že absence velkých a důležitých paramilitárních organizací v České republice má několik důvodů: „Zaprvé má policie dostatek kapacit, aby je rychle odhalila. Zadruhé, založit dnes takovou organizaci je velmi rizikové. V minulosti za takové pokusy zakladatelé skončili ve vězení. Zatřetí, tradice takových paramilitárních organizací je v České Republice na jiné úrovni než třeba v Polsku.“
Česká republika je také nejvíce sekulárním státem v regionu. Znamená to, že přijala západní model civilního státu? Nemusí to tak být – nikdy ho totiž nemusela opustit.
Být členem armády není v Česku až tak vysněná kariéra. Donedávna se proto Česká armáda snažila nalákat mladé lidi na vysoké platy, metoda však přestává fungovat. České Ministerstvo obrany má přitom ambiciózní cíl: třicet tisíc vojáků v armádě do roku 2026.
Což byl jeden z důvodu, proč se vojáci stali pravidelnými návštěvníky škol. V roce 2012 parlament schválil návrh zákona o branné výchově ve školách. Ministerstvo obrany proto založilo speciální organizaci s názvem Příprava občanů k obraně státu (POKOS). Vládně podporovaný POKOS je tak jediná organizace, která se stará o branné vzdělávání na školách.
V pacifistické české společnosti zasela organizace POKOS semínka kontroverze. Na jednu stranu byla myšlenka kritizována organizacemi monitorujícími militarizaci společnosti. Současně se děti ve školách s nadšením zúčastňovaly ukázek z činnosti české armády, což kritizovala Hanka Zoor Svačinková z nevládní organizace Nesehnutí: „Viděla jsem prezentace POKOSu prováděné českou armádou. Dětem dali zbraně do rukou. Z mého pohledu to vypadalo jako cílený nábor.“
V době po přijetí tohoto zákona byl hlavním poradcem ministra obrany František Šulc. On – jak sám o sobě tvrdí – patří k obhájcům prezentací POKOS: „Zbraně jsou součástí naší společnosti. Myslím, že je lepší ukázat zbraně dětem pod dohledem. Bude to pro ně zážitek a nebudou je vyhledávat jiným způsobem. Pokud budeme naopak zapírat jejich existenci, stejně nezmizí.“
Šulc také uznává, že armáda využívá prezentace ve školách jako metodu prvního náboru: „Budu upřímný a řeknu to otevřeně, pro mě je v tomto projektu a v zájmu existence obranných složek jednou z klíčových věcí schopnost náboru. A tohle to je jedna z možností. Pokud budou mít děti informace, mohou se rozhodnout, jestli se stanou policajtem nebo záchranářem. A situace na trhu práce je obtížná a bude ještě horší.“
VSquare hovořil s vojákem české armády, který se přímo zúčastnil několika prezentací POKOS. Z jeho pohledu bylo vše v souladu s pravidly: „Každý voják ví, že je zakázáno namířit zbraň na lidi. Pokud to nějaké dítě udělalo, znamená to, že voják, který jim zbraně ukazoval, selhal. My (vojáci, pozn. VSquare) všichni víme, že je to neetické. Samozřejmě, že zbraně ukazujeme, ale nic se nemohlo stát. Neměli jsme u sebe ani střelivo. (…) Myslím, že není špatné, když děti vědí, jak poskytnout například první pomoc (první pomoc je součást prezentací POKOSu, pozn. VSquare). Alespoň vědí, že armáda existuje a že něco dělá.“ Když jsme se zeptali na paramilitární organizace, náš respondent byl překvapen: „Nikdy jsem o takových skupinách neslyšel. Já znám kluky, co hrají v lese jenom airsoft.“
František Šulc, bývalý poradce ministerstva obrany, k paramilitárním organizacím dodává: „Pokud se podíváte na historii, nikdy jsme neměli takové tradice. Militarismus se nikdy nestal mainstreamem, který by v Česku mohl změnit smýšlení.“
V České republice jsou na rozdíl od Slovenska antiimigrantské nebo rasistické slogany doménou vedoucích politiků, nikoliv polovojenských skupin. Prezident Miloš Zeman je takovými výroky známý, stejně jako česko-japonský pravicový politik Tomio Okamura, vůdce strany Svoboda a přímá demokracie. I když se Okamura snaží „prodat“ xenofobii jako svůj hlavní program, širokou veřejnost tím neoslovuje.
„Organizované politické násilí by v současné České Republice vzbudilo odpor. Když přičteme estetiku paramilitarismu, jehož součástí je určitá míra exkluzivity, nadužívání symbolů jednoty a pochodování v uniformách, tak si nemyslím, že by v současné České Republice získala taková organizace nějakou výraznou podporu, jako je tomu třeba na Slovensku,“ vysvětluje politológ Petr Kupka.
„Ještě Polsko nezahynulo“
Naopak v Polsku se pochodování v uniformách těší velké podpoře. V den listopadového výročí polské nezávislosti se loni ve Varšavě odehrála největší národněvlastenecká demonstrace v Evropě – Pochod nezávislosti.
Pochod organizovala nacionalistická asociace Stowarzyszenie Marsz Niepodległości – její aktivisté pocházejí z národního hnutí Ruch Narodowy. Jde o xenofobní skupinu, která sedí v polském parlamentu od roku 2015. Její neodmyslitelnou součástí je tzv. stráž, tedy neformální hnutí dobrovolníků. Stráž není nikde registrována jako organizace, jedná se o skupinu několika stovek nacionalistů, cvičících se pod vedením bývalých speciálních jednotek a vojáků francouzské cizinecké legie. Přestože vystupují jako členové bezpečnostní služby, během svých cvičení se učí vojenským technikám, a byť nenosí uniformy, vojenská disciplína je jim svatá.
A k Bohu se obracejí i během svých pochodů. Tisíce uniformovaných lidí drží v rukou transparenty „Polsko musí být katolické, ne sekulární“ nebo „Probuď se, Polsko, vrať se k Bohu“. Vojenské uniformy mají na sobě i jejich děti.
V tomto kontextu jsou slova Ziemowita Przebitkowskiho, lídra nacionální strany Młodzież Wszechpolska, logická: „Naším největším národním zločinem je pasivita. Musíme začít jednat, organizovat se, neexistuje jiný způsob, jak udělat náš národ skvělý.” Konečná účast předčila i ty nejsmělejší odhady o 100 000 lidech. Loni ve Varšavě jich pochodovalo 250 000.
„Slovenské mamičky, pekných synov máte“
Sedmé výročí vzniku paramilitární skupiny Slovenskí branci oslavili její členové pochodem v Trnavě na začátku ledna. Vedoucí skupiny Peter Švrček je sebevědomý, zdvořilý a přesvědčivý. Kritiku bere s klidem a s úsměvem na tváři. Má radikální názory, ale i charisma. Kdyby bylo po jeho, postavil by na hranici zeď – chce přece ochránit svou domovinu před invazí uprchlíků, poskytovat občanům bezpečí a vyléčit „nemocnou“ společnost. Blahobyt jeho lidu a komunity je mu zkrátka nade vše. Za tímto účelem založil skupinu Slovenskí branci už ve věku patnácti let. Krátce nato absolvoval vojenský trénink v Rusku u bývalých vojáků Spetsnaz. Nabyté dovednosti od té doby předává svým svěřencům během pravidelných tréninků ve slovenských lesích. Vyžaduje disciplínu a pracuje i se strachem. V řadách Slovenských branců je dnes více než 200 mladých mužů.
Švrček se chce postarat o generaci, která podle něj byla zanedbána a zůstala bez vedení nebo autority. Tvrdí, že se „řídí legálně a bez finanční podpory oligarchie“. I když původně do politiky nechtěl, v poslední době se leccos změnilo. V dubnu 2016 si zaregistroval občanské sdružení „Naša vlasť je budúcnosť“ a bývá vidět i na předvolebních vystoupeních jednoho z kandidátů na slovenského prezidenta – Štefana Harabina. Harabin ve svém Manifestu Slovenska o Švrčkovi mluví jako o potenciálním ministrovi obrany.
I jiní vysoce postavení politici k němu mají blízko. Ján Čarnogurský, bývalý premiér, vystupuje na pochodech Slovenských branců a netají se ani svou proruskou orientací.
Kdo nestřílí, není Maďar
V Maďarsku se militarizace vlastenectví projevuje v poněkud nenápadnější podobě. Podle zjištění Vsquare se finanční částky vynaložené maďarským ministerstvem obrany na podobné nevládní organizace v posledních pěti letech výrazně zvýšily. V roce 2014 dosáhla celková výše dotací přes 19 milionů českých korun, což se minulý rok zvýšilo na přibližně 143,6 milionu korun.
Jednou z nejvíce podporovaných skupin jsou „nadšenci“, kteří se věnují rekonstrukci historických bojů. Pracují na rekonstrukci hradu a účastní se i bojových historických rekonstrukcí v replikách kostýmů a zbraní z 16. století. Používají při tom meče, dýky a štíty. Maďarské ministerstvo obrany během posledních pěti let tyto nadšence do historických bojů podpořilo částkou téměř 18 milionů korun.
Mimo to je záměrem vlády, aby byli maďarští žáci více vlastenečtí. Bývalý ministr obrany István Simicskó byl proto nedávno jmenován vládním komisařem pro výuku patriotismu. Na zpravodajském kanálu HírTV Simicskó uvedl, že má v plánu zahrnout výuku vlastenectví do předmětů jako geografie a historie. Vládní komisař chce ale působit progresivně, a tak neustále opakuje, že jeho cílem není přeměna žáků na vojáky. Místo toho by chtěl ve školách vytvořit „zdravou národní identitu“, která by byla prospěšná pro obranu vlasti.
V roce 2016 premiér Orbán prohlásil, že po celé zemi hodlá postavit střelnice. Vzápětí jeho slova upřesnil tehdejší ministr János Lázár, když oznámil, že vláda investuje přibližně dvě miliardy korun do stavby sto devadesáti sedmi „střeleckých rančů“. Cílem programu je učit mladé lidi, aby stříleli „v bezpečném prostředí“.
