„Matte, sál je obsazený zatím jen asi z třetiny. Pokud to nebude alespoň polovina, v pondělí si můžeš sbalit věci,“ žertuje ředitel OCCRP Drew Sullivan. „Prosím tě, můžeš s tím přestat a nesledovat pořád jen čísla? Nechci to vědět,“ rozčiluje se režisér Matt Sarnecki a odchází si před hotel zakouřit. Do premiéry dokumentu The Killing of a Journalist na největším festivalu dokumentárních filmů v Severní Americe Hot Docs v Torontu zbývá jeden den.
Do Toronta jsme na premiéru filmu o vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové přiletěli koncem dubna a ve srovnání s jinými velkými produkčními společnostmi v malém týmu. Režisér Matt, dva ředitelé OCCRP, tedy zmíněný Drew a Paul Radu, hlavní producentka Signe Byrge Sørensen z Final Cut for Real a my dvě z redakce investigace.cz, Pavla Holcová a autorka tohoto textu.
- O čem je dokument The Killing of a Journalist?
Naše malá skupinka je po cestě do multiplexu zmoklá a promrzlá, kanadské jarní počasí se neptá, zda zrovna nejdete na velkou a očekávanou premiéru. Zvláštní pocit vyvolává i postávání v koktejlových šatech v obrovském nákupním centru. Místo červených koberců tak jedeme eskalátorem do nejvyššího patra, kde se nachází promítací sál. Třímilionovým Torontem významný filmový festival nijak extra nerezonuje.
Napjatě stojíme v kroužku a předstíráme, že nikdo z nás není nervózní. Přesto se každou chvíli někdo podívá na hodinky a nahlas zjišťuje, zda už pouštějí do sálu. Ptám se Matta na jeho pocity, ten se však otáčí a řekne, že si jde koupit knížku. V něčem je to přece jen výhoda, účastnit se festivalu v nákupním centru.
„Jsem strašně nervózní. Jako vždy před premiérou. Nejhorších je posledních deset minut. Nemá to vůbec žádný racionální základ, ale bojím se, že se například neobjeví titulky nebo se něco stane s obrazem,“ přemýšlí nahlas Signe, i když podobných filmových premiér zažila již několik desítek.
Drew opět kontroluje počet volných sedadel. „Zaplněná je více než polovina. Je tam zhruba pět set míst k sezení,“ říká. „Jak víš, kolik je v sále sedadel? Neříkej, že jsi to počítal,“ zeptám se a začneme se všichni smát. Ředitel OCCRP přikývne a zamíří ke stánku s popcornem a colou. Je přece Američan a bez popcornu se tady do kina nechodí.
„Abych řekl pravdu, vůbec nejsem nervózní, spíš se těším, že konečně ten film uvidím na velkém plátně. Ještě nikdy jsem jej takto neviděl, hlavně s pořádným zvukem. Na druhou stranu ale uznávám, že trošku nervózní přece jen jsem. Bojím se, že se to lidem nebude líbit,“ říká Matt po návratu z knihkupectví a v ruce přitom svírá poslední bestseller doporučený novináři z The Washington Post.
V pět večer konečně začínáme. Režisér Matt Sarnecki vystoupí před sál zaplněný z dvou třetin a mluví o tom, jak na filmu pracoval více než dva roky, a také poděkuje publiku za jeho zájem i svému filmařskému týmu v Evropě. „Doufám, že se vám film bude líbit, a zůstaňte na krátkou diskusi po filmu. Přivezli jsme z Evropy zajímavého hosta,“ zakončí tajemně svou úvodní řeč. Zajímavý host sedí vedle mě v zelených šatech, ty samé šaty má na sobě i v jedné z klíčových scén dokumentu.
„Nejlpší film, jaký jsem v životě viděl“
Film běží a my sledujeme i diváky a jejich reakce. Zmocňuje se mě obava, o které nikdo z nás předtím nahlas nemluvil. Co když to lidé v Kanadě nepochopí? Příběh, který se odehrává před jejich očima, je přece tak vzdálený a surrealistický, proč by mu měli uvěřit? Tak jako jsme nevěřili ani my, když se to tenkrát skutečně stalo.
Hned v prvních minutách projekce lidé kroutí hlavami, překrývají si tváře nebo jen tiše vzdychají. Všechny tyto reakce jsem čekala. Ale pak se začnou smát. Smích? Ano. Bývalý premiér Robert Fico a jeho tisková konference je jim k smíchu. Pochopili to. Pochopili to víc, než jsme si mysleli.
Publikum udrží svou pozornost po celé dvě hodiny promítání. Otázky, zda dokument nebyl moc dlouhý a komplikovaný, utne obrovský aplaus. Líbilo se jim to! Diváci tleskají hned u prvních titulků, jež běží na závěr. Z naší skupinky tak viditelně opadnou obavy a nervozita.
Na řadu přichází diskuse po filmu a avizovaný tajemný host. Hned na první otázku z publika, zda zná zdroj, který nám předal policejní spis, Pavla Holcová odpovídá: „Ano.“ V sále zavládne ticho, moderátorka ani diváci ještě neznají Pavliny stručné odpovědi. Zvyknou si ale velmi rychle, když na další dvě otázky následují rovněž jednoslovné odpovědi. Publikum se zasměje a je jasné, že si Pavlin styl oblíbili.
„Byl to nejlepší film, jaký jsem v životě viděl, mockrát děkuji.“ Máme radost, i jiné reakce jsou podobně pozitivní. Když vycházíme ze sálu, lidé děkují za naši práci a blahopřejí. Je to zvláštní pocit, na který novináři nejsou moc zvyklí.
„Cítím obrovskou úlevu, diváci byli velmi soustředění. Například i to, že se smáli ve správných momentech, je důležité. Ve filmu jsou pasáže, kde lidé cosi říkají, ale z jejich obličeje můžeme vyčíst něco úplně jiného. Myslím, že publikum přesně pochopilo, co jsme jim chtěli ukázat,“ shrne naše pocity spokojená producentka.
Ještě se naposledy fotíme s plakátem festivalu Hot Docs a za deště to vyrážíme někam oslavit. V kanadské hospodě, kde fanoušci hlučně prožívají utkání play-off v NHL, působí naše skupinka ve slavnostních šatech jako pěst na oko.
Matt se u piva svěřuje, že je to už jeho druhý film o zavražděném novináři a mohlo by to stačit.
„Emocionálně je to strašně vyčerpávající. Nechci být tím, komu volají kolegové, když zemře další novinář. A už vůbec nechci, aby byli další novináři zabíjeni. Každopádně je to pro mě ale obrovská úleva, že jsme to dotáhli až sem. Děkuji vám všem,“ popisuje svoje pocity Matt, s každým si jednotlivě připije a osobně mu poděkuje.
Z kanadského pohledu vzdálené Slovensko se v Torontu ozve hned další ráno. „Marek Para jde do vazby,“ říkám Pavle, když se probudíme a přečtu si zprávu o obvinění známého advokáta, mimo jiné i obhájce Mariana Kočnera, z činnosti ve prospěch zločinecké skupiny organizované okolo oligarchy Norberta Bödöra. „Cože? To abychom začali přepisovat závěrečné titulky Mattova filmu každý měsíc,“ zasměje se Pavla a píšeme tuto zprávu kolegům z naší malé torontské skupiny.
Autorka textu: Eva Kubániová
Autor úvodní fotografie: Redakce investigace.cz
Tento text vznikl díky podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podporujte naši práci.