První tři dny soudního líčení k případu vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové měla možnost kromě desítky akreditovaných novinářů ze Slovenska i ze zahraničí sledovat také veřejnost. V pondělí 13. ledna přivedla čtveřici obžalovaných s pouty na rukou do soudní síně u Specializovaného trestního soudu v Pezinku ozbrojená eskorta s kuklami přes tváře. V čele několikametrového průvodu šla objednavatelka vraždy Alena Zsuzsová, která si před shlukem kamer a fotoaparátů zakrývala tvář sešitem. Se vztyčenou hlavou následoval střelec Miroslav Marček a za ním shrbený řidič Tomáš Szabó. Na konci eskorty „uličky hanby“ se objevila pro média nejvíce přitažlivá tvář Mariana Kočnera, údajného mozku operace této organizované skupiny.
Otevírají se dvoukřídlé dveře. Z dálky je slyšet pravidelné cinkání pout na nohou obžalovaných. Fotografové mají pouze pět minut, aby nafotili či natočili jejich tváře. Během procesu je to zakázané stejně jako vyhotovování snímků soudců, prokurátorů a obhájců. Obžalovaní usedají na pravou stranu sálu a vůbec poprvé mají možnost podívat se do očí rodičům zavražděné dvojice na opačné straně soudní síně. Cvakání fotoaparátů utichá v momentě, kdy se ozve: „Prosím, vstaňte, přichází soudní senát.“ Tříčlenný senát na čele s předsedkyní Ruženou Sabovou poté zahajuje hlavní líčení.
Prokurátor přečte žalobu a soudkyně vyzývá obviněné, aby k ní zaujali stanovisko. Mají tři možnosti: nevinný, vinný nebo nepopírá spáchání skutku. Obžalovaní se vyjádří podle očekávání médií. Všichni prohlašují svou nevinu, kromě zabijáka Miroslava Marčeka, který se k činu přiznává v plném rozsahu. Soudkyně Marčeka poučí, že jeho přiznání je neodvolatelné.
Bezcitně
Hlavní líčení přerušuje předsedkyně senátu jen výjimečně. V odpoledních hodinách se přistupuje k výpovědím obžalovaných. Soud rozhodl, že je vyslechne jednotlivě a za absence ostatních obžalovaných.
„Chci se omluvit poškozeným za újmu, kterou jsme jim způsobili. Nic nedokáže nahradit to, co jsme jim vzali. Jsem si vědomý toho, co jsem udělal. Mrzí mě to,“ začíná svou výpověď bývalý voják Miroslav Marček. Vzápětí přejde k detailnímu popisu vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Od zadání objednávky přes sledování mladého novináře až po osudnou noc.
„Vzhledem k tomu, že jsem zaklepal na dveře a neměl jsem na tváři kuklu, nebylo možné jen tak odejít,“ odpovídá bez jakýchkoliv emocí nevzrušeně na otázku, proč zabil i Kuciakovu snoubenku. Pár metrů od vraha přitom sedí zlomení rodiče a poslouchají detaily přípravy i samotný průběh popravy svých dětí.
Výpověď Marčekova bratrance Tomáše Szabóa je odlišná. Podle obžaloby bylo jeho úkolem Marčeka odvézt do Velké Mače a takto se podílet na vraždě. Szabó s návštěvou vesničky na jihu Slovenska souhlasil. Byl tam prý ale za účelem koupě motorky Babeta. Na otázky obžaloby pak odmítá odpovědět. Oba právníci poškozených se shodují, že Szabóova výpověď byla účelová a nepravdivá.
Marčekovo přiznání obžalobě nijak nepomáhá propojit vykonavatele s koncovým objednatelem. O existenci Aleny Zsuzsové Marček nikdy neslyšel.
Kočnerova volavka Zsuzsová rovněž není moc výřečná. Chce vypovídat až po svědectví Zoltána Andruskóa, který se k vraždě přiznal v samostatném procesu a soud stanovil jeho trest ve výši 15 let.
Zsuzsová mluví o Marianu Kočnerovi pouze jako o svém dobrém příteli: „Pan Kočner si u mě žádnou vraždu neobjednal. A nikdy se nechoval tak, že by někomu fyzicky ublížil.“
Kočner uplatnil své právo nevypovídat. Jediné, k čemu se přiznal, bylo držení pár kusů střeliva bez povolení.
Slzy Aleny Zsuzsové
„Chtěla bych se zeptat obžalovaných: Kdo jim dal právo sáhnout na životy našich dětí? Také mají děti, dcery…“ se zlomeným hlasem začíná svědčit matka zavražděné Kuciakovy snoubenky, Zlata Kušnírová. S východoslovenským přízvukem chrlí jednu větu za druhou. Po detailnímu popisu dne vraždy a o