„Matte, sál je obsazený zatím jen asi z třetiny. Pokud to nebude alespoň polovina, v pondělí si můžeš sbalit věci,“ žertuje ředitel OCCRP Drew Sullivan. „Prosím tě, můžeš s tím přestat a nesledovat pořád jen čísla? Nechci to vědět,“ rozčiluje se režisér Matt Sarnecki a odchází si před hotel zakouřit. Do premiéry dokumentu The Killing of a Journalist na největším festivalu dokumentárních filmů v Severní Americe Hot Docs v Torontu zbývá jeden den. 

Do Toronta jsme na premiéru filmu o vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové přiletěli koncem dubna a ve srovnání s jinými velkými produkčními společnostmi v malém týmu. Režisér Matt, dva ředitelé OCCRP, tedy zmíněný Drew a Paul Radu, hlavní producentka Signe Byrge Sørensen z Final Cut for Real a my dvě z redakce investigace.cz, Pavla Holcová a autorka tohoto textu. 

Naše malá skupinka je po cestě do multiplexu zmoklá a promrzlá, kanadské jarní počasí se neptá, zda zrovna nejdete na velkou a očekávanou premiéru. Zvláštní pocit vyvolává i postávání v koktejlových šatech v obrovském nákupním centru. Místo červených koberců tak jedeme eskalátorem do nejvyššího patra, kde se nachází promítací sál. Třímilionovým Torontem významný filmový festival nijak extra nerezonuje.

Napjatě stojíme v kroužku a předstíráme, že nikdo z nás není nervózní. Přesto se každou chvíli někdo podívá na hodinky a nahlas zjišťuje, zda už pouštějí do sálu. Ptám se Matta na jeho pocity, ten se však otáčí a řekne, že si jde koupit knížku. V něčem je to přece jen výhoda, účastnit se festivalu v nákupním centru.

„Jsem strašně nervózní. Jako vždy před premiérou. Nejhorších je posledních deset minut. Nemá to vůbec žádný racionální základ, ale bojím se, že se například neobjeví titulky nebo se něco stane s obrazem,“ přemýšlí nahlas Signe, i když podobných filmových premiér zažila již několik desítek. 

Drew opět kontroluje počet volných sedadel. „Zaplněná je více než polovina. Je tam zhruba pět set míst k sezení,“ říká. „Jak víš, kolik je v sále sedadel? Neříkej, že jsi to počítal,“ zeptám se a začneme se všichni smát. Ředitel OCCRP přikývne a zamíří ke stánku s popcornem a colou. Je přece Američan a bez popcornu se tady do kina nechodí. 

„Abych řekl pravdu, vůbec nejsem nervózní, spíš se těším, že konečně ten film uvidím na velkém plátně. Ještě nikdy jsem jej takto neviděl, hlavně s pořádným zvukem. Na druhou stranu ale uznávám, že trošku nervózní přece jen jsem. Bojím se, že se to lidem nebude líbit,“ říká Matt po návratu z knihkupectví a v ruce přitom svírá poslední bestseller doporučený novináři z The Washington Post. 

V pět večer konečně začínáme. Režisér Matt Sarnecki vystoupí před sál zaplněný z dvou třetin a mluví o tom, jak na filmu pracoval více než dva roky, a také poděkuje publiku za jeho zájem i svému filmařskému týmu v Evropě. „Doufám, že se vám film bude líbit, a zůstaňte na krátkou diskusi po filmu. Přivezli jsme z Evropy zajímavého hosta,“ zakončí tajemně svou úvodní řeč. Zajímavý host sedí vedle mě v zelených šatech, ty samé šaty má na sobě i v jedné z klíčových scén dokumentu. 

„Nejlpší film, jaký jsem v životě viděl“

Film běží a my sledujeme i diváky a jejich reakce. Zmocňuje se mě obava, o které nikdo z nás předtím nahlas nemluvil. Co když to lidé v Kanadě nepochopí? Příběh, který se odehrává před jejich očima, je přece tak vzdálený a surrealistický, proč by mu měli uvěřit? Tak jako jsme nevěřili ani my, když se to tenkrát skutečně stalo. 

Hned v prvních minutách projekce lidé kroutí hlavami, překrývají si tváře nebo jen tiše vzdychají. Všechny tyto reakce jsem čekala. Ale pak se začnou smát. Smích? Ano. Bývalý premiér Robert Fico a jeho tisková konference je jim k smíchu. Pochopili to. Pochopili to víc, než jsme si mysleli. 

Publikum udrží svou pozornost po celé dvě hodiny promítání. Otázky, zda dokument nebyl moc dlouhý a komplikovaný, utne obrovský aplaus. Líbilo se jim to! Diváci tleskají hned u prvních titulků, jež běží na závěr. Z naší skupinky tak viditelně opadnou obavy a nervozita. 

Na řadu přichází diskuse po filmu a avizovaný tajemný host. Hned na první otázku z publika, zda zná zdroj, který nám předal policejní spis, Pavla Holcová odpovídá: „Ano.“ V sále zavládne ticho, moderátorka ani diváci ještě neznají Pavliny stručné odpovědi. Zvyknou si ale velmi rychle, když na další dvě otázky následují rovněž jednoslovné odpovědi. Publikum se zasměje a je jasné, že si Pavlin styl oblíbili.

„Byl to nejlepší film, jaký jsem v životě viděl, mockrát děkuji.“ Máme radost, i jiné reakce jsou podobně pozitivní. Když vycházíme ze sálu, lidé děkují za naši práci a blahopřejí. Je to zvláštní pocit, na který novináři nejsou moc zvyklí. 

„Cítím obrovskou úlevu, diváci byli velmi soustředění. Například i to, že se smáli ve správných momentech, je důležité. Ve filmu jsou pasáže, kde lidé cosi říkají, ale z jejich obličeje můžeme vyčíst něco úplně jiného. Myslím, že publikum přesně pochopilo, co jsme jim chtěli ukázat,“ shrne naše pocity spokojená producentka. 

Ještě se naposledy fotíme s plakátem festivalu Hot Docs a za deště to vyrážíme někam oslavit. V kanadské hospodě, kde fanoušci hlučně prožívají utkání play-off v NHL, působí naše skupinka ve slavnostních šatech jako pěst na oko. 

Matt se u piva svěřuje, že je to už jeho druhý film o zavražděném novináři a mohlo by to stačit. 

„Emocionálně je to strašně vyčerpávající. Nechci být tím, komu volají kolegové, když zemře další novinář. A už vůbec nechci, aby byli další novináři zabíjeni. Každopádně je to pro mě ale obrovská úleva, že jsme to dotáhli až sem. Děkuji vám všem,“ popisuje svoje pocity Matt, s každým si jednotlivě připije a osobně mu poděkuje. 

Z kanadského pohledu vzdálené Slovensko se v Torontu ozve hned další ráno. „Marek Para jde do vazby,“ říkám Pavle, když se probudíme a přečtu si zprávu o obvinění známého advokáta, mimo jiné i obhájce Mariana Kočnera, z činnosti ve prospěch zločinecké skupiny organizované okolo oligarchy Norberta Bödöra. „Cože? To abychom začali přepisovat závěrečné titulky Mattova filmu každý měsíc,“ zasměje se Pavla a píšeme tuto zprávu kolegům z naší malé torontské skupiny.

Autorka textu: Eva Kubániová
Autor úvodní fotografie: Redakce investigace.cz

Tento text vznikl díky podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podporujte naši práci.

The post Dokument o vraždě Jána Kuciaka si v Torontu vysloužil obrovský potlesk appeared first on investigace.cz.

Koncem dubna obvinila slovenská policie v rámci operace Soumrak, pojmenované podle stranického sídla Smeru v bratislavské Súmračné ulici, dva kdysi nemocnější muže země, a to expremiéra Roberta Fica a bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka ze strany Smer-SD. Zatímco Kaliňák skončil ve vazbě, slovenský parlament dnes po dlouhém rokování rozhodl, že Fica k vazebnímu stíhání nevydá. 

Během policejního vyšetřování bylo již dříve vzneseno obvinění i proti nitranskému oligarchovi s vazbami na policii Norbertu Bödörovi či bývalému policejnímu prezidentu Tiboru Gašparovi. Jsou podezřelí ze založení a podpory organizované zločinecké skupiny, ohrožení daňového tajemství a zneužívání pravomocí veřejného činitele. 

O vydání Fica do vazby rozhodoval slovenský parlament

O vazbě pro bývalého slovenského ministra vnitra Roberta Kaliňáka rozhodl soud už minulý týden. Důvodem byly obavy, že by Kaliňák mohl ovlivňovat svědky. Jmenovaný na místě podal proti rozhodnutí stížnost, o jeho setrvání ve vazbě bude tím pádem rozhodovat slovenský Nejvyšší soud. Až do rozhodnutí této instance tak Kaliňák zůstává ve vazbě.

Generální prokuratura, slovenská obdoba českého Nejvyššího státního zastupitelství, požádala o vazbu i pro bývalého trojnásobného premiéra Roberta Fica. Na rozdíl od Kaliňáka ale Fico zůstal na svobodě i v politice, neboť je poslancem opoziční strany. Vzhledem k jeho poslanecké imunitě musel o jeho vydání do vazby rozhodnout slovenský parlament.

Prokurátor ve své žádosti parlamentu o vydání bývalého premiéra zdůraznil, že v případě Roberta Fica hrozí možnost ovlivňování svědků. Například prostřednictvím svých veřejných vystoupení by mohl „posílat zprávy“ dalším obviněným v kauze Očistec, tedy v policejním vyšetřování, jež se s kauzou Soumrak v mnoha ohledech překrývá. 

Slovenský parlament ve středu 4. května rozhodl, že Roberta Fica k vazebnímu stíhání nevydá.

V úterý 26. dubna byl Robert Fico předvolán k výslechu, který podle jeho slov trval přibližně deset minut. Přestože je Fico vystudovaný právník, tvrdí, že obvinění, jež proti němu bylo vzneseno, nerozumí. Údajně nechápe, vůči čemu se má bránit, a podstatu obvinění mu prý nebyl schopný vysvětlit ani sám vyšetřovatel. 

Fico s Kaliňákem měli být podle usnesení o obvinění, které má redakce investigace.cz k dispozici, v čele zločinecké skupiny. Ta měla jasnou hierarchii, do níž bývalý premiér a jeho ministr vnitra obsazovali sobě loajální osoby. Jednalo se o klíčové pozice na policii, ministerstvu financí nebo ministerstvu vnitra. Přes tyto osoby pak Fico s Kaliňákem získávali citlivé informace, které pak používali v předvolebním boji. Mezi jejich oběti patří podle obvinění například někdejší slovenský prezident Andrej Kiska, bývalý slovenský premiér a v dobách vlády Smeru vůdce opoziční strany OĽANO Igor Matovič nebo prokurátor Vasiľ Špirko vyšetřující Kaliňáka.

Obvinění dvou slovenských prominentních politiků přímo navazuje na kauzu Očistec. Zároveň také připomíná, že aktéři této kauzy pouze nevykonávali Ficovy a Kaliňákovy příkazy, ale jednali i ve svůj vlastní finanční prospěch. 

Přečtěte si

Chobotnice z šestého patra

Obvinění rovněž popisuje, jak dohoda mezi vysoce postavenými politiky, veřejnými činiteli, policejními funkcionáři a vybranými podnikateli poskytovala lidem z této organizované zločinecké skupiny ochranu i vzájemnou pomoc. Níže postavení členové plnili příkazy výše postavených a ti jim zase zabezpečovali politickou ochranu. 

Tímto způsobem měli tehdejší slovenský premiér a ministr vnitra dosadit své lidi do funkcí policejního prezidenta, ředitele Kriminálního úřadu finanční správy (KUFS), ředitele Finanční policie či Finanční správy. Tito vysocí státní úředníci pak měli ze svých pozic jmenovat do funkcí další loajální lidi, kteří byli předem schváleni premiérem Ficem, ministrem Kaliňákem nebo podnikatelem Bödörem. 

Zneužití pravomoci veřejného činitele

Fico s Kaliňákem měli tuto zločineckou skupinu využívat především k získávání informací na své politické protivníky, a to z běžně nedostupných státních zdrojů, jakými jsou policejní databáze nebo data z finanční správy. Tyto informace pak analyzovali a používali pro očerňování politických protivníků. Bývalý slovenský prezident Kiska byl takto obviněn z daňových podvodů, bývalý premiér a vůdce opozice Igor Matovič zase z krácení daní. Žádný legální důvod, jak by se premiér a ministr vnitra mohli dostat k tak citlivým osobním informacím, přitom neexistuje. Oba jsou proto obviněni i ze zneužití pravomoci veřejného činitele. 

Mezi lidmi, kteří byli výše popsaným způsobem dosazeni do klíčových pozic a později se rozhodli stát takzvanými kajícníky neboli obviněnými spolupracujícími s vyšetřovateli, jsou bývalý ředitel Kriminálního úřadu finanční správy Ľudovít Makó, bývalý ředitel finanční policie Bernard Slobodník nebo bývalý ředitel Finanční správy František Imrecze.

Kali kartel

Právě František Imrecze se stal jedním z nejbližších Kaliňakových lidí. V roce 2012, když Smer vyhrál parlamentní volby, mu Kaliňák nabídl funkci šéfa Finanční správy. Měl to udělat prostřednictvím své a Imreczeho manželky, jež byly dlouholetými kamarádkami. Nabízená pozice ale pro Imreczeho znamenala výrazně negativní finanční rozdíl oproti jeho tehdejším výdělkům. Před nástupem do státní správy totiž zastával funkci generálního ředitele SAP Slovensko, kde vydělával přes 280 tisíc eur ročně (téměř 7 milionů korun). Proto u Roberta Kaliňáka zjišťoval, jak by se dalo zajistit „dorovnání jeho předešlého platu“. 

Kaliňák mu doporučil, aby se na tom domluvil se slovenským oligarchou Jozefem Brhelem starším. O Brhelovi se už tehdy říkalo, že patří mezi podnikatele, kteří finančně významně podporují stranu Smer-SD. Imrecze později vypověděl, že od Brhela skutečně dostával „dorovnání“ ke svému oficiálnímu platu, a to dvě stě tisíc eur (přes 4,5 milionu korun) ročně v hotovosti. 

Podobnou „dohodu o dorovnaní platu“ si vyjednal i Ľudovít Makó, další spolupracující obviněný, který začal vypovídat o takzvaném systému našich lidi jako první a spustil lavinu vyšetřování, jež vyústila v kauzy Očistec a později Soumrak. 

Také Makó přešel do státní správy ze soukromé sféry, kde měl plat přes 300 tisíc korun měsíčně. Hrubá mzda na pozici tehdejšího ředitele Kriminálního úřadu finanční správy ale činila pouze 3 000 eur (přes 70 tisíc korun měsíčně). I Makó proto potřeboval „svého mecenáše“, kterého našel v osobě Norberta Bödöra. Ten mu po dohodě, že nabídnutou pozici ředitele přijme, začal měsíčně vyplácet částky ve výši 10 000 eur (kolem 250 tisíc korun). 

Extra peníze od mecenášů Smeru-SD putující k navýšení výplat vysokých státních funkcionářů ale nezůstaly bez protihodnoty. František Imrecze začal dostávat „požadavky od vedení Smeru-SD“. Ty pak jako úkoly zadával svým podřízeným, kteří také patřili do skupiny „našich lidí“.

Prezident v nesnázích

Ředitel Imrecze před parlamentními volbami takto zadal úkol na celkovou rešerši k osobě prezidenta Andreje Kisky. Ten se stal slovenským prezidentem v roce 2014 poté, co ve druhém kole porazil protikandidáta Roberta Fica. Rešerše spočívala v komplexní analýze dat ze všech informačních systémů, jež měla Finanční správa ke Kiskovi k dispozici. Mimo jiné zahrnovala všechny daňové kontroly provedené v Kiskových podnikatelských společnostech a daňová přiznání doplněná o připomínky z policejní databáze. 

Získané informace, které v té době Finanční správa shromáždila, patřily sice k těm nejpodrobnějším, jaké bylo možné na úrovni státu obdržet, z dokumentů ale nevyplývalo žádné podezření z daňových deliktů. 

Tehdejší premiér Fico tyto informace přesto použil v předvolební debatě. Přístup k daňovému tajemství tenkrát však nemělo ani ministerstvo financí a kontrolní hlášení („KV“) jako takové bylo zcela v režimu utajení. Poskytování těchto informací politicky aktivním osobám bylo proto jednoznačně nezákonné. 

Podle výpovědí spolupracujících obviněných zamýšlel Robert Fico zveřejňováním informací o Kiskově firmě dosáhnout dvou věcí. Primárně chtěl ukázat, že Andrej Kiska se nestal prezidentem v souladu se zákonem, protože nebyl bezúhonný. A za druhé plánoval rozjet mediální kampaň o tom, že je Kiska daňový podvodník. 

Spolupráce se médii 

Aby očerňující informace o údajných daňových deliktech tehdejšího prezidenta nezapadly, bylo potřeba je dostat do médií. O to se měl postarat podnikatel Norbert Bödör. Ten zhruba v polovině září 2017 oslovil Tomáše Rajeckého, člověka z takzvaných mafiánských seznamů, tedy ze skupiny lidí označených slovenskou policií za členy organizovaného zločinu. Bödör Rajeckému nastínil, že disponuje dokumenty, které prokazují trestnou daňovou činnost tehdejšího prezidenta. Poté ho požádal, zda by mohl zařídit, aby tyto citlivé informace byly médiím poskytnuty anonymně. 

Rajecký se Bödöra zeptal, jestli ví, co tím spustí. Byl totiž přesvědčený, že policie bude kontrolovat IP adresy a prezident Slovenské republiky bude chtít zjistit, odkud se takové informace vzaly. Bödör ho však ujistil, že policejní prezident Tibor Gašpar a ministr vnitra Robert Kaliňák o tom vědí, protože obsah dokumentů znají. A kdyby se náhodou vyskytl nějaký problém, zařídí, aby případ dostal policista, který žádné inkriminující údaje nenajde. 

Druhý den přišel Norbert Bödör za Tomášem Rajeckým již s dokumenty v ruce a s přesným chronologickým plánem, co, kdy a komu poslat. Rajecký společně s důvěryhodným IT expertem vytvořil anonymní e-mailové adresy, z nichž odeslal nejen průvodní text, ale i daňové dokumenty. Ty pak rozeslal do největších slovenských médií. Aby celá akce nebyla nápadná, Rajecký měl ten samý e-mail poslat i na policejní prezidium přímo Tiboru Gašparovi.

Přečtěte si

S diskreditací prezidenta Kisky měl pomáhat i Kočnerův kamarád

Dokumenty obsahovaly výsledky analýzy daňových kontrol a s nimi související trestní oznámení. Bödör totiž po Rajeckém chtěl, aby na prezidenta Kisku podal trestní oznámení. Tím pádem by se kauzou musela zabývat Generální prokuratura a Kriminální úřad finanční správy, kde byli další činovníci ze skupiny „našich lidí“.

Prezidentu Kiskovi bylo jasné, že tak citlivé informace musely uniknout z ministerstva financí, proto si na „kobereček“ předvolal ministra financí Kažimíra a vyptával se, jak se to mohlo stát. 

Daňová kauza prezidenta Kisky se táhla až do ledna 2019, kdy se Robert Fico rozhodl kandidovat na pozici předsedy Ústavního soudu. Bývalý prezident Andrej Kiska později vypověděl, že za ním tenkrát Fico přišel řešit volbu hlavy Ústavního soudu a nabízel mu, že pokud ho do funkce jmenuje, veškerá vyšetřování ohledně krácení daní skončí. Kiska nakonec Roberta Fica za ústavního soudce nejmenoval. O pár týdnů později bylo na Kiskovu firmu KTAG podáno trestní oznámení. 

Matovičovy daně 

Kromě prezidenta Kisky měl Fico nelegálně získané informace používat i vůči svému politickému oponentovi Igoru Matovičovi, tehdy ještě opozičnímu poslanci, jenž před volbami často kritizoval způsoby a metody vládnutí strany Smer-SD. Terčem jeho kritiky bývalo rozkrádání veřejných financí přes státní zakázky. 

Strana Smer ovládala nejen ministerstvo vnitra a financí, zásadní vliv měla i na ministerstvo životního prostředí, hospodářství a dopravy, pod které spadaly velké státní zakázky, z nichž profitovali zejména oligarchové blízcí Smeru – především Norbert Bödör nebo Jozef Brhel. Ti pak prostřednictvím schránkových firem v daňových rájích měli zpětně financovat Smer a jeho hlavní představitele. 

Policie, kterou tehdy vedl další člověk ze skupiny „našich lidí“ Tibor Gašpar, zajišťovala, aby se žádná z těchto nezákonností nevyšetřila. 

Vedení Smeru se přesto začalo obávat, že rázná vystoupení Igora Matoviče by mohla straně uškodit ve volbách, a proto se rozhodli Matoviče zdiskreditovat skrze jeho podnikání. 

Stejně jako v případě prezidenta Kisky zadal Imrecze analýzu účetnictví Matovičovy firmy RegionPRESS. 

Výsledkem ale bylo zjištění, že v trestněprávní rovině není důvod v šetření pokračovat, protože skutek už byl promlčený. 

Ministr vnitra ovlivňuje vlastní trestní řízení

Příkazy ale nepřicházely pouze od Roberta Fica. Postavení ministra vnitra měl zneužívat i Robert Kaliňák. Během roku 2016 obdržela Finanční policie NAKA trestní oznámení pro podezření z trestného činu legalizace příjmů z trestné činnosti a korupce. Zločinu se měl dopustit samotný ministr vnitra Robert Kaliňák, jenž měl nakoupit akcie a podíly ve firmě daňového podvodníka Ladislava Bašternáka. 

O vyšetřování se ihned začal zajímal tehdejší policejní prezident Tibor Gašpar s odůvodněním, že přece jde o ministra vnitra, a nařídil vyšetřovateli, že toto řízení bude dozorovat on sám. 

Kauzu přitom dozoroval prokurátor Vasiľ Špirko z Úřadu speciální prokuratury, který však zdůraznil, že v dané věci by mělo být zahájeno trestní stíhání. Vyšetřovatel poté informoval Tibora Gašpara o úmyslech prokuratury. Policejní prezident si stál za tím, že trestní řízení musí být odmítnuto. 

František Imrecze, Daniel Čech i Ľudovít Makó se dnes ve svých výpovědích shodují, že Finanční správa i Policejní sbor byly zataženy do politického boje a zneužity pro osobní politické cíle konkrétních politiků, včetně tehdejšího premiéra a předsedy strany Smer-SD Roberta Fica. Tato míra propojení důležitých státních institucí a vrcholných představitelů Smeru představovala zavedený systém řízení státu, který byl v té době standardem a jako takový byl soustředěn v rukou premiéra a jemu blízkých osob v podobě některých ministrů a oligarchů působících v pozadí strany. Jednalo se zejména o Jozefa Brhela staršího, Miroslava Výboha a Norberta Bödöra. Premiér Fico od „svých lidí“ ve vysokých funkcích vyžadoval loajálnost. Pokud chtěli funkce zastávat, museli být součástí systému a plnit zadané příkazy. 

Přečtěte si

Úlovek z lovecké chaty

V závěru více než stostránkového usnesení se vyšetřovatel detailně zabývá i komunikacemi Mariana Kočnera s Norbertem Bödörem přes aplikaci Threema. Zprávy z aplikace už byly použité v jiných soudních jednáních a soud je uznal za legálně získaný důkaz. Vyšetřovatel jednotlivé zprávy vysvětluje a naznačuje, že Kočner o konkrétních krocích zločinecké skupiny také věděl, případně jim při uskutečňování některých záležitostí vypomáhal, nebo alespoň svoji pomoc nabízel. Kočner ale nevystupuje jako člen organizované skupiny, vyšetřovatel spíš poukazuje na jeho vztah s Bödörem a jednotlivé zločiny dává do časového kontextu.

Autorky textu: Eva Kubániová, Pavla Holcová
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

Tento text vznikl díky podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podporujte naši práci.

The post Kauza Soumrak: Parlament neschválil vydání Fica do vazby appeared first on investigace.cz.

Spoluvykonavatel vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové se před Specializovaným soudem v Pezinku nečekaně přiznal k objednávce dalších tří vražd, k jejichž spáchání měl dát pokyn Marian Kočner. Posledně jmenovaný i jeho zprostředkovatelka Alena Zsuzsová se k obžalobě odmítli vyjádřit. Soud rovněž vyloučil Zlatu Kušnírovou ze zbytku procesu, neboť objednávka na vraždu její dcery nebyla nikdy zadána. 

Ve čtvrtek se opět otevřel soud v případu vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Po té, co se loňského června slovenský Nejvyšší soud neztotožnil s osvobozujícím rozsudkem pro obviněné Mariana Kočnera a Alena Zsuzsovou, případ vrátil Specializovanému soudu v Pezinku. Prokurátor ale objednávku vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové spojil s přípravou vražd dalších tří lidí – Maroše Žilinky, Petra Šufliarskeho a Daniele Lipšice, které Kočner rovněž požadoval. Soudní proces začal na konci února, kvůli námitkám vůči zaujatosti předchozí soudkyně Pamely Záleské tehdy trval pouze pár desítek minut.

Nové rokování v Pezinku tak bylo zahájeno až na Zelený čtvrtek, a to čtením obžalob pěti obviněných – Mariana Kočnera, Aleny Zsuzsové, Tomáše Szabóa, Darka Dragiče a Dušana Kracinu. Poškozenými jsou prokurátoři Maroš Žilinka, Peter Šufliarsky a Daniel Lipšic, a také rodiny Kuciakových a Kušnírových. Z případu byla vyloučena matka zavražděné Martiny, Zlata Kušnírové, jelikož pachatele tohoto činu tribunál již odsoudil a nyní se zabývá pouze objednavatelem. Podle soudu nebyla objednávka vraždy Martiny Kušnírové nikdy zadána.

Kvůli námitkám ze strany obhajoby se změnil i soudní senát. Nadále mu bude předsedat Ružena Sabová, která byla předsedkyní i při projednávání vraždy Kuciaka a Kušnírové. Přísedícími soudci jsou Rastislav Stieranka a Jozef Pikna. Změnili se i prokurátoři. Stát bude nově zastupovat Matúš Harkabus a Daniel Mikuláš.

Szabó překvapil 

Po přečtení obžaloby se zcela nečekaně k vině přiznal Tomáš Szabó. Ten je už pravomocně odsouzen za vraždu Kuciaka a Kušnírové na 25 let. Jelikož se měl podle prokuratury aktivně podílet na dalších třech vraždách, hrozilo mu doživotí. 

Prokurátor Matúš Harkabus novinářům během přestávky řekl, že Szabóovo přiznání nečekali, protože v přípravném řízení tomu nic nenasvědčovalo a odmítl vypovídat. Szabó se sice přiznal, ale využil právo nevypovídat. Jeho advokátka Iveta Kochanská podle aktuality.sk potvrdila, že spolupráci s vyšetřovateli ještě zvažují.

Další obvinění po přečtení obžaloby odmítli jak obvinění, tak i možnost vypovídat. Všichni kromě Szabóa potvrdili, že se budou vyjadřovat pouze k jednotlivým důkazům, ne k celé obžalobě. 

Kdo jsou zbylí obvinění?

Kromě Mariana Kočnera, jenž měl být posledním článkem a tedy objednatelem vražd, a Aleny Zsuzsové, která měla vraždy zpostředkovat, prokurátoři obvinili Tomáše Szabóa, Darka Dragiće a Dušana Kracinu.

Srb Dragić měl být na obhlídce města, kde bydlel tehdejší prokurátor Maroš Žilinka s rodinou. Dragić popřel, že Žilinku zná a na místech, o nichž se mluví v obžalobě, prý nikdy nebyl. 

Obžalovaný Kracina sice připustil, že od Zoltána Andruskóa občas přijal několik set eur, zároveň však prohlásil, že pro něj nechtěl nic dělat. Jednou si měl vzít přes 10 tisíc eur, údajně ale dostal strach a peníze vrátil, protože s vraždou nechtěl mít nic společného. Kracina měl také informace, že objednávka vraždy prokurátora Žilinky přišla od Kočnera prostřednictvím Zsuzsové.

Z obžaloby vyplývá, že likvidace Daniela Lipšice měla stát 200 tisíc eur a Petra Šufliarského 130 tisíc eur. Nikdo z poškozených, včetně rodičů Jána a Martiny, se čtvrtečního soudního jednání nezúčastnil.

Další jednání je naplánováno na 3. května 2022, soud bude vyslýchat poškozené, tedy státního zástupce Žilinku, Lipšice, Šufliarského a Andruskóa. Na konci dnešního jednání Specializovaný trestní soud ještě rozhodoval o žádosti Dušana Kraciny o propuštění z vazby, kterou zamítl.

The post Szabó se překvapivě přiznal k dalším třem vraždám appeared first on investigace.cz.

Film o vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové bude mít prvního května světovou premiéru na kanadském festivalu dokumentárních filmů The Hot Docs Festival. Za vraždu, která otřásla Slovenskem a nastartovala důležité změny v politice, justici i ve vedení policie, byli zatím odsouzeni tři lidé, což se momentálně stále netýká objednatele tohoto brutálního činu. Film „The Killing of a Journalist“ vznikl pod taktovkou OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project) a díky produkční společnosti Final Cut for Real.

Dokument „The Killing of a Journalist“ se na mezinárodním festivalu v Torontu bude poprvé promítat 1. května, znovu pak 5. května, tedy v den, kdy před čtyřmi roky měli mít zavraždění snoubenci svatbu. Mimo samotný příběh vraždy Jána Kuciaka a jeho snoubenky snímek reflektuje i dopad tohoto činu na slovenskou společnost.

„Velice mě těší, že se tento dokument dostal až tak daleko. Zejména proto, že bude promítán 5. května, na výročí jejich nedožité svatby. To je pro mě obrovské ocenění. Celý svět uvidí, co se jim stalo, kdy se jim to stalo a kdo jim to vlastně udělal,“ komentuje premiéru dokumentu o své dceři a nastávajícím zeťovi Zlata Kušnírová.

Dokument režíroval Matt Sarnecki z OCCRP, nadnárodní novinářské organizace, jejíž součástí je i investigace.cz. „Film vznikl jako odkaz Jána a Martiny, dvou mladých lidí, kteří se svou prací snažili budovat lepší a spravedlivější Slovensko,“ vysvětluje Sarnecki. „Zároveň vznikl i proto, že celý příběh má také temnou a hlubší zápletku, je to šokující výpověď o ohromné korupci, jejíž funkčnost se do té doby nepodařilo nikomu popsat. Je to ale také výpověď o síle investigativní novinařiny.“

„Věřím, že film na lidi zapůsobí a připomene jim, jaká tragédie se stala,“ komentoval otec zavražděného Jozef Kuciak.

Jednou z hlavních postav dokumentu je ředitelka a zakladatelka investigace.cz Pavla Holcová, která s Jánem Kuciakem dlouhodobě spolupracovala například na odhalování vlivu italské mafie na Slovensku. „Dokument by nemohl vzniknout bez projektu ‚Kočnerova knižnica‘, kdy se redakce největších slovenských médií spojily nad 56 terabyty dat z policejního vyšetřování vraždy Jána a Martiny. Našim slovenským kolegům i všem lidem, kteří po vraždě vyšli do ulic a požadovali nezávislé objasnění vraždy, patří obrovský dík,“ reaguje Holcová.

„Ján svou prací odhaloval propojení politiky a organizovaného zločinu, což je to nejnebezpečnější, co může novinář dělat,“ uvedli v oficiálním vyjádření zakladatelé OCCRP Drew Sullivan a Paul Radu. „Matt natočil hluboký film, jenž ukazuje tragickou ztrátu nadaného novináře, ale také to, jak tato ztráta přerostla v odpor občanské společnosti, která demokratickými prostředky svrhla pokřivenou vládu. Zároveň je to další důkaz kréda OCCRP: Můžete zabít novináře, ale ne jeho práci.“ 

Na dokumentu se podílela producentka Signe Byrge Sørensen z dánské společnosti Final Cut for Real, jež byla pětkrát nominována na Oscara a čtyřikrát vyhrála prestižní americký filmový festival Sundance.

Kanadský mezinárodní festival dokumentárních filmů The Hot Docs je největší severoamerický festival zaměřený na tento typ filmové produkce, pravidelně se tam představuje více než 200 špičkových filmů z celého světa. Evropská premiéra „The Killing of a Journalist“ zatím oznámena nebyla.

The post Dokument o Jánu Kuciakovi a Martině Kušnírové bude mít premiéru v Torontu appeared first on investigace.cz.

Prokurátor Karim Khan na konci února zahájil hlavní vyšetřování situace na Ukrajině proti potenciálním ruským a běloruským aktérům za údajné válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Soudní proces před Mezinárodním trestním soudem (MTS) v Haagu je komplikovaný a může trvat léta. Do sbírání důkazů se však v prvotní fázi mohou zapojit i civilisté, protože neziskovka eyeWitness v úterý spustila ukrajinskou verzi speciální aplikace pro sběr důkazů o ruských válečných zločinech. Videa a fotografie pořízené přes tuto aplikaci se tak mohou stát relevantními fakty před soudem v Haagu.

Jak vypadá proces před Mezinárodním trestním soudem

Takový proces je poměrně dlouhý a dělí se na několik fází. Nejdříve začíná předběžné vyšetřování, žádost prokurátora pak musí schválit soudní senát, poté prokurátor napíše obžalobu, teprve potom začne hlavní líčení.

Aby se případ vůbec dostal před MTS, prokurátor nejprve otevře takzvané předběžné vyšetřování. To má za úkol zjistit, zda důkazy, které mohou být v budoucnu soudu předloženy, splňují kritéria, aby je soud mohl přijmout, zabývat se jimi, a později mohlo být zahájeno hlavní vyšetřování. V tomto stadiu tedy prokurátor vyhodnocuje, zda získané informace vůbec spadají pod jurisdikci Mezinárodního trestního soudu, jmenovitě se musí jednat o zločiny genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny nebo zločin agrese.

Předběžné vyšetřování může být iniciováno kromě prokurátorem i na základě podání žádosti od individuálních skupin, neziskovek nebo států, jež uznávají jurisdikci Mezinárodního trestního soudu.

Pokud prokurátor vyhodnotí v předběžného fázi vyšetřování, že tyto informace jsou oprávněné, a chce, aby samotný proces postoupil dále, musí nejdříve požádat o schválení soudní senát. Pokud soudní senát žádosti vyhoví, prokurátor vznese obžalobu vůči individuálním osobám, například vůči hlavním velitelům ruských ozbrojených sil, až poté se rozběhne hlavní vyšetřování.

Žádost na prošetření před Mezinárodním trestním soudem podala Ukrajina již 25. dubna 2014 s odvoláním na zločiny, které se tehdy staly během demonstrací na kyjevském Majdanu. Ke své žádosti později připojila podobnou deklaraci ohledně anexe Krymu. Toto předběžné vyšetřování trvalo šest let a bylo uzavřeno až v prosinci 2020 s tím, že prokurátor mohl podat obžalobu, neboť zmíněné šetření dospělo k závěru, že spáchané zločiny jsou relevantní a spadají pod jurisdikci MTS.

K existující žádosti se přidalo dalších 39 států, které požádaly soud, aby se věnoval i momentálnímu vojenskému konfliktu. První zemí, která soud vyzvala, aby se nejbližším okruhem mocných kolem Putina soud zabýval i Lukašenkem, byla Litva.

Jak ruští oligarchové perou peníze v ČR

Prokurátor Karim Khan se na konci února letošního roku rozhodl, že zahájí hlavní vyšetřování. Soud by se tak měl zaměřit nejen na zločiny spáchané během demonstrací na Majdanu, ale i na současnou situaci na Ukrajině, nebude se však zabývat samotnou agresí ze strany Ruska.

„Aby se soud mohl zabývat zločinem agrese, musí být obě strany sporu členy Římského statutu a musely by podepsat kampalské změny o zločinu agrese. Rusko ani Ukrajina nesplňují ani jednu z těchto podmínek, proto se MTS nemůže agresí zabývat. MTS tedy nemůže soudit země, které kampalské změny nepodepsaly. Zasáhnout by případně mohla Bezpečnostní rada OSN, což se prakticky nestane, protože Rusko v ní má právo veta,“ vysvětluje Zuzana Drexlerová, analytička v oblasti mezinárodního trestního práva v Haagu. 

MTS se tak bude zabývat zločiny proti lidskosti a válečnými zločiny.

„Prozatím nic nenaznačuje, že by se ruská strana dopustila zločinu genocidy. Je těžké říct, jakým směrem se bude konflikt ubírat. Jsme teprve na začátku. Putin nicméně ve svém projevu zmínil, že ukrajinský lid neexistuje,“ upřesňuje Drexlerová.

Časové limity, jak dlouho mají jednotlivé fáze soudního procesu trvat, nejsou stanoveny. Vše závisí na okolnostech, jak závažné zločiny bude soud posuzovat a v jakém časovém horizontu.

„Situace na Ukrajině je nová, neboť Mezinárodní trestní soud ji bude projednávat v průběhu konfliktu, tedy hned na začátku války. Proto odhaduji, že hlavní vyšetřování bude trvat kratší dobu než obvykle, ale stejně se bavíme řádově o letech,“ dodává analytička Drexlerová.

Kdo sbírá důkazy

Předtím než se proces dostane do stadia hlavního líčení, probíhá předběžné jednání, kdy se soud zabývá důkazy, což může trvat i několik let. V této fázi sbírá důkazy pouze prokurátor. V okamžiku podání obžaloby začne se sběrem důkazů i obhajoba, která má také vlastní vyšetřovatele.

Činnost prokuratury i obhajoby je hrazena z příspěvků členských států, včetně České republiky, a z dobrovolných příspěvků. Většina rozpočtu MTS ale pochází ze státních pokladen. Tým žalobců má průměrně okolo dvaceti lidí, tým obhajoby kolem deseti.

Mezinárodní trestní soud nevytváří žádné precedenty a neexistuje ani přesný sazebník možných trestů. Trest odnětí svobody má pouze horní hranici a tou je doživotí. Nicméně ze soudní praxe MTS to není více než 30 let.

„Nejvyšší možný trest je třicet let odnětí svobody, a to v případu těch nejhorších zločinů. To by mohlo hrozit Putinovi nebo Lukašenkovi. Všechno závisí na tom, co soud přesně vyhodnotí jako válečný zločin nebo zločin proti lidskosti,“ upřesňuje Zuzana Drexlerová.

Za příklady takových zločinů se považuje zamínování oblastí, omezování přístupu k vodě a elektřině, útok na jadernou elektrárnu, úmyslné zabíjení, násilný přesun obyvatelstva, mučení, útoky na civilisty, školy, nemocnice, porodnice nebo vraždění zajatců.

Počet let odnětí svobody závisí na závažnosti jednotlivých zločinů, například zda se jedná o bombardování jedné budovy, nebo byl vydán rozkaz na bombardování celého města, kolik civilistů zemřelo, zda obžalovaní konali pod tlakem nebo jestli existují polehčující okolnosti. Za ty se může považovat tvrzení generála, že nevěděl, co jede na Ukrajinu dělat. Útoky na porodnice nebo nemocnice jsou dostatečně závažné, aby souzení byli nakonec odsouzeni k vyšším trestům.

„Obhájci mohou odmítnout zastupování Ruska. Osobně bych se nehlásila do případů, kde jsou válečné zločiny očividné. Stojím si ale za tím, aby měl každý obžalovaný právo na obhajobu, i když si sama z etického hlediska neumím představit, že bych hájila jednoho z hlavních generálů ruských ozbrojených síl. V takových případech obhajoba vychází hlavně z procesního práva a omezuje se na to, zda důkazy byly získané legálně,“ řekla pro investigace.cz analytička na mezinárodní trestní právo v Haagu.

Důkazy o válečných zločinech sbírají civilisté

Do sbírání a předkládání důkazů se mohou zapojit i neziskovky, jednotlivci nebo státy. Jedná se pouze o fázi předběžného vyšetřování a nasbírané informace poslouží prokurátorovi jako podpůrný materiál. 

V tomto směru je příkladem neziskovka eyeWitness, která vyvinula speciální aplikaci na sběr audiovizuálních materiálů, jež by měly obstát před soudem jako důkazní materiál. Svědek válečného zločinu tak může prostřednictvím speciálně zabezpečené aplikace pořídit fotku nebo video.

„Aplikace je navržena velmi jednoduše, na naši stránce jsme popsali krok za krokem, jak si aplikaci stáhnout, pořídit fotografii nebo video a materiál pak nahrát na server. Aplikace nic jiného nedělá. Pokud uživatel chce, může přidat poznámky, ale není to nezbytné,“ popisuje pro investigace.cz ředitelka eyeWitness Wendy Betts.

Jak aplikace funguje

Aplikace je založena na třech pilířích: shromažďuje data o čase a místě, kde byl záznam pořízen, poté pořízený záběr zašifruje, aby s údaji nemohl nikdo manipulovat, a záznamu přidělí speciální alfanumerický kód. Pokud by někdo chtěl s fotografií nebo videem manipulovat, unikátní kód by se změnil.

Audiovizuální záznamy nemohou být pořízeny klasickým fotoaparátem a pak nahrány do aplikace. Každý záběr musí být vytvořený přes fotoaparát aplikace eyeWitness. Zašifrovaný snímek následně putuje do serverů organizace eyeWitness, kde server potvrdí, že tento záběr byl skutečně pořízený přes zmíněnou aplikaci.

Původní obrázek je uložený na neveřejném serveru, který slouží jako úložiště důkazů, a pracovníci eyeWitness si udělají jeho pracovní kopii. K fotografii nebo videu přiřadí štítky a daný záběr katalogizují. K fotografii rovněž přiloží popis, co se na obrázku děje, aby tak zjednodušili vyhledávání.

Aby se uživatel cítil ještě více nenápadný, aplikace má možnost zvolit si design připomínající běžný fotoaparát. Nelze tedy poznat, že jde o aplikaci eyeWitness. Aplikace má i pohotovostní tlačítko pro případ, že se uživatel obává zabavení mobilu, pak můžu tímto tlačítkem celou aplikaci okamžitě vymazat.

Důkazy před soudem

Aby bylo možné dané záznamy dále využívat jako důkazy v trestním jednání, musí každý z nich splňovat dva aspekty – být relevantní a důvěryhodný. Aplikace pomáhá uživatelům, aby jejich záběry byly vyhodnoceny jako důvěryhodné. Relevantnost záběrů je v rukách samotných uživatelů. V okamžiku, kdy chce sběratel důkazů například zaznamenat, že nějaký dům byl bombardován – lidská obydlí jsou pod ochranou mezinárodního práva –, pouze jedno video není dostačující, aby přesvědčilo soud o válečném zločinu. Relevantnost důkazu se posuzuje v kontextu jiných důkazů. EyeWitness ale vytvořili manuál, jak promýšlet záběry před jejich pořízením a zvýšit tak pravděpodobnost, že pro soud budou relevantní.

Aplikace funguje již od roku 2015 a momentálně je v databázi eyeWitness více než 15 000 záběrů z celého světa. V úterý 8. března neziskovka eyeWitness představila i ukrajinskou verzi, protože v posledních týdnech se zvýšil zájem o aplikaci v souvislosti právě s Ukrajinou.

Pokud si uživatel nepřeje, aby jeho totožnost byla odhalena, sbírá aplikace data anonymně. Někteří si vytvoří krycí jméno, jiní používají vlastní jméno.

„K vytvoření aplikace nás přivedla myšlenka sběru informací, které by byly v souladu se standardy soudního řízení. Aplikaci jsme navrhli na základě konzultací s právníky a vytvořili jsme způsob, jak jednoduše ověřit pravdivost záběrů. Kromě toho jsme výrazně posílili bezpečnost nejen samotné aplikace, ale i jejího uživatele. Záběry se totiž neobjeví v standarní galerii telefonu uživatele, ten si může zvolit heslo do galerie aplikace. Jestliže uživatel zadá nesprávné heslo, otevře se standardní galerie telefonu. To znamená, že na telefonu se neobjeví varování „nesprávné heslo“, což v případě tak citlivých fotografií zvyšuje bezpečnost, například když uživatelé přecházejí přes hranice. To je naša přidaná hodnota.“ vysvětluje ředitelka eyeWitness Wendy Betts.

Edit: 15.03.2022 13:24 V perexu bylo chybně uvedeno Rusko místo ruských a běloruských aktérů. Za chybu se omlouváme.

The post Rusové před soudním tribunálem appeared first on investigace.cz.

Čtyři roky po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové se soudní proces s obžalovanými z její objednávky ocitl znovu na začátku. Specializovaný soud v září 2020 zprostil Mariana Kočnera a Alenu Zsuzsovou viny, Nejvyšší soud ale nesouhlasil a loni v červnu případ vrátil k novému projednání. Ztotožnil se pouze s odsuzujícím rozsudkem pro vykonavatele vraždy Tomáše Szabóa, který si už odpykává trest 25 let. Proces začal v poslední únorový den na Specializovaném trestním soudě v Pezinku a rozšířil se také o vraždy tří prokurátorů, které si rovněž měli objednat Marian Kočner a Alena Zsuzsová. Oba se prvního dne zúčastnili osobně v modrých vězeňských uniformách, protože jsou pravomocně odsouzení v jiných případech.

Prvním poškozeným je dnešní generální prokurátor Maroš Žilinka. Žilinkovu vraždu i zabití jeho dětí měl Kočner plánovat jako první už na podzim roku 2017, tedy ještě před vraždou Jána Kuciaka. Žilinka tehdy ještě jako prokurátor Speciální prokuratury, kde vedl úsek ekonomické kriminality, dozoroval Kočnerovu kauzu Technopol a rozhodl o jeho trestním stíhání.

Druhou Kočnerovou obětí měl být současný speciální prokurátor Daniel Lipšic. Ještě v době, kdy působil jako advokát, měl Lipšic s Kočnerem dlouhodobý veřejný konflikt. 

Přečtěte si

Prokurátor Lipšic: Vražda Jána a Martiny zahájila očistný proces

Objednávky likvidace Žilinky i Lipšice měly přijít ještě před vraždou Jána Kuciaka. Po vraždě měl Kočner dávat instrukce k přípravě vraždy třetího prokurátora, a to přímo z vazby, kam ho zavřeli v červnu 2018 v kauze padělání směnek. Třetí obětí měl být Peter Šufliarsky, který si s Kočnerem vyměnil přes aplikaci Threema přes čtyři sta zpráv. Tehdy byl náměstkem generálního prokurátora a svůj vztah s Kočnerem tajil. 

Prvního dne procesu před Specializovaným soudem se ze tří potenciálních obětí zúčastnil pouze Peter Šufliarsky. O své komunikaci s Kočnerem tu mluvil jako o „profesní chybě“. Daniel Lipšic a Maroš Žilinka se z jednání omluvili.

Kdo je propojil

Plány prokurátorům popsal svědek Zoltán Andruskó. Ten za zprostředkování vraždy Kuciaka dostal 15 let vězení. Za plánovanou likvidaci prokurátora Žilinky měl Andruskó slíbeno sedmdesát tisíc eur (1,7 milionu korun). Andruskó dále zadal objednávku dalšímu obžalovanému Dušanu Kracinovi. Ten ale na policii vypověděl, že ve skutečnosti nic neplánoval a Andruskóovi lhal, jen aby z něj vylákal peníze. Samotnou vraždu měl vykonat podle dalšího svědka Iľji Weisse Srb Darko Dragić, který už si podle Weisse v Žilinkově místě bydliště hledal auto a bezpečný úkryt. Vražda byla detailně naplánovaná, ale těsně před jejím vykonáním Andruskó rozkaz odvolal, protože se domníval, že ho odposlouchává policie.

Změna soudního senátu

Změny před novým projednáváním na Specializovaném soudu nastaly na úrovni státních zástupců i členů soudního senátu. Případ má dva nové prokurátory – Matúše Harkabuse a Daniela Mikuláše. 

Původní soudní trio, které rozhodlo o nevině Kočnera a Zsuzsové, tvořili soudci Rastislav Stieranka, Ivan Matel a předsedkyně soudního senátu Ružena Sabová. Soudce Matel je v dlouhodobé pracovní neschopnosti a byl nahrazen soudkyní Pamelou Záleskou. Jelikož má tribunál nové složení, celý případ, jehož spis má víc než 30 000 stran, se bude projednávat od začátku. Ružena Sabová nadále zůstává v pozici předsedkyně senátu. 

Sabová v úvodu prvního dne jednání zopakovala, co se v případu vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové stalo, a věnovala se také rozsudku Nejvyššího soudu z loňského června, který přikázal jejímu Specializovanému soudu vykonat řadu důkazu.

Přečtěte si

Jak se změnilo Slovensko čtyři roky po vraždě

Kočnerův obhájce Marek Para poté rozhodnutí Nejvyššího soudu komentoval jako nezákonné, nicméně dodal, že ho musí respektovat. Zmínil například komunikaci v aplikaci Threema, kterou Nejvyšší soud požadoval interpretovat i významově. Para je přesvědčený, že zprávy vyznívají ve prospěch jeho klienta, ale žalobci k těmto zprávám přiřazují takový význam, jaký jim vyhovuje. 

Kočner stejně jako Zsuzsová nesouhlasili s novou členkou senátu Záleskou a namítli její zaujatost. Záleská totiž rozhodovala jako soudkyně o dohodě na vině a trestu klíčového svědka Andruskóa, který se přiznal, že objednávku Kuciakovy vraždy přijal od Zsuzsové. 

Senát po dlouhé poradě nakonec rozhodl, že soudkyně Záleská nebude vyloučena, protože soudce v případě dohody o vině a trestu rozhoduje pouze o přiměřenosti trestu a o tom, jestli obviněný odpověděl na všechny otázky ano, čili zda formálně uznal svou vinu. Soud schválil Andruskóovu dohodu o vině a trestu bez dokazování dle běžné praxe. 

Předsedkyně senátu Sabová upozornila, že soudkyně Záleská vystupovala v případu objednávky vražd prokurátorů již na podzim a žádné námitky ze strany obžalovaných vzneseny nebyly.

Obhájci Kočnera a Zsuzsové však proti tomuto rozhodnutí podali na místě stížnost. Proto se předsedkyně senátu Sabová rozhodla projednávání přerušit. O stížnosti bude rozhodovat Nejvyšší soud. Další projednávání je naplánované na konec března.

Roman Kvasnica, právní zástupce Zlaty Kušnírové, ale považuje za nejdůležitější rozhodnutí, o kterém senát Specializovaného trestního soudu bude teprve jednat: „Bude se rozhodovat o tom, jestli má Zlata Kušnírová, matka zavražděné Martiny, mít i nadále práva poškozené v kauze objednavatelů vraždy Mariana Kočnera a Aleny Zsuzsové i poté, co už trestní řízení s vrahy bylo ukončeno.“ Z právního pohledu jde totiž o to, že obviněný Kočner si vraždu Martiny Kušnírové nikdy neobjednal. Je tedy čistě na soudním senátu Ruženy Szabové, jestli tato práva Zlatě Kušnírové ponechá.

The post Soud v případě vraždy Kuciaka a Kušnírové opět začal appeared first on investigace.cz.

Zlatu Kušnírovou jsme navštívily v jejím domě v Gregorovcích na východě Slovenska, což je z Bratislavy šest hodin vlakem a další půlhodinu autobusem. Po dvoře pobíhaly slepice a kočky, mezi nimi si hrály děti v gumákách. Dvě z jsou vnoučata a dvě malé Romky, které Zlata vychovává jako profesionální pěstounka. V předsíni jejího domu je malý stolek se svíčkami a s několika fotografiemi. „Janko! Maťa!“ ukazují na ně střídavě všechny děti. Zlata nám uvařila pekelně silnou kávu a v obýváku vyprávěla o svém životě, o tom, jak korupce nedovolila Martině stát se policistkou a zda se lze vyrovnat s vraždou dcery a budoucího zetě. Když se s námi loučila, do ruky nám strčila balíčky: „A tady mám pro vás nachystaný vajíčka! To si vezměte do Prahy!“

Jak by ses popsala?

Jsem impulzivní, až příliš prostořeká. Někdy bych měla víc přemýšlet než mluvit, ale pro spravedlnost bych udělala všechno. 

A co tvé dětství, jaké bylo? 

Byla jsem jedináček, rodičům jsem se narodila až po třinácti letech jejich společného života. Nikdy jsem si ale nepřipadala sama, měla jsem spoustu kamarádů, navíc jsme měli rozvětvenou rodinu, takže jsem vyrůstala s bratranci a sestřenicemi. Proto mně nikdy nijak nepřišlo, že jsem jedináček. 

Vyrůstala jsi v Gregorovicích? 

Ano, v tomto domě. 

Měli jste zvířata, hospodářství? 

Co si pamatuju, tak jsme vždycky měli nějaká zvířata. 

S tím je spojeno i dost práce, ne? 

Když jsem byla ještě malá, jednou maminka nedorazila domů a musela jsem se o celé hospodářství postarat. Byla jsem teprve ve druhé třídě a už jsem věděla, jak se dojí kráva.

Kam jsi chodila do školy?

Od první do čtvrté třídy tady, v Gregorovicích, potom do Terně. Střední školu, stavební průmyslovku, jsem studovala v Prešově. Dokud jsem se nevdala a nepřišly děti, dělala jsem projektantku. Po mateřské s Martinkou jsem šla pracovat na poštu, kde jsem vydržela 17 let.

Co dělal manžel?

Většinou byl na neschopence. Se zdravím začal mít problémy hned po svatbě. Už tenkrát jsme neměli moc peněz, protože víc marodil než chodil do práce. Trochu jsme to kompenzovali tím hospodářstvím. Byl přitom velmi pracovitý, snažil se pomáhat co nejvíc. 

Nakonec ale zemřel… 

Ano, 17. února to bylo 17 let. Měl trombózu.

Takže jsi na všechno zůstala sama. 

Moje maminka žila ještě tři roky po jeho smrti, hodně mi pomohla, i finančně. Byla už sice stará a nemocná, ale dělala, co se dalo. 

Jak jsi to zvládala s dvěma malými dětmi? 

Bylo to velice těžké a náročné. Když muž zemřel, nesla jsem to velmi těžce. Martinka mi tenkrát pomohla se s tím vypořádat, řekla mi, že by tatínek určitě nechtěl, abych se trápila. Bylo těžké vyjít s penězi, naštěstí jsem měla oporu ve své matce. Věděla jsem, že když děti nebudou mít na autobus, ona vždycky pomůže. Po manželově smrti jsem také zůstala sama na hospodářství. Pamatuju si, že jsme ho v neděli pochovali a v úterý už přišli zájemci, kteří chtěli koupit traktor a krávy, jenže nabízeli úplně směšné peníze. Nevěděla jsem, co mám dělat, protože jsem neměla ani na ten pohřeb, žádné finanční rezervy jsme neměli, nepočítala jsem, že zemře. Rozsekly to děti, za což jsem jim dodnes vděčná. Přišly za mnou a říkaly, že radši zatnem zuby a nějak to vydržíme, než abychom za celé hospodářství dostali takové směšné peníze.

Jak ses s manželem seznámila?

Na diskotéce. Byla jsem tam s kamarádkou a on s kamarádem. Když jsme zmerčily, že pro nás chtějí přijít, začaly jsme se dohadovat, která si vezme kterého. Naštěstí můj budoucí manžel přišel pro mě. Nejdřív jsme si jen telefonovali, pak na mě začal čekat po práci. A když se vrátil z vojny, hned mě sbalil.

Kromě toho, že se staráš o statek, jsi i profesionální pěstounka. Jak ses k tomu dostala?

Právě přes tu poštu. Tenkrát mě přeřadili na jiné pracoviště v jiném městě. Měla jsem dělat zastupitelku, pod kterou spadají jednotlivé pošty. Jenže jsem si stěžovala na ředitele, který na jednu poštu dosadil svou manželku a matku, tak jsem se ptala, jestli je to běžný postup. Nabídli mi, že můžu dělat něco jiného a mám si vybrat, kde chci pracovat. Což jsem odmítla, u pošty jsem sice pracovala 17 let, ale zklamali mě a také jsem měla svoji hrdost.

Pár týdnů před tímto incidentem přišla na poštu dvojice, o které jsem věděla, že nemá děti. A teď s sebou měli dítě. Ptala jsem se, jestli ho adoptovali, a paní mi vysvětlila, že ne, že je to povolání. Podala jsem si proto žádost, že chci dělat profesionální pěstounku. Na konci ledna jsem na poště skončila a hned prvního února jsem jela na kurz pro pěstouny. Ten jsem dokončila v dubnu a Martinka mi rozeslala žádosti do jednotlivých dětských domovů, jestli mi nechtějí svěřit nějaké dítě. Ozvali se hned, ani jsem nestihla dojít na pohovor, rovnou jsem si pro děti dojela. Od té doby se věnuju pěstounství.

Kolik dětí jsi takto vychovala?

Zatím jen dvě velké, teď mám dvě malé. Mezitím jsem se starala o děti kolegyň, když jely na dovolenou.

Jak pěstounství probíhá?

Je to celkem těžké. V podstatě je to čtyřiadvacetihodinová služba. Nejhorší jsou první dny, měsíc poté, co dítě přijde. Než si vytvoříte nějaké vazby, začnete si důvěřovat, mít se navzájem rádi. To je nejtěžší část. Tyto děti jsou různé, mají za sebou těžký život, a každé proto na různé situace reaguje jinak. Člověk se na to musí dívat s nadhledem, být trpělivý a hodně se ovládat, aby to zvládl.

Co děláš, když mají třeba záchvat vzteku? 

Nejdřív čekám, jestli se samy neuklidní. Když ne, tak je vezmu do náruče, přitulím a čekám, až to přejde, a je jedno, jestli dítě takto reaguje ze zlosti nebo vzdoru. Ty děti mají nedostatek lásky, a tu potřebují. Také potřebují hodně jídla. Nechci nikoho urazit, ale jsou dost vyhladovělé. Takže kromě toho, že potřebují péči a lásku, potřebují pořádně nakrmit.

Řekla bys, že jsi žila normální vesnický život?

Ano, úplně jednoduchý život. Těšila jsem se, že až se Martinka vdá, zaplatím jí svatbu, že už nebudu řešit každé euro, neboť moje děti jsou už v pořádku a zabezpečené. Těšila jsem se, jak si vezmu dovolenou a pojedu k nim na návštěvu do Velké Mače. Jak si tam odpočinu a vypovídám se.

Přečtěte si

Jak se změnilo Slovensko čtyři roky po vraždě

Normální život ti skončil ve středu 21. února 2018. Jak ses dozvěděla, že se něco děje? 

Čtyři dny jsme oba hledali a snažili se jim dovolat. V neděli mi Janka Kuciaková volala, že je něco špatně, protože nedorazili do kostela na předmanželskou nauku, kam měli jít. Bylo to divné, protože to vypadalo, že se svatbou to myslí vážně, ale nepřišli, ani se knězi neomluvili. Nedokázaly jsme to pochopit. Měla pocit, že se jim něco stalo. Napadlo mě, že měli třeba autonehodu a skončili v nemocnici bez dokladů. Můj syn mi už tři dny předtím říkal, že mám zavolat na policii, když se nám vůbec neozvali, ale já nechtěla. Nakonec jsem zavolala, ale až v neděli večer. Nahlásila jsem, koho hledám, a oni mi řekli, že se půjdou podívat k nim domů. Mezitím jsem volala neteři, která žije asi padesát kilometrů od Velké Mače, ať se tam jede podívat, že už tam vyráží i policie. Dorazila tam osm minut předtím, než přijela záchranka. Policie už tam byla, tak ji nepustili dovnitř. Neteř zavolala mému synovi, že máme přijet. Celou cestu do Mače mně nechtěl říct, co se stalo, že se to dozvím tam. Věděl to, ale nechtěl mi to říct.

Jak dlouhá to byla cesta? 

Vyjeli jsme o půlnoci a na policii v Trnavě jsme dorazili ve čtyři ráno. Syn nemohl řídit, protože byl v šoku, a tak nás vezl kamarád. Pamatuju si, že jsem mu celou cestu říkala, ať klidně jede rychlostí dvě stě nebo i dvě stě dvacet, že tu pokutu zaplatím, hlavně ať jsme tam co nejdřív. Myslela jsem si, že žijí, že jsou jen v nemocnici. Když jsme dorazili do budovy NAKA (Národná kriminálna agentúra, poz. red.) a viděla jsem Kuciakovy, jak mají hlavy v dlaních a pláčou, pomyslela jsem si, že Martinka s Jankem jsou asi v kómatu nebo tak něco.

Jak ti policie oznámila, co se stalo? 

Dost hnusně. Kuciakovi měli co dělat sami se sebou, jen tam seděli a nic neříkali. Vešli jsme dovnitř se synem i s tím řidičem, proti nám vyšli policajti a ptali se mě, kdo jsem. Když jsem jim to řekla, jeden z nich povídá: „Tak vy jste ta paní z východu, matka zavražděné?“ V tu chvíli mi bylo jasné, že je zle. 

Věřila jsi na začátku, že se ta vražda vyšetří? 

Ne, nevěřila. Pan Kvasnica mi dokonce řekl, že to může trvat deset, patnáct let. Věděla jsem, jak to na Slovensku funguje, takže jsem byla připravená i na to, že se to nikdy nevyřeší. 

Nejprve tě zastupoval Daniel Lipšic, potom Roman Kvasnica. Proč jsi změnila zástupce?

Vzhledem k celé situaci a k tomu, jak to vyšetřování ze začátku stagnovalo, jsem si říkala, že mít peníze, tak najmu nejlepší právníky světa, protože mi připadalo, že jeden je na to málo. Důležité ale bylo i to, že každý měl jiný pohled na věc.

Vzpomínáš si na první dny po vraždě? 

Pamatuju si, že jsme byli v Nitře na patologii. Chtěli jsme je vidět. Nejdřív nám to nedovolili, ale nakonec tam Kuciakovy pustili, až byl Janko po pitvě. Domáhala jsem se, ať mě tam také pustí. Nechtěli, protože se báli, že se sesypu, ale Daniel Lipšic to domluvil. Vzpomínám si, že když ji přivezli, byla Martinka čerstvě po pitvě a ještě nebyla úplně umytá, měla na tváři krev. Bylo mi to jedno. Jen jsem ji zvedala a plakala. Chtěla jsem, aby ožila.

Pak ses vrátila domů, kde na tebe všichni čekali. 

Kdybych tenkrát neměla do čeho píchnout, od rána do večera bych se utápěla v žalu a možná bych skončila u psychiatra. Takhle jsem to překonala, protože jsem se pořád musela o někoho starat. Když ale večer všechno utichlo, zase to na mě dolehlo a měla jsem co dělat. Doteď mám problémy se spánkem.

Přečtěte si

Kuciakovi: Janko říkával „Neděkuj, pamatuj!“

Změnil se ti život? Byl o tebe velký mediální zájem, dostala jsi i nabídku vstoupit do politiky, ale objevily se také negativní ohlasy a komentáře. Jak si to zvládala?

Zpočátku to bylo hrozně těžké. Po tom, co se stalo Jankovi a Martině, přišly ještě navrch útoky zlých lidí. Nevěděli, čím procházím. Ale řekla jsem si, že když jsem se nezbláznila a nepoložila mě jejich vražda, tak mě psychicky nezlikvidují ani tito lidé. Obrnila jsem se. Mně může říkat kdo chce, co chce, Martinku a Janka jsem dobře znala, znala jsem jejich názory na současné i bývalé politiky. Můžou mě přesvědčovat horem dolem, za svými názory si stojím, tečka.

Někdo dokonce zničil i Martinin hrob. 

Ze začátku, když mi někdo dal květiny, jsem jí je odnesla na hrob, protože jsem si říkala, že jsou pro ni. Vždycky, když jsem k hrobu přišla, byla váza převrácená a kytky rozházené okolo. Tak jsem se naštvala a na místní obchod vyvěsila velký plakát, kde stálo, že jestli mi chce někdo něco říct, ať přijde za mnou domů, že ho nebo je klidně pozvu na kávu a jestli nemají na kytky, tak jim je koupím, a pokud potřebují vázu, tak bych i nějakou tu vázu doma našla. Ale ať hrob Martinky laskavě nechají na pokoji, ona jim nic neudělala. Pak to přestalo. Plakát tam visel dva dny. 

A co ten vstup do politiky?

Teď jsem poslankyní obecního zastupitelstva a mám na starost kulturní komisi. Nabídku do velké politiky jsem ale odmítla a dobře jsem udělala. Jen se podívejte, co se teď děje. To je vysoká politika, já jsem jednoduchá ženská. I když jsou za to velké peníze, pro mě to není. 

Dostáváš i pozvánky na nejrůznější akce. Jak to vnímáš?

Na jednu stranu je to dobře, že si nás lidi váží. Na druhou stranu s Jankou Kuciakovou říkáme, že bychom chtěly být matky, které nikdo nezná, že by na takové akce měli chodit Janko s Martinou, on jako novinář a ona jako jeho dobrá manželka. My jsme měly jezdit na návštěvy do Mače za jejich dětmi a pomáhat jim. Teď jsem veřejně známá osoba, ale byla bych radši, kdybych si mohla jít třeba nakoupit bez toho, aby se po mně lidi otáčeli.

Jak často jsi do domu ve Velké Mači dříve jezdívala?

Kdykoli jsem byla na západě Slovenska, tak jsem se u nich zastavila. Jinak bych si připadala, že se jim snažím vyhnout, jako bych neměla zájem je vidět. A jezdím tam pořád, když mám příležitost, aspoň jim zapálit svíčku. Je to ale těžké. Člověka mrazí, když tam přijde. Ale máme na ten dům i hezké vzpomínky. Jezdím tam s tím, že jedu za nimi.

S Kuciakovými jste se dohodli, že se dům zbourá a na místě se postaví pomník. Ty jsi ale původně s demolicí nesouhlasila. Proč?

V první řadě mi bylo líto Jankovy práce, toho všeho, co tam dokázal vybudovat. Pracoval po nocích. Pamatuju si, že když k nám přijeli na poslední Vánoce, Martinka měla radost, že Janko konečně dokončil koupelnu. Bylo to jejich hnízdo, které si opravili a vybudovali, a my to měli zbourat? Ze začátku jsem proto uvažovala, že to pronajmu investigativním novinářům. Pak mě ale Kuciakovi přesvědčili a ustoupila jsem.

Jak má památník, který tam vznikne, vypadat? 

Zatím to přesně nevíme, proběhla veřejná soutěž. Jejich vize je, že to bude památník svobody slova. Myslím si, že by ten památník měl být v první řadě o nich. Je to v Mači, je to osobní, měli tam být sezdaní, mít dokončený dům, mít děti. Kdyby se to všechno nestalo, tak tam jezdíme na kafe a grilovačky. Novinařina je až na druhém místě. Ať si tam tu svobodu slova napíšou, ale ne jako tu hlavní věc. Jožko Kuciak mi říkal, jestli to náhodou není jedno, co tam napíšou. No, není. Na prvním místě by se to mělo týkat jich dvou, měl to být jejich domov, tam je zabili, tam zůstala jejich krev, ať je to o nich dvou.

Co ti naopak dělá radost?

Moc těch radostí nemám. Ale jsou tu děti, přátelé, rodina. Synovec mi se vším pomáhá, stačí se jen zmínit, mám i kamarádky. Ozývají se ale ony, jestli žiju, že o sobě nedám vědět, tak jim říkám „dejte mi svatý pokoj, jestli chcete volat, volejte, nebo přijďte“. Neřekla bych, že jsem úplně ztratila zájem o to vídat se s lidmi, ale spíš to moc neřeším. Víc mě potěší, když se ti lidé ozývají sami. A dětičky, když přijdou a dají mi pusu…

Co ti pomáhá vyrovnat se se smrtí dcery a budoucího zetě? Kromě toho, že máš práce až nad hlavu. 

Jak říkám, přátelé. Kolikrát mluvím pořád o tom samém dokola a oni mi nikdy neřeknou, že už mám mlčet, že už to slyšeli stokrát, ale naopak se mnou takovou debatu vedou. Jinak se s tím musím zkrátka vypořádat sama.

Nabídl ti někdo – policie nebo stát – pomoc psychologa?

Ne. Pamatuju si, že nám to navrhovali v Jankových Aktualitách, kde pracoval, ale nevím, kdy to bylo. Kuciakovi i já jsme byli asi dva první měsíce v naprostém šoku. Přesto jsem chodila na protesty, které se tenkrát organizovaly, ale když na to teď vzpomínám, připadá mi to všechno jako nějaký zlý sen. Když se mě lidé ptají, co se dělo půl roku po tom, co se to stalo, říkám nevím, tma. Pomoc psychologa nabízenou Aktualitami.sk jsem ale odmítla, myslím si, že každý si psychohygienu musí udělat sám. Je to určitě prospěšné, jenže pak stejně zůstanu sama s tou bolestí a musím si to umět nějak vykompenzovat.

Čím nebo jak to kompenzuješ?

Cigaretkou. Popovídám si sama se sebou. Když je v televizi nějaká politická debata, potichu nadávám, aby se ode mě děti neučily sprostá slova. Pak se mě ptají, s kým si povídám, a já odpovím, no tady s tím pitomcem, a ony hned chtějí vědět s jakým. Tak jim říkám, že jim to vysvětlím, až budou větší. Někomu to nahlas říct musím. (Smích)

Znala ses s Kuciakovými už předtím? 

Ano, byla jsem na Jožkově oslavě šedesátin. Byli jsme spolu i na dovolené, týden v Gruzii. Docela jsme si sedli. Pozvala jsem je na křtiny mé vnučky, ale nechtěli přijet, protože Martinka s Jankem spolu ještě jen chodili, ještě to nebylo oficiální. Už tenkrát mi Martinka říkala, že si s nimi budu rozumět, že jsou to super lidi. Cítila jsem, že jsme jedna rodina, i když se naše děti ještě nevzaly.

Jakou měla Martina v životě Jana roli?

Z toho, co já vím a jak jsem je vnímala, ji měl neuvěřitelně rád. Kdyby měl tenkrát v Mači na výběr, tak by se určitě obětoval, aby ji zachránil. On jí říkal Martinko, a když jsem se na ni naštvala a oslovila ji Martino, hned mi vyčetl, proč jí tak ošklivě říkám. Často mu radila i v práci, opravovala jeho články. On se pak čertil, že to nebude přepisovat, protože byl spíš analytik, ale ona mu říkala tak mi to nedávej číst a dělej si, co chceš. Kdyby Janko Martinu neměl, možná by nebyl tam, kde byl. Ano, byl šikovný, ale kdyby neměl její podporu, nevím, jestli by došel tak daleko.

Jakou roli měl v životě Martiny Jano?

Řekla bych, že to měli stejně. Připomínal mi mého manžela. Asi je něco na tom, že si děti vybírají partnery podle svých rodičů. Měla víc nápadníků, ale nikdy jí nikdo nebyl dost dobrý, vždycky k nim měla nějaké výhrady. Pak se objevil Jano a bylo ticho. Byl jako můj manžel, kliďas, tichý, rozumný. Když mu Martinka něco řekla, hned šel a udělal to. Přesně jako můj manžel. Já jsem taková hyperaktivní, vždycky jsem na muže křičela, a on v klidu povídá dobře, vždyť už jdu, a mě z toho mohlo trefit, že je tak v klidu. Moje maminka říkala, že Pán Bůh ví, koho dal dohromady, protože kdybychom oba byli jako já, tak bychom se pozabíjeli. Podobně to měli ti dva, Martinka byla po mně a Janko takový klíďo píďo, spokojený. Prostě byl zlatý.

Vyšetřování vraždy odhalilo i temnou stránku Slovenska – korupce u soudu, na policii, u prokurátorů. Vnímala jsi to? Setkala ses osobně s korupcí, s tím, že systém není v pořádku?

Ano. Když se Martinka hlásila na policejní akademii, chtěli po mně pět tisíc eur. 

Za to, že ji přijmou?

Ano. Tenkrát jsem to chtěla napsat na vedení policejního sboru. Ale Martinka mi říkala, že mám radši mlčet, že si udělám ostudu, že za takových okolností už k policii stejně nechce. Pak ji bez zkoušek vzali na archeologii. Ale mě to hrozně iritovalo, štvalo, protože ona by byla úspěšná. Sledovala policejní příběhy, byla by super policajtka.

Chtěla být vyšetřovatelka?

Ano. Ani jsem nevěděla, že dva roky předtím, než se hlásila na akademii, chodila běhat, cvičit. Učila se dobře, ale chtěla mít i kondičku. Moc si tu školu přála. Byla jsem ochotná vzít si půjčku a zaplatit to, protože jsem věřila, že by byla dobrá. Což ale odmítla, že bych pak deset let musela půjčku splácet, prý by se na té škole proto necítila dobře. Takovou korupci jsem ale nikdy předtím nezažila, tady na vsi jsme prostí lidé.

Na žádné jiné škole úplatky nechtěli?

Ne, jen na policejní akademii. Martina se dobře učila, takže ji bez problémů vzali na gympl a potom na archeologii. Upřímně řečeno jsem vůbec nechápala, za co chtějí těch pět tisíc, vždyť je to státní škola. Oni tvrdili, že se jedná o sponzorský dar. Dokonce tady někde mám na to i papír, takže bych měla důkaz. Martinka pak volala z přijímaček, jak je to hrozné a co je tam za grázly a jak jsou oblečení. Jeden se jí přiznal, že měl samé čtyřky na vysvědčení a přijali ho. Povídám jí všechno si zapiš, půjdeme po tom! Ale nechtěla. Po několika letech to přesto vyšlo najevo a děkan té akademie skončil.

Jaké jsi měla pocity, když začali zatýkat soudce?

Velmi dobré, ale asi zatýkají málo a ne dost přísně. Pořád je to zlé. Podívej se na to, jak dopadl náš rozsudek, také si nemyslím, že rozsudek byl vyvážený a spravedlivý. Nejvyšší soud přece řekl, že to ještě není uzavřený případ. O generální prokuratuře ani nemluvím.

Osobně ses seznámila s hlavním vyšetřovatelem vraždy Petrem Juhásem. Jaký jsi z něho měla pocit?

Jestli si to dobře pamatuju, byl to on, kdo nám odevzdal klíče od domu Janka a Martinky. Když odešla policie, odnesli i těla. Matně si vzpomínám, že jsem se ho tenkrát ptala, jestli to bude vyšetřovat on. Nevěděl. Zeptala jsem se ho, jestli má děti. Řekl, že ano. Tak mu povídám, jestli to budete vyšetřovat, budete to vyšetřovat spravedlivě, slíbíte mi to? Odpověděl, že ano. Opravdu klobouk dolů, je to poctivý policajt. Kéž by takových bylo víc. Neměl to ale jednoduché, kolik na něj bylo útoků i ze strany politiků, ze strany SMERu, když se vyšetřování blížilo ke zdárnému konci. 

Jaké jsi měla pocity, když v kauze Očistec zatýkali tehdejší policejní vedení? Když se ukázalo, že byli zkorumpovaní, nespravedliví.

Měla jsem radost. Největší radost je škodolibá radost. Já z toho měla radost, jako kdybych vyhrála ve sportce. Na druhou stranu jsem měla obavy, že je zase pustí. Ale je dobré vidět, že se tím alespoň někdo zaobírá, že se to zase jen nezametá pod koberec. 

Nebyl to spíš šok z toho, v jaké zemi jsi žila?

Byl. Ale nemyslela jsem si, že je to až tak zlé. Sice jsme to s Martinkou a Jankem probírali – ne po telefonu –, ale když přijeli na návštěvu. Byla jsem v šoku, nevěřila jsem, že je to zlo tak velké. Bohužel to vypadá, že se stará garnitura zase vrací zpátky.

Jak vnímáš změny ve společnosti po vraždě? Politické, zatýkání soudců, policistů, SMER prohrál volby, Čaputová je prezidentka?

Ze začátku to bylo takové velké bum, protesty, potom volby. Jenže teď vyhrává opozice, protože se koalice hádá, jsou slabí a opozice z toho profituje. Přece jen mají dvanáct let praxe, to se nezapře, koalice žádnou praxi nemá. Sice tvrdí, že budou říkat pravdu, ale pak člověk vidí, jak moc dávají najevo své interní spory. Společnost se rozdělila, ti zlí jsou teď vnímáni jako ti dobří. O paní prezidentce nemůžu říct nic špatného, myslím, že je to super osoba, ať už jako žena, matka, nebo politička.

Tři policejní prezidenti, kteří po sobě přebírali funkci, byli vyšetřovaní. Nyní jsou dva z nich obvinění – Gašpar a Kovařík, Lučanský spáchal sebevraždu. Současný policejní prezident vypadá, že přišel z úplně jiného prostředí. Vám rodičům Jana a Martiny se omluvil. Jak jsi tu omluvu vnímala?

Byl to šok. Před obědem ho jmenovali a hned po obědě mi volal. Četla jsem o něm, ale nepamatovala jsem si, jak se jmenuje, takže když mi zavolal, povídám: „A vy jste kdo?“ A on, že je policejní prezident, hned jsem zpozorněla. Říkal, že se s námi chce sejít, zda může přijet, řekla jsem mu, že jedeme do Bratislavy, že mu to ulehčíme. Tak jsme se sešli, povídali jsme si. Měla jsem z něj pocit, že je kompetentní, ale zároveň měl takový obyčejný, lidský přístup, na nic si nehrál. Připomínal mi Janka. 

Za co se vám omluvil?

Za to, že policie selhala. Že ty dva neochránili. Řekla jsem mu, že on tam tehdy nebyl, že za to nemůže. Odpověděl, že ale byl u policie. Byl to první člověk, který něco takového udělal. Do té doby se nám nikdo, ani politici, ani policajti neomluvil. A přitom on za to nemůže. 

Jak jsi vnímala samotný proces, kterého ses po celou dobu účastnila? Nakonec padlo zproštění obžaloby pro nedostatek důkazů. O půl roku později Nejvyšší soud rozhodl, že je rozsudek špatný, a případ vrátil zpátky. 

Bylo mi jasné, že u soudu nebylo všechno v pořádku. Velmi mě iritovalo, když nenechali naše obhájce, pana Lipšice nebo pana doktora Kvasnicu, mluvit. Soudci si tam cosi špitali. Myslím, že soudkyni Sabové jakožto šéfce do toho neměli přísedící soudci co mluvit, to jí trochu vytýkám. Rozsudek byla hrůza. Myslela jsem, že z toho zkolabuju, jak jim moc ublížili. Ne nám, ale Jankovi a Martince. Brečeli jsme. A na Donovalech, kde měl Kočner své luxusní chalupy, vypouštěli rachejtle a oslavovali, že Kočnera osvobodili, že nic nevyslepičí, že jsou všichni zachráněni.

Když se četlo rozhodnutí Nejvyššího soudu, seděli jste jako rodiče v první řadě. Rozhodnutí vyhlásili postupně, nebylo z toho hned jasné, že nesouhlasí a případ vracejí zpět. Jaké to byly pocity?

Nejhorší na tom bylo čekání a nejistota, co to je za soudce, kdo jsou členové senátu Nejvyššího soudu. Kočner měl přece spoustu kamarádů, takže nebylo jasné, jestli se nepřikloní na jeho stranu. Nakonec to ale dopadlo výborně a člověku spadl kámen ze srdce, že se už blýská na lepší časy. Myslím si, že to bude mít nějaký efekt, i když situace v našem soudnictví je špatná.

Budeš se účastnit i nového projednávání případu, které začne v následujících měsících?

Ano, chystám se tam.

Na všechna zasedání?

Když budu zdravá a v práci mi to dovolí – a zatím mi vždycky vyšli vstříc –, tak ano, chtěla bych být na každém jednání. Myslím si, že stejně jako nám je nepříjemné se na Kočnera a Zsuzsovou dívat, tak je to podobně nepříjemné i jim. Dívat se jim z očí do očí zvládnu. Pro Martinku a Janka to ustojím, i kdybych tam měla sedět od rána do večera.

Kdybys měla možnost potkat Kočnera osobně, mimo soud, co bys mu řekla?

Neřekla bych mu nic. Mám takový tajný sen, ale Jožko Kuciak s tím nesouhlasí, že by ho on držel, protože je chlap, a já bych ho bila. Něco mu říkat, to je jak házet hrách na stěnu, jeho by se to nijak nedotklo. Škoda slov. On to sice nedělá navenek, ale uvnitř se nám určitě směje, že má peníze a kamarády a že si všechno umí zařídit. Ale kdybych mu nějak „fajně zavalašila“, mohlo by ho to trochu zabolet.

Četla jsi Kočnerovu Threemu?

Všechno ne. Začátek je stejně nejhorší, když tam Martince a Jankovi nadává a říká o nich, kdo ví co. Je to hnusný člověk, hnusný, hnusný, hnusný! 

Jak ho dneska bereš? Myslíš, že Kočner už je odepsaný, nebo má ještě něco v rukávu?

Ještě má své páky, ještě má svoje lidi. Bohužel. Má peníze, a kdo má peníze, má i moc. Kdyby ho naše soudy od peněz odstřihly, tak to by pro něj už bylo horší, to by ztratil své kumpány. Ale dokud má peníze – peníze hýbou světem –, pořád bude mít možnost něco, nějak. Snad ale spravedlnost zvítězí, když teď bude další soud. Nejsem psychiatr, ale připadá mi, že je takový tvrďák, narcis, který bude pořád doufat, až do poslední minuty. Myslím, že by radši zdechnul, než aby se vzdal. A také si myslím, že nikdy neřekne pravdu. To by mě překvapilo. Bylo by to pro nás dobré, kdyby zazpíval, kdo se za tím vším slovenským zlem ještě skrývá. Třeba se to za dvacet let podaří. Možná se už toho nedožiju, ale věřím, že spravedlnost jednou přijde.

Spousta lidí říká, že smrt Jána a Martiny dala slovenské společnosti naději. Existuje ta naděje na lepší, slušnější a spravedlivější Slovensko pořád?

Kdyby ses mě na to zeptala před rokem, v době, kdy začali zavírat soudce a policisty, řekla bych, že ano. Teď si myslím, že je to tak padesát na padesát. 

Myslíš, že lidé na tu vraždu začali pomalu zapomínat?

Ano, určitě ano. Každý si řeší své vlastní problémy. Lidé kvůli covidu přišli o práci, nemají peníze, každý dělá, co může. Myslím, že to ve společnosti už zapadlo.

Jak na Jana a Martinu vzpomínáš? Prohlížíš si fotky?

Ano, prohlížím. V mobilu mám i nějaká alba. Už i ty moje děti vědí, že to jsou Maťa a Jano. Kolikrát tady sedím před televizí a říkám si, jaké jsme spolu zažili hezké chvíle. Martinka byla moc hodné dítě, sice byla hubatá, to měla po mně, a když se sejdou dva kozlové, jinak než hádkou to skončit nemůže. Ale vždycky jsme se za pět minut usmířily, nikdy jsme se na sebe nevydržely zlobit. A Janko, to bylo jedno velké zlatíčko. Pořád chodil a vyzvídal, co je třeba, co má dělat. Když přijedu do Mače a projdu bránou, stále vidím, jak to tam bylo rozkopané a on pracoval i v den svých promocí. Janko byl v jámě a my ji s Martinkou potřebovaly nějak přelézt, ale byla moc široká, tak mi povídá, mami, já ti pomůžu, nechtěla jsem, že to nějak přeskočím, ale nešlo to. Vidím to jako dnes, Janko měl na sobě žluté tričko, v té jámě se ohnul a řekl, stoupněte mi na záda a přejděte to. To by snad neudělal ani můj syn, že by mi nastavil záda. Nechtěla jsem po něm šlapat, takže jsem nakonec do té jámy samozřejmě spadla. Po té vraždě jsem o nich mluvila jako o svých dětech a lidi mi říkali, jak děti, vždyť jde jen o tvou dceru. Ale já ho přijala za svého.

The post Zlata Kušnírová: Po vynesení rozsudku jsme všichni brečeli appeared first on investigace.cz.

Jana a Jozef Kuciakovi žijí v nejzazší vesnici poblíž českých hranic v obci Štiavnik na severozápadě Slovenska. Bydlí v domě, kde se Jozef Kuciak narodil. Seznámili se v obchodě, kde Jana pracovala. Když se jim narodil syn Ján, vtipkovali, že si ještě pořídí Mařenku, aby je mohli posílat do lesa. Nakonec se jim kromě Jána a Marie narodil ještě Jozef. K hrobu Jána, zavražděného s Martinou Kušnírovou v roce 2018, Kuciakovi docházejí každý den. Když jsme se Jany Kuciakové zeptali, co by řekla hlavnímu podezřelému z vraždy svého syna, chvíli přemýšlela, než tichým hlasem odvětila: „Darebák!“

Jak byste se popsali? 

Jana: Obyčejní, prostí lidé. Co k tomu říct víc.

Jozef: Sám sebe člověk těžko popisuje, vždycky je lepší, když o vás mluví někdo jiný.  

Z jakých pocházíte rodin a jaké bylo vaše dětství? 

Jana: Měli jsme menší statek. Otec byl kvůli práci celý týden pryč, tak jsme pomáhali mamince. Měli jsme kozy a prasata. Bydleli jsme čtyři kilometry od našeho současného domu. 

Jozef: Měli jsme takové větší hospodářství. Tři kravky, prasátka, všechnu možnou drůbež, kachny, husy, slepice… To byla naše každodenní práce. Přišlo se ze školy a muselo se jít na pole. Tenkrát ještě nebyla taková technika, všechno se dělalo ručně.  

Jak probíhala vaše studia? 

Jana: Vystudovala jsem střední odborné učiliště. 

Jozef: Já jsem chodil na gymnázium. Tenkrát mě velmi zajímalo letectví, chtěl jsem být pilotem. Původně jsem se hlásil na vojenskou střední školu do Košic, ale nevzali mě, protože jsem měl ploché nohy. Po maturitě jsem to zkusil znovu a dostal se na vojenskou akademii do Brna. Jenže jsem nebyl zdravotně způsobilý, a ještě mi našli něco se srdcem. Takže kariéra vojáka z povolání nepřipadala v úvahu. Tehdy to fungovalo tak, že když student z vlastní iniciativy vojenskou školu opustil, musel vojenské správě zaplatit za tu dobu, co tam studoval. Dokončil jsem třetí semestr a do čtvrtého už jsem nenastoupil, takže jsem musel zaplatit asi 80 tisíc československých korun, které jsem vojenské správě postupně splácel. K tomu jsem potřeboval zaměstnání, a proto jsem nastoupil do Gabčíkova. Nejprve jsme stavěli přehrady, pak dálnice. Zkrátka přípravy staveb, injektáže.

Jano, kde jsi pracovala ty?

Po škole jsem začala pracovat v Jednotě ve Štiavniku. A tam jsme se seznámili. Pak jsem byla na mateřské, dohromady dvanáct let. Nakonec jsem nastoupila do práce ve fabrice, kde jsem vydržela až do důchodu.  

Takže láska z Jednoty?

Jana: No, jo. A odtud jsem pak šla na mateřskou s Jankem. 

Jozef: Byla velká výhoda mít známou, která pracovala jako prodavačka v Jednotě. Na to už jsme zapomněli, ale tehdy se třeba buráky dělily na čtyři části, aby vyšlo na víc lidí. A to ani nemluvím o pomerančích. 

Jana: Tenkrát jsem všechno schovávala. Sušenky Marina nebo Horalky, všechno jsem dávala stranou. 

Jak jste se tedy seznámili? 

Jozef: Nechtělo se mi stát frontu, sebral jsem kytičku, která byla ve výkladu, dal jsem ji Jance a pozval jsem ji na rande. Později jsem se dozvěděl, že tam tu kytku sama nachystala. 

Jana: Do výkladu se vždycky něco dávalo, nějaká dekorace. On si to zjednodušil. 

Jozef: A tak to s námi začalo. Ale znali jsme se už předtím.

Jana: Pamatuju si, že když mi bylo osmnáct, byla jsem na svatbě naší sousedky. Tam si mě vůbec nevšímal. Nechal mě tam sedět samotnou, jako kůl v plotě. 

Jozef: Mně bylo tenkrát dvacet pět. Zdála se mi mladá.

Do kdy s vámi bydlely děti? 

Jana: Janko s námi bydlel, dokud nedokončil osmileté gymnázium, takže do nějakých osmnácti, devatenácti let. 

Jozef: Nejdříve nastoupil na školu v Bratislavě, chtěl studovat kybernetiku. Nějak se mu tam ale nelíbilo, byl z toho nešťastný. Bál se mi to říct. Řekl jsem mu, ať si najde něco, co ho bude opravdu bavit, že to tam bude mít lepší. Rok pracoval a pak nastoupil do Nitry na žurnalistiku. 

Jana: Z té Bratislavy jezdíval domů doslova zničený.

Jozef: Nevím, jestli mu nesedl život ve velkém městě, nebo spolužáci. 

Jana: Zkrátka mu tam nevyhovovalo.

A vy jste dál vedli normální život na vesnici.

Jozef: Ano, a žijeme tak pořád. 

Jana: Kolikrát za mnou někdo přišel a povídá, co bude ten Janko dělat, když bude novinář? No, co by dělal, to co ostatní. Psát.

Jozef: Starší lidé to mysleli tak, že by měl dělat nějaké řemeslo. Měl by se postarat o rodinu, dům, zahradu.

Děti se nám narodily poměrně rychle po sobě. Postupně rostly a všichni chtěli na vysokou. Co máš dělat, říct jednomu, že nemůže? To se nedá. Je dobře, že šli studovat. 

Jana: To ano, ale s penězi to bylo horší. Kolikrát jsem si musela půjčit.

Žili jste tedy úplně normální život až do 21. února 2018, kdy se vám svět obrátil vzhůru nohama.

Jozef: Nám se ten život až tak nepřevrátil. Jen nám zůstala veliká bolest. A najednou nás všichni znali.

Jana: Na něco takového jsme nebyli vůbec připravení. Žili jsme normálním, skromným životem. 

Jozef: Ze začátku jsem se dokonce snažil všem médiím vyhýbat.

Jana: Často se mně stává, když přijede Zlatka (Kušnírová, pozn. red.) na návštěvu, že čekám, až se za ní ve dveřích objeví Janko s Martinkou. 

Jak jste se dozvěděli, že se něco stalo? (Ján a Martina byli zavraždění ve středu, pozn. red.) 

Jana: V neděli jsme jim nechtěli volat, protože měli mít manželskou nauku. Syn Jojo byl na výletě s přítelkyní a dcera Majka měla denní směnu. Říkala jsem si, že počkám, až se Majka vrátí z práce a podívá se, jestli jí nenapsali přes internet. Pak mi volala, že nic nepsali. Mezitím jsme volali Zlatce, ta už tou dobou volala na policii. Když se pak Jojo vrátil od přítelkyně, řekl nám, že se asi něco stalo. Rozhodl se, že zavolá na faru, kde měli mít nauku. Od kněze zjistil, že tam nebyli. V tu chvíli jsme začali tušit, že je něco špatně.    

Jozef: Ono to byla takové hektické. Původně jsme chtěli jet do Mači, chtěli jsme zjistit, co se děje. Janko se nám od středy neozýval. Brali jsme to tak, že má třídenní nauku někde v Bratislavě. Kněží někdy chtějí, aby si lidé při přípravě vypínali telefony. Když se neozývali ani v neděli, oblékli jsme se a vyrazili do Mači. Bylo asi osm nebo devět hodin večer, přesně si to nepamatuju. Pořád jsme měli nějakou naději, protože před domem nestálo Jankovo auto. Tenkrát jsme nevěděli, že ho měl v opravně. Říkali jsme si, že když se blíží svatba, třeba jeli ještě něco nakupovat. Snažili jsme se všelijak utěšovat. Pak nám ale zavolali, že máme dojet do Trnavy, a tam nám to řekli. Další tři dny si nepamatuju.

Jana: Byli jsme u Majky v Nitře, dokud nám nevydali těla. Mohly to být i čtyři dny.

Zároveň sa na vás asi sesypali novináři?

Jozef: My jsme byli úplně odstřihnutí. Novináři k nám, do Štiavnika, sice jezdili, ale my byli u dcery v Nitře. Jediný, kdo nás přijel navštívit, byl Daniel Lipšic. 

Ozval se vám sám od sebe? 

Jozef: Ano, našel nás a nabídl nám právní pomoc, což jsme přijali. I přesto jsme byli úplně ztracení. Jak říkám, první tři dny jsem vůbec nevnímal, co se děje, ani když jsme řešili pohřeb. Ještě nám narychlo dokončovali Janův svatební oblek, abychom ho v něm mohli pochovat.

Věřili jste na začátku, že se vražda vyšetří? 

Jozef: Byl jsem dost skeptický. Při prvním setkání s prokurátory a vyšetřovateli, což bylo asi měsíc nebo dva po vraždě, se mi všichni zdáli jako takoví mladí a nezkušení chlapci. Moc jsem tomu nevěřil. Už tenkrát se často používala fráze „skutek se nestal“. Proto jsem si myslel, že to dali mladým a nezkušeným schválně, aby se to zametlo pod koberec. Pak začaly vycházet články o italské mafii a všechno směřovalo tímto směrem. To se mi také nezdálo. Říkal jsem si, že mafie by se takto nechovala. Že by mu spíš vybuchlo auto nebo tak něco. Napadlo mě, že si vraždu mohl objednat někdo z „našich lidí“. Myslel jsem si, že si na to někoho najali. Byl jsem dost překvapený, když začalo zatýkání podezřelých. My jsme se o tom zatýkání dozvěděli ráno, volal nám to Daniel Lipšic.

Překvapilo vás, že hlavním podezřelým byl Marian Kočner?

Jozef: To mě nepřekvapilo. Napadlo mě to už tehdy, když jsem na americké ambasádě přebíral za Janka cenu in memoriam. Věděl jsem, že mu Kočner vyhrožoval po telefonu. Takže už tehdy jsem víceméně tušil, že za tím bude on.

Jak se vám s Danielem Lipšicem spolupracovalo? 

Jozef: Ze začátku jsem ho vnímal jako politika. Dlouho se totiž v politice pohyboval. A já politiky moc nemusím, to říkám veřejně vždycky a všude. Při prvním setkání mi ale řekl, že se do politiky už nikdy nevrátí, a postupem času si získal mou důvěru.  

Dostali jste nabídky i od jiných právních kanceláří? 

Jozef: Pak už ne. Ještě jsme dostali nabídku od pana Kvasnici, když oslovil Zlatu Kušnírovou. My jsme ale zůstali u pana Lipšice, přišlo mi to správné, že máme každý svého právníka.

Znali jste se se Zlatou už před vraždou? Vídali jste se? 

Jana: Prvně jsme se setkali na Jozefových šedesátinách v roce 2016. To byla Zlatka u nás. My jsme u Zlatky byli poprvé, když měla Martinčina neteř Viky křtiny. Zlata prý tenkrát povídala, že musí přijet celá rodina, protože Janko s Maťkou ještě nejsou sezdaní.

Jozef: Navštěvovali jsme se tak jednou za rok. Pak jsme byli společně na zásnubách Jana s Martinou v Gruzii. 

Jana: Tam bylo krásně. 

Sblížil vás se Zlatou tento hrozný zážitek?

Jana: Myslím, že nás to sblížilo. 

Jozef: I když jsme povahově dost rozdílní.

Zlata Kušnírová: Po vynesení rozsudku jsme všichni brečeli

Jakmile se na vás upřela pozornost médií, chodily vám také nějaké podporující nebo výhružné dopisy a zprávy?

Jozef: My nejsme na sociálních sítích, takže s hezkými, nebo naopak se zlými komentáři se nemáme jak setkat. Přišel mi jeden dopis, který mi doručili dva bezdomovci ze Žiliny. Ptal jsem se jich, kdo jim ho dal, řekli jen to, že jim někdo zaplatil dvacet eur za doručení dopisu. Hned jsem ten papír roztrhal. Byly na něm výhrůžky.

Byli jste ve Velké Mače po vraždě? 

Jozef: Párkrát jsme tam byli, ale já se tam nikdy nechtěl moc zdržovat.

Jana: Vždycky čekám, že Maťka s Jankem vyběhnou v ústrety a zeptají se, jestli si dáme kávu.

Jozef: Byli jsme tam pro jejich osobní věci. 

Se Zlatou jste se dohodli, že se dům zbourá a na jeho místě vznikne památník. Jak tento plán postupuje? 

Jozef: Plán se postupně měnil. Zlata nejprve chtěla, aby zůstala zachována alespoň část domu, aby tam zůstaly i jejich věci. Ale oni už tam žádné věci nemají. Nakonec jsme se dohodli, že dům necháme zbourat. Původně jsme tam chtěli udělat jen takový park, nic velkého. To ostatně nechceme ani teď. Ale ujal se toho Trnavský kraj, proto jsme demolici odložili, abychom tím nesvazovali ruce těm kreativním lidem, kteří na památníku pracují. Jsou do toho zapojení architekti, krajináři, takže jim necháváme volnost, to znamená, že mohou využívat i část domu. Má tam vzniknout něco, co se bude hodit do té zástavby. Má to být památník svobody slova. Jejich jména tam můžou i nemusí být. Zlata trvá na tom, aby tam byla, mně je to jedno. Ale nějaká zeleň tam být musí, má to být takové odpočinkové místo. Je na to vypsaná mezinárodní soutěž, přihlášky jsou do konce letošního dubna. V porotě jsem i já.

Co vám pomohlo a pomáhá se s tou situací vyrovnat? 

Jozef: To, že jsme spolu. I se Zlatou se setkáváme. To, že máme kolem sebe své blízké, že jsou tu s námi. 

Jana: Já na ně myslím pořád. Nemyslím na nic jiného. 

Jozef: Myslet na ně budeme pořád. Zvlášť v těchto dnech. Každý den chodíme na hřbitov. Nedá se na to zapomenout.

Co vám dělá radost? 

Jozef: Takové běžné věci. Když třeba přijede vnouček, hned to tu ožije. 

Jana: Už se těším, až v sobotu přijedou. To pak nedělám nic jiného, než že kolem nich běhám.

Jakou roli měla Martina v Jankově životě? 

Jozef: Byla první děvče, které nám představil. 

Jana: Poprvé, když k nám měli dorazit na návštěvu, si Janko musel ještě dojet něco zařídit a vysadil ji v Považské Bystrici, to je nejbližší město. Volal mi, maminko, musíš ji vyzvednout u autobusu. Já jsem se před ní styděla, ona přede mnou taky. Ale pak jsme se daly do řeči, koupily si malinovku a pomalu šly k nám. 

Jozef: Myslím, že to v jeho životě byla první vážnější známost. Měla na rozdíl od něj takovou ráznější povahu. 

Jana: Vypadala taková tichounká. 

Jozef: Vzpomínám si, že když Janko jezdil do Bratislavy, musel vstávat před šestou. A ona vždycky vstala s ním, udělala mu snídani a počkala, dokud neodjel. Pak se šla dospat.

Vyšetřování vraždy odhalilo odvrácenou stranu Slovenska. Vnímali jste, v jakém stavu je stát? 

Jozef: Vnímal to asi každý, i my. U nás se tyto špatné věci hrozně tolerují. Vždycky se říkalo, že kdo má peníze, má pravdu. Může si zaplatit právníky. O politiku jsem se nikdy nezajímal, mě zajímalo, jestli se dokážu postarat o rodinu, aby jim nic nechybělo. Nikdy jsem neměl potíže se zákonem, nikdy jsem nemusel řešit, zda u nás je, nebo není spravedlnost. Ale všímal jsem si těch malých věcí, třeba jsem se kolikrát pohádal se svou maminkou, protože když šla k doktorovi, vždycky pro něj měla připravené nějaké peníze. Říkávala, že se to musí, že se to sluší. Ono to v těch lidech zůstane. Ti, kteří kradou a dělají daňové podvody, jsou ze staré školy, učili se za komunismu. Žádné soukromé vlastnictví, všechno je všech. A kdo si víc urve, ten víc má.

Jaké jste měli pocity, když začali zatýkat soudce? 

Jozef: Po tom, co vyšla na světlo Kočnerova Threema a to, jaké měl vztahy s generálním prokurátorem, mě to nepřekvapilo. Ono už to ani nemohlo být překvapení, protože se to děje všude, i na okresních soudech. Hlavně se tam dědí funkce: kde je soudcem otec, bude jím i syn. Všichni se navzájem znají, jsou propojení. Jezdí spolu na chaty, chodí na grilovačky…

Z vyšetřování také vyplynulo, že policie fungovala jako organizovaná zločinecká skupina. Tušili jste to? 

Jozef: Čím dál tím víc se to potvrzovalo. Nedávno jsme byli v Bratislavě, protože se uzavřelo vyšetřování policistů, co lustrovali Janka a naši rodinu. 

A co z něj vyplývá? 

Jozef: To podstatné, co jsem se chtěl dozvědět, tam vůbec není. Od koho dostali příkaz? Protože nerozumím tomu, proč by měl nějaký Vorobjov lustrovat nějakého Kuciaka. V novinách o něm nikdy nic nepsal. V tom spisu se tvrdí, že Vorobjov začal spolupracovat. Jenže ty další výpovědi už se netýkají vraždy, ale kauzy Očistec. Jsem zvědavý, jak se to celé vyvrbí, neboť se to zamotává. Komplikované je to i s těmi kajícníky, kteří taky řeknou jen to, co jim pomůže, aby si zachránili krk. Nemám z toho dobrý pocit.

Přeci jen ale vražda odstartovala nějaké změny. 

Jozef: No jo, ale podívejte se, jak to zase vypadá. Lidé mají krátkou paměť. Jak můžou SMERu stoupat preference po tom všem, co se stalo?

Jaká je nálada ve společnosti?

Jozef: Jak v mé blízkosti a v rodině, tak v rodině mé ženy jsou stále lidé, kteří to nepochopili. Na novináře se nadává, že to jsou agenti a protislovenské prostitutky.

Jste z tohoto vývoje zklamaní? 

Jozef: Já až tak zklamaný nejsem. Osobně jsem žádné okamžité změny neočekával. To se nedá udělat ze dne na den. Není to záležitost jednoho nebo dvou měsíců, je to záležitost několika let, jestli se vůbec někam pohneme. Zejména když se podíváme na vztahy v policii nebo na soudech. Všechno je to o lidech, musejí přemýšlet, když si vybírají, kdo je bude zastupovat. Nic jiného nám nezbývá, než poslouchat a dávat pozor, co ten který politik říkal před dvěma lety a co říká teď.

Jak se změnilo Slovensko čtyři roky po vraždě

Kdo je pro vás Kočner?

Jozef: Kočner je velkohubý hochštapler. Celou kariéru měl postavenou na vydírání. Na to měl Zsuzsovou a kdo ví kolik dalších, aby mu sháněli informace. A pak toho využíval, na tom si vybudoval kariéru.

Četli jste Kočnerovu Threemu?

Jozef: Celou ne, ale přečetl jsem toho dost. 

Co si o tom myslíš?

Jozef: Že je to ukázka jeho přemýšlení. Nejdřív na každého získat nějakou špínu, hrát si na jeho kamaráda, a pak toho zneužít. 

Proč si Kočner myslel, že mu ta vražda projde?

Jozef: Právě proto, že tam byli Trnka, Kováčik, Bödör. Všichni na policii byli jeho známí, uměl si tam všechno zařídit. Dosud věří, že se z toho dostane. Stát se může všechno. Všechno se zpochybňuje, každá informace, nálady lidí už se také změnily. Zase v tom zůstaneme sami.

Kdyby ses s Kočnerem potkala, co bys mu řekla, Jano?

Jana: Řekla bych mu, že je… darebák!

Jozef: Kdybych se s ním setkal těsně po vraždě, asi bych se neudržel a vystartoval po něm. Teď, když to beru s odstupem, bych ho asi ignoroval. 

Nestojíte o to se s ním setkat?

Jozef: S takovým člověkem se nemám o čem bavit.

Říká se, že dění po smrti Jána a Martiny dalo Slovensku naději. Je tu ta naděje ještě dnes?

Jozef: Nevím. Asi je to částečně způsobené pandemií, ale také je to ta naše slovenská nátura. Říká se, že košile je bližší než kabát. Každý se nejdřív stará o to, co se ho přímo dotýká. Lidé jsou znechucení. Zvětšila se skupina lidí, které se říká mlčící většina.  

Bojíte se, že lidé na vraždu zapomenou?

Jozef: Nevadí mi, že zapomenou na vraždu. Ale neměli by zapomenout na to, proč se stala. Hlavně by neměli dovolit, aby se to někdy opakovalo.

A co když se vrátí SMER? 

Jozef: U nás je možné všechno. I to, že se vrátí SMER. Ale neumím si to představit.

Jaké máte pocity z toho, že se Jankovi a Martině stavějí památníky? 

Jozef: Mám rád Kryla a učil jsem ho poslouchat i Janka. Mám k památníkům takový zvláštní vztah. Je potřeba připomínat, ale ne nějakými honosnými stožáry. Přál bych si, aby na tom památníku byla dvě slova, na která by lidé nezapomněli, a které Janko často používal: Neděkuj, pamatuj.

The post Kuciakovi: Janko říkával „Neděkuj, pamatuj!“ appeared first on investigace.cz.

Jak si pamatujete den vraždy a první dny poté?

Jestli se nepletu, bylo to pondělí. Byl jsem tehdy druhý měsíc na novém pracovním místě v pozici vyšetřovatele NAKA. Službu měl kolega, který seděl se mnou v kanceláři. Oznámil mi, že pojede na místo činu, že je tam nějaké podezření z dvojnásobné úkladné vraždy. Nabídl jsem mu, že s ním pojedu a pomůžu mu. Měl jsem v plánu plnit jiný úkol, který jsem kvůli této události zrušil. Nakonec vyšetřování přešlo na mě. Tak jsem se k tomu dostal.

Jaké byly vaše první pocity z místa vraždy? Nebo ze zprávy, že oběťmi byli mladý novinář a jeho snoubenka?

Když jsme tam jeli, pořádně se nevědělo, co se vlastně stalo. Jasné bylo jen to, že jsou tam dva mrtví lidé. První informace směřovaly k tomu, že motiv vraždy může být spojen s prací poškozeného. Po cestě jsme se rychle podívali alespoň na nějaké údaje o Jánu Kuciakovi na internetu. V podstatě jsme ale nevěděli, do čeho jdeme, co se doopravdy stalo.

Pamatuji si, že tehdy byla pořádná zima. Dělal jsem nějaké venkovní obhlídky a přitom mi zamrzl inkoust v peru, musel jsem k psaní použít obyčejnou tužku.

Jak to tam vypadalo? Bylo tam hodně lidí?

Když jsme do Velké Mači přijeli, na místě byl už vyšetřovatel krajské policie z Trnavy. Pokud se nemýlím, byla to kolegyně, žena, která už provedla nějaké prvotní úkony, zejména uvnitř domu. Obeznámila mě se situací a pokračovala ve své práci. Mimo ni tam bylo dost dalších lidí.

Bylo tam víc policistů než obvykle?

Ano, jednalo se o mimořádnou událost, takže tam byla celá výjezdová skupina krajského ředitelství, to znamená vyšetřovatel, nějaký nadřízený vyšetřovatele, operativní pracovníci, forenzní technici, vím, že ti tam byli asi dva. Potom jsme to převzali my z NAKA, dva vyšetřovatelé z Nitry a více operativních pracovníků. Na místo směřoval náš bezprostřední nadřízený, takže se to tam začalo kupit. Přesný počet zúčastněných vám ale nepovím.

Udály se na začátku vyšetřování nějaké chyby?

Těžko mluvit o chybách. Určitě tam nějaké nedostatky byly, protože kompletní prohlídku a první úkony vykonávaly dvě různé skupiny. První neodkladné kroky prováděli policisté z okresní kriminálky, kteří tam přijeli první. Také tam byly nějaké záchranné složky, hlavně hasiči. V takových případech se vždy dělají nutná opatření na záchranu života, zdraví nebo majetku. Těmito úkony se ale mohou zničit některé stopy, případně se mohou zakrýt. Lze proto předpokládat, že nějaká pochybení se stala.

Proč byl čas smrti Jána a Martiny určený špatně?

Svou roli v tom sehrálo i počasí, citelně mrzlo. Teď už nevím, jestli se uvnitř domu topilo, nebo ne, ale vnitřní teplotní podmínky mají určitý vliv při posuzování posmrtných změn. Vím, že doba smrti se stanovila v rozmezí několika dnů, my jsme však potřebovali, aby se tento širší údaj co nejvíce zúžil. Potřebovali jsme znát přesnější čas, klíčové hodiny, a dávat je do souvislostí se záznamy kamer na okrajích samotné obce nebo přilehlých měst. S tím byly problémy.

Jako vyšetřovatel jste byl optimista, že se vraždu podaří objasnit?

Hned na místě činu samozřejmě ne. Ale pamatuju se na moment, když jsem říkal jednomu z právních zástupců, bylo to v březnu nebo v dubnu, že mám takové tušení, že vyšetřování je rozběhnuté celkem dobře, že bychom se do několika měsíců mohli dostat někam dále. Vždy jsem optimista.

Tým vznikl prvního března v počtu asi třiceti lidí. Následně se nám ale otevřel velký prostor hypotéz a vyšetřovacích verzí, což vyžadovalo další posily. Bylo třeba pokrýt celé Slovensko, abychom měli zastoupení v každém regionu. Tím pádem členů přibylo, primárně šlo o příslušníky NAKA, plus analytiky z jiných částí policejního sboru, součástí ale byli i znalci z Kriminalistického a expertního ústavu. Tým se rozrostl na něco přes sto lidí, přesný počet vám už neřeknu. Vím, že jsem měl jmenný seznam s kontakty a na plechové skříni v kanceláři mi zabíral celé jedno křídlo.

Mluví se o tom, že v týmu byli i lidé, co předávali informace nitranskému oligarchovi Norbertu Bödörovi, který je obžalovaný, že stál v čele zločinecké skupiny propojené s policií. Znal jste jméno Bödör?

Jeho jméno se vyskytlo v jedné z verzí vyšetřování, pokud se tedy bavíme o Norbertu Bödörovi. Co se týče informátorů, v zájmu zachování presumpce neviny bych se vyjádřil tak, že v týmu skutečně byly osoby posléze trestně stíhané za spolupráci se zločineckou skupinou, s organizovaným zločinem. Jednoho takového kolegu jsem měl dokonce i já, později byl obviněný v jiném případě. 

Byla přítomnost takových osob v týmu nějak znát?

Celé vyšetřování se muselo koordinovat a řídit z vícero úrovní, osobně jsem nemohl ani neměl čas dohlížet na všechny, co měli za úkol prověřovat ostatní hypotézy. Muselo to být takto odstupňované, protože jinak by se to nedalo zvládnout.

Později se tým zase zmenšil.

Poněvadž jsme se postupně zbavovali nepotvrzených verzí. Nakonec se prověřovalo šest nebo sedm verzí, a tým se tak mohl zúžit, uvolňovali jsme převážně finanční a protikorupční pracovníky policie. Zůstalo nás přibližně třicet, jako na začátku vyšetřování, a v tomto počtu jsme to dotáhli až do konce.

Když jste zúžili tým, nechtěl jste mít při sobě žádné jiné vyšetřovatele?

S odstupem času považuji zúžení okruhu lidí za správné rozhodnutí, protože získané informace už byly tak závažné, že nebylo vhodné – což teď říkám s respektem vůči každému kolegovi, který byl součástí týmu –, aby tyto informace sdílelo vícero lidí. Posléze jsme se totiž dostali do takového stádia vyšetřování, že jsme začali pracovat s věcmi, které souvisely s materiály, po kterých se na Slovensku dvanáct let pátralo a o nichž se prohlašovalo, že nikdy neexistovaly, že to jsou nějaké fabulace, zpravodajské hry. Uvědomovali jsme si, že se jedná o závažné věci, které mohly ohrozit život a zdraví.

Báli jste se, aby nedocházelo k únikům?

Šlo o racionální rozhodnutí, které mělo současně vyřešit vícero problémů naráz. Chtěli jsme zúžit hřiště, abychom v případě nějakého úniku mohli posléze lépe identifikovat možného člověka, který to vynesl. V podstatě se nám ale něco podobného nestalo, dokud jsme nedospěli do stadia, kdy jsme naše informace oficiálně oznámili vedení. Do té doby jsme neměli žádný únik.

Co vás posouvalo dopředu? Jaké byly milníky vyšetřování, u kterých jste si řekli, tak tohle je posun?

V počáteční fázi vyšetřování bylo během prvního měsíce vyslechnuto neskutečně mnoho svědků. Předpokládali jsme, že nám nelžou, z jejich výpovědí jsme stavěli hypotézy, které se následně prověřovaly. Vždy jsme však vycházeli z toho, že člověk se může mýlit, může si to pamatovat špatně, takže jsme výpovědím nepřipisovali absolutní hodnotu. Postupem času jsme pak posbírali telekomunikační data, záznamy z kamer, což byly skutečně objektivní informace, na jejichž základě jsme potom mohli stavět hypotézy, které nestály na hliněných nohách. Milník byl, když jsme vyhodnotili nějaký soubor strukturovaných dat, dostali jsme se k něčemu konkrétnímu, co se nerozcházelo s hypotézou ve vztahu k pachatelům, k místu činu, k času jeho provedení. Což byl, jak se říká, pevný bod ve vesmíru, od něhož jsme se zase posunuli dále.

Můžete být konkrétnější? Víme, že milníkem byla například identifikace Citroënu Berlingo, v němž pachatelé přijeli do Velké Mači. 

Ano, měli jsme k tomu kamerový záznam. V čase, kdy jsme předpokládali, že byl spáchán násilný čin, nám kamera zachytila toto vozidlo ve Velké Mači kousek od tamního fotbalového hřiště, vypadalo jako vhodné místo pro vyložení pachatele, aby se pak ke Kuciakovu domu dopravil po svých a následně tam byl opět vyzvednut. Tímto způsobem se nám to potvrdilo a měli jsme nějaké časové údaje ohledně výskytu toho vozidla, které jsme si potom porovnávali s telekomunikačními daty.

Existuje ještě něco kromě toho Berlinga, co pomohlo se zatčením vrahů?

Určitě, jednalo se vlastně o řetěz různých faktů. Měli jsme jeden pevný bod, čas a datum spáchání činu. Měli jsme vozidlo a dokázali jsme si odvodit jeho předpokládaný pohyb vzhledem k průměrné rychlosti. Následně jsme z těchto lokalit vybrali kamerové záznamy, které se začaly pracně prohlížet a prohledávat. V souvislosti s pohybem vozidla a časem i místem vraždy jsme porovnávali telekomunikační údaje. To znamená pohyby zařízení s telefonními čísly, které byly v tom čase a v okolí toho místa přihlášené do sítě. Takto se nám to začalo skládat. Postupně jsme dokázali eliminovat vícero podezřelých čísel, až jsme se dostali ke dvěma mobilním telefonům, které byly jedinečné tím, že SIM karty v nich byly nově aktivované. Od těchto dvou telefonů následoval krok k osobám, na něž byly SIM karty psané, tím pádem jsme se dopracovali přímo k pachatelům vraždy.

Přečtěte si

Jak se změnilo Slovensko čtyři roky po vraždě

Vykonavatele jste pozatýkali, kdy jste ale začali pracovat s tím, že za vraždou může být Kočner? Věděli jste to už dříve, nebo až na základě výpovědí pachatelů?

Kočner byl jednou z verzí od března 2018. Jako svědek byl vyslechnut už 26. února. S verzí, že je objednatel, jsme pracovali od začátku, protože Ján Kuciak o něm a jeho podnikání psal kritické články. Nějaké hlubší přesvědčení nebo nějakou vyšší míru pravděpodobnosti jsme nabyli až po zatčení pachatelů, protože jsme od nich získali nové informace. Zatčený Zoltán Andruskó začal spolupracovat a vypovídat, takže jsme byli zase o krok dále. Avšak vzhledem k tomu, že nebyl v přímém kontaktu s Kočnerem, jsme se nad tímto propojením mohli zamýšlet pouze v rovině hypotézy.

Zúčastnil jste se Kočnerovy první výpovědi?

Ne, vyslýchali ho kolegové v Bratislavě.

Říkáte, že klíčovou roli sehrál Zoltán Andruskó, když začal spolupracovat. Jak byste toho člověka popsal?

Popisovat ho nebudu. V podstatě je právoplatně odsouzený, ale vystupuje i v jiných řízeních. Byly vypracovány znalecké posudky od psychologa i od psychiatra, takže to posouzení bych spíš nechal na těchto znalcích, nerad bych šel do takovýchto hodnocení.

Považujete jeho výpovědi za důvěryhodné?

S jeho výpověďmi jsme pracovali v trestní věci a ve značné míře se potvrzovaly. Tato osoba svědčila podle mého názoru pravdivě a s vědomím, že vypovídá pravdivě, byť existují určité okolnosti, o kterých vypovídá jinak, než se staly, a to z toho důvodu, že mu to tak bylo zprostředkováno jinou osobou. Takže vyvozovat z toho jeho nepravdomluvnost nebo nedůvěryhodnost bych nemohl a nechtěl. On přece vysvětlil, že „toto mi pověděla osoba, že tam se něco mělo stát, takhle jsem to slyšel“. Myslím si, že jeho motivace takto vypovídat je zřejmá. Nevidím smysl v tom, proč by si měl začít vymýšlet nějaké jiné verze, aby z toho vyšel nějak lépe, protože to se nestalo. Lépe z toho nevyšel.

Další klíčovou osobou vyšetřování byl Peter Tóth, který pro Kočnera sháněl informace o nepohodlných lidech. Kdy se obrátil na policii a jak to probíhalo?

Vystupoval jako svědek a vím, že stále vystupuje i v jiných trestních řízeních. Lze s vysokou pravděpodobností předpokládat, že tento člověk bude vypovídat i na hlavním líčení ohledně vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Zůstal bych proto jen u toho, že tato osoba se přihlásila dobrovolně.

Podle jeho verze se v něm hnulo svědomí, když pochopil, že Marian Kočner může mít s tou vraždou něco společného. Naložil proto auto důkazy proti Kočnerovi a odvezl je na policii. Takto se policie údajně dostala k mobilu Mariana Kočnera. Okolo Kočnerova mobilu a prolamování aplikace Threema panuje spousta legend. Jak to bylo, jak jste mobil objevili?

Kočnerovy mobilní telefony byly prostě zajištěny standardním způsobem, procesně je to zdokumentované ve spisu, a bylo s nimi dále nakládáno tak, aby byla využita všechna data, která se v nich nacházela. Obsah mobilů byl zpřístupněn osobou Petra Tótha, který nám k nim poskytnul přístupové kódy. Možná je proto vhodnější otázka, proč pan Kočner dal ty přístupové kódy Petru Tóthovi?

Takže nebylo třeba vůbec nic prolamovat?

Získali jsme přístupové kódy a prováděli jsme i jiné specifické úkony, které není možné veřejně komentovat. Všeobecně byly oba mobily využity v maximální možné míře. Velký význam pro nás měl i fakt, že byly dva – K1 a K2.

Tušili jste, co v těch telefonech může být?

My jsme ty telefony chtěli od začátku. Dokonce jsem kontaktoval vyšetřovatele, který Kočnera zadržel v kauze falešných směnek. Hned jsem mu volal a zjišťoval, jestli má Kočner telefon, a pokud ano, určitě ho budeme potřebovat pro naše vyšetřování. On mi tehdy řekl, že Kočner telefon nemá, že si ho vzal jeho advokát. Tenkrát jsme ten telefon měli na dosah, ale pravděpodobně bychom se nedostali k přístupovým kódum. Život to ale zařídil jinak a jsme za to vděční. Kdyby nedal mobil advokátovi, dostali bychom se pouze k jednomu telefonu. Takhle jsme měli dva.

Přečtěte si

Prokurátor Lipšic: Vražda Jána a Martiny zahájila očistný proces

Překvapilo vás na tom případu něco během vyšetřování?

Ten případ byl samé překvapení. Nebylo týdne, kdy by nás něco nepřekvapilo, kdy bychom nenašli něco nového, kdy bychom se neposunuli. Zároveň se vyskytlo i hodně nepříjemných překvapení, ale ty bych také raději vynechal. 

Cítil jste nějaké tlaky během vyšetřování? Bývalé policejní vedení asi úplně nechtělo, aby se analyzovaly zprávy z mobilu Mariana Kočnera.

Objevovaly se nějaké konkrétní aktivity i ve vztahu ke komunikacím nebo jiným zabezpečeným důkazům, ale znovu, o těch věcech jsem už vypovídal v živých řízeních, nerad bych se do toho opět pouštěl.

Jaké byly vaše pocity při začátku operace Očistec, kdy policie přišla pozatýkat své vlastní vedení? 

Stíhal jsem v jednom řízení Gašpara, Hraška, Krajmera. Nerad bych se k tomu vyjadřoval. Bylo to bez osobních pocitů.

Stávalo se vám během vyšetřování, že jste si s týmem řekli: „Jo, super, tohle se nám povedlo“?

Stávalo. Strávili jsme společně hodně hodin, někteří kolegové v práci dokonce spávali. S hodně lidmi z toho kolektivu ještě pořád spolupracuju, vícero lidí z vyšetřovacího týmu se pak také dostalo do vedení Národní kriminální agentury, takže si říkám, že se těm lidem vyplatilo dělat svoji práci profesionálně.

Tým Kuciak byl zčistajasna rozpuštěn, vlastně velmi rychle oproti běžným zvyklostem, co za tím bylo?

To se můžeme jen domnívat. Nebylo to konzultované ani se mnou, ani s prokurátory. 

Takže to bylo také překvapení?

Určitě, protože to s námi nikdo neprojednal. Týden před zrušením jsme byli dokonce ujištěni nějakým nižším vedením policie, že naše činnost bude pokračovat, protože probíhalo vyšetřování dalších tří připravovaných vražd, jež přímo souvisely s vraždami Kuciaka a Kušnírové, ale i s jinými případy. Ze dne na den nás ale zrušili.

Říkal jste, že někteří kolegové v práci i spávali, to znamená, že tam měli karimatky, spacáky. Bylo takové obětování možné i proto, že jste byli osobně motivovaní případ vyřešit?

Všichni pociťovali velkou zodpovědnost, to bylo cítit v přístupu k práci. Tito lidé dělali po nocích to, co měli přidělené. Někdo sledoval záznamy z kamer, někdo vyhodnocoval data, někdo chodil po sídlištích a tipoval zájmová vozidla.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste jednu dobu spával se zbraní pod polštářem. Pořád takto uleháte do postele?

Služební zbraň jsem při sobě nosil dennodenně. Někdy ji ještě s sebou nosím, ale že bych ji měl i pod polštářem, to ne, asi jsem to řekl obrazně jako takovou metaforu. Během vyšetřování se vyskytly určité momenty, kdy jsme byli ostražití, a k tomu patří i nošení služební zbraně.

Takže jste se nikdy nebál o svůj život?

Věděli jsme, že pracujeme na rizikové věci. Byli jsme si naprosto vědomi, že jsme vhodnými subjekty na rozpracování různými zájmovými osobami, ale i zpravodajskými službami. Víceméně jsme měli na zádech nalepené terče, hlavně od okamžiku, kdy jsme se dostali ke Kočnerovým telefonům, to bylo průlomové.

Jak jste jako tým vnímali prvoinstanční rozsudek zprošťující Kočnera viny?

Věděli jsme, že je to první stupeň, takže se nejednalo o definitivní rozhodnutí. Když jsem si pak po měsíci četl písemné rozhodnutí soudu, vyhodnocovali jsme to s prokurátorem, který si připravoval odvolání, a já mu s tím pomáhal, byl jsem velmi nepříjemně překvapený, až zaražený ohledně odůvodňující části. V tom smyslu bylo i podáno odvolání, které bylo úspěšné. Už tehdy při tom hodnocení s prokurátorem jsem věřil, že bude úspěšné, protože v rozhodnutí soudu byly takové věci, které by podle mého názoru přes nejvyšší soud neprošly.

Nebylo to pro vás zklamání? Na tom případu jste pracoval řekněme rok a půl, víte, kolik za tím bylo práce, kolik obětování, a následně všechno selhalo na nedostatečném odůvodnění prokuratury nebo nedostatečné snaze?

Když jsem si přečetl závěrečné vyhodnocení, které je součástí odůvodnění rozsudku, a také vzhledem ke své znalosti celého spisu nemůžu říct, že jsem nebyl zklamaný. Těžko se mi to ale hodnotí, prokuratura odvedla svoji práci, my zase tu svou, v určitém stadiu jsme ale museli dát hlavy dohromady. U prvního stupně jsme neuspěli, ale uspěli jsme při odvolání, takže se jede dál. Nerad bych kritizoval prokuraturu nebo soud, protože každý svým způsobem udělal svoje. Konečné hodnocení stejně udělá nějaká vyšší instance a také veřejnost.

Co považujete za největší chybu během celého vyšetřování?

Chybu? Určitě jich bylo vícero. Těžko se mi teď vybírá jedna konkrétní.

Dobře, tak nějaký moment, kdy jste si řekl, „tohle jsme pokazili, nevyšlo to“.

Mou největší chybou, kterou si teď připouštím, bylo to, že v průběhu existence vyšetřovacího týmu a vedení vyšetřování jsem důvěřoval některým lidem, kteří si to vůbec nezasloužili, neboť informace, které takto získávali v průběhu vyšetřování, mohli a také poskytovali osobám zainteresovaným v nějakém zájmovém prostředí, o čemž se aktuálně dozvídáme z jiných řízení. Byla to velká chyba, která, když se nad tím člověk zpětně zamyslí, se nemusela stát. 

Nevypovídá to spíš o zvrácenosti tehdejšího systému?

Určitě. Osobně vždy považuji každého člověka za čestného, pokud mě samozřejmě nezklame, což je možná někdy chyba. 

Lze za chybu považovat fakt, že během prvního zatýkání nebyla zatčena i Alena Zsuzsová, nebo jste o ní tehdy ještě vůbec nic nevěděli?

Ne, její zatčení se uskutečnilo s odstupem několika hodin, protože předtím bylo třeba realizovat ještě nějaká opatření.

Tušila to? Byla na váš příchod připravená?

Myslím si, že ano. Ale pracovali jsme s tím, co jsme měli v tom okamžiku k dispozici. Jsem přesvědčený, že to bylo dobré rozhodnutí, že jsme do toho šli, a že jsme se nerozhodli jen pro delší monitorování.

Změnila vám tato vražda a její vyšetřování nějakým způsobem osobní život?

Nevím, jak dalece tyto věci změnily můj život, protože nedokážu říct, kde bych teď byl, jestliže bych se na vyšetřování nepodílel. Určitě to ale nějaký vliv mělo. Momentálně jsem zástupcem ředitele NAKA Západ. V tomto směru to můj život nepochybně ovlivnilo. Pokud by se ty události nestaly, asi bych pokračoval vyšlapanou a dopředu nastavenou cestičkou, asi bych nezažil takové změny, jaké se dějí nyní. 

Věříte změnám v policii? Jsou dost radikální.

Ano, věřím. Jsem příjemně překvapený výběrem nového personálu i řídících pracovníků. Dává to dobrou záruku nějaké očisty a čestnosti. Uvidíme, kam to dospěje. Mám zkrátka dobrý pocit a můj optimismus je větší, než býval kdysi.

Věděl jste, v jakém stavu byla policie? Že její vedení, její špičky, můžou být zapleteny v nějakém korupčním chování?

Víte, je rozdíl vědět a poslouchat nějaké operativní, zpravodajské poznatky. Pokud si to nepřečtete v protokolu nebo to neslyšíte přímo od člověka, který má důkazy, tak si dovolím tvrdit, že nikdo nemohl říct, že věděl, co ty špičky dělaly, protože to přece jen byla silná káva, co se teď dozvídáme.

Mluvilo se o tom aspoň, nebo to přišlo jako blesk z čistého nebe?

Určitě existovaly nějaké indicie. V tomto směru je policie zvláštní organismus. Lidé u moci se proto snažili mít své páky nebo své osoby, které by v případě potřeby mohly nějak zasáhnout.

Říkáte, že policie je zvláštní organismus, že v něm vlastně panuje nedůvěra, myslíte si, že to lze do budoucna nějak změnit?

Asi ne. Respektive určitě ne. V policii jsou lidé, kteří jsou mladí, jsou tam však i lidé, kteří tam jsou třicet let a mají své dlouhodobé společné vazby, některé věci je prostě těžké změnit, ovlivnit. Možná, že se časem ukáže, že to jde nějakým způsobem vykrystalizovat a jak se říká zrno oddělit od plevelu, ale asi těžko. Je to bezpečnostní složka. Je to státní služba, takže lidé jsou tam svým způsobem zabetonovaní a v těchto podmínkách je pak někdy těžké vypořádat se s problematickými osobami. Jak už jsem říkal, jsem celoživotní optimista, ale v tomto směru si dovolím tvrdit, že to asi nedokážeme. Určitě je prostor na zlepšování a myslím si, že se policie zlepšovat bude, ale obávám se, že k nějakému ideálu se asi nedopracujeme. Ze statistického hlediska budou vždy existovat nějaké černé ovce.

Bylo vyšetřování vražd ve Velké Mače vaším životním případem?

Bezpochyby, větší případ už nikdy mít nebudu. Někdo veřejně prohlásil, že jsem v životě žádnou vraždu neobjasnil, což není pravda, na vraždách jsem pracoval od roku 2010.  Události ve Velké Mače ale byly vysoká škola vyšetřování. Nemyslím jen na konkrétní úkony, ale i na komunikaci, koordinaci, součinnost mezilidských vztahů. Ve všech těchto směrech to hodnotím pozitivně. Dodnes mám také kamarádské vztahy s příslušníky z Europolu, sem tam si vyměníme nějaké SMSky, když potřebuji něco prověřit pro kolegy, nemám problém zvednout telefon a zavolat do Haagu.

Máte naději, že se Slovensko po událostech z Velké Mači změnilo k lepšímu?

Dějí se věci. A je třeba objektivně přiznat, že se dějí od té doby, takže to můžeme považovat za milník v našem dalším vývoji.

Peter Juhás byl hlavním vyšetřovatelem vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Do té doby byl jak pro politiky, tak pro veřejnost téměř neznámým policistou. Během vyšetřování čelil enormním tlakům ze strany svých nadřízených, které později stíhal za některé trestné činy. Po změnách v čele policie se stal zástupcem ředitele Národní kriminální agentury Prezídia Policejního sboru (NAKA) Západ. Do funkce byl jmenován novým ředitelem NAKA od 1. 1. 2022. NAKA se zabývá nejzávažnější organizovanou trestnou činností.

The post Vyšetřovatel Juhás: Byla to vysoká škola vyšetřování appeared first on investigace.cz.

S energickým šéfredaktorem Petrem Bárdym jsme si povídali ve světlé zasedačce portálu Aktuality.sk s výhledem na Bratislavu. V té samé zasedačce, kde sedával na poradách i Ján Kuciak a kde Peter Bárdy svým kolegům oznámil, že Jána a jeho snoubenku zavraždili. Na zdi místnosti visí obrovský nápis #AllForJan a v redakci mají vystavené jeho novinářské ceny in memoriam. S pocitem ztráty způsobeným Jánovou smrtí se Bárdy stále nevyrovnal.

Pamatujete si na den vraždy?

Pamatuji si každou minutu. Úplně přesně.

Kdo vám to řekl?

V půl sedmé ráno mi zatelefonal kolega Jano Petrovič, že mu kolegyně napsala, že ve Velké Mače zavraždili dva lidi, kteří měli mít stejné iniciály jako Jano a Martina. Jano Petrovič se mě ptal, co budeme dělat. Rázně jsem odpověděl, že tu zprávu nevydáme.

Zpočátku jsem tomu nechtěl věřit, byl to šok, můj mozek to vůbec nepřijal. Když mě manželka vezla autem do práce, jen jsem opakoval, to se nemohlo stát, to se nemohlo stát.

Jak jste to oznámil kolegům?

První momenty si vlastně vůbec nevybavuji. Prý jsem seděl na parapetu pod oknem a stále jsem opakoval: jak to říct, jak jim to říct. Vůbec jsem tu zprávu nedokázal přijmout. Až když mi kolem půl osmé ráno zavolal Robert Kaliňák, tehdejší ministr vnitra, který potvrdil, že zavraždili Jána a Martinu, teprve tehdy mi to došlo.

Potom jste jim to řekl?

Seděli jsme v této zasedačce. Kolegům, kteří byli v terénu, jsem napsal, aby zaparkovali auta na odpočívadlech. Nechtěl jsem to oznámit lidem, kteří řídí. Bál jsem se jejich reakce. Na té poradě jsem pak všem sdělil, že nám zavraždili Jana. To bylo vše, čeho jsem byl schopný. Potom jsme začali všichni brečet a pak se události daly rychle do pohybu.

Před výslechem, který měl následovat, jsem se setkal s Tiborem Gašparem jakožto policejním prezidentem a apelovat na něj, že vraždu musí vyšetřit. Potom jsem byl vyslýchán policií, následovala schůzka s premiérem Ficem, nakonec jsem začal editovat Janův článek o Italech. Nejdříve jsme se dohodli, že jej nevydáme, pak mi všichni telefonovali, proč jsme ho nevydali, prý že to chceme ututlat. Byl to neuvěřitelný tlak. Museli jsme to zvládnout. Nebylo moc možností.

Co vám přitom běželo hlavou?

Že jsme ho nezachránili. Od první chvíle jsem si to vyčítal. Janovi jsem psal 19. února přes Whatsapp, nabízel jsem mu, že jestli se bojí, tak ho schovám. Trochu se obával právníků Itala Antonina Vadaly, že na něho budu tlačit a nebude mít klid na psaní.

Už v prosinci 2017 jsem mu navrhl, aby odjel s Martinou na pár dnů do Prahy. Toho 19. února, kdy jsem mu připomněl, že tato možnost existuje, mi odepsal, že se už nebojí. Dva dny nato jsme se dozvěděli, že ho zavraždili. V pondělí mi ukazoval článek o Italech a ve středu v osm večer ho zavraždili.

Redakce Aktuality.sk vůbec nepřišla se zprávou, že Jána a Martinu zavraždili.

Odmítl jsem to zveřejnit. Na Slovensku jsme byli poslední, kdo to vydal. Byla to pro mě neuvěřitelná věc. Příčinu smrti jsme v prvním textu neuvedli. Od začátku jsem byl přesvědčen, že to souvisí s Jánovou prací, i když se v médiích objevovaly různé vyšetřovací verze. Tehdy se dokonce začaly šířit takové podivné lži. Říkal je předseda vlády Robert Fico a ministr vnitra Robert Kaliňák, že jsem prý členem pracovní skupiny, která případ vyšetřuje. Snažil jsem se to vyvrátit, protože jsem členem žádné skupiny nebyl. Pamatuji si, jak jsem prosil Kaliňáka, posílal jsem mu SMSku, ať nelže. Dokonce v té době přijela do Bratislavy skupina lidí z Evropského parlamentu, měli schůzku s Kaliňákem a ten jim zase řekl, že jsem členem vyšetřovací skupiny. 

Proč něco takového říkali?

Podle mého názoru se tím chtěli krýt, že to vyšetřují transparentně a že při tom asistuji jako člověk, který na ně dohlíží, že to zkrátka dělají dobře a profesionálně. Členem žádné vyšetřovací skupiny jsem nebyl ani na vteřinu.

Na začátku se objevila zpráva, že jste měli speciální přístup k informacím z vyšetřování, podobně jako rodiny obětí.

Oni nám navrhli, jak by se to dalo udělat. Měli jsme vyčíslit materiální škodu, která redakci Aktuality.sk vznikla vraždou novináře. Na základě toho bychom mohli být považováni za poškozené a dostávat informace jako rodiny. Řekl jsem, že je to nesmysl. Jak bychom mohli „nacenit“ ztrátu novináře, kamaráda?

Věřil jste tomu, že se vražda vyšetří?

Musel jsem věřit, že se vyšetří, protože to byl můj obranný mechanismus. Člověk si prostě nechce připustit, že taková nespravedlnost zůstane nevyšetřena. Musel jsem do jisté míry věřit policii – ne jednotlivcům, kteří to měli na starosti, ale instituci. Protože kdo jiný by to měl vyšetřovat? Je důležité říct, že v policii tehdy naštěstí nebyli jenom lidé jako Tibor Gašpar (tehdejší policejní prezident později stíhaný za korupci a zločinné spiknutí, pozn.red.), ale že tam byli vždycky i poctiví lidé a nebylo jich málo. Otázkou zůstalo, zda se ten případ dostane k takovému člověku, který to bude chtít vyšetřit. Myslím si, že Petra Juháse v tomto směru do značné míry podcenili. Domnívám se, že si mysleli, že Peter Juhás, jakožto mladý vyšetřovatel bez zkušeností, to nevyšetří.

On už ale měl zkušenosti s vyšetřováním vražd.

Aha, vidíte, tohle jsem nevěděl, ani jsem se na to nikdy neptal. Zároveň to pro mě není vůbec důležité, jestli to byl nováček, nebo nebyl. Pro mě je důležité, že mu ten případ nechali a že ho vyšetřil. A dovedu si představit, že to vůbec neměl lehké. Ale potvrzuje to, že i tehdy byli v policii poctiví lidé, profesionálové, což je skvělé.

Jak byste popsal systém „našeho člověka“?

Je to určitá skupina lidí, která ovládá stát, dosazuje své lidi na strategická místa, a tito lidé pak dělají nějakou práci pro ně, pro politiky nebo oligarchy, z čehož profitují jedni i druzí. Ti „naši lidé“, kteří tuto činnost vykonávají, jsou chránění před zákonem, jsou nestíhatelní. Nemůžete jim nic udělat. Jsou si tak jistí mocí plynoucí z toho politického nebo policejního krytí, že nechtějí přijmout odpovědnost ani za elementární prohřešky.

Co umožnilo, aby tento systém vznikl?

Myslím, že to máme v genech. Je to služba za službu, kšefty pro kamarády, za jakoukoli malou službu dáváme „všimné“, pozornosti jako bonboniéry, kávu… Máme to v sobě. Přesně tímto způsobem začíná korupce v policii, ve zdravotnictví, v justici. Bezvýznamný policista nikoho nezajímá, ale když ten policista kariérně roste, tak si ho lidé, kteří od něho jednoho dne budou potřebovat nějakou službu, začnou všímat. Co potom vidíme na úrovni státu, je prostě větší forma toho lokálního chování.

Byl Kočner jedním z tvůrců, nebo produktem systému „našeho člověka“?

To nevím, protože Kočnerův příběh se vymyká příběhům jiných lidí. On uměl velmi efektivně pracovat s informacemi, věděl, jak je získat, jak je prodat, jak z nich vytěžit maximum, také se uměl orientovat v podnikání. Podnikání asi není to správné slovo, spíš trestná činnost, ze které profitoval. Uměl se v tom systému pohybovat. Určitě ho nevymyslel, jen okopíroval vzorce, které fungovaly jinde.

Vzpomínám si na tu legendární tiskovou konferenci, kde ho Jano Kuciak konfrontoval se svými zjištěními o jeho karouselových podvodech. Kočner vůbec nechápal, že ty informace Jano může mít z otevřených zdrojů. Netušil, že je to někde evidováno. Kočner se spoléhal na klasickou korupci. Nebyl to žádný sofistikovaný stratég, byl to normální obchodník s lidskými osudy. Koupil si soudce, koupil si prokurátory, zavázal si je kabelkami nebo dovolenými za 1 500 eur. Za takové peníze se může nechat korumpovat jen nešťastník.

Jak se změnilo Slovensko čtyři roky po vraždě

Jak se zpětně díváte na Kočnera po tom, co se odhalilo během vyšetřování, co ukázaly zprávy z jeho telefonu?

Je to vekslák, arogantní, necitlivý, cynický gauner. Byl jsem zděšený, když jsem četl ty zprávy, co si psal se Zsuzsovou. Jsem člověk, který si dokáže udělat legraci ze spousty věcí, ale tohle bylo něco, co překročilo jakoukoli únosnou míru akceptovatelnosti.

Myslíte, že Kočner někdy může začít vypovídat?

Nejsem typ člověka, který by měl přehnaná očekávání, a to z jednoho prostého důvodu: taková nenaplněná očekávání vyvolávají přehnanou frustraci, která je pak mnohonásobně větší než samotné očekávání.

Nikdy jsem nečekal, že se dožiju dne, kdy Robert Fico stane před soudem a bude právoplatně odsouzen. Nejen proto, že nemáme důkazy, že by někdy v minulosti udělal něco, za co by měl být stíhán, ale prostě se mi na to nechce čekat, protože se to nemusí stát. Vidím v této zemi, jak se lidé zlobí na ty, kteří slibovali, že potrestají grázly, kteří měli skončit za mřížemi. Kde jsou Igor Matovič a Boris Kollár, kteří křičeli, že Fico skončí za mřížemi? Proto ani od Kočnera nemám velká očekávání, že bude vypovídat, protože bych byl možná zklamaný. Naopak si myslím, že spíš než Kočner existují jiní lidé, kteří by mohli vypovídat, a jejich výpovědi by lámaly vazy víc než výpovědi Kočnera.

Kočner nebyl prvoligovým hráčem. To se týká úplně jiných jmen. Nedovedu si představit, že by seděl u stolu třeba s premiérem a že by s ním jednal. Myslím si, že Kočner byl ten, který možná přišel za někým, kdo zná někoho, kdo zná premiéra. Pokud se někdo mohl s Ficem osobně setkávat, tak to byl Bödör, ale Kočner podle mě ne. Když se tvářil, že zná premiéra osobně, žvanil. On se vychloubal s lecčím, což ukazuje, že spousta věcí, které byly napsány v Threemě, byly pouze výplody jeho fantazie.

Když se na to ale podíváme zvenku, Kočner byl u všech velkých kauz, které zamávaly se Slovenskem. Musel být minimálně velmi dobře informovaný.

To sedí. Měl kamarády v bezpečnostních službách, mezi novináři se dokonce spekulovalo, zda Marian Kočner nebyl důvěrníkem nebo přímo agentem tajné služby. Protože je jasné, že ho bezpečnostní složky musely sledovat. Musely vědět, že páchá trestnou činnost nebo že je podezřelý z jejího páchání. Musel být zpravodajsky „rozpracován“, jenom nebyl stíhán.

Ukázalo se, že Kočnera přestali chránit v roce 2017. Přestal být možná pohodlný a užitečný pro lidi, které zásoboval informacemi. Jsem přesvědčen, že Jaroslav Haščák z Penty se s Kočnerem stýkal zejména proto, že mu Kočner donášel informace. Haščák je také typ člověka, který se obklopuje zpravodajci z prostředí rozvědky a kterému se podle mého názoru líbily informace, ze kterých mohl poskládat určitou mozaiku nebo které se mu mohly hodit. Dovedu si představit, že takto vytěžoval Kočnera a to Kočnerovi mohlo lichotit, že je v přítomnosti tak nesmírně vlivného a bohatého člověka a že s ním může „obchodovat“.

Myslíte si, že Kočner nebyl moc chytrý?

Netvrdím, že nebyl chytrý, ale myslím si, že jeho osobnost byla příliš „nafouknutá“. Podle mého názoru opravdu nebyl tak chytrý, jak se o něm povídá, tedy že by vytvářel nějaké složité transakce. Mám zato, že jeho jedinečnost spočívala v tom, že uměl oslovit lidi, propojit je, uměl je vytěžit a uměl být štědrý. Opravdu velkou část získaných peněz ze zločinu použil na vyplacení všech lidí, které k tomu potřeboval. Domnívám se, že to vůbec nebyly malé částky, které vyplácel měsíčně nebo čtvrtletně.

Na druhé straně to byl nesmírně samolibý člověk. Kdo nazve svou firmu Midas? Po legendárním králi Midasovi, co proměnil všechno, čeho se dotkl, na zlato, což samo o sobě ukazuje na jeho buranství a samolibost, jeho obrovský narcismus.

V době, kdy byl ve vazbě, plánoval ještě další tři vraždy. Co to o něm vypovídá?

Ty první dvě vraždy – prokurátora Žilinky a advokáta Lipšice – plánoval ještě předtím, než byl ve vazbě. Zrušil je a pak se skutečně zaměřil na Jana Kuciaka. Na konci roku 2017 Kočner předpokládal, že Jánu Kuciakovi dodávají informace další lidé, tipoval to na Žilinku s Lipšicem. Myslím, že právě to byl hlavní důvod, proč si objednal zabití i těch dvou. Kočner byl přesvědčený, že patří mezi skupinu zvanou „náš člověk“, a proto bude krytý. Najednou, když k tomu krytí nedošlo, vyhlásil státu válku jako italská mafie v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, kdy zavraždila slavné prokurátory Giovanni Falconeho a Paola Borsellina.

Tady ale Kočner překročil hranici, což je nepřípustné i v jeho podsvětí. Tohle se prostě nedělá. Nemůžete vyhlásit válku státu, smete to vás i všechny ostatní, kteří jsou s vámi propojení.

Skončil už Kočner? 

Doufám, že skončil, nedokážu si představit, že by neskončil. Podle mého názoru by se ten člověk už nikdy neměl dostat z vězení. Jde o veřejného nepřítele státu, který pravděpodobně nechal zavraždit novináře a prakticky celý život se pohyboval na tenké hranici mezi legálním světem a zločinem. Na co nám je takový člověk ve společnosti? Mluvilo se o tom, proč nebyl podán návrh na doživotní trest. Bylo řečeno, že by se mohl změnit. Asi by se mohl změnit, ale ta pravděpodobnost není příliš vysoká. Navíc to není tak, že udělal ve svém životě jednu chybu, lituje toho a změní se. Tímto způsobem fungoval třicet let.

Vražda a vyšetřování odhalily, nebo vrhly světlo na systém „našeho člověka“. Díky tomu se rozjelo několik procesů, které zahájily zásadní změny v justici, na prokuratuře a umožnily i změny v policii a politice. Dá se říct, že na Slovensku probíhá revoluce? 

Revoluce je asi silné slovo, ale je to tu výrazně jiné než předtím. Když jste se mě ptala na důvěru v policii při vyšetřování Janovy vraždy, pak bylo nevyhnutné jí důvěřovat. Dnes by ta důvěra byla z mé strany podstatně vyšší, neboť dnes je opravdu vidět, že policie pracuje. Za předešlá léta fungování policie na Slovensku mnozí policisté v zájmu toho, aby se nevystavovali personálnímu riziku, aby nepřišli o práci nebo o své výhody, raději nic nedělali. Byli skrytí ve svých kancelářích, aby nikoho nenaštvali, aby přežili až do důchodu.

Vyšetřovatel Juhás: Byla to vysoká škola vyšetřování

Podobné změny nastaly i v justici. Co jste si myslel během prvního zatýkání soudců a soudkyň?

Konečně! Ono to zní velkohubě. Ale ve skutečnosti jsme všichni věděli, v jaké zemi žijeme. Jenom jsme o tom neměli žádné důkazy. Když tehdy člověk sledoval jednání soudu a jeho rozhodnutí, bylo to šílené. Pro nás novináře bylo velmi těžké napsat, že soudci rozhodovali ve prospěch Kočnera. Prostě jsme to napsat nemohli, protože jsme to nemohli dokázat, a najednou se všechno začalo vyšetřovat. Kauzy, o kterých psal i Jano. A naráz se někteří soudci začali přiznávat, vypovídat a potvrzovat další věci, jako třeba to, že si doma odkládali soudní spisy. Chránili se tím, že si dělali kopie spisů, kdyby se něco stalo. To je neuvěřitelné. Měl jsem radost, že probíhá náprava. Bylo mi jedno, jestli je pozatýkají nebo „jen“ zbaví talárů. Hlavně že se věci pohnuly, že se situace v soudnictví snad konečně změní.

Změny v policii také nejsou běžné.

Za poslední čtyři roky jsme měli čtyři policejní prezidenty. Tři byli stíháni. To je strašná ostuda. Stydím se, že jsme jako společnost tohle dopustili. Že jsme tak nezodpovědně přistupovali k věcem veřejným a k volbám, že jsme to nechali zajít až tak daleko, že se vrcholní představitelé policie mohli zapojit do trestné činnosti nebo se na ní dokonce podílet. Korupce je všude. Nepředstírejme, že to tak není. Co Slovensko dokázalo za těch třicet let, je strašná ostuda.

Jakou roli v tom sehrál Kočnerův mobil a komunikace v Threemě?

To byla klíčová věc. V tom jsou tuny a tuny informací, se kterými mohou policisté pracovat. Například o všech těch zkorumpovaných soudcích a státních zástupcích, o propojení obchodů, které jsme v novinách řešili v souvislosti s Bödörem. O věcech, o kterých jsme psali. Kočner v podstatě nepřímo pomohl s vyšetřováním řady korupčních skandálů. On celý ten příběh vlastně sám napsal a pak popsal v Threemě.

Co politické změny? Robert Fico musel podat demisi, za prezidentku byla zvolena Zuzana Čaputová, pak proběhly volby v roce 2020.

Lidé dali aktuální koalici mandát k boji proti korupci a tím to skončilo. Místo toho, aby se vláda soustředila na odpovědné řízení státu, zakladatel strany Sloboda a Solidarita Richard Sulík se spolu s Igorem Matovičem soustředili na vzájemné souboje, Matovič pak na boj s novináři, s prezidentkou, s vědci a s ostatními. Obrovská očekávání, která vyplynula z hnutí, které se zvedlo po vraždě Jana a Martiny, byla udupána a rozmetána. Z vlády, která měla možnost být nejlepší vládou v historii Slovenska, se stala vláda s nejnižší podporou v historii Slovenska.

Existuje ve společnosti ještě naděje?

Ta je pryč.

Co tedy převládá, frustrace?

Frustrace. Beznaděj. Nemáme žádnou vizi. Nemáme žádnou pozitivní perspektivu. V roce 2017 jsme s Janem řešili, jestli zůstaneme novináři a co budeme dělat, protože Jano byl tenkrát dost frustrovaný. Přinesl spoustu informací, odhalení, ale nic se nestalo. Tehdy jsem mu řekl, to je také podstata investigativní novinařiny, hochu, budeš to dělat celý život, přinášet informace, a nic se nestane, na to se musíš připravit.

Co na to řekl?

Bylo léto a on byl dost zklamaný. Řekl mi, že dostal nabídku pracovat v ekonomickém týdeníku Trend, který tehdy vlastnila Penta. Zeptal jsem se ho, jestli to myslí vážně, jít pracovat pro Pentu? Zůstaneš pracovat pěkně tady, a jestli jde o peníze, tak ti přidám, ty do Penty nemusíš, na to máš ještě čas, řekl jsem mu. Odpověděl, tak jo, a zvýšíš mně plat? Což jsem mu tehdy v červenci slíbil. Pak za mnou přišel v prosinci a omlouval se, ale prý pořád nedostal ten vyšší plat. Mně došlo, že jsem tenkrát v létě zapomněl poslat e-mail na personální oddělení. Půl roku nic neřekl. Hrozně jsem se za to styděl.

Jak je pravděpodobné, že se vrátí SMER?

To je věštění z křišťálové koule. Dnes je ale velmi pravděpodobné, že SMER volby vyhraje. Ale možná, a teď to může být pouze moje přání, nebude schopen sestavit vládu. Pokud ale SMER vládu sestaví, obávám se, že to bude kompilát Orbánova Maďarska a Kaczyńského Polska, že by vybrali to nejhorší, co v obou tamních systémech je, a implementovali by to na Slovensku. O Robertu Ficovi je důležité říct, že přes všechny skandály, které měl, neudělal kroky jako Viktor Orbán, které by ho „zabetonovaly“ ve funkci, a stát by z této pozice prostě rozkradl. Reálně nám nechal možnost svobodných voleb. Teď by tu chybu neudělal. Vidí to, je rozzlobený, touží po pomstě, a jestliže bude ve vládě, tak bude mít na Slovensku spousta lidí a institucí velmi vážné problémy. Už by nebyl motivován penězi. Už by šel po krku těm, které nenávidí.

Jakou roli v procesu změn sehráli novináři? V posledních letech lidé často mluví o tom, že novináři překračují hranici toho být pozorovateli a stávají se hybateli událostí.

Mnoho novinářů, včetně mě, může mít pocit, že čas od času mají moc ovlivňovat veřejné mínění. Myslím si, že za redakci Aktuality.sk jsme to nikdy cíleně nedělali. Neměli jsme strategii, že teď chceme svrhnout Ficovu vládu, jak o tom on mluvil. Po vraždě jsme se dohodli, že z vyšetřovacího spisu Jana a Martiny nebudeme vůbec nic zveřejňovat, žádné informace. Kdyby se zveřejněním uniklých informací zmařilo vyšetřování, nemohl bych s tím žít.

Publikovali jsme jen informace, které sice byly ve spisu, ale netýkaly se vraždy, třeba komunikací z Kočnerova mobilu. Proč jsme to udělali? Protože jsme měli zkušenost s policií, že mnoho věcí se v minulosti zametlo pod koberec. Za ty roky jsme si zkrátka vybudovali mechanizmus, že zveřejníme informace ve veřejném zájmu, aby se nic neututlalo.

Je možné, že někteří lidé mohou vnímat práci novinářů na Slovensku jako angažovanou a opravdu vyvoláváme dojem, že chceme ovlivňovat věci veřejné. Jediné, co mi z toho všeho vychází, je, že zveřejňováním části spisu se mohl vytvářet tlak vůči soudnímu senátu, aby Kočnera odsoudili, protože tolik špinavostí, které vyšly najevo, mohlo ve veřejnosti vyvolat touhu po trestu. S odstupem času, když se nad tím zamyslím, tak některé věcí, které jsme vypustili do světa, byly zbytečné. Když to řeknu s nadsázkou, byl to takový investigativní bulvár.

Jak jste vnímal rozsudek prvostupňového soudu?

Na jednu stranu jsem byl strašně smutný a na druhou stranu jsem si říkal, že nemůžu tvrdit, že je to nespravedlivé, protože k tomu nemám mandát. Já nejsem soudce. Musel jsem to akceptovat. Pokud chceme na Slovensku budovat spravedlivý právní stát, nemůžeme bez důkazů podkopávat instituce, které ho mají garantovat. Rok a půl jsme tvrdili, že ten soudní senát je v pořádku, a v září po vyhlášení rozsudku řekneme, že byl zkorumpovaný? Tak to prostě nejde. Horší bylo, když jsem si přečetl jejich písemné usnesení.

Pak ale přišlo rozhodnutí z Nejvyššího soudu. To mi potvrdilo, že jsem se nezbláznil, bylo to neuvěřitelně příjemné, neboť všechna chybná hodnocení, která provedl prvostupňový senát, jim Nejvyšší soud vytknul. Spadl mi kámen ze srdce a uvěřil jsem, že ten případ zřejmě bude uzavřen zákonným a spravedlivým způsobem. Cítil jsme obrovskou satisfakci.

Myslíte, že ta vražda mohla být nakonec k něčemu dobrá?

Ne, nebyla k ničemu dobrá. Byla to ohavná vražda. Proboha, nemůžeme se přece stát lepšími a zodpovědnějšími lidmi až v momentě, když nám tu začnou vraždit lidi. Co je to za nesmysl. Jana například často srovnávají s Janem Palachem, což mě dokáže pěkně naštvat. Palach se rozhodl, že se stane živou pochodní, to bylo jeho osobní rozhodnutí, že se zapálí. Jana zavraždili. To jsou zcela odlišné příběhy. Jano chtěl žít. Chtěl svou každodenní prací přispět ke změně. Palach viděl beznaděj a myslel si, že svou obětí probudí lidi.

Janova vražda byla nesmyslná, zlá a nikomu nepomohla. Nepomohla ani Kočnerovi, pokud si ji objednal, a nepomohla ani Slovensku. Nakonec vidíme, že politická změna s sebou automaticky nepřináší naději a že kombinace nezvládnutí pandemie koronaviru s manažerským selháním současné vlády do značné míry zhasila všechny naděje, které vražda a události po ní rozběhly.

Jak se po té vraždě změnil váš osobní život?

Strašně mi to ublížilo. Dodnes jsem se s tím nevypořádal. Pořád je mi to líto, pořád mě to dokáže psychicky rozhodit a opravdu se snažím mluvit o tom co nejméně, protože… Je to hrozně zlá věc, která mě strašně zasáhla. 

Jednou jsem to přirovnal ke smrti svého otce, zemřel, když mi bylo teprve jednadvacet let. Janovu vraždu jsem ale vnímal ještě hůř. Otec byl nemocný a umřel, s tím jsem nemohl nic dělat, ale v případě Jana bylo mým úkolem ho ochránit. Fakt, že ta vražda souvisela s jeho prací, ve mně znásobil pocity smutku, frustrace a spoluodpovědnosti. Odmítal jsem, že bych za to měl nést odpovědnost. Ale ten pocit, že se stala zlá věc, je hluboko ve mně.

Peter Bárdy vystudoval publicistiku na Univerzitě Mateja Bela v Banské Bystrici. Pochází ze Žiliny, kde začal svou novinářskou kariéru v rádiu Frontinus a Žilinském večerníku, kde působil ve funkci šéfredaktora. Spolupracoval i s investigativním novinářem Pavlem Rýpalem, který v roce 2008 záhadně zmizel a jeho tělo se dodnes nenašlo. Bárdy v roce 2008 nastoupil jako šéfredaktor do Aktuality.sk. V roce 2015 založil v rámci redakce investigativní oddělení, jehož členem byl i Ján Kuciak. V roce 2021 vydal svou první knihu Obyčajný Matovič. Homo vulgaris, ve které se věnuje bývalému premiérovi Igoru Matovičovi. 

The post Šéfredaktor Bárdy: Kočner nebyl sofistikovaný stratég, byl to obchodník s lidskými osudy appeared first on investigace.cz.