Otázka, kdo si objednal vraždu maltské investigativní novinářky Daphne Caruany Galizii, zůstává po devíti letech bez soudně potvrzené odpovědi. Ve středu byl totiž zproštěn obžaloby podnikatel Yorgen Fenech. 

Čtyřiačtyřicetiletého maltského podnikatele Yorgena Fenecha obžaloba vinila ze spoluúčasti na vraždě Daphne Caruany Galizii a ze zločinného spolčení za účelem vraždy. Podle klíčového svědka Melvina Theumy měl Fenech na její provedení poskytnout 150 tisíc eur.

Theuma působil jako prostředník mezi údajným objednavatelem a vykonavateli atentátu. Poté, co začal spolupracovat s vyšetřovateli, dostal v roce 2019 prezidentskou milost výměnou za své svědectví a označil Fenecha za muže, který vraždu objednal.

Fenechovi v případě odsouzení hrozilo až doživotní vězení. Po dvouměsíčním procesu a osmihodinové poradě ho však porota poměrem hlasů osm ku jedné obou obvinění zprostila.

Fenechovi obhájci během procesu zpochybňovali Theumovu důvěryhodnost a kritizovali vyšetřovatele za to, že postavili případ především na výpovědi člověka, který se sám na přípravě vraždy podílel. Tvrdili také, že policie dostatečně neprověřila další možné podezřelé.

Fenech před soudem ukázal na svého někdejšího blízkého přítele Keitha Schembriho, bývalého šéfa kanceláře premiéra Josepha Muscata. Tvrdil, že skutečným strůjcem vraždy byl Schembri a že on sám pouze zprostředkovával kontakt mezi ním a Theumou. Schembri, který během procesu vypovídal tři dny, jakoukoli účast odmítl a prohlásil, že „na 600 milionů procent“ není strůjcem vraždy. Policie uvedla, že Schembri nikdy nebyl v této věci podezřelým.

Po osvobozujícím rozsudku soudkyně nařídila policii znovu přezkoumat důkazy a posoudit, zda nemají být stíhány další osoby. Na Maltě se zároveň chystají protesty a opozice žádá svolání parlamentu.

Přečtěte si

Boj za spravedlnost po vraždě maltské investigativní novinářky není u konce

Objednavatel zůstává neznámý

„Devět let po brutální vraždě Daphne zůstávají institucionální selhání, která tuto vraždu umožnila, stále nevyřešena a bez nápravy,“ uvedla po rozsudku rodina zavražděné novinářky.

Fenech byl zatčen v listopadu 2019, když se před úsvitem pokoušel opustit Maltu na své jachtě. Obžaloba tvrdila, že chtěl Caruanu Galizii umlčet, protože se chystala zveřejnit informace týkající se jeho podnikání, rodiny a obchodních vazeb.

Novinářka se mimo jiné zabývala netransparentní dubajskou společností 17 Black. Po její smrti Reuters a Times of Malta odhalily, že jejím vlastníkem byl právě Fenech. Společnost byla spojena s podezřelými finančními toky a dvěma panamskými firmami napojenými na tehdejšího ministra Konrada Mizziho a premiérova poradce Keitha Schembriho. Fenech zároveň stál v čele skupiny, která byla součástí konsorcia, jež získalo významnou státní energetickou zakázku.

Přečtěte si

Novináři o projektu Daphne: Malta by měla být bojkotována

Po vraždě Caruany Galizii převzalo část její rozpracované práce čtyřicet pět novinářů z osmnácti médií v patnácti zemích. V rámci projektu The Daphne Project, koordinovaného organizací Forbidden Stories, pokračovali v jejích investigacích zaměřených na korupci, praní špinavých peněz a vazby maltských politických a podnikatelských elit. Projekt odhalil také to, jak se internetová kasina registrovaná na Maltě stala zdrojem příjmů italské mafie ’Ndrangheta.

Vražda Caruany Galizii vyvolala na Maltě masové protesty a hlubokou politickou krizi. Schembri v listopadu 2019 rezignoval a premiér Joseph Muscat následně oznámil, že odstoupí. Ve funkci skončil v lednu 2020. Muscat sám nikdy nebyl s vraždou spojován.

Nezávislá vyšetřovací komise v roce 2021 dospěla k závěru, že maltský stát nese odpovědnost za vytvoření „kultury beztrestnosti“, v níž mohla vražda novinářky nastat, a že ji stát nedokázal dostatečně ochránit.

Přečtěte si

Nová studie ukazuje, jak se na Maltě perou mafiánské peníze

Za samotný atentát už byli odsouzeni tři muži. Další dva dostali v roce 2025 doživotní tresty za dodání bomby použité při vraždě.

Autorka článku: Barbora Šturmová

The post Kdo si objednal vraždu novinářky Daphne Galizii? Odpověď stále chybí appeared first on investigace.cz.

V sobotu uplyne osm let od úkladné vraždy investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Ani po osmi letech ale nebyl uzavřen soudní proces s hlavními podezřelými Marianem Kočnerem a Alenou Zsuzsovou. Celý proces se vrací na začátek, případ dostali na starosti noví prokurátoři i nový soudní senát, znovu bude probíhat i dokazování. „Náš trestní zákon je nastaven tak, že obžalovaní mají všechna práva a poškození žádná. Přestávám věřit,“ řekl po obnově soudního řízení otec zavražděného novináře Jozef Kuciak.

Dne 21. února 2018 ve večerních hodinách přišel k jejich domu vrah Miroslav Marček, dvěma ranami do hrudníku zastřelil Jána Kuciaka, jednou ranou do hlavy pak Martinu Kušnírovou. Nedaleko domu na něj pak čekal jeho komplic Tomáš Szabó.

Vrahové pracovali na objednávku Zoltána Andruskóa. Ten zas podle své výpovědi jednal na základě zadání od Aleny Zsuzsové, která měla plnit instrukce mafiána Mariana Kočnera.

Dnes, osm let od vraždy, jsou základní fakta jasná – Andruskó se k objednávce přiznal, a dostal patnáct let. Marček se ke skutku rovněž přiznal a spolu se Szabóem si odpykávají dvacet pět let. Tyto rozsudky jsou již pravomocné.

Přečtěte si

Kuciak a Kočner: Články, vražda, rozsudek

Stále však není zřejmé, jestli si vraždu objednal Kočner u Zsuzsové, která pak podle obžaloby předala zadání dále Andruskóovi. Soudy doposud Kočnera dvakrát osvobodily, Zsuzsovou jednou uznaly vinnou. Všechny rozsudky v jejich případě byly ale zrušeny.

Naposledy senát Nejvyššího soudu zrušil celý soudní proces a případ vrátil k úplně novému projednávání na Specializovaném trestním soudu v Pezinku.

Senát v novém řízení zasednul letos v lednu, pokračoval minulý týden a naplánovaná jsou stání až do prosince. Co tedy o vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové víme? Proč začalo zcela nové soudní řízení? A jak se do soudu snažila zasáhnout slovenská vládní koalice pod vedením Roberta Fica? Redakce investigace.cz přináší na výročí vraždy souhrn všech dosavadních událostí a souvislostí a taky výhled na nejbližší měsíce.

1. Proč je nový soud?

Poslední verdikt soudu v případě vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové padl v květnu 2025. Nejvyšší soud tehdy zrušil rozhodnutí Specializovaného trestního soudu kvůli chybám senátu. Nejvyšší soud soudcům vytknul, že kdyby hodnotili důkazy logicky a v souladu s trestním zákoníkem, dospěli by k jinému závěru. Jejich závěr z května 2023 zněl: Kočner nevinný, Zsuzsová vinna.

Nejvyšší soud také odebral spis senátu pod vedením soudkyně Ruženy Sabové. Senát opakovaně pokyny Nejvyššího soudu nerespektoval. Mezi výtkami senátu vůči Sabové byly nejasnosti kolem skutkových zjištění, nevypořádání se s důležitými fakty a už zmíněné vykonání důkazů. Stejné výtky měl přitom Nejvyšší soud už v roce 2021. 

Spis tak nyní dostal náhodně přidělený nový senát Specializovaného trestního soudu, konkrétně senát předsedy Miroslava Mazúcha. Ten poprvé zasedl 26. ledna a otevřel nové stání se čtyřmi obžalovanými ve dvou skutcích – Marianem Kočnerem a Alenou Zsuzsovou, kteří jsou obžalovaní z objednávky vraždy Jána Kuciaka a třech bývalých prokurátorů, a Dušanem Kracinou a srbským občanem Darkem Dragićem, kteří měli realizovat vraždu prokurátorů. 

Zajímavostí je účast soudce Jána Buvaly v senátu. Ten totiž rozhodoval i o přijetí dohody o vině a trestu Zoltána Andruskóa, který díky spolupráci s policií dostal nižší trest. Kočnerův advokát vůči jeho účasti v senátu podal ústavní stížnost, i z toho důvodu do rozhodnutí Ústavního soudu v senátu přísedí čtvrtá soudkyně.

2. Co se u soudu teď řeší?

Nejočekávanějším rozhodnutím bylo připuštění přepisů zpráv z aplikace Threema z Kočnerova telefonu. Obhajoba namítala, že Kočnerův telefon prolomili vyšetřovatelé bez souhlasu soudu a tedy podle dřívějšího rozhodnutí Soudního dvora EU by zprávy z něj neměly být připuštěny jako důkaz.

Jejich argumentaci ale senát Specializovaného trestního soudu zamítl hned první den obnoveného jednání. Zprávy z Threemy, které podle vyšetřovatelů ukazují na dohadování o vraždě Jána Kuciaka mezi Zsuzsovou a Kočnerem, se tak budou znovu číst.

Prokuratura označuje zprávy z Threemy za klíčový důkaz obžaloby. Zsuzsová a Kočner o vraždě komunikovali šifrovaně. Psali si o vypadávání zubů, o svrabu nebo o sněhu, což je v obžalobě interpretováno jako příprava a plánování vraždy. V den vraždy Kočner Zsuzsové zase poslal zprávu s emotikony „5️⃣0️⃣🔜☠️“. Padesát tisíc eur přitom odpovídalo sumě, kterou měl Kočner slíbit za vykonání vraždy.

Jedním z dalších důkazů, který bude chtít obžaloba prosadit, je záznam z fitness aplikace Zsuzsové. Ta nosila na ruce chytré hodinky, které kromě jiného zaznamenávaly její pulz a data se zálohovala v aplikaci na telefonu. Z údajů vyšetřovatelé vyčetli, že v čase, kdy se Zsuzsová měla dozvědět o vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, jí vyskočil pulz na historicky nejvyšší hodnoty.

Slovenský prokurátor Peter Kysel, který obžalobu dozoruje, považuje za největší výzvu právě tyto důkazy. Podle něj dosud nebyly prezentované před soudem celé. Způsob vykonání nových důkazů určil již dvakrát Nejvyšší soud. Poprvé tak učinil v roce 2021 a loni v květnu podruhé.

„Jde o doplnění detailů do už navržených důkazů i o nové důkazy, které mají poskytnout soudu komplexnější pohled,“ řekl redakci investigace.cz Kysel. 

3. Proč soud neprojednává i vraždu Martiny Kušnírové?

Objednaná byla vražda novináře Jána Kuciaka. Jeho snoubenka Martina Kušnírová neměla být původně zavražděna. Ze zpráv z Threemy také vyplývá, že jak Kočner, tak i Zsuzsová byli rozčilení, že Marček zastřelil i jeho snoubenku. Navíc jak Marček, tak i Szabó si už za dvojnásobnou vraždu odpykávají pravomocné tresty.

Soud tedy již před lety vyčlenil objednávku vraždy Jána Kuciaka na samostatné stání. Později do stejného případu přičlenil i objednávku vražd prokurátorů Petra Šufliarského, Maroše Žilinky a tehdejšího advokáta Daniela Lipšice. Ty si měl podle obžaloby také objednat Kočner u Zsuzsové. Ta měla provedení vraždy zadat Kracinovi s Dragićem, kteří nyní také stojí před soudem.

Soudů se i nadále účastní matka zavražděné Martiny Zlatica Kušnírová. Její bývalý advokát Roman Kvasnica v případu nově zastupuje rodinu Kuciakových. Zlatě Kušnírové je tak umožněno sledovat, jak se případ u soudu vyvíjí.

4. Jaké hrozí komplikace?

Do samotného procesu mohou zasáhnout i politická rozhodnutí vlády Roberta Fica. Fico hned po návratu k moci v roce 2023 protlačil změnu trestního zákoníku, kdy kromě jiného výrazně zmírnil tresty za ekonomický organizovaný zločin. V tomto případě tedy obžalovaným změna nepomůže.

Co by však mohlo pomoci, je kritizovaný přílepek poslance Smeru Tibora Gašpara (také bývalého policejního ředitele právě z doby vraždy) z prosince 2025. Ten na jednání Národní rady narychlo prosadil novelu trestního zákoníku, která přikazuje soudům, jak mají přihlížet ke kajícníkům, tedy spolupracujícím obviněným.

Pokud by se prokázalo, že kajícník v minulosti lhal ve své výpovědi, soudy musí zamítnout celou jeho výpověď, tedy i tu, která pomohla ve vyšetřování a obvinění jiných osob. To by se v případě objednávky vraždy Jána Kuciaka týkalo hlavně výpovědi korunního svědka a zprostředkovatele vraždy Zoltána Andruskóa, který ve své výpovědi označil za objednavatelku vraždy Alenu Zsuzsovou a za zadavatele Mariana Kočnera.

Andruskó začal s policií spolupracovat hned po svém zadržení v září roku 2018. Obhajoba jeho výpověď opakovaně zpochybňovala a upozorňovala na některé nesrovnalosti. Konkrétně se to týkalo třeba fotek, které mu měla Zsuzsová ukazovat v autě, kdy mu zadávala vraždu. Nejdříve vypověděl, že mu je vyfotila Zsuzsová, u soudu pak řekl, že si záběry ze sledování Kuciaka vyfotil z jejího laptopu sám.

V současnosti o ústavnosti Gašparovy novely trestního zákoníku rozhoduje Ústavní soud, který předběžně pozastavil její platnost. Minulý týden košický Ústavní soud řekl, že jelikož změna zákona by zasáhla i do probíhajících soudních kauz, není možné předvídat, jak by je to ovlivnilo.

Na další možný problém upozorňuje prokurátor Kysel – jde o paměť klíčových svědků. „Jedná se již o potřetí opakovaný soudní proces, od skutků uplynulo osm let, podstatní svědci budou opětovně vyslýchání. Při opakovaných výsleších často dochází k oslabování paměťových stop. To bylo možné vidět i při druhém opakovaném soudním procesu,“ upozorňuje Kysel.

Přečtěte si

Kočnerova knižnica veřejných tajemství

5. Kdy můžeme očekávat rozsudek?

Pravomocný rozsudek je v nedohlednu. I kdyby Specializovaný trestní soud rozhodl brzy, je téměř jisté, že jedna nebo druhá strana se proti rozsudku odvolá k vyšší instanci, kterou je Nejvyšší soud. Ten může rozsudek potvrdit, nebo zrušit a vrátit k dalšímu projednávání.

To se ostatně dělo i v prvním kole soudních stání, které trvalo déle než pět let – od ledna 2020, kdy začalo první řízení na Specializovaném trestním soudu, až do května 2025, kdy Nejvyšší soud vrátil spis podruhé a nařídil nové líčení.

Pokud bychom se řídili podle předcházejících zkušeností, rozsudek prvního stupně by mohl padnout ještě letos ve druhé polovině roku. Poslední soudní líčení je naplánované na prosinec 2026. Pak bude záležet na rychlosti Nejvyššího soudu.

6. Půjdou Kočner a Zsuzsová na svobodu?

Krátká odpověď je, že ne. Kočner si odpykává devatenáct let za falšování směnek Televize Markíza. Z vězení by se měl dostat v roce 2037. Zsuzsová si odpykává dvacet jedna let za objednávku vraždy exprimátora jihoslovenského Hurbanova Ladislava Basternáka, z vězení by měla vyjít v roce 2039.

V posledních letech ale Kočner a jeho advokáti zkouší mimořádné prostředky ke zkrácení jeho pobytu ve vězení. Týká se to už zmiňované novely trestního zákoníku z roku 2023, která výrazně zmírnila tresty za ekonomickou kriminalitu, což by se mohlo týkat i falšování směnek.

Kočner proto podal odvolání jak na Nejvyšší soud, tak na lucemburský Soudní dvůr EU. Kdyby se dřívější pravomocný rozsudek zrušil, znamenalo by to bezprecedentní zásah do nezávislosti soudnictví na Slovensku.

Autor textu: Dávid Pásztor

The post Osm let od vraždy Jána a Martiny a stále neznáme objednatele. Co je nového v případu Kočnera a Zsuzsové? appeared first on investigace.cz.

Na jaře letošního roku otřásla světem zpráva o návratu těla mladé ukrajinské novinářky Viktorie Roščyny z Ruska. Více než rok byla v ruských věznicích protiprávně držena a mučena bez jakéhokoli obvinění, bez kontaktu s rodinou nebo právníky. Její případ ilustruje osudy tisíců ukrajinských civilistů. Viktoriiny ostatky jen potvrdily už dříve publikovaná svědectví o otřesných podmínkách v ruských věznicích a detenčních zařízeních na okupovaném území východní Ukrajiny i v samotném Rusku. Velkou investigativu o tom, po čem Viktoria Roščyna v okupované části Záporoží pátrala, jak byla zadržena a co si musela ve věznicích zažít, vedla ukrajinská redakce Slidstvo.info. Její šéfredaktorka Anna Babinec komentuje kauzu v rozhovoru s Petrem Gojdou.

Pokud se nemýlím, zveřejnili jste příběh o Viktorii ještě dříve, než jsme se dozvěděli, že její ostatky byly vráceny do Ukrajiny. V květnu, kdy o stavu jejího těla psala média po celém světě, se objevily zprávy o chybějících orgánech, části mozku, očích, části hrtanu – což by mohlo naznačovat pokus zakrýt skutečnou příčinu novinářčiny smrti. Poskytly přesto Viktoriiny ostatky nějaké odpovědi na otázky z vašeho vyšetřování?

Ano, na tom příběhu jsme začali pracovat už v říjnu 2024, hned po Viktoriině smrti. Vyšetřování čehokoli, co se děje v Rusku, je extrémně obtížné – je to jako dívat se do černé díry. Přesto jsme se snažili zjistit co nejvíc.

V době, kdy jsme kauzu publikovali, jsme už měli svědectví Viktoriiných spoluvězeňkyň – tvrdily, že Viktoria byla ve vážném stavu. Vážila okolo 30 kilogramů – což je pro dospělou ženu extrémně málo. Nebyla schopná se sama ani postavit na nohy. Vězeňská správa jí neumožnila brát léky. Trpěla i problémy spojenými s menstruací. Cítila se prý opravdu hrozně.

Naše reportáž se zaměřila především na to, co zažívala v ruském vězení. A když se o pár měsíců později objevily zprávy o jejím těle, dostali jsme odpovědi na řadu otázek, které jsme si předtím kladli. Potvrdilo se, že byla opravdu ve velmi špatném fyzickém stavu. Byla mučena, hladověla. Stále nemáme finální výsledky vyšetřetní ostatků, takže nevíme, zda byla zavražděna, nebo zemřela na následky dlouhodobého věznění. Ale podle toho, co víme, její smrt určitě nebyla přirozená – ne u sedmadvacetileté ženy.
Můžeme si jen domýšlet, jestli se Rusové snažili zakrýt stopy po mučení. Každopádně je dost podezřelé, že Viktoria zemřela v září, ale její tělo bylo repatriováno až o pět měsíců později.

Vrací se těla z ruských věznic běžně v takovém stavu?

Rusové těla Ukrajinců skoro nikdy nevraceli – zvláště civilistů. Až teď, v těchto dnech, kdy spolu mluvíme, s tím začali. V posledních několika týdnech bylo vráceno přibližně šest tisíc těl Ukrajinců – jak civilistů, tak vojáků. Je to vůbec poprvé, co se vrací tak velké množství.

Pokud jde o jejich stav – viděli jsme fotografie a videa, která ukazují těla ve velmi špatném, zuboženém stavu. Lidé, kteří zemřeli v ruských věznicích, byli často vyhladovělí. Pamatuju si případ jednoho ukrajinského muže, jehož tělo vážilo jen asi 25 kilogramů.

Nepamatuju si ale žádný konkrétní případ, kdy by tělo postrádalo některé orgány. Ale to samozřejmě neznamená, že se to nikdy nestalo.

Teď, když máme tolik těl, obávám se, že uvidíme ještě mnohem děsivější věci.

Když se vrátíme k vaší reportáži o Viktorii – tedy o její cestě do východní Ukrajiny, do okupovaného Záporoží, a o jejích přesunech mezi věznicemi –, zmiňovala jste, že jste hovořili s jejími spoluvězenkyněmi. Jaké další způsoby jste použili ke sběru informací? Předpokládám, že pracovat jako novinář v okupovaných oblastech musí být extrémně obtížné. Viktoria je toho tragickým důkazem.

Ano, víme o jedné ženě, která s Viktorií sdílela celu v ruské věznici, a získali jsme část jejího svědectví. Byla ale velmi vyděšená a bála se mluvit veřejně s novináři. Museli jsme proto chránit její identitu – nezveřejnili jsme její jméno ani žádné osobní údaje. Ale díky jejímu svědectví jsme získali velmi důležité informace. Byly spolu na jedné cele a ona pomáhala zesláblé Viktorii s pohybem. Od ní jsme se dozvěděli, v jakém byla Viktoria stavu.

Když jsme se snažili zjistit, proč Viktoria do okupovaného území odcestovala, co tam chtěla zjistit, mluvili jsme také s několika lidmi přímo z těchto okupovaných oblastí. Někteří z nich Viktorii osobně viděli, jiní jí pomáhali s organizací cesty – zařizovali jí ubytování nebo logistiku. S těmito lidmi byla v kontaktu a od nich víme víc o tom, čím se jako novinářka na místě chtěla zabývat.

Na Viktoriině případu jsme spolupracovali s organizací Reportéři bez hranic, která chrání novináře po celém světě. Jim se podařilo kontaktovat několik Rusů, kteří byli drženi ve stejné věznici jako Viktoria. Z organizace psali těmto lidem zprávy a dostali se tak k důležitým informacím – například o tom, kdy byla Viktoria naposledy viděna.

Od svědků z vězení také víme, že se Viktoria snažila zjistit, z čeho je obviněná. Ptala se správy věznice, jakého zločinu se měla dopustit. Ale podle dostupných informací ji Rusko z ničeho neobvinilo. Nespáchala žádný zločin – a přesto strávila ve vězení více než rok. Nenašli proti ní vůbec nic.

Takže pokud byste měla říct, proč byla zatčena – řekla byste, že to bylo kvůli její novinářské práci?

Ano. Odjela do Záporožské oblasti – byla v blízkosti záporožské jaderné elektrárny, kterou Rusové okupují už více než tři roky. Doslechla se o nelegálních vězeních pro ukrajinské zaměstnance jaderné elektrárny, kteří zřejmě odmítli spolupracovat s ruskou okupační správou. Viktoria o tom slyšela a chtěla to vyšetřit.

Chtěla ty lidi najít. Chtěla vyprávět jejich příběh. Chtěla zjistit víc, než co byli Rusové ochotni sdílet s jakýmkoli novinářem. A právě to je podle nás důvod, proč byla zatčena.

Z některých svědectví, která jsme získali, se domníváme, že Viktoria byla odhalena pomocí dronu – Rusové zjistili její přesnou polohu. Poté ji zadrželi a převezli nejdřív do jednoho vězení, pak do dalšího, a nakonec skončila ve věznici v Taganrogu.

Jsme přesvědčení, že Viktoria byla uvězněna výhradně kvůli své novinářské práci. Přijela do Záporoží, aby informovala o věcech, které Rusové nechtěli ukázat – o věcech, o kterých by žádný jiný novinář neinformoval.

Abyste mohli vyprávět příběh Viktorie, museli jste pracovat s lidmi přímo v terénu. Mluvila jste o bývalých vězních, o Rusech i Ukrajincích. Šlo o nějaké společné investigativní pátrání s dalšími redakcemi? Spolupracovali jste i s ruskými novináři?

Ne, s ruskými novináři jsme nespolupracovali. Na začátku naší práce nám sami řekli, že v tomhle případě nebudou schopni nic zjistit.

Spolupracovali jsme ale s organizací Reportéři bez hranic. Nejsou to novináři, ale skupina, která se zabývá ochranou novinářů. A díky tomu se jim podařilo na své oficiální dotazy získat z Ruska nějaké odpovědi. To se nám novinářům nikdy nepoštěstilo.

Rádi bychom v práci na tomhle případu ještě pokračovali – chceme vědět víc o tom, co se Viktorii stalo. Pořád nemáme ucelenou představu o všem, co se jí dělo. Také ještě čekáme na finální výsledky pitvy a znaleckých posudků – ty ještě nejsou uzavřené.

Myslím, že Viktoriino tělo nám může ještě něco povědět. Až se to stane, budeme mít další vodítka. Pak se znovu pokusíme vše ověřit – a možná se posuneme dál.

Četl jsem, že když se Viktoria vydávala na svou cestu, chtěla sestavit seznam konkrétních osob, které nesou odpovědnost za nezákonná věznění. Snažili jste se jít stejným směrem?

Nemyslím si, že to je momentálně možné. Abychom mohli psát reportáže o vězeních na okupovaných územích, museli bychom tam být osobně. A to v tuto chvíli prostě nejde.

V současnosti není možné pokračovat v příbězích, které Viktoria začala. Nejsme schopni se dostat k větší skupině svědků, není možné se tam vydat a je velmi nebezpečné žádat o informace místní obyvatele nebo se pokoušet získat jakákoli data přímo z terénu.

Doufám, že to jednou možné bude – až budou ta území osvobozena. Ale teď se dají publikovat jen nepodložené zvěsti bez důkazů – to není typ žurnalistiky, který děláme.

Příběh, který chtěla Viktoria pokrýt – a zároveň její vlastní osud – je propojený s tématem mučení ve věznicích. Máte k dispozici svědectví, která by vysvětlovala, proč k tak masivnímu mučení dochází? Je to kvůli získávání informací? Kvůli vynucení falešných přiznání? Nebo jde spíš o šíření strachu a teroru na okupovaných územích?

Je to všechno, co jste zmínil. Někteří Ukrajinci například odmítli spolupracovat s Rusy. Třeba zmínění zaměstnanci jaderné elektrárny v Záporoží – někteří z nich se postavili proti okupačním rozkazům a byli za to uvězněni. A jsou ve vězení už roky.

Jiní byli jen podezřelí – Rusové si například mysleli, že špehují, i když si třeba jen psali s příbuznými na území kontrolovaném Ukrajinou. I kvůli takovým věcem mohli skončit ve vězení.

My jsme zaznamenali řadu příběhů o ukrajinských civilistech žijících pod ruskou okupací. Například z Chersonské oblasti, která byla osm měsíců pod kontrolou ruské armády. V jednom dokumentu jsme vyprávěli příběh muže, který byl vystaven sexuálnímu násilí ze strany ruských vojáků. To se odehrálo v podobném typu nelegální věznice, jako je ta v Záporoží.

A často ti lidé neudělali vůbec nic. Byla to součást ruské strategie teroru – ukázat, že každý může být zadržen, uvězněn, mučen. Někteří z těchto zadržených strávili ve vězení měsíc, dva, a pak jim prostě bylo řečeno, že mohou jít domů. Nikdy se nedozvěděli, proč tam byli, proč byli biti, proč byli znásilněni.
A ano, v některých případech se Rusové snažili získat přiznání – zvláště od civilistů.

Takže všechno, co jste zmínil, se dělo.

Vnímáte tyto akty násilí a teroru jako součást genocidy – konkrétně zaměřené proti ukrajinskému národu? Nebo je to spíš odraz obecné reality života pod současným ruským vedením?

Po více než deseti letech války a třech letech plnohodnotné ruské invaze vidíme, že to, co se děje, má skutečně povahu genocidy.

Vidíme obrovské množství různých zločinů – a jde o systematickou zločinnost: sexuální násilí, únosy ukrajinských dětí, novináři věznění za svou práci. Rusové jednoduše nechtějí, aby Ukrajinci vůbec existovali.

My jako novináři máme před očima stále více důkazů o tom, že Rusové chtějí, aby se Ukrajinci podvolili a stali se poslušnými – lidmi bez vlastního názoru, bez odporu. Ale Ukrajinci jsou jiní. Máme svobodu slova. Jsme politicky aktivní.

A já to vidím jako jasný plán – část Ukrajinců donutit k asimilaci, a ti, kteří odmítnou, budou zavřeni nebo zabiti. Rusové chtějí vymazat ukrajinskou identitu.

Vaším posláním je investigativní žurnalistika. Předpokládám, že od začátku plnohodnotné války se vaše práce zásadně změnila. Věnujete se hlavně tématům spojeným s válkou, je to tak?

Poslední tři roky se zabýváme jednou obrovskou zločineckou organizací. Jmenuje se Rusko. A ano – za ty více než tři roky se naše práce změnila opravdu zásadně. V prvním roce plnohodnotné války jsme se soustředili výhradně na dokumentaci válečných zločinů. Ale v poslední době se snažíme dělit svůj čas rovnoměrně – zhruba polovinu věnujeme vyšetřování korupce v Ukrajině a druhou polovinu ruským válečným zločinům a reportážím z frontové linie. Děláme obojí, protože si nemůžeme dovolit vybrat. Obě linie práce jsou pro Ukrajinu nesmírně důležité.

Před plnohodnotnou invazí jsme byli týdeník. Publikovali jsme jeden, maximálně dva texty týdně. Dnes jsme denní médium. Publikujeme zprávy, videoreportáže, záběry z fronty, dokumenty. Každý den.
Také naše publikum se proměnilo – a zároveň velmi rozrostlo. Dříve nás sledovali hlavně lidé, kteří se zajímali o politiku a chtěli znát nelegální tajemství politiků. Dnes nás sledují i obyčejní lidé, kteří chtějí vědět, čeho se v Ukrajině dopouštějí ruští vojáci. Chtějí znát jejich jména, vidět jejich tváře. Věnujeme se i identifikaci pachatelů válečných zločinů.

Pro Ukrajince je nesmírně důležité mít nějakou naději, že jednoho dne přijde spravedlnost. A právě to je náš úkol – dáváme lidem naději, že spravedlnost dorazí.

Zmínila jste „naději“. Máte vy sama ještě nějakou naději?

Ano, samozřejmě, že mám naději. Věřím, že všechno, co dnes děláme, nakonec přinese výsledek. Je to pro nás velmi důležité. Pro všechny, kteří přišli o své blízké, pro lidi, kteří dnes žijí v hrozných podmínkách. Tyhle roky těžkého života jim nikdo nevrátí. Nikdy už neobejmou své mrtvé. Ale naději, tu ještě máme – naději na spravedlnost.

Pomáhá mi to, abych na těchto bolestných tématech dál pracovala. I malé kauzy, které odhalíme a publikujeme, mají smysl. Pomáhají nám, Ukrajincům, říkat naší vlastní pravdu o válce. A tu pak šíříme do světa.

Ano, je to těžké. Jsme menší než Rusko. Nemáme takové prostředky, nemáme takovou moc. Ale přesto věřím, že jako novináři jsme dnes ve správnou chvíli na správném místě. A odvádíme skvělou práci.
A právě to mi dává naději. Nevím, co důležitějšího bych v těchto časech mohla dělat.

The post Podcast Odposlech: „Každý může být zadržen, uvězněn, mučen.“ S ukrajinskou novinářkou Annou Babinec o případu Viktorie Roščyny appeared first on investigace.cz.

V pátek 21. února uplyne 7 let od vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Jejich vražda zatřásla slovenskou společností a vyvolala masivní protesty. Poté, co se na veřejnost dostaly informace o korupci a úplatkářství, byl premiér Robert Fico nucen podat demisi. O 7 let později je Fico opět u moci a lidé znovu na náměstích.

Hostem Odposlechu je Ján Gálik. Výrazná tvář hnutí Za slušné Slovensko a spoluorganizátor protestů v roce 2018 i protestů letošních. K rozhovoru ho pozvala šéfredaktorka investigace.cz Pavla Holcová.

The post Podcast Odposlech: Nechceme tahat Slovensko na východ, říká spoluorganizátor protivládních protestů Ján Gálik appeared first on investigace.cz.

Izraelské vojenské síly zabily v jednom týdnu další čtyři palestinské novináře. Hlasy vědců z předních světových univerzit vytvořené za pomoci AI se staly součástí prokremelské propagandy šířené ve videích na sociálních sítích. Evropská unie uvalila sankce na organizátory ruské dezinformační kampaně Doppelganger i na další aktéry ruských hybridních operací. Vojenská junta v Myanmaru zastrašuje humanitární organizace a výzkumníky ve snaze potlačit informace o akutním nedostatku potravin v zemi.

Izraelská armáda zabila v Gaze za minulý týden nejméně čtyři další novináře. Informovala o tom organizace Committee to Protect Journalists (CPJ). Od začátku konfliktu bylo v Gaze zabito přinejmenším 133 palestinských novinářů. V několika případech organizace CPJ došla k závěru, že Izrael zabil novináře cíleně. Minimálně dvacet případů, které naznačují úmyslné zabití, CPJ stále prošetřuje.

Organizace spojených národů mluví v souvislosti s izraelskou vojenskou operací v Pásmu Gazy o nejsmrtelnějším a nejnebezpečnějším konfliktu pro novináře za poslední roky. Reportéři se v Gaze stávají terčem izraelských útoků i ve chvílích, kdy jsou jasně identifikovatelní ve vestách a přilbách s nápisem „PRESS“ nebo cestují v označených novinářských vozech. Experti OSN proto vyjadřují obavy, že jejich zabíjení je „záměrnou strategií izraelských sil s cílem umlčet kritické zpravodajství“ o dění v Gaze. Z hlediska mezinárodního práva představují cílené útoky na novináře a civilisty válečný zločin.

Deepfake videa předních světových akademiků šíří na sociálních sítích prokremelskou propagandu. Podrobnosti přinesli novináři z ruského exilového média The Insider. Dezinformační kampaň zvaná „Matrjoška“ má za cíl přesvědčit uživatele sociálních sítí po celém světě, že vědci z renomovaných západních univerzit stojí za Ruskou federací. Falešné hlasy akademiků vytvořené pomocí umělé inteligence ve videích volají po zrušení západních sankcí vůči Rusku, představují ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského jako upíra a vyzývají Ukrajinu, aby se vzdala a přestala bojovat o „historicky ruská území“.

Evropská unie uvalila sankce na organizátory hybridních útoků Kremlu. Seznam zahrnuje ruské špehy, sabotéry a organizátory prokremelských dezinformačních kampaní v EU i v Africe. Podle Rady Evropské unie představují restriktivní opatření odpověď na snahy Ruska o destabilizaci regionu. Sankce tak dopadnou například na tajnou jednotku 29155 ruské vojenské zpravodajské služby GRU a na jejího velitele, generála Andreje Averjanova. Ten se mimo jiné nachází i na českém seznamu hledaných osob v souvislosti s výbuchy muničních skladů ve Vrběticích.

Mezi sankcionovanými jsou i Sofie Zacharova, vysoce postavená úřednice Kremlu, a Nikolaj Tupikin, šéf společnosti GK Struktura. Oba stojí za prokremelskou dezinformační kampaní s názvem Doppelganger neboli Dvojník. Jejich úkolem bylo ovlivňovat západní veřejnost a šířit dezinformace prostřednictvím falešných napodobenin webů evropských a amerických médií. Přímé propojení kampaně Doppelganger s ruskou vládou před časem odhalili novináři německého média Correctiv v rámci rozsáhlé investigace, na níž se podílela i naše redakce.

Přečtěte si

Dvojníci. Po stopách prokremelské dezinformační kampaně v centru Evropy

Vojenská junta v Myanmaru zastrašuje humanitární organizace a výzkumníky ve snaze potlačit informace o hladovění a podvýživě v zemi. S odhalením přišli novináři agentury Reuters. Pracovníci humanitárních organizací musí většinu údajů o nedostatku potravin shromažďovat v utajení a za cenu velkého rizika. Kvůli obavám o svou bezpečnost se organizace bojí informace o rozsahu hladovění zveřejňovat. Podle zdrojů Reuters tento strach posiluje i skutečnost, že v minulém roce vojenská junta zadržela několik výzkumníků, kteří se kritickým nedostatkem potravin v zemi zabývali. Reuters se nepodařilo zjistit, co se s těmito lidmi stalo.

Novináři zároveň odhalili několik případů, kdy vojenská junta zablokovala distribuci léků a potravin v nejvíce ohrožených regionech. Jedním z nich je Rakhinských stát, kde žije pronásledovaná menšina Rohingů. Humanitární pracovníci v souvislosti s tímto regionem mluví o šíření cholery a o dětech zasažených akutní podvýživou. Podle zprávy OSN se Rakhinský stát nachází na pokraji hladomoru. Odhaduje se, že v celém Myanmaru trpí akutním nedostatkem potravin okolo 14,4 milionu lidí.

The post #zesvěta: Izraelská armáda zabila další čtyři novináře v Gaze appeared first on investigace.cz.

V Mexiku se blíží nejdůležitější volby v novodobé historii tohoto státu, volit se bude jak nový prezident či prezidentka, tak zákonodárci. Dosluhující prezident Andrés Manuel López Obrador se celosvětově proslavil mimo jiné i tím, že oficiálně navštívil matku jednoho z nejznámějších mexických narkobaronů El Chapa nebo že v přímém povolebním přenosu poděkoval kartelům za to, že se během posledních prezidentských voleb, které přitom byly jedny z nejnásilnějších v historii Mexika, chovaly slušně. O tom, jak moc jsou v Mexiku kartely propojené s politikou a co znamená přítomnost kartelu ze Sinaloa v Evropě, jsme se bavili s prominentním mexickým novinářem a autorem několika knih o tamním organizovaném zločinu Ricardem Ravelem. 

S mexickými drogovými kartely máš osobní zkušenost. Nejenže píšeš o propojení politiky a organizovaného zločinu, ale v určitou dobu jsi kvůli velmi konkrétním výhrůžkám musel z Mexika odjet…

Ano, mám s nimi osobní zkušenost. Jejich velmi konkrétním výhrůžkám, že mě zavraždí, jsem v životě musel čelit několikrát. Jednou mi vyhrožoval Cártel del Golfo, pak Cártel de Sinaloa (jedním ze zakladatelů kartelu ze Sinaloa je nechvalně známý narkobaron El Chapo, tento kartel měl také prominentní roli v seriálu Narcos, pozn. red.) a jednou Los Zetas – tedy svého času nejmocnější kartely v Mexiku. Naposledy to byl Cártel de Jalisco Nueva Generación (CJNG).

Kartel z Jalisca mi začal vyhrožovat poté, co jsem vydal text o Enrique Alfarovi, tehdejším guvernérovi mexického státu Jalisco. Podařilo se mi prokázat, že Alfaro je zkorumpovaný, a také popsat, jakým způsobem jeho vláda spolupracuje s kartelem z Jalisca. Jejich odpověď byla rychlá. Nejprve na mě Alfaro podal žalobu a pak mi někdo přímo z kartelu začal telefonovat, že mě zabije. Vypadalo to dost reálně. Musel jsem proto utéct do Evropy.

Čas strávený v Evropě jsem využil k tomu, že jsem napsal knihu. Jmenuje se Majitel Jalisca a popisuje vymizení rozdílu mezi vládou státu Jalisco a samotným kartelem.

Obecně si myslím, že pro obě strany je vzájemné propojení ekonomicky výhodné, kartely například perou peníze skrz investice do developerských projektů. To ale není všechno. Vlády mexických států zacházejí tak daleko, že se samy stávají kartely a „podnikají“ v oblastech, které byly původně vyhrazené jen pro organizovaný zločin, například vydírání, výpalné, ohýbání justice nebo únosy. Navíc mi přijde, že to, co se děje v Jaliscu, dobře ilustruje, co se děje ve zbytku Mexika.

Bral jsem proto jejich varování, lépe řečeno výhrůžky, naprosto vážně. „Nedělej to, okamžitě o nás přestaň psát,“ hulákali na mě po telefonu. V Mexiku navíc neexistuje žádný systém na ochranu novinářů, takže pokud bych tam zůstal, velmi pravděpodobně by mě unesli a zavraždili.

Když se kartel rozhodne zavraždit novináře, pošle nájemného vraha. Novináři někdo napíchne telefon, sledují ho. Tím pádem vědí, s kým si píše, s kým telefonuje, kde bydlí, s kým má vztah nebo dítě, kudy chodí do práce, s kým si vypráví vtipy u piva… A pak už je pouze na nich, aby se rozhodli, kdy nastane ta pravá chvíle nepohodlného novináře zavraždit.

Říkáš, že kartely investují do developerských projektů. Znamená to, že se vyvíjejí? Jdou s dobou? Nebo pořád platí stereotypní představa, že obchodují s drogami a navzájem se vyvražďují?

Kartely jdou s dobou a své příjmy diverzifikují. Napočítal jsem 26 druhů různé trestné činnosti, kterou provozují. Obnáší to obchod s lidmi, vydírání, krádeže aut, přepadávání kamionů na dálnici, přepadávání lodí nebo zabírání cizích území, aby svůj vliv prosadily v další části Mexika. A samozřejmě to zahrnuje i politiku. Dnešní mexické politické kampaně jsou ze značné části financované kartely.

Drogy už pro mexické kartely nejsou hlavním zdrojem příjmu. Přesto s nimi nadále obchodují – nejvýdělečnější je momentálně obchod s fentanylem. Ten válcuje marihuanu i kokain, minimálně co se týká prodaných jednotek. Například v USA je dnes mnohem větší poptávka po fentanylu než po jiných drogách. Lukrativní je i takzvané „cobro de piso“, tedy poplatek za to, že jeden kartel povolí druhému převážet drogy přes své území.

Samostatnou kapitolu pak představuje prostituce. Sítě lidí, kteří mají pod palcem prostituci, se táhnou po celé Latinské Americe.

A co ostatní mexické kartely? Změnila se nějak jejich dynamika poté, co byl El Chapo v roce 2017 vydán do USA? 

Přestože je El Chapo v americkém vězení, kartel ze Sinaloa zůstává asi nejvlivnějším mexickým kartelem. Působí ve více než stovce zemí po celém světě. V Mexiku má pod kontrolou největší území.

Podobně je na tom také kartel z Jalisca Nueva Generación (CJNG). Ti mají vazby asi na všechny latinskoamerické země, protože se starají o logistiku drog.

Následuje kartel Del Golfo, ale ten působí hlavně v Mexiku. Pak kartel Del Noreste. A nakonec už jen menší kartely jako Rudí nebo Michoacánská rodina. Dohromady je to nějakých dvanáct organizovaných kriminálních skupin.

Která z nich je nejnásilnější?

Nejbrutálnější je asi kartel z Jaliska. Jako by neustále potřebovali dávat najevo, že svoje území mají pod plnou kontrolou a že není radno si s nimi zahrávat.

Kartely mezi sebou obecně bojují o kontrolu nebo o moc nad územím, a to kvůli přírodním zdrojům, přístupu na pláže, dohledu nad lithiovými doly nebo přístupu k pitné vodě. Proto je v bohatých oblastech, kde se nachází něco, co kartely chtějí, třeba přírodní bohatství jako ropa, tolik mrtvých. V Mexiku bylo v posledních letech kartely zavražděno přes sto tisíc lidí. A další desítky tisíc byly násilně přesídleny.

Zmiňoval jsi, že kartely také financují politické kampaně. Jak se jejich propojení s politikou vyvíjí a mění? 

Asi to bude znít přehnaně, ale v mnoha mexických státech se něco takového už děje. V Mexiku pomalu mizí lidé, o nichž lze hovořit jako o „politické třídě“. V posledních letech je nahrazuje takzvaná „kriminální třída“. Kartely už nepotřebují politiky uplácet, ony si je tvoří. Kartely se tak staly nositeli politické moci a zároveň mají pod kontrolou jednotlivá území. Kartelem dosazený politik může být chvíli starostou, pak zákonodárcem a potom může třeba sedět v lokální vládě nebo zastávat funkci guvernéra státu.

Tím se politika samozřejmě dost změnila a na úkor bezpečnosti do ní proniklo násilí. Kartely ho totiž neváhají použít při jakémkoli jednání nebo při řešení jakéhokoli problému. Původně se politici snažili mezi sebou vyjednávat, dnes představuje první krok tasení zbraní. Což se samozřejmě odráží i v tom, kolik je v Mexiku každoročně zavražděných novinářů. A ty vraždy se nevyšetřují.

O kolika zavražděných novinářích se bavíme?

V posledních letech bylo v Mexiku zavražděno přes dvacet novinářů a pouze dva případy byly vyšetřeny. Drtivá většina vražd novinářů projde bez jakéhokoli trestu.

Jak to?

No, přece jak se říká: sám sebe nebude stát nikdy vyšetřovat. Prostě ty případy sepíší a uloží do archivu. Nejenže se tak nikdy nedobereme spravedlnosti, ale beztrestnost zároveň funguje jako určitá pozvánka k lovu na novináře.

Dosluhující mexický prezident Andrés Manuel López Obrador ale na veřejnosti vystupoval s heslem „objetí, nikoli výstřely“. Situace se za jeho působení nezlepšila?

Naopak, rozhodně jsme na tom hůř než před jeho zvolením. Na druhou stranu je pravda, že hodnotit dopad jeho změn za tak krátké období, jako je pět let, není jednoduché. (V Mexiku může zvolený prezident zastávat pouze jedno pětileté funkční období, pozn. red.). Obrador mluví o tom, že se zaměřuje na příčiny zločinu, nejen následky. Jenže to, co tvrdí, že udělal, aby vymýtil organizovaný zločin, se podle mě nedá nijak ověřit. Pravdou ale zůstává, že posledních šedesát let patří v celé historii Mexika k těm nejnásilnějším. Takže ani politika předchozích prezidentů, kteří proti kartelům bojovali násilím, moc nefungovala.

A nejen v Evropě. Aktivní je i v Latinské Americe a ve Spojených státech. Mají drogové kontakty po celém světě. V Evropě se kartel ze Sinaloa usídlil už před mnoha lety ve Španělsku. Jeho důležitým obchodním partnerem je samozřejmě italská mafie ’Ndrangheta. Hodně drog ale Sinaloa vozí i přes francouzské přístavy. A to nemluvíme jen o kokainu, ale i o fentanylu – přestože po něm v Evropě zatím není taková poptávka jako v USA.

Máš pro nás Evropany nějakou radu, co s tím dělat?

Doporučil bych následovat postup Itálie z 80. a 90. let. Tamní vláda a justice přišly se strategií, jak se postavit sílícímu vlivu italských mafií. Pro boj s organizovaným zločinem vytvořily speciální struktury a italské orgány začaly vyšetřovat nejen obchod s drogami, ale i praní peněz. Protože dokud kartelům nesáhnete na peníze, budou mít téměř nekonečný nástroj, jak korumpovat a ohýbat pravidla. Navíc legalizace výnosů z trestné činnosti generuje další korupci a další peníze, které se do zločinu dají investovat.

Dalším krokem je uzpůsobit této situaci zákony. A to včetně těch, jež se zabývají uživateli drog. Drogy se do Evropy přece nepřestanou dovážet kvůli tomu, že to nějaký zákon zakazuje. Pokud bude existovat poptávka, bude i nabídka. A následně i výdělek. A ten je pro organizované zločinecké skupiny velice atraktivní. Takže zatímco Evropa má pocit, že se jedná o problém pocházející z Latinské Ameriky, je jasné, že pouze v Latinské Americe se tento problém nevyřeší. Musí se reálně začít řešit i v Evropě, je třeba cílit na centrum toho, kde drží zločinecké organizované skupiny peníze a moc.

Myslíš, že se kvůli přítomnosti mexických kartelů v Evropě máme obávat vlny násilí, jako je tomu v Mexiku?

Obávám se, že vlna tohoto typu násilí do Evropy už dorazila, jen má trochu jinou podobu. Na násilí spojené s organizovaným zločinem jsem narazil v Nizozemsku i v Rakousku. V Nizozemsku zastřelili novináře přímo na ulici, když odcházel z televizního studia, kde mluvil o organizovaném zločinu (Peter R. de Vries, který extenzivně psal o organizovaném zločinu a obchodu s drogami, byl podle nových důkazů popraven na příkaz Ridouana Taghiho takzvanou Mocro mafií, pozn. red.). Násilí samozřejmě zatím není na takové úrovni jako v Mexiku, kde se odhaduje, že je denně zavražděno sto lidí, ale i v Evropě se rozmáhá. Myslím, že nizozemský nápad předělávat věznice na muzea byl poněkud unáhlený.

The post Kartely už v Evropě působí a dorazilo s nimi i násilí, říká mexický novinář appeared first on investigace.cz.

Autorka knihy Vražda Jána a Martiny: Vyšetrovanie nastoupila do redakce Aktuality.sk bezprostředně po tragické události a od té doby nepřestala sledovat vyšetřování, soudní procesy i další souvislosti případu. Redaktorka Zuzana Šotová se ji mimo jiné ptala, k jakým novým informacím se při psaní knihy dostala, jak probíhalo vyšetřování a jak zblízka ho sledovali politici a zkorumpovaní úředníci v rámci systému „náš člověk“, jak se s děním vyrovnávali novináři, ale také co se ve slovenské politice a společnosti děje dnes.

Přečtěte si

Šest let od vraždy Jána Kuciaka: Kdo bude ve skutečnosti řídit stát, nevíme

The post Podcast Odposlech: Je odkaz Jána Kuciaka stále živý? Rozhovor s Laurou Kellö Kalinskou appeared first on investigace.cz.

Dnes uplynulo šest let od vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Na Slovensku je premiérem stejně jako tenkrát Robert Fico, do vlády a vysokých politických funkcí se dostaly trestně stíhané osoby. Fico jako jeden z prvních kroků své vlády označil čtyři média za nepřátelská. Patří k nim i redakce Aktuality.sk, pro kterou Ján Kuciak pracoval. Jako investigativní reportérka tam nyní působí Laura Kellö Kalinská, která kauzu Kuciak sledovala od samého počátku a napsala o ní knihu. U příležitosti tohoto smutného výročí jsme spolu mluvily o tom, jaká je na Slovensku politická a společenská situace, zda jsou novináři v ohrožení a zda je odkaz Jána Kuciaka stále relevantní.

Jsi jedna z mála slovenských novinářů a novinářek, kteří případ sledovali od samého začátku až do současnosti. Chodila jsi na všechna soudní líčení a nyní jsi o kauze vydala knihu. Jána jsi ale neznala, v redakci Aktualit jste se minuli. Co tě vedlo k zájmu o vyšetřování jeho vraždy? 

Do značné míry to souvisí i s tím, že jsem do redakce Aktualit.sk přišla vlastně až několik dní po vraždě. Původně jsem měla nastoupit 26. února 2018, ale to ráno jsem se podobně jako zbytek Slovenska i světa dozvěděla, co se stalo, takže můj příchod do redakce byl trochu opožděný. Ano, Jána jsem osobně neznala, byť jsem ho díky jeho práci samozřejmě vnímala jako novináře. Myslím, že na některé jeho rozpracované věci jsem i navázala. Takže to bylo asi nejjednodušší a nejracionálnější rozhodnutí našeho šéfredaktora, že jsem se mu primárně věnovala já, protože jsem k němu neměla tak blízký vztah jako ostatní. Nechodila jsem s Janem na kafe, na pivo. Neměli jsem společné zážitky, které s ním měli moji kolegové. A hlavně jsem ten případ, tu ztrátu a vůbec celou tragédii prožívala trochu jinak a trochu méně emotivně než oni.

Takže to pro tebe byla výhoda, být svým způsobem nezúčastněný pozorovatel?

Podle mého názoru je to výhoda dodnes, protože si nedokážu představit, jak by kolegové reagovali, kdyby listovali spisy a narazili na věci, jež jsou opravdu otřesné a nechutné, což mně se skutečně stalo. Ať už to byl záznam z pitvy, nebo záběry z místa činu, tedy z Velkej Mači. To jsou věci, které by moji kolegové asi nikdy nechtěli vidět, a je to naprosto normální a přirozené. V tomto ohledu jsem zkrátka měla trochu větší odstup.

Lze těch šest let vyšetřování, soudních procesů, které vlastně ještě neskončily, nějak shrnout?

Je pravda, že samotné vyšetřování a informování o něm bylo velmi intenzivní. Všechno, co jsme se dozvěděli, byla vlastně taková horká stopa, kterou jsme se snažili ověřit, neustále jsme zjišťovali, co policie má a co nemá. Když jsem se při přípravě knihy probírala těmi původními články, musím zpětně uznat, že se policii podařilo poměrně hodně utajit. Tedy v poměru k tomu, kolik se toho dostalo na veřejnost a jaké spekulace se mimoděk objevily. Hodně věcí se podařilo utajit v těch prvních týdnech a měsících, než policie vypátrala podezřelé. Čekání na soud bylo pak takové, řekla bych, technické, se spoustou stresu a vzrušení.

Přečtěte si

Slovensko: Emoce v soudní síni – Zsuzsová dostala 25 let, Kočner osvobozen

Dělali tehdy novináři nějaké chyby?

Ano, jak v průběhu vyšetřování, tak v průběhu soudu, dnes bychom se jim snad vyhnuli. Například bychom určité věci nekomentovali necitlivě nebo nepromyšleně, něco nezveřejnili a tak dále. Dnes se na to samozřejmě díváme jinak, ale já vždycky říkám, že ani v té nejlepší škole vás nikdo nenaučí, jak se chovat, když je zavražděn váš kolega. Byla to – a stále je – bezprecedentní situace a my se vlastně učíme informovat o tom případu tak, abychom nebyli napadáni z různých stran. Události se v té době zkrátka děly příliš rychle a snaha o jakousi nechci říct přímo kontrolu, ale dozor nad tím případem byla obrovská.

Být v této kauze jako naprosto nestranný novinář asi nejde, Ján byl kolega pro všechny novináře, i když ho neznali…

Zároveň bylo velmi důležité, že v době jeho smrti pracovaly v řadách policie osoby, o nichž Ján Kuciak psal, a my jsme věděli, že mají vazby na kriminální prostředí. Osoby, kterým jsme nevěřili – což nakonec ukazuje i současnost, že ve vyšetřovacím týmu působili lidé, kteří tam neměli co dělat a v podstatě byli jen špehové, jakési uši vysoce postavených úředníků a politiků, jejichž úkolem bylo zjevně pouze to, aby těm nahoře předávali informace. Ve své knize se zmiňuji o svědcích, kteří dneska mluví o tom, že o vyšetřování vraždy měli zájem oligarchové nebo různí funkcionáři. Jeden vypovídá, že nosili stohy papírů z vyšetřování a tyto informace šly přímo k tehdejšímu premiérovi Robertu Ficovi. My jsme tušili, že je to asi bude zajímat, že pro premiéra a vládní stranu Smer to bude důležitý případ, protože by je mohl ohrozit. Ostatně proto byl vyšetřovací tým později redukován na menší počet lidí, zkrátka vyhodili ty, o nichž měli pochybnosti. K tehdejší napjaté a v podstatě šílené atmosféře přispělo i to, kdo policii řídil a jací lidé s jakými konexemi tam zůstali.

Co nového najdeme v knize, kterou jsi o vraždě napsala a nedávno publikovala? Ta kauza přece měla velké mediální pokrytí.

Původně jsem si i myslela, že o tom případu už bylo napsáno tolik textů, že není možné, abychom odhalili něco nového. Proto jsme se rozhodli, že cílem bude popsat komplexní souhrn vyšetřování od okamžiku, kdy se našla dvě nehybná těla ve Velké Mači, až po začátek procesu. Sama jsem však byla překvapená, že přestože jsem případ sledovala opravdu pečlivě, objevily se věci, o nichž jsem nevěděla. A nemluvím jen o vyšetřovacím spisu, který je obrovský, má deset tisíc stran. V rámci sbírání materiálu jsem mluvila s lidmi, co se na vyšetřování přímo podíleli nebo měli informace o tom, jak probíhá. Právě od nich jsem se dozvěděla mnoho zajímavých věcí. Čtenáři knihy si tak hned v úvodu mohou přečíst, jak vypadala samotná razie na jižním Slovensku v září 2018, kdy policie zadržela první podezřelé. To je velmi zajímavé, protože málokdo ví, jak se policisté na razii připravovali, jak den předtím zkoumali jednotlivé domy, jak podezřelé pachatele několik týdnů sledovali a odposlouchávali je, co všechno o nich zjistili. Pak jsou tam i osobní vzpomínky těch, kteří u zátahů byli. Například jeden z podezřelých se vůbec neprobudil, když razie vypukla, a vzbudili ho teprve kukláči, kteří stáli nad jeho postelí.

Zjistila jsi o podezřelých ještě další podrobnosti?

Ano, například že u každého ze tří hlavních podezřelých – tedy u vraha Miroslava Marčeka, jeho komplice, šoféra Tomáše Szabóa, a prostředníka Zoltána Andruskó – zvolila policie jinou vyšetřovací taktiku. Nechci z toho samozřejmě dělat kriminálku, ale svým způsobem je to tak absurdní případ, že jako zahraniční kriminálka opravdu vypadá. Bohužel jde o slovenskou realitu. Co se týče dalších věcí, které ani mně nebyly známé, tak policii se v době, kdy ještě nevěděla, kdo je střelec a kdo řidič, podařilo zjistit, že Tomáš Szabó, který byl šofér, ale nejdříve ho považovali za vraha, měl při zatýkání na sobě bundu, ve které předtím chodil na obhlídky kolem domu ve Velkej Mači. Teprve když po několika měsících udělali speciální forenzní expertízu, zjistili, že večer 21. září 2018 to byl ten druhý, kdo skutečně vstoupil do domu a pak se vrátil. Takže měli potvrzeno, že Tomáš Szabó byl řidič. Nebo jsem například vyvrátila domněnku, kterou mimochodem publikovala i česká média, že vrahy pomohly vypátrat zahraniční satelity. Nebyla to pravda. Když jsem o tom mluvila s lidmi z bezpečnostních složek, kteří na této části pracovali, vysvětlili mi, že satelity dokážou dokonale zachytit například fotbalové hřiště, ale určitě ne člověka, tak aby jej šlo identifikovat. V knize jsem popsala i to, co lidé z Europolu našli v mobilech Miroslava Marčeka, Tomáše Szabóa nebo Aleny Zsuzsové, jež je podle nepravomocného rozsudku zprostředkovatelkou vraždy. Jak si tyto osoby hledaly informace o vraždě. Jak si permanentně kontrolovali zprávy. Kdo kdy smazal historii jejich vyhledávání.

Přečtěte si

Kauza Kuciak, den 20: Andruskóovi předala Zsuzsová peníze den po vraždě

Kniha bude dostupná i v Česku. Proč by měla české čtenáře zajímat?

Nedokážu úplně srovnávat slovenské a české prostředí, ale na Slovensku jsme si do roku 2018 mysleli, že situace není tak napjatá a že drsná mafiánská 90. léta jsou za námi. A přesto si někdo dovolil objednat vraždu novináře. A nestalo se to jen na Slovensku. Podívejme se koneckonců na jiné evropské země, kde se takové věci udály. Malta, Řecko a tak dále. Takže si myslím, že česká společnost by měla brát tehdejší dění na Slovensku jako varování. Koneckonců jsme měli společný stát, máme společnou historii, čímž chci říct, že si nejsme kulturně a civilizačně vzdáleni. Kontext nebo pozadí celé té vraždy spočívá v tom, že politiky bylo vytvořeno prostředí, jenž umožnilo vznik nápadu na objednání vraždy, pravděpodobně s vědomím, že to nějakým způsobem zůstane nevyšetřeno. Což je závažný signál a velmi vážné varování pro vás jako pro Českou republiku, a vůbec pro celý okolní svět. V okamžiku, kdy politici vytvoří prostředí, kde se podobné věci zametají pod koberec, otevírají dveře různým kriminálním živlům, kteří pak mají pocit, že mohou páchat trestnou činnost, aniž by se na to přišlo nebo byli potrestáni. A to je vážné, to je velmi vážné.

Pro kamarádíčkování, napojení politiků justice či policie na různé významné osoby z podnikatelského nebo kriminálního prostředí, se na Slovensku vžil název „systém našeho člověka“. Před vraždou se o něm vědělo, ale nebyly důkazy, teď důkazy jsou, ovšem zůstává otázkou, zda k něčemu povedou.

Něco jiného je, když o takovém systému slyšíte různé řeči v kuloárech, ale nikdo neříká nic nahlas, nic konkrétního, není to v kontextu nějaké policejní zprávy, nějakého výslechu. Jestliže ale někdo konečně nahlas promluví a začne popisovat, jak jejich systém funguje, jak probíhaly ty šílené schůzky v šestém patře záhadné budovy v Bratislavě poblíž policejního prezidia, kde se tajně scházeli nejvyšší političtí představitelé a bezpečnostní složky, a vy se dozvídáte, o čem se bavili, jak ty schůzky vypadaly, abych pravdu řekla, najednou si připadáte jako ve filmu, kterému v podstatě píší scénář, režírují ho a hrají v něm lidé, co vůbec nemají zasahovat do správy státu. Máme historky o tom, jak se v igelitkách nosily desítky až stovky tisíc eur jako kapesné pro úředníky, kteří pak poslouchali různé mocné podnikatele. Když si na to vzpomenu, vždycky si říkám, jak je dobře, že o tom víme, nahlas se o tom mluví, existují nějaké důkazy a vyšetřuje se to. Ale čím víc se dozvídáme, tím víc si myslím, že žijeme v absurdní zemi.

Vražda tenkrát spustila vlnu bezprecedentních protestů a následně možná i nadějí v obnovu společnosti. Dnes je však opět premiérem Robert Fico, ve veřejných funkcích jsou zpátky lidé, kteří tam byli před vraždou, a na Slovensku se zase protestuje. Je nálada ve společnosti jiná než tenkrát?

Atmosféra je trochu jiná a vždycky bude jiná, protože už máme tu strašnou, tragickou zkušenost. Je pravda, že po vraždě se společnost nebo její velká část na chvíli semkla, protože vraždu dvou mladých nevinných lidí, kteří plánovali svatbu, odsoudí téměř každý, tak jako objednání této vraždy a samozřejmě i fakt, že Ján Kuciak byl zavražděn kvůli své práci, kvůli tomu, co odhaloval. To všechno opravdu zapůsobilo a lidé protestovali pro dobrou společnou věc. Jenže za ty roky, co uplynuly, se objevilo tolik konspirací a tolik polopravd i lží, které zasévali politici, že se jim podařilo přiklonit veřejné mínění na svou stranu. Politici nepřesvědčovali lidi, že černá je bílá, ale prostě zasévali semínka pochybností o tom, jak se to všechno stalo. Proto si dnes politici dovolí vystoupit na tiskové konferenci nebo na pódiu – mluvím zejména o těch ze Smeru –, kde vykřikují, jak celá kauza Kuciak byla jinak, oni nám řeknou, kdo Kuciaka zavraždil, a ještě se budete všichni divit, ještě dojde k velkému odhalení.

Veřejnost tomu opravdu věří?

Velká část Slovenska má o celé věci pochybnosti, o tom, zda vyšetřování probíhalo z pohledu zákona správně, zda přiznání, o nichž jsem před chvílí mluvila, jsou autentická, zda tady opravdu nejsou nějací političtí vězni. Politici, a opět mluvím zejména o straně Smer, ale i extremistických stranách, dokonce dokázali vnést do veřejné debaty takové teorie, že Ján Kuciak byl obětován, aby došlo ke státnímu převratu. Je to děsivé, ale bohužel to ukazuje, jak Slovensko a zdejší voliči přemýšlejí, mnozí z nás se prostě nechali zblbnout. Je to zkrátka vizitka, že ještě nejsme natolik zralí, abychom tyto řeči ignorovali.

Přečtěte si

Analýza rozsudku v kauze Kuciak

Pojďme se tedy posunout k aktuální situaci na Slovensku. Co jsou zatím nejvýraznější kroky nové vlády?

Otázkou je, co všechno víme. Protože netušíme, co se děje uvnitř vlády. Nevíme, jaké skupiny se tam rodí a znovu se spojují, kdo bude opravdu řídit stát. To se možná zase dozvíme až za několik let, pokud vůbec někdy. Ale to, co vidíme na povrchu, co se vládnoucí koalice – což znamená Slovenská národní strana, Smer a Hlas – nebojí veřejně prezentovat, jsou nebývale velké změny trestního zákona, které přinesou bezprecedentní proměnu toho, jak budeme soudit pachatele. Ať už pachatele hospodářské trestné činnosti, nebo násilné trestné činnosti. Tyto obrovské změny se zkrátka budou týkat i vražd, znásilnění, ublížení na zdraví nebo vyhrožování. Navíc vidíme, že poměrně důležité pozice jsou obsazovány opět stejnými lidmi, nebo lidmi jim velmi blízkými.

Do parlamentu se ale dostali i obvinění nebo přímo obžalovaní poslanci?

Ano, ale zatímco to je vizitkou slovenských voličů, tak to, jaké osoby například ministerské mandáty zastávají, je vizitkou politiků, kteří takové lidi jmenují do funkcí. Zdá se, že vláda lidem vzkazuje, že je jí úplně jedno, co si o tom veřejnost myslí. My si tam dosadíme, koho chceme. Tak to teď na Slovensku vypadá. Vzpomínám si, že v minulosti veřejností trochu otřáslo, když jsme se například dozvěděli, že určitou funkci zastává člověk s vazbami na mafii, na nějakého pochybného oligarchu. Dneska už je to úplně normální. Vrcholem posledních dnů se stalo jmenování Pavla Gašpara, syna bývalého policejního prezidenta, do čela Slovenské informační služby. Původně tam měl být samotný Tibor Gašpar, člověk, který vedl policejní prezidium v době, kdy byli zavražděni Ján a Martina. Muž, o němž se říká, že manipuloval s jakýmkoli nepohodlným vyšetřováním, respektive nechal zamést pod koberec informace o různých kauzách. Vláda sice od jeho jmenování upustila, ale jmenovali jeho syna. V takové situaci je třeba si položit jednoduchou otázku, zda nový ředitel Slovenské informační služby bude schopen být natolik objektivní a nestranný, aby podepsal například sledování nebo vyšetřování osob z kriminálního prostředí, s nimiž se sám stýká a vůbec se za to nestydí. Odpověď je asi jasná.

Novela trestního zákona mimo jiné výrazně zkracuje promlčecí lhůty – ať už u ekonomické kriminality, nebo právě u násilných trestných činů. Dotkne se nějak vyšetřování či obviněných v kauze vraždy Jána a Martiny?

Do jisté míry ano, protože novela trestního řádu předpokládá zrušení Úřadu speciálního prokurátora, jenž na tento případ dosud dohlížel. Tento úřad dozoruje ty nejzávažnější kauzy, jako je korupce, úkladné vraždy, terorismus, extremismus a tak dále. Pokud by se úřad zrušil, obdobné případy by putovaly na jednotlivé krajské prokuratury, což by znamenalo, že kauza vraždy Jána a Martiny a s ní související objednávky vražd prokurátorů (jedná se o objednávky vražd tří prokurátorů, které měla pro Mariana Kočnera zprostředkovat Alena Zsuzsová, pozn. red.) by přešly na krajskou prokuraturu v Trnavě. V tom okamžiku by nový prokurátor musel prostudovat celý obrovský soudní spis, musel by znát všechny nesmírně podrobné detaily. Tím pádem by se jednání v této kauze na čas zastavilo. Z Úřadu generálního prokurátora ale přišel signál, že pokud budou mít prokurátoři z Úřadu speciálního prokurátora zájem o dohled nad svými případy, které už jsou v nějakém soudním řízení, tak si je budou moci nechat. A dozorující státní zástupci v případu Kuciak projevili zájem. Matúš Harkabus a Daniel Mikuláš sice chtějí přejít na krajskou prokuraturu v Žilině, ale řekli, že by rádi pokračovali ve stíhání v kauze Kuciak, protože jim na tom záleží, případ znají, mají jej načtený a oproti svým předchůdcům mají koneckonců zatím i lepší výsledky.

Dotkne se nový trestní zákon kauz, jež se začaly rozplétat po vraždě, přesněji řečeno odkrývání systému našeho člověka?

Určitě ano, pokud se bavíme o těch případech, které skutečně vypukly nebo se začaly vyšetřovat až po vraždě Jána Kuciaka nebo spolu nějakým přímým či nepřímým způsobem souvisejí, tak některé z nich budou podle novely trestního zákona zcela promlčené. To znamená, že lidé, o nichž Ján Kuciak psal a kteří jsou nyní z něčeho obviněni, budou obvinění zproštěni nebo tresty, které jim hrozí zejména za hospodářskou trestnou činnost, budou daleko nižší než ty současné. Ve většině případů tak bude pachatel čelit podmíněnému trestu a pravděpodobně nějaké finanční pokutě, což pro bohaté lidi není velký problém. Jestli si dobře vzpomínám, tak z kauz, jež se týkají Mariana Kočnera, existuje minimálně jedna, která bude promlčena, takže Marian Kočner se nějakého obvinění rovněž zbaví.

A co nově zvolení poslanci, těch se nový trestní zákon taky dotkne?

Ano, například místopředseda parlamentu Petr Žiga spadá do okruhu lidí, jimž bude novela velmi vyhovovat. Do jisté míry to pomůže i zmíněnému Tiboru Gašparovi a vůbec všem, protože zákon obsahuje spoustu změn ve prospěch obviněných. Dává jim například nové možnosti napadnout obžalobu, čehož může využít třeba právě Tibor Gašpar, který je obviněn a obžalován v řadě případů. Tím pádem z toho budou mít všichni určitě prospěch. Nejen oni, ale i takzvaní jejich lidé.

Přečtěte si

Kauza Kuciak, den 21: Prokurátor a advokáti poškozených přednesli závěrečné řeči

Robert Fico po volbách označil několik slovenských médií za nepřátelská. Mezi nimi byla i redakce Aktualit.sk. Jakým způsobem to ovlivnilo vaši práci?

Nejsme vztahovační, takže se nás to nějak osobně nedotklo. Po praktické stránce ale přestala strana Smer odpovídat čtyřem vybraným redakcím, včetně Aktualit. V podstatě mám ve schránce několik odeslaných e-mailů bez odpovědi. Jde hlavně o dotazy směřující na ministerstva a na resorty ve správě Smeru. Nějak si musíme poradit a pomoci, byť nám někteří politici odmítají odpovídat. Nevím, jak to bude vypadat do budoucna, protože si nedovedu představit, že budeme všechny naše dotazy řešit přes zákon o svobodném přístupu k informacím. Přitom se stane, že ani tímto způsobem nechtějí odpovědět nebo že odpověď pod různými záminkami protahují, což bychom v budoucnu mohli napadnout u soudu. Ale to je samozřejmě výhled na několik příštích let.

Je možné, že se odpovědi domůžete soudní cestou? Nebo že soud na odpovídání novinářům nastaví nějaký precedent? 

Dovedu si představit, že bychom takto získanou odpověď za pár let asi zvládli, ale nevím, jak moc velký by to mělo smysl, když požadované informace nebudou aktuální. Něco podobného se před pár týdny stalo jednomu kolegovi, když požádal formou zákona o svobodném přístupu k informacím o seznam poradců nebo nějakých asistentů, a žádost mu byla zamítnuta. Snažil se odvolat, což znamenalo dohadování se s úřadem, na který se obrátil. Mezitím tu informaci zveřejnilo jiné médium, s nímž vláda komunikuje. I takové paradoxy se na Slovensku dějí.

Jak se tedy změnila mediální scéna od voleb, když některá média mají takovou komunikační výhodu? Funguje nějaká spolupráce, že by se třeba média semkla?

Musím uznat, že někteří kolegové v těch redakcích, kterým vláda odpovídá – například veřejnoprávní média – mají tendenci klást stejné otázky, vlastně je opakovat, a politik pak buď odpoví, nebo ne. Obecně se ale změnila celá atmosféra komunikace, politici parlamentem někdy jen proběhnou a člověku zabouchnou dveře před nosem. Na druhou stranu, což je děsivé a zároveň legrační – a taky stejné jako v 90. letech, kdy politici měli své vybrané novináře, kteří spíš budili dojem jejich kamarádů – tak podobní novináři se objevili i po volbách 2023. Vlastně ani nevím, jestli to jsou novináři, neboť s politiky vedou zvláštní rozhovory. Kladou třeba otázky: „Tak co, pane premiére, jak to všechno zvládáte a nejste moc unavený?“ Tyto typy se staly součástí dnešní slovenské mediální scény i v tom smyslu, že útočí na standardní redakce, na standardní média. Neboť si říkají, že oni jsou teď alternativa, která hraje hlavní roli, první housle, protože má výsadu, že se dostává nejblíže k politikům. Ale rozhovory vedou tak nekriticky, že to vypadá opravdu směšně a komicky.

To asi veřejné debatě moc nepomáhá…

Nepomáhá. Dokonce máme unikátní případ, kdy jedna novinářka nebo aktivistka, zkrátka veřejně činná osoba, je zároveň asistentkou člena vládnoucí koalice. Neboli je placená státem nebo poslancem Národní rady a zároveň se snaží dělat rozhovory s různými politiky, což je samozřejmě v naprostém rozporu.

Přečtěte si

Ján Kuciak a náš poslední nedokončený článek…

Jedním z významných slovenských novinářů, kteří po volbách opustili Slovensko, je Arpád Soltész. Nedávno v našem podcastu Odposlech mluvil o útocích na novináře, o tom, že se mohou stupňovat, že se může stát nějaká nehoda, že bude větší strach psát o určitých tématech. Směřují k tomu slovenští novináři? K nějaké formě autocenzury ze strachu, nebo spíš k rezignaci?

Autocenzura je do značné míry osobní věcí každého z nás, tím pádem to mohu posoudit jen za sebe. Uznávám, že atmosféra není dobrá, ale pak je otázka, jestli nás to nemá spíš aktivovat k ještě většímu výkonu, ostražitosti k tomu, co se děje, nebo spíš k nějaké rezignaci. Osobně se snažím atmosféře nepodlehnout a myslím si, že i řada mých kolegů a kolegyň nejen z naší redakce Aktuality.sk, ale i z dalších, chce stále upozorňovat na to, co se děje, co je mezi řádky, kdo zase ovládá naši zemi. Neboli poskytovat informace, aby si veřejnost mohla vybrat, zda chtějí tímto stylem pokračovat, žít.

Přináší to nějaké výsledky, po tom všem, co jsi o dnešním Slovensku řekla?

Podle mého názoru se například v debatě o trestním zákoně podařilo do značné míry otřást veřejností, protože ještě v prosinci to opravdu vypadalo, že se něco schválí bez diskuse. Nicméně díky velkému množství rozhovorů s odborníky, velkému množství textů a analýz, se povedlo upozornit na fakt, že novela není dobře připravená, respektive že obsahuje řadu věcí, o kterých nemá veřejnost tušení. Do jisté míry se tak podařilo otřást i tou částí veřejnosti, která tomu zpočátku nerozuměla a možná má nyní pochybnosti o tom, zda novela zákona byla správným krokem a správným přístupem. Proto si myslím, že nesmíme nejen rezignovat na svou práci, ale měli bychom zůstat nohama na zemi a nenechat se strhnout nějakými emocemi. Jak jsi zmínila, útoky na novináře, na novinářky, se na Slovensku stupňují. Politici si dělají ze sociálních sítí jakousi veřejnou arénu pro ponižování různých novinářů a novinářek. Takže ano, emoce tu jsou a narůstají. Proto je důležité jim nepodlehnout.

Cestou by tedy mělo být zůstat racionální a vysvětlovat?

Ano.

Zavedli jste v redakci nějaká speciální opatření? Diskutujete víc o tom, jak se třeba i s útoky vypořádávat? 

Diskusí v redakci, jak k čemu přistupovat, co má přednost a o čem informovat, je dneska víc. Slovensko valchuje obrovský parní válec v podobě agresivního stylu politiků, třeba i tím neodpovídáním některým novinářům, takže člověk neví, o čem psát a referovat dřív. Proto jsou tyto diskuse stále silnější. Nastávají pro nás nové situace a musíme se jim nějakým způsobem přizpůsobit. To je asi ten zásadní rozdíl oproti nedávné minulosti.

Máš pocit, že šest let po vraždě zůstává tato tragédie nadále důležitou pro společnost, že téma mezi Slováky pořád rezonuje?

Ať už bude u moci jakákoli garnitura, téma vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové musí být pro nás vždy zásadní a důležité. Pokud se z této situace nepoučíme, historie se bude opakovat. A to by bylo nesmírně tragické. Doufám, že se to nestane. Bude také velmi důležité, abychom nezanevřeli na soud, abychom trpělivě čekali, jak případ dopadne a jak bude nakonec uzavřen. A pak je tu výzva pokračovat v práci Jána Kuciaka. To říkám vždycky. Jeho největší motivací a klíčem k práci bylo, že vycházel z faktů. Takže ani my nesmíme na fakta rezignovat. A budeme se jich držet i nadále. Ať už tuto zemi řídí kdokoli a jakýmkoli směrem.

The post Šest let od vraždy Jána Kuciaka: Kdo bude ve skutečnosti řídit stát, nevíme appeared first on investigace.cz.

Dezinformátoři profitují z šíření lží, upozorňuje slovenské Investigatívné centrum Jána Kuciaka (ICJK). Tito lidé podle novinářů lákají přes Telegram na své weby, kde pak sledujícím za přemrštěné ceny prodávají knihy nebo pochybná školení. Analýza ICJK odhaluje, jak operuje deset takových populárních českých kanálů na Telegramu.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Česká dezinformační scéna se na Telegram přesunula po začátku války v Ukrajině, mimo jiné proto, že tato platforma poskytovala pocit absolutní svobody. „Zatímco Facebook a další velké sociální sítě aktivně dohlížejí na dodržování pravidel, což mnoho lidí vnímá jako cenzuru, Telegram svůj obsah téměř vůbec nereguluje,“ upozorňuje novinář Martin Hodas, jenž se zaměřuje na zkoumání dezinformací. Dodává, že lidé, kteří mají tendence věřit dezinformačním narativům či ruské propagandě, vnímají Telegram jako „bezpečný přístav“.

Přestože dezinformace jsou v tomto případě zdrojem zisku, podle analýzy ICJK si čeští dezinformátoři své kanály zpočátku nezakládají za účelem výdělku. „Peníze získávají pomocí jiných platforem a aktivit. Telegram je lákadlem hlavně pro svou nízkou regulovanost a nízkou transparentnost,“ vysvětluje odbornice Kristína Šefčíková z Pražského institutu bezpečnostních studií (PSSI).

Novináři z ICJK analyzovali pozadí deseti nejvlivnějších českých dezinformačních kanálů na Telegramu, u nichž se dala identifikovat vlastnická struktura. Další vlivné účty, jako jsou například Absurdní svět či Zvodka Online, pro nejasné vlastnictví nezkoumali.

Telegram neuvádí přesné informace o počtu uživatelů z jednotlivých zemí. Podle odhadů novináře Josefa Šlerky z investigace.cz pro portál aktuálně.cz s ním v Česku pracuje alespoň deset procent uživatelů internetu.

Výplata z Telegramu

Dezinformátoři přes Telegram lákají na své webové stránky. Díky návštěvnosti pak mají zisk z reklamy a další finance z prodeje různých produktů. Vydělávat peníze přes Telegram jde však jen omezeně.

„Mnoho kanálů usiluje o získání podpory od svých sledujících, což je forma fundraisingu, která je za běžných okolností legitimní. Problém představuje fundraising, kdy člověk vybírající si takto podporu dlouhodobě a prokazatelně vykonává aktivity, kterými chce škodit a vytvářet toxický a manipulativní vliv,“ popsal tento jev pro ICJK odborník v oblasti informační bezpečnosti Tomáš Kriššák z Gerulata Technologies.

„Většina českých dezinformátorů fungujících na Telegramu skutečně využívá nějaký zdroj financování. Nejčastějším je vybírání dobrovolných příspěvků od podporovatelů na transparentní, ale častěji i netransparentní účty. Odkaz na účet je buď v popisku kanálu, nebo ve zprávě připnuté při otevření kanálu. Případně využívají přímo telegramovou funkci Donate,“ vysvětluje Kristína Šefčíková.

Někteří z nich provozují e-shopy či působí na dalších platformách, jež vydělávání peněz umožňují. „Na Telegramu mají svoje účty i některé známé dezinformační stránky, které profitují pomocí reklam a placených spoluprací,“ uzavírá Šefčíková.

Nejběžnějším modelem financování dezinformačních aktivit je dárcovství od fanoušků a reklama. Majitelé kanálů mnohdy odkazují i na prodej alternativních knih, ten je však podle výzkumu PSSI spíš doplňkovým zdrojem peněz.

„Angažovanost a nasazení“

Mezi analyzovanými kanály, jejichž stopy vedou k politickým subjektům, patří CZ24.News, PROTIPROUD oficiální a kanál Petra F. Rédová.

Kanál CZ24 je spojený se stejnojmennou webovou stránkou. Ta je dlouhodobě vysoko v žebříčku nejvlivnějších dezinformačních webů šířících ruskou a čínskou propagandu. Na Telegramu CZ24 jsou přesdílené články z mateřského webu, který podle analýzy PSSI vydělá jen z reklam 36 tisíc korun měsíčně.

Účet založený ve Fio bance, na nějž mohou podporovatelé posílat finanční dary, spravuje podle CZ24 firma Slovanský svět s.r.o. Její jedinou společnicí a jednatelkou je místopředsedkyně politického hnutí Aliance národních sil Jitka Entlichová. Hnutí v posledních volbách dostalo méně než jedno procentu hlasů. Totožný název Slovanský svět má i telegramový kanál se 750 odběrateli. Politické hnutí Aliance národních sil na celostátním shromáždění pochválilo svého člena Václava Kupilíka za „angažovanost a nasazení“ při komunikaci s webem CZ24. Ten ve svých materiálech citovala také česká komunistická strana.

Další proruský konspirační telegramový kanál PROTIPROUD oficiální patří bývalému tiskovému mluvčímu exprezidenta Václava Klause Petru Hájkovi. Kanál je spojený se stejnojmenným webem, jenž byl po začátku války v Ukrajině dočasně zablokován kvůli spolupráci s Moskvou, již odhalilo české vojenské zpravodajství.

V roce 2013 založil Hájek firmu Protiproud s.r.o., která spravuje web se stejným názvem a pravidelně jej sdílí na svém telegramovém účtu. Podle účetní závěrky za rok 2022 je hodnota firmy v aktivech vykazujících 2,1 milionu korun.

Od roku 2015 se spolumajitelem společnosti Protiproud s.r.o. stala pražská firma OUR MEDIA a.s. Web Protiproud se tím zařadil do mediální skupiny, jež vydává třeba Parlamentní listy. Od ledna 2022 Hájek vlastní firmu Protiproud už jen se svou dcerou Erikou Hájkovou.

Petra Rédová, která provozuje populární telegramový kanál nesoucí její jméno, kandidovala do Senátu za stranu PRO v obvodě Brno-město. Podle materiálů z předvolební kampaně ji podporoval i bývalý senátor a děkan Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Jan Žaloudík (nestraník za ČSSD). Rédová získala přibližně osm procent hlasů a vypadla už v prvním kole. Jejím předvolebním heslem se stala věta: „Je čas říkat lidem pravdu!“.

Rédová na Telegramu nabádala sledující, aby ji podpořili ve „vědeckém úsilí“ finančním příspěvkem pro spolek Institut českého venkova, jehož ředitelem je Daniel Sterzik. Rédová pro ICJK potvrdila, že s ním spolupracuje. „Denně nahrávám Vidlákové kydy, které bloger Dan Sterzik napíše, já je namluvím pro ty, kteří nemají prostor číst, a kolega to zpracuje na youtubovou verzi.“ Rédová tvrdí, že za to nedostává žádné peníze a na Telegram se přesunula, protože Facebook ji často blokuje.

ICJK při psaní článku kontaktovalo všechny vlastníky popisovaných telegramových kanálů. Odpovědi na své otázky redakce dostala jen od Petry Rédové.

Neprůhledné účetnictví

Skoro každý český dezinformační telegramový kanál nabádá své fanoušky k darování dobrovolných finančních příspěvků.

Aeronet News Marka Pešla odkazuje na svůj web a každý měsíc žádá o konkrétní částku 1835 eur (okolo 44 tisíc korun). Web anonymně provozuje takzvaný Vedoucí kolotoče. V současné podobě server funguje zhruba od roku 2014. Marka Pešla z Branišova v jižních Čechách stojícího v pozadí Aeronetu odhalili reportéři České televize v roce 2020. Všechny účty Aeronetu jsou však vedené na takzvané bílé koně. I přesto, že Pešl byl jediný, kdo měl k účtům v Česku i na Slovensku dispoziční práva, je oficiálně vlastnil Marián Rohály z Havířova, později pak Jiří Beneš z Vlachova Březí a Josef Beneš z Čkyně.

Aeronet uvádí, že jeho vydavatelem je American European News LLC, která údajně sídlí v Trump Tower v New Yorku. V obchodním rejstříku státu New York ovšem tato společnost vedena není.

K dárcovství nabádá i kanál Zákony Bohatství marketéra Tomáše Lukavce. Ten v účetní závěrce firmy VIP Zákony Bohatství s.r.o. za rok 2022 vykazuje tržby v hodnotě 5 milionů korun.

Kanál je součástí jeho projektu, tedy webové stránky se službami s totožným názvem, kterou založil v roce 2016. Lukavce jako úspěšného marketéra zvali na přednášky třeba na VŠE, Univerzitu Palackého v Olomouci či Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně. Přednášel tam i po začátku pandemie covidu-19, kdy už šířil dezinformace.

Lukavec přidává do telegramového kanálu reklamy se slevovými kupony na své knihy. Jedna taková reklama upoutala jedenáct tisíc uživatelů.

Marketér přispívá i na slovenský dezinformační portál Infovojna a vedl rozhovory s konspirátory, například s americkým komentátorem a spisovatelem Scottem Ritterem nebo slovenským prozaikem Jozefem Banášem.

Otevři svou mysl

Dalším zdrojem financí pro provozovatele telegramových kanálů je reklama. Například podnikatel David Formánek, který spravuje kanál Otevři svou mysl, propaguje na Telegramu alternativní medicínu z e-shopu Bewit.

Tato firma Formánka v květnu 2022 pozvala jako hosta na rozhovor o „cestě k nezávislosti“. Formánek nabádá své sledující, aby využili slevy a zdůrazňuje, že spolupráce s Bewitem přináší profit.

Formánkův dezinformační web Otevři svou mysl nabízí možnost placených PR článků a spolupráci se značkami. Podle Kristíny Šefčíková z PSSI však za tyto spolupráce nejsou známy žádné finanční odměny.

Obvinění ze schvalování genocidy

Analyzované telegramové kanály vydělávají peníze také prodejem knih o alternativních dějinách či pandemii covidu-19.

Na knihách profituje kanál Pavel Kamas – NOVINKY, který má 12 tisíc sledovatelů. Patří vydavateli antisemitských knih, jenž byl několikrát obviněn z propagace nacismu a zpochybňování holocaustu. Kamasův kanál sice nenabádá fanoušky k tomu, aby podpořili jeho tvorbu dárcovskými příspěvky, odkazuje však na web Náš Směr, kde prodává knihy, a také na svůj osobní blog.

Stránka Náš Směr patří firmě Majitelé mozku s.r.o., v níž má Kamas výrazný podíl. Spolumajitelem je Lukáš Novák. Tato dvojice od roku 2011 vlastní vydavatelství Guidemedia etc. s.r.o., které se zaměřuje na druhou světovou válku a nacionální socialismus neboli podobná témata jako Kamasův telegramový kanál.

Za vydání knihy projevů Adolfa Hitlera majitelé firmy i vydavatelství čelili obviněním za schvalování genocidy a podporu hnutí potlačujících lidská práva a svobody. V roce 2019 je Nejvyšší soud v Česku osvobodil.

V květnu 2020 česká a rakouská policie provedla v Brně sérii domovních prohlídek u lidí stojících za Guidemedia, a to kvůli vydání antisemitské knihy Germana Rudolfa. V létě 2023 policisté obnovili stíhání v případě knih popírajících holocaust. Podle poslední zveřejněné účetní závěrky z roku 2017 se Guidemedia podařilo utržit milion korun.

„Léčebné“ produkty

„Ezoterický šarlatán“ Michal Hašek spravuje telegramový kanál Michal Shark. Ten má deset tisíc odběratelů a zaměřuje se na produkty alternativní medicíny. Hašek už od začátku pandemie působí na různých platformách. Je známý třeba publikováním článků, videí, knih i podcastů o léčbě vážných nemocí, jako je rakovina, a to pomocí šťáv a detoxikačních kúr. Do popředí ho dostaly i hoaxy spojené s pandemií covidu-19.

Web Manipulátoři označil příběh Michala Haška za děsivý, mimo jiné proto, že se šarlatán pokoušel proslavit přes svou matku, kterou „léčil“ z rakoviny plic.

Na facebookové stránce Vyléčím se z rakoviny Hašek psal, jak své matce pomáhá. Nemocná žena nakonec rakovině podlehla, avšak syn léčitel o matce tvrdil, že selhala a odmítla se uzdravit.

Hašek rovněž provozuje web brawolife.cz, kde prodává knihy, detoxikační programy, kuchyňské náčiní a lektorské přednášky. Za kurz trvající tři týdny si účtuje 206 eur (zhruba 5 tisíc korun). Autorské knihy prodává za 150 až 1200 korun. Podle účetní závěrky z roku 2021 utržila firma BRAWO life s.r.o. celkem 1,15 milionu korun.

Snaha o regulaci

Provozovatelé Telegramu podle Investigatívného centra Jána Kuciaka příliš nespolupracují s vládami jednotlivých zemí, obsah kanálů kontrolují jen málo a skoro vůbec nebojují proti šíření dezinformací.

„Přestože vznikl jako platforma pro anonymní komunikaci, která umožní svobodu slova i lidem v zemích jako je Rusko, kde je toto právo potlačené, svým způsobem umožňuje platformu zneužívat k šíření dezinformací a propagandy. Jde o dvousečnou zbraň,“ popisuje novinář Martin Hodas pro ICJK.

V Evropské unii měl Telegram v srpnu 2023 celkem 39,5 milionu uživatelů za předchozích šest měsíců. To je méně než hranice 45 milionů, stanovená zákonem EU o digitálních službách (EU Digital Services Act, DSA), pro „velmi velkou online platformu“ – což znamená, že pro Telegram neplatí některé důležité regulace. Proto nemusí provádět posuzování systémových rizik, včetně dezinformací, a nemá povinnost navrhovat přiměřená opatření na jejich omezení.

V praxi to podle ICJK znamená, že Telegram zůstává neregulovaným místem, které může sloužit jako primární nástroj k podkopávání demokratických principů. Například tím, že na něm bude probíhat sponzorování dezinformačních kampaní, a to i přímo od politických subjektů.

Autorka původního textu: Karolína Kiripolská (ICJK)
Autorka české verze: Mahulena Kopecká

Zdroj úvodní fotografie: ICJK

The post Žádná regulace, jenom profit. Čeští dezinformátoři na Telegramu appeared first on investigace.cz.

Pavla Holcová je investigativní novinářka, zakladatelka a šéfredaktorka investigace.cz. V novém rozhovoru se Pavla ohlíží za událostmi roku 2023, které byly pro naši redakci nějak přelomové či důležité. Dozvíte se třeba o tom, jak se jí musel omluvit bývalý český premiér Andrej Babiš. Mluví také o rozhodnutí slovenského soudu, který osvobodil Mariana Kočnera obviněného z vraždy novináře Jána Kuciaka. A kromě toho zjistíte, čím se teď Pavla Holcová zabývá na americké Stanford University.

Rozhovor s Pavlou Holcovou vedl Jiří Slavičínský.

Přečtěte si

Rok 2023 v našich kauzách

The post Novoroční Odposlech s Pavlou Holcovou appeared first on investigace.cz.