Anita Kömüves: Orbán se nezastaví, dokud si nekoupí všechna velká média

Eva Kubániová

Anita na zahrádce komunitního centra Auróra. Foto: Eva Kubániová

Anitě Kömüves bylo 22 let, když začala pracovat pro největší deník v Maďarsku – noviny Népszabadság. V roce 2005 nastoupila do zahraniční redakce. Během své kariéry reportovala například o prezidentských volbách, v níž zvítězil Barack Obama – na tři týdny ve Washingtonu si sama sehnala peníze. Díky stipendijnímu programu Fulbright spolupracovala s prestižním deníkem Washington Post sedm měsíců. Po jedenácti letech v Népszabadság se spolu s kolegy stala první velkou mediální obětí Orbánovy vlády. Dne 8. října 2016 během několika hodin svou práci i své kolegy ztratila. Od června 2017 pracuje v neziskovém investigativním centru Átlátszó, které nadále odhaluje kauzy vládní strany. Na začátku října Átlátszó čelilo útoku provládních médií kvůli článku o propojení maďarské elity včetně Orbána s luxusními jachtami a privátním letadlem registrovanými v zahraničí. Orbán investigativní centrum označil za loutku George Sorose, která vystupuje proti zájmům Maďarska. V rozhovoru se dočtete, jak celý proces ovládnutí médií Viktorem Orbánem začal.

Pamatujete si na události, které předcházely zrušení novin Népszabadság?

Velice dobře. Osm měsíců předtím jsme od našich zdrojů blízkých vládě začali dostávat informace, že se něco děje. Doslechli jsme se, že se nás největší oligarcha v Maďarsku a dobrý přítel Viktora Orbána chystá koupit. Nebáli jsme se, ale dlouho jsme nevěděli, co máme s těmito informacemi dělat. Dřívější majitel Ringier se v Maďarsku – jako jinde v Evropě – spojil s Axel Springerem.  Aby se tato transakce vůbec uskutečnila, Ringier potřeboval prodat část svých médií. Moje médium se stalo součástí velké sítě Mediaworks, což bylo velmi ziskové portfolio různých vydavatelských domů. Vydělávalo spoustu peněz. Tehdy jsme začali tušit, kdo by mohl být za celou koupí.

Co jste očekávali?

První měsíce jsme jenom tušili, že něco přichází. Báli jsme se, že se nám stane něco podobného, ​​jako webové stránce Origo. Webstránku předali osobě blízké Orbánově vládě. Nový majitel si přivedl nového šéfredaktora a udělal z webstránky propagační médium. Začali jsme přemýšlet, kdy nastane moment, kdy budeme muset odejít. Očekávali jsme něco takového.

Jako dlouho tahle nejistota trvala?

Vzpomínám si na léto 2016. Všichni byli v depresi a plni úzkosti. Ani nevím, jak jsme mohli dělat svoji práci. Upřímně, všichni jsme se báli. První dny v září se stala velmi zvláštní věc. Některé z vládních zdrojů nám začaly říkat, že na nejvyšších místech došlo ke změně rozhodnutí. Prý nás nechají být až do roku 2018. Prakticky to znamenalo ještě dva roky. Nevěděli jsme, proč ta náhlá změna. Najednou jsme se začali uklidňovat a věřit, že to bude dobré. Po několika měsících jsme konečně dokázali dělat svou práci, nejenom přežívat.

Co se dělo potom?

První špatné zprávy jsem zaslechla v pátek 7. října odpoledne. Malá webová stránka, která byla obvykle velmi dobře informovaná, přinesla informace o našem majiteli. Prohlásil, že nás možná zavře. Vzpomínám si na to páteční odpoledne, mluvili jsme o té zprávě jako šílení. Nicméně jsme se snažili přesvědčit sami sebe, že tohle téma není relevantní. Slyšeli jsme to přece od našich zdrojů. Jejich dalším trikem bylo, že v ten večer jsme se měli přestěhovat do naší staré kancelářské budovy mimo centrum města. Řekli nám, že je velmi drahé mít budovu v centru Budapešti a musíme se přesunout do budovy, kde jsme pracovali dříve. Měli jsme si zabalit své věci do krabic s našimi osobními čísly. Všechno bylo velmi organizované.

Nebylo vám to podezřelé?

Diskutovali jsme o té divné zprávě na webu, ale moc nás to nezajímalo. Říkali jsme si, že to nemůže být pravda. Taky jsem si sbalila věci do krabice a nechala ji na svém stole. Když šéfredaktor odcházel, řekl nám: „Vím, že je to vopruz, že musíme v neděli všichni pracovat a přestěhovat se do nové budovy, ale objednáme pizzu a oslavíme staro-novou kancelář.“

Zamčený vchod do sídla deníku, 8.října 2016. Foto: Facebook Népszabi Szerkesztőség

 

Co se stalo přes víkend?

V sobotu ráno jsem spala dlouho, protože jsem měla večerní směnu. Když jsem se probudila, na obrazovce mobilu jsem uviděla bleskovou zprávu: Vydávání novin Népszabadság bylo „pozastaveno“. A našla jsem zmeškaný hovor od svého kolegy. V tu chvíli mi bylo jasné, že už nemám práci.

Jaká byla vaše první reakce?

Okamžitě jsem zavolala svému nejlepšímu příteli v novinách a ptala se, co se děje. Odpověděl: „Jsme ve velkém průseru. Teď nemůžu mluvit. Máme krizovou schůzku ve dvě.“ A zavěsil. Přihlásila jsem se na Facebook a na chatu už byla vytvořena skupina 80 novinářů. Všichni se pokoušeli zjistit, co se stalo.

Kdo zveřejnil zprávu o pozastavení? Vaše redakce?

Vůbec. Ta zpráva byla zveřejněna v maďarské národní tiskové agentuře. Nám nikdo nic neřekl. Například naši online redaktoři začali to ráno pracovat. V šest ráno se přihlásili do systému a v 7 hodin je někdo odhlásil. Někteří lidé neměli mít přístup k e-mailům. Celý systém odstavili v 8.45. Někteří lidé dokonce volali IT oddělení, že se nemohou přihlásit, ať s tím něco udělají.  Stala se i jiná podivná věc. Přední redaktoři deníku brzo ráno jezdili po Budapešti na motorkách a doručovali novinářům dopisy přímo do schránky. Stálo v nich: „noviny i váš pracovní úvazek jsou pozastaveny.“

Co se dělo na schůzce?

Na schůzku jsme šli ve dvě. Všichni panikařili. Nikdo nevěděl, co se děje. Protože ve vyhlášení použili slovo „pozastaveno“, nevěděli jsme, jestli deník zavřeli, nebo ne. Majitelé nám řekli, že vydávání deníku na dva dny pozastavili, aby přišli na lepší obchodní model. Na vyjednávání jsme měli čas do nedělního odpoledne. Neděle je jediný den, kdy se noviny v Maďarsku nevydávají. Je to tradice.  Kdybychom se dohodli do nedělního odpoledne, mohli bychom připravit pondělní vydání. A to by znamenalo, že je všechno v pořádku. Pokud by v pondělí noviny nevyšly, je to konec. Neděle pro nás byla zlomovým bodem.

Krizová schůzka. Foto: Facebook Népszabi Szerkesztőség

Jak se vyvíjelo vyjednávání?

Snažili jsme se, ale opravdu to nefungovalo. Na Facebooku jsme viděli, že veřejnost se začíná mobilizovat k naší podpoře. Měla organizovat tři nebo čtyři protesty na různých místech Budapešti. Dohodli jsme se, že se zúčastníme protestu před parlamentem a vydali jsme k tomu i oficiální prohlášení. Protest byl organizován běžnými lidmi, našimi čtenáři, nikoli politickými stranami.

Jak to vypadalo na protestním shromáždění? Kolik tam přišlo lidí?

Přijelo několik tisíc lidí. Celé to bylo divné. My jsme neorganizovali nic. Jenom jsme stáli uprostřed davu cizích lidí a poslouchali všechny ty projevy na naši obranu. Někteří drželi sobotní, čili poslední, vydání a mávali jím ve vzduchu, někteří nás dokonce objímali.

Měli jste ještě jiné krizové schůzky?

Po protestu nám zavolalo komunitní centrum Auróra a pozvalo nás k sobě do budovy. Řekli nám, že máme k dispozici celou dolní místnost a že pivo je zdarma. Dokonce nám nabídli, že můžeme zůstat přes noc a vymyslet další kroky. Bylo to poprvé, kdy jsem přišla do Auróry.

Jak to v Auróře vypadalo?

Do Auróry přišlo přibližně 80–90 lidí. Snažili jsme se zhodnotit, co se ten den stalo. Představte si, že v pátek večer sedíte v redakci a pracujete a 24 hodin poté jste na protestních a krizových setkáních. Naprosto cizí lidé vás objímají před parlamentem a zadarmo vás nalívají pivem. V takové situaci jsme ani my sami nevěděli, kde jsme. Samozřejmě jsme se strašně opili, na což pyšná nejsem. Bylo to poprvé, kdy jsem začala plakat. A plakala jsem dobrých třicet minut. Stále jsme bojovali, ale ten večer jsme věděli, že je konec.

Proč jste plakala?

V Auróře se uvolnilo napětí ze všech událostí, které se staly během dne. Ale ten skutečný důvod byl osobnější. V redakci Népszabadság jsem prakticky vyrostla a ti lidé byli moje rodina. Lidi, s nimiž jsem pracovala déle než deset let. Když jsem začínala, bylo mi 22 a v ten večer, kdy deník zavřeli, mi bylo 31.

Byli jste první, komu se to stalo?

Byli jsme první, ale ne tak úplně. Naši noví majitelé si asi zpočátku neuvědomili, že udržet nás a udělat z nás propagandistické médium by bylo příliš drahé. Měli už dvě menší média a za třetí si nemohli dovolit platit. Nebo si uvědomili, že jsme příliš velcí, abychom z jednoho dne na druhý jen tak změnili rétoriku. A dospěli k závěru, že levnější řešení je nás úplně zavřít. Myslím, že je to součást příběhu všech velkých médií v Maďarsku.

Novináři před budovou Népszabadság. Foto: Facebook Népszabi Szerkesztőség

Jaký příběh máte na mysli?

Tento proces byl zahájen vládní stranou v roce 2011, ale stále ještě není dokončen. Její strategií je koupit médium, vyměnit šéfredaktora, vyměnit novináře a pak změnit samotnou rétoriku média. Berou si nás jednoho po druhém. Byli jsme první velké médium, které bylo zavřeno, ale ve větším měřítku jsme byli jenom součástí dlouhodobého trendu. V letošním roce zavřeli další noviny a magazín, převzali jednu televizní stanici a několik rozhlasových stanic. Orbán se nezastaví, dokud si nekoupí všechna velká média, která ho kritizují. Jeho metoda je ryze obchodní. Nejprve ovládne noviny tím, že odežene všechny inzerenty. V takových médiích nejenže neexistuje reklama od státních institucí, dané médium se dostane na tzv. blacklist – ani soukromé společnosti nemají zájem v něm inzerovat. Bez inzerce nejsou peníze. Pokud jde o velké médium, které stojí spoustu peněz, pak ho majitel raději zavře. A najednou se z ničeho nic objeví oligarcha blízký vládě a milerád ho koupí. Vymění šéfredaktora a náhle se změní i směřování celého média.

Co se stalo po zavření deníku?

Po třech až čtyřech měsících nepřetržitého boje bylo zřejmé, že je konec. Byly to tři nejhektičtější měsíce v mém životě. Každý si začal hledat novou práci. Vedli jsme společnou e-mailovou konverzaci. Když se vědělo, že je úplný konec, začaly tam přibývat dopisy od ostatních kolegů. Já jsem napsala něco ve smyslu: „Byli jste a vždycky budete moje rodina. V každé rodině je bláznivá teta nebo strýček, s kterým nechcete mluvit, protože je to extrémista. Ale rodina patří k sobě. Bez ohledu na to, jak blázniví jsou. A to samé cítím k Vám.“

Jste stále v kontaktu?

Jasně. Máme pravidelné schůzky každé tři měsíce. 8. října máme velkou vzpomínkovou akci. Loni jsme si připomenuli první výročí. Rozhodli jsme se, že každoročně budeme předávat cenu za žurnalistiku. Oceněným může být jednotlivec nebo médium, které se nejvíce zasloužilo o svobodu tisku v Maďarsku. Spojuje nás to. Nemyslím jenom těch 11 let, ale ty tři měsíce, kdy jsme bojovali za naše práva a za naše noviny. Bojovali jsme za sebe, a to nás spojilo ještě víc. Vždycky budeme spolu.

 

Investigativní centrum Átlátszó, ve kterém Anita Kömüves od roku 2017 pracuje, publikuje kauzy, v nichž jsou často zapleteni politici z maďarské vládní strany Fidesz. Nedávno tamní investigativní novináři rozkryli pozadí státních nákupů neobvykle předražených vrtulníků ze zahraničí. Figuroval v nich i český podnikatel Jan Obrman a největší tuzemská zbrojařská společnost Czechoslovak Group.

Dražší, ale nablýskané. Czechoslovak Group přeprodala Maďarům staré vrtulníky za trojnásobnou cenu

Napište nám váš názor

Váš email nebude zveřejněný