Kuciakovi: Janko říkával „Neděkuj, pamatuj!“

Jana a Jozef Kuciakovi žijí v nejzazší vesnici poblíž českých hranic v obci Štiavnik na severozápadě Slovenska. Bydlí v domě, kde se Jozef Kuciak narodil. Seznámili se v obchodě, kde Jana pracovala. Když se jim narodil syn Ján, vtipkovali, že si ještě pořídí Mařenku, aby je mohli posílat do lesa. Nakonec se jim kromě Jána a Marie narodil ještě Jozef. K hrobu Jána, zavražděného s Martinou Kušnírovou v roce 2018, Kuciakovi docházejí každý den. Když jsme se Jany Kuciakové zeptali, co by řekla hlavnímu podezřelému z vraždy svého syna, chvíli přemýšlela, než tichým hlasem odvětila: „Darebák!“

Jak byste se popsali? 

Jana: Obyčejní, prostí lidé. Co k tomu říct víc.

Jozef: Sám sebe člověk těžko popisuje, vždycky je lepší, když o vás mluví někdo jiný.  

Z jakých pocházíte rodin a jaké bylo vaše dětství? 

Jana: Měli jsme menší statek. Otec byl kvůli práci celý týden pryč, tak jsme pomáhali mamince. Měli jsme kozy a prasata. Bydleli jsme čtyři kilometry od našeho současného domu. 

Jozef: Měli jsme takové větší hospodářství. Tři kravky, prasátka, všechnu možnou drůbež, kachny, husy, slepice… To byla naše každodenní práce. Přišlo se ze školy a muselo se jít na pole. Tenkrát ještě nebyla taková technika, všechno se dělalo ručně.  

Jak probíhala vaše studia? 

Jana: Vystudovala jsem střední odborné učiliště. 

Jozef: Já jsem chodil na gymnázium. Tenkrát mě velmi zajímalo letectví, chtěl jsem být pilotem. Původně jsem se hlásil na vojenskou střední školu do Košic, ale nevzali mě, protože jsem měl ploché nohy. Po maturitě jsem to zkusil znovu a dostal se na vojenskou akademii do Brna. Jenže jsem nebyl zdravotně způsobilý, a ještě mi našli něco se srdcem. Takže kariéra vojáka z povolání nepřipadala v úvahu. Tehdy to fungovalo tak, že když student z vlastní iniciativy vojenskou školu opustil, musel vojenské správě zaplatit za tu dobu, co tam studoval. Dokončil jsem třetí semestr a do čtvrtého už jsem nenastoupil, takže jsem musel zaplatit asi 80 tisíc československých korun, které jsem vojenské správě postupně splácel. K tomu jsem potřeboval zaměstnání, a proto jsem nastoupil do Gabčíkova. Nejprve jsme stavěli přehrady, pak dálnice. Zkrátka přípravy staveb, injektáže.

Jano, kde jsi pracovala ty?

Po škole jsem začala pracovat v Jednotě ve Štiavniku. A tam jsme se seznámili. Pak jsem byla na mateřské, dohromady dvanáct let. Nakonec jsem nastoupila do práce ve fabrice, kde jsem vydržela až do důchodu.  

Takže láska z Jednoty?

Jana: No, jo. A odtud jsem pak šla na mateřskou s Jankem. 

Jozef: Byla velká výhoda mít známou, která pracovala jako prodavačka v Jednotě. Na to už jsme zapomněli, ale tehdy se třeba buráky dělily na čtyři části, aby vyšlo na víc lidí. A to ani nemluvím o pomerančích. 

Jana: Tenkrát jsem všechno schovávala. Sušenky Marina nebo Horalky, všechno jsem dávala stranou. 

Jak jste se tedy seznámili? 

Jozef: Nechtělo se mi stát frontu, sebral jsem kytičku, která byla ve výkladu, dal jsem ji Jance a pozval jsem ji na rande. Později jsem se dozvěděl, že tam tu kytku sama nachystala. 

Jana: Do výkladu se vždycky něco dávalo, nějaká dekorace. On si to zjednodušil. 

Jozef: A tak to s námi začalo. Ale znali jsme se už předtím.

Jana: Pamatuju si, že když mi bylo osmnáct, byla jsem na svatbě naší sousedky. Tam si mě vůbec nevšímal. Nechal mě tam sedět samotnou, jako kůl v plotě. 

Jozef: Mně bylo tenkrát dvacet pět. Zdála se mi mladá.

Jana a Jozef Kuciakovi, foto: Eva Kubániová

Do kdy s vámi bydlely děti? 

Jana: Janko s námi bydlel, dokud nedokončil osmileté gymnázium, takže do nějakých osmnácti, devatenácti let. 

Jozef: Nejdříve nastoupil na školu v Bratislavě, chtěl studovat kybernetiku. Nějak se mu tam ale nelíbilo, byl z toho nešťastný. Bál se mi to říct. Řekl jsem mu, ať si najde něco, co ho bude opravdu bavit, že to tam bude mít lepší. Rok pracoval a pak nastoupil do Nitry na žurnalistiku. 

Jana: Z té Bratislavy jezdíval domů doslova zničený.

Jozef: Nevím, jestli mu nesedl život ve velkém městě, nebo spolužáci. 

Jana: Zkrátka mu tam nevyhovovalo.

A vy jste dál vedli normální život na vesnici.

Jozef: Ano, a žijeme tak pořád. 

Jana: Kolikrát za mnou někdo přišel a povídá, co bude ten Janko dělat, když bude novinář? No, co by dělal, to co ostatní. Psát.

Jozef: Starší lidé to mysleli tak, že by měl dělat nějaké řemeslo. Měl by se postarat o rodinu, dům, zahradu.

Děti se nám narodily poměrně rychle po sobě. Postupně rostly a všichni chtěli na vysokou. Co máš dělat, říct jednomu, že nemůže? To se nedá. Je dobře, že šli studovat. 

Jana: To ano, ale s penězi to bylo horší. Kolikrát jsem si musela půjčit.

Žili jste tedy úplně normální život až do 21. února 2018, kdy se vám svět obrátil vzhůru nohama.

Jozef: Nám se ten život až tak nepřevrátil. Jen nám zůstala veliká bolest. A najednou nás všichni znali.

Jana: Na něco takového jsme nebyli vůbec připravení. Žili jsme normálním, skromným životem. 

Jozef: Ze začátku jsem se dokonce snažil všem médiím vyhýbat.

Jana: Často se mně stává, když přijede Zlatka (Kušnírová, pozn. red.) na návštěvu, že čekám, až se za ní ve dveřích objeví Janko s Martinkou. 

Jak jste se dozvěděli, že se něco stalo? (Ján a Martina byli zavraždění ve středu, pozn. red.) 

Jana: V neděli jsme jim nechtěli volat, protože měli mít manželskou nauku. Syn Jojo byl na výletě s přítelkyní a dcera Majka měla denní směnu. Říkala jsem si, že počkám, až se Majka vrátí z práce a podívá se, jestli jí nenapsali přes internet. Pak mi volala, že nic nepsali. Mezitím jsme volali Zlatce, ta už tou dobou volala na policii. Když se pak Jojo vrátil od přítelkyně, řekl nám, že se asi něco stalo. Rozhodl se, že zavolá na faru, kde měli mít nauku. Od kněze zjistil, že tam nebyli. V tu chvíli jsme začali tušit, že je něco špatně.    

Jozef: Ono to byla takové hektické. Původně jsme chtěli jet do Mači, chtěli jsme zjistit, co se děje. Janko se nám od středy neozýval. Brali jsme to tak, že má třídenní nauku někde v Bratislavě. Kněží někdy chtějí, aby si lidé při přípravě vypínali telefony. Když se neozývali ani v neděli, oblékli jsme se a vyrazili do Mači. Bylo asi osm nebo devět hodin večer, přesně si to nepamatuju. Pořád jsme měli nějakou naději, protože před domem nestálo Jankovo auto. Tenkrát jsme nevěděli, že ho měl v opravně. Říkali jsme si, že když se blíží svatba, třeba jeli ještě něco nakupovat. Snažili jsme se všelijak utěšovat. Pak nám ale zavolali, že máme dojet do Trnavy, a tam nám to řekli. Další tři dny si nepamatuju.

Jana: Byli jsme u Majky v Nitře, dokud nám nevydali těla. Mohly to být i čtyři dny.

Jana a Jozef Kuciakovi, foto: Eva Kubániová

Zároveň sa na vás asi sesypali novináři?

Jozef: My jsme byli úplně odstřihnutí. Novináři k nám, do Štiavnika, sice jezdili, ale my byli u dcery v Nitře. Jediný, kdo nás přijel navštívit, byl Daniel Lipšic. 

Ozval se vám sám od sebe? 

Jozef: Ano, našel nás a nabídl nám právní pomoc, což jsme přijali. I přesto jsme byli úplně ztracení. Jak říkám, první tři dny jsem vůbec nevnímal, co se děje, ani když jsme řešili pohřeb. Ještě nám narychlo dokončovali Janův svatební oblek, abychom ho v něm mohli pochovat.

Věřili jste na začátku, že se vražda vyšetří? 

Jozef: Byl jsem dost skeptický. Při prvním setkání s prokurátory a vyšetřovateli, což bylo asi měsíc nebo dva po vraždě, se mi všichni zdáli jako takoví mladí a nezkušení chlapci. Moc jsem tomu nevěřil. Už tenkrát se často používala fráze „skutek se nestal“. Proto jsem si myslel, že to dali mladým a nezkušeným schválně, aby se to zametlo pod koberec. Pak začaly vycházet články o italské mafii a všechno směřovalo tímto směrem. To se mi také nezdálo. Říkal jsem si, že mafie by se takto nechovala. Že by mu spíš vybuchlo auto nebo tak něco. Napadlo mě, že si vraždu mohl objednat někdo z „našich lidí“. Myslel jsem si, že si na to někoho najali. Byl jsem dost překvapený, když začalo zatýkání podezřelých. My jsme se o tom zatýkání dozvěděli ráno, volal nám to Daniel Lipšic.

Překvapilo vás, že hlavním podezřelým byl Marian Kočner?

Jozef: To mě nepřekvapilo. Napadlo mě to už tehdy, když jsem na americké ambasádě přebíral za Janka cenu in memoriam. Věděl jsem, že mu Kočner vyhrožoval po telefonu. Takže už tehdy jsem víceméně tušil, že za tím bude on.

Jak se vám s Danielem Lipšicem spolupracovalo? 

Jozef: Ze začátku jsem ho vnímal jako politika. Dlouho se totiž v politice pohyboval. A já politiky moc nemusím, to říkám veřejně vždycky a všude. Při prvním setkání mi ale řekl, že se do politiky už nikdy nevrátí, a postupem času si získal mou důvěru.  

Dostali jste nabídky i od jiných právních kanceláří? 

Jozef: Pak už ne. Ještě jsme dostali nabídku od pana Kvasnici, když oslovil Zlatu Kušnírovou. My jsme ale zůstali u pana Lipšice, přišlo mi to správné, že máme každý svého právníka.

Znali jste se se Zlatou už před vraždou? Vídali jste se? 

Jana: Prvně jsme se setkali na Jozefových šedesátinách v roce 2016. To byla Zlatka u nás. My jsme u Zlatky byli poprvé, když měla Martinčina neteř Viky křtiny. Zlata prý tenkrát povídala, že musí přijet celá rodina, protože Janko s Maťkou ještě nejsou sezdaní.

Jozef: Navštěvovali jsme se tak jednou za rok. Pak jsme byli společně na zásnubách Jana s Martinou v Gruzii. 

Jana: Tam bylo krásně. 

Sblížil vás se Zlatou tento hrozný zážitek?

Jana: Myslím, že nás to sblížilo. 

Jozef: I když jsme povahově dost rozdílní.

Zlata Kušnírová: Po vynesení rozsudku jsme všichni brečeli

Jakmile se na vás upřela pozornost médií, chodily vám také nějaké podporující nebo výhružné dopisy a zprávy?

Jozef: My nejsme na sociálních sítích, takže s hezkými, nebo naopak se zlými komentáři se nemáme jak setkat. Přišel mi jeden dopis, který mi doručili dva bezdomovci ze Žiliny. Ptal jsem se jich, kdo jim ho dal, řekli jen to, že jim někdo zaplatil dvacet eur za doručení dopisu. Hned jsem ten papír roztrhal. Byly na něm výhrůžky.

Byli jste ve Velké Mače po vraždě? 

Jozef: Párkrát jsme tam byli, ale já se tam nikdy nechtěl moc zdržovat.

Jana: Vždycky čekám, že Maťka s Jankem vyběhnou v ústrety a zeptají se, jestli si dáme kávu.

Jozef: Byli jsme tam pro jejich osobní věci. 

Se Zlatou jste se dohodli, že se dům zbourá a na jeho místě vznikne památník. Jak tento plán postupuje? 

Jozef: Plán se postupně měnil. Zlata nejprve chtěla, aby zůstala zachována alespoň část domu, aby tam zůstaly i jejich věci. Ale oni už tam žádné věci nemají. Nakonec jsme se dohodli, že dům necháme zbourat. Původně jsme tam chtěli udělat jen takový park, nic velkého. To ostatně nechceme ani teď. Ale ujal se toho Trnavský kraj, proto jsme demolici odložili, abychom tím nesvazovali ruce těm kreativním lidem, kteří na památníku pracují. Jsou do toho zapojení architekti, krajináři, takže jim necháváme volnost, to znamená, že mohou využívat i část domu. Má tam vzniknout něco, co se bude hodit do té zástavby. Má to být památník svobody slova. Jejich jména tam můžou i nemusí být. Zlata trvá na tom, aby tam byla, mně je to jedno. Ale nějaká zeleň tam být musí, má to být takové odpočinkové místo. Je na to vypsaná mezinárodní soutěž, přihlášky jsou do konce letošního dubna. V porotě jsem i já.

Co vám pomohlo a pomáhá se s tou situací vyrovnat? 

Jozef: To, že jsme spolu. I se Zlatou se setkáváme. To, že máme kolem sebe své blízké, že jsou tu s námi. 

Jana: Já na ně myslím pořád. Nemyslím na nic jiného. 

Jozef: Myslet na ně budeme pořád. Zvlášť v těchto dnech. Každý den chodíme na hřbitov. Nedá se na to zapomenout.

Co vám dělá radost? 

Jozef: Takové běžné věci. Když třeba přijede vnouček, hned to tu ožije. 

Jana: Už se těším, až v sobotu přijedou. To pak nedělám nic jiného, než že kolem nich běhám.

Jakou roli měla Martina v Jankově životě? 

Jozef: Byla první děvče, které nám představil. 

Jana: Poprvé, když k nám měli dorazit na návštěvu, si Janko musel ještě dojet něco zařídit a vysadil ji v Považské Bystrici, to je nejbližší město. Volal mi, maminko, musíš ji vyzvednout u autobusu. Já jsem se před ní styděla, ona přede mnou taky. Ale pak jsme se daly do řeči, koupily si malinovku a pomalu šly k nám. 

Jozef: Myslím, že to v jeho životě byla první vážnější známost. Měla na rozdíl od něj takovou ráznější povahu. 

Jana: Vypadala taková tichounká. 

Jozef: Vzpomínám si, že když Janko jezdil do Bratislavy, musel vstávat před šestou. A ona vždycky vstala s ním, udělala mu snídani a počkala, dokud neodjel. Pak se šla dospat.

Jana a Jozef Kuciakovi, foto: Eva Kubániová

Vyšetřování vraždy odhalilo odvrácenou stranu Slovenska. Vnímali jste, v jakém stavu je stát? 

Jozef: Vnímal to asi každý, i my. U nás se tyto špatné věci hrozně tolerují. Vždycky se říkalo, že kdo má peníze, má pravdu. Může si zaplatit právníky. O politiku jsem se nikdy nezajímal, mě zajímalo, jestli se dokážu postarat o rodinu, aby jim nic nechybělo. Nikdy jsem neměl potíže se zákonem, nikdy jsem nemusel řešit, zda u nás je, nebo není spravedlnost. Ale všímal jsem si těch malých věcí, třeba jsem se kolikrát pohádal se svou maminkou, protože když šla k doktorovi, vždycky pro něj měla připravené nějaké peníze. Říkávala, že se to musí, že se to sluší. Ono to v těch lidech zůstane. Ti, kteří kradou a dělají daňové podvody, jsou ze staré školy, učili se za komunismu. Žádné soukromé vlastnictví, všechno je všech. A kdo si víc urve, ten víc má.

Jaké jste měli pocity, když začali zatýkat soudce? 

Jozef: Po tom, co vyšla na světlo Kočnerova Threema a to, jaké měl vztahy s generálním prokurátorem, mě to nepřekvapilo. Ono už to ani nemohlo být překvapení, protože se to děje všude, i na okresních soudech. Hlavně se tam dědí funkce: kde je soudcem otec, bude jím i syn. Všichni se navzájem znají, jsou propojení. Jezdí spolu na chaty, chodí na grilovačky…

Z vyšetřování také vyplynulo, že policie fungovala jako organizovaná zločinecká skupina. Tušili jste to? 

Jozef: Čím dál tím víc se to potvrzovalo. Nedávno jsme byli v Bratislavě, protože se uzavřelo vyšetřování policistů, co lustrovali Janka a naši rodinu. 

A co z něj vyplývá? 

Jozef: To podstatné, co jsem se chtěl dozvědět, tam vůbec není. Od koho dostali příkaz? Protože nerozumím tomu, proč by měl nějaký Vorobjov lustrovat nějakého Kuciaka. V novinách o něm nikdy nic nepsal. V tom spisu se tvrdí, že Vorobjov začal spolupracovat. Jenže ty další výpovědi už se netýkají vraždy, ale kauzy Očistec. Jsem zvědavý, jak se to celé vyvrbí, neboť se to zamotává. Komplikované je to i s těmi kajícníky, kteří taky řeknou jen to, co jim pomůže, aby si zachránili krk. Nemám z toho dobrý pocit.

Přeci jen ale vražda odstartovala nějaké změny. 

Jozef: No jo, ale podívejte se, jak to zase vypadá. Lidé mají krátkou paměť. Jak můžou SMERu stoupat preference po tom všem, co se stalo?

Jaká je nálada ve společnosti?

Jozef: Jak v mé blízkosti a v rodině, tak v rodině mé ženy jsou stále lidé, kteří to nepochopili. Na novináře se nadává, že to jsou agenti a protislovenské prostitutky.

Jste z tohoto vývoje zklamaní? 

Jozef: Já až tak zklamaný nejsem. Osobně jsem žádné okamžité změny neočekával. To se nedá udělat ze dne na den. Není to záležitost jednoho nebo dvou měsíců, je to záležitost několika let, jestli se vůbec někam pohneme. Zejména když se podíváme na vztahy v policii nebo na soudech. Všechno je to o lidech, musejí přemýšlet, když si vybírají, kdo je bude zastupovat. Nic jiného nám nezbývá, než poslouchat a dávat pozor, co ten který politik říkal před dvěma lety a co říká teď.

Jak se změnilo Slovensko čtyři roky po vraždě

Kdo je pro vás Kočner?

Jozef: Kočner je velkohubý hochštapler. Celou kariéru měl postavenou na vydírání. Na to měl Zsuzsovou a kdo ví kolik dalších, aby mu sháněli informace. A pak toho využíval, na tom si vybudoval kariéru.

Četli jste Kočnerovu Threemu?

Jozef: Celou ne, ale přečetl jsem toho dost. 

Co si o tom myslíš?

Jozef: Že je to ukázka jeho přemýšlení. Nejdřív na každého získat nějakou špínu, hrát si na jeho kamaráda, a pak toho zneužít. 

Proč si Kočner myslel, že mu ta vražda projde?

Jozef: Právě proto, že tam byli Trnka, Kováčik, Bödör. Všichni na policii byli jeho známí, uměl si tam všechno zařídit. Dosud věří, že se z toho dostane. Stát se může všechno. Všechno se zpochybňuje, každá informace, nálady lidí už se také změnily. Zase v tom zůstaneme sami.

Kdyby ses s Kočnerem potkala, co bys mu řekla, Jano?

Jana: Řekla bych mu, že je… darebák!

Jozef: Kdybych se s ním setkal těsně po vraždě, asi bych se neudržel a vystartoval po něm. Teď, když to beru s odstupem, bych ho asi ignoroval. 

Nestojíte o to se s ním setkat?

Jozef: S takovým člověkem se nemám o čem bavit.

Říká se, že dění p