Přecházím Náměstí SNP v Bratislavě a míjím památník Veřejnosti proti násilí. Pod známým kamenným „véčkem“ je několik fotek Jána a Martiny a stovky svíček. Lidé se zastavují a nechápavě kroutí hlavami. Je dvacátý první únor 2019 a vlastně prožívám déjà vu toho dne, kdy jsme se dozvěděli, že Ján s Martinou byli zavražděni.
Stejně jako loni jdu do redakce Aktuality.sk. Svíčky na stolku před recepcí hoří a opět mám ten samý pocit, že znovu prožívám to samé jako před rokem. Vystoupím po schodech do prvního patra. Oproti vzpomínkám se přece jen něco změnilo. Chybí tu policista, co si na židli před vstupem do redakce četl časopis. Nikdo se mě proto podezřívavě nevyptává, kdo jsem a za kým jdu. Přes prosklené dveře vidím, že téměř celá redakce je v černém, smuteční nálada ale nepanuje. Charismatický šéfredaktor Peter Bárdy vtipkuje a baví celou redakci.
Usedáme ve stejné místnosti jako loni. Bárdy je tentokrát uvolněný a pohotově odpovídá na všechny dotazy. Zdá se, že je už slyšel tisíckrát. „Trochu jsem doufal, že po vydání knížky se už nebude nikdo na nic ptát. Vždyť jsme tam všechno napsali. Ale rozumím tomu, taky jsem novinář,“ zasměje se a na mé dotazy klidně odpovídá dál: „V tyto dny dostáváme kvanta otázek. Běžně strávím čtyři hodiny denně při rozhovorech a má práce stojí. Je to těžké, ale dlužíme to Jánovi a jeho rodině.“
Někteří lidé jsou nenahraditelní
Jeden by řekl, že po takové pozornosti médií redakce otupěla a s tragédií se vyrovnala. „Vůbec si nemyslím, že jsme vyrovnaní. Spíš si myslím, že nám víc dochází, co se tehdy stalo. První týdny a měsíce po tragédii jsme si uvědomovali, že nám zavraždili kámoše, postupně jsme začali chápat, že nám zavraždili kolegu, a následně jsme si uvědomili, že nám zavraždili i skvělého analytika. Byla to taková tři stádia, kterými jsme procházeli. Nedokážeme se s tím jen tak vypořádat, ale některé věci musíme vyřešit. Musíme najít někoho, kdo by dělal práci jako Ján. I přesto, že máme v redakci nové a velice šikovné posily, v podstatě až tři lidé nahrazují Jánovu práci. Život nám zkrátka ukazuje, že někteří lidé jsou nenahraditelní, a to nejen jako lidé, ale i jako profíci.“
Ačkoliv pozornost i podpora čtenářů vůči redakci Aktuality.sk po vraždě jejich kmenového novináře narostla, podle šéfredaktora to zase tak spektakulární nebylo. Mladou redakci již předtím sledoval hojný počet čtenářů. Peter Bárdy vidí největší změnu naopak v zájmu o investigativní žurnalistiku. „Řekněme si to na rovinu, do Jánovy vraždy investigativa nepatřila mezi to nejpopulárnější z naší žurnalistiky. Věnovali jsme se jí i v minulosti, lidé to ale přehlíželi. Nebyla pro ně přitažlivá. Jánova vražda ovšem důležitost investigativní a datové žurnalistiky postavené na faktech pozvedla. Lidé nám věří, že to děláme upřímně, tedy ne v zájmu vyšší čtenosti či pro větší peníze.“
V redakci mají interní dohodu, že článkům souvisejícím s loňskou vraždou se věnují pouze okrajově a pečlivě si vybírají, co budou publikovat. Slovenská policie několikrát kritizovala média za publikování uniklých dokumentů z vyšetřovacího spisu. Média se bránila tím, že v případě vraždy novináře jednala ve veřejném zájmu. Peter Bárdy se na tento problém dívá optikou osobní zkušenosti: „Nepřežil bych, kdyby za mnou za dva roky přišel prokurátor a řekl, že díky článkům, které jsme zveřejnili, se jim nepodařilo potrestat viníky.“ Tlaku veřejnosti na vypátrání viníků se redakce snaží napomáhat tím, že publikuje témata, na nichž Ján Kuciak před svou smrtí pracoval. Šéfredaktor tak hrdě podotýká, že všichni v redakci se na těchto kauzách chtějí podílet, což se stalo jakousi osou jejich pracovního zaměření.
Odmítám víc truchlit
Psychické vyčerpání je přesto citelné. I po roce jsou v redakci Aktuality.sk fotky Jána, plakáty a placky #allforjan a tucty nedávno vydaných knížek o životech Jána a Martiny. Mrtví jsou všudypřítomní a nelze je přehlédnout. „Začínáme se sami cenzurovat. Když visí na hlavní stránce Jánova fotka, nemohu se na ni už ani podívat. Proč tam není raději něco jiného?” ptá se šéfredaktor podrážděně kolegů. Ti ale namítají, že to tam být musí… „Ne, nemusí! (…) Není to pro nás jednoduché. Když jdu do práce, vidím obličeje Jána i Martiny na Náměstí SNP a vždy se otočím k hořícím svíčkám. Nebo když jedu ze Žiliny, zastavím se na hřbitově ve Štiavniku, kde je Ján pochovaný. Mám ho v hlavě každý den, ale už odmítám víc truchlit. Nejde přitom o neúctu vůči Jánovi, ale už jsme z toho unavení. Neustále se nás ptají, zda pokračujeme v Jánově práci. Samozřejmě, vždyť to byla naše společná práce. Všichni jsme sem přišli dělat investigativu a není to tak, že s Jánem investigativní novinařina skončila. Není čas na to, abychom jen plakali a lamentovali. Samozřejmě, že tady bude s námi dál, ale my musíme jít také dál. Nejspíš by nám dal facku, kdyby to bylo jinak.“
Slova o soudržnosti redakce nejsou jen nějaké průpovídky. Kolem čtvrté hodiny odpoledne se redakce vyprazdňuje. Její členové se společně účastní vzpomínkového pochodu, který organizují aktivisté z hnutí Za slušné Slovensko. Organizátoři překonali loňskými protesty historický rekord Slovenska v počtu účastníků demonstrací. První a hlavní požadavek zopakovali i rok po vraždě: „Nezávislé vyšetření vraždy Jána a Martiny“. Výroční setkání znovu zaplnilo náměstí. Bratislavského shromáždění se podle odhadů organizátorů zúčastnilo 25 000 lidí. Kromě hlavního města památku Jána a Martiny uctili i v dalších 35 slovenských městech a v 23 světových metropolích.
„Umlčet média je první krok k zavedení diktatury nebo jiné formy autoritářského státu. Uděláme vše pro to, aby se to nestalo,“ řekl na pódiu čtvrtečního vzpomínkového shromáždení v Košicích Arpád Soltész.
Investigativní naděje pro Slovensko
Právě zkušený novinář Soltész se s Jánem setkal v deníku Hospodárske noviny. Potkávali se pak na poradách, kde Ján už tehdy vynikal analytickým myšlením. Jánova a Martinina vražda se Soltésze velmi dotkla. I on měl pocit, že jeho popravou by investigativní novinařina neměla skončit. Se šéfredaktorem Aktuality.sk Petrem Bárdym a s investigativní novinářkou Zuzanou Petkovou se proto rozhodli na podzim 2018 založit Investigatívne centrum Jána Kuciaka (ICJK).
„Slovensko bylo jedinou zemí ve středoevropském regionu, kde takové centrum dosud neexistovalo. Pavla Holcová chtěla, aby podobné centrum založil Ján. On byl na Slovensku první, který v tomto novinářském oboru spolupracoval mezinárodně, i díky tomu produkoval zcela mimořádné výsledky. Byl v tom natolik dobrý, že právě to se mu stalo osudným. Kdyby Jána nebyli zavraždili, je skoro jisté, že podobné centrum by rozjel právě on. V daném okamžiku se na to ale ještě necítil, možná by se do toho pustil za rok za dva,“ vysvětluje Arpád Soltész.
Zrod samotného centra ovšem nebyl snadný. Dva zakládající členové, Peter Bárdy a Zuzana Petková, nemohli být kvůli časové a manažerské vytíženosti v jiných médiích plnohodnotnými členy. Soltész se ale myšlenky nechtěl vzdát: „Rozjíždělo se to velmi pomalu a komplikovaně, nakonec do celého procesu vstoupila i Pavla Holcová, která nám zpočátku pomohla, a myslím si, že bez ní by se centrum nikdy nestalo funkčním. Dnes je členkou správní rady,“ říká Soltész o těžkých začátcích.
Založení ICJK oznámili 8. ledna 2019 a momentálně má 3 členy. Arpád Soltész je ředitelem, Katarína Jánošíková prozatím jedinou novinářkou, Nikola Gajdošová pečuje o fundraising a organizační řízení.
„Neměl jsem žádná očekávání. Myslel jsem si, že stačí přijít do centra jednou za dva týdny na dvě hodiny a zkontrolovat, jestli všechno klape. Bylo to naivní,“ zasměje se sám sobě Soltész a pokračuje: „Doufal jsem, že to bude mnohem jednodušší a že bude méně organizační práce, méně diskuzí s lidmi. Pak jsem pochopil, že pokud chceme od lidí podporu, a nemyslím jen tu finanční, je potřeba s nimi mluvit a vysvětlovat jim naši vizi. Byl jsem příjemně překvapený, kolik lidí a firem je ochotných nám poskytovat zdarma služby, které jsou mnohdy otázkou naší budoucí existence. Například máme přístup k datům FINSTAT (data o firmách, o jejich účetnictví a jiné ekonomické údaje – pozn. redakce), které jsou alfou a omegou investigativní žurnalistiky. Oni nám dokonce nabídli práci svých vlastních analytiků, s nimiž můžeme provádět konzultace. I této formy podpory si nesmírně vážíme. Jsme malý tým, ale s velkým potenciálem.“
Do budoucna by chtěli redakci rozšířit o další novináře, vše ale závisí na podpoře čtenářů a finančních zdrojích. Stejně jako ostatní partnerská investigativní centra v Evropě i Soltész odmítá zpoplatnění obsahu anebo možnost reklamy. „Zvolili jsme jiný model financování, než mají velké redakce. Nechceme nikomu konkurovat, chceme spolupracovat. Velice potřebujeme naše slovenské kolegy, jednak abychom se vzájemně podporovali, a taky se budeme snažit publikovat informace s jejich pomocí,“ zdůrazňuje spolupráci mezi médii Soltész.
Projevem respektu je naše práce
Jediná píšící novinářka Katarína Jánošíková se na fundraisingových a organizačních věcech centra nepodílí. Je to bývalá reportérka RTVS, která vidí svou novou investigativní roli jako velkou výzvu: „Šli jsme do naprostého neznáma. Ze zpravodajství jsem byla zvyklá, že všechno běží velice rychle. Tady jsem měla někdy výčitky, že jsme za měsíc nevydali ani článek. Ale postupně jsem pochopila, že to tak rychle nepůjde. Investigativní věci nevznikají ze dne na den, ani z týdne na týden. Naše práce je také obrovská zodpovědnost vůči novinařině jako takové ale i vůči tomu, jak se naše centrum jmenuje.“
Ačkoli jméno Jána Kuciaka bude nedílnou součástí existence prvního investigativního centra na Slovensku, v kanceláři redakce nevidím ani sebemenší zmínku o něm nebo jeho fotku. „Jeho jméno je opravdu velmi silný symbol a zároveň nás i zavazuje,“ vysvětluje tuto absenci ředitel Soltész, „nechceme ho ale používat pateticky nebo se za něj schovávat. Proto jsme si řekli, že tady v centru nebudeme mít žádné Jánovy fotky ani podobné sentimentální dekorace. My víme, kdo jsme a co děláme. Nám to stačí. Projevem respektu a úcty má být naše práce, nikoliv jeho obličej na plakátě.“
Pětadvacetitisícový dav se kolem sedmé večerní hodiny na bratislavském Náměstí SNP rozprchne, pokračují už jen vytrvalci v jednom podniku, kde Aktuality.sk organizují diskuzi pod názvem Rok poté. Na pódiu se střídá ředitel Národní protizločinecké jednotky NAKA Branislav Zurian, investigativní novinářky Zuzana Petková a Monika Tódová a jeden z hlavních organizátorů protestů Za slušné Slovensko Juraj Šeliga. Přibližně třicetiminutové diskuzní bloky oddělují nejznámější slovenští rappeři. Debaty se nesou v atmosféře Bárdyho odpoledního příslibu, že se nebude truchlit, a moderátoři i hosté tak bilancují rok velkých změn. Změn, na jejichž počátku stála lidská tragédie, která může znamenat novou naději pro spravedlivější Slovensko.
Tento text si můžete číst díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.