„Konspirační média jsou jako sekta,“ vysvětluje bývalý člen slovenské redakce Zem a Vek

Jak se z milovníka kritického myšlení stává člověk, co utíká z takzvaných alternativních médií v době, kdy se mění v dezinformační? A proč je pro mnohé tak těžké konspirační média opustit? Rozhovor s Antonem Smataníkem otevírá témata, která jinak zůstávají skryta za oponou netransparentnosti konspirační scény.

Před jedenácti lety jste začal psát pro servery, jež bývají označované jako konspirační a dezinformační. Jak se to stalo? Co jste pro ně psal a proč?

V roce 2012 jsem se stal blogerem na stránce tv24.li, která dnes už neexistuje. Oslovil mě pozdější zakladatel Slobodného vysielače, zda bych pro ně nechtěl psát články o politice. Napsal jsem tři texty o SDKÚ (Slovenská demokratická a kresťanská únia, pozn. red.) a tři o Smeru-SD, což byly v té době nejsilnější politické strany na Slovensku. Napadlo mě, že když dám dohromady jejich kauzy a připomenu ideologie, jež zastávají, tak to možná někomu pomůže, aby je nevolil, aby se jim vyhnul. Informace o jednotlivých kauzách nebyly nikde dostupné pohromadě, daly se najít jen jednotlivě a za těch patnáct let lidé ztráceli přehled.

Byla to moje první novinářská zkušenost, ale ani dnes bych ty texty nenapsal nijak odlišně. Prostě jsem dal dohromady podklady a sepsal k nim komentář. Viděl jsem, že je o mé články zájem, byly to seriózní věci, chtěl jsem psát dál, ale nebylo kam.

O pár měsíců později vznikl časopis, který se jmenoval Zem a Vek, a tak jsem se tam přihlásil jako autor. Zpočátku Zem a Vek neměl pevnou strukturu, byl to spíš startup. V redakci tenkrát působilo jen málo kmenových autorů, jedním z nich už ale byl šéfredaktor Tibor Rostas, byl to jeho projekt.

Bude to možná znít ironicky, ale můj první článek pro ně byl o kritickém myšlení. Při jeho psaní jsem vycházel z vysokoškolských přednášek. Článek publikovali, v redakci s ním byli spokojení a nabídli mi, abych pokračoval.

Tehdy jste ještě studoval?

Ne, už jsem pracoval v IT a na psaní jsem měl čas jen o víkendech. Bylo to období po protestech Gorila (protesty po propuknutí slovenské korupční kauzy Gorila, pozn. red.), kterých jsem se účastnil. Říkal jsem si, že by bylo fajn pokusit se lidi lépe informovat, alespoň nějak přispět k posunu vpřed.

Po prvním článku jste dostal nabídku v Zem a Vek pokračovat…

Ano, přišlo mi, že moje psaní může lidem pomoci, tak jsem dal dohromady dalších šest textů, za které jsem nechtěl žádný honorář, i když mi je později všechny zaplatili. Šlo například o trojdílnou sérii o okultních kořenech nacismu založenou na podle mého názoru vynikající knize, kterou jsem četl. Pak mi řekli, že už píšu dlouho a celkem kvalitně, že bych zkrátka mohl psát pravidelně a za peníze. Po půl roce jsem se tedy poprvé osobně seznámil s redakcí a redaktory. Do té doby jsme spolu byli v kontaktu jen elektronicky. To bylo koncem roku 2013.

Proč jste vlastně chtěl psát tam? Proč ne do některého z mainstreamových médií?

Už dříve jsem psával blogy, sci-fi a fantasy povídky, které se docela líbily. Ještě se dají někde dohledat. Blog jsem měl i na webu deníku SME, ale z jejich strany tam existovala různá omezení. Proto jsem začal hledat něco jiného. Neměl jsem ovšem odpovídající vzdělání ani předchozí zkušenosti, takže šance, že mě vezmou do velkého média, byla minimální.

Začal jste tedy psát pro Zem a Vek, který byl tenkrát novým titulem a neměl žádnou publikační minulost. Jak se tento časopis v té době profiloval?

Od začátku to bylo komplikované. Redakce byla nesourodá, zpočátku až roztomile alternativní. Půlka časopisu se věnovala přírodě, komunitám, šamanismu, čínské medicíně, meditaci, józe, čakrám, nějaké články se týkaly problémů s legalizací zakázaných léčiv a podobně. S touto částí nebyl nikdy problém, zajímalo to spoustu lidí a přitom nešlo o extra kontroverzní čtení. Prostě jsme se zaměřovali na alternativní styl života.

A ta druhá část?

Ta byla mnohem problematičtější, neboť se zabývala politikou, ekonomií a byla okořeněná konspiracemi, tajnými spiknutími, spekulacemi… Všechny podobné texty byly postaveny na kritickém a negativním pohledu vůči západní společnosti. Říkali jsme si: „Jsme na Západě, tak budeme kritizovat hlavně Západ, protože mainstream to moc nedělá.“

Byla za tím ze strany vedení časopisu nějaká ideologie?

Myslím, že vedení časopisu vidělo v této orientaci spíš možnost, jak prorazit, jak vhodně zaplnit díru na trhu. Něco takového tady nikdo nedělá, takže když s tím začneme, získáme čtenáře i podíl na trhu a budeme se rozvíjet dál. Viděli to obchodně. Pokud jde o redaktory, my jsme to vnímali jako příležitost i výzvu. Chtěli jsme kriticky psát o tématech jako válka v Iráku a Afghánistánu, o pádu dvojčat v New Yorku, o válce v Libyi a Sýrii, v bývalé Jugoslávii, o moderním otroctvím v Číně a tak dále.

V tomto směru je český mainstream otevřenější než ten slovenský. Naopak pro podobný druh i obsah psaní existuje na Slovensku velký nevyužitý prostor, který nás lákal, tak jako možnost přitlačit na pilu. Což bylo ostatně oblíbené přísloví šéfredaktora Rostase – přitlačit na pilu. Poznal jsem to i na sobě. Časem vás takový přístup pomalu deformuje, radikalizuje.

Moje texty v redakci také hodně krátili, až se z nich vytratil odstup a určitá vyváženost, kterou jsem tam pracně dostával. Zároveň jsem je po úpravách už nikdy neviděl. Údajně na to nebyl čas kvůli uzávěrce…

Jak to pokračovalo? Stal jste se kmenovým autorem…

Ano, dostával jsem mzdu a příplatek za čtenost, tu jsem měl vysokou. Časopis byl ze začátku „jen“ tištěný, pak se přidala i online verze, kde jsem měl hodně prostoru, protože zpočátku psalo na web málo lidí. Připravoval jsem také podklady a komunikoval s těmi, co pomáhali časopis propagovat, rovněž jsem spravoval sociální sítě a podobně. Na poradách ale bylo pro každého velmi těžké se prosadit, šéfredaktor měl svojí představu, a byť se redaktoři mnohokrát postavili proti, on si vždy prosadil svou. Byla to taková one man show. Občas jsme se tomu smáli, byl úplně posedlý, myslel si, že ví všechno nejlíp…

Jak dlouho jste tam zůstal? 

Začal jsem někdy v polovině roku 2013 a psal do konce roku 2014. Na začátku roku 2015 mi ještě vyšly nějaké texty, ale to už jsem byl pryč. Časopis i web se za ten čas velmi změnily. Už to nebyla alternativa, ale spíš účelová propaganda. Stávalo se z toho v podstatě to, proti čemu se mělo bojovat. Jenom v obráceném gardu.

Například překlady se čím dál víc přebíraly z Russia Today. Dříve jsme od nich překládali jen pár článků. Když jsem odcházel, byla těch článků už většina. Když jsem se opakovaně ptal, proč to tak musíme dělat, odpověď byla vždy stejná: „Protože oni píšou tak, jak my chceme.“

To bylo už po anexi Krymu?

Ano, po anexi se začaly věci měnit, kvůli tomu jsem také odešel. Po událostech na Krymu a Donbasu se časopis výrazně zradikalizoval a zaměřil vysloveně prorusky. Předtím to bylo alespoň zdánlivě vyvážené, nebyl tam záměr manipulovat veřejnost. Pak už ne. Zpočátku jsme mohli šít do každého, psali jsme články kritické vůči Rusku, Číně, USA nebo EU. Potom jsme se ale stali členy pouze jednoho „tábora“ – toho proruského. Dokonce zazněla věta: „Teď jsi ve správném táboře, takže o něm přece nebudeme psát negativně.“

Správný tábor byl tedy prokremelský?

Stačilo si přečíst rozhovory s velvyslanci, které v Zem a Vek vycházely, a hned bylo jasné, na kterou stranu se jako časopis kloníme. Komu se nadržuje a do koho se šije. Publikoval se třeba rozhovor s velvyslancem Izraele, sestavený ze samých nepříjemných, agresivních otázek. Celé to bylo nastavené tak, aby z toho vyšel maximálně negativně. Na druhou stranu při rozhovoru s velvyslancem Ruska mu doslova nahrávali na smeče. Bylo to až směšné, jak mu šli na ruku. Po záboru Krymu!

Existovala nějaká placená spolupráce mezi Ruskem a časopisem?

Na to se přišlo později, někdy na konci roku 2014 a byl to i hlavní důvod, proč jsem odešel. Objevila se nahrávka rozhovoru Tibora Rostase a jeho komplice Dušana Budzaka s ruským velvyslancem, kde si domlouvali spolupráci. Téměř škemrali o peníze. Šéfredaktor a majitel Zem a Vek Rostas a majitel rádia Viva Budzak přišli ruskému velvyslanci nabídnout, že by v Zem a Vek mohli začít vycházet velmi pozitivní články o Rusku, a chtěli se domluvit na podmínkách. Zhrozil jsem se toho. Myslel jsem si, že věci, které se v tomto smyslu o nás povídají a v jiných médiích píší, jsou blbosti, ale jak jsem zjistil, byla to pravda. Proto jsem se rozhodl odejít. Byl nejvyšší čas.

Odešel jste, ale s psaním pro konspirační weby jste nepřestal.

Přešel jsem do Slobodného vysielače. Tam jsem dělal jen překlady. Chtěl jsem psát i vlastní články, ale nešlo to. Jednalo se především o internetové rádio, web měli velmi jednoduchý a na žádné blogy ani články tam nebyl prostor. Překlady a agenturní zprávy ale na webu vycházely, takže jsem dostal tři až čtyři články denně a ty přeložil, připravil je v redakčním systému a umístil na sociální sítě. Tehdy v rádiu vystupoval jako host třeba i takový Richard Sulík či Martin Klus a fungovalo to výrazně jinak než dnes. Mělo to šanci.

Jak jste získával tipy na články pro Slobodný vysielač?

Od šéfa, obvykle řekl, ať se podívám na to nebo na tamto, a pokud budu mít s něčím problém, ať řeknu, že mi dá jiný článek. Šlo zejména o americké a britské zdroje, někdy mainstream, jindy lokální média či bulvár. Většinou byly texty zajímavé, i když téměř všechny velice kritické k Západu. Občas jsem se snažil přijít s vlastním návrhem. Byla tam zpočátku nějaká snaha o vyváženost.

A ve Slobodném vysielači jste vydržel jak dlouho?

Tři měsíce.

Šlo o placenou práci? Lidé mají obvykle představu, že tento druh práce dělají nadšenci.

Ne, byl jsem normálně placený. Pak odešel jeden ze zakladatelů, který mi tvrdil, že mu ostatní spolumajitelé mluví do toho, jaké si má do vysílání zvát hosty a podobně. Spolu s ním jsem odešel i já. Nabrali nadšence, kteří to dělali zadarmo. Nač platit. Podle toho to pak i vypadalo.

Kam jste směřoval potom?

Psal jsem pár článků pro Medzicas, ale s tím jsem rychle seknul, jeden člověk z redakce, který je dnes již po smrti, mi slíbil peníze, nikdy však nezaplatil. Pak jsem působil v Konzervatívnom výberu, kde vcelku šlo o nekontroverzní témata. Tento web doslova vyráběl image Borise Kollára (politik a současný předseda Národní rady Slovenské republiky za stranu Sme rodina, pozn. red.). Tam se publikovaly texty, které ideologicky pomáhaly vytvářet jeho stranu. Vycházely hlavně články proti imigraci, což bylo téma, které tenkrát plnilo mediální prostor. Konzervatívny výber byla spíš taková šedá zóna, kam jsem vycouval z dezinformační scény a psal články na témata, která jsem si více méně sám vybral. Moc toho ale nebylo, vydali mi pár textů a tím to skončilo.

Ještě jsem udělal v Praze pohovor do slovenské verze Parlamentních listů. Pro ně jsem napsal asi pět článků, ale bylo vidět, že je to prostě bulvár a já z toho opět vycouval. Poslal jsem i nějaké staré texty do Hlavných správ. To byl zřejmý omyl. Byl jsem přesvědčený, že se mi podaří obsah těch médií vyvažovat. Jenže to nefungovalo. Lidí, kteří mysleli kriticky, bylo v této sféře už poskrovnu. To prostředí vás semele, buď vaše články kvůli nezájmu úplně zapadnou, nebo se přizpůsobíte. V těchto médiích také nejde psát objektivně, nestranně a kriticky.

Proč to nejde?

Protože čtenáři to moc nechtějí. Lidé už mají nastavené, co chtějí slyšet. Pokud bych jeden den psal proti Putinovi, druhý proti Bidenovi a třetí proti čínskému státníkovi Si, abych to střídal, byli by z toho úplně zmatení a nefungovalo by to. Tak jsem toho nechal.

Psal jsem ještě do českého časopisu Šifra, což bylo velice příjemné období, publikovali mi jeden až dva texty měsíčně. Vybíral jsem si samá alternativní a v podstatě nevinná témata na bázi filozofie, psychologie, historie, sociologie a podobně. Byla to taková šedá zóna, možná trochu ve stylu jiného českého časopisu – Epocha. Tam jsem skončil v roce 2018.

Vedle Šifry jsem ale psal i pro vědecký časopis Quark. Na Slovensku je to velmi známý odborný časopis, který jsem jako dítě doslova hltal a dodnes mě technologie nesmírně zajímá. Pořád mám nějaká čísla schovaná na půdě u rodičů. Vůbec jsem si nedokázal představit, že bych pro něj jednou mohl psát. Povedlo se a publikovali mi pět článků. Potom jsem s touto profesí skončil.

Jak vypadaly redakce, kterými jste prošel? 

Lidi, co tam pracují, lze rozdělit do několika skupin. V první jsou nadšenci, kteří mají pocit, že se o některých věcech u nás píše málo, jsou to naivní dobráci, co mají o světě idealistickou představu. Dnes už jich tam moc není. Pak jsou to lidi, kteří vidí příležitost proslavit se, vydělat si peníze nebo získat politické body. Do další skupiny patří ztroskotanci, co neuspěli v jiných médiích. Všude je odepsali a tohle jim zbylo. A nakonec jsou tam jedinci, kteří jsou opravdu mentálně mimo.

Co byste vzkázal těm, kteří uvažují, že začnou psát pro konspirační a dezinformační weby?

Dezinfo webům bych se naprosto vyhnul. Pokud nemáte správné nastavení, nemáte šanci. Články vám bude redakce blokovat, ořezávat, budou vás šikanovat, a pokud se tomu nepřizpůsobíte, velice rychle se vás zbaví. Mají agresivní a jednorozměrné myšlení. Dnes by pro ně mohl psát jedině opravdový blázen nebo agent.

Co pro vás znamená nebo představuje šedá zóna?

Špatně se to definuje… Šedá zóna přebírá některá témata dezinfo scény, ale snaží se je zpracovat kvalitnějším způsobem, který připomíná mainstream. Nebo mainstreamová témata naopak zpracuje úplně na hraně. Moje představa o působení v médiích se týkala právě takové šedé zóny. Podobnou práci bych snesl.

A jak tedy s odstupem hodnotíte tuto specifickou mediální scénu?

V podstatě to dnes funguje jako sekta. Došlo mi to na konci roku 2014, když jsem seděl sám v hledišti divadla, před začátkem besedy Zem a Veku a poslouchal takovou kakofonii, prazvláštní hudbu. První hosté teprve přicházeli. V tom okamžiku mi to došlo. Za fenoménem takzvané alternativy stojí psychologie. Je to skoro jako sekta a oni si přišli pro svoji pseudo informační emocionální drogu. Čím déle v tom jedete, tím těžší je odejít. Většina „členů“ si nedokáže přiznat, že byli oklamáni. Proto se v tom plácají dále. Pokud chce někdo bojovat s dezinfo scénou, měl by se zamyslet nad metodami, jež využívají sekty, a podle toho zvolit nástroje boje. Pravdivé informace nepomůžou, protože v tomto prostředí hrají hlavní roli emoce.