Majetky známých ruských oligarchů a politiků na sankčních seznamech jsou v Česku zmrazené. Ne všichni vlivní Rusové ale na sankčních seznamech jsou. Mapu českého majetku těchto lidí nyní přináší redakce investigace.cz, která identifikovala politiky a podnikatele s vazbami na sankcionované firmy. 

K tomuto tématu jsme vydali podcast Odposlech:

Redakce investigace.cz zjistila, že většina známých jmen ruských oligarchů z katastru a obchodního rejstříku zmizela – svůj majetek stihli před válkou a sankcemi buď skrýt, či prodat. I nadále tu ale zůstávají lidé napojení na sankcionované entity nebo politici zapletení do korupčních kauz. V Česku vlastní nemovitosti i schránkové firmy, které mohou sloužit například na převody peněz. Řada politiků přepsala svůj majetek na své příbuzné.

„V České republice podniká poměrně velké množství ruských občanů a ne vždy to znamená něco nekalého. Zároveň je samozřejmě jasné, že je tady také řada firem, které slouží jako krytí nebo pračka na špinavé peníze,“ řekl redakci investigace.cz mluvčí Bezpečnostní informační služby Ladislav Šticha.

Přečtěte si

KremRule

Přinášíme mapu českého majetku lidí, kteří jsou napojeni na Kreml a sankcionované firmy i osoby. Data pocházejí od The Anti-Corruption Data Collective, serveru Munscanner a rupep.

Data z českého registru skutečných majitelů pro redakci investigace.cz stáhla a analyzovala organizace Anti-Corruption Data Collective, sdružující datové analytiky, novináře, akademiky a experty na veřejnou politiku.

Medailonek vznikl v rámci mapování majetku ruských vlivných osob a klíčových spolupracovníků prezidenta Vladimira Putina v Česku, kterému se v redakci dlouhodobě věnujeme. Pokud se chcete podílet na dalším mapování českého majetku lidí, kteří drží Putina u moci, podpořte nás. Jakákoliv částka nám velmi pomůže. Děkujeme.

The post Mapa majetků politicky exponovaných osob z Ruska appeared first on investigace.cz.

Alexey Moldavantsev podle Služby bezpečnosti Ukrajiny (SBU) vedl okupační policii v Nové Kachovce v Chersonské oblasti na jihu země, která unášela a mučila civilisty. Redakce investigace.cz zjistila, že muž obviněný z páchání válečných zločinů drží padesátiprocentní podíl v brněnské společnosti STEEL QUEEN. Firma podle jednatelky „nic nedělá“, její poslední dostupná závěrka ale ukazuje milionové pohledávky a závazky.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Do obydlí Tamily M. z vesnice Korsunka v Chersonské oblasti vnikli únosci 15. září 2022, zavázali jí oči a proti její vůli ji převezli do budovy nelegální policie dosazené Rusy v Nové Kachovce. Tam ji bili a mučili elektrošoky. O měsíc dříve unesli na to samé místo Olgu L. Mučili ji elektrickým proudem a bili tak brutálně, že jí vyrazili zuby. Podobný osud potkal i další ukrajinské civilisty.

Za únosy podle Služby bezpečnosti Ukrajiny (SBU) stojí vedení okupační policie v Nové Kachovce v čele s Alexeyem Moldavantsevem a dalšími pětadvaceti osobami. Jde nejen o Rusy, ale i o Ukrajince, které tato policie naverbovala.

Podle soudních dokumentů si oběti měli vybírat na základě jejich proukrajinských postojů nebo podezření ze spolupráce s ukrajinskou armádou. Cílem únosců bylo pod fyzickým i psychickým nátlakem získávání informací o ukrajinské armádě a zastrašování civilistů.

Násilí okupantů na civilistech mapovala organizace Human Rights Watch již v červnu 2022. „Mučení, nelidské zacházení, stejně jako neopodstatněné zadržování a protiprávní věznění civilistů patří mezi zjevné válečné zločiny, které jsme zdokumentovali, a ruské úřady musí takové zneužívání moci okamžitě ukončit a uvědomit si, že za ně mohou být a budou hnáni k odpovědnosti,“ uvádí Human Rights Watch. Komise OSN v roce 2024 zjistila, že Rusové na okupovaném území popravili desítky civilistů.

Právě Alexeye Moldavantseva Ukrajina viní z mučení celkem sedmi lidí, přičemž číslo může být ve skutečnosti ještě vyšší – ukrajinské soudní dokumenty zmiňují, že šlo o systematickou činnost zaměřenou na tamní obyvatelstvo.

Firma v Brně 

Jak zjistila redakce investigace.cz, zmíněný Alexey Moldavantsev je společníkem v brněnské firmě STEEL QUEEN.

Data z českého registru skutečných majitelů pro redakci investigace.cz stáhla a analyzovala organizace Anti-Corruption Data Collective, sdružující datové analytiky, novináře, akademiky a experty na veřejnou politiku.

Moldavantsev ve firmě drží padesátiprocentní podíl od roku 2004. Dalším společníkem je Alexander Lyushin, což je ruský politik za krajně pravicovou Liberálně-demokratickou stranu Ruska (LDPR), kterou tehdy vedl populistický nacionalista Vladimir Žirinovskij. Když firmu v roce 2004 kupovali, Lyushin již byl členem LDPR a pracoval jako konzultant a zástupce ředitele ve firmě nabízející správu firem.

Moldavantsev byl v té době policista v Moskvě, kde později také vedl jeden z moskevských okrsků a v médiích se proslavil tím, že bojoval proti korupci uvnitř policie. V rozhovorech mluví třeba o kradení aut, přičemž z databáze ukradených vozidel záznam zmizel, jakmile pojišťovny vyplatily patřičnou částku.

Jednatelkou brněnské firmy STEEL QUEEN je od roku 2007 žena původem z Ukrajiny. „Pracovala jsem tehdy v hotelu a tam mě oslovili dva Rusové, jestli bych jim nepomohla s tím, že bych odevzdávala daňová přiznání. Jeden z nich říkal, že mu umřela manželka. Ta firma nic nedělá. Chci se toho ale zbavit, moje žádost už dva roky leží u soudu,“ řekla jednatelka společnosti redakci investigace.cz. „Tehdy byly věci úplně jinak, byla to jiná doba,“ říká poté, co jí redaktorka sdělila, že jeden ze společníků je v Ukrajině obžalován z válečných zločinů.

Z veřejně dostupných zdrojů není možné zjistit, k čemu firma slouží. Do roku 2004 uváděla jako předmět podnikání výrobu betonových výrobků. Poté, co se Lyushin s Moldavantsevem stali společníky, změnila předmět podnikání na zastavárenskou, hostinskou a realitní činnost.

Že firma působí jako prázdná schránka, samo o sobě nic neznamená. Samotná neaktivita firmy není protiprávní. V Česku bylo podle Dun & Bradstreet společností, které nevykazovaly žádnou činnost, v březnu 2022 přes sto tisíc – zhruba pětina všech firem.

V AML (Anti-Money Laundering, opatření proti praní peněz) praxi se ovšem takzvané schránkové společnosti považují za rizikové tehdy, když nevykazují skutečnou ekonomickou aktivitu, nemají běžné provozní náklady, nezveřejňují úplné účetní dokumenty nebo existují hlavně jako nástroj k převádění peněz. Takto je popisuje i odůvodnění české AML vyhlášky.

Ve sbírce listin chybí u firmy STEEL QUEEN účetní závěrky za většinu let existence firmy. Za poslední dvě dekády je zveřejněna jen závěrka za rok 2001, kdy ještě firma neměla ruské majitele, a za rok 2022. Ukazuje téměř totožné krátkodobé pohledávky a závazky v řádu šesti milionů korun. Z dokumentu ale není zřejmé, komu firma dluží, kdo dluží jí ani proč.

„Pokud společnost dlouhodobě neodevzdává státu své účetní závěrky, a tedy nenechává stát nahlížet do svého fungování, je třeba hledat příčinu tohoto problému. Zároveň ale v jediné zveřejněné účetní závěrce vidíme, že společnost dlužila necelých šest milionů korun, a přitom sama někomu půjčila podobnou částku. Podobné kroky jsou pak typické pro společnosti, které jsou nebo byly součástí schémat praní špinavých peněz,“ řekl redakci Marek Chromý z Transparency International.

Redakce investigace.cz se Alexeye Moldavantseva pokusila kontaktovat, zprávy však zůstaly bez odezvy. Redakce se také pokusila získat informace u Krajského soudu v Brně, kde je společnost zapsaná, do vydání článku ale jejich tiskové oddělení neodpovědělo.

Přečtěte si

Česká spojka v ruské pračce

Česká republika dlouhodobě figuruje v kauzách praní peněz. Šlo například o kauzu Troika Laundromat, kdy jsme společně s novináři z OCCRP zdokumentovali podezřelé platby z Ruska, Ázerbájdžánu a dalších zemí, které souvisely s Českou republikou, ve výši přes šest miliard korun.

Redakce investigace.cz v rámci dalšího projektu, FinCEN Files, zjistila, že přes schránkové firmy Českem prokazatelně protekly miliardy korun. Uniklé dokumenty potvrdily fakt, že se Česko stalo jedním z evropských center, kde se perou peníze z Ruska – ať už ukradené zkorumpovanými úředníky z ruského státního rozpočtu, z vytunelovaných firem, nebo z úplatků pro celníky.

Také česká sekce Transparency International v srpnu 2022 publikovala analýzu, v níž poukázala na to, že se v letech 2014–2016 dostaly do Česka v přepočtu tři miliardy korun z Ruska. Jako nástroj na převádění peněz byly používány schránkové firmy. Analýza odhalila vazby finančních převodů na vlivné ruské oligarchy.

The post Válečný zločinec v Česku spoluvlastní firmu s ruským politikem appeared first on investigace.cz.

Příběhy čtyř ukrajinských civilistů vězněných Rusy se v mnohém liší. Jeden byl zadržen pouze na den, kdežto ostatní na několik týdnů či měsíců. Jiný se dostal domů poté, co jeho žena zaplatila výkupné. Dalšího po měsících v ruské vězeňské kolonii propustili při výměně vězňů. Jejich zážitky přesto něco spojuje, a to otřesná míra brutality, s jakou s nimi zacházeli ruští vojáci. Příběhy zajatých ukrajinských mužů přinesl ukrajinský investigativní web Slidstvo.info.

Varování: Článek obsahuje popisy sexuálního násilí a znásilnění.

Když Viktora Soldatova odvedli k výslechu, ruští vojáci mu řekli, že se bude moci brzy vrátit domů. Propustili jej po devíti měsících, během nichž ho mučili natolik, až se pokusil o sebevraždu.

Ve svém vyprávění vzpomíná, jak ho hodili na stůl. „Čtyři z nich mě drželi — dva za ruce, dva za nohy. Stáhli mi trenýrky a začali mě šťouchat do hýždí, nevím čím, asi gumovým obuškem. Byl jsem v tak zoufalém stavu, že jsem už nic nechápal.“ Pak mu prý řekli: „Víš, co ti uděláme? Všichni dohromady a každý zvlášť?“

Soldatov pracoval jako správce IT v přístavní továrně v jihoukrajinském Chersonu. Zadrželi ho v srpnu 2022, několik měsíců poté, co Rusové dostali pod svou kontrolu velkou část tohoto regionu. Soldatov dosud nepochopil, proč se právě on stal terčem útoku. Zdálo se mu, že se vyšetřovatelé soustředili spíše na jeho mučení než na získávání informací. „Moje odpovědi na jejich otázky je nezajímaly,“ říká. „Ať jsem odpověděl cokoli, na výsledek to nemělo žádný vliv.“

Po jeho propuštění byla velká část Chersonské oblasti během ukrajinské protiofenzívy osvobozena. Teď se však zdá, že podpora Západu je nejen nedostatečná, ale i nejistá, a průběh války se tak opět obrací ve prospěch Moskvy, popisuje Slidstvo.info. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj proto varuje před obnovenou ruskou ofenzívou, osvobozené oblasti se totiž mohou znovu dostat pod ruskou okupaci. Mezitím se objevují další a další příběhy o utrpení, kterému jsou vystaveni ti, kdo se ocitli v područí Rusů.

Násilí

Soldatov byl jedním ze čtyř mužů z Chersonské oblasti, s nimiž ukrajinský partner OCCRP, Slidstvo.info, vedl rozhovor po jejich zadržení okupanty. Všichni čtyři jsou civilisté, jeden z nich se však po začátku invaze připojil k místní domobraně a další dva byli aktivní v podzemním odboji proti ruské nadvládě.

Muži popsali novinářům, jak krutě byli mučeni. Jejich ruští věznitelé je vystavovali stresovým situacím, waterboardingu a častému bití. Existuje ale ještě jeden způsob mučení, o němž se v ukrajinské společnosti tolik nemluví. Všichni čtyři uvedli, že čelili sexuálnímu násilí, včetně elektrických šoků na genitáliích, znásilňování různými předměty a výhružek kastrací.

Mnoho detailů z výpovědí jednotlivých mužů nelze nezávisle ověřit. Se všemi příběhy však byli seznámeni ukrajinští prokurátoři, kteří novinářům potvrdili, že příběhy, jež jim bývalí zajatci vyprávěli, odpovídají tomu, co oznámili orgánům činným v trestním řízení. V jednom případě bylo vydáno předvolání k soudu pro údajného pachatele, třiadvacetiletého ruského vojáka. Další tři kauzy jsou nadále vyšetřovány.

Přečtěte si

Investigativní novinářka Jekatěrina Fomina: Soucítím s ruskými vojáky, ale jejich zločiny mají být vyšetřeny

Prokuratura uvedla, že případů sexuálního násilí na ukrajinských mužích ze strany ruských okupačních sil bylo zaznamenáno 101, z toho 50 v Chersonské oblasti. Počet je však značně podhodnocený, podle odborníků se muži často zdráhají sexuální násilí nahlásit. „Tento typ násilí je pro Rusy nástrojem, jak dosáhnout toho, co chtějí, a přeživším bude zároveň nepříjemné o tom mluvit, budou to dělat co nejméně,“ říká Ihor Děmjaňuk, vedoucí sekce vyšetřování válečných zločinů z policejního oddělení Chersonské oblasti. „Mluvit o tom je ale důležité, aby celý svět viděl, co se v naší zemi, na okupovaných územích, děje.“

Ruská vláda popírá, že by se její vojáci na Ukrajině dopouštěli válečných zločinů.

„Samozřejmě jsem křičel“

Kněz Serhij Chudinovič je dlouholetým aktivistou za nezávislou Ukrajinu. Když byla země v roce 1990 ještě sovětskou republikou, jako teenager byl prý zatčen za vyvěšování žlutomodrých ukrajinských vlajek v okolí svého rodného města severně od Chersonu.

Poté, co v roce 2022 Chersonskou oblast obsadili Rusové, se jeho kostel stal v hlavním městě regionu důležitým centrem odporu, kde se vyměňovaly potraviny, služby, léky nebo pohonné hmoty. Chudinovič si myslí, že právě proto se na něj Rusové zaměřili. „V kostele jsem neměl žádné zbraně, ani tam žádné být nemohly. Ale dělali jsme věci, které oni považují za nebezpečné… Ukrajinský kněz motivoval ukrajinského vojáka.“

Z kostela ho údajně odvedli muži, kteří tvrdili, že jsou od „nové policie“. Jeho farníkům řekli, že kněze vedou na „čtyřicetiminutový rozhovor“. Nasadili mu na hlavu čepici a stáhli ji přes oči, aby neviděl, kam míří. Cílem byla policejní stanice.

Přečtěte si

Rusko: Potřebujeme nejtalentovanější zločince

Zpočátku se věznitelé nechovali moc tvrdě. Snažili se jej přesvědčit, aby jako vůdce místní komunity přispěl svou autoritou k ruským snahám získat si místní obyvatelstvo na svou stranu, měl k tomu využívat humanitární pomoc. Přesněji řečeno rozdávat k životu potřebné věci a lidem tvrdit, že pomoc pochází od Rusů.

„Není snad dobré konat dobro?“ ptali se ho. „Jsem křesťanský kněz, jak bych mohl říct, že není dobré konat dobro? Řekl jsem, že to samozřejmě dobré je…“ Rusové s ním chtěli natočit i propagandistické video. „Přikývl jsem,“ prohlásil Chudinovič, „ale nesouhlasil jsem… Řekl jsem jim, že i kdybych takové video natočil, nikdo mi neuvěří. Možná jsem to neměl říkat. Pak to začalo být ostřejší.“ Jeho věznitelé ho brutálně zbili.

„Požádal jsem je o vodu, dali mi vodku,“ vzpomíná kněz a popisuje, jak mu strčili nádobu s vodkou k ústům a nutili ho pít. „Myslel jsem, že to je voda, ale byla to vodka. Možná ani ne vodka, ale zředěný alkohol.“

Když ani poté nechtěl spolupracovat, donutili ho, aby se svlékl. „Stál jsem tam bez oblečení, pak vzali obušek a snažili se mi ho strčit do řitního otvoru. Samozřejmě jsem křičel.“ Nakonec se zeptali, zda podepíše papír o spolupráci – svolil.

Přečtěte si

Svědectví z Andrijivky: Ruský voják přiznal popravu civilisty v Ukrajině

Než únosci Chudinoviče propustili, přinutili ho natočit propagandistické video, na němž musel říct, že se s Rusy setkal dobrovolně a nečelil žádnému fyzickému ani psychickému nátlaku. Byl zadržen na jeden den, ale mučení, kterému byl vystaven, jej stále pronásleduje. „Jakmile slyším ruštinu, zrychlí se mi tep.“ Po propuštění se knězi podařilo z okupovaného Chersonu uprchnout.

„Psychicky mě zlomili“

Třiatřicetiletý podnikatel Oleg, jenž nechtěl zveřejnit své celé jméno, byl v zajetí sedmnáct dnů. Stejně jako Chudinovič upoutal pozornost Rusů svým proukrajinským aktivismem. Jako majitel místní kavárny poskytoval vodu a další zásoby pro účastníky protestního pochodu namířeného proti „rusifikačním“ snahám okupačních sil v Chersonské oblasti. Jednoho dne ho z kavárny odvedli ruští vojáci, načež jej dvě hodiny mlátili.

Olegovi věznitelé po něm požadovali identifikování účastníků protiruských demonstrací. „Pořád jsem křičel, že nikoho neznám, a skutečně jsem je neznal,“ vysvětluje. „Žádal jsem je, aby mě pustili domů, protože mám malé dítě. Také jsem je prosil a navrhoval jim, aby si nechali moje auto jako výkupné.“

Podezření Rusů navíc vzbudil terminál na kreditní karty, který v Olegově kavárně zabavili. Přístroj měl na zadní straně nálepku „Made in USA“. Podle kavárníka to okupanty přesvědčilo, že jde o špionážní zařízení. „Několik dní jsem jim musel stále dokola vysvětlovat, jak funguje provádění bankovních plateb prostřednictvím terminálu.“

Rusové mu také vyhrožovali, že před ním znásilní jeho ženu, pokud jim neprozradí jména organizátorů protestů. „Hrozili, že mého malého syna hodí do Dněpru. Nebo ho dají do ruského sirotčince.“

Přečtěte si

Ukrajinci zůstávají vlídní i po všem, co se jim stalo, říká novinářka, která píše o bombardovaných vesnicích

Jeden den Olega mučili hodinu a půl elektrickými šoky na genitáliích. „Ani se mě na nic neptali, jen mě mučili,“ říká. „Shodili mě ze židle. Pak mě nahého položili na stůl…“ Následně prý zavolali dalšího muže, kterému říkali „Úchyl“. Do místnosti vešel výstřední, hrubý Rus.

„Okamžitě mi začal říkat, že jsem jeho děvka a podobně. Pokusil se mě znásilnit,“ vypráví Oleg. Vše bylo údajně doprovázeno smíchem násilníka i ostatních přítomných Rusů. „Pokoušel se o to asi patnáct minut. Pak se rozčílil, že mu to nejde. Začal mě kopat do hýždí, do genitálií.“ Oleg měl celé tělo pokryté černými modřinami. Násilník mu nakonec vrazil do konečníku pero. Potom jej Rusové ze stolu shodili a odtáhli do cely.

Sedmnáctý den věznění byl Oleg propuštěn. Na radu několika přátel jeho žena věznitelům za manželovo propuštění nabídla a zaplatila sto tisíc ukrajinských hřiven (v přepočtu 60 tisíc korun). Podobně jako v případě kněze Chudinoviče Rusové Olega, než odešel domů, donutili natočit propagandistické video. „Psychicky mě zlomili, stále nejsem tím člověkem, kterým jsem byl,“ popisuje v rozhovoru a dodává: „Mám noční můry, ve kterých mě pronásledují lidé v uniformách a maskách.“

Ukrajinec uvedl několik důvodů, proč se o svůj příběh podělil. Řekl, že chce, aby pachatelé byli potrestáni a svět se také dozvěděl, co se děje pod ruskou okupací. „Další důvod, proč tak podrobně vysvětluji, co se mi stalo, je následující: chci, aby se ozvali i ostatní, kteří něco obdobného také prožili… Protože díky tomu jsou naše hlasy silnější.“

„Dělo se to skoro každý den“

Volodymyr, který rovněž nechtěl zveřejnit své celé jméno, strávil v rukou Rusů téměř rok. Spolu s dalšími se tento bývalý policista v den invaze připojil k ukrajinským silám teritoriální obrany. Cherson ale rychle padl a on strávil měsíc ukrýváním zbraní a pozorováním pohybu ruských jednotek. Potom jej zajali. Pokusil se o útěk, ale chytili ho a zbili, až byl sotva při vědomí.

Přečtěte si

Šéfka ruského exilového média Meduza o útoku spywarem Pegasus: Dnes napadli mě, zítra napíchnou vás

„Použili nějaké kleště,“ vzpomíná Volodymyr. „Mačkali mi v nich genitálie a hrozili, že mi je uříznou. Také vyhrožovali, že si vezmou pero a znásilní mě. Celou dobu používali kriminálnický žargon. To se dělo v Chersonu, v prvních dnech po mém zadržení. Dokonce v prvních hodinách.“ O měsíc později Volodymyra převezli na Ruskem okupovaný Krym a poté do vazební věznice v ruské Voroněži. I tam ho bili a vyhrožovali mu sexuálním násilím.

Volodymyr si vysvětluje takové mučení především tím, že bylo účinné a v duchu ruské kultury, která podle něj respektuje jen násilí a moc. „Je to země právě s těmito hodnotami, abyste tam dokázali svou tvrdost, musíte ukázat, že můžete bezmocnou osobu stejného pohlaví donutit k sexuálnímu aktu. Je to úplný gulag. Historie toho, jak vybudovali svou zemi, stojí jen na vězení s odpovídající násilnou mentalitou. Je to Rusko. Co na to říct?“

Obnovení důstojnosti

Anton Drobovič, šéf ukrajinského Ústavu národní paměti, zdůrazňuje důležitost vyšetřování válečných zločinů, i když se vyhlídka na spravedlnost zdá být vzdálená. 

„Měly by se vyšetřovat konkrétní případy konkrétních lidí,“ říká Drobovič. „Zločinci musejí být nalezeni a postaveni před soud. A pozůstalí musí vědět, že konkrétní pachatel bude potrestán. Jde o obnovení spravedlnosti a důstojnosti.“

Díky Olegovým vzpomínkám ukrajinští prokurátoři identifikovali několik ruských vojáků podezřelých z účasti na jeho týrání. Když reportéři webu Slidstvo.info dva z nich kontaktovali, muži jakýkoli podíl na mučení popřeli a zavěsili telefon.

Autorstvo textu: Yana Korniichuk (Slidstvo.info), Anna Babinets (Slidstvo.info), Ilya Lozovsky (OCCRP)
Autorka překladu: Mahulena Kopecká
Zdroj úvodní grafiky: James O’Brian (OCCRP)

The post Znásilnění, elektrické šoky, hrozby kastrací. Čtyři ukrajinští muži popisují mučení v ruském zajetí appeared first on investigace.cz.

V srpnu roku 2022 vydala redakce ruského investigativního webu iStories, která sídlí v Praze, svědectví o válečných zločinech, jež spáchala ruská armáda během okupace ukrajinské vesnice Andrijivka nedaleko Kyjeva. Investigativní novinářce Jekatěrině Fomině se povedlo vypátrat a získat přiznání vojáka Daniila Frolkina, který zavraždil ukrajinského civilistu na rozkaz svého velitele. Začátkem letošního roku se v provládních ruských médiích objevily zprávy, že ruské úřady proti Fomině zahájily trestní řízení ve věci šíření fejků o ruské armádě. Hrozí jí tak až deset let vězení. Podle podporovatelů Kremlu novinářka vojáka vydírala, aby získala jeho přiznání.

Ruské úřady proti tobě zahájily trestní stíhání kvůli šíření fejků, tedy lživých informací, o ruské armádě. Nelituješ toho, že ve filmu i v článku o událostech z Andrijivky vystupuješ pod vlastním jménem a je vidět tvoje tvář? Spousta tvých kolegů používá k psaní textů o válce smyšlená jména.

Uvědomuju si, že psát pod vlastním jménem představuje velké riziko. Na druhou stranu ručím vlastním dobrým jménem a svou pověstí za kvalitu a pravdivost textu. Hned na začátku války byla redakce IStories v Rusku prohlášena za nežádoucí organizaci. Spolupráce s takovou organizací znamená pro novináře možnost, že proti němu bude zahájeno trestní řízení. V prvních chvílích jsme nevěděli, co máme dělat, a tak jsme všichni psali anonymně. Pak ale přišla Buča. Potom, co jsem získala svědectví z Buči a Irpině, jsem si uvědomila, že tyto příběhy chci vydat pod vlastním jménem. Pokud bych to neudělala, stále bych zůstávala rukojmím ruského režimu, a to i přesto, že jsem uprchla do svobodné Evropy. Ruský stát by mi vzal právo být sama sebou a mluvit vlastním jménem.

Bylo to tedy jakési politické gesto?

Nevím, zda politické, spíš lidské. Cítila jsem, že moje jméno poskytne článku a filmu mnohem větší váhu a dosah a díky větší pozornosti ze strany veřejnosti bude tento případ konečně prošetřen. V Ukrajině došlo k tolika válečným zločinům, že místní úřady nemají dostatečné kapacity, aby všechny vyšetřily. Navíc je Frolkinův případ důležitým důkazním materiálem pro budoucí mezinárodní tribunál, který bude jistě potřebovat podrobná svědectví toho, kdo za tyto zločiny nese odpovědnost.

Naším cílem nebylo pouze splnit novinářskou povinnost, ale současně ukázat potenciálním ruským vojákům, kteří teprve zvažují uzavření smlouvy o vojenské službě, a také jejich rodinám, co je na frontě skutečně čeká.

A to se povedlo. Navzdory internetové cenzuře se film dostal daleko mimo vaši čtenářskou základnu, k obyčejným Rusům, co jinak liberální média nečtou.

Ano. V době vydání filmu měl náš kanál na YouTube zhruba 300 tisíc sledujících, a naše filmy dosahují až osmi milionů zhlédnutí. YouTube je totiž jedinou sociální sítí, která není v Rusku zablokovaná a kam se člověk dostane bez využití VPN (služba, která chrání anonymitu uživatele a obchází geografické blokování, pozn. red.). Algoritmy YouTube nejsou ovlivněné ruskou cenzurou. Film o dění v Buči vidělo obrovské množství náhodných lidí – obyčejných Rusů, kteří by se na naše stránky nikdy nedostali.

Takže když někdo do ruského YouTube zadá heslo „mobilizace“, ve výsledcích se objeví i investigativní videa iStories?

Přesně tak. Naopak když budete heslo „mobilizace“ hledat přes Yandex, naše stránky se tam neobjeví vůbec – ve výsledcích vyhledávání budou pouze provládní média. Těsně po tom, co Putin vyhlásil mobilizaci, jsme si všimli velkého skoku ve sledovanosti u investigativních videí týkajících se Buči. Lidé, jimž válka do té doby připadala vzdálená, najednou chtěli vědět, co je čeká na frontě, a šli se podívat na náš kanál. Když jsem na podzim minulého roku pracovala na příběhu o ruských dezertérech, kteří utekli z vojenské služby, narazila jsem na vojáka, jenž se údajně rozhodl k dezerci poté, co viděl naše videa. Díky nim pochopil, že ho využívají jako „krmivo pro děla“ a že na tomto principu funguje celý systém.

Na druhou stranu se pod videi objevují i komentáře zpochybňující autentičnost a pravdivost výpovědí vojáků.

Nemám iluze o tom, že až všichni Rusové uvidí naše filmy, hned jim to otevře oči. Spousta lidí i po zhlédnutí filmů pochybuje, zda jsou pravdivé, nebo hledá pro jejich obsah alternativní vysvětlení. Podle mě je ta pravda ale tak hrůzostrašná, že si ji odmítají připustit. Je strašlivé si připustit, že jejich jménem se dějí tato zvěrstva.

Uplynul rok a půl od momentu vydání příběhu z Andrijivky. Nezestárl na pozadí druhého roku války?

Domnívám se, že je pořád aktuální – i přestože území, kde se námi popsané válečné zločiny udály, je dnes osvobozeno. Velká část ukrajinského území se ovšem pořád nachází pod ruskou okupací. Události, které jsem popsala, se staly v průběhu pouhého jednoho měsíce okupace ruskou armádou, ale mohou sloužit i jako příklad toho, co se dnes pravděpodobně děje na stále okupovaném území.

Přečtěte si

Svědectví z Andrijivky: Ruský voják přiznal popravu civilisty v Ukrajině

Podle jednoho z mých zdrojů z Andrijivky jeden ruský velitel, který nechával mučit civilisty, stále působí na okupovaném území a možná dává svým podřízeným podobné rozkazy. V Andrijivce bylo zavražděno 13 lidí a my známe vraha jen jednoho člověka, ale takových vesnic jsou v Ukrajině stovky. Tento investigativní materiál bude aktuální, dokud se všechny případy válečných zločinů neprošetří.

Je to vůbec v silách ukrajinských úřadů?

Od lidí v Andrijivce vím, že ukrajinská policie nemá kapacitu pátrat po všech vrazích, proto do spisů často uvádí, že za vraždu je odpovědný ruský ministr obrany Šojgu nebo Ruská federace. To ale pozůstalým nestačí. Otec jedné z obětí v Andrijivce, s nímž jsme stále ve spojení, tento postup odmítá a tlačí na úřady, aby dohledaly konkrétního vojáka zodpovědného za smrt jeho blízkého. Chce znát jméno konkrétního člověka. Pro příbuzné je velmi důležité nejen znát jméno vraha, ale i vědět, za jakých okolností zemřel jejich blízký, zda během smrti trpěl. Tato nevědomost na pozadí celkové nejistoty z toho, kdy a jak válka skončí, je pro lidi nesnesitelná.

Co se pak vlastně stalo se samotným Frolkinem, když jste jeho přiznání zveřejnili?

V době, kdy nám poskytl rozhovor, byl už sedmým měsícem na frontě. Chtěl vypovědět smlouvu o vojenské službě. Jeho nejbližší kamarádi z vojenské jednotky, v níž sloužil, všichni zahynuli – v rozhovoru mi vyprávěl, jak těla svých kamarádů odtahoval z bojiště. Smlouvu ukončil v srpnu 2022, ale v září začala mobilizace a Frolkin se znovu ocitl v armádě. Jenže nevím, zda se přihlásil dobrovolně, či pod tlakem.

Myslíš, že ho mohli vydírat tím, že půjde do vězení kvůli rozhovoru, který ti poskytl?

Byl skutečně pod tlakem. Vím, že v Chabarovsku, kde jeho vojenská služba probíhala, rozvěsili po stěnách jeho fotografie – měl se stydět za to, že šíří „fejky“ o armádě. Na konci roku 2022 jsme zjistili, že proti němu bylo zahájeno trestní řízení ve věci šíření dezinformací.

Takže to nebylo trestní řízení kvůli tomu, že zabil civilistu, ale kvůli tomu, že šíří nepravdivé informace?

Ano. Soud probíhal v Chabarovsku a na soudní zasedání překvapivě nepřišel žádný novinář. Požádali jsme proto jednu tamní novinářku, která pak navštívila několik otevřených zasedání. Soud však většinu svých jednání uzavřel pro veřejnost i novináře, byť to ve skutečnosti odporuje zákonu. Podle našich informací se v průběhu zasedání soudce ani nesnažil zjistit, zda skutečně došlo k vraždě – prokurátor zase usiloval pouze o to, aby dokázal, že Frolkin šířil dezinformace. Předvolali jeho velitele a další vojáky z jeho jednotky. Cílem procesu bylo očistit čest armády – tedy vyvrátit tvrzení, že ruští vojáci v Ukrajině rabovali domy nebo vraždili civilisty.

Samotný Frolkin se nějak bránil? Mohl třeba říct, že jsi ho donutila k tomu, aby se přiznal k vraždě?

To je právě to, co tvrdí prokremelská média. Ale není to samozřejmě pravda a Frolkin nic takového během soudu ani neřekl. Je však podivné, že prokurátor navrhl 7 let odnětí svobody, ale soud nakonec dospěl k podmíněnému trestu v rozsahu 5,5 let, a Frolkin tak zůstal na svobodě. V Rusku se téměř nikdy nestává, že by soud vynesl rozsudek, který by šel pod hranici návrhu prokurátora.

Připouštíš, že mladý voják mohl uzavřít dohodu s vyšetřovateli?

Nevylučuju ani tuto možnost. Nezapomínejme, že situace v Rusku se blíží stavu diktatury a lidé jsou tam rukojmí státu. Obzvlášť se to týká těch, co zastávají veřejné, státem placené pozice, například lékaři, úředníci nebo vojáci. Tito lidé nemají právo na názor odlišný od oficiální pozice Kremlu.

Mohli ho vydírat tím, že ho znovu pošlou na frontovou linii. Frolkin strávil v Ukrajině pět měsíců, takže se do toho pekla určitě nechtěl vrátit. V okamžiku, kdy mu prokurátor navrhl 7 let vězení, se spojil se mnou a požádal o pomoc – potřeboval sehnat advokáta, neměl žádného kromě toho, kterého mu zajistil stát – což v Rusku znamená, že takový advokát je pouhá formalita. Do té doby možná ani netušil, že by se mohl dostat do vězení kvůli nějakým fejkům.

Jinými slovy neměl žádný promyšlený plán?

Většina jeho rozhodnutí, jež následovala po rozhovoru s doznáním vraždy, byla ovlivněna emocemi a psychickým traumatem, které získal na frontě. Když jsem se ho zeptala, zda si uvědomuje, co může následovat po jeho přiznání, odpověděl, že chce zachránit co nejvíc vojáků před tím, čím sám prošel.

Ve filmu je vidět, že s ním upřímně soucítíš. Emoce jsou pro investigativní novináře tabu, neboť jsou často spojovány se subjektivitou. Jak sama vnímáš tuto hranici mezi empatií a objektivitou? 

Nevidím v empatii problém, dokud neovlivňuje výsledky investigativní práce novináře, což se v daném případě nestalo. Samozřejmě mám city; povahově jsem humanistka a pacifistka a tato válka je pro mě naprosto nepřijatelná. Ve filmu jsou vidět emoce, protože jde o skutečné živé záběry, kde v reálném čase reaguji na výpovědi. Je to autentický záznam naší investigativní práce – nic jsme nepřetáčeli.

Přečtěte si

Ukrajinci zůstávají vlídní i po všem, co se jim stalo, říká novinářka, která píše o bombardovaných vesnicích

Uvědomuji si, že Frolkin spáchal těžký zločin, ale vidím jeho jednání v mnohem širším kontextu – je výsledkem systému, v němž vyrůstal. Nepopírám existenci svobody volby, člověk má jistě vždy na vybranou. Na druhou stranu je tu určitá predeterminovanost – navštívila jsem jeho rodné město, skličující místo, kde nejsou žádné pracovní příležitosti. Pro lidi z malých měst, ze špatných socioekonomických podmínek a bez vzdělání je vojenská služba snad jedinou alternativou, aby člověk nepropadl alkoholismu nebo drogové závislosti.

Takže armáda je v Rusku jakýmsi sociálním výtahem?

Ano. Už dlouho před válkou se ruští muži z regionů tradičně hlásili do placené vojenské služby, protože to pro ně byla jediná příležitost, jak si vydělat, získat hypotéku na bydlení, založit rodinu. Člověk si „odpykal“ svůj čas v armádě a pak šel do předčasného důchodu. Samozřejmě existují i výjimky, které jdou do armády, protože milují násilí, ale rozhodně to není běžné.

Zdá se ti, že samotní vojáci, co plní rozkazy, mají menší odpovědnost za své činy než jejich velitelé?

Mají stejný podíl odpovědnosti a měli by být za své zločiny souzeni. Vidím však, že často nemají moc možností – život těchto žoldnéřů je většinou zcela závislý na jejich veliteli. Na druhou stranu je jednoduché takové věci odsoudit, cítit se morálně nadřazeným, když nejsme na frontě, ale sedíme v kavárně. Ve skutečnosti nevíme, jak bychom se v takové situaci zachovali. Nikdy jsme nebyli v jejich kůži.

Přemýšlela jsi někdy nad tím, proč se Frolkin svěřil zrovna tobě? 

Kremelská propaganda se snaží přesvědčit lidi, že všechno, co je psáno a publikováno v zahraničí, je západní dezinformace. Očerňují i mou práci – tvrdí, že jsem získala Frolkinovo přiznání pomocí vydírání, což je samozřejmě lež. K přiznání se rozhodl sám a veškeré informace, které nám sdělil, jsme důkladně ověřili.

Proč se přiznal právě mně? Možná i z toho důvodu, že mluvíme stejným jazykem. Kdyby hovořil se zahraničním novinářem, patrně by se mu nepřiznal. Většina vojáků se navíc vrací z fronty se silným posttraumatickým syndromem. Není jim poskytována žádná psychologická podpora a mnozí mi sami říkali, že jim nahrazuji terapeutku. Že potřebují o svých zážitcích mluvit, někomu se svěřit, ale matce ani ženě tyto hrůzy vyprávět nechtějí. Domnívám se, že právě moje empatie mi umožnila vyzpovídat jak vojáky, tak pozůstalé ukrajinských obětí.

Ruský nezávislý televizní kanál Dožď přišel o lotyšskou vysílací licenci kvůli tomu, že údajně stranil ruské armádě a soucítil s mobilizovanými ruskými vojáky. Neměla jsi strach, že by někomu tvůj soucit připadal nevhodný? 

Vidím velký rozdíl v tom, když někdo posílá finanční příspěvky na podporu ruské armády, a tím, že cítím hluboký smutek z toho, že několik dalších generací Ukrajinců a Rusů bude žít ve stínu traumatu z této války. Cítit soucit vůči lidem, kteří přicházejí o své blízké, je normální. Ale necítit soucit vůči Rusům, kteří zabijí tvé blízké, je také normální. Rozhodně se necítím provinilá kvůli tomu, že je mi líto všech lidí a jejich utrpení. Je podivné podezírat ruské novináře v exilu ze skryté podpory ruské armády – vždyť opustili svou rodnou zemi ze dne na den s jedním kufrem a bez možnosti se vrátit. Riskují své životy a životy svých příbuzných, jen aby šířili pravdu a přiblížili konec války alespoň o kousek.

Jaké to je být novinářkou v exilu?

Moje rozhodnutí opustit Rusko bylo vědomé. Věděli jsme, že riskujeme nejen my, ale i naše rodiny a blízcí. Navíc existuje pouze malý počet zemí, kam Rusové smějí bez víza – většinou jde o takzvané přátelské země, kde novinářům pořád hrozí pronásledování státem. Například Kazachstán a Kyrgyzstán vyhošťují ruské občany na žádost ruských úřadů. Na druhou stranu jen málo západních zemí dnes Rusům poskytuje víza. Ruský exilový novinář zkrátka neví, kde se ocitne zítra, je zcela odkázán na politická rozhodnutí hostitelské země. Pokud by Rusko zítra zasáhlo raketou jednu z evropských zemí, nemáme žádnou jistotu, zda nás ten stát na oplátku nevyhostí zpět do Ruska.

Život exilového novináře je plný nejistoty a napětí. Za takových okolností by normální člověk nebyl schopen práce – jenže pracovat musíme. Nic jiného nám nezbývá – někdo musí zaznamenat podrobná svědectví z této války.

Přečtěte si

Podcast ODPOSLECH – Šéfka ruského exilového média Meduza o útoku spywarem Pegasus: Dnes napadli mě, zítra napíchnou vás

Vaše rodiny a přátelé jsou pořád v Rusku, je to tak?

Ano. Minulý rok mi zemřel otec a nebyla jsem na jeho pohřbu. O tom, že na pohřbu budu chybět, jsem nerozhodla já, ale ruský stát. Neustále mám strach o rodinu, blízké i kamarády, kteří můžou dostat povolávací rozkaz. Možná těm, kdo vyhnanství nikdy nezažili, se může zdát, že jsme teď v bezpečí a máme se skvěle, ale je to život ve strachu. Všechny tyto pocity v sobě potlačuju, připadám si emočně zamrzlá.

Poslední otázka. Chystáš se jít volit v jarních prezidentských volbách?

Nejsem si jistá, zda to bude možné – ruská vláda zvažovala uzavření volebních místnosti v některých nepřátelských zemích. Ale i kdyby to šlo, nevím, jestli by to pro mě nebylo nebezpečné. 

V Rusku se teď objevil kandidát, který veřejně odmítá válku, a všimla jsem si, že spousta Rusů v zahraničí sbírá podpisy na jeho podporu. Mezi ruskými liberály dlouhodobě přetrvávají dvě strategie – buď volí alternativní kandidáty, nebo se vůbec neúčastní voleb, protože nechtějí legitimovat tento zcela zfalšovaný proces. Osobně nevím, kterou strategii mám zvolit – nevěřím, že ruský režim padne díky volbám. V Rusku téměř zanikla občanská společnost, což znamená, že na průběh voleb nebudou dohlížet nezávislí pozorovatelé a výsledky budou opět zfalšovány. Nevidím ve volbách smysl. Více smyslu momentálně vidím ve své práci.

The post Investigativní novinářka Jekatěrina Fomina: Soucítím s ruskými vojáky, ale jejich zločiny mají být vyšetřeny appeared first on investigace.cz.

Mezinárodní právo zatím netrestá zločiny proti životnímu prostředí. Již ale existují snahy o změnu, a to například ukotvením pojmu ekocida do Římského statutu, tedy do smlouvy, kterou byl zřízen Mezinárodní trestní soud (MTS). Bylo by tak možné stíhat jedince, kteří mají na svědomí zvlášť těžké zločiny proti životnímu prostředí. Ekocidou se nyní zabývá i právní vědkyně Hana Müllerová se svým týmem z Ústavu státu a práva AV ČR.

Jak se ekocida liší od jiných aktivit, které vedou ke znečištění životního prostředí? 

Ekocida se liší svou závažností. Jde o rozsáhlé škody na velkém území nebo o škody obtížně napravitelné či takové, jejichž náprava je velmi nákladná. Velký rozsah a závažnost ekocidy jsou dobře patrné ze snah prosadit ekocidu do mezinárodního práva – ekocida totiž může závažností přesáhnout území jednoho státu, může mít dokonce globální dopady.

Jaké jsou příklady ekocidy?

Dobrým příkladem je ničení amazonského pralesa. Bývalý brazilský prezident Jair Bolsonaro od nástupu do úřadu v roce 2019 povolil rychlejší a intenzivnější kácení deštného pralesa. Vědci přitom již poukázali na to, že pokračování takové destruktivní environmentální politiky může dostat amazonský prales do nevratného bodu zlomu, po němž by se proměnil na savanu. Amazonský prales má zásadní význam z hlediska klimatické rovnováhy planety a jeho ničení přináší nepříznivé důsledky nejen Brazílii, ale celé zeměkouli. Proti Bolsonarovi bylo proto podáno k Mezinárodnímu trestnímu soudu hned několik stížností. Protože ale v Římském statutu není zakotvena ekocida, byly stížnosti popsány jako zločin proti lidskosti.

Jak právo pojímá termín ekocida?

V právu je zakotvení ekocidy teprve v procesu přípravy, a to jak v mezinárodním, tak i evropském právu. Důsledky ekocidy na životní prostředí můžou být obrovské, zejména pokud jde o nevratné poničení ekosystémů nebo takové poškození, jehož náprava je dlouhodobá a nákladná. Proto je podstatné, jak bude ekocidu chápat právo – pouze s jeho pomocí můžeme ekocidu postihovat a trestat. Ekosystémy, například již zmíněný amazonský prales, poskytují lidstvu nesmírný, těžko vyčíslitelný prospěch v podobě takzvaných ekosystémových služeb, a právě to by mělo být zohledněno i v právní konstrukci trestání ekocidy.

Zmínila jste nevratné zničení ekosystémů. Lze za ekocidu pokládat například i rizikové jednání, které může vést ke zničení životního prostředí, ačkoli k němu zatím nedošlo?

Záleží na konkrétní podobě definice v právu. Z hlediska rizik pro životní prostředí by bylo samozřejmě lepší, pokud bychom s postihem nemuseli čekat, až hrozící škoda skutečně nastane. Lepší by bylo, jestliže by šlo právně postihovat i takové jednání, u něhož je vysoká pravděpodobnost, že může způsobit vážné a rozsáhlé poškození životního prostředí. Jsou snahy právě takovou definici prosadit do takzvaného Římského statutu, což je mezinárodní smlouva, která umožňuje trestání nejzávažnějších mezinárodních zločinů prostřednictvím Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Nyní obsahuje čtyři zločiny – genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločin agrese. Pátým zločinem by měla být právě ekocida.

Existuje již nějaká definice, která by mohla být v Římském statutu?

Momentálně navrhovaná definice ekocidy do Římského statutu zní: „Protiprávní nebo bezohledné jednání spáchané s vědomím, že existuje značná pravděpodobnost, že tímto jednáním dojde k vážnému a rozsáhlému nebo dlouhodobému poškození životního prostředí.“ Prosazení takového pátého zločinu ale nebude jednoduché – Římský statut je mezinárodní smlouva, k jejíž změně, a tedy i k doplnění nového zločinu, je zapotřebí souhlasu dvoutřetinové většiny, tedy 82 smluvních států. Takovou podporu zatím návrh nemá a je třeba ji postupně získat.

Za ekocidu je považováno třeba ruskou agresí vyvolané protržení Kachovské přehrady v Ukrajině. Přestože není ekocida zatím v Římském statutu, mohl by se konkrétně tento zločin trestat jako válečný zločin?

Ničení životního prostředí může teoreticky už dnes být postihováno jako válečný zločin. Podle platného znění Římského statutu může Haagský trestní tribunál postihovat environmentální zločiny, pokud je poškození životního prostředí součástí některého ze čtyř zakotvených zločinů.

V případě válečných zločinů umožňuje přímo popis těchto zločinů stíhat například i „úmyslné zahájení útoku s vědomím, že v souvislosti s takovým útokem dojde nejen ke ztrátám na životech, zranění civilních osob či poškození civilních objektů, ale i k rozsáhlým a závažným škodám na přírodním prostředí, které budou zjevně nepřiměřené v poměru k očekávané konkrétní a přímé celkové vojenské výhodě“. Takže teoretická možnost stíhat protržení Kachovské přehrady jako válečný zločin existuje.

Má to nějaký „háček“?

Bohužel zároveň existuje několik překážek, jež spočívají v nastavení Římského statutu: ten k trestnosti vyžaduje, aby jednání bylo úmyslné a tento úmysl byl prokázán. V souvislosti s životním prostředím je často dost obtížné, aby to mohlo být aplikováno. Kromě toho Haagský soud může soudit pouze jednotlivce – fyzické osoby – a nikoli státy, kterým je v případě Kachovské přehrady očividně Rusko. Dále Rusko v roce 2019 vystoupilo z mezinárodního dohody – takzvaného dodatkového protokolu I. k Římskému statutu, patrně právě s cílem vyhnout se odpovědnosti za budoucí zločiny. Což také znamená, že tento soud nemůže ruským osobám ukládat žádné povinnosti.

Kdo obecně páchá ekocidu?

Domnívám se, že svou závažností a rozsahem jde u ekocidy o jednání spíše organizované nebo dovolené státem, nějakým větším celkem či uskupením. Proto vidím jako slabinu, že pomocí Římského statutu by šlo za ekocidu trestat – pokud by tedy byla tato mezinárodní smlouva změněna a ekocida do ní doplněna – pouze konkrétní jednotlivce, nikoli státy.

Jak by se měla ekocida trestat? Následky už asi většinou nejdou vzít zpět.

Nad tím je důležité přemýšlet, a to právě v souvislosti s nápravou. Ideálně by součástí postihu za jakékoli ničení životního prostředí mělo být uložení povinností k nápravě nebo uhrazení prostředků, jež by sloužily k nápravě. Podle Římského statutu je peněžitý trest také možný, nicméně hlavním druhem trestu je odnětí svobody pro pachatele.

Děje se něco jako ekocida i v České republice?

Záleželo by na definici ekocidy, kterou bychom brali jako výchozí. V současné době v českém právním řádu ekocida upravena není. Pokud bychom vyšli z již zmiňované definice ekocidy navrhované do Římského statutu, myslím si, že třeba úniky toxických látek do řeky Bečvy na podzim 2020 by mohly kritéria této definice naplňovat.

Existuje již nějaký český zákon, který se pojmu ekocida blíží?

Z právních úprav, které jsou nějak obsahově blízko koncepci ekocidy, lze uvést trestný čin Poškození a ohrožení životního prostředí podle § 293 trestního zákoníku a právní úpravu takzvané ekologické újmy v zákoně č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě. Obecně řada zákonů stanovuje sankce za nedovolené jednání ve vztahu k životnímu prostředí. Problém je spíš jejich prosazování, které není dostatečné.

České republice se příliš nedaří naplňovat své klimatické závazky. Proč? A pomohlo by, kdyby byla ekocida ukotvena v zákoně? 

Určitě existuje provázanost mezi plněním klimatických závazků a ekocidou, což ukazuje například kauza ničení amazonského pralesa, ale zrovna v případě Česka se domnívám, že prosazovat lepší plnění klimatických závazků přes právní zakotvení ekocidy by byla nadbytečná oklika. Pro lepší plnění těchto závazků tu na prvním místě chybí politická vůle a na druhém místě pak legislativa. Česká republika nemá klimatické cíle zakotveny zákonem – například rámcovým klimatickým zákonem, jaký už přijala řada evropských zemí. My je máme pouze v koncepčních dokumentech, které postrádají právní vymahatelnost. To nejsou dobré páky, jak pomoci k plnění zmíněných závazků. Ukázalo se to například i v první české klimatické žalobě.

Jak jsou na tom snahy o zavedení přísnějšího postihování zločinů proti životnímu prostředí do zákonů Evropské unie?

Snahy o změny v mezinárodním právu jdou nyní naštěstí ruku v ruce se snahami o změny v právu EU, takže evropská směrnice, která by měla přísněji postihovat poškozování životního prostředí, už vzniká a je před schválením. V evropském právu od roku 2008 platí směrnice 2008/99/ES o trestněprávní ochraně životního prostředí, ale ta se zdá nedostatečná, proto nyní probíhá příprava nové směrnice, která ji má nahradit.

A bude také obsahovat termín ekocida?

Zajímavé je, že když Evropský parlament na jaře 2023 toto projednával, navrhl do znění předloženého Komisí značně ambiciózní změny včetně zakotvení ekocidy. V další fázi legislativního procesu, v takzvaném trialogu, ale došlo ke kompromisu – slovo „ekocida“ ve směrnici nebude výslovně, obsah ekocidy tam ale bude pod takzvanou klauzulí o kvalifikovaném trestném činu – tak, aby byly pokryty ty nejzávažnější trestné činy, které způsobují nevratné nebo dlouhodobé škody na životním prostředí. Pokud bude směrnice schválena, budou mít členské státy povinnost ji implementovat, tedy zavést do svého právního řádu. Jestliže bude ve směrnici obsah takového trestného činu upraven přísněji než u nás, pro Česko to může znamenat, že to bude muset promítnout do svého trestního zákoníku. U této snahy v evropském právu jde i o to, že pokud všechny členské státy zavedou ekocidu (byť to tak nemusí být výslovně pojmenováno) do svého právního řádu, můžou pak spíše souhlasit se zavedením ekocidy do Římského statutu, přičemž členské státy EU tvoří vlastně už třetinu států, jejichž souhlas je k této změně potřebný.

Přečtěte si

Inovátor a datový analytik Smári McCarthy: Písek ze Sahary ovlivní prales v Amazonii. Budoucnost ekoterorismu je v řízení ekologických katastrof

Proč bychom vlastně měli tento termín zavést, když ani většina lidí neví, co znamená? Zločiny ekocidy – jak ukazují příklady, které jsme zmínily – se přece můžou trestat v rámci Římského statutu pod válečnými zločiny nebo zločiny proti lidskosti. Proč je tedy důležité, aby ekocida měla svou vlastní definici?

Osobně bych byla pro šíření pojmu ekocida a je škoda, že nemá být v evropské směrnici výslovně zmíněný. Myslím si, že jde o výstižný, krátký, jednoslovný pojem, z něhož by si lidé mohli vyvodit, o co jde, a také vyjadřuje i onu závažnost. A domnívám se, že trestání pouze pomocí Římského statutu nestačí – vždyť řada situací ničení životního prostředí probíhá mimo takové nejzávažnější situace, jako je válka nebo genocida, a páchají je nejen jednotlivci, ale třeba i vlády. Takové skutky teď není v mezinárodním rozměru jak postihovat.

The post Ekocidu je těžké trestat, její důsledky však přesahují hranice států, upozorňuje odbornice na klimatické právo appeared first on investigace.cz.

Specializovaný tribunál pro vyšetřování válečných zločinů spáchaných během války v Kosovu vynesl vůbec první rozsudek. Na 26 let odsoudil Saliha Mustafu, velitele kosovské partyzánské skupiny, která zatýkala, mučila a vraždila údajné podporovatele Srbska. Mustafa po skončení války v teroristické činnosti pokračoval a je také spojován s obchodem se zbraněmi a drogami. Na soud v Haagu čeká i bývalý prezident Kosova a jeho kumpáni. 

Válka v Kosovu probíhala mezi lety 1998 až 1999. Konflikt vznikl kvůli snahám zbytku Jugoslávie o udržení nadvlády nad Kosovem, jehož obyvatelé, etničtí Albánci, si naopak chtěli vybojovat nezávislost. Dnešní Kosovo se totiž tenkrát nacházelo na území patřícím Srbsku. Díky invazi jednotek NATO na jaře 1999 se prosrbské jednotky stáhly a Kosovo vyhlásilo nezávislost.

Na kosovské straně konfliktu bojovala také Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK). Salih Mustafa byl jedním z jejích členů a v rámci UÇK zformoval speciální jednotku, jež se dopouštěla únosů, vražd a rabování na území dnešního Prištinského okruhu – tedy územního celku obklopujícího současné hlavní město Kosova. Jak ale vysvětlila předsedající soudkyně specializovaného haagského tribunálu Mappie Veldt-Foglia, soud probíhal pouze s Mustafou a obvinění se týkala výhradně jeho válečných zločinů, nikoli činnosti Osvobozenecké armády jakožto celku. 

Na soud čekají i další velitelé a zakladatelé Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), mezi nimi také bývalý prezident Kosova Hashim Thaçi, obžalovaný z neoprávněného stíhání, mučení a vražd. Thaçi byl před vstupem do politiky vůdcem partyzánského uskupení. On a další tři obvinění by před haagský tribunál měli předstoupit na jaře. 

Salih Mustafa a jeho komando

Mustafa se narodil v Prištině, hlavním městě Kosova, a je etnický Albánec. V roce 1993 byl na 5 let uvězněn, a to za členství v Národním hnutí pro kosovskou republiku (NPRK). NPRK patřila k jedné z organizací, které podporovaly kosovskou nezávislost a byly nařčeny, že k tomu hodlají použít sílu. Spolu s Mustafou orgány tenkrát zatkly sedmnáct dalších Albánců, jimž se kladlo za vinu, že mezi lety 1989 a 1993 založili organizaci NMRK s cílem spojit teritorium Kosova s částmi území Černé Hory a vytvořit tak jednu velkou svobodnou Albánii. Celý proces detailně popisuje dobová zpráva Amnesty International, jež vyjádřila znepokojení nad zacházením s obviněnými i nad kredibilitou samotného procesu. 

Podle tehdejšího obvinění se členové hnutí tajně scházeli, pašovali do Kosova zbraně a školili jiné příslušníky v jejich používání. Mustafa byl navíc jedním z obviněných, kteří měli založit další hnutí za osvobození Kosova, vyzývající formou manifestu k ozbrojenému povstání. Při domovních prohlídkách pak policie obviněným zabavila zbraně, granáty a munici. Během soudního procesu nebyly některé jejich výpovědi zohledněny a podle právních zástupců měli být mučeni a nuceni k přiznání. 

Mustafa se po propuštění z vězení stal členem Kosovské osvobozenecká armády (UÇK), kde zformoval svou vlastní speciální jednotku, jež se dopouštěla válečných zločinů, pašovala zbraně z Albánie nebo zajišťovala přesuny svých členů. Partyzánská skupina se jmenovala BIA, což je akronym vytvořený kombinací iniciálů jmen zakladatelů jednotky. Mustafa, tehdy známý jako velitel Cali, tomuto komandu velel. 

Podruhé byl Mustafa zatčen v roce 2020. Předtím sloužil jako poradce na ministerstvu obrany. Jak už bylo řečeno, speciálním kosovským tribunálem v Haagu byl nyní odsouzen k 26 letům vězení za neopodstatněné zadržení osob, mučení nejméně šesti zadržených a jednu vraždu. Těchto činů se měl dopustit v roce 1999 na základně svého komanda, nacházející se ve vesnici Zlaš nedaleko hlavního města Priština. Podle soudu se Mustafa osobně podílel na mučení dvou zadržených. Jednoho z nich odmítl propustit i navzdory jeho vážnému zranění, dotyčný po třech měsících věznění a špatném zacházení ze strany Mustafových podřízených zemřel. Mustafova obhajoba se snažila soudce přesvědčit, že velitel komanda na základně v Zlaši v inkriminované době vůbec nebyl. Avšak svědci, kteří vypovídali pod ochranou, protože jsou „v Kosovu považováni za zrádce“, se ve svých výpovědích v neprospěch Mustafy shodovali. 

Působením v komandu BIA ale Mustafova kariéra neskončila. Z Osvobozenecké armády se v září 1999, tedy po ukončení války, stala civilní skupina Kosovský ochranný sbor (TMK), kam přešla velká část členů UÇK. Právě v rámci TMK Mustafa na pokyn svých nadřízených založil ilegální teroristickou jednotku zvanou Skifteri (Sokoli). Jedná se o jednu z několika teroristických a zločineckých skupin, jež v poválečném období mezi lety 1999 a 2003 bojovaly se srbskými bezpečnostními složkami. 

Skifteri měli s podobnými organizacemi provádět etnické čistky v některých kosovských regionech, ale i zastrašovat, nebo rovnou likvidovat svědky, kteří by mohli albánské teroristy usvědčit u soudu v Haagu. Podařilo se jim rovněž umístit protitankové miny na silnici, kudy projížděla sbrská vládní delegace – tři muži z ministerstva vnitra zemřeli a pět jich bylo zraněno. 

Při formování těchto jednotek hrála důležitou roli kolektivní identita neboli pocit příslušnosti k etnicky vymezené skupině, jejž sdílejí Albánci zejména z Kosova a Metohije. Právě tento prvek spojil albánský organizovaný zločin, který navíc funguje na bázi pevných rodinných a klanových vztahů, s panalbánskými ideály, politikou, vojenskými aktivitami a terorismem. Kosovští Albánci mimochodem úspěšně podnikají i u nás, konkrétně se zlatem a diamanty v Karlových Varech. 

Přečtěte si

Balkánská cesta kolonádou Karlových Varů

Bývalý prezident a jeho muži

Jak již bylo výše zmíněno, speciální kosovský tribunál v Haagu se bude zabývat i kauzami bývalého kosovského prezidenta Hashima Thaҫiho, bývalého předsedy parlamentu Jakupa Krasniqiho, bývalého šéfa kosovských tajných služeb Kadriho Veseliho a aktivisty Rexhepa Selimiho. Všichni muži působili během kosovské války na vysokých pozicích v Kosovské osvobozenecké armádě (UÇK).

Podle obvinění, které má invesigace.cz k dispozici, měli spáchat válečné zločiny. Mezi lety 1998 a 1999 na jejich pokyn členové UÇK neoprávněně zadrželi více než 250 lidí, a to i na několik hodin, někdy na celé týdny. Zatýkáni byli údajně kvůli podezření, že jde o srbské špiony nebo osoby podporující Srby. Zadrženým měli členové UÇK působit „vážná fyzická a psychická zranění“, držet je v nelidských podmínkách a nedávat jim vodu ani jídlo. Vězněné měli mlátit baseballovými pálkami, tyčemi, puškami, lopatami nebo řetězy. Mimo to dostávali i elektrické šoky, věznitelé jim sypali sůl do ran, trhali prsty, zuby a nehty. Takto trýznění lidé ve svých výpovědích popisují, že slyšeli křik ostatních, kteří byli zrovna mučeni, bylo jim vyhrožováno zabitím, byli vyhladovělí, měli modřiny, tržné rány, vymlácené zuby nebo zlámané kosti. Obvinění také jakožto jednoho z mučitelů jmenovitě zmiňují již odsouzeného Saliha Mustafu. 

Mučení mělo podle obžaloby několik účelů – získat informace, vynutit přiznání nebo potrestat spolupráci se Srby. Desítky vězňů byly po mučení zavražděny. Několik těl unesených lidí se nenašlo. 

Soud se čtyřmi obviněnými začne v březnu 2023. Hrozí jim tresty za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

Autorka textu: Zuzana Šotová
Autor úvodní fotografie: ČTK / AP / Peter Dejong

The post Válečné zločiny kosovských nacionalistů před soudem appeared first on investigace.cz.

Od počátku ruské agrese na Ukrajině uběhlo více než sto dní a zároveň už padly tři rozsudky za válečné zločiny. Ukrajinské soudy je vynesly nad ruskými vojáky. Za dobu trvání války se většina obvinění vůči straně agresora týká porušování lidských práv a páchání válečných zločinů. Prokazatelně se jedná o vraždění civilistů, bombardování nemocnic nebo rabování. Nedodržení mezinárodních konvencí se však dopustili i Ukrajinci, byť v nesrovnatelně menším měřítku než Rusové. 

„Porušování mezinárodních úmluv je markantnější jak v četnosti, tak v závažnosti ze strany Ruské federace,“ konstatuje zpráva Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE), která sdružuje země EU, ale i Spojené státy, Kanadu nebo zakavkazské země. Tým expertů z Conflict Intelligence Team (CIT), kteří pracují s otevřenými zdroji, vyšetřuje válečné zločiny na Ukrajině a v Sýrii. Dění na Ukrajině CIT monitoruje od začátku vpádu ruských vojsk a s tímto tvrzením souhlasí. Ruskému opozičnímu médiu iStories poskytl CIT komentář k obviněním, jež lze doložit důkazy, ale i k těm, kde věrohodnost spáchaných činů není jistá nebo ji nelze dokázat. 

Typickým příkladem válečných zločinů je nehumánní zacházení s civilisty. Před dvěma měsíci obletěly svět záběry zmasakrovaných lidí v Buči, města nedaleko Kyjeva. Záznamy ze satelitů a dronů v tomto případě jasně ukazují, že se ruští vojáci skutečně dopustili vraždění civilistů – mrtvoly se na ulicích města objevily během ruské okupace. Vzniklo i video, jenž zachytilo ruský tank, který střílí po osobě vyjíždějící zpoza rohu na kole. Zároveň existují důkazy, například satelitní snímky, že v době, kdy město ovládali ruští vojáci, začaly vznikat masové hroby. Dalšími důkazy jsou svědectví přeživších, zdokumentovaná novináři. 

Válka na Ukrajině urychlila odchod Česka z Mezinárodní investiční banky

Zvěrstva v Buči spáchali podle zjištění expertů a novinářů z iStories převážně jednotky ruských výsadkářů. K tak velkému masakru podle nich došlo proto, že vojáci byli na místě dlouhou dobu a pod konstantní palbou – místních obyvatel se báli, neboť mohli odhalit jejich polohu, a tak je pro jistotu všechny postříleli. Zločinů na civilistech se ale ruští vojáci dopustili i v regionech Černihiv a Suma na severu země, mimo to se objevují stále nové případy. Ačkoli Rusko jakékoli pochybení odmítá, zpráva organizace Human Rights Watch popisuje systematické vraždění civilistů jako nedílnou součást postupu ruských vojsk. Organizaci se mezi únorem a březnem podařilo ověřit 32 případů hromadného zabíjení a sedm případů mučení.

Jedním z důvodů, proč na Ukrajině přichází o život tolik civilistů, je i fakt, že Rusko nepoužívá sofistikované zbraně, které má ve svém arzenálu NATO, neboť nedisponuje technikou, jež by dokázala přesně zaměřit cíle palby. I proto mají ruské střely a letecké útoky četné civilní oběti. Ruské vojsko nadto hojně používá raketomety a kazetovou (jedna střela obsahuje více malých bomb) nebo zápalnou munici. Tyto zbraně se zcela legitimně využívají při boji v otevřeném terénu. Jenže ruští vojáci je odpalují i ve městech, což mezinárodní konvence zakazují. Experti z CIT potvrzují několik případů, kdy ve městech našli zbytky zápalných bomb nebo raket. Analyzovali také několik videí, kde jsou zřetelně vidět stíhačky shazující bomby na bytové domy. Ruská strana na podobné případy ostřelování civilních budov odpovídá tím, že Ukrajinci bomby shazují sami na sebe. 

Specifickým případem je pak bombardování nemocnic a zdravotnických zařízení – v médiích rezonovaly například zprávy o zničené porodnici v Mariupolu. Ke konci května napočítala Mezinárodní zdravotnická organizace (WHO) na Ukrajině více než 200 případů zničených zdravotnických zařízení. Zabito bylo 75 lidí. V těchto případech se nemusí jednat o přímý útok na zdravotnické budovy, ale o následky neřízeného bombardování. 

Zprávy nadnárodních organizací Human Rights Watch a Amnesty International také potvrzují informace o znásilňování ukrajinských žen, což dokládají svědectví obětí, která se objevují v médiích. Zprávy o tom, že ruští vojáci znásilňují i děti, se z otevřených zdrojů nepodařilo ověřit. 

V neposlední řadě se mezi válečné zločiny počítá unášení civilistů. V médiích se objevily informace o „lidech držených ve sklepích“ nebo o tom, že ruští vojáci střílí civilisty oblečené v oděvech připomínající vojenské vybavení – například v maskáčích. Experti z CIT považují podobné zprávy za značně pravděpodobné. Existují také informace o detenčních centrech, jež na Donbase vznikaly již v letech 2014 a 2015, kdy došlo ke konfliktům se separatisty podporovanými Ruskem. Jasným důkazem unášení civilistů je zadržení starosty Melitopolu z 11. března, kterého ruští vojáci drželi v zajetí pět dní. 

Z otevřených zdrojů se CIT podařilo rovněž ověřit informace o rabování ruskými vojáky. Například z běloruského Mazyru – města na hranicích s Ukrajinou – se snažili odeslat do Ruska 130 balíků s válečnou kořistí. Odhalily je ale uniklé záznamy z tamních bezpečnostních kamer. Dalším z nepřímých důkazů se stal případ, kdy se na sociálních sítích jistý Moskvan chlubil, že jeho zeť přivezl „BMW vy víte odkud“. Mnozí okradení Ukrajinci navíc dokázali sledovat svá ukradená zařízení pomocí aplikace Apple, která putování tabletů nebo telefonů Ruskem poskytuje v živém přenosu. 

Jedním z důvodů, proč dosáhlo rabování takových rozměrů, jsou podle analýz sociální rozdíly mezi ukrajinskými regiony, jež Rusové napadli, a regiony, z nichž vojáci pocházejí. Dalším důvodem je zkrátka fakt, že platy ruských vojáků nejsou nijak vysoké. 

Hackeři na všech frontách

Zacházení s válečnými zajatci by mělo odpovídat mezinárodním standardům a konvencím – jinak se jedná o válečný zločin. Zároveň se s takovými osobami nemůže nakládat jako s běžnými vězni, informace o nich například musí mít k dispozici nadnárodní organizace jako třeba Červený kříž, který také zajišťuje komunikaci s jejich příbuznými. To podle ukrajinské vicepremiérky Rusko nedovoluje. Současně se množí zprávy o ponižování zajatců. Jakékoli případy špatného nakládání se zajatci ovšem není možné ověřit, dokud k nim nebudou připuštěni právě zástupci mezinárodních organizací. O kauzách zavražděných zajatců experti zatím nemají věrohodné důkazy.

Válečným zločinem je i nucená mobilizace, tedy posílání lidí do válečných zón proti jejich vůli. To se týká okupovaných území Doněcké a Luhanské republiky – okupující strana nemá právo žádat civilisty, aby šli do války. Může je pouze využít například k opravám infrastruktury. 

Nedodržování mezinárodních úmluv ohledně válečného konfliktu se však dopustili i ukrajinští vojáci, když prokazatelně zastřelili válečného zajatce. Incident byl natočen a jeho pravost potvrdili novináři z Bilt a New York Times. Existuje i video, kde ukrajinští vojáci střílí ruské zajatce do nohou. Poradce prezidenta Zelenského v reakci na tyto záběry uvedl, že nesou znaky válečných zločinů a celý incident bude důkladně vyšetřen. 

Mimo to byly potvrzeny dva případy, kdy ukrajinské vojsko použilo kazetovou munici na ostřelování rezidenčních oblastí – v jednom případě se jednalo o rakety, jež zasáhly vesnici v charkovském regionu, v tom druhém Ukrajinci bombardovali vesnici v Belgorodské oblasti. Zemřel jeden Rus. 

Množství aktuálně spáchaných válečných zločinů mnohonásobně převyšuje ty z období mezi lety 2014 a 2015. Oproti Rusku ale ukrajinské soudy nad svými vojáky v minulosti skutečně vynesly několik rozsudků za porušování mezinárodního práva. Naopak zprávy o tom, že by adekvátně postupovali i Rusové, neexistují. 

The post Ruské i ukrajinské válečné zločiny appeared first on investigace.cz.