„Když se zeptáte tady v Pobaltí, jestli nás Rusko napadne, řekneme, že nevíme, ale připravujeme se,“ říká v rozhovoru pro investigaci.cz lotyšská novinářka Sanita Jemberga. Lotyši na hranicích s Ruskem podle ní žijí ve válečné situaci. „V Praze to možná působí jinak – vyjdete ven, vidíte davy turistů a máte pocit, že žijete v míru. My ten pocit nemáme,“ dodává.

Myslíte si, že vás Putin chce napadnout?

Putin asi chce spoustu věcí. Otázka ale je, čeho je schopný. A myslím si, že v Pobaltí dnes panuje docela široká shoda na tom, že nás vlastně zachraňují Ukrajinci. Dokud je Rusko zabředlé v Ukrajině a daří se mu tam tak zle, jak se mu tam daří, nebude mít kapacitu podniknout cokoli proti zemím NATO. Je to tedy spíš odložená hrozba. To ale neznamená, že jsme v bezpečí před hybridními útoky, sabotážemi, drony narušujícími vzdušný prostor nebo propagandou. To všechno zažíváme neustále.

Dá se říct, že v Pobaltí obecně převládá podpora Ukrajiny?

V Lotyšsku i dalších pobaltských zemích byla od prvního dne obrovská podpora Ukrajiny, protože její bolest vnímáme jako svou vlastní. Od chvíle, kdy Putin prohlásil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století, bylo jasné, že období klidu skončilo. Bylo jen otázkou času, kdy se pokusí tohle strašidlo Sovětského svazu znovu oživit.

Když Rusko v roce 2014 obsadilo Krym, mnoho z nás si uvědomilo, jak moc jsme rádi, že jsme v NATO. A po plnohodnotné invazi jsme okamžitě stáli za Ukrajinou, protože jsme věděli, že jsou první na ráně a brání nás všechny, takže je naší povinností je podporovat. Navíc u nás žije velká ukrajinská komunita.

Platí to i o ruské menšině v Lotyšsku?

To je složitější. U etnických Lotyšů nikdy v průzkumech nebylo víc než dvě až pět procent lidí podporujících Putinovy kroky – a i to jsou spíš okrajové skupiny. Když se ale zeptáte ruskojazyčných rodin, častěji uslyšíte odpověď typu: „Nevíme, vinu nesou obě strany.“ A čím déle válka trvá, tím častější takové postoje jsou. Podpora Ukrajiny je tedy mezi Lotyši velmi silná, zatímco mezi ruskojazyčnými obyvateli je situace mnohem složitější.

A samozřejmě čím déle válka pokračuje, tím větší je obava, že nějaký ukrajinský dron jednou spadne do města a někdo při tom zemře. Pak se teprve ukáže, co to s náladou společnosti udělá.

Ke dronům se dostaneme. Teď bych ještě chvilku rád zůstal u ruské menšiny. Je ruská menšina v Lotyšsku cílem ruské propagandy?

Myslím, že cílem ruské propagandy jsou v Lotyšsku všichni už od chvíle, kdy jsme v 90. letech získali nezávislost. Po mnoho let tu byly bez problémů dostupné televizní stanice ovládané Kremlem. Neexistovala omezení pro proruské weby. Peníze z Moskvy proudily do falešných neziskových organizací napojených na Kreml. Nepovažovali jsme to za hrozbu – spíš jen za nepříjemnost.

Po začátku války se ale všechno změnilo. Ve chvíli, kdy se z Ruska stala hrozba, se podle toho část Lotyšů začala chovat. Omezilo se vysílání v ruštině v našich veřejnoprávních médiích, odstranili jsme pomníky, které ruská komunita ctila, zpřísnila se pravidla kolem používání ruštiny a někdy se objevuje i otevřená nevraživost.

Takže ruskojazyčná komunita je teď pod tlakem ze dvou stran – na jedné stojí ruská propaganda, na druhé nedůvěra části lotyšské společnosti. Není to příjemná pozice.

Když omezujete ruské pořady ve veřejném vysílání, rušíte školní programy a odstraňujete pomníky, není to vlastně způsob, jak lotyšské Rusy vehnat do náruče Putinova Ruska?

Je to trochu složitější. Já třeba žiju v Rize. Podle mě jsou věci, o kterých se vyjednávat nedá. Jednou z nich je lotyština – je to jediný státní jazyk. Proběhlo o tom referendum a 75 % lidí hlasovalo pro. O tom se tedy jednat nedá. Stejně tak se nedá zpochybňovat, že naše země byla okupována Sovětským svazem a že si zaslouží nezávislost. To nemá nic společného s Ruskem.

Myslím si, že pokud lidé uznávají tyto dvě věci, Lotyši jsou vůči nim obecně vstřícní. Je to něco na způsob „buď jsi s námi, nebo proti nám“. Nejde zůstat někde mezi.

Je to složitá situace. Já vždycky říkám: chci, aby moje země udělala všechno pro to, aby mi v případě Putinova útoku místní Rusové nestříleli do zad a nevítali armádu s květinami.

Jasně, to chápu. Když už jsme mluvili o ruské propagandě, zeptám se na jednu aktuální dezinformační kampaň. Pobaltské státy podle ní měly zpřístupnit svůj vzdušný prostor ukrajinským dronům. O tom jste psali v Re:Baltice. Na koho podle vás tahle propaganda míří?

Myslím, že míří jak na Rusy, tak na Lotyše. Rusům žijícím v Rusku říká, že Lotyšsko je nepřátelská země. Od začátku 21. století nás Rusko takhle vnímá – jako nepřátelskou zemi, člena NATO, který útočí na Rusko nebo pomáhá Ukrajině útočit na Rusko. To zapadá do propagandistického diskurzu, podle nějž Rusko v Ukrajině bojuje proti NATO a vlastně Ukrajinu nenapadlo.

Zároveň je ta propaganda zaměřená i na lotyšské Rusy – hlavně na ty nerozhodnuté nebo proruské. Mezi nimi je velmi populární slogan: „My chceme jen mír.“ A když se pak ptáte: „Tak co se děje v Ukrajině?“, řeknou: „Na to neumím odpovědět, ale my prostě chceme mír.“ Takže jim tahle propaganda říká: ptejte se své vlády, proč vás do toho teď zatahuje.

Co víte o posledních incidentech s drony v Lotyšsku? Vím, že před dvěma nebo třemi dny byla vydána další dronová výstraha, ale mám na mysli hlavně incident ze 7. května, kdy v Lotyšsku spadly dva ukrajinské drony. Co o tom vlastně víme? Je oficiální ukrajinská verze věrohodná? Tedy že drony byly ruskou armádou odkloněny z kurzu?

Náš rozhovor vedeme ve velmi příhodný den (rozhovor probíhal v úterý 19. května, pozn. red.), zrovna před hodinou byla vyhlášena dosud nejrozsáhlejší výstraha před drony. Dosud se v květnu výstrahy týkaly jen pěti regionů. Tohle je šestý poplach. Obvykle se to týká hlavně pohraničí. Dnes ale šlo o devět lotyšských regionů, včetně oblastí blíž středu země. Výstrahu měli i Estonci a poprvé hlídka NATO sestřelila dron nad estonským územím. V Lotyšsku to neudělali, protože se prý obávali, že při pokusu o sestřelení by mohli zasáhnout civilisty na zemi. Dronové výstrahy se tak stávají skoro součástí každodenní reality, zvlášť pokud žijete blízko hranic.

Co se týče ukrajinské verze, že drony byly Ruskem odkloněny směrem k nám, myslím si, že to může být v zásadě pravda.

Ten incident nám také ukázal, jak citlivá tahle otázka je, protože teď poprvé byla zasažena obydlená oblast. Obvykle to vypadá tak, že někdo seká trávu, třeba farmář, a najednou řekne: „Hele, tady leží na zemi dron.“ Jenže tentokrát šlo o město – a ne malé – blízko hranic.

Jsou tyhle incidenty důsledkem změny ukrajinské taktiky? Létá teď víc dronů v blízkosti vašeho území, a proto častěji končí pádem na území pobaltských států?

Řekla bych, že ano. Zároveň vidíme stále více úspěšných ukrajinských útoků, což nás samozřejmě těší, protože to Ukrajincům pomáhá. Myslím ale, že jde o kombinaci více faktorů. Finové tvrdí, že Rusové drony záměrně odklánějí tak, aby padaly v Pobaltí. Má to znervózňovat naše obyvatelstvo a je jen otázkou času, kdy dojde k nějakému vážnějšímu incidentu. Tohle tvrzení z Finska ale zatím, myslím, nebylo potvrzené. Musíme přijmout fakt, že často nemáme úplný obrázek o tom, co se vlastně děje. Slyšíme jednu verzi od Ukrajinců, jinou od našich úřadů. Ale nemyslím si, že kdokoli z nás zná pravdu na sto procent – pokud tedy neslouží v armádě, což já nesloužím.

Lidé z toho ale musí být nervózní… Můžou se ptát, jak je možné, že ty drony nikdo nezastavil. Kde jsou stíhačky nebo systémy protivzdušné obrany? Jsou vůbec pobaltské státy na podobné situace připravené? Nebo jsou hranice NATO v podstatě nechráněné?

Myslím, že připravený není ve skutečnosti nikdo. Možná kromě Ukrajinců. Podívejte se na to, co se děje kolem Hormuzského průlivu mezi Íránem, Spojenými státy a dalšími aktéry na Blízkém východě. Způsob vedení války se mění strašně rychle. Myslím, že každý podobný incident nám ukazuje, kde ještě máme díry. Jsme na to připraveni? Ne. Nemyslím si, že je dnes kdokoli připravený.

Není to ale zároveň důležitá informace pro ruskou armádu? Že se zatím neumíme proti dronovým útokům pořádně bránit?

Myslím, že ano. Oni nás neustále testují. Sondují, co dokážeme a co ne. Hledají naše slabá místa. To je realita, ve které žijeme. Oni něco vyzkoušejí a NATO musí reagovat. Mluvíte ale s člověkem z Pobaltí. My nejsme hysteričtí. Spíš si řekneme: dobře, máme tu hranici. A tady jsou její slabiny. Tak pojďme něco udělat, abychom to opravili.

Takže nová realita. Život ve válce.

Jsme v Pobaltí. V Praze to možná působí jinak – vyjdete ven, vidíte davy turistů a máte pocit, že žijete v míru. My ten pocit nemáme. Nežijeme v tomhle luxusu. První varování přišlo už s válkou v Gruzii. Druhé byl Krym. Třetí Ukrajina. My opravdu žijeme ve válečné situaci, i když se přímo nebojuje na našem území. Válka je nad našimi hlavami. Válka je na internetu. Válka je na hranicích kvůli sankcím. Je součástí každého dne.

Vraťme se k 7. květnu. Spadlé ukrajinské drony sice nezpůsobily žádné oběti na životech, ale měly politické oběti. Premiérka Evika Siliņa donutila po tomto incidentu k rezignaci ministra obrany, obratem přišla o koalici a nakonec musela odstoupit sama. Co se přesně stalo a co bude dál?

Premiérka Evika Siliņa naprosto neodhadla, co její krok udělá s vládou. V Lotyšsku máme vždy koaliční vlády, protože se do parlamentu obvykle dostane pět, šest nebo sedm stran. Ve stávající koalici byli poprvé Progresivní. Jsou přesně takoví, jak si asi představíte: pro-LGBT, velmi liberální, propalestinští a podobně. Ostatní strany se s nimi nikdy necítily úplně komfortně. A navíc platí jedna věc, kterou asi znáte i z Česka: můžete si zvolit dobré, hodné lidi, ale to ještě neznamená, že budou umět vládnout.

Progresivní dostali ministerstvo obrany, dopravy a kultury. Ukázalo se, že jim skvěle jde PR, ale samotné řízení resortů už trochu pokulhává. A obrana je oblast, kde si to nemůžete dovolit. Premiérka z toho byla dlouhodobě nervózní. Jenže Progresivní jsou zároveň druhou nejpopulárnější stranou v zemi – výrazně populárnější než její vlastní strana. Když tedy došlo k incidentu s drony, rozhodla se premiérka ministra obrany odvolat a myslela si, že to všichni podpoří, protože nebyl příliš oblíbený. Jenže se přepočítala. Ministr odešel, jeho strana opustila koalici a opoziční strana, se kterou premiérka počítala, odmítla spolupráci. Tím vláda padla.

Uvidíme, jak to dopadne. Pokud se ukáže, že tenhle parlament není schopný vytvořit funkční většinu, až do října to nějak potáhne vláda v demisi – s Ruskem za humny a drony nad hlavou.

Člověk by řekl, že právě teď…

… že právě teď bychom potřebovali rozumné, dospělé politiky a stabilní vládu. Jenže ten luxus nemáme. Máme prostě to, co máme.

Otázka na závěr: čeho se v příštích dnech, měsících a letech nejvíc bojíte – a v co naopak doufáte?

Doufám, že moje děti nikdy nezažijí válku zblízka. Jednomu z nich je osmnáct a příští rok chce dobrovolně vstoupit do armády. Takže doufám, že válku nikdy neuvidí, ale zároveň budeme připravení, kdyby se něco stalo. A samozřejmě doufám, že válka v Ukrajině skončí. Máme tam spoustu přátel, tolik lidí už přišlo o život – a myslím, že už to všichni opravdu potřebujeme.

Celý rozhovor v nezkrácené verzi si můžete poslechnout zde:

The post Nebojuje se přímo na našem území, ale válka je součástí každého našeho dne, říká lotyšská novinářka appeared first on investigace.cz.

Bulharský prezident Rumen Radev vyhlásil předčasné volby, rezignoval, založil novou stranu a volby vyhrál. „Ano, je to trochu zvrácené,“ říká v rozhovoru pro investigaci.cz bulharský novinář Atanas Čobanov. „Ale bulharští voliči si ho vybrali jako politického spasitele. Člověka, který může vyřešit vleklou a hlubokou politickou krizi. Takových spasitelů jsme tu měli už víc a zklamali. Tak uvidíme.“

Bulharské volby byly velkým tématem pro evropská média a veřejné diskuse hlavně proto, že budoucí premiér má pověst jednoznačně proruského politika, „nového Orbána“. Opravdu si Bulharsko zvolilo tuhle cestu?

Je to složitější. Radevova rétorika je opravdu v mnohém jednoznačně proruská. Řekl třeba, že Krym patří Rusku. Mám dvě hypotézy, proč se takhle vyjadřuje.

Jaké?

Buď na něj mají ruské tajné služby nějaké kompromitující materiály, anebo se zcela pragmaticky obrací k prorusky smýšlejícím bulharským voličům, máme jich tu asi 30 %. A i díky jejich hlasům vyhrál volby. Zajímavé také je, že podle Wikileaks existuje depeše z amerického ministerstva zahraničí myslím z roku 2006 nebo 2007, která říká, že Radev je jejich člověk v bulharské armádě. Američané ho vycvičili v USA, byl velmi prozápadní a proamerický, což je naprostý opak narativu, který nyní prosazuje.

A navíc, pokud se podíváte na jeho prozatímní vlády – jako prezident jmenoval kvůli předčasným volbám celkem čtyři –, žádná z nich nezrušila bulharské dodávky zbraní na Ukrajinu.

Pojďme teď postupně k tomu, proč Radev vyhrál volby. V posledních letech se předčasné parlamentní volby v Bulharsku konají často. Proč? 

To je dobrá otázka. Je to proto, že Bulharsko se po velkých protikorupčních protestech v roce 2020 dostalo do politického chaosu. Od té doby jsme měli pět nebo šest nových parlamentů, už si to ani nepamatuju. Pro představu: když se podíváte na web bulharského parlamentu, za posledních šest let tam napočítáte přes tisíc poslanců.

Proč je politický prostor tak roztříštěný?

Hlavní dělicí linie spočívá v tom, že tady máme strany, které požadují reformy soudnictví a boj proti korupci, a máme tu oligarchy, kteří chtějí zachovat status quo, protože jinak by jim také mohlo hrozit vězení. Samozřejmě i zahraniční politika je důležitá – Rusko, Ukrajina, EU, ale není to základní téma. Hlavní dlouhodobé téma je korupce a zkorumpované soudnictví.

A Rumen Radev slíbil, že to vyřeší.

A vyřeší? 

To je další dobrá otázka. V minulosti jsme tu měli už tři příklady politických spasitelů. První byl v roce 1996, potom, co Bulharsko prošlo státním bankrotem. Plat novináře nebo profesora na univerzitě byl tehdy kolem pěti dolarů.

Počkej, myslíš za měsíc, nebo za den?

Za měsíc. Byla to extrémní situace. Chudoba, inflace tisíc procent a více. Bulhaři pak tedy zvolili novou vládu v naději, že už definitivně skoncuje s komunistickou minulostí. A zvolili proevropskou, tržně orientovanou vládu, která zemi stabilizovala. A Bulharsko udělalo během pár let velký pokrok. Ale kvůli korupci si tato vláda neudržela druhé funkční období.

A kdo byl dalším spasitelem?

Bývalý bulharský car. Vrátil se z exilu a měl velkou podporou veřejnosti. Ve volbách sice nezískal úplnou většinu, ale měl pohodlnou koaliční vládu na další čtyři roky. A ekonomické výsledky byly dobré. Ale korupce stále přetrvávala. Právě korupce byla konstantním problémem Bulharska po všechny ty roky. A byl to také hlavní argument dalšího politického spasitele – Bojka Borisova, který přišel v roce 2009.

Borisov pak u moci vydržel dlouho…

Ano, šestnáct let. Prostřednictvím různých koalic vládl v jedné, dvou, třech vládách. S dvouletou přestávkou. A samozřejmě se neustále objevovala obvinění z korupce, viděli jsme dokonce fotky Borisova, jak spí vedle nočního stolku s šuplíkem plným eur a zlata.

Celý rozhovor s Atanasem Čobanovem si můžete poslechnout v podcastu Odposlech:

Kdo to vyfotil? 

Borisov říkal, že to byla Mata Hari. Mnohokrát prý hostil krásnou ženu, která sama přinesla to zlato a peníze a udělala ty fotky, aby ho zkompromitovala.

Ten šuplík plný peněz se stal symbolem konce Borisovova druhého funkčního období v roce 2020, ale podařilo se mu vrátit v jiné koalici. Ty poslední velké protesty v prosinci minulého roku byly namířeny proti němu a taky proti jeho oblíbenému oligarchovi a politikovi Deljanu Pejevskému, který je symbolem bulharské korupce, zkorumpovaného soudnictví a prokuratury.

Tak pojďme zpátky k Rumenu Radevovi. Dokáže účinně bojovat s korupcí?

Teď nastává moment pravdy. Neustále vystupoval proti oligarchickému modelu kontroly nad médii a soudním systémem. Ale mluvil o tom jako prezident bez skutečné moci. Teprve uvidíme, jestli tento systém rozbije, nebo si v něm najde místo, aby ho převzal a využil ve svůj prospěch.

Můžeš nám o Rumenu Radevovi říct něco víc? Kdo to vlastně je a jak se dostal k politice?

Na začátku jeho politické kariéry byla podpora socialistické strany a ruských think tanků blízkých Kremlu. Tehdy do Bulharska přijel bývalý důstojník ruské zpravodajské služby Rešetnikov a jednal s šéfem bulharské socialistické strany. A ta překvapivě jako prezidentského kandidáta navrhla právě Radeva, nikoli někoho z vlastních členů.

Ale proč právě Radev, odkud se vzal?

Radev byl populární, byl generálem letectva, pořádal letecké show, kde se svým MiG-29 předváděl dovednosti. Je to voják a Bulhaři mají vojáky rádi, myslí si, že armáda je méně zkorumpovaná než všechna ostatní ministerstva, což samozřejmě není pravda. A Radev prezidentské volby vyhrál. A v těch následujících mandát obhájil. A to díky podpoře všech protikorupčních stran.

Co považuješ za Radevovy úspěchy ve funkci prezidenta?

Hlavním Radevovým úspěchem bylo to, že ho veřejnost vnímala jako opozici vůči oligarchickému modelu. Stál nad každodenními skandály, byl morálním hlasem. V podstatě nic víc, on neměl pravomoc na to, aby něco fakticky změnil.

Nicméně jedna z prozatímních vlád, kterou jmenoval, odvedla dobrou práci při odhalování faktů o korupci při stavbě silnic. V té vládě byl ministr, který osobně kopal díry do dálnic, aby ukázal, jak tenký je asfalt ve srovnání s tím, jaký by měl být podle vynaložených investic a podle odpovídajících norem. Pomohlo to zvýšit povědomí o rozsahu korupce. To je jeden z Radevových úspěchů a teď si počkejme, jaké budou jeho další kroky.

Přečtěte si

PROTAGONISTA: 9. díl – Atanas Čobanov – Jak bulharská mafie prodávala Pentagonu zbraně

Přečtěte si

Bulharsko: Podpora terorismu začala korupcí

Přečtěte si

Bulharský novinář Čobanov: Odhalení ruských agentů je spíš kampaň než výhra

The post Je proruský? Proukrajinský? Je to politický spasitel? Bulharské volby jsou důležité pro politiku celé Evropy appeared first on investigace.cz.

Kolik se na českých aukcích prodává padělaných obrazů? A jak lze padělek odhalit? Odpovědi na tyto otázky hledaly redaktorky investigace.cz na návštěvě u restaurátora Davida Franka. S sebou si do jeho ateliéru přinesly prokazatelně padělaný obraz.

„U tohoto konkrétního obrazu je pro mě zásadní už samotná kompozice. Neodpovídá tomu, co by vytvořil Alfréd Justitz,“ říká David Frank při pohledu na padělek, který jeho autor vydává za dílo významného českého modernisty Alfréda Justitze. Frank pokračuje: „Kompozice působí tmavě, utopeně, nebarevně. Chybí tam jakékoli hledání nebo vnitřní napětí, které by člověk u autentického díla očekával.“

Jak byste při prokazování padělku postupoval dál?

Když se na obraz podívám zblízka jako restaurátor, vidím další zásadní problém: krakeláž (trhliny ve vrstvě malby, které se na obrazech tvoří stárnutím, pozn. red.). Ta sice naznačuje stáří, ale je zalitá horní malbou. To znamená, že stárnutí patří spodnímu obrazu, nikoli té vrchní vrstvě. Jde tedy o poměrně triviální typ falza – někdo vzal starý obraz na původním plátně a přemaloval ho.

Tohle je tedy jeden typ falza – přemalba staršího obrazu. Jaké jsou jiné typy?

Velmi častý je případ starých lepenkových desek. Ty se dříve používaly jako zadní kryty obrazů v rámech a mohly viset na stěně i sto let. Padělatelé je pak vezmou a malují přímo na ně. Materiál je autenticky starý, ale samotná malba je nová.

Pokud navíc použijí vhodně zvolené pigmenty, které „neruší“ časové zařazení, je to obtížně prokazatelné. V praxi se ale stejně opíráme hlavně o znalost autorů – jejich rukopis, techniku, způsob přípravy podkladu, jejich osobní umělecký vývoj v čase. To jsou věci, které se padělají mnohem hůř než samotný materiál. Předpokládají znalostní aparát padělatele, který obvykle chybí.

A jak vlastně padělatelé pracují s motivy? Vezmou originál a prostě ho překopírují?

Většinou ne. Spíš vytvářejí varianty. Je to logičtější i z hlediska práce – samotní autoři obvykle nekopírovali své obrazy. Existují výjimky, kdy malíř vytvořil dvakrát téměř stejný obraz, ale nebylo to běžné.

Navíc je to pro padělatele neekonomické. Udělat přesnou kopii dá často víc práce než vytvořit „něco podobného“. Proto vznikají spíš variace na určité téma – obraz, který připomíná styl autora, ale není kopií konkrétního díla. Padělatel si tak zároveň nechává prostor něco vymýšlet a přizpůsobovat.

Existují motivy, které se padělají častěji?

Ano, typicky takové, které jsou snadno rozpoznatelné a zároveň jednoduše napodobitelné. Příkladem jsou třeba motivy bárek od Jana Zrzavého. To je vlastně taková věčná klasika.

Ty obrazy jsou ikonické – lidé je znají už ze školy, mají je nějak podprahově zafixované. A když pak narazí na podobný obraz v online aukci, mají pocit: „Tohle přece znám, to bych chtěl mít doma.“ Toho padělatelé využívají. Padělaných bárek existují desítky, možná stovky. A často se prodávají i s různými posudky, což situaci ještě komplikuje.

Jak se takové falzifikáty dostávají na trh?

Ta cesta může být poměrně zajímavá. Obraz může být původně vytvořený s ambicí dostat se na „velký trh“, tedy do renomovaných galerií. V kvalitních aukčních domech nebo galeriích ale díla procházejí důkladnějším posouzením. Pokud tam na ně narazí znalci, kteří mají pochybnosti, tak takový obraz jednoduše odmítnou. A pokud se ukáže, že jde o problematického dodavatele, nebo přímo padělatele, může být z těchto míst úplně vytlačen. Taková díla ale z trhu nezmizí. Jen si nenajdou cestu do renomovaných prodejních kanálů a přesunou se jinam – typicky do různých online aukcí a méně kontrolovaných prodejů.

Přečtěte si

Odborníci razítkují padělky: Jak funguje trh s posudky na falešné umění

Jak časté jsou padělky na trhu obecně?

Odhady nejsou úplně přesné, ale jsou poměrně alarmující. V některých segmentech trhu, zejména v online prodeji, může jít klidně o většinu nabízených děl. Odborné odhady mluví zhruba o 70 až 90 % problematických položek.

Seriózní aukční domy si samozřejmě dávají větší pozor, protože riskují reputaci. Vedle toho ale existuje velké množství platforem, kde se pravost příliš neřeší a jde hlavně o objem prodeje.

Jak vypadá důkladné zkoumání obrazu, které má prokázat jeho pravost?

Používá se celá škála metod: rentgen, UV a infračervené snímkování, makrosnímky i mikroskopie povrchu malby. Dělají se také řezy malbou, na nichž je možné sledovat jednotlivé vrstvy malby s chemickou analýzou pigmentů. Samotných chemických analýz je potom několik druhů podle toho, co přesně zkoumáme.

Z těchto analýz se pak dá velmi přesně určit, jak obraz vznikal a jestli odpovídá deklarovanému stáří. Problém je, že takový průzkum je finančně náročný – může stát desítky tisíc korun. Proto se provádí hlavně u děl, u nichž je reálná šance na vysokou hodnotu, často v řádu milionů. A právě to je důvod, proč se často nedělá u levnějších děl – prodejci do něj nechtějí investovat.

Dá se někdy falzum poznat i bez těchto metod? 

Zkušený odborník často získá silné podezření už na první pohled. V tomto případě je pro mě obraz prostě „špatně“. Ale oficiální závěr musí vždy stát na analýze, ne na pouhém dojmu.

Autorky rozhovoru: Barbora Šturmová a Sofia Špirková

The post Odhady jsou alarmující, v online prodeji může být mezi obrazy 70–90 % padělků, říká odborník appeared first on investigace.cz.

Sídlí v Ruskem ostřelovaném Kyjevě a předmětem jejich zkoumání je paradoxně ruská společnost. Ukrajinské analytické centrum IKAR od začátku války pravidelně monitoruje nálady ruské společnosti. „Dlouhou dobu jsme se v Ukrajině domnívali, že Rusům rozumíme. Po začátku ruské agrese se ukázalo, že je to iluze. Porozumění Rusku je pro nás teď nutností,“ vysvětluje zakladatel centra Oleksandr Šulga.

Jak náročné je dělat sociologické průzkumy mezi Rusy, když působíte z Ukrajiny?

Nemůžeme respondentům otevřeně říkat, že jsme ukrajinské výzkumné centrum. Z etického hlediska je to problematické, ale pokud bychom to udělali, nedostali bychom spolehlivá data. Lidé by buď odmítli odpovídat, nebo by dávali formální, společensky žádoucí odpovědi.
Proto tazatelé tuto informaci neuvádějí, mluví plynně rusky bez přízvuku a jednoduše nabízejí účast v průzkumu. Pomáhá to snížit nedůvěru a získat upřímnější odpovědi.

Dá se očekávat, že vaše výsledky se v něčem liší od výsledků ruských průzkumů. V čem je důvod – je to metodou, nebo tím, kdo se ptá?

V první řadě jde o formulaci otázek. V autoritářském prostředí má způsob, jakým se otázka položí, přímý vliv na odpověď. Otázky často obsahují „správné“ odpovědi. A pak je tu faktor zpoždění. Citlivé nebo politicky nepohodlné závěry se v Rusku často zveřejňují později nebo v mírnější podobě. My proto změny nálad ve společnosti často zachytíme dřív – někdy i o rok nebo o rok a půl.

Například?

Typickým příkladem je postoj k pokračování války. Podle našich posledních dat by si 41 % Rusů přálo, aby válka skončila během několika měsíců nebo do půl roku. Jen asi 13 % je ochotno ji podporovat bez časového omezení. Je to důležitý posun, ale je potřeba ho správně interpretovat.

Takže je v ruské společnosti poptávka po míru?

Ne tak docela. Nejde o pacifismus v klasickém smyslu. Spíš o přání válku ukončit, ale při zachování symbolického pocitu vítězství. Více než 70 % našich respondentů říká, že by podpořilo konec války, pokud by jim Kreml řekl, že „cíle vojenské operace byly splněny“. Jde tedy o přijatelný způsob, jak z války odejít, ne o přehodnocení samotné války.

Co si Rusové myslí o jejích výsledcích?

I tady je to poměrně výmluvné. Jen zhruba pět procent si myslí, že cíle byly splněny úplně. Většina mluví o částečném naplnění. To ukazuje, že ve společnosti není silný maximalismus – lidé nepotřebují vidět úplné dosažení všech deklarovaných cílů, aby ukončení války přijali.

Ve svých průzkumech se vyhýbáte přímým politickým otázkám. Proč?

Protože téměř vždy vedou ke konformním odpovědím. Když se zeptáte na důvěru ve vládu nebo podporu prezidenta, měříte spíš ochotu odpovědět „správně“, než že byste zjišťovali skutečné názory. Proto se zaměřujeme na každodenní zkušenost lidí – na to, jak se válka promítá do jejich života.

Co takové otázky ukazují?

Dávají mnohem spolehlivější obraz. Vidíme například, že více než 70 % Rusů zná někoho, kdo se války účastnil, a výrazná část zná i někoho, kdo tam zemřel. To znamená, že válka už hluboce zasáhla sociální strukturu společnosti – zejména u mladších lidí, kde jsou tyto zkušenosti častější a rozsáhlejší.

Zvyšuje to empatii Rusů vůči vojákům?

Ne nutně. A to je jeden z nejpřekvapivějších závěrů. Navzdory osobní zkušenosti zůstává míra empatie poměrně nízká. Často funguje logika individuální odpovědnosti: rozhodl se sám a dostal za to zaplaceno. I osobní vazby tak ne vždy vedou ke kritickému přehodnocení války.

Co dnes Rusy nejvíc trápí?

V posledním roce je vidět jasný posun k ekonomickým problémům. Zatímco v roce 2022 byla válka vnímána jako hlavní téma, dnes se do popředí dostávají každodenní ekonomické starosti. Například 94 % respondentů říká, že pociťuje růst cen, a 69 % uvádí pokles kupní síly. Většina navíc očekává další zhoršení.

Znamená to, že téma války ustupuje do pozadí?

Spíš se stává trvalým pozadím. Lidé s ní dál žijí, ale přestává být hlavním rámcem, skrze který vnímají realitu. Čím dál častěji je vnímána jako něco vnějšího, jako proces, který probíhá souběžně s každodenním životem.

Vidíte v ruské společnosti „červenou linii“, kterou není ochotná překročit? 

Nejjasnější hranicí je nucená mobilizace. Smluvní systém narukování do armády lidé vnímají jako dobrovolný – člověk jde bojovat za peníze, svobodu nebo oddlužení. Jakmile by se ale objevil prvek nátlaku, situace by se zásadně změnila. Podle našich dat je proti nové vlně mobilizace asi 75 % Rusů.

Zároveň je ale tento smluvní model čím dál dražší.

Ano, a to je systémový problém. Výše odměn vojáků rychle roste – ze statisíců na miliony rublů (jeden milion rublů odpovídá v únoru 2026 zhruba 260 tisícům korun). Velká část této zátěže navíc dopadá na regionální rozpočty, které už teď čelí deficitu. Jsou to výdaje, které nepřinášejí dlouhodobý ekonomický efekt – neinvestují se do rozvoje, v podstatě jen shoří.

Odměny se nedají zvyšovat donekonečna. Dá se říct, že ten model není dlouhodobě udržitelný, že se vyčerpává?

Už se pohybuje na hraně udržitelnosti. Ale důležité je, že to společnost nevnímá morálně, ale hlavně ekonomicky: „Nejsou peníze, není ani válka.“ Lidé nejsou ochotni se jí účastnit zadarmo. 

Jak ekonomický vývoj ovlivňuje ochotu jít bojovat nebo podporovat válku?

Je tu určitý paradox. Zhoršení ekonomické situace může počet lidí ochotných podepsat kontrakt dokonce zvyšovat, zejména u těch, kteří přijdou o příjem nebo práci. Je to ale krátkodobý efekt, který neřeší dlouhodobé systémové problémy. (Rozhovor proběhl 17. 2. 2026, tedy před začátkem války v Íránu. Stoupající ceny ropy jsou momentálně pro ruskou ekonomiku pozitivní. Dlouhodobý efekt ale ještě nelze odhadnout, pozn. red.)

Existují i jiné zdroje nespokojenosti Rusů?

Ano, a jsou čím dál viditelnější. Jde o omezení v běžném životě – blokování služeb, kontrolu internetu, zpřísňování regulace. A důležité je, že naprostá většina Rusů, bez ohledu na názory, používá VPN (Virtual Private Network je služba, která šifruje internetové připojení, skrývá skutečnou IP adresu a nahrazuje ji jinou, například západní, což uživatelům v Rusku umožňuje přístup k blokovaným službám, pozn. red.). 

Jak se vám daří pracovat s tématem ruské společnosti a udržet si nadhled?

V sociologii se snažíme vyhýbat hodnotícím soudům a pracovat s daty pokud možno neutrálně. V Ukrajině dlouho panovala iluze, že Rusům rozumíme – jejich společnosti, motivům i způsobu uvažování. Tato představa vycházela ze společného postsovětského prostoru, kde byly ukrajinská média i kultura silně propojené s ruskými vlivy. Ruská agrese tuto iluzi sice rozptýlila, ale nevedla k hlubšímu porozumění.

Ukrajině chybí systematické, pragmatické a neideologické studium Ruska. Ruská společnost je velmi různorodá, je složená z různých střípků, které se od sebe výrazně liší – ekonomicky, sociálně i kulturně. Proto je nutné ji analyzovat po částech, region po regionu, a teprve pak skládat celkový obraz. Rád bych se jako dříve věnoval výzkumu ukrajinské společnosti, ale dnes je pro nás naprostou nutností zkoumat Rusko, ať už to chceme, nebo ne.

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender

The post „Nebudou peníze, nebude ani válka.“ Rusové odmítají bojovat zadarmo, říká sociolog appeared first on investigace.cz.

„Téměř celý trest jsem strávil na samotce. Pro mnohé je to neúnosné, mně samota nevadila,“ vzpomíná na věznění v sovětském lágru novinář a disident Alexandr Podrabinek. A vysvětluje: „Pro mě je naopak utrpení být mezi lidmi, se kterými si nemám co říct.“ Redaktorka investigace.cz se s Podrabinkem setkala na lidskoprávní konferenci v Tallinu. Na rozdíl od ostatních ruských disidentů přiletěl z Moskvy. Dodnes píše pro Radio Svoboda. Je přesvědčený, že opozice má působit doma.

Do střetu se sovětským režimem jste se dostal už před padesáti lety, když jste dokumentoval zneužívání psychiatrické péče proti disidentům. Vydal jste tehdy knihu Trestná medicína, za kterou vás poslali do lágru. Co vás k tomu přivedlo? 

Můj otec byl zdravotník, i já jsem medicínu studoval a bavila mě. Navíc jsem četl samizdat a narazil jsem na popisy konkrétních případů zneužívání psychiatrie. Zasáhlo mě to lidsky i profesně. Medicína má přece léčit a pomáhat, jenže tady ji používali opačně – jako nástroj nátlaku.

Setkal jste se s lékaři, kteří se té praxe účastnili?

Ano, později. Když jsem jezdil do psychiatrické léčebny za vězni, které tam drželi pod dozorem.

Jakou měli motivaci, dostávali za to zaplaceno?

Víte, systém si sám vybírá své „služebníky“. Ne všichni psychiatři do toho byli zapojení, byl to úzký okruh, ale stačilo to. Je to jako u politických procesů: ne každý soudce vezme politický případ, dostanou ho jenom „prověření“. Tehdy to byli straníci, ale dnes je ten mechanismus podobný. Jsou lidé, kteří to dělat nechtějí, ale vždy se najdou tací, kteří jsou připraveni sloužit moci – kvůli kariéře, penězům, výhodám.

Bylo těžké shromažďovat materiály na knihu?

Samozřejmě. Nemohl jsem přijít do léčebny a říct: „Dobrý den, pracuji na knize,“ – hned by mě zavřeli.

Jak jste tehdy postupoval?

Čtyři roky jsem sbíral materiály, sblížil jsem se s disidentskými kruhy v Moskvě a díky tomu jsem mohl dělat rozhovory s lidmi, kteří se z psychiatrických zařízení dostali ven. Bylo jich asi patnáct: nahrával jsem je na diktafon a pak přepisoval. Psát je rychlé, ale sbírat materiál trvá. Navíc jsem chtěl to téma ukázat v historickém kontextu. Nebyla to novinka, dělo se to už v 18. století.

Vyšla kniha v samizdatu?

Formálně ne, ale v určitých kruzích kolovala. V roce 1977 mi při domovní prohlídce zabavili jeden výtisk. Druhý výtisk jsem s vědomím takového rizika schoval: všechno jsem dělal ve dvou kopiích, plus magnetofonový pásek.

A co se stalo s tou druhou kopií?

Kolegové ji poslali do Amnesty International v Londýně. Udělali z ní anglické resumé a v létě 1977 ji představili na Světovém kongresu psychiatrů v Honolulu.

A pak vás zavřeli?

Ano, hned následující rok.

Přečtěte si

Ruský nakladatelský gigant vydává knihy vymyšlených autorů. Mezi nimi i dějiny Česka

Strach nesmí řídit život

Režim vám místo vězení nabízel nucenou emigraci do Izraele. Proč jste neodjel?

A proč bych měl odjíždět ze své země?

Přemlouvali vás ostatní disidenti, abyste odjel?

Ano, velmi. Tehdy bylo hnutí silně rozdělené. Mnozí trvali na tom, že bych měl odjet. Andrej Sacharov a jeho žena na mě tlačili a naše vztahy se kvůli tomu dokonce zhoršily.

Nebál jste se lágru?

Bál. Ale strach nesmí řídit život. A to ani tehdy, když na vás režim tlačí hrozbami pro vaše blízké, že když s bratrem neodjedeme, zavřou nás oba. Nakonec bratra opravdu zavřeli, odseděl si přes pět let.

Co bylo pro vás ve vězení nejtěžší?

Mučení. Ale hodně záleží na vnitřním nastavení. Téměř celý trest jsem strávil na samotce. Pro mnohé je to neúnosné, mně samota nevadila.

Proč?

Pro mě je naopak utrpení být mezi lidmi, se kterými si nemám co říct.

Ostatní vězni v táboře věděli, kdo jste?

Ano, věděli, že jsem politický vězeň a že jsem napsal knihu. Vězni za mnou chodili: „Napiš stížnost, napiš žádost o milost.“ Psal jsem. Jedna dozorčí stížnost dokonce uspěla a dotyčnému zrušili paragraf. To je vzácné, a tak po mých službách stoupla poptávka. Kvůli tomu mě definitivně izolovali, abych neměl vliv na spoluvězně. Po půl roce bez komunikace na samotce jsem začal ztrácet řeč, musel jsem se znovu učit mluvit: nahlas jsem recitoval básně, učil se anglicky. Dozorci přicházeli a nechápali, s kým to pořád mluvím.

Jak jste se vrátil do života?

Když jsem vyšel z vězení, disidentské hnutí už bylo rozdrcené. Nesměl jsem pracovat ani vycestovat z okresu. Zároveň by mě ale mohli znovu zavřít za příživnictví, kdybych nepracoval. Musel jsem riskovat: odjel jsem do sousedního okresu a našel si práci u záchranky. Prošlo to. 

Kdy jste poprvé cítil, že přichází svoboda?

V roce 1987, tehdy už režim přestal lidi zavírat za politické názory. A už bylo jasné, že v minulosti stál jen na strachu.

Co jste tehdy dělal?

V roce 1987 jsme začali s kolegy vydávat vlastní noviny Express-chronika. Dokonce jsme vytvořili Východoevropskou informační agenturu – navázali jsme výměnu informací mezi nezávislými novináři z Polska, Československa, Maďarska, Bulharska a Rumunska. Překládali jsme texty a šířili zprávy. Ta spolupráce fungovala až do roku 1989.

Znal jste se s českými disidenty?

Ano. Znal jsem Václava Havla, chodili jsme spolu na kávu. Byl to velmi laskavý a ironický člověk. Znal jsem i další – Jana Urbana nebo Petrušku Šustrovou.

Přečtěte si

Investigativní novinářka Jekatěrina Fomina: Soucítím s ruskými vojáky, ale jejich zločiny mají být vyšetřeny

Devadesátá léta, Putin a opozice

Jak jste vnímal rok 1991 a pád Sovětského svazu, slavil jste?

Měl jsem rozporuplný pocit. Připadalo mi, že je v tom určitá faleš. Rozpad byl zvláštní proces, který šel shora. Když změny přicházejí shora, je to spíš pokus přizpůsobit režim novým podmínkám, udělat ho životaschopnějším. Není to snaha vybudovat skutečnou demokracii.

Takže podle vás nevznikl nový režim?

Vznikla adaptace starého. Nebyl žádný katarzní zlom jako třeba v Československu. Nedošlo ke skutečnému pádu systému. Lidé, kteří nás zavírali, si prostě oblékli „demokratické šaty“ a osvojili si novou rétoriku. Archivy tajných služeb zůstaly zavřené, nekonaly se žádné lustrace.

Boris Jelcin tedy skutečnou změnu nepřinesl? 

Ve srovnání se Sovětským svazem byla devadesátá léta skutečně nejsvobodnějším obdobím v ruských dějinách. Proběhly volby a podle mezinárodních zpráv byly docela nezávislé. Jenže Jelcin nebyl skutečným demokratem, byly to jen řeči. Cítil se jako car.

Pamatujete si příchod Putina?

Samozřejmě. Mnozí se radovali: mladý, energický, ne Jelcin. Tehdy říkal docela demokratické věci, dokonce mluvil o vstupu do NATO. Já mu ale nevěřil. Kádrový člověk z KGB se nemění. Je pragmatik, dělá a říká to, co je pro něj výhodné.

Kdy vám bylo jasné, že začíná obrat zpátky k totalitě?

V roce 2001, kdy byl na Putinův povel „zlikvidován“ soukromý televizní kanál NTV (šlo o násilné zestátnění soukromého televizního kanálu v roce 2001). Byl to jasný signál: Rusko se stáčí z cesty demokracie.

V roce 2003 vás zadrželi kvůli knize o bombových útocích na obytné domy na konci devadesátých let?

Ano. Byla to kniha Alexandra Litviněnka a Jurije Felštinského FSB vyhazuje Rusko do povětří. Podle autorů knihy byly teroristické atentáty na obytné domy v roce 1999 v Moskvě a Volgodonsku připraveny a provedeny agenty FSB s cílem svést odpovědnost na Čečence a získat tak záminku k obnovení čečenské války. Vytiskli ji v Lotyšsku a nabídli mi, abych ji šířil. Náklad mi ale zabavili ještě před začátkem distribucí, někdo mě udal.

Vyslýchali vás?

Pozvali mě do Lefortova (věznice v Moskvě, pozn. red.) a tam mi řekli, že autoři knihy čelí obvinění z vyzrazení státního tajemství. Řekl jsem: „Vy tím přece sami potvrzujete, že to, co píšou, je pravda.“ Nakonec z toho nic nebylo, pustili mě, tehdy to ještě bylo relativně svobodné.

Pak se ale režim upevňoval. Nelituje­te toho, že jste toho v nultých letech neudělal víc? Víc nevystupoval proti vládě, víc nepsal, nechodil na protesty?

Měl jsem, ano. Ale chyběly síly a možnosti. Na všechno síly nestačí. Dokonce jsem se pokoušel kandidovat do Státní dumy. Ale neměl jsem šanci, chyběly peníze a široká podpora.

Proč podle vás opozice nedokázala Putina zastavit?

Z mnoha důvodů: infiltrace tajných služeb, nedostatek politické zkušenosti, snaha domluvit se „po dobrém“. S vlkem se ale domluvit nedá. Místo konfrontace volili kompromis.

Je to vododěl: tam, nebo tady

Jako jeden z mála politických disidentů žijete v Rusku. Jak hodnotíte současnou podporu války v Ukrajině mezi Rusy?

Sociologickým průzkumům, které tvrdí, že podpora války je vysoká, se nedá věřit – všechny tyto služby jsou pod kontrolou moci. Když mluvíte s lidmi na ulici nebo v soukromých rozhovorech, zjistíte, že většina je proti válce, ale nekřičí to nahlas.

Proč emigrantská opozice často tvrdí opak?

Protože to ospravedlňuje jejich odjezd: jako že země je beznadějná. Jenže hlavní problém není v informacích, ale v solidaritě. Lidé si čtou texty a uvědomují si, že je píší ti, kteří jsou v bezpečí. Politici mohou říkat správné věci – Kasparov může říkat správné věci, Chodorkovskij také – nikdo se s nimi nebude přít. Ale oni jsou tam a my jsme tady. Ten rozdíl je cítit. Někdy to dráždí: „Říkáš správná slova? Přijeď sem a řekni je tady.“ 

Ale Navalnyj přijel, a jak to dopadlo?

Ano, přijel. Byl připravený na oběť, možná úplně nechápal, jak to dopadne. Mám s ním mnoho politických neshod, ale že to byl člověk cti, o tom není pochyb.

Potřebuje Rusko někoho dalšího, jako byl on?

Nejde o jednoho člověka, jde o postoj. Podívejte se na Kubu: je tam silné hnutí za to, aby opozice neodjížděla. Několik milionů lidí odjelo a usídlilo se na Floridě, ale část disidentů zásadně zůstává. Totéž v Bělorusku: Mikola Statkevič (běloruský opoziční politik, pozn. red.) odmítl emigrovat. Takoví lidé dávají společnosti naději a moc na to reaguje nervózně.

Takže pro moc je pohodlnější, když opozice odjede do zahraničí?

Samozřejmě. Ti, co odjedou, vypadnou z kontextu, postupně přestanou cítit, co se v zemi děje, a ztratí autoritu a respekt uvnitř Ruska.

Na druhou stranu někteří novináři skončili ve vězení. A jsou i tací, kteří tomu byli velmi blízko, a proto museli odjet, aby mohli i nadále psát. 

Ano, samozřejmě. Svoboda se nikdy nikomu nedává zadarmo. Není to tak, že by to šlo bez rizika. 

Myslíte, že by pomohli víc, kdyby zůstali? Teď mohou dělat svobodnou novinařinu a poskytovat lidem nezávislé informace. To by nemohli dělat, kdyby zůstali.

Představte si, že z Ruska odejdou všichni rozumní lidé – co pak se zemí bude? Hlavní problém není v tom, jestli lidé mají nebo nemají informace. Hlavní problém je v tom, že lidé necítí podporu.

Vy píšete sloupky pro Svobodnou Evropu. Cestujete na konference o lidských právech v Rusku. Nazýváte válku válkou. Jak to, že vás dosud nezavřeli?

Nevím. Možná chápou, že nebudu spolupracovat a nebudu hrát podle jejich pravidel. Lámat mě nemá smysl. Možná mě i zavřou, ale čeho se bát? Už jsem všechno viděl. Obavy samozřejmě jsou, ale strach nesmí řídit život. Co je to za život, když se bojíte všeho?

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender

The post Strach nesmí řídit váš život. Sovětský disident Alexandr Podrabinek o Putinově režimu a ruské opozici appeared first on investigace.cz.

Redakce investigace.cz v uplynulých týdnech zkoumala, co se stane, když si na seznamce nakluky.cz založí profil čtrnáctiletý chlapec. Redaktorkám přišly na falešný účet stovky zpráv se sexuálním podtextem. Klinická psycholožka Zora Dušková v rozhovoru popisuje, jak setkání s predátorem na internetu může v dospívání zásadně narušit důvěru, identitu i vztah k vlastnímu tělu. Děti se často ocitají v bezmoci a bez podpory dospělých situaci samy nezvládnou.

Nedávno jsme si založily profil na seznamce nakluky.cz, kde jsme se vydávaly za čtrnáctiletého chlapce. Přišly nám stovky sexuálně explicitních zpráv. Jaký má na děti dopad, když se na internetu setkají s nějakým sexuálním predátorem?

Internet poprvé v historii lidstva naprosto bez bariér smíchal svět dětí a svět dospělých. Tohle je něco, co nebereme dostatečně vážně z hlediska ochrany dětí.

Věk čtrnácti let je křehké období přestavby celé identity – z té dětské identity do té budoucí dospělé. Je to velmi emotivní období plné velkého hledání. Důležitá otázka je, kdo jsem, a to i z hlediska své sexuální orientace, mého přístupu k druhým a tak dále. Je to opravdu křehké období, a cokoli do toho necitlivě vstoupí, ty děti bolestně zasahuje.

Z různých případů víme, že sexuální predátoři své oběti často vydírají. Například když jim dítě pošle svou intimní fotku, predátor vyhrožuje, že ji zveřejní, pokud nepošle další nebo se s ním nesejde – podle toho, co je jeho cílem. Co se stane s dětskou psychikou, když dítě někdo vydírá?

Děti, které jsou nějakým způsobem podvedené na internetu, mohou začít pociťovat velkou nedůvěru ve svět a k lidem. Narušuje to spoustu oblastí – můžu někomu věřit, nebo musím pořád žít v té úzkosti a ostražitosti?

Naše zkušenost z Dětského krizového centra je taková, že děti se dostávají do obrovské bezmoci, když je vydírá někdo, kdo se schovává za falešný profil a vydává se za někoho, kým není. A jestli máme nějaký fenomén, který podporuje rozvoj traumatu, tak je to právě prožitek bezmoci. A pro mnohé děti není rozdíl v tom, jestli jsou ohrožené v reálném světě, nebo v kyberprostoru.

Přečtěte si

„Jujky miluju mladší kluky.“ Co se děje na seznamce nakluky.cz

Setkáváte se v Dětském krizovém centru s případy, kdy by predátoři své oběti vydírali tím, že zveřejní jejich sexuální orientaci, pokud není heterosexuální? To se právě na seznamce nakluky.cz, kterou jsme zkoumaly, děje.

S takovými formami vydírání jsme se setkali. Věk patnácti let je věk hledání a experimentování. Když se objeví riziko zveřejnění, že je dítě homosexuálně orientováno, nebo spíše, že se homosexuálně chovalo, jde o další enormní břemeno pro jeho psychiku. Může to být velký zásah do sebepojetí a sebeobrazu dítěte a může to vyvolat negativní pozornost okolí, ke kterému by se ta informace dostala. Je to další zneužitelná informace.

Žádné negativní reakce přitom ani přijít nemusí, stačí ten vnitřní strach – co když se to někdo dozví. To je o stavu zoufalství těch dětí, protože ony nemají ještě zkušenost ani nástroje, jak se z takové situace mohou samy dostat. Jsou chycené do těžké pasti a bez pomoci dospělých nemohou vystoupit. A rodiče z toho často bohužel vypadávají, přitom by to měli být právě oni, ke komu se dítě s důvěrou obrátí.

Jak to, že z toho rodiče vypadávají?

Protože někteří rodiče s dětmi o rizicích spojených s pobytem na internetu nemluví. Je důležité, aby dítě vědělo, že sám rodič ví, co se na internetu děje, a že konverzace i o negativních aspektech je vedena v bezpečném prostředí. Dítě ve chvíli, kdy například odešle intimní fotografii predátorovi, opravdu nepotřebuje trest. Jeho prožitek je už sám o sobě dost stresující. Naopak potřebuje obrovskou pomoc. A to je to, co jim nabízíme jako odborníci. Proto je pro ně někdy i snažší obrátit se na odbornou pomoc.

Jak se projevuje trauma?

Trauma mimo jiné ovlivňuje nervovou soustavu, výstavbu mozku, neuronální sítě. A především bolí. Ta zrada bolí na duši. A mluvíme o věku, kdy se mladí lidé teprve učí zacházet s celou intimitou. A když do toho přijde takový zásah, tak to je pro dítě velmi ohrožující. My se pak setkáváme i s dětmi, které nenajdou z tohoto zoufalství jinou cestu ven, než je sebepoškozování. To je nástroj, skrze nějž uvolňují svoji vnitřní tenzi. Ale dokonce je tady i riziko sebevraždy, zejména ve chvíli, kdy se nějaká citlivá informace dostane do kolektivu dětí či sociálního okolí dítěte, což často bývá podstata výhružek.

Můžeme do toho sebepoškozování počítat i nezdravý vztah k vlastnímu tělu ohledně sexuální oblasti? To znamená – nebudu se poškozovat například řezáním zápěstí, ale budu vyhledávat nefunkční vztahy, kde bude docházet k sexuálnímu násilí?

Může to prorůst úplně do všeho. U obětí sexuálního násilí, ať už je face to face nebo v online světě, je velmi častým doprovodným jevem traumatizace právě negativní vztah ke svému tělu. Protože tělo je vnímáno jako prostředek zájmu, přes který došlo ke zneužití.

Sexuální násilí s sebou nese vždy velký zásah do vnímání vlastní sebehodnoty. To je podstata zneužití. Někdo ze mě udělal objekt na uspokojení svých sexuálních potřeb a odhlíží od toho, že já jsem prožívající subjekt, který bude na to, co se děje, odpovídat velikou bolestí na duši.

My jsme při zkoumání seznamky nakluky.cz také narazily na různé inzeráty, kde děti, které byly ve věku 15 let, nabízejí styk za peníze nebo fotografie.

Ano, u některých dětí je to situace, která přijde v uvozovkách z čistého nebe. Mohou to být i děti, které vyrůstaly v harmonickém prostředí. Každé dítě, které vstoupí na internet, je potenciálně ohrožené dítě. Neexistuje výjimka. Se zvýšeným rizikem se tam pohybují děti, které měly už nějakou velkou zátěž během svého dětství. Jsou ze sociálně patologického prostředí, z dysfunkčních rodin, kde byly závislosti, alkoholismus, domácí násilí a podobně. A tady je riziko, že se zamotají do takových věcí, umocněné. Rodina jim prostě neuměla nastavit zdravé hranice jejich vlastního chování a jednání, proto se budou dopouštět rizikového chování a hledat zdravé hranice více pokusem a omylem.

Přečtěte si

Podcast Odposlech: Nátlak, vydírání a nabídky placeného sexu s nezletilými. Co se děje na seznamce nakluky.cz

Jak velký problém je, že je poměrně jednoduše dostupná pornografie? Právě na seznamce, kterou jsme zkoumaly, jsou jednoduše dostupné i materiály s velmi drsným obsahem.

To je právě ten moment, kdy se smíchá svět dětí a svět dospělých. Pornografie je dneska dostupná v podstatě bez bariér. Nějaké okénko, kde potvrdíte, že je vám osmnáct, opravdu není bariérou. Dneska se úplně standardně na pornografii dostávají děti dvanáctileté, ale i desetileté. A protože rodiče s nimi nehovoří dostatečně, představu dětí o intimitě a sexualitě často formuje právě pornografie. A jsme u naprosto nereálných věcí. Nereálné na tom je, že v pornografii neexistuje „ne“. To považuji za strašně nebezpečné. Protože vytvořit si obraz, že druhý vždycky chce a může, je prostě falešná představa, kterou z toho ale ty děti vyčíst mohou.

Co s tím tedy mohou dělat rodiče?

Rodiče by především měli vzít kyberprostor jako nedílnou součást života svých dětí. A tak jako rodič nepustí své dítě na výlet se zcela náhodným neznámým člověkem, neměli by pouštět děti zcela bez dozoru ani do online světa. Děti potřebují, aby jim byli rodiče moudrým průvodcem, aby s nimi po cestách kyberprostoru zpočátku kráčeli a upozorňovali je na rizika, stejně jako aby jim ukazovali, v čem může být kyberprostor pro děti užitečný. Rodič nemusí umět hrát online hru, kterou si jeho dítě oblíbilo, a přesto může sedět vedle dítěte, být pozorovatel a sdílet s dítětem to, co mu hra přináší, i učit dítě dívat se na potenciální rizika. A stejně jako se rodiče běžně ptají, co děti ten den prožily, měli by se ptát na to, co zažily v online světě, co se jim líbilo, co je znepokojilo, v čem se necítily dobře. Důležité je, aby rodiče učili děti komunikovat o jejich zážitcích, pocitech, obavách. Ve chvíli, kdy se dítě dostane do nějaké ohrožující situace, je pro něj velmi těžké „prošlapat si cestu“ ke vzájemné komunikaci a sdílení.

Dětské krizové centrum provozuje non-stop telefonickou linku pro rizika kyberprostoru. Na její telefonní číslo 778 510 510 se mohou obracet děti i rodiče s čímkoli, co je pro ně v rámci kyberprostoru důležité. Linku důvěry mohou kontaktovat i anonymně.

Autorky rozhovoru: Adéla Károlyová a Barbora Šturmová

The post „Prožitek bezmoci podporuje trauma.“ S psycholožkou o tom, co dětem způsobí online sexuální vydírání appeared first on investigace.cz.

Přeshraniční represe – státy sledují, šikanují, nebo přímo fyzicky napadají a vraždí své občany žijící v jiných zemích. Děje se to i v Evropě. Děje se to i v Česku. Investigace.cz přináší rozhovor s Natem Schenkkanem, spoluautorem výzkumné zprávy o přeshraniční represi pro Evropský parlament.

„Přeshraniční represe je, zjednodušeně řečeno, situace, kdy státy překračují hranice, aby umlčely disidenty,“ říká v rozhovoru pro investigaci.cz Nate Schenkkan. „Mohou to být občané daného státu, ale je důležité si uvědomit, že někdy jimi nejsou, může se jednat o diasporu, lidi v exilu, další generaci, která už v zahraničí žije dlouhodobě,“ vypočítává.

V letech 2014–2024 došlo na území členských států EU ke 139 případům přeshraničních státních útoků. Čtyři případy se odehrály v Česku. Nejčastějším útočníkem bylo Rusko.

Ve zprávě rozlišujete různé formy represe, některé jsou zřejmé, například fyzické ublížení, výhružky vraždou, nebo dokonce vražda. Jaké jsou tedy další taktiky, které represivní síly používají?

Ano, existuje velmi široká škála strategií. Patří mezi ně vraždy nebo pokusy o vraždu, fyzické útoky nebo případy, kdy je někdo unesen státem původu, jak ty země obecně označujeme. Pak do taktik zahrnujeme různé formy manipulace a zneužívání migrační politiky. Některé státy mohou být v otázkách vydávání nebo vyhošťování osob benevolentnější, ačkoli jejich postupy mohou být v rozporu se zákonem.

A pak je tu celá řada taktik, které jsou sice velmi dobře známé, ale je velmi těžké je přesně zdokumentovat.

Jaké taktiky máte na mysli?

Jde například o digitální nadnárodní represi, což je rozsáhlá oblast, která zahrnuje spyware, zastrašování a vyhrožování online a také hacking nebo pomlouvačné a diskreditační kampaně. Důležitá je i kontrola mobility. Státy využívají kontrolu nad pasy nebo jinými doklady, které lidé potřebují, aby se mohli pohybovat přes hranice. Příkladem může být Bělorusko, které v posledních několika letech začalo hromadně odmítat obnovu pasů lidem, kteří jsou v zahraničí. Turecko se chovalo velmi podobně. Pak jsou tu finanční mezinárodní represe. A státy využívají i možnosti zařadit lidi na seznam extremistů nebo teroristů či je obvinit z praní špinavých peněz.

Takže vlastně vytvoří záminku, aby jim mohli zmrazit peníze. 

Ano. Říká se tomu debanking, lidé nemají přístup k bankovním účtům, aktivům, ničemu, nemohou převádět peníze, nemohou přijímat peníze. Je to stále častější jev a je to velký problém, například v Nikaragui nebo v Rusku. Lidé se to samozřejmě naučili obcházet, přes prostředníky, kryptoměny, hromadné převody peněz – vždycky to ale přináší ztráty a neefektivitu.

Přečtěte si

Desítky nelegálních směnáren posílají miliony z Česka do Ruska a zpátky. Klienty nacházejí v Telegramu

Když jste říkal, že státy například označí cíle represí za zločince, jakou roli v tom hraje zapsání na takzvaný Red Notice, tedy seznam hledaných osob Interpolu? 

Interpol je v podstatě informační centrum. A když vydá země oznámení, má být Interpolem zkontrolováno, aby bylo v souladu s ústavou Interpolu a splňovalo různé další standardy. Jenže jakmile je oznámení vydáno, informace je zanesena do databází všech členských zemí, které používají Interpol. A ty jsou pak kontrolovány různými institucemi, v závislosti na okolnostech a zemi. Nejčastější případ z praxe: řekněme, že překračujete hranici a pohraniční stráž se dívá do svého počítače, zatímco kontroluje váš pas. Část toho, na co se dívají, je pravděpodobně to, zda se v mezinárodních databázích objeví nějaké upozornění. Zneužívání Interpolu je tedy mechanismus, který využívá tento systém k politickému pronásledování lidí, což není legální a není to povoleno podle ústavy Interpolu. Nemělo by se to stávat, ale stává se to neustále. Nedávno vyšla velká investigativa o tom, jak tohoto systému zneužívá Turecko. Dalšími, kdo ho úspěšně zneužívá, jsou třeba Rusko nebo Tádžikistán.

Naše redakce dlouhodobě sleduje zneužívání různých druhů spywaru. Existuje nějaká souvislost mezi bohatstvím a úrovní technické vyspělosti státu a zneužíváním spywaru? 

To už myslím neplatí. Ale bývalo to tak. Počátky těchto technologií se datují řekněme patnáct let zpátky, došlo k několika generačním změnám. Zpočátku byly státy při budování těchto nástrojů do značné míry závislé na svých vlastních zdrojích, proto bylo opravdu jen velmi málo států, které měly špičkový spyware – například Čína, Spojené státy, Rusko, Izrael. Krátký seznam. Ale před nejméně deseti lety došlo k posunu, kdy se zejména s komercializací izraelské technologie stal spyware dostupnější, trh se otevřel a rozrostl. Nemyslím si, že v současné době jsou pořizovací náklady extrémně vysoké, takže korelaci s bohatstvím zemí úplně nevidím. Pokud vím, tak jej jako formu přeshraniční represe ve velkém naopak používají některé z nejchudších států.

Existuje nějaký rozdíl v tom, jak se represe odehrávají v evropských zemích a jak globálně? Například jestli v Evropě jde spíše o kybernetické hrozby?

V některých ohledech jsou vzorce všude podobné, protože nejvíce zaznamenaných incidentů, které jsme schopni zdokumentovat, se odehrává prostřednictvím zneužívání a manipulace migračního systému. Jde tedy o zadržování a nezákonné deportace. Co se týče únosů, většinou se dějí tam, kde existuje velká spolupráce mezi hostitelským státem a státem původu. Ale to není případ Evropy, kde tento druh spolupráce prakticky neexistuje.

Dalším typem represe jsou fyzické útoky a atentáty. Ze zprávy vyplývá, že představují 18 % ze všech případů. 

Domníváme se, že to souvisí s příležitostmi a způsoby, jakými státy mohou nebo nemohou provádět určité druhy operací. A to je může tlačit k tvrdším a násilnějším metodám. Možná by raději někoho unesly, ale únosy a nezákonné vydávání osob jsou ve skutečnosti velmi obtížné a obvykle vyžadují značnou spolupráci ze strany hostitelského státu.

Dalo by se tedy říci, že čím demokratičtější je hostitelská země, tím spíše se bude jednat buďto o akce v rámci zákona nebo na jeho hraně, nebo to bude úplně extrémní a půjde o vraždy?

Přesně tak. Státy jako Rusko a Írán ztratily hodně diplomatických kontaktů. V posledních několika letech byly z Evropy vyhoštěny stovky ruských diplomatů. Většina z nich nebyli diplomaté, jak všichni víme, proto byli vyhoštěni. Ale to pak přeshraniční akce činí mnohem těžšími, zkrátka nemají lidi v terénu, nemají dobré kontakty na správných místech. Írán čelí podobným problémům, samozřejmě stále má ambasády v různých částech Evropy, ale je pod velkým dohledem, protože se v minulosti zapojil do přeshraničních represí a násilí. To tedy tyto státy tlačí k jiným postupům, protože stále hledají způsoby, jak dosáhnout stejných cílů, ale nemají k dispozici stejné nástroje.

Když mluvíme o, řekněme, represivních státech, z vaší zprávy vyplývá, že nejvýrazněji se angažuje Rusko, což asi překvapivé není. Vysoko v počtu aktivit jsou i Čína, Írán, ale taky Turecko nebo Tádžikistán. 

Začnu ve zkratce Tureckem, jehož aktivity jsou poměrně dobře popisovány i v médiích. Obrat nastal v posledním desetiletí, zejména po pokusu o státní převrat v roce 2016. Turecká vláda tenkrát začala dělat čistky – doslova to tak nazývali – a to nejen v Turecku, ale po celém světě. Je to pokus o odstranění Gülenova hnutí z turecké společnosti a turecké politiky a vůbec všude. Unesli více než sto lidí z celého světa v desítkách zemí a v dalších se o to pokoušeli. V Evropě s menším úspěchem právě proto, že tu nemají dobré vazby a evropské úřady jsou vůči nim velmi podezřívavé.

Obzvlášť mě zaujalo, že tádžická vláda je velmi aktivní v Polsku. Proč?

Tádžikistán je také velmi důležitý a velmi zajímavý případ. V Tádžikistánu došlo k bodu zlomu nebo krizi v roce 2014, 2015, kdy vláda rozbila opozici a rozhodla, že opozice je teroristické hnutí a v zemi celou politickou stranu zakázala. Její vůdci byli vyhnáni nebo uvězněni, v rámci opozice vznikla řada odštěpených skupin, z nichž mnohé působí v zahraničí. Tádžikistán má obrovskou populaci emigrantů, protože země je velmi chudá a ekonomika je ve špatném stavu, takže exil a politika diaspory jsou pro zemi nesmírně důležité a vláda se velmi snaží je kontrolovat. Po zásahu v Tádžikistánu došlo k zásahu v Rusku, kde žije největší počet tádžických migrantů. Došlo k desítkám únosů a nezákonných vydání, stále více lidí tedy prchalo do Evropy. Mnozí z nich procházeli Běloruskem a překračovali pozemní hranici, a tak někteří z nich skončili v Pobaltí, ale většina v Polsku.

Tam byli zadrženi polskými úřady na základě informací od tádžické vlády. Polsko pak posílalo lidi zpátky, myslím, že se to stalo i v Rakousku, v Německu, zkrátka je tam docela dost spolupráce ze strany Evropanů a evropských úřadů. Zároveň se tyto případy moc neobjevují v tisku, nedostává se jim moc pozornosti. Samozřejmě nepomáhá to, že tito lidé například stáli za velkým teroristickým útokem v Moskvě, byli zapojeni do některých útoků v Turecku a do některých útoků souvisejících s ISIS. Proto je pro evropské země snazší souhlasit a říct: „Ano, jistě, pošleme je zpátky,“ i když to nedává smysl a existují velmi dobře zdokumentované případy, například tádžického opozičníka jménem Hizbullo Shovalizoda, který byl z Rakouska formálně vydán do Tádžikistánu, kde byl okamžitě uvězněn, a nejvyšší soud v Rakousku poté, co byl poslán pryč, uvedl, že to byla chyba, vydán být neměl a není v Tádžikistánu chráněn před mučením.

Ale nemělo by rozhodnutí soudu předcházet vyhoštění? 

Každá země má trochu jiné podmínky, ale ano, tohle byla jasná chyba. Není to neobvyklé, zejména v případech Tádžikistánu, kde je velmi těžké získat adekvátní právní zastoupení a evropské instituce jsou velmi skeptické.

Přečtěte si

Vydávání osob do zahraničí: Stíhaný by měl mít přístup ke spisu, říká advokát Krutina

Samozřejmě mě zajímají středoevropské případy – vybavujete si některé z nich?

Českých případů bylo v našich datech několik, ale nevybavuji si je. Počtem útoků je zajímavé Polsko. Mnoho z nich se týkalo zadržení a deportací, což hodně souvisí s velkými migračními toky přes Bělorusko, ať už Čečenců, Bělorusů, Tádžiků nebo Rusů. Navíc si myslím, že zejména za vlády PiS (momentálně opoziční strana Právo a Spravedlnost, pozn. red.), kdy se dal přístup k migraci shrnout jako „nejprve deportovat, pak se ptát“, to bylo velmi snadné, zejména pokud šlo o lidi muslimského původu.

Co se týče Slovenska, vybavuji si známý případ únosu vietnamského podnikatele, který byl vietnamskými tajnými službami z Německa odvezen na Slovensko a pak do Vietnamu. Prsty v tom měla slovenská vláda, kde byla v té době na návštěvě vietnamská vládní delegace.

Existují nějaké případy, kdy jsou ti, řekněme, špatní ve skutečnosti ti, které bychom normálně považovali za kladné hrdiny, spojence? Například britská nebo americká vláda?

Přísně vzato, podle toho, jak definujeme přeshraniční represe, tedy zaměřené na lidi s národní vazbou nebo občany těchto zemí, tak ne. To se teď moc nevidí. Neříkám, že k tomu velmi brzy nedojde.

Nicméně takový způsob chování není Američanům cizí – existuje mnoho překryvů s taktikami a technikami války proti terorismu (War on Terror, která začala po útoku 11. září 2001, pozn. red.). Na základě toho, jak si tenkrát počínaly Spojené státy, které se zapojily do kampaní únosů, vytvářely tajná vězení po celém světě a praktikovali mučení, se teď vlastně chovají – alespoň částečně – některé ze států, kde monitorujeme vůli k přeshraničním represím. Velmi často přebírají taktiky a napodobují je, v některých případech používají stejný jazyk, používají stejné obrazy, zobrazování lidí. Myslím, že skutečná paralela spočívá v tom, že tyto taktiky, zejména ze strany Spojených států a Izraele, pomohly vytvořit svět, kde je to přijatelné, pomohly pro tyto praktiky vytvořit jakousi logiku a model fungování.

Máte pro tohle přebírání modelu fungování nějaký příklad?

Mým oblíbeným příkladem je Turecko, nejen proto, že jsem ho hodně studoval, ale také proto, že je to tak zřejmé. Jak jsem říkal, Turecko začalo s únosy v letech 2016, 2017, a pokračovali v tom několik dalších let. Mají provládní noviny, které zahrnují i anglicky psanou verzi s názvem Daily Sabah. Daily Sabah přidalo na webovou stránku sekci s názvem „Válka proti teroru“, a když unesli někoho z Kyrgyzstánu, Gabonu nebo Jižního Súdánu, postavili tu osobu před tureckou vlajku, v poutech, celou pohmožděnou a zmučenou, a takto ji do oné sekce vyfotili.

A je tu ještě jedna věc, kterou bych k tomu chtěl říct, a sice že ve Spojených státech dochází k velkému nárůstu spolupráce. Velmi spolupracují se zeměmi, které se podílejí na přeshraničních represích v USA, což ještě  před rokem a půl nedělaly.

Vaše data pokrývají deset let, během té doby se stalo mnoho věcí. Lze pozorovat změny v počtech represí v souvislosti s tím, jak se mění politická situace v různých zemích?

Odpověď není jednoznačná, nemáme dostatek dat. Samozřejmě v některých případech je to zjevné, jak jsem již říkal, Turecko po roce 2016 nebo Rusko po roce 2022, kdy započalo invazi do Ukrajiny a následoval masivní odchod Rusů ze země.

Přečtěte si

Cesta bolesti a krve: svědectví z Běloruska

Možná také Bělorusko v letech 2020–2021, kdy došlo k obrovským protestům a brutálním represím?

Ano, přesně, takové obrovské změny, které mají za následek masivní emigraci, vidíme. Obecně je ale vzácné mít něco jako současné USA, kde můžete v reálném čase říct: „Víte, vláda se změnila a teď je úplně jiná politika,“ a to vůči íránským, ruským ale i čínským disidentům v zemi. To je něco, co se za poslední rok opravdu dramaticky změnilo, Spojené státy nyní rozhodně spolupracují alespoň s Ruskem a Íránem na vracení disidentů. To je něco, co Spojené státy dříve nedělaly. Ale je to spíše výjimečné, v hostitelských zemích, kde vidíme tento druh změny, je to spíše nenápadné a odehrává se to, řekl bych, většinou v delším časovém období.

Myslíte, že takových případů bude přibývat i v Evropě? S celkovým posunem k populismu, možná i pravicové politice.

Doufám, že ne. Doufám, že díky zájmu Evropského parlamentu a Evropské komise dojde ke společnému úsilí na úrovni evropských institucí i na úrovni některých členských států a EU bude tento problém brát opravdu vážně.

Je to realistická vize?

Ano. Myslím, že je. V některých členských státech se již řada věcí děje. V naší studii jsme se snažili navrhnout praktická řešení. A teď jde o to, udělat další krok. Je to jako když začnete pokládat jednu nohu před druhou, brzy se rozběhnete.

Takže pomalu, ale jistě? 

Doufejme, že ne příliš pomalu. Někdy to musí jít trochu rychleji.

Autorka rozhovoru: Zuzana Šotová

The post Perzekuce bez hranic: Jak autoritářské vlády pronásledují své disidenty na území jiných států appeared first on investigace.cz.

Technologie pro klonování hlasu či vytváření falešných videí jsou dnes dostupné téměř komukoli. S expertem na kybernetickou bezpečnost doc. Kamilem Malinkou z brněnské Fakulty informačních technologií VUT jsme hovořili o nové podobě zločinů, kterou technologie umožňují – od šikany přes vydírání a krádeže až po falšování důkazů u soudu. Můžeme se vůbec bránit? A umíme to?

Jsme v situaci, kdy si i laik s minimálním úsilím může vyrobit kopii cizího hlasu nebo falešný obraz. Existují na to komerční služby i open-source software, přicházejí nástroje jako Sora nebo Veo. S jakými typy útoků se dnes můžeme setkat a jakou kreativitu při využívání těchto technologií kyberzločinci prokazují?

Extrémně velkou. Útočníci tyto technologie ovládli velmi rychle. V kontextu deepfakes byl nejrychlejší pornoprůmysl – ještě před rokem či dvěma tvořily 98 % takového obsahu pornografické materiály, do kterých byly vkládány obličeje známých osobností.

Jak se technologie zlepšovala, možnosti útoků se rozšířily. Dnes vidíme útoky na biometrické systémy (systémy, které ověřují unikátní charakteristiky jako otisk prstu nebo tvar obličeje, pozn. red.), tvorbu materiálů pro manipulaci veřejného mínění, krádeže identity i takzvaný vishing. V kombinaci s ukradenou občankou a virtuální identitou se útočníci dokáží dostat do peněžních systémů. Škála je široká – od finančních podvodů až po manipulaci s důkazy či nenávistnou propagandu.

Zmínil jste vishing. Můžete vysvětlit, o co jde a jak takový útok vypadá?

Vishing je zkratka pro „voice phishing“. Klasický phishing známe z e-mailů, kdy se útočník vydává třeba za správce IT nebo banku a snaží se vás přimět kliknout na falešný odkaz. Vishing je to samé, ale přes telefon.

Někdo vám zavolá, vydává se za vašeho bankéře a tvrdí například: „Kradou vám peníze, musíme je rychle převést na zabezpečený účet.“ Útočníci využívají různé manipulativní techniky, včetně podvržení telefonního čísla, takže to na displeji vypadá, že opravdu volá banka. Deepfakes to posunuly o úroveň výš – volající už může znít přesně jako váš bankéř, nebo dokonce jako vaše manželka.

Přečtěte si

Když vám zavolá klon: Anatomie miliardového byznysu s AI podvody

Jak složité je dnes pro útočníka „naklonovat“ hlas mého bankéře nebo někoho blízkého?

Je to už poměrně jednoduché. Ještě před čtyřmi či pěti lety jsme potřebovali zhruba dvacet minut kvalitní nahrávky. Dnes, díky novým modelům, nám stačí minuty, někdy se dá pracovat i s třiceti vteřinami. Pokud mám více než minutu záznamu, vygenerovaný deepfake je velmi kvalitní.

Získat takový vzorek není složité. Stačí, když vás zastavím na ulici, budu mít v kapse telefon, který bude náš rozhovor nahrávat, a zeptám se vás na cestu k nejbližší hospodě. Za chvilku mám potřebných 30 vteřin. Ale to je velmi paranoidní scénář, útočník bude volit méně náročnou cestu. Stejně tak lze použít jakékoli video z YouTube nebo veřejnou prezentaci.

Je už technicky možné vést s takovým „klonem“ plynulý rozhovor? V textu o nové podobě kyberzločinů jsem použil příběh ženy, které volala vyděšená dcera, ale pak převzal telefon „právník“. Proč v hovoru nepokračuje ta dcera?

To závisí na použité technologii. U metody „text-to-speech“ (převod textu na řeč) útočník píše text, který model následně vysloví hlasem oběti. Dnes už umíme měnit dynamiku hlasu a přidávat emoce, ale generování trvá pár vteřin. Pro plynulý rozhovor je to komplikované. Proto útočníci raději využijí krátkou předpřipravenou nahrávku s „legendou“ a pak hovor předají živému člověku – údajnému právníkovi nebo policistovi.

Druhým způsobem je „voice conversion“ (převod hlasu na hlas) v reálném čase. Dostupné modely ale zatím nejsou tak kvalitní a rychlé, aby se daly seriózně použít pro sofistikované útoky. Odhaduji však, že je to otázka dvou až tří let, než budeme mít rozumně dostupné kvalitní systémy pro konverzi v reálném čase. Pak bude možné vést diskuzi přímo s falešným hlasem. Prostě si budete s hlasovým klonem přímo povídat. Zajímavé je, že podobnou technologii pro výměny obličejů v reálném čase na videu už máme k dispozici několik let i formou otevřených a veřejně přístupných modelů.

Zmiňoval jste také biometriku a její obcházení. Jaká je situace v této oblasti?

Biometrický systém vás ověřuje na základě unikátních charakteristik – otisku prstu, oční duhovky nebo tvaru obličeje. Systém porovná váš aktuální vzorek s uloženou šablonou. Problém deepfakes spočívá v tom, že vytváříme existující obličej oběti a ten má tedy stejné charakteristiky a může být zneužitý ke zločinu. Pro biometrický systém je tedy deepfake často nerozeznatelný od originálu.

Proti tomu se samozřejmě systémy brání, často obsahují například takzvanou „kontrolu živosti“ (liveness check). Systém vás vyzve, abyste se podívali do rohu nebo zamrkali, což s obyčejnou fotkou neuděláte. Jenže moderní deepfakes dokážou v reálném čase animovat tvář tak, že na tyto výzvy zareagujete. Hlasová i obličejová autentizace se tak stává zranitelná. Kde naopak nevidíme smysluplné možnosti, je zneužití otisků prstů – tam syntéza nepomůže.

Znamená to, že by lidé měli v mobilech raději zadávat PIN než používat odemykání obličejem?

Je určitě vhodné se zamyslet nad tím, co používáte za bezpečnostní opatření. Hlasovou autentizaci lze dnes velmi dobře obejít, obličejovou také. Výjimkou jsou například zařízení od Applu, která při FaceID neměří jen obraz, ale i hloubku obličeje, což je s displejem zobrazujícím deepfake těžké ošálit. Většinou totiž potřebujete nějaké jiné zařízení pro zobrazení deepfake. Uživatelé ostatních zařízení by měli zvážit přidání PINu nebo hesla. Obecně platí: používejme vícefaktorovou autentizaci.

To samé platí u telefonátů. Pokud vám volá dcera a tvrdí, že má průšvih, zeptejte se jí na něco, co ví jen ona – třeba jak se jmenuje váš pes. Útočník to nebude vědět.

Biometrika nás obklopuje i jinde, třeba na letištích. Setkáváme se se zneužitím i mimo bankovní sektor?

Ano. Krásným příkladem je takzvaný „morphing“ obličeje. Ve Slovinsku řešila policie asi čtyřicet incidentů, kdy byly biometrické pasy zneužity pro transport lidí do Kanady. Útočník vytvořil fotku, která byla průnikem obličeje „bílého koně“ a osoby, kterou potřebovali propašovat. Bílý kůň si legálně vyřídil pas s touto upravenou fotkou. Protože podoba seděla na oba, pašovaná osoba pak s tímto pravým pasem prošla přes automatizované brány na letišti.

Jaké další hrozby kromě propagandy a finančních podvodů vidíte?

Obáváme se manipulace s důkazy. Pokud chceme použít u soudu video nebo audio, bude potřeba se postupně začít ujišťovat, zda nebylo syntetizováno nebo jinak upraveno pomocí AI. Můžete vytvořit falešný důkaz nebo naopak ten pravý zpochybnit tvrzením, že jde o deepfake.

Dalším problémem je kyberšikana. V Německu jeden žák vytvořil pomocí AI pornografický materiál s obličeji patnácti spolužaček a zveřejnil ho. Společenská nebezpečnost se může zdát malá, ale všech patnáct dívek skončilo v péči psychologa. Jednoduchost výroby otevírá dveře šikaně a vydírání. Šíře zneužití se může ještě dále zvětšovat – ať už na úroveň hybridní války, nebo „automatizace“ útoku, například ve scénáři, kdy pomocí AI agentů pomocí vibecodingu vyrobím program, který mi stahuje fotky a kontaktní údaje ze sociálních sítí, automatizovaně vyrobí příslušný pornografický materiál oběti, cíleně jej pošle na zjištěný kontakt a bude oběť vydírat s pohrůžkou zveřejnění. A to vše plně automatizovaně.

Přečtěte si

Nová éra kyberzločinu: Hackeři s umělou inteligencí

To zní děsivě. Jakou máme šanci se bránit – ať už jako běžní uživatelé, nebo na úrovni institucí?

Dokonalá bezpečnost neexistuje, je to vždy otázka času a peněz, které je útočník ochoten investovat do útoku. Pro běžné lidi je klíčové o tom mluvit a dozvědět se víc o aktuálních rizicích. Musíme si zvyknout, že ne vše, co vidíme a slyšíme, je pravda. Technická obrana se vyvíjí, v budoucnu budeme mít v telefonech detektory deepfakes, podobně jako máme antiviry.

Zatím je nejlepší obranou zdravá skepse. Pokud má hovor podezřelé znaky – časový nátlak, stres, neobvyklé požadavky –, ověřujte. Zavěste a zavolejte zpátky, použijte dohodnuté rodinné heslo. Pomáhá také chránit si své biometrické vzorky, tedy nebýt digitálně aktivní úplně všude, i když to je dnes pro mnoho lidí těžké.

Firmy musí provádět důkladnou analýzu rizik. Pokud proces umožňuje poslat velkou částku jen na základě telefonátu, je to chyba. Je třeba zavést vícefaktorové ověření, digitální podpisy nebo zpětné potvrzení jiným kanálem.

Zmínil jste antiviry. S počítačovými viry jsme se nakonec naučili žít. Čeká nás podobná „gramotnost“ i u deepfakes?

Myslím si, že ano. Vidím světlo na konci tunelu. Lidé už začínají tušit, že něco takového existuje, a přestávají bezmezně věřit obsahu na internetu. Směřujeme do stavu, kdy budeme předpokládat, že digitální obsah může být falešný, a budeme více ověřovat. Nicméně stále budou existovat zranitelné skupiny.

Zajímavá je spekulace, že nízká kvalita některých deepfakes nemusí být náhodná. Může fungovat jako filtr – pokud člověk nepozná ani nekvalitní podvod, je pro útočníka ideálním terčem pro další manipulaci, podobně jako u e-mailů od „nigerijských princů“. Ale abych nebyl negativní: je to jen další riziko v řadě. Denně žijeme s množstvím kyberbezpečnostních rizik, jako jsou viry nebo podvodné e-maily. A deepfakes budou jen další „breberka“, se kterou se musíme naučit fungovat.

Autor rozhovoru: Josef Šlerka

The post „Dokonalá bezpečnost neexistuje, nejlepší obranou je zdravá skepse.“ Expert Kamil Malinka o nových hrozbách kyberzločinu appeared first on investigace.cz.

Není to obyčejný internetový podvod, kde můžete přijít o peníze. Tady jde o život. IT odborník Chris Monteiro na darknetu objevil podvod nových rozměrů – nabídku zprostředkování vraždy. Popište cíl, zaplaťte v bitcoinech a my vám dodáme zabijáka. Monteiro si uvědomil, že ačkoli podvodníci ve skutečnosti žádné zabijáky nenabízejí, podněcují k vraždám. A pustil se s nimi do boje.

Podvod, o kterém se bavíme, tedy darknetové weby nebo fóra na objednávky vražd či ublížení na zdraví, provozuje Yura, údajně z Rumunska, přes deset let. Navíc se k němu připojili další, z podniku se stala franšíza. Pokračuje to dodnes?

Je to tak. Scammeři s provozováním těch webů pokračují. Já ale největší problém nespatřuji v množství lidí, kteří se na podvodu podílejí, ale v tom, že i kdyby policie postupně všechny pozatýkala a zajistila jejich techniku, bude mít k dispozici pořád jen zlomek dat. V letech 2023 a 2024 policisté zatkli asi pět lidí, ale efekt té akce byl nulový. Podvodníci totiž data postupně mažou, weby se pravidelně obměňují. To znamená, že jediný člověk, který má archiv dat za roky provozu tohoto podvodu, jsem já. Ani ti podvodníci, ani policie. Což mě staví do role jediného člověka, který může podvod vyšetřovat. Proto obcházím novináře, policii a dobrovolníky, kteří by mohli pomoci ty případy vyšetřovat. Nemůžu čekat, až to udělá někdo jiný.

Stala se z toho poslání taky osobní pomsta? 

Dalo by se to tak říct. Částečně. Kromě toho, že se snažím zabraňovat vraždám lidí. Kdyby se jednalo jenom o podvod, přestal bych s tím už před lety. Jenže jde o lidi, kteří se snaží vraždit. A já vím, že kdybych to nechal být, zemřou další lidé, někdy strašlivým způsobem. Protože lidé už zemřeli. Vím, že to musím dělat. Zároveň ale čím dál jasněji vidím, jak jsou policie – jak v Británii, tak po celém světě – ve vyšetřování tohoto typu zločinu neefektivní. Jak mezinárodní spolupráce nefunguje. Nefunguje shromažďování a sdílení informací. Takže to je další důvod, proč pokračuji. Chci na tyhle problémy upozornit a třeba přispět k tomu, že se policie ve vyšetřování nadnárodních podvodů a kyberzločinů zlepší. A samozřejmě bych byl rád, kdyby lidi, co za těmi weby stojí, dohnala spravedlnost. Protože jsou to lidé, kteří ponoukají k vraždám, snaží se zájemce přesvědčit – třeba když si někdo chce objednat bití, tak se ptají, jestli by za ty peníze už rovnou nechtěl vraždu. „Chceš zabít jednoho člověka? Dáme ti slevu na dva.“

Je to vlastně hrozně zvláštní případ. Řekla bych, že většina internetových podvodů není moc nebezpečná, lidé zkrátka přijdou o peníze…

Jsou částečně nebezpečné. Ve smyslu finančního rizika, reputačního. Opravdu ale většinou nejde o fyzické nebezpečí nebo přímo vraždy.

Jedna věc mi není jasná. Yura, provozovatel webů, kontaktuje novináře, mluvil i s vámi, a o celém případu je už veřejně dostupná spousta informací. Přesto v podvodu pokračuje. Jak to, že ještě nebyl zatčen? 

Myslím, že si počíná chytře v tom, že ten podvod neprovozuje v Rumunsku, kde žije. Jinak si nemyslím, že je nějak výjimečně inteligentní. Je součástí rumunské kyberzločinecké skupiny. Pravděpodobně hraje roli buďto nekompetentnost rumunských orgánů, nebo korupce. Víme také, že mluví rusky a že se pohybuje i v ruských kyberzločineckých kruzích – a jak je známo, ty jsou chráněné ruskou vládou a FSB (tajné služby, pozn. red.). Myslím, že má dobré konexe i tam. Dokonce se ke mně od jistých tajných služeb dostala informace, že Yura může být nástrojem hybridní války proti Západu. Když se na to člověk podívá jako na celek, je možné, že nejde jen o lokální případy úkladných vražd, ale zkrátka o vytváření chaosu.

Zároveň měl Yura a jeho weby propracovanou infrastrukturu, měl vlastní marketing…

Přesně tak. Provozoval stránky, které porovnávaly weby na najímání zabijáků, a měl i optimalizace při vyhledávání – to znamená, že když někdo prostě googlil „najmutí zabijáka online“, vyskočil na něj srovnávací web, ze kterého se pak dalo dostat na dva weby, které provozoval. Aby weby vypadaly důvěryhodně, měl zvlášť stránku na úschovu peněz, která ale samozřejmě nebyla nezávislá. Existovalo taky několik darknetových webů, které na jeho stránky odkazovaly nebo je promovaly. Zkrátka propracovaný marketing.

Přečtěte si

Kill List: Pronájem vraha snadno a rychle

Mezi daty, co jste nám poskytl, byla zaznamenaná i konverzace mezi objednatelem a správci webu – nejprve se handrkovali o vyšší částku, až nakonec admin přiznal, že se jedná o podvod, vysvětlil, že zabíjení lidí je špatné, a navrhl objednateli, ať se k podvodu přidá. A když bude předstírat, že je spokojený zákazník nebo jeden ze zabijáků, podělí se s ním podvodníci o profit. Co to je za model?

Dělají to, protože nechtějí ztrácet čas hádáním se s lidmi. Zároveň je to určitá forma sebeobrany – když se pokusí přesvědčit lidi, aby se k nim přidali, místo toho, aby je prostě naštvali, cílí na to, aby se vyhnuli špatnému hodnocení nebo aby lidé o webech tvrdili, že jsou podvodné. Myslím, že některé lidi tak skutečně rekrutovali, například právě na promo a marketing, a vznikla z toho vlastně taková forma franšízy. Zároveň si ale myslím, že většina z těch lidí nikdy žádné peníze neuvidí, je to jen další scam.

Zároveň asi většina podvedených nepůjde na policii, protože se sami dopustili zločinu, plánování vraždy. 

Ano, to je další „výhoda“.

Co si o té Yurově filozofii, kdy vlastně vystupuje jako kladný hrdina, který zabraňuje vraždění tím, že objednatele okrádá, myslíte? 

Očividně to není pravda. Existuje několik případů, kdy se podvedení lidé velmi rychle odhodlali vraždu provést sami. Naopak si myslím, že je ještě podporuje. Jakmile se jednou odhodláte udělat ty kroky, rešerši, najít web, objednat vraždu, zaplatit, je snazší se k vraždě odhodlat v reálném životě. Takže ten argument neberu, prostě vydělává obrovské peníze na tom, že vzývá násilí. Kdyby chtěl skutečně někomu pomáhat, mohl už dávno přijít za mnou, nebo třeba založit organizaci, která by ty případy mohla vyšetřovat.

Naše redakce v minulosti psala o telegramových kanálech, kde je možné si objednat třeba podpálení auta nebo ublížení na zdraví. Jak se tohle promítá do činnosti Yury a jemu podobných? 

Obecně je „zločin jako služba“ stále velmi okrajový byznys. Tím chci říct, že to není snadné, většinou si nejde jen tak objednat bití nebo vraždu, a to je dobře, je to velmi dobře. Myslím, že takový byznys se moc nevyplatí provozovat, potenciálních zákazníků je málo a sehnat lidi, kteří budou objednávky realizovat, je složité – například na rozdíl od obchodu s drogami. To ale neznamená, že ti lidé neexistují. V datech máme případy, kdy se lidé hlásili jako nájemní vrazi, ale většina skončí u nějaké formy marketingu. Vím nicméně o jednom případu, ještě v počátcích webu, kdy Yura někomu napsal: „Ok, sedni na letadlo, jeď tam a tam a zbij tohohle člověka.“ Je tedy dost dobře možné, že se snažil ten byznys opravdu rozjet, možná to ze začátku neměl být podvod. Pak ale zjistil, že může prostě brát peníze a nedělat nic. A tak se z něj stal podvodník. A myslím, že je to další důvod, proč operuje tak dlouho – protože nepáchá fyzické násilí.

Přečtěte si

Deset tisíc korun za zapálení auta v Praze. Telegramový kanál nabízí útok na objednávku

Třeba by mohli najímat lidi na Telegramu, aby občas něco provedli, a tím dokazovat, že jsou legitimní služba. A dál podvádět. 

Není to třeba. Když se v roce 2016 snažili zkoušet různé marketingové strategie, stát se virální, dělat reklamu, velmi rychle přišli na to, že stačí využít optimalizace vyhledávání, aby zkrátka jejich weby vyskakovaly jako první, když někdo hledá klíčová slova „najmout zabijáka“.

Chápu, že když Yura v roce 2016 začínal, lidé věřili, že si na darknetu mohou najmout zabijáka, ale dneska? Vážně tomu lidé pořád věří?

Jasně, všichni tomu věří. Když řeknete lidem, že si na darknetu můžou koupit drogy, dává jim to smysl. Vyhackovaná data, ukradené kreditky? Jasně, dává to smysl. Podle stejné logiky, když někomu řeknete, že se na darknetu dá najmout vrah, dává jim to smysl. Pro většinu lidí je to hrozně vzdálený svět. A na světě existuje spousta lidí, kteří jsou v zoufalé situaci, a když najdou takovou stránku, tak ji použijí. Lidé, kteří ví, že taková služba neexistuje, ji zkrátka nepoužijí. Existují ale tisíce lidí, kteří ji využili, a další desítky tisíc lidí, kteří ji vyhledali uvažovali o tom, že ji použijí. Je štěstí, že není reálná.

Takže nájemného vraha si online objednat nejde?

Zcela výjimečně, existuje jen několik případů. Vždycky to ale byly jednorázové případy. Na různých fórech najdete lidi, kteří jsou schopni něco takového udělat, ale rozhodně jich není mnoho. Ale že by existovalo tržiště, služba, kde si objednáte vraždu kohokoli na světě za danou částku, tak to opravdu neexistuje.

Názvy podvodných webů se často mění. Jak se jmenují a vypadají teď?

Z hlavy nevím. Ale obecně je to tak, že Yura a zřejmě i další lidé provozují dva weby, jeden je v bílém provedení, druhý v černém. Ten bílý má většinou nějakou mexickou tematiku, černý má obecnější názvy s klíčovými slovy jako „hitman“. Mění se každých pár měsíců, takže se nezatěžuju s tím si je všechny pamatovat.

Litujete toho, že jste se o celou věc začal zajímat, že jste se pustil do vyšetřování? 

Ano. Kdybych byl věděl, jak to bude celé zamotané, že mi to zabere roky života… Ale zase si říkám, že jsem dokázal spoustu dobrého, zachránil jsem životy, zachránil lidi před násilím a zneužíváním. Netušil jsem, že můžu vůbec narazit na tak závažné informace a ještě v takovém množství, a stejně to policii a další orgány nebude zajímat. Je pro mě neuvěřitelné, že jsem musel tolik práce udělat sám. Všechny informace o zatčeních nebo vraždách eviduju na svém webu a spoléhám na pomoc dobrovolníků.

Jak by měla tahle kauza ideálně dopadnout? Yura skončí ve vězení? 

Rozhodně. Bylo by samozřejmě na orgánech činným v trestním řízení a na soudu, aby určily, co za zločiny přesně spáchal. Ale ano, rád bych ho viděl za mřížemi. Nejen za to, že podporuje vraždění, ale zkrátka za všechny ty životy, které zničil. Některé vraždy se skutečně staly, a už jen to, že se lidé dozvědí, že se někdo pokusil na ně objednat vraha, je velmi traumatizující.

Vyvolává ve vás ta kauza nedůvěru v systém, v policii a další orgány?

Vnímám policii jako tupý nástroj. Dokáží velmi dobře pracovat s informací: tenhle člověk v mém městě chce zavraždit tamtoho člověka. Jenže s informací typu: mezinárodní podvod, co ale vlastně není podvod, data, která nebyla získána striktně legálně, spolupráce mezi jednotlivými zeměmi… Myslím, že na to policie zkrátka není vybavená. Alespoň podle toho, co vidím u nás, v Británii. Kdyby policie neudělala nic, bylo by to mnohem lepší. Nejprve mě zatkli, protože si mysleli, že za tím podvodem stojím ve skutečnosti já. Pak mi hrozili právními postihy. A tím, že při zatýkání podvodníků zamezili v přístupu k jejich webům, pomohli ty weby lépe zabezpečit. Prostě hrozné. Ale já budu pokračovat, protože co je stres a právní hrozby v porovnání s tím, že se chystá něčí vražda?

Je to podle vás ze strany policie nekompetentnost nebo ignorantství, volba cesty nejmenšího odporu? 

Myslím, že nesou určitou odpovědnost. Když totiž nemají data a informace, nemají povinnost vyšetřovat. Když policie dostane informaci o přípravě vraždy, má zákonnou povinnost ji prošetřit. Takže si trochu usnadňují život. Jinde ve světě jsem několikrát pomáhal s důkazy k obžalobě. Chápu, že mnou nashromážděná data mohou být trochu problematická z právního hlediska, nicméně za ty roky, co to dělám, se na mě britská policie nikdy neobrátila. Ví, kde bydlím, vykopli mi dveře.

Autorka textu: Zuzana Šotová

The post Kill List: Když už se jednou rozhodnete někoho zabít, není tak těžké to skutečně udělat appeared first on investigace.cz.

Novinář Abdelhak El Idrissi pro francouzský deník Le Monde pokrývá vyšetřování Andreje Babiše ve Francii. S Abdelhakem jsme spolupracovali na kauze Pandora Papers, která odkryla, jak si Andrej Babiš přes půjčku, kterou poskytl sám sobě, nakoupil nemovitosti ve Francii na Azurovém pobřeží. Sešli jsme se začátkem prosince v pařížském parku nedaleko univerzity, kde Abdelhak přednáší, a mluvili jsme o tom, zda se blíží rozuzlení a jak případ dopadne.

Tento rozhovor si můžete poslechnout i v audioverzi.

Jaký je plný název úřadu, který vyšetřuje případ staronového českého premiéra Andreje Babiše?

Je to Národní finanční prokuratura (v originále Parquet National Financier, pozn. red.), která byla ve Francii vytvořena v roce 2014 po velkém místním skandálu. Zjistilo se tehdy, že ministr financí, zodpovědný za rozpočet a tedy i za boj proti daňovým podvodům, sám na daních podváděl. To vyvolalo obrovský skandál a v reakci na to se kontrolní finanční systém ve Francii výrazně změnil. Mimo jiné vznikla tato Národní finanční prokuratura a také nová vyšetřovací jednotka odpovědná za boj proti korupci a finanční kriminalitě. V rámci tohoto úřadu existuje Ústřední úřad pro korupci a finanční kriminalitu, který má na starosti právě případ Babiš a Château Bigaud.

Má tato jednotka zkušenosti s podobně prominentními případy?

V rámci tohoto úřadu fungují dvě velké jednotky. Jedna má na starosti korupci, druhá daňovou kriminalitu, ta se specificky zabývá bojem proti daňovým podvodům. Obě jednotky se zabývají nejdůležitějšími a nejsložitějšími případy daňových podvodů jak jednotlivců, tak společností a velkých firem, jako jsou americké společnosti McDonald’s nebo Google, které jsou ve Francii vyšetřovány kvůli daňovým únikům a daňovým podvodům. Je to tedy jakási elitní jednotka, která se věnuje nejsložitějším a nejcitlivějším případům.

A právě tato jednotka má na starosti i případ Andreje Babiše? 

Ano. Prokuratura, Parquet National Financier, se rozhodla zahájit vyšetřování na základě novinářského projektu Pandora Papers, na kterém jsme ostatně pracovali spolu. Poté, co jsme kauzu vydali, jsem se dozvěděl, že se rozhodli zahájit vyšetřování. Ve Francii není zase tak výjimečné, že se vyšetřování inspiruje prací novinářů.

Přečtěte si

Pandora Papers: V hlavní roli Andrej Babiš

Dotáhli do konce už nějaké velké případy, které by byly podobné? Byli už například nějací politici z EU díky práci této jednotky obviněni a odsouzeni? 

Z hlavy ti moc příkladů nedám. Kromě Andreje Babiše tu ale jeden velký případ je, a to bývalý ministr, bývalý šéf Mezinárodního měnového fondu a bývalý kandidát na prezidenta Dominique Strauss-Kahn. Jeho jméno jsme totiž našli v podobném projektu, a to v Panama Papers a později i v Pandora Papers. V jeho případě šlo také o podezření z praní špinavých peněz a z daňového podvodu v souvislosti se společností, kterou založil v Maroku.

Andrej Babiš tedy není jediný, kdo byl po zveřejnění Pandora Papers vyšetřován.

Takže úřad už má bohaté zkušenosti s vyšetřováním prominentních nebo citlivých případů, jako je tento…

Ano, pro nás asi nejcitlivějším případem byl bývalý francouzský ministr odpovědný za boj proti daňovým podvodům, který byl také z daňového podvodu podezřelý. Byl vyšetřován touto jednotkou. Není to pro ně nic výjimečného, že vyšetřují osoby s politickým vlivem kvůli daňovým podvodům.

Přečtěte si

Pandora Papers: Francouzská policie uzavírá vyšetřování Andreje Babiše

Od zahájení vyšetřování uplynuly asi dva roky. Mohl bys shrnout, co se během této doby stalo? 

Pro pozorovatele z venku může být překvapivé, že trestní vyšetřování trvá už dva roky a nic se nestalo. Jenže my máme ve Francii podstatný problém s nedostatkem vyšetřovatelů, tím pádem mají na starosti mnoho případů.

Dva roky tedy z této perspektivy nejsou pro vyšetřování finančních trestných činů tak dlouhá doba. Samozřejmě nemám radost z toho, že to trvá tak dlouho. Vyšetřování navíc komplikuje i fakt, že je potřeba mnoho informací získávat ze zahraničí a to pak trvá ještě déle.

Na začátku vyšetřování se ke mně dostala informace, že na základě našeho článku „byly provedeny kontroly“. To znamená, že vyšetřovatelé se začali zabývat tím, že museli stanovit, jestli podle francouzských zákonů opravdu došlo k daňovému podvodu.

Nebudu tu teď zacházet do detailů celé kauzy zámečku Bigaud. Všichni víme, že Andrej Babiš použil složité offshorové struktury, aby půjčil peníze sám sobě. Nejde o evidentní daňový podvod a úřady budou muset jasně vyargumentovat, proč to za podvod považují.

A kontext je také složitý, protože Babišovo politické pozadí francouzským prokurátorům situaci neusnadňuje.

Přečtěte si

Babiš se zbavuje zámečku, kvůli kterému je ve Francii vyšetřován

Ty jsi teď nakousl teorii, že Andrej Babiš vytvořil tento offshorový systém, aby se vyhnul placení takzvané solidární daně. Co je to solidární daň? Mohl bys to vysvětlit?

Když to řeknu zjednodušeně, solidární daň je staré jméno pro něco, co se dnes jmenuje daň z majetku. Je to taková daň pro bohaté lidi. Původní koncept byl ten, že když je někdo velmi bohatý, řekněme má více než jeden milion eur, musí zaplatit tuto daň. Emmanuel Macron tuto daň změnil. Teď to funguje tak, že bohatí lidé sice pořád musí zaplatit tuto „solidární daň“, ale pouze z jejich nemovitostí. Nezohledňuje se tedy vše, co jako boháč máš, ale pouze nemovitosti. Princip je jednoduchý. Máš nemovitosti v hodnotě více než řekněme pět milionů eur, a tak musíš zaplatit tuto daň.

A samozřejmě vím, že někteří lidé se snažili placení této daně vyhnout. Tvrdili, že sice mají vilu v hodnotě dvou milionů eur, ale protože si tyto peníze půjčili – například od banky –, je zůstatek nulový. A tím pádem žádnou daň platit nemusí.

Jenže, a teď je potřeba to vnímat zejména ve vztahu k případu Andreje Babiše, co když to není banka, kdo vám peníze půjčil? Co když jste peníze půjčil sám sobě? Tohle je pak šedá zóna a někteří daňoví právníci mohou namítat, že se stále jedná o půjčku. Není třeba daň platit.

Prokuratura to tak ale podle všeho nevnímá. Půjčku si vzala tatáž osoba, takže jde o zneužití zákona.

Myslíš, že právě tohle řeší vyšetřovatelé v případě Andreje Babiše, který půjčil skoro 400 000 000 korun sobě samému?

Myslím, že ano. Ale abych byl fér, Babiš není jediný, kdo je terčem vyšetřování za to, že takto obešel zákon.

A ví se, kdo právně zastupuje Andreje Babiše, jestli vůbec někdo? 

Andrej Babiš zatím nebyl předvolán k výslechu, takže pokud už ve Francii má právníka, tak tato informace není veřejná.

Autorka rozhovoru: Pavla Holcová

The post Francouzský novinář El Idrissi: Babiš na nákup „zámečku“ půjčil miliony sám sobě. Prokuratura určí, jestli to bylo legální appeared first on investigace.cz.