Marek Čermák

V květnu 2009 vypsalo statutární město Zlín výběrové řízení na dostavbu nadzemní polyfunkční budovy Kongresového centra, jejíž spodní část (takzvané Univerzitní centrum) se budovala už od roku 2006. Od počátku provázely výstavbu rozjitřené reakce – v první řadě kvůli absenci vypsání architektonické soutěže. Podoba stavby byla svěřena zlínské rodačce Evě Jiřičné, která se ve svém návrhu odklonila od typicky zlínské „baťovské“ architektury. Otázky vzbuzovaly i obavy z financování celého megalomanského projektu. Ten ve výsledku vyšel na 685 milionů korun, z čehož 450 milionů poskytla Evropská unie, 65 milionů český stát, 160 milionů Statutární město Zlín a 80 milionů Zlínský kraj. 

Radnice a její vazby

Velkou zastánkyní projektu byla od počátku tehdejší primátorka Zlína Irena Ondrová (ODS), kterou na radnici v listopadu 2011 vystřídal Miroslav Adámek za hnutí STAN. Nové vedení kritizovalo Ondrovou za netransparentní hospodaření v rámci výběrových řízení a zadávání zakázek, ve kterých se mohla dostat do střetu zájmů, neboť v letech 2003-2010 vyfakturovala městu Zlín asi osm milionů korun firma EC-invest s.r.o., jejímž jednatelem byl v té době bývalý manžel Ondrové, Ladislav Ondra. Ondrová pro ČTK uvedla, že přes Radu města, jejíž byla členem, žádná zakázka pro EC-invest neprošla.

Nicméně statutární město Zlín mělo s netransparentností při zadávání zakázek dlouhodobý problém – v září 2009 mu Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ukložil pokutu 800 000 Kč. A to za „porušení  zákona o veřejných zakázkách ve třinácti zakázkách v celkové hodnotě přes 421 milionů korun„.

Netransparentní výběrová řízení = sankce pro město

Podobné problémy provázely také stavbu Kongresového centra. Podle auditu Ministerstva financí, který kontroloval hospodaření s financemi poskytnutými z evropských fondů se ukázalo, že z projektu byly uhrazeny položky v hodnotě přes 600 tisíc, které však na stavbě nebyly k nalezení. Navíc dodatečné stavební práce proběhly bez vypsání řádného výběrového řízení. V březnu a červnu roku 2010 byly totiž uzavřeny dodatky ke smlouvě, které obsahovaly dodatečné stavební práce, které však nebyly v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, a proto byly označeny za nezpůsobilý výdaj. Auditoři to vypočítali na pokutu ve výši 25% hodnoty dodatečných stavebních prací.

Celkovou výši těchto nezpůsobilých výdajů pak auditoři po započtení sankcí vyčíslili na 16 343 123 korun. V rámci daňového řízení pak vznikla městu Zlín povinnost vrátit část dotace. Odvod za porušení rozpočtové kázně byl dle informací z ROP Střední Morava vyčíslen na téměř 27 milionů korun. Finanční prostředky muselo na konci roku 2012 město Zlín uhradit z vlastních zdrojů, odvod schválila na svém zasedání rada města 7. prosince 2012 v rámci rozpočtového opatření. Na základě dalšího auditu z roku 2012 vznikla povinnost zaplatit ještě dalších 610 tisíc korun. I tyto prostředky uhradilo město.

Firma v pozadí

Firmou, která vyhrála původní výběrové řízení na výstavbu centra, byla otrokovická PSG International ve spolupráci s pražským Metrostavem. PSG pak realizovala i některé další práce, kvůli kterým Zlín dostal pokutu.

Tato společnost se v roce 2009 stala sponzorem zlínského hokejového družstva. Název týmu se tak změnil na PSG Berani Zlín a prezidentem se od ledna 2011 stal současný primátor Miroslav Adámek (STAN).

Podle analýzy Transparency International z roku 2016 darovala společnost PSG International v roce 2010 dar 2 miliony korun politické straně ODS (oproti tomu ČSSD dostala 49 900 korun, ANO 50 000 korun). V roce 2010 daroval ODS 500 000 Kč také Juraj Surovič, místopředseda představenstva a člen dozorčí rady PSG International a předseda představenstva PSG a. s. (v roce 2012 daroval ODS ještě 50 000 a v roce 2016 daroval 300 000, tentokrát straně STAN).

PSG International je však jen jedním segmentem společnosti PSG a.s., která na základě informací ze serveru Hlídač státu taktéž finančně podporuje strany napříč politickém spektrem: v roce 2009 darovala ODS 30 000 korun, v roce 2010 KDU-ČSL 150 tisíc korun, ČSSD 49 tisíc korun, ODS 50 tisíc korun, v roce 2014 ANO 70 tisíc korun).

Společnost PSG International v minulých letech čelila i mediálně známé kauze nerealizované výstavby elektrárny na Sibiři. Ruská firma UPUP podala na PSG International návrh na insolvenci poté, co údajně prostavěla méně než za co dostala zaplaceno. Podle serveru iDNES po PSG International Rusové požadovali 1, 8 miliardy korun. Další investor, kterým byla Česká exportní banka (ČEB), v tomto projektu utopila 5,5 miliardy korun, což ji dostalo do problémů a stát ji tak musel poskytnout téměř čtyřmiliardovou dotaci. Ředitel ČEB Karel Bureš MF DNES pak uvedl, že dodnes nechápou, jak mohl někdo toto financování schválit, protože nejen že nebyl znám zdroj splácení, ale ve smlouvách chyběla i záruka výkupu elektřiny za zajištěné ceny.

Projekt byl zpracovaný ve spolupráci se studenty v rámci projektu „Odhal si svůj europodvod“ s podporou Nadačního fondu rodiny Orlických.

The post Netransparentní zadávání víceprací stálo Zlín 26 milonů korun appeared first on investigace.cz.

Leona Kunayová

Historie projektu rekonstrukce parku sahá do roku 2002 a probíhala v několika fázích, kdy byly postupně rekonstruovány budovy, viniční altán, oplocení, Grotta a další objekty v areálu. Poslední, závěrečná fáze oprav byla zaměřená na revitalizaci veřejného prostranství parku. Tuto fázi oprav financovala Městská část Praha 2 spolu s příspěvkem z Evropských strukturálních fondů (Operační program Praha-Konkurenceschopnost) v hodnotě 61,5 milionů korun. Na opravy byla vypsána veřejná zakázka, kterou vyhrála firma SWIETELSKY stavební s. r. o. ve spolupráci se společností CENTRA a. s., s nabídkovou cenou 91 899 900 Kč. Do výběrového řízení se ale přihlásily další dvě firmy s nižší nabídkovou cenou, které byly z konkurzu vyřazeny. Jenže podle auditorů pověřenými Ministerstvem financí, se tak stalo neoprávněně. Jedná se o firmy Skanska a.s. s nabídkou za 69 564 711 korun a HOBAK a. s. s nabídkou za 83 976 838 korun.

Oficiálními důvody pro vyloučení těchto dvou firem byla skutečnost, že nepředložily čestné prohlášení o obratu dosaženém s ohledem na předmět veřejné zakázky. A že z doložených dokumentů nebylo jasné, zda uchazeč prokázal zkušenosti s obdobnými zakázkami.

Komise, která se sešla 23. května 2011, požádala o doplnění požadovaných dokumentů. Přestože obě firmy chybějící materiál v prodloužené lhůtě dodaly, byly dne 30. května 2011 hlasováním komise vyřazeny z konkurzu s odvoláním na rozhodovací praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Podle ní údajně nelze přihlížet k žádnému z dokumentů předložených po uplynutí lhůty pro podání nabídek.

„Komise, která posuzovala kvalifikaci, však k doplnění již nemohla přihlédnout, neboť dle § 52 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., je v otevřeném řízení dodavatel povinen prokázat splnění kvalifikace ve lhůtě pro podání nabídek a jak vyplývá z rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže pro prokázání kvalifikace lze přihlížet pouze k dokumentům zařazeným v nabídce každého uchazeče, tedy nelze přihlížet k žádnému dokumentu doloženému po uplynutí lhůty pro podání nabídek.“

To je však podle auditorů v rozporu s výkladovou praxí ustanovení § 59 odst. 4 ZVZ, podle níž je postup výzvy k doplnění kvalifikace legitimní a umožňovala ho i zadávací dokumentace.  Společnost Skanska a.s. na výzvu zadavatele řádně a včas reagovala a dokumenty doplnila, nabídka tak netrpěla jinými vadami, a přesto byl uchazeč vyřazen. Podle nich tak zadavatel, tedy Městská část Praha 2, porušil principy hospodárnosti a vzniklé škody vyčíslili na 26 802 227 korun. Odpovědnost za tuto škodu (v případě prokázání zavinění) by měli nést členové komise, kteří o neoprávněném vyloučení firem rozhodli. 

Řídící orgán Operačního programu Praha Konkurenceschopnost se seznámil s obsahem auditní zprávy Ministerstva financí, nesouhlasil však s výší nezpůsobilých výdajů, které rozporoval a snížil na cca 15 milionů korun. Koncem srpna 2016 odeslal příjemci dotace výzvu k vrácení části finanční podpory.  Na tuto výzvu neobdrželi žádnou reakci, a proto vydal platební výměr, který byl odeslán 14. listopadu 2016. Proti tomuto výměru se příjemce odvolal a toto odvolání v současné době řeší Odbor 12 Ministerstva financí. Pokud by odvolání zamítl, městská část Praha 2 by ze svého rozpočtu musela vrátit částku přibližně 15 milionů korun. Na situaci již zareagovala politická konkurence stávajícího vedení radnice Prahy 2. Pražští Piráti budou v dubnu interpelovat ministryni financí kvůli liknavosti odvolacího orgánu a v souvislosti s možnou škodou plánují podat trestní oznámení.

Projekt byl zpracovaný ve spolupráci se studenty v rámci projektu „Odhal si svůj europodvod“ s podporou Nadačního fondu rodiny Orlických.

The post Bude stát Grébovka Prahu 2 dalších 15 milionů korun? appeared first on investigace.cz.

Státní instituce mají krátkou paměť. Společnosti, které figurovaly v mnoha „nepovedených“ projektech, stále získávají lukrativní veřejné zakázky. Některé z těchto projektů byly placené i z Evropské unie. Mezi nejvíce předražené veřejné zakázky patří ty z odvětví informačních technologií a také z oblasti poradenství. Vypadá to tedy, že nejlepší je mít firmu na poradenství v informačních technologiích.

Společnost BDO IT a.s. je poradenskou firmou v oblasti informačních a komunikačních technologií. Jako taková byla schopná získat zakázky na českých ministerstvech dohromady za stovky milionů korun. Často v rámci projektů, které byly posléze označeny za zbytečné. A vypadá to, že téměř žádná z nich nebyla bez kontroverzí.  Nic však nenasvědčuje tomu, že by se dobře nastavený systém „stát – lukrativní veřejná zakázka – BDO IT“ změnil, přestože se může zdát, že důvody, proč tato společnost byla tak úspěšná, již pominuly. Pro připomenutí přidáváme známé a dále jednu novou státní zakázku, kde tato společnost figurovala a kde to státní kasu stálo peníze navíc.

Ministři – kolegové

Ministerstvo zemědělství dostalo v roce 2014 půl miliardovou pokutu za zadávání zakázek bez soutěže nebo za „zmanipulované” soutěže, kdy jedním z „výherců” veřejné zakázky byla i společnost BDO IT. Ta v roce 2010 získala zakázku za 143 milionů na poskytování služeb ICT. O zakázky se tak začala zajímat i protikorupční policie. Nový ministr zemědělství Rusnokovy vlády, Miroslav Toman, však  zakázku pro BDO IT prodloužil, a to i přes pokračující vyšetřování. Jedním z těchto důvodů může být fakt, že Miroslav Toman společnost BDO IT znal nejen jako „dodavatele” informačních a komunikačních technologií ministerstva, ale také jako obchodního společníka. Potravinářská komora České republiky, kde byl Toman od roku 2007 prezidentem, totiž vlastnila třicetiprocentní podíl ve společnosti Foodservis s.r.o., kde zbylých 70 procent vlastnila právě BDO IT.

BDO IT je spojena i s dalším ministrem z Rusnokovy vlády, ministrem práce a sociálních věcích Františkem Koníčkem, který v letech 1999–2001 zastával funkci místopředsedy představenstva a v letech 2001–2004 byl předsedou dozorčí rady. Místopředsedou představenstva byl poté i jeho syn Martin Koníček, a to v letech 2001–2012.

I Andrej Babiš v křesle ministra financí měl s BDO IT tu čest. Jednalo se především o nenápadnou zakázku malého rozsahu za necelých 200 tisíc korun, avšak odborníci upozorňovali na její strategičnost. Jednalo se totiž o dohled nad Elektronickou evidencí tržeb (EET). Tím se BDO IT dostala bez soutěže k informacím, které měly hodnotu stovek milionů korun.

Dotace

BDO IT pracovalo i pro Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR). Zde firma prováděla funkci technického dozoru v projektu Národní elektronický nástroj, který měl sloužit k administraci a zadávání veřejných zakázek. Projekt za půl miliardy korun, kde přes dvě stě milionů přispěla Evropská unie, doprovázely opět kontroverze, měl být dokončen v roce 2012, avšak předání projektu se o dva roky zdrželo. Jeho povinné využívání pro centrální státní orgány se stále odkládá kvůli technickým problémům. Projekt byl předražený a samotná ministerstva, která by ho měla používat, ho kritizují.

Na dotace nedosáhla BDO IT jen na MMR, ale také na Ministerstvu vnitra (MV). Podle auditu neoprávněně. Bylo to v projektu Centrální místo služeb, přesněji na zakázku „Služby a projekce inženýringu CMS“. I když bylo zadávací řízení vyhlášeno jako otevřené, byla podána pouze jedna nabídka ze strany BDO IT. Audit však tvrdí, že zadavatel si kladl neoprávněný požadavek na předložení certifikace dle normy ISO 27001 a 20000 v technických kvalifikačních předpokladech, což bylo v rozporu se zadáváním veřejných zakázek. Protože výčet dokladů k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů je stanoven taxativně, zadavatel nemůže od dodavatelů požadovat předložení jiných než v zákoně uvedených dokladů. Tento postup tak mohl významně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, protože nelze vyloučit, že by se do výběrového řízení přihlásili i další dodavatelé, kteří by mohli nabídnout výhodnější podmínky. Toto pochybení mělo dopad na výdaje projektu ve 100 % hodnoty realizované zakázky.

Ministerstvo vnitra se zachovalo překvapivě i u jiné zakázky z projektu Služby a projekce inženýringu CMS. Kdy bylo vypsáno otevřené zadávací řízení, do kterého se přihlásily dvě společnosti: GTS Novera a.s. s nabídkovou cenou 64 443 164 Kč, a Telefónica 02 Czech republic, a.s. s nabídkovou cenou 99 904 189 Kč. Toto otevřené zadávací řízení však bylo zrušeno a o dva měsíce později bylo zahájeno jednací řízení s uveřejněním, kde subjekty dostaly devět dní pro podání nabídek. Nabídku tak podala pouze Telefónica 02 s novou nabídkovou cenou 64 771 373 Kč. Při dotazování, proč bylo původní zadávací řízení zrušeno, nebylo MV auditorům schopné odpovědět, a ani nepředložilo žádné argumenty, proč se tak stalo.

Díky postupu Ministerstva vnitra v zadávání jednotlivých zakázek v rámci projektu Centrální místo služeb – Komunikační infrastruktura Informačních systémů veřejné správy byly auditem vyčísleny nezpůsobilé výdaje na 93 412 368 Kč.  Na základě daňové kontroly projektu CMS ze strany Finančního úřadu, který zjistil neoprávněné použití finančních prostředků, byl Ministerstvu vnitra uložen souhrnný odvod ve výši 96 692 077 Kč. Ministerstvo posléze požádalo o prominutí a po částečném vyhovění zaplatilo cca 29 milionů korun. O systému vzniku škody z fondů EU si můžete přečíst zde.

Dle zprávy NKÚ „nebyl tento projekt připraven, realizován a řízen způsobem, který by zajišťoval jeho úspěšné dokončení v souladu s časovým plánem. NKÚ však konstatuje, že i přes tyto zjištění přispěl projekt k rozvoji komunikační infrastruktury veřejné správy. “  Termín dokončení byl nakonec prodloužen do konce listopadu 2015. Tento termín byl stěžejní, jinak by totiž nemohlo ministerstvo čerpat podporu z prostředků Evropské unie.

Kohoutek stále kape

Veřejné zakázky z ministerstev BDO IT stále získává, v poslední době to byly například interní audity v kybernetické bezpečnosti. V roce 2017 a 2018 tak dle registru smluv podepsala smlouvy například s Ministerstvem zahraničních věcí (cca 4 mil. Kč), Ministerstvem financí (cca 2,2 mil. Kč), Ministerstvem pro místní rozvoj (4 mil. Kč) a Ministerstvem dopravy (1,5 mil. Kč).

Projekt byl zpracovaný ve spolupráci se studenty v rámci projektu “Odhal si svůj europodvod” s podporou Nadačního fondu rodiny Orlických.

The post Dobří holubi se vracejí, aneb IT služby snesou všechno appeared first on investigace.cz.

Lukáš Nechvátal, Steffi Černá

Při procházení problematických dotací z Evropské unie jsme narazili i na firmy, které se stále pohybují ve světě veřejných zakázek, kde některé jsou také dotované z Evropské unie. Příkladem toho může být slavná kampaň Ministerstva zemědělství za necelých 150 mil. korun, která byla zaměřená na zvýšení spotřeby sladkovodních ryb. Tento propagační propadák, který byl financovaný 125 mil. korun z EU již v pozornosti médií byl. Vedle toho, že se spotřeba sladkovodních ryb nezvedla, ba naopak lehce klesla, se o ní média zajímala i ve vztahu se společností, která tuto zakázku vyhrála, byla jím firma Dorland, s.r.o. Společnost, kterou dříve vlastnil Jiří Dřízhal a kterou dnes vlastní jeho dcera Lucie Češpivová. Společnost, o které se zmiňoval i zastřelený český “kmotr” František Mrázek, když byla v odposleších zachycena část rozhovoru, kde Mrázek říká, „Ten z Dorlandu se jmenuje Dřízhal? Ten je náš,“. Známá je také blízkost vedení společnosti k ODS, kdy paní Češpivová byla předsedkyní dozorčí rady nakladatelství Opportunitas, které vydávalo měsíčník 51Pro, který byl propojen právě s ODS a v jehož redakční radě seděl mimo jiné Marek Dalík. Společnost Dorland také připravovala billboardové kampaně ODS, například i tu protivládní z roku 2005, kterou vymyslel Ivan Langer.

Tento kontroverzní projekt však má i další rozměr. Tím jsou nezpůsobilé výdaje, které zjistil audit ministerstva financí, když kontroloval soulad realizace projektu a které vyčíslil na 31 312 720 Kč. Nezpůsobilé výdaje byly auditem vyčísleny z několika důvodů, tím hlavním bylo zjištění, že zakázku neměla společnost Dorland vůbec vyhrát, porušovala totiž podmínky, které byly vymezené nařízením Rady (ES) č. 1198/2006, které uvádí, že „Operace nesmějí být zaměřeny na obchodní značky ani nesmějí odkazovat na určité země nebo zeměpisné oblasti, s výjimkou produktů uznaných podle nařízení Rady (ES) č. 510/2006 ze dne 20. března 2006 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin.“ A jelikož se název celé propagační kampaně nabízené firmou Dorland vedl pod názvem “Ryba domácí”, kdy slovo domácí sloužilo jako identifikátor, odkud ryba pochází, tedy z tohoto označení vyplývalo, že byla vyrobena v České republice. Více konkrétní byla pak společnost i v navrhovaném řešení, jak bude projekt prezentován veřejnosti, kdy navrhovala bod „Vzbudit u redaktorů televizní publicistiky zájem o téma českých ryb.“ nebo „Apel na českost – podpora českých produktů.“ Projekt tak nesplňoval požadavek uvedené v zadávací dokumentaci a měl tak být vyřazen.

Problematický byl i samotný předmět plnění, který u zakázky za cca 150 mil. nebyl dostatečně specifikován a k řádnému upřesnění pak nedošlo ani při uzavření smlouvy o dílo. Popis plnění je tak uveden jen velmi obecně a nelze z něho přesně určit, co bude ve skutečnosti za plnění provedeno. Dle auditu obsahuje příloha smlouvy jen informace, jako je například „TV spoty, 5 variant – nákup médií 13.001.320,00 Kč“, které nejsou doplněny o žádné další podrobné specifikace. Ministerstvo financí tak jednoznačné říká, že “Nepřesné stanovení rozsahu plnění veřejné zakázky a následné Smlouvy o dílo mohlo mít za následek neprovedení díla v požadovaném rozsahu a kvalitě.” Vliv na výběr nejvýhodnějšího dodavatele mohl mít i diskriminační prvek, kdy Ministerstvo zemědělství stanovilo povinnost předložení závazného příslibu banky o vystavení bankovní záruky, která se však nijak nepromítnula v rámci navazujícího jednacího řízení bez uveřejnění.

Zajímavý je i způsob hodnocení, kdy podle hodnotících kritérií měla navrhovaná řešení váhu 70 % a cena pouze 30 %. Jedním z bodů hodnocení navrhovaného řešení bylo i zda je návrh komunikační strategie v souladu se zadavatelem stanovenými cíli. Bohužel nevíme, kolik bodů dostala společnost ze naplnění tohoto bodu, který dle auditu nesplnila.

Projekt prověřoval i Nejvyšší kontrolní úřad, který zde kontroloval výdaje v hodnotě 52, 5 milionů korun, pochybení našel u 1,8 milionů korun. Mimo jiné konstatoval, že Ministerstvo zemědělství zaplatilo 1,5 milionů pouze na základě písemného prohlášení a to bez kontroly, zda dodavatel slíbenou práci skutečně odvedl. Velmi kritizovaná byla i krizová linka, kam měli lidé volat s informacemi o závadném rybím mase. Ta nebyla téměř nikým využívána a tak se cena jednoho hovoru vyšplhala v roce 2008 na 9.000 korun. Kritiky se projektu dostalo i od nastupujícího ministra zemědělství Mariana Jurečky z KDU-ČSL, který ji označil za “plýtvání penězi”.

Vyčíslení nezpůsobilých výdajů má i svou dohru. Ministerstvo zemědělství, i přes odvolání, bylo nuceno zaplatit z kapitoly rozpočtu ministerstva zpět do státního rozpočtu částku ve výši 37 485 694 Kč. Ministerstvo na škodu, která ji vznikla, reagovalo nahrazením oddělení veřejných zakázek samostatným odborem a přijalo novou komplexní směrnici. Tento příklad však může být modelem pro tvrzení, která uvádíme zde. Nemalé peníze jako v tomto případu se jen přelévají z rozpočtu do rozpočtu a zodpovědnost za škodu ve výši 37 a půl milionů je v kruhu rozmělněna, avšak soukromý dodavatel zakázky dostal všechny své faktury plně zaplacené, i když prošel zadávacím řízením plným pochybností.

Dotace stále táhnou

V současné době získala společnost Dorland, s.r.o. další veřejné zakázky, které jsou placené z Evropských fondů. Jedná se mimo jiné o zakázky u Potravinářského svazu ČR, kde je prezidentem od roku 2007 Miroslav Toman, s výjimkou let 2013-2014, kdy byl ministrem zemědělství. U Potravinářského svazu získala společnost Dorland smlouvy za cca 90 mil. Kč, jedná se o zakázku – návrhu a zajištění efektivní komunikační kampaně, která povede k posílení povědomí a způsobu užití paštik z Evropské unie u spotřebitelů v Rusku a o zakázku na propagační kampaň k označování výrobků v rámci evropského systému ochrany názvů produktů. Dále má podepsanou smlouvu o smlouvě budoucí na dalších 90 mil. Kč, kde se jedná o propagaci režimů jakosti unie. 

Potravinářská komora je zájmové sdružení, které vedle spolupráce se společností Dorland na projektech, které jsou placené z evropských dotací, zadala v roce 2011 veřejnou zakázku své dceřiné společnosti Foodservis, s.r.o. Tu od roku 2008 vlastnila Potravinářská komora ČR, v roce 2010 prodala 70% podíl společnosti BDO IT a.s., která je také známá jako štědrý příjemce evropských dotací. Miroslav Toman byl v době zadávání veřejné zakázky jak členem dozorčí rady společnosti Foodservis, tak prezidentem Potravinářské komory ČR, což by se dalo označit minimálně za střet zájmu. Potravinářská komora se s lidmi z Dorlandu zná nějen z výběru veřejných zakázek. Nakladatelství Opportunitas, ve kterém figurovala opět Lucie Češpivová, mimo jiné vydávalo i časopis Potravinářské komory – Svět potravin.

K zemědělství má tato reklamní agentura blízko. Další společnost Lucie Češpivové, která se stejně jako Dorland zabývá reklamní a marketingovou činností, je S.M.A., a.s. Ta získala od Lesů ČR zakázky na reklamu za nejméně 27,5 milionů a paní Češpivová nakonec i chalupu v lukrativní oblasti Jizerských hor, která byla prodána bez soutěže a za velmi zvláštních okolností. Chalupu totiž od Lesů nekoupila přímo Češpivová, ale bývalá předsedkyně dozorčí rady její společnosti S.M.A. Ivana Petříková. Ta za ní Lesům zaplatila 3,65 milionů korun, chalupa však nakonec skončila právě u Češpivové, která ji dle dokumentů z katastru koupila od své kolegyně za 378 tisíc korun. Hospodářské noviny spekulovaly s nabízejícím se vysvětlením, že si chalupu Češpivová nechtěla kupovat napřímo, právě kvůli její blízké spolupráci s Lesy ČR. Důvod prodeje totiž zůstává také nejasný. Lesy ČR neměly žádný důvod zbavovat se lukrativní nemovitosti, kterou chtěli přestavět na informační centrum a rozhodnutí o nepotřebnosti nemovitosti, kterou žádali auditoři, se záhadně ztratilo. Místo je exklusivní především díky zákazu stavět kvůli ochraně přírody, což dělá ze stávající zástavby zlatý důl.

Projekt byl zpracovaný ve spolupráci se studenty v rámci projektu “Odhal si svůj europodvod” s podporou Nadačního fondu rodiny Orlických.

The post Kolotoč se točí, ministerstvo platí appeared first on investigace.cz.

Strukturální fondy tvoří druhý největší rozpočet EU po společném programu financování zemědělství. Cílem strukturálních fondů je přerozdělovat bohatství Evropy a posílit tak ekonomiky nejchudších regionů. Miliony Evropanů tak profitují z tisíců kilometrů silnic, opravených škol a zábavných center, které jsou z těchto peněz placené. Avšak i přes to, že je zjevné, že se naše okolí díky těmto fondům vylepšuje, je stále více lidí znepokojeno, že “my” posíláme “naše” peníze někam do Bruselu. Mnoho lidí vidí tento proces, který je pro ně zcela netransparentní, jako černou díru, kam mizí peníze. Proto je důležité, aby lidé věděli, kde jejich daně končí a že jsou dobře utraceny (nebo pokud špatně, tak za to někdo nese zodpovědnost).

V roce 2010 vytvořili novináři z the Bureau of Investigative Journalism a Financial Times komplexní databázi, která sledovala každý utracený halíř ze strukturálních fondů Evropské unie. Tato databáze poskytovala informace o rozdělených prostředcích, které jsou placené z kapes evropských daňových poplatníků ve výši 347 miliard EUR ve 271 regionech ve 27 zemích v období 2007 – 2013. Novináři odvedli skvělou práci, když shromáždili data z více než 100 internetových stránek národních a regionálních orgánů, které spravují fondy, a které byly rozesety v téměř 600 různých spisech. Tato práce jim zabrala celé měsíce, ale výsledek otvírá dveře, jak tento “moloch” ztransparentnit.

Tato databáze jako první sesbírala všechna data a poskytla jejich centrální vyhledávání, tak je možné vyhledávat mezi 646 000 příjemci, kteří obdrželi finanční prostředky v celé Evropské unii. Poskytnutí dat v tomto formátu tak umožňuje zjistit, jaké dotace firma čerpala a to i v případě, že je čerpaly jednotlivé firmy určitého holdingu ve více zemí EU. V další databázi lze hledat třeba jen příjemce zemědělských dotací.

Na základě těchto dat novináři z the Bureau of Investigative Journalism například odhalili, že Ndrangheta, která je považována za nejnebezpečnější mafii v Itálii, je expertem v získávání prostředků z evropských fondů. Nebo že evropské fondy ve Španělsku pak zase financovali hotelový boom v chráněných přírodních rezervacích. Miliony eur také získaly nadnárodní společnosti, díky kterým přesouvaly továrny v rámci EU, a to i přesto, že není tato praxe EU doporučována. Tato databáze také odhalila nekalou praxi, kterou využil i Babišův Agrofert, tedy že některé z největších světových společností dostali finanční prostředky i přesto, že fondy byly určeny malým a středním podnikům. Novináři došli k závěru, že díky decentralizovanému a slabému systému dochází jen zřídka k potrestání podvodů a zneužívání fondů. Problémem je, že peníze jsou předávány do regionů a v tomto okamžiku se jejich cesta velmi zneprůhlední. Podobné databáze jako byla ta od The Bureau a FT otvírají svět přidělování dotací jednotlivým občanům, kteří chtějí mít pocit lepší kontroly a dohledu nad evropskými penězi. Naši mapu eurodotací, kterou je možné okomentovat, či podat zde podnět k investigaci, můžete najít zde. Bylo by skvělé, kdyby tuto práci za novináře odváděli instituce samotné a dosáhly tak vyšší transparentnosti a občané EU by v tyto projekty tak mohli mít vyšší důvěru. To je problém i České republiky, kam ročně přitečou miliony eur v rámci strukturálních fondů a již za tyto peníze bylo vybudováno, opraveno a podpořeno mnoho projektů, avšak občané tyto peníze vnímají ve výsledku negativně. Jedním z důvodů je i netransparentnost toku peněz, které v mnoha případech končí v rukou “spřátelených” firem úředníků či politiků.

The post Novinářské projekty odkrývají skryté miliardy z evropských fondů appeared first on investigace.cz.

Ján Kuciak, ČCIŽ, OCCRP a IRPI

Na počátku bylo jméno na registračním formuláři firmy: Antonino Vadala.

A protože toto jméno náleželo muži, který byl v obchodním vztahu s Márií Troškovou – slovenskou modelkou, která se postupně vypracovala od polonahých fotek přes byznys až na pozici asistentky premiéra Roberta Fica – novináři chtěli vědět více.

Tato zvídavost pravděpodobně stála slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenku život. Oba byli minulý víkend nalezeni mrtví. Zastřelil je profesionální zabiják.

Kuciak a jeho partneři – mezinárodní síť investigativních novinářů Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP) a České centrum pro investigativní žurnalistiku – si uvědomili, že narazili na pěkný průšvih podstatně dříve. A to, když požádali italské kolegy z Investigative Reporting Project Italy (IRPI), aby Vadalu a jeho obchodní partnery prověřili.

Klan Vadalovců, který pochází z malého města na samé špičce italské „kozačky”, se poprvé objevil ve slovenském obchodním rejstříku v roce 2002. Členové dalšího kalábrijského klanu – Rodovci – se přestěhovali na Slovensko v devadesátých letech. Ve své nové domovině začaly tyto dvě rodiny společně podnikat. A postupně vybudovaly obří byznys založený na zemědělských dotacích Evropské unie.

Novináři zjistili, že Vadalovci a Rodovci mají vazby na ‘Ndranghetu – jednu z nejvlivnějších a nejnebezpečnějších italských mafií. Ta je proslulá svou schopností vysávat peníze z dotačních programů EU prostřednictvím podvodů. Například v zemědělství.

Co přesně měli členové dvou kalábrijských klanů za lubem na Slovensku? Tuto logickou otázku si kladli investigativní novináři a řešil ji i Kuciak v době, kdy byl zavražděn. Kulkou do hrudi. Jeho sedmadvacetiletou snoubenku střelili do hlavy.

Příběh dvou rodin ještě neměl být publikován, nebyl totiž dokončený. V době vraždy Kuciak stále ještě hledal poslední kousky skládačky, které k pochopení celého příběhu chyběly. Některé informace z rozpracované investigace však unikly na veřejnost a OCCRP spolu s partnery se rozhodli, že nedokončený příběh publikují, aby zabránili případným dalším vraždám novinářů.

S určitostí zatím víme toto: Rodovci a Vadalovci a jejich obchodní partneři se věnují kriminální aktivitě.

OCCRP nemá žádné důkazy, že osoby zmíněné v tomto příběhu jsou zodpovědné za Kuciakovu vraždu. Novináři byli nicméně v posledních měsících varováni italskou policií, že někteří lidé, na které se vyptávali, jsou nebezpeční a pravděpodobně udržují kontakt s členy ‘Ndranghety.

Příchod do divného světa

Devadesátá léta a hroutící se komunistický režim ve východní Evropě byly dobou velkých příležitostí. Podnikat na Slovensku však nebylo jednoduché. Na jedné straně byla bohatá půda a schopná pracovní síla, právní stát však byl spíš zbožným přáním. Finanční zdroje – ať již domácí nebo zahraniční – byly v rodící se slovenské demokracii nedostatkovým zbožím.

Skupiny organizovaného zločinu se však těchto zádrhelů nezalekly.

„Pád Berlínské zdi a rozpad Sovětského svazu v devadesátých letech předznamenal otevření se východní Evropy světu. A to znamenalo nové příležitosti pro organizovaný zločin,” tvrdí český kriminolog Petr Kupka.

Vadalovci pochází z Bova Mariny, ospalého přímořského městečka se čtyřmi tisíci obyvatel. Rodovci pak z nedalekého Condofuri. Tyto městečka jsou v samém srdci oblasti, kterou ovládají tři mocné klany ‘Ndranghety: Vadalovci, Iamonteovci a Gallicianovci.

Reportéři byli v šoku, když zjistili, že Vadala má stejné příjmení jako kalábrijský klan z Bova Mariny. Nemohli však potvrdit, že jsou navzájem propojeni.

‘Ndrangheta je v současnosti nejmocnější italská mafie – strašlivá síla organizovaného zločinu, která se přetavila v globálního hráče. Podle zprávy Europolu Zhodnocení hrozeb italského organizovaného zločinu z roku 2013 „patří ‘Ndrangheta mezi nejbohatší, nejhrozivější a nejmocnější skupiny organizovaného zločinu na světě […] pomocí vychytralosti se členům daří skrývat kriminální aktivity pod rouškou legálního byznysu. Svůj zisk pak používají ke korupci a infiltraci do ekonomických a politických struktur v zemích, ve kterých působí.”

‘Ndrangheta je uzavřenou organizací a lidi zvenčí si drží daleko od těla. Svůj vliv rozšiřuje tak, že do nových teritorií vysílá členy prověřených klanů. Ti si s sebou do nových zemí přináší i uzavřenost, agresivitu a násilnosti.

Slovenské investice rodiny Rodovců

Rodovci a Vadalovci tvoří dvě z pěti italských rodin, které nyní ovládají velký podíl zemědělského byznysu na východním Slovensku. Po emigraci v 90. letech investovali miliony do místních družstev. Dnes má majetek těchto dvou rodin hodnotu téměř 100 milionů EUR.

Ján Kuciak byl zabit před tím, než on nebo jeho kolegové prokázali jakoukoli účast Vadalovců nebo Rodovců na organizovaném zločinu. Ačkoli novináři našli vazby mezi oběma rodinami a ‘Ndranghetou, nezískali definitivní důkaz, že peníze, které rodiny investovaly na Slovensku, byly spojeny s kriminální skupinou.

Bratři Antonio a Diego Roda přišli na Slovensko v devadesátých letech minulého století a nyní provozují několik zemědělských podniků v Michalovci, ve čtyřicetitisícovém městě v blízkosti hranic s Maďarskem a Ukrajinou. Rodina vlastní 19 zemědělských a chovatelských společností v hodnotě přes 40 milionů EUR. Podle fotek na jeho facebookovém účtě a slovenských médií vlastní Diego Roda nejméně tři červené Ferrari. Současně si jeho zaměstnanci veřejně stěžovali na pozdní placení mzdy.

Rodovci nedělají dluhy jen u svých zaměstnanců, podle oficiálních údajů téměř všechny jejich společnosti dluží na daních a na sociálním a zdravotním pojištění svým zaměstnanců.

Pletky se zákonem v rodné zemi

U rodiny Rodovců můžeme najít řadu spojení s ‘Ndranghetou. V roce 2007 byl Pietro Roda, jeden ze čtyř bratrů Rodových, vyšetřován antimafiánským útvarem v Kalábrii za „spojení s organizací mafiánského typu“. V Itálii je nelegální být členem mafiánské skupiny a mnoho osob je obviněno z tohoto zločinu. Prokurátoři tvrdili, že patří do Iamonteho klanu ‚Ndranghety.

Podle vyšetřování se podílel na obchodování s hospodářskými zvířaty – nelegálně dovážel zvířata pro klan. Živé krávy byly přepravovány ze Slovenska a zpracovávány na jatkách provozovaných rodinou. Tímto způsobem se vyhnuli placení daní a obcházeli tak zdravotní a bezpečnostní předpisy. Policie uvedla, že klan Iamonte také tlačil na místní řezníky, aby kupovali jejich maso.

Pietro Roda údajně poskytl falešné dokumenty pro převážená hospodářská zvířata tak, aby to vypadalo, že byli legálně vlastněná jeho farmou.

V soudním procesu z roku 2010 však byla mafiánská obvinění proti Rodovi změněna na méně závažná. Roda tak byl odsouzen na pět let vězení, ačkoli není známo, kolik si ve skutečnosti odseděl.

O méně než tři roky později se Pietro Roda znovu dostal do potíží. V květnu 2013 byl zatčen a znovu obviněn ze spojení s organizací mafiánského typu a praní špinavých peněz prostřednictvím zemědělského odvětví v Itálii pro další klan Ndranghety – tentokrát klan Galliciano.

Nicméně po soudní bitvě se nejvyšší soud v březnu 2014 rozhodl, že neexistují žádné jasné důkazy o tom, že Roda je „spolupracovník Ndranghety“ a zprostil ho obvinění.

Dvě rodiny. Mnoho podniků.

Po příjezdu na Slovensko začala rodina Vadalovců budovat své podnikání ve stejném regionu, kde se již usadili Rodovci. Přestěhovali se tak do stejného města Michalovce na východním Slovensku a v roce 2002 založili svou první společnost Bovinex Europa, která chovala a porážela krávy.

Samostatně i společně začaly společnosti Vadalovců a Rodovců investovat do zemědělských družstev a jejich podniky se vzájemně propojily. Jejich jména se objevují v 50 slovenských společnostech – některé z nich jsou již zrušené, některé stále aktivní.

Obě rodiny farmaří na více než 120 kilometrech čtverečních (12 000 hektarů) – což je obrovská plocha, která se rovná jedné desetině celého okresu Michalovce. Na této půdě chovali dobytek a pěstovali plodiny, díky kterým získali více než 13 milionů EUR z evropských dotací prostřednictvím Ministerstva zemědělství SR.

I slovenským orgánům se podařilo nahlédnout do jejich podnikatelského schématu. Antonino Vadala – člen rodiny, který jako první přitáhl pozornost reportérů – získal dotace prostřednictvím své společnosti BIO-FINIŠ. Ale dostal se do střetu s orgány, když se ukázalo, že tvrdil, že obhospodařuje osmkrát více půdy, než doopravdy měl. Podvod, ze kterého byl později obviněn, mu umožnil zvýšit jeho zemědělské dotace o 120 000 EUR.

Kromě italského vyšetřování Ndranghety a spojení s případy EU dotací, se Vadalova rodina údajně měla dopustit i daňových podvodů a vydírání na Slovensku.

V roce 2008 Antonino Vadala uzavřel dohodu s jiným mužem, aby podvedli stát na příjmech z DPH tím, že Vadala podvodně kupoval a prodával svůj byt a uplatňoval tak nárok na vrácení daně. Toto schéma by Vadalovi přineslo více než 80 000 EUR, které si měl rozdělit se svým kumpánem. Místo toho si Vadala ve snaze svého společníka podvést nechal byt i peníze, ten ho následně dal k soudu. Případ v současné době stále probíhá.

V jiném případě byl Antoninovův bratr Sebastiano Vadala obviněn z vydírání a slovního napadení, když hrozil farmáři s pistolí a křičel, že ho zabije a zapálí jeho traktor, když neopustí pole, které měl od něj pronajaté. Soud jej nedávno zprostil obvinění pro nedostatek důkazů.

Přechod na „zelenou“

Nedlouho poté objevil Antonio Vadala další možnost, jak přijít k penězům – tentokrát prostřednictvím obnovitelných zdrojů energie.

Sluneční elektrárny jsou na Slovensku už tak kontroverzní, neboť tamní vláda přiděluje licence tajně. Projekty na stavbu solárních elektráren jsou také dotované z peněz EU.

Roku 2009 se Vadalovi a jeho firmě Bovinex Europa podařilo být třetím z 97 uchazečů pro získání licence na výstavbu nové elektrárny. Tyto licence se udělují způsobem „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, což znamená, že základem úspěchu je správné načasování, které reálně mohou vědět pouze osoby zasvěcené. Vadalově společnosti se podařilo zapsat první možný den. Obdržel tak drahocennou, Evropskou unií dotovanou, licenci od slovenské vlády, kterou obratem prodal s velkým ziskem a stáhnul se z této oblasti podnikání.

Propojení

V poslední době přitáhlo pozornost reportérů jiné jméno – takové, které je spojeno s Kalábrií samo za sebe. Roku 2012 se v záznamech několika Vadalových společností na Slovensku objevil muž jménem Pietro Catroppa.

Jen o několik let dříve byl Pietrův otec Dante Catroppa vyšetřován v rámci operace proti Kalábrijské mafii kvůli napojení na Vadalův mafiánský rodinný klan v jejich rodném městě Bova Marina. Byl údajně titulován jako „Mastro di Giornata“ (Pán dne), což znamenalo, že byl zodpovědný za řízení trestných činností mezi místními klany. Byl také údajně pověřen vytvářením nových mafiánských spojení klanu. Podle rozsudku z roku 2011 měl také za úkol upozorňovat ‘Ndranghetu na možná výběrová řízení vzhledem k tomu, že byl zaměstnancem na místním obecním úřadu.

Catroppovi mají ale i další důležitou spojitost. Roku 2016 koupil Pietro Catroppa soukromou bezpečnostní firmu Prodest od Slavomíra Jasaňa, který vyplatil svého otce Viliama Jasaňa, jenž je bývalý slovenský poslanec a donedávna tajemník bezpečnostní rady státu.

A aby byl kruh úplný, Jasaň je ten, kdo zaměstnal bývalou modelku a obchodní partnerku Antonia Vadala Márii Troškovou a následně ji představil slovenskému premiérovi Ficovi. Podrobný článek zde.

Jasaň i Trošková po smrti Jána Kuciaka a následujícím odhalení této složité sítě vztahů do konce vyšetření případu rezignovali.

The post Italské farmy na slovenské půdě appeared first on investigace.cz.

Je to jeden z nejbohatších lidí, o kterém většina Čechů v životě neslyšela. Jen v Praze a okolí patří jeho skupině AFI Europe deset velkých developerských projektů. Firmy pod hlavičkou AFI Europe postavily například nákupní centrum Flóra, Classic 7 Business Park v pražských Holešovicích, bytový dům Tulipa Třebešín nebo nákupní a kancelářský dům Broadway Palace na pražských Příkopech. V plánu mají i megalomanský projekt AFI City, které by mělo vyrůst v bývalém areálu ČKD Slévárny a Moury v pražských Vysočanech.

Lev Leviev má ovšem jeden problém. Američtí vyšetřovatelé krouží kolem jeho blízkého přítele a obchodního partnera.

Rodina na nákupech

Oním prošetřovaným partnerem je jistý Denis Kacyv, syn bohatého a mocného ministra dopravy moskevského regionu (jednoho z vůbec nejbohatších lidi v ruské veřejné sféře).

Denis Kacyv je jedním ze skupiny lidí, u kterých se podařilo prokázat, že finančně profitovali z mnohamiliardové – a ruským státem posvěcené – krádeže v investičním fondu Hermitage Capital, provedené za přímé účasti ruských státních orgánů. Tento zločin se stal mezinárodně proslulým proto, že právník Sergej Magnitský, který ho rozkryl, byl následně utýrán ve vazební věznici. Americký zakladatel fondu Hermitage Capital pak vytrvalou kampaní dosáhl přijetí sankcí proti ruským činitelům, známým jako tzv. Magnitského zákon. O případu Sergeje Magnitského jsme psali zde.

Přečtěte si

Smrt právníka

Denis Kacyv patřil k těm, u nichž se podařilo prokázat, že část z ukradených 230 milionů dolarů (necelých šest miliard korun) skončila právě na jejich bankovních účtech. Více jsme psali zde.

Přečtěte si

Kde skončily Magnitského peníze?

Kacyvova společnost se následně pustila do velkých nákupů nemovitostí. A to včetně Spojených států: rodina Kacyvů donedávna vlastnila v New Yorku nemovitosti v hodnotě přes 17 miliónů dolarů (340 miliónů korun). V roce 2013 ale Spojené státy přístup k těmto nemovitostem na základě Magnitského zákona zablokovaly. Stejně tak k bankovním účtům Kacyvovy firmy Prevezon.

A právě tady vstupuje na scénu Lev Leviev a jeho realitní impérium.

Co měl převést Prevezon

Lev Leviev a Denys Kacyv nejsou jen tak ledajací obchodní partneři. Znají se nejméně od roku 2003, kdy se Denis Kacyv stal zaměstnancem Leva Levieva.

Během května a června 2008 – tedy v době, kdy bylo nutné „vyprat“ peníze z vykradeného investičního fondu –  převedla Kacyvova firma Prevezon Holdings tři miliony euro na účet Levievovy firmy AFI Europe. AFI Europe je mateřskou společností české pobočky: AFI Europe Czech Republic.

Kacyv chtěl přes svou firmu nakoupit třetinový podíl ve čtyřech dceřinných firmách AFI Europe: AFI Properties Berlin, AFI Properties Logistics, AFI Properties Development a AFI Properties. V červnu roku 2013 – kdy už se rozběhlo mezinárodní vyšetřování praní ukradených peněz – se Prevezon snažil akcie prodat opět zpátky AFI Europe. Tuto transakci však na základě Magnitského zákona zablokovala nizozemská vláda.

Nelze samozřejmě prokázat, že zrovna peníze, které do AFI investoval Denis Kacyv, byly použity právě na developerské projekty v Praze a okolí. Podle investičních poradců je ale vysoce nepravděpodobné, že by velká developerská firma nechala tři miliony euro jen tak ležet na účtu a nepoužila je do některého ze svých dalších evropských investičních záměrů. (Musely by tam totiž ležet netknuty pět let – od převodu v roce 2008 až do snahy o vrácení v roce 2013.)

Na základě Magnitského zákona došlo k zablokování bankovních účtů a dalších aktiv i na Kypru, ve Švýcarsku i v Holandsku. O tyto blokace se v současné době Kacyv i firma Prevezon soudí. Jak tyto případy dopadnou, je těžké odhadnout.

Prevezon má totiž ve Lvovi Levievovi silného spojence s mocnými konexemi.

Pět milionů dolarů jako vyrovnání

Podle dokumentů, které má k dispozici Výbor senátu Spojených států pro soudnictví, si Kacyv přes firmu Prevezon najal bývalého člena ruské vojenské kontrarozvědky GRU Rinata Achmetšina, aby lobboval za zrušení či změnu Magnitského zákona, nebo alespoň vypuštění jména Magnitský z jeho názvu. Zákon zrušen ani změněn nebyl a v roce 2013 byl otevřen případ USA versus Prevezon.

Newyorský státní zástupce Preet Bharara, který měl případ až do letošního března na starost, k tomu řekl: „Ruští kriminální podnikatelé se snažili vyprat část svých nezákonně nabytých rublů přes nákup drahých realit na Manhattanu.” Psali jsme o tom zde.

Na seznamu nemovitostí zaujímaly přední místo luxusní byty v budově 20 Pine Street, kousek od finančního srdce Manhattanu – Wall Street. Tato adresa se stala synonymem praní vytunelovaných peněz z ruského státního rozpočtu.

Podařilo se nám prokázat, že firma Prevezon na 20 Pine Street nakoupila z peněz pocházejících z vykradení Hermitage Capital jeden byt v hodnotě 829 tisíc dolarů (16, 6 miliónů korun) a další za 1,2 milionu dolarů (24 miliónů korun). Prevezon je v této budově majitelem ještě dalších dvou bytů v hodnotě necelých dvou milionů dolarů, u kterých se propojení na případ Magnitský zatím nepodařilo prokázat.

Všechny tyto byty byly koupeny Prevezonem od společnosti 20 Pine Street LLC, která patří pod investiční skupinu Africa-Israel U.S.A. Ta je součástí společnosti AFI Group, kterou řídí právě Lev Leviev. Ten má osobní kontakty přímo na rodinu amerického prezidenta.

Mnohá média spekulují o tom, že vliv Leva Levieva na Donalda Trumpa se konkrétně projevil na případu USA vs Prevezon, protože Preet Bharara patřil mezi státní zástupce odvolané po nástupu Trumpovy administrativy.

Minulý týden nicméně došlo k dohodě, podle níž Prevezon musí zaplatit vyrovnání ve výši 5 896 333 dolarů. To je přibližně trojnásobek sumy, kterou byly americké úřady schopny vysledovat jako příjem Prevezonu z podvodu na ruském státním rozpočtu. Na twitterovém účtu nejvyššího státního zástupce USA k dohodě stojí: „Nedovolíme zneužívání amerického finančního systému k praní peněz ze zločinů spáchaných kdekoliv – tady nebo i v Rusku.” Preet Bharara k dohodě o vyrovnání na svém twitterovém účtu novému státnímu zástupci pogratuloval.

Svědek, který vypadl z okna

A ještě jeden detail pro dokreslení. Před časem proběhla i českými médii zpráva, že jen pár hodin před tím, než měl právník rodiny Magnitských žádat u moskevského  odvolacího soudu o opětovné otevření Magnitského případu, vypadl za podezřelých okolností z okna svého moskevského bytu. Nikolai Gorochov pád z pátého patra přežil a skončil na jednotce intenzivní péče. Jako právník zastupoval jak rodinu Sergeje Magnitského, tak majitele investičního fondu Hermitage Capital Williama Browdera.

Gorochov ale měl ještě jednu velmi důležitou roli. Byl totiž klíčovým svědkem v kauze Spojené státy versus Prevezon Holdings.

Autorky textu: Steffi Černá, Pavla Holcová

Text vznikl za přispění Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

The post Osobní přítel Putina a Trumpa staví v Česku stovky bytů. Má vazbu na Magnitského kauzy appeared first on investigace.cz.

Steffi Černá

Leviev pracoval pod syndikátem De Beers, který v té době měl de facto celosvětový monopol na obchod s diamanty. Postupně se osamostatnil a začal budovat podnikatelské impérium v Rusku a navazovat důležité obchodně-politické vztahy v Angole. Sblížil se s rodinou angolského presidenta Josého dos Santose. Ten v době, kdy Leviev přijel do Angoly, bojoval v občanské válce proti rebelům, kteří využívali pašování tzv. krvavých diamantů jako způsob financování svých bojů.

José Eduardo dos Santos je druhým nejdéle vládnoucím prezidentem africké země (prezidentem Angoly je od roku 1979). Jeho dcera Isabel dos Santos je nejbohatší ženou Afriky. Angolský vládní režim je považován časopisem Forbes za jeden z nejzkorumpovanějších v celé Africe: i přes obrovské zásoby ropy a diamantů zde žije téměř 70% obyvatel pod hranicí chudoby za méně než dva dolary na den.

Leviev přišel s myšlenkou vytvořit společnost, která by centralizovala  kontrolu všech angolských diamantů. Vznikl tak monopol jménem Angola Selling Corporation neboli Ascorp. Tato společnost, která je vlastněna angolskou vládou, netransparentním belgickým partnerem a Levem Levievem, generuje obrovské zisky.

Lev Leviev se vrátil do Ruska v roce 1989, když byl pozván v té době sovětským ministrem pro energetiku. Leviev vycítil, že se politická situace v zemi pomalu mění, a využil své znalosti jazyka a místních zvyků. Jako první zde vybudoval hi-tech továrnu na řezání a leštění diamantů, která vytvořila mnoho pracovních míst a ukázala Rusům, jak vést vlastní průmysl. Rusko mu naopak pomohlo proniknout do Afriky: v roce 1997 koupil Leviev společně s ruskou státní diamantovou společností Alrosa největší diamantový důl v Angole Catoca.

Levievova agentura, která se o diamantové doly stará, však čelila obvinění ze strany místních lidskoprávních organizací, že v dolech dochází k ponižování, bičování, mučení, sexuálnímu zneužívání a dokonce i k vraždám.

Levievovým společníkem v diamantovém byznyse byl rusko-izraelský miliardář Arkadi Gajdamak, který je médii označován za Levievův největší PR problém. S ním Lev Leviev vybudoval základy svého impéria, později se však rozhádali. Gajdamak spolu s Levievem koupili v devadesátých letech metalurgický závod v Kazachstánu a o rok později koupil Gajdamak patnácti procentní podíl v Levievově společnosti AFI; později ho opět prodal. Gajdamak založil v Izraeli vlastní politickou stranu a v roce 2008 neúspěšně kandidoval na starostu Jeruzaléma. Ve Francii byl Gajdamak v roce 2009 odsouzen za pašování zbraní a praní špinavých peněz v aféře pojmenované Angolagate.

I když je Leviev brán jako určitá spojka mezi Izraelem a Střední Asii, jeho vliv sahá i na západní polokouli, a to do těch nejvyšších míst. Leviev je obchodním partnerem Trumpova zetě – a zároveň osobního poradce – Jareda Kushnera. Ten v roce 2015  odkoupil od Levievovy společnosti AFI většinový podíl v bývalé budově The New York Times za 295 milionů dolarů.

Leviev má blízko i k samotnému Donaldu Trumpovi, se kterým se v minulosti setkal, aby spolu řešili možné realitní obchody v Moskvě. Trump také hostil na svém sídle v Mar-a-Lago na Palm Beach svatbu Rotema Rosena, který byl dlouholetý ředitel americké pobočky Levievovy společnosti Africa Israel.

Rotem Rosen Trumpa dokonce doprovázel v roce 2013 do Moskvy, která hostila Trumpovu soutěž Miss Universe. Zde se údajně domlouvala stavba Trump Tower Moskva (ta však nakonec postavena nebyla). Zde se setkali i s Arasem Agalarovovem, moskevským oligarchou a miliardářem ázerbájdžánského původu, který v témže roce získal řád od Vladimíra Putina a přispěl Trumpovi na soutež krásy 20 milionů dolarů.

Text vznikl za přispění Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky

The post Lev Leviev, muž s miliardovými nápady (i přáteli) appeared first on investigace.cz.

Pavla Holcová, Steffi Černá

“Pokud je většina vládních úřadů závislá na jednom dodavateli softwaru, ztrácí možnost volby. Evropské země riskují, že ztratí kontrolu nad vlastní IT infrastrukturou,” prohlašuje Martin Schallbrunch, bývalý šéf IT a kybernetické bezpečnosti z německého ministerstva vnitra.

Poslanec Evropského parlamentu za Německo John Philipp Albrecht jde ještě dál. Podle něj se z Evropy již stala „digitální kolonie“, kde autority nejsou schopny zaručit soukromí dat, když pracují se softwarem, nad kterým nemají žádnou kontrolu.

V rámci spolupráce s novináři z Investigate Europe jsme se zaměřili na vztah mezi státní správou a Microsoftem ve vybraných zemích Evropy.

Neprozraďme nic, co víme

V Německu je to téma, v Polsku vůbec ne. Češi jsou někde na půli cesty – o problému vědí, ale do řešení se nikdo nehrne.

Adam Golecký, technický ředitel sdružení nix.cz (národního propojovacího uzlu na celosvětovou internetovou strukturu) a odborník na útoky hackerů říká: “Windows jsou operační systém s největším množstvím zranitelností. To je dáno tím, že Windows se díky svému vysokému tržnímu podílu staly vyhledávaným cílem útoků: pro útočníka je větší motivace hledat slabé stránky tam, kde může předpokládat, že zranitelnost se bude týkat velkého počtu potenciálních obětí.” Zároveň dodává, že operační systém Windows začal být vyvíjen v době, kdy se na bezpečnost ještě příliš nehledělo.

Oficiální informace o podílu Microsoftu na českém trhu není dostupná: tisková mluvčí českého zastoupení firmy Lenka Čábelová na tento dotaz odmítla odpovědět. Podle expertních odhadů by mohl být celkový podíl Microsoftu na českém trhu přibližně dvoutřetinový. V samotné státní správě je ale odhadem asi 95 procent úřadů závislých na licencích od Microsoftu – od operačních systémů Windows na jednotlivých počítačích až po serverová řešení. Microsoft přes své obchodní partnery ovládá technickou páteř všech ministerstev, policie, parlamentu, většiny radnic, katastru a mnoha dalších úřadů.

Plošnou diverzifikaci operačních systémů ale nedoporučuje český Národní bezpečnostní úřad (NBÚ). “Taková diverzifikace sama o sobě neznamená automatické snížení rizika. V některých případech to může být doporučované řešení, ale konečné rozhodnutí je vždy na správci daného systému,” tvrdí Radek Holý z NBÚ.

Benefity, které by mohly být zdarma

Nutno říci, že Česká republika vůbec není výjimkou. Naopak. V Evropě se podle konzervativních odhadů utratí ročně 200 eur za licence Microsoft pro jednoho úředníka. Podle společnosti Pierre Audoin Consultants vydělal Microsoft mezi roky 2015 až 2016 v Evropské Unii pouze na veřejném sektoru dvě miliardy dolarů (50 miliard korun). Marže podobných softwarových firem je okolo 70 procent.

V roce 2008 přijel výkonný ředitel Microsoftu Steve Ballmer podepsat s tehdejším ministrem vnitra Ivanem Langerem smlouvu o strategickém partnerství. Dohoda měla mimo jiné za cíl zjednodušit obchodním partnerům Microsoftu jednání se státní správou.

V roce 2014 pak byla podepsána rámcová smlouva s obchodními partnery Microsoftu, která je platná do roku 2018. Tato smlouva zaručuje Ministerstvu vnitra v průměru dvacetiprocentní slevu na licence od Microsoftu a zjednodušuje zadávání veřejných zakázek jednotlivým státním úřadům, které se k rámcové smlouvě přihlásí. Na druhou stranu smlouva zavazuje Ministerstvo vnitra k tomu, že během čtyř let nakoupí od obchodních partnerů Microsoftu, jako jsou například Autocont CZ a.s. nebo T-Mobile Czech Republic, a.s. licence v hodnotě až 4,6 miliardy korun.

Podle smlouvy na dodávky MS licencí do českého parlamentu se ceny pohybují od 0,44 eur za tajemně nazvanou licenci SysCtrEnfPntPrtctn přes 658,34 eur za licenci na Office Pro Plus až po 7441,48 eur za licenci na Windows Server Data.

V cenách jednotlivých licencí jsou započítány i různé benefity, jako jsou školení produktů Microsoft na DVD nosičích nebo konzultace k nákupu. IT odborník a člen Pirátské strany Ondřej Profant ale většinu těchto benefitů považuje za zbytečné. Podobné kurzy jsou totiž dostupné zdarma, online a aktualizované (například na Youtube).

Konzervativní jako státní úředník

Ministerstvo vnitra odhaduje, že v rámci této smlouvy distribuuje do konce roku 2018 licence 217 státním úřadům na přibližně 100 tisíc počítačů. Přestože smlouva explicitně zmiňuje, že uživatelé mohou dodatečně používat jakýkoliv software dalších stran, v praxi tuto možnost téměř nikdo nevyužívá.

Profant to vysvětluje tak, že dodatečný software, který státní správa používá, je opět naprogramovaný pro platformu Windows. “Státní úředníci jsou navíc velmi konzervativní uživatelé. Odpovědní pracovníci se bojí zkoušet nové věci a nikdo z nich se nechce učit novým věcem. A to i přes to, že na stávající stav mnohdy nadávají,” dodává.

V Polsku taková rámcová smlouva neexistuje, což vede k mnoha paradoxním situacím. Nikdo například neví, kolik polská státní správa každý rok za licence Microsoft utratí. Polská ministryně pro digitalizaci Anna Streżyńska ale věří, že Microsoft je správná spotřebitelská volba, protože jeho produkty jsou prostě dobré: „Náš problém není monopol, ale jen to, že platíme moc.“

Jednotlivé státní úřady totiž často kupují licence bez toho, že by si dobře spočítaly, kolik licencí přesně potřebují. Ty pak tudíž často ani nepoužijí, případně zapomenou, že je vůbec mají nebo že už za ně platili.

Kde se ta závislost vzala?

Závislost na produktech firmy Microsoft se datuje do devadesátých let a má hned několik příčin. Podle Adama Goleckého je to mimo jiné fakt, že Microsoft dokonale využil mezeru na trhu.

„Systém mohl běžet na počítačích třetích stran. PC si mohl uživatel sestavit sám a tím měl možnost ovlivnit výkon systému — Windows na rozdíl od Mac OS nebyly vázané na hardware jen od Apple. Obecně stav graficky orientovaných operačních systémů koncem devadesátých let nebyl kdovíjaký. V tomto období Apple ztrácel dech a až s návratem Jobse se stal systém NeXTSTEP základem pro operační systém Mac OS X. Co se týká Linuxu, tak ten má odladěné grafické rozhraní a je použitelný pro běžného uživatele až tak posledních sedm let. Další výhodou mohlo být i to, že Microsoft nezapomínal ani na podnikatelský sektor, ve kterém se mu dařilo šířit.“

Adam Jurkiewicz, polský počítačový odborník, hacker a učitel, dodává, že Microsoft byl během devadesátých let všude, a to většinou nelegálně. Nikdo tomu však nevěnoval větší pozornost. Počítače se jednoduše koupily a následně se do nich nainstaloval operační systém. Používání pirátských kopií Windows se považovalo za normální i u státní správy. S tím souhlasí i Golecký: „Osobně si myslím, že pirátské kopie mohly paradoxně prospět k rychlému šíření Windows.“

Lidé z Microsoftu potvrdili, že společnost neměla potřebu proti pirátským kopiím bojovat, protože věděli, že se tak lidé s Windows naučí pracovat. V devadesátých letech měla celá země pirátské Windows a společnost se tím nezatěžovala. Nedlouho potom se Microsoft stal standardem.

Marná snaha

Před dvěma lety vydala Evropská komise oficiální zprávy, ve kterých jasně deklarovala, že státní správy členských zemí jsou „rukojmími Microsoftu“.

Podle Ondřeje Profanta stojí za dominantním postavením Microsoftu i přístup úředníků k zadávání veřejných zakázek. “České úřady nejsou motivované efektivně hospodařit. Obvykle pouze zkopírují předchozí zadávací dokumentaci – a tedy soutěží to samé namísto poctivého zvážení vývoje na trhu.”

Podle specialistů na IT není problém jen v závislé státní správě, ale i v tom, že tato závislost se dál šíří. Windows jsou často nuceni pro komunikaci se státní správou užívat i lidé, které by jinak technická řešení od Microsoftu vůbec nezajímala.

Ministerstvo financí, statutární město Brno či Univerzita Hradec Králové dokonce podaly v letech 2004, 2005 a 2007 podněty Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, když se jim nelíbilo, že přístup k některým službám těchto institucí byl umožněn pouze uživatelům operačního systému a internetového prohlížeče společnosti Microsoft.

Tiskový mluvčí ÚOHS Martin Švanda k tomu dodává:  „Úřad v rámci zmíněných předběžných šetření neshledal porušení zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů. Žádné správní řízení týkající se společnosti Microsoft vedeno nebylo.“

Žádný trestný čin

Kvůli podezřením z machinací s veřejnými zakázkami už byly vyšetřovány firmy jako AutoCont nebo Tesco SW. Konsorcium AutoCont Online společně s českým Telecomem měl za 4,3 miliardy korun dodat internetovou infrastrukturu do 3600 českých škol v rámci projektu státní informační politiky ve vzdělávání.

Nejvyšší kontrolní úřad tento projekt kritizoval a podal trestní oznámení na neznámého majitele. Ve své zprávě uvádí, že:  „(…) část prostředků určených na realizaci státní informační politiky ve vzdělávání byla použita neoprávněně nebo nehospodárně, popřípadě nebyla použita na krytí nezbytných potřeb (…)“

Struktura napojených firem ale byla tak složitá, že nebylo možné pachatele identifikovat, a případ byl v roce 2006 policií odložen. V srpnu 2005 vypovědělo ministerstvo smlouvu s generálním dodavatelem a poskytovalo peníze již jen na připojení škol.

V roce 2015 byl AutoCont, tentokrát s firmami Gordic, Mois, Merit Group, A-Scan, Eunice Consulting, telekomunikační společností Telefónica O2 a také firmou Tesco SW, znovu prověřován českou policií kvůli možným machinacím s veřejnými zakázkami za více jak 400 milionů korun. Přesněji z účasti v organizované zločinecké skupině, sjednávání výhod při veřejných soutěžích, poškození zájmů Evropské unie a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže. Toto obvinění však bylo nakonec v roce 2016 staženo.

Sama Evropská komise zadala v roce 2016 firmě PricewaterhouseCoopers vytvoření studie, která měla za cíl zjistit, jak probíhá zadávání veřejných zakázek na IT služby. Výsledná studie potvrdila, že Microsoft pravidla veřejných zakázek porušuje.

„Problém je, že když je jednou napáchána takováto škoda (tj. plná závislost na produktech Microsoft, pozn. redakce), tak je neuvěřitelně těžké to zvrátit. Jediným řešením jsou multiplatformní aplikace – takové, které lze spustit na jakémkoliv operačním systému. Příkladem může být např. LibreOffice nebo Mozilla Firefox. Pak je možné se rozhodnout a přejít na jiný software. Jenže Microsoft prosazoval aplikace svázané s jeho operačním systémem a tím si upevnil pozici,“ uzavírá diskusi Ondřej Profant.

Řešení?

Jsou tedy úřady skutečně odsouzeny k Microsoftu? Podle některých odborníků by byl alternativou tzv. „open-source“ software. Tím jsou programy, jejichž licence dovolují volné kopírování. Svoboda šíření se vztahuje i na zdrojový kód, na kterém je software založen (na rozdíl od zdrojového kódu Windows, který je tajný). Přesto má open-source mnoho odpůrců, kteří kritizují zejména to, že nemívá dostatečnou podporu, vývojáři bývají dražší, špatně se ovládá a je jen pro „ajťáky“, „nerdy“ a „geeky“.

Podle specialisty na kyberbezpečnost Michala „Ryška“ Wozniaka to tak ale není: „Open-source není jenom zábava pro počítačové nadšence. Open-source řešení dnes využívá například část administrativy Spojených států. V Itálii přechází armáda na Linux, ve Francii je to policie. Nezávislost, bezpečnost a schopnost rychle kódovat – to jsou jasné argumenty proč Linux a open-source používat.“

Open-source licence navíc mohou kromě bezpečnějšího fungování poskytnout i výraznou finanční úsporu.

V Itálii má přechod armády na LibreOffice generál Camillo Sileo. Jeho poslední projektem je adaptace asi 100 tisíc kancelářských počítačů na open-source software. “Uživatelsky skoro nepocítíte rozdíl. A díky přechodu od Microsoftu na open-source ušetří armáda 28 milionů euro v průběhu příštích tří let,” odhaduje Sileo.

Francouzské četnictvo začalo přecházet od Windows k Linuxu v roce 2005. Policejní počítače fungují na Linuxu s LibreOffice, které jsou speciálně upravené pro jejich potřeby. Jen do roku 2014 četnictvo ušetřilo okolo 20 milionů euro.

V Česku využívá open-source a Linux jako technické řešení Česká pošta. “Výhody jsou cenová úroveň, přívětivé ovládání ze strany uživatelů a zkušenosti našich pracovníků s tímto systémem. Česká pošta má svůj vnitřní systém nastavený tak, aby nemohlo dojít k vnějšímu přístupu, případně napadání tohoto systému. Z hlediska bezpečnosti je tak pro Českou poštu tento systém optimální,” tvrdí tiskový mluvčí České pošty Matyáš Vitík.

Na otázku, zda je open-source software dobrou volbou, svým způsobem odpovídá i samotný Microsoft. Ten se pod vedením svého šéfa Satyi Nadelly k myšlenkám open-source hlásí všude kromě produktů pro státní správu. Nedávno dokonce Microsoft publikoval knihu s názvem „Microsoft miluje Linux“.

“Většina lidí dnes vlastní telefon s Androidem, což je systém založený na Linuxu. Není potřeba se toho bát,” uzavírá debatu Wozniak.

The post Je česká státní správa „rukojmím Microsoftu“? appeared first on investigace.cz.

Fotka na Instagramu zachycuje vnitřní palubovku Bentley Continental GT V8. Tachometr ukazuje dvě stě padesát kilometrů v hodině a v komentáři je napsáno “Vzlétáme #IAmRocket #Gagarin #Let`sGo“. Tehdy za volantem seděla Elina Kobalevová, stylistka ruských celebrit a bývalá žena Vjačeslava Platona. Manželé byli 13 roků – mezi 2001 a 2014.

Bentley je v našem příběhu zásadní proto, že se díky němu kolegům z RISE Moldava podařilo zjistit, že to byl právě Vjačeslav Platon, kdo mimo jiné dostával zaplaceno z takzvané „Globální pračky“, přes kterou z ruského státního rozpočtu odteklo 20.8 miliard dolarů (tedy přibližně 520 miliard korun). Více jsme o tom psali zde.

Kolegové z RISE Moldava se dostali k bankovním výpisům a celním deklaracím, ve kterých stojí, že Valemont Properties, britská skořápková firma, zaplatila 7. září 2012 německé firmě za dva luxusní vozy Bentley 250 000 EUR (6 750 000 korun). Ten samý den obdržela společnost Valemont Properties 5.9 milionů dolarů z „Globální pračky“. Firma Valemont Properties posílala peníze i na bankovní účty spravované v České Republice, a to 22 plateb rakouské firmě Harold Invest GmbH a jednu platbu britské společnosti Soletex LLP. O Harold Invest jsme psali zde.

Podle celních deklarací dorazily oba Bentley do Moldavska o tři měsíce později. Jedno byla napsáno na Elinu Kobalevovou a druhé na Vitalije Michailova, moldavského občana, který pracoval pro jednu z Platonových společností Jet Business Ltd.

Platon je v Moldávii obžalován kvůli zpronevěře peněz z Banca de Economii. Podle vyšetřovatelů jde o krádež jedné miliardy dolarů (25 miliard korun), na kterou se přišlo v roce 2014. Této krádeži se začalo říkat buď „krádež století“ nebo podle počítačové hry „Grand Theft Moldova“. Podle vyšetřovatelů to probíhalo tak, že firmy napojené na Platona nesplácely půjčky, které si u bank vzaly.

Banka de Economii byla využita i v případu Sergeye Magnitského, o kauze jsme psali zde. Pokud bude Platon usvědčen, může být podle státních zástupců odsouzen až na 15 let za zpronevěru a na 10 let za praní špinavých peněz.

Zatčen v Kyjevě

Platonovo zatčení proběhlo dramaticky. Loni, 25. července Platon odcházel z kanceláře svého právníka v centru Kyjeva, když ho obklíčila tajná policie. „Jen se na něj nahrnuli“ vypráví Vjačeslav Lynch, Platonův právník. „[Platon vyskočil] ke straně, oni ho chytili a začali mlátit. Byl jen kousek přede mnou. Běžel jsem k nim a řekl, že jsem jeho právník a aby přestali. Řekli, že jsou ze Služby bezpečnosti Ukrajiny (SBU – ukrajinská tajná služba) a že je vše v pořádku. To zatčení bylo schválně dramatické, někdo potřeboval pěkný obrázek.“

Lynch později u soudu argumentoval tím, že Platon nemůže být vydán do Moldávie, protože je občanem Ukrajiny. SBU ale tvrdila, že Platonův pas na jméno Vjačeslav Kobolev (jméno podobné příjmení jeho bývalé manželky), byl padělaný. Platon byl na konci srpna 2016 vydán do Moldávie, kde je stíhaný z praní peněz a zpronevěry.

Platonova pračka

Platon v „Globální pračce“ nefiguruje jen skrze nakoupené Bentley. Podle státních žalobců byl Platon jedním z klíčových architektů celého schématu „Globální pračky“. Když Platonovu právníkovi kolegové z OCCRP ukázali jednu ze směnek, která byla v systému použita, jenom se smál . „To se občas stává, že někdo někoho požádá o poskytnutí služeb, nebo aby (udělal něco) jako výměnu za platbu,“ vysvětloval. „To se děje i v obchodu, v různých odvětví průmyslu. Ale (jak to bylo) v tomto případě to může říct pouze Vjačeslav Platon.“

Platonova současná ukrajinská žena a „Miss Ukrajina 2009“ Eugenia Tulčevská tvrdí, že se její manžel stal obětí. Nicméně dodala, že o obchodních aktivitách svého muže nám nic říct nemůže, protože se o ně nikdy nezajímala. Podle ní je Platon přesvědčen, že za jeho zatčením stojí bývalý obchodní partner Vladimir Plahotniuc, který je předsedou jedné z nejsilnějších moldavských politických stran Demokratické strany Moldavska. On mý být také důvodem, proč Platon žije od roku 2014 mimo Moldavsko.

„Platon se do Moldavska nevracel, protože si uvědomoval, že se může stát cokoliv. Že tento muž (Plahotniuc) nemá žádné zábrany,“ tvrdí Tulčevská.

Několik dní po zatčení podal Platonův právník na Plahotniuce stížnost u rumunských úřadů. Ve stížnosti tvrdí, že Plahotniuc na Platona a jeho obchodního partnera Jurije Kontijevského tlačil, aby vrátili určité podíly ve společnostech, která si od něj předtím odkoupili. Jurij Konijevský byl Platonův švagr. Stížnost zároveň ale odkrývá detaily, jak docházelo k praní peněz, konkrétně že tyto peníze byly použity k nákupu bank.

Platon byl skrze anonymní offshoreové společnosti majoritním vlastníkem banky Moldincombank, přes kterou odešlo v rámci „Globální pračky“ 20.8 miliard dolarů (520 miliard korun) do lotyšské Trasta Komercbanky a na další bankovní účty po celém světě. Psali jsme o tom zde.

Platon měl však zálusk i na další moldavské banky, a to BC Victoriabank a BC Banca de Economii. Podíl v těchto dvou bankách se snažil koupit skrze schéma nastrčených firem právě od Vladimira Plahotniuca. V řetězci se objevují i společnosti Ronida Invest LLP. a Westburn Enterprises Limited, které posílaly peníze i na účty v České republice, více si můžete přečíst zde. Obchod však nevyšel z toho důvodu, že moldavská Národní banka zablokovala převod podílů na společnosti a osoby napojené na Platona. To měl dle Platonova obvinění zajistit právě Plathoniuc.

Vladimir Plahotniuc vše popřel. Dodal také, že z důvodu vyšetřování nemůže nám nic víc říct nemůže.

Text vznikl za přispění Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky

The post Vjačeslav Platon – architekt „Globální pračky“ appeared first on investigace.cz.