Koronavirus: Lágr za betonárnou

Městští policisté střeží areál zvenku, uvnitř mezi dvěma prstenci plotů ho hlídá ještě soukromá bezpečnostní agentura. Magistrát si tuhle službu zaplatil u firmy Security BSB Professional Service.

Tábor byl postaven v reakci na usnesení vlády, později nahrazené „mimořádným opatřením“ ministra zdravotnictví, podle nějž mají krajští hejtmani a pražský primátor „vyčlenit ve zdravotnických zařízeních, s výjimkou pracovišť akutní lůžkové péče, nebo v zařízeních pobytových sociálních služeb prostory pro oddělení osob, jimž jsou poskytovány sociální služby a u kterých se prokázalo onemocnění covid-19“. Původně to mělo být 60 lůžek na sto tisíc obyvatel, později díky zlepšující se epidemiologické situaci nařízený počet lůžek klesl na deset. 

Vláda ale mluví o „lůžkách v zařízeních“, nikoli o stanech střežených za dvojitým plotem. Navíc Praha je na tom ohledně útočišť pro lidi bez domova momentálně celkem dobře. Pronajala šest hostelů a další lůžka na ubytovnách, celkem je tak k dispozici zhruba čtyři sta míst. Hostely, které provozují neziskové organizace (Naděje, Armáda spásy, charita a několik menších organizací), mají vyčleněné i izolační pokoje. Proč tedy vznikl popsaný lágr?

„Je to věc náměstka Petra Hlubučka, spadá to pod něj,“ říká radní pro sociální oblast Milena Johnová (Praha sobě). „Já bych takové řešení nevolila, ale respektovala jsem ho. Mojí věcí bylo zajistit, aby tam pravidelně jezdili zdravotníci.“ Nadšený není ani další člen rady, Adam Zábranský (Piráti). „Nesouhlasil jsem s tím, nejsem z toho šťastný,“ říká. „Připadalo mi, že by se mělo najít něco lepšího než stany.“ A dodává, že ani on nechtěl kolegovi z rady do jeho pojetí izolace mluvit, protože sám má na starost bydlení, nikoli bezpečnost. Zábranský se domnívá, že vznést námitky mohla leda radní Johnová, protože pod ní patří sociální politika.

„Bohužel nemám čas, zavolá vám můj asistent,“ odmítá osobní vysvětlení radní Hlubuček. Asistent Tomáš Nakládal pak argumentuje následovně: „Je otázkou, zda je příjemnější v této roční době strávit izolaci v uzavřeném pokoji třeba na ubytovně bez možnosti pobytu venku než v komfortním stanu s vytápěním a s možností být většinu času na čerstvém vzduchu. Pobyt ve stanech je dle našich zkušeností mnohými lidmi bez domova preferovaná varianta.“

Izolační tábor s „komfortními stany“ pro bezdomovce je ale střežen, lidé jsou zde zbavení osobní svobody. „Podle Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, je osobní svoboda zaručena a platí to bez ohledu na nouzový stav,“ říká Lukáš Prnka z mezinárodního týmu právníků Frank Bold, který se současným omezením věnuje. „Zbaven svobody může být člověk jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“ Omezení kontaktů, tedy karanténu, ukládá hygienik. Předpokládá se ale, že ji člověk bude dodržovat dobrovolně. 

Teprve ten, kdo karanténu odmítá dodržet, může být zbaven svobody. Zákon ale přesně říká, jak se to má stát. Pokud je osoba držena v „ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu“, musí to být do 24 hodin oznámeno soudu a ten musí do sedmi dnů rozhodnout, zda je to v pořádku.

Shrnuto, „důvod“ pro izolaci tady je, na „způsob“ ale pražský magistrát naprosto rezignoval. Měřeno stejným metrem lidem bez bydliště a jiným občanům, městští strážníci by museli držet non stop službu u dveří každého z více než osmi tisíc momentálně nakažených lidí.

„Těm lidem je jen doporučeno, aby se tam zdržovali. Je to stejné, jako kdybyste vy byla doma v karanténě. Nikoho nelze zbavit osobní svobody,“ tvrdí Hlubučkův asistent Tomáš Nakládal do telefonu. Po upozornění, že strážníci na místě říkají něco jiného, chce otázky poslat mailem. Odpovědi na dotaz, zda o zbavení osobní svobody rozhodl soud, se vyhne: „O umístění do tohoto zařízení rozhoduje Hygienická stanice hl. m. Prahy a osoba zde umístěná je omezena na volném pohybu stejně jako každý pozitivně testovaný.“

„To je fakt strašné, svobodu nelze takhle omezovat,“ diví se realitě tábora radní Zábranský. „Kolega Hlubuček nám říkal, že ty lidi nikdo nenutí, aby tam zůstali, že se mohou jít třeba projít.“ Radní Johnová žádný jasný názor nemá. „Karanténa se musí dodržovat a jsme v nouzovém stavu,“ říká. „Netroufnu si to komentovat.“

Bezdomovec za půl milionu

Kromě rezignace na ústavní práva tábor v Troji udiví ještě jednou věcí – naprostou rezignací na efektivitu. „Náklady spojené s jeho provozem“ vyčíslil Tomáš Nakládal, asistent radního Hlubučka, celkově na zhruba 500 tisíc korun, započítal do nich vybavení postelemi, sprchami, toaletami, stravování a pití, pravidelnou dezinfekci či zdravotnickou péči. Kolik stála už víc než měsíc trvající neustálá služba městských policistů a bezpečnostní agentury, neuvedl.

Kdo si však udělá procházku na oplocenou louku, nestačí se divit. V celém areálu byl na konci minulého týdne jeden jediný člověk, za celou dobu jeho existence tu byli celkem dva lidé. 

Jediný současný obyvatel tábora, pan František, je novinářskou návštěvou potěšen. Jakmile vidí cizí lidi, nasadí si roušku a přes ní ještě umělohmotný štít. Ze vzdálenosti několika desítek metrů pak volá: „Rád vám dám svoje telefonní číslo, nudím se tady. Můžete mi klidně volat každý den.“

Do tábora se František (53) dostal vlastně náhodou. O bydlení přišel, když byl podruhé ve vězení, manželka si našla jiného partnera, přestěhovala se k němu a opustila dosavadní byt. František se o sebe ale uměl celkem postarat, v poslední době bydlel v hostelu, kde jeho známá dělala pokojskou. „Měl jsem tam zadarmo pokojík,“ vypráví. „Za to jsem jí pomáhal uklízet.“

Pak ale hostely kvůli koronaviru musely zavřít. „Neměl jsem kam jít,“ říká František. „Známá mi řekla, ať přijdu, až to zase otevřou.“ Dva dny se toulal po Praze, bez peněz a bez jídla. František pochází z osmi sourozenců, jedna ze sester mu teď nosí k bráně tábora cigarety a dětské piškoty, které má rád. Když ztratil střechu nad hlavou, prý se styděl za ní zajít.

Na ulici Františka zradilo zdraví. Má cukrovku, píchá si inzulín a najednou byl bez léku i bez jídla. S diabetickým záchvatem ho odvezla sanitka do nemocnice Na Bulovce, tam mu dělali test a zjistili, že je covid pozitivní. Po dvou dnech ho proto převezli do tábora. 

„Nevím, proč mě nenechali v nemocnici,“ říká František. „Jako by se mě štítili.“ Bylo mu jasné, že musí dávat pozor, aby někoho nenakazil. Přesto nechápal, kam a proč ho vezou. „Koukal jsem jako blázen, žádné domy kolem, večer tu fouká vítr,“ vzpomíná. Svolení s dobrovolným pobytem v trojském táboře nikdy nepodepisoval, o jeho svobodě také nikdy nerozhodoval soud. 

Pan František zdůrazňuje, že je úplně zbytečné ho hlídat, v táboře by prý zůstal i bez toho. „Přece nechci umřít někde na ulici, na to se mám moc rád. Ani nevím, kam bych šel, snad leda někam do jeskyně,“ říká. „A když jsem pozitivní, nemohu přece chodit někde po ulici, abych to neroznášel. Musím tu zůstat, když jde o zdraví.“ František si pochvaluje, že si ve stanu může zatopit, lehnout si do postele, chroupat piškoty a poslouchat rádio, které mu dal někdo z ochranky. Na druhou stranu mu vadí, že žije jako vyvrhel někde ve stanu a pod neustálým dozorem. 

Už se těší, až bude mít test negativní a bude se moci odstěhovat tak jako ostatní do jednoho z hostelů, konkrétně v ulici Na Florenci. Právě tam už bydlí druhý dočasný obyvatel tábora. František o něm ví jen to, že byl z Ostravy, jmenoval se Robin, poslední rok přežíval na Hlavním nádraží a v izolaci skončil také náhodou – test mu udělali, když šel do Všeobecné fakultní nemocnice kvůli bércovým vředům. Zda jsou mezi lidmi bez domova další nakažení lidé, případně kolik jich je, nikdo neví. „Statistiku nemáme,“ říká radní Johnová. „Věřím ale, že půjde jenom o jednotlivce. Pokud vím, tak v hostelech se nemoc neobjevila.“

Koronavirus: Vítejte v lázních, senioři

Stejným metrem

„Občané se začínají setkávat s agresivitou při vymáhání almužny,“ psal starosta Prahy 1 Petr Hejma koncem března primátorovi Zdeňku Hřibovi (Piráti) a náměstkovi pro bezpečnost Petru Hlubučkovi. Zároveň konstatoval, že u osob bez přístřeší „je patrná vyšší míra bezprizornosti a nervozity“ a vysvětloval to tím, že v centru ubylo turistů a lidí vůbec, něco vyžebrat je proto těžké.

„Bezprizornost a nervozita“ však byla daná také a možná především tím, že Praha v polovině března předčasně uzavřela zimní ubytovny v Michli a loď Hermes, z rozhodnutí vlády musely činnost ukončit i sociální služby. Lidé bez domova tak ze dne na den přišli o zázemí, na něž byli zvyklí, či o pomoc při vyřizování žádostí o sociální dávky. 

Například Francie postupovala přesně opačně – ubytovací centra, která tam využívá asi 14 tisíc osob z celkem 250 tisíc lidí bez trvalého bydliště, prodloužila kvůli koronaviru činnost o dva měsíce, tedy do konce května. 

„Rozhodli jsme se tak po konzultaci s hygienou,“ vysvětluje radní Milena Johnová předčasné uzavření ubytoven. „Podmínky byly hygienicky nevyhovující, například loď Hermes má společnou klimatizaci pro všechny prostory.“ Vzápětí město postavilo stany na Císařské louce a o něco později v Troji vedle popsaného izolačního tábora. Vzhledem k tomu, že noční teploty klesaly v březnu pod nulu, byl život ve stanech drsný. Město se ale rychle pustilo do hledání jiných možností, podařilo se mu najmout hostely a místa v ubytovnách.

Právě na březnový kolaps služeb pro bezdomovce chtěl starosta Hejma reagovat za normálních okolností nemyslitelnou restrikcí a využít nařízení „pobývat v místě bydliště“, neboli vypudit lidi bez domova z hlavního města. „Výhodou realizace takového opatření by mohlo být zásadní snížení počtu problematických jedinců v centru,“ psal a žádal, aby Praha „návrh zvážila“, případně „projednala s nadřízenými orgány“.

Spojence pro plán ale Hejma na magistrátu nenašel. „V Praze žije řada lidí, kteří mají trvalé bydliště jinde,“ říká radní Johnová. „Ti všichni by museli odjet z hlavního města, vrátit se do různých míst po republice.“ Škoda, že magistrát stejně rovný metr nepoužil i v případě karantény lidí bez domova.