porno

Pornoprůmysl se za posledních deset let výrazně změnil. S přesunem zábavy pro dospělé na internet začalo porno generovat nový typ obětí. Ty většinou netuší, že jsou jejich videa nebo fotografie na pornostránkách volně dostupné. Dovolat se spravedlnosti ale bývá kvůli složitým firemním i finančním strukturám často nemožné.

Hanna je sympatická třicetiletá blondýna z Německa. Jednoho dne jí zavolal kamarád: „Hele, je mi to nesmírně trapný, ale asi bych si neodpustil, kdybych ti to nikdy neřekl. Našel jsem tvoje video na pornostránkách xHamster…“ Ukázalo se, že někdo nafilmoval Hannu a její sestru, pravděpodobně miniaturní kamerou schovanou pod ručníkem, když byly ve veřejné sauně, a toto video nahrál jako anonymní uživatel na pornostránky. Hanna byla v šoku. Nechápala, jak se něco takového mohlo stát. Celou záležitost proto oznámila na policii, ale tam jí řekli, že s tím nedokážou nic udělat a bude se muset obrátit na provozovatele stránky xHamster.

Oběť Hanna. Foto: dokument Wer steckt hinter der Pornoplattform?

Hannino video bylo nakonec ze stránky xHamster odstraněno. Jenže videa dalších žen natočená pravděpodobně ten samý den ve stejné sauně na pornostránkách xHamster zůstaly. Hanna správcům stránky znovu napsala: smažte tento obsah, rozhodně nejde o něco, s čím by filmované ženy souhlasily. Lidé z xHamsteru ale její žádost odmítli. Musely by jim prý napsat samotné oběti. Jenže jak se to mají postižené ženy dozvědět, že je někdo v sauně natáčel a pak to nahrál na pornostránky?

Dalším obdobným případem je Zohra (jméno jsme změnili). Na messenger jí přišla zpráva, že její fotky ukradené z osobního sociálního profilu někdo nahrál na pornostránku. Z takto získaného materiálu pak dokonce vytvořil celý porno-profil s jejím pravým jménem, místem, kde žije, a s údajnými sexuálními preferencemi. Zohra pochází z malého města a zpráva ji vyděsila. Okamžitě si začala představovat, co by se stalo, kdyby profil objevili spolužáci na univerzitě nebo budoucí zaměstnavatelé či klienti. Začnou ji považovat za pornoherečku?

Napsala správcům pornostránky a žádala, aby profil smazali. Odpověď přišla po dvou dnech s tím, že k takovému kroku potřebují scan její občanky. Požadovaný dokument poslala a pár dnů nato její profil opravdu zmizel. Opět se ale jednalo o jeden případ z mnoha. Dalších 30 dívek má bez svého souhlasu na pornostránkách xHamster podobný profil se stovkami fotografií, které jim někdo ukradl. Pět z těchto obětí to nahlásilo policii. Nic se však nestalo. Kdo jim takové profily založil, se nepodařilo nikdy dohledat. Na pornostránkách si lze tyto dívky pořád prohlížet, přičemž jejich fotografie majitelům xHamsteru neustále generují zisky. Jenže komu je vlastně generují?

Neznámí pornomagnáti

Největší poskytovatelé online porna mají skryté reálné vlastníky. Zůstávají chráněni anonymitou offshorových firem, pseudonymy a složitými finančními strukturami. Jejich jména téměř nejde dohledat, a pokud se to podaří jako třeba v případě českého pornogiganta WGCZ, nemusí to ještě znamenat, že se oběť domůže svého práva.

Takovou situaci dokládá případ Karen Hepp, oblíbené americké televizní moderátorky a matky tří dětí. Kolegové v televizi ji jednoho dne začali diskrétně upozorňovat na fakt, že její rozesmátá fotografie visí na pornostránkách v kategorii MILF (ve volném překladu – zralé ženy vhodné jako sexuální objekty). Novinářka si najala právní kancelář, aby zjistila, co se stalo, a zabránila dalšímu zneužívání své fotografie, která byla náhodou pořízena v obchodě, kde ji zachytila průmyslová kamera. Právníci označili za správce pornostránky v Česku registrovanou firmu WGCZ. Ta ale odmítla jakékoli porušení zákonů i jakoukoli odpovědnost za zneužití fotografie. Argumentovali tím, že společnost WGCZ v danou dobu tuto pornostránku neprovozovala. Soud, kde celý případ skončil, proto žalobu právníků Karen Hepp zamítl.

Problém však nespočíval v tom, že by se právníci spletli a omylem označili náhodnou firmu za pachatele. Hlavním problémem je totiž korporátní struktura firem kolem WGCZ Holding, která je tak komplikovaná, že vyznat se v ní není vůbec jednoduché. Nedokázali to ani právníci Karen Hepp a za provozovatele pornostránky proto označili špatnou firmu z pornoimpéria, jehož finanční i obchodní struktura vede z Prahy až do exotických a netransparentních destinací jako například Hongkong, kde se společnosti tohoto impéria mezi sebou navzájem vlastní.

Největší hybatelé online pornoprůmyslu toho ale mají společného mnohem víc než spletité vazby svých firem. Majitele těchto globálních impérií, takzvané pornomagnáty, je téměř nemožné identifikovat, natož je pak najít či oslovit. Vystupují pod falešnými jmény nebo pod přezdívkami a dividendy si nechávají vyplácet přes komplikovaná offshorová schémata, která jim nejen zajišťují anonymitu, ale v mnoha případech je chrání i před právní odpovědností.

Každý má svou cenu?

Kdo je to pan xHamster? Nebo pan Pornhub?

Pokud se rozhodnete dopátrat například majitele v Německu nejnavštěvovanějšího pornoportálu Hammy Media (což je provozovatel stránky xHamster), skončíte v obyčejném řadovém domku kdesi v Limassolu, což je druhé největší město Kypru. Po zazvonění otevře chlápek v kraťasech a sepraném triku. Anglicky se silným přízvukem potvrdí, že je ředitelem společnosti Hammy Media, a rychle dodá, že už odešel do důchodu. „A jak jste mě našli?“ zeptá se naší německé kolegyně Patrizie. Poté vytáhne telefon s tím, že potřebuje zavolat „šéfovi“. Po několika vteřinách hovoru vrací telefon do kapsy a odmítá se s námi nadále bavit.

Podle všeho je tento muž pouze jedním z nastrčených ředitelů, jenž má reálným majitelům a provozovatelům firem v holdingu Hammy Media zajišťovat anonymitu. „Když jsme se snažili dopátrat, kdo by mohl být opravdovým majitelem pornostránky xHamster a Hammy Media, strávili jsme týdny a týdny studováním korporátních a právních dokumentů a analyzovali jsme desítky domén a jejich správců. Po měsících náročné práce jsme se dopracovali ke dvěma ruským jménům: Oleg Netepenko a Dmitry Gusev. Pornostránku xHamster založili a dodnes ji provozují. A to skrytě, jsou schovaní za offshorové struktury a nastrčené ředitele,“ popisuje práci na odhalení identit pornomagnátů Patrizia Schlosser, která se tímto případem zabývala půl roku. „Našli jsme je jen díky tomu, že xHamster poskytuje reklamní plochu. O její prodej se stará firma, která na oko nemá s pornem nic společného. Jenže když se do dokumentů začtete, zjistíte, že provozuje všechny pornostránky okolo xHamster. Jedině tak jsme byli schopni najít, kdo vydělává na tajně natočených videích v sauně nebo na kradených soukromých fotografiích,“ vysvětluje Patrizia.

Bernard, nebo Bernd?

Podobnou zkušenost má i Nikolai Atefie z rakouského investigativního centra Dossier: „Kolegové z Tortoise Media začali svůj ‚hon na krále porna‘ jen s rozmazanou, 20 let starou fotografií muže jménem Bernard Bergemar, případně Bernd Bergmair. Ten měl být údajně většinovým vlastníkem společnosti Mindgeek, IT gigantu stojícího za Pornhubem. Nikdo nevěděl, jak vypadá ani kde bydlí.“

Bergmair vypovídal pod nepravým jménem i před americkým soudem, a to pod přísahou. Zmiňuje to žaloba 30 žen, jež se staly obětí falešných profilů na Pornhubu, kam někdo nahrál jejich fotky nebo videa. V žalobě konkrétně stojí: „Bergmair vynaložil extrémní úsilí k tomu, aby skryl nejen svoji identitu, ale i samotnou existenci. Utratil nemalé částky, aby o něm z internetu zmizely téměř veškeré zmínky. Také používal různé zkomoleniny svého jména, včetně jména Bernard Bergman. Když vypovídal v soudním sporu, který se týkal pornokanálu RedTube, lhal, že se jmenuje Bernard Bergman.“

Jak ale vysvětluje Nikolai Atefie, novinářům se jeho totožnost přesto podařilo odhalit: „Kolegové z Tortoise Media našli blog jeho manželky. A tam objevili také exif data, metadata, která u fotografií zaznamenávají například rychlost závěrky. Mohou ale také přesně určit, kde byla fotografie pořízena. V tomto případě to byl jeden dům v Londýně. Nemohli jsme si však být stoprocentně jisti, že se skutečně jedná o majitele Pornhubu Bergmaira, a proto jsme se do pátrání zapojili i my z Dossieru.“

Samotné pátrání pak Atefie popisuje těmito slovy: „Díky informacím od našich kolegů jsme se pokusili ověřit, jestli Bernd Bergmair, rakouský občan narozený v Linci, který se objevuje v obchodních dokumentech, je ten, kterého Tortoise našli bydlet v Londýně. Co se týká soukromí, jsou rakouské zákony velmi restriktivní, v podstatě je vše tajné a vůči novinářům panuje značná nedůvěra, a to zejména na venkově.“

„Nakonec se nám však jeho totožnost podařilo potvrdit, a to díky úřednímu záznamu o posledním pobytu v Rakousku a majetku, který vlastnil,“ pokračuje. „I když tento majetek, mimo jiné luxusní dům se soukromým jezerem a více než 100 hektary půdy, koupila společnost z Britských Panenských ostrovů.“

„Porno moc nevydělává“

Je tu ale ještě jedna věc, kterou mají velké online porno platformy společnou. Oficiálně totiž nikdy moc nevydělávají. Což je dáno tím, že enormní zisky mizí kamsi do komplikovaných offshorových struktur. Často, jako například v případě v Česku registrovaného WGCZ Holdingu, jde o „splácení půjčky“. 

Například Hammy Media, společnost provozující web xHamster, podle svého oficiálního účetnictví vydělalo za posledních jedenáct let slabých 778 443 dolarů (v průměru necelý milion a půl korun ročně). To se nezdá Fabianu Thylmannovi, někdejšímu majiteli kdysi největších pornostránek na světě Youporn a Pornhub.

„Existuje jednoduchý způsob, jak na pornostránkách vydělat peníze,“ vysvětluje. „Vydělává se na reklamě. Jsem si jistý, že xHamster musí mít příjmy aspoň půl milionu eur (13 a půl milionu korun). A to měsíčně,“ dodává.

Podobně je to i s bývalou Thylmannovou firmou MindGeek, která provozuje Pornhub. Až do roku 2018 měl tento porno gigant roční zisk před zdaněním nejvýš 38,3 milionu dolarů (zhruba 850 000 000 korun), přičemž čisté výnosy byly více než desetkrát vyšší. Tento nepoměr byl mimo jiné dán splácením půjčky s dvacetiprocentním úrokem.

Situace není jiná ani u WGCZ Holdingu, což je firma, která se podle českého obchodního rejstříku specializuje na „správu dceřiných firem“ a „poskytování půjček“ – neboli půjček svým dceřiným firmám, které provozují jedny z nejnavštěvovanějších online portálů s pornoobsahem na světě. V roce 2018 tento holding uvádí zisk něco přes 43 milionů korun, s pohledávkami za více než půl miliardy.

Komplikované převody zisků z tohoto byznysu proto přitahují pozornost finančních regulátorů. Americký FinCEN, tedy úřad bojující proti praní špinavých peněz a terorismu, opakovaně dostával hlášení od nejrůznějších bank o podezřelých platbách mezi firmami provozujícími online porno. Jako symptom něčeho nekalého banky považovaly například opakující se platby v dolarech těsně pod hranicí, která jinak spustí automatickou detekci podezřelé platby.

Příběhy Hanny, Zohry a Karen jsou jen několika případy, kdy se ženy rozhodly jednat a čelit tak ostudě, pomluvám, významným pohledům i narážkám. Státy se sice na pornoprůmysl snaží dohlížet, v první řadě se ale zaměřují jen na jasné trestné činy – kuplířství, praní peněz nebo dětskou pornografii. Existují ovšem další stovky obětí těchto portálů, kterým někdo anonymně zničil život a ony s tím nedokážou nic udělat. Patrizia Schlosser spolu s kolegy z STRG_F, jež o revenge porn (pornografii z pomsty) a obecně nekonsensuálním obsahu pornostránek natočila dokument, si myslí následující: „Je to ale i problém uživatelů těchto pornostránek. Často ani nevědí, že narazili na nelegální obsah, s jehož zveřejněním nedali jeho představitelé souhlas. Majitelé pornostránek tak z nás všech dělají spoluviníky.“

Autorky textu: Pavla Holcová, Patrizia Schlosser, Yannah Alfering
Autor úvodní fotografie: Flickr – CC, UN Women/M R Hasan
Tento text vznikl díky finanční podpoře Journalismfund.eu.