Slovenské pistole firmy Grand Power se v hlavním městě Jemenu objevily krátce poté, co je firma začala vyrábět. Spolu s dalšími evropskými zbraněmi se dostaly do země, kde už více než deset let probíhá ozbrojený konflikt a vážná humanitární krize. Redakce ARIJ, která mapuje dění v arabských zemích, zjistila, že slovenské pistole putovaly přes Česko. Podrobnosti jsme zjišťovali s kolegy ze slovenského ICJK. 

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Slovenské pistole spolu s americkými Glocky či italskými Berretami inzeroval na svém Facebooku jemenský obchodník se zbraněmi Ashraf Munef. Obchoduje v hlavním městě San’á, které ovládají Hútíové – tedy jedna ze stran občanské války, která v zemi probíhá už od roku 2014. Amerika, Kanada i další země je považují za teroristickou organizaci.

Dodávání vojenského materiálu do Jemenu je porušením mezinárodního práva a smluv. V Česku musí mít firmy k vývozu zbraní povolení od ministerstva průmyslu a obchodu. Jeho součástí je i deklarace, kam zbraně putují, tedy takzvaného koncového uživatele. To, že zbraně končí v zemi, kam se vojenský materiál dovážet nesmí, poukazuje na nedostatečnou kontrolu jak cílové destinace, tak případných přeprodejců.

„Podmínkou povolení vývozu je mimo jiné prohlášení konečného uživatele (EUC) nebo mezinárodní dovozní certifikát vydaný příslušnou autoritou dovážejícího státu. Mimo to mohou být stanoveny při udělení licence nebo povolení podmínky postlicenční kontroly,“ uvedl na naše dotazy ohledně kauzy mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu David Hluštík. Případné kontroly v cílové destinaci jsou pak prý prováděny ve spolupráci s ministerstvem zahraničí a konkrétní ambasádou.

Podle Martiny Heranové, vedoucí katedry bezpečnostních studií na CEVRO Univerzitě, mají jednotlivé státy zajistit, že se zbraně nedostanou do zemí pod mezinárodními sankcemi právě prostřednictvím udělování exportních licencí. „Vývozu musí zabránit i v případě vývozu zbraní do třetích zemí, které pod sankcemi nejsou, pokud existuje reálné riziko, že by mohly být právě do sankcionovaných států reexportovány,“ vysvětlila pro naše kolegy z Investigatívného centra Jána Kuciaka (ICJK).

Pistole z Facebooku

Obchodník Ashraf Munef každopádně neměl žádný problém s inzerováním zbraní na Facebooku. A jeho obchod stále funguje. Když se ho novináři média ARIJ pod záminkou zájmu o slovenské pistole ptali na jejich dostupnost, obchodník potvrdil, že firma má pašeráky, kteří umějí zbraně do San’á doručit.

Pistole X-Calibur MK23, které jemenský obchodník nabízel, vyrábí slovenská firma Grand Power. Ta ale podle zjištění novinářů z ARIJ s Jemenem žádnou historii obchodních vztahů nemá. Novináři také zjistili, že dodávky slovenských pistolí zařizovala česká firma Kalibrgun. V dubnu 2023 putovalo dvě stě pistolí X-Calibur Gold 9 mm, z nichž jedna měla sériové číslo K102358, do Saúdské Arábie, konkrétně společnosti Arabian Hunter.

Šéf Grand Power Jaroslav Kuracina redakci investigace.cz sdělil, že na veškeré zboží, které jeho firma exportovala české Kalibrgun, byly řádně vystaveny licence jak z České, tak Slovenské strany, a že účelem obchodu byl reexport do Saúdské Arábie. „O obchodu mezi Saúdy a Jemenem jsme nevěděli.“

Saúdskoarabská firma Arabian Hunter spadá pod Ben Humaid Company a jedná se o jednoho z největších dovozců a prodejců loveckých a střeleckých potřeb. Na svých stránkách uvádí osm prověřených značek, které „odrážejí tradici kvality, inovace a důvěry“. Jednou z nich je česká Kalibrgun. Novináři z ARIJ získali dokument z roku 2022, který udává, že společnost Arabian Hunter dovezla do země 320 různých střelných zbraní od společnosti Grand Power, a to skrze českou Kalibrgun.

Majitelem mateřské společnosti, Ben Humaid Company, je syn jejího zakladatele Nawaf Bandar bin Nayef bin Humaid, který působí jako předseda představenstva Saúdsko-České obchodní komory.

„Našimi zákazníky jsou lovci, sportovní střelci a nadšenci do vzduchových zbraní, kteří vyžadují absolutní přesnost a spolehlivost, kterou naše produkty poskytují,“ píše se na stránkách Kalibrgun, založené v roce 2005 v Moskvě, která má továrnu v Praze. Až do března 2022 měla Kalibrgun ruského majitele, nyní jím je Richard Janoušek. V rozhovoru pro Hard Air Magazine uvedl, že „za dvacet let neobdrželi od zákazníků v Saúdské Arábii ani jednu stížnost“ na kvalitu dodávaného zboží. „Zároveň množství dodávek do tohoto regionu překračuje 50 tisíc pušek.“

To, že se zbraně do Jemenu dostaly, je porušením Smlouvy o obchodu se zbraněmi OSN z roku 2014, která mimo jiné zakazuje doručovat zbraně komukoli jinému než koncovému uživateli. Dodávání zbraní do Jemenu porušuje i směrnici EU, která zakazuje vývoz do zemí, kde by jejich použití přispívalo k ozbrojenému konfliktu. Novináři z ARIJ zároveň získali obchodní smlouvu, která jasně uvádí, že převoz zbraní nebo obchodování se zbraněmi mimo Saúdskou Arábii je zakázán, pakliže nebylo povoleno úřady země, ze které pochází dodavatel zbraní.

„V případě, který popisujte, se slovenská firma Grand Power hájí tím, že zbraně vyvezla do České republiky, tedy státu Evropské unie, a teprve odtud měly být tyto zbraně vyvezeny mimo EU. Odpovědnost tak skutečně padá na české licenční orgány, které musely dát české společnosti Kalibrgun vývozní povolení do zmiňované Saúdské Arábie,“ říká pro ICJK vedoucí katedry bezpečnostních studií Heranová.

Zbraně Grand Power se podle zjištění ICJK ocitly navzdory sankcím i v Rusku. Firma popřela, že by s tím měla co dočinění. Kuracina potvrdil, že jedna z dodávek – samopaly Stribog – prodali české firmě. Jestli to ale byla Kalibrgun, se nám nepodařilo zjistit.

Podle Jaroslava Kuraciny přišla s návrhem na dodávky zbraní do Saúdské Arábie firma Kalibrgun. Na otázku, proč přední výrobce a dodavatel vzduchovek vyvážel do Saúdské Arábie slovenské pistole, ani na naše další dotazy Kalibrgun do vydání článku nereagoval.

Autorka textu: Zuzana Šotová, s přispěním Tomáše Madleňáka (ICJK)

The post Slovenské pistole putovaly do rukou jemenských teroristů přes Česko appeared first on investigace.cz.

Česká muniční iniciativa dodává nekvalitní produkty, na nichž si zbrojaři navíc mastí kapsy – i takto zní kritika ze strany politické opozice i nevládního sektoru vůči projektu, který prezident Petr Pavel oznámil loni na Mnichovské bezpečnostní konferenci. Patnáct zemí přesto prostřednictvím Česka loni nakoupilo pro Ukrajinu velkorážnou munici za více než 40 miliard korun. Projekt sice není perfektní, ale funguje, shodují se státy z EU i ukrajinská strana. Navíc vyhovuje i těm zemím, které se zdráhají otevřeně podporovat Ukrajinu nebo kterým to vlastní zákony komplikují.

Prezident uvedl, že by česká iniciativa mohla do Ukrajiny do konce roku dodat 1,8 milionu kusů dělostřelecké munice. Za poslední rok Ukrajina údajně získala v rámci české aktivity – tedy propojováním nabídky a poptávky – přibližně půl milionu kusů munice ráže 155 mm. Další milion byl zaplacen z jiných zdrojů vojenské pomoci Ukrajině.

Kromě české iniciativy totiž mohou zainteresované země nakupovat i samostatně a jednat přímo s výrobci nebo jako Nizozemsko a Dánsko nakupovat prostřednictvím „bilaterálních dohod“, jež fungovaly již před vyhlášením české iniciativy. Posledním typem je pak pomoc financovaná Evropskou unií z výnosů získaných ze zmražených ruských finančních aktiv.

Vládní zdroje z Ukrajiny podle zjištění reportérek z partnerské ukrajinské investigativní redakce Schemes (RFE/RL) uvádějí počty tohoto typu munice o něco menší, s ohledem na bezpečnostní rizika nicméně odmítly zveřejnit přesná čísla.

Nejde přitom o jediný problém spojený s muniční iniciativou. Ze strany tuzemské opozice, ale i českých a zahraničních médií se již delší dobu ozývají další zásadní otázky. Například ohledně kontrolních mechanismů neboli kdo vybral pět českých zbrojařských firem, jak se stanovuje cena jednotlivých druhů munice či kdo dohlíží na její kvalitu nebo na přiměřenost provizí účtovaných dodavateli. Tyto nejasnosti zdůraznil třeba šéf ANO Andrej Babiš, jenž bez uvedení konkrétních důkazů označil munici za „starou, plesnivou, předraženou, netransparentní“.

Ukrajina nemá právo veta

Česká muniční iniciativa je de facto aktivita pěti domácích zbrojařských firem, jejichž nabídky směřují do instituce spadající pod ministerstvo obrany – Agentury pro mezivládní obrannou spolupráci (AMOS). Ta údaje následně zařadí do tabulky s informacemi o typu, množství a ceně munice a také o pravděpodobném termínu jejího dodání. Představitelé zemí, které chtějí Ukrajině pomoci, si z této nabídky vyberou a posléze už sami jednají přímo se zbrojaři nebo jejich zástupci. Přesněji řečeno se společnostmi STV Group, Czechoslovak Group (CSG), Colt CZ Group (tedy majitelem České zbrojovky), Omnipol (spadající pod OMNIPOL Group) a DSS.

Ze strany organizátorů iniciativy, ale i dalších osob, které jsou s jejím fungováním obeznámeny, zní zdůvodnění výběru citovaných pěti firem takto: Byly zvoleny na základě velikosti a schopnosti dostát svým závazkům. Přihlíželo se i k jejich produkčním kapacitám (STV Group vyrábí v Česku, zatímco CSG v zahraničí) a zkušenostem s mezinárodním obchodem. Zároveň byly prověřeny tajnými službami, jež se na monitorování iniciativy podílejí.

Ředitel AMOSu Aleš Vytečka proces výběru vysvětluje následovně: „Máme dedikovaný počet českých společností, které byly v součinnosti s ministerstvem obrany Ukrajiny formálně odsouhlaseny již v létě 2022. Tyto firmy jsme zvolili s ukrajinskými partnery, protože mají odpovídající track record dodávek, a navíc se pět firem hlídá lépe než třeba dvacet. Jednak z pohledu bezpečnostního rizika v podobě úniku informací k Rusům, ale také kvůli dlouhodobé možnosti trasovat kvalitu dodávek.”

Podobnou informaci ohledně výběru dodavatelů, kteří jsou „průběžně konzultováni a formálně odsouhlaseni ukrajinským ministerstvem obrany“, investigaci.cz sdělil i zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný. Na druhou stranu ukrajinské ministerstvo obrany skrze svou tiskovou kancelář uvedlo, že výběr dodavatelů je „výlučně v pravomoci české strany. Ukrajina nemá právo veta“. Což lze pochopit tak, že je ukrajinská strana příjemcem darované munice, nikoli účastníkem samotného obchodu.

„Zároveň však ukrajinská a česká strana úzce spolupracují a společně řeší problematické otázky spojené s dodávkami od různých dodavatelů,“ píše se ve vyjádření ukrajinského ministerstva obrany.

Poslední citaci dokládá například řešení problematiky předčasně vybuchující munice, jež měla částečně pocházet od firmy CSG, ale také otázky ohledně kvality střeliva obecně. Do Ukrajiny v rámci zahraniční pomoci totiž ze skladů putovala i starší munice, u níž existuje riziko defektů – nemusí například vybuchnout vůbec, nebo naopak může explodovat během manipulace.

Česko prý případné stížnosti řeší, nicméně není garantem kvality – to je na výrobci a kontrole kupujícího. Podle Kopečného vysílají dárcovské země experty na kontrolu pravidelně.

Přečtěte si

EU a zbraně pro Ukrajinu: Realitou nepodložené sliby

Veteráni kritizují kvalitu. „Dezinformace,“ tvrdí Češi

Naše redakce má k dispozici celkem tři dopisy, které kritizují kvalitu dodané velkorážové munice – ta měla vybuchnout ještě v hlavni děla a zranit ukrajinské vojáky. Jeden z dopisů z července loňského roku, adresovaný prezidentu Pavlovi, poslala „Organizace válečných veteránů“. Sídlí v centru Kyjeva a sdružuje válečné veterány i zdravotně postižené od roku 1994, v otevřených zdrojích však o její činnosti není mnoho zmínek. Na dotazy redaktorky z ukrajinského Schemes předseda organizace Oleksandr Mamatov nejprve uvedl, že se domnívá, že se jednalo o ruskou sabotáž. Svá tvrzení ale nedokázal podložit a následně přestal zvedat telefon.

Kancelář prezidenta republiky naší redakci sdělila, že dopis od ukrajinských veteránů neobdržela. Nemají ho ani další dotázené české instituce – senát, parlament nebo ministerstvo obrany.

Další dva dopisy o předčasně vybuchující munici, jejichž autory neznáme, začínají slovy: „Jménem ukrajinských ozbrojených složek a lidu…“. Defektní munice ráže 155 mm měla být dodána skrze českou iniciativu. Dopisy byly v srpnu adresovány šéfovi AMOSu Aleši Vytečkovi, který je označil za „účelová sdělení“. Navíc, jak říká, je obtížné určit míru možné chybovosti jednotlivých dodávek nábojů, protože množství munice vypálené ukrajinskou stranou je naprosto bezprecedentní a změřit při takovém objemu potenciální závadnost střeliva se dosud nikdo nepokusil.

Podle Vytečky může hrát v potenciální defektnosti munice svou roli i lidská chyba a také způsob používání střeliva. Vojáci například ubírají nebo přidávají prachové nálože, aby zvětšili, nebo naopak zkrátili dostřel náboje.

Nezanedbatelná je i skutečnost, že na počátku války dodávaly Ukrajině různé státy vybavení ze svých skladů, a tamní armáda tak nashromáždila širokou škálu odlišných typů techniky, jež nemusí být vždy kompatibilní se všemi druhy munice.

Vytečka i Kopečný se nicméně shodují na tom, že oficiální cestou neobdrželi na munici dodanou prostřednictvím Česka žádnou reklamaci. Absenci reklamace potvrdily i společnosti STV Group a CSG. Posledně jmenovaná firma ovšem připustila, že v konkrétní dodávce, která byla nahlášena jako defektní, „se pouze tři případy mohly týkat námi doručené munice“.

Podle zdroje z ukrajinského ministerstva obrany nemá ani tato instituce informace o případech předčasně explodující munice dodané prostřednictvím Česka – údajně bývá spíše nekompletní než závadná. To ale prý čeští zbrojaři umějí vyřešit „do čtyřiadvaceti hodin“. Problémy prý mohou nastat i s délkou dodání.

Konflikt zájmů?

Po vyhlášení české iniciativy se šéf CSG Michal Strnad účastnil společně s premiérem Fialou slavnostní večeře zástupců českého a amerického byznysu. Mezi pozvanými byl i jeden z koordinátorů iniciativy, poradce premiéra Tomáš Pojar, jenž podle zjištění Deníku N v minulosti pracoval jako konzultant pro CSG. Samotný Pojar odmítl, že by jej to stavělo do střetu zájmů. Společnost CSG pak ke konfliktu zájmů uvedla, že konzultace s odborníky jsou běžné, pokud ovšem nezastávají veřejnou funkci. Dalším z konzultantů CSG byl například nynější šéf americké FBI, Kash Patel.

Firma CSG však není jedinou účastnicí muniční iniciativy, která má vazby na české politické prostředí. Poradce prezidenta Petr Kolář je zároveň členem výboru pro compliance a etiku – tedy dodržování zákona a etických zásad – v České zbrojovce (Colt CZ). Kolář i Colt CZ střet zájmů rovněž odmítli. „Jsem si jistý, že kdyby nějaký konflikt byl, tajné služby by na něj upozornily,“ uvedl Kolář na dotazy našeho kolegy z The Investigative Desk.

Nizozemské ministerstvo obrany, tedy jeden z největších podporovatelů Ukrajiny v rámci české muniční iniciativy, na dotazy The Investigative Desk uvedlo, že střet zájmů nebo interní fungování českých firem neprověřovalo. Hodnotí pouze „efektivitu“ jednotlivých nabídek a zda „cenově odpovídají tržním podmínkám“.

To, že se významní podnikatelé snaží s politiky udržovat dobré vztahy napříč stranami, je podle Marka Chromého, vedoucího analytika české Transparency International, běžné. „U společností CSG a Česká zbrojovka je ale riziko, že některé osoby mohou mít vliv nejen v těchto zbrojních společnostech, ale také na politiku České republiky. Jsou tak v exemplárním střetu zájmů. K tomu se ale opakovaně odmítají postavit,“ vysvětluje pro investigaci.cz. Když už nějaké vyjádření přijde, pak se týká pouze toho, že o střet zájmů se nejedná, což podle Chroméno samo o sobě nestačí, protože nepředkládají konkrétní důkazy.

„Nedostatečné poskytování informací spolu s netransparentností některých procesů v rámci České republiky, například muniční iniciativy, pak vyvolává řadu otázek o formálním i neformálním vlivu těchto osob,“ konstatuje Marek Chromý.

Obě firmy navíc dosud nezpřetrhaly veškeré vazby s ruským trhem. Redakce investigace.cz v prosinci informovala o tom, že produkty České zbrojovky (Colt CZ) navzdory sankcím stále putují na ruský trh prostřednictvím kazachstánských dodavatelů.

Přečtěte si

České zbraně v Rusku: stále v nabídce. Náboje putují přes Kazachstán, zbraně přes Kyrgyzstán a Arménii, optika přes Turecko

Na ruském trhu nadále působí i pobočka CSG Tatra Vostok, byť v omezeném režimu. Ve výroční zprávě Tatry za rok 2023 se uvádí, že fungování dceřiné společnosti Tatra Vostok bylo v důsledku sankcí vůči Rusku od začátku března 2022 pozastaveno. Mluvčí CSG nám sdělil, že se momentálně uvažuje o jejím prodeji. Firma nicméně požádala ruskou vládu o udělení exportních certifikátů potřebných k dovozu tatrovek i materiálu do Ruska a na konci roku 2023 a začátku 2024 je získala – některá osvědčení mají platnost až do roku 2027. Že by jich ale využila, se nám nepodařilo dohledat a CSG to popírá.

Kdo hlídá výši provize?

Společnost CSG uvádí, že loni více než zdvojnásobila své příjmy. Colt CZ rovněž hlásí nárůst výnosů o více než 50 %, „přičemž výsledky byly ovlivněny také konsolidací akvizice Sellier & Bellot od 16. května 2024,“ doplnilo jejich tiskové oddělení. Tržby zbrojovek přitom rostly i předloni – například STV Group ve výroční zprávě za rok 2023 sděluje, že na její vyrobu a obchod měl začátek války „zásadní vliv“.

V půlce srpna loňského roku tehdejší pirátský senátor Lukáš Wagenknecht vydal zprávu, ve které vyjádřil obavy, zda jsou veřejné peníze zemí zapojených do české iniciativy využívány obezřetně a efektivně. „U 20 % prostředků nakupovaných přes českou muniční iniciativu je cena zásadně nadhodnocena oproti ceně v místě a čase obvyklé,“ napsal senátor. Argumentoval porovnáním rozdílu mezi nabídkou munice od turecké zbrojovky a nabídkou, kterou přes zprostředkovatele dostal AMOS – odkazoval přitom na dokumenty, které má k dispozici i naše redakce. Zatímco turecká firma si za jeden dělostřelecký náboj M107, tedy základní typ ráže 155 mm, účtuje v přepočtu přes 60 tisíc korun, Excalibur Army spadající pod českou CSG nabízí střelivo, jenž vypadá jako stejný typ munice, za v přepočtu necelých 80 tisíc. Z nabídek ale nelze vyčíst, co všechno je do ceny započteno.

Ministryně obrany Jana Černochová kritiku Wagenknechta označila za ohrožení bezpečnostních zájmů České republiky a Ukrajiny, podle jejího názoru by zveřejňování podrobností o nákupech mohlo využít Rusko. Ministerstvo obrany zároveň odmítlo, že by česká muniční iniciativa byla nehospodárná a netransparentní.

V reakci na Wagenknechtovu zprávu se na začátku loňského září nicméně sešel senátní výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost s představiteli muniční iniciativy, zástupcem ministryně obrany a představiteli tajných služeb. Předseda senátního výboru Pavel Fischer na jednání pozval i Wagenknechta, ten však účast odmítl, protože nesouhlasil s tím, že má jít o schůzi v režimu utajení.

Jediným veřejným výstupem z tohoto jednání se stalo usnesení, jenž souznělo s dřívějším stanoviskem ministerstva obrany: „muniční iniciativa je organizována a realizována tak, aby za prostředky donorů a ČR byly zajištěny dodávky munice pro Ukrajinu v co nejvyšší kvalitě i kvantitě“. Žádné další podrobnosti veřejnost nedostala.

Za výši částky, kterou nakonec jednotlivé země českým zbrojařům zaplatí, podle Aleše Vytečky česká strana neodpovídá. „Donor si určuje cenu i délku kontraktu,“ říká.

Ředitel státní agentury současně vysvětluje, že AMOS cenotvorbu s českými firmami konzultoval. „Je jasné, že to nemohou dělat zadarmo, ale zároveň to nemohou dělat s třicetiprocentní marží,“ přibližuje Vytečka obsah jednání. „Pro nás je to nástroj pomoci Ukrajině, ne podpora obranného průmyslu nebo obchodní činnosti těch firem.“ Důkaz, že vše funguje, podle něj představuje kontinuální podpora české aktivity ze strany jednotlivých zemí, jež se iniciativy účastní.

Nizozemské ministerstvo obrany na dotazy partnerského The Investigative Desk uvedlo, že „AMOS je vládní agentura, jejímž účelem je podpora českého průmyslu“, a tedy je „samozřejmé, že primárně jedná s českými firmami“. Zároveň prý ministerstvo nemá vhled do toho, jaké provize si firmy účtují.

Cena nabízené munice podle Aleše Vytečky nikdy nepřekročila aktuální tržní hodnotu. Za základní dělostřelecké střelivo ráže 155 mm, tedy M107, se na jaře 2024 cena pohybovala mezi 3 200 a 3 400 eury za kus (tedy mezi 79 až 84 tisíci korun). Vytečka také říká, že kdyby byla nějaká nabídka předražená, neuspěla by v konkurenci těch ostatních. Na druhou stranu připouští, že před začátkem války byla standardní cena za tento typ munice 1 900 eur.

Z informací české i ukrajinské strany vyplývá, že by provize firem neměly překročit 13 %, podle Tomáše Kopečného se dá spíše hovořit o rozmezí mezi 5 a 10 procenty. Ukrajinští zprostředkovatelé si ovšem za stejné služby účtují 3 %.

V roce 2022 kvůli boji s korupcí vznikla v Ukrajině Agentura pro obranné zakázky (DPA). Ta si dokonce účtuje pouhé 0,4 % provize. Maryna Bezrukova, která byla do konce ledna její ředitelkou, tvrdí, že české zprostředkovatelské firmy nakupují munici v průměru o 10 až 20 procent dráž, než by to dokázala zmíněná agentura.

„Společnosti účastnící se české iniciativy se na rozdíl od DPA nesnaží shánět munici za nižší cenu. Úspora peněz není jejich prioritou, hlavní je nakoupit, co je třeba,“ řekla Bezrukova redakci Schemes v prosinci 2024, tedy měsíc před tím, než ji ministerstvo obrany za „nesplnění dodacích plánů a další pochybení“ odvolalo z funkce.

Oleksii Petrov mluvil s našimi kolegyněmi z redakce Schemes v únoru loňského roku. Tehdejší šéf další ukrajinské státní zbrojní agentury, SpetsTechnoExport, vysvětloval, že peníze nejsou to hlavní, důležitá je rychlost a efektivita dodávek. „Úroveň byrokracie a nadměrné regulace, které od roku 2023 panují na ukrajinském ministerstvu obrany, v české iniciativě neexistují,“ prohlásil pro Schemes měsíc před tím, než byl „kvůli sérii skandálů“ propuštěn.

Seznam Zprávy den před vydáním tohoto textu přinesly informaci o tom, že ukrajinská policie vyšetřuje možnou korupci při zbrojních zakázkách – zprostředkovatelská firma, jejíž jednatel žije v Česku, si měla naúčtovat nepřiměřené provize v celkové výši v přepočtu čtvrt miliardy korun, které pocházely z ukrajinské státní kasy. Vyšetřovaná zprostředkovatelská firma, seyschelská Bel Trading & Consulting Ltd, si měla mezi lety 2020 a 2024 provize účtovat z dodávek od Czech Defence Systems a Excalibur Army, tedy firem spadajících pod CSG. Vzhledem k tomu, že vojenský materiál nakupovala ukrajinská strana napřímo, se pravděpodobně nejednalo o součást české muniční iniciativy. Firma Excalibur Army v iniciativě nicméně figuruje.

Potřebuje iniciativa Česko jako zprostředkovatele?

Jak už bylo řečeno, v současné době vystupuje AMOS jako zprostředkovatel mezi nabídkami pěti českých zbrojařských firem a zeměmi, jež se na iniciativě finančně podílejí. Na otázku, proč státy neposkytují Ukrajině přímo peníze, aby si potřebné vybavení mohla nakoupit sama, existují podle expertů dva hlavní důvody.

První z nich se týká údajné nedůvěry v ukrajinské instituce a tamní zprostředkovatele – donorské státy se prý zdráhají svěřit finance státu, v němž přetrvává vysoká míra korupce. Pro Český Rozhlas to otevřeně komentoval Tomáš Jirsa, mimo jiné místopředseda výše zmiňovaného senátního výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost: „Bohužel ukrajinská společnost je natolik zkorumpovaná, že česká muniční iniciativa a donoři, kteří chtějí pomáhat, teď volí tuto cestu. Dodávají munici, kterou Ukrajina potřebuje, ale nedávají jí peníze do ruky.“

Navzdory válce ale Ukrajina pokračuje v protikorupčních reformách. Po skandálu s předraženými dodávkami potravin v lednu 2023 – jenž vedl mimo jiné k propuštění Dmytry Klimenkova, náměstka ministra obrany, a několika trestním stíháním – zřídilo ministerstvo obrany protikorupční radu složenou z novinářů, dobrovolníků a zástupců nevládních organizací. Za účelem zvýšení transparentnosti a efektivity vznikly dva nové orgány – již zmíněná Agentura pro obranné zakázky a Státní logistický operátor. Každý z nich má odlišné odpovědnosti, což zabraňuje koncentraci pravomocí a snižuje riziko korupce.

Druhý důvod má geopolitický charakter. Například nabídka od turecké společnosti, kterou má naše redakce k dispozici, uvádí, že k uzavření obchodu s municí je nutné doložit „certifikát koncového uživatele“, neboť takový obchod musí schválit příslušné turecké úřady. Právě v tomto bodě může Česká republika sehrát roli prostředníka – v dokumentech potřebných pro získání exportního povolení by tak oficiálním kupujícím nebyla Ukrajina, ale Česká republika. Podobná „oklika“ může pomoci zejména státům, již se zdráhají veřejně přihlásit k podpoře Ukrajiny, ale nemají problém s prodejem zbraní do Česka.

Některé země pro změnu nedokážou uzavírat rychlé a přímé smlouvy se zbrojovkami například proto, že jim zákon ukládá povinnost vyhlašovat na státní nákupy výběrová řízení. Smlouvy proto uzavírají vlády mezi sebou: donorský stát, který chce dodat munici Ukrajině, tak pošle peníze české straně a Česko následně nakoupí předem dohodnuté položky.

Proč je Česko při zprostředkování munice Ukrajině ještě důležité, pak vidí senátor Pavel Fischer i v tom, že licenční proces pro munici exportovanou v rámci české iniciativy se oproti běžnému postupu zrychlil desetinásobně. „To, co dříve trvalo měsíce, nyní trvá týdny, nebo dokonce dny,“ řekl redakci. Jeho slova potvrzuje i ukrajinská strana. „Účastníci iniciativy rychle dodávají dokumenty a posílají položky, které jsou logisticky obtížně dodatelné. Bez nich by to bylo mnohem složitější,“ prohlásila dnes už bývalá šéfka Agentury pro obranné zakázky Maryna Bezrukova.

Exportní licence v Česku uděluje ministerstvo průmyslu a obchodu. To nás s dotazy na zrychlený proces odkázalo na ministerstvo obrany. Nakonec se nevyjádřila ani jedna strana s odvoláním na bezpečnostní důvody.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský označil během víkendové návštěvy Česka muniční iniciativu za excelentní.

Tento text vznikl jako spolupráce redakce investigace.cz, ukrajinského Schemes (RFE/RL) – Valeria Jegošina a Anna Myronjuk a nizozemského The Investigative Desk – Laurens Groeneveld, s přispěním Ilièse Hagouga. 

Projekt vznikl za podpory NFNZ – Nadační fond nezávislé žurnalistiky, Investigative Journalism for Europe (IJ4EU), Journalismfund Europe

The post Pochybnosti i uznání. Česká muniční iniciativa čelí kritice, Ukrajině ale pomáhá appeared first on investigace.cz.

Sportovní zbraně ale i odstřelovačské útočné pušky od firem Česká zbrojovka, Beretta nebo Steyr Mannlicher se dostávají na ruský trh přes zpřísnění evropských sankcí po ruské invazi do Ukrajiny. Někdy se tak děje dokonce prostřednictvím stejných firem, které s evropskými zbrojovkami spolupracovali už v letech před uvalením sankcí na Rusko. Dovoz teď probíhá přes třetí země jako Kazachstán, Arménie nebo i Turecko. Evropské i americké odstřelovací pušky jsou navíc zdokumentované na ukrajinských bojištích.

Dovozem evropských pušek a pistolí do Ukrajiny se zabýval mezinárodní tým investigativních novinářů. Sergej Panov, který o tématu psal pro ruský exilový server The Insider, Lorenzo Bodrero z italské IRPI media a Kristina Vejnbender z investigace.cz objasňují souvislosti. Ptá se Petr Gojda.

Přečtěte si

České zbraně v Rusku: stále v nabídce. Náboje putují přes Kazachstán, zbraně přes Kyrgyzstán a Arménii, optika přes Turecko

The post Evropské zbraně v Rusku. Navzdory sankcím appeared first on investigace.cz.

Britský soud poslal do vězení muže, který si nelegálně objednal zbraně z Česka a ze Slovenska. Maďarští neonacisté podezřelí z terorismu pořádají koncert v Budapešti. Ališer Usmanov prodává svou luxusní vilu v Německu. Evropské oděvní značky používají bavlnu, kterou jsou v Turkmenistánu nuceny sbírat i děti. Konžský ministr dolů vydal povolení k těžbě zlata v chráněné oblasti kontroverzním postavám s vazbami na tamní vládu. 

Maďarská pobočka mezinárodní nacistické sítě Blood & Honour, podezřívaná britskou vládou z účasti na teroristické činnosti, pořádá dvoudenní koncert v Budapešti. Informoval o tom web Bellingcat. Koncert je posledním z řady mezinárodních neonacistických akcí pořádaných v maďarském hlavním městě, z nichž některé byly v předchozích letech zakázány. Únor je pro maďarské i zahraniční krajně pravicové skupiny obzvláště důležitý. Mnohé z nich přijíždějí do Budapešti uctít památku nacistických a kolaborantských jednotek, jež se v únoru 1945 pokusily z obleženého maďarského hlavního města uprchnout. Tyto akce označují jako „Den cti“.

Přečtěte si

Nákup v Midgårdu. Češi si objednávali ve skandinávském obchodě pro neonacisty

Přečtěte si

Hledání Midgårdu. O švédské neonacistické scéně s novinářem Danielem Olssonem

Ališer Usmanov prodává luxusní vilu v Německu za 25 milionů eur (v přepočtu 628 milionů korun). Usmanov, oblíbený oligarcha Vladimira Putina, je jedním z nejbohatších lidí na světě a koncem loňského listopadu byl po krátké pauze znovu zvolen šéfem Mezinárodní šermířské federace. Usmanov vilu využíval několik let jako rekreační sídlo, ale čtyři dny po Putinově invazi do Ukrajiny ji opustil a už se do ní nevrátil. Krátce po invazi byl zařazen na sankční seznam EU a německé úřady ho začaly vyšetřovat kvůli podezření z daňových úniků.

Přečtěte si

Sankcionovaný rusko-uzbecký miliardář Ališer Usmanov byl zvolen šéfem celosvětové šermířské federace. Česko bylo proti

Britský soud poslal na 13 let do vězení sedmadvacetiletého muže kvůli zorganizování dodávky dvanácti střelných zbraní, jež si objednal z České republiky a ze Slovenska. V roce 2018 tyto balíky zajistila pohraniční policie. Jeden z nich muž objednal na adresu svých sousedů, které přesvědčil k převzetí zásilky tím, že nechce, aby „se jeho matka dozvěděla, kolik utrácí za oblečení a boty“. Vyšetřování na Slovensku odhalilo, že dvě střelné zbraně zakoupil Slovák a posléze je prodal kupci na herním webu. Odsouzený Brit obdržel také devět dalších podezřelých balíčků z Ostravy, jež obsahovaly osm zbraní a tři dávky střeliva.

Přečtěte si

České zbraně v Rusku: stále v nabídce. Náboje putují přes Kazachstán, zbraně přes Kyrgyzstán a Arménii, optika přes Turecko

Turkmenský novinář Chudajberdy Allašov zemřel loni v srpnu na následky mučení a odepření léčby. Turkmenské úřady ho pronásledovaly dlouhých osm let. Poprvé ho zatkli v roce 2016 poté, co informoval o nucené práci na turkmenských polích s bavlnou. Novináři z webu Forbidden Stories se rozhodli jeho pátrání dokončit. Zjistili, že nucená práce na polích stále pokračuje a na sklizni bavlny se podílejí i děti. Bavlna se poté pašuje a prodává v zemích Evropské unie i jinde jako průmyslové zboží. Novináři identifikovali dvě značky, které výrobky z této bavlny používají – Essenza Home a Benetton.

Přečtěte si

Cyprus Confidential: Odhalení po 15 letech. Kdo zaplatil vraždu chorvatského novináře?

Přečtěte si

Analýza rozsudku v kauze Kuciak

Ministr dolů Konžské republiky vydal celkem 79 povolení k těžbě a průzkumu zlata v chráněném regionu, aféru popsal web Mongabay. Region Sangha je v programu REDD+, zaměřeném na snížení odlesňování a degradace lesů, což je neslučitelné s těžbou zlata, která naopak způsobuje rozsáhlé ničení lesů a znečištění vodních ploch. Ministr přesto takové povolení vydal, navíc kontroverzním postavám s vazbami na vládu.

Přečtěte si

Skandály diamantového magnáta

The post #zesvěta: Británie odsoudila muže za objednávky zbraní z Ostravy appeared first on investigace.cz.

Severoamerická řeka Rio Grande se stala pohřebištěm rodin prchajících před chudobou a násilím režimů Střední a Jižní Ameriky. Rusko zastrašuje rodinu šéfredaktorky ruského exilového investigativního serveru IStories. Maďarské zpravodajské služby špehovaly úředníky Evropské unie. Čínské zbraně dál proudí do Evropy navzdory propojení zbrojařů s represemi Ujgurů v Sin-ťiangu.

Maďarsko špehovalo zástupce Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) a další úředníky EU. Se zjištěním přišel tamní nezávislý web Direkt36. Maďarské zpravodajské služby soustředily rozsáhlé prostředky na špionáž unijních delegací v této zemi i uvnitř institucí EU. Jedním z hlavních cílů sledování byli vyšetřovatelé úřadu OLAF. Ti mezi lety 2015 a 2017 v Maďarsku vyšetřovali korupční jednání v souvislosti se zakázkami firmy Elios Zrt, tehdy částečně vlastněné Istvánem Tiborczem, zetěm premiéra Viktora Orbána. Podle informací Direkt36 příslušníci maďarských zpravodajských služeb vyšetřovatele fyzicky sledovali a tajně odposlouchávali. Stejné praktiky Maďarsko uplatňovalo i na další unijní úředníky. „Zpravodajské služby měly v hledáčku téměř všechny delegace EU v Maďarsku,“ řekl novinářům jeden z bývalých zpravodajců.

Není to poprvé, co se o Maďarsku mluví v souvislosti se špehováním. Orbánova vláda je známá vlastnictvím špionážního softwaru Pegasus od izraelské firmy NSO Group. V roce 2021 vyšlo najevo, že Maďarsko pomocí spywaru sledovalo novináře, právníky, opoziční politiky a další kritiky režimu.

Přečtěte si

Špehovaní novináři a podezřelí politici. Maďarsko dva roky po kauze Pegasus

Roste počet mrtvých, kteří utonuli v hraniční řece Rio Grande při pokusu o její překročení. Mexiko a Texas v posledních letech posilují vojenskou přítomnost na této hranici ve snaze zabránit uprchlíkům ve vstupu do Spojených států. Podle expertů vyzpovídaných novináři z Lighthouse Reports vede militarizace v oblasti k tomu, že lidé na útěku volí k překročení hranice čím dál nebezpečnější trasy. Reportéři popisují příběhy utonulých rodin, jež do Spojených států prchaly před chudobou a násilím diktátorských režimů ze zemí, jako je Venezuela nebo Nikaragua. Podle dat, která se podařilo novinářům nashromáždit, zde mezi lety 2017 a 2023 přišlo o život nejméně 1 107 lidí. V letošním roce začaly počty obětí znovu stoupat. Mnoho z utonulých tvoří ženy a děti, z nichž některé byly staré jen pár měsíců.

Putinův režim zastrašuje rodinu šéfredaktorky ruského exilového média IStories. Ruská policie minulý týden prohledala dům rodičů investigativní novinářky Alesji Marochovské a její matku podrobila výslechu. Podle serveru IStories jeden z vyšetřovatelů nutil rodiče Marochovské, aby svou dceru přemluvili k návratu do země. Novinářka čelí v Rusku novým obviněním z „neplnění povinností zahraničního agenta“, za což jí hrozí až dva roky vězení. Ruské ministerstvo spravedlnosti ji spolu s dalšími kritickými novináři zařadilo na seznam „zahraničních agentů“ už v roce 2021. Od roku 2022 je navíc server IStories v Rusku považován za „nežádoucí organizaci“.

Putinova vláda zákon o zahraničních agentech využívá především k zastrašování kritických hlasů. V říjnu 2024 to svým rozsudkem potvrdil i Evropský soud pro lidská práva. V případě Marochovské tento soud Rusku nařídil vyplatit kompenzaci ve výši 10 tisíc eur. Rusko ale od roku 2022 není členem Rady Evropy a rozhodnutí soudu neuznává.

Po ruské invazi do Ukrajiny Marochovskaja uprchla s dalšími kolegy do Prahy a v psaní nadále pokračuje z exilu. I zde ale spolu se svou kolegyní Irinou Dolininou čelila vyhrožování a obavám z pronásledování ruskými tajnými službami.

Přečtěte si

Opoziční novináři hledali bezpečný úkryt v Evropě. Tajní agenti si je ale našli

Čínské zbrojařské společnosti podílející se na represích Ujgurů v Sin-ťiangu exportují zbraně i do Evropy a Spojených států. Detaily přinesl web International Consortium of Investigative Journalists (ICIJ). Jeden z případů zahrnuje firmu Jianshe Industry, jejíž produkty odebírá například německá firma Hans Wrage & Co., zaměřená na prodej loveckých a sportovních zbraní. Podle uniklých dokumentů firma Jianshe Industry dodávala útočné pušky typu 95 čínské policii a dozorcům převýchovných táborů, kam režim zavírá Ujgury a další etnické menšiny v Sin-ťiangu. Čínský zbrojní sektor v posledních letech zažívá boom a firmy čím dál více exportují i za hranice. Obchodování Západu s čínskými zbrojaři podle expertů podrývá snahy dohnat Peking k odpovědnosti za masivní porušování lidských práv.

The post #zesvěta: Maďarsko špehovalo úředníky Evropské unie appeared first on investigace.cz.

Od uvalení sankcí na dovoz civilních zbraní do Ruska uplynulo deset let. Ruští snajpři přesto dodnes používají západní odstřelovací pušky, optiku i střelivo. Na svých sociálních sítích se samarský snajperský klub Rančo, který užívá mimo jiné zbraně České zbrojovky, chlubí tím, že ještě žádný jejich žák v Ukrajině nepadl. Investigace.cz spolu s ruským exilovým médiem The Insider, italským investigativním centrem IRPI a kazachstánským listem vlast.kz mapuje cesty, jimiž české a další západní zbraně míří do Ruska.

Přečtěte si

České zbraně se i nadále dostávají na ruský trh. Část z nich dováží Turecko

V květnu minulého roku obdržel prezident Ukrajiny Zelenskyj od prezidenta Petra Pavla vzácný dar – ručně rytou pistoli kultovního modelu CZ 75 vyráběnou Českou zbrojovkou v Uherském Brodě. Dar měl podle firmy symbolizovat nejen průmyslovou tradici České republiky, ale „také podporu Ukrajiny v jejím hrdinném boji proti ruské agresi a obraně euroatlantických hodnot“. 

Logo zmizelo, zbraně nikoli

Zmíněný model, stejně jako další výrobky značky Česká zbrojovka, jsou navzdory deset let trvajícím sankcím vůči Rusku dodnes na ruském trhu volně k dostání. Důkazem se stal poslední ročník zbrojařské výstavy Orëlexpo 2024, o jehož předešlém konání investigace.cz informovala před půl rokem. Jedná se o největší ruskou událost ve světě sportovních a loveckých střelných zbraní. 

Honosná akce tradičně probíhá v Moskvě ve výstavních prostorách Gostiného Dvoru, kousek od Rudého náměstí. Expozici letos navštívil i jeden z nejznámějších ruských mediálních propagandistů Vladimir Solovjov – ve svých příspěvcích na Telegramu zdůraznil, že na výstavě jsou k vidění četné zbraně ruských výrobců. Mimo záběr Solovjovovy kamery však zůstaly desítky západních značek, jež byly na veletrhu představeny i letos.

Logo České zbrojovky sice z reklamních materiálů a bannerů veletrhu 2024 zmizelo, samotné zbraně však ze stánků nikoli. Zatímco stánek ruské firmy Alliance, která loni nabízela lovecké pušky a sportovní pistole značky Česká zbrojovka, tentokrát nebyl přítomen, mezeru zaplnil stánek moskevské zbrojařské firmy Varjag. „Navzdory sankcím tady máme nabídky Varjagu, kde můžeme najít cokoli,“ říká bloger, jenž navštívil letošní výstavu. Mezi modely, které ho nejvíc zaujaly, byl český karabin CZ Scorpion EVO 3 S1 (model se již nevyrábí). Obchod ukázal široký výběr zahraničních pistolí – rakouských Glocků, ale i takzvaných „čezet“, jak se v Rusku přezdívá výrobkům České zbrojovky.

Nejvýraznějšími modely veletržní prezentace byla barevná série „čezet“ v oranžovém a modrém provedení, která ruského zákazníka vyjde zhruba na 150 tisíc korun. V Česku je cena této pistole třetinová – přibližně 60 tisíc korun.

Z dostupných importních certifikátů do Ruska lze vyčíst, že koncem roku 2022 nechal Varjag dovézt deset oranžových pistolí CZ SHADOW 2 ORANGE ráže 9 mm Luger. V průběhu roku 2023 pak importoval například desítky loveckých pušek a pistolí americké značky Shadow i další západní zbraně. 

Firmu Varjag založil v roce 2020 Vladimir Grebeňuk, zakladatel jednoho z moskevských střeleckých klubů a šampion střeleckých soutěží. Jeho další společnost se dnes podílí na vývoji střelných zbraní. Rozvoj malých podniků, jakým je Grebeňukova firma, napomáhá podle ostrostřelce k ukončení „speciální vojenské operace“. Na válce v Ukrajině se podílí i prostřednictvím „svých žáků“, které učil snajperskému řemeslu. Podle zjištění redakce dodávala jeho firma v minulosti pistole Glock pro ruskou Federální vězeňskou službu. „Společnost Varjag neznáme, nespolupracujeme s ní ani s žádnou jinou ruskou společností,“ sdělil redakci Radek Hauerland, mluvčí České zbrojovky a dodal, že pro zjištění, zda a jak se zbraně dostaly na výstavu Orëlexpo 2024, potřebují znát jejich výrobní čísla. Ta se však v exportních dokumentech obvykle neuvádějí. 

Středoasijská výpomoc

Přestože výše zmíněná petrohradská firma Alliance zmizela ze seznamu vystavovatelů moskevského veletrhu, rozhodně se nevytratila z ruského trhu se sportovními zbraněmi. Jak ukazuje pokračování článku, má co nabízet. 

Začátkem dubna roku 2024 si kazašská firma Anna, vyrábějící náboje skoro 30 let, nechala dovézt 838 kilogramů munice české značky Sellier & Bellot pro ráže 30-06 Springfield a 308 Winchester – jeden karton tohoto typu nábojů obsahuje pět tisíc kusů a váží 18 kilo. Náklad putoval z Česka přímo do bývalého hlavního města Kazachstánu Almaty.

O několik měsíců později, v srpnu 2024, obdržela tato firma povolení od kazachstánských úřadů k vývozu nábojů a střelného prachu do Ruska. Povolovací dokumenty, jež redakce získala díky spolupráci s kazachstánským médiem vlast.kz, sice neobsahovaly názvy firem-objednavatelů, uváděly však adresy, kam náklad směřoval. Jedna z nich, kam měly zamířit kamiony značky Mercedes-Benz se střelivem, patřila sídlu petrohradské Alliance. 

Z dokumentů týkajících se Alliance lze také vyčíst, kudy náklaďáky pojedou, že se povolení vztahuje na deset cest a platí do srpna 2025. Další dokumenty obsahují podobné informace, včetně toho, kde a kdy budou kamiony tankovat.

„Společnost Sellier & Bellot se společností Anna nespolupracuje a v dané zemi má aktuálně jiné partnery. Dle našich informací má společnost Anna vlastní výrobu střeliva. Je tedy pravděpodobné, že do Ruska vyváží produkty vlastní výroby,“ odpověděl mluvčí společnosti Adam Pašek. Ruský e-shop Alliance nemá v den vydání článku ve své nabídce střelivo od společnosti Anna, zato nabídku české munice Sellier & Bellot mají v obchodě širokou. Ani ruská firma Alliance, ani kazašská Anna se ke zjištění redakce do závěrky článku nevyjádřily.

Mezi dalšími ruskými firmami, jimž Anna dovezla střelivo, byla podle adresy i společnost Patronnaja manufaktura, která sídlí ve městě Tula, 165 kilometrů jižně od Moskvy, a je součástí Tulského závodu na výrobu nábojů, jednoho z největších výrobců nábojů pro civilní a vojenské využití v Rusku.

Pro dovoz a celní odbavení zahraničních výrobků na území Ruska potřebují firmy získat importní certifikát vystavený ruským pověřovacím úřadem Rosakreditace. Vzhledem k tomu, že Kyrgyzstán a Kazachstán patří stejně jako Bělorusko, Rusko a Arménie do Euroasijské ekonomické unie (EEU), platí dokumenty vydané akreditačním úřadem pro další členské země i na jejich území. Dodávky z jedné země EEU do druhé navíc nejsou vidět v exportních statistikách.

Kazachstánským firmám, jež importují západní zbraně a náboje, se už nějakou dobu velice daří – od roku 2020 jejich objem daní z příjmu v mnoha případech stoupl o více než sto procent. Není to náhoda, jen podle údajů českého Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) se hodnota civilních zbraní a střeliva vyvezených Českem do Kazachstánu od roku 2018 skoro třicetkrát zvýšila, a to z devatenácti na 559 tisíc eur za rok.

Nezlomná Alliance

Historie spolupráce ruské Alliance s českými partnery začala v nultých letech těsně po vzniku této firmy. Již v roce 2006 se ředitel Alliance Grigorij Kolknev zúčastnil oslav 70. výročí České zbrojovky v Uherském Brodě.

V roce 2016, tedy dva roky po uvalení sankcí EU na dovoz střelných zbraní do Ruska, uspořádala Alliance společně s Českou zbrojovkou, zástupci společností Sellier & Bellot a Meopta několikadenní akci, jejímž cílem bylo předvést ruským firmám produkci českých zbrojovek. Prezentace proběhla v Petrohradě v prostředí tamního luxusního hotelu Hotel Inn. České náboje na akci představil zástupce Sellier & Bellot Václav Procházka, jehož žena vlastnila od roku 2014 českou firmu Lynxnight společně s vedením ruské Alliance.

Organizátory události byly Ministerstvo zahraničních věcí České republiky v zastoupení tehdejšího českého konzula v Petrohradě a bývalého ministra obrany Karla Kühnla a vicekonzula Michala Gelbiče. „Akce, na kterou odkazujete, byla zaměřena na regionální dealery společnosti Alliance a na média zaměřená na sport a myslivost. Šlo tedy čistě o civilní záležitost. Pokud by to takto nebylo vnímáno, nemohla by se tato akce vůbec uskutečnit,“ popsal událost Gelbič, který aktuálně působí v oddělení České rozvojové agentury pro Moldavsko. 

Podle Gelbiče bylo cílem ukázat, že české firmy i přes platná vývozní omezení na trhu nadále působí. Mluvčí MPO David Hluštík to vysvětluje tím, že sankce proti Rusku byly sice zavedeny již v roce 2014, nicméně tato opatření obsahovala řadu výjimek, mimo jiné třeba na kontrakty uzavřené před uvalením sankcí. „Veškeré licence a povolení, kterých se týkají údaje o vývozech do daných teritorií ve výročních zprávách, Česká republika udělila v souladu s příslušnými sankčními předpisy EU a na základě výjimek jimi stanovenými,“ dodal Hluštík. 

Z exportních statistik MPO tak vyplývá, že například v roce 2018 vyvezlo Česko do Ruska zbraně a střelivo nevojenského charakteru v hodnotě 461 tisíc eur (v přepočtu 11,5 milionů korun), v roce 2021 už šlo o částku 1,14 milionu eur (28,6 milionů korun). Od roku 2021 ale čísla pro export civilních zbraní do Ruska chybějí, podle mluvčího Ministerstva průmyslu a obchodu došlo „k postupnému útlumu vývozů civilních zbraní a střeliva do Ruska až na úplnou nulu“.

Obvyklí podezřelí

Podle Gelbiče, jenž v letech 2015 až 2018 měl jako vicekonzul v Petrohradě na starosti obchodní a ekonomickou spolupráci s Ruskem, výjimka pro vývoz civilních zbraní platila až do roku 2019. Zjištění polských investigativních novinářů z roku 2015 skutečně dokládá, že tok českých civilních zbraní do Ruska se nezastavil ani po roce 2014. Tehdejší ředitel Úřadu pro kontrolu exportu zbraní Jan Jindřich byl ale přesvědčený, že vyvezené zbraně nekončí u vojáků. „Máme záruky našich ruských odběratelů, že zbraně budou využité jen soukromými osobami. V žádném případě vojenskými nebo polovojenskými jednotkami,“ citovala Jindřicha Rzeczpospolita.

Polsko ale není jedinou zemí, přes kterou české zbraně a jejich příslušenství putovaly a nadále putují do Ruska. V roce 2020 se firma Alliance pokoušela dovézt odstřelovací pušky CZ TSR přes Moldavsko. Informoval o tom EU Observer. Česká zbrojovka se tehdy vůči obvinění z obcházení sankcí ohradila s tím, že žádný export svých zbraní do Ruska neuskutečnila ani jej nepovolila svým obchodním partnerům. 

Letos na jaře investigace.cz odhalila, že alespoň část střelných zbraní značky Česká zbrojovka nabízených Alliancí se do Ruska dostává prostřednictvím Turecka, kde má česká firma společný výrobní závod s tureckou zbrojovkou Huglu. Lovecké pušky od České zbrojovky, náboje Sellier & Bellot a česká optika Meopta jsou tak dodnes v nabídce e-shopu Alliance. Ještě začátkem letošního ledna si Alliance nechala dovézt puškohledy značky Meopta v hodnotě 119 tisíc eur, v přepočtu 2,9 milionů korun. Importérem optických výrobků byla turecká firma AV Doga, která rovněž prodává výrobky Meopty. Na naše dotazy Meopta do uzávěrky tohoto článku svůj komentář nedodala. 

Zastaralé Rusko

V ruských obchodech jsou však v nabídce i vzácnější modely jako třeba CZ 557 85th Anniversary, kterých bylo vyrobeno pouze dva tisíce kusů. Sběratelský kus inzeruje k prodeji například jekatěrinburgský obchod Staryj slon. V ruské databázi certifikací importu přitom pro tuto zbraň patřičný certifikát nelze nalézt. Naopak kyrgyzstánská firma Ochotničij dvor si tento model nechala loni certifikovat v Kyrgyzstánu. Ostatně obchodu s loveckými zbraněmi se od roku 2020 v Kyrgyzstánu obzvlášť daří – objem daně z příjmu se od roku 2020 zmíněné firmě zvýšil o 2 488 %. V průměru rovněž stouply zhruba o 370 % i daňové odvody kyrgyzstánských importérů zahraničních zbraní za poslední tři roky.

Z databáze UN Comtrade, tedy databáze, jež zahrnuje exportní data pro země OSN, vyplývá, že objem loveckých zbraní importovaných z Česka do Kyrgyzstánu se oproti roku 2021 zvýšil sedmdesátkrát. Podle údajů Ministerstva průmyslu a obchodu ČR jde skoro o čtrnáctinásobnou hodnotu střeliva a civilních zbraní vyvezených v roce 2018.

Podobný trend je vidět i v Arménii. Podle OSN Comtrade se od roku 2020 objem importovaných českých loveckých zbraní do Arménie zhruba zpětinásobil na přibližně 2 496 kilogramů. Zároveň se však znásobil i objem exportu loveckých zbraní z Arménie – z 300 kusů v roce 2020 na 1 103 kusů, které v roce 2023 putovaly pouze do Ruska a Běloruska. Mezi firmami, jež loni importovaly zahraniční zbraně a zároveň exportovaly zboží do Ruska, jsou distributoři České zbrojovky v Arménii Aspar Arms LLC a Orsis Arms LLC , ale i ruský internetový obchodní řetězec Wildberries LLC. Na stránkách posledně jmenovaného subjektu jsou k dostání i puškohledy české Meopty. „Neexportujeme evropské výrobky do států SNS. S Českou zbrojovkou nespolupracujeme od roku 2022,“ sdělil zástupce firmy Gevorg Galstyan po vydání článku. Toto tvrzení není možné z otevřených zdrojů ověřit. 

Důvod, proč zájem Rusů o zahraniční zbraně roste, je podle odborníků zřejmý. Některé ruské střelné zbraně už nevyhovují současným požadavkům, například odstřelovací puška Dragunov SVD, kterou hojně používá tamní policie i armáda, je zastaralá – podle Jaromíra Blažkeho, odborníka na obranné a sportovní zbraně, dokáže vystřelit na omezenou vzdálenost a není tak přesná. “SVD Dragunov je puška určená pro podporu pěchotních jednotek se střelbou na větší vzdálenost než je efektivní dostřel standardních pěchotních zbraní, ale nemá přesnost dostačující pro použití coby skutečná odstřelovačská puška,” vysvětluje.

Přitom velkou část sportovně-loveckého sortimentu České zbrojovky lze podle jeho slov využít i pro armádní nebo policejní účely. „Příkladem je sportovní kulovnice CZ 600 MDT, dále obranná pistole CZ P10, kterou užívá česká armáda. Brokovnice se dají použít pro sestřelování dronů. Samonabíjecí Scorpion EVO naopak v některých případech při policejních zásazích, kde stačí kratší dostřel, třeba někde v budově,“ shrnuje odborník.

The post České zbraně v Rusku: stále v nabídce. Náboje putují přes Kazachstán, zbraně přes Kyrgyzstán a Arménii, optika přes Turecko appeared first on investigace.cz.

Jednou z klíčových zbraní pro úspěšnou obranu Ukrajiny před Ruskem je dělostřelectvo. Evropská unie se už od začátku války pokouší navyšovat své výrobní kapacity, aby Ukrajině pomohla odrážet nepřítele, přičemž množství munice je pro ukrajinskou armádu klíčové. Čelní unijní představitelé však opakovaně nadsazují množství munice, kterou je EU schopná vyrobit a reálně do Ukrajiny dodávat. Množství munice podle výpočtů toho, kolik je Evropa schopná vyrobit, neodpovídá slibům.

Jaké jsou vyhlídky evropských výrobních závodů a skladů? A jak se daří naplňovat závazky české nákupní iniciativy z února letošního roku? To jsou otázky, na něž se pokoušela odpovědět skupina evropských novinářů.

Z redakce investigace.cz se případem zabývala redaktorka Zuzana Šotová, kterou si k mikrofonu pozval Petr Gojda.

Přečtěte si

EU a zbraně pro Ukrajinu: Realitou nepodložené sliby

The post Odposlech: Evropské sliby o munici pro Ukrajinu neodpovídají realitě appeared first on investigace.cz.

Evropská komise uvádí, že do konce roku 2024 může evropský zbrojní průmysl vyrobit 1,4 až 1,7 milionu kusů dělostřelecké munice ráže 155 mm, která odpovídá standardům NATO a pro Ukrajinu je naprosto klíčová. Reálná čísla se však podle odhadů blíží spíše třetině, maximálně k šesti set tisícům kusů. Společně s našimi partnery z dalších médií jsme zmapovali evropské zbrojní možnosti i rozdíly mezi politickým diskurzem a realitou. Problémů je totiž hned několik – od nedostatečné kapacity továren i chybějících surovin potřebných k výrobě až po neuspokojivý stav financí. 

„Loni jsme si dali za cíl zvýšit výrobní kapacitu munice ráže 155 mm na jeden milion kusů za rok. Toho jsme dosáhli již dnes. Jinými slovy jsme o dva měsíce napřed, co se týče našich možností vyrábět v Evropě více munice,“ řekl na začátku letošního roku Josep Borrell, vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, byť předtím uznal, že evropské státy Ukrajině ze slibovaného jednoho milionu kusů této munice, jež měla k vojákům dorazit do konce března 2024, dodaly zatím pouze něco přes tři sta tisíc.

Evropská komise je v podobných odhadech ještě optimističtější. Pod vedením Thierryho Bretona, komisaře pro vnitřní trh, se v reakci na ruskou invazi do Ukrajiny začalo realizovat několik plánů na přechod průmyslu k „válečné ekonomice“. Například letos bylo v rámci investičního plánu ASAP (Act in Support of Ammunition Production) vyplaceno pět set milionů eur výrobcům munice v EU. V březnu pak přišla Komise s druhým investičním plánem nazvaným EDIP (Evropský obranný investiční program) v hodnotě 1,5 miliardy eur.

Podle Bretona tak bude Evropa schopná do konce roku 2024 vyrobit až 1,7 milionu dělostřelecké munice, jak našim partnerům z The Investigative Desk potvrdil jeho mluvčí. To samé sdělila kolegům z Die Welt i mluvčí Evropské komise, i když podobně jako Borrell dodala, že ze slibovaného milionu nábojů EU zatím dodala zhruba polovinu.

Rozdíly mezi sliby a realitou potvrzují i rozhovory s politiky, experty a lidmi z oboru, kteří se shodují, že evropské zbrojní kapacity jsou v tomto směru daleko nižší. „Obávám se, že milion nábojů ráže 155 mm je množství pouze teoretické, reálná produkce je mnohem nižší,“ uvedl Magnus-Valdemar Saar, estonský vládní zmocněnec pro zbrojení, pro Delfi Estonia.

Novináři z Investigativního centra Jána Kuciaka (ICJK) naopak hovořili se zdrojem z prostředí slovenského dělostřelectva, který si přál zůstat v anonymitě. Podle něj jsou odhady EU „nerozumné“, protože zvyšování produkce nepostupuje dostatečně rychle. „Současná výrobní kapacita dosahuje v Evropě zhruba 580 tisíc kusů dělostřelecké munice za rok.“ Jeho slovům odpovídají rovněž informace, jež jsme v rámci naší investigativní práce shromáždili. Z různých zdrojů vyplývá, že munici ráže 155 mm dokáží evropské zbrojovky momentálně vyrobit v rozmezí mezi čtyřmi sty až maximálně šesti sty tisíci kusy za rok.

Nadsazené odhady evropských politiků zkrátka ovlivňují různé faktory. Výrobní kapacity „označují to, co už je vyrobeno, plus to, co se teprve vyrobí, plus materiál, který je už vyrobený, ale není vhodný k použití,“ vysvětluje pro investigaci.cz Tomáš Kopečný, vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny. Zbrojovky totiž kromě vlastní produkce také shánějí munici v různém stádiu a fázích výroby, aby ji uvedly do akceschopného stavu.

Ve videu redaktoři z investigativního projektu Schemes – RFE/RL popisují způsob používání munice na frontě v Ukrajině (Zdroj: Schemes –RFE/RL):

Česko přebírá iniciativu

„Kalkulace evropských politiků nevycházejí z tržní reality, tedy z toho, co lze prakticky vyrobit,“ pokračuje Kopečný. Na začátku roku 2023 se tak EU ocitla v situaci, kdy ani jedna ze společných iniciativ na dodávky velkorážní munice Ukrajině z evropských zdrojů nefungovala podle očekávání. Nastal „muniční hlad“, sklady v Evropě zely prázdnotou, nadto americký Kongres blokoval další finanční pomoc Ukrajině a odborníci hovořili o „zoufalé situaci“.

Podle Kopečného měla v té době Česká republika již rok fungující partnerství s Nizozemskem a Dánskem. „Ke konci června jsme díky tomu dodali 1,85 milionů kusů munice,“ říká Kopečný o nábojích zaslaných Ukrajině mimo jakoukoli iniciativu. „Celý letošní leden se přitom řešilo, proč Evropská unie nebyla schopná dodat onen slíbený milion kusů velkorážní munice,“ dodává. Právě tato zoufalá situace a naopak výše zmíněné fungující partnerství údajně vedly k únorovému veřejnému vyhlášení „české muniční iniciativy“ v rámci EU, ke které se zatím připojilo osmnáct států (z čehož tři mají přispívat jinak než finančně). V dubnu pak ministerstvo obrany ohlásilo, že iniciativa finančně pokryla již půl milionu kusů munice a do konce roku to bude osm set tisíc. Premiér Petr Fiala krátce předtím hovořil až o milionu.

Nyní je cílem dodat do konce roku Ukrajině půl milionu kusů velkorážní munice. Toto množství je podle ministryně obrany Jany Černochové už „finančně pokryto“. Na tiskové konferenci koncem června spolu s premiérem oznámili, že první várka – padesát tisíc kusů, jež zaplatilo Německo – do Ukrajiny už dorazila a další dodávky v řádu desítek tisíc nábojů budou následovat každý měsíc.

Jeden z háčků ovšem spočívá v tom, že do onoho půl milionu kusů „finančně pokryté“ munice se započítávají i přísliby. Potřebné peníze podle našich informací zatím neposlala polovina zemí, které přitom něco podobného slíbily. „V posledních třech měsících se sice přidaly nějaké další státy, ale je to frustrující, neboť řeknou, že něco pošlou, a pak nepošlou nic,“ vysvětluje Tomáš Kopečný.

Díky české iniciativě se podle propočtu naší redakce zatím vybralo přes 1,3 miliardy eur. Daná částka by tak stačila na zakoupení přibližně 413 tisíc kusů munice ráže 155 mm, jestliže vycházíme z ceny 3 211 eur za jeden kus, kterou za munici v rámci české iniciativy již zaplatilo Německo. Tato suma ale již nemusí odpovídat současné tržní realitě.

Na druhou stranu není vůbec jasné, jakým způsobem v rámci české iniciativy tečou peníze nebo odkud munice pochází. To vše podléhá utajení. „Existuje několik možností a každá země se rozhoduje samostatně. Někdo chce nakupovat individuálně, jiní společně,“ říká pro investigaci.cz poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar o pozici Česka jako mediátora. Zároveň však není tajné, že „česká iniciativa“ sestává z blízké spolupráce mezi státem a zbrojařskými firmami – převážně s STV Group a Czechoslovak Group.

„Každý dárce financí si rozhoduje o tom, za kolik a co přesně nakoupí. Záleží na stáří munice, jejím množství a doletu, vzdálenosti jejího zdroje, typu dopravy, nebo dokonce na tom, jestli (a kde) je nutné platit DPH. Munice je na světovém trhu dostatek,“ doplňuje Pojar a dodává, že pokud poptávku nebudou schopny pokrýt evropské firmy, není problém nakupovat mimo Evropu. Podle Kopečného přitom nehraje obzvláštní roli ani politická orientace dané země. „Sice to neznamená, že když máte finance, tak vám munici kdokoli prodá, obchodních partnerů v tomto byznysu je ale dneska hodně.“

Evropské nedostatky

„I kdyby pro nás vyráběly všechny (evropské) továrny – a je jedno, kdo by to zaplatil – nikdy by nám nedodaly potřebný počet munice včas,“ vysvětluje problém nedostatečných výrobních kapacit Oleksij Reznikov, ukrajinský ministr obrany mezi lety 2021 a 2023. Jeho současný následovník ve funkci, Rustem Umerov, prohlásil, že země by potřebovala dvě stě tisíc nábojů ráže 155 mm měsíčně. Pro srovnání, Evropa před válkou vyráběla kolem tři sta tisíc kusů ročně.

Jeden z největších výrobců vojenského materiálu a zbraní v Evropě, německý strojírenský komplex Rheinmetall, uvádí ve své prezentaci, kterou má Die Welt k dispozici, že jeho výrobní kapacita z konce loňského roku činila 350 tisíc kusů munice ráže 155 mm. Stejná prezentace se také zabývala možnostmi konkurence a došla k číslu dvě stě tisíc nábojů (zohledňovala produkci slovenské MSM Group, francouzské společnosti Nexter, finsko-norské NAMMO a britské BAE Systems).

Nexter by do konce letošního roku měla vyrobit maximálně sto tisíc nábojů. Podobně je na tom společnost NAMMO.

Slovenská MSM Group, která částečně spadá pod český holding CSG a jejímž dalším vlastníkem je slovenský stát, je podle zjištění našich kolegů z ICJK schopná vyprodukovat mezi šedesáti a sty tisíci kusy ročně. CSG v Česku munici typu NATO nevyrábí. Naopak další česká firma STV Group, kterou průzkum společnosti Rheinmetall nezapočítal, začala tuto munici vyrábět letos a podle svých odhadů by mohla dosáhnout kapacity sto dvaceti tisíc nábojů ráže 155 mm už tento rok.

S navýšením produkce by měla pomoci i výroba plánovaná přímo v Ukrajině. Tamní komplex Ukroboronprom – státní sdružení víceoborových podniků v různých odvětvích obranného průmyslu – potvrdil, že na tom spolupracuje s několika státními i soukromými firmami. Jejich jména ale z bezpečnostních důvodů neuvádí. Nicméně o plánované produkci v řádu dvou až tří let hovoří jak Rheinmentall, tak česká CSG.

Navíc by měla vzniknout nová ukrajinsko-slovenská továrna v Košickém kraji. Podle zjištění ICJK předložila košická společnost Arm Servis spojená s bývalým ukrajinským poslancem Maximem Jefimovem tamním úřadům k posouzení nový investiční záměr v hodnotě čtrnácti milionů eur.

Ze dne na den to nejde

Ačkoli evropské zbrojovky do výroby investují – ty české v řádu stovek milionů až miliardy ročně –, nedokáží navýšit svou produkci ze dne na den, neboť musí překonat několik překážek. Například Rheinmetall na začátku roku sice otevřela novou továrnu v Sasku, ta ovšem bude schopná příští rok vyrobit jen padesát tisíc nábojů. Na sto tisíc kusů munice se dostane až v roce 2026. „K navýšení produkce munice chybějí tři věci: peníze, střelný prach a TNT (výbušniny),“ sdělil novinářkám z média Schemes – RFE/RL Oleksandr Kamyšin, ukrajinský ministr strategického průmyslu.

Nadto jsou společnosti s financováním další výroby opatrné i z čistě pragmatických důvodů – všechny objednávky jsou jen krátkodobé. „Většina objednávek, které dostáváme, je na odběr v řádu nejbližších měsíců. Nemáme vůbec žádnou garanci, že poptávka bude pokračovat i v dalších letech. V takové situaci je třeba u každé investice řádně zvažovat, zda je do budoucna udržitelná,“ vysvětluje pro investigaci.cz Pavel Beran, ředitel speciálních projektů STV Group.

Bývalý ministr obrany Ukrajiny Reznikov k tomuto problému poznamenal, že pro jeho zemi je těžké činit jakékoli dlouhodobé závazky, protože rozpočet je schvalován jen na rok dopředu. Jestliže se jedná o kontrakt se státem nebo státní firmou, je proces jednodušší, soukromému sektoru ale není možné nic dopředu slibovat.

Jestliže peníze přece jen přijdou, nějakou dobu trvá samotné dodání požadovaného zboží. „Munice se prostě dodá jedině na základě platby na účet někoho, kdo ji buď má, nebo ji vyrábí. Pokud ji majitel nebo výrobce už má, bude trvat další dva tři měsíce, než se všechno vyřídí, aby mohl zboží expedovat. Jestliže munici nemá, začne ji vyrábět, a vy si de facto zaplatíte produkci podle toho, kolik dáte, na šest, dvanáct, osmnáct měsíců dopředu.“

Přečtěte si

Zbraně pro Ukrajinu – zlatý důl byznysu i korupce

Střelný prach nad zlato

Další velký problém, na němž se výrobci z celé Evropy shodují, je nedostatek surovin – obzvlášť střelných prachů a výbušnin, potřebných k náplni dělostřeleckých nábojů.

Munice ráže 155 mm na rozdíl od „sovětských“ ráží potřebuje k výrobě specifický druh střelného prachu, který ve světě produkuje jen velmi málo továren.

Jedna z nich patří české státní firmě Explosia. Právě na její nedostatečnou produkci si zainteresované strany stěžují, výrobní kapacita podniku Explosia se v uplynulých letech totiž výrazně snižovala. „Nejsou nám schopní dodat ani minimální množství,“ vysvětluje ředitel Beran z STV Group. Na produkci munice ráže 155 mm by STV přitom potřebovala 1 200 tun střelného prachu za rok. Současná kapacita Explosie je ale pouze 450 tun. Podobně jako zbrojovky argumentuje Explosia tím, že „zvýšit výrobu například na dvojnásobek v řádu dnů, týdnů, ale ani měsíců nelze,“ jak tvrdí její tiskový mluvčí Martin Vencl. Střelný prach i další výbušniny se vyrábějí ze surovin, kterých je také nedostatek, například z celulózy. Podle mluvčího ale Explosia přesto plánuje významné investice s cílem zdvojnásobit svou produkci – nejdříve se tak ovšem stane až v roce 2026.

Není cena jako cena

Aby problémů nebylo málo, zákazník si není nikdy jistý, kolik výrobcům či majitelům munice nakonec zaplatí. Nejde jen o to, že narůstající poptávka zvyšuje cenu každého náboje. Podle plukovníka Romana Bobala, náčelníka dělostřelectva Ozbrojených sil Slovenské republiky, může rozdíl v marži u jednoho kusu činit stovky eur, přičemž stejná společnost jej nabízí různým odběratelům za značně rozdílné ceny.

„Samotná prachová náplň stojí přibližně tři tisíce eur. Roznětka asi sto eur a zápalník do desítky eur. Jedna střela tak výrobce v průměru vyjde na řekněme 1 200 eur, ale konečná prodejní cena se může hodně lišit. To vše dohromady, a pokud vezmeme v úvahu i ochranný obal, nakonec stojí zhruba pět tisíc až pět a půl tisíce eur,“ vysvětlil kolegům z ICJK plukovník Bobal.

Například německé ministerstvo obrany nedávno objednalo dvě stě kusů munice 155 mm od společnosti Rheinmetall za průměrnou cenu 4 399 eur za kus. Další zbrojovky, jako třeba finsko-norská Nammo, si nyní za kus účtují až 6 569 eur.

„Pokud se bavíme o napakování si kapes na nějakých nestandardních poplatcích v rámci české iniciativy, tak ano, na to náš stát dohlíží. Ale nemůžu říct, že firmy nemají marži na tom, že munici někde najdou a dovezou. Zadarmo by to nedělaly, mají z toho zisk,“ říká vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný. Exportní licence českým firmám totiž vydává stát, proto má i přehled o tom, jaké byly standardní ceny před rokem 2022.

Mluvčí holdingu CSG Andrej Čírtek investigaci.cz sdělil, že pokud využívají služeb zprostředkovatelů, stanovuje se marže podle „rozsahu aktivit a jeho přínosu pro obchod. Všechny tyto marže jsou v místě a čase obvyklé a jejich výše bývá spíše podprůměrná.“ Konečnou částku pak schvaluje stát. „Do zprostředkovatelského poplatku se standardně započítávají i náklady za lokální zprostředkovatele, do čehož my nevidíme, ale i náklady za dopravu,“ vypočítává Kopečný. „Na konci se snažíme hlídat, aby to bylo v cenové hladině, která je v Evropě standardní.“

Na otázku, zda se ví, kolik zbrojního materiálu dodávají do Ukrajiny evropské státy, odpověděl poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar. Podle něj „existují pouze odhady“, žádnou „ucelenou tabulku postavenou na veškerých srovnatelných údajích“ neviděl.

Podcast Odposlech investigace.cz s autorkou textu Zuzanou Šotovou o tom, jak se daří naplňovat závazky české nákupní iniciativy z února letošního roku, si můžete poslechnout v podcastových platformách, nebo tady:

The post EU a zbraně pro Ukrajinu: Realitou nepodložené sliby appeared first on investigace.cz.

Ukrajinský rodák a majitel několika evropských i světových pasů Dmitrij Strešinskij se jako pašerák zbraní vyprofiloval už za války v Jugoslávii v 90. letech. Dnes vlastní továrny na zbraně po celém světě, a když zrovna nemůže legálně vyvážet své pušky z USA, dopraví je z Běloruska. Jeho pistole se od nedávna vyrábí také v Karlových Varech. Kariéru muže, jehož politické styky a obchody se dají vysledovat jak na Západě, tak v Rusku, Azerbajdžánu či Kazachstánu, popisuje v Odposlechu Kristina Vejnbender. Připravil Petr Gojda.

Přečtěte si

Mezinárodní pašerák zbraní vyrábí pistole v karlovarské továrně. Kdo je Dmitrij Strešinskij?

The post Podcast Odposlech: Veterán mezinárodního černého obchodu se zbraněmi vyrábí v Česku. appeared first on investigace.cz.

Dmitrije Strešinského, odsouzeného pašeráka zbraní a výrobce pistolí v karlovarské zbrojovce Archon Firearms, sleduje kyjevský investigativní novinář Leonid Frosevič již od devadesátých let. V rozhovoru s redakcí investigace.cz mu jako starému známému proto familiárně říká „Dima“. Soudnímu procesu v italském Turíně, kde byl Strešinskij odsouzen za pašování zbraní do Chorvatska, věnoval svou knihu Turínská šachovnice, za níž získal novinářská ocenění. Po zbraních, jež italská policie zadržela na lodi Jadran Express, novinář dodnes pátrá.

Přečtěte si

Mezinárodní pašerák zbraní vyrábí pistole v karlovarské továrně. Kdo je Dmitrij Strešinskij?

Kdy jste poprvé slyšel jméno Dmitrij Strešinskij?

V roce 1993 – tehdy údajně dorazil do Ukrajiny s kufříkem plným dolarů. Působil jsem v té době jako investigativní novinář v listu Kyjevské vědomosti a věnoval jsem se korupci na ministerstvu obrany, v silových strukturách a ve vládě. Od svých zdrojů jsem se dozvěděl, že v prostředí vojenských struktur se pohybuje člověk jménem Strešinskij – a nabízí generálům, plukovníkům a úředníkům ve vedoucích pozicích úplatky za pomoc při získání povolení pro prodej ukrajinských zbraní do zahraničí. Tato informace mě sice zaujala, ale tenkrát jsem o něm nevěděl víc. Postupem času jsem však začal jeho taktice rozumět lépe.

V čem ta taktika spočívala?

Používal falešné certifikáty konečných uživatelů. Pocházely z řady afrických států a bylo na nich napsáno, že mají zájem zakoupit ukrajinské zbraně a munici. 

To se tenkrát nedalo zjistit, že byly padělané?

Bylo to na začátku devadesátých let, v době, kdy vznikl nezávislý ukrajinský stát. Naše úřady tehdy neměly žádnou možnost, jak pravost těchto certifikátů ověřit. Ve spoustě zemí jsme neměli ani ambasády. Systém ověřování dokumentů byl v počátečním stádiu vývoje, mechanismy pro odhalení podobných podvodů se teprve vyvíjely. A Strešinskij tuto situaci zneužil.

Po rozpadu Sovětského svazu zůstalo Ukrajině mnoho zbraní a munice a stát potřeboval spíše zahraniční měnu – dolary – pro rozvoj ekonomiky. Chyběly skladovací kapacity pro uskladnění zbraní, u některé munice navíc končila doba její funkčnosti. Zbavit se těchto zásob bylo logické, zejména když existovala poptávka po zbraních. Strešinskij získal kontakty z okolí prvního ukrajinského prezidenta Kravčuka – navázal vztahy se šéfem jeho ochranky a s poradci ve vojenských otázkách. Přes tyto kontakty posílal prezidentovi dopisy s žádostí o urychlení procesu schvalování a exportu zbraní. Jenže netušil, že se dostal do hledáčku SBU (Služba bezpečnosti Ukrajiny, ukrajinská civilní kontrarozvědka, pozn. red.). 

Čtvrtá a poslední dodávka zbraní pocházela z Běloruska, nikoli z Ukrajiny. Asi přece jenom nastal nějaký problém?

Strešinskij uprchl z Ukrajiny v květnu roku 1993. Předtím byl několikrát předvolán k výslechu v souvislosti s vývozem zbraní. Tou dobou ho už sledovaly tajné služby. Možná ho někdo z jeho zdrojů varoval, nebo intuitivně vycítil, že je na čase utéct. Ve stejném roce uzavřel obrovskou smlouvu s běloruským státním podnikem, který měl na starosti export a prodej zbraní.

Podle stejného mechanismu jako předtím v Ukrajině?

Ano, znovu použil falešné certifikáty. Běloruské úřady požádaly Ukrajinu o tranzit vlaku naloženého zbraněmi, jenž mířil do černomořského přístavu Okťabrsk. SBU už věděla, že neputují do Afriky, ale do Jugoslávie. Chtěli Strešinského přistihnout na místě činu, proto se rozhodli zkontrolovat, kam zamíří i běloruská dodávka.

Bělorusové o tomto plánu nevěděli?

Podle mých informací ne. Když tedy zbraně dorazily do přístavu, čekala tam na ně loď Jadran Express, kterou si Strešinskij pronajal. Loď měla za sebou už několik plaveb s nákladem zbraní na Balkán včetně Chorvatska – plula pod maltskou vlajku, ale posádku tvořili Chorvati. Agenti SBU ukryli na lodi techniku, která umožnila sledovat její polohu – jednalo se o první společnou operaci tajných služeb Ukrajiny a Velké Británie. Chtěli vědět, kam se loď vydá. Strešinskij na palubě samozřejmě nebyl. Loď odplula z Ukrajiny a následně ji zadrželi v Jaderském moři, když

vstoupila do italských výsostných vod. Speciální hlídka NATO ji donutila zakotvit. Po prohledání lodi italská policie nalezla tuny zbraní a munice. A tak začalo náročné vyšetřování, které trvalo dlouhé roky.

Strešinského zatkli teprve v roce 2000. Jak je možné, že po něm pátrali šest let?

Ukrajina požádala Interpol o jeho zařazení na seznam hledaných osob, ale po nějaké době bylo pátrání z neznámých důvodů zrušeno. Strešinskij se svobodně pohyboval po světě až do roku 1997, kdy byl zadržen ve Francii, kde ho podezírali z praní peněz z prodeje zbraní, ale nakonec byl propuštěn. Definitivně byl zatčen v Německu až v roce 2000 a odvezen do Itálie. Takto se dostal před soud v Turíně.

Jak velkou pozornost věnovala ukrajinská média turínskému procesu?

V Ukrajině proces způsobil obrovský poprask. Ve svých výpovědích italským vyšetřovatelům Strešinskij údajně odhalil mezinárodní mafii, jež měla na svědomí nelegální dodávky zbraní. Sám sebe popsal jako jejich loutku.

V čele té mafiánské skupiny měl podle něj stát tehdejší šéf SBU Jevhen Marčuk?

Ano, ale nejen on. Strešinskij ukázal na celou řadu ukrajinských činitelů a také na své bývalé partnery z moskevské společnosti Syntez – Aleksandra Žukova, Leonida Lebeděva a další. Informace o tom, že ukrajinští vysoce postavení úředníci figurovali v kauze mezinárodní mafie, nemohla zůstat v ukrajinských médiích nepovšimnuta.

Soudnímu procesu v Itálii se obzvlášť věnovala mediální korporace, kterou v té době vlastnil tehdejší ukrajinský poslanec Andrij Derkač. Mimochodem se posléze ukázalo, že to byl ruský špion pracující pro GRU, ruskou zpravodajskou službu. (V roce 2021 byl Derkač zařazen na americký sankční seznam kvůli pokusu o ovlivnění amerických prezidentských voleb v roce 2020. Dle zjištění SBU Derkač také vytvořil síť soukromých bezpečnostních společností, které podporovaly vstup ruské armády do ukrajinských měst. V roce 2023 byl zbaven ukrajinského občanství, pozn. red.). Derkač měl zájem na tom, aby se výpovědi Strešinského co nejvíc medializovaly. V jeho novinách se neustále objevovaly titulky, které Marčuka a ukrajinského prezidenta obviňovaly z krytí Strešinského a zacházely s tvrzeními Strešinského jako s hotovými fakty.

V čem spočíval Derkačův zájem?

Šéfoval v té době největším ukrajinským podnikům, například společnosti pro výrobu jaderné energie Energoatom, a díky svým kontaktům získával výhodné státní zakázky a vyhýbal se placení daní. Jenže s příchodem Marčuka v roce 1999 tomu byl konec. Pro Derkače byl soud se Strešinským skvělou příležitostí pomstít se Marčukovi. Navíc se Strešinskij a Derkač znali ještě z doby, kdy Strešinskij podnikal v Moskvě.

Italští prokurátoři nejdříve uvěřili Strešinského výpovědím – měli pocit, že skutečně rozplétají síť mezinárodního organizovaného zločinu. Jenže Strešinskij lhal. V Itálii existuje speciální zákon, který se týká udávání organizovaných zločineckých skupin a tomu, kdo takto spolupracuje s vyšetřovateli, umožňuje získat nižší trest. Advokáti Strešinského o tom věděli. Nakonec se nic z toho, co Strešinskij řekl, nepotvrdilo, až na samotná fakta o dodávkách zbraní, uzavřených smlouvách a zfalšovaných certifikátech.

Takže soudci jeho příběhu neuvěřili?

U soudu svědčila celá řada lidí z okolí prezidenta a Služby bezpečnosti Ukrajiny a jejich výpovědi byly v rozporu s tím, co Strešinskij vyšetřovatelům řekl. Mezi svědky byl šéf kontrarozvědky, jenž podrobně popsal roli ukrajinských zpravodajských služeb při dopadení Strešinského. Mám na mysli generála Vladimira Petenka, bývalého asistenta prvního prezidenta Ukrajiny Leonida Kravčuka. V Itálii svědčil i plukovník Vladimir Kuliš, zástupce šéfa kontrarozvědky SBU, který už v roce 1992 dostal rozkaz od Jevhena Marčuka, aby zahájili sledování Strešinského s cílem odhalit celý mechanismus fungování kanálu obchodu se zbraněmi. Operace dostala název Stratég.

Strešinskij byl nakonec odsouzen k necelým dvěma letům podmíněného vězení a pokutě 516 eur. Co si o tom rozsudku myslíte?

Zarazil mě i spoustu dalších lidí, co tento proces sledovali. Vždyť propašoval do Jugoslávie tuny zbraní! Chorvatská posádka lodi v čele s kapitánem Kuzmou Mědaničem byla také propuštěna a osud zachycených zbraní zůstal rovněž záhadou. Minulý rok jsme natočili a vydali investigativní film, v němž popisujeme pátrání po zbraních – zda jsou pořád na italské vojenské základně na ostrově Santo Stefano. Naše redakce požádala italské úřady o oficiální vyjádření k tomu, kde se nacházejí a v jakém počtu, ale nedostali jsme žádnou odpověď. Itálie přitom vojensky podporuje Ukrajinu v současné válce s Ruskem a mohla by ty zbraně poslat zpátky Ukrajině. 

Nebudou už prošlé? Vždyť pocházely ještě ze sovětských dob…

Samozřejmě že některé už asi funkční nebudou. Ale například náboje by stále mohly být bojeschopné a mohli bychom je teď využít na frontě. Navíc jsou to zbraně zachycené během nelegální přepravy a Itálii nepatří. Bylo by to i symbolické, kdyby byly vráceny do Ukrajiny.

Mladší bratr Strešinského Vladimir žije v Rusku, donedávna byl pravou rukou oligarchy Ališera Usmanova. Co starší Dmitrij, zanechal v Rusku nějakou stopu?

Ano, po turínském procesu se Strešinskij vydal do Moskvy, založil tam firmu Arsenal a pronajal si prostory v budově Státního muzea ozbrojených sil. V roce 2012 spolu s italským partnerem Nicolou Bandinim představil svou první pistoli Striž, která v mnoha ohledech kopírovala rakouský model Glock. Pomocí svého spojence v Kremlu, tehdejšího vicepremiéra Dmitrije Rogozina (bývalý šéf státní korporace pro kosmické aktivity Roskosmos, od roku 2023 poslanec za anektovanou Záporožskou oblast, pozn. red.), se Strešinskij pokusil prodat tuto zbraň ruské armádě. Na svou stranu dokonce získal exprezidenta Dmitrije Medvěděva.

Ano, narazila jsem na fotografii, kde Medvěděv tuto pistoli osobně testuje.

Pistole nakonec neprošla zátěžovými zkouškami. Strešinskij se ale snažil dostat i do ruské politiky. Těsně před anexí Krymu vstoupil do koordinačního výboru vojenského Hnutí DON, „dobrovolnického hnutí se speciálními cíli“, kterému se přezdívalo „speciální Putinovy jednotky“ („Putinův specnaz“). Hnutí bylo napojeno na nacionalistickou politickou stranu Vlast (v ruštině „Rodina“), jejímž spoluzakladatelem byl též Dmitrij Rogozin. (Základem programu strany je nacionalismus a věrnost prezidentovi Vladimiru Putinovi, který je pro stranu zárukou vlastenectví, poz. red.)

Strešinskij se také dostal do Rady vojensko-průmyslové komise při vládě Ruské federace. Tato komise se zabývá rozvojem partnerství veřejného a soukromého sektoru v zájmu vytvoření a výroby nové generace zbraní, vojenského a speciálního vybavení. Zpětně se dá říct, že Strešinskij se v podstatě podílel na vývoji a přípravě vybavení ruské armády pro útok na Ukrajinu. Na Západě to ale nikdo neví. 

Líbil se vám tento text? Podpořte redakci investigace.cz

The post Ukrajinský novinář Frosevič: Strešinskij pašoval z Ukrajiny zbraně, Itálie by nám je měla vrátit appeared first on investigace.cz.