Město Otrokovice před pěti lety oznámilo, že pomůže svým sociálně znevýhodněným občanům a postaví pro ně byty. Postupně ale radnice projekt Nových Hurdisek změnila na pro mnoho lidí cenově nedostupné nájemní bydlení. Tento krok politici veřejnosti nikdy nevysvětlili. Redaktor investigace.cz v Otrokovicích zjišťoval, co ke změně vedlo.

Když reportér investigace.cz kráčel třídou Tomáše Bati v Otrokovicích, měl ten den nachozeno už asi třináct kilometrů. Uprostřed křižovatky – za ním Baťovy domky, před ním nechvalně známá chemička Deza, napravo průmyslová čtvrť, nalevo říčka Dřevnice – učinil jednoduché rozhodnutí. Od Baťových domků přijel, a tak si to namířil do průmyslové čtvrti.

Po několika desítkách metrů ale narazil na dopravní značku „Chodník uzavřen“. Musel tedy přejít na druhou stranu rušné třídy, k čerpací stanici. Po pár metrech už bylo zřejmé, proč je chodník nepřístupný.

Novostavba redaktora zarazila, na první pohled totiž nezapadá do svého okolí. Kousek od místa jen před několika týdny hořel sklad plastů, kolem se nachází desítky fabrik, firem, dále autoservis, betonárna, recyklace odpadu, teplárna, čistička odpadních vod. A uprostřed toho všeho jsou tři zbrusu nové nízkopodlažní bytové domy zvané Nové Hurdisky.

Nové Hurdisky – nové nájemné

Zvenku vypadá novostavba bytového domu opravdu vkusně. Fasáda odkazuje na starou cihlovou zlínskou řadovou zástavbu z časů Tomáše Bati. Uvnitř je 42 městských nájemních bytů. A zájem o ně byl obrovský, zadané byly během několika dnů. 

Klíčové je ale v tomto případě nenápadné slovíčko – nájemní. Podle aktuálních informací se nájmy v Nových Hurdiskách pohybují od 14 140 korun za 1+kk přes 17 710 korun za 2+kk po 21 150 korun za 3+kk včetně poplatků. To jsou v Otrokovicích běžné komerční nájmy. Původně však mělo být vše jinak.

Na místě Nových Hurdisek ještě v roce 2021 stály původní Hurdisovy domky, což byla zástavba z 30. let 20. století. Podle serveru iDnes.cz v domech dlouhá desetiletí bydleli sociálně slabší obyvatelé s nájemným polovičním oproti komerčním nájmům. Problémem lokality ale byly časté havárie potrubí, statické problémy domů nebo třeba jejich nevyhovující hygienický stav.

Proto v roce 2021 otrokovická radnice rozhodla o demolici původních domů a výstavbě nových. Demolici však předcházely spory s nespokojenými starousedlíky.

Sociální vs. nájemní bydlení

V reportáži serveru iDnes.cz z dubna 2021 si místní obyvatelé kromě jiného stěžovali na to, že město nemá dostatek bytů, ve kterých by mohli bydlet sociálně a finančně znevýhodnění lidé, a už vůbec ne ve větších rodinách. „Je tady spousta důchodců a starších lidí s nízkými platy, kteří tohle nemůžou utáhnout,“ komentovala tehdy komerční nájemní bydlení jedna z tamějších obyvatelek.

I proto se město původně mělo s lokálními obyvateli dohodnout, že nové byty budou zařazené do městského fondu sociálního bydlení. Ostatně o tom mluvila i starostka Otrokovic Hana Večerková. V dubnu 2021 v prohlášení uvedla, že demolice starých a výstavba nových bytů bude výhodnější, protože se radnice chystá žádat o dotace na „nájemní sociální byty“.

Přečtěte si

Investiční byty a smlouvy na rok: Rozhovor se sociologem Martinem Luxem o nejmenší dostupnosti vlastnického bydlení v historii

To samé sdělil investigaci.cz i bývalý místostarosta Otrokovic Ondřej Wilczynski. Redaktorovi při osobním setkání zopakoval svoje tvrzení, s kterým konfrontoval i vedení města v komunikaci na sociálních sítích. Říká, že když se projekt připravoval, byl přítomen i při setkáních s tehdejšími obyvateli Hurdisek. 

„Při těchto setkáních jim byla z úst představitelů města – včetně mé osoby – přislíbena možnost návratu do této lokality po dokončení nové výstavby,“ tvrdí Wilczynski.

Tomu, že se město při původním plánování projektu Nové Hurdisky přiklánělo k sociálnímu bydlení, nasvědčuje i analýza realitního trhu, kterou si radnice nechala zpracovat u zlínské realitní makléřky Evy Mlčkové.

„Výstavba projektu reaguje na bytovou potřebu místních i nově příchozích obyvatel. Primárně je určena pro osoby různým způsobem znevýhodněné na realitním trhu: nízkopříjmové rodiny s malými dětmi, neúplné rodiny, jednotlivce v bytové nouzi, senioři jako jednotlivci i páry,“ píše Mlčková v analýze, kterou má redakce k dispozici.

Změna kvůli úvěru

Od léta roku 2022, kdy začala demolice starých domů, město přestalo o projektu s veřejností komunikovat. Další zpráva se objevila až v květnu 2024: radnice oznámila začátek výstavby bytových domů. Nejdůležitější změna ale v prohlášení nezazněla – z projektu sociálního bydlení určeného pro nízkopříjmové osoby se najednou stalo nájemní bydlení.

Záměr výstavby se tedy výrazně proměnil. Starostka Otrokovic Večerková pro redakci investigace.cz tuto náhlou změnu odůvodnila jinými dotačními programy.

„Tou dobou (v roce 2021, pozn. red.) žádné jiné dotace na výstavbu bytů než na sociální bydlení nebyly. A my jsme tehdy postavili deset bytů v ulici Hložková, které pronajímáme jako sociální bydlení na základě podmínek donora. V průběhu let, kdy jsme chystali projekt Hurdisky na bytovou výstavbu, jsme věděli, že město samo o sobě tak velkou investici není schopné profinancovat, takže jsme cílili na dotace,“ popisuje Večerková.

„A protože byla možnost získat dotaci na nájemní bydlení, která umožňovala zisk úvěru s výhodným úrokem, tak jsme šli do nájemního bydlení,“ dodává starostka. V roce 2022 přitom serveru iDnes.cz řekla, že město požádá o dotaci na sociální bydlení z ministerstva pro místní rozvoj a doplní ji i úvěrem.

Na dotaz redaktora, jestli změnili záměr vystavět sociální bydlení na stavbu nájemních bytů jen kvůli úvěru, Večerková odpověděla, že město chtělo zkrátka stavět. „Nevidím nic špatného na tom, že jsme využili první možné dotace k tomu, abychom postavili nové bydlení v Otrokovicích, které je ku prospěchu všech, a ne jen sociálně slabých. Sociálně slabší mají dostatek bytového fondu, aby mohli v Otrokovicích bydlet,“ vysvětluje.

„Já si nemyslím, že by sociálně slabší vytrhlo čtyřicet dva nových bytových jednotek.“ dodává. 

Město má málo sociálních bytů

Ještě v květnu roku 2025, když radnice otevírala sociální byty na ulici Hložkova, tvrdila starostka Večerková něco jiného. „Těchto deset nových bytů sice celkovou situaci nevyřeší, ale představují důležitý krok správným směrem,“ uvedla pro Zlínský deník.

Na to ostatně upozorňovali i obyvatelé původních domků v lokalitě Hurdisek. „Město má málo svých bytů, a když už, tak jde o garsonky, kam se větší rodina nevejde. A najít čtyřicet volných bytů nejde ani na realitním trhu, lidé budou muset z Otrokovic pryč,“ říkala v roce 2021 tamní obyvatelka. Podle dřívějších zpráv část rodin dostala náhradní bydlení od města, jiní to řešili po vlastní ose.

Město Otrokovice disponuje 384 byty s regulovaným nájemným. Podle oficiálního dokumentu města nazvaného „Komunitní plán sociálních služeb na Otrokovicku 2020–2022“ se ve městě a přilehlých obcích v předešlých letech nacházelo víc než 1 200 osob s potřebou příspěvku na péči, víc než 7 tisíc seniorů, 17 osob bez domova, 40 odkázaných na nouzové bydlení, minimálně 50 drogově závislých osob, 546 lidí se sociálně právní ochranou, 46 rodin ve finanční nouzi a dalších více než 2 600 lidí v různých formách zadlužení.

Města upřednostňují oblíbenější nájemníky

Trend chybějícího bydlení pro sociálně slabší je patrný napříč Českem i Evropou. Podle neziskové organizace Platforma pro sociální bydlení, která se zabývá pomocí lidem v nouzi, ale mohl kriticky ohroženou část obyvatelstva případ Otrokovic zasáhnout.

„Tito lidé pak typicky nemají kde bydlet, protože na běžném trhu si neporadí kvůli velkým vstupním nákladům a drahým nájmům, a je nepravděpodobné, že by jim pomohlo jiné město než to, ze kterého pocházejí. Mohou se tedy propadnout do bytové nouze,“ říká redakci advokační pracovník Platformy Mikoláš Opletal.

Přečtěte si

Komu patří Česko: Šmejdům s bydlením se v Česku daří

Podle něj je aktuálně v Česku přes 161 tisíc lidí v bytové nouzi, z čehož je 62 tisíc dětí. Politická reprezentace se podle něj však v současnosti víc soustředí na řešení bytové krize ve střední třídě. „Protože když je z čeho vybírat, upřednostní radši snažší a oblíbenější nájemníky,“ dodává Opletal.

Podle dat Platformy pro sociální bydlení je v Česku jen necelé procento bytů určeno pro nejzranitelnější osoby. „Ve zkratce se tedy dá říct, že sociální bydlení chybí úplně všude. Mohou existovat menší obce, kde je situace výjimečná, ale obecně se bavíme o chybějících desítkách tisíc bytů napříč republikou,“ míní Opletal. 

Uprostřed průmyslové zóny

Problémem je i zmíněná lokalita, ve které nové nájemní bydlení vyrostlo. Průmyslová zóna na kraji Otrokovic není dostatečně vybavená občanskými službami. Docházková vzdálenost do nejbližšího většího obchodu (nepočítaje večerku) je alespoň patnáct minut, základní škola je vzdálená asi dvacet minut, sportoviště ještě víc.

A pokud by noví obyvatelé opravdu chtěli do obchodu nebo školy docházet pěšky, celou cestu absolvují vedle rušné silnice, kterou využívají okolní firmy a fabriky pro nákladní dopravu. Procházka, jak se redaktor přesvědčil na vlastní kůži, to není příjemná.

Starostka Večerková výběr této lokality vysvětluje tím, že zde byly městské pozemky. Ale ani situace s občanskou vybaveností jí nepřijde tak dramatická.

„Občanské vybavení se tam teď buduje. Na bývalém spáleništi vznikly nějaké obchody a další vzniknou. Je tam Prior, kde jsou potraviny a jiné obchody. Nemyslím, že by tam chyběla občanská vybavenost v nějakém nejbližším okolí. Je tam zhruba od pěti set metrů do kilometru všechno. Já bydlím třeba v půldomku uprostřed bytové zástavby. Můžu vám říct, že do obchodu to mám daleko dál než Hurdisky,“ popisuje.

Při procházce Otrokovicemi redaktor našel rozvinuté i méně rozvinuté části města. Většina obyvatel bydlí na východ od tamního nádraží, ve směru do nedalekého krajského města Zlín. Ve východní části města našel redaktor taky zrekonstruovanou infrastrukturu, silnice, chodníky, školy.

V západní části města se však nachází vesměs jen obrovská průmyslová zóna, na kterou je zvolna napojena malá městská část Baťov. Nedaleko od Baťova se nachází i Nové Hurdisky. „Hned vedle máme lesopark, který může částečně zastínit pohled na fabriku. Otrokovice, jak jsou vybudované, už historicky za Bati se stavělo vedle fabriky,“ říká starostka.

Mimořádné odměny za standardní práci

Projekt Nových Hurdisek není ojedinělým případem problémů s komunikací mezi radnicí a veřejností. Loni si vedení města nechalo zastupitelstvem schválit speciální odměny ve výši dvojnásobku platu.

Původní návrh odměn pro starostku Večerkovou a jejího místostarostu Petra Ťopka z 12. února odůvodňoval odměny jako ocenění za dokončené investice a projekty. To však podle předsedy finančního výboru Stanislava Mišáka nebylo dostatečné.

Přečtěte si

Podcast ODPOSLECH: Jak bytové družstvo připravilo lidi ve finanční nouzi o bydlení – rozhovor

„Na toto jsme si vedení města zvolili a dostávají za to pravidelnou měsíční odměnu – takto budou reagovat občané. Myslím si, že by bylo lepší postavit to na mimořádných událostech. Jsem pro dát odměnu, ale nechci jim ublížit,“ říká podle zápisu z jednání výboru Mišák.

Předkladatelka návrhu, tajemnice městského úřadu Renata Zenáhlíková, návrh na odměny stáhla a přepracovala. Na další schůzi zastupitelstva 16. dubna se objevilo nové odůvodnění odměn, které kromě projektů obsahovalo i zásluhy vedení města při řešení následků povodní. Toto odůvodnění už bylo zastupitelstvem schváleno.

Když se redaktor v ulicích města ptal občanů, jestli o příběhu schválení mimořádných odměn vědí, dostalo se mu negativních odpovědí.

Starostka Hana Večerková netransparentní a nedostatečnou komunikaci s veřejností popírá. 

„Nemyslím si, že bychom něco zamlčovali. Pokud se mě chce někdo na něco zeptat, tak má vždy u mě dveře otevřené. Vždy je co zlepšovat. Co se týká veřejnosti, tak si myslím, že se setkáváme s veřejností na pravidelných setkáních každý rok. Máme komise místní části, které jsou prostředníky komunikace. Máme Facebook, máme mail, ke mně se může kdokoli kdykoli objednat,“ dodává Večerková.

Autor textu: Dávid Pásztor

The post Otrokovická otočka: Město slíbilo pomoc slabším. Přišlo ale s nájmy, na které nedosáhnou appeared first on investigace.cz.

„Matte, sál je obsazený zatím jen asi z třetiny. Pokud to nebude alespoň polovina, v pondělí si můžeš sbalit věci,“ žertuje ředitel OCCRP Drew Sullivan. „Prosím tě, můžeš s tím přestat a nesledovat pořád jen čísla? Nechci to vědět,“ rozčiluje se režisér Matt Sarnecki a odchází si před hotel zakouřit. Do premiéry dokumentu The Killing of a Journalist na největším festivalu dokumentárních filmů v Severní Americe Hot Docs v Torontu zbývá jeden den. 

Do Toronta jsme na premiéru filmu o vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové přiletěli koncem dubna a ve srovnání s jinými velkými produkčními společnostmi v malém týmu. Režisér Matt, dva ředitelé OCCRP, tedy zmíněný Drew a Paul Radu, hlavní producentka Signe Byrge Sørensen z Final Cut for Real a my dvě z redakce investigace.cz, Pavla Holcová a autorka tohoto textu. 

Naše malá skupinka je po cestě do multiplexu zmoklá a promrzlá, kanadské jarní počasí se neptá, zda zrovna nejdete na velkou a očekávanou premiéru. Zvláštní pocit vyvolává i postávání v koktejlových šatech v obrovském nákupním centru. Místo červených koberců tak jedeme eskalátorem do nejvyššího patra, kde se nachází promítací sál. Třímilionovým Torontem významný filmový festival nijak extra nerezonuje.

Napjatě stojíme v kroužku a předstíráme, že nikdo z nás není nervózní. Přesto se každou chvíli někdo podívá na hodinky a nahlas zjišťuje, zda už pouštějí do sálu. Ptám se Matta na jeho pocity, ten se však otáčí a řekne, že si jde koupit knížku. V něčem je to přece jen výhoda, účastnit se festivalu v nákupním centru.

„Jsem strašně nervózní. Jako vždy před premiérou. Nejhorších je posledních deset minut. Nemá to vůbec žádný racionální základ, ale bojím se, že se například neobjeví titulky nebo se něco stane s obrazem,“ přemýšlí nahlas Signe, i když podobných filmových premiér zažila již několik desítek. 

Drew opět kontroluje počet volných sedadel. „Zaplněná je více než polovina. Je tam zhruba pět set míst k sezení,“ říká. „Jak víš, kolik je v sále sedadel? Neříkej, že jsi to počítal,“ zeptám se a začneme se všichni smát. Ředitel OCCRP přikývne a zamíří ke stánku s popcornem a colou. Je přece Američan a bez popcornu se tady do kina nechodí. 

„Abych řekl pravdu, vůbec nejsem nervózní, spíš se těším, že konečně ten film uvidím na velkém plátně. Ještě nikdy jsem jej takto neviděl, hlavně s pořádným zvukem. Na druhou stranu ale uznávám, že trošku nervózní přece jen jsem. Bojím se, že se to lidem nebude líbit,“ říká Matt po návratu z knihkupectví a v ruce přitom svírá poslední bestseller doporučený novináři z The Washington Post. 

V pět večer konečně začínáme. Režisér Matt Sarnecki vystoupí před sál zaplněný z dvou třetin a mluví o tom, jak na filmu pracoval více než dva roky, a také poděkuje publiku za jeho zájem i svému filmařskému týmu v Evropě. „Doufám, že se vám film bude líbit, a zůstaňte na krátkou diskusi po filmu. Přivezli jsme z Evropy zajímavého hosta,“ zakončí tajemně svou úvodní řeč. Zajímavý host sedí vedle mě v zelených šatech, ty samé šaty má na sobě i v jedné z klíčových scén dokumentu. 

„Nejlpší film, jaký jsem v životě viděl“

Film běží a my sledujeme i diváky a jejich reakce. Zmocňuje se mě obava, o které nikdo z nás předtím nahlas nemluvil. Co když to lidé v Kanadě nepochopí? Příběh, který se odehrává před jejich očima, je přece tak vzdálený a surrealistický, proč by mu měli uvěřit? Tak jako jsme nevěřili ani my, když se to tenkrát skutečně stalo. 

Hned v prvních minutách projekce lidé kroutí hlavami, překrývají si tváře nebo jen tiše vzdychají. Všechny tyto reakce jsem čekala. Ale pak se začnou smát. Smích? Ano. Bývalý premiér Robert Fico a jeho tisková konference je jim k smíchu. Pochopili to. Pochopili to víc, než jsme si mysleli. 

Publikum udrží svou pozornost po celé dvě hodiny promítání. Otázky, zda dokument nebyl moc dlouhý a komplikovaný, utne obrovský aplaus. Líbilo se jim to! Diváci tleskají hned u prvních titulků, jež běží na závěr. Z naší skupinky tak viditelně opadnou obavy a nervozita. 

Na řadu přichází diskuse po filmu a avizovaný tajemný host. Hned na první otázku z publika, zda zná zdroj, který nám předal policejní spis, Pavla Holcová odpovídá: „Ano.“ V sále zavládne ticho, moderátorka ani diváci ještě neznají Pavliny stručné odpovědi. Zvyknou si ale velmi rychle, když na další dvě otázky následují rovněž jednoslovné odpovědi. Publikum se zasměje a je jasné, že si Pavlin styl oblíbili.

„Byl to nejlepší film, jaký jsem v životě viděl, mockrát děkuji.“ Máme radost, i jiné reakce jsou podobně pozitivní. Když vycházíme ze sálu, lidé děkují za naši práci a blahopřejí. Je to zvláštní pocit, na který novináři nejsou moc zvyklí. 

„Cítím obrovskou úlevu, diváci byli velmi soustředění. Například i to, že se smáli ve správných momentech, je důležité. Ve filmu jsou pasáže, kde lidé cosi říkají, ale z jejich obličeje můžeme vyčíst něco úplně jiného. Myslím, že publikum přesně pochopilo, co jsme jim chtěli ukázat,“ shrne naše pocity spokojená producentka. 

Ještě se naposledy fotíme s plakátem festivalu Hot Docs a za deště to vyrážíme někam oslavit. V kanadské hospodě, kde fanoušci hlučně prožívají utkání play-off v NHL, působí naše skupinka ve slavnostních šatech jako pěst na oko. 

Matt se u piva svěřuje, že je to už jeho druhý film o zavražděném novináři a mohlo by to stačit. 

„Emocionálně je to strašně vyčerpávající. Nechci být tím, komu volají kolegové, když zemře další novinář. A už vůbec nechci, aby byli další novináři zabíjeni. Každopádně je to pro mě ale obrovská úleva, že jsme to dotáhli až sem. Děkuji vám všem,“ popisuje svoje pocity Matt, s každým si jednotlivě připije a osobně mu poděkuje. 

Z kanadského pohledu vzdálené Slovensko se v Torontu ozve hned další ráno. „Marek Para jde do vazby,“ říkám Pavle, když se probudíme a přečtu si zprávu o obvinění známého advokáta, mimo jiné i obhájce Mariana Kočnera, z činnosti ve prospěch zločinecké skupiny organizované okolo oligarchy Norberta Bödöra. „Cože? To abychom začali přepisovat závěrečné titulky Mattova filmu každý měsíc,“ zasměje se Pavla a píšeme tuto zprávu kolegům z naší malé torontské skupiny.

Autorka textu: Eva Kubániová
Autor úvodní fotografie: Redakce investigace.cz

Tento text vznikl díky podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podporujte naši práci.

The post Dokument o vraždě Jána Kuciaka si v Torontu vysloužil obrovský potlesk appeared first on investigace.cz.

„Měl jste někdy offshorovou firmu v Karibiku?“ Tak zní otázka, kterou chci položit premiéru Andreji Babišovi ještě před publikováním série našich článků týkajících se jeho osoby v projektu Pandora Papers. Povede se to, dokonce dvakrát, a to při dvou různých příležitostech. Poprvé na červeném koberci, po němž kráčí k Městskému divadlu v Ústí nad Labem na společnou tiskovou konferenci s maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Podruhé, když jde k autu po tiskové konferenci v areálu elektrárny Prunéřov. Andrej Babiš ale ani jednou neodpoví.

Pronásledujete mě

Dvě konfrontace „v terénu“ jsou poslední, na minimum redukovaný pokus, jak přimět premiéra Babiše, aby na téma svých offshorových firem na Britských Panenských ostrovech, ve Washingtonu a v Monaku, přes které koupil nemovitosti ve francouzském Mougin, řekl alespoň slovo.

Příležitostí měl během září dost, ani na jednu výzvu však nereagoval.

První žádost o rozhovor mu za všechna média zúčastněná v projektu Pandora Papers odeslali kolegové z Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ ) už 16. září 2021. Když nereagoval, ICIJ mu 20. září zaslalo tři stránky, 18 velmi konkrétních otázek, které jeho offshorové podnikání rozebíraly ze všech stran. Seznam všech otázek naleznete v naší Neprůstřelné sekci. Kolegové z BBC poslali své dotazy pro jistotu také Janě Adamcové z Úřadu vlády, stejně jako mluvčímu ANO Martinu Vodičkovi. Odpovědi byly urgovány i telefonicky.

Andrej Babiš celou záležitost naprosto ignoroval, nenapsal ani to, že se nebude vyjadřovat.

Nezbývalo proto nic jiného, než za ním během předvolební kampaně vyrazit do terénu. Štáb britské BBC 25. září zamířil do Královéhradeckého kraje, kde Babiš podepisoval svou novou knihu Sdílejte, než to zakážou a později se procházel na připravované akci záchranných složek.

„Chceme se vás zeptat na vaše nemovitosti ve Francii. Proč jste k jejich nákupu použil offshorovou firmu a proč jste je nepřiznal? Proč jste k nákupu nemovitostí použil tak komplikované schéma?“ volal na premiéra reportér BBC Rory Tinman z dálky a přes záda jeho bodyguardů. Když se v jeden moment pokusil dostat k Babišovi blíž, bodyguard v kostkované košili s černými brýlemi na čele ho odhodil na blízké hasičské auto.

Na otázky Babiš neodpověděl. Zato se na novináře BBC obořil: „Když mě chcete natáčet, musíte mě požádat o souhlas. Pronásledujete mě celý den, aniž byste mě požádali o dovolení.“

Když Babiše konfrontovali reportéři BBC…

Zdroj: @guardian pic.twitter.com/3S4dUgDRc2

— Filip Titlbach (@FilipTitlbach) October 3, 2021

Není místo

Další příležitost položit premiéru Babišovi alespoň nějakou otázku se naskytla 29. září, během společné tiskové konference s premiérem Orbánem v ústeckém divadle. Za investigaci.cz se na tuto akci chceme akreditovat hned tři, pro jistotu proto volám jedné z mluvčích vlády, Veronice Beníškové, jež má akreditace na starost. „Není problém, že nás bude z jedné redakce víc?“ ptám se. Říká, že není, počet míst prý není nijak omezen.

Nezávisle na sobě vyplňujeme akreditační formulář stejně jako kolegové z Le Monde či z německé NDR/WDR. Z Úřadu vlády nám ale postupně přicházejí e-maily podobného znění: „Z důvodu omezené kapacity tiskového sálu v ústeckém divadle Vás na tiskovou konferenci nemůžeme akreditovat.“

Rozhodneme se tedy improvizovat a do Ústí nad Labem navzdory zamítnuté akreditaci vyrážíme. Před divadlem poprosím dva jiné novináře, kteří akreditaci mají, zda by na tiskovce moji otázku – „Měl jste někdy offshorovou firmu v Karibiku?“ – nepoložil někdo z nich. První mě odmítne s omluvou, že má možnost jít i na následující (médiím ještě více uzavřený) „mítink s občany“ a organizátoři z ANO ho varovali, že jestli bude na tiskové konferenci klást nepříjemné dotazy, na mítink může zapomenout. Druhého kolegu otázka pobaví a slibuje, že pokud bude příležitost, tak ji položí. (Neuspěje, počet dotazů byl omezený, dostalo se jen na maďarskou televizi, Českou televizi a Prima CNN.)

Pandora Papers: V hlavní roli Andrej Babiš

Akreditovaní novináři se pomalu trousí do divadla. Dva muži s košťaty ještě zametají červený koberec, natažený od silnice k divadlu, aby na něm při příjezdu premiérů – kteří obědvali na ústecké Větruši – nebylo ani smítko. Kolona vládních aut také vzápětí přijíždí, z jednoho vystupuje premiér Babiš.

V ten moment se rozhodnu, vyrazím za ním a chvíli jdu po jeho boku na červeném koberci. „Pane premiére, jsem Čápová z investigace.cz, mám dotaz: Měl jste někdy offshore v Karibiku?“ stihnu říct svou otázku, než mě muž z ochranky odstrčí se slovy: „Ustupte, bude tiskovka, pak se zeptáte.“ Premiér Babiš na mě ani nepohlédne, kráčí dál po červeném koberci, jako by neviděl a neslyšel.

Obdobného přivítání se Orbánovi dostalo i u ústeckého divadla. pic.twitter.com/ugvEltakdG

— Adéla Karásková Skoupá (@skoupaa) September 29, 2021

Červený seznam

Před tiskovou konferencí v ústeckém divadle vzbudil rozruch seznam na stolku za dveřmi, podle kterého organizátoři novináře buď pustili, nebo nepustili dovnitř. Někteří z těch, kdo požádali o akreditaci, na něm byli vybarveni žlutě, jiní červeně. Z celkem asi devadesáti novinářů se jich na „červený seznam“ dostalo devatenáct.

Byli mezi nimi právě lidé z Le Monde, NDR/WDR či investigace.cz, tedy z médií, která spolupracovala na projektu Pandora Papers. „Na místě jsem zjistil, že moje jméno je na červeném seznamu stejně tak jako jména dalších zahraničních, ale i českých novinářů. Nevíme, proč nás tam nepustili,“ řekl pak Radiožurnálu zpravodaj Le Monde pro střední Evropu Jean-Baptiste Chastand.

Červenou také dostal třeba režisér Vít Klusák a jeho tým. Klusák v roce 2015 natočil o Babišovi situační portrét Matrix AB, který se současnému premiérovi ani trochu nelíbil. Začátkem září pak doprovázel Babišova syna Andreje na volební mítink, kde Babiš mladší konfrontoval svého otce s výčitkou, že ho zatáhl do svých her kolem farmy Čapí hnízdo.

Naopak novináři, od nichž se dalo očekávat, že nebudou klást nepříjemné otázky, se na ústeckou tiskovou konferenci dostali i bez akreditace. Například bývalý šéfredaktor Lidových novin István Léko, jehož jméno bylo pod seznamem akreditovaných dopsáno rukou. Právě tento novinář je známý svou loajalitou a servilností k Andreji Babišovi, předtím, než vedl Lidové noviny z premiérova svěřenského fondu, mu Babiš financoval mediální projekt Česká pozice. „Ročně dávám na Českou pozici 20 milionů korun,“ řekl Babiš v roce 2013. „Zbytek si István musí někde naškrábat.“

Proti omezování svobodné žurnalistické práce, kterou tato forma seznamu zjevně představuje, se později ohradil Český národní výbor Mezinárodního tiskového institutu (CZ IPI) a Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNZ), stejně jako francouzský syndikát novinářů.

Mikrofon vám nedáme

Další příležitost položit premiéru Babišovi zmíněnou otázku se naskytla hned o den později, 30. září, kdy měl společnou tiskovou konferenci s ministrem průmyslu a zároveň dopravy Karlem Havlíčkem a šéfem ČEZu Danielem Benešem v areálu elektrárny Prunéřov.

Na tuto tiskovou konferenci se investigaci.cz, stejně jako kolegyním z televize NDR/WDR, podařilo akreditovat bez problémů. Napadlo nás, že důvodem by mohl být fakt, že tyto akreditace nevyřizoval Úřad vlády ani ANO, ale tisková mluvčí ČEZu Soňa Holingerová.

Ani tady ale mikrofon do ruky nedostanu. Ačkoli se hlásím hned od začátku, tisková konference je ukončena ve chvíli, kdy bych měla dostat slovo, protože nikdo jiný se s dalším s dotazem už nehlásí.

Vyrazím proto za premiérem, odcházejícím v obležení bodyguardů směrem k autu. Do bezprostřední blízkosti Andreje Babiše mě ale muži z ochranky nepustí, ať se hnu, kam se hnu, narážím na jejich těla. Otázku sice řeknu tak nahlas, že ji premiér musí slyšet, ani tentokrát však neodpoví. Můj plán probojovat se až k autu, dát nohu mezi dveře, a mít tak premiéra na chvíli tváří v tvář pro sebe, vinou dobré práce ochranky nevyjde.

The post Andrej Babiš: Zeptej se, když to dokážeš appeared first on investigace.cz.

Nejenom kvůli projektu Pandora Papers jsme se v létě vydali také na Britské Panenské ostrovy, jeden z nejznámějších a největších daňových rájů. Dlouho plánovaná cesta ale nakonec skončila daleko dřív, než jsme čekali – hned po příletu nás nevpustili do země.

Naše dlouho plánovaná cesta na Britské Panenské ostrovy (dále jen jejich anglické iniciály BVI) neboli na jeden z největších a nejtajnůstkářštějších offshorů na světě měla začít v pátek 13. srpna. Ze Santa Dominga, hlavního města Dominikánské republiky, jsme s kolegyní Nikolou měli letět právě v tento den. Pokud člověk nedisponuje soukromým tryskáčem nebo jachtou, dostane se na BVI pouze místními maličkými letouny pro zhruba 30 lidí, které spadají pod InterCaribbean Airways (případně pod jinou karibskou aerolinku) a přelétají mezi jednotlivými karibskými ostrovy. Přímé lety z Evropy na BVI nelétají.

BVI v našich článcích skloňujeme poměrně často. Tento ostrovní stát kromě pohlednicových pláží a panenské přírody proslul i podmínkami svých offshorů. Nulová korporátní daň a velmi vysoká finanční anonymita přitahují nejenom nadnárodní firmy a světové miliardáře, ale také zločince, podvodníky a organizované zločinecké syndikáty. Ti všichni z benefitů tohoto souostroví těží. Jestliže jste za posledních několik let slyšeli o jakémkoli offshorovém schématu na praní peněz, téměř jistě budou jeho součástí i BVI.

Premisa naší cesty je prostá. Jednak chceme čtenářům ukázat, že se sice jedná o daňový ráj, v němž sídlí téměř 370 tisíc firem na zhruba 30 tisíc obyvatel, ale to neznamená, že tak bude i vypadat. Nečekejte proto mrakodrapy a skleněné kancelářské budovy jako třeba v londýnském City, BVI se spíše podobají rozvojové zemi. O tom ale více ve videích. Také se chceme osobně podívat na místa, o kterých jsme v minulosti psali nebo v budoucnu psát budeme, a ideálně si promluvit i s lidmi, jejichž jména už vyšly v našich článcích a podle všeho se jim budeme věnovat i dál.

Před příletem jsem proto mailem oslovil pár tamních zainteresovaných lidí s žádostí o rozhovor. Zajímalo mě hlavně to, jakou mají KYC a AML politiku neboli jak prověřují důvěryhodnost svých klientů a jaká mají opatření proti praní peněz, zda nějak řeší pověst své země, jestli v tomto směru plánují něco měnit a co si myslí o tom, že BVI vystupují jako středobod mnoha skandálů týkajících se praní peněz, finančních podvodů a krácení daní. Kromě jednoho z oslovených, jenž mou žádost o rozhovor rovnou zamítl, mi nikdo neodpověděl.

Všechna potřebná povolení pro vstup do země, tedy negativní covid test, čtyřstránkové cestovní povolení ke vstupu a formuláře pro imigrační a celní oddělení, máme poctivě vyplněné, připravené a zaplacené. Oba jsme také plně očkovaní, tudíž bude-li náš test po příletu negativní, vyhneme se i karanténě.

Po odbavení zavazadel v Santo Domingo a absolvování několikerých kontrol nám letuška oznamuje, že náš let má tři hodiny zpoždění. Nakonec zjišťujeme, že let byl definitivně zrušen a přesunut na sobotu. V tu chvíli jsme nevěděli, že právě toto odložení letu nám částečně zachránilo pobyt na BVI.

Z Dominikánské republiky tedy odlétáme až v sobotu 14. srpna. Po zhruba hodinu a půl dlouhém letu letadlo dosedá na letiště Terrance B. Lettsome na ostrově Tortola, největším z ostrovů BVI. Personál letiště nás odvádí na testovací místo, po oznámení negativního výsledku pokračujeme se stejným doprovodem k imigrační kontrole. A tady začínají problémy.

Imigrační úředník nejprve odbavuje kolegyni Nikolu. Naskenuje její pas, prohlédne imigrační formulář, zkontroluje výsledky covid testu a povolení ke vstupu do země, poté se usměje, orazítkuje doklady i formulář a popřeje hezký pobyt.

Přistupuji k přepážce s fungl novým pasem v ruce. Tady je třeba doplnit, že cestuji se dvěma pasy. Starému dokladu totiž končí platnost za méně než půl roku, tudíž bych nemohl vstoupit na území Antiguy, odkud se budeme vracet zpět do Evropy, a proto jsem si vybavil i pas nový. Vzhledem k tomu, že letenky byly koupeny na starý pas, mám s sebou pro jistotu i ten. Úředník dost nedůvěřivě prohlíží povolení i pas a ptá se, zda cestuji ještě s jiným pasem. Odpovídám kladně a podám mu starý doklad. Imigrační pracovník jej naskenuje do systému, vzápětí zvážní, sbalí všechny mé dokumenty a sděluje, že kontrolní proces tady končí a mám si sednout stranou na židli.

Minuty se vlečou, nikdo se mnou téměř nemluví. Když se na cokoli zeptám, je mi pouze důrazně doporučeno, že mám sedět, čekat a nesmím používat telefon. Mezitím přilétají další letadla a imigrační úředníci, kteří jsou na celé letiště pouze dva, mají plné ruce práce s odbavováním nových cestujících. Mezi jednotlivými přílety se sice o něčem radí, pokukují po mně a střídavě mizí ve své kanceláři, nicméně kromě „sit there and wait“ a „seriously, don’t use your phones“ jiná komunikace neprobíhá.

Po necelých dvou hodinách čekání si mě zavolají zpátky k pultíku a ptají se na důvod mé cesty na BVI. Odpovídám, že dovolená, ostatně přesně tak, je to napsané v imigračním formuláři, jejž jsem jim odevzdal. Neoblomný úředník se znovu ptá, jaký je skutečný důvod mé cesty. Znovu odpovídám, že dovolená. Poté zjišťuje moje povolání, odpovím a současně ukážu na formulář, kam jsem napsal – novinář. Následuje otázka, co tady plánuji dělat. „Hlavně se válet na pláži, možná navštívit nějaký z dalších ostrovů (BVI se skládají z více než 60 různých ostrovů), také si projít město a nechat si doporučit něco od našeho hostitele Maria, u kterého budeme několik příštích dní bydlet.“

Oba úředníci jsou zjevně nespokojeni a posílají mě zpět na židli, aby mě po pár minutách vyzvali ke vstupu do své kanceláře. Kromě několika stolů, které přes papíry není téměř vidět, kartoték a rozbitých žaluzií na oknech je v malé místnosti akorát klimatizace. Teprve tady se mi představují, imigrační úředník Brodie a jeho nadřízený Blyden. A opět se ptají na důvod cesty. Znovu odpovídám dovolená. Sdělují mi, že jejich bezpečnostní složky zjistily, že jsem kontaktoval určité osoby na tomto ostrově s žádostí o rozhovor. Snažím se jim vysvětlit, že jsem dovolenou v tomto známém finančním ráji chtěl skutečně využít k nějakému rozhovoru, ale poněvadž jsem byl v jednom případě odmítnut a nedostal žádné odpovědi, je to už jen dovolená. Oba muži jsou ale neoblomní, podle jejich slov jsem se provinil už tím, že jsem novinář a dovolil jsem si požádat o rozhovory.

Evidentně se tak moje jméno dostalo na jakousi černou listinu a normální turistické povolení ke vstupu do země mi proto nestačí. Jeden z úředníků tvrdí, že místní vláda i šéf imigračního oddělení se domnívají, že jsem chtěl na ostrově pracovat, k čemuž ale potřebuji pracovní povolení. Namítám, že na mé žádosti nikdo neodpověděl, takže žádnou práci domluvenou nemám. Naopak mám zaplaceno ubytování na deset dní a plánoval jsem na BVI strávit dovolenou. Úředníci sice nejprve souhlasně přikyvují hlavami, ale prý mají nařízení shora a nesmějí mi povolit vstup do země. Když se zeptám, zda můžu mluvit s nadřízeným, ukáže jeden z nich na toho druhého, který má být ten nadřízený. Ptám se ho, zda můžu mluvit s jeho nadřízeným. Odpovědí je nepatrné zavrtění hlavou. Proti tomuto rozhodnutí se prý nelze odvolat a také není možné dodatečně požádat o pracovní povolení. Nedá se prostě vůbec nic dělat.

Zůstávají pouze dvě možnosti: vrátit se prvním letadlem do Santa Dominga, nebo pokračovat do Antiguy. Nastal však další nečekaný problém. Zrovna je sobota a zítra má přijít tropická bouře, kvůli které se letiště zavírá, a nejbližší let do Antiguy bude až v úterý. Návrat do Santa Dominga také nelze realizovat, volná místa budou mít až na let za dvanáct dnů. I pro oba muže v uniformě je to rébus, v zemi nesmím zůstat, ale zároveň ji nemůžu opustit.
Řešení patové situace trvá další čtyři hodiny, které s Nikolou prosedíme v kanceláři imigračního oddělení. Máme zakázáno používat telefony, takže nemůžeme informovat kolegy, že se naše cesta poměrně komplikuje. Nemůžeme ani vyrozumět našeho hostitele Maria, který čeká před letištěm. Dostaneme dvě lahvičky s vodou, občas nás jeden z imigračních úředníků povzbudí a za celou situaci se omlouvá slovy: „Greedy rich people that are above me are afraid of people who can ask questions“ (tedy Chamtiví boháči, kteří jsou nade mnou, se bojí lidí, kteří mohou klást otázky).
Asi šest hodin po příletu přichází finální rozuzlení.

Verdikt zní takto: z BVI odlétáme v úterý v 16:30. Bez debat. Oba moje pasy si nechávají, vrátí mi je až letušky v letadle při odletu. Do té doby se můžeme volně pohybovat po ostrovech. Pokud se ale nedostavím na letiště minimálně dvě hodiny před odletem, hrozí vystavení mezinárodního zatykače, protože jsem v zemi de facto v postavení nelegálního uprchlíka. Do budoucna pak pro mě platí, že v případě další návštěvy BVI musím nejdříve požádat o svolení ke vstupu šéfa imigrace, premiéra země, nebo rovnou guvernéra Britských Panenských ostrovů, jinak mám vstup zakázán.

Když se balíme a odcházíme, imigrační úředník nás varuje, abychom ty dva povolené dny, kdy budeme v zemi čekat na odlet, nevyvíjeli žádnou pracovní činnost, poněvadž „budeme pod dohledem“. Ujišťuji ho, že žádné rozhovory rozhodně dělat nebudu, ostatně nikdo se mnou ani mluvit nechce. „Prostě jenom buďte opatrní,“ dodává. Po více než šesti hodinách tak konečně opouštím jako nelegální uprchlík a bez pasu letiště, navíc s doživotním zákazem vstupu. Vítejte v karibském ráji na Britských Panenských ostrovech, v jednom z největších a nejtajnůstkářštějších offshorů světa.

Autor článku: Lukáš Nechvátal

Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

Text vznikl za finanční podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

 

The post Pandora Papers: Daňový ráj, co nemá rád novináře appeared first on investigace.cz.

Na základě dokumentů, které získalo mezinárodní společenství novinářů (ICIJ), nyní známých jako Pandora Papers, jsme zjistili, že Andrej Babiš přes podezřelé offshore schéma ve Francii nakoupil malé realitní impérium. Peníze na zámeček Bigaud a další parcely přitom půjčil sám sobě. Reportéři investigace.cz se proto vypravili na Azurové pobřeží, aby se na vlastní oči pokochali několika hektary pozemků s honosnými vilami, jež od roku 2018 spadají pod svěřenský fond AB private trust I.

Městečko Mougins přímo navazuje na známé letovisko Cannes a jeho klikatými uličkami se lze rychle dostat do centra, které leží na vrcholu kopce, odkud se otvírá krásný výhled na Azurové pobřeží. Centrum tvoří malebné cihlové domy, úzké uličky, barevnými křídami pomalované kamenné chodníky, umělecké ateliéry i drahé luxusní restaurace. Jsme na Francouzské riviéře, kde Mougins neproslulo pouze jako město umělců, pobývali tu i jiné celebrity nebo vysoce postavení politici. Právě tady v roce 2013 otevřel tehdejší ministr financí Andrej Babiš s velkou slávou restauraci Paloma.

Pro českou veřejnost jde o známý fakt, což ovšem neplatí pro obyvatele Mougins. Dokonce ani majitelka jedné z nedalekých restaurací nedokáže po konzultacích se svým personálem odpovědět na otázky, kdo je Andrej Babiš nebo kdo restauraci Paloma vlastní.

Podobně reagují i ostatní obyvatelé. „Paloma? Ta je zavřená,“ vysvětlují ženy na poště, sousedící s restaurací. Nic jim neříká ani fotografie současného českého premiéra. Na stejnou neznalost narážíme i v turistickém informačním centru nebo na městském úřadě. Všichni dotazovaní se shodují, že o žádných Češích v Mougins neslyšeli, a našeho premiéra neznají.

Kdo ale Andreje Babiše dozajista zná, je naopak místní starosta Richard Galy, který se s ním usmívá ze společné fotky. „Pan Galy, 15 let starosta Mougins, je rád, že jsme tu investovali,“ stojí v popisku na Babišově Twitteru. Starosta Mougins ale na naše dotazy odmítl odpovídat.

Díky své vyvýšené poloze lze z centra Mougins zahlédnout i vysokými zdmi a živými ploty obehnané vily, roztroušené převážně na jižním svahu směřujícím k moři. Jejich majitelé zjevně o zvědavce nestojí, což by mohlo vysvětlovat fakt, proč obyvatelé ani ne 20tisícového města nevědí, že jedním z pravidelných návštěvníků je šéf vlády jiné země. Jak ukázaly dokumenty z projektu Pandora Papers, za několik z těchto vil zaplatila Babišova firma Blakey Finance LTD z Britských Panenských ostrovů. A to prostřednictvím půjčky v hodnotě 15 milionů eur (cca 400 milionů korun) poskytnuté skrze Babišovu washingtonskou firmu Boyne Holding LLC Babišově monacké firmě SCP Bigaud. Mimo tento komplikovaný propletenec na celé transakci zaráží i samotná smlouva o půjčce – podle názorů odborníků je přinejmenším odfláknutá.

Zhruba pět minut pěšky od centra se nachází nenápadná, z kopce se svažující ulička Chemin de la Mougine. Kousek od jejího začátku vykukuje zpoza hustého břečťanového porostu „Château Bigaud“. Z ulice není téměř nic vidět, jen žlutá zeď a kovová brána. Že jsme na správné adrese, ale dokazuje zásilka trčící z poštovní schránky adresovaná Monice Babišové. Ta se ostatně letním sídlem ráda chlubí na Instagramu a každé prázdniny používá hashtag Cannes s příslušným rokem, byť nikdy neuvádí, že rodinné fotky u fontány nebo s kamarádkami v bazénu pocházejí ze sídla firmy, jež oficiálně patřilo SCP Bigaud, která je od roku 2018 součástí svěřenského fondu jejího manžela.

Pandora Papers: Často kladené dotazy

Nad samotným zámečkem leží pečlivě udržovaný pozemek s nízkými palmami a olivovníky. V roce 2008 tam stála vilka, vysoké živé ploty nyní chrání jen prázdný plac. Naopak po cestě dolů kolem Château Bigaud narazíme na další rezidenci, spadající opět pod firmu SCP Bigaud. Je obehnána pouze plotem a na zahradě jsou tak vidět dva pracující muži. Jeden z nich mluví anglicky a překládá i vyjádření svého kolegy. Kdo jsou jejich zaměstnavatelé nebo majitelé pozemku, na němž pracují, ani jeden neví, ale „ten dům vedle (Château Bigaud) prý patří nějakým Čechům“. Sousedi, kteří o pár metrů dál zrovna nasedají do auta, o Babišovi také nikdy neslyšeli, ačkoli naproti jejich domu stojí kovová brána, za kterou se nacházejí další rezidence a pozemky vlastněné firmou SCP Bigaud.

Na poštovních schránkách před bránou jsou několikrát přelepovaná česká jména a názvy firem spadajících pod svěřenský fond AB (AB private trust I). Co krajané v Babišových nemovitostech dělají, není jasné. Ti, kteří zde stále žijí, ale i ti, kteří v Mougins pobývali dříve, na svých sociálních sítích vesměs uvádějí, že tam „mají práci“. Jak ta práce vypadá, popisuje jeden z nich na sociálních sítích: „Konkrétně tady 9h denně celý den pohyb na sluníčku, zvedání věcí, plení…“ Další zase nazval místo svého pobytu „francouzský hnízdo“. 

Na zvonek s názvy Babišových firem jsme zazvonili a zeptali se, zda se skutečně jedná o Babišovy nemovitosti. Anglicky nám někdo pouze úsečně odpověděl: „Není tu.“ A zavěsil.

Monacké schránky

Dalším cílem cesty po Azurovém pobřeží bylo Monte Carlo, kde má SCP Bigaud registrované sídlo. Po dlouhém hledání, kdy ani místní obyvatelé nedokázali lokalizovat její adresu, se nakonec ukázalo, že by firma měla své kanceláře mít ve vysoké, pískově žluté budově, zastrčené za rohem rušného bulváru. Na dané adrese jsme sice objevili malou kancelář s neprůhlednými dveřmi, za nimi ale sídlí společnost Monaco Business Centre, což je takzvaný „formation agent“ neboli firma, jež zakládá skořápkové společnosti, přebírá jejich poštu a vyřizuje za ně administrativu. 

Zaměstnankyně tohoto zprostředkovatele pak vcelku ochotně vysvětlila, že SCP Bigaud sice jejich systém eviduje, ale na tomto místě nesídlí už od roku 2009 (tedy od svého založení), protože přestala platit administrativní poplatky, a proto by neměla adresu jejich společnosti využívat. „Ani ostatní firmy tady nemají kanceláře,“ popisovala žena situaci. „Jsou to jen schránky. Pokud je chcete kontaktovat, napište nám dopis nebo e-mail. Na SCP Bigaud ale žádný kontakt nemáme.“ 

SCP Bigaud byla v roce 2018 převedena jako akvizice pod další společnosti spadající do svěřenského fondu AB private trust. Kolik a zda za tento převod, de facto akvizici vlastní firmy, Andrej Babiš zaplatil, nám mluvčí Agrofertu Karel Hanzelka odmítl sdělit.

The post Pandora Papers: Babišovo francouzské panství appeared first on investigace.cz.

Poté, co byli jejich synové během krvavého masakru zavražděni, se z rodičů stali aktivisté. Požadovali jedinou věc, pravdivou odpověď na jednoduchou otázku: proč a kam zmizely naše děti? Zatímco rodiče byli odkázáni na výsledky oficiálního vyšetřování mexické prokuratury, pro vládu se stali nepřáteli, a spolu s jejich spolupracovníky je proto nechala odposlouchávat izraelským spywarem Pegasus.

Cristina Bautista je úplně normální ženská. Čeká nás před vchodem do školy, kde studoval její syn. Chtěl se stát učitelem a dostat tak rodinu z bídy. Začíná jemně pršet a Cristina se schovává pod korunu masivního stromu, kolem poletují světlušky. Celá se choulí do sebe a nervózně si pohrává se střapci na pletené šále. Pomalu nám vypráví jeden z nejbrutálnějších a dosud neobjasněných zločinů moderních dějin Mexika. Její syn spolu s dalšími 42 kamarády jednoho dne zmizel. Podle oficiálního vyšetřování ho zadržela policie, která celou skupinu studentů předala místnímu drogovému kartelu. Ten je na nedaleké skládce popravil, jejich těla spálil a kosti naházel do řeky. Jenže příběh, který je dnes známý pod názvem „43 zmizelých“ nebo „Případ Ayotzinapa“, vůbec není tak jednoduchý, jak jej podávají mexičtí vládní politici…

Jan Jařab, který se případem jako regionální zástupce vysokého komisaře OSN pro lidská práva pro Mexiko také zabýval, k tomu řekl: „V Mexiku vůbec nic není tak, jak se to na první pohled jeví.“

Cristina Bautista vyrostla v prašné horské vesnici v mexickém státě Guerrero. Většinu života prožila pod hranicí bídy. Peníze si vydělávala tím, že prodávala chleba a každý čtvrtek vařila místní tradiční polévku pozole. Když měla čas, pletla věci z palmového listí, které pak za nízkou cenu nabízela ve městě.

Štěstí se na ni jedinkrát v životě výrazněji usmálo, když se jí podařilo pracovat několik měsíců ve Spojených státech a vydělat tam dost peněz na to, aby z přístřešku z vlnitého plechu a dřeva, kde předtím bydlela, vybudovala dům.

Jinak ale nezbohatla, nestala se jakkoli mocnou či slavnou osobou a v rámci Mexika nadále patří k jedné z nejchudších sociálních skupin. Přesto ji vláda její země nechala odposlouchávat a utratila v přepočtu miliony korun za nákup speciální špionážní technologii od izraelské firmy NSO Group, údajně určené pouze ke sledování teroristů a narkobaronů.

Proč byla Cristina Bautista tak nebezpečná? Patřila ke skupině rodičů, jimž se nelíbilo, jak byl případ jejich 43 zmizelých a šesti zastřelených synů během pár měsíců vyřešen a uzavřen, přičemž závěry vyšetřování absolutně neodpovídaly skutečnosti a věrolomně se manipulovalo s důkazy.

Samozřejmě nebyla sama, na koho se sledování mexické vlády zaměřilo. Dalšími oběťmi špehování v režii státu a prostřednictvím technologie firmy NSO Group byli minimálně tři příbuzní zmizelých studentů, jejich právníci i aktivisté, kteří rodinám pomáhali. Dělo se tak i v době, kdy už byl případ více než rok oficiálně uzavřený.

Mexická prokuratura, jež oficiálně vyšetřovala případ 43 zmizelých studentů, velmi rychle přišla se závěry, které nazvala „dějinná pravda“. To, že v Mexiku někdo „nuceně zmizí“, je hispánský eufemismus pro vraždu mimo soudní systém a za účasti státu. „Desaparición forzada“ totiž v drtivé většině případů znamená, že pohřešovaná osoba byla zavražděna, ovšem takovým způsobem, aby se její ostatky už nikdy nenašly. Jedním z takto „zmizelých“ je i Benjamín, syn Cristiny Bautisty.

Co se stalo v Iguale

Studenti místní pedagogické školy v Ayotzinapě už dlouhá léta praktikují zvláštní tradici. Když jedou do hlavního města na výročí maskaru studentů v roce 1968, unášejí autobusy veřejné dopravy i s řidičem. Druhý den pak nepoškozené autobusy vrátí. Tato praxe byla v celém Guerreru do značné míry vždy tolerovaná a samotné dopravní společnosti nabádaly své řidiče, aby nedělali studentům problémy, neboť oba pracovní dny, kdy je povezou na protesty a budou „uneseni“, budou mít proplaceny.

Pár minut poté, co se večer 26. září 2014 studentům podařilo obsadit autobusy a dostat se na výjezd z města, je však zastavila policie. Netušili proč. Později se ukázalo, že omylem unesli autobus s drogovou zásilkou patřící místnímu kartelu. Policie začala bez dalšího varování na studenty střílet. Série útoků na studenty trvala s menšími pauzami téměř celou noc. Šest studentů zemřelo na místě, dalších čtyřicet jich bylo zraněno. Jednoho z nich našli nadcházejícího rána pohozeného na ulici. Zemřel na následky brutálního bití a mučení, s kůží staženou z obličeje. Fotografie zohavené hlavy okamžitě obletěla všechny sociální sítě. Studenti později vypověděli, že policisty prosili, aby je alespoň nechali odnést své zraněné do nemocnice, dostalo se jim však jediné odpovědi v podobě další střelby.

„Křičeli jsme, že nejsme ozbrojení, že nemáme nic, čím bychom jim mohli jakkoli ublížit,“ vzpomínal Edgar Yair na osudnou noc. „Křičeli jsme, ať na nás přestanou střílet, protože nás ostřelovali při sebemenším pohybu. Neměli žádné slitování.“

Další student později vypověděl, že ze zoufalství vyběhli spolu s kamarádem z autobusu s jedinou věcí připomínající zbraň – hasicím přístrojem. Střílející policisty se poté snažili zastavit hasicí pěnou. Oba skončili postřelení.

I přes neskutečný chaos, který noční přestřelku opanoval, policie naložila na korby svých náklaďáků 43 studentů a odvezla je neznámo kam. Dodnes se neví, co se s nimi později stalo.

Stále není jasné, proč policie do studentů střílela a proč jich 43 předala kartelům. Neoficiálně se mluví o tom, že spolupracovala s kartelem Guerreros Unidos, kterým se únos autobusu se zásilkou heroinu vůbec nelíbil.

Druhého dne se rodiče obětí sešli ve škole. Věděli pouze to, že v noci „byl nějaký problém“. Nikdy předtím se tito lidé neviděli, nebyl důvod. Na nádvoří školní budovy se však ihned poznali. „Kdo je rodič, bylo hned jasné. Všichni jsme brečeli,“ vzpomíná na den po masakru Cristina Bautista. „Složili jsme si věci v místnosti vedle komunitního rádia. Bylo tam jen pár matrací a tvrdá betonová podlaha. Tam jsem pak rok a půl bydlela a spávala. Ze začátku jsem nemohla ani jíst. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem být co nejblíž, kdyby se můj syn Benjamín vrátil,“ vysvětluje Cristina, proč opustila svůj dům v horách a zatím se tam nevrátila.

Netrvalo dlouho a rodiče okupující školu v Ayotzinapě se pro vládu stali problémem. Ač chudí a nevzdělaní, ztělesňovali symbol odporu proti tichým dohodám mezi vládou a drogovými kartely.

Jak to bylo s dějinnou pravdou

Několik týdnů po masakru svolal mexický prokurátor tiskovou konferenci, kde oznámil, že ví, co přesně se stalo. Starostovi města Iguala, odkud studenti unesli autobusy, se prý nelíbilo, že svými činy narušují jeho předvolební politické shromáždění, a proto zavolal spřáteleným lidem z místního drogového kartelu Guerreros Unidos, aby situaci vyřešili.

Avšak tato verze brzy vzala za své. Přeživší studenti totiž začali vypovídat, že po nich střílela federální policie, která by žádné vazby na místního starostu ani na Guerreros Unidos mít neměla.

O něco později policie oznámila, že objevila ostatky „zmizelých studentů“ na různých místech v okolí vesnice Pueblo Viejo. Když ale proběhla analýza DNA z nalezených kostí, výsledky neodpovídaly žádnému ze studentů. Šlo o 28 zcela jiných lidí. Prokuratura se rozhodla, že neznámé kosti uloží „do archivu“, aniž otevřela jakékoli vyšetřování, komu vlastně tyto ostatky patří a proč byly poházené v nejrůznějších příkopech v oblasti Puebla Vieja.

V lednu 2015 pak mexický generální prokurátor případ definitivně uzavřel s tím, že vraždil drogový kartel. Celou kauzu pak označil za „dějinnou pravdu“. V Mexiku se tato slova rychle proměnila ve rčení a dějinnou pravdou začali lidé pojmenovávat státem krytou lež. Rodiče pohřešovaných studentů verzi o vraždícím kartelu neuvěřili. Naopak donutili vládu, aby do země pozvala dva mezinárodní vyšetřovací týmy, které by mohly odhalit pravdu.

Jeden z těchto týmů, Interdisciplinární skupina nezávislých expertů GIEI, brzy narazil na fatální chyby ve vyšetřování. Například na tvrzení, že 43 těl studentů bylo spáleno na skládce v Cocule. Podle výpočtů forenzního odborníka na oheň a spalování by k sežehnutí tolika lidských těl bylo zapotřebí minimálně 13 300 litrů benzínu, teplota ohně by dosáhla až 1 200 stupňů Celsia a celé by to trvalo alespoň 60 hodin. Členové kartelu, kteří se k násilnému aktu přiznali, ovšem vypovídali něco jiného – oheň plál pouze jednu noc, přikládali pouze větve a doutnající kosti pak naložili do igelitových tašek, jež vyhodili do nedaleké řeky. Expertům se jejich výpovědi ale nezdály a brzy přišli na to, že většina gangsterů byla k doznání přinucena elektrošoky, waterboardingem nebo jim přetahovali přes hlavy igelitové tašky a psychicky je vydírali, že když se nepřiznají, vyvraždí jejich rodiny.

Mít je pod kontrolou… 

V roce 2017 přišly noviny New York Times ve spolupráci s organizací zabývající se digitální svobodou Citizen Lab s odhalením, že v témže roce nechala mexická vláda tyto experty monitorovat špionážní technikou Pegasus.

Spolu s OCCRP jsme v rámci Pegasus Project zjistili, že odposlouchávání a monitoring špionážní technikou probíhaly plošně, a to nejen se zaměřením na státem pozvané a placené experty. Monitorovali se i rodiče obětí, jejich právníci se svými rodinnými příslušníky, ale i aktivisté pomáhající rodinám pohřešovaných studentů. Mexická vláda dala sledovat i amerického novináře, který o případu špehování expertů GIEI psal.

Izraelská firma NSO Group přitom tvrdí, že svoji špionážní techniku prodává pouze na využití v boji proti terorismu a organizovanému zločinu. To je však v zásadním rozporu s fakty, jež jsme objevili při práci na Projektu Pegasus. Vyšlo totiž najevo, že novináře, právníky a aktivisty, kteří bojovali za nezávislé vyšetřování případu 43 zmizelých studentů, nechala mexická vláda pod vedením tehdejšího prezidenta Enriqua Peñi Nieta odposlouchávat.

Společnost NSO nicméně popírá, že by telefonní čísla v držení organizace Forbidden Stories skutečně byla terčem spywaru Pegasus. Připouští nicméně, že je možné, že tato čísla jsou součástí většího seznamu „používaného zákazníky skupiny NSO pro jiné účely“. Jenže expertní analýza forenzních hackerů Amnesty International ve většině případů potvrdila, že telefony na seznamu byly skutečně hacknuty. Odborníci na nich našli stopy použití Pegasu. Ke stejnému závěru dospěla i organizace Citizen Lab. K těmto zjištěním už se organizace NSO nevyjádřila.

Přečtěte si

Vlády špehovaly spywarem novináře, aktivisty i disidenty

Organizace Citizen Lab sice už v minulých letech odhalila 25 obětí odposlouchávání nařízeného mexickými úřady, mezi nimiž byli novináři píšící o drogových kartelech, vdova po zavražděném reportérovi nebo jen lidé, co chtěli zdanit sladké nápoje. Projekt Pegasus ale přináší mnohem širší seznam obětí, jenž současně nastiňuje, o co se vlastně mexická vláda chtěla pokusit. 

V roce 2017 tehdejší prezident Enrique Peña Nieto na tiskové konferenci připustil, že jeho vláda v minulosti nakoupila špehovací technologii Pegasus, ale bude ji používat výhradně k monitoringu drogových kartelů a zločinců. Jako příklad uvedl El Chapo Guzmána, jednoho z mexických drogových baronů, jehož se v roce 2016 podařilo i díky této technologii polapit. 

„Naše vláda kategoricky odmítá, že by software mohl být zneužit k tomu, abychom se nabourávali do života běžných občanů,“ tvrdil tenkrát prezident Peña Nieto.

Projekt Pegasus ale prokazuje, že hlava mexického státu vědomě lhala.

Vzhledem k tomu, že data, jež máme k dispozici, jsou až z roku 2016, není úplně jasné, kdy mexická vláda začala odposlouchávat rodiny obětí z případu Ayotzinapa. Rodiče zmizelých, se kterými jsme přímo mluvili, odhalení o prezidentově lhaní ale vůbec nepřekvapilo.

„Jasně, že nás sledovali… Kamkoli jsme se hnuli, sledovala nás bílá dodávka,“ popisuje svoji zkušenost Cristina Bautista.

Meliton Ortega, strýc dalšího zmizelého, dodává: „Vždycky jsem měl pocit, že mě policie dává sledovat. Bylo mi jasné, že jsou toho schopni.“

Podle naší analýzy byl Ortegův telefon napíchnutý v roce 2017 hned několikrát.

Odposlechy vláda zneužila i v případě Vidulfa Rosalese, právníka, který rodinám pohřešovaných studentů pomáhal. „Bylo to velmi těžké období,“ vzpomíná Rosales. „Nejhorší byl asi rok 2016, kdy jsme se dožadovali, aby vyšetřování i pátrání po zmizelých pokračovalo. Jenže vláda nám pořád opakovala, že případ je uzavřený, pravda vyšla najevo a vy se s ní akorát nedokážete smířit,“ dodává.

V dubnu 2016 unikla do mexických médií nahrávka telefonního rozhovoru mezi Rosalesem a jeho manželkou. Rosales ve chvíli největší frustrace popisuje své ženě problémy, jimž musí čelit při starání se o rodiny zmizelých studentů. V jeden okamžik rodiče studentů nazve „po٭ranými zavšivenými Indiány“. Rosales zpětně tvrdí, že se jednalo asi o jeden z nejbolestnějších okamžiků spolupráce s těmito rodinami. A že mu pak cizí lidé začali vyhrožovat smrtí. Na sociálních sítích se totiž okamžitě vyrojila armáda robotů, kteří nahrávku rozhovoru masivně šířili pod hashtagem #posranizavsiveniindiani. „Byl to boj,“ uzavírá dnes Vidulfo Rosales.

Jak ukazují data z Projektu Pegasus, právníkův telefon byl cílem vládních špehovacích útoků i v roce 2017. Stejně tak mobilní telefon jeho kolegy, antropologa a právníka Abela Barry. Dalšími oběťmi odposlouchávání byli i oficiální vyšetřovatelé případu: prokurátor z Guerrera Miguel Ángel Godínez Muñoz, policejní detektiv Alfredo Iguerra Bernal a státní zástupce Iñaki Blanco Cabrera. 

K obětem špehování patří i členové mezinárodního vyšetřovacího týmu GIEI. Carlos Martín Beristain, forenzní psycholog a člen tohoto týmu, nám k tomu řekl: „Připadá mi to extrémně perverzní (…), tahle úchylnost místo toho, aby vyšetřovali lidi, co za tuto tragédii nesou zodpovědnost, a také policisty, kteří se na tom přímo podíleli. Cílem bylo kriminalizovat oběti a dělali to skutečně jen proto, aby je kriminalizovali, protože tohle se dělá jen proto, abyste kriminalizovali oběti.“ Sám Beristain byl během vyšetřování případu Ayotzinapa nejen odposloucháván softwarem Pegasus, ale vystaven i dalšímu extrémnímu tlaku. Byl to totiž právě on a jeho tým, kdo odhalil více či méně záměrné chyby v oficiálním vyšetřování.

Zůstává tak otázkou, proč si mexická vláda vybrala za cíle svých útoků právě rodiny zmizelých z Ayotzinapy a lidi, kteří jim pomáhali. Odpověď není úplně jasná. Trochu světla do této kauzy vnáší prohlášení tehdejšího mexického prezidenta Peñi Nieta, jenž veřejně prohlásil, že rodiče jsou podporováni zahraničními agenty, co chtějí destabilizovat Mexiko a „zaútočit na národní projekt, který spolu budujeme“.

Poté, co se prezidentského úřadu ujal v roce 2018 nový prezident Andrés Manuel López Obrador, rodinám svitla naděje. Případ se znovu otevřel a vyšetřování může pokračovat. Od té doby se našly a analyzovaly nové ostatky, mimo jiné studenta Christiana Alfonse Rodrígueze.

Jeho otec, Clemente Rodríguez, žije na okraji města Tixtla v přístřešku s děravou střechou. Nemá přístup k tekoucí vodě a vaří si na otevřeném ohni. Celým příbytkem se tak nese štiplavý zápach kouře. Do nedávna představovaly jeho jediný příjem peníze od lidí, jimž pomáhal nosit pitnou vodu v dvacetilitrových barelech. 

„Ze syna mi vrátili jen zlomek kosti. Řekli mi, že je to kost z nohy. Jenže jak já mám vědět, z které nohy? Jestli z levé, nebo z pravé? To mi neřekli! A jak mám vůbec vědět, že je to můj syn?“ vypráví don Clemente tichým hlasem. „A vůbec, jak mám nechat sloužit zádušní mši pro kousek kosti? Mám tu kost dát do rakve? Chtěl bych syna aspoň pochovat normálně. Celé jeho tělo,“ smutně dodává.

Doña Cristina na rozdíl od něj stále doufá. Ostatky jejího syna zatím nebyly nalezeny. Bere to jako naději, že po téměř sedmi letech odloučení by mohl být ještě naživu, a proto o něm stále mluví v přítomném čase. „Je to láskyplný a respektující kluk,“ popisuje ho a rychle dodává, „pořád ho hledáme…“

„Kolem případu vybudovali dějinnou lež. Bylo to pro ně jednoduché, protože jsme normální rolníci. Stejně snadné pro ně bylo nechat zmizet naše děti, protože co s tím tak nějaký vesničan udělá,“ říká Bautista. „To se v nás ale pekelně spletli.“

Autorky článku: Pavla Holcová,  Lilia Saul (OCCRP), Marlen Castro (Amapola)
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podpořte naši práci.

 

The post Mexická vláda špehovala rodiče zavražděných studentů appeared first on investigace.cz.

Na začátku bylo jméno. Přesněji řečeno přibližně dvacet jmen. Poslal mi je Stevan Dojčinović, můj kolega z OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project). Stevan je Srb, zakladatel tamního portálu Krik.rs, a také chodící encyklopedie balkánského organizovaného zločinu. Většinu informací, jež jsem se dozvěděla o tomto typu zločinu na Balkáně, mám právě od něj. 

Jakmile dostanu seznam jmen, udělám to, co pravděpodobně každý novinář. Progoogluju si je, projedu v obchodních rejstřících a v katastrech. V tomto případě jsem našla jednu shodu v příjmení: Miljanić.

Obrátila jsem se na Stevana, jestli to může být příbuzný někoho ze seznamu, co mi nasdílel. Mladen Miljanić je bratranec šéfa celého balkánského kartelu Grupo America. Vysoce postavený „voják“ kartelu, který měl za úkol dohlížet na evropskou vykládku kokainu z lodí připlouvajících z Jižní Ameriky. 

Pár dní po té mi Stevan nasdílel asi dvacetistránkový spis italských vyšetřovatelů, kteří popisovali, jak Mladen Miljanić ještě s jedním kumpánem jedou autem z Bratislavy do Itálie dohlížet na vyzvednutí zásilky kokainu. Spis byl samozřejmě italsky. Přestože jsem z italštiny maturovala, číst si policejní spis byla výzva. Policejní spisy mají totiž velmi specifický jazyk i strukturu. 

Stevan tento spis získal od italského prokurátora, jenž velmi dobře věděl, co za nebezpečnou a vlivnou zločineckou skupinu vyšetřuje. Byl také frustrovaný, že jeho vyšetřování nikam nevede, protože Grupo America kryje někdo hodně vysoce postavený. Podle názoru prokurátora to měly být americké i srbské tajné služby. 

Po prvním čtení spisu jsem pochopila, o co šlo. Po druhém čtení jsem pochopila, kdo je kdo a jakou hrál roli při předávce drog. Po třetím čtení jsem začala rozumět kontextu odposlechů, které byly v dokumentech přepsány. Pro jistotu jsem si spis přečetla i počtvrté a vypsala jsem si všechna jména i podrobnosti, jež by mohly být pro celou kauzu klíčové: SPZ auta, ve kterém jel Mladen. Jméno Braim Sinani, který se chtěl do kšeftování s kokainem víc zapojit a stát se „obchodním zástupcem“ Grupo America na Slovensku. Borislav Grager a Marin Vehtić – neboli lidé, co byli poslíčci a policie je s balíčky kokainu chytila. A také Mileta Miljanić a Zoran Jakšić – vůdcové kartelu.

V prvních měsících jsme vůbec neměli představu, jak zdlouhavá práce to bude a jak obrovský a vlivný kartel je. Všechny informace o něm totiž byly jen v archivech na policejních stanicích ve vícero zemích – neexistovala jedna souhrnná studie kartelu a útržky informací byly rozesety po celém světě. S každou novou informací, kterou se nám podařilo dohledat, se případ rozšiřoval i prohluboval a museli jsme pátrat na dalších kontinentech.

Přečtěte si

Grupo America 1: Radiografie jednoho kartelu

Práce v terénu. Doslova.

Vytvořila jsem si tak vlastní seznam jmen a znovu začala pátrat v databázích. Z černohorského obchodního rejstříku vyplynulo, že Mladen Miljanić spolu s jedním Slovákem mají v Černé Hoře firmu. Z katastru nemovitostí pak vyšlo najevo, že firma vlastní rozsáhlé pozemky v horách. Z Google Earth to vypadalo, že na pozemcích není nic kromě lesa, luk a jedné rozpadající se kůlny. Domluvila jsem se proto s černohorskými kolegy, že tam zajedu a jestli by mi mohli půjčit dron. Rozsáhlé opuštěné pozemky totiž vyvolávaly mnoho otázek – pěstuje tam kartel marihuanu? Zakopávají tam mrtvoly? Skladují zbraně? Překládají drogy? 

Obhlídkou tohoto netradičního turistického místa jsem strávila celý den. Kopřivy po kolena, šípky, hadi, horko, zarostlý les, vymleté polňačky, kudy projede možná jednou za čas traktor. Prostě opuštěné pozemky, kde se nic nedělo. Potvrdili to nakonec i sousedé, co žili v okolí. Poprosila jsem je o vodu, dali mi slivovici a sušenky. „Nevíme, komu ten les patří, prý to bylo nějaké dědictví, kus dokoupili. Ne, nic se tam neděje.“

Druhý den jsem se přesunula do přístavního města Budva, kde sídlila černohorská firma Mladena Miljaniće. Večer jsem se šla podívat na její adresu. Nebylo úplně jednoduché najít konkrétní dům – vypadá totiž jako přízemí nedostavěného domu, který má na střeše nájezd s rampou pro opravu automobilových podvozků. Zazvonila jsem, ale nikdo neotvíral. Tak jsem nahlédla pootevřeným oknem. Uvnitř stála rozestlaná postel, leželo pár svršků a visel ručník. Rozhodně nic, co by připomínalo sídlo developerské společnosti. 

Slovák Martin Hudec, který měl v této firmě podíl a byl i jedním z jednatelů, měl po celém světě další desítky firem – mimo jiné na Slovensku, v Česku, ale i v Brazílii. Bylo potřeba je všechny zmapovat, dát do tabulky, přečíst si jejich finanční závěrky i zprávy o likvidaci a udělat časovou osu, jak vznikaly, zanikaly, přesouvaly jmění i lidi. Tisíce a tisíce stran dokumentů, formulářů, tabulek. Nakonec z dat vykrystalizovaly dva hlavní podnikatelské záměry: developerské projekty a soukromá letecká společnost. Na papíře to vypadalo jako ideální servisní organizace pro organizovaný zločin. Přes developerské projekty prát peníze, přes soukromou leteckou společnost vozit peníze a drogy. Ani jedno se nám ale nepodařilo prokázat ani po několikaleté práci. Tyhle informace jako by neexistovaly.

Přečtěte si

Grupo America 3: Slovenská verze kartelu

Pro informace do peruánského vězení

Z mého seznamu bylo důležité ještě jedno jméno: Zoran Jakšić. V roce 2016 byl zatčen v Peru. Místní média o tom dopodrobna informovala, policie i prokurátoři svolávali tiskové informace o úspěchu roku. Chyběl jim ale evropský kontext. Napsali jsme proto se Stevanem kolegům z Peru, zda by si nemohli promluvit s místní prokuraturou a požádat je o jakékoliv dokumenty, které by jim vyšetřovatelé mohli poskytnout. Jako odpověď jsme dostali jednu policejní powerpointovou prezentaci o případu, tím to skončilo. Se Stevanem jsme se proto rozhodli, že do Peru pojedeme a potřebné materiály zkusíme získat sami. Přemluvit našeho šéfa, aby nám zaplatil ty nejlevnější letenky a ubytování, trvalo několik týdnů. Nakonec souhlasil s tím, že se nesmíme vrátit s prázdnou. 

Našemu odletu tak předcházely intenzivní přípravy a desítky telefonátů, domlouvání schůzek na prokuratuře, policii, správě věznic, s novináři. Prokurátorka, co měla kauzu se Zoranem Jakšićem na starost, se schůzkou souhlasila. „A kdy by se Vám to hodilo?“ ptala jsem se po telefonu. „No prostě až půjdete kolem, tak se stavte a uvidíte, jestli mám čas…“ Podobně nezávazné byly i odpovědi od šéfa DIRANDRO – peruánské protidrogové policie. Odlétali jsme na čtyři dny a nebyli si jistí vůbec ničím.

První den jsme se sešli s místními novináři, kteří se kauzou zabývali. Dali nám pár tipů a další powerpointovou prezentaci celého případu, vytvořenou místní policií. Druhý den jsme vyrazili na úřad prokurátorky. Na recepci bylo několik policistů, ale poté, co si zapsali naše občanky a zjistili, za kým jdeme, nás pustili dál. Paní prokurátorka je zrovna u případu v Callau, ale mohla by být tak za hodinu a půl zpátky. Přejeme si počkat? A zatím si třeba studovat spis případu Zorana Jakšiće v zasedačce? BINGO!

Ano, přístup k celému spisu včetně odposlechů, fotografií, výpovědí svědků a přesného popisu toho, co se dělo, opravdu chceme. Jakmile se za asistentem prokurátorky zaklaply dveře, oba jsme vytáhli telefony a začali celý spis fotit. Tohle jsou přesně ty materiály, po kterých každý novinář touží. Spis měl skoro deset tisíc stran, ale pracovali jsme v naprostém soustředění a velmi rychle. Báli jsme se, že budeme při focení přichyceni a vykázáni. Najednou někdo otevřel dveře. Strnuli jsme nad otevřenými spisy s mobily v rukou. Asistent se však jen usmál a dveře s tichou omluvou zase zavřel.

Třetí den jsme šli na protidrogovou policii. Do kanceláře nás pozval šéf protidrogové jednotky a začal obšírně mluvit o tom, že peruánský kokain je nejlepší a že v Peru nejsou kartely jako v Mexiku nebo v Kolumbii, ale jde vlastně o takové rodinné farmaření. Když z našich dotazů pochopil, že nás zajímá Zoran Jakšić, nabídl nám, že se máme sejít rovnou s člověkem, jenž vyšetřování celé kauzy vedl. A hned mu také zavolal, jestli by měl večer čas. Tak jsme se dostali k hlavnímu vyšetřovateli Zorana Jakšiće, který nám nad kávou povyprávěl o náhodách i přešlapech jeho týmu, ale i o tom, jak se ho Jakšić po zatčení snažil podplatit a jak se zadrženým narkobaronem letěl z města zatčení Tumbes do Limy. 

Zbýval nám poslední den pobytu v Peru. Vězeňská správa naši žádost o interview se Zoranem Jakšićem zcela ignorovala, proto jsme se rozhodli to risknout a dostat se do vězení sami. Dojeli jsme na předměstí Limy a začali zjišťovat, jakým způsobem lze vniknout do jednoho z nejnebezpečnějších vězení v Peru (že je tak nebezpečné jsme tehdy nevěděli). Zrovna byl návštěvní den pro ženy, takže jsem mohla předstírat, že jsem Jakšićem očekávána. 

Stevan měl smůlu, musel čekat venku. Když jsem se po přibližně čtyřech hodinách strávených ve vězení dostala opět ven, byla jsem plná euforie. Stevan měl ale nervy na pochodu a hned mě zpražil. Prý jsem mu měla dělat tlumočnici a návštěvu domluvit s ředitelem věznice, aby mohl také dovnitř. Emoce však postupně vyprchaly a dostavila  se úleva, že jsme to zvládli. Šéfovi jsme proto poslali zprávu, že muzea i výlet na Machu Picchu byly fajn a jedeme domů. Do tří do rána jsme pak se Stevanem sepisovali moje zážitky z vězení, Stevan mě nutil vzpomenout si i na ty nejdrobnější detaily. Ve čtyři ráno jsem si sbalila věci a odjela na letiště. Celý let mezi Peru a Evropou jsem prospala.

Přečtěte si

Grupo America 2: Den s narkobaronem za mřížemi

A kdy už to bude?

Po návratu odjel Stevan znovu do Itálie, kde se mu podařilo získat asi jedinou komplexnější zprávu o tom, co je a jak funguje kartel Grupo America. Zpráva má přes 120 stran a mapuje stopy, jež kartel zanechal v Polsku nebo v Jihoafrické Republice. Znovu jsme tak vypisovali jména, místa, časy a ověřovali, co se ověřit dalo. Polský kolega z OCCRP zamířil do Gdaňsku, kde od místních policistů zjišťoval, jestli si na zátah, při němž Grupo America přišli o zásilku kokainu ukrytou v sojových bobech, někdo náhodou nepamatuje. Pamatoval. 

A zatímco jsem se snažila rozklíčovat podnikatelské struktury a řetězce firem kolem Martina Hudce, Mladena Miljaniće a Albánců z Bratislavy, Stevan pracoval se svými zdroji jak z policie, tak i z organizovaného zločinu. Prý o tom nemáme psát, prý je to nebezpečné, prý jde o národní bezpečnost a národní zájmy. Prý tomu nerozumíme. 

Jeden večer se Stevan díval na zprávy. Upoutala ho informace, že srbský ministr zahraničí odjel na oficiální návštěvu New Yorku, kde se zúčastnil znovuotevření srbského pravoslavného kostela. V televizním záběru vykukovala hned za ramenem ministra hlava Miljaniće, šéfa kartelu. Naše snahy zjistit, nakolik je srbská vláda propojená s kartelem, se rozjely naplno. Volali jsme do srbského kostela v New Yorku, urgovali ministrovy odpovědi na naše dotazy. To, že by se s Miljanićem osobně znal, se nakonec neprokázalo. Miljanić byl největším dárcem peněz na opravu vyhořelého newyorského kostela a ministr byl důležitý host, proto stáli vedle sebe. 

Další dlouhé měsíce jsme pročetli tisíce stran peruánských, italských, španělských, českých i slovenských dokumentů, včetně leteckých deníků, seznamů návštěv ve vězení, rozsudků i odposlechů. Mluvili jsme s vyšetřovateli, prokurátory, s lidmi z prostředí organizovaného zločinu, ale i s experty na nemovitosti, praní peněz, s odborníky na letadla, lodě a přepravní kontejnery. 

Kauza Grupo America narostla do netušených rozměrů. Bylo docela běžné, že k jednotlivým aktérům jsme měli hned několik možných dat i míst narození, a to z oficiálních policejních dokumentů. Snažili jsme se všechny informace dál ověřovat, občas to ale prostě nešlo, protože tento typ informace mají jen lidé přímo z tvrdého jádra Grupo America. A tak jsme se museli jednoho dne rozhodnout, že stačí, že bychom po dalších střípcích do mozaiky kartelu mohli pátrat donekonečna.

Konečně jsme pak začali psát první řádky, radili se při tom, hádali se, nechápali a také nechápali, proč ten druhý nechápe. Tímto způsobem vzniklo asi deset textů. První i druhý editor z osobních důvodů od redigování odstoupili. Teprve třetí editor byl dostatečně houževnatý, aby nás donutil texty po třicáté přepsat. Mezitím jsme řešili desítky dalších projektů a já přišla o mobil, kde jsem měla uložené fotky udělané krátce po té, co jsem vyšla z peruánského vězení.

Posledním krokem před vydáním kauzy Grupo America je tzv. fact checking, prověřování faktů, faktických tvrzení v článcích. Texty byly nakonec připraveny a na zabezpečený cloud (online úložiště) jsme nahráli všechny důkazy, které jsme během práce na Grupo America shromáždili. Jsou to tisíce a tisíce dokumentů, fotografií, audio i video záznamů, emailů a dalších zpráv. Samotný fact checking trval šesti lidem šest týdnů a byl nesmírně náročný. Články nakonec vycházejí. Není ale čas slavit, ani si dopřát čas na oddych, za dva týdny spouštíme další kauzu.

The post Ze zákulisí: Jak jsme zmapovali kartel Grupo America appeared first on investigace.cz.

Lima, Peru (16. Srpna 2017) – Stojíme na zaprášeném předměstí Limy před železnými vraty dokola omotanými ostnatým drátem. S kolegou Stevanem Dojčinovićem ze srbského investigativního centra KRIK nám najednou dojde, že nápad dostat se do vězení s maximální ostrahou v převlečení za prostitutku, není moc dobrý. Je to ale jediná šance, jak udělat rozhovor se Zoranem Jakšićem, legendárním balkánským narkobaronem, který je druhým nejvýše postaveným členem drogového gangu známého jako Grupo America a v peruánském vězení Miguel Castro Castro tráví svůj pětadvacetiletý trest za obchodování s drogami.

Nejen vyšetřovatelé v Peru, ale i v Německu, Řecku, Argentině a také agenti americké DEA (Drug Enforcement Administration) se shodují, že Zoran Jakšić je jedním z hybatelů globálního obchodu s kokainem. Například v roce 2016 peruánská protidrogová jednotka zaznamenala, že se Jakšićovi podařilo poslat skoro tunu čistého kokainu z Peru do Evropy.

 Milenky, manželky, prostitutky – a novinářka

Náš plán vypadal jednoduše. Je středa, neboli „návštěvní den pro ženy a partnerky odsouzených“. Do vězení tento den chodí i spousta prostitutek. Doufám, že zapadnu do proudu žen mířících k vězeňské bráně a nikdo mi nebude klást zbytečné otázky. Moc daleko ale nedojdu.

Jakmile se přiblížím ke vchodu, zastaví mě muž v havajské košili. „Hej, takhle oblečená jít do vězení nemůžeš!“

„Jasně,“ odpovídám a pokračuji v chůzi.

O pár minut později zjišťuji, že havajský týpek měl pravdu. Moje zelené kalhoty a černé tričko se vězeňské službě vůbec nelíbí. „Jsi žena, tak se tak oblékej!“ Klade mi na srdce bachař. 

Zastavím se a netuším, co dál. Naštěstí se mě ujme žena v nedalekém stánku, která pronajímá laciné oblečení z druhé ruky, mimořádně vhodné pro návštěvy věznice. Podá mi modré dětské tričko s nápisem Yankees, minisukni s vysokým rozparkem a zlaté sandály zdobené plastovými diamanty. Vězeňská stráž schválí můj nový outfit tichým přikývnutím.

Je studené srpnové odpoledne a dlouhá řada žen čeká ve frontě na kontrolu a registraci před návštěvou svých odsouzených mužů. Na rozdíl ode mě přesně vědí, co se od nich očekává. 

„Promiňte, jsem tu poprvé,“ oslovím asi tak šestnáctiletou holku, stojící přede mnou. „Nevíte, na co čekáme?“

Tak jako vězeňské stěny jsou ženy ve frontě nezlomné. Chodí sem každý týden a nosí svým mužům čisté oblečení i jídlo. Holka přede mnou mi ochotně vysvětlí celou proceduru vstupu návštěvníka do vězení. Ověří, zda mám s sebou pas, a prohlédne obsah mých kapes, abych v nich neměla něco zakázaného, což by mě mohlo dostat do problémů. 

Při první kontrole strážný zkontroluje pas, dá mi razítko na ruku a pošle mě do další fronty na další razítko. Za zamřížovaným okénkem si zapisuje moje osobní data a snaží se tvářit seriózně. Zvědavost ho ale přemůže. „Co tu děláte?“ zeptá se znenadání. „Za kým jdete na návštěvu? Jak to, že máte jen jedno jméno a jedno příjmení? To je u vás běžné? Odkud jste? A jaké to tam je? Kolik tam stojí učebnice? A traktor?“ Když mu odpovím, že jdu navštívit Zorana Jakšiće, rozesměje se.

„A Zoran ví, že ho jdeš navštívit?“

„Ne. Jsem takové překvapení…“ V ten moment mi dojde, že nečekaně navštívit dva metry vysokého chlapa, který se celý život pohyboval ve světě organizovaného zločinu, nemusí být úplně moudré. Už jsem ale odevzdala pas stráži a zezadu se na mě tlačí další desítky žen.

„A kde teď vlastně Zoran bydlí?“

„Pavilon 1A,“ poradí mi strážný.

Pokračuji daným směrem, po pár krocích mě ale dozorce dohoní. 

„Hele,“ řekne polohlasem, „a co propina…?“

„Cože? Propina?“

Nechápu. To si ten chlápek takhle otevřeně říká o úplatek? 

Odpovím mu první, co mě napadne. 

„Ale já jdu za Zoranem. Nemusím přece platit žádnou propina.“

Očividně nevím, jak to v peruánských vězeních chodí. Ale vyšlo to a pokračuji směrem k pavilonu 1A.

Víc než jedno překvapení

Pavilon 1A je omšelá betonová stavba téměř bez oken, zato plná malých cel narvaných vězni. Na vybetonovaném dvoře jsou rozestavěné plastové židle a stolky, kde si trestanci dávají oběd nebo kávu s manželkami. Mířím však dál, pryč z veřejné zóny.

Přistoupí ke mně jeden z vězňů, kterému ostatní říkají Chino, a ptá se, koho hledám. Když odpovím, že Zorana, odvede mě přes dvůr do budovy až před Jakšićovu celu. Najednou jakoby bachaři zmizeli, nikde je nevidím. Snažím se přesvědčit sama sebe, že deky pověšené přes mříže mají zamezit průvanu, a ne vytvořit intimní atmosféru v celách.  

Chino, který se chová jako Jakšićův komorník, zaklepe na plechové dveře.

„Zorane, máš návštěvu!“

„Nikoho nečekám,“ odpoví hlas zevnitř.

„Kdo vlastně jsi?“ zeptá se komorník.

„Já jsem… jsem Pavla. Z Evropy… z Prahy.“

O Jakšićovi vím všechno. Mám nastudované všechny dostupné informace, které o něm nebo o Grupo America existují v písemné formě. Desítky hodin jsem strávila nad zprávami o tom, komu a jak posílali peníze, kam cestovali, proč je dopadla ta která policie a co si o nich myslí prokurátoři i vyšetřovatelé. Jenže Jakšić o mně nikdy neslyšel.

O pár vteřin později se zamčené dveře zevnitř pomalu otevřou. Oholená hlava si mě prohlíží v tichém úžasu.

„Co chceš?“

„Jsem novinářka a chtěla bych si s Vámi promluvit o Vašem případu,“ vyhrknu na jeden nádech s tím, že se snažím vypadat uvolněně.

„Nenávidím novináře,“ odpoví Jakšić, „a nedávám rozhovory!“

Cítím, jak mi po zádech teče kapka studeného potu.

Rozhodnu se všechno vsadit na imaginární kartu v podobě nekonečné vězeňské nudy, kde jakékoliv rozptýlení může být vítáno.

„No… tak se můžeme bavit o čemkoliv,“ nabídnu.

Dveře se otevřou. Balkánský narkobaron mě pozve dál do cely. Komorník se vypaří.

Přečtěte si

Grupo America 1: Radiografie jednoho kartelu

Tady se dá koupit cokoliv

Zoran Jakšić evidentně není jen tak nějakým běžným vězněm – nejen kvůli tomu, že měří přes dva metry a oproti jiným trestancům má viditelně bělejší kůži. Jen ti nejbohatší si mohou dovolit soukromou celu s vlastní koupelnou a záchodem. Za peníze může také používat dva chytré telefony. Místní policisté nám řekli, že Jakšić dál řídí nákup kokainu i z vězení, jako by se nechumelilo. Oba telefony jsou výmluvným signálem, proč se tak děje. 

Jeho cela připomíná diskotéku z devadesátek. Černobílé obkladačky, bílé koženkové polštáře, taburet, televize a chlupatá deka se vzorem tygří kůže. 

Na jeden z taburetů usednu a v minimalistickém oblečku mi začne být zima. Jakšić k mým nohám přitáhne malá elektrická kamínka a jako správný hostitel nabídne vodu. Snažím se nějak začít rozhovor, aniž bych se ptala na kokain, drogové kartely, praní peněz nebo cokoliv, co mi právě teď táhne hlavou. 

Vypadne ze mě přímo vzorově blbá otázka.

„Chybí vám tu něco?“

„Ani ne,“ odpoví Jakšić s překvapivou upřímností, „tady se za prachy dá sehnat cokoliv, co chci. Mám televizi. Jídlo mi nosí zvenku. Láhev whisky stojí sto dolarů plus úplatky. Dokonce tu mám i můj oblíbený francouzský parfém.“

Trochu mi ukápne na zápěstí. Smrdí to jako směs laciných voňavek.

Až později se dostanu k informacím, co přesně znamená „sehnat cokoliv, co chci“. V seznamu lidí, kteří přišli Jakšiće do vězení navštívit, dominuje skupina luxusních černohorských prostitutek. Do vězení chodí po dvou a průměrná doba, kterou tu stráví, je šestnáct hodin. 

„Mám tu také knihy,“ ukazuje mi Jakšić svou knihovničku.

Poznávám pouze Senecu a jeho Výbor z listů Luciliovi. 

Vypadá to, že tenhle narkobaron holduje filozofickému přemítání antického stoika. Snad poprvé v životě se mi vzdělání na klasickém gymnáziu mimořádně hodí. 

„Jak se Vám líbí Seneca?“ pronesu bez toho, že bych jen náznakem přiznala, že mi na gymplu přišel docela nudný. 

„Líbí. Když jsem byl ve vězení naposledy, dělal jsem si výpisky,“ ukazuje mi papíry popsané drobným písmem, které se používá spíše na psaní motáků než na studijní materiál.

„Ale jednu stranu jsem ztratil, tak si to celé čtu znovu,“ vysvětluje.

Jakšić se o filozofii opravdu zajímá, a to už dlouho. Když byl v roce 2009 zatčen na letišti v Barceloně, měl u sebe kromě několika falešných pasů i složku papírů opět popsaných drobným písmem výpisky z filozofických děl Nietzscheho nebo Kanta. Kromě toho byl v jeho složce i obsáhlý seznam klasické četby, seřazený podle zemí, odkud autoři pocházeli.

Postupně se naše konverzace rozproudí a bavíme se o peloponéských válkách, Thukydidovi a antické Spartě. Jakšić je přesvědčený, že dnešní Černohorci jsou potomci Sparťanů a podle toho se také chovají. Debata se stočí ke genetickému původu evropských národů: Češi jsou původně Keltové a ne Slované, tvrdí narkobaron. A co Bulhaři nebo Srbové? Dojde i na spory o nejstarší abecedu světa.

Po chvíli se pokusím stočit rozhovor k něčemu kriminálnějšímu a postěžuji si, že při vstupu do vězení po mně chtěl bachař úplatek. Ale že jsem odmítla zaplatit, protože jsem tvrdila, že jdu přece za Zoranem!

„Cha, tak ti mě ještě zkásnou, tím jsem si jistej,“ směje se Jakšić.

Článek pokračuje pod videem.

„Nezabiju tě“

Jediná žárovka, která celu osvětluje, zničehonic zhasne. Najednou je všude  naprostá tma. Napjaté nervy začnou pracovat a v hlavě mi naskočí hned několik katastrofických scénářů.

„Neboj, nezabiju tě…,“ ozve se suše ze tmy. Jakšić se pouze nakloní, aby otevřel dveře a do místnosti tak pustil světlo. „Pojď, dáme si kafe. Už tě někdy někdo pozval na kafe ve vězení?“

Nabídne mi svoji asi o deset čísel větší péřovou bundu. Poté následuje vysvětlení, že ve vězení je zakázané mít oblečení s kapucí, ale on jednu mikinu má, protože tady se dá koupit cokoliv.

Jdeme vězeňskou chodbou. Ostatní vězni nám uhýbají a otáčejí se obličejem ke zdi – jako by dobře věděli, že Jakšić si nepřeje, aby někdo očumoval jeho návštěvy.

Na dvoře je narváno, ale v improvizované kavárně je pro nás místo. Nikdo se neodváží obsadit Jakšićův stůl. 

„Co chceš za kafe? Espreso?“ 

Zatímco si vychutnávám kafe z překvapivě kvalitního kávovaru, Jakšić mi začne vyprávět příběhy ostatních vězňů.

„Tady tenhle dostal 18 let natvrdo, vyloupil banku. Tenhle má zase 25 let za vraždu, ale nikoho nezabil, jen se díval, vrah dostal jen 20 let, neuvěřitelný,“ kroutí hlavou. „A tohle je Tibo, dostal 13 let za obchodování s kokainem, ale brzy ho už pošlou do Izraele. Hej, Tibo! Tohle je novinářka.“

Tibo i Jakšić dostanou záchvat smíchu, nechápu proč. „No-vi-nář-ka,“ opakují a smíchy nemůžou popadnout dech. Že by se pokusili vysvětlit, co je na tom tak vtipného, je samozřejmě nenapadne.

Když se uklidní, začne Jakšić mluvit o dalším balkánském narkobaronovi Darku Šarićovi a českém mafiánovi Radovanu Krejčířovi. „Netušil jsem, že by to nějakej Čech mohl dotáhnout tak daleko.“ Pak přejdeme k obecné debatě o tom, jak funguje globální obchod s drogami.

„Vlastně fungujeme podobně jako vy [v mezinárodní síti investigativních novinářů OCCRP],“ vysvětluje Jakšić. „Když potřebuju informace o drogové scéně v Izraeli, zavolám Tibovi a zeptám se, ‚Hele, Tibo, kdo u vás v Izraeli dělá velkoobchod s kokainem? Víš co, průzkum trhu…‘“ 

Vězeňská stráž křikem oznámí konec návštěvních hodin. Všichni se postupně zvednou a jdou se zařadit do fronty k opuštění věznice. Jakšić mě oploceným koridorem doprovodí až tam, kam ho stráže pustí. „Normálně bych ti tu bundu dal, aby ti nebyla zima, jenže tady jinou nemám…,“ řekne mi omluvně.

Obejmeme se.

„To byla zajímavá debata, díky,“ řeknu a usměju se, jako bychom byli staří známí.

„Haló,“ slyším Jakšiće, jak na mě volá přes ostnatý drát. „Ten polda, co jsi mu nechtěla dát úplatek, už mě nahání!“ směje se.

Více textů, které jsme vydali o Grupo America si můžete přečíst tady.

The post Grupo America 2: Den s narkobaronem za mřížemi appeared first on investigace.cz.

Koronavirová krize ukázala, jak snadno – údajně v zájmu většiny – omezujeme lidská práva. Starosta Prahy 1 Petr Hejma (STAN) chtěl nouzový stav zneužít k vypuzení co největšího počtu bezdomovců z metropole. „Osobám se nařizuje pobývat v místě bydliště,“ psal Hejma magistrátu, od kterého chtěl s realizací nápadu pomoci. Navrhoval, že tohoto nařízení by se mohla Praha kreativně chopit a lidi s jinou trvalou adresou vykázat „do místa posledního bydliště“. „Jsme si vědomi zřejmého zásahu do osobnostních práv jedinců,“ přiznává Hejma v dopise, „je však vhodné si uvědomit, že razantní zásahy do osobnostních práv se dnes týkají každého z nás.“

Magistrátní politici ale Hejmův nápad odmítli, připadal jim nepřijatelný. Ústavní práva lidí ovšem porušují na jiném poli. Radní pro bezpečnost Petr Hlubuček (STAN) nechal postavit střežený stanový lágr, kam se mají svážet bezdomovci s nemocí covid-19 a ti, kteří jsou v karanténě. Jenže znemožnit někomu volný pohyb není jen tak možné, musí to povolit soud, což se však v Praze nestalo. Jeden z městských policistů, kteří tábor hlídají, navíc říká: „Máme instrukce, abychom případnému útěku zabránili všemi prostředky.“

Svoboda za plotem

Stanový tábor pro izolaci bezdomovců se otevřel začátkem dubna na louce v pražské Troji. Místo je to liduprázdné, od Vltavy, podél které lidé běhají, prochází se či jezdí na kole, ho dělí nájezd do tunelu Blanka, od paty Trojského mostu pak betonárna. Hned za cestou, jež k táboru vede souběžně s řekou, se naopak zvedá strmý kopec s klasicistním zámečkem Jabloňka na vrcholku.

„Biohazard, zákaz vstupu! Nebezpečí nakažení koronavirem,“ varuje oranžovo-modrá cedule na plotě, potaženém černým igelitem. Uvnitř areálu je další plot a za ním několik stanů. V modrém přístřešku vně plotu sedí za stolem dva městští policisté, hlídají tu nepřetržitě a podle instrukcí je jejich úkolem nepouštět nikoho dovnitř ani ven. „Kdyby se někdo snažil utéct, museli bychom mu v tom zabránit,“ říká jeden z měšťáků. „Nejdřív výzvou, po jejím neuposlechnutí mohou následovat donucovací prostředky.“ Na otázku, o jaké prostředky by šlo, padne odpověď, že by záleželo na konkrétní situaci.

Městští policisté střeží areál zvenku, uvnitř mezi dvěma prstenci plotů ho hlídá ještě soukromá bezpečnostní agentura. Magistrát si tuhle službu zaplatil u firmy Security BSB Professional Service.

Tábor byl postaven v reakci na usnesení vlády, později nahrazené „mimořádným opatřením“ ministra zdravotnictví, podle nějž mají krajští hejtmani a pražský primátor „vyčlenit ve zdravotnických zařízeních, s výjimkou pracovišť akutní lůžkové péče, nebo v zařízeních pobytových sociálních služeb prostory pro oddělení osob, jimž jsou poskytovány sociální služby a u kterých se prokázalo onemocnění covid-19“. Původně to mělo být 60 lůžek na sto tisíc obyvatel, později díky zlepšující se epidemiologické situaci nařízený počet lůžek klesl na deset. 

Vláda ale mluví o „lůžkách v zařízeních“, nikoli o stanech střežených za dvojitým plotem. Navíc Praha je na tom ohledně útočišť pro lidi bez domova momentálně celkem dobře. Pronajala šest hostelů a další lůžka na ubytovnách, celkem je tak k dispozici zhruba čtyři sta míst. Hostely, které provozují neziskové organizace (Naděje, Armáda spásy, charita a několik menších organizací), mají vyčleněné i izolační pokoje. Proč tedy vznikl popsaný lágr?

„Je to věc náměstka Petra Hlubučka, spadá to pod něj,“ říká radní pro sociální oblast Milena Johnová (Praha sobě). „Já bych takové řešení nevolila, ale respektovala jsem ho. Mojí věcí bylo zajistit, aby tam pravidelně jezdili zdravotníci.“ Nadšený není ani další člen rady, Adam Zábranský (Piráti). „Nesouhlasil jsem s tím, nejsem z toho šťastný,“ říká. „Připadalo mi, že by se mělo najít něco lepšího než stany.“ A dodává, že ani on nechtěl kolegovi z rady do jeho pojetí izolace mluvit, protože sám má na starost bydlení, nikoli bezpečnost. Zábranský se domnívá, že vznést námitky mohla leda radní Johnová, protože pod ní patří sociální politika.

„Bohužel nemám čas, zavolá vám můj asistent,“ odmítá osobní vysvětlení radní Hlubuček. Asistent Tomáš Nakládal pak argumentuje následovně: „Je otázkou, zda je příjemnější v této roční době strávit izolaci v uzavřeném pokoji třeba na ubytovně bez možnosti pobytu venku než v komfortním stanu s vytápěním a s možností být většinu času na čerstvém vzduchu. Pobyt ve stanech je dle našich zkušeností mnohými lidmi bez domova preferovaná varianta.“

Izolační tábor s „komfortními stany“ pro bezdomovce je ale střežen, lidé jsou zde zbavení osobní svobody. „Podle Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, je osobní svoboda zaručena a platí to bez ohledu na nouzový stav,“ říká Lukáš Prnka z mezinárodního týmu právníků Frank Bold, který se současným omezením věnuje. „Zbaven svobody může být člověk jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“ Omezení kontaktů, tedy karanténu, ukládá hygienik. Předpokládá se ale, že ji člověk bude dodržovat dobrovolně. 

Teprve ten, kdo karanténu odmítá dodržet, může být zbaven svobody. Zákon ale přesně říká, jak se to má stát. Pokud je osoba držena v „ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu“, musí to být do 24 hodin oznámeno soudu a ten musí do sedmi dnů rozhodnout, zda je to v pořádku.

Shrnuto, „důvod“ pro izolaci tady je, na „způsob“ ale pražský magistrát naprosto rezignoval. Měřeno stejným metrem lidem bez bydliště a jiným občanům, městští strážníci by museli držet non stop službu u dveří každého z více než osmi tisíc momentálně nakažených lidí.

„Těm lidem je jen doporučeno, aby se tam zdržovali. Je to stejné, jako kdybyste vy byla doma v karanténě. Nikoho nelze zbavit osobní svobody,“ tvrdí Hlubučkův asistent Tomáš Nakládal do telefonu. Po upozornění, že strážníci na místě říkají něco jiného, chce otázky poslat mailem. Odpovědi na dotaz, zda o zbavení osobní svobody rozhodl soud, se vyhne: „O umístění do tohoto zařízení rozhoduje Hygienická stanice hl. m. Prahy a osoba zde umístěná je omezena na volném pohybu stejně jako každý pozitivně testovaný.“

„To je fakt strašné, svobodu nelze takhle omezovat,“ diví se realitě tábora radní Zábranský. „Kolega Hlubuček nám říkal, že ty lidi nikdo nenutí, aby tam zůstali, že se mohou jít třeba projít.“ Radní Johnová žádný jasný názor nemá. „Karanténa se musí dodržovat a jsme v nouzovém stavu,“ říká. „Netroufnu si to komentovat.“

Bezdomovec za půl milionu

Kromě rezignace na ústavní práva tábor v Troji udiví ještě jednou věcí – naprostou rezignací na efektivitu. „Náklady spojené s jeho provozem“ vyčíslil Tomáš Nakládal, asistent radního Hlubučka, celkově na zhruba 500 tisíc korun, započítal do nich vybavení postelemi, sprchami, toaletami, stravování a pití, pravidelnou dezinfekci či zdravotnickou péči. Kolik stála už víc než měsíc trvající neustálá služba městských policistů a bezpečnostní agentury, neuvedl.

Kdo si však udělá procházku na oplocenou louku, nestačí se divit. V celém areálu byl na konci minulého týdne jeden jediný člověk, za celou dobu jeho existence tu byli celkem dva lidé. 

Jediný současný obyvatel tábora, pan František, je novinářskou návštěvou potěšen. Jakmile vidí cizí lidi, nasadí si roušku a přes ní ještě umělohmotný štít. Ze vzdálenosti několika desítek metrů pak volá: „Rád vám dám svoje telefonní číslo, nudím se tady. Můžete mi klidně volat každý den.“

Do tábora se František (53) dostal vlastně náhodou. O bydlení přišel, když byl podruhé ve vězení, manželka si našla jiného partnera, přestěhovala se k němu a opustila dosavadní byt. František se o sebe ale uměl celkem postarat, v poslední době bydlel v hostelu, kde jeho známá dělala pokojskou. „Měl jsem tam zadarmo pokojík,“ vypráví. „Za to jsem jí pomáhal uklízet.“

Pak ale hostely kvůli koronaviru musely zavřít. „Neměl jsem kam jít,“ říká František. „Známá mi řekla, ať přijdu, až to zase otevřou.“ Dva dny se toulal po Praze, bez peněz a bez jídla. František pochází z osmi sourozenců, jedna ze sester mu teď nosí k bráně tábora cigarety a dětské piškoty, které má rád. Když ztratil střechu nad hlavou, prý se styděl za ní zajít.

Na ulici Františka zradilo zdraví. Má cukrovku, píchá si inzulín a najednou byl bez léku i bez jídla. S diabetickým záchvatem ho odvezla sanitka do nemocnice Na Bulovce, tam mu dělali test a zjistili, že je covid pozitivní. Po dvou dnech ho proto převezli do tábora. 

„Nevím, proč mě nenechali v nemocnici,“ říká František. „Jako by se mě štítili.“ Bylo mu jasné, že musí dávat pozor, aby někoho nenakazil. Přesto nechápal, kam a proč ho vezou. „Koukal jsem jako blázen, žádné domy kolem, večer tu fouká vítr,“ vzpomíná. Svolení s dobrovolným pobytem v trojském táboře nikdy nepodepisoval, o jeho svobodě také nikdy nerozhodoval soud. 

Pan František zdůrazňuje, že je úplně zbytečné ho hlídat, v táboře by prý zůstal i bez toho. „Přece nechci umřít někde na ulici, na to se mám moc rád. Ani nevím, kam bych šel, snad leda někam do jeskyně,“ říká. „A když jsem pozitivní, nemohu přece chodit někde po ulici, abych to neroznášel. Musím tu zůstat, když jde o zdraví.“ František si pochvaluje, že si ve stanu může zatopit, lehnout si do postele, chroupat piškoty a poslouchat rádio, které mu dal někdo z ochranky. Na druhou stranu mu vadí, že žije jako vyvrhel někde ve stanu a pod neustálým dozorem. 

Už se těší, až bude mít test negativní a bude se moci odstěhovat tak jako ostatní do jednoho z hostelů, konkrétně v ulici Na Florenci. Právě tam už bydlí druhý dočasný obyvatel tábora. František o něm ví jen to, že byl z Ostravy, jmenoval se Robin, poslední rok přežíval na Hlavním nádraží a v izolaci skončil také náhodou – test mu udělali, když šel do Všeobecné fakultní nemocnice kvůli bércovým vředům. Zda jsou mezi lidmi bez domova další nakažení lidé, případně kolik jich je, nikdo neví. „Statistiku nemáme,“ říká radní Johnová. „Věřím ale, že půjde jenom o jednotlivce. Pokud vím, tak v hostelech se nemoc neobjevila.“

Koronavirus: Vítejte v lázních, senioři

Stejným metrem

„Občané se začínají setkávat s agresivitou při vymáhání almužny,“ psal starosta Prahy 1 Petr Hejma koncem března primátorovi Zdeňku Hřibovi (Piráti) a náměstkovi pro bezpečnost Petru Hlubučkovi. Zároveň konstatoval, že u osob bez přístřeší „je patrná vyšší míra bezprizornosti a nervozity“ a vysvětloval to tím, že v centru ubylo turistů a lidí vůbec, něco vyžebrat je proto těžké.

„Bezprizornost a nervozita“ však byla daná také a možná především tím, že Praha v polovině března předčasně uzavřela zimní ubytovny v Michli a loď Hermes, z rozhodnutí vlády musely činnost ukončit i sociální služby. Lidé bez domova tak ze dne na den přišli o zázemí, na něž byli zvyklí, či o pomoc při vyřizování žádostí o sociální dávky. 

Například Francie postupovala přesně opačně – ubytovací centra, která tam využívá asi 14 tisíc osob z celkem 250 tisíc lidí bez trvalého bydliště, prodloužila kvůli koronaviru činnost o dva měsíce, tedy do konce května. 

„Rozhodli jsme se tak po konzultaci s hygienou,“ vysvětluje radní Milena Johnová předčasné uzavření ubytoven. „Podmínky byly hygienicky nevyhovující, například loď Hermes má společnou klimatizaci pro všechny prostory.“ Vzápětí město postavilo stany na Císařské louce a o něco později v Troji vedle popsaného izolačního tábora. Vzhledem k tomu, že noční teploty klesaly v březnu pod nulu, byl život ve stanech drsný. Město se ale rychle pustilo do hledání jiných možností, podařilo se mu najmout hostely a místa v ubytovnách.

Právě na březnový kolaps služeb pro bezdomovce chtěl starosta Hejma reagovat za normálních okolností nemyslitelnou restrikcí a využít nařízení „pobývat v místě bydliště“, neboli vypudit lidi bez domova z hlavního města. „Výhodou realizace takového opatření by mohlo být zásadní snížení počtu problematických jedinců v centru,“ psal a žádal, aby Praha „návrh zvážila“, případně „projednala s nadřízenými orgány“.

Spojence pro plán ale Hejma na magistrátu nenašel. „V Praze žije řada lidí, kteří mají trvalé bydliště jinde,“ říká radní Johnová. „Ti všichni by museli odjet z hlavního města, vrátit se do různých míst po republice.“ Škoda, že magistrát stejně rovný metr nepoužil i v případě karantény lidí bez domova.

Autorka textu: Hana Čápová

Autor úvodní fotky: investigace.cz

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do klubu Sester a bratrů v triku.

The post Koronavirus: Lágr za betonárnou appeared first on investigace.cz.

I na začátku třetího týdne procesu v Pezinku vchází Marian Kočner, obžalovaný z vraždy Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové, do soudní místnosti s hlavou vzhůru a v poutech. „A budu chodit se vztyčenou hlavou,“ sliboval v jedné ze zpráv milence Miriam Hatinové před svým zadržením. Tento obraz už začíná být stereotypní. Fotografové si proto během přestávek stěžují, že mají málo času na „kreativnější fotky“. To ještě nevědí, že i o to „málo“ brzy přijdou. Na programu třetího týdne jsou znalecké výpovědi z různých oblastí. Pro veřejnost možná ne tak atraktivní jako předešlá svědectví, avšak neméně klíčová pro usvědčení sebevědomého podnikatele na lavici obžalovaných.

Poměrně suchopárné pondělní výpovědi znalců z antropologie a balistiky naruší čtení záznamů ze soudní pitvy. „Rozsah střelného poranění byl absolutně neslučitelný se životem. Podlehla by mu (Martina Kušnírová – pozn. red.), i kdyby jí byla podána okamžitá první pomoc,“ čte předsedkyně senátu Ružena Sabová závěry z pitvy. Na lavici poškozených chybí Zlata Kušnírová i manželé Kuciakovi. Už dříve avizovali, že během čtení pitevní zprávy nechtějí být přítomni.

Dost bylo médií

Stejný program očekávají novináři i v úterý. Oproti minulým dnům jejich počet klesá a polevuje i soupeření o nejlepší místa v soudní síni nebo ostražitost fotografů, zda se na chodbě nemihne nějaký známý obličej. 

Víceméně poklidný ranní rituál přesto naruší hlas příslušníka ozbrojené ochranky: „Nejdříve vstoupí zahraniční média.“ Na otázku proč ozbrojenec jenom odsekne: „Takový je příkaz. Nový zasedací pořádek.“ Což ještě není konec obstrukcí. 

„Zmizely prodlužovačky,“ ozývají se první hlasy ze soudní síně. Každý se dívá kolem sebe a marně hledá nějakou zásuvku. Zůstalo jich jen pár, navíc pevně přimontovaných, a všechny jsou už obsazené. Střední řady novinářů tak nemají přístup k elektřině a domlouvají se s kolegy u zásuvek na střídání. Odměřenost vůči médiím je zřejmá a podtrhne ji i předsedkyně senátu, sotva vstoupí do jednací síně.

Sabová se obrací k médiím a přísným hlasem vyzývá zástupce slovenského bulvárního deníku, aby předstoupil. Soudkyně pak čte několik jeho online zpráv z předešlého dne. Vadí jí hodnotící popisy, které považuje za neuctivé k soudu, k právním zástupcům, k obžalovaným i k prokurátorům. Informování veřejnosti ve stylu „minuta po minutě“ údajně není v souladu s nařízením soudu. Tento způsob psaní z Pezinku ale využívají všechna slovenská média už třetí týden a nikomu proto není jasné, proč je nutné zaběhnutý styl náhle změnit. Předsedkyně senátu pak vypjatou situaci ještě umocní, když nařídí naprostý zákaz focení a natáčení v soudní síni během dne, a to včetně přestávek v jednání. „Každý má právo na přestávku bez toho, aby ho někdo rušil,“ odůvodňuje zákaz focení Sabová. Novináři jsou zaražení a překvapeně se po sobě dívají.

Verdikt: Veřejnost vyloučena

Krátce nato soud rozhodne o vyloučení veřejnosti z dnešních svědeckých výpovědí znalců. Bude se totiž diskutovat o psychickém stavu obžalované Aleny Zsuzsové a soud tím vyhověl žádosti jejího obhájce, který se odvolával na ochranu osobních údajů. 

„Každý má právo na ochranu osobních údajů, jedná se o citlivé údaje. (…) Média o obžalované Zsuzsové informují plošně, masivně a detailně i přesto, že platí presumpce neviny. (…) Nemá se nepřiměřeně zasahovat do integrity a intimity, do osobní cti a důstojnosti obžalované,“ zdůvodnila Ružena Sabová své rozhodnutí.

„Znalci v plném rozsahu setrvali na závěrech svých posudků. U Aleny Zsuzsové ani u jiných nebylo zjištěno, že by měli významným způsobem snížené rozpoznávací schopnosti. Jedním z klíčových podkladů pro posouzení délky trestu jsou i znalecké posudky,“ vyjádřil se později k průběhu uzavřeného jednání advokát rodiny Kuciakových Daniel Lipšic a dodal, že podle jeho názoru jsou splněny podmínky pro doživotní trest u více obžalovaných.

V závěru dne jsou novináři znovu připuštěni ke čtení dalších znaleckých posudků. Opět se ale navrhuje vyloučení veřejnosti. Tentokrát návrh přišel od prokurátora a souhlasí s ním všechny strany. V poslední den třetího týdne mají vypovídat odborníci z Europolu. Prokurátor argumentuje tím, že novináři by mohli podrobně slyšet různé techniky, jimiž mezinárodní odborníci získávají data například i z vymazaných mobilů, čímž by byla narušena obecná bezpečnostní opatření i metody, které používá třeba policie.

Přísná tvář soudkyně Sabové

Přijetí prokurátorova návrhu i předešlý zákaz focení se logicky projevily na novinářské účasti. Poslední den soudního jednání (další proběhne až po slovenských parlamentních volbách po 29. únoru) je novinářská místnost poloprázdná. Zato v soudní síni jsou prodlužovačky na místě a vše vypadá jako v prvních dnech procesu. Zdá se, že senát se už na média nezlobí. 

Přísný pohled soudkyně Sabové dnes také směřuje k lavici státních zástupců, které upozorňuje, že důkazní návrhy musí připravit včas, aby je mohl soud prozkoumat a rozhodnout o jejich vhodnosti.

„Asi jsme se špatně pochopili. Tyhle důkazy jsou zahrnuté v obžalobě, já pouze navrhuji, aby se přečetly zprávy o jejich získání a zajištění,“ brání se decentně prokurátor Turan. Prokuratura se tímto krokem snaží zaprotokolovat, že navrhnuté důkazy byly získány legálně. 

Výzva soudkyně vyvede státního zástupce z míry a po několika výměnách názorů se soud dostává k nejdůležitější části celého procesu – verifikaci zpráv z Kočnerovy utajené komunikace v aplikaci Threema. Obhájce obžalovaného podnikatele se už od samého začátku procesu snaží zpochybnit legálnost získané komunikace. Právě toho se chce vyvarovat i prokurátor, a proto se několik desítek minut se soudkyní dohadují, jak konkrétně mají přepisy zpráv z Threemy vypadat, aby je soud uznal. Zařazení těchto zpráv mezi důkazy se tak opět odkládá. Experti Europolu a jejich slovenští kolegové nicméně vysvětlují, jak citlivé zprávy získali. Je to první krok k jejich přečtení, kterého se nemůže dočkat obžaloba. 

Novinářská rodina

„Komu chutná pizza Havaj?“ Tak začíná mnohem uvolněnější diskuze za dveřmi soudní síně a tím i čekání na nějakou novou informaci. Jídla je hodně a v rámci utužování vztahů s policisty proto dostanou pizzu i oni. Zástupci konkurenčních médií sedí v jedné místnosti, atmosféra je ale přátelská. Společně se obědvá, vyměňují se poznámky, postřehy, probírají se další možnosti jednání, žaloby i obžalovaných. 

V pozdních odpoledních hodinách, kdy jsou novináři už přizváni zpět, probudí ospalou atmosféru v soudní místnosti nekompromisní výzva soudkyně směrem k Marianu Kočnerovi: „Pane obžalovaný, vy jste se odmítl podrobit znaleckému zkoumání. Ptám se vás: jste ochoten podrobit se znaleckému zkoumání? A u kterých specialistů?“ Kočner sáhne po mikrofonu a souhlasí, že je ochoten se podrobit psychologickému posudku, seznam se jmény odborníků prý dodá do pondělí. To soudkyně rázně zamítne a chce jeho vyjádření ještě dnes. Kočner pak dostane možnost poradit se s právníkem.

Po desetiminutové pauze Kočner vylučuje dva doktory a jejich spolupracovníky. Soudkyně si jejich jména i pracoviště zapisuje. Advokát Lipšic upozorňuje, že Kočner vyloučil jediné dva slovenské ústavy, které se zabývají forenzním psychologickým zkoumáním.

Soudkyně poté odročuje hlavní líčení v kauze vraždy novináře a jeho snoubenky o měsíc, kdy by se měla veřejnost dozvědět nejen závěry psychologického posudku Mariana Kočnera, ale i obsah jeho komunikace s obžalovanou Zsuzsovou z aplikace Threema. Soudkyně Sabová v třetím týdnu jednání ukázala, že je paní situace. Pocítili to novináři, státní zástupci i Kočner. Pokud chtěla dát slovenské společnosti signál, že se v Pezinku s nikým mazlit nebude, povedlo se jí to. 

The post Každý má právo na přestávku appeared first on investigace.cz.