Letáky s QR kódy, falešný blog ženy jménem Sophie, stovky prázdných facebookových stránek, smyšlená novinářka i reklamní bannery vypuštěné v čase volebního moratoria. Tak vypadala očerňovací kampaň proti kandidátům krajně levicové LFI ve francouzských komunálních volbách. Francouzská vládní agentura VIGINUM ji interně označuje jako operaci Rokh Solis a její stopy podle agentury vedou k neprůhledné izraelské firmě BlackCore.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Březnové komunální volby ve Francii se staly terčem zahraničního digitálního vměšování. Jeho cílem byla krajně levicová strana LFI (La France insoumise, tedy Nepoddajná Francie) a její kandidáti Sébastien Delogu v Marseille, François Piquemal v Toulouse a David Guiraud v Roubaix. Tvrdí to zpráva francouzské agentury VIGINUM, která má na starost monitoring zahraničního digitálního vměšování do voleb. Zpráva také uvádí, že za kampaní zřejmě stojí izraelská firma BlackCore. Celou akci interně označuje názvem Rokh Solis.

V úterý 10. března svolal kandidát na starostu Marseille Sébastien Delogu tiskovou konferenci, kde oznámil, že se stal obětí očerňující kampaně. Ve městě se začaly objevovat letáky s QR kódy, které odkazovaly na blog, kde byl Delogu nepřímo obviněn ze sexuálního násilí. Jednalo se o stránku s názvem „Sophiin blog“, která již není dostupná, ale lze ji stále dohledat v internetovém archivu. Vznikla i facebooková stránka „Le blog de Sophie“, na níž bylo zveřejňeno video, na kterém žena stojící zády ke kameře s pozměněným hlasem vypovídá o údajném znásilnění Deloguem.

Odkazy na blog a facebookovou stránku údajné Sophie začaly na sociálních sítích šířit účty s uměle vygenerovanými profilovými obrázky a dalšími znaky falešných účtů. Jména účtů odpovídala běžně znějícím francouzským jménům – například Claire Martin, Luc Dupont, Lea Leclerc – nebo se vydávaly za profily mladých žen a mužů z USA či Velké Británie. Samotný odkaz na „Sophiin blog“ na Facebooku pomohla šířit síť pěti set stránek a profilů, z nichž mnohé se vydávaly za zaměřené na krásu a kosmetiku a jež často neměly žádné sledující. Odkaz šířily i falešné účty na sítích X, Instagram a TikTok.

To ale není všechno. Jak ukázali francouzští novináři z Le Monde, Sébastiena Delogua přímo oslovovala a s těmito obviněními konfrontovala fiktivní novinářka Clémence Laurent. Místní novináři pak dostávali e-maily s otázkou, zda už prošetřili jeho chování. V kampani se tak prolínaly prvky online i offline útoku.

Agentura VIGINUM zdokumentovala i řadu dalších incidentů, které ukazují, že „Sophiin blog“ byl součástí rozsáhlé kampaně proti zmíněným kandidátům. Samotný Sébastien Delogu čelil kromě lživých obvinění ze znásilnění i nařčení, že šířil své nahé fotografie pod záminkou prodeje kalendáře na podporu Gazy. Na toulouského kandidáta Françoise Piquemala se snesla nařčení z pedofilie, násilí a podpory teroristických činů Hamásu. David Guiraud, kandidát z Roubaix, byl napadán primárně za své propalestinské postoje.

Kampaň však byla zřejmě rozsáhlejší, než jak ji popsala agentura VIGINUM. Jak zjistili novináři z France 3 Occitanie, kromě sítě webů a falešných účtů na sociálních sítích strůjci kampaně minimálně v jednom případě využili i online bannerovou reklamu na webu a mobilních aplikacích. Její obětí se stal kandidát strany LFI François Piquemal. Neznámí útočníci proti němu v mobilních aplikacích Vinted, Candy Crush, na lokálním webu La Dépêche du Midi a na stránce s online sázkami spustili reklamní bannery, které vytvářely dojem, že podporuje islamizaci Francie a hlásí se k levicovým teroristickým organizacím. Reklamu někdo vypustil v čase volebního moratoria.

Neexistují zatím přímé důkazy o tom, kdo celou operaci provedl ani kdo si ji objednal, informace agentury VIGINUM ale v případě útoků z webových stránek a falešných účtů na sociálních sítích ukazují jednoznačně na izraelskou firmu BlackCore, a to na základě celé řady technických parametrů.

O firmě BlackCore lze zjistit pouze velmi málo – stránky společnosti již nejsou v provozu, v internetovém archivu ale existují záznamy ještě z letošního dubna. Na nich se BlackCore sama charakterizuje jako „společnost zabývající se ovlivňováním veřejného mínění, kybernetikou a technologiemi, která byla založena s ohledem na moderní éru informační války a digitální konkurence“. A dodává, že „poskytuje vládám a politickým kampaním špičkové strategie, moderní nástroje a spolehlivé zabezpečení, což jim pomáhá utvářet narativy, chránit digitální prostor a získat rozhodující výhodu“.

Novináři z agentury Reuters nedokázali zjistit, kdo za firmou BlackCore stojí, ani ověřit, kde sídlí. Podle izraelského obchodního rejstříku totiž vůbec neexistuje. Izraelské ministerstvo zahraničí agentuře Reuters řeklo, že o existenci BlackCore neví vůbec nic.

Agentuře VIGINUM se však díky digitálním stopám v metadatech materiálů a stránkách z očerňující kampaně podařilo technickou infrastrukturu BlackCore propojit s mnohem širším ekosystémem skutečných izraelských kybernetických a technologických firem. Je mezi nimi společnost Galacticos AI, jejíž software BlackCore využíval. Digitální stopy přivedly experty také k síti konkrétních osob spojených s tímto ekosystémem. Patří mezi ně izraelský podnikatel Guy Geyor, telavivský právník Doron Afik nebo Yigal Unna, bývalý šéf izraelského Národního kybernetického ředitelství (Israel National Cyber Directorate, INCD), který je odpovědný za obranu izraelského kybernetického prostoru.

Všichni zmínění na otázky novinářů z deníků Haaretz a Libération popřeli, že by měli s kampaní něco společného. Jenže bezprostředně poté, co jim reportéři tyto otázky položili, byla infrastruktura kampaně stažena z internetu.

Zpráva VIGINUM dodává, že neprůhlednost tohoto byznysového prostředí jim zatím neumožňuje přesně určit, jakou konkrétní roli v operaci hráli jednotliví aktéři, a především se jim zatím nepodařilo identifikovat toho, kdo této stínové struktuře kampaň proti krajně levicovým politikům v Evropě zadal a zaplatil. Nicméně zpráva také konstatuje, že celkový dosah kampaně byl spíše nízký.

Ze samotných účtů na sociálních sítích a způsobu jejich propojení se zdá, že to něšlo o první vlivovou operaci firmy BlackCore. „Tento modus operandi se neomezoval pouze na komunální volby ve Francii,“ řekl na tiskové konferenci při zveřejnění zprávy šéf agentury VIGINUM, Marc-Antoine Brillant. „Zdá se, že byl použit také při provádění zahraničních operací digitálního zasahování do voleb v jiných zemích nebo regionech, jako je Angola nebo Togo, či během voleb ve Skotsku a komunálních voleb v New Yorku v roce 2025,“ dodal.

Francouzský premiér Sébastien Lecornu uvedl, že francouzská vláda požádala Izrael o vysvětlení ohledně jednání společnosti BlackCore, ale také o pomoc při zjišťování, kdo mohl za touto pomlouvačnou kampaní stát.

Autor textu: Josef Šlerka

The post Operace Rokh Solis aneb jak izraelská firma zasahovala do francouzských voleb appeared first on investigace.cz.

Podcast Odposlech z produkce investigace.cz získal už počtvrté Novinářskou cenu v kategorii Nejlepší audiovizuální rozhovor nebo diskuse. Ocenění letos získala epizoda Gaza: Marah chce zemřít, kterou připravili Pavla Holcová a Miroslav Tóth. Ceny vyhlásila ve středu večer Nadace OSF v rámci 16. ročníku Novinářské ceny.

Oceněný díl přináší výpověď třiadvacetileté Palestinky Marah El-Satri, která během války v Gaze přišla o rodiče i několik sourozenců. Společně s pěti sestrami se jí podařilo uprchnout do Egypta jen krátce před uzavřením přechodu Rafah. Podcast zachycuje nejen její osobní příběh, ale i každodenní život lidí, kteří se po útěku z válečné zóny ocitli v nejistotě a bez zázemí.

Oceněnou epizodu Marah chce zemřít z podcastové série Gaza si můžete poslechnout zde:

„Tohle ocenění patří především Marah a jejím sestrám, které byly ochotné sdílet svůj příběh navzdory traumatu, kterým prošly. Moc si vážíme toho, že porota ocenila právě lidský rozměr a citlivost tohoto rozhovoru. Pavla Holcová a Miroslav Tóth si cenu bohužel nemohli osobně převzít, protože právě v zahraničí dokončují novou podcastovou sérii investigace.cz o jedné z nejmocnějších evropských mafií. Posluchači se na ni mohou těšit už v závěru letošního roku,“ uvedla Veronika Divišová z redakce investigace.cz, která za ně ocenění převzala.

„V Egyptě jsme se setkávali s lidmi, kteří přežili válku, ale zároveň ztratili rodiny, domovy i víru, že se budou mít kam vrátit. Každý z těch příběhů byl nesmírně silný a bolestivý. Bez důvěry lidí, kteří s námi mluvili, by série Gaza nikdy nemohla vzniknout,“ uvedli Pavla Holcová a Miroslav Tóth poté, co se dozvěděli o ocenění epizody o Marah Novinářskou cenou.

Vítězný příspěvek porota ocenila pro jeho mimořádnou schopnost přinést svědectví o opomíjeném tématu skrze civilní, hloubce propracované a řemeslně velmi dobře zpracované dílo. V českém mediálním kontextu, kde válka a hlasy lidí z Gazy často chybí nebo jsou prezentovány dehumanizujícím způsobem, představuje toto dílo unikátní a citlivé svědectví o bezvýchodnosti lidského údělu uprostřed konfliktu.

Taková citlivost předpokládá trpělivost, schopnost získat důvěru respondentky a vytvořit prostor, v němž může zaznít autentická výpověď. Autorům se přitom daří udržet příběh bez sentimentu i bez klišé; rozhovor funguje jako nástroj, který dává hlas těm, kteří nejsou slyšet, a pomáhá bořit předsudky právě proto, že se nesnaží dojímat, ale svědčit.

Epizoda Marah chce zemřít je součástí širší podcastové a reportážní série Gaza z produkce investigace.cz. Série vznikla v době, kdy bylo téměř nemožné získat přímé informace z Pásma Gazy — zahraniční novináři ani dnes nemají přístup a místní reportéři čelí cenzuře, strachu i vlastnímu traumatu.

Reportérka Pavla Holcová mluvila s lidmi, kterým se podařilo z Gazy odejít, i s těmi, kteří v oblasti zůstali. Série přináší autentická svědectví o životě ve válečné zóně, kde každodenní realitu určují nedostatek, korupce, násilí, ale i snaha přežít.

Vedle oceněného dílu se série věnuje například organizovanému zločinu v Gaze, příběhu ženy, která během izraelských útoků přišla o celou rodinu a sama přežila vlastní smrt – lékaři mysleli, že je mrtvá a oživovali ji jen, aby měli čisté svědomí. Nebo osudu palestinského vědce, jenž po útěku z války marně bojuje s evropskou byrokracií, aby zachránil svou rodinu. Velká část reportáží vznikla v Egyptě, epizoda o palestinském vědci na Slovensku.

Podcastovou sérii Gaza si můžete poslechnout také v kanálu podcastu Odposlech, který najdete na všech podcastových platformách. Režie, zvuk a hudba Miroslav Tóth. České znění: Renata Klusáková, Daniela Čermáková, Petr Gojda.

Texty, které jsme v rámci série Gaza si můžete přečíst zde:

Přečtěte si

Gaza: Právo silnějšího

Přečtěte si

Gaza: Promiňte paní, ale vy jste mrtvá

Přečtěte si

Gaza: Marah chce zemřít

Přečtěte si

Gaza: Vědec z Gazy na Slovensku – Moje rodina umírá a úřady říkají, že taková jsou pravidla

Odposlech a Novinářská cena: úspěšná historie

Pro podcast Odposlech investigace nejde o první úspěch na Novinářské ceně, v kategorii audiovizuální žurnalistiky byl v minulosti oceněn už několikrát.

Novinářskou cenu za rok 2021 získal rozhovor s ruským opozičním novinářem Romanem Aninem, vedený Lukášem Nechvátalem. Porota tehdy ocenila způsob vedení rozhovoru s novinářem, který je českému publiku spíše neznámý, a vyzdvihla jeho nadčasovost i vnímavost k souvislostem, jež v kontextu tehdejší doby působil až mrazivě.

Novinářskou cenu za rok 2022 obdržel rozhovor Neděkuj, pamatuj Lukáše Nechvátala s Pavlou Holcovou a Evou Kubániovou, vydaný k čtvrtému výročí vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Porota vyzdvihla výstižné zachycení atmosféry tehdejšího Slovenska, široký záběr probíraného tématu doplněný o podnětné vstupy obou autorek.

V loňském roce získala Novinářskou cenu epizoda věnovaná vlivové operaci v Rumunsku a roli sociálních sítí v prezidentských volbách. Investigativní novinář Petr Gojda a datový analytik Josef Šlerka v ní rozebrali, jak se krajně pravicovému kandidátovi Călinu Georgescovi podařilo díky intenzivní kampani na TikToku a Facebooku během několika týdnů výrazně posílit podporu. Rumunské tajné služby později označily kampaň za součást ruské vlivové operace a tamní Ústavní soud volby zrušil.

Co je Odposlech?

Odposlech je podcast investigace.cz, který každý týden přináší rozhovory o aktuálních kauzách, zákulisí investigativní žurnalistiky a významných zjištěních z České republiky i ze světa. Střídají se v něm hlasy redaktorů investigace.cz i odborníků, kteří k tématům přinášejí širší kontext a souvislosti.

Podcast Odposlech je dostupný na všech podcastových platformách i na webu investigace.cz.

The post Odposlech získal už počtvrté Novinářskou cenu. Uspěla epizoda Gaza: Marah chce zemřít appeared first on investigace.cz.

Podvod, kterému čelila česká cestovní kancelář Blue Style, nemá podle zjištění redakce a vyjádření odborníků v oblasti cestovního ruchu obdoby. Společnost zaplatila kyperské firmě Kinetca Aviation desítky milionů korun za leteckou dopravu, která nikdy neexistovala. Investigace.cz podrobně zmapovala pozadí tohoto podvodu a odhalila strukturu fiktivní společnosti. 

K tomuto tématu jsme vydali podcast Odposlech:

V lednu 2025 v Praze zástupci cestovní kanceláře Blue Style uzavřeli smlouvu s kyperskou charterovou společností Kinetca Aviation Services v hodnotě přes pět milionů eur, tedy přibližně 124 milionů korun. Kinetca Aviation se ve smlouvě zavázala zajistit leteckou přepravu pro zhruba čtyřicet tisíc klientů. 

Podle advokáta Blue Style Michala Hanzlíka se cestovka především spolehla na doporučení dlouhodobého partnera, jehož identitu odmítl upřesnit, a na celkový dojem ze schůzek – kombinaci zdánlivé odbornosti zúčastněných, kteří měli bohaté znalosti o celém odvětví. Tak podle Hanzlíka začalo drama, které málem skončilo zrušenými dovolenými desítek tisíc klientů cestovní kanceláře a vyústilo v trestní oznámení, jež podala cestovní kancelář Blue Style na několik aktérů.

Sliby, mlčení a prázdné účty

Podle trestního oznámení, které máme k dispozici, na jednáních v Praze vystupovali za Kinetcu advokát David Sprecher a muž, který se měl představit jako John Morgan. Až později Blue Style zjistila, že se tento muž ve skutečnosti jmenuje Qaddah Fadi a že byl klíčovou postavou promyšleného schématu. Na prvních schůzkách ale Morgan na zástupce Blue Style zapůsobil svými detailními znalostmi leteckého provozu – věděl o letadlech prakticky všechno. V kombinaci s reputací izraelské advokátní kanceláře, ve které David Sprecher pracoval, působila celá firma důvěryhodně.

Z celkové částky, kterou Blue Style zaplatila, bylo necelých 85 milionů určeno jako záloha na lety v období od 1. do 28. dubna 2025, zbývající část pak lety od 29. dubna 2025. První část letů měl zajistit litevský dopravce. Zpočátku vše vypadalo jako běžná rutina: cestovní kancelář dostala letové informace a na jejich základě informovala své klienty o termínech odletů na dovolenou.

Kinetca podle Hanzlíka mezitím budovala dojem důvěryhodnosti i v detailech. Prezentovala vizuály interiérů letadel, návrhy rozmístění sedaček i branding – všude mělo být logo Blue Style, na podhlavnících, na trupu i uvnitř kabiny. Dokonce prý nechávali šít uniformy palubního personálu. Jenže když začali zástupci Blue Style požadovat konkrétní provozní informace – s jakými letadly mají počítat, jak bude zajištěn catering nebo údržba –, odpovědi přestávaly přicházet nebo byly vyhýbavé.

Cestovní kancelář proto kontaktovala přímo litevskou leteckou společnost a zjistila, že u ní Kinetca žádné služby neobjednala. Na poslední chvíli se jí pak podařilo zajistit náhradní leteckou kapacitu.

Schůzky v Praze

Podle trestního oznámení se na začátku dubna uskutečnila další schůzka zástupců cestovní kanceláře Blue Style se zástupci Kinetcy. Ti měli Blue Stylu přiznat, že sjednané služby nezajistili. Tvrdili ale, že lety pro druhé smluvní období, které měla zajišťovat rumunská společnost, jsou již zajištěny a uhrazeny. Ani tyto závazky však nakonec nesplnili. Komunikace ze strany Kinetcy se postupně zcela zastavila. Zástupci BlueStyle se proto rozhodli podat u pražského soudu návrh na vydání evropského příkazu k obstavení účtů Kinetca Aviation. Zároveň ji upozornili, že případ předají českým orgánům činným v trestním řízení.  

Podle Hanzlíka pod tlakem těchto právních kroků vrátila Kinetca Aviation čtrnáctého dubna v přepočtu 85 milionů korun. Zbývajících necelých 39 milionů korun však na účtech Blue Style chybí dodnes. Cestovka tuto částku vymáhá právně.

Advokát Sprecher měl následně Blue Stylu sdělit, že Kinetca nikdy nebyla jeho klientem a komunikaci s Blue Style ukončil.

„Při takhle sofistikovaném podvodu by na to skočilo 99,9 % cestovních kanceláří. Silné doporučení, silná historie, špičková znalost byznysu, elitní advokát z jedné z největších izraelských kanceláří – všechno etablovaní experti,“ tvrdí Hanzlík.

Izraelský sexuolog, ruský politik a nedohledatelná žena

Jak Blue Style zjistila až během jednání, generálním ředitelem Kinetcy, a tedy osobou zodpovědnou za její činnost, měl být muž jménem Loizos Loizou z Kypru – v kyperském obchodním rejstříku je Loizou veden jako “sekretář”, tedy osoba, jež má na starosti formální záležitosti firmy. Na pozici jednatele je vedena další kyperská firma, jež na svém webu uvádí Loizose jako ředitele. Naší redakci se o muži dále podařilo zjistit pouze to, že figuruje v několika dalších firmách ve Velké Británii. Na dotazy ohledně působení Kinetcy zaslané přes WhatsApp pouze stručně uvedl, že se k věci nebude vyjadřovat.  

Nesrovnalosti se ale týkají i osob, které jsou uvedeny na webu Kinetcy a které za tuto firmu podle Hanzlíka vystupovaly při jednáních v Praze. Vedle právníka Davida Sprechera, jenž následně přestal komunikovat a popřel, že by firmu zastupoval, sehrál klíčovou roli muž vystupující jako John Morgan. Podle zjištění Blue Style jde ve skutečnosti o osobu jménem Qaddah Fadi, která na webu společnosti vůbec nevystupuje.

Další zmatek panuje kolem muže, který se účastnil jednání osobně a byl na jednání Johnem Morganem zmiňován jako zástupce firmy. Na webu Kinetcy figuruje jako projektový manažer Alexander Bouras, jehož fotografie odpovídá ruskému politikovi Andreji Sigidinovi. Osoba přítomná na schůzkách byla ve skutečnosti podle trestního oznámení Mihai Doroftei. 

Nejasnosti se objevují i u dalších prezentovaných zaměstnanců. Analýza fotografií ukazuje, že snímky na webu společnosti byly převzaty od reálných osob – například prezentovaná fotografie muže, údajného charterového specialisty Aureliena Lacroixe, odpovídá fotografii ruského podnikatele Sergeje Andrejeva. Fotografie údajného generálního manažera zase odpovídá sexuologovi působícímu v Izraeli, Sergeji Derkachovi. 

Redakci investigace.cz se nepodařilo prokázat, že by se kterákoli z osob, jejichž fotografie se na těchto stránkách objevily, na podvodu jakýmkoli způsobem podílela.  

Samostatnou kapitolou je žena vystupující na pražských jednáních pod jménem Yulia Mylos. Tu se nepodařilo spolehlivě identifikovat.

Redakce investigace.cz se pokusila kontaktovat všechny klíčové aktéry případu. Právník David Sprecher na dotazy nereagoval a komunikaci ukončil s odkazem na profesní mlčenlivost. Muže vystupujícího jako John Morgan, kterého Blue Style později identifikovala jako Qaddaha Fadiho, se nepodařilo dohledat ani kontaktovat. Redakci se nepodařilo navázat kontakt ani s mužem vystupujícím jako Mihai Doroftei, ani s ženou, která vystupovala jako Yulia Mylos.

Mimořádný podvod jako varování

Podle zástupců cestovního ruchu jde o výjimečný případ, se kterým se oslovené společnosti dosud nesetkaly. Shodují se, že standardní praxe v oboru je postavena na spolupráci s dlouhodobě prověřenými partnery.

Mluvčí Čedok Klára Divíšková uvedla, že firma má stabilní síť dopravců a s podvodnými subjekty nabízejícími falešné charterové služby se dosud nesetkala. Obdobně se vyjádřil i Jan Bezděk ze společnosti FISHER, která podle něj spolupracuje výhradně s velkými a zavedenými aerolinkami.

Zkušenost s podobným případem nemá ani Smartwings. Její mluvčí Vladimíra Dufková uvedla, že společnost spolupracuje pouze s prověřenými partnery, kteří procházejí pravidelnými audity.

Asociace cestovních kanceláří prostřednictvím svého místopředsedy pro vnější vztahy Jana Papeže popsala, jak by mělo standardní prověření nového zprostředkovatele vypadat v praxi. Podle Papeže by mělo zahrnovat minimálně ověření obchodních údajů, licence, pojištění a ekonomické situace. U charterových brokerů pak považuje za klíčové zjistit, zda skutečně disponují smlouvami s leteckými dopravci, jaká konkrétní letadla mají být nasazena a zda jejich provozovatel je držitelem platného osvědčení leteckého provozovatele (AOC).  

„V praxi si některé cestovní kanceláře nechávají doložit i reference od jiných klientů nebo spolupracujících letišť,“ dodal Papež. Míra prověřování se přitom liší podle toho, zda jde o nového, nebo dlouhodobého partnera. Zatímco u zavedených protistran postačuje průběžné sledování jejich stability, u nových subjektů bývá kontrola výrazně přísnější a obvykle zahrnuje osobní jednání i kontrolu dokumentů. Standardní postup zahrnuje také dotaz na agentury akreditované IATA (Mezinárodní asociace leteckých dopravců) a ověření, zda daný subjekt není v insolvenci nebo exekuci.

Redakce investigace.cz se právníka Blue Style Michala Hanzlíka zeptala, jak firma postupovala při prověřování Kinetca Aviation. Konkrétně jsme se ptali, jaký přesný postup při prověřování klientů byl v tomto případě použit, jaké zdroje, nástroje nebo systémy při prověřování využívají a jak celý proces probíhal, co bylo provedeno, v jakém pořadí a s jakým výsledkem. 

Hanzlík odpověděl, že požadované informace jsou důvěrné a jejich případný únik by mohl ohrozit probíhající vyšetřování. Podklady podle jeho slov již byly předány Policii České republiky v rámci trestního oznámení. 

Na základě této odpovědi nelze posoudit, zda postup Blue Style splňoval všechny standardy prověřování klientů. 

Autorka textu: Sofia Špirková

The post Falešné identity a ukradené fotky: Jak podvodníci okradli českou cestovku o desítky milionů appeared first on investigace.cz.

Online reklamy a aplikace v chytrých telefonech o nás sbírají data, která prozrazují o našich životech mnoho – vzorce chování, zvyky, zájmy. Webloc je nástroj, který na základě takových dat dokáže lokalizovat a sledovat jednotlivé osoby. Takto sledovaných osob jsou stovky milionů po celém světě, k datům mají přístup mimo jiné státy a jejich bezpečnostní složky. Sledování ve velkém probíhá i v Maďarsku. 

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Nová zpráva výzkumníků z organizace Citizen Lab, která se zneužíváním různých druhů špionážních technologií dlouhodobě zabývá, odhaluje, že prostřednictvím Weblocu stát nebo jeho instituce získají přehled o tom, kde, kdy a potenciálně s kým se pohybují lidé, kteří stát z nějakého důvodu zajímají. Může tak o jedincích odhalit i velmi citlivé a osobní informace, například o zdravotním stavu nebo sexuální orientaci.

Výzkumníci vysvětlují, že takzvané sledovací technologie založené na reklamě (ADINT) se rozšířily souběžně s rozvojem ekonomiky založené na sledování osobních údajů. Ty se využívají například pro personalizaci reklamy, kdy se uživatelům zobrazuje obsah, který poskytovatelé vyhodnotí jako pro ně atraktivní. Typicky se to projeví třeba při cestování. Když například Čech odjede do zahraničí, začnou se mu postupně zobrazovat reklamy z dané země.

Lidé, které Webloc skrze data z reklamy sleduje, k tomu nedali svolení a pravděpodobně o tom ani neví.

Nástroj Webloc vyvinula izraelská společnost Cobwebs Technologies a v současnosti jej prodává její nástupnická společnost PenLink – firmy se sloučily v roce 2023.

Novináři z redakce VSquare společně s Citizen Lab popsali, že maďarské zpravodajské a bezpečnostní složky využívají nástroje pro sběr informací, které vyvinula Cobwebs Technologies, již nejméně pět let. Maďarsko – které špionážní software proti novinářům či opozici používalo již v minulosti – je první zemí Evropské unie, kde bylo nasazení systému Webloc potvrzené. A to navzdory tomu, že předpisy o ochraně osobních údajů a soukromí podle GDPR takové využívání osobních a reklamních údajů fakticky zakazují.

Přečtěte si

Česká firma inkasovala 2,2 milionu korun od tvůrců špionážního systému Predator

Webloc i pro lokální policii

„Z našeho výzkumu vyplývá, že k invazivnímu a z právního hlediska spornému sledování založenému na reklamách (tedy bez soudního příkazu nebo náležitého dohledu) mají přístup vojenské, zpravodajské a bezpečnostní složky, a to až po regionální policejní jednotky, v několika zemích po celém světě,“ uvádí ve zprávě Citizen Lab.

Mezi další klienty, kteří Webloc používají, patří národní policie El Salvadoru, americké ICE (celní a imigrační jednotky), ale i armáda Spojených států a další tamní lokální policie a státní zastupitelství. Citizen Lab se snažil vypátrat i používání sledovacích nástrojů, které čerpají data skrze online reklamu v rámci Evropy, narazil ale na „vysokou míru netransparentnosti“.

Z analýzy dokumentů a dalších zdrojů, které má Citizen Lab k dispozici, vyplývá, že se Webloc prodává jako doplněk ke špionážnímu nástroji Tangles, který rovněž vyvinuli Izraelci a který společně s Cobwebs Technologies koupila v roce 2023 PenLink.

Webloc poskytuje přístup k neustále aktualizovanému proudu záznamů z až 500 milionů mobilních zařízení po celém světě, které obsahují identifikátory zařízení, souřadnice polohy a profilová data získaná z mobilních aplikací a online reklamy. Polohu zařízení ale umí zjistit i historicky. Podporuje také geofencing, což je v podstatě virtuální hranice, jejíž překročení vyvolá nějakou reakci, nebo mapování vztahů mezi zařízeními, tedy kdy, kdo a na jak dlouho spolu interaguje.

Europol – tedy evropská policie – výzkumníkům potvrdil, že informace o společnosti Webloc má, ale odmítl jim je poskytnout. Britské ministerstvo vnitra a švédský policejní úřad sice neodpověděli na otázky týkající se Weblocu, ale uvedli, že k produktům od podobných dodavatelů nemají přístup. Rakouská, nizozemská a rumunská ministerstva odmítla sdělit, zda Webloc používají. A zatímco pět britských policejních útvarů potvrdilo, že informace o Weblocu nemá, třicet devět útvarů to ani nepotvrdilo, ani nevyvrátilo.

Přečtěte si

Spyware Pegasus napadl přes 1 200 uživatelů WhatsAppu včetně jednoho z Česka, ukazuje soudní dokument

Z investigativy Citizen Lab nicméně vychází, že v Benátkách uspořádala tamní policie v roce 2022 o Weblocu školení. Izraelští vojáci absolvovali školení o Weblocu během služby v Izraelských obranných silách. Nizozemský prodejce propagoval Webloc na evropském trhu. Mapy zobrazené v dokumentech popisujících Webloc naznačují, že byl používán ke sledování osob v Německu, Rakousku, Itálii, Maďarsku, Rumunsku, Spojených arabských emirátech, Izraeli, Singapuru a Rusku.

Sledovací technologie typu Webloc jsou podle výzkumníků nedostatečně regulovány a často je prodávají firmy, které působí netransparentně, což vyvolává vážné obavy ohledně bezpečnosti, ochrany soukromí a občanských svobod – zejména pokud je využívají autoritářské vlády.

Firma PenLink se bude i letos účastnit pražské konference ISS World Conference, která zástupcům jednotlivých států, bezpečnostním složkám a tajným službám prezentuje nejnovější pokroky mimo jiné v oblasti špionážních nástrojů.

Autorka textu: Zuzana Šotová

The post Špionážní systém Webloc sleduje 500 milionů lidí přes mobilní reklamy. Používá ho i Maďarsko appeared first on investigace.cz.

Soud v Athénách dnes rozhodl v kauze nelegálního špehování více než 90 politiků, novinářů a podnikatelů spywarem Predator, které se provalilo v roce 2022. Podle nepravomocného rozsudku se zakladatel spywarové firmy Intellexa Tal Dilian a další čtyři osoby provinily mimo jiné porušením zákona na ochranu soukromé komunikace.  

Soudní proces s Intellexou v Řecku začal v dubnu loňského roku. V přelomové kauze obvinila athénská prokuratura čtyři osoby – zakladatele firmy Tala Diliana, jeho dlouholetou obchodní i osobní partnerku Saru Hamou, oficiálního majitele Intellexy Felixe Bitziose a majitele řecké společnosti, která zakoupila Predator, Giannise Lavranose.

Soudce jednočlenného soudu pro přestupky v Aténách uvedl, že všichni čtyři byli shledáni vinnými z „porušení důvěrnosti telefonní komunikace“, „opakovaného manipulování se systémem na uchovávání osobních údajů“ a z „nelegálního přístupu k informačnímu systému nebo údajům“. Soudce vyměřil celkový trest na 126 let a 8 měsíců odnětí svobody, ze kterých by si odsouzení měli odpykat 8 let.

Přečtěte si

Soud v Athénách: Intellexa obcházela sankce a nabízela spyware přímo tajným službám

Obžalovaní se k soudu nedostavili. Právní zástupci všech čtyř se proti rozsudku odvolali a odsouzení po dobu trvání soudních řízení zůstávají na svobodě.

„Po zvážení všech důkazů, zejména svědeckých výpovědí, ale také dokumentů, bylo prokázáno, že obžalovaní na základě společného rozhodnutí spolu s dalšími osobami spáchali tyto činy úmyslně,“ uvedl předseda soudu Nikos Askianakis. „Získali přístup k osobním údajům a osobním konverzacím.“

Soud rovněž souhlasil s předáním zápisu z řízení dalším kontrolním institucím a orgánům činným v trestním řízení, aby prošetřily možné další trestné činy spáchané čtyřmi obžalovanými a dalšími svědky na základě informací, které byly během řízení odhaleny.

Nezákonné sledování vyšlo najevo poté, co řecký novinář Thanasis Koukakis obdržel analýzu svého telefonu. Minimálně deset týdnů mohl spyware Predator sledovat doslova každou aktivitu jeho profesního i soukromého života. V létě 2021 mu totiž přišla smska: „Thanasisi, víš o tomhle“ a odkaz na web, jenž na první pohled vypadal úplně stejně jako řecký zpravodajský blog. Tím ovšem nebyl a odkaz poskytl spywaru Predator přístup do Koukakisova telefonu.

Přečtěte si

Spywarová firma Intellexa platila programátorovi z Krnova

Naše redakce se zneužívání spywaru věnuje dlouhodobě. Spyware je definován jako zbraň a pro jeho vývoz a prodej proto platí stejně přísná pravidla. V minulosti jsme popsali dodavatelský řetězec techniky a dalších produktů pro řeckou Intellexa, za kterou stálo několik osob žijících v Česku.

Přečtěte si

Špionážní technika z Krnova pro řeckou Intellexu

Zároveň jsme v rámci takzvaného Pegasus Project popsali zneužívání dalšího spywaru z dílny Tala Diliana a jeho firmy NSO Group, mimo jiné maďarskou vládou.

Autorka textu: Zuzana Šotová

The post Řecká kauza špehování novinářů a opozice: Představitelé a spolupracovníci Intellexy odsouzeni na 8 let appeared first on investigace.cz.

Nezávislá mezinárodní vyšetřovací komise OSN dospěla k závěru, že izraelská armáda během války v Gaze úmyslně zničila centrum Al-Basma, největší kliniku asistované reprodukce v Pásmu Gazy. Šlo o genocidní akt s cílem zabránit Palestincům mít děti, uvádí komise. V klinice bylo uloženo přibližně 90 procent všech zmrazených embryí v Gaze – přišlo o ně na čtyři tisíce párů. Podrobnosti útoku dokumentuje investigativní zpráva webu arij.net.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Alia Abdel Rahman se osm let snažila otěhotnět. Aby mohla financovat léčbu neplodnosti, prodala všechny své šperky a zadlužila se. Nakonec se s manželem rozhodli pro mimotělní oplodnění (IVF neboli in vitro fertilization) v centru Al-Basma. Zákrok podstoupila opakovaně, protože několikrát potratila, ale nevzdávala se. Před útokem izraelské armády měla v klinice uložená oplodněná vajíčka připravená k dalšímu pokusu.

Alia ale není sama. Centrum Al-Basma uchovávalo přibližně 90 procent všech zmrazených embryí v Pásmu Gazy – celkem asi čtyři tisíce embryí a tisíc vzorků spermií a vajíček. 

Všechna embrya byla zničena během několika dní v prosinci 2023. Ředitel kliniky Bahá Ghalajíní popsal, že centrum zasáhly tři granáty. Dva z nich explodovaly v genetické laboratoři a embryologické laboratoři v severozápadním rohu budovy a zničily operační sál i místnost s embryi.

Když umírají děti narozené i nenarozené

Den poté, co armáda odešla od kliniky, Nora Abu Al-Qumbaz, která byla v sedmém měsíci těhotenství, předčasně porodila dvojčata. Do nemocnice jela na vozíku, který táhlo osobní auto. Sanitky k dispozici nebyly. Celou válku neměla Nora přístup k lékařské péči, musela se několikrát stěhovat a chodit dlouhé vzdálenosti pěšky.

V nemocnici však nebyly inkubátory pro předčasně narozené děti. Její dvojčata zemřela krátce po porodu.

Nora ztratila nejen narozené děti, ale i poslední dvě zmrazená embrya, která měla s manželem uložena v centru Al-Basma. 

Některé ženy, které ztratily zmrazená embrya, již nemohou podstoupit další cyklus IVF. Ve válce totiž zemřeli jejich partneři. U dalších párů postižených bombardováním bude těžké odebrat nové vzorky pro IVF. Některé ženy, které byly na klinice léčeny, jsou ve věku, kdy jejich produkce vajíček klesá.

Tekutý dusík jako časovaná bomba

Vedoucí embryologické laboratoře, doktor Muhammad Ajour, chodil během války s jedním kolegou centrum kontrolovat. 

„Od začátku války jsme měli velké obavy, že embrya ztratíme, protože bylo velmi těžké získat tekutý dusík, který se přirozeně odpařuje. Pokud by v něm vzorky nebyly ponořeny, zničilo by je to,“ vysvětluje Ajour.

Nakonec se mu podařilo kontaktovat závod na výrobu dusíku, kde měli na skladě posledních padesát litrů. Pro kliniku to byla zásoba na dva měsíce.

V té době ale pozemní ofenzíva izraelské armády v Gaze nabývala na síle a ke klinice se blížily tanky. „Báli jsme se o vzorky kvůli nedostatku dusíku, ne kvůli přímému ostřelování,“ vzpomíná Ajour.

Verdikt OSN: Genocidní akt

Nezávislá mezinárodní vyšetřovací komise OSN pro okupovaná palestinská území dospěla k závěru, že izraelské bezpečnostní síly zaútočily na centrum Al-Basma úmyslně. Záměrně zničily veškeré biologické vzorky, které tam byly uložené.

Komise také dospěla k přesvědčení, že „jediný závěr, který lze ze zkoumaných činů vyvodit“, je, že izraelské síly na Centrum zaútočily s úmyslem vyhladit palestinský lid v Gaze. 

Komise nenašla žádné důkazy o tom, že centrum Al-Basma bylo v době útoku legitimním vojenským cílem. „Zničení centra mělo omezit porodnost Palestinců v pásmu Gazy a je genocidním aktem podle Římského statutu a Úmluvy o genocidě.“

Škody jsou nezvratné

„V krizových a konfliktních oblastech, jako je Palestina, musí být reprodukční zdravotní péče vnímána jako péče zachraňující životy. V Gaze je tato péče už osmnáct let poskytována za téměř nemožných podmínek a ty se během války ještě zhoršily,“ napsala redakci investigace.cz Ammal Awadallah, výkonná ředitelka Palestinské asociace pro plánování rodiny a její následné ochrany (Palestinian Family Planning and Protection Association). Služby jsou nyní poskytovány pomocí mobilních zdravotnických týmů a dočasných stanovišť v úkrytech pro vysídlené. 

„Nedostatek vody, elektřiny, léků, vybavení a paliva v kombinaci s pokračujícím bombardováním znamená, že i ta nejzákladnější péče je často redukována na naprosté minimum,“ dodává Awadallah.

„IVF a další pokročilé služby v oblasti plodnosti závisí mimo jiné na vysoce kvalifikovaných odbornicích a odbornících, včetně specialistů na reprodukci, embryologů, lékařských biotechnologů, zdravotních sester a laboratorního personálu. V Gaze jsme byli svědky toho, jak jsou lékaři a zdravotníci zabíjeni a vysídlováni. Jsou to lidé, kteří zasvětili své životy tomu, aby rodinám pomohli mít děti,“ uvedla pro redakci investigace.cz Valerie Dourdin, ředitelka Mezinárodní organizace pro plánované rodičovství (International Planned Parenthood Federation). 

A dodává: „Zničení center přímo zasahuje reprodukční autonomii lidí. Obnova realisticky potrvá mnoho let. A mnoho škod je zcela nezvratných.“

Autorka textu: Sofia Špirková

The post Izrael úmyslně zničil největší embryobanku v Gaze: 4 000 párů přišlo o naději na děti appeared first on investigace.cz.

Přeshraniční represe – státy sledují, šikanují, nebo přímo fyzicky napadají a vraždí své občany žijící v jiných zemích. Děje se to i v Evropě. Děje se to i v Česku. Investigace.cz přináší rozhovor s Natem Schenkkanem, spoluautorem výzkumné zprávy o přeshraniční represi pro Evropský parlament.

„Přeshraniční represe je, zjednodušeně řečeno, situace, kdy státy překračují hranice, aby umlčely disidenty,“ říká v rozhovoru pro investigaci.cz Nate Schenkkan. „Mohou to být občané daného státu, ale je důležité si uvědomit, že někdy jimi nejsou, může se jednat o diasporu, lidi v exilu, další generaci, která už v zahraničí žije dlouhodobě,“ vypočítává.

V letech 2014–2024 došlo na území členských států EU ke 139 případům přeshraničních státních útoků. Čtyři případy se odehrály v Česku. Nejčastějším útočníkem bylo Rusko.

Ve zprávě rozlišujete různé formy represe, některé jsou zřejmé, například fyzické ublížení, výhružky vraždou, nebo dokonce vražda. Jaké jsou tedy další taktiky, které represivní síly používají?

Ano, existuje velmi široká škála strategií. Patří mezi ně vraždy nebo pokusy o vraždu, fyzické útoky nebo případy, kdy je někdo unesen státem původu, jak ty země obecně označujeme. Pak do taktik zahrnujeme různé formy manipulace a zneužívání migrační politiky. Některé státy mohou být v otázkách vydávání nebo vyhošťování osob benevolentnější, ačkoli jejich postupy mohou být v rozporu se zákonem.

A pak je tu celá řada taktik, které jsou sice velmi dobře známé, ale je velmi těžké je přesně zdokumentovat.

Jaké taktiky máte na mysli?

Jde například o digitální nadnárodní represi, což je rozsáhlá oblast, která zahrnuje spyware, zastrašování a vyhrožování online a také hacking nebo pomlouvačné a diskreditační kampaně. Důležitá je i kontrola mobility. Státy využívají kontrolu nad pasy nebo jinými doklady, které lidé potřebují, aby se mohli pohybovat přes hranice. Příkladem může být Bělorusko, které v posledních několika letech začalo hromadně odmítat obnovu pasů lidem, kteří jsou v zahraničí. Turecko se chovalo velmi podobně. Pak jsou tu finanční mezinárodní represe. A státy využívají i možnosti zařadit lidi na seznam extremistů nebo teroristů či je obvinit z praní špinavých peněz.

Takže vlastně vytvoří záminku, aby jim mohli zmrazit peníze. 

Ano. Říká se tomu debanking, lidé nemají přístup k bankovním účtům, aktivům, ničemu, nemohou převádět peníze, nemohou přijímat peníze. Je to stále častější jev a je to velký problém, například v Nikaragui nebo v Rusku. Lidé se to samozřejmě naučili obcházet, přes prostředníky, kryptoměny, hromadné převody peněz – vždycky to ale přináší ztráty a neefektivitu.

Přečtěte si

Desítky nelegálních směnáren posílají miliony z Česka do Ruska a zpátky. Klienty nacházejí v Telegramu

Když jste říkal, že státy například označí cíle represí za zločince, jakou roli v tom hraje zapsání na takzvaný Red Notice, tedy seznam hledaných osob Interpolu? 

Interpol je v podstatě informační centrum. A když vydá země oznámení, má být Interpolem zkontrolováno, aby bylo v souladu s ústavou Interpolu a splňovalo různé další standardy. Jenže jakmile je oznámení vydáno, informace je zanesena do databází všech členských zemí, které používají Interpol. A ty jsou pak kontrolovány různými institucemi, v závislosti na okolnostech a zemi. Nejčastější případ z praxe: řekněme, že překračujete hranici a pohraniční stráž se dívá do svého počítače, zatímco kontroluje váš pas. Část toho, na co se dívají, je pravděpodobně to, zda se v mezinárodních databázích objeví nějaké upozornění. Zneužívání Interpolu je tedy mechanismus, který využívá tento systém k politickému pronásledování lidí, což není legální a není to povoleno podle ústavy Interpolu. Nemělo by se to stávat, ale stává se to neustále. Nedávno vyšla velká investigativa o tom, jak tohoto systému zneužívá Turecko. Dalšími, kdo ho úspěšně zneužívá, jsou třeba Rusko nebo Tádžikistán.

Naše redakce dlouhodobě sleduje zneužívání různých druhů spywaru. Existuje nějaká souvislost mezi bohatstvím a úrovní technické vyspělosti státu a zneužíváním spywaru? 

To už myslím neplatí. Ale bývalo to tak. Počátky těchto technologií se datují řekněme patnáct let zpátky, došlo k několika generačním změnám. Zpočátku byly státy při budování těchto nástrojů do značné míry závislé na svých vlastních zdrojích, proto bylo opravdu jen velmi málo států, které měly špičkový spyware – například Čína, Spojené státy, Rusko, Izrael. Krátký seznam. Ale před nejméně deseti lety došlo k posunu, kdy se zejména s komercializací izraelské technologie stal spyware dostupnější, trh se otevřel a rozrostl. Nemyslím si, že v současné době jsou pořizovací náklady extrémně vysoké, takže korelaci s bohatstvím zemí úplně nevidím. Pokud vím, tak jej jako formu přeshraniční represe ve velkém naopak používají některé z nejchudších států.

Existuje nějaký rozdíl v tom, jak se represe odehrávají v evropských zemích a jak globálně? Například jestli v Evropě jde spíše o kybernetické hrozby?

V některých ohledech jsou vzorce všude podobné, protože nejvíce zaznamenaných incidentů, které jsme schopni zdokumentovat, se odehrává prostřednictvím zneužívání a manipulace migračního systému. Jde tedy o zadržování a nezákonné deportace. Co se týče únosů, většinou se dějí tam, kde existuje velká spolupráce mezi hostitelským státem a státem původu. Ale to není případ Evropy, kde tento druh spolupráce prakticky neexistuje.

Dalším typem represe jsou fyzické útoky a atentáty. Ze zprávy vyplývá, že představují 18 % ze všech případů. 

Domníváme se, že to souvisí s příležitostmi a způsoby, jakými státy mohou nebo nemohou provádět určité druhy operací. A to je může tlačit k tvrdším a násilnějším metodám. Možná by raději někoho unesly, ale únosy a nezákonné vydávání osob jsou ve skutečnosti velmi obtížné a obvykle vyžadují značnou spolupráci ze strany hostitelského státu.

Dalo by se tedy říci, že čím demokratičtější je hostitelská země, tím spíše se bude jednat buďto o akce v rámci zákona nebo na jeho hraně, nebo to bude úplně extrémní a půjde o vraždy?

Přesně tak. Státy jako Rusko a Írán ztratily hodně diplomatických kontaktů. V posledních několika letech byly z Evropy vyhoštěny stovky ruských diplomatů. Většina z nich nebyli diplomaté, jak všichni víme, proto byli vyhoštěni. Ale to pak přeshraniční akce činí mnohem těžšími, zkrátka nemají lidi v terénu, nemají dobré kontakty na správných místech. Írán čelí podobným problémům, samozřejmě stále má ambasády v různých částech Evropy, ale je pod velkým dohledem, protože se v minulosti zapojil do přeshraničních represí a násilí. To tedy tyto státy tlačí k jiným postupům, protože stále hledají způsoby, jak dosáhnout stejných cílů, ale nemají k dispozici stejné nástroje.

Když mluvíme o, řekněme, represivních státech, z vaší zprávy vyplývá, že nejvýrazněji se angažuje Rusko, což asi překvapivé není. Vysoko v počtu aktivit jsou i Čína, Írán, ale taky Turecko nebo Tádžikistán. 

Začnu ve zkratce Tureckem, jehož aktivity jsou poměrně dobře popisovány i v médiích. Obrat nastal v posledním desetiletí, zejména po pokusu o státní převrat v roce 2016. Turecká vláda tenkrát začala dělat čistky – doslova to tak nazývali – a to nejen v Turecku, ale po celém světě. Je to pokus o odstranění Gülenova hnutí z turecké společnosti a turecké politiky a vůbec všude. Unesli více než sto lidí z celého světa v desítkách zemí a v dalších se o to pokoušeli. V Evropě s menším úspěchem právě proto, že tu nemají dobré vazby a evropské úřady jsou vůči nim velmi podezřívavé.

Obzvlášť mě zaujalo, že tádžická vláda je velmi aktivní v Polsku. Proč?

Tádžikistán je také velmi důležitý a velmi zajímavý případ. V Tádžikistánu došlo k bodu zlomu nebo krizi v roce 2014, 2015, kdy vláda rozbila opozici a rozhodla, že opozice je teroristické hnutí a v zemi celou politickou stranu zakázala. Její vůdci byli vyhnáni nebo uvězněni, v rámci opozice vznikla řada odštěpených skupin, z nichž mnohé působí v zahraničí. Tádžikistán má obrovskou populaci emigrantů, protože země je velmi chudá a ekonomika je ve špatném stavu, takže exil a politika diaspory jsou pro zemi nesmírně důležité a vláda se velmi snaží je kontrolovat. Po zásahu v Tádžikistánu došlo k zásahu v Rusku, kde žije největší počet tádžických migrantů. Došlo k desítkám únosů a nezákonných vydání, stále více lidí tedy prchalo do Evropy. Mnozí z nich procházeli Běloruskem a překračovali pozemní hranici, a tak někteří z nich skončili v Pobaltí, ale většina v Polsku.

Tam byli zadrženi polskými úřady na základě informací od tádžické vlády. Polsko pak posílalo lidi zpátky, myslím, že se to stalo i v Rakousku, v Německu, zkrátka je tam docela dost spolupráce ze strany Evropanů a evropských úřadů. Zároveň se tyto případy moc neobjevují v tisku, nedostává se jim moc pozornosti. Samozřejmě nepomáhá to, že tito lidé například stáli za velkým teroristickým útokem v Moskvě, byli zapojeni do některých útoků v Turecku a do některých útoků souvisejících s ISIS. Proto je pro evropské země snazší souhlasit a říct: „Ano, jistě, pošleme je zpátky,“ i když to nedává smysl a existují velmi dobře zdokumentované případy, například tádžického opozičníka jménem Hizbullo Shovalizoda, který byl z Rakouska formálně vydán do Tádžikistánu, kde byl okamžitě uvězněn, a nejvyšší soud v Rakousku poté, co byl poslán pryč, uvedl, že to byla chyba, vydán být neměl a není v Tádžikistánu chráněn před mučením.

Ale nemělo by rozhodnutí soudu předcházet vyhoštění? 

Každá země má trochu jiné podmínky, ale ano, tohle byla jasná chyba. Není to neobvyklé, zejména v případech Tádžikistánu, kde je velmi těžké získat adekvátní právní zastoupení a evropské instituce jsou velmi skeptické.

Přečtěte si

Vydávání osob do zahraničí: Stíhaný by měl mít přístup ke spisu, říká advokát Krutina

Samozřejmě mě zajímají středoevropské případy – vybavujete si některé z nich?

Českých případů bylo v našich datech několik, ale nevybavuji si je. Počtem útoků je zajímavé Polsko. Mnoho z nich se týkalo zadržení a deportací, což hodně souvisí s velkými migračními toky přes Bělorusko, ať už Čečenců, Bělorusů, Tádžiků nebo Rusů. Navíc si myslím, že zejména za vlády PiS (momentálně opoziční strana Právo a Spravedlnost, pozn. red.), kdy se dal přístup k migraci shrnout jako „nejprve deportovat, pak se ptát“, to bylo velmi snadné, zejména pokud šlo o lidi muslimského původu.

Co se týče Slovenska, vybavuji si známý případ únosu vietnamského podnikatele, který byl vietnamskými tajnými službami z Německa odvezen na Slovensko a pak do Vietnamu. Prsty v tom měla slovenská vláda, kde byla v té době na návštěvě vietnamská vládní delegace.

Existují nějaké případy, kdy jsou ti, řekněme, špatní ve skutečnosti ti, které bychom normálně považovali za kladné hrdiny, spojence? Například britská nebo americká vláda?

Přísně vzato, podle toho, jak definujeme přeshraniční represe, tedy zaměřené na lidi s národní vazbou nebo občany těchto zemí, tak ne. To se teď moc nevidí. Neříkám, že k tomu velmi brzy nedojde.

Nicméně takový způsob chování není Američanům cizí – existuje mnoho překryvů s taktikami a technikami války proti terorismu (War on Terror, která začala po útoku 11. září 2001, pozn. red.). Na základě toho, jak si tenkrát počínaly Spojené státy, které se zapojily do kampaní únosů, vytvářely tajná vězení po celém světě a praktikovali mučení, se teď vlastně chovají – alespoň částečně – některé ze států, kde monitorujeme vůli k přeshraničním represím. Velmi často přebírají taktiky a napodobují je, v některých případech používají stejný jazyk, používají stejné obrazy, zobrazování lidí. Myslím, že skutečná paralela spočívá v tom, že tyto taktiky, zejména ze strany Spojených států a Izraele, pomohly vytvořit svět, kde je to přijatelné, pomohly pro tyto praktiky vytvořit jakousi logiku a model fungování.

Máte pro tohle přebírání modelu fungování nějaký příklad?

Mým oblíbeným příkladem je Turecko, nejen proto, že jsem ho hodně studoval, ale také proto, že je to tak zřejmé. Jak jsem říkal, Turecko začalo s únosy v letech 2016, 2017, a pokračovali v tom několik dalších let. Mají provládní noviny, které zahrnují i anglicky psanou verzi s názvem Daily Sabah. Daily Sabah přidalo na webovou stránku sekci s názvem „Válka proti teroru“, a když unesli někoho z Kyrgyzstánu, Gabonu nebo Jižního Súdánu, postavili tu osobu před tureckou vlajku, v poutech, celou pohmožděnou a zmučenou, a takto ji do oné sekce vyfotili.

A je tu ještě jedna věc, kterou bych k tomu chtěl říct, a sice že ve Spojených státech dochází k velkému nárůstu spolupráce. Velmi spolupracují se zeměmi, které se podílejí na přeshraničních represích v USA, což ještě  před rokem a půl nedělaly.

Vaše data pokrývají deset let, během té doby se stalo mnoho věcí. Lze pozorovat změny v počtech represí v souvislosti s tím, jak se mění politická situace v různých zemích?

Odpověď není jednoznačná, nemáme dostatek dat. Samozřejmě v některých případech je to zjevné, jak jsem již říkal, Turecko po roce 2016 nebo Rusko po roce 2022, kdy započalo invazi do Ukrajiny a následoval masivní odchod Rusů ze země.

Přečtěte si

Cesta bolesti a krve: svědectví z Běloruska

Možná také Bělorusko v letech 2020–2021, kdy došlo k obrovským protestům a brutálním represím?

Ano, přesně, takové obrovské změny, které mají za následek masivní emigraci, vidíme. Obecně je ale vzácné mít něco jako současné USA, kde můžete v reálném čase říct: „Víte, vláda se změnila a teď je úplně jiná politika,“ a to vůči íránským, ruským ale i čínským disidentům v zemi. To je něco, co se za poslední rok opravdu dramaticky změnilo, Spojené státy nyní rozhodně spolupracují alespoň s Ruskem a Íránem na vracení disidentů. To je něco, co Spojené státy dříve nedělaly. Ale je to spíše výjimečné, v hostitelských zemích, kde vidíme tento druh změny, je to spíše nenápadné a odehrává se to, řekl bych, většinou v delším časovém období.

Myslíte, že takových případů bude přibývat i v Evropě? S celkovým posunem k populismu, možná i pravicové politice.

Doufám, že ne. Doufám, že díky zájmu Evropského parlamentu a Evropské komise dojde ke společnému úsilí na úrovni evropských institucí i na úrovni některých členských států a EU bude tento problém brát opravdu vážně.

Je to realistická vize?

Ano. Myslím, že je. V některých členských státech se již řada věcí děje. V naší studii jsme se snažili navrhnout praktická řešení. A teď jde o to, udělat další krok. Je to jako když začnete pokládat jednu nohu před druhou, brzy se rozběhnete.

Takže pomalu, ale jistě? 

Doufejme, že ne příliš pomalu. Někdy to musí jít trochu rychleji.

Autorka rozhovoru: Zuzana Šotová

The post Perzekuce bez hranic: Jak autoritářské vlády pronásledují své disidenty na území jiných států appeared first on investigace.cz.

„Organizace spojených národů pro mě nikdy nic neudělala.“ Tak americký prezident Donald Trump vysvětlil, proč zakládá vlastní mírovou organizaci. A co on naopak dělá pro svět a mír, ukazuje výběr státníků, které do své Rady přizval mezi prvními. 

Rada míru měla původně dohlížet na mírovou obnovu Pásma Gazy. Její působnost se ale rozšířila daleko za původní ambice a řešit bude i další válečné konflikty a světový pořádek. Spolu s pozvánkou do Rady míru rozesílal Trump i žádost o miliardový členský poplatek (přes dvacet miliard korun) za stálé členství, splatný po třech letech. Tyto peníze měly být vynaloženy právě na obnovu válkou zničené Gazy. Jenže zmínka o Gaze ze zakládacího dokumentu v poslední verzi zmizela.

Donald Trump se ujal role doživotního předsedy Rady a oslovil dalších šedesát dva zemí a například i papeže s pozvánkou, aby se stali členy. To, nakolik o fungování Rady rozhoduje, dokumentoval například tím, že po konfliktu s kanadským premiérem pozvánku pro Kanadu zrušil.

Z pozvaných zemí podepsala členství zatím méně než polovina, konkrétně dvacet sedm. Oproti tomu dalších dvacet pět zemí, a to včetně České Republiky, se ještě definitivně nevyjádřilo. Devět evropských zemí (Norsko, Itálie, Španělsko, Německo, Švédsko, Irsko, Slovinsko, Velká Británie, Francie) členství odmítlo. Pozvánku dostaly jen dvě africké země, a to Egypt a Maroko. Důvodem může být, že Donald Trump dlouhodobě považuje africké země za „shitholes“.

Mezi prvními zeměmi, které členství v Trumpově Radě míru potvrdily, jsou země s pošramocenou pověstí, zejména co se týká právě míru nebo lidských práv. Níže následuje jejich nereprezentativní výběr založený na tom, zda už jsme o nich jako redakce investigace.cz psali.

Ázerbájdžán: korupce, porušování lidských práv a útoky na svobodná média

Dokumenty za svoji zemi podepsal mezi prvními například prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev. Ten je ázerbájdžánským prezidentem přes dvacet let. Funkci zdědil po svém otci Hejdaru Alijevovi. Alijevové vedli mnoho let krvavou válku s Arménií o Náhorní Karabach. Teprve loni podepsaly Arménie a Ázerbájdžán za asistence Donalda Trumpa mírovou dohodu.

Režim prezidenta Alijeva tvrdě potlačuje svobodná média i politickou opozici. Ilhamova žena Mehriban Alijeva zastává funkci viceprezidentky a spolu s dětmi a dalšími příbuznými ovládají většinu státních firem, z nichž tunelují stamiliony dolarů. Ty pak utrácejí za nemovitosti v Praze či Karlových Varech, luxusní zboží nebo s jejich pomocí korumpují evropské státníky.

Království Bahrajn: mučení a špehování lidí

Podle lidskoprávní organizace Human Rights Watch je v Bahrajnu mučení běžnou součástí justičního procesu. Političtí oponenti a režimu jinak nepohodlní lidé jsou „násilně mizeni“. Vláda Bahrajnu navíc své obyvatele masivně sleduje prostřednictvím špionážní techniky.

V roce 2011 vypovídaly před speciální Bassiouniho komisí, která vyšetřovala incidenty během povstání v roce 2011, desítky bývalých politických vězňů z Bahrajnu o mučení, během kterého jim věznitelé ukazovali přepisy e-mailů a sms konverzací. Společnost, která spyware implementovala, měla pobočku stejného názvu v Česku. Dnes se firma jmenuje Datafusion Systems.

Izrael: premiér s mezinárodním zatykačem

Premiér Izraele Benjamin Netanjahu vyjádřil vůli stát se členem Rady míru, nicméně na podpisovou ceremonii do Davosu raději poslal svého zástupce. Mezinárodní trestní tribunál na něj totiž vydal mezinárodní zatykač kvůli podezření z páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Netanjahu se obával, že by ve Švýcarsku mohl být zatčen a vydán ke stíhání.

Bělorusko: diktátor, který se bojí vycestovat

Podobně na tom byl i „poslední evropský diktátor“ a spojenec Vladimira Putina, běloruský prezident Alexandr Lukašenko. Přestože chce k Radě míru připojit Bělorusko, poslední evropskou zemi, kde ještě platí trest smrti, do Davosu podepsat dokumenty nepřiletěl. I on se obává, že by mohl mít v zahraničí problémy.

Bulharsko: offshory

Bulharsko má v Radě míru hned dva zástupce. Jedním je Bulharsko jako členská země, druhým je šéf výkonné rady pro Gazu pod Radou míru Nikolaj Mladenov. Ten na sebe přitáhl pozornost v souvislosti s novinářským projektem Pandora Papers, tedy únikem dvanácti milionů dokumentů z právní kanceláře Mossack Fonseca, která klientům spravovala jejich zdánlivě anonymní offshorové finanční struktury. Z dokumentů vyplývá, že Mladenov si pár dní po nástupu na diplomatickou pozici v OSN v roce 2013 založil offshorovou firmu. Podle něj tato firma nikdy nebyla aktivní, udržoval si ji ale za poplatek 600 USD až do roku 2018.

Maďarsko: záchranná mise pro sankcionovaného spojence

Maďarsko bylo první členskou zemí EU, která se přihlásila ke členství v Radě míru.* Ale i Viktor Orbán má potíže s mezinárodním právem, a to dost zásadní. Dohodl se totiž s mužem, který figuruje na americkém sankčním seznamu, že ho zachrání, aby nemusel do vězení. Jde o Milorada Dodika, který usiluje o odtržení Republiky srbské od Bosny a Hercegoviny, který čelí nejenom americkým a britským sankcím, ale i obviněním z korupce a podpory Ruska.

Bosna a Hercegovina roku 2023 Dodika obžalovala za to, že podepsal kontroverzní zákon, že se Republika srbská nebude řídit verdikty celostátního ústavního soudu ani samotného vysokého představitele OSN. Na konci loňského února ho prvoinstanční soud uznal vinným a uložil mu nepodmíněný trest jednoho roku vězení a šestiletý zákaz působení v politice.

Pokud by musel rovnou nastoupit do vazby nebo vězení, mělo ho speciální maďarské policejní komando vysvobodit a vyvézt do bezpečí v Maďarsku.

Právo Šaría: násilí na ženách a trest smrti

​​Pákistán, Katar i Saúdská Arábie byly mezi prvními zeměmi, které se staly členy Trumpovy Rady míru. Všechny tyto státy mají v trestním zákoníku zakomponováno právo šaría, tedy náboženské právo nadřazené sekulárnímu. V jeho rámci je běžné domácí násilí na ženách. Odhaduje se, že například v Pákistánu zemře v důsledku domácího násilí více než pět tisíc žen ročně. Ve těchto zemích navíc platí trest smrti. Ve Spojených arabských emirátech byl podle zákona až do roku 2020 vykonáván ukamenováním.

Podle prohlášení Donalda Trumpa na sociální síti TruthSocial jde o „nejprestižnější radu leaderů, jaká kdy byla kdekoli a kdykoli sestavena“. Plány s Pásmem Gazy, kvůli kterým celá rada původně vznikla, se ale v mezidobí rapidně změnily. Po Trumpově vystoupení v Davosu nabývá projekt záchrany Gazy jasnějších obrysů.

Vizualizace, které získal deník Washington Post, ukazují, že jde o vybudování Gaza Riviéry s tím, že původní palestinské obyvatelstvo bude „dobrovolně přesídleno“ a území bude v majetku amerického svěřenského fondu.

Autorka textu: Pavla Holcová

*Edit (31. 1. 2026): V původním textu jsme uvedli, že Maďarsko je jedinou členskou zemí EU, která přijala pozvánku do Rady míru. Ve skutečnosti bylo Maďarsko první členskou zemí EU, která se ke členství v Radě míru přihlásila. Za nepřesnost se omlouváme. 

The post Diktátor, možný válečný zločinec i korupčník. Kdo jsou hlavy zemí, které jako první přijaly členství v Trumpově Radě míru appeared first on investigace.cz.

Ahmed Ghorab je počítačový vědec, kterému se díky studentské nadaci podařilo odjet z válečné Gazy. Jeho rodina tam však zůstala. Slíbil, že je dostane k sobě do Evropy. Narazil ovšem na tvrdou slovenskou byrokracii, se kterou už víc než rok bojuje. Mezitím se psychický i zdravotní stav jeho dětí výrazně zhoršil.

Ahmed Ghorab učil na University College of Applied Sciences (UCAS) v Gaze informační technologie a koordinoval mezinárodní akademické projekty. Jako počítačový vědec se specializoval na neuronové sítě, umělou inteligenci a zpracování obrazu. Mezi projekty, na nichž spolupracoval, byla například automatizovaná diagnóza glaukomu (zeleného očního zákalu). V Gaze se mu žilo dobře, v pátek hrával s kolegy na pláži fotbal, manželce koupil auto a pokoje dětí vybavil do nejmenšího detailu. „Zrovna jsem dokončoval doktorát, udělal jsem všechny zkoušky a chystal jsem se pustit do disertace,“ vysvětluje Ahmed svou tehdejší situaci dokonalou angličtinou. Psal se začátek října 2023 a zamýšlenou práci už nikdy nedokončil. Dnes žije na okraji Bratislavy, kde veškerý volný čas věnuje snaze dostat svoji manželku a čtyři podvyživené a traumatizované děti pryč z Gazy.

S Ahmedem jsme se sešli v kavárně, kousek od místa jeho bydliště. Přestože bylo v ten letní den docela chladno, nepřestával si utírat zpocené čelo do kapesníku. Bylo vidět, že s novináři není zvyklý hovořit a je mu nepříjemné vracet se k traumatickým vzpomínkám, k okamžikům, kdy se mu podařilo z Pásma Gazy odjet, zatímco jeho rodina tam zůstala a on je zatím nedokáže zachránit.

„Týden jsme nespali“

V Gaze žila Ahmedova rodina v jedné z nejvyšších budov města. Bylo jasné, že po vypuknutí války tam nebudou v bezpečí. „O domov jsme kvůli bombardování přišli přesně dvanáct dní po začátku války,“ vzpomíná na zničení domu, kde v době náletu už s rodinou naštěstí nepřebývali. Žili u tchána v bezpečnější zóně Dajr al-Balah uprostřed Pásma Gazy.

V půlce prosince roku 2023 se rodina sešla k večeři, byl to jeden z těch klidnějších dnů. „Po večeři jsme všichni seděli v obýváku, taková ta chvíle, než půjdeme spát. Byla tam moje rodina, rodina mé švagrové, i rodiče manželky. Většinu dětí už jsme uložili ve vedlejší místnosti, kde konečně usnuli. A najednou dopadly tři bomby,“ popisuje Ahmed noc, na kterou nikdy nezapomene. „Ty bomby dopadly na dům přímo naproti přes ulici, ani ne deset metrů od nás. Čtyřpatrová budova byla úplně na cucky a pětadvacet lidí na místě zemřelo.“

Hned po bombardování se Ahmed vydal přes ulici pomáhat se zachraňováním lidí a odklízením trosek. Tlaková vlna zasáhla i dům, kde přebývala jeho rodina, poničila stěny, okna i fasádu. „Nejhorší bylo, že všude kolem nás se povalovaly lidské ostatky. Poprvé v životě jsem držel v rukou lidskou hlavu bez těla. Byla to nějaká žena. Přímo před naším domem ležela tři rozsekaná lidská těla. Bylo to strašné, uklízet je. Dětem jsme samozřejmě zakázali vycházet z domu, aby to neviděly. Jen ten nejstarší pomáhal odstraňovat následky bombardování. Týden nikdo z nás nespal.“

Tvrdé dilema

„Nedalo se to dál vydržet. Jediné, co mě napadlo, byla možnost zaregistrovat se jako doktorand na studentský portál, který pomáhal studentům a jejich rodinám s evakuací z Gazy,“ vysvětluje. Opustit Pásmo Gazy šlo tenkrát pouze přes přísně střežený hraniční přechod Rafah na hranici s Egyptem.

Jenže egyptské úřady odmítly Ahmedovu manželku a děti pustit přes hranice, dokud nezaplatí „koordinační poplatek“ 5 000 dolarů za osobu, v přepočtu skoro půl milionu korun za všechny. Poplatek vybírala egyptská cestovní kancelář Hala Consulting and Tourism a musel jej tehdy zaplatit každý, kdo se chtěl dostat z Gazy do Egypta. Agentura patří egyptskému podnikateli Ibrahimu Al-Arganimu s úzkými vazbami na egyptské tajné služby a egyptského prezidenta.

Více o vybírání speciálních poplatků za přechod přes Rafah jsme popsali zde.

Takovou částku si jeho rodina nemohla dovolit. Ahmed se proto rozhodl, že zůstanou v Gaze všichni. „Jenže manželka nesouhlasila a trvala na tom, že musím odjet. Že je to naše jediná možnost, jak začít někde jinde nový život,“ dodává. Studentská organizace Mohammeda Dahlana mu nabídla pomoc a oněch pět tisíc dolarů za něj uhradila. Díky tomu se Ahmed dostal na neoficiální seznam lidí, kteří mohli překročit hraniční přechod Rafah do Egypta. Jeho odchod byl koordinovaný přes skupinu na Telegramu.

Když v březnu roku 2024 Ahmed opustil Pásmo Gazy, zamířil nejprve do Káhiry. Tam se snažil sehnat peníze, aby dostal do bezpečí i zbytek rodiny. Své blízké zároveň přihlásil na oficiální seznam lidí, kterým měl Egypt pomoct s evakuací z válečné zóny Gaza. Mezitím byl ale přechod Rafah definitivně uzavřen.

Z Gazy do Egypta, z Egypta do Belgie, z Belgie na Slovensko

Ještě v březnu se Ahmed rozhodl odjet z Egypta do Belgie, kde má přátele a příbuzné. Na belgickém letišti Zaventem přistál 1. dubna 2024. „Hned na letišti jsem požádal o azyl,“ popisuje první okamžiky po přistání. Po osmi týdnech ale musel Belgii opustit a přesunout se na Slovensko. Podle Dublinských dohod totiž azylovou proceduru žadatelů řeší země, která mu udělila schengenské vízum. Tou zemí bylo právě Slovensko, které v rámci akademické spolupráce se Slovenskou poľnohospodárskou univerzitou (SPU) v Nitře Ahmedovi vystavilo vstupní vízum do schengenského prostoru.

Meziuniverzitní spolupráci na projektech, jež se týkají využití informačních technologií v zemědělství v Pásmu Gazy, potvrdila investigaci i PhDr. Renáta Chosraviová, mluvčí SPU.

Ahmed na Slovensku pokračoval v žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

Po příjezdu strávil tři týdny v uprchlickém táboře v Humenném a další dva měsíce v ubytovacím centru v Rohovcích. Slovenské doklady opravňující k pobytu v zemi i cestování po Evropě získal Ahmed začátkem září 2024.

Větší problém však nastal se zaměstnáním. „Byl jsem na spoustě pohovorů, ale vždycky jsem dojel na to, že neumím slovensky,“ vysvětluje a dodává: „Jedna hodina výuky týdně poskytovaná státem na integraci cizinců opravdu nestačí.“ Dnes už práci má, zaměstnává ho německá firma, která mu zároveň platí i soukromé lekce slovenštiny.

První pokus: Slovensko chtělo, aby manželka s dětmi přijely z Gazy na ambasádu v Tel Avivu

Od okamžiku, kdy Ahmed zjistil, že svou rodinu z Gazy nedokáže dostat přes systém cestovní kanceláře Hala, začal na Slovensku dělat vše pro to, aby je zachránil jiným způsobem. Mezitím mu od manželky přicházely čím dál zoufalejší zprávy.

„Moje děti strašně zhubly. Nemají dostatek jídla ani pitné vody. A můj nejmladší syn Jusuf přestal mluvit. Podle doktorů je to následkem šoku. Byl ve školce, když na druhé straně parku spadla raketa na auto, které vybuchlo a shořelo i s lidmi, co seděli uvnitř. Výbuch zabil i jedno z dětí, které bylo s Jusufem ve školce. V noci vůbec nespí, pořád se jen třese a brečí. Je traumatizovaný,“ vypráví Ahmed o situaci doma.

Když se podivujeme, že v Gaze stále ještě fungují školky, kam děti docházejí, Ahmed vysvětluje, že rodiče se snaží udržet u dětí alespoň nějaké zdání normality. Organizují pro ně společné aktivity, aby mohly být mezi vrstevníky a nevnímat tolik válku.

Ahmed Ghorab má právní nárok na to, aby jeho rodina získala slovenská víza a mohla za ním přijet. Tato víza se na Slovensku udělují podle zákona o pobytu cizinců a nárok na víza pro rodinu má Ahmed jako osoba, která získala na Slovensku doplňkovou ochranu, což znamená, že zatím neobdržela azyl, ale nemůže se vrátit do země původu vzhledem k tam probíhajícímu válečnému konfliktu.

Veškerá Ahmedova snaha evakuovat svou rodinu z válečné zóny přitom naráží na nesplnitelné požadavky slovenských úřadů. První pokus dostat své blízké z Pásma Gazy na Slovensko totiž instituce podmínily tím, že se děti musí osobně dostavit na slovenskou ambasádu v Tel Avivu a tam si nechat sejmout otisky prstů. To ale není možné. „Už pouhé přiblížení se k hranicím Pásma Gazy s Izraelem je zakázané, natož dojet do Tel Avivu. Na hranicích po Palestincích střílejí bez ptaní,“ říká Ahmed.

Lukáš Novák ze slovenské Ligy lidských práv, který palestinského uprchlíka a jeho rodinu právně zastupuje, k tomu dodává: „Ahmedova rodina má zákonné právo na udělení národních víz na základě § 15 ods. 2 zákona č. 404/201 o pobytu cizinců. Tato víza se udělují rodinným příslušníkům osob, kterým byl na Slovensku udělen azyl nebo doplňková ochrana. Rodina má všechny dokumenty, jež je třeba k žádosti přiložit. Problém však spočívá v tom, že žádosti o víza lze podávat pouze na příslušném slovenském velvyslanectví v zahraničí. Tím je pro palestinské občany slovenské velvyslanectví v Tel Avivu, které však z pochopitelných důvodů nemohou navštívit.“

Novák posléze pokračuje: „Slovenské úřady sice udělily Ahmedově rodině územní výjimku, díky níž by mohli žádosti o národní víza podat také na slovenském velvyslanectví v Káhiře nebo Bejrútu. Problémem však je, že rodina nemá reálnou možnost vycestovat do žádné z těchto zemí, protože jako palestinští občané potřebují ke vstupu do těchto zemí víza. Pro Palestince je ale v současné situaci téměř nemožné je získat. Požádali jsme také o výjimku z povinnosti osobně se dostavit na velvyslanectví, aby mohli podat žádost o víza na dálku. Státní orgány to však odmítly.“ Více o tom, jak složité je vycestovat z Pásma Gazy a jak vysoké jsou neoficiální poplatky, jež se za to platí, jsme psali zde.

Když Ahmedův právník slovenským úřadům vysvětloval, že v Pásmu Gazy zuří válka a pro tamní obyvatele neexistuje možnost, jak se do Tel Avivu dostat, odpověděly mu údajně s tím, že taková jsou holt pravidla. Po více než roce snah o sloučení rodiny tak jediným výsledkem zůstává pochybnost, jestli vůbec slovenský stát chápe, co se v Pásmu Gazy skutečně děje.

„Žádný z úřadů není ochoten převzít odpovědnost. Chybí politická vůle,“ myslí si právník Lukáš Novák.

Na dotaz investigace.cz, zda slovenské velvyslanectví v Tel Avivu skutečně požadovalo, aby se rodina Ahmeda Ghoraba osobně dostavila na ambasádu a poskytla biometrické údaje, jako jsou otisky prstů, odpověděl Komunikační odbor Ministerstva zahraničních a evropských záležitostí SR:

„Ministerstvo zahraničních a evropských záležitostí Slovenské republiky věnuje zvláštní pozornost zranitelným skupinám osob, včetně rodinných příslušníků žadatelů o azyl. V tomto případě konzulární služba dlouhodobě aktivně koordinuje své činnosti s dalšími příslušnými státními institucemi – Ministerstvem vnitra Slovenské republiky, Migračním úřadem Slovenské republiky, Úřadem pohraniční a cizinecké policie Policie Slovenské republiky – a také se zahraničními partnery prostřednictvím našich diplomatických misí,“ sdělil nám Komunikační odbor slovenského Ministerstva zahraničí, které se vyjadřuje i za slovenská velvyslanectví.

„Je třeba zdůraznit, že Slovenská republika a její diplomatické mise jednají výlučně v mezích zákona,“ uzavírá debatu komunikační odbor tamního Ministerstva zahraničí.

Druhý pokus: návrh ambasády poslat pasy poštou

Nakonec i ambasáda uznala, že z Gazy asi nebude jednoduché během války vycestovat do Tel Avivu, a proto vymyslela náhradní plán. Ahmedova rodina měla poslat pasy na ambasádu poštou. „Nevím, co si pod tím představovali. V Gaze totiž žádná zásilková služba teď samozřejmě nefunguje. A i kdyby je někdo z mých zahraničních kolegů na tu ambasádu dovezl, jak by si je moje rodina vyzvedla, no jak?“ ptá se Ahmed.

Třetí pokus: žádné náhradní doklady pro Ahmedovu rodinu

Ahmedův právník tak navrhl slovenské ambasádě v Tel Avivu řešení, které už úspěšně použily některé jiné evropské země při evakuaci lidí z Gazy. Jejich ambasády jim vystavily takzvané náhradní cestovní doklady s platností jen pár dní. S těmito doklady mohli lidé z válečné zóny odjet a následně si požádat o azyl.

„Když jsme slovenskou ambasádu požádali, aby pro moji rodinu udělali něco podobného, odmítli nás s tím, že tento typ dokumentů nemohou vystavit lidem, kteří nemají slovenské občanství,“ popisuje neochotu Ahmed. „Když jsme jim vysvětlovali, že tohle ostatní evropské ambasády dělají standardně, odmítli o tom dále diskutovat. Prý že pravidla jsou pravidla.“ Ahmed je přesvědčený, že slovenská ambasáda aktivně brání tomu, aby jeho rodina mohla Pásmo Gazy opustit.

Čtvrtý pokus: když už to vypadalo nadějně, vládní speciál nepřiletěl

Právník Novák se boje o záchranu a sloučení Ahmedovy rodiny přesto nevzdal. Žádost o víza pro rodinu azylanta nejprve poslal na slovenský migrační úřad ministerstva vnitra a následně i na slovenské ministerstvo zahraničí. Oba úřady si žádost mezi sebou přehazovaly, žádný z nich nechtěl převzít odpovědnost.

Dočasné doklady, s nimiž mohou Ahmedovi nejbližší vstoupit na slovenské území, jim na základě humanitární výjimky nakonec vystavil Úřad hraniční a cizinecké policie Policejního Prezidia. Dokument měl platnost do 22. října 2025. Na tento den byl naplánován odlet slovenského vládního speciálu, který dostal povolení přistát na letišti v blízkosti Gazy, s nímž měly Ahmedova žena a děti odletět na Slovensko. S palestinskými autoritami a izraelským vládním Úřadem pro koordinaci vládních aktivit na teritoriích (COGAT) se nakonec podařilo zajistit včas všechny další potřebné dokumenty, aby mohla rodina vládním speciálem odcestovat. Radost ale byla předčasná.

Deset dní před odletem Ahmed i právník Novák zjistili, že vládní speciál si už zarezervoval někdo jiný, a tím pádem rodina z Pásma Gazy opět nevycestuje. Potřebné koordinační dokumenty se tak budou muset vyřizovat ještě jednou.

Na otázku, kdo ze slovenské vlády si vládní speciál na tento den objednal, nám ze slovenského úřadu vlády odpověděli, že oni takovými informacemi nedisponují. Podle údajů z přístroje na monitorování letadel Flightradar byl jeden ze čtyř strojů slovenské vládní letky s kódem OM-BYA v Bruselu na summitu Evropské unie. Co se dělo s ostatními třemi letadly, není jasné, na Flightradaru žádný záznam o letu nemají.

Výjimku ke vstupu na Slovensko se sice podařilo prodloužit o dva měsíce, tedy do konce roku 2025, jenže vůbec není jisté, zda se evakuace zdaří. „Každý občan Palestiny, který se snaží opustit Pásmo Gazy, potřebuje k vycestování povolení od izraelského úřadu COGAT. O toto povolení ale mohou požádat jen státy, které se rozhodly tyto osoby přijmout,“ popisuje situaci Lukáš Novák

Slovensko o toto povolení zatím nepožádalo.

Přečtěte si další příběhy ze série Gaza, které jsme dosud publikovali:

První díl, Právo silnějšího, ukazuje, jak Gazu během válečného chaosu ovládly organizované skupiny zločinců. V druhém díle, Marah chce zemřít, slyšíme příběh mladé ženy, která přišla o část rodiny a přesto se stará o své sestry. Třetí díl, Promiňte paní, ale vy jste mrtvá, sleduje televizní produkční, která přežila svou smrt. Čtvrtý díl, Vědec z Gazy na Slovensku: moje rodina umírá a úřady říkají, že taková jsou pravidla, vypráví příběh Ahmeda Ghoraba, počítačového vědce, kterému se podařilo uprchnout z Gazy, ale už více než rok marně bojuje se slovenskou byrokracií, aby zachránil svou rodinu uvězněnou ve válce.

Poslechněte si další příběhy ze série Gaza, které jsme dosud publikovali:

Celou sérii Gaza si můžete poslechnout také v kanálu podcastu Odposlech, který najdete na všech podcastových platformách. Režie, zvuk a hudba Miroslav Tóth. České znění: Renata Klusáková, Daniela Čermáková, Petr Gojda.

The post Gaza: Vědec z Gazy na Slovensku – Moje rodina umírá a úřady říkají, že taková jsou pravidla appeared first on investigace.cz.

Zjistit, co se dnes odehrává v Pásmu Gazy, je téměř nemožné. Zahraniční novináři mají vstup zakázaný, ti místní čelí cenzuře, strachu i vlastnímu traumatu. Hraniční přechody jsou uzavřené pro všechny kromě humanitární pomoci a kamionů s jídlem. Série Gaza přináší autentická svědectví lidí, kteří v Gaze během války žili. Některým se podařilo odejít, jiní zůstali uvěznění v troskách města.

Proto jsme se rozhodli udělat sérii rozhovorů s lidmi, kteří v Gaze během války žili a podařilo se jim odejít, i s lidmi, kteří tam stále žijí. Série Gaza přináší jejich autentická svědectví o životě ve válečné zóně, kde každodenní realitu určují nedostatek, korupce a zločin, ale i nezdolná vůle přežít.

Reportérka Pavla Holcová mluvila s lidmi v egyptském exilu i s těmi, kteří zůstali uvěznění v Gaze. Z jejich výpovědí vznikla série textů a podcastů, jejíž ambicí není vysvětlit na pár stránkách celou historii izraelsko-palestinského konfliktu, jednoho z historicky nejsložitějších konfliktů na světě. Cílem bylo přinést přímá svědectví několika lidí o životě a smrti v Gaze.

První díl, Právo silnějšího, ukazuje, jak Gazu během válečného chaosu ovládly organizované skupiny zločinců. V druhém díle, Marah chce zemřít, slyšíme příběh mladé ženy, která přišla o část rodiny a přesto se stará o své sestry. Třetí díl, Promiňte paní, ale vy jste mrtvá, sleduje televizní produkční, která přežila svou smrt. Čtvrtý díl, Vědec z Gazy na Slovensku: moje rodina umírá a úřady říkají, že taková jsou pravidla vypráví příběh Ahmeda Ghoraba, počítačového vědce, kterému se podařilo uprchnout z Gazy, ale už více než rok marně bojuje se slovenskou byrokracií, aby zachránil svou rodinu uvězněnou ve válce.

Gaza není politický komentář ani pokus o vysvětlení jednoho z nejsložitějších konfliktů světa. Je to snaha dát hlas těm, kteří ho ztratili – lidem, jejichž svědectví vypovídají o zkáze i o odvaze. O tom, jak se žije tam, kde svět přestal slyšet.

Podcastovou sérii Gaza si můžete poslechnout také v kanálu podcastu Odposlech, který najdete na všech podcastových platformách. Režie, zvuk a hudba Miroslav Tóth. České znění: Renata Klusáková, Daniela Čermáková, Petr Gojda.

The post Gaza – série podcastů appeared first on investigace.cz.