Kolik se na českých aukcích prodává padělaných obrazů? A jak lze padělek odhalit? Odpovědi na tyto otázky hledaly redaktorky investigace.cz na návštěvě u restaurátora Davida Franka. S sebou si do jeho ateliéru přinesly prokazatelně padělaný obraz.
David Frank je restaurátor, který se v ústavu Trinity Art Research věnuje určování pravosti obrazů a restaurování maleb a děl na papíře. Několik let pracoval jako odborný asistent na AVU a restauroval obrazy v Národní galerii v Praze, kde také v letech 2016–2019 působil jako specialista na určování pravosti obrazů.
„U tohoto konkrétního obrazu je pro mě zásadní už samotná kompozice. Neodpovídá tomu, co by vytvořil Alfréd Justitz,“ říká David Frank při pohledu na padělek, který jeho autor vydává za dílo významného českého modernisty Alfréda Justitze. Frank pokračuje: „Kompozice působí tmavě, utopeně, nebarevně. Chybí tam jakékoli hledání nebo vnitřní napětí, které by člověk u autentického díla očekával.“
Jak byste při prokazování padělku postupoval dál?
Když se na obraz podívám zblízka jako restaurátor, vidím další zásadní problém: krakeláž (trhliny ve vrstvě malby, které se na obrazech tvoří stárnutím, pozn. red.). Ta sice naznačuje stáří, ale je zalitá horní malbou. To znamená, že stárnutí patří spodnímu obrazu, nikoli té vrchní vrstvě. Jde tedy o poměrně triviální typ falza – někdo vzal starý obraz na původním plátně a přemaloval ho.
Tohle je tedy jeden typ falza – přemalba staršího obrazu. Jaké jsou jiné typy?
Velmi častý je případ starých lepenkových desek. Ty se dříve používaly jako zadní kryty obrazů v rámech a mohly viset na stěně i sto let. Padělatelé je pak vezmou a malují přímo na ně. Materiál je autenticky starý, ale samotná malba je nová.
Pokud navíc použijí vhodně zvolené pigmenty, které „neruší“ časové zařazení, je to obtížně prokazatelné. V praxi se ale stejně opíráme hlavně o znalost autorů – jejich rukopis, techniku, způsob přípravy podkladu, jejich osobní umělecký vývoj v čase. To jsou věci, které se padělají mnohem hůř než samotný materiál. Předpokládají znalostní aparát padělatele, který obvykle chybí.
A jak vlastně padělatelé pracují s motivy? Vezmou originál a prostě ho překopírují?
Většinou ne. Spíš vytvářejí varianty. Je to logičtější i z hlediska práce – samotní autoři obvykle nekopírovali své obrazy. Existují výjimky, kdy malíř vytvořil dvakrát téměř stejný obraz, ale nebylo to běžné.
Navíc je to pro padělatele neekonomické. Udělat přesnou kopii dá často víc práce než vytvořit „něco podobného“. Proto vznikají spíš variace na určité téma – obraz, který připomíná styl autora, ale není kopií konkrétního díla. Padělatel si tak zároveň nechává prostor něco vymýšlet a přizpůsobovat.
Existují motivy, které se padělají častěji?
Ano, typicky takové, které jsou snadno rozpoznatelné a zároveň jednoduše napodobitelné. Příkladem jsou třeba motivy bárek od Jana Zrzavého. To je vlastně taková věčná klasika.
Ty obrazy jsou ikonické – lidé je znají už ze školy, mají je nějak podprahově zafixované. A když pak narazí na podobný obraz v online aukci, mají pocit: „Tohle přece znám, to bych chtěl mít doma.“ Toho padělatelé využívají. Padělaných bárek existují desítky, možná stovky. A často se prodávají i s různými posudky, což situaci ještě komplikuje.
Jak se takové falzifikáty dostávají na trh?
Ta cesta může být poměrně zajímavá. Obraz může být původně vytvořený s ambicí dostat se na „velký trh“, tedy do renomovaných galerií. V kvalitních aukčních domech nebo galeriích ale díla procházejí důkladnějším posouzením. Pokud tam na ně narazí znalci, kteří mají pochybnosti, tak takový obraz jednoduše odmítnou. A pokud se ukáže, že jde o problematického dodavatele, nebo přímo padělatele, může být z těchto míst úplně vytlačen. Taková díla ale z trhu nezmizí. Jen si nenajdou cestu do renomovaných prodejních kanálů a přesunou se jinam – typicky do různých online aukcí a méně kontrolovaných prodejů.
Jak časté jsou padělky na trhu obecně?
Odhady nejsou úplně přesné, ale jsou poměrně alarmující. V některých segmentech trhu, zejména v online prodeji, může jít klidně o většinu nabízených děl. Odborné odhady mluví zhruba o 70 až 90 % problematických položek.
Seriózní aukční domy si samozřejmě dávají větší pozor, protože riskují reputaci. Vedle toho ale existuje velké množství platforem, kde se pravost příliš neřeší a jde hlavně o objem prodeje.
Jak vypadá důkladné zkoumání obrazu, které má prokázat jeho pravost?
Používá se celá škála metod: rentgen, UV a infračervené snímkování, makrosnímky i mikroskopie povrchu malby. Dělají se také řezy malbou, na nichž je možné sledovat jednotlivé vrstvy malby s chemickou analýzou pigmentů. Samotných chemických analýz je potom několik druhů podle toho, co přesně zkoumáme.
Z těchto analýz se pak dá velmi přesně určit, jak obraz vznikal a jestli odpovídá deklarovanému stáří. Problém je, že takový průzkum je finančně náročný – může stát desítky tisíc korun. Proto se provádí hlavně u děl, u nichž je reálná šance na vysokou hodnotu, často v řádu milionů. A právě to je důvod, proč se často nedělá u levnějších děl – prodejci do něj nechtějí investovat.
Dá se někdy falzum poznat i bez těchto metod?
Zkušený odborník často získá silné podezření už na první pohled. V tomto případě je pro mě obraz prostě „špatně“. Ale oficiální závěr musí vždy stát na analýze, ne na pouhém dojmu.
Autorky rozhovoru: Barbora Šturmová a Sofia Špirková