Vztahy zemí visegrádské čtyřky se po parlamentních volbách v Polsku a na Slovensku značně mění. Zatímco Polsko začalo politicky směřovat spíše na Západ, Slovensko se kloní k Východu a některé kroky premiéra Roberta Fica, například co se týče svobody médií, jsou připodobňovány k těm Orbánovým. Szabolcs Panyi, investigativní novinář původem z Maďarska, pro redakci investigace.cz hodnotí dění v zemích Visegrádu a vysvětluje, jaké jsou rozdíly mezi maďarskou a slovenskou politickou scénou. Ta slovenská je podle něj mnohem násilnější, a zatímco Orbánova pozice slábne, Fico ji teprve upevňuje. 

Na maďarské politické scéně se to v poslední době docela mele. Můžeš toto dění přiblížit?

Letos jsme začali tím, že rezignovala prezidentka Katalin Novák, jinak velká příznivkyně premiéra Viktora Orbána, jež působila v jeho vládě jako ministryně pro rodinu a vybudovala si image ženy, které záleží na rodinných hodnotách. Sama má několik dětí a stala se zastánkyní konzervativních hodnot. Jenže začátkem roku se provalilo, že tajně udělila prezidentskou milost muži, pravomocně odsouzenému za krytí pedofilie v dětském domově. To šokovalo i příznivce vlády. Jak se to vůbec mohlo stát? Máme vládu, která v předchozích dvou letech vedla kampaň proti LGBTQ+ komunitě, a to způsobem, že spojovala práva LGBTQ+ s pedofilií a v podstatě homosexuály obviňovala, že jsou pedofilové. A pak se ukáže, že jejich prezidentka omilostní muže, jenž kryl sexuální zneužívání dětí v sirotčinci, což se dělo neznámo jak dlouho, ale mohlo to být i více než deset let.

V tom dětském domově pracoval muž, kterého prezidentka omilostnila?

Ano. Ředitel sirotčince byl pedofil. Zneužíval chlapce mnoho let. Omilostněný muž tam působil jako jeho zástupce. Když děti začaly zneužívání hlásit úřadům, zástupce ředitele je v podstatě donutil, aby svá svědectví stáhly, a jeho šéf se tak mohl vyhnout trestnímu stíhání. Vyvíjel na děti nátlak, za což byl odsouzen. Zároveň je důležité, že nebyl pedofil, ale komplic pedofila. Tento fakt je ale pro mnoho lidí ještě horší, protože to ukázalo, že v systému je chyba: jestliže samotné oběti chtějí zločiny spáchané vůči nim nahlásit, systém je v podstatě umlčí. Dotyčný byl nakonec tajně omilostněn prezidentkou. Když se na to přišlo a informovala o tom média, nebyla schopná vysvětlit, proč to udělala. Řekla, že prezidentské milosti jsou anonymní a nemusí sdělovat žádné argumenty.

Nikdy to nijak nevysvětlila?

Nikdy. Prostě odešla z politické scény. Spolu s kolegy z webu Direkt36 jsme zjistili, jak její odchod probíhal. V pátek vedení vládní strany Fideszu, tedy Viktor Orbán a někteří další vysoce postavení členové, rozhodli, že by prezidentka měla odstoupit, což je samo o sobě také docela skandální, protože podle zákona by prezident měl být osobou nezávislou na vládě. V sobotu pak Katalin Novák odstoupila. A to je funkce prezidenta v podstatě nejvyšší státní funkcí. Oficiálně má vyšší hodnost než premiér. Takto se ukázalo, že Novák byla po celou dobu jen pěšákem, loutkou v Orbánových rukou.

Přečtěte si

Biskup, který přispěl k pádu maďarské prezidentky

Měl tento skandál ještě nějaké další důsledky?

Ano. Když vypukl, vyvolal rezignaci nejen prezidentky, ale i bývalé ministryně spravedlnosti Judit Varga, která se měla stát jedničkou na kandidátce strany Fidesz do Evropského parlamentu. Také se objevily zvěsti, že by mohla kandidovat i na post eurokomisařky za Maďarsko. Varga musela odstoupit z funkce poslankyně a prostě zmizela z veřejného života, neboť jako ministryně spravedlnosti tu ostudnou prezidentskou milost podepsala. Vláda prostě chtěla všechno utnout a vyhnout se skandálu tím, že politicky vymaže obě zmíněné ženy, jež byly mimochodem jedinými dvěma výraznými političkami vládní strany.

Viktor Orbán tedy musel najít nového prezidenta…

Udělal to tak, že si vybral téměř neznámého člověka, Tamáse Sulyoka, do té doby šéfa ústavního soudu. I do této pozice se Sulyok dostal řekněme zrychlenou cestou. Nemá totiž žádnou skutečně seriózní právní průpravu, víceméně je to také loutka. Viktor Orbán potřeboval někoho, kdo za sebou neměl z minulosti nic podezřelého. A tak byl Tamás Sulyok rychle zvolen parlamentem a jmenován. Problém je, že o minulosti své rodiny lhal. V předchozích rozhovorech líčil svého otce jako někoho, s kým bylo po druhé světové válce zacházeno nespravedlivě a neférově. Ve skutečnosti se ukázalo, že byl sympatizantem nacistů. Před několika dny byly dokonce zveřejněny staré dopisy, v nichž prezidentův otec tehdy žádal o zaslání nejrůznějšího nábytku zabaveného Židům. Samozřejmě nikdo není zodpovědný za to, co dělali jeho předkové. Problémem není prezidentův otec nacista, ale to, že prezident lhal. Oproti kauze Novák je to menší skandál, ale přesto nevypadá dobře.

Vypadá to, že budete mít dalšího nového prezidenta?

To si nemyslím. Pět let asi ve funkci vydrží.

Éra “orbánismu” je v poslední fázi

Jsou všechny citované aféry nějak spojené s Péterem Magyarem, který se rozhodl vystoupit proti Orbánovi a založit novou stranu? 

Po vynucených rezignacích prezidentky i někdejší ministryně spravedlnosti Judit Varga se z ničeho nic objevil bývalý manžel ministryně Péter Magyar, dlouho věrný Fideszu, byť v politice nepůsobil. Zastával různé funkce ve státních institucích. Magyar se nyní rozešel s vládní politikou a prezentuje se jako jakýsi whistleblower. Takže poskytuje hromady rozhovorů, v nichž mluví o jemu známých korupčních kauzách, o tom, kteří členové vlády jsou skutečně zkorumpovaní, a podobně. Tvrdí, že má důkazy a nahrávky, nikdy je ale neukázal veřejnosti. Mimo to se údajně chystá založit novou stranu. Z nějakých podivných důvodů si spousta Maďarů myslí, že to je člověk, na kterého jsme čekali.

Není tak radikálně vyhraněný proti EU jako Orbán?

Je to umírněný pravičák, ale musíme mít na paměti, že měl z Orbánova režimu prospěch. Poté, co se rozvedl s bývalou ministryní spravedlnosti, se zdá, že chce nastartovat kariéru opozičního politika. V současném Maďarsku je ale s podobnými zprávami vždy spojen nějaký skandál. Nedávno tak vyšlo najevo, že jeho rozvod i předešlý vztah s bývalou ministryní byl tak výbušný, že došlo minimálně k jednomu případu, kdy u nich doma musela zasahovat policie. Nedávno byla zveřejněna důvěrná zpráva z policejního spisu, která v podstatě popisuje, jak Magyar na manželku během hádky křičel a vyhrožoval, že udělá tak velký politický skandál, že padne i vláda. V Maďarsku se politika zkrátka míchá s bulvárem. Měli jsme pedofilní skandál, který se změnil na skandál s domácím násilím, a do toho ještě nový prezident lhal o minulosti svého otce.

Obvinění z domácího násilí Magyarovi neublížilo?

Zatím ne. Zdá se, že se mu během několika týdnů podařilo získat příznivce, kteří jsou jeho skalními fanoušky. A nevypadá to, že by je jeho aféra nějak rozrušila. Také musím říct, že ve společnosti, jako je ta maďarská, nemusí obvinění z domácího násilí nutně znamenat ztrátu morálního kreditu u veřejnosti. Zatím to vypadá, že Magyar skandál přežije, je ale ještě brzy na to, abychom dělali závěry.

Přečtěte si

Maďarský novinář Panyi: Orbán si vymýšlí nepřátele, které pak hrdinně udolá

Zároveň, a nechme teď stranou, zda je násilník, nebo ne, Magyar zakládá proevropskou stranu. Znamená to, že se Maďarsko mění? Že se společnost odklání od narativu Viktora Orbána?

Těžko říct, je ale vidět, že vládní elita a její věrní sloužící jsou trochu rozčarovaní. Existuje spousta vnitřních bojů mezi ministry, ministerstvy i různými ekonomickými kruhy. Navíc v posledních dvou letech byly maďarské fondy EU zmrazeny (stále jsou zmrazeny dvě třetiny), protože Evropská komise viděla, že v Maďarsku dochází k systematické korupci a peníze daňových poplatníků EU se rozkrádají. Tak prostě řekla zablokujeme to, dokud se neprosadí určité reformy. Během tohoto procesu peníze do Maďarska nepřicházejí. Také je u nás vysoká inflace, stejně jako v České republice, a různé ekonomické potíže, což znamená, že všichni ti lidé, kteří v podstatě žili jako paraziti z vlády, dojili vládu a dojili stát, teď začínají být trošku úzkostní a naštvaní. Příkladem může být právě Péter Magyar, který měl dobře placenou státní práci. Protože byl manželem ministryně, byl jmenován do vedení významných institucí. Když politická kariéra jeho ženy skončila a rozvedli se, podle všeho přišel o své existenční jistoty. A tak se obrátil proti systému. Myslím si, že obdobných kolotočů budeme v budoucnu často svědky. Jakmile tato vláda nebude schopná uživit všechny, kteří žili z dobrých zaměstnaneckých postů, tedy z veřejných peněz, stanou se z těchto lidí whistlebloweři nebo se politicky obrátí proti vládě. Bude to velmi zajímavé. Jako investigativní novinář doufám, že to bude znamenat spoustu úniků a šťavnatých informací, jež se můžou objevit v tisku.

Odklon od současné vlády je tedy spíše pragmatické rozhodnutí než ideologické. Je to tak stejně s přátelským vztahem Viktora Orbána k Rusku? 

Myslím, že jádro toho vztahu je velmi pragmatické. Týká se peněz a také věcí, o kterých nevíme.

Peníze znamenají významné ruské investice v Maďarsku? Rusko například financuje výstavbu nových bloků jaderné elektrárny.

Jaderná elektrárna je opravdu financovaná Ruskem, ale ve skutečnosti se nestaví. Máme obrovskou ruskou půjčku k pokrytí nákladů, ze které těží subdodavatelé, firmy napojené na blízké okolí Viktora Orbána. Elektrárna se ve skutečnosti nerozvíjí a peníze plynou do Orbánových kruhů. Dalším problémem je fakt, že se Maďarsko, na rozdíl od ostatních zemí v regionu, nesnažilo snížit závislost na ruské energii, na ruské ropě a plynu. Zejména v případě plynu existují společnosti, které ho nakupují od Gazpromu a pak ho přeprodávají maďarskému státu. Tyto společnosti vydělávají obrovské peníze, obvykle jsou registrované ve Švýcarsku. A my nevíme, kdo je jejich konečným vlastníkem. Víme však, jak funguje Rusko, a podobná schémata známe z předválečné Ukrajiny či z Bulharska, kde Rusové tímto způsobem platili místní elity, místní vládu. Proto existuje podezření, že právě proto Viktor Orbán a jeho vláda udržují s Ruskem pragmatické vztahy. Přátelské chování vůči Rusku pak musí prodat svým voličům, nějak ho ideologicky vysvětlit, což je poměrně jednoduché. Rusko a Vladimir Putin jsou z tohoto pohledu v podstatě poslední zastánci konzervativních společenských hodnot, a to na rozdíl od Spojených států a západní Evropy, kde „liberální diktatura“ nutí lidi měnit pohlaví.

Přečtěte si

Střední Evropa a její osudový atom

Orbán nedávno přednesl projev o tom, že západní svět je zdrojem zkázy. Údajně rozpoutává války, ničí státy, překresluje hranice zemí, rozvrací tradiční hodnoty a na všem se pase jako kobylka. Maďaři se prý liší, neboť takto žít nechtějí. Znamená to, že si to všichni v Maďarsku opravdu myslí?

Orbánův projev je zajímavý v souvislosti s jeho vlastní rodinou, neboť své děti poslal studovat do Švýcarska a do Velké Británie, ne do Nižního Novgorodu nebo do Petrohradu. Velmi zajímavé.

Což je stejné jako u ruských oligarchů, kteří své děti posílají studovat na Západ, byť ruská propaganda Západ i jeho kulturu neustále vykresluje v pekelných barvách.

Jde o to, že ta část společnosti, která konzumuje podobné zprávy, v případě Maďarska cenzurované a uvařené v Orbánově propagandistickém impériu, tomu věří a postupem času se v tomto přesvědčení upevňuje, protože už skoro deset let neposlouchá nic jiného než tuto propagandu. A ta se navíc neustále radikalizuje.

Radikalizuje se proto, že mírnější cesta už není možná? Propaganda musí být radikálnější, aby byla uvěřitelná, aby vzbudila emoce?

Orbán šíří prokremelské narativy od roku 2014 nebo 2015. Když ale v roce 2022 začala ruská agrese vůči Ukrajině v plném rozsahu, zřejmě cítil, že musí svým stoupencům tyto věci vysvětlit. Jak je například možné, že média, jež konzumujete a která víceméně řídí a upravují moji ministři, vykreslují Putina jako mírumilovného chlapíka a zesměšňují Spojené státy za tvrzení, že by Rusko chtělo napadnout Ukrajinu, a ono se to naráz stane? Až do 22. února 2022, kdy Rusové zaútočili, si maďarský provládní tisk dělal legraci z Bidenovy administrativy i z Polska a všech ostatních zemí, jež varovaly před tím, že se Rusko chystá zaútočit. Teď, když čteš maďarský provládní tisk, vidíš, že se v podstatě jedná o kopie kremelských narativů, které tvrdí, že to Spojené státy chtěly tuto válku, že Ukrajina je stát jen naoko, že USA a americké firmy chtějí vydělat na prodeji zbraní nebo skupují zemědělskou půdu na Ukrajině a tak dále. To samé si přečteš v dnešním ruském tisku. Na maďarské voliče Viktora Orbána to ale zabírá.

Pokud ale bude v USA na podzim zvolen prezidentem Donald Trump, bude Amerika najednou přátelská? 

To je velmi zajímavá otázka. Viktor Orbán je známý jako Trumpův příznivec. Zrovna nedávno se oba setkali na Floridě a vedli téměř hodinovou diskusi. V roce 2016 byl Orbán prvním lídrem evropské země, která podpořila Trumpa. Zjevně očekává, že pokud bude Trump zvolen, zeslábne tlak USA na Maďarsko. Tím si ale nejsem tak jistý, protože i během první Trumpovy vlády panovalo pod rádoby přátelským povrchem velmi vážné napětí, hlavně kvůli Číně. Orbánova vláda má totiž blízko nejen k Rusku, ale také právě k Číně. A byla to Trumpova administrativa, která zahájila křížové tažení proti Huawei, čínské technologii 5G, TikToku a jakémukoli čínskému vlivu v západním světě. Viktor Orbán navazuje mimořádně úzké vztahy s čínskými společnostmi i s vedením Komunistické strany Číny. Takže to stále vidím jako potenciálně docela vážný konfliktní bod mezi možnou budoucí Trumpovou administrativou a Orbánovou vládou.

Co píší maďarská nezávislá média, je v podstatě jedno

Vraťme se k Maďarsku. Říkal jsi, že existují státem kontrolovaná a v podstatě vlastněná média, jež prosazují stejný narativ. Jak jsou na tom nezávislá média?

Ne moc dobře, ale nechci si příliš stěžovat. Někteří maďarští novináři mají tendenci si neustále stěžovat, jak je situace v médiích špatná. Vždycky se snažím zdůrazňovat, že jestliže je člověk investigativním novinářem v Maďarsku, na rozdíl od Slovenska ho nezabijou, na rozdíl od Turecka nezavřou, na ulici ho nikdo neobtěžuje ani nemlátí – alespoň zatím. Možná jsem optimista. Ale zatím se to neděje. Jedním z důvodů je to, že naše práce ve skutečnosti nemá žádný dopad na společnost.

Nezávislá média nejsou vnímána jako hrozba?

Nejsou a svým způsobem je jedno, co zveřejňujeme, Orbánova vláda už vybudovala takový firewall, že její voliči konzumují pouze média z propagandistické mašinérie. Nepoužívají internet, aby si vyhledali, co píše zbytek maďarských nezávislých médií. Ta existují převážně na internetu, protože všechny místní noviny, téměř všechna rádia i televize jsou kontrolovány vládou nebo zkroceny prostřednictvím vládní reklamy. Zbytek svobodných médií se potýká s různými problémy, třeba s úbytkem reklamy pro online média, neboť tyto příjmy jsou přesměrovány do Googlu a Facebooku. To znamená méně peněz pro novináře a investigativní novináři jsou vždy nejdražším typem novinářů, protože pracujeme měsíce na jednom příběhu, který opravdu negeneruje mnoho kliknutí. V Maďarsku máme dvě nezávislé neziskové investigativní redakce, které fungují na celostátní úrovni – Átlátszó a Direkt36. Novináři z těchto médií jsou navíc už dlouhá léta označováni za agenty CIA, agenty George Sorose, zahraniční agenty.

Tato situace se nijak nevyvíjí?

Novinkou je, že vláda vytvořila nový úřad, takzvaný Úřad pro ochranu suverenity, jehož úkolem je odhalovat zahraniční vlivy v maďarském veřejném životě, včetně médií. Nemají pravomoc zahájit řádné vyšetřování, ale můžou kontrolovat fungování a financování médií, zveřejňovat zprávy a v případě, že to považují za nutné, vše nahlásit orgánům, jako je policie, finanční úřad nebo kontrarozvědka. Takže nás můžou označit za zahraniční agenty a pod touto záminkou nás zmíněné orgány smí legálně vyšetřovat. Celá myšlenka této novinky spočívá v tom, že v minulosti, když jsme byli označováni za zahraniční agenty, šlo spíš jen o politickou rétoriku. Nyní nám podobnou nálepku může přišít státní orgán, státní instituce, což bude mít následky. Před chvílí jsem říkal, že nezávislá média v Maďarsku nikdo neobtěžuje, ale myslím si, že toto období končí a vyšetřování ze strany úřadů brzy začne.

K čemu může takové vyšetřování dospět? K pokutě, vězení?

Úřad bude shromažďovat informace údajně jenom z otevřených zdrojů. Poté se rozhodne, jestli podá trestní oznámení policii, státnímu zastupitelství či finančnímu úřadu, nebo se obrátí na kontrarozvědku. Pak bude na těchto orgánech, aby provedly řádné a seriózní vyšetřování, které může vyústit v pokuty, nebo dokonce ve vězení. Přesné postihy zatím neznáme a je předčasné o tom spekulovat.

Slovensko mi připadá jako divoký západ

Když už mluvíme o svobodě médií, na Slovensku se po tamních parlamentních volbách velmi rychle mění k horšímu. Lze to nějak porovnat s tím, co se děje v Maďarsku už roky? 

Podle mého názoru na Slovensku aktuálně probíhá něco jako zrychlená verze toho, co se dělo v Maďarsku v posledních patnácti letech. Orbán nejdřív potlačil veřejnoprávní média a vytvořil z nich státní, což znamená, a teď nepřeháním, propagandu ve stylu Severní Koreji, kterou později okopírovala vláda Práva a spravedlnosti v Polsku. Přebírali i stejné narativy: obvinění, že opozici financuje George Soros nebo že je plná zahraničních agentů. Jediný rozdíl spočíval v tom, že v Polsku opozici obvinili, že jsou německými agenty, v Maďarsku jsme obviňováni jako američtí agenti. Co nyní provádí Robert Fico na Slovensku? Potírá veřejnoprávní média. Slovenští novináři se samozřejmě snaží protestovat, ale nikdo nemá moc to zastavit. Lze proto očekávat, že veřejnoprávní média se změní v čistou vládní propagandu. A pak nastane to, co proběhlo v Maďarsku, kde soukromá mainstreamová média postupně převzali vládní zmocněnci nebo soukromí vlastníci vystavení tlaku vlády. V podstatě museli uzavřít dohodu, že pokud chtějí vydělávat peníze, musí svá média zkrotit, aby nekritizovala vládu. Myslím si, že něco podobného se zrovna děje například s TV Markíza na Slovensku, kterou, pokud je mi známo, vlastní česká firma. Ta je teď nucena se rozhodnout, jestli chce podporovat svobodu médií na Slovensku, nebo vydělávat. Asi lze odhadnout, jak se rozhodne. Rozdíl mezi oběma zeměmi je pouze v tom, že Slovensko je zhruba o polovinu menší než Maďarsko. Je tam méně médií, což znamená, že je snazší je převzít, zejména pokud to uděláte bleskově, jako to provádí Robert Fico.

Vidíš nějakou další slovenskou podobnost s Maďarskem? Tedy nejen ve snaze ovládnout média, ale také dosadit své přátele do pozic, kde je politická moc potřebuje, zrušit řádný způsob vyšetřování zločinů a podobně?

Do jisté míry ano. Ale Slovensko a Maďarsko a myslím, že i Česká republika a Slovensko, jsou dost odlišné země. Slovensko mi ve srovnání s Maďarskem opravdu připadá jako Divoký západ. Když Orbán v roce 2010 převzal moc, bylo pro něj velmi důležité, aby měl v čele generální prokuratury někoho loajálního ke své straně. Orbán byl se svou partají předtím osm let v opozici, a jeho lidé tak neměli možnost nakrást si velké peníze. Když se dostal k moci, jeho motivací proto nebylo zastavit probíhající vyšetřování, ale zajistit, aby během jeho vlády prokuratura nikoho důležitého nevyšetřovala. Na Slovensku vidíme opačnou situaci – vlády se chopila již stíhaná a obviněná parta lidí, kteří teď chtějí zastavit všechna vyšetřování, jež proti nim byla v předchozích letech zahájena. Takže Robert Fico a jeho lidé zasahují do již existujících trestních vyšetřování a soudních řízení, což se samozřejmě jeví mnohem odpornější než tehdy v Maďarsku. Druhý rozdíl je v tom, že maďarská vláda má stále dvoutřetinovou podporu v parlamentu a samotný Viktor Orbán a většina jeho ministrů jsou právníci. To znamená, že pro ně nebylo nutné porušovat zákony, když mohli jednoduše a doslova přes noc přijmout jakýkoli zákon pro ně prospěšný. Což je hlavní problém maďarské korupce: podle zákona je všechno legální. Řekl bych, že v Maďarsku máme v čele státu zločince s bílými límečky, zatímco na Slovensku jsou to takoví opravdoví mafiáni, a jak jsme viděli v posledních letech, jsou schopní použít i násilí. V Maďarsku tento systém vypadá alespoň navenek velmi nenásilné, civilizovaně.

Každopádně se zdá, že Viktor Orbán je docela rád, že se Robert Fico vrátil k moci. Bude nyní dynamika zemí V4 taková, že Slováci a Maďaři budou nejlepšími přáteli proti České republice a Polsku?

Zdá se, že ano, Maďarsko a Slovensko jsou momentálně opravdu velkými přáteli, za kterými ale jako velký bratr stojí Rusko. V případě České republiky a Polska vidíme spojenectví založené na společných hodnotách a politických zájmech, zároveň jde o spojenectví dvou rovných stran. V případě Maďarska, Slovenska a Ruska je to jako matrjoška. Nejmenší panenka je Slovensko, ta větší je Maďarsko a největší panenkou zahrnující obě předešlé je Rusko. To znamená, že na Slovensku je nejen viditelný ruský vliv, ale i maďarský. Navíc se někdy opravdu nedá říct, zda maďarský vliv sleduje pouze maďarské zájmy, nebo jestli Maďarsko prostě nejedná ve jménu Ruska.

Můžeš uvést nějaký příklad?

Na jižním Slovensku žije velká maďarská etnická menšina, která má tendenci přijímat hodně zpráv z maďarských státních médií, jež šíří proruskou propagandu. Ta tím pádem radikalizuje nejen Maďary v Maďarsku, ale i ty žijící na Slovensku a orientuje je prokremelským směrem. V zájmu Viktora Orbána je samozřejmě to, aby etnické skupiny Maďarů v zahraničí přijímaly a následovaly jeho hesla. V celkovém pohledu je však tento vliv i v zájmu Ruska, což odpovídá příkladu s matrjoškou.

Zaznamenal jsi v souvislosti se slovenskými prezidentskými volbami nějakou vstřícnost vůči kandidátu Pellegrinimu, jak jste to popsali v článku o Pellegriniho návštěvě Moskvy před parlamentními volbami v roce 2020? 

Před pár týdny Pellegrini navštívil Maďarsko, kde se setkal nejen s předsedou maďarského parlamentu, protože oficiálně je předsedou slovenského parlamentu, ale i s novým prezidentem země, a hlavně s premiérem Viktorem Orbánem. To je samo o sobě dost neobvyklé a proti správným diplomatickým normám, že zahraniční hodnostář není přijat na své úrovni, ale v podstatě všemi ústavními činiteli. Takže i tato návštěva byla jasným vzkazem Orbánovy vlády etnickým Maďarům na Slovensku, že Pellegrini je jejich člověk, musí volit Pellegriniho. Co se týče jeho návštěvy Moskvy, uvidíme, slovenské prezidentské volby mají dvě kola a do 6. dubna, kdy se rozhodne, se ještě může stát cokoli.

Přečtěte si

Pellegrini si prostřednictvím Orbána domluvil předvolební návštěvu Moskvy v roce 2020

Situace je teď přece jen jiná než před čtyřmi lety, kdy jel Pellegrini do Moskvy. Rusko v Ukrajině rozpoutalo válku… 

Je to pravda, ale Pellegrini k vítězství zároveň potřebuje, aby ho podpořil proruský elektorát na Slovensku. V prvním kole voleb kandidovali i otevřeně proruští kandidáti, jejichž voliči nemusí automaticky volit Pellegriniho, který je stále vnímán jako umírněnější, trochu víc prozápadní politik než například Fico. Pellegrini a jeho strana přece pronesli výroky, které byly víc v souladu se západním mainstreamem podporujícím Ukrajinu než s rétorikou Orbána či Fica. Musí tedy ještě dokázat například voličům Štefana Harabina nebo Mariana Kotleby, že je tvrdý proruský chlapík a zaslouží si hlasy těch, kteří tyto názory sdílejí. Takže si myslím, že cesta do Ruska je stále ve hře. Pro Pellegriniho je teď nejdůležitější, aby byl zvolen. Pak se může starat o to, jak zmírnit všechny škody, které by mu taková návštěva Moskvy přinejmenším v EU způsobila.

Je třeba brát Ficovu proruskou rétoriku opravdu vážně? Není určena jen pro jeho voliče a nyní i pro potenciální voliče Pellegriniho? 

Na Slovensku mezi Ficovými kritiky existují dva proudy myšlení. Jedni tvrdí, že to, co Fico říká, je špatné, a to, co dělá na domácí scéně, že je hrozné, ale pokud jde o konkrétní činy v zahraniční politice, prozápadní loajalitu Slovenska alespoň zatím moc nezměnil. A pak je tu druhý proud, která říká, že tuto loajalitu nezměnil, protože se nyní soustředil na potírání médií, nevládních organizací a protikorupčních orgánů. Až tohle všechno zvládne a bude po prezidentských volbách, odejde Čaputová a nastoupí Pellegrini, pak může naplno proměnit i slovenskou zahraniční politiku.

A tvůj názor?

Dovedu si představit druhý scénář. Neboli jakmile skončí s upevňováním moci, bude mít čas, bude mít příležitosti a manévrovací prostor, aby se také distancoval od prozápadní zahraniční politiky.

Přečtěte si

Polsko: Krajina po bitvě

Bolestivý rozchod mezi Čechy a Slováky

Jaká je tedy budoucnost visegrádských zemí?

V době, kdy nahráváme tento rozhovor, se právě zde v Praze scházejí ministři zahraničí Visegrádské skupiny. Vypadá to, že dynamika bude spíš něco jako V2 plus 2, Česká republika a Polsko versus Maďarsko a Slovensko. Moje zdroje v Polsku i v České republice tvrdí, že pořád existuje snaha skupinu V4 udržet, protože je užitečná, protože ji lze využít k tlaku na Slováky a Maďary, byť samozřejmě panuje nespokojenost s tím, jak Fico a Orbán politiku vedou. Zároveň ale nikdo nechce jen tak ztrácet čas s těmito stále beznadějněji vypadajícími zeměmi. A jsou i tací, kteří tvrdí, že polský ministr Radek Sikorski prostě řekne: „Tak, hoši, tohle stačilo. Tohle byla poslední schůzka ministrů zahraničí v tomto formátu. Nebudu s vámi jednat. Budu jednat s německým a francouzským ministrem zahraničí a hodně štěstí.“ Uvidíme, jak to dopadne. Polsko převezme visegrádské předsednictví, což znamená, že české předsednictví skončí. České předsednictví v podstatě všechno pozastavilo. Místo toho, aby otevřeně prohlásili, že Visegrád je mrtvý. Poláci jsou k Maďarsku a Slovensku otevřeně kritičtí, takže se dá očekávat, že žádná setkání na vysoké úrovni už možná nebudou nebo budou méně častá.

Už teď se zdá, že na některých úrovních spolu země z V4 přestaly mluvit a některé informace sdílet?

Ano, objevily se zprávy, že Česká republika snižuje mezivládní spolupráci se Slovenskem především při sdílení zpravodajských informací, protože už Slovákům nevěří, že nebudou všechno předávat Rusku. To samé ale už delší dobu dělá Maďarsko a také další země jako Řecko nebo Kypr, jež jsou rovněž považovány za proruské a nespolehlivé členy EU, kterým nelze věřit. Každopádně rozchod mezi Čechy a Slováky bude bolestivější než mezi Maďarskem a zbytkem Visegrádské skupiny.

Česko se v tomto směru ale také může změnit, za rok a půl tady proběhnou parlamentní volby.

Myslím si, že každá země se s populistickou autoritářskou vlnou nebo tendencí vyrovnává v jiné fázi. Zdá se, že Polsko ji překonalo. Když se podíváme na první kroky nové polské vlády, jsou poměrně silní a pevně přesvědčení, že udělají vše pro to, aby se autoritářské populistické pravicové smýšlení v dohledné době nedostalo zpět k vládě. V Maďarsku je to samozřejmě průšvih, ale zároveň už jde o pozdní stádium orbánismu. Viktor Orbán viditelně zestárl, je méně ostrý, jeho manévrovací prostor je mnohem omezenější, pověst pošramocená a jediné, v co může doufat, je návrat Donalda Trumpa. Pak by mohl od Spojených států dostat volnou ruku, aby si v Maďarsku směl dělat, co chce. Reálně už ale nemá žádné regionální ambice na rozdíl od roku 2018, kdy si opravdu tak jako jeho příznivci myslel, že se díky úspěchům na domácí scéně může soustředit na dobývání Evropy, na to, aby se stal lídrem na evropské úrovni. Což se nestalo a podle všeho už nestane. Slovensko populistická vlna opět zasáhla. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Co slyším od svých českých přátel o České republice, také to není příliš povzbudivé, hlavně pokud jde o případnou koalici mezi stranou Andreje Babiše a současnou vládní konzervativní stranou (ODS) nebo krajní pravicí (SPD). Zkušenosti Maďarů by měly být budíčkem a varováním pro ostatní země, tak jako úspěšná kampaň polských nevládních organizací a polské opozice může být pro ostatní země návodem, jak se s populistickou vlnou vypořádat.

Máš na závěr nějakou optimistickou myšlenku? 

Pokud jde o spolupráci mezi občanskou společností nebo konkrétně novináři ve visegrádském regionu, nikdy nebyla lepší. Takže i když na nejvyšší politické a diplomatické úrovni vládne nejistota a napětí mezi dvěma versus dvěma zeměmi, myslím si, že na úrovni novinářů jsme nikdy neměli tolik přeshraničních příběhů, společných vyšetřování a spolupráce, což je docela fajn.

The post Novinář Panyi: V Maďarsku máme v čele státu zločince s bílými límečky, na Slovensku jsou to spíše mafiáni  appeared first on investigace.cz.

The post Slovensko jde volit. Pellegrini těsně vede, Korčok není bez šance appeared first on investigace.cz.

V roce 2020 požádal Peter Pellegrini Viktora Orbána, aby mu zprostředkoval jednání s Ruskou federací. Těsně před parlamentními volbami chtěl tehdejší slovenský premiér a lídr kandidátky Smeru obdržet pozvání k oficiální návštěvě Moskvy. Informaci získali novináři z projektu VSquare, kteří ji poskytli Investigativnímu centru Jána Kuciaka (ICJK). Podpora Smeru před volbami klesala, neboť Robert Fico musel po rozsáhlých protestech veřejnosti spojených s vraždami Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové opustit post premiéra, a tak se lídr kandidátky Pellegrini v kampani snažil využít všech možností. Nakonec odcestoval i do Ruska. Nyní Pellegrini vede v předvolebních výzkumech jako kandidát na post prezidenta Slovenska.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Dva týdny před parlamentními volbami, 13. února 2020, se tehdejší premiér Peter Pellegrini a ministryně vnitra Denisa Saková setkali s maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Na maďarsko-srbské hranici si podali ruce a zabývali se opatřeními v boji proti nelegální migraci.

„Těší mě, že Maďarsko velmi dobře chrání naši společnou schengenskou hranici. Slovensko je připraveno přispět svými lidskými a technickými zdroji v případě zvýšených migračních toků,“ napsal tenkrát Pellegrini na síti X. 

Nejnovější zjištění ICJK, založená na citlivých zpravodajských informacích, však naznačují, že Pellegrini během schůzky Orbána tajně požádal o pomoc při vyřizování oficiálního pozvání do Moskvy. Podle těchto materiálů slovenský premiér tvrdil, že by taková návštěva oslovila voliče a zvýšila volební šance strany Smer, jejíž kandidátku vedl. 

Pellegrini využil Orbána jako prostředníka, neboť maďarská vláda je známá svými kontakty v Kremlu. Slovenský premiér maďarskému předsedovi vlády vysvětlil, že pozvání do Moskvy je pro něj mnohem důležitější než návštěva Bílého domu. Skrze maďarského ministra zahraničí Pétera Szijjartóa a ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova se tak žádost dostala až k ruskému premiérovi Michailu Mišustinovi.

Vzhledem k těmto okolnostem zaslali novináři z VSquare žádost o vyjádření tiskovým mluvčím Petera Pellegriniho a Viktora Orbána, úřadu předsedy vlády Ruské federace, Ministerstvu zahraničních věcí Ruské federace a maďarskému Ministerstvu zahraničních věcí a obchodu. 

Za poslední jmenované ministerstvo odpověděl tiskový mluvčí: „Jak řekl Péter Szijjártó, pokud Ministerstvo zahraničních věcí a obchodu obdrží žádost o pomoc při navazování nebo udržování kontaktů s jinými zeměmi a tato žádost není v rozporu s maďarskými národními zájmy, jsme vždy připraveni pomoci. Říká se tomu diplomacie.“ Ve své odpovědi odkázal na dřívější vyjádření Szijjártóa, v němž ministr prohlásil, že rád pomůže ostatním zemím navázat vztahy s Ruskem. Ostatní oslovené instituce novinářům z VSquare neodpověděly.

Přečtěte si

Příběh ruského špiona. Operoval v Maďarsku, ze Slovenska ho vyhostili

Petera Pellegriniho přijal Viktor Orbán a další maďarští ústavní činitelé také před několika dny, 11. března 2024, tedy necelé dva týdny před prezidentskými volbami, v nichž podle průzkumů veřejného mínění Pellegrini vede. Na otázku, zda Pellegrini požádal maďarské představitele o podobnou službu i nyní, jeho mluvčí neodpověděla. Ostatně neodpověděla ani na dotaz, proč požádal Orbána o zprostředkování kontaktu s Kremlem už v roce 2020.

Let do Moskvy na poslední chvíli

Jednání s Orbánem nakonec přineslo kýžené ovoce. Dne 26. února 2020, pouhé tři dny před slovenskými parlamentními volbami, Pellegriniho přijal ruský premiér Michail Mišustin, a to navzdory akutní infekci dýchacích cest, kterou slovenský předseda vlády zrovna trpěl. „Je pro nás velmi důležité, že jste si navzdory velmi náročnému předvolebnímu období na Slovensku dokázal najít čas, abyste přijel do Moskvy a projednal nejnaléhavější otázky rusko-slovenské spolupráce,“ prohlásil Mišustin na společné tiskové konferenci a předstíral, že to byl Pellegrini, kdo cestou do Moskvy prokázal Rusku službu.

Pellegrini byl prvním evropským lídrem, který se s Mišustinem setkal poté, co jako nový ruský premiér nastoupil do funkce v lednu 2020. Jednali o tom, jak by Ruská federace a Slovensko mohly spolupracovat v oblastech, jako je přeprava plynu, dodávky jaderného paliva a likvidace jaderného odpadu. Pellegrini během setkání navrhl, že by se Rusko mohlo zapojit i do projektu zřízení úložiště jaderného odpadu pro středoevropské země. O tomto „projektu“ se od jejich schůzky už nikdo nezmínil. 

Pellegriniho plán oslnit Slováky svými ruskými vztahy ovšem nevyšel. Ani návštěva Moskvy na poslední chvíli nedokázala jeho vládu zachránit a v parlamentních volbách 29. února 2020 skončila strana Smer s 18,3 % hlasů až druhá.

„Pellegrini potřebuje proruské voliče, aby se stal prezidentem“

Pellegriniho kandidaturu na funkci prezidenta podporuje současný premiér a předseda strany Smer Robert Fico, který je ostře kritizován za své proruské postoje a také za zásahy proti nevládním organizacím, ale i kvůli ovlivňování svobody médií a omezování pravomocí protikorupčních úřadů země. Pokud by byl Pellegrini zvolen, očekává se, že se nebude stavět proti Ficovým vládním krokům na rozdíl od odcházející prezidentky Zuzany Čaputové nebo dalšího prezidentského kandidáta a bývalého ministra zahraničí Ivana Korčoka, kterého podporuje slovenská opozice.

Po volbách v roce 2023 se Pellegrini stal předsedou slovenského parlamentu. Jak pro Investigativní centrum Jána Kuciaka (ICJK) vysvětlil Václav Hřích z marketingové agentury AKO, před loňskými parlamentními volbami to byly Smer a krajně pravicová Slovenská národná strana (SNS), jež na Slovensku prosazovaly proruská sdělení. Pellegrini a jeho strana Hlas se mezitím „snažili toto téma příliš nekomunikovat“, Pellegrini byl v předvolebním období dokonce vnímán jako podporovatel Ukrajiny. 

Přečtěte si

Zprávy o boji s evropskou korupcí: Největší kauzy III

Podle slovenského sociologa Michala Vašečky bude ale Pellegrini nyní nucen oslovit proruské a krajně pravicové voliče, pokud se chce stát prezidentem. „Argumentace je velmi jednoduchá. Nemá šanci vyhrát v prvním kole, ale až v kole druhém. Jestliže se druhého kola nezúčastní antisystémoví voliči, kteří podporují především Štefana Harabina, ale i Mariana Kotlebu, Róberta Švece a Andreje Danka, může mít Pellegrini problém. Pokud naopak přijdou a budou volit, tak se Peter Pellegrini prezidentem stane. Nemá jinou šanci než je oslovit, jestliže chce být zvolen,“ dodal Vašečka. 

Podle posledního předvolebního průzkumu agentury Focus vede Pellegrini v prvním kole nad druhým hlavním uchazečem Ivanem Korčokem těsně, a to 34,4 ku 33,1 %. S podporou voličů zmíněných kandidátů by však ve druhém kole mohl porazit Korčoka v poměru 56 ku 44 %. 

The post Pellegrini si prostřednictvím Orbána domluvil předvolební návštěvu Moskvy v roce 2020 appeared first on investigace.cz.

Kam se po nedávných volbách bude slovenská politika posouvat a jak se promění  vliv různých zájmových a ekonomických skupin, jsme probrali se slovenským novinářem a komentátorem Arpádem Soltészem. Podle jeho názoru se pravidla politické hry na Slovensku změnila. Fico není zavázaný oligarchům a za svůj úspěch vděčí spíše populismu a sobě. Podle Soltésze slovenští politici v posledních letech nedodržují demokratická pravidla – nerespektují nezávislost soudní moci ani presumpci neviny. Volbou Igora Matoviče před třemi lety dali voliči průchod volání po pomstě, nikoliv po spravedlnosti, což pomohlo ke znovuzrození Roberta Fica. K čemu jeho návrat povede, se dozvíte v dnešním díle podcastu Odposlech.

The post Podcast ODPOSLECH: Fico už nikomu za nic nevděčí. Oligarchové se budou muset přizpůsobit, říká slovenský novinář appeared first on investigace.cz.

Rozhovor s maďarským investigativním novinářem Szabolcsem Panyim o tom, jak se vyvíjel Orbánův vztah k Rusku, i o uneseném Maďarsku.

Maďarsko zůstává jednou z mála členských zemí EU, která po ruské invazi do Ukrajiny nadále podporuje Putinův režim. Jak se situace v Maďarsku zejména ohledně války v Ukrajině od 24. února vyvinula?

Naše vláda nebyla na vypuknutí války absolutně připravená. Viktor Orbán se ještě začátkem února setkal s Vladimirem Putinem a ten ho ujistil, že se žádná invaze neplánuje. Orbán se tak vrátil domů a své lidi uklidnil. Na schůzce své parlamentární frakce všem oznámil, že žádná válka nehrozí.

Celá jeho propaganda byla postavená na tom, že USA jen šíří strach. Své setkání s Putinem dokonce nazval „mírovou misí“. Do Moskvy údajně jel s cílem, aby zajistil mír. Po vypuknutí války proto vláda pár dní vůbec nechápala, co se děje. Její nejistota vyústila až v to, že se dokonce začala chovat jakoby normálně a proevropsky. Maďarsko zpočátku všechny sankce vůči Rusku podporovalo. Invaze navíc přišla uprostřed volební kampaně. Průzkumy veřejného mínění, které si Orbánova strana dala udělat, jasně ukázaly, že se lidé války i ekonomické nestability bojí. Tím pádem bylo jasné, že Orbán musí do světa vyslat jasné poselství, že se postará o mír, který potřebujeme. A že se Maďarsko nebude do války zapojovat.

Orbán je mistrem ve vytváření imaginárních nepřátel, jež pak hrdinně poráží. A v tomto případě se snažil vydávat za někoho, kdo bude bránit Maďarsko před zatažením do války.

Vláda pak začala velmi hlasitě deklarovat, že Maďarsko nejenže neposkytuje Ukrajině žádné zbraně, ale brání i jakýmkoli transferům zbraní přes své území. Maďarsko je tak pravděpodobně jedinou členskou zemí EU, která Ukrajincům neposílá žádné zbraně, a to ani na komerční bázi.

S tímto příklonem k Rusku začala maďarská vláda otevřeně kritizovat sankce. Budapešť si pak vyjednala výjimku z embarga, co se týče dodávek ruského plynu a ropy. Maďarsko je totiž na ruském plynu a ropě naprosto závislé. Výjimku si ale nakonec vyjednaly i další země, jako třeba Česko, Polsko nebo Německo. Polsko a Německo ji přitom chtějí využívat maximálně do konce roku 2023.

Co se týče ruské ropy, Maďarsko ji odebírá za nižší ceny než okolní země, což se odráží i na nižších cenách pohonných hmot. Například Slováci jezdili do Maďarska pravidelně tankovat. Je to dáno dobrými vztahy s Ruskem, nebo něčím jiným?

Maďarská vláda zavedla cenový strop na benzín a naftu už loni, tedy ještě před válkou. Aby se toto opatření dalo vůbec udržet, musíme ropu nakupovat z Ruska, od čehož většina členských zemí EU kvůli sankcím ustoupila. Vznikla tím ale paradoxní situace, kdy kvůli sankcím šla cena ruské ropy prudce dolů, takže i přes cenový strop maďarská ropná společnost MOL vydělává mnohem víc než kdy předtím. Zisk se jí oproti roku 2020 zvedl čtyřikrát.

Jak reálná je dnes Orbánova popularita nebo důvěra v něj? Pořád je to milovaný vůdce národa?

Válka v Ukrajině vypukla uprostřed předvolebního klání. V první fázi šlo Orbánovým lidem především o to, aby zvítězili s nejvyšším možným rozdílem. A tak se rozjela propagandistická masáž společnosti o maďarské neutralitě. „Není to naše válka a nesmíme stavět zájmy Ukrajiny nad naše vlastní“ a tak podobně. Což samozřejmě ve společnosti rezonovalo a Orbán ve volbách drtivě zvítězil.

Jeho vítězství ale bylo docela překvapivé, ne? Dlouho to vypadalo, že by mohl ty volby po dlouhé době prohrát…

Ano. Jenže situace se postupně měnila v jeho prospěch. Velmi dobře si pamatuji ten zlom, kdy opoziční politici začali vykládat, jak jsou lidé vyděšení, a byť tradičně volí opozici, rozhodli se pro Orbána, neboť se obávají, že pokud zvítězí opoziční kandidát, jejich děti a vnuci budou muset narukovat a válčit v Ukrajině. V tomto směru propaganda zafungovala dokonale.

Po volbách se naopak zaměřila na sankce, jsou prý zlem a kvůli nim mají Maďaři drahé energie. Vlastně už nešlo o zbraně nebo válku, ale o to vykreslit Maďarsko jako oběť bruselských sankcí, ať už to znamená cokoli. Teď jsou například po celém Maďarsku billboardy s plakáty, na nichž jsou černé bomby s nápisem „sankce dopadající na Maďarsko“. Opět to funguje a podpora sankcí ve společnosti se neustále zmenšuje.

Proč se Viktor Orbán stal takovým zastáncem Putina? Tak tomu přece v minulosti nebývalo.

Viktor Orbán se do veřejného povědomí poprvé zapsal v létě 1989 na shromáždění připomínajícím našeho premiéra Imreho Nagyho, kterého popravili, nebo spíš zavraždili, po revoluci v roce 1956. Orbán tehdy veřejně vyzval ruská vojska, ať Maďarsko opustí. A najednou se všichni začali ptát, kdo byl ten odvážný chlap, který otevřeně řekl, že tady Rudou armádu nechceme.

The post Maďarský novinář Panyi: Orbán si vymýšlí nepřátele, které pak hrdinně udolá appeared first on investigace.cz.

Erik Láštic je slovenský politolog. Na Univerzitě Komenského v Bratislavě vede katedru politologie. Rozhovor probíhal v jeho pracovním kabinetě a místo domluvené hodiny se nakonec podstatně protáhl. Láštic považuje za nebezpečné uspěchat změny, které ve společnosti nastávají po vraždě Jána a Martiny. Zdůrazňuje, že právní postupy mohou být sice zdlouhavé a nudné, avšak z dlouhodobého dopadu je takový postup rozhodně potřebnější, než někoho rychle odsoudit.

Politolog Erik Láštic, foto: Eva KubániováJak si pamatujete den, kdy jste se dozvěděl, že Ján Kuciak a Martina Kušnírová byli zavražděni?

Měli jsme setkání dozorčí rady jedné neziskovky a někomu tam přišla zpráva, že zavraždili Jána Kuciaka. Uvažovali jsme, co se stalo, a byli jsme zděšení. Byl to šok. Oproti tomu, co se posléze ukázalo, to bylo velmi osobní a tragické. Že někdo zavraždil takové mladé lidi.

Ján Kuciak byl nový typ novináře. Byl mladší. Profesně sice nezažil boj proti Mečiarovi, ale využil toho, co přišlo poté. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Ve své práci se našel, a najednou zemřel. To prostě nedávalo žádný smysl. 

Co té vraždě předcházelo? Jak byla nastavená slovenská společnost, jejíž součástí byl systém „našich lidí“?

V roce 2017 jsem vnímal, že na Slovensku se dějí dvě paralelní věci, které spolu zdánlivě nesouvisejí. Na jedné straně se postupem času a většinou i shodou náhod podařilo prosadit velký prostor pro transparentnost: zákon o svobodném přístupu k informacím, povinné zveřejňování smluv, rejstřík konečných uživatelů výhod. Najednou jsme se mohli dozvědět, co stát dělá a kdo s ním obchoduje. Některá tato data, čísla a propojení přitom naznačovala problém. Nikdy ale nešlo úplně přesně popsat, jak ten systém funguje. Vědělo se, že například v rámci soudních jednání se dějí anomálie. Byla tu éra Štefana Harabina (bývalý soudce a ministr spravedlnosti, který ve svých rukou koncentroval obrovskou justiční moc, pozn. red.). Tato doba zkrátka přinesla poučení o tom, že i když uděláme pozitivní změny, nemusí to ještě nic znamenat. V devadesátých letech jsme kromě jiného řešili Mečiarův útok na nezávislé soudnictví, proto jsme za první Dzurindovy vlády dali soudnictví nový institucionální háv. Vytvořili jsme soudní radu, posílili jsme nezávislost. A pak jsme po deseti letech zjistili, že to nestačí. Takový mám pocit i z těch změn k transparentnosti. Na jedné straně jsme hodně mluvili o tom, co se děje. Na straně druhé jsme ale nebyli schopni zjistit, jak to celé funguje.

Systém „našeho člověka“ byla ta paralelní struktura?

Nevím, jestli je to „náš člověk“, nebo spíš pokus o únos státu. Ale popsal bych to tak, že lidé u moci ovládli instituce takovým způsobem, který vytváří situaci, že nelze rozlišit, jestli stát koná ve jménu veřejného zájmu, nebo v zájmu někoho jiného. Tento systém se zároveň zakořenil tak hluboko, že pořád ještě dokáže bojovat. Zjevně nešlo jen o skupinu několika soudců nebo prokurátorů či policistů. Ten systém byl mnohem hlubší, a přestože se na začátku zdálo, možná první dva roky po vraždě, že je na kolenou, poražen, celý příběh je o hodně složitější. 

Vytratilo se to rezignací společnosti, nebo spíš tím, že je situace nejasná?

Všechno dohromady. Na jedné straně tuto situaci může mít na svědomí vítězství hnutí OĽaNO a Igora Matoviče v parlamentních volbách 2020, kdy kampaň postavili na tom, že ten biblický Augiášův chlév vyčistí. Do nějaké míry se to i dařilo. Otázkou ale je, zda právě tímto způsobem by se naše země měla vypořádat s takovými zločineckými strukturami. 

Tím chci říct, jestli před principy právního státu nedbáme spíš o to, abychom o té očistě informovali média. V tomto směru mám i trochu problém s médii. Začala totiž zaměňovat vznesení obvinění za soudní výnos. Kdokoli skončí ve vyšetřovací vazbě, je automaticky vinný. Jako bychom v zájmu okamžité spravedlnosti vymazali důležitou fázi zajišťující presumpci neviny: „Tady se podívejte, tyhle jsem sbalili, všichni jsou vinni, takhle to bylo.“ 

Jenže co když se nám taková unáhlenost jednou vrátí? Mohlo by se stát, že v budoucnu někdo řekne: „Podívejte se, spravedlnost přece může fungovat i velmi rychle. Jednoduše někoho obviníme a hned zavřeme.“ Momentálně se na Slovensku ujal narativ, že stačí někoho zavřít do vyšetřovací vazby, a tím jsme to vyřešili bez ohledu na to, zda jsme neporušili sto padesát procesních pravidel a jestli třeba některý z takových postupů neskončí před Evropským soudem pro lidská práva, kde se nakonec ukáže, že Slovensko sice bojovalo proti těm, co unesli stát, ale bojovalo způsobem, který není v souladu s evropskými hodnotami právního státu. V konečném důsledku to pak bude pro Slovensko ještě větší problém.

Čím to je, že tolik věcí uniká do médií? Z živých spisů, odposlechy…

Myslím, že to trochu souvisí s tím, jak jsme nastavili „rozvazování rukou“. Zdá se, že pro některé aktéry v policii nebo na prokuratuře může být důležitější to, jakým způsobem se kauza ukáže v médiích, než jakým způsobem se vyvíjí. Je důležitější, že se ukážu v médiích a řeknu, že jsme to skvěle zvládli, tady jsou důkazy, jsou určitě vinni, nebo je důležitější, že vinu prokážeme v nějakém zdlouhavém a nudném soudním procesu? 

Vzniká tak paradoxní situace, že obhájci právního státu jsou teď Robert Fico nebo Maroš Žilinka (současný generální prokurátor, pozn.red.). Neboli ti, které považujeme za úplnou tragédii této země, ale jejich současná kritika do velké míry sedí. Způsob, jakým se policii rozvázaly ruce, jakým se všechno politizuje, jakým o tom informují média, jednoduše může vést jen k obrovskému zklamání.

Nenastalo už ve společnosti to zklamání?

Částečně nastalo během procesu s Kočnerem. Když soud na prvoinstančním jednání rozhodl, že nevidí dostatek důkazů pro to, aby Kočnera odsoudil. Veřejná diskuse se přitom z dobrých i špatných důvodů omezila jen na to, že Kočner je symbolem zla. Nastalo přesvědčení, že když ho teď potrestáme, možná se na Slovensku něco pozitivního stane. Očekávání opravdu bylo nastavené tak, že když Kočnera pošleme do vězení, starý systém se celý rozsype. To bylo nerealistické. Žádné nuance o právním státu nezabraly. „Vyčistíme to tu“ byla emoce, co zvítězila. Samozřejmě to byla zcela pochopitelná emoce, kterou nejlépe komunikoval Igor Matovič. On a jeho hnutí nechtěli nějaké sofistikované uvažování o tom, že změníme takový nebo jiný paragraf. Stejný přístup pak uplatňovali nejen ve volební kampani, ale i během svého vládnutí – přinejmenším v prvních měsících, kdy byl premiérem Matovič. S novým předsedou vlády Eduardem Hegerem je to teď o hodně opatrnější. 

Jak se společnost měnila během těch čtyř let, co uplynuly od vraždy? Přijde mi, že teď panuje frustrace a rezignace, přestože ještě dva roky po vraždě tomu tak nebylo. Spousta lidí mluvila o tom, že oběť Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové dala společnosti naději. Nyní taková slova chybějí.

Doma mám zarámovanou titulní stranu deníku SME z března 2018. Přes celou stranu je tam fotka z protestů a titulek, že lidé vzkazují Ficovi: „My nikam neodcházíme“. Byla to narážka na to, že když Fico předával v prezidentském paláci svou demisi Andreji Kiskovi, smál se a řekl, že nikam neodchází. Právě včera mělo SME titulek o tom, že nikam neodchází SMER. Poslední průzkum veřejného mínění totiž ukázal, že SMER je druhou nejpopulárnější slovenskou stranou těsně za hnutím HLAS, což jsou lidé, kteří odešli ze SMERu a založili si vlastní partaj. Tyto dvě strany mají společně více než třicetiprocentní podporu, jde o čísla dosažená SMERem v jeho nejsilnějších letech. A nejde o náhodný rozmar v náladě veřejnosti, v podstatě jsou to čísla velmi konstantní. Voliči se jen přesouvají mezi HLASem a SMERem, avšak z hlediska celkové podpory je to SMER jako kdysi. Z tohoto pohledu je rok 2018 najednou strašně daleko. Pryč je idea z veřejných protestů, kterých se zúčastnily desítky tisíc lidí na náměstích slovenských měst, idea, že v takové zemi nechci žít, která tehdy všude rezonovala. Pak se však začalo volat po zúčtování, po tom, že musí být vyvozena zodpovědnost.

Jako by se tím otevřelo nějaké okno, které umožňuje dosáhnout věcí, jež vypadaly jako nemožné. To, že Robert Fico podal demisi bez toho, aby ho odvolal parlament, byla opravdu výjimečná situace. Pro mě jako člověka, který se slovenskému politickému systému profesně věnuje přinejmenším poslední dekádu, bylo fascinující sledovat, jak byl tehdejší politický establishment vystrašený. Nové bylo třeba vítězství Čaputové ve volbách, i když je to samozřejmě výsledek mnohých náhod. Pak byly volby do evropského parlamentu. I ty skončily jasným vítězstvím opozičních stran s překvapivým leaderem v podobě Igora Matoviče, který do toho okamžiku plnil úlohu toho, kdo křičí, že císař je nahý. A najednou měl vládnout.

A co je tedy za potíž s Matovičem? Nebo spíš s OĽaNO?

Když OĽaNO vyhrálo volby, obával jsem se, že jak rychle dal Matovič stranu dohromady, podobně rychle se rozpadne. To byl chybný odhad. I přes velikost strany jsou všichni velmi disciplinovaní. OĽaNO ale vzniklo jako firma Igora Matoviče, a tak funguje dodnes. Někdy okolo roku 2012 kolegové dělali analýzu stanov a struktury politických stran. OĽaNO tehdy vycházelo jako soukromá firma, s.r.o. Takováto struktura je dobrá pro volební kampaň, ale volební politika a vládnutí jsou dvě velmi rozdílné věci. Navíc vládnutí v době pandemie je samozřejmě ještě těžší a nepovedlo se, Matovič už není premiér. Takže šéf nejsilnější strany není současně šéfem exekutivy, což částečně ovlivňuje dění. Nejsilnější muži strany prostě bývají premiéři. Navíc celá ta strana jednoduše funguje jako jeden muž. 

Teď ale máme premiéra Eduarda Hegera, který je pravým opakem Igora Matoviče.  Současně však máme ministra financí Igora Matoviče, který ovládá stranu i poslanecký klub. Sám přitom prochází různými fázemi. Jeden den zaútočí na nevládky a na média. Pak se zase na chvíli ztratí, načež zase přijde s něčím novým. První rok pandemie byl vyčerpávající nejen kvůli samotné pandemii, ale i kvůli Matovičovi.

Přečtěte si

Novinář Šimečka: Říct dnes „Za slušné Slovensko“ je skoro ironie

A co návrat SMERU?

Opravdu netuším. Kdybyste se na to zeptala před dvěma lety, prohlásím, že SMER skončil. Robert Fico totiž tenkrát opravdu vypadal na to, že skončil. Byl absolutně bez energie, bez čehokoliv. Teď vlastně nevím, co se mu stalo? Možná mu prospěl oddech? Odpočinul si a znovu to rozjel. Poslední rok opravdu makal, každý den měl tiskovou konferenci, chodí do parlamentu, je aktivní na sociálních sítích. Prostě se do něčeho vždy zahryzne a buší do toho každý den. Bez ohledu na to, kolik novinářů si to poslechne. Když se dnes podívám na nejsledovanější zprávy na TV Markíza, Fico je tam pořád. Zjevně mu pomohla i nová přítelkyně.

Celkově se jedná o fascinující příběh zmrtvýchvstání. Otázkou je, jestli těch patnáct procent představuje maximum, které může SMER získat. Protože Fico se přestal přetvařovat, že je sociální demokrat. Také pochopil, že ve vládě nejsou všichni takoví profesionálové, aby to dotáhli zdárně do konce, a možná v tom vidí svoji šanci. Šanci zvrátit to, má pocit, že ještě není vše ztraceno, jak to vypadalo před rokem. 

Co by se dělo, kdyby se vrátil k moci? Mstil by se? Šel by Kočner na svobodu?

Myslím, že Kočner už nikoho nezajímá. Ostatně kdo ví, jestli je Kočner tím klíčovým hráčem celého systému. Jsem ale přesvědčený, že pokud by se nějaká verze SMERu vrátila k moci, tak šance, které si nechali utéct, jako je změna volebního systému, už si utéct nenechají.

To znamená, že kdyby se SMER a Fico vrátili k moci, zabetonují se tak, aby o ni už nikdy nepřišli?

A co jiného by měli dělat? Na příkladu Polska a Maďarska vidí, že i když jsme v Evropské unii, nutně to neznamená, že nemůžeme provést některé věci, které by nám ještě v 2004 neumožnili do EU vstoupit. Že Unie vlastně není úplně akceschopná, není tam shoda, jak vůči takovým zemím vystupovat. My jsme se za ta leta spoustu věcí naučili dělat způsobem „vypadá to jako instituce i se to tváří jako instituce, ale nic to nedělá, jen je to v systému. A my EU ukážeme, že to máme”. Ta rétorika, ten mechanický způsob ale v realitě nic neznamená. 

Je tu teď nový systém „našeho člověka“?

Myslím, že to teď není tak jednoduché. Že to není černobílé.

Co vám šlo hlavou během prvního zatýkání soudců? 

V roce 2017 jsme s kolegou Samem Spáčem dokončili akademicky pojatou knihu, která analyzovala soudní kariéry na Slovensku. Jmenovala se Nedotknuteľní?. Cílem bylo prozkoumat, jestli nějakým způsobem umíme říct něco o soudcích, kteří jsou momentálně v soudnictví, a jestli díky tomu umíme i vysvětlit, proč má soudnictví tak nízkou důvěru veřejnosti. Zkrátka co se stalo? Kde je problém? Na určité množině dat se ukázalo, že výběrová řízení na soudce reprodukují podobný typ kádrů. Přišli sice i noví soudci, ale ty hodnoty zůstaly. Položili jsme si proto otázku, zda je soudnictví v tak špatném stavu kvůli tomu, že Štefan Harabin a spol. jsou staří komunisté. Jestli tedy stačí počkat a zachrání to noví lidé, kteří už studovali na Západě a byli socializovaní v jiném prostředí. 

Jenže jsme zjistili, že kandidáti, kteří vyhrávají výběrová řízení, jsou klony toho systému, že se systém replikuje. Druhé ponaučení spočívalo v tom, že ty replikace jsou i na úrovni okresních soudů. Například matka je soudkyně, dcera vyhraje výběrové řízení – sice ne k soudu, ale na prokuraturu. Takovéto bašty se zkrátka budovaly i na lokální či regionální úrovni. Z toho mohl vzniknout systém, který to tady ovládal. Soudy a prokuratury jsou ovládané sítěmi lidí, kteří nemusejí být všichni zkorumpovaní, pouze sdílejí nějaký typ hodnot. Jednoduše – neozvou se, když je potřeba. Soudcové jsou velmi zvláštní masa, která se k většině věcí nevyjádří. Ani když zatýkají jejich kolegy, většina neřekne, že se stydí, protože jde o krizi soudnictví. Ne. Většina z nich kolaboruje s jakýmkoliv typem režimu. Ať už je v čele Harabin nebo kdokoli jiný. A to tedy není bůhvíco.

To je přece naprosto špatně.

Jenže do tohoto systému nedokážeme zasáhnout, to je problém. 

Nejsou lidé?

Nejsou. Tento typ soudců momentálně nevyměníme.

Spousta mladých lidí ale studuje právo v Česku.

Vy nám je kradete! A s tím i naději na lepší budoucnost.

Jen jim dáváme možnosti a lepší příležitosti.

Ale my tu pak nemáme koho vzdělávat. Což se děje v mnoha oblastech. Ale vraťme se k problému soudců. Jsou i dobří soudci. Teď třeba vznikl nový Nejvyšší správní soud, který vypadá velmi dobře, a dobře je složený i ústavní soud. Na běžné každodenní úrovni se ale zatím neodehrála žádná zásadní změna. Týká se to i dalších složek systému – prokuratury, policie, tajných služeb. Z různých důvodů na to žádná vláda nikdy nesáhla.

A teď se to nemění?

Myslíte na šéfa slovenské tajné služby SIS, kterého obvinila policie? V tom se ani Kristus nevyzná!

Ale byl obviněný, to je přece změna.

Ano. Nebo náš nový generální prokurátor Maroš Žilinka. 

Je nový, i to je změna.

Jeho diskurz beru, opravdu se snaží zdůrazňovat nezávislost, aspoň jednou zaznělo, že přece není vykonavatelem volebního programu OĽaNO. Že jeho úloha v systému je jiná. To je naprosto v pořádku. 

Pak ale jede do Ruska oslavovat třistaleté výročí vzniku ruské prokuratury. Nebo napíše třicetistránkovou analýzu o tom, že smlouva s okupanty z roku 1968 byla výhodnější než ta obranná, kterou aktuálně podepisujeme s USA. Jestli něco přesně vystihuje dnešní  Slovensko, bude to Maroš Žilinka. Na jedné straně nová tvář, jeho kariéra nebyla plná vykřičníků nebo problémů. Dokonce to vypadalo, že to má v hlavě srovnané a pojmenovával věci jasně. Poté nastoupí do funkce a najednou se odkryje jeho další a dosud neznámá tvář. Všechno je zkrátka komplikovanější. Ale to je Slovensko, to jsou ty paradoxy. 

Maroš Žilinka jako jeden symbol Slovenska, bývalý premiér Peter Pellegrini jako druhý symbol Slovenska – pokud si mám vybrat mezi Pellegrinim a Ficem, vyberu si Pellegriniho, protože alespoň na úrovni rétoriky je klidnější. Zároveň ale není schopný se k ničemu vyjádřit.

Není to strategie, že je potichu?

Pak je to jeho celoživotní strategie – dobře vypadá, má rád své rodiče, má dobré sociální sítě, ale v podstatě nikdy nic neřekne, což v dnešní době stačí. Kdyby se někdo ptal lidí na ulici, jaké jsou jeho hodnoty, nikdo to nebude vědět. Dnes se vyjádřil, že „hlavně chceme mír na Ukrajině“. Fakt netuším, kolik Slováků si přeje válku. Podle posledního průzkumu si čtyřicet procent Slováků myslí, že za konflikt s Ukrajinou můžou USA. Menšina si myslí, že za to může Rusko, a pak je velká část lidí, kteří nic nevědí… Naprosté zmatení ale není problémem jen na Slovensku. 

Takže optimismus a nádech naděje po vraždě se teď přehouply do fáze chaosu a frustrace?

Určitě do nějaké frustrace. Avšak dost těžko se rozlišuje mezi frustrací z toho, co prožíváme poslední dva roky, mám na mysli pandemii, a frustrací z politiky. Pokud se bavíme o tom, že panovalo očekávání, že za dva roky po vraždě Jána Kuciaka budou všichni právoplatně odsouzení, tak jsme asi hluboce nepochopili, jak pomalu funguje slovenský soudní systém. 

Erik Láštic je vedoucím katedry politologie na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Na Univerzitě Komenského vystudoval politologii a právo. Přednáší o slovenském politickém systému. Je autorem knihy o referendu na Slovensku, V rukách politických strán (2011), se Samuelem Spáčem vydal knihu Nedotknuteľní? (2017), která se zabývá kariérami ve slovenském soudnictví. V roce 2021 spolu s Martinem Kovaničem vydali knihu Neustále pod dohľadom?, která mapuje způsoby nakládání s osobními údaji na Slovensku.

The post Politolog Láštic: V určitém okamžiku bylo jasné, kdo jsou ti dobří a kdo zlí. To se vytratilo appeared first on investigace.cz.

Martin Milan Šimečka je bývalý disident, dnes československý novinář a veřejný intelektuál. Žije ve vesnickém domku v Bratislavě, na dvoře mu roste mohutný ořech a u dveří má vyskládané dřevo. V obýváku, ze kterého dýchá atmosféra disidentských bytů 80. let, se volně potuluje kočka. Šimečkovi především vadí, že s nástupem Igora Matoviče zmizela za poslední dva roky ze Slovenska slušnost.

Jak si pamatujete na den vraždy?

Pamatuji si to přesně. Cestou do redakce Denníku N jsem stál na zastávce autobusu a četl si v mobilu zprávy. Myslím, že to bylo pondělí. Přišel jsem do redakce, kde už lidé brečeli. Pak se to ten den valilo ze všech stran, konaly se různé tiskovky, porady. Už tehdy jsem měl pocit, že se něco láme. Že to není jen tak, že se po té vraždě něco stane… Myslím politicky.

Věřil jste tehdy, že se vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové vyšetří?

Zpočátku ne. Dokonce jsem si byl skoro jistý, že se nevyšetří. Ale takové bylo vlastně rozpoložení většiny společnosti. Skoro nikdy se totiž nic nevyšetřilo. U této vraždy, kdy bylo jasné, že zatřese společností a politikou, jsem si říkal „no, kdo to tak asi vyšetří?“. Že se to nakonec podařilo, považuji za jeden z velkých výkonů slovenské policie, která byla podporovaná dalšími evropskými policejními sbory. V tomto smyslu to bylo mimořádné, protože vražd, násilí a kriminálních činů, které se na Slovensku za těch 30 let samostatného státu staly a nebyly nikdy vyšetřeny, je tolik. Je jich vlastně mnohem víc než těch, které vyšetřeny byly.

Čím si vysvětlujete, že se to vyšetřit podařilo? Policie byla zkorumpovaná, vražda ohrožovala její vedení, navíc se díky vyšetřování otevřely další kauzy. Kde se vzal odboj v policii, do té doby nastavené tak, že sice vyšetřovala, ale většinou to skončilo v šuplíku?

Ne všichni policisté byli nebo jsou zkorumpovaní, ne všichni chtějí sloužit jen režimu a nezajímat se o spravedlnost. Tak to vlastně nikdy nebylo. Dokonce i za Mečiarových časů se vždycky objevili policisté, kteří šli proti proudu a Mečiar je pak vyhodil. Možná bychom neměli podceňovat jednu lidskou vlastnost – pocit jakéhosi zadostiučinění, když pomůžeme spravedlnosti, což je pro mnoho lidí stále klíčové. U policistů vyšetřujících ten případ se to projevovalo. 

Samozřejmě nejdřív šlo o to vraždu vyšetřit, minimálně najít vrahy. Postupně se však nabalovaly informace, které už nešly zastavit. Byla to kombinace lidí, co chtěli poznat pravdu, a možná chtěli být i za hrdiny, a samotného systému, který už nebyl dostatečně silný, aby to mohl zabrzdit. Tato kombinace přinesla změnu. 

Změnila vám osobně vražda nějak život?

Můj život jako takový nezměnila, pořád dělám svou práci, píšu do Denníku N, kde jsem šťastný. Občas se ale zastavím a myslím na Jána a Martinu, a vždycky mnou projede hrůza. Nikdy jsem ze Slovenska nebyl zklamaný víc než po té vraždě. Snažím se tyto pocity vyrovnávat optimismem, že to snad dobře dopadne, ale tohle mě vždycky srazí zpátky. Tehdy se stala opravdu strašná věc.

Samozřejmě se stala i součástí mého života. Stál jsem na pódiu jako novinář během demonstrací Za slušné Slovensko a najednou jsem mohl vidět, že lidé vnímají novináře jako hvězdy, celebrity. Bylo příjemné vidět, že je tu společenská objednávka po novinářích, po těch dobrých a poctivých. Dávalo to člověku jistou naději. Ale čtyři roky poté už něco podobného nikdo nezmiňuje. Říct dnes „Za slušné Slovensko“ je skoro ironie, nikdo už to nepoužívá, ten pojem ztratil na váze. Prostě se vytratil. Tehdy to byla naděje, že se společnost změní k lepšímu, že slovo slušnost dostane normální obsah, že to bude něco znamenat. Dnes to slovo zmizelo.

Kam se ta naděje poděla? Jak se za ty čtyři roky změnila společnost?

Společnost se změnila krátkodobě. Vliv vraždy Jána Kuciaka na politiku se odrazil ve dvou věcech. Tou první bylo zvolení Zuzany Čaputové prezidentkou. Jsem si docela jistý, že se tak stalo pod vlivem vraždy, protože společnost najednou pochopila, že celá léta žila v nějakém temném snu, o kterém vlastně ani nevěděla, že ho sní. Myslím si, že to bylo do jisté míry pod vlivem pocitu „musíme něco změnit, není možné takhle pokračovat dál, nemůžeme se tvářit, že se nic nestalo“, a Čaputová byla nejvýraznější osobností, která změnu slibovala. Minimálně psychologicky mohla garantovat, že v prezidentském paláci bude člověk, který tohle už nikdy nedopustí. Potom, byť slábnoucím způsobem, to mělo částečně vliv i na volby v roce 2020. A toho využil Igor Matovič.

Společnost o tom zlém snu nevěděla, nebo spíš neměla důkazy?

My novináři jsme hodně věcí věděli, ale nešlo to napsat. A když jsme o tom psali, tak šlo všechno do ztracena. Ta noční můra se vyjevila jako reálná situace, ve které jsme žili, až po vraždě. Asi je to psychologicky typická situace, že člověk ví, že je to špatné, ale není schopen domyslet hloubku toho průšvihu. Ono je to trochu podobné jako za komunismu, společnost věděla, že žije v systému, který není dobrý. Dokonce i mně po roce 1989, kdy vyšla spousta věcí najevo a historici to všechno popisovali, přišel komunismus děsivější, než když jsem ho zažíval. A tohle je podobná situace. Až když se dozvíš, jak bylo zlo součástí nejmenších detailů, jímá tě hrůza. Dneska je problém, že společnost se vrátila do původního stavu.

Není na tom hůř? Ve smyslu toho, že lidé dostali naději a pak o ni přišli?

Částečně to tak je. Hlavní problém ale spočívá v tom, že vláda, která vznikla na půdorysu společenského odporu k předešlému systému, selhala, neboť nedokázala nabídnout působivou alternativu, která lidi přesvědčí, že teď je to opravdu ono. Vládní alternativa je bohužel velmi slabá. Jistě, Ficův systém se daří částečně rozložit, někteří lidé jsou ve vězení a čekají je soudní procesy. Ale v mnoha dalších věcech to pro spoustu lidí velká změna k lepšímu není. Tím pádem jsou v situaci, kterou pociťují jako hluboce frustrující, čímž se stane, že se opět vracejí k tomu bývalému křídlu, k Robertu Ficovi a Petru Pellegrinimu. Což je do velké míry vinou této vlády.

Před vraždou fungovalo na Slovensku něco jako systém „našeho člověka“. Lze ten systém nějak jednoduše popsat?

Slovenská společnost je postavená na klientelismu. Mnohem víc tady funguje princip klanů, rodinných vazeb, přátelství. V tomto smyslu jsme opravdu východněji než Češi, je to spíše dědictví uherské části rakousko-uherské monarchie. Česko mělo štěstí, že spadalo do rakouské části, kde fungovala státní správa. Slovensko je vůči korupci v zásadě otevřený systém, to je ten problém. V praxi to znamená, že ve všech oblastech života je výhodné mít někoho, koho znáte, pak se záležitosti vyřizují rychleji, stojí to méně energie. 

Takže s novou vládou vzniká nový systém „našeho člověka“?

Nový systém „našeho člověka“ už máme, do funkcí se dosazují kamarádi nebo političtí spřízněnci bez výběrového řízení nebo jen s fiktivním řízením, tohle všechno běží dál, jako by se nic nestalo. To je na tom šokující. Tak jako fakt, že to lidé samozřejmě vidí, ale považují za normální. Když o tom napíšete do novin, pár se jich sice zdravě naštve, ale většina to prostě bere jako normální věc. Takhle tady žijeme.

I policie ale prochází dost turbulentním obdobím – asi je světová rarita, aby byli obviněni tři po sobě jdoucí policejní prezidenti. Co se na slovenské policii za poslední čtyři roky odehrálo?

Obecně se dá říct, že tady byla na jedné straně policejní „věrchuška“, systém, v němž relativně úzká skupina policejních funkcionářů dostávala velké peníze a všechno řídila, tedy i nezákonnosti. Šlo o desítky lidí ve vysokých státních pozicích, kteří měli vliv, a tím pádem se jim mnozí přizpůsobovali. Proto ten systém mohl fungovat. Vysvětlení těch tří obviněných policejních prezidentů je tak jednoduché: všichni byli ve skutečnosti zločinci.

Dá se tedy mluvit o tom, že vedení policie byla nejmocnější…

Nejmocnější zločinecká organizace. Nebo spíš mafiánská, protože byla státem ve státě, se všemi pravomocemi. Po obvinění většiny členů vedení policie nastalo to, čemu tady říkáme válka policajtů. Což je typický projev střetu dvou systémů uvnitř policejního sboru, jeden naráží na druhý a ten ohrožený se začne bránit. Teď mluvím jak o běžném policejním systému, tak o tom politickém, korupčním, který vybudoval Fico. A protože je hodně lidí v tomto korupčním systému zapletených – nejen policistů, ale i soudců, prokurátorů, podnikatelů, politiků –, využívají všechny možnosti, jak zbrzdit cestu ke spravedlnosti. Stává se z toho boj o přežití, který do velké míry dnešní Slovensko oslabuje.

Slovensko se tedy momentálně nachází ve vratkém, nestabilním období, protože tady probíhá určitá revoluce?

Z pohledu politiky je současná doba rozhodně nejistá, řekl bych, že dokonce víc, než tomu bylo po pádu Mečiara, protože tehdejší nová garnitura byla silná, připravovala se na převzetí moci a Mečiar už neměl sílu to zvrátit. Jeho systém ani nebyl natolik prorostlý do státu, přece jen to trvalo relativně krátce. Dnešní politická garnitura nemá dost vnitřní síly ani jednoty – někteří totiž mají zájem na tom, aby starý systém přežil, jako třeba Boris Kollár (předseda Národní rady, pozn. red.), který má svoje lidi, které cesta ke spravedlnosti ohrožuje. Máme tu pak politické magory, jako je Matovič. Tím pádem je těžké vytvořit dokonce jen iluzi, že nový systém je silný, a lidé to cítí. Současná vláda má podle průzkumů veřejného mínění nejnižší důvěryhodnost v dějinách moderního Slovenska. Bohužel je to dáno i tím, že lidé cítí, jak je slabá, jak neví kudy kam, jak by chtěla, ale bojí se. V parlamentní většině jsou sice nějací odvážní politici, ale představují spíš výjimku. Což je něco, co po Mečiarově pádu nebylo, tehdy byla nová garnitura – navzdory tomu, že v ní byli všelijací politici – relativně odhodlaná, odhodlanější, než je tato. Tato vláda vlastně ani neví, jaký cíl přesně má.

Možná jen přežít?

To je jednoznačně nejsilnější motiv existence dnešní vlády. Přežití ale není vizí pro Slovensko, proto vláda v očích veřejnosti ztrácí. Na druhou stranu ale nejde o přežití pouze z osobních důvodů, byť spousta poslanců nebo politiků tuší, že v dalším parlamentu už nebudou. Do jisté míry doufají, že pokud přežijí ještě další dva roky, Robert Fico možná zase zeslábne nebo mezitím jeho lidé půjdou do vězení.

Co se vám honilo hlavou, když během policejní akce Bouře, zaměřené na korupční trestnou činnost slovenských soudců, policie zatkla třináct soudců?

Především to, že zatčených stále není dost. Protože víme, že takových soudců bylo mnohem víc než těch třináct, kteří jsou stíháni nebo už obviněni.

Nevybavuji si jinou evropskou zemi, kde by tolik soudců čelilo trestnímu stíhání.

Slovenská justice by měla být případová studie pro všechny státy, jež se chtějí demokratizovat. My jsme tady v minulosti udělali obrovskou chybu. Vytvořili jsme justiční systém, který se řídil sám jako naprosto samostatná, nezávislá struktura. Takový stát ve státě, co se sám spravoval, měl vlastní vládu, kterou si sám zvolil. Představa, že když dáte soudcům naprostou nezávislost, budou dobrovolně a morálně sloužit spravedlnosti, se ukazuje jako iluze, a to zejména na Slovensku. Naprostá většina tehdejších soudců dostudovala a profesně působila za komunismu. Do svého vedení si tak zvolili Štefana Harabina (bývalý soudce a ministr spravedlnosti, který ve svých rukou koncentroval obrovskou justiční moc, pozn. red.) a podobné lidi, a tím pádem vytvořili v jistém slova smyslu zločineckou organizaci. Ti lidé měli prostě poškozené charaktery a očekávat od nich, že budou najednou sloužit spravedlnosti, když mohou zbohatnout na korupci? To je varování pro všechny, kteří by chtěli demokratizovat společnost ve víře, že některé elity, například soudci, budou sloužit demokracii. Ale myslím si, že by to bylo podobné v každém státě, který by procházel transformací z předešlého zvrhlého systému, jako byl třeba ten komunistický. Dneska je to už přece jen trochu lepší.

Obhájce Erdős: Nejsem na straně dobra ani zla, ale zákona

Nebyla to správná myšlenka – dát soudcům nezávislost?

Byla to iluze a současně vypočítavost. Neboť navzdory nezávislosti se spoléhalo na princip: soudci jsou přece Slováci a ti fungují v rámci vzájemných vazeb. Těch příhod, kdy stačilo vědět, přes koho se k určitému soudci dostat, kdy stačilo mít kontakt a měli jste vyhraný spor, je nespočetně. A týká se to nejen vyšších pater společnosti, ale i těch nižších na úrovni vesnic, malých měst. Slováci mají neuvěřitelnou potřebu se soudit, pořád. Ve víře, že se domohou spravedlnosti, na vesnici podávají trestní oznámení jeden na druhého, na sousedy, na všechny, třeba kvůli metru čtverečnímu pozemku.

Ale to přece znamená, že věří justici.

Možná věří tomu, že mají v ruce silnější karty než protivník, protože znají toho a tamtoho soudce. 

Proč tomu tak není v Česku?

Česko mělo na soudce vždycky víc kontrolních pák. Ministr spravedlnosti nominuje šéfa nejvyššího soudu, jmenuje nebo odvolává státní zastupitele. Na Slovensku to tak není.

Česko tím pádem zachránilo spojení politiky a justice?

Na jedné straně je nutno říct, že mnozí čeští soudci byli profesně i morálně trochu dále než ti slovenští. Měli jste třeba Vojtěcha Cepla.

Měli jsme i soudce ústavního soudu Pavla Holländera, pocházejícího ze Slovenska, kterého jste vy nechtěli.

To je právě ta tragédie. Česká justice měla své hrdiny a velmi silné autority. I v nižší vrstvě, nejen mezi špičkami. Česká společnost je civilizačně trochu jinde, byť víme, jak to fungovalo ještě za vlády Stanislava Grosse, Jiřího Paroubka nebo Mirka Topolánka. Ano, když tehdejší politická elita chtěla, tak případy zametla pod koberec. Policejní prezident byl jmenován ministrem a podle toho se ve funkci řídil. Za Topolánka už to bylo neúnosné, pak přišel Petr Nečas a politici do toho zasáhli v pozitivním smyslu, na nejvyšší posty dosadili „lepší lidi“.

Nečase to stálo krk.

Což je ironie. Ale Nečas byl v tomto smyslu – ať už si to tehdy uvědomoval, nebo ne – svým způsobem hrdina. Pozitivní zásahy do systému mu ale umožňovala politická stavba, na Slovensku nic takového nebylo možné, alespoň tedy ne v justici. Na Slovensku politici na soudce sice netlačili, aby soudili tím nebo oním způsobem, protože se soudci politikům sami nabízeli. Tady to byla oboustranně výhodná spolupráce. 

Současné justiční reformy, nový speciální prokurátor, nový generální prokurátor, změny na ústavním soudu – jak se projevují?

Ústavní soud je důležitý v tom, že se podařilo zabránit, aby se Robert Fico stal jeho předsedou, což si opravdu přál. Andrej Kiska to odmítl a doplatil na to politicky, možná i lidsky, protože je pořád trestně stíhaný ve věci špatného daňového přiznání jeho rodinné firmy. 

Z Kiskovy strany to ale byla velká odvaha. Ústavní soud se sice nedá srovnat s tím českým, ale minimálně se zdá, že nepodléhá politickým tlakům, a některá jeho rozhodnutí jsou už docela slušná. Vzhledem ke slovenské situaci si člověk řekne „díky bohu za to“. Naopak generální prokurátor Maroš Žilinka se, jak dnes všichni vidíme, ukázal jako neřízená střela, zdá se, že mu záleží jenom na něm samotném. Je nesmírně arogantní a trpí egománií. Spousta lidí, kteří ho předtím znali, jeho volbu ovšem doporučovala, dokonce i dobří právníci. Myslím si, že i prezidentka Čaputová byla celkem nakloněna jeho volbě, a s ní také další lidé, jejichž názoru jsem si vždycky vážil. Říkal jsem si, že asi vědí. A teď mnozí říkají, že to byl strašlivý omyl. Ale to se může přihodit. Jakmile se stal generálním prokurátorem, funkce mu stoupla do hlavy způsobem, který prostě nikdo nečekal.

Nemohla se na tom podepsat i příprava jeho vraždy, kterou plánoval Marian Kočner?

Opravdu si myslím, že Žilinka je případ pro psychiatra, má naprosto nekontrolovatelné ego. Problém ale spočívá v tom, že dnes už je tak za hranou, že vůbec nevíme, na čem mu vlastně záleží. Nenávidí novináře, má pocit, že kde kdo je proti němu, bojuje na nesmyslných barikádách. Je to tragédie. Představa, že bude ve funkci dalších šest let, je docela děsivá.

Je tedy naděje, že se tyto věci změní?

Myslím, že ano, dokonce i kdyby se Fico vrátil k moci, mám pocit, že jistá část soudců, kteří se odhodlali stát na straně spravedlnosti, to snad nevzdá. 

Jak se změnilo Slovensko čtyři roky po vraždě

Týká se ta naděje i policie?

Určitě. Nejsem sice novinář-policejní specialista, ale z toho, co čtu a jak si povídám s lidmi, kteří tomu rozumí, se zdá, že současné policejní vedení – prezident Štefan Hamran a jeho tři nejbližší spolupracovníci – jsou skutečně lidé, kteří chtějí spravedlnost, chtějí korupci vyšetřovat, jsou dostatečně razantní. Dokonce to vypadá, že jsou i morálně v pořádku. Hamran je možná tak razantní proto, že pochází z Komárna, svým způsobem odnikud, nikdy nebyl v jejich předešlé mocenské síti, v systému, neměl kontakty. Do funkce policejního prezidenta se tak dostal bez zátěže minulosti, to je velká výhoda. Doufám, že ji využije.

Stihne to?

Do voleb máme ještě dva roky. A snad nedopadnou tak zle, jak to teď vypadá podle průzkumů veřejného mínění. My jsme dnes ve stavu obecné hysterie, a to i kvůli pandemii, hrozbě války na Ukrajině… Lidé jsou zkrátka otrávení, vláda pandemii nezvládla stejně jako ta česká, ale tady je to ještě horší, a to nejen počtem mrtvých. Za dva roky to může být zase jinak. Tím chci říct – když se bavíme o tom, jestli stihnou reformovat policii, mají na to minimálně dva roky. Otázkou je, co za tu dobu stihnou.

Vyměnit lidi, změnit systém. To je přece důležité, ne? 

Ano, ale myslím si, že tady trochu podléháme iluzi. Slovensko má totiž hroznou nevýhodu – a to i oproti Česku – v nedostatečných lidských kapacitách. Prostě není dost kvalitních lidí. Nikde jich není dost. Ani v politice, ani ve školství, nikde. Mladá generace emigrovala, ti nejlepší šli do světa. Což se týká i policie. Tahle společnost trpí fatálním nedostatkem kvalitních lidí.

Co se stane, jestliže se SMER vrátí k moci?

Na to nechci ani pomyslet. Když byl Fico u moci, demokracie jako taková mu zabezpečovala poměrně dlouhé vládnutí, protože byl nejpopulárnější politik a vyhrával volby. Tehdy médiím ponechal svobodu. Dlouho si totiž myslel, že když bude na média útočit pouze verbálně, bude mu to vlastně prospívat, protože jeho voliči také nemají rádi mainstreamová média. Což byl omyl, protože média mu hodně zavařila právě po Kuciakově vraždě. Odhalovala jeden skandál za druhým. 

Dnes pochopil, že stejný scénář už nemůže dopustit, a bude se snažit jít cestou Orbána a Kaczynského. Je jisté, že teď by SMER šel bez problémů do vlády s Kotlebovými fašisty. O tom už nemám žádné pochybnosti. Pokud by se dostal k moci, pak by použil všechny možné prostředky, aby u ní zůstal. A na jejím získání bude pracovat usilovněji než dřív. Uvědomil si, že předtím udělal chybu. Jestli se mu to podaří, to nevím. Slovensko se nachází v trochu jiné situaci než Polsko nebo Maďarsko. Nicméně bych se toho nechtěl dožít.

Martin Milan Šimečka je bývalý československý disident. Mezi lety 1997 a 1999 byl šéfredaktorem slovenského deníku SME, stejnou pozici zastával v českém týdeníku Respekt v letech 2006 až 2008. Od roku 2016 je editor a komentátor slovenského Denníku N. V roce 1988 získal literární Ortenovu cenu za knihu Žabí rok. Roku 2018 obdržel slovenský Řád dvojitého kříže.

The post Novinář Šimečka: Říct dnes „Za slušné Slovensko“ je skoro ironie appeared first on investigace.cz.

Mezinárodně stíhaný slovenský oligarcha Miroslav Výboh přesunul po politickém pádu SMERu těžiště svého podnikání do Česka. Investoval do startupů, sítě prodejen s optickým zbožím nebo spolu s investiční skupinou PPF do nemovitostí. Výboh, který oficiálně žije v Monaku, se vyšetřovatelům zatím úspěšně vyhýbá.

Když byl 4. srpna na Slovensku podnikatel Miroslav Výboh obviněn z korupce, neunikla tato zpráva ani českým médiím a komentátorům. Výboh je dlouhodobě označován za člověka blízkého bývalému slovenskému premiérovi Robertu Ficovi. Kauza, v níž byl obviněn, se týká podezření ze zprostředkování úplatku pro někdejšího premiéra Petra Pellegriniho, který nahradil Fica v úřadě a jehož strana HLAS dnes na Slovensku vede v průzkumech veřejného mínění.

Mimo to má Výboh pošramocenou reputaci i v České republice. V minulosti se o něm u nás hovořilo v souvislosti s korupcí při nákupu obrněných transportérů Pandur. Za tuto kauzu byl Vrchním soudem v Praze odsouzen český lobbista Marek Dalík. Výbohem se kvůli Pandurům naopak zabývala rakouská prokuratura v roce 2016, stíhání však zastavila.

Jak se ale ukázalo, tato pět let stará kauza byla pouze začátkem Výbohova působení v Česku.

MiddleCap: Ficův pád a Česká republika na vzestupu

Rok 2019 nebyl pro Ficův SMER vůbec dobrým rokem. Strana nejdříve ztratila více než 8 % ve volbách do Evropského parlamentu. V prezidentských volbách pak její kandidát na prezidenta prohrál se Zuzanou Čaputovou. Aby toho nebylo málo, v roce 2020 SMER prohrál i parlamentní volby a následoval odchod části jeho poslanců do nového politického subjektu HLAS. Do lodi SMERu poslední dva roky zkrátka teče ze všech stran, a to i kvůli mafiánskému prorůstání byznysu se státem, jenž za vlády SMERu nabyl obludných rozměrů a který v řadě kauz aktuálně vyšetřuje slovenská policie. Miroslavu Výbohovi se však v této nepříznivé době přesto finančně dařilo, svůj podíl na tom měly i jeho investice v České republice.

Přečtěte si

Slovensko: SMER korupce

Výroční zpráva Výbohovy monacké společnosti MiddleCap Group za rok 2019 ukazuje, že význam České republiky pro podnikatelův byznys raketově vzrostl. V roce 2018 skupina vykazovala celkový výnos 8,6 milionů eur, o rok později to již bylo 45.5 milionů eur. Na více než pětinásobném nárůstu se Výbohovy české investice přitom podílely zásadním způsobem. Z původního milionu eur v roce 2018 z České republiky to bylo skoro 17 milionů v roce 2019.

Za těmito čísly nestojí pouze samotná česká pobočka MiddleCap, ale také celá řada dalších investic, jež tu Výbohova monacká firma provedla, a to i s lukrativními partnery, jako je česká investiční skupina PPF.

Pobočku MiddleCap Group v České republice vede Sabina Matzenauerová a společnost se věnuje poradenství při obchodních transakcích. V roce 2019 například poskytla strategické poradenství společnosti Transdev Česká republika při akvizici skupiny 3ČSAD. Tehdy se celková výše transakce pohybovala v řádu jednotek miliard korun, provize pro MiddleCap tvořila z této operace zřejmě jednotky procent.

Pokud jde o další Výbohovy investice v České republice, pak nejvíce viditelnou je síť Fokus Optik, kterou koupila Výbohova firma v srpnu 2019. Společnost s více než 300 zaměstnanci je u nás největším obchodním řetězcem v této doméně.

Již předtím ale Výboh investoval do českého venture fondu a akcelerátoru start-upů Air Ventures. Ten v roce 2016 založili čeští podnikatelé Michal Nýdrle a Václav Pavlečka. V roce 2018 ale většinový podíl této firmy převzala právě Výbohova společnost. Dnes má Air Ventures podíl v několika startupech jako například CROSS NETWORK INTELLIGENCE, s. r. o., InsightART, s. r. o., The Greenest Company, s. r. o., ale také v eventové organizaci Up In The Air, s. r. o., a ve vydavatelství internetového magazínu Tyinternety.cz.

Pravděpodobně největším Výbohovým finančním vkladem je pak společná investice s PPF do developerského projektu Seal House. Vyplývá to nejen z výročních zpráv společností PPF a MiddleCap Group, ale rovněž z britského obchodního rejstříku. Na severním břehu řeky Temže v londýnské čtvrti City je v rámci projektu SealHouse přestavován starší objekt na moderní budovu s jedenácti patry, píše se na webových stránkách MiddleCap Group o tomto projektu. Ředitel komunikace investiční skupiny PPF Leoš Rousek okomentoval pro investigaci.cz současnou situaci kolem spolupráce Middle Group a PPF těmito slovy: „PPF Real Estate Holding má desítky realitních projektů v několika zemích, přičemž spolupráce s externími partnery je v takových případech standardní postup. Takový je i jediný společný projekt se společností MiddleCap. Pozici pana Výboha v rámci londýnského Seal House nebudeme komentovat.“

Kromě těchto projektů, které jsou přímo spojeny s oficiálním majetkem Výboha, tu jsou i méně průkazná propojení. Nejasná je jeho role ve slovenské společnosti Doprastav, s jejímž vlastnictvím bývá médii spojován. V představenstvu české dceřiné společnosti Doprastav, a. s., organizační složka Praha, nalezneme i Romana Guniše, jenž patří k partnerům Miroslava Výboha v MiddleCap Group.

Ať už Doprastav patří Výbohovi, či s ním jen sdílí management, jedná se o firmu, která část svých zakázek získává ze státních objednávek. Server Hlídač státu u ní registruje 55 smluv v celkové hodnotě 3 miliard korun. Největší část z této sumy prezentuje smlouva mezi Správou železniční dopravní cesty a pěti dodavateli, jedním z nich je i pražský Doprastav. Smlouva garantuje částku v hodnotě 2 297 568 212 korun. Doprastav ale není jedinou firmou, u níž existuje důvodné podezření, že je ve skutečnosti ovládaná Výbohem. O řadě podobných společností jsme psali v minulosti se slovenskými novináři, a to i díky informacím uniklým v aféře Panama Papers. V Česku se obdobné pochybné spojení mezi státní institucí a soukromou firmou objevilo například v souvislosti s miliardovým kontraktem, který uzavřel slovenských podnikatel Petríček s českou státní společnosti ČD Cargo.

Jakkoli se Miroslavu Výbohovi v Česku daří, na Slovensku je jeho situace výrazně horší. Kupříklad letos přišla jeho společnost Sytiq o již uzavřenou smlouvu se Slovenskou poštou za 20 milionů eur. Teď se však k jeho podnikatelským problémům přidalo nejen trestní stíhání, ale i mezinárodní zatykač, protože se Výboh zdržuje mimo Slovenskou republiku.

Monacká společnost MiddleCap Group, a. s., tak musí řešit, jaký vliv bude mít toto stíhání na její rozsáhlé současné i plánované podnikání. A to včetně byznysu, který má Výboh i v České republice. Stranou jistě nezůstane ani otázka, zda Miroslav Výboh u nás dokáže nadále prosazovat svůj vliv. Kontaktů z minulosti i značné investice tady má dost.

Autor textu: Josef Šlerka
Autor úvodní fotografie: ČTK/Šimánek Vít

The post Mezinárodně stíhaný oligarcha a “pokladník SMERu” Výboh investuje v Česku appeared first on investigace.cz.

Slovenská NAKA (Národná kriminálna agentúra) minulý týden obvinila v korupční kauze „Mýtnik“ oligarchu Miroslava Výboha, letitého blízkého přítele Roberta Fica, jenž byl dlouho považován za nedotknutelného. Stal se tak už druhým tzv. akcionářem SMERu, který na Slovensku čelí obviněním z korupce. Výboh podnikal ve zbrojařském průmyslu a za léta svých aktivit se objevil i ve vícero kauzách v Česku, jeho jméno figurovalo rovněž v aféře Panama Papers.

Miroslav Výboh začínal svou kariéru ve slovenském státním koncernu Závod ťažkého strojárstva (ZTS). Po odchodu ze ZTS dovážel spotřební zboží z Číny a později se přeorientoval na dovoz montážních dílů pro automobilky. Nakonec skončil u obchodování s vojenským materiálem. Koncem minulého tisíciletí jeho firma Willing, následně přejmenovaná na Willing Industry, koupila v konkurzu Hontianske strojárne v Krupině. „Hlavní náplní Willing Industry jsou zahraniční aktivity zaměřené zejména do odvětví strojírenské výroby a do oblasti speciální techniky,“ popsal Hospodářskému deníku činnost firmy s tím, že speciální technikou se rozumí vojenský materiál, na který měla společnost zvláštní státní povolení. 

Podle všeho tomu nahrál i fakt, že již v době vlády Mikuláše Dzurindy (1998–2006) se Miroslav Výboh stal druhým viceprezidentem Sdružení obranného průmyslu SR, z pozice této funkce měl na starosti styk s armádou.

Právě armády se však týkala i první medializovaná kauza jeho firmy Willing. V roce 2006 televize TA3 odvysílala reportáž o tom, že slovenské ministerstvo obrany od Willing koupilo tři rakety pro stíhačky MiG 29. Jak vyšlo najevo, firma obchod pouze zprostředkovala, rakety odkoupila od ukrajinské státní společnosti a posléze je prodala slovenskému ministerstvu. Jenže rozdíl mezi nákupní a prodejní částkou činil téměř deset milionů korun. Pro slovenský stát nevýhodnou transakci navíc zpochybnila i skutečnost, že ministerstvo obrany mohlo obchod realizovat samo, bez jakéhokoliv zprostředkovatele.

Miroslav Výboh a Robert Fico 

Aféru však nikdo nevyšetřoval, a firma Willing proto vyhrála první větší tendr na ministerstvu obrany poté, co po odchodu Dzurindy z funkce se nový premiér Robert Fico rozhodl oživit slovenský zbrojařský průmysl, a navázat tak na kroky Mečiarovy vlády z let 1994–1998. Willing tak získal zakázku za téměř 200 milionů korun a firma dodávala resortu obrany balistické přilby. 

Stalo se v tak roce 2007, kdy se už představitelé společnosti netajili dobrými kontakty na lídry SMERu a zbrojař Výboh oficiálně cestoval s Robertem Ficem do Libye za diktátorem Muammarem Kaddáfím. Média proto začala Výboha označovat jako „Ficova obchodníka“ a později i jako „pokladníka SMERu“.

Za druhé Ficovy vlády (2012–2016) se Výboh stal honorárním konzulem Monaka na Slovensku. Dodnes také uvádí svůj trvalý pobyt v tomto útočišti bohatých, kterým Monacké knížectví díky své shovívavé daňové politice dlouhá léta je. Vzhledem k nejčerstvějšímu obvinění mu ale Ministerstvo zahraničních věcí přerušilo výkon této funkce na Slovensku. 

V roce 2016 se díky Panama Papers objevily informace, že Výboh měl dvě společnosti: Caledonian International Investments a Caledonian International Management na Britských Panenských ostrovech. Nevlastnil je přímo, ale přes jiné firmy. Určitý čas mu je také spravovala nechvalně známá právnická kancelář Mossack Fonseca, specializující se na zakládání a správu společností v daňových rájích, ze které unikly dokumenty a emaily v kauze Panama Papers. Akcie obou citovaných firem původně držela společnost Amicorp, která je převedla na Enterprise Solutions se sídlem na Seychelách. Na dokladu je uveden jako konečný uživatel výhod, jenž vydal příkaz k převodu, Miroslav Výboh. Portál aktuality.sk zjistil, že Enterprise Solutions řídila i firmu FiSoLi. Ta vlastní britskou KSYL Investments, která je zase majitelem KSYL Slovakia, což je třetinový akcionář luxusního hotelu Doubletree by Hilton. Zbývající podíly v hotelu patří Juraji Širokému a, jak před dvěma lety upozornil týdeník TREND, i Jozefu Brhelovi. Oba jsou slovenskými médii zmiňovaní jako mecenáši strany SMER-SD.

Ficov priateľ mal firmy v raji

Pandury

Klíčová Výbohova kauza se však udála v České republice. Marek Dalík, lobbista a pravá ruka tehdejšího českého premiéra Mirka Topolánka, měl v roce 2007 od manažerů rakouské zbrojovky Steyr požádat o úplatek v hodnotě 18 milionů eur (více než 450 milionů korun).

Tehdy se jednalo o nákup obrněných transportérů Pandur pro českou armádu za 14,4 miliardy korun. Cena jednoho transportéru přitom vycházela třikrát vyšší než při nákupu, který ve stejné době realizovalo Portugalsko.

Podle českých médií se schůzky s Rakušany, kde zazněl požadavek o úplatek, zúčastnil i Miroslav Výboh. Údajně měl zprostředkovat shromáždění úplatku, jenž měl být proveden ve třech splátkách.

Výboh obvinění odmítal, avšak kauza nezapadla ani v následujících letech. Dalíka totiž vyšetřovatelé později za požadovanou 450milionovou provizi od manažerů zbrojovky Steyr zažalovali. V roce 2014 Dalík před soudem prohlásil, že peněz se ve skutečnosti dožadoval kamarád slovenského premiéra Roberta Fica, podnikatel Miroslav Výboh. Žádost měla zaznít  na schůzce v pražské restauraci, které se Výboh zúčastnil a podle Dalíka ji i zorganizoval.

„Pan Výboh byl tím, kdo vyslovil tuto částku (třikrát šest milionů eur). Já jsem žádný kontakt na výrobce transportérů neměl,“ citoval Dalíka server Idnes.cz.

Mimo to rovněž vypověděl, že se uskutečňovaly tajné schůzky ve složení Topolánek, Fico a Výboh. „Tam se řešilo všechno možné. Vše, co zasahovalo do vztahu těch premiérů a do vztahů české a slovenské vlády.“ Dalík tak veřejně potvrdil, co už se na Slovensku neoficiálně vědělo o dlouholetém přátelství premiéra se zbrojařem.

Právě v reakci na kauzu Pandury se proto Fico veřejně přiznal k Výbohovi a potvrdil, o čem se již léta spekulovalo. „Nebudu se tvářit, že není můj přítel, znám ho dvacet let, nebudu lidi zatracovat,“ uvedl na tiskové konferenci.

Výboha v kauze Pandury vyšetřovala i rakouská policie, avšak šetření bylo zastaveno, protože se „nepodařilo prokázat dostatečně závažné podezření pro trestní řízení“.

Dalík byl nakonec odsouzen na pět let nepodmíněně. 

Mýtnik

Od začátku letošního roku zadržela NAKA postupně téměř celé bývalé vedení slovenské Finanční správy. V policejních akcích nazvaných Mýtnik 1 až 3 figurují oba bývalí prezidenti Finanční správy a další vysoce postavení úředníci této instituce až po dlouholetou vedoucí právního oddělení, která ve funkci působila až do současnosti.

Finanční správa je přitom jeden z klíčových úřadů státu, zajišťuje výběr daní a cel. Policejní obvinění popisují, jak tento orgán „šil“ některé IT systémy za desítky milionů eur na zakázku komerčním firmám. Následně je vedení Finanční správy prezentovalo jako nástroje v boji proti daňovým únikům.

Zrozeny z chaosu: Jak mafie ovládly Slovensko

V kauze Mýtnik se opakovaně zmiňují i odměny související „s podporou legislativního procesu“. S příznivým legislativním procesem tak souvisí i odměna pro bývalého státního tajemníka resortu financí, Petra Pellegriniho, nyní předsedy opoziční strany HLAS.

Zprostředkovat ji měl podle mediálních informací právě dlouholetý přítel expremiéra Fica, Miroslav Výboh. 

V případě, že se Výboh rozhodne spolupracovat s policií, což už před ním učinila řada vysoce postavených slovenských funkcionářů obviněných z korupce, a pokud přizná, že úplatek 150 tisíc eur odevzdal Petru Pellegrinimu (tehdy státnímu tajemníkovi ministerstva financí), aby  politicky protlačil eKasu, znamenalo by to pro Pellegriniho vážný problém a možné obvinění z korupce. Korupce se měl účastnit i Michal Suchoba, kontroverzní slovenský podnikatel, jenž se k úplatku pro Pellegriniho už doznal. Policii sdělil, že tyto peníze poslal po zprostředkovateli Výbohovi, a ten na společném střetnutí posléze odevzdal Suchobovi vzkaz, že „Pelle děkuje“.

Miroslava Výboha se však slovenské policii zatím nepodařilo zadržet, neboť se nachází v zahraničí, odkud jen vzkázal, že je připravený s policií spolupracovat. Zároveň veškerá obvinění odmítl a označil je za vykonstruované, nepravdivé a vymyšlené.

Autorka textu: Nina Kodhajová
Autor úvodní fotografie: ČTK/Šimánek Vít

The post Slovensko: SMER korupce appeared first on investigace.cz.

Ve slovenském Pezinku začal třetí den hlavního líčení s obviněnými z vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. První svědek dnešního líčení Peter Tóth uvedl, že Kočner a Zsuzsová „zosnovali a objednali vraždu Jána Kuciaka“.

Tóth během více než osmihodinového výslechu vypověděl, že Kočner usiloval o své propuštění přes někdejšího premiéra a současného předsedy vládní strany SMER Roberta Fica. To se mu však nepovedlo. Dopomoci mu k tomu měl soudce ústavního soudu Mojmír Mamojka. Ten nařčení odmítá.

Dění u soudu na místě sleduje redaktorka investigace.cz Eva Kubániová.

Třetí den líčení začne výpovědí bývalého novináře a exšéfa Slovenské informační služby Petra Tótha. Ten měl pro Kočnera zavražděného novináře sledovat.

Zoltán Andruskó, odsouzený za úkladnou vraždu na 15 let vězení, označil včera za objednavatelku vraždy Alenu Zsuzsovou a případ spojil také s Marianem Kočnerem. Z podílu na vraždy usvědčil také Miroslava Marčeka, jenž se k vraždě v pondělí přiznal, a Tomáše Szabóa.

Shrnutí včerejšího dění u soudu si můžete přečíst zde:

Kauza Kuciak, den 2: „Zprostředkoval jsem vraždu Kuciaka na Kočnerův pokyn,“ vypověděl Andruskó

Soudkyně včera zároveň oznámila, že hlavní líčení neskončí do parlamentních voleb na Slovensku (29. února 2020). Soud by se měl protáhnout do března.

Sledujeme online:

Děkujeme Vám za Vaši přízeň, průběhu líčení s obžalovanými z vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové se budeme věnovat i následující týden.

O Tóthovi pak řekl, že si ho v minulosti vážil, ale dnes o jeho morálníh kvalitách pochybuje.

Kočner si měl u Durčáka také odložit krabici. Poté dostal Durčák pokyn, že si krabici od něho někdo vyzvedne. Touto osobou byla Zsuzsová. Podle Tótha obsahovala krabice 200 tisíc eur, které měly sloužit jako úplatek.

Mojmír Mamojka u slovenského ústavního soudu působí od konce roku 2017. Předtím působil jako poslanec za SMER. V roce 2011 jako děkan Fakulty práva Vysoké školy Danubius čelil obvinění, že umožnil nestandardní získání právnického doktorátu jednomu z předních politiků ČSSD Michalu Haškovi.

Když byla ústavní stížnost neúspěšná, ptal se Kočner v motáku, „proč Mamojka selhal“ a proč to RF, tedy Robert Fico, nevyřešil.

„Čas od času mě požádal, abych mu zpracoval nějakou informaci, tiskovou zprávu. Když se (bývalý šéfprokurátor) Trnka dostal do sporu s bývalou premiérkou Ivetou Radičovou, tak mě Kočner požádal, abych pro Trnku zpracoval tiskovou zprávu,“ upřesnil Tóth další podrobnosti o spolupráci s Kočnerem.

14:37: Tóthovi položil několik otázek Marian Kočner, dlouholetí přátelé si navzájem vykali. Ptal se ho mimo jiné, zda odpovídal na Kočnerovy motáky z vězení. Ptal se ho také, kdo je „Fero“ a „Ivo“, které v motácích zmiňoval. Tóth tvrdí, že neví. Slovenský Denník N spekuluje, že tato odpověď nemusí být pravdivá, jelikož zmiňovaný Fero pracoval dříve pro Slovenskou informační službu, jejíž ředitelem Peter Tóth býval. Ivo je pak zřejmě majitel stanice TA3 Ivan Kmotrík.

14:34: Tóth odmítl předchozí tvrzení Zoltána Andrusóa, že se spolu oba muži osobně setkali. „Jméno Zoltán Andruskó znám jen z médií,“ uvedl Tóth.

14:33: Náklady na projekt „Na pranieri“, který měl diskreditovat novináře, činily odhadem 140 tisíc eur, polovinu z toho měl zaplatit Norbert Bödör, druhou pak Kočner.

https://www.facebook.com/AndrejKiska/posts/2654885294632232?__tn__=K-R

Kočner se při zmínce o nahrané souloži začal usmívat.

Autor článku: investigace.cz, Marek Martinovský, Eva Kubániová
Autor fotografie: Branislav Wáclav / Aktuality.sk

The post Kauza Kuciak, den 3: „Nepochybuji, že zosnovali a objednali vraždu Kuciaka“, vypověděl Tóth o Kočnerovi se Zsuzsovou appeared first on investigace.cz.