Sídlí v Ruskem ostřelovaném Kyjevě a předmětem jejich zkoumání je paradoxně ruská společnost. Ukrajinské analytické centrum IKAR od začátku války pravidelně monitoruje nálady ruské společnosti. „Dlouhou dobu jsme se v Ukrajině domnívali, že Rusům rozumíme. Po začátku ruské agrese se ukázalo, že je to iluze. Porozumění Rusku je pro nás teď nutností,“ vysvětluje zakladatel centra Oleksandr Šulga.

Jak náročné je dělat sociologické průzkumy mezi Rusy, když působíte z Ukrajiny?

Nemůžeme respondentům otevřeně říkat, že jsme ukrajinské výzkumné centrum. Z etického hlediska je to problematické, ale pokud bychom to udělali, nedostali bychom spolehlivá data. Lidé by buď odmítli odpovídat, nebo by dávali formální, společensky žádoucí odpovědi.
Proto tazatelé tuto informaci neuvádějí, mluví plynně rusky bez přízvuku a jednoduše nabízejí účast v průzkumu. Pomáhá to snížit nedůvěru a získat upřímnější odpovědi.

Dá se očekávat, že vaše výsledky se v něčem liší od výsledků ruských průzkumů. V čem je důvod – je to metodou, nebo tím, kdo se ptá?

V první řadě jde o formulaci otázek. V autoritářském prostředí má způsob, jakým se otázka položí, přímý vliv na odpověď. Otázky často obsahují „správné“ odpovědi. A pak je tu faktor zpoždění. Citlivé nebo politicky nepohodlné závěry se v Rusku často zveřejňují později nebo v mírnější podobě. My proto změny nálad ve společnosti často zachytíme dřív – někdy i o rok nebo o rok a půl.

Například?

Typickým příkladem je postoj k pokračování války. Podle našich posledních dat by si 41 % Rusů přálo, aby válka skončila během několika měsíců nebo do půl roku. Jen asi 13 % je ochotno ji podporovat bez časového omezení. Je to důležitý posun, ale je potřeba ho správně interpretovat.

Takže je v ruské společnosti poptávka po míru?

Ne tak docela. Nejde o pacifismus v klasickém smyslu. Spíš o přání válku ukončit, ale při zachování symbolického pocitu vítězství. Více než 70 % našich respondentů říká, že by podpořilo konec války, pokud by jim Kreml řekl, že „cíle vojenské operace byly splněny“. Jde tedy o přijatelný způsob, jak z války odejít, ne o přehodnocení samotné války.

Co si Rusové myslí o jejích výsledcích?

I tady je to poměrně výmluvné. Jen zhruba pět procent si myslí, že cíle byly splněny úplně. Většina mluví o částečném naplnění. To ukazuje, že ve společnosti není silný maximalismus – lidé nepotřebují vidět úplné dosažení všech deklarovaných cílů, aby ukončení války přijali.

Ve svých průzkumech se vyhýbáte přímým politickým otázkám. Proč?

Protože téměř vždy vedou ke konformním odpovědím. Když se zeptáte na důvěru ve vládu nebo podporu prezidenta, měříte spíš ochotu odpovědět „správně“, než že byste zjišťovali skutečné názory. Proto se zaměřujeme na každodenní zkušenost lidí – na to, jak se válka promítá do jejich života.

Co takové otázky ukazují?

Dávají mnohem spolehlivější obraz. Vidíme například, že více než 70 % Rusů zná někoho, kdo se války účastnil, a výrazná část zná i někoho, kdo tam zemřel. To znamená, že válka už hluboce zasáhla sociální strukturu společnosti – zejména u mladších lidí, kde jsou tyto zkušenosti častější a rozsáhlejší.

Zvyšuje to empatii Rusů vůči vojákům?

Ne nutně. A to je jeden z nejpřekvapivějších závěrů. Navzdory osobní zkušenosti zůstává míra empatie poměrně nízká. Často funguje logika individuální odpovědnosti: rozhodl se sám a dostal za to zaplaceno. I osobní vazby tak ne vždy vedou ke kritickému přehodnocení války.

Co dnes Rusy nejvíc trápí?

V posledním roce je vidět jasný posun k ekonomickým problémům. Zatímco v roce 2022 byla válka vnímána jako hlavní téma, dnes se do popředí dostávají každodenní ekonomické starosti. Například 94 % respondentů říká, že pociťuje růst cen, a 69 % uvádí pokles kupní síly. Většina navíc očekává další zhoršení.

Znamená to, že téma války ustupuje do pozadí?

Spíš se stává trvalým pozadím. Lidé s ní dál žijí, ale přestává být hlavním rámcem, skrze který vnímají realitu. Čím dál častěji je vnímána jako něco vnějšího, jako proces, který probíhá souběžně s každodenním životem.

Vidíte v ruské společnosti „červenou linii“, kterou není ochotná překročit? 

Nejjasnější hranicí je nucená mobilizace. Smluvní systém narukování do armády lidé vnímají jako dobrovolný – člověk jde bojovat za peníze, svobodu nebo oddlužení. Jakmile by se ale objevil prvek nátlaku, situace by se zásadně změnila. Podle našich dat je proti nové vlně mobilizace asi 75 % Rusů.

Zároveň je ale tento smluvní model čím dál dražší.

Ano, a to je systémový problém. Výše odměn vojáků rychle roste – ze statisíců na miliony rublů (jeden milion rublů odpovídá v únoru 2026 zhruba 260 tisícům korun). Velká část této zátěže navíc dopadá na regionální rozpočty, které už teď čelí deficitu. Jsou to výdaje, které nepřinášejí dlouhodobý ekonomický efekt – neinvestují se do rozvoje, v podstatě jen shoří.

Odměny se nedají zvyšovat donekonečna. Dá se říct, že ten model není dlouhodobě udržitelný, že se vyčerpává?

Už se pohybuje na hraně udržitelnosti. Ale důležité je, že to společnost nevnímá morálně, ale hlavně ekonomicky: „Nejsou peníze, není ani válka.“ Lidé nejsou ochotni se jí účastnit zadarmo. 

Jak ekonomický vývoj ovlivňuje ochotu jít bojovat nebo podporovat válku?

Je tu určitý paradox. Zhoršení ekonomické situace může počet lidí ochotných podepsat kontrakt dokonce zvyšovat, zejména u těch, kteří přijdou o příjem nebo práci. Je to ale krátkodobý efekt, který neřeší dlouhodobé systémové problémy. (Rozhovor proběhl 17. 2. 2026, tedy před začátkem války v Íránu. Stoupající ceny ropy jsou momentálně pro ruskou ekonomiku pozitivní. Dlouhodobý efekt ale ještě nelze odhadnout, pozn. red.)

Existují i jiné zdroje nespokojenosti Rusů?

Ano, a jsou čím dál viditelnější. Jde o omezení v běžném životě – blokování služeb, kontrolu internetu, zpřísňování regulace. A důležité je, že naprostá většina Rusů, bez ohledu na názory, používá VPN (Virtual Private Network je služba, která šifruje internetové připojení, skrývá skutečnou IP adresu a nahrazuje ji jinou, například západní, což uživatelům v Rusku umožňuje přístup k blokovaným službám, pozn. red.). 

Jak se vám daří pracovat s tématem ruské společnosti a udržet si nadhled?

V sociologii se snažíme vyhýbat hodnotícím soudům a pracovat s daty pokud možno neutrálně. V Ukrajině dlouho panovala iluze, že Rusům rozumíme – jejich společnosti, motivům i způsobu uvažování. Tato představa vycházela ze společného postsovětského prostoru, kde byly ukrajinská média i kultura silně propojené s ruskými vlivy. Ruská agrese tuto iluzi sice rozptýlila, ale nevedla k hlubšímu porozumění.

Ukrajině chybí systematické, pragmatické a neideologické studium Ruska. Ruská společnost je velmi různorodá, je složená z různých střípků, které se od sebe výrazně liší – ekonomicky, sociálně i kulturně. Proto je nutné ji analyzovat po částech, region po regionu, a teprve pak skládat celkový obraz. Rád bych se jako dříve věnoval výzkumu ukrajinské společnosti, ale dnes je pro nás naprostou nutností zkoumat Rusko, ať už to chceme, nebo ne.

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender

The post „Nebudou peníze, nebude ani válka.“ Rusové odmítají bojovat zadarmo, říká sociolog appeared first on investigace.cz.

Německý dezinformační web AnonymousNews již delší dobu využívá české firmy k přijímání darů od svých čtenářů. Redakci vede ultrapravicový extremista Mario Rönsch, jenž byl v minulosti odsouzen za nelegální prodej zbraní. Investigace.cz nyní odhalila další stopu Rönschových aktivit v Česku – někdejšího příslušníka německé radikální pravicové komunity, který rovněž podniká v Česku a vlastní tu nemovitost.

Anonymous News je německý dezinformační web, který dlouhodobě šíří prokremelské a protiimigrační narativy. Jeho šéfredaktor Mario Rönsch byl v roce 2019 odsouzen za nelegální prodej zbraní, na svobodu se dostal koncem roku 2020. Současný web Anonymous News běží na ruském serveru a k přijímání darů redakce využívá nedávno zrušenou českou firmu AN Média a Platební služby, s. r. o. Ronschovy vazby na Česko tím ale nekončí.

Přečtěte si

Anonymous News: Česká firma, bulharský ředitel, ruský internet ve službách německé ultrapravice

„Nechci mít s Rönschem nic společného“

V Česku bydlí a podniká někdejší příslušník německé ultrapravicové komunity a podle německých médií také Rönschův bývalý spolupracovník Chris Heller. Rönsch stál za facebookovou stránkou Anonymous.Kollektiv, kterou založil v roce 2014 a která šířila xenofobní a „antisystémový“ obsah. Ještě předtím, než ji platforma zablokovala, si získala zhruba dva miliony sledujících. 

O údajných autorech projektu se německá veřejnost dozvěděla díky uniklému snímku obrazovky z administračního rozhraní stránky, kterou později zveřejnil deník Bild. Mezi administrátory bylo tehdy uvedeno jméno Chris Heller.

Heller ovšem v roce 2019 odmítl, že by měl s Anonymous.Kollektiv něco společného. Pro server Correctiv nyní uvedl, že s Rönschem nijak nespolupracuje. Připustil, že se znají, ale už několik let s ním nemá žádný soukromý ani obchodní kontakt.

Stejnou odpověď získala i redakce investigace.cz. „Už několik let nemám s panem Rönschem žádný kontakt a ani už s ním nechci mít jakýkoli vztah. Můj soukromý život ani moje podnikání s touto osobou nijak nesouvisí. Zároveň vám nejsem schopen poskytnout žádné informace o něm ani o jeho aktivitách a samozřejmě nejsem nijak zapojen do čehokoli, co dělá,“ napsal. K otázkám na jeho minulost v prostředí německé ultrapravice se nevyjádřil.

Vazeb na ultrapravicovou scénu má ale Heller víc. Studoval v Erfurtu, kde nějakou dobu pobýval i Rönsch, v městě, které se v době „migrační krize“ stalo jedním z center protiimigračních a ultrapravicových protestů.

V letech 2014 až 2016 se ve městě scházely pondělní demonstrace namířené proti migrantům, médiím i azylové politice tehdejší kancléřky Angely Merkel. Podle zprávy o antisemitismu z roku 2017 mobilizace demonstrujících probíhala především prostřednictvím facebookové stránky Anonymous.Kollektiv. Rönsch se také demonstrací zúčastnil jako řečník. 

Podle archivních snímků na sociálních sítích byl v té době Chris Heller fanouškem Anonymous.Kollektiv a komentoval jejich příspěvky – odpovídá jak jeho jméno, tak fotografie. Na sociální síti VKontakte měl Rönsche v přátelích. 

Tajemný autor

Hellerův harmonogram zahraničních cest se navíc často kryje s Rönschovými cestami do zahraničí. Například v roce 2014 podle uniklých záznamů leteckých společností přistál Rönsch na letišti Šeremetěvo v Moskvě.

Nevíme, jak dlouho tam tehdy Rönsch zůstal, v roce 2015 byl v Moskvě každopádně i Heller. V říjnu zveřejnil svou fotografii z obchodu s CD a vinylovými deskami v centru Moskvy. „Bakudan dobývá Rusko,“ napsal v příspěvku na stránkách ultrapravicové punkové kapely Bakudan, kde tehdy zpíval.

Po uplynutí několika měsíců, v průběhu posledního lednového týdne roku 2016, sdílel Heller na své stránce a stránce kapely několik fotografií z Budapešti. Právě v té době se Rönsch podle soudních dokumentů nacházel v Budapešti, odkud nelegálně prodával zbraně. O dva roky později tam byl zadržen a vydán do Německa.

Na konci září 2016 se Heller na sociálních sítích hlásil z Česka – tentokrát od piva.

Pod autorským jménem „Chris Heller“ vyšlo během Rönschova pobytu ve vězení od roku 2019 do roku 2020 zhruba sedmdesát článků – žádné jiné jméno autora se na webu v té době neobjevuje tak často, ukazuje datová analýza média Correctiv. Na rozdíl od mnoha článků, které jsou převzaty z jiných webů, jde o originální texty. Redakci se však nepovedlo zjistit, zda byl Heller skutečně jejich autorem – na tyto dotazy nám neodpověděl.

Úspěšný podnikatel

V letech 2019 a 2020 se muž, jenž vypadá stejně jako Heller, objevil v Německu na několika demonstracích organizovaných neonacistickou politickou stranou Třetí cesta, kde pochodoval po boku lidí v tričkách s fašistickou symbolikou, transparenty „Ochraň vlast“ a ruskými vlajkami. Ani k otázkám ohledně jeho účasti na těchto demonstracích se Heller nevyjádřil.

Ve stejné době rozjížděl podnikání v Česku. V létě 2019 založil svou vlajkovou firmu Premium Success, která nabízí německým klientům založení české společnosti „na klíč“. Společnost sídlí na frekventované virtuální adrese Chudenická 1059, kde rovněž sídlila i firma AN Média a Platební služby, jejichž prostřednictvím vybírá Anonymous News dary od svých čtenářů (firma na začátku března zanikla soudním rozhodnutím).

O své zkušenosti s podnikáním v Česku vypráví Heller i v zahraničí. V říjnu 2025 například na Kavkazské univerzitě v Tbilisi přednášel o zakládání firem a daňových regulacích na evropském trhu. Podle medailonku v pozvánce má šestatřicetiletý podnikatel patnáct let zkušeností v oblasti podnikové administrativy, projektového managementu a mezinárodního poradenství. Účastnil se také třeba workshopu, který se věnoval trendům ve sportovním průmyslu v Evropě.

Hellerova česká firma Premium Success, založená v roce 2019, má poměrně skromné zisky. V roce 2023 šlo o 189 tisíc korun po zdanění, následující rok se zisk propadl na 105 tisíc.

Autorka: Kristina Vejnbender

The post Muž z okruhu německého dezinfo webu Anonymous News podniká v Česku. O své minulosti mluvit nechce appeared first on investigace.cz.

Peníze německé dezinformační stránky Anonymous News, pod vedením pravicového extremisty Maria Rönsche, tečou přes Česko. Redakce k přijímání darů od čtenářů stále používá již neexistující českou firmu. Investigace.cz spolu s partnery zjistila, kdo za firmou stojí.

K tomuto tématu jsme vydali podcast Odposlech:

„Vážení čtenáři, vážení bojovníci za pravdu, svoboda projevu je ohrožena více než kdy dříve. Kdekoli občané využijí svého práva na svobodné vyjádření, jsou drakonicky umlčováni: trestními oznámeními, domovními prohlídkami, civilními žalobami, blokováním ze strany provozovatelů platforem a státem financovaných oznamovatelů.“

Takto začíná žádost o finanční příspěvek určená čtenářům německého webu Anonymous News, jehož šéfredaktorem je pravicový extremista Mario Rönsch, v minulosti odsouzený v Německu za nelegální prodej zbraní. Médium, které podle analytických nástrojů navštěvuje skoro sto tisíc lidí měsíčně, šíří zprávy podporující prokremelské a protizápadní narativy a zároveň publikuje uniklé dokumenty britské vlády.

Po kliknutí na tlačítko „darovat“ se čtenáři webu dostanou na stránku PayPal, která jim nabídne možnost přispět české společnosti AN Média a Platební služby, s. r. o. A to i přesto, že samotná redakce Anonymous News deklaruje, že působí z Ruska.

Kdo je Mario Rönsch?

Mario Rönsch je v prostředí pravicových radikálů známou postavou. Pochází z východoněmeckého města Výmar a poprvé se dostal do širšího povědomí německé veřejnosti už v roce 2014, kdy v sousedním městě Erfurt zorganizoval sérii demonstrací namířených proti migrantům i médiím. Na záběrech z YouTube z protestů je Rönsch vidět, jak davu říká, aby „postavil média na pranýř“.

Podle záznamů o překročení hranic, které má redakce k dispozici, vycestoval Rönsch ve stejném roce z Berlína do Moskvy. Účel ani délka jeho cesty nejsou známy. Na dotazy, které jsme poslali společně s partnerskými redakcemi, neodpověděl.

Zároveň Rönsch spustil facebookovou stránku projektu Anonymous.Kollektiv, prostřednictvím níž šířil protiimigrační a proruský obsah. Stránka napodobuje vizuální styl hacktivistů ze skupiny Anonymous. Předtím, než ji v roce 2016 platforma zablokovala, stihla facebooková stránka nashromáždit dva miliony fanoušků.

Ve stejném roce se Rönsch přesunul na ruskou sociální síť VKontakte a založil na ruských serverech weby anonymousnews.ru a migrantenschreck.com (ani jeden web už není aktivní). Na druhých zmíněných stránkách, jejichž název v překladu z němčiny znamená „postrach migrantů“, nelegálně prodával zbraně „bez zbytečných byrokratických prodlev nebo papírování“. Ty měly údajně sloužit k ochraně proti přistěhovalcům. Zbraně zákazníkům posílal z Maďarska.

Jen za rok 2016 měl podnikatel prodat víc než 170 zbraní v hodnotě skoro sta tisíc eur. V roce 2018 jej na základě mezinárodního zatykače zadržela policie v Budapešti a převezla do Německa, kde si měl odpykat téměř tříletý trest odnětí svobody. Ve vězení nakonec strávil jen něco málo přes jeden rok a v prosinci 2020 byl podmínečně propuštěn.

O několik měsíců později Rönsch spustil novou stránku anonymousnews.org rovněž na ruských serverech, ta funguje dodnes. Podle německé odbornice na dezinformace Katariny Bader sice Anonymous News už nepatří mezi největší německy psané dezinformační weby, přesto mají jeho příspěvky široký dosah. V říjnu 2024 byl například screenshot webu Anonymous News sdílen na sociálních sítích tisíckrát. Titulek tvrdil, že německý zákon o rovnosti brzy zlegalizuje sex s dětmi.

Samotný Rönsch se podle vlastních slov od konce roku 2023 nachází v Rusku, kde i nadále publikuje zprávy o německé politice a nově také natáčí reportáže o životě v Rusku. „Rusko za prezidenta Vladimira Putina během uplynulých 25 let prošlo dechberoucím vzestupem. Kvalita života, digitalizace, infrastruktura, bezpečnost a čistota – Rusové už Německo ve všech těchto oblastech předstihli,“ konstatuje Rönsch v úvodu k jedné z reportáží věnovaných ruské společnosti.

Na jaře 2024 založil Rönsch také ruskou firmu se sídlem v Moskvě, ta má však podle ruského obchodního rejstříku pozastavenou činnost – firma neodevzdala včas finanční závěrky.

Ředitel bez peněz

K výběru finančních darů od čtenářů používá Anonymous News dnes již neexistující českou firmu AN Média a Platební služby, s. r. o., založenou v říjnu roku 2019, tedy jen pár týdnů před Rönschovým nástupem do vězení. V minulosti používala redakce k získávání darů i další českou firmu – Digital Media Success, s. r. o. Formálním majitelem a jednatelem obou firem je občan Bulharska Ivelin Borisov. Od svého založení žádná z firem neodevzdala ani jednu účetní závěrku. U první jmenované zahájil soud v roce 2024 proces zrušení firmy a letos 6. března byla zrušena a vymazána z českého rejstříku. Druhá je v likvidaci.

Našim kolegům z bulharského média BIRD se podařilo najít majitele firem Ivelina Borisova. Bydlí v polorozpadlém domě na bulharském venkově. „V té době jsem pracoval v Německu. Nějaký Němec mi za to dal 200 nebo 300 eur,“ vysvětlil našim kolegům, jak se z něj stal majitel a ředitel českých firem. Česko kvůli tomu navštívil dvakrát, potkal se tu s „nějakou českou ženou“. Na otázku, zda si uvědomuje, že přes bankovní účty jeho firem mohly protéct miliony, odpověděl jen: „Nevím o tom nic, kámo. Věříš mi? Podívej se, jak žiju.“

Podle zjištění redakce investigace.cz plnou moc od Borisova získala podnikatelka Magdalena Průšová a na jejím základě pak založila firmu AN Média. Průšová dle vlastních slov tehdy pracovala pro společnost, která nabízela prodej firem na klíč. Později, v roce 2023, působila i jako náborářka pro personální agentury – nabírala stavební dělníky pro práci v Německu.

„Vybavuji si, že za firmou AN Média stál Němec, myslím jménem Mario. Měli stránky, kde psal antiimigrantské texty, a je možné, že pro to musel použít českou firmu,“ vzpomíná Průšová v rozhovoru s redaktorkou investigace.cz.

Podle její výpovědi chodily v průběhu prvního roku existence firmy na její účet příspěvky v hodnotě od deseti do dvou set eur. „Nebyly to žádné velké částky, rozhodně žádné miliony,“ vzpomíná a dodává, že po uplynutí prvního roku byl bankovní účet firmy zablokován. Důvod podle Průšové spočíval v tom, že se Borisov přestal ozývat. Redakce oslovila Komerční banku, kde firma měla účet, ale banka z důvodu obchodního tajemství neposkytla žádný komentář.

„Potom jsem u firmy skončila a myslela jsem si, že přestala existovat,“ dodává Průšová, která i nadále působí v branži prodeje firem „na klíč“. Poptávku po českých „ready-made“ firmách si vysvětluje hlavně vysokou mírou zdanění podnikatelů v Německu.

Redakce se Průšové ptala, jak je možné, že Anonymous News k získávání darů dodnes používá českou firmu, která je v procesu likvidace. (Rozhovor proběhl před definitivním zrušením firmy.) Průšová vysvětlila, že dřívější legislativní praxe v Česku to umožňovala: „Mnoho firem se založí, ale nikdy se reálně nerozjede. Dříve to úřady moc neřešily, dnes se firmy bez účetních závěrek likvidují automaticky.“ Na pozdější prosby redakce o poskytnutí finančních závěrek firmy Průšová již nereagovala.

Největší fanoušek z prostředí FSB

V srpnu roku 2024 spustil Anonymous News další telegramový kanál, tentokrát v angličtině. Zatímco Rönsch je tváří německojazyčného kanálu, uživatel vystupující pod pseudonymem Corob_12 je nápadně aktivní na anglickojazyčném sesterském kanálu. Během krátkého času přesdílí příspěvky Anonymous News do mnoha dalších telegramových kanálů, čímž zajišťuje jejich větší dosah.

Když se naši kolegové z ukrajinské redakce projektu TV Toronto pokusili vyhledat telefonní číslo uživatele Corob_12 na různých platformách, které kopírují seznamy telefonních kontaktů svých uživatelů, zjistili, že patří osobě, jejíž jméno je spojováno s ruskou službou FSB.

Corob_12 navíc přímo spravuje i další kanál s názvem „Zametky Volanda“ (Volandovy poznámky), který publikuje dezinformační obsah z prostředí Velké Británie. Společně s ostatními redakcemi jsme požádali ruskou FSB o vyjádření, žádné jsme však do vydání textu neobdrželi. Rovněž jsme poslali žádost o vyjádření uživateli Corob_12. Potom, co ji obdržel, změnil přezdívku na Telegramu a později svůj účet smazal, na žádost však neodpověděl.

Autoři: Kristina Vejnbender, Kira Zalan (OCCRP), Mariia Deresh (TV Toronto, Ukraine), Sophia Bauman (Paper trail media), Dimitar Stoyanov (Bird.bg)

The post Anonymous News: Česká firma, bulharský ředitel, ruský internet ve službách německé ultrapravice appeared first on investigace.cz.

„Téměř celý trest jsem strávil na samotce. Pro mnohé je to neúnosné, mně samota nevadila,“ vzpomíná na věznění v sovětském lágru novinář a disident Alexandr Podrabinek. A vysvětluje: „Pro mě je naopak utrpení být mezi lidmi, se kterými si nemám co říct.“ Redaktorka investigace.cz se s Podrabinkem setkala na lidskoprávní konferenci v Tallinu. Na rozdíl od ostatních ruských disidentů přiletěl z Moskvy. Dodnes píše pro Radio Svoboda. Je přesvědčený, že opozice má působit doma.

Do střetu se sovětským režimem jste se dostal už před padesáti lety, když jste dokumentoval zneužívání psychiatrické péče proti disidentům. Vydal jste tehdy knihu Trestná medicína, za kterou vás poslali do lágru. Co vás k tomu přivedlo? 

Můj otec byl zdravotník, i já jsem medicínu studoval a bavila mě. Navíc jsem četl samizdat a narazil jsem na popisy konkrétních případů zneužívání psychiatrie. Zasáhlo mě to lidsky i profesně. Medicína má přece léčit a pomáhat, jenže tady ji používali opačně – jako nástroj nátlaku.

Setkal jste se s lékaři, kteří se té praxe účastnili?

Ano, později. Když jsem jezdil do psychiatrické léčebny za vězni, které tam drželi pod dozorem.

Jakou měli motivaci, dostávali za to zaplaceno?

Víte, systém si sám vybírá své „služebníky“. Ne všichni psychiatři do toho byli zapojení, byl to úzký okruh, ale stačilo to. Je to jako u politických procesů: ne každý soudce vezme politický případ, dostanou ho jenom „prověření“. Tehdy to byli straníci, ale dnes je ten mechanismus podobný. Jsou lidé, kteří to dělat nechtějí, ale vždy se najdou tací, kteří jsou připraveni sloužit moci – kvůli kariéře, penězům, výhodám.

Bylo těžké shromažďovat materiály na knihu?

Samozřejmě. Nemohl jsem přijít do léčebny a říct: „Dobrý den, pracuji na knize,“ – hned by mě zavřeli.

Jak jste tehdy postupoval?

Čtyři roky jsem sbíral materiály, sblížil jsem se s disidentskými kruhy v Moskvě a díky tomu jsem mohl dělat rozhovory s lidmi, kteří se z psychiatrických zařízení dostali ven. Bylo jich asi patnáct: nahrával jsem je na diktafon a pak přepisoval. Psát je rychlé, ale sbírat materiál trvá. Navíc jsem chtěl to téma ukázat v historickém kontextu. Nebyla to novinka, dělo se to už v 18. století.

Vyšla kniha v samizdatu?

Formálně ne, ale v určitých kruzích kolovala. V roce 1977 mi při domovní prohlídce zabavili jeden výtisk. Druhý výtisk jsem s vědomím takového rizika schoval: všechno jsem dělal ve dvou kopiích, plus magnetofonový pásek.

A co se stalo s tou druhou kopií?

Kolegové ji poslali do Amnesty International v Londýně. Udělali z ní anglické resumé a v létě 1977 ji představili na Světovém kongresu psychiatrů v Honolulu.

A pak vás zavřeli?

Ano, hned následující rok.

Přečtěte si

Ruský nakladatelský gigant vydává knihy vymyšlených autorů. Mezi nimi i dějiny Česka

Strach nesmí řídit život

Režim vám místo vězení nabízel nucenou emigraci do Izraele. Proč jste neodjel?

A proč bych měl odjíždět ze své země?

Přemlouvali vás ostatní disidenti, abyste odjel?

Ano, velmi. Tehdy bylo hnutí silně rozdělené. Mnozí trvali na tom, že bych měl odjet. Andrej Sacharov a jeho žena na mě tlačili a naše vztahy se kvůli tomu dokonce zhoršily.

Nebál jste se lágru?

Bál. Ale strach nesmí řídit život. A to ani tehdy, když na vás režim tlačí hrozbami pro vaše blízké, že když s bratrem neodjedeme, zavřou nás oba. Nakonec bratra opravdu zavřeli, odseděl si přes pět let.

Co bylo pro vás ve vězení nejtěžší?

Mučení. Ale hodně záleží na vnitřním nastavení. Téměř celý trest jsem strávil na samotce. Pro mnohé je to neúnosné, mně samota nevadila.

Proč?

Pro mě je naopak utrpení být mezi lidmi, se kterými si nemám co říct.

Ostatní vězni v táboře věděli, kdo jste?

Ano, věděli, že jsem politický vězeň a že jsem napsal knihu. Vězni za mnou chodili: „Napiš stížnost, napiš žádost o milost.“ Psal jsem. Jedna dozorčí stížnost dokonce uspěla a dotyčnému zrušili paragraf. To je vzácné, a tak po mých službách stoupla poptávka. Kvůli tomu mě definitivně izolovali, abych neměl vliv na spoluvězně. Po půl roce bez komunikace na samotce jsem začal ztrácet řeč, musel jsem se znovu učit mluvit: nahlas jsem recitoval básně, učil se anglicky. Dozorci přicházeli a nechápali, s kým to pořád mluvím.

Jak jste se vrátil do života?

Když jsem vyšel z vězení, disidentské hnutí už bylo rozdrcené. Nesměl jsem pracovat ani vycestovat z okresu. Zároveň by mě ale mohli znovu zavřít za příživnictví, kdybych nepracoval. Musel jsem riskovat: odjel jsem do sousedního okresu a našel si práci u záchranky. Prošlo to. 

Kdy jste poprvé cítil, že přichází svoboda?

V roce 1987, tehdy už režim přestal lidi zavírat za politické názory. A už bylo jasné, že v minulosti stál jen na strachu.

Co jste tehdy dělal?

V roce 1987 jsme začali s kolegy vydávat vlastní noviny Express-chronika. Dokonce jsme vytvořili Východoevropskou informační agenturu – navázali jsme výměnu informací mezi nezávislými novináři z Polska, Československa, Maďarska, Bulharska a Rumunska. Překládali jsme texty a šířili zprávy. Ta spolupráce fungovala až do roku 1989.

Znal jste se s českými disidenty?

Ano. Znal jsem Václava Havla, chodili jsme spolu na kávu. Byl to velmi laskavý a ironický člověk. Znal jsem i další – Jana Urbana nebo Petrušku Šustrovou.

Přečtěte si

Investigativní novinářka Jekatěrina Fomina: Soucítím s ruskými vojáky, ale jejich zločiny mají být vyšetřeny

Devadesátá léta, Putin a opozice

Jak jste vnímal rok 1991 a pád Sovětského svazu, slavil jste?

Měl jsem rozporuplný pocit. Připadalo mi, že je v tom určitá faleš. Rozpad byl zvláštní proces, který šel shora. Když změny přicházejí shora, je to spíš pokus přizpůsobit režim novým podmínkám, udělat ho životaschopnějším. Není to snaha vybudovat skutečnou demokracii.

Takže podle vás nevznikl nový režim?

Vznikla adaptace starého. Nebyl žádný katarzní zlom jako třeba v Československu. Nedošlo ke skutečnému pádu systému. Lidé, kteří nás zavírali, si prostě oblékli „demokratické šaty“ a osvojili si novou rétoriku. Archivy tajných služeb zůstaly zavřené, nekonaly se žádné lustrace.

Boris Jelcin tedy skutečnou změnu nepřinesl? 

Ve srovnání se Sovětským svazem byla devadesátá léta skutečně nejsvobodnějším obdobím v ruských dějinách. Proběhly volby a podle mezinárodních zpráv byly docela nezávislé. Jenže Jelcin nebyl skutečným demokratem, byly to jen řeči. Cítil se jako car.

Pamatujete si příchod Putina?

Samozřejmě. Mnozí se radovali: mladý, energický, ne Jelcin. Tehdy říkal docela demokratické věci, dokonce mluvil o vstupu do NATO. Já mu ale nevěřil. Kádrový člověk z KGB se nemění. Je pragmatik, dělá a říká to, co je pro něj výhodné.

Kdy vám bylo jasné, že začíná obrat zpátky k totalitě?

V roce 2001, kdy byl na Putinův povel „zlikvidován“ soukromý televizní kanál NTV (šlo o násilné zestátnění soukromého televizního kanálu v roce 2001). Byl to jasný signál: Rusko se stáčí z cesty demokracie.

V roce 2003 vás zadrželi kvůli knize o bombových útocích na obytné domy na konci devadesátých let?

Ano. Byla to kniha Alexandra Litviněnka a Jurije Felštinského FSB vyhazuje Rusko do povětří. Podle autorů knihy byly teroristické atentáty na obytné domy v roce 1999 v Moskvě a Volgodonsku připraveny a provedeny agenty FSB s cílem svést odpovědnost na Čečence a získat tak záminku k obnovení čečenské války. Vytiskli ji v Lotyšsku a nabídli mi, abych ji šířil. Náklad mi ale zabavili ještě před začátkem distribucí, někdo mě udal.

Vyslýchali vás?

Pozvali mě do Lefortova (věznice v Moskvě, pozn. red.) a tam mi řekli, že autoři knihy čelí obvinění z vyzrazení státního tajemství. Řekl jsem: „Vy tím přece sami potvrzujete, že to, co píšou, je pravda.“ Nakonec z toho nic nebylo, pustili mě, tehdy to ještě bylo relativně svobodné.

Pak se ale režim upevňoval. Nelituje­te toho, že jste toho v nultých letech neudělal víc? Víc nevystupoval proti vládě, víc nepsal, nechodil na protesty?

Měl jsem, ano. Ale chyběly síly a možnosti. Na všechno síly nestačí. Dokonce jsem se pokoušel kandidovat do Státní dumy. Ale neměl jsem šanci, chyběly peníze a široká podpora.

Proč podle vás opozice nedokázala Putina zastavit?

Z mnoha důvodů: infiltrace tajných služeb, nedostatek politické zkušenosti, snaha domluvit se „po dobrém“. S vlkem se ale domluvit nedá. Místo konfrontace volili kompromis.

Je to vododěl: tam, nebo tady

Jako jeden z mála politických disidentů žijete v Rusku. Jak hodnotíte současnou podporu války v Ukrajině mezi Rusy?

Sociologickým průzkumům, které tvrdí, že podpora války je vysoká, se nedá věřit – všechny tyto služby jsou pod kontrolou moci. Když mluvíte s lidmi na ulici nebo v soukromých rozhovorech, zjistíte, že většina je proti válce, ale nekřičí to nahlas.

Proč emigrantská opozice často tvrdí opak?

Protože to ospravedlňuje jejich odjezd: jako že země je beznadějná. Jenže hlavní problém není v informacích, ale v solidaritě. Lidé si čtou texty a uvědomují si, že je píší ti, kteří jsou v bezpečí. Politici mohou říkat správné věci – Kasparov může říkat správné věci, Chodorkovskij také – nikdo se s nimi nebude přít. Ale oni jsou tam a my jsme tady. Ten rozdíl je cítit. Někdy to dráždí: „Říkáš správná slova? Přijeď sem a řekni je tady.“ 

Ale Navalnyj přijel, a jak to dopadlo?

Ano, přijel. Byl připravený na oběť, možná úplně nechápal, jak to dopadne. Mám s ním mnoho politických neshod, ale že to byl člověk cti, o tom není pochyb.

Potřebuje Rusko někoho dalšího, jako byl on?

Nejde o jednoho člověka, jde o postoj. Podívejte se na Kubu: je tam silné hnutí za to, aby opozice neodjížděla. Několik milionů lidí odjelo a usídlilo se na Floridě, ale část disidentů zásadně zůstává. Totéž v Bělorusku: Mikola Statkevič (běloruský opoziční politik, pozn. red.) odmítl emigrovat. Takoví lidé dávají společnosti naději a moc na to reaguje nervózně.

Takže pro moc je pohodlnější, když opozice odjede do zahraničí?

Samozřejmě. Ti, co odjedou, vypadnou z kontextu, postupně přestanou cítit, co se v zemi děje, a ztratí autoritu a respekt uvnitř Ruska.

Na druhou stranu někteří novináři skončili ve vězení. A jsou i tací, kteří tomu byli velmi blízko, a proto museli odjet, aby mohli i nadále psát. 

Ano, samozřejmě. Svoboda se nikdy nikomu nedává zadarmo. Není to tak, že by to šlo bez rizika. 

Myslíte, že by pomohli víc, kdyby zůstali? Teď mohou dělat svobodnou novinařinu a poskytovat lidem nezávislé informace. To by nemohli dělat, kdyby zůstali.

Představte si, že z Ruska odejdou všichni rozumní lidé – co pak se zemí bude? Hlavní problém není v tom, jestli lidé mají nebo nemají informace. Hlavní problém je v tom, že lidé necítí podporu.

Vy píšete sloupky pro Svobodnou Evropu. Cestujete na konference o lidských právech v Rusku. Nazýváte válku válkou. Jak to, že vás dosud nezavřeli?

Nevím. Možná chápou, že nebudu spolupracovat a nebudu hrát podle jejich pravidel. Lámat mě nemá smysl. Možná mě i zavřou, ale čeho se bát? Už jsem všechno viděl. Obavy samozřejmě jsou, ale strach nesmí řídit život. Co je to za život, když se bojíte všeho?

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender

The post Strach nesmí řídit váš život. Sovětský disident Alexandr Podrabinek o Putinově režimu a ruské opozici appeared first on investigace.cz.

Základní škola Věda slibuje „hladkou“ integraci Rusů do Česka. Podle školní inspekce ten slib ale nenaplňuje – někteří žáci i učitelé neumějí česky. Zakladatelka školy Elena Pinskaja i žáci se navíc i po únoru 2022 účastní akcí a vzdělávacích aktivit pod záštitou Kremlu, takzvaných nástrojů „měkké síly“. 

V listopadu roku 2024 proběhlo v Moskvě mezinárodní fórum Setkání Ruského světa, velká výroční akce pořádaná kremelskou nadací Russkij mir, jejímž zakladatelem je Vladimir Putin. Fóra se zúčastnili zástupci 80 zemí. Za Česko dorazila zakladatelka a zřizovatelka soukromé česko-ruské školy Věda Elena Pinskaja. 

Fórum Setkání Ruského světa je určeno všem podporovatelům a příslušníkům „ruského světa“ – koncepce, s níž přišel Kreml pro vysvětlení okupace Ukrajiny. 

Během jednoho z mnoha kulatých stolů věnovaných propagaci ruštiny a ruské kultury v zahraničí vyjádřila Pinskaja myšlenku, že odpovědnost za zřizování všeobecně-vzdělávacích ruských škol v zahraničí by měl převzít ruský stát. 

Zakladatelka soukromé pražské školy tento názor prosazuje už delší dobu. Tvrdí, že pracovní cesty zaměstnanců ruských vzdělávacích struktur, jejichž cílem je šířit ruštinu v zahraničí, jsou zbytečné. „Tuto práci už dávno vykonali a nadále vykonávají místní stoupenci, kteří na vlastní náklady vybudovali efektivní ruské školy,“ píše v článku z roku 2019.

Ve stejném roce získala Pinskaja finanční grant od nadace Russkij mir. Autoři zprávy věnované nástrojům měkké síly Ruska v EU upozorňují, že sankcionované organizace jako Rossotrudničestvo, které zřizuje ruská centra v Evropě, a nadace Russkij mir často rozdělují granty a finance. Vytvářejí tak „vertikálně integrované propagandistické sítě“. Od příjemců grantů totiž očekávají loajalitu vůči kremelským hodnotám.

Nedělejme z ruských dětí Čechy

Rok 2021 byl pro vztah Ruska a Česka velkým milníkem. Potom, co české bezpečnostní služby zjistily, že za výbuchy muničních skladů ve Vrběticích v roce 2014 stálo Rusko, Česko vyhostilo osmnáct ruských diplomatů. Stát je označil za pracovníky ruských tajných služeb. V roce 2021 se škola při ruské ambasádě v Praze, kterou navštěvovaly zejména děti zaměstnanců ambasády, uzavřela. Česká strana nepovolila učitelům školy diplomatický status podle Vídeňské úmluvy a Rusko nepřevedlo školu do režimu běžné zahraniční školy fungující v ČR, jak je to u jiných zahraničních škol. Jedinou ruskou školou s výukou v ruštině, akreditovanou v České republice, se tak stala Věda.

Elena Pinskaja (tehdy Elena Azarnikova) společně se svou matkou založila vlastní školu Filipův dům v roce 1993 v Moskvě. Koncem devadesátých let se přestěhovala do Prahy, kde otevřela její pobočku. 

V současnosti základní škola Věda nabízí bilingvní výuku v ruštině a češtině na prvním i druhém stupni. Podle příspěvků školy i samotné Pinské na sociálních sítích cílí Věda zejména na děti, které se do Česka přestěhovaly nedávno a neovládají češtinu, případně na ty, které „kvůli šikaně na základě etnika odcházejí z jiných škol“. 

Přílišnou snahu ruskojazyčných migrantů integrovat své děti do českého školství považuje Pinskaja za následek tlaku „západního imperialismu vůči Rusku“. „Má to své kořeny ve známém obdivu k ‚Západu‘ ve srovnání s ‚imperiálním‘ přístupem k zemím bývalého socialistického bloku. Při politice prosazování Ruského světa na Západě je třeba tyto faktory zohlednit,“ podotýká ve sborníku článků věnovaném výuce ruštiny v zahraničí.

Přečtěte si

Propaganda pod rouškou kultury: Zřizovatel Ruského domu v Praze je na sankčním seznamu EU. Centru šéfuje proputinovská aktivistka

Konsolidace „ruského světa“

Elena Pinskaja spojení s Ruskem, zejména se státními diplomatickými institucemi, po odchodu ze země neztratila. Ředitelka pravidelně navštěvuje akce pořádané Rossotrudničestvem a dalšími organizacemi, které odborníci označují za nástroje ruské propagandy v rámci hybridní války.

Na videu z konference ruských krajanů z roku 2018, která se konala v prostorách Ruského centra vědy a kultury, je Pinskaja vidět mezi posluchači ruského exvelvyslance Alexandra Zmejevského, který oznamuje vznik vytvoření „nové, moderní struktury zaměřené na konsolidaci mladé části zahraničního ‚Ruského světa‘ – Mezinárodní sítě mladých krajanů“.

Na fotografiích z kulatého stolu s dlouhým názvem „Interakce a partnerství ruských vzdělávacích institucí v Česku s cílem zachování a propagace ruského jazyka a kultury“ z roku 2019 pózuje Pinskaja s karlovarským pravoslavným knězem Nikolajem Liščenjukem, vyhoštěným z Česka z bezpečnostních důvodů, Andrejem Končakovem, bývalým šéfem Rossotrudničestva v Česku a jedním ze dvou ruských diplomatů vyhoštěných rámci smyšlené ricinové kauzy, nebo s Annou Evsinou, zástupkyní předsedy ruských Krajanů, a dalšími osobami spojenými s ruskými institucemi.

Na jiné fotografii sedí s Končakovem, Evsinou a dalšími v karlovarské restauraci Pirosmani, která patří gruzínské podnikatelce Asmat Šanavě. Šanava má podle zjištění investigace.cz vazby jak na ruské kriminální podsvětí, tak na lidi z kremelských institucí. Ve stejném roce získala Pinskaja grant od nadace Russkij mir a Ruský dům v Praze s ní zveřejnil krátký rozhovor věnovaný školství na svých facebookových stránkách.

Putinovo Rusko není překázkou

Se stejnými organizacemi i lidmi přicházely v průběhu výuky do kontaktu i děti svěřené Pinské. Podle zjištění investigace.cz se žáci školy Věda účastnili online konferencí pořádaných nadací Russkij mir, poznávacích zájezdů do Ruska „Zdravstvuj, Rossija“ placených Kremlem i celosvětové akce Totální diktát, kterou organizuje Rossotrudničestvo. Jak samotná Pinskaja uvedla v příspěvku na Facebooku, ochudit děti o možnost vidět Rusko na vlastní oči jenom proto, že jde o „Putinovo“ Rusko, je neosvícená hloupost.

V roce 2020 se škola zapojila do projektu zastřešeného Koordinační radou krajanů „Pamatujeme a ctíme“ k výročí konce druhé světové války, v jehož rámci děti vyráběly pozdravy pro ruské veterány. Vytvoření pozitivního obrazu Ruska, podpora vlastenecké výchovy a takzvané historické paměti prostřednictvím dětské tvorby a her patří mezi metody práce kremelských institucí s mladou ruskou diasporou v zahraničí.

Další akce, uskutečněné v roce 2020, vlastenecké online konference „Cesty slávy – naše historie“ v čele s ruským poslancem Viktorem Vodolackým, se za školu Věda zúčastnila Anna Osinovskaja.

V roce 2021 se za podpory Ruského domu v Praze uskutečnila lekce věnovaná tématu boje proti „ideologii terorismu“. Škola se zapojila také do soutěže věnované 60. výročí ruské kosmonautiky. Cílem soutěže bylo podle webu Koordinační rady krajanů „vytvořit pozitivní představu o pilotech a kosmonautech a vychovávat vlastenecké cítění prostřednictvím tvůrčí činnosti u dětí předškolního a mladšího školního věku“. 

Jen týden před invazí proběhla ve škole Hodina čísel, projekt zastřešený ruským ministerstvem školství, kde se žáci čtvrté třídy dozvěděli, jak mimo jiné vyšetřovat kybernetické útoky. 

Zástupci ruských státních institucí navíc školu také osobně navštěvovali. Například v roce 2019 do školy osobně dorazil Andrej Končakov, bývalý šéf Rossotrudničestva v Česku, a předal tamním žákům učebnice. 

Příležitostný kontakt dětí ze školy Věda s Ruským domem a některými ruskými institucemi potvrzuje i představitel ruských opozičních sil v Praze, jehož dcera školu navštěvovala o víkendech ještě v roce 2014. „Už v té době byla školy v duchu ‚ruského světa‘. Vzpomínám si, že oslavy Silvestra měly děti v Ruském domě nebo se také účastnily workshopů pořádaných Rosatomem (ruská státní korporace se zaměřením na jadernou energetiku, pozn. red.),“ říká. Dceru nakonec ze školy odhlásil kvůli nízké úrovni výuky a neprofesionálnímu přístupu učitelů. „Odešli jsme hlavně kvůli celkové atmosféře ve škole, ne kvůli politickým důvodům,“ dodává. 

Samotná Pinskaja na sociálních sítích opakovaně zdůraznila, že v její škole není místo pro politiku. Na otázku položenou v komentářích k příspěvku o uzavření školy při ruské ambasádě, zda ve škole přednášejí ruskou, či evropskou verzi dějin, odpověděla nejednoznačně. „Jistě se shodneme na tom, že v demokratické zemi nemůže existovat jediná jednoznačná verze (historie) pro různé vrstvy obyvatelstva, sociální skupiny apod. Proto naši mladí čeští učitelé seznamují děti s různými hodnoceními a verzemi – v souladu s principem demokratičnosti. Totéž dělají v Ruském lyceu (oddělení našeho Vzdělávacího centra) rusky mluvící učitelé,“ shrnula svůj postoj.

Mladí diplomaté z Česka

Škola nezpřetrhala vazby s Ruským domem ani po invazi Ruska do Ukrajiny v únoru 2022. Jen několik měsíců po invazi v červnu 2022 přihlásila Pinskaja svou dceru Taisii na každoroční letní školu Mladí lídři, která probíhala v Bulharsku a byla určena pro vybrané mladé krajany v Evropě. Pro představu o tom, kolik taková akce stojí, se nám podařilo dohledat rozpočet za rok 2023. Tato pětidenní akce, financovaná z rozpočtu Moskevského domu krajanů, stála Moskvu zhruba 10,5 milionů rublů, v přepočtu zhruba 2,8 milionů korun. 

Část účastníků letní školy v letech 2021 a 2022 včetně dcery Pinské pocházela přímo ze školy Věda. Takto popsal své dojmy z letní školy v roce 2021 žák školy Andrej Manujlov: „Navštívili jsme dům ruské kultury v Sofii, kde jsme měli možnost sledovat mistrovské umění našich herců. Byla to divadelní hra na téma druhé světové války. Budu-li upřímný, rozbrečel jsem se dojetím.“ Redakce oslovila Manujlova s žádostí o komentář, ten ale do doby uzávěrky článku neodpověděl. 

Většina účastníků programu Mladí lídři za Česko v letech 2021 a 2022 se podle zjištění investigace.cz přihlásila prostřednictvím Klubu mládežnické a dětské diplomacie v Česku pod vedením výše zmiňované Anny Evsiny. Ten vznikl za podpory ruského ministerstva zahraničních věcí a Koordinační rady ruských krajanů v Česku.

Účastníkem tohoto diplomatického klubu byl v minulosti i český blogger a plzeňský komunální politik Jakub Zieba, který dnes žije v Rusku a prostřednictvím příspěvků na sociálních sítích tamní život propaguje. Kulatých stolů diplomatického kroužku se účastní jak členové Koordinační rady, tak ruští diplomaté. Setkání se účastnil například bývalý ruský velvyslanec v Česku Alexandr Zmejevskij, Konstantin Kolpakov, předseda Rady mladých diplomatů Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace nebo Alexej Trjakin, tehdejší zástupce Ministerstva obrany Ruské federace pro oblast vojensko-pamětní práce v Česku. 

Přečtěte si

Kreml investuje do svého přívětivého obrazu v zahraničí. Miliony tekly i do Ruského centra v Plzni

Vedoucí projektové části českého diplomatického kroužku byla v minulosti Anna Sinicyna, ruská režisérka zaměřující se na vlastenecká témata. Stojí i za mediálním projektem Ruská řeka, který má prostřednictvím filmu a dalších mediálních formátů zkoumat, co je „ruská duše“ a „proč se v Rusku tolik mluví o válce“. Jako svůj cíl projekt vytyčuje „prosazování pozitivního obrazu Ruska v zahraničí prostřednictvím integrace mladých krajanů žijících v zahraničí do prostoru ruské kultury a historie“. „Dospívající, kteří vyrůstají daleko od své rodné kultury, nezískávají dostatečně hluboké znalosti o kultuře a historii Ruska a jsou vystaveni vlivu místních médií, která často zkreslují obraz Ruska ve světě,“ vysvětlují autoři v popisu projektu. Projekt běží od roku 2021 dodnes. V roce 2023 získal prezidentský grant Ruské federace.

Měkká integrace, nebo překážka v integraci?

Akreditaci českého ministerstva získala česko-ruská škola v roce 2014. Už při návštěvě České školní inspekce o dva roky později se ukázalo, že žáci kvůli slabé znalosti češtiny nedokázali naplnit program výuky. „V roce 2016 ČŠI mimo jiné konstatovala, že téměř polovina pedagogického sboru nesplňovala zákonné předpoklady pro výkon své činnosti a že jazyková bariéra některých učitelů i žáků neumožňovala plnit výstupy školního vzdělávacího programu. Upozornila rovněž na porušování školské legislativy a nedostatky v řízení školy,“ říká mluvčí inspekce Anna Brzybohatá. Jeden ze závěrů inspekce navíc zněl, že se škole nedaří naplňovat koncepci integrace žáků-cizinců do českého prostředí školy.

Přečtěte si

Evropské děti na mušce Kremlu: Jak Rusko vede západní děti s ruskými kořeny k patriotismu

Následující inspekční návštěva se konala o deset let později, v roce 2025, a dospěla k podobnému závěru: školní vzdělávací program není v souladu s rámcovým vzdělávacím programem. „Efektivitu vzdělávání s výjimkou cizích jazyků snižuje neznalost českého jazyka žáky a některými učiteli,“ uvádí zpráva. Obě inspekční zprávy zároveň upozorňují na vysokou fluktuaci žáků ve škole. Kvůli tomu není možné „posoudit posun v úrovni jazykových dovedností, který by měl být patrný ve vyšších ročnících jako důsledek integrace a kontinuity vzdělávání v české škole“. 

V roce 2016 získala škola grant ve výši přes dva miliony na projekt Nejsme si cizí, který měl přispět k integraci zahraničních žáků do Česka. V průběhu posledních deseti let čerpala škola víc než 15 milionů na dotacích. Loni získala dvouletý grant na modernizaci jazykové učebny. 

Na dotaz redakce, zda není výše uvedený dlouhodobý nedostatek důvodem pro odebrání akreditace, česká inspekce odpověděla, že samotná inspekční zjištění automaticky nevedou k odebrání oprávnění. „O případném výmazu školy z rejstříku škol a školských zařízení rozhoduje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ve správním řízení.“

Redakce Elenu Pinskou oslovila. Ta spolupráci s ruskými státními organizacemi popřela. Na žádost o rozhovor odpověděla, že rozhovory neposkytuje, a požádala redakci, aby školu nezmiňovala v žádném kontextu. Na další dotazy neodpověděla.

Autorka: Kristina Vejnbender

The post Ruský svět dětem: Pražská základní škola jako nástroj kremelské propagandy appeared first on investigace.cz.

Ruské nakladatelství AST vydává ročně přes 40 milionů knih. Včetně literatury faktu o dějinách států a měst. Podle zjištění ruské redakce BBC jsou někteří autoři těchto titulů smyšlení a v knihách se objevují faktické chyby, konspirační teorie či proruský výklad dějin. Investigace.cz mezi podezřelými tituly našla i publikaci o dějinách Česka.

Autorkou téměř třísetstránkové knihy Česko. Úplné dějiny státu (2023) je Karolína Krajnová, která, jak uvádí nakladatelství na obálce titulu, „s láskou píše o svém národu“. O autorce s tímto jménem se redakci nepodařilo získat žádné údaje, a to ani v češtině, ani v ruštině. Tedy kromě tvrzení nakladatelství AST, že je autorkou zmíněné knihy. V knize navíc není uvedeno ani jméno překladatele, ani rok překladu. „Autorku jsem také nikde nenašel. V ČR asi nepublikovala,“ potvrzuje historik Milan Bárta, který se zaměřuje na výzkum období 1969 až 1989 na Ústavu pro studium totalitních režimů.

Špatný autor, AI nebo cenzura

Obsah knihy připomíná učebnicový kompilát, v němž Krajnová místy kopíruje proruskou interpretaci dějin. Například invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a následná okupace jsou podány bez popisu represí a dlouhodobých dopadů na československou společnost. V textu se objevují i chronologické chyby – začátek sametové revoluce je například mylně uveden jako 17. listopad 1981 místo 1989. 

Redakce oslovila i historika soudobých dějin Oldřicha Tůmu. Na základě části textu, který mu redakce poslala k posouzení, Tůma potvrzuje, že kniha obsahuje chyby, nepřesnosti a zjednodušení, jež mění smysl. „Ale spíš mi to přijde jako příliš stručný, povrchní a ne moc poučený text než jako nějaká snaha o prosovětský výklad,“ domnívá se. 

Podobný dojem má i historik Milan Bárta. „Drobných faktických chyb je tam dost. Sociální demokracie v roce 1968 fakticky neobnovila činnost – pouze se to připravovalo; Dubček se nepostavil do čela strany, ale byl zvolen; zrušení vedoucí úlohy strany nebylo v Akčním programu uvedeno a vedení KSČ o tom ani neuvažovalo; v Moskvě stál v čele delegace Svoboda,“ vyjmenovává nepřesnosti v kapitolách věnovaných období po srpnové invazi. 

Bárta zároveň podotýká, že text je sice zkratkovitý, ale zásadní chyby v něm nenašel. Nevylučuje však, že by mohlo jít o práci umělé inteligence.

Úryvek z knihy pro redakci zhodnotil i ruský novinář Rádia Svobodná Evropa Andrej Šarý, který napsal několik knih věnovaných Česku. Konstatoval, že „text je psán na základě předem zaujaté pozice a vyhýbá se jakýmkoli hodnotícím soudům o historických událostech“. Podle něj může jít jak o zadání ze strany nakladatelství, tak o autocenzuru autora. „Kniha vyšla v Rusku, kde se lidé často sami cenzurují, takže se to klidně mohlo obejít i bez tlaku ze strany nakladatelství,“ říká. 

A další vymyšlené dějiny

Dějiny Česka nejsou jedinou knihou, která o roli sovětské armády mluví opatrně či pozitivně. Podle amerikanistky Alexandry Filipenko je podobně posunutá i historie USA ze stejné edice Dějiny států v kostce: výklad začátku studené války klade důraz na „nepřátelské kroky Západu“, vznik NATO a antikomunistickou kampaň, zatímco pomíjí, že SSSR zaváděl komunistické režimy ve východní Evropě, blokoval svobodné volby v Polsku a v roce 1948 zorganizoval berlínskou blokádu.

Na neexistující autory knih od nakladatelství AST jako první upozornil loni v září ruský blogger, který se věnuje japonské literatuře. Poukázal na dvě knihy o Japonsku – Jamató. Japonský císařský rod a Japonsko. Úplné dějiny státu. Ty podle zjištění BBC pod dvěma různými pseudonymy napsal redaktor píšící pro nakladatelství AST Andrej Šliachov. V předmluvě další knihy – Japonci – se píše, že ji napsal rodilý Japonec pro cizince. Žádné stopy existence tohoto autora se BBC však nepodařilo najít. 

Z celkem 42 autorů a autorek knih z této historické edice mají fotografie a biografie na webu nakladatelství pouze dvě autorky. U jednoho autora je uvedeno, že se jedná o Šliachovův autorský pseudonym. 

Kulturoložka a průvodkyně po Římě Slava Švec upozornila na jinou knihu nakladatelství AST se smyšleným autorem – Úplné dějiny Říma. Podle jejího názoru se jedná o text alespoň částečně sepsaný umělou inteligencí. „Jsem z 95 % přesvědčená, že text knihy napsala některá z prvních verzí ChatuGPT. Nasvědčují tomu uhlazené věty s podobnou průměrnou délkou, opakující se vsuvky (‚nicméně‘, ‚je třeba říct‘, ‚jinými slovy‘), které slouží jen jako přechod mezi dvěma textovými bloky, jež spolu nijak nesouvisí.“ 

„Autoři jsou falešní až z 80 %“

Nakladatelství AST se brání tím, že mnozí autoři používají pseudonymy. „Literární mystifikace je ustálená a uznávaná praxe s dlouhou tradicí,“ uvedlo nakladatelství v reakci na kritiku.

Dlouholetá zaměstnankyně nakladatelství poskytla redakci BBC anonymní rozhovor. „Nakladatelství AST vydává stovky tisíc knih ročně. Proč vymýšlí autory? Protože je to obrovský stroj, který musí uživit spoustu lidí – nejen redaktory, ale i všechny ostatní: od sekretářek přes generálního ředitele až po technický personál. V ceně knihy je započtena práce obrovského davu lidí,“ řekla zaměstnankyně AST novinářům.

Podle ní je v AST běžný následující postup: redaktor sleduje trendy a podle nich zadává psaní knih ghostwriterům, tedy lidem, kteří píšou texty na zakázku a publikují je pod jménem objednavatele. 

„Například vidí, že začíná být populární Asie a arabský východ. Sežene si tedy autora, který píše rychle. Nevadí, že píše špatně… Důležité je, aby stihl knihu napsat do příštího čtvrtletí,“ popisuje žena, která prostředí AST dobře zná. Dodává, že editorům je vcelku jedno, co v knize bude. Důležité je, aby ji autor odevzdal včas, v domluveném rozsahu a aby byla na atraktivní téma. 

Další zdroj BBC, Valerij, který už řadu let pracuje pro nakladatelství AST jako ghostwriter, se domnívá, že až 80 % knih nenapsali autoři uvedení na obálce. „Chápu, že jsou čtenáři pobouřeni. Nejsměšnější na tom je, že i já jako spisovatel jsem pobouřený. A nic s tím nenadělám.“

Autorka: Kristina Vejnbender

The post Ruský nakladatelský gigant vydává knihy vymyšlených autorů. Mezi nimi i dějiny Česka appeared first on investigace.cz.

Vědecký článek, seminárka nebo diplomová práce na zakázku. V Česku využívá pomoc takzvaných „rešeršních agentur“ zhruba desetina studentů. Investigace.cz zjistila, že do této branže nově vstoupili i ukrajinští podnikatelé prostřednictvím britské společnosti. Služby nabízejí na několika evropských trzích včetně Česka.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Psaní akademických prací na klíč má na tuzemském trhu dlouhou historii. Už v roce 2018 server iROZHLAS.cz publikoval rozhovor se dvěma spolupracovníky rešeršní agentury. Jeden z nich podle vlastních slov sepsal přibližně dvě stě prací, z toho padesát bakalářských. Cena za jednu normostranu se pohybuje v rozmezí od 200 do 500 korun. Podle badatelky z brněnské Mendelovy Univerzity Veroniky Krásničan, která zkoumá fenomén akademického podvádění, si práci na zakázku objednává nejméně osm až deset procent českých studentů.

Vědecký článek za osm tisíc

Nově do již etablované branže vstoupila britská firma s ukrajinskými majiteli Academic Works LLP, která nabízí vyhotovení akademických prací pro studenty napříč Evropou. ​​Na jejích stránkách se objevují jazykové mutace v angličtině, češtině, italštině i španělštině. „Každá práce napsaná našimi autory je 100 % originální, jak co do textu, tak i provedené práce naším týmem. To znamená, že si můžete být jistí kvalitou našich služeb,“ uvádí firma na svých českých stránkách pomocsdiplomkou.cz. 

Většina zanechaných recenzí španělských klientů firmy však tvrdí, že jsou texty psány pomoci umělé inteligence, obsahují chyby a nesplňují akademické požadavky. „Podvodníci. Od října mě jen vodí za nos – dodávají něco, co vůbec nesouvisí se zadáním a nesplňuje stanovená kritéria, a na odpovědi čekám celé týdny,“ uvádí uživatelka jménem Claudia. „Vypadá to, že to bylo vytvořeno pomocí ChatuGPT,“ píše další uživatel jménem Mariano. 

Redaktorka investigace.cz se spojila s firmou, jejím nespokojeným bývalým kontraktorem i jedním z majitelů. Nejprve kontaktovala firmu pod záminkou zájmu o vypracování odborného textu z oboru politické filozofie. Deseti až patnáctistránkový vědecký článek firma nacenila na osm tisíc korun. „Platbu je možné rozdělit do dvou částí. Standardní postup spolupráce je následující: 50 % z celkové ceny se hradí před zahájením práce jako záloha, zbývajících 50 % po zaslání přibližně poloviny hotového textu, po Vaší kontrole a odsouhlasení dalšího pokračování,“ shrnul podmínky zástupce firmy pro Česko Bohdan Ivanec.

Přijetí článku do odborného časopisu ale firma negarantuje. „To bohužel žádný autor ani agentura nemůže stoprocentně zaručit, protože finální rozhodnutí je vždy v kompetenci redakce a recenzního řízení,“ vysvětlil a dodal, že případné korektury článku podle požadavků recenzentů jsou poskytovány zdarma.

Monografie na zakázku

V průběhu uplynulého roku firma nejen hledala zákazníky, ale i aktivně nabírala redaktory pro psaní akademických prací a prodej a další zaměstnance, a to i v Česku. Inzerát uchazečům firmu popisoval jako „oddanou a dynamickou společnost, která se snaží stát klíčovým hráčem na trhu copywritingu v Itálii, Španělsku, Portugalsku a České republice“.

Mezi recenzemi nespokojených klientů se objevila také stížnost muže, který pro agenturu krátce pracoval. „Kontaktovali mě s nabídkou, abych pro ně napsal monografii z trestního procesního práva s termínem odevzdání na konci června. Byl jsem ujištěn, že po vypracování první kapitoly mi bude vyplacena odměna, a tak jsem se do práce pustil. Vzhledem k blížícímu se termínu jsem kapitolu odevzdal dokonce hned následující den. Později mi však oznámili, že zadali práci někomu jinému. V rozporu s dohodou odmítli jakoukoli platbu s odvoláním na podmínky, které nikdy nebyly zmíněny,“ popisuje svou zkušenost Simone Magnano z Itálie.

Redakce se s mužem spojila a ten pravost komentáře potvrdil. „Ano, komunikoval jsem s několika lidmi z východní Evropy. Slíbili mi 1 200 eur (v přepočtu 29 tisíc korun) za celou práci, po odevzdání kapitoly mi však nezaplatili. Později mě kontaktovali znovu s další nabídkou, ale tu jsem už odmítl,“ vzpomíná Magnano. Dodává, že s agenturou neměl uzavřenou žádnou pracovní smlouvu.

Podle jeho slov měla být akademická práce určena pro vysokoškolského akademika. „Měl jsem napsat monografii pro učitele trestního práva,“ upřesnil Magnano. Podle něj je v Itálii běžné, že právníci zároveň působí jako vyučující na vysokých školách. „Připadá mi směšné, že univerzitní pedagog kontaktuje třetí osobu, aby mu vypracovala ‚jeho‘ dílo k publikaci. A to i proto, že v Itálii akademici vydělávají spoustu peněz,“ dodává. 

Zatímco průměrná italská mzda byla v roce 2024 kolem 2 700 eur, italští profesoři dostávali v průměru 5 800 eur, což je víc než dvojnásobek. V Česku platy nejlépe placených akademiků dvojnásobku průměrné mzdy nedosahují.

V Česku je velký potenciál

Muž, který byl v kontaktu s Magnanem, se jmenuje Ivan Kuryljuk. Je majoritním vlastníkem britské společnosti Academic Works LLP se sídlem v Londýně, která stojí za byznysem s akademickými pracemi na klíč. Pochází ze západoukrajinského města Ivano-Frankivsk.

Podle profilu na sociální síti LinkedIn vystudoval Oděskou právnickou akademii a od roku 2019 vedl marketingovou agenturu Maxup Agency se sídlem v Ukrajině. V roce 2015 uvedl na svém profilu na sociální síti VKontakte, že pracuje pro britskou investiční společnost Helix Capital Investment Ltd., která obchodovala s kryptoměnou. 

Redakce se spojila s Kuryljukem prostřednictvím sociální sítě Telegram. Ke konkrétním negativním recenzím se sice nevyjádřil, ale kritiku obecně odmítá. „Pracuje u nás více než 350 copywriterů. Autory pečlivě vybíráme, proto píšeme kvalitně a snažíme se poskytovat dobrý servis,“ tvrdí Kuryljuk.

A dodává, že firma k vypracování textů nepoužívá umělou inteligenci. Dokonce naopak – odstraňuje její zásahy z prací klientů. „Výsledkem používání AI je, že klient ztratil čas a my musíme vynaložit ještě více času na vysvětlování, proč je oprava takové práce často složitější než napsání nové. S nástupem AI se pro nás tedy především změnil typ poptávky: přibylo žádostí o opravy kvůli plagiátorství a použití AI,“ říká.

Firma vznikla po začátku ruské invaze do Ukrajiny. „Když začala válka, zamysleli jsme se s partnerem, jaký produkt nebo službu bychom mohli prodávat mimo Ukrajinu. Identifikovali jsme tuto mezeru na trhu a rozhodli jsme se tomu věnovat. Hledali jsme přátele a známé, kteří žijí v evropských zemích, a udělali jsme malý průzkum — zda by je to zajímalo. Z pěti lidí, se kterými jsme mluvili, všichni řekli, že jsou připraveni platit už teď, protože jsou vytížení prací nebo jinými povinnostmi,“ vzpomíná Kuryljuk na začátky v roce 2022. 

V současné době působí firma na několika evropských trzích, ale má ambici expandovat do celé Evropy. „Vidíme v českém trhu velký potenciál a v roce 2026 plánujeme vstoupit i na další trhy,“ říká Kuryljuk. Hlavní překážkou pro růst je však propagace jeho firmy. „Máme potíže s reklamou: jak vyhledávače, tak sociální sítě nás příliš nepodporují. Považují nás za šedou zónu a nechtějí nám dělat reklamu.“ 

Samotný podnikatel však svůj byznys jako neetický nevnímá. „Mnoho lidí využívá naše služby ne proto, že by nebyli schopni práci napsat sami, ale proto, že pracují a nemají na to čas. Navíc práce, kterou pro ně napíšeme, ještě neznamená, že ji stoprocentně úspěšně obhájí. Student musí stejně vyvinout vlastní úsilí – učit se, porozumět tématu a být schopen práci prezentovat před komisí,“ vysvětluje. 

Na doplňující otázky ohledně svého byznysu Kuryljuk přestal reagovat. 

Potřebujeme nový zákon?

Veronika Krásničan potvrzuje, že byznys s psaním akademických prací na zakázku má v Česku dlouhou tradici. „Když monitoruji trh, vidím stále stejné firmy. I ty, které své služby nabízejí například od roku 2016, jsou stále dostupné. Některé se schovávají za ‚psaní podkladů‘, jiné to deklarují bez hanby: ‚napíšeme za vás vaši práci‘. Vzhledem k tomu, že neustále fungují, předpokládám, že poptávka neklesá,“ domnívá se Krásničan. 

Český zákon činnost těchto firem nijak nereguluje. „Není nám známa právní úprava, která by upravovala specificky oblast činnosti rešeršních agentur,“ konstatuje mluvčí České obchodní inspekce František Kotrba a dodává, že se na tyto služby aplikuje stejná právní úprava ochrany spotřebitele jako v případě jiných služeb poskytovaných podnikateli spotřebitelům.

Velká Británie, kde je zmíněná agentura Academic Works registrována, přitom provoz takzvaných essay mills, tedy agentur vyrábějících akademické práce na klíč, zakazuje. V roce 2022 zde byl přijat zákon o vzdělávání, který kriminalizoval poskytování služeb napomáhajících akademickému podvádění.

Podle britského odborníka Michaela Drapera, který se podílel na tvorbě nové legislativy, se zákaz vztahuje na britské firmy, jež poskytují služby studentům v Anglii. „V Anglii dosud nedošlo k žádnému trestnímu stíhání rešeršních agentur, nicméně můj výzkum ukazuje, že subjekty tohoto typu, které ve Spojeném království působily před 28. 4. 2022, kdy vstoupila v platnost příslušná legislativa, z velké části nyní opustily jurisdikci Spojeného království,“ konstatuje.

Společnost Academic Works sice služby podle svých slov na britském trhu nenabízí a nemáme důkaz o tom, že by tak činila, její webové stránky v angličtině jsou však dostupné i studentům v Anglii. „V tomto případě by se mohlo jednat o porušení zákona o rešeršních agenturách,“ vysvětluje Draper.

Veronika Krásničan se domnívá, že zákonná regulace by mohla alespoň částečně přispět k řešení problému i u nás. „Nešlo by o spásný krok, který by tento typ podvodu zcela vymýtil, ale mohlo byt po alespoň část lidí od toho odradit,“ argumentuje. 

V současnosti dokážou podle ní  vysoké školy odhalit méně než jedno procent prací, které byly napsány na zakázku. “Je těžké podvod dokázat, což velmi komplikuje práci akademikům i disciplinárním komisím, které mají prostě svázané ruce a pokud se neobjeví nejaký zapomenutý text, metadata ve wordu nebo se student sám nepřizná, pak je velmi těžké studentům dokázat, že si práci nechali napsat,” vysvětluje

Ekonom a výzkumník Daniel Münich se přesto domnívá, že v boji s akademickým podváděním, které dnes zahrnuje jak pomoc třetích osob, tak využívání umělé inteligence, by se měly angažovat především samotné vysoké školy a akademická půda.

Kriminalizace činnosti těchto firem podle něj smysl nemá. „Obzvlášť u nás, kde je obcházení pravidel často vnímáno téměř jako sportovní disciplína a věc, kterou se mnozí rádi chlubí. Navíc víme, jak pomalý je náš vyšetřovací a soudní systém,“ vysvětluje.

Autorka: Kristina Vejnbender

The post Britská firma s ukrajinskými vlastníky prodává studentům akademické práce na klíč. V Česku legálně appeared first on investigace.cz.

Končící rok 2025 měl být pro ruské kriminální podsvětí zlomový. Čerstvě osvobozený vor číslo jedna Šakro Molodoj (Mladý) měl ukončit dlouhotrvající spory mezi mafiánskými klany a sjednotit ruské kriminální podsvětí. Nestalo se. Střety a vraždění pokračovaly. Investigace.cz ruské podsvětí dlouhodobě sleduje, včetně jeho výrazných českých stop.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Na jaře 2024 z ruského vězení předčasně propustili hlavního ruského vora v zakoně, tedy představitele nejvyšší kasty ruské mafie, Zacharije Kalašova, známého v kriminálním prostředí jako Šakro Molodoj. Ve vězení strávil osm let. Na okamžik jeho osvobození netrpělivě čekal celý vorovský svět. Do doby Šakrova návratu na svobodu, původně až v roce 2026, bylo totiž pozastaveno „korunování“ nových adeptů na status vorů v zakoně. Jejích celkové množství v současné době činí necelých 400 lidí. 

„Z celkových 398 vorů v zakoně si 38 odpykává trest v ruských trestaneckých koloniích. Na svobodě se pohybuje nejvýše necelá dvacítka. Většina je v Moskvě, ale někteří – stejně jako dřív – zůstávají v regionech. Ostatní jsou v zahraničí, nejčastěji v Turecku, na Kypru, v Polsku, v Černé Hoře a v Itálii,“ říká Lilija Harina, redaktorka serveru PrimeCrime, který se věnuje organizovanému zločinu, pro ruský list Komsomolská pravda. 

Šakrova role byla však mnohem podstatnější.

Přečtěte si

MAFIE: 3. díl – Ruská mafie, část první: Divoká Praha

Šakro mírotvorce

Těsně před začátkem ruské invaze do Ukrajiny, v první půlce února 2022, zveřejnil Šakro Molodoj „progon“, tedy poselství vorovskému světu, v němž vyzval kriminální autority, aby ukončily válku vorů, která trvala posledních čtrnáct let. Podle jeho slov toto kruté a krvavé soupeření hrozilo vyhlazením celé ruské mafie. Výzva k ukončení sporů se týkala zejména konfliktu mezi dvěma hlavními postsovětskými klany vorů – jezídským klanem vzniklým pod vedením Aslana Usojana, známého jako Děd Chasan, a gruzínským klanem Oniani–Džangveladze.

Šakro Molodoj byl blízkým spolupracovníkem zmíněného Děda Chasana a v jeho zastoupení řídil byznys ve Španělsku až do roku 2006, kdy byl zadržen ve Spojených arabských emirátech a předán španělské policii. Gruzínské úřady, které Šakra v nepřítomnosti odsoudily k 18 letům vězení, následně požádaly Španělsko o jeho vydání do Gruzie. Španělsko žádosti vyhovělo.

Mezitím v Rusku vrcholila válka mezi klany a Děd Chasan padl za oběť svým nepřátelům. V roce 2013 byl zastřelen, když vycházel z moskevské restaurace. V ruském kriminálním podsvětí tak okamžitě vzniklo vakuum a Šakro se nabízel jako Chasanův přirozený nástupce. Toho si byl dobře vědom i Kreml, který se snaží ruské podsvětí ovládat a využívat.

V roce 2014 se Šakrovi právníci odvolali k vyšší instanci a plánovaná extradice byla zrušena. Místo toho byl Šakro vrácen do Ruska, kde ho vzápětí propustili. O dva roky později ho však ruské úřady znovu zadržely kvůli vydírání a odsoudily k necelým deseti letům vězení. Na svobodu se tedy měl dostat v roce 2026.

Přečtěte si

Šéf ruské mafie má za úkol vyhrát válku Ruska proti muslimským radikálům, Západ ho nezajímá, míní odbornice na ruské věznice Romanova

Oficiálním důvodem dřívějšího Šakrova propuštění měly být zdravotní potíže 72letého „vora“. Skutečný důvod byl však podle odbornice na ruské vězeňské prostředí Olgy Romanovy z organizace Rusko za mřížemi jiný. Šakro totiž po celou dobu přítomnosti ve vězení řádně spolupracoval s ruskými úřady. Po únoru 2022 se nevyjadřoval proti válce v Ukrajině a ani neodrazoval další vězně od narukování do ruské armády, jak by od něj jiní vorové čekali. 

Pro osvobození Šakra byl i další důvod. Po teroristickém útoku v moskevské koncertní síni Crocus City Hall v roce 2024 začala stoupat poptávka Kremlu po vytěsnění islámské větve organizovaného zločinu z Ruska. Šakro měl sehrát významnou roli v potlačení konkurenčního proudu podsvětí a v centralizaci moci ve světě mafie na postsovětském území. K tomu však podle Olgy Romanovy nedošlo. Vorovský svět zůstává i nadále rozdrobený a plný vzájemně soupeřících kriminálních uskupení.

Přečtěte si

MAFIE: 4. díl – Ruská mafie, část druhá: Rozděl a opanuj Evropu

Moskva–Baku

Tlak na Šakra nebyl ani zdaleka jedinou intervencí Kremlu do vorovského světa. V létě 2025 ruské úřady zadržely devětapadesátiletého ázerbájdžánského „vora v zakoně“ Vagifa Sulejmanova, známého jako Vagif Bakinskij. Na ruském internetu koluje video z jeho zadržení: policista se muže, který leží na zemi tváří dolů, ptá, zda je vor. „Na takové dotazy neodpovídám,“ říká Sulejmanov.

„Ázerbájdžánci mají celkem, s odřenýma ušima, 12 vorů v zakoně, přičemž většina z nich sídlí v zahraničí. Někteří jsou na seznamu hledaných osob a žijí mimo zákon, skrývají se zároveň před policií i před nájemnými vrahy,“ konstatovala redaktorka serveru PrimeCrime v rozhovoru pro lenta.ru.

Mezi prominentní ázerbájdžánské vory, kteří v současnosti žijí v Turecku, patří Namik Salifov, bratr nechvalně proslulého ázerbájdžánského vora Gulího, zavražděného v roce 2020. Z jeho okruhu pochází i kriminálník, jenž aktivně usiloval o status vora, Polad Omarov. Toho předloni zatkli v České republice na žádost USA. Letos americký soud Omarova a jeho spolupachatele odsoudil k 25 letům vězení za pokus o vraždu íránské lidskoprávní aktivistky.

Vagif Sulejmanov, stejně jako další zadržený ázerbájdžánský vor Zaur Šipilov, patří ke dvěma ze tří etnicky ázerbájdžánských vorů, kteří působí výhradně v Rusku. Sulejmanov byl „korunován“ v roce 2001, a má tedy pětadvacetiletou vorovskou „stáž“. V Moskvě žije už od 80. let a podle zdrojů PrimeCrime má blízko k vysoce postaveným politikům. V duchu staré školy vorů nemá rodinu ani děti. Podobně jako většina vorů staré generace byl Sulejmanov opakovaně trestně stíhán za krádeže a držení drog. Podle údajů PrimeCrime byl spolupracovníkem i Děda Chasana, který byl zavražděn v roce 2013.

Zadržení ázerbájdžánských kriminálních autorit proběhlo na pozadí vyostření vztahů mezi Moskvou a Baku. Podle odborníků bylo zadržení vorů odvetou Moskvy za nepřátelské chování Baku vůči Kremlu. Ke zhoršení vztahů mezi státy došlo hlavně po sestřelení ázerbájdžánského civilního letadla ruskou armádou v prosinci 2024. 

Podle redaktorky PrimeCrime se postavení vorů v Rusku často odvíjí od zahraniční politiky státu, a proto se ruské úřady snaží mít vory pod kontrolou: „Dnes jsou všichni vorové pod dohledem a na každého se najde háček, na který ho lze v případě potřeby rychle chytit.“

Vorové a Kreml

Podle Olgy Romanovy trvá symbióza ruského státu a organizovaného zločinu již delší dobu. „Ke srůstání kremelských zájmů a organizované mafie došlo už dávno – vzpomeňme na působení Šakra ve Španělsku, kdy měl vazby jak na zločince, tak na politiky.“

Další příklad úspěšné spolupráce Kremlu a organizovaného zločinu popsala investigace.cz v rámci mezinárodního projektu „Drazí krajané“, založeného na analýze uniklých dat kremelské nadace Pravfond. Informace se týkaly také již zmiňované karlovarské restauratérky gruzínského původu Asmat Šanavy. Šanava má rozsáhlé vazby na ruské vory v zakoně a ruský stát ji opakovaně oslovil: měla vyjednávat o vydání ruského hackera z české vazby do Ruska nebo zajistit financování právníků pro šéfa krymské separatistické jednotky Alexandra Frančettiho.

Přečtěte si

Drazí krajané: Asmat Šanava z Karlových Varů řeší problémy ruského organizovaného zločinu i ruského státu

Vazby vorů na Kreml mají i další podobu. Nejbližší spojenec Meraba Džangveladzeho, Taro Oniani, letos slavil. Jeho syn Buba Oniani se podle zdrojů PrimeCrime oženil s dcerou ruského oligarchy uzbeckého původu Iskandera Machmudova. Podle PrimeCrime se Buba, na rozdíl od otce, věnuje legálnímu podnikání: vystudoval v Anglii a působí jako obchodník s palivy. Onianiho klan tak znovu zpečetil vazby na ruskou oligarchii – a nepřímo i na mocenské kruhy kolem Kremlu.

Vražda v Tbilisi

Vzájemná závislost ruského podsvětí a Kremlu však neznamená, že by vorové přestali žít vlastním životem – životem násilí a zločinu, v němž si mezi sebou dál vyřizují účty.

V polovině roku 2025 rezonovala ve světě vorů zpráva o vraždě gruzínské „šedé eminence“ Levana Džangveladzeho. Byl pravou rukou svého bratra Meraba Džangveladzeho, který patří k nejvlivnějším vorům v zakoně v celém postsovětském prostoru i v zahraničí.

Na rozdíl od svého bratra se Levan Džangveladze věnoval legálnímu podnikání a neměl ve vorovském světě žádný oficiální status. Řídil aktivity vyžadující finanční i právní odbornost, včetně budování schémat praní peněz. Jeho vliv se neomezoval pouze na Rusko a Gruzii – sahal i do dalších postsovětských zemí, do Evropy a na Blízký východ.

Zatímco Merabovi byl kvůli jeho kriminálnímu statusu vstup do Ruska zapovězen, Levan se mohl volně pohybovat a udržovat kontakty se zahraničními partnery. Před zákonem byl bezúhonný. Krátce před smrtí přicestoval ze zahraničí do Tbilisi, kde byl zavražděn přímo uprostřed hlavní ulice města.

Leval zanechal stopy i v Česku. Od roku 2010 do roku 2022 měl českou firmu Violeta trade, s. r. o., která sídlila na karlovarské adrese gruzínské restaurace Pirosmani. Tu vlastní již zmíněná Asmat Šanava. Na adrese téže restaurace sídlí také firma zapsaná na děti Meraba – Lanu a Georgiho.

Dva měsíce po události se v Itálii sešel suchumský klan pod vedením Meraba a Tara Onianiho. Schůzky se podle zdrojů PrimeCrime virtuálně zúčastnil i Šakro Molodoj. Důvodem svolání takzvané schodky – tedy shromáždění vorů – měla být diskuze nad plánovanou pomstou za vraždu Levana Džangveladzeho.

Šéf klanu Merab údajně přislíbil udělení vorovského statusu tomu, kdo dopadne objednatele: odměnou měly být „jejich hlavy“. Za jednoho z nich byl podle kmotrů i vyšetřovatelů považován gruzínský „kmotr“ Georgij Džihadze, kterého shodou okolností na zmíněnou italskou schodku nepozvali.

Lze tak očekávat, že v novém roce dojde k dalším vraždám z pomsty a rozběhne se další kolo války mezi mafiánskými klany. „Podle zákonů zločineckého světa se musí Merab pomstít. Zda na to bude mít ještě sílu, ukáže čas. Jedno je ale jisté: jeho nepřátelé se jen tak nezastaví — živý Merab je pro ně příliš nebezpečný. Ve vorovském světě zraje krveprolití,“ shrnula Lilija Harina. 

The post Ruská mafie v roce 2025: válka vorů v zakoně vrcholí, Kreml je využívá ke svým operacím appeared first on investigace.cz.

Je „neviditelný“ a zároveň jde o úspěšného podnikatele, který navíc obchází sankce uvalené na Rusko. Denis Karpovič je běloruský honorární konzul v Česku, o jehož činnosti úřady prakticky nic nevědí. Podnikatel s českým, běloruským i ruským občanstvím, který do Ruska vyváží součástky pro výrobu aut přes svoji firmu v Jižní Koreji. Žije ale v Praze. Karpovičovo diplomatické působení a podnikání zkoumala redakce investigace.cz ve spolupráci s ukrajinským analytickým centrem StateWatch.

Na současné české diplomatické listině jsou uvedena jména pouze dvou Bělorusů. Prvním je chargé d’affaires, tedy vedoucí úřadu, Stefaniya Zmitrakovič. Zástupce vedoucího úřadu, Bělorus Mikalaj Dukšta, byl v září 2025 označen českou BIS za agenta běloruské Komise státní bezpečnosti (KGB) a musel zemi opustit. Bělorusko kvůli špatným vztahům s Českem velvyslance nemá.

Druhou osobou, která figuruje na seznamu už od roku 2020, je honorární konzul Denis Karpovič, zároveň předseda Česko-běloruské obchodně průmyslové komory. Jeho působení bylo českým ministerstvem zahraničí schváleno na devět let, tedy do roku 2029.

Úkolem honorárních konzulů je podporovat především obchodní vztahy mezi zeměmi. Karpovičova agenda je ale, zdá se, mnohem ambicióznější. 

„Na honorárního konzula připadá řada úkolů v politické, obchodně-ekonomické, vědecko-technické i konzulární oblasti. Dále se bude podílet na kulturní spolupráci a na práci s krajanskou komunitou,“ stojí v tehdejším oznámení o uvedení Karpoviče do role konzula na stránkách běloruské ambasády.

Neexistující konzulát

Sídlo Karpovičova konzulátu se nachází v takzvané „ruské vesnici“ neboli areálu Gejzírparku v Karlových Varech, která patří společnosti Gejzír real. Až do roku 2024 byl jejím majitelem Sergej Katyrin, šéf obchodní a průmyslové komory Ruské federace. Nynějším majitelem je firma z Kazachstánu. Telefonní číslo konzulátu je nedostupné.

Magistrát Karlových Varů nemá o činnosti běloruského konzulátu, který má působit v Karlovarském a Středočeském kraji, ani o samotném konzulovi žádné informace. „Za posledních deset let jsme s ním nikdy nepřišli do kontaktu,“ konstatuje mluvčí města. 

Vedení Středočeského kraje přerušilo podle mluvčí Zuzany Žídkové veškeré kontakty s Běloruskem už v roce 2021. Poté, co běloruský prezident Lukašenko donutil přistát letadlo s opozičním aktivistou Ramanem Pratasevičem a nechal ho zatknout.

O konzulově současné činnosti nevědí nic ani na českém ministerstvu průmyslu a obchodu, ani v agentuře na podporu obchodu CzechTrade. „Dle našich informací došlo k poslednímu kontaktu s panem Karpovičem v roce 2020. Následně MPO ukončilo, v návaznosti na silou potlačované protesty v Bělorusku, kontakt s obchodním oddělením běloruské ambasády v ČR,“ sdělil mluvčí MPO David Hluštík. 

Denise Karpoviče neznají ani v prostředí samotné běloruské komunity v Česku. Výjimkou, kdy se Karpovič veřejně angažoval, byly běloruské parlamentní a prezidentské volby v letech 2019 a 2020. Tehdy konzul zasedal ve volebních komisích – poprvé jako místopředseda a následující rok jako předseda komise na pražské ambasádě. Lukašenko v roce 2020 v Praze získal 22 hlasů, opoziční kandidátka Svjatlana Cichanouská získala 447 hlasů. Honorární konzul se k výsledkům voleb nevyjadřoval. Nevyjadřoval se ani k násilnému potlačení běloruských protestů po zfalšovaných volbách, a předtím ani k anexi Krymu. Jak na sociálních sítích napsala jeho manželka, stylistka a blogerka Anastázie Karpovičová – ona i její manžel „jsou mimo politiku“.

Investigativní novinář Aleksej Karpeka z běloruské exilové redakce Buro Media ale tvrdí, že je to iluze. „Je vyloučené, aby se honorárním konzulem stal odpůrce režimu. Formální zákaz sice neexistuje, ale nikoho, kdo kritizuje Lukašenka, by na takovou pozici nikdy nepustili,“ říká Karpeka, který se věnoval vazbám honorárních konzulů na běloruského vládce. V listopadu 2025 vydalo běloruské ministerstvo zahraničí nové nařízení, že osobnosti honorárních konzulů nyní schvaluje KGB a Lukašenkova administrativa osobně.

Podle slovenského diplomata a bývalého ministra zahraničí Rastislava Káčera se titul honorárního konzula dá v některých rozvojových zemích dokonce „koupit“. „Formálně honorární konzul nemá téměř žádné výhody, ale v praxi se na něj policie často dívá jako na diplomata. Většina lidí vůbec nerozlišuje mezi honorárním konzulem a skutečným diplomatickým zástupcem,“ vysvětluje. Stejný názor zastává novinář Karpeka. „Právně vzato nedává konzulská funkce žádné výhody v obchodě ani v jiných oblastech. Ve skutečnosti však představuje status, který určité výhody přináší a může otevřít dveře k vysoce postaveným úředníkům,“ dodává. 

Kontakt s českými úředníky ale Denise Karpoviče zjevně neláká. Potvrzuje to i zkušenost redakce investigace.cz – konzul odmítl žádost o rozhovor a neodpověděl ani na otázky, které mu redakce poslala.

Přečtěte si

Diplomatické výhody na prodej. Zločinci zneužívají statut honorárních konzulů

Existující podnikatel

Karpovičově diplomatické činnosti předcházela podnikatelská kariéra v Česku. V roce 2011 založil svou vlajkovou pražskou firmu K&K trade group, s. r. o., která která dodává příslušenství automobilovým firmám. I přes pokles tržeb po roce 2019 dosáhla firma loni čistého zisku ve výši 35 milionů korun a zaměstnávala pět lidí. 

Podle webu firmy dodává K&K trade group zhruba 250 milionů komponent ročně a má v současnosti zastoupení ve třech zemích – v Česku, Uzbekistánu a Jižní Koreji. Zatímco nyní na svých stránkách firma uvádí, že dodává do více než dvaceti zemí Evropy, Ameriky a Asie, ještě v roce 2017 specifikovala jako příjemce také země SNS (Společenství nezávislých států, které sdružuje část postsovětských republik).

Dnes firmu K&K trade group společně se svým obchodním partnerem, Bělorusem Alexandrem Klopovem, vlastní Karpovič skrze Global European Solutions.

Dodnes také skrze stejnou firmu, sídlící v pražském Karlíně, vlastní na firemním webu opomenutou pobočku v Rusku. K&K Rus uvádí, že dodává komponenty automobilkám Kamaz a Avtovaz – obě společnosti dnes figurují na evropském sankčním seznamu, protože vyrábějí obrněná vozidla pro ruskou armádu.

Až do začátku války v roce 2022 putovaly komponenty z Česka do Ruska prostřednictvím české firmy, která dnes patří Karpovičově tchyni. Poslední přímá dodávka odešla podle celní databáze 28. února 2022, tedy čtyři dny po začátku rozsáhlé ruské invaze.

Přesto se firmě daří dodnes. V roce 2024 měla tržby ve výši 331 milionů korun a pracovali v ní tři lidé.

Cesta přes Koreu

Ve spolupráci s analytickým centrem StateWatch se investigaci.cz podařilo zjistit, že zásilky s komponenty do Ruska putují i nadále, teď už ale přes Turecko, Čínu či jihokorejskou pobočku K&K Korea, jíž šéfuje rovněž Karpovič.

Ze záznamů několika obchodních databází, které má naše redakce k dispozici, jsme zjistili, že v letech 2022 až 2025 importovala Kapovičova K&K Rus zboží v celkové hodnotě přes 1,6 milionu dolarů, v přepočtu 35 milionů korun. Přestože dodávky putovaly – kromě Česka – z mimoevropských zemí, dodávané výrobky pocházely z Evropy: z Německa, Švýcarska, nebo Polska a dalších zemí. Z toho zboží v hodnotě 432 tisíc dolarů (kolem devíti milionů korun) dodala přímo Karpovičova korejská pobočka. Elektronické komponenty, které Kapovičova ruská firma dováží, spadají podle evropských sankčních nařízení do kategorie zboží dvojího užití – tedy komponent využitelných jak v civilní výrobě, tak pro vojenské účely. Z tohoto důvodu je jejich prodej ruským podnikům zakázán.

Mezi dováženými značkami je hlavně německá firma Wago, která vyrábí mimo jiné elektrické komponenty pro autoprůmysl a která má pobočky i v Česku. Firma na naše otázky ohledně dovozů komponent do Ruska nereagovala.

Rus, nebo Bělorus?

Na ruském trhu Karpovič podniká už dlouhou dobu. Podle zjištění investigace.cz má kromě běloruského a českého občanství také ruské, které získal v roce 2005. Obchodu s elektro­součástkami se začal věnovat v roce 2009, kdy v Rusku působil jako generální ředitel ve firmě Elko Group se sídlem v Moskvě a obchodním zastoupením v Minsku. Firma prodávala elektrické průmyslové spotřebiče a součástky pro auta včetně konektorů, které mimo jiné dodávala i Kamazu a Avtovazu. Firma přestala existovat v roce 2018. 

Několik měsíců po ruské invazi na Krym v roce 2014 a uvalení prvních sankcí na Rusko si Karpovič založil firmu na Seychelách. Ta vzápětí zaregistrovala další, britskou společnost, jejímž jednatelem byl Karpovičův partner z Česko-běloruské obchodně průmyslové komory, zatímco majitelem byla firma dalšího Karpovičova partnera.

Zrovna tato britská firma v letech 2017 až do svého zániku v roce 2019 ovládala českou K&K trade group. K čemu konkrétně offshorová firma sloužila, se redakci nepovedlo zjistit. 

Podle běloruského investigativního novináře Karpeka status honorárního konzula mohl přispět k budování úspěšné logistiky, jejímž cílem je obcházet evropské sankce. „Status konzula samozřejmě neposkytuje žádnou výjimku ze sankcí. V praxi však usnadňuje budování ‚šedých‘ schémat a zároveň poskytuje určitou míru politické ochrany — alespoň do chvíle, než se příběh dostane na veřejnost,“ konstatuje. 

V současné době působí v Evropě přes dvacet běloruských honorárních konzulů. Část z nich se podle zjištění Běloruského investigativního centra věnuje nelegálním aktivitám, například „obcházení sankcí, pašování zboží, nelegální stavbě, obchodu se zbraněmi a prodeji léků za přemrštěné ceny“. I proto se některé evropské země rozhodly přehodnotit působení honorárního konzula v jejich zemi. Přestože schvalování nebo naopak rušení pozic honorárních konzulů spadá pod agendu českého MZV, odkázal nás nejprve tiskový mluvčí na běloruské Ministerstvo zahraničí.

Autorky textu: Kristina Vejnbender, Sonya Maksymiv (Trap Agressor, StateWatch)

The post Diplomat ve stínu. Běloruský honorární konzul v Česku obchoduje s Ruskem navzdory sankcím appeared first on investigace.cz.

Firma Aéza je známá mimo jiné v souvislosti s šířením prokremelských dezinformací prostřednictvím dvojníků velkých zpravodajských médií. Servery měla i v Česku. V listopadu se firma ocitla na sankčních seznamech USA, Austrálie a Velké Británie, a to kvůli spolupráci s kyberzločinci. Ještě předtím ale ruské úřady obvinily její zakladatele z provozu darknetového tržiště s drogami. V Evropě Aéza sankcionována není.

K tomuto tématu jsme vydali podcast Odposlech:

Nejnovější zpráva výzkumné společnosti Recorded Future označila Aézu za „jeden z nejvýznamnějších zdrojů škodlivé internetové infrastruktury“. Podle dřívějšího vyjádření společnosti pro investigaci.cz firma plnila zákonné požadavky a obvinění odmítla.

Přeprodejci Aézy nicméně její služby inzerovali jako „bulletproof“ neboli „neprůstřelné“. Slovem „bulletproof“ se označuje typ internetového hostingu, který je záměrně nastaven tak, aby byl odolný vůči zásahům úřadů, blokacím či právním výzvám. Poskytovatelé bulletproof hostingu často tolerují, nebo dokonce přímo podporují nelegální aktivity svých klientů – například provoz darknetových trhů, phishingových webů, ransomware či stránek s nelegálním obsahem.

Podle šéfredaktora investigativního oddělení Systema z rádia Svobodná Evropa (RFE/RL) Andreje Sošnikova patří takzvané neprůstřelné hostingy k nejpopulárnějším službám na ruskojazyčných hackerských fórech. „V ruském prostředí tak vzniká paradoxní situace. Ruské úřady se už řadu let snaží plně kontrolovat veškerý internetový provoz uvnitř země, ale dodnes úplně nechápou, jak tento provoz funguje. To vytváří prostor pro celou vrstvu menších poskytovatelů hostingů, kteří poskytují kriminálním skupinám pohodlnou infrastrukturu za pár drobných, často placených v kryptoměnách, a po jedné či dvou operacích ji lze jednoduše opustit,“ vysvětluje Sošnikov.

Servery bývají často umístěny v Rusku, Ukrajině, Pobaltí nebo v offshorových destinacích. „Pravděpodobnost, že jejich služby využívají nejen běžní podvodníci, ale i struktury napojené na Kreml, je poměrně vysoká. Stačí připomenout kauzu altajského poskytovatele King Servers, přes jehož infrastrukturu probíhaly útoky na americké volební systémy v roce 2016,“ dodává.

Apolitická Aéza

Z hlediska cílové skupiny je Aéza skutečně tolerantní – bere všechny. Svůj přístup k podnikání po začátku velké války v Ukrajině firma označuje jako apolitický. Na sociálních sítích tvrdí, že spolupracuje se všemi zájemci o služby – ať už ruskými, západními nebo ukrajinskými. „Jsme připraveni poskytnout podporu jakýmkoli projektům, které utrpí škodu kvůli geopolitickému napětí mezi dvěma státy,“ uvedla společnost v den zahájení ruské invaze.

Přečtěte si

Nezranitelná Aéza. Střední Evropa jako centrum dezinformační kampaně proti Západu

​​Na otázku redakce investigace.cz, zda by poskytli hostingové služby i opozičním nebo zakázaným organizacím v Rusku, spoluzakladatel Aézy Arsenij Penzev bez váhání odpověděl, že pro Aézu jsou to stejní klienti jako kdokoli jiný. „Pokud nám z Roskomnadzoru (ruský cenzurní úřad, o němž jsme psali zde, pozn. red.) dorazí stížnost, pak ji přepošleme klientovi. Tímto naše mise končí.“ Podobně podle jeho slov zacházejí s každým nahlášením zneužití jejich služeb.

Když začaly v létě 2024 ruské úřady zpomalovat YouTube, Aéza spustila propagaci VPN služeb, které umožňovaly obcházet blokace Roskomnadzoru, a sledovat tak videa ve stejné kvalitě jako dříve. Současně však podle analýzy výzkumné organizace Qurium Aéza poskytovala infrastrukturu pro dezinformační weby, tazvané doppelgangery neboli dvojníky, jež napodobovaly stránky západních zpravodajských médií a šířily prokremelský obsah s cílem manipulovat veřejné mínění v Evropě i Americe.

V listopadu 2025 Aézu zařadily na sankční seznamy Velká Británie, Austrálie a USA.

„Kyberzločinci se i nadále ve velké míře spoléhají na poskytovatele bulletproof hostingu, jako je Aéza Group, kteří jim usnadňují podnikat různé typy útoků, krást americké technologie a prodávat drogy na černém trhu,“ uvedl tehdy úřadující náměstek ministra financí USA pro boj proti terorismu a finanční zpravodajství Bradley T. Smith. 

Přečtěte si

Dvojníci. Po stopách prokremelské dezinformační kampaně v centru Evropy

Na evropském sankčním seznamu Aéza pořád není, a tak může v Evropě působit i nadále. Redakce oslovila Evropskou komisi s dotazem, zda na Aézu hodlá uvalit sankce, ta ale odmítla záležitost komentovat. „Diskuse o sankcích jsou důvěrné a plně v rukou členských států. EU se k nim nemůže veřejně vyjadřovat – to platí pro jakékoli probíhající, plánované či potenciální rozhovory týkající se sankcí,“ napsal mluvčí.

Drogové tržiště v Rusku

Potíže firmy se zákonem však začaly už v první půlce roku 2025. Prvního dubna oznámil moskevský okresní soud, že několik vedoucích pracovníků a zaměstnanců společnosti Aéza bylo v Rusku zatčeno. Mezi nimi byli spoluzakladatelé firmy Arsenij Penzev a Jurij Bozojan. Ti byli obviněni z účasti na zločinecké organizaci a z nelegálního obchodování s omamnými látkami ve velkém rozsahu.

Aéza měla totiž podle ruských úřadů i analýzy Qurium poskytovat hostingové služby pro provoz jednoho z největších světových darknetových tržišt BlackSprut. Jen v období od ledna do září 2025 proběhly na BlackSprut transakce v celkové hodnotě 1,85 miliardy dolarů – tedy zhruba 46 miliard korun.

BlackSprut však v Rusku v minulosti působil poměrně veřejně. V únoru 2023 se v centru Moskvy objevil elektronický billboard s reklamou na nelegální tržiště. Na obrazovce byla zobrazena žena v kyberpunkové masce a fetišistickém oblečení s nápisem: „Přijď ke mně, pokud hledáš to nejlepší.“ O tom, kdo si billboard objednal a kým byl schválen, nejsou k dispozici žádné informace.

Podle dřívějšího vyjádření Aézy pro investigaci.cz si firma nebyla vědoma toho, že BlackSprut využívá jejich infrastrukturu. „Toto tržiště bylo klientem našeho přeprodejce. Tomu jsme ale vypověděli smlouvu kvůli velkému množství oznámení, která jsme dostávali od Spamhaus — služby monitorující spam a kriminální kybernetické aktivity,“ vysvětlil Arsenij Penzev, spoluzakladatel firmy, který byl na jaře 2025 mezi zatčenými. Podle námi dotázaných právníků, kteří se specializují na oblast IT, by se ale právní odpovědnost mohla vztahovat i na původní poskytovatele, nikoli jen na přeprodejce. 

Podle informací petrohradského deníku Fontanka zatčení Penzeva předcházela razie v pobočce společnosti Aéza v Petrohradu. Vedení firmy má sídlo na adrese bývalého ústředí žoldnéřské skupiny Wagner, kterou vedl Jevgenij Prigožin. Ten až do své smrti v srpnu 2023 stál také v čele nechvalně známé „trollí farmy“ Internet Research Agency (IRA). Podle dostupných informací však o přímém propojení mezi Aézou a strukturami okolo Prigožina neexistují žádné důkazy. 

Hosting je i nadále v provozu. Redakce požádala tiskové oddělení firmy o vyjádření k současnému provozu po uvalení sankcí a vyšetřování v Rusku, do doby vydání článku však neobdržela odpověď. 

Autorka: Kristina Vejnbender

The post Ruský hosting Aéza, známý šířením dezinformací, čelí západním sankcím i stíhání v Rusku appeared first on investigace.cz.