S předsedou Specializovaného trestního soudu Jánem Hrubalou jsme se setkali v Banské Bystrici v prostorách pracoviště instituce, která zprostila viny Mariana Kočnera jako objednavatele vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Na zemi Hrubalovy kanceláře byly vyskládané tisíce stran soudních spisů, na stěnách visely fotografie přátel a obrázky z cest.
Samotný soudní proces s Marianem Kočnerem probíhal v roce 2020 kvůli velkému zájmu médií v sídle soudu v Pezinku. Hrubala vyloučil, že by soudci, kteří o nevinně rozhodli, byli pod tlakem médií nebo politiků. Ihned po vynesení rozsudku předstoupil před novináře, aby okolnosti usnesení soudu vysvětlil. Hrubalova tisková konference se tak zapsala do historie, neboť slovenští soudci mají právo na speciální ochranu a jejich tváře nesmějí být zobrazené v médiích. Jako „varovně zdvižený prst pro celou justici“ Ján Hrubala rovněž komentoval zatýkání soudců, kteří byli ve spojení s Kočnerem.
Jak si pamatujete na den vraždy?
Přiznám se, že už si nevzpomínám, co jsem přesně dělal, když jsem se tu zprávu dozvěděl. Ani nevím, jestli to byl pracovní den nebo víkend. Jen si pamatuju, jak jsem tu zprávu četl a rozdýchával to.
Bral jste to osobně? Překvapilo vás, že něco takového se může na Slovensku stát?
Ne, což úzce souvisí s morbidní stránkou mého povolání. Člověk se pravidelně dozvídá o nějakém násilí, o vraždách. Lidé, kteří s těmito věcmi v rámci povolání přicházejí do styku, to zkrátka musí brát, když to řeknu trochu hloupě, s nadhledem. Z normálního lidského pohledu to nejde, vnímat takové věci s nadhledem, jako profesionál se s tím ale musím nějak vyrovnat. Takže odpověď na otázku, jestli jsem to bral osobně, nemůže být jednoznačná.
Myslela jsem, zda vás to osobně zasáhlo, přece jen to nebyl úplně běžný zločin.
Běžný zločin to tedy nebyl. Z tohoto pohledu mě to jako člověka rozhodně zasáhlo.
Během vyšetřování vyšly najevo různé informace i díky zprávám z mobilu Mariana Kočnera, který měl ovlivňovat rozhodování soudců. Co se vám honilo hlavou, když začala policejní akce Bouře, tedy první vlna zatýkání soudců?
Když zatýkají soudce, nemůže z toho mít žádný jejich profesní kolega radost. Hlavou se mi honilo, že pokud jsou ta obvinění postavená na důvěryhodných informacích, držím palce, aby se věci dotáhly do konce. To, že justiční systém nebyl ideálně nastavený, jsem si formálně i neformálně myslel už předtím, ale nemůžu posuzovat vinu nebo nevinu lidí, jejichž případy možná budeme teprve soudit. Říkal jsem si, že se zatím musí věřit tomu, že se jedná o kauzy postavené na reálných základech, že nejde o nějakou hru proti nevinným lidem. Kdyby to taková hra byla, věřil jsem a doufal, že na to přijdeme. Nic jiného jsem si v té době nemyslel.
Důvěra lidí v justici mohla být po tomto zatýkání narušena. Jak lze obnovit důvěru v právní stát?
Důvěra v právní stát je v první řadě důvěra ve státem nastavená pravidla. To znamená, že tato pravidla se vyplatí dodržovat, že je to jediná cesta, jak žít v otevřené a férové společnosti. Lidé, kteří vyrostli v socialismu, měli naopak pocit, že se vyplatí ta pravidla obcházet, protože je nedodržoval ani autoritativní stát. Ale jak to udělat, aby se ta pravidla dodržovala i ve svobodné společnosti? Napadá mě příklad zemí, jež se v potírání korupce umisťují nad námi – například Skandinávie –, kde se lidé zkrátka naučili, že otevřená a férová soutěž, v které mohu prohrát a je to tak správně, protože jsem „v soutěži slabší“, je lepší než nějaké „pokoutné vybavování“ v zákulisí. Možná to zní naivně, ale podle mého názoru největší problém naší společnosti spočívá v tom, že si lidé myslí, že do takového férového stádia nikdy nedospějeme. Já dělám všechno proto, abychom tam dospěli. Aby si lidé uvědomili, že správná cesta je dodržovat pravidla, i když nikoho neznám, nikdo mi nepomůže a prohraju. Jestliže na tohle běžní lidé nepřistoupí, docílíme jen toho, že bude situace stejná jako před Kočnerovými aférami. Budou vyhrávat ti, kteří mají kontakty, nemají skrupule a své záležitosti si pokoutně „vybavují“.
Takže vás čeká očistný proces?
To je věcí orgánů činných v trestním řízení. Očistný proces může spočívat v tom, že se poctiví policisté, kterých je většina, a poctiví prokurátoři a soudci, kterých je také většina, budou snažit dělat svou práci beze strachu a bez hrozby následků. Justiční pracovníci se musí bránit přemotivovanosti, že do vězení, ve smyslu například aktuálního veřejného mínění, posadím kohokoli, ať už je vinný jen trochu, anebo třeba vůbec. Před tímto postupem by nás mělo chránit dodržování pravidel: když je člověk podezřelý, ale prokurátor to nedokáže prokázat, my soudci ho zkrátka osvobodíme. To je normální. Média pak o tom mohou referovat, jak chtějí, ale my ho soudíme jen podle toho, co je napsané v obžalobě a ve spisu. My ho nesoudíme kvůli jeho pověsti nebo proto, že je podezřelý v jiných kauzách. Což jsou ta pravidla, o kterých mluvím, a je to jediná správná cesta.
Nevím, jestli systém vnitřních sebeočistných procesů zaručí úspěch, ale každopádně je třeba se o něj pokusit. Když se systém nečistí zvenku, ale sám ze svého vnitra, je to ideální stav. Slovo očista nemám rád, podle mě zavání politizací. Upřednostňuji slova, která jsou v našich zákonech – nezávislost, apolitičnost a posouzení každého případu podle nejlepšího svědomí a bez vnějších zásahů. Osobně opravdu věřím tomu, že většina soudců takto pracuje, minimálně tedy na tomto soudě v Pezinku.
Zamával nějak s důvěrou v nezávislou justici rozsudek v případu vraždy, když byl Kočner pro nedostatek důkazů zproštěn viny?
Jsem přesvědčený, že motivace kolegů, kteří měli případ na starost, byla legální, normální, v rámci zákonů. Ať už to veřejnost vnímá jakkoli, tento rozsudek je důkazem, že se věci ubírají směrem, kterým se ubírat mají. Jsem si vědom kritiky toho rozsudku. Ti kolegové, kteří do toho šli, věděli, že jdou do jámy lvové, a tu kritiku snášejí. Zní to bizarně, ale takhle to má být, tak to má fungovat, takto si představuji demokratickou společnost. Soud navzdory tlaku ze strany oligarchů, médií i veřejnosti nějak rozhodne a nyní, po rozhodnutí odvolacího soudu, musí s pokorou akceptovat, že se v posuzování některých souvislostí podle názoru odvolacího soudu spletl.
Jenže ve chvíli, kdy před soudem stojí člověk, který je exemplárním produktem zkorumpovaného systému „našeho člověka“, není pro veřejnost vůbec jednoduché přijmout rozsudek z pozice výkladu o dodržování pravidel. Kočner přece nastavená pravidla, jak o nich mluvíte, vůbec nedodržoval, za úplatek si dokázal zařídit cokoli, i vraždu.
To jsou hodnocení, která si můžete dovolit vy jako média, já se musím řídit rozsudkem a pravidly nastavenými pro mé povolání. Moji kolegové ani já neposuzujeme Mariana Kočnera jako člověka schopného si cokoli zařídit, ale jako někoho, kdo je obviněný za ty a ony konkrétní činy. Nic jiného mě nezajímá. My zkoumáme takzvanou objektivní stránku trestného činu, to znamená jednání, jež mělo příčinnou souvislost s následkem. Zda se jedná o systém „našeho člověka“, zda je ten systém špatný a korupční, to není na soudcích, aby to hodnotili. Jediné hodnocení, kterého jsem se už koneckonců dopustil na začátku našeho rozhovoru, je to, že soudci podceňovali míru korupce nebo ovlivňování a že systém, v němž jsem vyrostl, se mi nelíbí a odsuzuji ho.
Šéfredaktor Bárdy: Kočner nebyl sofistikovaný stratég, byl to obchodník s lidskými osudy
Předsedkyně soudního senátu Ružena Sabová si stěžovala na mediální i politické tlaky. Skutečně se to dělo? Probírali to s vámi soudci?
Žádných politických tlaků si nejsem vědom, na to si nestěžovali. Na druhou stranu je pravda, že jsme se o takové možnosti neformálně bavili na akademické úrovni, protože já nesmím soudcům říkat, jak mají přemýšlet nebo se k takovým situacím postavit. Nemám ale žádné signály, že by se v této věci objevily nějaké politické tlaky. Co se týče těch mediálních, ano, ty probíhaly, ale nepřímo. Mám na mysli články, které obviněné už dopředu popisovaly jako jasné viníky. Ale to je naprosto v pořádku, novináři mají právo psát, co chtějí, i když přiměřená míra opatrnosti je namístě. Mně osobně žádný novinář nevolal a nevolal ani soudcům, kteří měli kauzu na starosti, tedy ve smyslu, že by jim říkal, jak se mají rozhodnout. Takže nepřímé tlaky určitě existovaly, o obžalovaných se celý rok psalo jako o evidentně vinných.
A co mediální tlak po vynesení rozsudku?
Po vynesení rozsudku média kolegy kritizovala, to se stává a my se to musíme naučit snášet, pokud samozřejmě nejde o kritiku motivovanou nějakými zlými úmysly. Osobně si nemyslím, že to novináři mysleli zle. Možná jsem se trochu naivně snažil vysvětlit, že všechno se děje tak, jak má. Každopádně tuto kritiku moji kolegové ani já nevnímáme jako negativní tlaky a nechystáme se žádná média žalovat. Jen bych si vyprošoval, aby rozhodnutí soudu v této kauze nikdo nehodnotil jako rozsudek na objednávku. To se nestalo. Naopak, právě rozsudek vynesený zcela ve prospěch prokuratury na základě tehdy existujícího důkazního materiálu by byl ovlivněný médii a politiky. To jsou ty paradoxy.
Je standardem, že konečný verdikt píše více soudců, jak tomu bylo v případě prvostupňového rozsudku v kauze vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové?
To je vaše hodnocení, já říkám všeobecně – standardní to není, ale je normální, že si soudci pomáhají. Řekl bych, že někdy je to i žádoucí. Může to například znamenat, že pokud se jeden soudce ze zasedacího senátu považuje za odborníka na určitou tematiku nebo problematiku, může zpracovat část toho rozsudku. Kritické části by ale měl senát rozhodně procházet společně. Což je mimochodem pro všechny členy senátu časově velmi náročné.
Je žádoucí, aby soudci o svých rozsudcích veřejně mluvili? Hned po vyhlášení rozsudku jste pro novináře udělal tiskovku.
Je dobré, když soudci neutíkají před mikrofony. Konkrétně v této kauze jsem zastával názor, že bude dobré, aby se tváře soudců nikde neobjevovaly, aby nebyli poznatelní třeba z televize. Což se ukázalo jako vhodné řešení potenciálního nebezpečí z publicity. Vezměte si příhodu, kdy se jeden z členů soudního senátu v případě vraždy zastavil u benzinové pumpy, koupil si bagetu a kávu, stál u stolku a vedle něj probíhala mezi nějakými lidmi debata o osvobozujícím rozsudku, kde jeden z diskutujících říkal: „Kdybych ty soudce, co osvobodili Kočnera, někde potkal, tak bych ty svině postřílel.“ Náš soudce si proto potichu sbalil bagetu a odešel. Kdyby byl na prvních stránkách novin, tak se ani v klidu nenají a na ulici by po něm plivali. Pro soudce to zkrátka není jednoduché, stoupnout si před kamery. Proto jsme se v tomto případě dohodli, že to udělám já.
Může to být precedens to budoucna?
Ano, může. Nejsem proti tomu, aby soudci vystupovali před kamerami, pokud se na to cítí. Může hrozit šíření dezinformací, destrukce objektivní reality ve smyslu vymýšlení nepravd. Ale nemám žádný návod na to, kdy je potřeba rozhodnutí soudu komentovat a kdy ne. Někdy je dobré poskytnout tiskové mluvčí soudu také informace, které novinářům může říct mimo záznam, aby jim zkrátka to či ono rozhodnutí soudu dodatečně vysvětlila a oni tomu rozuměli. To už jsem několikrát udělal. Když ale jde o nějaké mafiány nebo členy organizovaného zločinu, tak není dobré být večer v hlavních zprávách s tím, že „soudce Hrubala vzal toho a toho do vazby“. Sice máme ochranku, ale plivání a vyhrožování už jsme zažili. Kdybych byl ještě na obrazovkách, riziko, že mi někdo ublíží, se zvětší.
Po vyhlášení rozsudku jste na tiskovce komentoval i zprávu, která vyšla v jednom z médií o tom, jak konkrétní soudci hlasovali. Tehdy to byla utajovaná informace. Měla by být zveřejněná?
Ano, měla. Ohledně toho, jak kdo hlasoval, byly velké komunikační šumy, média to mnohdy uváděla nesprávně. I moje informace byly v tomto směru kusé, samotní soudci se mi nezpovídají, jak hlasují, ani to dělat nesmějí, tak jako já zase nesmím nahlížet do jejich zápisků. Shodli jsme se ale na tom, že v zájmu zamezení spekulacím o tom, kolik hlasů bylo pro a kolik proti, je soudní senát oprávněný a povinný výsledky hlasování zveřejnit. Ne jmenovitě, protože to by mohlo být nebezpečné. Mimochodem parlament schválil novelu zákona, která do budoucna takové zveřejnění nařizuje.
V Česku se výsledky hlasování, poměry, ani rozsudky povinně nezveřejňují. Co si o tom myslíte?
Například senáty Evropského soudu ve Štrasburku zveřejňují nejen poměry hlasování, ale i takzvaná kontravota podepsaná konkrétními soudci. Zveřejňování poměrů je podle mě minimem. Ohledně jmen by to asi muselo být v případech, kdy to uznáme za vhodné. Když například rozhodují soudci o vraždě a dva jsou pro vinu „nad rámec názorů svého kolegy“, pak by zveřejnění jeho jména mohlo být jeho životu nebezpečné. Štrasburk se takovými věcmi ovšem nezabývá. Jestliže tam někdo řekne, že nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, neočekával bych, že proti soudcům někdo pošle trestnou výpravu. Což bohužel hrozí u vražd. Českým kolegům bych tuto právní úpravu ale doporučil přijmout.
Byl ten proces v něčem poučný?
Ano. Byl poučný v tom, že jsme se s kolegy shodli, že nepolevíme v nezávislosti, budeme respektovat názory odvolacích soudů, avšak nadále nebudeme podléhat objednávkám veřejného mínění ani nepřímo vysloveným politickým objednávkám. To budu opakovat až do smrti, nerozhodujeme na základě objednávek koaličních poslanců – což dokazuje i rozsudek v této kauze. Jestliže jsou naše rozsudky tvrdé k lidem, kterých se současná politická opozice zastává, tak to určitě není proto, že nám to ministr financí Igor Matovič rozkázal.
Věděl jste, z pohledu toho, co se začalo objevovat o prokurátorech, soudcích a policii, v jakém stavu je slovenská justice?
Troufám si říct, že vím, v jakém stavu je slovenská justice. A nebude to nic světoborného ani nového, když řeknu, že můj názor na stav slovenské justice není názorem člověka, který sní o tom, že je všechno bezproblémové. Vidím problémy, ale zpráva o vraždě Jána Kuciaka se stavem slovenské justice příliš nesouvisela. Ten čin jsem nevnímal prizmatem justice, ale spíš jako zprávu o tom, že násilí pokročilo někam dál, než bylo do té doby obvyklé.
Kdyby se nevyšetřovala jeho vražda, Kočnerův telefon by neskončil na policii a nezačalo by ani zatýkání soudců…
To, že jsme se k těmto informacím dostali, bych nazval nepřímým následkem vyšetřování. Neměl jsem sice pocit, že je vše v pořádku, ale to postupné odkrývání problému muselo překvapit každého, dokonce i ty, kteří neměli o tom, v čem tato společnost žila, žádné iluze. Jedno procento soudců trestně stíhaných za korupci je varovně vztyčený prst, není to banální, je to hrozné číslo. Tito lidé samozřejmě mají právo na nezávislé vyšetřování, nezávislý soudní proces, a soudci Specializovaného soudu jim to dozajista dopřejí. Zároveň nepodceňuji fakt, že se na základě Threemy rozběhla související vyšetřování a z Kočnerova telefonu vyšly najevo věci takových rozměrů, že si zajisté pozornost zaslouží. Pozornost i v tom smyslu, že v případě podání obžaloby se soudci tohoto soudu musí na vše dívat nezávislýma očima.
Čím to je, že slovenská justice byla v tak špatném stavu a česká ne? Co je na tom slovenském nastavení odlišné, speciální?
To si netroufnu říct, že by slovenská justice byla nastavená jistým způsobem a česká jinak. Ani to, že slovenská justice je horší než česká. Myslím si, že slovenská justice funguje podobně jako ta česká, tedy po způsobu dědictví ze socialistického režimu, kde nebyl problém obcházet nastavená pravidla „vybavováním“ – ať už se to týkalo lékařů, přístupu ke vzdělání, způsobu přijímání na školy, nebo třeba přimluvením se za někoho u soudu. Nedostatečnou rezistenci soudců k těmto praktikám jsem vnímal jako problém. Ale zdůrazňuji jednu věc – stále a ne naivně si myslím, že počet trestně stíhaných soudců je varovný signál, podceňování tohoto problému, tohoto stavu některými kolegy, je další varovný signál, ale nelze neříct, že většina soudců s korupčními manýry nemá nic společného.
Většina je 51 %, nebo 90 %?
Nebudu to specifikovat. Nějaká systémová selhání vidím a z části jsem je i pojmenoval, ale v rámci zachování profesní etiky nejsem povolaný vynášet soudy.
Jak jste osobně řešil zprávy o tom, že si na Slovensku lze koupit rozsudky? Že lidé nevěří justičnímu systému?
Na samotném počátku profesní kariéry se mě někdo pokusil dvakrát ovlivnit, což jsem úspěšně vyřešil tím, že jsem dotyčného vykázal za dveře. V rámci neformálních rozhovorů člověk leccos zaslechne, ale mně se nikdy nestalo, že by mě někdo požádal o protislužby. Pravda je taková, že když se o nějakých méně závažných přešlapech soudců hovořilo už před Kočnerovou kauzou, utrousil jsem obyčejně poznámku, že už to snad bude jen lepší, a dostalo se mi odpovědi, že jsem naivní, že to takhle vždycky fungovalo a fungovat bude. Nikdy jsem se ale nedozvěděl o ničem konkrétním.
Změnila vám vražda z Velké Mače a její následné vyšetřování život? Byl byste předsedou Specializovaného trestního soudu nebýt té vraždy?
Z tohoto pohledu mi ta vražda život nezměnila. Zprávy o násilí a vraždách jsou běžnou součástí mého pracovního života, to je právě ta morbidita. Ale chápu, kam míříte. Podle mého názoru by specifika jakékoli vraždy neměla v tomto povolání v člověku vyvolávat nějaké pocity přehnané touhy po pomstě ani snahu ty věci rázně vyřešit. Jde o něco, co člověka zasáhne vnitřně. Zemřeli dva mladí lidé. Sám jsem rodič a Ján a Martina byli ve věku mých dětí. Ale snažím se, a možná to bude znít jako klišé, aby mě zprávy o vraždách v nitru zasahovaly co nejméně. Pro nás soudce jsou tyto zprávy důležité v obžalobě, ne v novinách.
Jsou změny na prokuratuře a policii nadějí pro slovenskou společnost?
Mně nepřísluší něco takového hodnotit. Když dojde na projednávání případu, každého prokurátora, který je jmenován, musím akceptovat. Je jedno, kým je dosazený, jakou mocí, to mě nesmí zajímat. Naopak mě zajímá, zda unese důkazní břemeno. Na policii to skutečně vypadá, že systém „našeho člověka“ fungoval, takže všechny změny a reformy jsou vítané. To, jestli ty změny dopadly dobře nebo špatně, poznám až ve chvíli, kdy uvidím konkrétní práci vyšetřovatelů a prokurátorů.
Co vražda Jana Kuciaka a její následné vyšetřování znamenaly pro slovenskou společnost?
Každá vražda novináře, u které se prokáže, že jejím motivem byla jeho práce, je pro společnost velice závažný signál. Stala se velmi špatná věc a je to vzkaz pro společnost – tím myslím i ty informace, které vyšly na povrch po vraždě –, aby tyto praktiky co nejrazantněji odsoudila a postavila se proti systému, který toto „vybavování“ umožňoval. Ať už ti lidé budou nebo nebudou odsouzení, ať prokurátor důkazní břemeno unese nebo neunese, pokud je to, co bylo zveřejněné v Threemě, pravdivé, je to facka pro všechny, kteří žili v nějaké iluzi. Nejsem naivní člověk, který by si myslel, že je všechno v pořádku, ale ta facka je dobrá v tom, že se v podstatě předběžně potvrzuje, že eticky, morálně a mentálně není tato společnost v pořádku. Že akceptujeme možná ne přímo úplatky a ne v každé sféře, ale akceptujeme „vybavování“ jako modus vivendi, styl života. To je velká tragédie. Pokud ty stovky stran dokumentů získaných z Threemy nejsou vymyšlené, tak ukazují obraz společnosti, který je skutečně velmi špatný. My, kteří se do tohoto spektra nezařazujeme, bychom mohli říct, že se nás to netýká, ale týká, protože takoví lidé existují okolo nás. A je nutné udělat všechno pro to, aby nejen nebyli v menšině, ale ani neexistovali. Ano, je to nemožný cíl, protože takoví lidé existují vždy a všude, ale zároveň existují země, které mají s korupcí mnohem menší problémy. Realita je pak taková, že v takových zemích se podobné modus operandi vyskytují velmi zřídka nebo vůbec.
Ján Hrubala vystudoval práva na Univerzitě Pavla Šafárika v Košicích. Svoji kariéru začal v Banské Bystrici u Okresního soudu v oblasti trestního práva. Posléze se funkce soudce vzdal a věnoval se advokacii, kde se zaměřil na ochranu lidských práv, životního prostředí a obhajobu poškozených v trestních řízeních. V letech 2002 až 2005 pracoval jako šéf Odboru boje proti korupci na Úřadě vlády. Do praxe zaváděl systémové řešení v omezování korupce a posilování transparentnosti veřejného života. V roce 2005 se vrátil do soudnictví na Specializovaný trestní soud v Banské Bystrici, kde zastával funkci místopředsedy. Od srpna 2020 až do současnosti je předsedou tohoto soudu.
