Tibeťané žijící pod čínskou okupací jsou pod dohledem tisíců kamer i nastrčených špehů. Čínská vláda ale sleduje a zastrašuje i Tibeťany v exilu. „Potýkáme se s tím dekády. Už jsme si to znormalizovali,“ líčí tibetská aktivistka a členka královské rodiny Namgjal Dolkar Lhagjari.
K tomuto tématu připravujeme podcast Odposlech.
Od roku 2008, kdy v Tibetu proběhla série masových protestů proti čínské okupaci, která trvá už od padesátých let minulého století, se žádný větší protest v oblasti nekonal. Důvod vidí tibetská exilová vláda a aktivisté v masivním sledování, které čínská vláda na místní obyvatele nasadila.
„Myslím, že postupem času se stále zřetelněji ukazuje, jak lze moderní technologie využívat k těm nejkrutějším činům,“ říká pro redakci investigace.cz tibetská princezna a aktivistka Namgjal Dolkar Lhagjari.
Na dění v tibetských ulicích dohlíží tisíce kamer s technologií rozpoznávání obličejů, sledování podléhá také online komunikace a ke kontrole se využívá i umělá inteligence, uvádí nezisková iniciativa International Campaign for Tibet. Zároveň jsou Tibeťanům, včetně dětí ve školce, jak popsala nezisková organizace Human Rights Watch, odebírány vzorky DNA a existují obavy, že do všech struktur společnosti mohou být nasazeni čínští špehové.
„Nevíme, kdo konkrétně na Tibeťany tak či onak dohlíží. Nevíme, kdo jsou informátoři a kdo špioni. To vše trvá už dlouhou dobu a vede to k tomu, že mezi Tibeťany neustále převládá strach. Lidé jsou nuceni být stále ostražití a dávat si pozor, aby nebyli vidět ani slyšet, aby na sebe neupozorňovali. Myslím, že právě to je na celé situaci tak děsivé,“ líčí tibetská aktivistka v rozhovoru, který naší redakci poskytla během své cesty do Prahy.
Historie Tibetu sahá až do sedmého století našeho letopočtu, tibetská říše tehdy patřila k vojensky silným mocnostem Asie a okupovala i velkou část dnešní Číny. Poté, co byl za náboženství přijat tibetský buddhismus, národ s expanzemi ustal a stal se mírumilovným státem. V následujících staletích tak byl okupován Mongoly i Číňany, svůj vliv zde v novodobých dějinách uplatňovali i Rusové a Britové. Nezávislost vyhlásil Tibet v roce 1913 a následující čtyři desetiletí fungoval jako samostatný stát pod vedením dalajlamy. Změna přišla v roce 1950, kdy do oblasti vtrhla čínská armáda a zahájila okupaci, která trvá dodnes. Dalajlama, vůdce tibetského lidu, prchl do indického exilu v roce 1959. Ve městě Dharamsala u hranic s Čínou žije devadesátiletý mnich dodnes, sídlí zde i exilová vláda. V Tibetu proběhlo proti okupaci mnoho velkých protestů, hlavně za vlády současného čínského prezidenta Si Ťin-pchinga ale dochází k potlačování zbývajících svobod obyvatel. Režim jim například zakazuje mít vyvěšený obrázek dalajlamy, omezuje i jejich další náboženské svobody a vynucuje si na nich kulturní změny – tibetské děti často musí nastoupit do čínských škol, kde jsou vedeny k asimilaci čínské kultuře.Okupace Tibetu
Pod přísnou kontrolou je i pohyb obyvatelstva, což vede k tomu, že stále méně lidí odchází do exilu. Uprchlíci by museli uniknout několika hlídkám. Vyhráno ale nemají ani v případě, že překročí hranice do Nepálu. S tamní vládou má totiž Peking uzavřenou dohodu o vydávání osob, uprchlíci tak mohou být vydáni zpět do Tibetu.
Všechna tato opatření jsou podle Namgjal Dolkar Lhagjari důvodem, proč masové protesty nahradily individuální projevy nespokojenosti, včetně sebeupálení. Od roku 2009 takto ukončilo svůj život 159 Tibeťanů, uvádí International Campaign for Tibet.
„Všechny tyto události nám vlastně ukázaly, proč je pro tibetský lid prakticky nemožné uplatňovat svá základní práva na shromažďování a svobodu projevu. Důvodem je systematický a přísně kontrolovaný dohled, který v Tibetu probíhá. Potýkáme se s velmi rozsáhlou sítí dohledu a kontroly,“ líčí Namgjal Dolkar Lhagjari.
Sledování v exilu
Čínský dohled nad Tibeťany se však neomezuje pouze na okupovanou oblast. Tibetská vláda v exilu sídlící v indickém městě Dharamsala se potýká s kyberútoky na své servery, s pokusy o krádež dat nebo se sabotážemi. „Čínská vláda do špionáže investuje ve velkém, jen za letošek mluvíme o miliardách. Peníze vynakládají na to, aby umlčeli kritiku,“ popisuje aktivistka.
Špehování Tibeťanů za hranicemi není podle ní věnováno dost pozornosti – a to přesto, že podle odhadů až devadesát procent tibetských uprchlíků s rodinami v Tibetu zažilo nějakou formu útlaku, jak se píše ve studii neziskové lidskoprávní organizace Tibetan Centre for Human Rights and Democracy.
„Se sledováním Tibeťanů v exilu se potýkáme už dekády. Je to něco, co přijímáme jako normální. Říkáme si: Jsme v exilu, náš národ je okupován, vyjadřujeme se proti Číně, takže nás sledují. Takhle to vnímáme a úplně přehlížíme fakt, že to ohrožuje naše vlastní lidská práva. Nemyslíme na to,“ uvádí.
Coby aktivistka usilující o nezávislost Tibetu, která pracovala s politickými vězni, takovou zkušenost sama má. „Moje vlastní zkušenost tibetské aktivistky je taková, že mi celkem často přijde na mobil nebo do e-mailu výhrůžka, kterou jen smeteme ze stolu s tím, že jde o tibetskou záležitost. Neuvědomujeme si, že se jedná o přeshraniční represe, které jsou mířeny na nás jako na občany nebo obyvatele jiných zemí, a proto se tím nezabýváme,“ upozorňuje.
Přeshraniční represe ze strany Číny se týkají i dalších etnických či duchovních skupin. Jde hlavně o pět hrozeb pro vládu komunistické strany, které strana sama označuje za „pět jedů“. Kromě Tibeťanů takto označuje i Ujgury, Hongkonžany, Tchajwance a příslušníky duchovního hnutí Falun Gong.
„Tibeťané kvůli tomu nejsou schopni vyjádřit své naděje nebo se účastnit protestů, dostávají totiž výhrůžky, včetně přímých hrozeb z různých stran, protože mají rodinné vazby v Tibetu. Tohle všechno je naše exilová zkušenost, která ohrožuje politická práva Tibeťanů a dalších aktivistů po celém světě,“ popisuje aktivistka, co její lidé zažívají.
I proto má její rodina obavy pokaždé, když cestuje do zahraničí. O zkušenostech Tibeťanů mluvila například i na půdě OSN. Několikrát byla také fyzicky sledována, stalo se jí to v Evropě i ve Spojených státech. Jak ale dodává, pokud chce ve své práci pokračovat, nezbývá jí než se s možností sledování smířit.
„Snažíme se na hrozby neustále upozorňovat země, do nichž přijíždíme, ale upřímně řečeno nikdy nevíme, co by se mohlo stát – především kdy je Čína schopna překročit hranice, aby ublížila lidem, kterých se bojí. Cestovat ale nepřestaneme,“ říká odhodlaně.
Královská rodina bez paláce
Zodpovědnost za lepší život Tibeťanů cítila Namgjal Dolkar Lhagjari už jako malá. Letos čtyřicetiletá Tibeťanka se totiž narodila otci Namgjalu Gjamcchovi Lhagjarimu, který do čínské okupace Tibetu v roce 1959 jako potomek tibetských králů sám nesl titul krále.
„Měl vlastní království, vlastní poddané a velmi blízký vztah k dalajlamovi,“ popisuje jeho dcera. Jak ale dodává, moc spojenou s touto funkcí nikdy neměl: „V tomhle smyslu bych za krále označila spíš 14. dalajlamu.“
Dalajlama byl v té době hlavní politickou silou Tibetu, po útěku do indického exilu v roce 1959 ale postupně vybudoval na sobě nezávislou politickou moc složenou z kabinetu, parlamentu a několika ministerstev. V jejím čele stál do roku 2011, kdy ho nahradil premiér. Od té doby zastává dalajlama jen roli duchovního vůdce Tibetu.
Přesto princeznin otec Namgjal Gjamccho Lhagjari představoval pro čínskou okupační vládu ohrožení. Například proto, že podporoval tibetské národní povstání proti okupaci, které si vyžádalo desítky tisíc obětí na tibetské straně. „Kromě jeho zapojení do tibetského povstání měli i další důvody,“ říká Namgjal Dolkar Lhagjari s tím, že otec podporoval také guerillové jednotky Čhuži gangdug, které proti čínské Lidové osvobozenecké armádě bojovaly.
Tibetský aristokrat tak strávil dvacet a půl roku ve vězení. Následně odešel do Indie, kde na žádost dalajlamy už zůstal. Zde se oženil a rok po jeho smrti v roce 2004 dalajlama jako jeho následovníka korunoval tehdy ještě nezletilého bratra tibetské princezny Namgjala Wangčhuga Lhagjariho.
I proto je Namgjal Dolkar Lhagjari aktivistkou. Ve své vizi pro budoucnost Tibetu se ale s exilovou vládou rozchází – zatímco ta prosazuje politiku střední cesty, kdy se míru dosáhne komunikací, spoluprací a společnou existencí Tibeťanů a Číňanů, tibetská princezna prosazuje plnou nezávislost Tibetu. „Jsem si naprosto jistá, že pokud budeme vést s Čínou jakýkoli dialog, demokracie se tibetskému lidu nedostane. Komunikaci s nimi odmítám,“ říká.
„Tibet byl v uplynulých staletích velmi silným národem. A jsou to ti samí lidé se stejnými geny. Mají stejné nadšení, stejnou odvahu. Máme za sebou těžké období, prohráli jsme velkou bitvu. Ale jako národ čelíme válkám každý den a víme, že můžeme být znovu svobodní. Můžeme být znovu nezávislí a můžeme se dočkat demokratického Tibetu, což si moji předkové v minulosti nedokázali ani představit. Já bych to ráda viděla,“ prohlašuje Tibeťanka.
Autorka textu: Jana Václavíková