Asmat Šanava, majitelka karlovarské restaurace Pirosmani, je nepostradatelnou osobou jak pro ruský organizovaný zločin, tak pro ruský stát. Pracuje jako zprostředkovatelka – zajišťuje platby, zakládá společnosti a koordinuje schůzky. Koncem devadesátých let přijela do Karlových Varů spolu se svým manželem. Ten krátce poté zemřel. Asmat Šanava však zůstala a své vazby rozšířila i na primátorku Karlových Varů.

Restaurace Pirosmani, nesoucí jméno slavného gruzínského malíře, je malý podnik. V hlavní místnosti jsou jen čtyři stoly a stěny přeplněné obrazy s fotografiemi Asmat Šanavy, na nichž pózuje s celebritami, mimo jiné i s Václavem Klausem a jeho ženou Livií. Jsou tři hodiny odpoledne a restaurace zeje prázdnotou. Obsazen je pouze jeden stůl, u kterého sedí Asmat se starším mužem. Nic nejedí ani nepijí, jen o něčem horečně diskutují. Jakmile vstoupíme, hovor utichá, společník se loučí a odchází.

V zařizování a řešení záležitostí ale Asmat Šanava pokračuje i po jeho odchodu. V přilehlé místnosti, která je od restaurace oddělena jen závěsem, začne telefonovat. Směsicí ruštiny a gruzínštiny někomu do telefonu říká: „Vyřeším to… budu tam za 30 minut.“ Do kabelky Louis Vuitton pak vhodí několik nezbytností, projde restaurací a nasedne do svého černého mercedesu zaparkovaného naproti přes ulici. Podle její sestřenice, která v restauraci pracuje jako obsluha, se v dohledné době nevrátí. „Taková už je. Prostě je celý den pryč, řeší věci,“ dodává.

Šanava a rusko-gruzínský organizovaný zločin

Restaurace Pirosmani se nachází ve strmé dlážděné ulici Kolmá v třípodlažním domě. Na stejné adrese je nebo v minulosti bylo registrováno dalších osm společností. Minimálně u tří z nich se redakci investigace.cz podařilo dopátrat, že tyto firmy patří samotným šéfům ruských kriminálních klanů, takzvaným vorům v zakoně, nebo dalším významným postavám ruského organizovaného zločinu. Další tři vysoce postavení členové ruského organizovaného zločinu figurují ve firmách, kde má Asmat Šanava podíl. 

V České republice je pro zápis sídla společnosti nutné předložit u rejstříkového soudu písemný souhlas majitele nemovitosti. Registrace těchto společností tedy nemohla proběhnout bez souhlasu majitele domu v Kolmé ulici. Majitelkou byla do roku 2006 Asmat Šanava, která tehdy dům prodala svému synovi Kosmanu Mikavovi za tři a půl milionu korun.

Gia Lapša

Asmat Šanava se dostala do kontaktu s organizovaným zločinem dávno před tím, než přijela do Karlových Varů. Během jejího pobytu v Moskvě měl u ní doma nahlášenou adresu i Gia Kvaracchelia, v podsvětí známý jako Gia Lapša a považovaný za jednoho z vlivných představitelů gruzínského organizovaného zločinu, konkrétně za vora v zakoně.

V minulosti Kvaracchelia patřil k nejbližším spolupracovníkům nechvalně proslulého Šakro Molodoje (Zacharije Kalašova alias Šakra Mladého). Na starosti měl finance, takzvaný obščak – tedy pokladnu zločinců, jež kdysi sloužila jako společný fond pro členy klanu v nouzi, později ji vorové v zakoně využívali pro své soukromé potřeby. 

Na adrese v Kolmé ulici tak byly registrovány firmy, v nichž figurovala i tato jména:

Besik Sočinský

V roce 1998 koupil manžel Asmat Šanavy, Konstantin Mikava, v Karlových Varech třetinový podíl ve firmě RANimpex, a stal se tak jejím největším podílníkem. Dalším podílníkem byl Bessiki Bachsaliani, vor v zakoně ze Soči. Přestože Konstantin Mikava zemřel už v devadesátých letech, ve firmě je stále veden jako společník. Firma je od roku 2020 v likvidaci. 

Levan Džangveladze

Džangveladze byl vlivnou postavou v gruzínském podsvětí a proslul především jako bratr Meraba Džangveladzeho, jednoho z nejvýznamnějších vorů v zakoně v postsovětském prostoru, jenž vystupoval i pod jménem Merab Suchumsky. Levan působil mezi lety 2010 a 2022 jako ředitel a spolumajitel ve firmě VIOLETA trade, založené v roce 2010.

Ačkoli titul vora sám nikdy nenesl, hrál klíčovou roli v organizaci svého bratra, zejména v oblasti legálních a pololegálních obchodních aktivit. Právě proto, že nebyl korunovaným vorem v zakoně, se na něj nevztahoval vorský kodex. Mohl tedy nakládat s financemi klanu, zakládat firmy a provádět finanční machinace.

Levan i Merab Džangveladze stáli v čele klanu Kutaisi. Odborník na ruský organizovaný zločin Mark Galeotti klan popisuje ve své knize Vor v zakoně jako „nejrozsáhlejší zločineckou bandu Gruzínců v Rusku“. Podle Galeottiho do této skupiny patřilo kolem roku 2010 okolo padesáti vorů v zakoně a početná řada dalších gangsterů aktivních po celé Evropě. 

Levan Džangveladze byl v roce 2024 zastřelen na ulici v centru Tbilisi. Jeho rodina prohlásila, že šlo o obchodní spor.

Přečtěte si

Drazí krajané: Kdo v Česku čerpá peníze z ruského sankcionovaného fondu

Dato Tobolskij 

Další vor v zakoně, David Gvadžaja, měl od roku 2009 firmu s názvem Dalida, zapsanou se sídlem v domě, kde se nachází restaurace Asmat Šanavy. Gvadžaja, gruzínský zločinecký boss, byl ve světě organizovaného zločinu rovněž známý jako Dato Tobolskij. Působil v Rusku, zejména v oblasti Ťumeň a Tobolsk. V roce 1997 byl korunován za vora v zakoně.

V roce 2012 se Gvadžaja přestěhoval do České republiky. O tři roky později byl požádán, aby zde vymohl peníze. Na schůzce v pražském hotelu Jalta se představil jako vor v zakoně a dlužníkovi začal vyhrožovat násilím. Následně zavolal s tím, že „pokud mu záleží na tom, aby jeho synové zůstali naživu, ať odprosí“. Poté byl zatčen a v roce 2016 odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 1 za vydírání k vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou.

Ve firmě Dalida byl Gvadžaja zapsán i po svém vyhoštění, a to až do roku 2018. V roce 2022 zemřel v Turecku na komplikace spojené s nakažením covidem-19.

VIDEO: David Gvadžaja, známý jako Dato Tobolský, byl v roce 2016 po vyhoštění z České republiky deportován na Ukrajinu. Ve videu uvádí, že dorazil z Česka, kde žil pět až šest let.

Zda Asmat Šanava kromě poskytování adresy a spolupodílnictví ve firmách pro lidi z organizovaného zločinu dělala ještě něco jiného, nevíme. Naše zdroje z prostředí ruského organizovaného zločinu se k této osobě odmítají vyjadřovat. Nicméně naznačují, že patří k jedné z mála žen, jimž se podařilo získat respekt lidí z kriminálního světa neboli postavení ženy, která pomáhá „řešit“ věci, jež ve světě ruského organizovaného zločinu mívají vdovy po vorech v zakoně.

Majitelka karlovarské restaurace Pirosmani ale nemá dobré vztahy pouze s kriminálním světem. Jak ukazují uniklé e-maily ruské organizace Pravfond, jež investigace.cz získala v rámci projektu Drazí krajané, Šanava představuje cenný přínos minimálně pro tuto ruskou státní instituci.

Pravfond je nadace na podporu a ochranu práv Rusů žijících v zahraničí. Podle v minulosti uniklé interní dokumentace měla tato nadace ve svém vedení několik agentů ruské rozvědky SVR a financuje jak prokremelskou propagandu v Evropě, tak i právní náklady spojené s obhajobou ruských občanů. V minulosti tak Pravfond zaplatil obhajobu například pašerákovi zbraní Viktoru Butovi nebo zabijákovi ruské tajné služby FSB Vadimu Krasikovovi, který v Berlíně zavraždil čečenského uprchlíka, Kremlem označeného za teroristu. 

V Evropské unii je organizace Pravfond coby nástroj prokremelské propagandy na sankčním seznamu od června 2023.

V jedné z uniklých konverzací Pravfondu byla Šanava doporučena jako osoba, která může pomoci s vyřizováním plateb, neboť po uvalení sankcí byly finanční transakce této organizace směřující do zemí EU na právní obhajobu významných Rusů komplikované. Díky uniklým mailům z Pravfondu víme, že se tak minimálně jednou stalo – Pravfond se skutečně obrátil na Šanavu, aby zajistila platbu za právní obhajobu Alexandra Frančettiho. Ten byl v České republice zatčen a obviněn z terorismu. Prokurátoři se domnívali, že Frančetti pomáhal Rusům při anexi Krymu tím, že předával informace ruské armádě a podnikal diverzní akce.

Plánem bylo poslat peníze na ruský bankovní účet Asmat Šanavy. Jelikož by se jednalo o bankovní převod v rámci ruského finančního systému, evropské instituce by jej neměly jak zaznamenat či vyhodnotit jako podezřelý. Po obdržení peněz by Šanava vybrala hotovost ze svého českého bankovního účtu a platbu by přímo předala dvěma českým advokátkám zastupujícím Frančettiho.

Není jasné, zda byl plán realizován a zda právničky platbu obdržely. Evidentní je ovšem fakt, že obě ženy, které měly tuto platbu za obhajobu Frančettiho obdržet, svého klienta před soudem zastupovaly, a to i v době, kdy uprchl do Ruska. V Česku byl nakonec odsouzen k deseti letům trestu v nepřítomnosti.

Přečtěte si

Drazí krajané: Jak zaplatit české právničky ze sankcionovaných fondů?

Šanava řeší Nikulina

Podle Českého rozhlasu se Asmat Šanava angažovala i v kauze ruského prominentního hackera Jevgenije Nikulina. Ten byl zadržen v Česku v roce 2017 a nakonec vydán do USA. Přestože jeho extradice do Spojených států byla pravděpodobnější, Rusko usilovalo o jeho návrat do Moskvy. 

Role Šanavy měla být následující: na pokyn svých ruských kontaktů zprostředkovat finanční nabídku na právní zastupování či lobbying tehdejšímu spolupracovníkovi ministra spravedlnosti Stanislavu Mečlovi. Jednání však ztroskotala na vzájemných požadavcích ohledně záruk a finančních podmínek. Šanava přiznala novinářům z rozhlasu, že byla požádána svými „přáteli z Ruska“ o pomoc, konkrétní jména však odmítla uvést. 

Šanava a její angažmá v městských projektech

Asmat Šanava se na sociálních sítích ráda prezentuje jako dlouholetá známá primátorky Karlových Varů Andrey Pfeffer Ferklové. Sdílí společné fotografie i videa, často s komentáři jako „díky za 15 let krásného přátelství“. Primátorka Ferklová naproti tomu tvrdí, že o Šanaviných kontaktech na ruský organizovaný zločin neměla žádné informace a že se spolu vídají jen výjimečně. „Nepovažuji ji za přítelkyni,“ odpověděla redakci investigace.cz.

Přesto se obě ženy setkaly i v pracovním kontextu – například při projednávání záměru ohledně pronájmu karlovarského letního kina. O jeho provoz měl zájem nejen spolek tamních patriotů Letňák žije, ale i nově založená firma World Line Education LTD s.r.o., kterou vlastní Šanava a její syn Kosman Mikava. Na dotaz, zda měla k dispozici informace, že se zájemci o provoz kina budou muset prokázat penězi, Šanava krátce po založení nové společnosti Karlovarskému Deníku sdělila: „Ano, já měla tyto informace z radnice a tam jsem se také dozvěděla, že ten druhý zájemce peníze nemá.“

Zájem Asmat Šanavy o kulturní nemovitosti v okolí letního kina není ničím novým. V roce 2023 spoluvlastnila firmu KV Poštovní dvůr, pojmenovanou podle sousední budovy. Ta však o rok a půl později přešla do likvidace. Důvodem mohlo být i to, že spolumajitel této společnosti, gruzínský občan Iohanan Eligula, byl v USA zatčen agenty FBI za pokus prodat protiletadlové střely a legalizovat půl milionu dolarů hotovosti.

Asmat Šanava se v telefonickém rozhovoru k našim otázkám vyjádřila následně: 

„Ano, Vaše otázky jsem zaslala své právničce a za žádných okolností na ně nebudu odpovídat, protože to nepovažuji za vhodné. Pokud má někdo nějaké otázky, nebudu odpovědi sdělovat novinářům – ať se mě zeptá přímo příslušný orgán, a tím to hasne.“

Autorky textu: Pavla Holcová, Kristina Vejnbender

The post Drazí krajané: Asmat Šanava z Karlových Varů řeší problémy ruského organizovaného zločinu i ruského státu appeared first on investigace.cz.

Když byl v Praze zadržen ruský občan Alexandr Frančetti kvůli podezření ze založení ozbrojené skupiny během anexe Krymu, urgentně hledal někoho, kdo by zaplatil jeho advokátům za obhajobu. Peníze mu přislíbila ruská státní organizace pro obhajobu práv Rusů v zahraničí Pravfond, která je kvůli napojení na ruské tajné služby a šíření propagandy na evropském sankčním seznamu. Zbývalo jen vymyslet, jak obejít sankce a zaplatit české advokáty v době, kdy veškeré transakce původem z Ruska jsou pod přísným dohledem.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

V září 2021 zadržela policie na pražském letišti ruského občana Alexandra Frančettiho (Alexander Franchetti). Zatčen byl na základě mezinárodního zatykače vydaného Ukrajinci. Podle něj byl Frančetti terorista, který těsně před začátkem anexe založil na Krymu ozbrojenou záškodnickou skupinu. Ta se podle obžaloby na Krymském poloostrově podílela na „ozbrojených útocích proti ukrajinským vládním silám, civilnímu obyvatelstvu a kritické infrastruktuře“.

Frančetti žil od roku 2000 v Praze, kde měl několik firem a živil se jako fitness trenér. U soudu odmítl veškerá obvinění a hájil se tím, že do Sevastopolu dorazil po začátku ruské anexe, aby bránil svoji rodinu a majetek před válkou. Pražský městský soud Frančettiho vydání do Ukrajiny původně připustil, usnesení ale zrušil vrchní soud. Jak informoval irozhlas.cz, podle soudců byl důvodem probíhající válečný konflikt v Ukrajině. Krátce po prvním rozhodnutí totiž Rusko napadlo Ukrajinu. 

Svobody si ale Frančetti neužil. Obratem ho zadrželi policisté Národní centrály proti organizovanému zločinu a obvinili jej ze založení teroristické skupiny. Soud ho ale zprostil obžaloby pro nedostatek důkazů, přestože jeho výpověď považoval za nevěrohodnou. Jeho právníci totiž předložili účelová potvrzení o Frančettiho ubytování v moskevském hotelu a o návštěvě lékaře v období od 22. do 27. února 2014. Tedy z doby, kdy měl podle obžaloby být na Krymu. Tato potvrzení zafungovala jako důkaz toho, že Frančetti se anexe Krymu nemohl účastnit. Byl proto propuštěn na svobodu a na konci října okamžitě utekl přes Maďarsko a Srbsko do Ruska.

Důkazy o tom, že se Frančetti v uvedené době nacházel na Krymu, přitom byly na dosah. Jak se později vyjádřil pro ruská média, na Krymu vybíral ze svého českého účtu peníze. „Mimochodem, toto byl u soudu ten nejnebezpečnější okamžik – zablokovali mi totiž bankovní účet, ale kdyby se podívali na samotné transakce, tak by zjistili, že jsem během pobytu na Krymu vybral peníze. A to kdyby zjistili, už by mě nepustili. Měl jsem zkrátka štěstí – byla to jejich blbost,“ vysmíval se Frančetti české spravedlnosti.

Jeho obhájkyně Petra Karbanová k výtkám soudu, že v případě moskevského pobytu se jednalo o nedůvěryhodná potvrzení, později uvedla, že obžalovaný má právo se hájit, jak uzná za vhodné. „Tedy pravdou i nepravdou,“ prohlásila pro irozhlas.cz. Kauza se znovu projednávala a v srpnu 2024 byl Frančetti odsouzen k pěti letům odnětí svobody v nepřítomnosti. Odvolací soud později zvýšil trest na deset let a vyhoštění z Česka.

České advokátky a obcházení sankcí

Během pobytu ve vazbě vystřídal Alexander Frančetti několik právníků. Práce s ním totiž nebyla úplně jednoduchá. 

Český advokát ruského původu Denis Kašicyn, specialista na trestní právo, si Pravfondu stěžoval na komplikovanou komunikaci s klientem. Frančetti podle něj opakovaně žádal o podávání stížností jak na státního zástupce, tak na policii, což by podle právníka případu spíše škodilo. „Od svého zadržení už Frančetti oslovil šest advokátů,“ poznamenal ve svém popisu trestního řízení dne 12. května roku 2022. Podle Kašicynových slov s ním Frančetti rozvázal spolupráci v květnu. Že by jeho služby byly placeny z prostředků Pravfondu, si není Kašicyn podle svých slov vědom. 

Na doporučení své bývalé manželky Nany Frančetti a její přítelkyně Asmat Šanavy, majitelky karlovarské restaurace, si pak Frančetti najal dvě české advokátky – výše zmíněnou Petru Karbanovou z Prahy a Lenku Šrámkovou z Karlových Varů. Posledně jmenovaná je podle zjištění redakce investigace.cz rovněž advokátkou Šanavy.

Ruský Pravfond, který poskytl peníze na Frančettiho obhajobu formou „grantu“, je nadace pro podporu a ochranu práv Rusů žijících za hranicemi. Podle v minulosti uniklé interní dokumentace měla tato nadace ve svém vedení několik agentů ruské rozvědky SVR a financuje jak prokremelskou propagandu v Evropě, tak i právní náklady spojené s obhajobou ruských občanů. V minulosti tak Prafond zaplatil obhajobu například pašerákovi zbraní Viktoru Butovi nebo zabijákovi ruské tajné služby FSB Vadimu Krasikovovi, který v Berlíně zavraždil čečenského uprchlíka, Kremlem označeného za teroristu.

Několik evropských zpravodajských služeb považuje Pravfond za nástroj ruské rozvědky. Podle mluvčí Estonské bezpečnostní služby (KAPO) Marty Tuul je Pravfond „prodlouženou rukou ruských zpravodajských služeb, která umožňuje kontrolu a řízení rusky mluvící diaspory v zahraničí,“ sdělila OCCRP. Není proto divu, že organizace Pravfond byla v červnu roku 2023 zařazena na evropský sankční seznam.

„Nadace byla založena k financování vlivových operací pod záminkou boje proti diskriminaci,“ uvedla Marta Tuul, mluvčí KAPO. Normunds Mežviets, ředitel Lotyšské státní bezpečnostní služby, novinářům OCCRP řekl, že jeho agentura vyšetřuje Pravfond již několik let. „Viděli jsme, že jsou s tímto fondem spjaty osoby, které se sice prezentují jako nezávislé, řekněme jako experti, výzkumníci či zaměstnanci tohoto fondu, ve skutečnosti jsou to ale důstojníci ruských zpravodajských služeb,“ prohlásil Mežviets. 

Ředitel Pravfondu Alexandr Udalcov ani jeho zástupce Vladimir Pozdorovkin na žádosti investigace.cz o komentář nereagovali.

Jak zaplatit právničky ze sankcionovaných fondů?

Skutečnost, že peníze pocházely z grantu Pravfondu, by podle Frančettiho mohla české advokátky poškodit. V dopisu z 27. prosince roku 2022 píše: „Za sebe dodám, že při osobním setkání s fondem jsem uvedl, že jakékoli oficiální zaslání peněz na účet P. Karbanové a L. Šrámkové je pro ně samotné extrémně nebezpečné, protože existuje zákonný zákaz přijímání peněz z Ruské federace.“ 

Frančetti se pravděpodobně trochu nepřesně odvolává na sankční balíček EU z roku 2022, který omezuje bankovní vklady fyzických i právnických osob, subjektů či orgánů, jež sídlí mimo Unii a jsou z více než 50 % přímo či nepřímo vlastněny ruskými státními příslušníky nebo fyzickými osobami s bydlištěm v Rusku. To se týká vkladů s horní hranicí sto tisíc eur. Frančetti zároveň zmiňuje napjatou politickou situaci mezi Ruskem a Českem. „Proto považuji za správné a bezpečné převést uvedené prostředky prostřednictvím spolehlivých osobních kanálů s tím, že advokátky vystaví písemné potvrzení o přijetí peněz,“ varoval Pravfond.

Pokus první – přes propagandistu

Peníze na úhradu služeb obou právniček a překladatelky poslal Pravfond na žádost Frančettiho na účet ruského občana Alexandra Barabanova, který tehdy žil v Praze. Barabanov tak obdržel částku ve výši 2,1 milionu rublů (v té době 745 710 tisíc korun) na uhrazení služeb dvou českých advokátek a soudní překladatelky. Peníze Barabanovovi přišly na jeho ruský bankovní účet, odkud si je následně hodlal převést na český účet. 

Frančetti si však tuto operaci později rozmyslel. Důvodem bylo jeho zjištění, že proti Barabanovovi byla v té době zahájena trestní řízení.

V roce 2024 ho na příkaz Ministerstva vnitra nakonec Česko vyhostilo. Podle odůvodnění ministerstva Barabanov ohrožoval bezpečnost státu šířením prokremelských dezinformací o tom, že Rusové v Ukrajině čelí pronásledování ze strany fašistů nebo že se v Ukrajině už od roku 2000 připravovaly „akce fašistů a nacistů“, kteří následně převzali moc v zemi. Na své facebookové stránce Barabanov rovněž napsal, že Frančettiho zatčení proběhlo „na základě obvinění falzifikovaného Ukrajinci“. 

Pokus druhý – nic nepodepíšeme

Peníze tak měl Barabanov vrátit na účet Pravfondu. Frančetti ale mezitím zorganizoval další plán. Chtěl využít své kontakty v Karlových Varech a peníze poslat oběma advokátkám přes Asmat Šanavu. Ta má ruské a gruzínské občanství a dlouhodobě žije v Karlových Varech, kde provozuje restauraci Pirosmani. Tento plán vyplývá z již zmiňovaného dopisu z prosince 2022, který Frančetti poslal Pravfondu. Jak se totiž ukázalo, Šanava má kromě ruského občanství i účet v ruské bance, převod peněz tedy mohl proběhnout v rámci Ruska bez pozornosti českých úřadů. Šanava by pak peníze vybrala ze svého českého účtu a vyplatila je v hotovosti. 

Po převzetí peněz měly české právničky vystavit Pravfondu potvrzení o přijetí platby. To však obě odmítly, alespoň podle toho, co píše v dopise určeném speciálnímu ruskému velvyslanci Alexandru Nurizademu ředitel Pravfondu Aleksandr Udalcov. Prý by takové potvrzení mohlo poškodit jejich „pověst a kariéru, pokud by se ‚dostalo do rukou třetí strany‘“. Vyjednávání přitom probíhala v červenci 2023, tedy v době, kdy už byl Pravfond zařazen na Evropský sankční seznam. 

Přečtěte si

Drazí krajané: Asmat Šanava z Karlových Varů řeší problémy ruského organizovaného zločinu i ruského státu

Redakce investigace.cz požádala advokátky Petru Karbanovou, Lenku Šrámkovou, zprostředkovatelku plateb Asmat Šanavu a odsouzeného Alexandra Frančettiho o vyjádření k našim zjištěním, ale neobdržela žádnou odpověď. 

Pokus třetí – půjčka jen na oko

Zmiňovaná korespondence šéfa Pravfondu z července 2023 dále vysvětluje, že „zařazení Pravfondu na evropský sankční seznam zřejmě advokátky ještě více vylekalo“, jak uvádí Udalcov a dodává, že jejich postoj mu nedává smysl. „Vždyť v otevřené korespondenci s fondem advokátky předložily faktury za obhajobu s podrobným rozpisem poskytnutých služeb,“ píše ředitel. 

Podle jeho dalších slov české advokátky navrhly dvě řešení: buď obdrží hotovost od Šanavy „z ruky do ruky“, tedy bez jakéhokoli potvrzení, nebo Šrámková vystaví doklad o převzetí peněz pod záminkou, že se jedná o splacení půjčky. Udalcov však obě varianty označuje jako nepřijatelné pro Pravfond. Redakci není známo, zda a jakým způsobem byly advokátky nakonec zaplaceny. Jisté je pouze to, že Petra Karbanová zastupuje Frančettiho dodnes – i v jeho nepřítomnosti.

Podle České advokátní komory je advokát povinen zjistit, zda klient nebo osoba ve vlastnické a řídící struktuře klienta nepodléhá mezinárodním sankcím. V případě, že klient podléhá sankcím, advokát má povinnost nahlásit tuto skutečnost příslušným úřadům. Pokud se však jedná o poskytování právních služeb, přednost má právo na obhajobu a advokát smí spolupracovat se sankcionovanou osobou či organizací.

Podle ředitelky estonského Odboru sankcí a strategické kontroly vývozu Kadri Elias-Hindoally se tato výjimka vztahuje pouze na obhajobu samotné sankcionované osoby. „Pokud jde o postup, kdy byly prostředky z tohoto fondu použity k úhradě právních výdajů úplně jiné třetí osoby, pak se jednoznačně jedná o porušení sankcí, jak konstatoval i soud zde v Estonsku, a na tuto situaci se žádná výjimka rozhodně nevztahuje,“ podotýká.

Přečtěte si

Drazí krajané: Kdo v Česku čerpá peníze z ruského sankcionovaného fondu

Překladatelka M. P., která mimo jiné měla na starosti překlad potvrzení o údajném pobytu a léčbě Frančettiho v Moskvě během obsazení Krymu, peníze od Šanavy přijala a prohlášení o přijetí platby podepsala. Konkrétně se jednalo o dvanáct tisíc korun. Za své další služby poskytnuté v průběhu roku 2021 pak překladatelka obdržela necelých čtyřicet tisíc korun z grantu Pravfondu, o který požádala Frančettiho dcera Dia. Překladatelka se odkázala na povinnost zachovávat mlčenlivost a vyjádření nám neposkytla.

Samotný Frančetti se v ruských médiích dodnes prezentuje jako český vězeň svědomí. „Psychologické násilí, tlak, nepřítomnost medicínské péče a odpovídající stravování,“ takto popsal Frančetti české podmínky ve vazbě poté, co dorazil do Ruska. V druhé půlce minulého roku pak založil sbírku na uhrazení svých zdravotních komplikací, které údajně vznikly během pobytu v českém vězení, kde ho podle jeho slov chtěli otrávit.

Autorka textu: Kristina Vejnbender

The post Drazí krajané: Jak zaplatit české právničky ze sankcionovaných fondů? appeared first on investigace.cz.

Před dvěma dny měl na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech evropskou premiéru dokument o vraždě slovenského novináře a jeho snoubenky, která odkryla prohnilost tamního systému a nevyhnutelně zemi změnila. Pavla Holcová, jedna z hlavních postav filmu Kuciak: Vražda novináře (The Killing of a Journalist), po premiéře zpovídala amerického režiséra Matta Sarneckiho a společně vzpomínali, jak dokument vznikl. 

Kolik jsi toho o Slovensku věděl, když jsi film začal natáčet?

Asi to bude trochu trapné. Moc jsem toho nevěděl. Na Slovensku jsem byl předtím pouze jednou, v roce 2006, kromě toho jsem o té zemi nevěděl skoro nic, a už vůbec ne o tamní politické situaci. Jakmile jsme ale začali natáčet dokument a na Slovensku jsem s týmem – Julií Babuščak a Evou Kubániovou – byl, a pak jsem mluvil s tebou, velmi rychle jsem se začal orientovat. Myslím, že reálie i atmosféru společnosti jsem začal chápat poměrně rychle, snad jsem byl dobrý student i navzdory jazykové bariéře. V tom mi také pomohl můj tým. Díky nim, ale i tomu, že jsem se na Slovensku pohyboval, si myslím, že jsem dokázal události zachytit autenticky, pravdivě. 

Na Slovensko jsi dorazil asi týden po vraždě… 

Nebyl to ani týden. Jedna z věcí, na kterou se mě lidé často ptají, je to, jak jsem se k práci na dokumentu dostal. Hlavním důvodem byla skutečnost, že jsem posledních deset let pracoval pro Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP, jeden z producentů dokumentu, pozn. red.) jako producent a tvůrce investigativních dokumentů. A žil jsem v Bukurešti. Před několika lety jsem pracoval na dokumentu „Killing Pavel“, což je film o vraždě ukrajinského novináře Pavla Šeremeta v Kyjevě v roce 2015. Součástí naší práce tenkrát byla analýza videí z pouličních kamer, kdy jsme se snažili odhalit podezřelé osoby, najít pachatele. Proto mě několik dní po objevení těl Martiny a Jána pozvali novináři, kteří s ním spolupracovali, do Velké Mači, kde se to stalo, přičemž jsme doufali, že uskutečníme nějaké podobné vyšetřování jako na Ukrajině a dokážeme odhalit vrahy. 

Je důležité v takových případech jednat rychle?

Je to velmi důležité. Zvláště když je potřeba získat záznamy z kamer z okolí místa činu. Je proto třeba pracovat velmi rychle. To se bohužel na Slovensku nepovedlo, policie s námi nechtěla záznamy sdílet… 

Vy jste přijeli na Slovensko a požádali o záznamy policii?

Ano. 

Není to trochu naivní? Přece jste museli mít nějakou představu o tom, že slovenská policie přinejmenším nefunguje tak, jak by měla. 

Popravdě jsem vůbec nepočítal s tím, že bychom ty záznamy dostali. Zaprvé, Slovensko není Ukrajina – v Kyjevě jsme většinu záznamů získali tak, že jsme prostě chodili po jednotlivých podnicích a obchodech, tedy privátních objektech, a žádali je o nahrávky z jejich bezpečnostních kamer. Většina kamer ve Velké Mači ale patřila městu a komunikace s kanceláří tamního starosty byla extrémně náročná, všechno už poskytli policii. Bylo by naprosto bezprecedentní, kdyby nám ty záznamy poskytli. 

Rozhodli jste se tedy, že film nevznikne?

V té době nešlo o vznik filmu. Chtěli jsme pomoci při vyšetřování zločinu. Popravdě to byla poslední věc, kterou bych chtěl dělat, další dokument o zavražděném novináři. V té době jsem se také seznámil s Evou Kubániovou, která byla Jánova kamarádka, a spřátelili jsme se. 

Ano, Eva pro investigaci.cz pracovala už dříve, pak si vzala volno a vrátila se asi týden před vraždou. 

Vidíš, to jsem nevěděl. Celý případ jsem nicméně začal sledovat. Ne denně, tehdy jsem o žádný dokument neměl zájem. Ale zajímalo mě, jak bude pokračovat vyšetřování, jestli stopa skutečně povede k italské mafii, jestli to opravdu byla úkladná vražda objednaná ’Ndranghetou a provedená ve střední Evropě. 

Kdy se tedy objevil nápad realizovat tento filmový dokument?

Vykrystalizovalo to na konferenci šéfredaktorů a editorů OCCRP v Lisabonu někdy na přelomu let 2019 a 2020. Nejsem si úplně jistý, jak to tehdy bylo, ale myslím, že jsi mi říkala, že máš přístup k policejním složkám týkajícím se vyšetřování a vysvětlila jsi mi, co všechno se v těch dokumentech nachází. 

To bylo ale ještě předtím, než jsem vůbec věděla, do jaké hloubky dokumenty zachází.

Ano, nevěděla jsi, že tam budou nahrávky doznání vrahů, nahrávky z výslechů. Nevěděli jsme, co všechno najdeme. Ale pamatuju si, že jsem si říkal, tě pic, tohle je skvělý materiál, s tím dokážeme udělat něco úžasného. 

Jeli jsme tenkrát z Bratislavy do Prahy a já ti vyprávěla celý příběh… 

Přesně tak. Tehdy jsem se tě v podstatě zeptal, jestli mi můžeš vyložit novodobou historii Slovenska. To bylo poprvé, kdy jsem začal chápat celou situaci, seznamovat se s jednotlivými postavami. Mluvili jsme o slovenských zbohatlících, o Marianu Kočnerovi. A to jsme tenkrát nevěděli ani polovinu z toho, co víme dnes, jak celá vlivová síť fungovala. Do té doby jsem si myslel, že Slovensko je takový vzorový stát, vůbec ne jako problémové Polsko nebo Maďarsko. No, tento vzdušný zámek vzal rozhodně za své. Vím, že spousta Slováků věděla, že situace není až tak růžová, ale až do vraždy a následného zveřejňování informací a zatýkání vysoce postavených osob si neuvědomovala velikost celého problému. Část vlády a většina institucí byla prohnilá až na dřeň. 

Poté, co sis přečetl policejní složku a pochopil slovenský korupčně mafiánský systém „našeho člověka“, objevilo se během natáčení dokumentu ještě něco, co tě překvapilo? 

Velkým překvapením byl pro mě Marek Para (právník Mariana Kočnera, pozn. red.). Nikdy bych nečekal, že bude souhlasit s natáčením, že bude chtít být součástí dokumentu. Už tenkrát byl na Mariana Kočnera vyvíjen velký tlak, byl obviněn. Julia Babuščak – rešeršistka, producentka – se mě ptala, jak má Paru oslovit. Řekl jsem jí, musíš říct pravdu, že točíme dokument o vraždě a dění okolo. Tak jsme se sešli, což už bylo samo o sobě překvapení, že se s námi chtěl bavit. Vysvětlil jsem mu, že v dokumentu budou mluvit právníci obou rodin (Kuciakových a paní Kušnírové, pozn. red.), takže čím lepší bude obhajoba jeho klienta, tím lépe bude finální film vypadat. Že je důležité ukázat obě strany. Nakonec se Para ukázal jako jeden z nejpříjemnějších lidí, s nimiž jsme během natáčení pracovali. Což samozřejmě mohl být jeho zájem, ale i tak si ho celý štáb vlastně oblíbil. Rozhodně svého klienta reprezentoval velmi dobře. 

Snažili jste se mluvit s Kočnerem? 

Ano. Marek Para řekl, že nejlepší člověk na obhajobu Kočnera je Kočner, a dokonce tvrdil, že se Kočner s námi chce setkat a udělat rozhovor ve vězení. Vězeňská správa to ale nedovolila. Myslím, že to tenkrát bylo kvůli jeho dalším procesům. (Marian Kočner byl tehdy souzen v kauze falešných směnek televize Markíza, pozn. red.)

Dokument už vznikal, když byl vynesen rozsudek prvoinstančního soudu v Pezinku – Kočner a Alena Zsuzsová jsou nevinní. Překvapilo tě to?

Celý proces v Pezinku byl dlouhý. Popravdě řečeno jsem si myslel, že verdikt bude znít „viní“. Na začátku soudního jednání to totiž vypadalo slibně, jenže pak přišly různé průtahy a zrušená stání. Až to podle mě budilo dojem, že si soud myslel, že bude mít odsuzující rozsudek, ale něco tomu stálo v cestě, soudci se nemohou shodnout. V tu chvíli jsem si začal říkat, „sakra, tohle nebude verdikt, který bychom chtěli“.

Zasáhla tě práce na dokumentu emočně? Například když jsi natáčel rozhovory – nemyslím, jen s rodiči. 

Jsem extrémně emocionální člověk. Za ty roky, co tuto práci dělám, jsem se ale naučil nedávat svým emocím takový prostor, aby třeba nerozptylovaly respondenty. Ale jsme jenom lidé. Když jsme natáčeli rozhovor s Kuciakovými, plakal celý tým, s tím se prostě nedá nic dělat. Nepřipadá mi ale vhodné, abych se jako režisér sesypal. Během natáčení jsem si velmi dobře vědom toho, co je třeba udělat, čeho je třeba docílit, a na to se soustředím. Extrémně důležité je udělat svou práci správně, musíš se na to soustředit, nepodělat to. V tomto dokumentu není jasně daný vypravěč, takže divák získává informace od jednotlivých aktérů, jejich výpovědi proto nikdo nesmí narušovat. Na druhou stranu je jasné, že mě tato práce zasáhla, byl jsem nervózní, soucítil jsem s lidmi, kteří zažili hrozné věci

Myslíš, že bys dokázal popsat, co byli Ján a Martina za lidi? Díky práci na dokumentu jsi je vlastně poznal? 

Nevím. Nikdy jsem se s nimi osobně nesetkal. Nečetl jsem jejich deníky, četl jsem jen pár Jánových článků. Myslím, že by ode mě bylo arogantní tvrdit, že je znám. Co ale naopak můžu říct, je to, že znám jejich rodiny a jejich vztahy. Pro Kuciakovy a Zlatu Kušnírovou chovám jen ten největší respekt. Filmování byl dlouhý a těžký proces, během něhož jsme analyzovali smrt dvou lidí, kteří mi byli na začátku naprosto cizí. Měli jsme ale například přístup k jejich telefonům, k jejich společným fotkám, videím. 

Jak jsi vnímal potlesk ve stoje, který následoval po promítání evropské premiéry filmu v Karlových Varech? 

To bylo skvělé. Vůbec jsem si nebyl jistý, jak budou lidé reagovat. Na předchozích projekcích v zámoří (světová premiéra dokumentu proběhla v kanadském Torontu, pozn. red.) to bylo tak, že diváci prostě ztichli. Netleskali. Protože téma je velice silné, těžké. Karlovy Vary ale nejsou od Slovenska daleko a téma dokumentu je tu známé, blízké. Myslím si, že diváci netleskali pouze filmu, oni tleskali hlavně rodinám Jána a Martiny. Neumím si vůbec představit, co se těm rodičům v tom okamžiku honilo hlavami. 

Ptala jsem se jich, byli pohnutí, dojatí. 

Nikdy jsem nic takového neviděl, že by se lidé v sále otočili směrem k někomu a netleskali směrem k jevišti. Jen kvůli tomuto momentu stojí celá moje výprava sem, do střední Evropy, za to. 

Jaký bude další osud tohoto filmu? Kdy jej bude moci vidět širší publikum?

Jedná se o promítání filmu v Česku a na Slovensku, mělo by proběhnout příští rok, v den výročí vraždy. Zkrácená verze bude k dispozici na některých televizních kanálech, například na BBC. 

Autorky textu: Pavla Holcová, Zuzana Šotová

Foto: investigace.cz

The post Režisér filmu Kuciak: Vražda novináře: „Nemůžu se sesypat, i když pláče celý tým“ appeared first on investigace.cz.

Česká republika je mezi ruskou smetánkou už několik let velice populární. A víte, pro koho je taky populární? Pro ruské peníze. Jenže s majetky ruských oligarchů to není úplně jednoduché. Dostopovat je není jen tak. Když si totiž poctivě nakradete miliardy dolarů, za které si nakoupíte luxusní nemovitosti po celém světě, jachty o velikosti fotbalových hřišť, šperky, kožichy, obleky, či drahokamy, svou rodinu pošlete žít na západ a žijete svůj život v pro většinu populace nepředstavitelném luxusu a blahobytu, tak se své životní úrovně nechcete jen tak snadno vzdát. A jestli ruští oligarchové něco opravdu umí, je to využívání výhod moderního globálního světa a skrývání svého majetku. Jak to dělají? A jakou roli v tom hraje Česko? Dozvíte se ve videu.

Autor videa: Lukáš Nechvátal
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

Video vzniklo za finanční podpory Thomson Foundation.

The post VIDEO: Jak Rusové skrývají své majetky a perou peníze přes Česko appeared first on investigace.cz.

Společnost Philip Morris, která je jednou z celosvětově největších tabákových firem, prosazuje vizi světa bez kouření v rámci své kampaně „Unsmoke Your World“. Nelze však mluvit o tom, že by tento výrobní gigant usiloval o svět bez tabáku. Reportáž OCCRP odhaluje, jak místo toho zmíněnou kampaň využívá k prosazení svého nového tabákového výrobku IQOS prostřednictvím partnerství s evropskými městy. Ta tím porušují dohody svých zemí se Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Mezi těmito městy jsou mimo jiné i Karlovy Vary. 

Tabákový průmysl musí reagovat na celosvětový pokles spotřeby cigaret, který je zapříčiněn i narůstajícím počtem protikuřáckých zákonů. Společnost Philip Morris tak přišla s kampaní Unsmoke Your World, která má firmě zajistit úspěch i do budoucna. Novináři z OCCRP zjistili, že tuto kampaň doprovází marketingová propagace zařízení IQOS, jež na rozdíl od klasických cigaret funguje na bázi zahřívání tabákových tyčinek. Firma Philip Morris tvrdí, že IQOS je pro plíce méně škodlivý než klasické cigarety. Z řad odborné veřejnosti k tomu však neexistuje důkaz.

V praxi tak společnost poskytla partnerským městům oficiální akreditaci města bez kouře, kterou vydala rakouská certifikační firma TÜV. Společnost Philip Morris odmítla novinářům poskytnout komentář. Mluvčí TÜV řekla, že její certifikační postupy nezahrnují propagaci produktů a se společností má pouze smluvní vztah. Města ale oficiálně IQOS produkty propagují, čímž porušují Úmluvu o kontrole tabáku, kterou mají s WHO. Úmluva totiž signatářům zakazuje partnerství s tabákovým průmyslem. 

„Smoke-free“ certifikáty neboli nekuřácké certifikáty, které společnost Philip Morris propaguje po celém světě, však nejsou vynálezem TÜV. Podobné licence byly již před rokem 2018, kdy s jejich propagací začal Philip Morris, používány v Asii, na Blízkém východě nebo ve Spojených státech. Tyto starší licence zakazují v označených prostorách kouřit všechny kuřácké výrobky, včetně zahřívaných tabákových výrobků IQOS a elektronických cigaret. Certifikace TÜV ale kouření IQOS a elektronických cigaret povoluje.

Velká nahřívaná lež

Jedním z měst, které navázalo partnerství se společností Philip Morris, jsou i Karlovy Vary. Primátorka města Andrea Pfeffer Ferklová podepsala se společností dohodu o spolupráci v květnu 2019. Partnerství tak Karlovým Varům poskytlo nálepku prvního nekuřáckého lázeňského města v Česku. 

Pfeffer Ferklová novinářům z OCCRP v oficiální odpovědi sdělila, že nepropaguje žádné konkrétní tabákové výrobky, a tak Úmluvu o kontrole tabáku, kterou má Česko s WHO, neporušuje. V městském zpravodaji lze však dohledat, že během filmového festivalu v létě roku 2019 zde byly vystavovány tabákové výrobky IQOS. Stejné noviny pak odkazovaly i na webové stránky kampaně Nekuřte, zaregistrované pod značkou Philip Morris. Kampaň Nekuřte přitom tabákový gigant používá k propagaci zahřívaných tabákových výrobků jako alternativy k cigaretám. 

O dva roky později už byla společnost Philip Morris oficiálním partnerem Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. V rámci festivalu si návštěvníci mohli vyzkoušet bezdýmné nikotinové alternativy včetně IQOS. Podle kolegů z OCCRP primátorka toto partnerství vítá,  protože může lidem pomoci přestat kouřit a zároveň šetří peníze daňových poplatníků. Firma totiž Karlovým Varům poskytla 21 000 eur (cca 525 tisíc korun) na zaplacení úklidových služeb a popelníků. Česko tedy Úmluvu o kontrole tabáku porušuje. 

Kromě Česka navázal Philip Morris partnerství s městy ve Španělsku, Řecku a na Balkáně.

Autor textu: Andrei Ciurcanu (OCCRP), Alessia Cerantola (OCCRP)
Autorka shrnutí: Gabriela Jezberová
Autor úvodní grafiky: Svetlana Tiourina (OCCRP) 

Tento text vznikl díky podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podporujte naši práci.

The post Karlovy Vary porušují úmluvu se Světovou zdravotnickou organizací appeared first on investigace.cz.

V úterý 10. prosince zemřel někdejší starosta Moskvy a významný ruský politik Jurij Lužkov. Oznámila to agentura TASS. Třiaosmdesátiletý exprimátor měl zemřít během operace srdce v mnichovské nemocnici.

Rozporuplné dědictví

Lužkov byl primátorem Moskvy od roku 1992 do roku 2010. Na jednu stranu je v Rusku oslavován jako energický politik, který změnil tvář Moskvy z postsovětského pochmurného města na zářivou metropoli plnou moderních mrakodrapů, na druhou stranu čelil obviněním z rozsáhlé korupce a zpronevěry. Kvůli nim byl ostatně před devíti lety odvolán tehdejším prezidentem Dmitrijem Medveděvem. Lužkov označil tato podezření za „hlouposti a prasárny“, a na čas se dokonce stal hlasitým kritikem Kremlu.

Korupce měla během úřadování Lužkova prostupovat všemi patry moskevské radnice. A nejen jí. V diplomatické depeši z Wikileaks americký diplomat John Beyrle popisuje „zkorumpované úředníky, kteří požadovali úplatky od byznysmenů, již se ve městě snažili podnikat“ a napojení Lužkova a jeho ženy na kriminální podsvětí – konkrétně na Solncevskou mafii, nejobávanější kriminální skupinu tehdejšího Ruska. Podle uniklé depeše stál Lužkov na vrcholu „korupční pyramidy“, která zahrnovala Kreml, policii, bezpečnostní složky, politické strany a zločinecká uskupení.

Nejbohatší Ruska

Stamiliony dolarů, jež měl exprimátor na radnici zpronevěřit, měly končit na účtech jeho manželky Jeleny Baturinové. Během Lužkovova starostování se začalo její stavební a investiční firmě Inteko zázračně dařit a Baturinová se stala nejbohatší ženou Ruska. A zůstala jí dodnes. Časopis Forbes její jmění letos ocenil na 27 miliard korun.

Po sesazení Lužkova z primátorského křesla v roce 2010 vycestovala Jelena Baturinová spolu se dvěma dcerami z Ruska, aby se vyhnula případnému trestnímu stíhání ze strany ruských úřadů. Usadila se v Londýně, odkud řídí své podnikatelské impérium, jež zahrnuje investice do obnovitelné energetiky, zemědělství nebo hotelnictví.

Jelena Baturinová vlastní přepychové hotely nejen v Rakousku, Rusku a Irsku, ale i v Česku.

Luxus ve Varech

Zesnulý moskevský exstarosta trávil v Česku do roku 2010 každoročně několik dní až týdnů, zejména v Karlových Varech.

Jeho rodině se v západočeských lázních natolik zalíbilo, že si zde jeho žena pořídila přes českou firmu Exklusive-apartments s. r. o. hotel Quisisana Palace. Ten se nachází v historické budově naproti Grandhotelu Pupp a platí za jeden z nejluxusnějších ve městě.

V roce 2011 prodala Baturinové ruská firma Inteko svůj podíl v české firmě Exklusive-apartments kyperské společnosti Archicert Limited, jejíž koneční majitelé nejsou veřejně známí. Ruská byznysová média RBK a Kommersant nicméně v roce 2014 nadále uváděla Baturinovou jako majitelku karlovarského hotelu. A kyperskou firmu Archicert zmiňuje v souvislosti s Baturinovou i moskevský Devátý Arbitrážní odvolací soud ve svém rozhodnutí z roku 2015.

Kyperská firma Archicert vlastní v Česku ještě jednu firmu: Quissisana Services s. r. o. Ta má – stejně jako společnost Exklusive-apartments – sídlo na adrese pětihvězdičkového karlovarského hotelu.

Láska k bližnímu

Nejen Jelena Baturinová, ale i samotný Jurij Lužkov měl v zahraničí své zájmy. A to natolik významné, že ho na Západě proslavily víc než jeho primátorská funkce.

Lužkov se totiž pasoval do role nejsrdnatějšího ochránce ruských menšin v bývalých sovětských republikách a svými provokativními výroky a činy často roky dopředu předznamenával oficiální politiku Kremlu. Noviny New York Times Lužkova příznačně nazvaly „starostou zahraničních vztahů“. Byl například hlasitým podporovatelem ruského nacionalismu na Krymu, kde podle amerického listu z peněz moskevské radnice financoval výstavbu sevastopolské pobočky Moskevské státní univerzity, byty pro ruské vojáky, pravoslavné kostely nebo školy, a to dávno předtím, než Rusko ukrajinský poloostrov fakticky anektovalo.

Když ruská armáda vtrhla v roce 2008 do Gruzie, Lužkov slíbil finanční podporu separatistickým republikám – Jižní Osetii a Abcházii – v řádech miliard korun. Z radniční kasy financoval například rozvoj tamních silničních sítí. Finančně podporoval i proruské separatisty v Moldavsku a Pobaltí.

Když se zahraniční vlády vůči vměšování do chodu vlastních zemí ohrazovaly, Lužkov se cynicky hájil tím, že jen rozvíjí partnerské vztahy mezi Moskvou a jejími sesterskými městy. Kreml pak jeho skandální počínání komentoval s tím, že je úředníkem ruské samosprávy a nikoliv ústředních orgánů, a že tedy nemá žádnou pravomoc bránit jeho „filantropickým aktivitám“.

The post Zemřel Lužkov, bývalý starosta Moskvy. Jeho žena, nejbohatší Ruska, vlastní luxusní hotel v Karlových Varech appeared first on investigace.cz.

V proslulém karlovarském Grandhotelu Pupp najde náhodný návštěvník luxusní zlatnictví. Provozuje ho společnost Europlan Invest a jako odpovědný vedoucí je uveden jistý Kole Jakupi. Návštěvníka by možná překvapilo, že vedoucí prodejny dostal svého času třináct let vězení za (neúspěšnou) přípravu vraždy.

Syn Kola Jakupiho míval podíl ve společnosti Remass, která dnes na pražském letišti provozuje masážní křesla. Podíl od něj odkoupil v roce 2013 jeho krajan Faton Gashi a drží ho dodnes. Je to týž Gashi, který byl odsouzen za organizování obchodu s 250 kilogramy heroinu.

Kosovští Albánci jsou na vzestupu, pozvolna přebírají lukrativní místa v centru Karlových Varů namísto Rusů. Obchodů s luxusním zboží se ujímá druhá generace – včetně synů lidí jako Jakupi, kteří do Česka v 90. letech přenesli kosovský organizovaný zločin.

V Česku se chovali nenápadně, hleděli si obchodu se zlatem. Jen občas se dostala do novin zpráva o pašování drog nebo o vyřizování účtů v rámci jejich komunity.

Odpovědný vedoucí

Jednou z nejvýraznějších postav je zmíněný Kole Jakupi. Ten byl v roce 2008 v Praze odsouzen za objednávku vraždy kosovského podnikatele Marjana Gegy ke třinácti letům vězení – trest si měl odpykat v Chorvatsku (jeho rodina sice pochází z Kosova, ale posledních čtyřicet let žila právě v Chorvatsku), kde žije i v současnosti po propuštění.

Marjan Gega měl být podle zdůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze zabit do Silvestra roku 2006, neboť Jakupiho „bolely oči, když ho viděl“. Za vraždu podle zdůvodnění rozsudku zaplatil dvacet tisíc eur (zhruba 560 tisíc korun). Vrahem, jenž byl za tento čin i odsouzen, je Slovák Ján Rusó. Ten 30. prosince 2006 vypálil v domovním výtahu na Marjana Gegu dvě rány – jedna prošla hrudníkem do ramene, druhou Rusó netrefil. Vzhledem k tomu, že se poté Gega začal bránit svou legálně drženou zbraní, objednaný zabiják svou práci nedokončil a utekl.

Podle jeho syna Edmonda, který po něm zčásti převzal zlatnickou živnost, byl otec odsouzen „na základě lží a nepravdivých tvrzení podplacených svědků“. Když jsme se ho ptali, o jaké lži se přesně jednalo či kdo byli oni lživí svědkové, už do uzávěrky článku neodpověděl.

V rodinné firmě Jakupiových Europlan Invest se sídlem na pražském Václavském náměstí mají dnes většinu synové Anton a Edmond, nicméně otec Kole si stále drží pětinový podíl. V obou zlatnictvích, jež vlastní v Karlových Varech, je dodnes uveden jako odpovědný vedoucí.

Podle zprávy AN55D – 0049/03 Německé zpravodajské služby (BND) z roku 2003 se o Europlan Invest zajímali agenti zpravodajských služeb v Evropě i v USA. Ti mají za to, že klan Jakupiových byl svého času jeden ze „středových dílků evropské drogové skládačky“. Podle BND měli využívat Česko jako ideální překladiště heroinu na cestě do zbytku Evropy.

Ve společnosti Europlan Invest měla původně většinový podíl ještě jiná barvitá postava kosovské komunity, Qazim Osmani, přezdívaný Felix. Osmani uvádí trvalou adresu v Německu, své zbohatnutí vysvětluje údajným hráčským štěstím: první milion tehdejších německých marek prý vydělal hraním v německých kasinech. V Česku a na Slovensku vlastnil síť kasin Banco Casino.

Navenek vystupuje jako balkánský playboy randící se srbskými popovými zpěvačkami. Ve skutečnosti je ale podle článku německého deníku Hamburger Abendblatt, jenž vychází z tajné zprávy BND, napojen na svět organizovaného zločinu, prostituce a pašování drog.

Qazim Osmani nicméně nikdy nebyl odsouzen – na rozdíl od svých bratrů Burima a Bashkima, které policie usvědčila alespoň z finančního podvodu.

Muž s telefonem

Dalším obchodním partnerem rodiny Jakupiových je odsouzený drogový boss Faton Gashi, kosovský Albánec s chorvatským pasem a českou manželkou. V roce 2013 převzal po Edmondovi Jakupim podíl ve společnosti Remass. Od téhož roku firma provozuje masážní křesla na letišti v pražské Ruzyni.

Česká policie zatkla Fatona Gashiho v roce 2003 v rámci operace Titanium. Gashi měl pověst vlivného organizátora, dokonce ještě i ve vazební věznici u něj našli mobil, kterým se pokoušel úkolovat své podřízené. Gashi také v rámci kosovské komunity dojednával usmíření poté, co si Kole Jakupi neúspěšně pokusil objednat vraždu Marjana Gegy; údajně mělo od Jakupiho putovat ke Gegovi jako „odškodné“ třicet milionů korun.

Jen pár dnů před podáním žaloby na Gashiho policejní prezidium v roce 2004 oznámilo, že kosovsko-albánské gangy připravují likvidaci plzeňské státní zástupkyně Věry Brázdové, která na tomto případu pracovala. Ta pro web investigace.cz řekla, že si sama žádného nebezpečí nevšimla: „Nevím, kde policie tuto informaci vzala.“

Vzhledem k naléhavosti policejního sdělení se ale její nadřízení rozhodli neriskovat: na padesátimetrovou vzdálenost ze státního zastupitelství k soudu jezdila limuzínou s neprůhlednými skly a měla přidělenou ochranku. „Tato přísná bezpečnostní opatření jsem moc nechápala, s Fatonem Gashim jsem se potkala u soudu a nenabyla jsem z něj dojmu, že by mě plánoval zavraždit,“ dodává státní zástupkyně.

Faton Gashi byl českými soudy nakonec odsouzen za organizování obchodu s 250 kilogramy heroinu (zásilka měla putovat do Itálie) k dvanácti a půl letům vězení s nejpřísnější ostrahou.

Podle Tomáše Šmída, odborníka na organizovaný zločin z Masarykovy univerzity v Brně, měly kosovské gangy na Itálii tradiční vazby. „Albánský organizovaný zločin je relativně podobný klasickým klanovým strukturám, které známe třeba z Kalábrie v podobě ’Ndranghety, oni jsou si hodně blízcí. Dřív dělali pro Italy i špinavou práci, postupně ale albánský organizovaný zločin natolik zesílil, že se v celé řadě byznysů stali rovnocennými partnery,“ dodává Tomáš Šmíd.

Návštěvník ale o historii kosovsko-albánského podnikání a o původu jejich peněz nic netuší. V lázeňském centru Karlových Varů mají balkánští podnikatelé v současnosti dvacet devět obchodů.

Princ s novým obličejem

Obchodním partnerem rodiny Jakupiových je taktéž odsouzený kosovo-albánský drogový boss a šéf severní části takzvané balkánské trasy Princ Dobroshi. Ten se stal v 90. letech minulého století jedním z nejdůležitějších hybatelů evropského obchodu s narkotiky – podle odhadů Interpolu dodával do Skandinávie až 90 % tam distribuovaných drog.

V roce 1994 se Norům podařilo Dobroshiho zadržet a odsoudit, a to díky jeho českým kurýrům, kteří se rozhodli spolupracovat s vyšetřovateli. Dobroshi dostal čtrnáct let, nicméně v roce 1997 z vězení uprchnul díky podplacenému dozorci. Zmizel v Chorvatsku, kde si nechal udělat plastickou operaci. S novým obličejem se poté usadil v Česku. Tady byl v roce 1999 ale opět zatčen a převezen zpět do norského vězení. V roce 2005 byl Dobroshi za dobré chování propuštěn, na čas se vrátil do ČR, neboť tu měl rodinu a ještě tři měsíce platné vízum. Poté zamířil zpět do Kosova.

Edmond Jakupi ve vyjádření k tomuto článku nepopřel, že s výše zmíněnými lidmi on nebo jeho rodina spolupracovali, ani však nespecifikoval, jak hodně či jestli spolu ještě stále podnikají. „Naše komunita je velmi malá, každý zná každého, a pokud vím, není protizákonné znát své krajany,“ dodává.

Autor článku: Lukáš Nechvátal
Autor úvodní fotografie: Facebook.com

Text vznikl za finanční podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

The post Balkánská cesta kolonádou Karlových Varů appeared first on investigace.cz.

Reportéři investigace.cz se vydali na Karlovarsko, aby zjistili, co v Česku vlastní Igor Urbansky a jeho rodina. Ukrajinský obchodník se zbraněmi za dob Sovětského svazu působil jako kapitán na nákladní lodi. Asi proto se sousedům v Kyselce představuje jako námořník. Což zní samozřejmě lépe než prodejce zbraní do zemí sužovaných občanskými válkami jako třeba Angola nebo Sýrie. Právě na takových konfliktech, které si vyžádaly statisíce lidských životů, vydělal velké jmění. Z pohledu českých zákonů však není bezproblémové ani jeho působení  na Karlovarsku, kam jezdi Urbanského rodina odpočívat.

Kyselka se skrývá v lesích podél údolí řeky Ohře. Je to chráněná oblast, kde vyvěrají minerální prameny. Dnes zde žije necelých 800 obyvatel, kdysi tu ovšem kypěl čilý lázeňský život. Vrcholu dosáhl v 19. století, kdy do malých lázní nedaleko Karlových Varů přijížděli osvěžit své tělo i ducha panovníci z Ruska, Německa či Íránu, ale také slovutní spisovatelé jako například Johann Wolfgang von Goethe. To už je ale dávno passé. V povědomí současné české společnosti Kyselka spíše evokuje minerálku Mattoni a dlouhodobě zpustošený a zanedbaný lázeňský areál.

Právě naproti někdejšímu centru lázní se na druhém břehu řeky Ohře nachází zrekonstruovaná vila, kterou si pořídila rodina Igora Urbanského. Na otázku, komu patří, odpovídá náhodný kolemjdoucí: „Ukrajinskému šéfovi Oděsy.“

https://www.investigace.cz/akta-odesa-iv-zbrojarova-valka/

Rodinné hnízdo

Luxusní nemovitost s pečlivě udržovanou zahradou stojí na chráněném území mezi řekou a lesem. Původně nesla název „Hungaria“ a sloužila jako bydlení pro vedení firmy Karlovarské minerální vody. V 50. letech ji znárodnili komunisté, přestavěli pro potřeby veřejnosti a proměnili ji v mateřskou školu a ordinace zubařů a doktorů. V 90. letech objekt osiřel, a poněvadž obec Kyselka neměla dostatek prostředků na údržbu, vila chátrala, až téměř spadla.

O pár let později se na scéně objevila rodina Urbanských. Lépe řečeno jejich firma ODESS & UR, která v roce 2000 nemovitost o rozloze 653 m² na čísle popisném 26 koupila za 687.600,-Kč. Firma objekt opravila a zřídila z něj rekreační sídlo rodiny ukrajinského zbrojaře. Jediným vlastníkem vily se v roce 2009 nakonec stala manželka “šéfa Oděsy” Galyna Urbanska. Za dům a přilehlé pozemky, které se podle nové kupní smlouvy již zvětšily na rozlohu o výměře 2565m² zaplatila podle této  smlouvy své vlastní firmě 4,8 milionu korun.

Námořník s doutníkem

Z vnějšího pohledu je vila zrekonstruovaná střídmě, nenese žádné známky extravagance či stopy nevkusné okázalosti. Na plotě zavěšená poštovní schránka má stále cedulku s názvem firmy ODESS & UR, ačkoliv samotná společnost zanikla formou likvidace v lednu 2018. Po několikerém zazvonění se nic neděje. V oknech jsou zatažené závěsy, podle všeho není nikdo doma.

V nejbližším okolí stojí další tři vily, všechny jsou v podstatně horším stavu. „Majitel pochází z Oděsy a je námořník. Má pět lodí,“ říká muž v důchodovém věku, jeden ze sousedů Urbanských. Podle něj námořníkova rodina přijíždí do Kyselky i s dětmi několikrát do roka. Naposledy je viděl o Vánocích. „Nemluví sice česky, ale občas si spolu zakouříme doutník a povídáme si. Je to dobrý soused,“ doplňuje téměř tklivě  starší muž, aniž by upřesnil, jakým jazykem byl veden jejich dialog.

Starosta Kyselky Aleš Labík potvrzuje, že Igor Urbansky se místním skutečně představuje jako námořník. „Vesničané tvrdí, že prý býval námořníkem. Myslím, že jsem ho loni párkrát potkal. Jeho vila byla jednou z prvních, kterou si tady koupili cizinci,“ říká starosta a dodává, že zájem developerů o tuto část Kyselky roste, což enormně zvyšuje ceny zdejších nemovitostí.

Obyvatelé Kyselky, kteří měli možnost do zrekonstruované vily nahlédnout, tvrdí, že je luxusně vybavena. Pracovna má být obložená drahým dřevem, exkluzivní nábytek dovezen z různých koutů světa. Moře a divoký život na návštěvníka dýchnou z dětského pokoje, kde údajně stojí postel ve tvaru pirátské lodi.

Slabost pro kolonády

Vedle vily v Kyselce vlastní rodina Urbanských i byt o rozloze 70 m² přímo v centru Karlových Varů. Nachází se v ulici Tržiště, nedaleko Zámecké kolonády, kterou ročně navštíví tisíce turistů. Galyna Urbanska byt koupila v roce 2004 od místních majitelů za 750 tisíc korun.

V přízemí historického domu s impozantní fasádou jsou obchody s křišťálovými lustry a luxusními módními doplňky. Prodavači nemluví česky, ostatně tak jako jejich klientela. Odpovídají naopak plynulou ruštinou, rodinu Urbanských ale nikdo z nich nezná. Vnitřní prostory budovy ostře kontrastují s venkovním vzhledem honosné stavby. Všude jsou nánosy špíny a prachu, po stěnách pavučiny, sem tam chybí i kus podlahy. Který z bytů patří Urbanským, nelze zjistit. V chátrajícím nitru domu nejsou u dveří žádná jména.

Ztraceno v číslech

Členové rodiny Urbanských v Česku donedávna vlastnili firmu ODESS & UR, jejíž historie sahá do roku 1999. Tehdy byla tato společnost založena jednatelkou Světlanou Polovcevou, která jako jediná není členem zbrojařovy rodiny. Společnost sídlila na adrese jejího trvalého bydliště – Kyselka 105. Jak vyplývá z adresy, jedná se o druhou vilu, která ODESS & UR ani samotným Urbanským nikdy nepatřila a přesto figurovala v jejich účetnictví.

Reportéři investigace.cz prošli stovky stran právních dokumentů a účetních závěrek. Cílem bylo pochopit rozsah podnikatelských aktivit jednoho z nejvlivnějších rodinných klanů v Oděse, kterým rodina Urbanských bezesporu je. Od roku 1999 tito lidé investovali do firmy ODESS & UR, která vykazovala minimální aktivitu, nejméně 15 milionů korun.

Mezi účetními závěrkami a výpisy z katastru reportéři našli nesrovnalosti, jež jsou v rozporu s českým obchodním právem.

V účetní závěrce se píše, že firma ODESS & UR dokončila rekonstrukci domu na adrese Kyselka 105 v roce 2001. Dům byl sice prvním sídlem firmy, jak ale bylo řečeno podle katastru nemovitostí této firmě ani nikomu z rodiny Urbanských nikdy nepatřil. ODESS & UR přesto nemovitost zařadila do užívání a pak prováděla zrychlené odpisy majetku. Podle českých zákonů může celou nemovitost do dlouhodobého hmotného majetku v účetnictví zařadit pouze její vlastník. Odepisovat lze jen tzv. technické zhodnocení, o kterém není v účetních závěrkách zmínka.

V účetních závěrkách se lze také dočíst, že firma ODESS & UR rekonstrukci na této adrese prováděla za peníze od jednoho ze společníků. V rekonstruovaném objektu měl být dokonce byt, který sloužil k pronájmu od června 2001, a nájem z tohoto bytu byl hlavním příjmem firmy.

Dolce Vita v zahraničí

Spoluvlastníky firmy ODESS & UR byli do roku 2018 i Anatolij a Oleksandr Urbansky, synové Galyny a Igora. Anatolij je od roku 2015 předsedou Oděského oblastního zastupitelstva, tedy něčím jako krajským hejtmanem. Oleksandr byl v roce 2014 zvolen poslancem ukrajinského parlamentu. Informace o jejich zahraničním podnikání a nemovitostech však v jejich daňových přiznáních, která vyšší úředníci a politici na Ukrajině každoročně povinně zveřejňují, chybějí.

„Svůj majetek a majetek rodiny jsem ve svém majetkovém přiznání uvedl v souladu se současnou legislativou,“ odpověděl poslanec Oleksandr Urbansky na dotaz našich ukrajinských kolegů z Mykolajivského centra pro investigativní žurnalistiku.

„Ukrajinské předpisy mají právní mezeru, kterou využívá mnoho známých lidí včetně bývalého prezidenta Petra Porošenka nebo nově zvolené hlavy státu Volodymyra Zelenského. Ti ve svých majetkových přiznáních neuvedli ani své vily ve Španělsku a Itálii, ani svá soukromá letadla, protože tato aktiva formálně patří jejich společnostem. Zákon je k tomu nezavazuje. Proto ukrajinští politici i nadále hromadně přepisují své majetky na stávající nebo nově vytvořené firmy. To se bohužel týká i rodiny Urbanských,“ vysvětlil právník z Institutu pro regionální rozvoj tisku Alexandr Vološin.

„Nejzávažnějším trestem, který může být pouze disciplinární, je propuštění. Tento druh postihu ovšem nelze uplatnit na poslance Ukrajiny. U předsedy oblastního zastupitelstva je to sice možné, ale pouze na základě rozhodnutí zastupitelů, což zase není moc pravděpodobné,“ dodal Vološin.

Obyčejná střelba

Jak je vidět, rodině Urbanských nehrozí v souvislosti se skrýváním vlastního majetku pod rouškou zahraničních firem ze strany ukrajinského zákona žádný větší postih a můžou se nadále vesele věnovat svému byznysu i politickým aktivitám. A jezdit přitom odpočívat do Kyselky.

Podle všeho riskují jen mezi sobě podobnými. To ukázal letošní 7. květen, kdy byl Oleksandr, současný poslanec a mladší syn obchodníka se zbraněmi, postřelen do nohy. Stalo se tak ve vesnici nedaleko Oděsy během hádky s manažerem hotelu a bývalým místním politikem.

Oleksandr i jeho bratr Anatolij ujistili veřejnost, že násilný incident rozhodně nemá nic společného s politikou a že šlo jen o „obyčejnou potyčku“.

Tuto investigaci finančně podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNZ) a německá nadace Robert Bosch Stiftung spolu s nevládní organizací n-ost v rámci programu „Reporters in the Field“.

The post Akta Oděsa V: Zbrojařův klid v Kyselce appeared first on investigace.cz.

Pavla Holcová, Vlad Lavrov a OCCRP Tádžikistán

V roce 2014 byl Hukumov nucen rezignovat na post ředitele železnic poté, co vyšly najevo dva skandály jeho synů. Jeden se zapojil do obchodování s drogami a druhý zavinil autonehodu, při které zemřeli tři lidé.

Starší syn, dnes jednatřicetiletý Rustam Hukumov, byl spolu se třemi komplici zatčen v červnu 2008. Obviněn byl z pokusu prodat v Moskvě 9,3 kilogramu heroinu. O tři roky později byl odsouzen k devíti a půl letům ve vězení a pokutě ve výši 250 000 rublů (v té době přibližně 166 tisíc korun). Soud ho shledal vinným z toho, že byl jedním ze dvou organizátorů skupiny překupníků drog, ve které měl na starosti logistiku. Odvolací soud potvrdil trest v prosinci roku 2010. Přesto byl o rok později – po zásahu Nejvyššího soudu Ruské federace – rozsudek nad Hukumovem zrušen, zatímco další zatčení zůstali ve vězení.

Mladší Hukumovův syn, tehdy šestnáctiletý Rasul, měl v roce 2013 vážnou dopravní nehodu. Aniž měl řidičský průkaz, smetl svým BMW šest chodců. Tři lidé zemřeli a tři byli zraněni. Policie hned na místě označila jako viníka nehody Rasula s tím, že překročil povolenou rychlost. O devět měsíců později však policie změnila názor. Podle oficiálního prohlášení provedla sedm odborných studií, které měly zmapovat vznik a příčiny nehody, a podle nich je Rasul Hukumov nevinný.

Policie pouze obvinila jeho matku Aminu Musajevu z „nedbalosti při výchově svého nezletilého syna, neboť nebyl doma ve 2:30 ráno, kdy k nehodě došlo.“ Soud v Dušanbe shledal Musajevu vinnou a odsoudil ji k zaplacení pokuty 120 tádžických somoni (v té době necelých 600 korun).

Po těchto skandálech byl Amonullo Hukumov nucen z vedení tádžických železnic odstoupit.

Tam, kde vítá Gagarin

V prosinci roku 2012 koupila Hukumova rodina svůj první český dům, a to v rezidenční čtvrti Úšovice v Mariánských Lázních. Majitelem rezidence s bazénem, venkovním krbem, garáží a zahradou o rozloze 1000 metrů čtverečních je Hukumovův starší syn Rustam. Pořizovací cena domu byla 440 tisíc eur (v roce 2012 něco přes 11 milionů korun).

Zdá se ale, že Rustam Hukumov v domě nežije a ani ho nepronajímá. Na zvoncích ani poštovní schránce není jmenovka a železné okenní žaluzie zůstávají zatažené. Zahrada je ale pravidelně udržována, i z ulice je vidět pokosený trávník s kvetoucími růžemi.

Při občasných návštěvách České republiky zůstává rodina Amonulla Hukumova ve svém druhém domě v Olšových Vratech u Karlových Varů. Olšová Vrata mají kromě pozdně gotického kostela svaté Kateřiny i mezinárodní letiště, které svou nabídkou letů i estetikou vychází vstříc zejména rusky mluvícím klientům. Na parkovišti vítá návštěvníky první sovětský kosmonaut Jurij Gagarin a několikrát týdně tu startují letadla na přímých linkách do Moskvy nebo Petrohradu.

Hukumovova manželka Amina koupila tento dům v dubnu 2013 za 1,1 milionu dolarů (v roce 2013 něco přes 22 milionů korun). Jde o typický satelitní domek se zahradou o rozloze 7700 metrů čtverečních.

Původní majitel dům prodával plně vybavený, takže rodina se mohla nastěhovat rovnou mezi těžký luxusní nábytek, nádobí, elektrické spotřebiče, olejomalby v masivních pozlacených rámech, porcelánové sošky nebo designové závěsy přivezené z Itálie.

Jak nám řekla sousedka, rodina se tu objeví jen párkrát do roka: „Sotva je známe, nejsem si ani jistá, jak se jmenují. Mám jejich telefonní číslo jen pro případy, kdyby se něco stalo.“

Na nákupech ve Varech

Nedlouho po sérii skandálů jeho synů a po nuceném odchodu Amonullo Hukumova do penze koupila jeho manželka Amina historickou budovu přímo v srdci Karlových Varů, u Vřídelní kolonády na břehu říčky Teplá.

Amina Musajeva koupila budovu v květnu 2014 za 88 milionů korun, převzala i dosavadní nájemní smlouvy. Čtyřpodlažní budova s deseti apartmány byla už před koupí výhodně pronajata EA Hotelu Esplanade, provozovanému EuroAgenturou Hotels & Travel, největší českou hotelovou a gastronomickou společností.

Další zakoupená nemovitost se nachází ve svahu nad historickým centrem Karlových Varů. Zanedbaný několikagenerační dům získala Amina Musajeva od ruských majitelů v květnu 2015 za 4,5 milionu korun. Čtyřpodlažní budova v příkré dlážděné uličce má úchvatný výhled na celé karlovarské údolí. Dům se nachází v blízkosti kostela sv. Ondřeje postaveného v roce 1500. V minulosti tudy za zvuku zvonů chodili k popravišti odsouzenci na smrt, dnes tudy vede turistická stezka.

V době koupě byla budova prázdná. Podle sousedky to v minulosti býval dům s krásnou a útulnou zahradou, který byl ale dlouho opuštěný. „Asi před rokem a půl tu byla skupina mladíků, co asi měli něco opravovat. Moc toho ale neudělali. Většinou seděli na vstupních schodech, smáli se a pili pivo,“ popisuje sousedka. Rodina ale v mezidobí zjevně zainvestovala do vnitřní i venkovní rekonstrukce domu. Dnes budova svítí jasně žlutou fasádou, novými plastovými okny i červenou střechou.

A konečně zhruba před rokem, v březnu 2016, koupila Amina Musajeva zatím poslední rodinnou nemovitost. Jde o dvě spojené budovy v srdci Karlových Varů, jejichž kupní cena byla 110 milionů korun. Hned za rohem se nachází karlovarská radnice, přes ulici je muzeum Jana Bechera. V horní části ulice je pompézní ruský pravoslavný kostel s výraznými zlatými kupolemi.

Zmíněné dvě čtyřpodlažní budovy jsou postavené v neoklasicistním stylu, zdobené květinovými reliéfy a balkony s balustrádami. Po revoluci tu jeden čas sídlila banka, v přízemí býval obchod s nábytkem a kavárna, obojí je teď zavřené. V současné době jsou budovy pronajaty dvěma klinikám: plastické chirurgii s vlastními operačními sály i lůžkovým oddělením a klinice pro asistovanou reprodukci.

Tyto dvě budovy darovala Amina Musajeva své dceři Zarrin pod podmínkou, že „obdarovaná je srozuměna s tím, že dárkyně může dar odvolat pro nouzi či nevděk.“

Nejbohatší důchodce Tádžikistánu

Zatímco plat veřejnoprávních činitelů není v Tádžikistánu považován za veřejnou informaci, výška důchodů se stala předmětem veřejné debaty v roce 2015 poté, co prezident Rakhmon kritizoval výšku invalidních důchodů některých státních úředníků.

Ukázalo se, že mezi příjemce nejvyššího invalidního důchodu v zemi patří právě Hukumov s penzí 8400 tadžických somonů (přibližně 21 tisíc korun) měsíčně, což byl téměř třicetkrát vyšší důchod, než je tádžický průměr. Průměrná měsíční mzda v zemi činí necelé tři tisíce korun.

Podle tádžických orgánů sociálního zabezpečení ztratil tuto výhodu poté, co nebyl schopný prokázat své zdravotní postižení ve formě diabetu. V lednu 2016 nicméně získal podle serveru Tojnews invalidní důchod bez dalšího vysvětlení znovu.

Rodina má v Česku kromě nemovitostí i obchodní společnost Goldpari, která se původně jmenovala podle své zakladatelky MUS.AMINA. Firma sídlí v domě v Olšových Vratech a kromě nákupu vozů Ford Raptor, Škoda Yetti a luxusního Bentley není nijak aktivní. Základní kapitál firmy je 500 tisíc korun.

Amina Musajeva navíc v Dušanbe, hlavním městě Tádžikistánu, vlastní obchod s loveckými potřebami a malou stavební firmu. Víc o jejím podnikání není známo. Kde vzala rodina Amonullo Hukumova peníze na investice do českých nemovitostí, aut a podnikání, odmítla vysvětlit. Hukumov navíc v červnu popřel, že by on nebo jeho manželka vlastnili nemovitosti v Karlových Varech. „Nejsem v České republice… Jsem v Tádžikistánu,“ řekl v rozhovoru pro tádžické vysílání Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda (RFE/RL).

Vzniklo ve spolupráci s Olesjou Šmagun.

The post Tiší důchodci z Olšových Vrat appeared first on investigace.cz.

Jurij Lužkov každoročně trávil několik dní až týdnů v České republice (než ho v roce 2010 tehdejší ruský prezident Dimitrij Medveděv odvolal z funkce starosty Moskvy). Spekulovalo se dokonce o tom, že přes nastrčené firmy vlastnil Lužkov v Karlových Varech nemovitosti. Jeho žena v lázeňském městě na západě Čech vlastní hotel Quisisana, který leží naproti grandhotelu Pupp. Ten je považovaný za nejluxusnější hotel v Karlových Varech.

V uniklých diplomatických zprávách známých jako Wikileaks popsal americký velvyslanec v Rusku John Beyrle Jurije Lužkova jako člověka, který sedí na vrcholu korupční pyramidy. „Lužkov dohlíží na systém, ve kterém je téměř každý zapojen do nějaké formy korupce nebo kriminálního chování,“ napsal v roce 2010 Beyrle. „Analytici identifikovali tři stupně moskevského kriminálního světa. Lužkov je na vrcholu. FSB, MVD a milice jsou na druhé úrovni. Běžní zločinci a zkorumpovaní inspektoři jsou na nejnižší úrovni.“ Beyrle navíc dodal, že Lužkovova manželka Jelena Baturinová měla vazby ke kriminálním skupinám, a to zejména k Solncevskému bratrstvu – jedné z nejznámějších a nejbrutálnějších ruských mafiánských skupin.

Pár popřel obvinění jako „naprostou blbost„.

V roce 2011 – rok poté, co Lužkov opustil kvůli nařčení z korupce post primátora – prodala Jelena Baturinová banku novým akcionářům: šesti kyperským firmám. Jednu z nich s názvem Boaden Ltd, která kontrolovala 16.35 procent Ruské zemské banky, vlastnil podnikatel z Petrohradu Alexandr Grigorijev. Ten se také stal předsedou správní rady banky.

“Když Jelena Baturinová začala rozprodávat své majetky, dostali jsme nabídku na odkup podílu v Ruské zemské bance. Rozhodli jsme se, že banka a developerská společnost jsou vhodná kombinace. A tak jsme koupili menšinový podíl,” odpověděl Alexandr Grigorijev na dotazy OCCRP.

Grigorijev si do banky také dovedl nový manažerský tým. Jedním z členů nového vedeni byl až do roku 2014 Igor Putin, bratranec ruského prezidenta Vladimíra Putina.

O Alexandru Grigorijevovi se toho moc neví. Byl prezidentem Ruské boxerské asociace a je spoluvlastníkem developerské firmy SU-888, kde byl Igor Putin členem správní rady. Putin s Grigorijevem se také potkali v bance Promsberbank, Grigorijev ji vlastnil a Putin byl členem správní rady.

Krátce poté, co banku převzali noví akcionáři, si Ruská zemská banka otevřela korespondenční, tedy jakýsi partnerský účet v moldavské bance Moldincombank. Podle vyšetřovatelů právě tehdy začaly mezi oběma bankami podezřelé bankovní operace. Více o celém systému a podezřelých bankovních operacích jsme psali zde.

Igor Putin v roce 2014 rezignoval na členství ve správní radě obou bank. V ruském vydání časopisu Forbes z 10. února 2014 k tomu řekl:

“Má osobní zkušenost, kterou jsem získal v posledních letech, ukazuje jako pravdivé tvrzení, že ruský bankovní systém by se měl rehabilitovat a očistit o kontroverzní banky, v jejichž čele stojí lidé s pochybnou pověstí.” Dále pak dodal, že “některé mé zdroje mě varovaly před reálnou situací v bance RZB a potvrdili tak moje obavy. Když jsem zjistil, že není v moji moci změnit finanční politiku, rozhodl jsem se rezignovat na post člena správní rady banky.”

Igor Putin se ke svému angažmá v RZB nechtěl pro OCCRP vyjádřit. Po svém synovi pouze vzkázal, že už všechno řekl v ruském časopisu Forbes.

V říjnu roku 2014 přišla RZB o bankovní licenci kvůli porušení předpisů proti praní špinavých peněz. Alexandr Grigorijev byl zatčen o rok později, a to během večeře s přítelkyní v jeho vlastní luxusní restauraci Sfera v centru Moskvy. Byl obviněn z bankovních podvodů v celkové výši přes miliardu rublů, tedy něco přes 440 milionů korun, a to v kauze finanční instituce Doninvestbank.

Později vyšetřovatelé přidali další obvinění. Grigorijev má být údajným pokladníkem organizované zločinné skupiny, která je ve světě známá jako Podolský gang. Podolský gang tvořilo odhadem 500 lidí a byl považován za jednu z nejsilnějších ruských mafiánských skupin devadesátých let. Členové této skupiny nejenom že tunelovali banky, ale prokazatelně z nich vyvedli přes 46 miliard dolarů v likvidních aktivech – tedy v něčem, co jde rychle a bez větších nákladů přeměnit na peníze. K tomu využívali banky Moldávie a pobaltských států.

Grigorijevův právník popřel, že by jeho klient měl s Podolským gangem cokoliv společného.

Podle ruských médií se pár dní před zatčením Grigorijev pokusil uplatit vysoce postaveného ruského úředníka, aby se nedostal do problémů. Údajně měl nabídnout částku přesahující v přepočtu 100 miliónů korun. Úředník prý Grigorijeva ujistil, že se nemá čeho obávat a s celou částkou zmizel neznámo kam.

Když se vyšetřovatelé Grigorijeva ptali, jestli má v plánu vzdát se ukradených peněz, odpověděl, že s obviněními nemá nic společného a navíc dodal, že žádné peníze nemá.

V současné době je Grigorijev ve vězení v Rusku, jeho podmínečné propuštění na kauci soud zamítl.  Teprve v únoru 2017 vyšetřovatelé uzavřeli vyšetřování všech známých kriminálních skutků Alexandra Grigorijeva. Kdy a jestli vůbec jeho kauza dorazí k soudu není jasné. Moldavský parlament totiž nedávno vydal tiskovou zprávu, ve které tvrdí, že Rusko nechce poskytnou důležité materiály nutné pro vyšetření schématu takzvané „Globální pračky“ (kterou popisujeme zde), a že tím maří vyšetřování. Na čí popud se tak děje, není úplně jasné.

Text vznikl za přispění Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Zdroj úvodní fotografie:Kremlin.ru, CC BY 4.0, via Wikimedia Commons

The post Banka paní starostové appeared first on investigace.cz.