Rusko: Dost bylo svobodných médií

Desetiletí trvající potlačování svobody ruského tisku prezidentem Putinem je známou skutečností, a je tedy snadné přehlédnout význam posledního kola represí. V tomto případě ale zdaleka nejde jen o další dílčí restrikce, nýbrž o snahu, jak definitivně znemožnit práci těm, kteří nehodlají držet hubu a krok s kremelským režimem. Několik posledních měsíců tak pro nezávislé ruské novináře bylo nejtěžších od časů sovětské éry. Útok Kremlu na tuto část ruské žurnalistiky vstoupil do nové, intenzivnější fáze. Na desítky významných médií a jednotlivců, kteří kriticky informují o ruské vládě, dopadla tíha zákona o „zahraničních agentech“. 

Kde se vzal zákon o „zahraničních agentech“ a jak funguje?

Prezident Putin podepsal první ruský zákon o „zahraničních agentech“, cílený na neziskové organizace, jen několik měsíců po zahájení svého třetího prezidentského mandátu v roce 2012.

Ruskem tehdy zmítaly největší a nejintenzivnější protesty od rozpadu Sovětského svazu, namířené právě proti výsledku prezidentských voleb.

Zákon o zahraničních agentech umožňoval ministerstvu spravedlnosti prohlásit neziskové organizace za „organizace vykonávající funkce zahraničního agenta“. A to v případě, že se zapojily do politické činnosti a získaly část svých finančních prostředků ze zahraničí. Mezi prvními organizacemi, jež byly takto označeny, se ocitlo Centrum pro lidská práva Memorial, které od 80. let 20. století upozorňovalo na porušování lidských práv a uchovávalo historickou paměť ohledně sovětských represí.

V listopadu 2017 pak byla přijata mediální verze zákona o zahraničních agentech, zaměřená na seskupení nebo jednotlivé novináře, kteří přijímají finanční prostředky ze zahraničí. Úředníci zdůvodnili toto opatření jako „zrcadlovou reakci“ odpovídající na krok Spojených států, jež začátkem téhož roku označily americkou pobočku ruské státní televize RT za zahraničního agenta.

Byť se americké a ruské označení „zahraničního agenta“ sémanticky do jisté míry shodují, praktické účinky tohoto statutu si ve dvou velmi odlišných právních systémech nejsou ani zdaleka rovnocenné.

Kdo jsou Putinovi muži na špinavou práci

Jak funguje ruský zákon a čím se liší od americké verze

Na ruskou televizní stanici RT America byl vyvíjen nátlak, aby se zaregistrovala jako „zahraniční agent“, až poté, co americké zpravodajské služby odhalily, že sehrála svou roli ve snaze Kremlu zasáhnout do prezidentských voleb v roce 2016. Označení, prováděné na základě amerického zákona o registraci zahraničních agentů (FARA), lze uplatnit v případě, že médium jedná „na příkaz, žádost nebo pod vedením či kontrolou“ zahraniční strany – pouhé přijímání peněz ze zahraničí k nařízení registrace nestačí.

V Rusku je rozsah pro označení organizace za „zahraničního agenta“ mnohem širší. Zranitelné jsou všechny instituce, jež přijímají jakékoli zahraniční finanční prostředky. Jejich zaměstnanci mohou být prohlášeni za zahraniční agenty, což na ně uvaluje individuální ohlašovací povinnost a vysoké pokuty za chyby nebo opomenutí.

Ruský novinář může být zkrátka prohlášen za „zahraničního agenta“ jen proto, že dostal peníze od svého přítele ze zahraničí. Jako záminka k takovému označení ale mohou posloužit i proplacené výdaje za cestu novináře do ciziny.

Co se stane, když jste prohlášeni za „zahraničního agenta“?

Média a jednotliví novináři, kteří jsou v Rusku označeni za zahraniční agenty, musí všechny své publikace, včetně tweetů, označit neohrabaným prohlášením o 25 slovech: „Tato zpráva je vytvořena a/nebo šířena zahraničním sdělovacím prostředkem, který plní funkci zahraničního agenta, a/nebo ruskou právnickou osobou, která plní funkci zahraničního agenta.“

Což regulátor médií v zemi, instituce Roskomnadzor, vysvětluje tím, že zpráva „má informovat publikum o tom, že materiály šířené těmito médii sledují zájmy jiných států“.

V praxi tato rušivá sdělení ovšem způsobují to, že čtenáři neznalí represivního charakteru požadovaného prohlášení jsou apriorně upozorňováni na pofidernost takto ocejchovaných textů či publikací. Zároveň jsou nahlodány či přímo rozvráceny vztahy se zdroji a inzerenty.

Nedodržení těchto pravidel lze dle znění zákona pokutovat částkou až do výše 5 milionů rublů (1,5 milionu korun). Opakované porušení pak může vést k obvinění z trestného činu, a dokonce k odnětí svobody. Pokutu ale mohou dostat i jiná média, která ve svých článcích citují „zahraničního agenta“ a neuvedou jeho status.

V důsledku těchto a dalších požadavků čelí ruská média označená jako „zahraniční agenti“ vážným komplikacím. Například známý mediální server Meduza, který publikuje v ruštině i v angličtině, přišel o mnoho inzerentů a přežívá jen díky speciální kampani na získání finančních prostředků. I přesto byla Meduza nucena snížit platy svých zaměstnanců až o 50 procent.

Několik dalších médií svou činnost již ukončilo kvůli podobným finančním problémům vyvolaných odchodem inzerce. „Jsme obchodní publikace, jak budeme existovat bez úředníků, bez velkého byznysu? Jsme teď pro ně přirozeně toxičtí,“ řekl Alexander Gubsky, spoluzakladatel nedávno zrušeného nezávislého serveru VTimes. 

Která média byla v Rusku prohlášena za „zahraniční agenty“? 

Prvními médii prohlášenými za „zahraniční agenty“ se staly Hlas Ameriky, Radio Svoboda a řada přidružených publikací jako třeba televizní kanál Current Time. Mezi dalšími se posléze ocitly i zmíněná Meduza a The Insider.

Od prosince 2020 se na tomto seznamu objevily i fyzické osoby. Patří mezi ně známý aktivista za lidská práva Lev Ponomarev a umělkyně Daria Apachončič.

Své místo tam našel i novinář Roman Badanin, zakladatel investigativní skupiny The Project, který s OCCRP spolupracoval na několika velkých kauzách. Na seznamu je i ruská pobočka OCCRP, Important Stories, a šest jejích novinářů.

K dnešnímu dni seznam obsahuje 47 subjektů, z nichž většina přibyla teprve letos. Od letošního července se na „černé listině“ objevují nové přírůstky téměř každý týden.

Označení „nežádoucí organizace“

Ještě větší restrikce dopadnou na organizace označené jako „nežádoucí“. Údajně z důvodu národní bezpečnosti je jim v podstatě zakázáno působit v Rusku.

Patří mezi ně významné mezinárodní organizace jako například Open Society Foundation, různé think-tanky, ruské opoziční skupiny se sídlem v zahraničí, a dokonce i akademické instituce, jakou je Bard College.

Ačkoli se toto označení může vztahovat pouze na „zahraniční nebo mezinárodní“ organizace, lze je použít i vůči těm nezávislým ruským médiím, která pracují v Rusku, ale oficiálně jsou registrovaná v zahraničí. Takto byl na začátku tohoto roku prohlášen za nežádoucí vzpomínaný The Project, což přimělo jeho šéfa Badanina opustit Rusko.

Reakce ruských novinářů

Někteří novináři se pokusili upozornit na absurditu zákona originálním způsobem.

Denis Kamaljagin, šéfredaktor novin Pskovskaja gubernija, telefonicky poukázal peníze několika místním úředníkům. Ve zprávě pro ministerstvo spravedlnosti je pak uvedl jako příjemce finančních prostředků od „zahraničního agenta“ a navrhl, aby se jako takoví museli označit. 

Dne 1. září zaslali vedoucí redaktoři několika ruských médií prezidentu Putinovi seznam navrhovaných změn zákona o zahraničních agentech. V dopise zejména uvedli, že označování by nemělo provádět ministerstvo spravedlnosti, ale soud. Mezi další návrhy patří jasnější vymezení pojmu „politická činnost“ a povolení, aby 30 % finančních prostředků redakce mohlo pocházet ze zahraničí bez nutnosti označovat články či publikace prohlášením o funkci zahraničního agenta. 

O týden později, 8. září, což je v některých zemích označováno jako Mezinárodní den solidarity novinářů, zveřejnilo mnoho ruských médií na podporu státem ocejchovaných kolegů transparenty s nápisem „Jsme novináři, ne zahraniční agenti“.

 

Autoři textu: Ilya Lozovsky a Ekaterina Selivanova, OCCRP
Překlad: Nina Kodhajová
Zdroj úvodní fotografie: Firdaus Omar, Flickr CC