Podle sdělení rumunského prokurátora byl Andrew Tate, kontroverzní internetová celebrita, obžalován rumunskou prokuraturou z obchodu s lidmi, znásilnění a založení organizované skupiny za účelem sexuálního vykořisťování žen. Obviněním čelí i jeho bratr Tristan a dvě ženy. Hrozí jim až 10 let vězení. Podle zjištění rumunských investigativních novinářů z média RISE oba bratři zároveň vydělávali na hazardu, který provozovali společně s šéfy rumunské zločinecké skupiny. Naopak peníze vydělané z vykořisťování žen prali přes nemovitosti.

Andrew Tate, povoláním kickboxer, se proslavil svým vystupováním na sociálních sítích, a to kvůli sexistickým výrokům a návodům na to, jak být pravý chlap. Na svých webových stránkách cobratate.com se prezentoval jako multimilionář a „nejkompetentnější člověk na světě, co vás může naučit vše o interakci mezi muži a ženami“. Na otázku, jak zbohatl, Tate nabízí následující odpověď – webkamery. Na webu pak popisuje, že náplní jeho práce je „potkat dívku, jít na pár rande, vyspat se s ní, dosáhnout toho, aby se do mě zamilovala tak moc, že udělá všechno, co jí řeknu, a pak ji dostat před webkameru, abychom mohli společně bohatnout“. Jeho webové stránky sice stále existují, ovšem již bez tohoto obsahu.

Tate nabízel své názory a life coaching v mnoha oblastech, od návodu na to, jak vydělat na erotických službách prostřednictvím webkamer, přes rady na „balení“ žen až po instrukce, jak být úspěšný nebo jak cvičit. Jeho kontroverzní vystupování plné sexistických a vůči ženám degradujících komentářů mu ale přineslo fanoušky, z nichž někteří platili za jeho kurzy, jak se stát úspěšným mužem. Za přibližně dvacet tisíc korun například sliboval, že zájemce naučí, jak „přeměnit krásné ženy na tvrdý prachy” – přesněji řečeno jak přimět ženy, aby pro muže poskytovaly erotické služby přes videohovory.

Ačkoli Tate jinak média kritizuje, poskytl na začátku června rozhovor BBC, v němž popřel nejen to, že na svých stránkách prezentoval výše zmíněná tvrzení, ale i veškerá obvinění, jež proti němu vznesla rumunská prokuratura. Když se moderátorka BBC zeptala na jeho vyjádření ke svědectví ženy, která pro BBC pod podmínkou anonymity popsala, jak se za Tateem přestěhovala do Rumunska, protože věřila, že ji miluje, a posléze byla donucena k „práci před webkamerou“ a k vytetování si jeho jména, Tate odvětil, že si médium ženu vymyslelo.

Kromě této ženy, jež podle BBC spolupracuje s rumunskou prokuraturou, vypovídaly proti Tateovi další tři. Všechny čtyři popsaly znásilňování a sexuální útoky, kontroly i nátlak ze strany Tatea. To vše se mělo dít mezi lety 2013 a 2016. Influencer byl zatčen v prosinci 2022 a je obžalován z dlouhodobého obchodování s lidmi, znásilňování a z vytvoření zločinecké skupiny, která měla ženy zneužívat k poskytování erotických služeb online. Policie během jeho zatčení objevila v domě ženy, které vypověděly, že tam byly drženy proti své vůli.

Z Velké Británie, kde strávil většinu života, přesídlil do Rumunska v roce 2017. Podle svých slov proto, že preferuje žít v zemi, kde „je korupce dostupná všem“.

Tateovy misogynní výroky jsou problematické i proto, že mezi miliony jeho fanoušků jsou mladí chlapci, kteří jeho narativ přebírají. Server iDnes zveřejnil vyjádření učitelky z jedné pražské základní školy, kde měli žáci prezentovat určitý problém, jenž jim z celosvětového pohledu připadá zásadní. Žák sedmé třídy citoval právě Andrewa Tatea: „Svět by byl lepší bez žen.“

Hazardní byznys

V několika rozhovorech se Tate rovněž chlubil svou spoluprací s „bratry – mafiány“, kteří vlastní čtyři stovky gamblerských podniků od Estonska až po Rumunsko. Svým novým partnerům údajně pomohl zneškodnit konkurenci. Doposud ale nebylo jasné, zda ze strany internetové celebrity nejde pouze o chvástání. Jména svých obchodních partnerů totiž nikdy nezveřejnil.

Novináři z rumunského média RISE, které je součástí novinářské sítě OCCRP (Organized Crime and Corruption Project), nyní našli důkazy, že Andrew Tate a jeho mladší bratr Tristan skutečně měli finanční podíl na nejméně šesti kasinech značky Las Vegas spolu se dvěma představiteli organizovaného zločinu známými jako bratři Dorofteiové. Mihăiță a Sorin Doroftei jsou rumunskou prokuraturou momentálně vyšetřováni z vedení organizované zločinecké skupiny, která se sdružovala právě kolem jejich kasin Las Vegas.

Ačkoli jsou bratři Tateovi obviněni z obchodování s lidmi a z organizovaného zločinu, jejich činnost ve spojitosti s kasiny není do stíhání zařazena. „Zatím nevyšetřujeme jejich aktivity v oblasti hazardních her v Rumunsku,“ sdělila reportérům RISE Ramona Bolla, mluvčí Ředitelství pro vyšetřování organizovaného zločinu a terorismu (DIICOT).

Bratři Tateovi vlastní rumunskou společnost Talisman Enterprises, jež by sama o sobě licenci na provozování hazardu nedostala. Patřičnou licencí naštěstí disponuje jiná rumunská společnost, DMS Bet Live SRL. Ta patří bratrům Dorofteiovým, přičemž DMS jsou zřejmě první písmena jejich jmen a příjmení. Zrovna tyto dvě rodinné firmy profitovaly z výdělků nejméně šesti kasin pod značkou Las Vegas Casinos. Jedná se o jednoho z největších provozovatelů hazardu v Rumunsku s více než 800 pobočkami.

Síť Las Vegas Casinos je řízena a vlastněna celou plejádou společností, jako třeba DMS Bet Live, z nichž každá má zřejmě svou specifickou úlohu. Někdo se stará o placení nájmu, další o herní automaty. Existují i pobočky, na jejichž provozu se podílejí externí investoři – jako například Talisman Enterprises. V tomto případě firma bratrů Tateových pronajímá prostory, zajišťuje zaměstnance a obstarává „bankomaty“, kdežto firma bratrů Dorofteiových dodává hrací automaty. The Las Vegas Casino Group reportérům RISE potvrdila, že s Tateovými sice spolupracovali, ale údajně to již skončilo.

Aniž by kohokoli jmenoval, objasnil Andrew Tate i záhadu, jak se k tomuto podnikání dostal. Jako bývalý zápasník v kickboxu komentoval zápasy na různých soutěžích. Jedna z nich byla sponzorována bratry Dorofteiovými, kteří pro bojové sporty měli vlastní značku Real Xtreme Fighting (RXF). V rámci události Tate údajně zahlédl „šéfa“ Las Vegas a oslovil ho: „Otevřu si hernu přímo vedle vaší největší konkurence a vybojuju to za vás, ale za svoje peníze. I kdybych nic nevydělal, stejně budete mít profit z toho, že seberu nějaké peníze vaší konkurenci. Riziko beru na sebe.“ říká Tate ve videu a oslovený muž, podle všeho jeden z bratrů Dorofteiových, souhlasil.

Zda rozhovor opravdu takto proběhl, není jasné. Nicméně Ramona Bolla, mluvčí DIICOT, reportérům sdělila, že Tateovi se s bratry Dorofteiovými v průběhu podobné soutěže zřejmě setkali a zůstali v kontaktu. Jisté však je, že v době, kdy Tate jednoho z bratrů oslovil, měli již Dorofteiovi vybudováno zločinecké impérium, které postupně ovládlo rumunský herní průmysl. Členové tohoto gangu se často označují tetováním DMS.

Vyšetřování zločinecké skupiny vyvrcholilo v listopadu 2022, kdy policie zasáhla na 123 místech napojených na kasina Las Vegas. Během razie byly zatčeny desítky členů gangu. Mnozí z nich se v minulosti dopustili obchodování s lidmi, pašování drog i zbraní nebo vydírání či pokusů o vraždu. Policie také zabavila kokain, zbraně a hotovost. Samotní šéfové DMS ale spravedlnosti zatím unikají – Mihăiță žije s rodinou v Polsku a Sorin sice zatčen byl, ale po odvolání směl Rumunsko opustit. Jejich právníci jakékoli porušení zákona ze strany svých klientů popřeli.

Podle policie se Dorofteiovým podařilo něco dosud neslýchaného. Sjednotili válčící rumunské gangy, jež spojil jediný cíl – co nejvíce vydělat.

Praní peněz z obchodování s lidmi

Rumunská policie ale Tateovy vyšetřuje ještě z jiného důvodu. Reportéři RISE a OCCRP získali informace, že bratři mohli prát peníze z obchodování s lidmi přinucenými k poskytování sexuálních služeb online skrze nákup nemovitostí v Rumunsku. Z dokumentů, které mají reportéři k dispozici, ale nevyplývá, o jaké částky se jednalo. Podle tiskové mluvčí DIICOT prokuratura ještě neshromáždila dostatek důkazů k obvinění.

Andrew Tate veřejně prohlásil, že vydělává v přepočtu 6 až 13 milionů korun měsíčně tím, že nutí ženy k sexuálním aktům na internetu. V projevu na své online platformě Hustlers University nabízející kurzy, jak rychle vydělat peníze nebo obdržet titul PHD (Pimping Hoes Degree, v překladu Diplom v pasení štětek), Tate vysvětloval, že nedílnou součástí úspěchu je nucení žen k více než dvanáctihodinovým pracovním směnám.

Tate se také pochlubil, že pro něj pracovalo přes 75 žen, které prostřednictvím webkamer předváděly sexuální akty, přičemž si z jejich výdělku měl brát provizi 80 %. „Pracují v podstatě zadarmo. Pracovaly za moji lásku a pozornost k nim,“ řekl.

Andrew Tate ve zmiňovaném rozhovoru s BBC prohlásil, že jeho „učení“ je tvrdá práce a disciplína. „Jsem atlet, kážu náboženství, proti drogám, proti alkoholu, proti zločinům s nožem. Jsem proti všem problémům moderní společnosti.“ Reportérce rovněž vysvětlil, že jeho záměry jsou veskrze dobré. „Upřímně věřím, že jednám na Boží pokyn, abych konal dobré věci, chci udělat svět lepším místem.“

Edit 21.6.2023, 11:51 – věta „Jsem atlet, kážu proti drogám, proti náboženství, proti alkoholu,…“ byla změněna na „Jsem atlet, kážu náboženství, proti drogám, proti alkoholu,…“ Za chybu se omlouváme.

The post Andrew Tate obžalován za obchodování s lidmi a znásilnění appeared first on investigace.cz.

Polad Omarov aspirující na pozici vora v zakoně, tedy šéfa ruské mafie, plánoval ve Spojených státech vraždu, a to na objednávku íránské vlády. Před spravedlností se skrýval v Česku. Američané odtajnili jeho obvinění, z něhož vyplývá, jak spolupracoval s Íránem a proč má být vydán do USA.

Omarov byl na začátku ledna zatčený v rámci mezinárodní policejní operace v Praze. Spojené státy poté okamžitě požádaly o jeho vydání, neboť je v USA obviněný z toho, že plánoval vraždu známé íránské disidentky Masíh Alínežád, která od Američanů dostala politický azyl.

Alínežád dlouhodobě kritizuje íránský režim za porušování lidských práv a svévolné zatýkání, mučení a popravy politických odpůrců, účastníků protestů i kritiků režimu.

Přečtěte si

Místo, kde lidská práva neexistují. V íránských věznicích režim mučí vlastní občany

Íránská vláda se proto už několikrát Masíh Alínežád pokoušela vylákat do Íránu a tam ji zatknout. V roce 2018 k tomu chtěli zneužít její příbuzné žijící v Íránu. S Alínežád se měli setkat ve třetí zemi, kde už by zároveň čekalo íránské ozbrojené komando a disidentku by uneslo do Islámské republiky. Íránská vláda

podle Američanů za tuto službu jejím příbuzným nabízela peníze, ti to však odmítli. V roce 2019 byl jeden z jejích příbuzných odsouzen k osmi letům vězení jen na základě toho, že je s Masíh Alínežád v přízni.

V tom samém roce pak šéf íránských revolučních soudů deklaroval, že kdokoli bude Masíh Alínežád posílat videa z protestů, na kterých si ženy strhávají hidžáb a takto odhalují své vlasy, bude odsouzen k deseti letům vězení.

V letech 2020 a 2021 se íránská vláda opět pokusila Alínežád dvakrát unést do Íránu, kde by ji podle amerických tajných služeb čekala poprava. Agenti íránské tajné služby pro potřeby únosu najali v USA soukromé detektivy, aby Alínežád sledovali, nafotili a natočili. Pokročilý byl i samotný plán, jak dostat disidentku do Íránu, který zahrnoval rychlý přesun na lodích z New Yorku přes spřátelenou Venezuelu.

Nakonec nic z toho íránské vládě nevyšlo, a tak si v roce 2022 najala tři členy ruského podsvětí, aby Alínežád zavraždili. Šlo o vora v zakoně Rafata Amirova, v Česku zadrženého Polada Omarova a nájemného vraha Chalída Mehdijeva. Americká policie měla tyto muže v hledáčku kvůli tomu, že patřili do organizované kriminální skupiny, jež prováděla únosy, vraždy, krádeže, vydírání i brutální útoky.

Šéf organizace Rafat Amirov

Rafat Amirov, známý pod přezdívkou Rome (Řím) nebo pod falešným jménem Farkhaddin Mirzoev, je původem Ázerbájdžánec s ruským občanstvím, který ale dlouhodobě žije v Íránu. Podle obvinění to byl právě on, kdo získal od íránské vlády zakázku na nájemnou vraždu disidentky. Amirov byl podle údajů vyšetřovatelů korunovaným vorem v zakoně, tedy šéfem jedné z odnoží ruské mafie. Svého výjimečného postavení si byl dobře vědom a rád jej dával na odiv, například tím, že si k narozenimám nechával vyrábět dorty ozdobené svým portrétem a osmicípými hvězdami neboli tetováním, jež většinu vorů v zakoně odlišuje od běžných kriminálníků.

 

Zprostředkovatel Polad Omarov

V Česku zadržený Polad Omarov měl být podle obvinění zprostředkovatelem vraždy. V době, kdy násilnou smrt plánovali, měl pobývat v Česku a ve Slovinsku. Podle informací ukrajinského novináře Vitalije Gubina byli s Omarovem v Česku dokonce i členové jeho rodiny. Informace, které obdržel od Amirova, obsahovaly osobní zprávy i detaily ze sledování oběti útoku, tedy íránské disidentky. Omarov je předal spolu se 30 000 dolarů (tehdy 724 500 korun) dalšímu obviněnému, Chalídu Mehdijevovi.

 

Vrah Chalíd Mehdijev

Chalíd Mehdijev, Ázerbájdžánec žijící dlouhodobě v New Yorku, měl podle Omarových pokynů nakoupit ze zmíněné částky (30 000 dolarů) zbraně nutné k provedení vraždy a zbytek si nechat jako odměnu. Mehdijev oběť několikrát sledoval z auta zaparkovaného poblíž jejího domu. Zprávy ze sledování pak posílal Omarovovi. Za obdržené peníze se mu v New Yorku podařilo získat čínskou napodobeninu útočné pušky AK-47, takzvaného kalašnikova s ubroušenými výrobními čísly.

 

Plán vraždy

V půlce července 2022 píplo v Omarovově mobilu několik zpráv od šéfa Amirova, který ho familiárně oslovoval „brácho“. Bez dalších vysvětlení mu poslal několik fotografií disidentky Masíh Alínežád, jejího domu a přesnou polohu objektu na mapě. Tyto fotografie dostal Amirov původně přímo z Íránu. Omarov nelenil a na uvedenou adresu vyslal na průzkum nájemného vraha.

Poté, co Mehdijev z obhlídky poslal fotografie a videa, obdržel přes prostředníka 30 000 dolarů, z nichž ale třetinu (10 000) musel obratem odeslat Omarovově milence, žijící v USA. Za další část peněz koupil čínskou napodobeninu kalašnikova. Po nákupu zbraně Mehdijev neodolal a jednomu ze svých spolubydlících poslal fotku útočné pušky se slovy: „Právě jsem si koupil tuhle věcičku, by ses zbláznil, kdybys to viděl, úplnej válečnej stroj, kurva! (smajlíci)“

O pár dní později přišla Mehdijevovi od Omarova další, tentokrát lakonická zpráva: „Pomodli se a jdi na to.“ Den nato Mehdijev vyrozuměl Omarova, že je „na místě činu“. „Z obou stran jsme to zablokovali, bude to fakt show, hned jak vyleze z baráku,“ napsal Mehdijev.

O několik dní později se ale konala jiná show. Když se Mehdijev vracel z poslední obhlídky adresy oběti, zastavila ho kvůli běžnému dopravnímu přestupku policie. V autě objevili kufřík se zbraní, dva zásobníky s 66 náboji, 1 100 dolarů v hotovosti a černou kuklu. Což policistům vrchovatě stačilo, aby Mehdijeva na místě zatkli. Omarov byl zatčený začátkem ledna v Česku, obvinění proti Amirovovi bylo vzneseno koncem ledna, kdy dorazil do New Yorku.

Masíh Alínežád se podle svých slov dozvěděla o plánované vraždě od dvanácti agentů americké FBI. Stále ještě otřesená pak na svůj twitter nahrála krátké video, v němž mimo jiné říká: „Nebojím se o svůj život, protože vím, že zabíjení, vraždění, mučení, popravy i znásilňování jsou v DNA Islámské republiky. (…) Nadále budu poskytovat svůj hlas všem odvážným lidem v Íránu, kteří se snaží zbytek světa ochránit před tímto nebezpečným režimem.“

https://twitter.com/AlinejadMasih/status/1619011239308566529

Autorka textu: Pavla Holcová

Autor úvodní fotografie: Profimedia

The post Omarov zadržený v Praze plánoval vraždu íránské disidentky. USA žádají jeho vydání appeared first on investigace.cz.

V půlce ledna oznámila česká policie zatčení gruzínského kmotra, na nějž byl vydán ve Spojených státech mezinárodní zatykač. Jméno i tvář muže v tiskové zprávě chyběly. Díky pomoci kolegů z ukrajinské redakce Detektiv Info, která se věnuje tématu mafie v postsovětském prostoru, se nám podařilo jej identifikovat – jde o Polada Omarova, organizátora četných únosů, nájemných vražd a pravou ruku šéfa ázerbájdžánské mafie. O tom, proč Omarov nezískal status vora v zakoně, kolik dalších vorů se na území Evropy pohybuje a co si tito zločinci myslí o válce v Ukrajině, jsme si povídali s šéfredaktorem ukrajinského webu Vitalijem Gubinem.

Ve videu natočeném během zatčení Omarova a jeho bodyguarda Zika nejsou vidět tváře zadržených. Jak jste zjistili, že šlo právě o ně?

Na tváři nám nezáleželo, neměli jsme potřebu Omarova identifikovat na základě jeho fyzické podoby. Už 4. ledna večer jsme totiž získali první informace o tom, že byl zadržen, a nechali jsme si je potvrdit i z jiných zdrojů – od policejních orgánů i od lidí z „ulice“, kteří se pohybují v ukrajinském podsvětí.

Čekali jsme jen na to, kdy informaci o jeho zatčení oznámí i oficiální policejní orgány Česka. Jakmile se objevilo video ze zatýkání, naše zdroje nám mimo záznam potvrdily, že se jedná o Omarova. Jelikož na něj byl vydán zatykač hned v několika zemích bývalého Sovětského svazu a také jinde, vnucovala se spíš otázka, do kterého státu bude vydán. Od našich policejních zdrojů jsme věděli, že bude pravděpodobně cestovat do Spojených států. Což znamenalo, že půjde o mnohem důležitější událost, než kdyby byl vydán „jenom“ do Ukrajiny nebo jiných postsovětských zemí.

Pravděpodobně jde o poměrně ojedinělou událost. Jak často vůbec dochází k zatýkání vorů v zakoně v Evropě?

Moc často to nebývá. Hlavní důvod spočívá v odlišnosti trestních zákoníků v jednotlivých zemích – rozhodně ne každý stát má takzvaný antivorovský zákon, který ukládá trestní odpovědnost za šíření vlivu zločineckých organizací. V Ukrajině byl tento zákon schválen v roce 2020, ovšem první zemí, která jej přijala, byla Gruzie za vlády Saakašviliho v roce 2005. V roce 2019 zákon schválila i ruská Státní duma. Každý antivorovský zákon je přitom jiný. Zatímco v Gruzii vora v podstatě odsoudí na základě jeho jména a pověsti, v Ukrajině musí policie prokázat, že dotyčný skutečně rozšiřuje vliv organizovaného zločinu, což se prokazuje velmi těžce. Jediným spolehlivým důkazem je takzvaný Zelený seznam (angl. „green notice“) Interpolu, jenž upozorňuje na potenciálně nebezpečné zločince.

Jak policie cizího státu postupuje, aby zjistila přítomnost vora v zakoně na území státu?

Vorové v zakoně obvykle nepáchají zločiny sami – mají na to své lidi. Jakmile se vor stěhuje do určité země, přesouvá se za ním i jeho tým. Takže policie nejdříve pátrá po skupině lidi, kteří obvykle vora v zakoně doprovázejí, nikoli po něm samotném. Což je zrovna případ Omarova: z Oděsy do Prahy nejprve vycestoval jeho tchán, který má v Praze dceru, tedy Omarovu manželku.

Policie si na základě těchto informací posléze začala zjišťovat, zda se v Praze nachází i Omarov. On i jeho bodyguard Ziko měli u sebe ukrajinské cestovní pasy s falešnými jmény. Vorové mnohdy používají falešné cestovní doklady a identity, což sledování jejich pohybu hodně komplikuje. Zahraniční policie často nemá ani tušení, že jde o vory v zakoně. Nejznámějším příkladem z této sorty lidí je Gruzínec Nodar Rustavský, pravým jménem Nodar Asojan, který měl nejméně pět ukrajinských cestovních pasů.

Jak to, že se tak snadno dostanou k falešným cestovním dokladům?

Často jim v tom pomáhají zkorumpovaní ukrajinští úředníci. Například pracovníci imigrační služby nebo policie je navedou na lidi, kteří kvůli špatné sociální situaci nebo jiným nepříznivým životním okolnostem nemají v plánu cestovat do zahraničí. Jménem takové osoby se nahlásí ztráta občanky a požádá se o vydání nové, která sice obsahuje osobní údaje dotyčného, ale na fotografii je už vor v zakoně, jenž má v úmyslu vycestovat. Na základě této občanky se potom požádá o cestovní pas.

Kde se v zahraničí soustřeďuje největší počet vorů v zakoně a proč zrovna tam?

V Turecku a Řecku. Tyto státy ignorují přítomnost vorů na svém území, zavírají nad tím oči. Po přijetí antivorovských zákonů v řadě postsovětských zemí si vorové potřebovali najít další bezpečnou destinaci a začali se stěhovat do Turecka, kde jsou poměrně mírné tresty za krádeže. Jejich migrace začala už v roce 2010, kdy se část z nich nejdříve přesunula do Doněcké oblasti, po její okupaci do Kyjeva a po přijetí ukrajinského antivorovského zákona do Evropy. Týká se to tedy hlavně lidí s gruzínským občanstvím.

Dva dvory, tři vorové

Proč tolik vorů pochází z Gruzie?

Kořeny tohoto fenoménu v Gruzii sahají až do sovětské doby. Už tehdy měly jednotlivé sovětské republiky samostatné trestní zákoníky. Nejshovívavější vůči krádežím a loupežím byla právě Gruzie.

O Gruzii se v době vrcholného soupeření vorovských klanů v půlce nultých let dokonce tradovalo: „Dva dvory, tři vorové.“ V té době byli totiž vorové korunováni jako na běžícím páse – díky rostoucímu množství členů se každý z klanů snažil přemoci své soupeře. V roce 2015 proběhla v Arménii na úpatí Araratu velká „schodka“, tedy jakýsi sněm, kde byl vyhlášen zákaz korunování nových vorů. Cílem bylo zamezit vzájemnému masakrování. Tento zákaz by měl platit do roku 2026, kdy bude z ruské věznice propuštěn hlavní vor v zakoně Šakro Molodoj, pravým jménem Zacharij Kalašov. Někdo říká, že se dostane ven dokonce dřív.

Reportérka investigace.cz Kristina Vejnbender a šéfredaktor ukrajinského webu Detektiv Info Vitalij Gubin ve videu popisují případ zatčení Polada Omarova v Praze:

Jak probíhá korunovace vorů?

Podle tradičních postupů probíhá na hromadné „schodce“ u kulatého stolu, kde sedí nejstarší členové klanu. Jsou tam jen muži, ženy nebývají až na výjimky připuštěny. Slova se nejdřív ujme navrhovatel, který nového vora navrhne, zbytek členů může uchazeči pokládat dotazy. Rozhodující otázka vždy zní: „S kým jsi kradl?“ To znamená, že musí existovat svědek, který potvrdí, že se uchazeč svědomitě věnoval svému řemeslu.

Předpokládám, že lidí, kteří se v postsovětských republikách živí krádežemi, je hodně. Jaké musí prokázat kvality uchazeč o status vora v zakoně?

Je potřeba žít v souladu s kriminálními tradicemi a v neposlední řadě projevit svůj charakter. Příkladem je nejznámější sovětský vor v zakoně Vasilij Babiškin s přezdívkou Vasja Diamant. Byl to člověk útlé postavy, který většinu svého života strávil v sovětských lágrech, neměl ani rázné vystupování, nicméně jeho názorům lidé naslouchali.

Přečtěte si

V Praze zadrželi jednoho z šéfů „ruské“ mafie. Stál za vraždami a únosy v Rusku a Ukrajině

Měl Omarov tyto vlastnosti?

Rozhodně. Jeho bývalý šéf Nadir Salifov, známý pod přezdívkou Guli, se během svého pobytu ve vězení ukázal jako člověk s pevnou vůlí. Za velmi krátkou dobu se k němu přidala spousta přívrženců a jeho autorita rychle stoupala. Zároveň začala ázerbájdžánská diaspora na území Ukrajiny hlásit únosy desítek Ázerbájdžánců, za něž únosci požadovali výkupné.

Za těmito únosy údajně stáli právě Guliho lidé v čele s Omarovem. Poté, co byl Guli zavražděn, převzal vedení klanu mladší bratr Namik a Omarov se stal jeho pravou rukou. Omarovovi je připisována řada vražd spojených s Namikovou pomstou za Guliho násilnou smrt. Začalo se tedy spekulovat o tom, že by se měl Omarov ucházet o status vora, jenže pořad platil zákaz korunování. Podle všeho by ani samotný Guli ale tento zákaz nedodržel a je možné, že ani jeho nástupce Namika by to nezastavilo. Po vydání Omarova do Spojených států ale jeho korunovace pravděpodobně nebude možná.

Tím jeho vorovská kariéra tedy končí?

To se ještě uvidí. Nemusí.

Může vor přijít o svůj status, pokud se nechová odpovídajícím způsobem?

Ano, a je to i běžné. V kriminálním žargonu se tomu říká „sundat čepici“. Jelikož jsou si vorové všichni rovni, a to nezávisle na své slávě či popularitě, mají stejné povinnosti – musí přispívat do takzvaného „obščaku“, přesněji řečeno společné kasičky, z níž se čerpají prostředky na zdravotní péči, pohřby a další sociální záležitosti. Musí také podporovat své „kolegy“, aktivně se věnovat zločineckým aktivitám, nesmí spolupracovat s policií. Pokud se něco z toho stane, měla by se svolat velká schodka, kde se vznesou výtky, takzvané „predjavy“, kterým se dotyčný vor může bránit a na výtky reagovat.

Když už jsme u povinností, musí mít každý vor v zakoně vytetované dvě hvězdy pod klíčními kostmi? 

Dnes už ne. Dříve bylo běžné tetování hvězd pod klíčními kostmi nebo na kolenou nejen pro vory, ale i pro lidi, kteří mají s tímto světem co do činění. V případě, že dotyčný měl nějaké vorovské tetování, mohli ho pak vyzvat k odpovědnosti.

Přečtěte si

Tetování a ruský organizovaný zločin – občanka vyrytá do kůže

Mladá generace se k tomu dnes staví mnohem volněji. Jsou lidé, kteří mají tetování od hlavy až k patě a nic to neznamená. Jediný problém může vzniknout v případě, kdy se člověk na základě tetování vydává za někoho, kým ve skutečnosti není. Tedy že se tváří jako kriminální autorita a má odpovídající tetování, ale nic pro to neudělal.

Takže se svět vorů liberalizuje?

Rozhodně, spousta vorů má rodiny a oficiální zaměstnání. Máme dokonce příklad vora, který se kvůli získání ukrajinského občanství stal opatrovníkem duševně nemocného člověka, začalo se mu proto říkat „pěstoun v zakoně“. Další vor odůvodnil svou žádost o dlouhodobý pobyt v Ukrajině tím, že podporuje ukrajinskou armádu v boji proti Rusku.

Na které straně konfliktu jsou ukrajinští vorové?

Ukrajinskými věznicemi a též ruskými provládními médii se na začátku války šířily fejkové „vorovské progony“ neboli písemné vzkazy vězňům, které je vyzývaly, aby ve válce nepodporovali ukrajinskou stranu. Skuteční vorové v zakoně ale pravost těchto dokumentů popřeli. Z vyjádření jednotlivých vorů lze odvodit, že většina stojí na straně Ukrajiny.

Těsně před začátkem války, 22. února, vor Kamo Moskovský během soudního zasedání veřejně odsoudil Ruskem uznanou nezávislost Doněcké a Luhanské oblasti. Později na jaře byl zatčen další ruský vor v zakoně s přezdívkou Viťa Pan, jenž se vyjádřil proti ruskému útoku. Další, Ljora Sumskij, se nechal slyšet, že „každý má právo na to, aby hájil své bydliště“. Většina vorů v zákoně žijících v Ukrajině ruskou agresi vůči této zemi odsoudila, a někteří z nich šli dokonce bojovat a ve válce zemřeli.

Přečtěte si

Prigožin vyhrál korupční anticenu. Stopy zanechal i v Česku

Co ruští vorové? Povedlo se Prigožinovi naverbovat k Vágnerovcům někoho z ruských vorů nebo z jejich lidí?

Na základě nekrologů je zřejmé, že se jich pár našlo. Nejednalo se ale o největší šéfy, ti by se s Prigožinem vůbec nebavili – mají příliš vysoký status. Ruští vorové se k věci války nevyjádřili, proto se v ruských médiích objevil názor, že právě mlčenlivý postoj k válce zkrátí jejich šéfovi Šakrovi Molodému délku pobytu ve vězení. To je však zatím jen spekulace.

Psaní o vorech se věnujete už nějakou dobu. Máte nějaké pravidlo, kterého se striktně držíte?

Ano, neplést do toho rodinu, což platí vzájemně. Jednou se mi stalo, že jsem to porušil, šel jsem pak za dotyčným a omluvil se mu.

Takže váš web vorové v zakoně přece jenom čtou?

Oni sami asi ne, ale jejich příbuzní a známí pravděpodobně jo, tím pádem se k nim zveřejněné informace dostanou.

The post Nová korunovace vorů v zakoně má být až v roce 2026, říká odborník na postsovětskou mafii appeared first on investigace.cz.

Desítky lidí zaplatily firmě Jitoro stovky tisíc korun za auto. Zákazníci se domnívali, že s poslední splátkou bude vůz jejich. Pak ale zažili šok: auto jim zabavila leasingová firma Unileasing. Ukázalo se, že auta patřila právě Unileasingu, firma Jitoro byla jen mezičlánek. A peníze, které jí klienti posílali, přestala Unileasingu vyplácet. 

Auto se zabavuje

Začátkem loňského prosince seděla Monika Holubová v autě před školou a čekala na své dvě děti, desetiletého syna a osmiletou dceru. Zánovní Opel Astra tehdy splácela firmě Jitoro, měsíčně 8 900 korun. Vtom vedle ní zastavilo auto a řidič stáhl okénko. „Myslela jsem, že se chce ptát na cestu,“ vzpomíná. „On ale řekl, vystupte si, auto se zabavuje.“ Auto našel před školou podle namontovaného GPS lokátoru.

První, co ženu napadlo, prý bylo: „Asi jsem udělala nějaký průser, nějakou splátku jsem blbě zaplatila.“ Muž jí ale vysvětlil, že o ni nejde. Teprve tehdy se od něj dozvěděla, že majitelem vozu není firma Jitoro, s níž uzavřela smlouvu, ale leasingová společnost Unileasing, které Jitoro přestalo platit, byť ona své finanční závazky řádně plnila.

„Děti právě přicházely k autu, nechápaly, co se děje, protože jsem brečela,“ vzpomíná Monika Holubová. V první chvíli ji napadlo, že auto nikomu nedá. „Volala jsem manželovi a ten mi řekl: ‚Nehádej se a auto odevzdej.‘“ Prosila tedy muže, který přijel vůz zabavit, aby ji alespoň nechal dojet domů, do vsi kousek za Sokolovem. „U zahrady jsem auto vyklidila a předala mu klíče,“ vzpomíná. 

Když momentálně nezaměstnaná Monika Holubová a její manžel, řidič kamionu, spočítali, kolik je zabavené auto na měsíčních splátkách a kauci stálo, došli k úctyhodné částce 471 tisíc korun.

„Volala jsem na Unileasing, že chci auto doplatit, že zaplatím i to, co jim Jitoro dluží,“ říká žena. „To nejde, řekli mi. A nabídli, abych si auto koupila za odhadní cenu, nějakých 320 tisíc korun.“ Po tomto neúspěšném pokusu Holubovi podali trestní oznámení na policii kvůli podezření z podvodu. „Můj názor je, že se Jitoro a Unileasing domluvili. Pro Unileasing by to bylo výhodné, auta se jim už skoro zaplatila a teď je znovu prodají,“ myslí si Holubová, která pak strávila hodiny na internetu a zjistila, že lidí jako oni – kteří platili za auto Jitoru a pak jim ho Unileasing zabavil – jsou desítky.

Investigace.cz kontaktovala tři z nich. Podnikatel z Klatov Štefan Murgoš naposílal Jitoru 376 tisíc korun, Unileasing si pro Opel Astra přijel, když byl na opravě v servisu. Pětadvacetiletý dělník Daniel F. (nechce uvést celé příjmení) zaplatil 245 tisíc korun, Škodu Fabia mu Unileasing zabavil před domem jeho rodičů kousek od Kralup nad Vltavou, kde bydlí. Zdravotní sestru Janu Grey z Ústí nad Labem stála Octavia Combi v devítitisícových měsíčních splátkách 184 tisíc korun.

Právě Jana Grey jako jediná ze čtyř oslovených auto odmítla vydat. Nechala ho odstavené kousek od svého domu, kde už stojí víc než dva měsíce. Unileasing na ni podal trestní oznámení pro zpronevěru.

Černý puntík

Ačkoli jsou klienti firmy Jitoro, kteří přišli o auto, roztroušeni napříč republikou a jejich životní příběhy jsou poměrně odlišné, jedno mají společné. Jedná se o lidi, jež běžné banky a leasingové společnosti nechtějí jako své klienty. Mají totiž „černý puntík“, přesněji řečeno figurují v registru dlužníků, mají exekuce nebo jsou v insolvenci.

„Můj bývalý manžel nasekal dluhy, mě do toho namočil,“ vysvětluje zdravotní sestra Jana Grey, proč na internetu hledala před pořízením auta hesla jako „leasing bez registrů“ nebo „splácení bez prokázání příjmů“. Pětadvacetiletý Daniel F. zase nedokázal splácet dluhy kvůli nemoci, která mu nějaký čas nedovolila pracovat, a požádal o oddlužení. 

Podle jeho matky Ivety F. mají ale právě lidé v insolvenci velkou motivaci dostát finančním závazkům. Kdyby něco nespláceli, hrozí jim zrušení insolvence, a tím pádem i konec vidiny na odpuštění části dluhů. „Myslím, že takové firmy jako Jitoro s tím počítají,“ říká, „klienti v insolvenci nemají šanci dosáhnout na běžný leasing, zároveň jsou ale velmi motivovaní řádně splácet.“ 

Všichni poškození, s nimiž investigace.cz mluvila, se přitom shodují na několika věcech. Při podpisu „Smlouvy o nájmu dopravního prostředku“ s firmou Jitoro měli za to, že právě Jitoro je majitelem aut, která jim dává k užívání. O tom, že skutečným majitelem je Unileasing, se dozvěděli až později. K dispozici totiž měli jen malý technický průkaz, kde bylo Jitoro uvedeno jako provozovatel auta. 

Skutečného majitele by našli leda ve velkém technickém průkazu, ten ale k dispozici neměli. Někteří se o Unileasingu dozvěděli teprve ve chvíli, kdy jim auto přijeli zabavit. Jiní o něco dřív, třeba když dostali do rukou velký technický průkaz kvůli potřebné technické kontrole. Nevěnovali tomu ale velkou pozornost, připadalo jim, že když řádně platí, nic špatného se stát nemůže.

Shodně se také snažili přesvědčit Unileasing, aby jim vůz nechal a mohli uhradit zbývající splátky. Podobnou zkušenost jako Monika Holubová, která chtěla cenu auta doplatit i s dluhy od Jitoro, má i Štefan Murgoš. „Jak k tomu přijdu, zaplatil jsem tolik peněz,“ vzpomíná na telefonát s Unileasingem. „Odpověděli, to není naše věc, starat se o tyto záležitosti. Prý mi auto prodají, ale za tržní cenu, asi 300 tisíc korun.“ 

Rodinné firmy

Firma Jitoro začala po zabavení aut dělat mrtvého brouka. V současnosti je jejím jediným jednatelem a zároveň jediným společníkem šestadvacetiletý Tomáš Žďánský, krátce byl spolumajitelem také jeho dvacetiletý bratr Ivan. Za firmu nejčastěji jednala jejich matka Gabriela Žďánská, případně její manžel Tomáš. Klientům, kteří přišli o auta, ale Žďánští přestali brát telefon.

Ti se proto na internetu pídili po dalších informacích o této rodině. Zjistili, že momentálně provozuje pizzerii L’assaggio v pražském Karlíně. Zdravotní sestra Jana Grey, která odmítla auto vydat, vyrazila do pizzerie dokonce osobně. „Řekla jsem, že si chci stěžovat na jídlo, abych paní Žďánskou vylákala z kuchyně,“ vypráví. „Myslím, že kdybych rovnou řekla, že jsem tam kvůli autu, tak by nevyšla.“ Z toho, že se s Gabrielou Žďánskou dokázala potkat tváří v tvář, měla sice dobrý pocit, nijak jí to ale nepomohlo. „Nabídla mi jiné auto. Že prý pronajímají i jiné vozy než od Unileasingu,“ říká Grey.

Žďánští telefony nezvedali ani investigaci.cz. Vyrazili jsme proto do L’assagia. Na zahrádce nás za slunného odpoledne přišel obsloužit mladík s vousy a tetováním. Říkáme, že jsme novináři a chceme mluvit s paní Žďánskou. Mladík odpovídá, že ta bude v pizzerii k zastižení až druhý den. Zkusíme štěstí: „Nejste náhodou pan Žďánský?“ Přikývne. Mluvíme tedy s Tomášem Ždánským, jednatelem a jediným společníkem firmy Jitoro.

„My se k tomu vůbec nebudeme vyjadřovat, dokud se to nedořeší,“ odpovídá na všechny otázky, jež se týkají vztahů Jitora s jeho klienty a s Unileasingem. „Nechte mi tu číslo. Mamka se vám ozve, až to bude dořešené.“

Vyjadřovat se nechce ani Unileasing. Akcie této rovněž rodinné firmy drží Pavel Ovsík a Milena Ovsíková, Pavel Nový a Eva Nová, všichni z Klatov. Oslovili jsme tři statutární zástupce firmy, předsedu dozorčí rady Petra Kubeše, spolumajitelku a členku dozorčí rady Evu Novou a místopředsedu představenstva Luboše Nového. Ani jeden z nich nechtěl vztahy s Jitorem a s jeho podvedenými klienty komentovat. Luboš Nový pak požádal o zaslání otázek e-mailem.

The post Za auto na leasing zaplatili stovky tisíc. Nemají auto ani peníze appeared first on investigace.cz.

Již tradičně vám přinášíme páteční #zesvěta – přehled toho, co se děje mimo Českou republiku, co nás zaujalo a vám by nemělo uniknout.

#1 Zrádná tetování

Další z bossů italské mafie ’Ndrangheta byl dopaden, tentokrát v Karibiku, poté, co se objevil v kuchařských videích na YouTube. Marc Feren Claude Biart vedl donedávna v Boca Chica v Dominikánské republice poklidný život. Zradil ho jeho YouTube kanál, na kterém předváděl své italské kuchařské dovednosti. Ve videích nikdy neukazoval svou tvář, ale tetování na těle ho prozradila. Biart byl na útěku od roku 2014, kdy italští prokurátoři nařídili jeho zatčení za obchodování s kokainem v Nizozemsku, které prováděl jménem klanu Cacciola, který je součástí mafie ’Ndrangheta.

Více zde.

#2 Zrádný Covid

V pondělí byl v Portugalsku zatčen i jiný gangster z mafie ’Ndrangheta. Francesco Pelle, který byl na útěku 14 let a byl považován za jednoho z nejnebezpečnějších italských uprchlíků, byl vypátrán na klinice v Lisabonu, kde se léčil na Covid-19. Pelle byl součástí klanu Pelle ‚ndrina z Kalábrie a byl klíčovým hráčem v krvavém sporu mezi mafiánskými rodinami Pelle-Romeo a Nirta-Strangio, který vedl k vraždě šesti lidí v německém městě Duisburgu v roce 2007. Pelle je obviněn z objednání vraždy Giovanniho Nirty, šéfa konkurenčního klanu, který ale útok přežil. Jeho manželka Maria Strangio ale takové štěstí neměla. Při útoku byli zraněni další čtyři lidé, včetně dítěte.

Více zde.

’Ndrangheta: zrod nejmocnější mafie světa

#3 Téměř 200 malých želviček na cestách proti své vůli

Celníci na letišti na Galapážských ostrovech v neděli zadrželi kufr obsahující 185 želv, které byly zabaleny do plastové fólie a směřovaly do Ekvádoru. Několik drobných plazů cestu nepřežilo. James P. Gibbs, profesor z newyorské přírodovědné univerzity, uvedl, že zdravou mladistvou želvu lze na černém trhu prodat za zhruba 5 000 dolarů (přes 100 tisíc korun). Želvy jsou ve volné přírodě zabíjeny pro maso nebo jejich tuk, řekl.

Více zde.

#4 Rok prosperity pro myanmarské obchodníky s drogami  

Navzdory celoregionálnímu ekonomickému úpadku v jihovýchodní Asii byl pandemický rok 2020 pro myanmarské drogové syndikáty velmi úspěšný. V loňském roce Úřad OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) uvedl, že cena metamfetaminu (v Česku známý jako pervitin) ve východní a jihovýchodní Asii klesla na nejnižší úroveň za posledních 10 let, protože trh byl přehlcen nabídkou. Uprostřed chaosu a násilných nepokojů, které v Myanmaru momentálně probíhají, pravděpodobně zločinecké skupiny a spojenecké milice využijí příležitosti k upevnění své moci. 

Více zde. 

Česko-vietnamský pervitin v Evropě stále dominuje

#5 Zhýralý životní styl čínských zkorumpovaných úředníků se stal hitem internetu

Bratři Li, kteří v provincii Heilongjiang ovládají distribuční síť elektřiny, jsou podezřelí z celkem 24 trestných činů, které vyšly najevo v čínské státní televizi, v rámci programu týkajícího se kampaně čínské vlády proti korupci. Reportáž odhalila jejich bohatství a zhýralý životní styl, který vyděsil veřejnost. Bratři vlastnili desítky nemovitostí a stovky luxusních aut. Na čínské sociální síti Sina Weibo se stal virální hashtag o zkorumpovaných úřednících se stovkami luxusních automobilů.  „Myslel jsem, že už vím, jak extrémně bohatí mohou být zkorumpovaní úředníci, ale očividně jsem se mýlil,“ zněl jeden komentář uživatele sítě Weibo. Dva ze tří bratrů Li Wei a Li Tong byli odsouzeni k trestu smrti s dvouletým odkladem. 

Více zde.

The post #zesvěta: Těžký týden pro italskou mafii  appeared first on investigace.cz.

Etnoložka Alena Lochmannová strávila sedm let navštěvováním českých mužských věznic. Mluvila s odsouzenými o tetování, ale i o věcech, jež znát ani nechtěla. Mimo jiné si povídala s nájemným vrahem nebo s vězněm, z kterého si kvůli nepatřičné kérce ostatní dělali legraci. V tomto světě narazila i na dobře organizované ruskojazyčné skupiny vězňů s příznačnou tetovací symbolikou. Naopak typicky české motivy nahradil po roce 1989 mainstream. Tetování se totiž vyvíjí i ve věznicích, kde dnes tetuje téměř každý, protože se jedná o výhodný způsob výdělku.

Jak vlastně váš výzkum vězeňského tetování začal?

V roce 2013 jsem poprvé vstoupila do věznice. Výzkum pak probíhal postupně a vlastně až do současnosti. Přípravou výzkumu jsem začala už v roce 2011, například získání povolení ke vstupu do věznice trvalo více než rok. Moje nová kniha Tělo za katrem vyšla letos a de facto reflektuje prvních pět let výzkumu. Knihu jsem dávala dohromady asi rok a půl, ale jak říkám, sběr dat probíhal postupně. To téma je v podstatě nevyčerpatelné, pořád by šlo něco nového objevovat. 

Bylo těžké se do věznic dostat?

Ano, byl to poměrně složitý proces, protože jsem neměla žádné kontakty, nikoho z vězeňského prostředí jsem neznala. Musela jsem přesvědčit ředitele a ředitelky jednotlivých zařízení a vysvětlovat, proč by mě měli pustit dovnitř. Sháněla jsem tedy kontakty na speciální pedagogy, kterým jsem jako naprosto neznámá osoba vysvětlovala, o jaký výzkum mi jde a proč to dělám. Chtěla jsem vidět vězeňskou tatuáž nejen z hlediska symboliky, i když ta mě samozřejmě také velmi přitahovala – proč je tetování s vězni tolik spojováno, jak se tetují, co si tetují? Nejvíce mě ale zajímalo, co to vypovídá o jejich životě za mřížemi. Proč si někdo v absolutně nesterilním prostředí, které navíc každého určitě nějak poznamená, nechá udělat na těle něco, co jej často s vězením spojuje i roky po jeho opuštění. 

Říkáte, že jste začala v roce 2013, což znamená sedmiletý kontakt s potetovanými vězni. Pozorovala jste v tetování nějaký vývoj? Nebo v technologiích, které vězni používají?

V technologiích spíše ne, ty zaznamenaly největší vývoj po roce 1989, do té doby se tetovalo pomocí tužky, takzvané versatilky. Prostě se zasunuly dvě jehly do kovového obalu, tzv. táhla, takovým způsobem, aby byly do véčka, a jednou z nich, tou delší, se rozrušovala kůže a po druhé stékala barva. Vývoj spočívá v tom, že už se tolik nezapalují papuče a netetuje se špínou, která tak vznikne. Když byly v módě walkmany, používaly se k tetování jejich maličké motůrky. Dneska se používají spíše strojky na holení nebo malé motůrky z elektrických kartáčků na zuby.

Takže si vězeňští tatéři dokáží vyrobit dost profesionální strojky?

Ano, stojek vyrobíte ze všeho. Zajímavý je ale fakt, že tetování není pouze věcí statusu, ale i povahy, osobního charakteru. Ti největší borci zkrátka chtějí ukázat, že jako správní chlapi snesou bolest. To znamená, že někdy vyhledávají tetování právě tou versatilkou, volí tedy tzv. vyškrabované tetování, což je technika, která se dneska už prakticky nepoužívá. A takto si třeba nechají potetovat celá záda, musí to opravdu pekelně bolet.

Smí se ve vězení tetovat?

Ne, je zakázáno jakékoli porušování integrity kůže – je jedno, jestli vlastní, nebo někoho jiného. Nesmíte k tomu mít ani pomůcky. To samozřejmě platí nejen z bezpečnostních důvodů, ale hlavně kvůli nemocem, například HIV nebo hepatitidě typu C. Žloutenka je přitom ve vězení považována za naprosto normální věc, odsouzení se o této nemoci baví asi tak jako my o chřipce. Když jsem se jich ptala, jestli se nebojí žloutenky, často mi říkali „já už ji dávno mám“, nebo „no, tak jsem ji dostal“.

Mluvila jste se stovkami odsouzených. Existuje mezi nimi někdo, na koho v životě nezapomenete?

Ano, a je jich víc. Spíš to ale byli lidé, kteří mě oslovili svým životním příběhem nebo mě něčím překvapili. Například mě zaujal muž, o kterém mi speciální pedagog říkal, že se mnou se nebude bavit, že s nikým nemluví. Měl rozsáhlá extremistická tetování, ale ne taková ta prvoplánová, bylo vidět, že nad tím přemýšlí. Zkrátka neměl jen hákový kříž, ale třeba numerickou symboliku, kterou ne každý, kdo jde jen po povrchu, zná. Měl i historické výjevy a osobnosti, jež se běžně netetují. A pak se všichni divili, že se se mnou bavil zhruba hodinu a půl. Obecně jsem vždy všechny odsouzené respektovala. Ani mě nezajímalo, za co tam sedí, i když mi to většinou řekli.

Asi není úplně jednoduché poslouchat jejich příběhy?

Pamatuju si na jednoho odsouzeného hned v úvodu výzkumu. V první věznici, kde jsem byla, se se mnou vůbec nemazlili, protože mezi prvními odsouzenými, jež jsem tam měla možnost vidět, byl třeba nájemný vrah nebo pán, který vypadal docela sympaticky a pak jsem se dozvěděla, že opakovaně a dost brutálně zneužíval ženy. Byla jsem vlastně ráda, že jsem dopředu nevěděla, co odsouzení udělali, protože jsem ještě nebyla vytrénovaná a také jsem se na ně nechtěla dívat hodnotící optikou. Dneska už umím lépe ovládat emoce. Právě proto jsem si například odsouzené pedofily nechávala až na závěr výzkumu, protože jsem byla lépe schopna své reakce regulovat. Jako výzkumník nesmíte dát emoce najevo, není na vás, abyste ty lidi soudili, oni už odsouzení jsou.

Možná by se s vámi ani nebavili, kdyby z vaší strany pocítili nějaký despekt, opovržení. 

Nechodila jsem za nimi, abych je nějak hodnotila nebo jim vykládala, co si o nich myslím. Chtěla jsem od nich slyšet konkrétní informace týkající se mého výzkumu. Kolikrát jsem se ale dozvěděla věci, které jsem snad ani vědět nechtěla. Ale na druhou stranu, oni mi věnovali svůj čas – bez ohledu na to, kolik ho v tom vězení mají. Odhalili mi část svých životů, ať už to byla pravda, co o sobě vyprávěli, nebo nějaká přikrášlená realita – s tím je třeba počítat. Jako protislužbu jsem jim mohla nabídnout jediné: že se mohou vypovídat, svěřit se s něčím, co mnoha jiným dost možná říct nemohli či nechtěli. 

Existuje nějaký vztah mezi tím, kolik má člověk tetování a jaké má ve vězení postavení? Jinými slovy: platí, že největší boss je nejvíce potetovaný?

To si úplně nemyslím. Postavení v kriminále není obecně dáno jen tělesnou modifikací, i když tělo v tomto prostředí samozřejmě hraje důležitou roli. Fyzická síla je tam naprosto dominantní. Nejde ale říct, že když má někdo vyvinuté, od hlavy až k patě potetované tělo, má automaticky vysoké postavení. Viděla jsem i vězně, který byl sice také kompletně potetovaný, ale jinak vypadal jako věchýtek, a přesto měl velice vysoké postavení. Venku mají odsouzenci dvůr, kde cvičí, samozřejmě se tam střídají ti největší svalovci a najednou přijde tenhle věkově o dost starší pápěrka a všichni ti svalovci ustoupí a pustí ho. On už měl totiž dost let odsezeno a perfektně ovládal umění psychologické manipulace, oni tomu říkají vězeňská politika, neboli umění kde a co sehnat, mít dobré kontakty, dokázat správně komunikovat s dozorci i s odsouzenými.

Liší se tihle starší, protřelejší vězni i ohledně tetování?

Například vězni, kteří zažili věznice před rokem 1989, mají víc malých tetování, mnohdy výplňových, což znamená, že mezery mezi vytetovanými motivy jsou vyplněné něčím, co nemá žádný význam, neboť jde o to, aby byla potetovaná celá plocha. Tyto typy tetování jsou často udělané právě versatilkou. U takového člověka už musíte přemýšlet, protože jeho status bude spíš daný tím, kolik má odsezeno, kolik toho zažil. Často se jedná o lidi, kteří třeba pracovali v dolech. Když má člověk vytetované linky kolem očí, může to znamenat, že měl vyšší status v době, kdy inspirace vznikla od odsouzených, kteří fárali na šachtách. Paradoxní je, že tento způsob tetování vznikl ve Valdické věznici, i když tamní vězni v dolech nepracovali. Byl to ale symbol určitého postavení, jenž se rozšířil i do dalších věznic. Vězni, kteří měli ruce od mouru, si otřeli obličej a pak měli kolem očí černé šmouhy podobné linkám.

Jaká tetování jsou populární teď?

Na rozdíl od těch starších vězňů, kteří mají více malých obrázků, je nyní rozšířená plošnější tatuáž, například přes celou ruku nebo záda. Velikost ale také primárně nic neznamená, existují symboly, které mají obrovský význam, třeba hákový kříž na srdci. Taková tetování mají velkou hodnotu, sílu a často ani nemusí být vidět, například hákový kříž na vnitřní straně rtu. Zase se dostáváme k významu bolesti.

Je ve vězeňském tetování důležitější motiv, nebo místo na těle?

Kombinace obojího, i když motivy už dnes nejsou tak jednoznačné jako dřív, kdy třeba zobrazená slza vždy představovala symbol vraždy. Spousta motivů má také specifickou povahu, například náboženské motivy. Viděla jsem Ježíše na tělech vrahů. Takovému pojetí víry se říká privatizovaná víra. Často jsem viděla na odsouzených náboženskou symboliku a ptala jsem se jich, jestli jsou věřící. Většinou odpovídali něco ve smyslu „ano, jsem věřící, ale nechodím na bohoslužby“, „jsem věřící, ale věřím svým vlastním způsobem“ – to znamená, že víra v jejich životě sice hraje nějakou roli, ale je hodně uzpůsobená. A právě tak je to i se symboly.

Je nějaké tetování, které se pořád opakuje?

Mezi naprosté klasiky bych zařadila ACAB (All Cops Are Bastards – všichni policajti jsou hajzlové – pozn. red.). S tím mám spojenou jednu humornou historku – jde o to, že u některých motivů vězňové ani pořádně nevědí, co představují, protože je třeba viděli u někoho, kdo pro ně něco znamenal, nebo jim někdo řekl, že to něco znamená, a proto si to nechali vytetovat. Vězni si pak taková tetování odůvodní až ex post. ACAB je ale obecně známé, vězni většinou vědí, co to znamená. Vždycky jsem se jich na význam těch písmen ale ptala, až mi jeden odpověděl: „To máme všichni, to je ‚Ani Cigán, Ani Bulhar‘“. Ale vydržela jsem to a nesmála jsem se.

A co tetování, které vás naopak překvapilo a nedokázala jste si představit, že by ho někdo měl?

Takových, co bych si ani ve snu nepředstavila, bylo hodně. Ale vybavuji si jednoho odsouzeného, který měl potetovaná celá záda. Ne že by se mi to tetování vyloženě líbilo, ale bylo zajímavé, neboť bylo hodně osobní. Jednalo se o motiv hřbitova – což není nic nového, obecně hřbitov a hroby k vězení prostě patří – a na něm byl náhrobek, kde bylo napsáno „Unknown“ (neznámý – pozn. red.) a rok narození toho vězně. Z hrobu pak trčely ruce a stahovaly osobu – jeho – do hrobu. Zajímavé bylo, jak o tom tetování hovořil, že je vlastně díky tomu vězení společností stahován a proměňuje se jeho identita. Tak jsem se ho zeptala, proč má na náhrobku „Unknown“ a ne vlastní jméno, a on na to, že když tam má už datum svého narození, přišlo by mu to až moc.

Pak mi spousta vězňů vykládala o někom – ale těžko říct, jestli to nebyl jen nějaký vězeňský folklor –, kdo měl přes celá záda versatilkou vyškrábané Hradčany včetně šatonů, což je slangový výraz pro korálky vyrobené například z násady od kartáčku, které se pro působivější efekt vkládají pod kůži. Dokonce tvrdili, že to tetování viděli, jenže ve vězení viděli všechno, tam je nutné brát podobné informace trochu s rezervou. Ostatně také mi tvrdili, že ten dotyčný tu potetovanou kůži nakonec prodal. 

Je u vězeňského tetování vůbec prostor pro kreativitu nebo originalitu?

Odsouzení si často vybírají tetování z odebíraných časopisů a tatérovi prostě řeknou, jaký obrázek chtějí, a ten jim jej pak překreslí. Kreativita hraje roli u dobrých tatérů, vězeňských profíků, jimž nejde jen o kredit nebo o tabák. Dnes je ve vězení tatérů opravdu hodně a mnohdy jsou to lidé, kteří sice tvrdí, že jsou tatéři, ale nikdy to nedělali a třeba ani neumí malovat a jejich hlavní motivací jsou například cigarety nebo prášky. Když jsem se s těmi opravdu dobrými bavila, vysvětlovali mi, že je to velmi dobrý způsob obživy, vyděláte si tím dost peněz a díky tomu se dostanete i k často nedostupným věcem. Zároveň ale podstupují velké riziko. Nikdy totiž nevíte, co se stane, když někoho odmítnete – může vás napráskat.

Co tatérovi hrozí, když bude odhalen? A za jakých podmínek vězeňské tetování probíhá, aby uniklo pozornosti dozorců?

Jak už jsem říkala na začátku, odsouzeným je zakázáno tetovat sebe nebo jinou osobu, nechat se tetovat nebo mít ve věznici v držení pomůcky k provádění tetování. Toto nařízení platí i pro jiné způsoby porušování integrity lidské kůže a držení pomůcek k provádění takové činnosti. Pokud je tatér odhalen, hrozí mu kázeňský trest a umístění na oddělení výkonu kázeňských trestů, což ostatně hrozí i tetovanému. K odhalení ale nedochází často. To by musel být tatér přistižen přímo při tatuáži a to si oni umějí ohlídat. Pomůcky pro tetování si také neschovávají u sebe, ale u jiných odsouzených, kteří jsou například v submisivním postavení. Při tetování buď vědí, kdy chodí ostraha, případně slyší katr nebo mají na chodbě tzv. stojku, která je upozorní na příchod dozorce, a tak mají dost času na ukončení práce a schování pomůcek. I když je tetovaný následně konfrontován například v rámci lékařské prohlídky, že má nové tetování, není pravděpodobné, že by tatéra udal. Tatér je totiž většinou někdo, kdo má do jisté míry privilegovanou pozici v rámci oddílu či dokonce vězení, a také, což je velmi důležité, udávání se ve vězení neodpouští. 

Co si myslíte o profláklých vězeňských motivech tetování třeba u mladých lidí, kteří pravděpodobně ve vězení nikdy nebyli, a přesto mají na kůži například onu slzu spojovanou s vraždou?

Mnohdy potkám nějakého mladého kluka, který má třeba právě tu slzu nebo ostnatý drát kolem bicepsu, ale na tom nejcitlivějším místě na spodní straně ruky u podpaží je přerušený. A člověk se neubrání a říká si: „Proč to máš? Víš, co to znamená?“ Takové otázky si ale nechci pokládat, připadá mi, že jsme jako společnost až moc zaměření na to, aby mělo každé tetování nějaký přesný význam, který musíme být schopni a připraveni před ostatními obhájit. Ale proč bychom to měli dělat? Pro řadu lidí je to jen ozdoba. V tomto případě spojovaná s vězením, s určitou mystičností tohoto místa, které právě pro to přitahuje pozornost, a takto potetovaná osoba se pak může domnívat, že je zajímavá. 

Co se takovému člověku stane, když se do vězení skutečně dostane a ostatní zjistí, že nemá tetování „zaslouženě“?

Vězni se zeptají, proč má dané tetování. Například u té slzy nemusí jít vždycky o vraždu, obecně jde o symbol lítosti, truchlení a tak podobně. Ale čeští odsouzenci vidí slzu a řeknou si vražda. Tak k tomu člověku přijdou a zeptají se, „za koho to má“. Jeden vězeň mi vyprávěl, jak je za hlupáka, protože ostatním odhalil, že si nechal slzu vytetovat v opilosti. Je to silný symbol a vězni sdílejí jeho hodnotu, vyvolává emoce. Setkala jsem se s odsouzeným, který měl skutečně slzu za vraždu, a navíc měl ACAB, protože zabil policistu. Tím se chlubil, chtěl vyvolat strach. Spoluvězni z něj skutečně přirozený respekt měli, kdežto tomu prvnímu se smáli.

Jaké jsou největší klasiky českého vězeňského tetování, nejčastější motivy?

U starších vězňů často vidíte ostnaté dráty, symbol totality. Čeští vězni od těch ruskojazyčných přejímají hvězdy, což ti ruskojazyční nevidí moc rádi, protože pro ně mají hvězdy obrovský význam (dvě hvězdy na každé straně hrudi značí mezi ruskými zločinci vysoké postavení – pozn. red.). Běžná je i náboženská symbolika, a to i v případech privatizované víry. Je totiž moderní, mnohdy vidíte růžence kolem krku, které jsou vyloženě na efekt. Velmi častá je extremistická symbolika pravicových radikálů, ačkoli ne všichni z takto tetovaných vězňů s podobnými názory do vězení přicházejí, někteří se k extremistickým skupinám přidají, protože potřebují ochranu nebo nemají peníze. 

Návodem na to, jak přežít ve vězení, by tedy mohla být vytetovaná svastika, díky níž získám ochranu pravicových extremistů, a jakmile vyjdu ven, nechám si tetování odstranit?

To si spousta vězňů myslí, že tam přijdou a budou něco předstírat. Jenže takhle to nefunguje. Představte si, že máte nějakou svou pravou identitu, to, co vás dělá tím, čím jste. Ve vězení jsou pro vás zpočátku všichni cizí, špatní, je to rozděleno na „já“ a „oni“. Jenže komunikaci s ostatními se zkrátka nevyhnete. Takže si začnete vytvářet falešnou identitu, začnete komunikovat podobně jako ostatní, uvědomovat si tu hru, která spočívá v tom, jak ke komu přistupovat. Avšak falešná identita určená pro vězeňskou komunikaci a to pravé „já“ ukryté třeba pro návštěvu rodiny si postupně vymění role. Bývalého vězně proto poznáte i po propuštění na svobodu, a to podle toho, jak komunikuje, jak mluví, jak se pohybuje, jak se dívá, tatuáž samozřejmě také mnoho napovídá. Z vězení zkrátka nikdy nevyjde ten samý člověk, který přišel dovnitř. A většinou se od ostatních odsouzených naučí dost šílené věci.

Existuje v českých věznicích gangsterské tetování? Takové ty značky gangů, které vídáme v amerických filmech?

Možná byste je někde našli, ale já jsem se s ničím podobným za sedm let výzkumu nesetkala. Maximálně se ve vězení vytvoří nějaké skupiny. Třeba ruskojazyční vězni jsou velmi semknutá skupina. Ti samozřejmě mají tatuáž, která má určitý význam, ale že by měli nějakou společnou značku, to ne. Nic takového nemá například ani vietnamská komunita. A komunita říkám schválně, protože pro české prostředí bych se dost zdráhala použít slovo gang. Jistě, tvoří se skupiny odsouzených, kteří mají něco společného – rasu, barvu pleti, národnost –, ale to jsou takové pseudogangy. Třeba i dělají rozbroje, ale snadno je rozprášíte.

Mezi vězněnými tedy neexistuje žádná vysloveně organizovaná zločinecká skupina?

Jedině snad ruskojazyční vězni, s těmi nehnete, nejdou rozprášit. Jsou propojení, velmi dobře organizovaní, mají mezi sebou pevné vazby a jasně daný řád. Zmíněné „pseudogangy“ často tvoří mladí vězňové, kteří dělají rozbroje, nerespektují vězeňský řád za účelem prospěchu, většinou totiž prodávají drogy. Zkrátka jdou do konfliktu. Jedná se proto spíše o něco, co bych označila jako imitace gangu. Kdežto ti ruskojazyční řeší všechno s klidem, jsou uzavření a mají jasně daná pravidla. A když už se rozhodnou něco řešit, tak to někdy řeší i přes vazby venku.

To znamená přes rodinu?

Ano, každý má rodinu. Obecně jsem se právě k těm ruskojazyčným vězňům dlouho nemohla dostat, natolik je to uzavřená skupina. Když jsem se k nim přece jen přiblížila, stejně mi řekli pouze to, co chtěli oni, a jsem si vědoma, že to byl jen střípek skutečnosti, pro mě přesto velmi zajímavý. Například jsem mluvila s odsouzeným, který dříve dělal „smatrijošiho“, jako vězeň dohlížel na chod věznice. Na rameni měl vytetované oko, což byl symbol toho, že vidí, co se ve vězení děje. Ptala jsem se ho na rodinu. Řekl mi, že nějakou rodinu má, ale že nemá manželku. Přiblížil mi, že když jdete do vězení a manželka zůstane s děckem sama, můžou vás jejich prostřednictvím zlomit. A to nesmíte dopustit. Ruskojazyční si také volí, jestli budou ve zločinu pokračovat, nebo ne. Když vyjdou z vězení, dostanou kontakt, kam mají jít, kde obdrží peníze do začátku, a podílejí se pak dál na činnosti té organizované skupiny. Na druhou stranu ale mohou všeho nechat, odejít a starat se jen sami o sobe. 

A pak už je nikdo nehledá?

Nevím, co se s nimi v takovém případě potom děje. Také je to dost národnostně členitá skupina – Rusové, Ukrajinci, Gruzínci. Je ale zvláštní, jak dobře se ve vězení dokáží stmelit, i když v reálném životě se moc v lásce nemají. Ale skutečně mi několik odsouzených říkalo, že si dráhu zločinu volí jako kterékoli jiné povolání. Například otec je zločinec, ale jeho synové mohou dělat něco jiného. Kromě práce u policie. To je jediný případ, kdy by otec mohl zabít syna kvůli absolutní antipatii vůči policii.

Co třeba balkánské drogové gangy nebo italská mafie, setkala jste se s někým takovým?

Asi ne, ale to může být i tím, že jsem po gangsterské struktuře prostě nepátrala, chtěla jsem zkoumat odsouzence ze všech sociálních vrstev. Také je možné, že jsem se s nimi setkala, ale prostě mi to neřekli. České věznice obecně opravdu nejsou „mafiánským“ prostředím. Kšeftuje se s drogami, prášky, ale oproti zahraničí je to spíše taková imitace.

Existuje nějaké typicky české tetování?

Typicky česká tetování byla před rokem 89. Momentálně pomalu vymírají a nahrazuje je právě mainstream – biohazard, biomechanika, tyto motivy máte všude. Jedna typická věc, která se dneska už tolik nevidí, jsou už zmíněné výplně. Mimochodem ty vyplňující motivy mezi malými kérkami byly většinou květiny. Další dost zajímavou věcí jsou takzvaná infantilní tetování, kdy si odsouzení tetovali třeba Krtečka nebo Mickey Mouse, to mi přijde velmi typické. Bylo to však dané tím, že nebyly motivy. 

Alena Lochmannová je česká etnoložka, k jejím primárním výzkumným zájmům patří reprezentace tělesných modifikací (nejen) u odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody včetně technik provedení a symbolického významu tetování. Zajímá se i o druhý život odsouzených a otázku identity v totální instituci. Dále se zaměřuje na problematiku radikalizace a extremismu, násilí páchaného na podpůrných profesích a na etnografickou analýzu sebevražd. Výsledky svého sedmiletého výzkumu ve věznících publikovala v knize Tělo za katrem, kterou letos vydalo nakladatelství Academia. 

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podpořte naši práci.

The post Tetování za mřížemi: Krteček už nefrčí appeared first on investigace.cz.

Již tradičně vám přinášíme páteční #zesvěta – přehled toho, co se děje mimo Českou republiku, co nás zaujalo a vám by nemělo uniknout.

Video k tomuto dílu najdete na našem Facebooku a Instagramu.

#1 Gangsterů, že byste s nimi naplnili kongresový pavilon

Američtí policisté se spolu s kolegy z El Salvadoru, Guatemaly, Hondurasu a Mexika podíleli na masivním zátahu na organizovaný zločin ve Střední Americe. Bylo zadrženo přes 700 členů nadnárodních zločineckých organizací, zejména z gangů MS-13 a Gangu 18. ulice (18th Street Gang). Mara Salvatrucha, zkráceně MS-13 vznikl v Los Angeles, ale mnoho jeho členů bylo v 90. letech deportováno do El Salvadoru. Gang se vyznačuje extrémní krutostí a rozsáhlými tetováními svých členů. 18th Street Gang je jeho největším rivalem, také pochází z Los Angeles, ale rozrostl se po celé Střední Americe a údajně spolupracuje s mexickou mafií. 

Více zde.

#2 Oslíku, vyper peníze 

Europol letos už pošesté hostil European Money Mule Action, neboli zkráceně EMMA, celosvětovou operaci zaměřenou na boj proti tzv. mezkům na peníze. Mezci na peníze se přezdívá lidem, kteří, často aniž by to věděli, pomáhají organizovanému zločinu prát peníze. Pod příslibem rychlých peněz slouží jako článek v řetězci, kterému na účet přijdou peníze, které vybere a pošle zase dál. Jako odměnu za tuto jednoduchou práci si může nechat provizi. Zdánlivě jednoduchý výdělek s sebou nese značná rizika! Mezkům hrozí z jedné strany pokuta, veřejně prospěšné práce nebo i vězení a ze strany druhé výhružky a útoky zločinců. Letos se EMMY zúčastnili policejní sbory z 26 zemí světa, včetně České republiky a Slovenska. Těm se podařilo v průběhu letošního podzimu identifikovat přes 4000 mezků na peníze a 227 jejich náborářů. Zatčeno bylo 422 lidí. Díky této akci bylo také odhaleno bezmála 5000 podvodných peněžních převodů a tím zachráněno zhruba 880 milionů korun.

Více zde.

#3 Okénko italské mafie 

Italští policisté v Římě zatkli 28 členů neapolské mafie Camorra, třetí největší italské mafie.  Ve výčtu obvinění najdeme vydírání, obchod s drogami, držení nelegálních zbraní, vážné ublížení na zdraví nebo pokus o vraždu. Mezi zatčenými byl i boss Michele Senese, který šéfoval operacím v Římě.  

Více zde.

Americké úřady zveřejnily rozsudek nad členy místní odnože sicilské mafie Cosa Nostra, nejstarší a druhé nejmocnější italské mafie. Jedním z 15 obžalovaných je i osmdesátiletý boss známý jako “Tony Masové koule”. Obviněni jsou z vydírání, provozu nelegálního gamblingu, lichvy a prodeje drog.

Více zde.

#4 Sníh z Brazílie

Europol je opravdu činný. Kromě operace proti mezkům na peníze koordinoval také zátah belgické, portugalské a brazilské policie na pašeráky drog. Ti měli na lodích dovážet kokain z Brazílie do Evropy. Policisté prohledali 180 domů, zatkli 45 lidí a zabavili přes miliardu korun v hotovosti a nemovitostech. Pašeráci drog přivezli do Evropy 45 tun kokainu, což je v přepočtu zhruba 10 větších samců slona indického. Takto si zvládli vydělat přes 2 a půl miliardy korun.

Více zde.

Grupo America 1: Radiografie jednoho kartelu

#5 Království za vakcínu

Interpol varuje, že jakmile se vakcína proti koronaviru začne distribuovat mezi lidi, budou její transporty napadány zločinci, kteří budou chtít vakcínu ukrást a prodávat na černém trhu. Také se pravděpodobně vyrojí obrovské množství padělků. Interpol dále varuje, že zločinci se budou také zaměřovat na neinformovanou veřejnost, a to prostřednictvím falešných webových stránek a falešných léků, které by mohly představovat riziko pro jejich zdraví a životy. Doporučuje tak lidem, aby byli ostražití a skeptičtí, protože jestli něco vypadá až moc dobře na to, aby to byla pravda, pak to pravděpodobně pravda taky nebude.

Více zde.

#6 Ruský monarcha ve službách americké vlády

Americká aerolinka, která převáží mimo jiné osoby v programu na ochranu svědků, byla vlastněna ruskými zločinci a stále patří do portfolia syna jednoho z jejich obchodních partnerů, popisuje nová investigace OCCRP. Monarch Air Group získala za své působení více než 120 vládních kontraktů. Aerolinku přitom založili a do roku 2012 vlastnili dva Rusové, kteří za provoz nelegálního kasina a vydírání skončili ve vězení. Další investor měl s americkými úřady opletačky a jeden z investorů je na útěku. Americká vláda s aerolinkou uzavřela kontrakt na deset let v roce 2014.

Více zde.   

#7 Obchod s lidmi a s čarodějnicemi

Ženy a děti obviněné v Africe z čarodějnictví často končí jako oběti obchodu s lidmi a zneužívání, říká nadnárodní nezisková organizace Save the Children. Děti, které jsou odlišné buď fyzicky (například děti s postižením či albíni) nebo psychicky (například zlobivé a nevychované) jsou obviněny z čarodějnictví, odřeknuty svou rodinou, nuceny žít na ulic,i a stávají se tak terčem obchodu s lidmi. Neobchoduje se však výhradně s celými dětmi. Jsou evidovány případy, kdy kupující koupil například pouze hlavu, neboť věřil, že mu pomůže vyřešit problémy v rodině. Ženy například v Ghaně jsou zase v případě obvinění z čarodějnictví vykázány ze své komunit a jsou nuceny žít ve speciálních táborech pro čarodějnice. Ghanská vláda sice plánuje tyto tábory vymýtit, nicméně otálí, neboť ženy by pak neměly kde žít. 

Více zde.

#8 Alpský sníh

Švýcarské policii se v Zurichu podařilo po šestiletém pátrání rozbít gang pašeráků drog. Při zátahu bylo zabaveno 115 kilo kokainu, 15 kilo marihuany a zhruba 20 milionů korun v hotovosti. Zločinecká organizace přepravovala do země drogy pomocí “přenašečů”, kteří je měli buďto schované v zavazadlech, nebo přímo na sobě. 

Více zde.  

Autorka shrnutí: Zuzana Šotová
Autorka grafiky: Nikola Klepáčková

The post #zesvěta 39 appeared first on investigace.cz.

Bělorusko zažívá zlomové okamžiky. Přestože běloruský prezident Alexander Lukašenko postupuje podle šablony z minulých voleb, kdy válcoval napřed opozici a pak protestující, dnešní situaci plně pod kontrolou nemá. A asi nikdy jsme nemohli být tak blízko tomu, co se reálně v posledních dnech v Bělorusku odehrává. Přinášíme překlad svědectví o tom, co přesně se v Minsku ve dnech po volbách dělo, od ruského novináře Nikity Teliženka, které původně vyšlo v jekatěrinburském médiu Znak.

Zatkli mě 10. srpna, když se celý Minsk připravoval na druhou noc protestů proti výsledkům prezidentských voleb. Na ulici Nemiga byla naplánovaná demonstrace. Vojenská auta a náklaďáky byly už na místě. Vojáci, jednotky OMON (speciální jednotky používané při nepokojích – pozn. red.) a policie čekali v podchodech a mezi domy. Jen jsem procházel, sledoval jsem přípravy. Viděl jsem vodní děla a napsal to editorům. Ani ne o minutu později ke mně přišli policisté v běžných uniformách. Ptali se mě, co mám v tašce, protože jim připadala podezřelá. Ukázal jsem jim, že v ní mám jen bundu, a tak mě pustili.

Když jsem po chvíli došel na autobusovou zastávku vedle Paláce sportu, viděl jsem, jak OMON nakládá lidi vystupující z městských autobusů do policejní dodávky. Udělal jsem několik fotek a napsal editorům o prvních zatčených. Postupoval jsem dál směrem k obelisku Město-hrdina, kde se den předtím odehrála skutečná bitva mezi demonstranty a bezpečnostními složkami. Zajímalo mě, jak to na místě vypadá. Na půli cesty u mě ale zastavila malá dodávka. A tentokrát to byli po zuby ozbrojení OMON. Přiběhli ke mně a ptali se, co tam dělám. Později jsem zjistil, že hledali organizátory protestů. Věděli, že si demonstranti přes Telegram (šifrovaná komunikace – pozn. red.) vyměňují zprávy o tom, kam se bezpečnostní složky přesouvají a kde číhají. Zjevně se rozhodli, že jsem jedním z nich. „Já nemám ani Telegram nainstalovaný, používám SMS zprávy. Jsem novinář a píšu si se svými editory,“ řekl jsem. Vzali mi telefon a přečetli si zprávy, mě posadili do dodávky. Řekl jsem jim, že jsem nic špatného neudělal, že se protestů neúčastním, že jsem novinář. „Seď. Šéfové budou vědět, co dělat,“ odpověděli mi.

Zanedlouho přijela další dodávka, která byla přizpůsobená k transportu vězňů. Byla rozdělena na tři části, do jedné mě strčili. Chtěl jsem svůj telefon, abych mohl napsat editorům, že mě přece jen zadrželi.

„Nejsi zatčený,“ oznámil mi jeden z důstojníků OMON.

„Tak proč jsem za mřížemi,“ ptal jsem se.

„Ticho, seď,“ odpověděl.

Pak si vzali můj pas a zjistili, že jsem Rus.

„Tak co tady do prdele děláš?“

„Jsem novinář,“ odpověděl jsem.

Tady náš rozhovor skončil. Seděl jsem v dodávce a čekal, až se zaplní dalšími „nezatčenými“ lidmi. Trvalo to půl hodiny. Vedle mě posadili 62letého důchodce jménem Nikolaj Arkadijevič. Řekl mi, že byl na cestě do obchodu, když uviděl, jak důstojníci OMON zastavují nějakého kluka. „Postavil jsem se mezi ně a snažil se je zahnat,“ vysvětloval. „Snažil jsem se jim říct, že je to jen malý kluk, proč to dělají?“ Kluk nakonec utekl a Arkadijevič byl zatčen.

Říkal, že ho silně praštili do jater. Dožadoval se záchranky, bez úspěchu.

Šestnáct hodin v pekle

Po chvíli jsme vyrazili. Tehdy jsem nevěděl, kam jedeme. Ukázalo se, že na policejní oddělení v Moskevském okrsku. Šestnáct hodin, které jsem tam strávil, byly peklem pro všechny zadržené.

Asi po 20 nebo 30 minutách jízdy dodávka zastavila. Z ulice na nás křičeli důstojníci OMON v neprůstřelných vestách: „Čelem k zemi!“. Několik jich vtrhlo do dodávky a zkroutili nám ruce za záda, takže jsme mohli jen těžko chodit. Chlapovi, který šel přede mnou, schválně praštili hlavou do rámu dveří policejní budovy. Křičel bolestí. Jako odpověď ho začali bít po hlavě a řvát „Drž hubu, ku*vo!“. Mě poprvé praštili, když mě vyndavali z dodávky. Dost jsem se neohnul, tak jsem dostal pěstí do hlavy a kolenem do obličeje.

Nejdřív nás vzali do místnosti ve čtvrtém patře. Byla plná lidí, leželi všude po zemi, jako koberec. Museli jsme jít přes ně. Bylo mi hrozně, myslím, že jsem někomu šlápl na ruku, neviděl jsem, kam jdu, protože jsem měl pořád hlavu předkloněnou až k podlaze. „Všichni na zem, čelem k zemi,“ křičeli. Nebylo kam si lehnout, všude leželi lidé v kalužích krve.

Povedlo se mi najít místo, kde jsem nemusel ležet na lidech, ale těsně vedle nich. Mohl jsem ležet jen na břiše, obličejem k zemi. Byl jsem rád za roušku, protože jsem nemusel mít nos zabořený přímo ve špíně na podlaze. Chlap vedle mě se snažil posunout a omylem při tom pootočil hlavu – okamžitě mu na obličeji přistála vojenská bota.

Všude kolem nás byli lidé brutálně mláceni. Bylo slyšet údery, povely a křik. Říkal jsem si, že někteří zadržení musejí mít zlámané ruce, nohy nebo páteř, protože křičeli a naříkali při sebemenším pohybu.

Nově zadržení si museli lehat na ostatní. Někomu asi došlo, že to není dobrý nápad, protože po chvíli přinesli lavičky. Byl jsem mezi těmi, kteří si směli sednout. Směl jsem ale sedět jen s hluboko předkloněnou hlavou a s rukama sepjatýma na zátylku. Teprve v tu chvíli jsem zjistil, že jsem v hale na policejní stanici. Na zdech byly fotografie hrdinů policejního sboru. Připadalo mi to jako výsměch a přemýšlel jsem, kolik z těch, co nás mlátí, se na zeď dostane.

Tak jsme strávili 16 hodin.

Když jste chtěli na záchod, museli jste zvednout ruku. Někteří strážci nám to dovolili, jiní řekli, ať si dojdeme tam, kde jsme.

Přestal jsem cítit ruce a nohy, neskutečně mě bolelo za krkem. Někdy nás přemisťovali. Někdy přišli důstojníci a brali si naše údaje: kdo jsme a kde jsme byli zatčeni.

Asi ve dvě ráno přivedli nové zadržené. V tu chvíli začal teror. Důstojníci nutili zadržené modlit se a číst z Bible. Ti, kteří odmítli, byli zmláceni vším, co bylo po ruce. Slyšeli jsme, jak mlátí lidi i v dalších patrech. Měl jsem pocit, jako by se ty lidi snažili zamlátit do podlahy.

Mezitím se na ulici před stanicí odehrávala bitva. Slyšeli jsme vybuchující granáty. Okenní tabulky a dokonce i dveře se třásly. S každou další hodinou, s každými nově zadrženými byli důstojníci naštvanější a krutější. Byli upřímně překvapeni, že protesty pořád pokračují. Slyšel jsem, jak se přes vysílačky baví o záložních jednotkách, které museli vyslat, aby protesty potlačily. Fakt, že lidé na ulicích zůstávají, ačkoli je brutálně mlátí, je doháněl k šílenství. Zlobili se, že se jich lidé nebojí, že staví barikády a odporují.

„Proti komu si myslíš, že stavíš barikády, ty ku*vo?“ křičel jeden z důstojníků při bití zadrženého. „Chceš se mou bojovat? Chceš válku?“

Šokovalo mě, že se to bití odehrávalo před dvěma důstojnicemi, které sepisovaly seznamy zadržených a jejich osobních věcí. Přímo před nimi mlátili teenagery, 15 nebo 16leté, vlastně děti. Připadalo mi to, jako by mlátili ženy. A ony na to vůbec nereagovaly…

Abych byl férový, musím říct, že ne všichni důstojníci byli sadisti. Jeden kapitán se nás ptal, jestli chceme vodu a kdo potřebuje na toaletu. Na to, co jeho mladší kolegové dělali na chodbách, ale nereagoval.

Každá nová směna se nás ptala na stejné věci – kdo jsme, odkud jsme a kdy jsme byli zadrženi. Zdálo se mi, že poté, co viděli můj ruský pas, nebyly už jejich rány tak silné, jako když si mysleli, že jsem Bělorus.

Nikdo nesměl telefonovat. Jsem si jistý, že mnoho příbuzných těch, kteří tam byli se mnou, pořád na svoje milované čeká.

Mezi sedmou a osmou ranní přijeli šéfové. Bylo na nich vidět, že nejedou z domova, ale přímo z centra Minsku, kde zuřila válka.

Začali počítat zadržené a zjistili, že dva chybí. Pobíhali po kancelářích a snažili se je najít. Nenašli je. Když jsem ležel na podlaze, viděl jsem koutkem oka, jak někoho vynášejí na nosítkách. Ten člověk se nehýbal, nevím, jestli byl naživu.

Poté nás přesunuli do prvního patra a zavřeli do cel. Cely byly uzpůsobeny pro dvě osoby, nás v nich bylo asi 30. Celý proces doprovázelo řvaní nadávek a bití. „Blíž k sobě, blíž k sobě!“ křičeli. Mými spoluvězni byli jak mladí lidé, tak důchodci. A právě v cele jsem opět potkal Nikolaje Arkadijeviče. Stál tam s námi asi půl hodiny, pak ho odvedli do prázdné cely.

Během hodiny bylo v cele jako v sauně. Někteří se unavili stáním a sedli si na zem. Tam ale nebyl žádný vzduch, takže omdlévali. Ti, kteří zůstali stát, umírali horkem. Tak jsme strávili dvě nebo tři hodiny. Čekali jsme na převoz neznámo kam.

Dveře se otevřely. „Čelem ke zdi!“ křičeli důstojníci a začali nám křížit ruce za zády a tak nás vyvlekli ven a přes celou budovu. V dodávce na převoz vězňů nás zase začali vrstvit na sebe, jako když nakládáte role koberců.

„Vězení je váš domov,“ křičeli. Ti, kteří leželi na zemi, se dusili pod tíhou dalších dvou vrstev lidí.

Cesta bolesti a krve

V dodávce bití pokračovalo, stačilo, aby se důstojníkům nelíbilo vaše tetování nebo dlouhé vlasy. „Ve vězení se na tobě budou střídat, ty buzno,“ křičeli.

Lidé, kteří leželi na schodech, prosili, jestli se mohou posunout. Místo toho dostali do hlavy gumovými obušky. Takhle jsme strávili asi hodinu. Říkal jsem si, že se nehýbeme, protože prostě neví, co s námi, že jsou všechna zadržovací střediska plná.

Pak ale zase přišli důstojníci OMON a začali křičet: „Přelezte si vedle sebe a sedněte si na nohy.“ Museli jsme si zkřížit dlaně na zátylku, takže bylo nemožné se jakkoli opřít nebo narovnat. Ti, kdo neposlechli, byli nemilosrdně zmláceni. Jen zřídka jsme si mohli posunout chodidla. Museli jsme nejdřív zvednout ruku, říct celé jméno, odkud jsme a kde jsme byli zadrženi.

Když se strážcům nelíbilo vaše jméno, vaše tetování nebo váš vzhled, nesměli jste se hýbat a pokud jste naléhali, zbili vás. Pak řekli, že když se budeme snažit hýbat, budou to považovat za pokus o útěk a zastřelí nás.

To, že někteří potřebovali na toaletu, naprosto ignorovali. Řekli nám, ať si dojdeme tam, kde jsme. Někteří to nevydrželi, cesta pokračovala ve čvachtajících výkalech. Strážci se začali nudit a tak nás nutili zpívat písničky, nejčastěji běloruskou národní hymnu a natáčeli si nás na telefony. Když se jim vystoupení nelíbilo, zbili nás. Když někdo zpíval špatně, donutili ho zpívat znovu a hráli si na porotu. „Jestli si myslíte, že vás něco bolí, tak to je teprve začátek. Ve vězení to teprve začne bolet. Vaše rodina už vás nikdy neuvidí,“ říkali.

„Idioti, vy tady sedíte a Tichanovská mezi tím zdrhla ze země. Vaše životy tímhle skončily,“ řekl jeden ze stráží.

Cesta trvala dvě a půl hodiny. Dvě a půl hodiny bolesti a krve.

Během cesty se mi podařilo promluvit s jedním strážcem. To byl moment, kdy jsem si uvědomil, že to nejsou důstojníci OMON, ale členové speciální jednotky SOBR (speciální jednotka rychlého nasazení – pozn. red.). Nejdřív mě samozřejmě zbili, toho jsem ale nelitoval, protože jsem si pak směl sednout do pohodlnější polohy. Ptal jsem se ho, proč mě zadrželi, proč mě uhodili štítem do krku, proč mě mlátili do jater.

„My jen čekáme, až na ulicích začnete zapalovat věci,“ odpověděl. „Pak vás začneme střílet. Máme rozkazy. Byla tu mocná země, Sovětský svaz, a kvůli buznám jako jste vy, umřela. Protože vás nikdo včas neumlčel. Jestli si myslíte (Rusové), že jste nám přivedli Tichanovskou, tak jste se zbláznili. Tohle nebude další Ukrajina. My nedovolíme, aby se Bělorusko stalo součástí Ruska.“

„A co ty tady děláš, ty sráči?“ zeptal se mě.

„Jsem novinář, přijel jsem psát o tom, co se tu děje.“

„A co jsi napsal, sráči? Tenhle text si budeš pamatovat dlouho.“

Mladý kluk, vyčerpaný z bití a bolesti, začal křičet: „Přestaňte nás mučit, prostě nás zastřelte!“

„Tak jednoduchý to mít nebudete, zmrdi,“ řekl jeden ze strážců.

Tak jsem si během téhle pekelné jízdy uvědomil, že jsou mezi jednotkami SOBR, které nás převážely, dva druhy důstojníků. Sadisti a pak idealisti, kteří skutečně věřili tomu, že svou zem zachraňují před vnitřními a vnějšími nepřáteli. A s těmi se dalo mluvit.

Vězení

Nevěděli jsme, kam nás vezou. Mohlo to být dočasné zadržovací středisko, vazba, kde budeme čekat na soud, nebo vězení. Nebo blízký les, kde nás zmlátí do bezvědomí a pak nás zabijí. To není nadsázka, v tu chvíli mi připadalo možné všechno.

Dojeli jsme na místo – v té době jsem nevěděl kam – a čekali jsme další dvě hodiny. S námi přijelo sedm dalších dodávek a utvořily řadu. Když přišel rozkaz k výstupu, brali nás ven lezoucí po kolenou. Dovedli nás do nějakého sklepení, kde čekali muži se psy.

To nás naprosto vyděsilo. Nakonec ale tahle část nebyla tak špatná jako na policejní stanici Moskevského okrsku.

Dlouho jsme procházeli chodbami a nakonec nás dovedli na vězeňský dvorek. Vypadal přesně jako ty ve filmech, kde se procházejí vězni. Pro nás to byl ráj.

Poprvé za ten den jsme si mohli dát ruce dolů, protáhnout se, lehnout si. Nejlepší ale bylo, že nás nikdo nebil. Jeden muž měl zraněnou páteř, protože na něj na policejní stanici důstojníci OMON skočili. Měl vykloubené koleno, jen tak mu viselo na noze a kývalo se. Když vyšel na dvorek, zkolaboval.

Poprvé za celou dobu se k nám chovali jako k lidem. Dostali jsme kýble, abychom si mohli dojít na záchod, což někteří neudělali celý den. Přinesli nám 1,5litrovou láhev vody, což sice pro 25 lidí není moc, ale bylo to aspoň něco.

„Dneska už nás nebudete bít?“ zeptal se jeden ze zadržených muže, který přinesl kýble.

Ten mu překvapeně odpověděl: „Ne, jen vás rozdělíme do cel.“

Poprvé jsme spolu mohli mluvit. Mezi zadrženými byli podnikatelé, ajťáci, inženýři, dělníci i propuštění vězni. Jeden z nich poznal, že nejsme v přechodném stanovišti nebo v zadržovacím centru, kde se čeká na soud, ale v žodinském vězení. Po chvíli přivedli i mého známého Nikolaje Arkadijeviče.

Na můstek nad námi přišel muž v uniformě. „Teliženko? Je tu Nikita Teliženko?“ křičel. Odpověděl jsem. Promluvil si s mužem vedle sebe a pak mi řekl „Nikito, jdi ke dveřím, vyzvednou si tě tam.“

Ostatní zadržení z toho měli radost. „Konečně se odsud dostaneš,“ řekl mi Nikolaj Arkadijevič na rozloučenou.

Cesta domů

Muž v uniformě byl plukovník Iljuškevič z vězeňské služby, spadající pod běloruské ministerstvo vnitra. Řekl mi, že mě a ještě jednoho Rusa, korespondenta média RIA Novosti, posílají pryč. Kdo nás odveze, jsem nevěděl. Říkal jsem si, že to bude buď KGB, nebo někdo z ambasády. Vrátili mi věci a pustili nás.

Před bránou do vězení stálo hodně lidí: příbuzní zadržených, lidi, kteří hledali své blízké, ochránci lidských práv. Čekala na nás žena z běloruského imigračního oddělení. Odvezla nás do města Žodino, na imigrační oddělení, kde nám vzali otisky prstů a dali nám příkaz k deportaci. Podle těch dokumentů jsme já a korespondent RIA Novosti měli zemi opustit do půlnoci. Bylo půl jedenácté v noci.

Ta žena mi řekla, že jsem měl mít druhý den soudní slyšení. Nebyla mi ale schopná vysvětlit, z čeho jsem obviněn, jen mi řekla, že jsem mohl dostat 15 dní až půl roku vězení. Žádné předvolací dokumenty ani oficiální obvinění jsem nikdy nedostal.

Pak přijel zaměstnanec ruské ambasády v Bělorusku. Řekl nám, že aby nás našli, musel ruský velvyslanec osobně zavolat běloruskému ministru vnitra. Pak nás naložil do auta a odvezl do Ruska.

Podařilo se nám zemi včas opustit a do Smolensku jsme dorazili v půl třetí ráno. Muž z ambasády nám koupil hamburgery, protože jsme u sebe neměli žádné ruské peníze. Pak nás vysadil v hotelu a odjel.   

Autor textu: Nikita Teliženko

Překlad: Zuzana Šotová
Autor úvodní fotografie: ČTK/Ukrinform/Yuliia Ovsyannikova

The post Cesta bolesti a krve: svědectví z Běloruska appeared first on investigace.cz.

Brutální vražda čečensko-gruzínského uprchlíka otřásla Německem a množí se spekulace o tom, že do útoku je zapojen Kreml. Němečtí vyšetřovatelé tuto možnost nevyloučili. Podle informací serveru Bellingcat a deníku Der Spiegel existují důkazy o tom, že údajný vrah spolupracoval s ruskou vojenskou rozvědkou GRU. Stal se Berlín dějištěm dalšího „případu Skripal“?

Ulicemi vesnice Duisi na východě Gruzie prochází mlčící průvod desítek mužů. Truchlící dav míří na tamní hřbitov, v čele nesou na márách místního rodáka: velmi váženého muže, veterána druhé čečenské války, jenž posledních několik let strávil na útěku. Řeč je o Zelimchanu Changošvilim, bývalém čečenském veliteli gruzínského původu, který byl za bílého dne brutálně zavražděn v ulicích Berlína.

Už v květnu 2015 Changošvili jen tak tak unikl smrti v gruzínském hlavním městě Tbilisi, kde na něj z projíždějícího auta neznámý pachatel osmkrát vystřelil. O šest let dříve se ho dokonce pokusili otrávit. Osudným se pro něj nakonec stal poslední útok, k němuž došlo 23. srpna v centru německé metropole. Vrah muže nejprve střelil do zad, aby ho znehybnil, a následně mu dvakrát prostřelil hlavu. Changošviliho pohřbili 29. srpna v jeho rodné vsi.

Changošvili v Německu čekal na rozuzlení své žádosti o politický azyl, z Gruzie utekl po dvou pokusech o zabití. V Berlíně žil se svou rodinou a jako věřící muslim každý pátek chodil do místní mešity na mši. Rádio Svobodná Evropa uvádí, že právě cestou z mešity přišel o život a stal se tak dalším z řady čečenských exulantů i Rusů, kteří v zahraničí nalezli smrt poté, co se dostali do křížku s Kremlem či s ruskými bezpečnostními službami.

https://twitter.com/Bahar_Unlsy/status/1165973863265710082

Právě ke Kremlu se upírají zraky německých vyšetřovatelů. Ti krátce po smrtícím útoku zatkli ruského občana, který byl chvíli předtím viděn, jak hází do řeky paruku, elektrické kolo a vražednou zbraň. Úřady pracují s verzí, že mohlo jít o vraždu na objednávku, a média útok dokonce přirovnávají k loňskému pokusu o vraždu Sergeje Skripala v britském Salisbury.

K případu se už vyjádřil mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov. „Kategoricky odmítám jakoukoliv spojitost mezi touto vraždou a ruskou vládou,“ prohlásil. Společné vyšetřování portálu Bellingcat, německého týdeníku Der Spiegel a ruského zpravodajského webu The Insider však uvádí důkazy, jež naznačují napojení vraha na ruské tajné služby.

Kadyrovovi nepřátelé

Jak upozornila ruská média, nejde o první vraždu Čečenců spáchanou ruskými tajnými službami. Smrt v zahraničí nalezli také bývalí čečenští prezidenti Džochar Dudajev a Aslan Maschadov (se kterým se Changošvili dokonce osobně setkal). K podobným atentátům došlo i v Rakousku, Kataru nebo v Turecku. Stejný osud také stihl Šamila Basajeva, nechvalně proslulého kvůli teroristickému útoku na divadlo v Moskvě a také tzv. beslanskému masakru, při němž zahynulo 330 civilistů. 

K několika z těchto útoků došlo ještě předtím, než ruský prezident Vladimir Putin podepsal v roce 2006 rozkaz povolující zabíjení teroristů v zahraničí. Podle deníku Guardian spojuje oběti alespoň jeden ze dvou faktorů: zavraždění byli buď osobními nepřáteli současného čečenského vůdce Ramzana Kadyrova, nebo se o nich vědělo, že se podíleli na odporu vůči Kadyrovovým silám a ruským vojskům v regionu.

Alespoň první varianta odpovídá i Changošviliho případu. Changošvili sloužil v řadách separatistů bojujících proti moskevské vládě za druhé čečenské války v letech 1999 až 2002. Po válce spolupracoval s čečenskými separatisty, kteří uprchli do údolí Pankisi v sousední Gruzii. Changošvili se taktéž angažoval v rekrutování a vyzbrojování dobrovolníků, jejichž úkolem měl být boj proti ruským silám během invaze do Gruzie v roce 2008. Ačkoliv neexistují důkazy, že by byl jakkoliv spojen s radikálním islámem, vysloužil si svými aktivitami místo v seznamu teroristů FSB (Federální služba bezpečnosti).

Changošvili uprchl do Německa po šesti měsících na Ukrajině, kam zamířil po několika útocích a řadě výhrůžek. „Zelimchan si myslel, že v Německu bude v bezpečí. Každý den chodil z mešity domů stejnou cestou. Někdo si toho musel všimnout a předat informaci vrahovi,“ uvedl pro britský deník Guardian Ekkehard Maass, předseda Německo-kavkazské společnosti a bývalý východoněmecký disident.

Přečtěte si

Zabiják krytý Kremlem: příběh zločinecké legendy Aslana Gagijeva

„Skripal“ číslo dvě

Podle zdrojů týdeníku Der Spiegel je z vraždy podezřelý zhruba padesátiletý ruský občan, v jehož cestovním pasu stojí jméno Vadim Andrejevič Sokolov. Důležité vodítko k odhalení vrahova motivu vidí tým Bellingcatu, Spiegelu a Insideru právě v Sokolově cestovním dokladu.

Sokolov totiž nepřijel do Berlína z Moskvy s falešným pasem, jeho dokumenty jsou legální, uvádí Bellingcat. Rozsáhlá databáze cestovních a osobních dokladů ruského státu ale neobsahuje žádnou zmínku o muži s tímto jménem. Toto zjištění podle Bellingcatu jasně popírá tvrzení Kremlu, neboť není možné, aby jakýkoliv ruský občan mohl obdržet platné doklady pod falešnou identitou, aniž by byl přímo v kontaktu s tamním zpravodajským nebo bezpečnostním aparátem. 

To potvrzuje i fakt, že v dokladech uvedená petrohradská adresa „Vadima Sokolova“ neexistuje. „Prostřednictvím dvou nezávislých zdrojů s přímým přístupem do ruské databáze pasů jsme zjistili, že žádná osoba jménem Vadim Andrejevič Sokolov (…) neexistuje,“ uvádí Bellingcat.

Přečtěte si

Zlatá víza – Litva, Lotyšsko, Rakousko a Arménie

A co víc, číslo onoho pasu je údajně podobné sériovým číslům, jež v minulosti náležela k dokladům agentů ruské vojenské rozvědky GRU. Spojitost s tímto typem pasů dokládají i další detaily, oproti běžným cestovním dokumentům například neobsahoval biometrická data.

Zvláštní je podle Bellincatu skutečnost, že zadržený muž má podle záznamů německých úřadů na těle hned několik tetování. To u ruských operativců nebývá zvykem, neboť jim vnitřní předpisy podobné ozdoby těla zakazují. 

Jedním z možných vysvětlení podle serveru může být verze, že ruské tajné služby naverbovaly „Sokolova“ ve vězení – podobná tetování bývají mezi tamními mukly známkou postavení a prestiže. Tuto verzi však nelze potvrdit stoprocentně, neboť tým investigativců nemá k dispozici detailní fotografie tetování. Nebylo by to však poprvé, kdy by ruská rozvědka verbovala vrahy touto cestou.

Německé Ministerstvo vnitra se ke zjištěním Spiegelu zatím nevyjádřilo. Mluvčí státního zastupitelství však dříve uvedl, že vyšetřovatelé mimo jiné zvažují i politický motiv vraždy. Anonymní zdroj z německých státních služeb Spiegelu sdělil, že v kauze lze nalézt „ruský rukopis“.

„Pokud se ukáže, že stát jako Rusko (za touto vraždou) stojí, máme tady nejspíše další případ Skripal, se vším, co to obnáší,“ uvedl zdroj pro týdeník. 

„Je to zároveň i zpráva pro všechny čečenské uprchlíky v Německu: Nejste tu v bezpečí,“ hodnotí vraždu předseda Německo-kavkazské společnosti Maas.

Ukáže-li se, že za tímto kriminálním činem skutečně stojí zahraniční tajné služby, převezme případ protišpionážní jednotka.

The post Vražda čečenského veterána v Berlíně: Cestovní pas údajného pachatele ukazuje na napojení vraha na ruské tajné služby appeared first on investigace.cz.

Úkol zněl jednoduše. Zabij ho a dostaneš 50 000 eur. A k tomu ti odpustím dluh, takže dalších 20 000 eur. Zoltán Andruskó se ani nemusel moc dlouho rozmýšlet a nabídku přijal. Když pak seděl v autě před domem Aleny Zsuzsové, dostal od ní další informace o Jánu Kuciakovi: jeho fotku, adresu a pár snímků pořízených při jeho sledování. Víc nepotřeboval.

Andruskó, holohlavý padesátník s rostoucím břichem, nebyl zrovna typem člověka, co by jen tak někoho zavraždil. Moc se na tu práci necítil.

Napadlo ho zeptat se kamaráda, jenž kdysi pracoval jako policejní vyšetřovatel v Komárně. Uměl to se zbraněmi a mohl by tu prácičku udělat za něj. Jmenoval se Tomáš Szabó. Byl vysoký, svalnatý, holohlavý a zdobilo ho několik tetování.

Třetím, kdo s nimi měl dvojnásobnou vraždu spáchat, byl Szabóův bratranec a bývalý voják Miroslav Marček. Byl taky holohlavý a měl sportem vytrénované tělo. Na starost dostal speciální střelivo.

Naplánovat vraždu ovšem není jen tak. Oběti je potřeba sledovat – zjistit, v kolik ráno chodívají do práce a kdy se večer vracejí. Jaký mají denní režim. V kolik hodin chodí obvykle spát a jestli mají psa. Nájemní vrahové se proto rozhodli své oběti monitorovat.

V investigaci.cz jsme zanalyzovali dokumenty, které nám pomohly zmapovat pohyb vrahů před osudným dnem. Do blízkosti domu Jána Kuciaka a jeho snoubenky se jeli podívat celkem sedmkrát.

Přípravy zabijáků

V pondělí 5. února odpoledne vyrazili bílým Peugeotem 206 z Kolárova, kde žili, do Velké Mače – bydliště svých obětí. Tehdy si poprvé obhlédli okolí i dům Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.

Pro spáchání vraždy to bylo dokonalé místo – poslední ulice ve vesnici, dům v rekonstrukci, kolem žádné kamery. Za domem se táhne hustý les a hned za rohem je dobrá úniková cesta na dálnici.

Dva dny poté, ve středu 7. února, přijeli nájemní vrazi do Velké Mače znovu. A to rovnou dvakrát. Ráno bílým Peugeotem 206, odpoledne auta vyměnili a k obhlídce použili Andruskóovu stříbrnou Škodu Superb.

Další obhlídka místa následovala v sobotu 10. února. V blízkosti domu se pohybovali v podvečer a opět v bílém Peugeotu. Chtěli zjistit, kam směřují kamery na příjezdu do Velké Mače a znovu se ujistit, že ulici, kde žili Ján Kuciak s Martinou Kušnírovou, žádná kamera nesnímá. Vytipovali si i místo, kde mohou nenápadně zaparkovat auto, aniž by si toho někdo všiml – nedaleko místního fotbalového hřiště.

Nový průzkum udělali večer 15. února. Když Zoltán Andruskó své dva parťáky vysadil u fotbalového hřiště ve Velké Mače, ve vzduchu poletoval sníh. Komplicové ho požádali, aby byl na telefonu – jakmile bude potřeba je vyzvednout, zavolají mu. Andruskó se svou stříbrnou Škodou Superb následně odjel k benzinové pumpě. V 19:22 vyšla dvojice vrahů k domu Jána Kuciaka. V 19:34 byli zpět.

Zločinci brzy zjistili, že mají problém. Jak spolu komunikovat, aniž by zanechávali digitální stopu? Jako provizorní řešení vymysleli, že se namísto hovorů budou jen prozvánět. Druhá strana měla potvrdit příjem stejným způsobem. Chtěli tak zamezit tomu, že se jejich komunikace objeví ve výpisech hovorů u jejich mobilních operátorů.

Řidič škodovky tedy uslyšel prozvonění, potvrdil příjem a vyrazil zpět na místo, kde dvojici vrahů vysadil. Společně pak odjeli domů.

Následující obhlídku naplánovali na 16. února večer. V 18:49 vyrazili do Velké Mače. Znovu obhlédli dům i okolí. V 19:09 se vrátil na domluvené místo, kde ho řidič Peugeotu 206 vyzvedl a odjeli.

Po krátké poradě se vrahové rozhodli udělat nové opatření ohledně účinného zametení digitálních stop. Nakoupili si laciné telefony, které měly sloužit k jediné věci: domlouvání vraždy.

A protože se na Slovensku anonymní předplacené SIM karty neprodávají, vrahové je koupili od překupníka.

19. únor krátce před sedmou hodinou večer si vybrali jako svou zkoušku „nanečisto“. Miroslav Marček vyrazil od fotbalového hřiště směrem k domu Jána a Martiny. Chůze mezi hřištěm a adresou Březová 558 normálně trvá asi tři minuty. Ale Marček nespěchal. Pozorně si prohlížel okolí a možné únikové cesty. Po dvaceti minutách prozvonil svého komplice – bývalého policejního vyšetřovatele Szabóa. Ten ho vyzvedl ve stříbrném Citroënu Berlingo.

Vražda

21. únor byl Jánův a Martinin poslední den života.

Jejich zabijáci si dali sraz okolo půl páté. V 16:40 nastoupili do Citroënu Berlingo a vyjeli směrem k Velké Mače tak, aby se co nejvíc vyhnuli dopravním kamerám. Vypnuli své soukromé telefony a zapnuli si náhradní telefony s předplacenou SIM kartou.

V 18:25 Szabó zastavil u fotbalového hřiště. Mrzlo. Marček oblečený v černých botách i kalhotách a v černé mikině s kapucí vyrazil. Szabó nespouštěl z očí svůj telefon, aby ihned viděl, až zazvoní.

Marček měl s sebou druhý telefon, pistoli ráže 9 mm s tlumičem a speciálně upraveným střelivem. Marček z nábojnice odsypal část střelného prachu, aby projektil nepřesáhl rychlost zvuku a výstřel tak byl tišší. To, že náboj je pak méně průbojný, nevadilo. Marček plánoval střelbu z bezprostřední blízkosti a snížený obsah prachu proto nehrál žádnou roli. V 18:31 přišel k Jánově domu a schoval se poblíž.

Ján ani Martina totiž nebyli doma.

Jánovu autu se vybila baterie a Martina ho jela vyzvednout do Galanty. Domů dorazili neplánovaně až kolem půl osmé. Byla tma, vlezlá zima a těšili se na teplý čaj.

Ve 20:21 Marček vešel do domu. Ján ani Martina dveře nikdy nezamykali. Měli za to, že nikdo nemá důvod jim ublížit. Marček vstoupil do předsíně a uviděl Jána. Zblízka ho dvakrát střelil do hrudníku blízko srdce. Ján se sesunul k zemi, zemřel téměř okamžitě. Marček střílel z takové blízkosti, že výstřel zanechal na Jánově hrudi spáleninu.

V kuchyni Marček uviděl Martinu. Střelil ji jednou ranou do obličeje u kořene nosu. Upadla na kuchyňskou podlahu s vlasy rozprostřenými kolem hlavy jako svatozář. Byla na místě mrtvá. Marčekovi se v pistoli zasekl další náboj a musel proto přebíjet. Vedle Martinina těla tak později našli jeden nevystřelený náboj bez otisků prstů. Vrah měl rukavice.

Přesně tou dobou se Martině snažila dovolat maminka. Byly domluvené, že Martina s Jánem pomůžou při rekonstrukci ztracené kroniky vesnice Gregorovce, kde se Martina narodila a její rodina žila. Martina jí ale telefon už nikdy nezvedla.

Marček opustil dům ihned po vraždě. Vzal to přes zahradu směrem k fotbalovému hřišti, odkud prozvonil řidiče. Ve 20:25 – pouhé čtyři minuty po vraždě – Szabó v Citroënu Berlingo Marčeka vyzvedl.

Po cestě do Komárna vypnuli oba telefony. Jeli za Andruskóem. Ten byl tou dobou doma. Chtěli mu oznámit, že „je hotovo“, a vyzvednout peníze. Mimo to mu řekli, že museli zabít i nějakou ženu, která byla v domě, což Andruskóa zaskočilo, druhá oběť nebyla součástí plánu. Slíbil ale, že peníze brzy dodá.

Místo činu

Ve čtvrtek 22. února, den po vraždě, se Andruskó a Zsuzsová opět setkali v autě před jejím domem. Andruskó jí sdělil, že „práce je hotová“, ale museli zabít ještě jednu ženu, která také byla v domě.

Zsuzsovou to znervóznilo a rozčílilo, vystoupila z auta a naštvaně za sebou práskla dveřmi. Později Zsuzsová zavolala Andruskóovi, aby si vyzvedl odměnu 50 000 eur (1 293 000 korun) a předal ji svým kumpánům.

Suma byla v 500eurových bankovkách diskrétně zabalených do ubrousku. Andruskó si nechal 10 000 eur (přibližně 260 000 korun) za zprostředkování, řidič a vrah dostali každý po 20 000 eurech (přibližně 500 000 korun).

Dva dny po vraždě, 23. února, byla Zlata Kušnírová už dost nervózní. Nikdy se ještě nestalo, aby jí Martina ani Ján neodpovídali na telefonáty. Marně se jim snažila dovolat už několik dní. Zavolala proto rodině Kuciakových, jestli s nimi mluvili. Odpověď byla záporná, ale Ján a Martina se prý připravují na svatbu a nemají asi čas telefonovat.

Začátkem května skutečně měli mít svatbu. Poslední sms zprávy i telefonáty s rodinou se týkaly právě jejich velkého dne. Během svého posledního telefonátu s maminkou Ján vysvětloval, jaké etikety dají na lahve s vínem.

V podvečer 25. února už Zlata nemohla nejistotu vydržet. Netušila, proč Martina ani Ján neberou telefon. Znovu zavolala Kuciakovým a když se ani oni nemohli mladým dovolat, rozhodli se kontaktovat policii.

Místní policie ovšem nebyla moc vstřícná. Podle Zlaty Kušnírové se ji snažili uklidňovat slovy: „No víte, jak to chodí, mladí lidé se rádi napijí a baví… “

Zlata proto poprosila své příbuzné, bydlící asi hodinu jízdy od Velké Mače, aby se k nim zajeli podívat.

Kuciakovi požádali Jánovu sestru Márii, aby udělala to samé.

Asi hodinu po telefonátu Zlaty na policii nakonec policisté přece jen k domu Jána a Martiny v Brezové 558 ve Velké Mače dorazili. Vstupní brána byla zavřená, ale v kuchyni se svítilo, takže se rozhodli vstoupit na dvorek. Přes okno uviděli Martinino bezvládné tělo ležící na podlaze. Obávali se, že by mohlo jít o únik plynu, a tak zavolali hasiče a sanitku.

Příbuzní Zlaty přijeli asi osm minut po sanitce. Dům sice dosud nebyl označený policejní páskou jako místo činu, bránu už ale hlídal policista, který je nepustil dovnitř. Sklepním okýnkem ovšem zahlédli nohu nataženou na schodech. Když se pak policisté začali vyptávat, jestli měl Ján zbraň, došlo jim, co se stalo. Šli za nejbližším vyšetřovatelem s otázkou, jestli byli Ján a Martina zastřeleni. Policista jen tiše přikývl.

Asi 10 minut po příbuzných Zlaty přijela Majka, sestra Jána. Jela z Nitry, což je do Velké Mače asi půl hodiny jízdy. „Volala mi a říkala, že policie jí nedovolí vejít, ale že sanitka nikoho neodvezla. Trochu jsme si oddychli. Mysleli jsme si, že jim třeba jen vykradli sklep. Nikdy by nás bývalo nenapadlo, že se mohlo odehrát něco jako vražda,“ uvedl Jozef Kuciak, Jánův otec.

Když policie příbuzným Zlaty Kušnírové potvrdila, že Ján a Martina jsou mrtví, zastřelení, byli zděšeni. Nedokázali se přimět Zlatě zavolat a tragickou novinu jí oznámit. Rozhodli se proto raději zavolat jejímu synovi a požádali ho, aby Zlatu odvezl na policejní stanici, že se stalo něco strašného.

„Můj syn Lukáš ke mně přišel – mami, něco se stalo, musíme jet … do Trnavy na policii… V tu chvíli už Lukáš od mých příbuzných věděl, co se stalo. Neřekl mi ale žádné podrobnosti a já jsem ho celou cestu nutila, aby jel co nejrychleji. Vyjížděli jsme přesně o půlnoci,“ vzpomíná Zlata Kušnírová.

Gregorovce, kde žije, jsou asi 360 kilometrů od Velké Mače. Cesta jim trvala přes tři hodiny.

„Kolem půl čtvrté ráno jsme přijeli na policejní stanici v Trnavě… Kuciakovi tam již byli a plakali. Zeptala jsem se, co se stalo, ale oni mi to nebyli schopni říct. Pak vyšel ze dveří policista a řekl: ,Á, tady je ta žena z východu, matka zavražděné.´ Takto jsem se dozvěděla, že Martina je mrtvá. Byla jsem úplně bez sebe,“ vypráví Zlata Kušnírová rok poté.

Výpověď na policii trvala asi dvě hodiny. Když Zlata opouštěla policejní stanici v Trnavě, bylo mrazivé ráno, ona však žádný chlad necítila.

„Chtěla jsem jet do Velké Mače. Ne dovnitř do domu, to bych nesnesla. Jen jsem jim chtěla být blíž, blíž tomu domu. Policisté mě ale nenechali vejít. Strašně moc jsem chtěla Maťu obejmout a držet ji ještě aspoň jednou, naposledy.“

Jozef Kuciak mladší, Jánův bratr, přiznává, že si z těch dnů kvůli hlubokému psychickém otřesu nic nepamatuje. „Byl jsem úplně mimo. Později mi rodiče řekli, že jsem stál tady v obýváku a rozbíjel sklenice. Vůbec o tom nevím.“

Následky

Když se zpráva o vraždě roznesla, celé Slovensko bylo v šoku. Vražda na několik dní zaplnila titulní strany médií, novináři jezdili jeden za druhým do Velké Mače, vesnice, ve které většina z nich nikdy předtím nebyla. Nikdo nechápal, co se to stalo. Novináři, kteří s Jánem úzce spolupracovali, dostali policejní ochranu. Vstup do redakce Aktuality.sk, kde Ján profesně působil, byl ostražitě hlídán.

Během týdne začaly po celé zemi obrovské demonstrace, největší v novodobé historii Slovenska. Lidé žádali nezávislé vyšetření vraždy a demisi předsedy vlády.

Během několika měsíců vláda rezignovala, po ní následoval i policejní prezident Tibor Gašpar a ředitel protikorupční jednotky Národní kriminální agentury Róbert Krajmer.

Zlata přiznává, že jí Martina i Ján pořád strašně chybějí. Čas od času zajede do jejich domu jen proto, aby se mohla dotknout jejich věcí, pohladit je.

„Naposledy, když jsem byla ve Velké Mače, vzala jsem ze špinavého prádla Martininu ponožku. Chtěla jsem ji držet a nepustit. Aspoň chvíli mít u sebe ještě kousek mé Martiny.“

Kdo a proč chtěl Jána zavraždit, kam k dnešnímu datu dospělo vyšetřování a na co jsme přišli při vyšetřování italské linky přineseme v dalších textech.

EDIT: Dne 29. ledna 2020 byl text redakčně upraven podle doznání Miroslava Marčeka u soudu. Ten se přiznal k tomu, že vraždil. Původní text obsahoval informaci, která vycházela z tehdejší verze policejního vyšetřování, že střelcem byl Tomáš Szabó.

Tento text jste si mohli přečíst díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a pravidelných přispěvatelů redakce investigace.cz.

The post Vražda appeared first on investigace.cz.