Končící rok 2025 měl být pro ruské kriminální podsvětí zlomový. Čerstvě osvobozený vor číslo jedna Šakro Molodoj (Mladý) měl ukončit dlouhotrvající spory mezi mafiánskými klany a sjednotit ruské kriminální podsvětí. Nestalo se. Střety a vraždění pokračovaly. Investigace.cz ruské podsvětí dlouhodobě sleduje, včetně jeho výrazných českých stop.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Na jaře 2024 z ruského vězení předčasně propustili hlavního ruského vora v zakoně, tedy představitele nejvyšší kasty ruské mafie, Zacharije Kalašova, známého v kriminálním prostředí jako Šakro Molodoj. Ve vězení strávil osm let. Na okamžik jeho osvobození netrpělivě čekal celý vorovský svět. Do doby Šakrova návratu na svobodu, původně až v roce 2026, bylo totiž pozastaveno „korunování“ nových adeptů na status vorů v zakoně. Jejích celkové množství v současné době činí necelých 400 lidí. 

„Z celkových 398 vorů v zakoně si 38 odpykává trest v ruských trestaneckých koloniích. Na svobodě se pohybuje nejvýše necelá dvacítka. Většina je v Moskvě, ale někteří – stejně jako dřív – zůstávají v regionech. Ostatní jsou v zahraničí, nejčastěji v Turecku, na Kypru, v Polsku, v Černé Hoře a v Itálii,“ říká Lilija Harina, redaktorka serveru PrimeCrime, který se věnuje organizovanému zločinu, pro ruský list Komsomolská pravda. 

Šakrova role byla však mnohem podstatnější.

Přečtěte si

MAFIE: 3. díl – Ruská mafie, část první: Divoká Praha

Šakro mírotvorce

Těsně před začátkem ruské invaze do Ukrajiny, v první půlce února 2022, zveřejnil Šakro Molodoj „progon“, tedy poselství vorovskému světu, v němž vyzval kriminální autority, aby ukončily válku vorů, která trvala posledních čtrnáct let. Podle jeho slov toto kruté a krvavé soupeření hrozilo vyhlazením celé ruské mafie. Výzva k ukončení sporů se týkala zejména konfliktu mezi dvěma hlavními postsovětskými klany vorů – jezídským klanem vzniklým pod vedením Aslana Usojana, známého jako Děd Chasan, a gruzínským klanem Oniani–Džangveladze.

Šakro Molodoj byl blízkým spolupracovníkem zmíněného Děda Chasana a v jeho zastoupení řídil byznys ve Španělsku až do roku 2006, kdy byl zadržen ve Spojených arabských emirátech a předán španělské policii. Gruzínské úřady, které Šakra v nepřítomnosti odsoudily k 18 letům vězení, následně požádaly Španělsko o jeho vydání do Gruzie. Španělsko žádosti vyhovělo.

Mezitím v Rusku vrcholila válka mezi klany a Děd Chasan padl za oběť svým nepřátelům. V roce 2013 byl zastřelen, když vycházel z moskevské restaurace. V ruském kriminálním podsvětí tak okamžitě vzniklo vakuum a Šakro se nabízel jako Chasanův přirozený nástupce. Toho si byl dobře vědom i Kreml, který se snaží ruské podsvětí ovládat a využívat.

V roce 2014 se Šakrovi právníci odvolali k vyšší instanci a plánovaná extradice byla zrušena. Místo toho byl Šakro vrácen do Ruska, kde ho vzápětí propustili. O dva roky později ho však ruské úřady znovu zadržely kvůli vydírání a odsoudily k necelým deseti letům vězení. Na svobodu se tedy měl dostat v roce 2026.

Přečtěte si

Šéf ruské mafie má za úkol vyhrát válku Ruska proti muslimským radikálům, Západ ho nezajímá, míní odbornice na ruské věznice Romanova

Oficiálním důvodem dřívějšího Šakrova propuštění měly být zdravotní potíže 72letého „vora“. Skutečný důvod byl však podle odbornice na ruské vězeňské prostředí Olgy Romanovy z organizace Rusko za mřížemi jiný. Šakro totiž po celou dobu přítomnosti ve vězení řádně spolupracoval s ruskými úřady. Po únoru 2022 se nevyjadřoval proti válce v Ukrajině a ani neodrazoval další vězně od narukování do ruské armády, jak by od něj jiní vorové čekali. 

Pro osvobození Šakra byl i další důvod. Po teroristickém útoku v moskevské koncertní síni Crocus City Hall v roce 2024 začala stoupat poptávka Kremlu po vytěsnění islámské větve organizovaného zločinu z Ruska. Šakro měl sehrát významnou roli v potlačení konkurenčního proudu podsvětí a v centralizaci moci ve světě mafie na postsovětském území. K tomu však podle Olgy Romanovy nedošlo. Vorovský svět zůstává i nadále rozdrobený a plný vzájemně soupeřících kriminálních uskupení.

Přečtěte si

MAFIE: 4. díl – Ruská mafie, část druhá: Rozděl a opanuj Evropu

Moskva–Baku

Tlak na Šakra nebyl ani zdaleka jedinou intervencí Kremlu do vorovského světa. V létě 2025 ruské úřady zadržely devětapadesátiletého ázerbájdžánského „vora v zakoně“ Vagifa Sulejmanova, známého jako Vagif Bakinskij. Na ruském internetu koluje video z jeho zadržení: policista se muže, který leží na zemi tváří dolů, ptá, zda je vor. „Na takové dotazy neodpovídám,“ říká Sulejmanov.

„Ázerbájdžánci mají celkem, s odřenýma ušima, 12 vorů v zakoně, přičemž většina z nich sídlí v zahraničí. Někteří jsou na seznamu hledaných osob a žijí mimo zákon, skrývají se zároveň před policií i před nájemnými vrahy,“ konstatovala redaktorka serveru PrimeCrime v rozhovoru pro lenta.ru.

Mezi prominentní ázerbájdžánské vory, kteří v současnosti žijí v Turecku, patří Namik Salifov, bratr nechvalně proslulého ázerbájdžánského vora Gulího, zavražděného v roce 2020. Z jeho okruhu pochází i kriminálník, jenž aktivně usiloval o status vora, Polad Omarov. Toho předloni zatkli v České republice na žádost USA. Letos americký soud Omarova a jeho spolupachatele odsoudil k 25 letům vězení za pokus o vraždu íránské lidskoprávní aktivistky.

Vagif Sulejmanov, stejně jako další zadržený ázerbájdžánský vor Zaur Šipilov, patří ke dvěma ze tří etnicky ázerbájdžánských vorů, kteří působí výhradně v Rusku. Sulejmanov byl „korunován“ v roce 2001, a má tedy pětadvacetiletou vorovskou „stáž“. V Moskvě žije už od 80. let a podle zdrojů PrimeCrime má blízko k vysoce postaveným politikům. V duchu staré školy vorů nemá rodinu ani děti. Podobně jako většina vorů staré generace byl Sulejmanov opakovaně trestně stíhán za krádeže a držení drog. Podle údajů PrimeCrime byl spolupracovníkem i Děda Chasana, který byl zavražděn v roce 2013.

Zadržení ázerbájdžánských kriminálních autorit proběhlo na pozadí vyostření vztahů mezi Moskvou a Baku. Podle odborníků bylo zadržení vorů odvetou Moskvy za nepřátelské chování Baku vůči Kremlu. Ke zhoršení vztahů mezi státy došlo hlavně po sestřelení ázerbájdžánského civilního letadla ruskou armádou v prosinci 2024. 

Podle redaktorky PrimeCrime se postavení vorů v Rusku často odvíjí od zahraniční politiky státu, a proto se ruské úřady snaží mít vory pod kontrolou: „Dnes jsou všichni vorové pod dohledem a na každého se najde háček, na který ho lze v případě potřeby rychle chytit.“

Vorové a Kreml

Podle Olgy Romanovy trvá symbióza ruského státu a organizovaného zločinu již delší dobu. „Ke srůstání kremelských zájmů a organizované mafie došlo už dávno – vzpomeňme na působení Šakra ve Španělsku, kdy měl vazby jak na zločince, tak na politiky.“

Další příklad úspěšné spolupráce Kremlu a organizovaného zločinu popsala investigace.cz v rámci mezinárodního projektu „Drazí krajané“, založeného na analýze uniklých dat kremelské nadace Pravfond. Informace se týkaly také již zmiňované karlovarské restauratérky gruzínského původu Asmat Šanavy. Šanava má rozsáhlé vazby na ruské vory v zakoně a ruský stát ji opakovaně oslovil: měla vyjednávat o vydání ruského hackera z české vazby do Ruska nebo zajistit financování právníků pro šéfa krymské separatistické jednotky Alexandra Frančettiho.

Přečtěte si

Drazí krajané: Asmat Šanava z Karlových Varů řeší problémy ruského organizovaného zločinu i ruského státu

Vazby vorů na Kreml mají i další podobu. Nejbližší spojenec Meraba Džangveladzeho, Taro Oniani, letos slavil. Jeho syn Buba Oniani se podle zdrojů PrimeCrime oženil s dcerou ruského oligarchy uzbeckého původu Iskandera Machmudova. Podle PrimeCrime se Buba, na rozdíl od otce, věnuje legálnímu podnikání: vystudoval v Anglii a působí jako obchodník s palivy. Onianiho klan tak znovu zpečetil vazby na ruskou oligarchii – a nepřímo i na mocenské kruhy kolem Kremlu.

Vražda v Tbilisi

Vzájemná závislost ruského podsvětí a Kremlu však neznamená, že by vorové přestali žít vlastním životem – životem násilí a zločinu, v němž si mezi sebou dál vyřizují účty.

V polovině roku 2025 rezonovala ve světě vorů zpráva o vraždě gruzínské „šedé eminence“ Levana Džangveladzeho. Byl pravou rukou svého bratra Meraba Džangveladzeho, který patří k nejvlivnějším vorům v zakoně v celém postsovětském prostoru i v zahraničí.

Na rozdíl od svého bratra se Levan Džangveladze věnoval legálnímu podnikání a neměl ve vorovském světě žádný oficiální status. Řídil aktivity vyžadující finanční i právní odbornost, včetně budování schémat praní peněz. Jeho vliv se neomezoval pouze na Rusko a Gruzii – sahal i do dalších postsovětských zemí, do Evropy a na Blízký východ.

Zatímco Merabovi byl kvůli jeho kriminálnímu statusu vstup do Ruska zapovězen, Levan se mohl volně pohybovat a udržovat kontakty se zahraničními partnery. Před zákonem byl bezúhonný. Krátce před smrtí přicestoval ze zahraničí do Tbilisi, kde byl zavražděn přímo uprostřed hlavní ulice města.

Leval zanechal stopy i v Česku. Od roku 2010 do roku 2022 měl českou firmu Violeta trade, s. r. o., která sídlila na karlovarské adrese gruzínské restaurace Pirosmani. Tu vlastní již zmíněná Asmat Šanava. Na adrese téže restaurace sídlí také firma zapsaná na děti Meraba – Lanu a Georgiho.

Dva měsíce po události se v Itálii sešel suchumský klan pod vedením Meraba a Tara Onianiho. Schůzky se podle zdrojů PrimeCrime virtuálně zúčastnil i Šakro Molodoj. Důvodem svolání takzvané schodky – tedy shromáždění vorů – měla být diskuze nad plánovanou pomstou za vraždu Levana Džangveladzeho.

Šéf klanu Merab údajně přislíbil udělení vorovského statusu tomu, kdo dopadne objednatele: odměnou měly být „jejich hlavy“. Za jednoho z nich byl podle kmotrů i vyšetřovatelů považován gruzínský „kmotr“ Georgij Džihadze, kterého shodou okolností na zmíněnou italskou schodku nepozvali.

Lze tak očekávat, že v novém roce dojde k dalším vraždám z pomsty a rozběhne se další kolo války mezi mafiánskými klany. „Podle zákonů zločineckého světa se musí Merab pomstít. Zda na to bude mít ještě sílu, ukáže čas. Jedno je ale jisté: jeho nepřátelé se jen tak nezastaví — živý Merab je pro ně příliš nebezpečný. Ve vorovském světě zraje krveprolití,“ shrnula Lilija Harina. 

The post Ruská mafie v roce 2025: válka vorů v zakoně vrcholí, Kreml je využívá ke svým operacím appeared first on investigace.cz.

Zatímco první generace vorů v zakoně se etablovala ve znamení vzpoury vůči státu, porevoluční vorové se vyznačují postupným splýváním s ruskou politickou a ekonomickou elitou. Vztah mezi ruským podsvětím a světem mocných dosáhl svého vrcholu během Putinova prezidentského období, kdy se z kmotrů stali neoficiální služebníci ruského státu – ať už v zahraničí, nebo uvnitř Ruska. Čtvrtá část letní série investigace.cz o různých mafiích se věnuje postsovětským zločineckým organizacím tohoto typu. Tentokrát se zaměříme na aktivity vorů v zakoně v zahraničí a jejich napojení na takzvaný „ruský mafiánský stát“. 

Konec staré generace vorů, kteří se jakž takž řídili vorovskými zákony a odmítali spolupráci se státem, předznamenala podle britského odborníka na ruskou mafii Marka Galeottiho vražda legendárního Vjačeslava Ivanova. Známý byl pod přezdívkou Japončík a dlouho zastupoval ruskou mafii v USA. Patřil rovněž k blízkým spolupracovníkům Semjona Mogileviče, zmíněného v předešlém článku. Japončík byl vor v zakoně ze staré školy – dlouhá léta strávil za mřížemi, neměl zájem o politické aliance s Kremlem ani o klasický byznys bílých límečků. Místo toho rozhodoval spory mezi bandami a kriminálníky, hlídal smluvní vztahy a dodržování zločineckého kodexu.

Rozepře mezi vory Dědem Chasanem, Gruzíncem kurdského původu, a Tarielem Onianim, šéfem konkurenčního gruzínského klanu, ohledně boje o kontrolované území, byla však poslední, kterou měl Japončík rozsoudit. Pravděpodobně by se rozhodl ve prospěch Děda Chasana, kdyby ho v roce 2009 nezastřelili neznámí pachatelé.

Jeho nástupcem se stal právě Děd Chasan, jenž ve válce s Onianiho klanem pokračoval. Chasan patřil do Japončíkova blízkého okolí a za jeho vlády působil jako držitel obščaku – společné pokladny kriminálního podsvětí. Jednalo se o velmi vážené a důležité postavení ve světě vorů – obščak mohl dosahovat hodnoty stovek milionů eur. Chasan svého předchůdce nakonec přežil jen o čtyři roky, zastřelili jej v roce 2013 a zase nebylo jasné, kdo stál za vraždou. Dalším v řadě vorů se stal Šakro Molodoj, který je dodnes naživu a letos oslavil 71. narozeniny.

Španělské Eldorado

Stejně jako Děd Chasan je Šakro gruzínský Kurd a v období konce devadesátých a začátku nultých let hlídal obščak i přidružený byznys ve Španělsku. Tato jihoevropská země byla v té době mekkou nejen ruské mafie, ale i zločinců z celého světa. Vorové tu prali peníze ve velkém, a to díky uvolněným investičním zákonům, kdy mohli bez problémů investovat špinavé peníze do luxusních nemovitosti ve španělských lázeňských městech na pobřeží moře.

Kmotrům se zamlouval i vstřícný postoj tamních politiků. Například během úřadování marbellského starosty Gregoria Jesúse Gila y Gila udělovala radnice v lázeňském městečku Marbella stavební povolení pouze za úplatky, proto byly původně městské pozemky zastavěny rezidenčními komplexy pro bohaté cizince.

Během Gilova funkčního období proteklo Marbellou skrze nelegální obchody s pozemky a nemovitostmi osmnáct milionů eur (v přepočtu 414 milionů korun). Nezákonně vzniklo dvacet tisíc budov, včetně obytných komplexů, hotelů a restaurací. Jednou z průtokových firem byla i Chasanova realitní kancelář Suninvest 2000, jež se stala součástí schématu na praní peněz.

Mafiánský ráj ale vzal za své v roce 2005, kdy ve Španělsku proběhla první rozsáhlá policejní operace namířená proti „ruské mafii“. V rámci zásahové akce nazvané Vosa provedlo čtyři sta detektivů prohlídky na padesáti adresách v několika pobřežních letoviscích na jihu země. Samotný Šakro byl zatčen v květnu 2006 v Dubaji a vydán do Španělska. Tam byl shledán vinným z praní špinavých peněz a odsouzen k sedmi a půl letům vězení. V roce 2014 ho však na žádost Ruska extradovali do Moskvy, kde ale za mřížemi neskončil.

Svobody si ovšem moc dlouho neužil: o dva roky později jej zatkli kvůli požadování výpalného po majitelce jedné moskevské restaurace. Byl odsouzen k deseti letům vězení a k výkonu trestu nastoupil do věznice v Krasnodarském kraji, kterou díky svému neziskovému fondu ovládl ruský oligarcha a krasnodarský rodák Oleg Děripaska. Řada odborníků, včetně španělských vyšetřovatelů, se domnívá, že Šakro měl na oligarchu vazby, takže nebyla náhoda, že šel právě do Děripaskou ovládané věznice.

Virtuální mafiánský stát

Z dokumentů soudního procesu, jenž proběhl v roce 2012 v Londýně, vyplývá, že Děripaska měl skutečně dlouhotrvající vazby na kriminální podsvětí. Michailu Černému, známému mezi ruskými kriminálníky jako Miša-Kryša a napojenému na izmajlovskou skupinu, například zaplatil 250 milionů dolarů. Podle Děripaskova tvrzení mu měl v kriminálním podsvětí zajistit takzvanou kryšu, tedy ochranu.

Státní zástupce španělského Národního soudu José „Pepe“ Grinda González, který se léta věnuje ruské mafii, již v roce 2010 vypracoval sedmnáctistránkovou zprávu shrnující postavení a aktivity ruské mafie ve Španělsku. V dokumentu dospěl k závěru, že Bělorusko a Rusko jsou „virtuálními mafiánskými státy“, neboť u těchto zemí není zřejmé, kde začíná stát a končí organizovaný zločin.

Zatímco teroristé usilují z různých ideologických či náboženských důvodů o nahrazení samotné podstaty státu, organizovaný zločin se podle Grindy snaží být doplňkem ke státním strukturám. Ruská vláda vory využívá k činnostem, jež jako státní instituce sama nedokáže nebo nechce realizovat. Výměnou za službičky pro stát dostávají kmotři politická privilegia, která jim poskytují imunitu nebo pohodlný život ve vězení. Grinda například tvrdil, že Šakro na rozkaz GRU – ruského vojenského zpravodajství – prodával zbraně kurdským teroristům, aby destabilizoval Turecko.

Video: Šakro Molodoj po návratu ze Španělska do Moskvy. Policista: Považujete se za vora? Šakro: Já sebe nepovažuji. Ostatní mě ano (směje se)

Když po začátku invaze do Ukrajiny dnes už zřejmě zesnulý šéf Wagnerovců Jevgenij Prigožin začal verbovat vězně do své žoldnéřské armády, v ruských médiích se objevila zpráva, že Šakro tento nábor mezi vězni schválil. „Napsal vorovský progon, což je jakési oficiální sdělení hlavního vora komunitě vězňů, v němž podpořil válku v Ukrajině, a je jasné, jaké výhody za to dostal,“ říká Olga Romanova, šéfka neziskové organizace Rusko za mřížemi, které hájí práva vězňů.

Podle odbornice už ve většině ruských věznic dávno nic neznamenají „poňatija“, tedy pravidla, jimiž se v minulosti řídilo kriminální podsvětí. Přestala platit na konci nultých let, tvrdí Romanova, kdy v ruských věznicích skončilo dělení na „červené“ (věznice ovládané dozorci a kolaboranty z řad zločinců) a „černé“ (ovládané starými vory v zakoně) a „blatkomitět“, tedy výbor vorů a kriminálních autorit, postupně splynul s vedením věznic.

Existenci Šakrova progonu o podpoře války naopak zpochybňuje investigativní novinář ruského exilového serveru The Insider Sergej Kaněv. „Vor takto vysokého postavení by si tak zjevnou spolupráci se státem nemohl dovolit. Od svých zdrojů vím, že se s Prigožinem setkal a pouze mu řekl, že mu v náboru nebude bránit,“ prohlásil Kaněv.

V březnu 2015, rok před svým definitivním zatčením v Moskvě, byl Šakro zadržen ve společnosti byznysmena Rubena Tatuljana původem ze Soči. Tatuljan, známý v podsvětí jako Robson, dříve pracoval coby asistent poslance ruské Dumy Alexandra Karelina. V Arménii byl také poradcem ministra zahraničí a držitelem arménského diplomatického pasu. Oficiálně Tatuljan vystupoval jako mecenáš ruského sportu a byl úspěšný podnikatel v oblasti hotelových služeb a lázeňství. Jeden z obchodních domů v Soči byl dokonce pojmenován Tatuljan na jeho počest. Neoficiálně je pak tento byznysmen známý jako „král ruského černomořského pobřeží“ – od roku 2010 totiž dohlížel na veškeré operace zločineckých skupin ve svém rodném Soči z pozice takzvaného „smotrjaščeho“.

V roce 2017, dva roky od policejního zátahu v Soči, byl Tatuljan znovu zadržen v Česku během další schůzky vorů. Díky diplomatickému pasu však neskončil ve vazbě – česká policie ho musela propustit. Vzhledem k tomu, že šlo o osobu úzce spjatou s Kremlem, požadoval tehdy Roskomnadzor (ruský federální úřad zodpovědný za monitorování a cenzuru sdělovacích prostředků) blokaci všech článků zmiňujících Tatuljanovy vazby na kriminální svět. Cenzurní úřad se proto obrátil i na arménského partnera investigace.cz, server Hetq, s žádostí o odstranění podobného článku. Arménští kolegové v reakci na to vydali prohlášení, v němž se psalo, že „nerozumí tomu, proč takový požadavek vznáší na arménské médium ruský orgán“ a „proč arménský diplomat namísto arménského ministerstva spravedlnosti požádal o pomoc státní orgán cizí země“.

Díky pozdějšímu úniku interních dokumentů z Roskomnadzoru jsme zjistili, že pracovníci úřadu měli zvláštní úkol – hledat a blokovat všechny negativní články o Tatuljanovi, a to především v souvislosti s jeho zatčením v Česku.

Americké úřady zařadily Tatuljana v roce 2017 na sankční seznam kvůli jeho vazbám na „vory v zakoně“ a ke konci roku 2023 po něm začaly pátrat i ruské úřady, údajně kvůli podezření ze zneužití státních zakázek v Soči. Podle ruských zdrojů se podnikatel skrývá v Arménii.

Aspirující vor

Nejnovějším případem zatčení vora v Česku, v daném případě člověka aspirujícího na postavení vora, je loňské zadržení Polada Omarova, šéfa jednoho z postsovětských mafiánských klanů, na něhož vydaly Spojené státy mezinárodní zatykač kvůli objednávce vraždy íránské disidentky, iniciované vládou Teheránu. Omarov je kriminálník gruzínského původu s ázerbájdžánským občanstvím, jenž se svou zločineckou skupinou dlouhou dobu terorizoval velkou část ázerbájdžánské komunity v Rusku a Ukrajině. Podílel se na vraždách a únosech lidí, rovněž byl členem organizovaných zločineckých skupin v několika zemích bývalého Sovětského svazu včetně Kazachstánu, Gruzie a Ukrajiny. Do Česka se Omarov dostal podle informací ukrajinského portálu Detektiv INFO díky ukrajinskému cestovnímu pasu.

Česká i americká policie ho ve svých tiskových zprávách sice označily za vora v zakoně, nebylo to však přesné. „Nejde o vora v zakoně, ale přesněji o uchazeče o tento status,“ upřesnil odborník na postsovětskou mafii naší redakci. Tehdejší vor v zakoně číslo jedna, Šakro Molodoj, který byl v té době ve vězení, pozastavil nové korunovace vorů, a Omarov proto čekal, až Šakro vyjde na svobodu. To se stalo před několika měsíci, koncem března tohoto roku. Avšak Omarova mezitím extradovali z Česka rovnou do USA a získání koruny mezi zločinci tak musel odložit.

Přečtěte si

Omarov zadržený v Praze plánoval vraždu íránské disidentky. USA žádají jeho vydání

Jsou tu pořád s námi

Přestože tuzemská média loni hlásila velký návrat ruské mafie do Česka, ve skutečnosti tyto skupiny organizovaného zločinu z bývalých sovětských republik nikam neodešly a v Česku působily celou dobu. Například na začátku roku 2022 založil ukrajinský vor v zakoně gruzínského původu Sergo Glonti, známý jako Guga, pražskou firmu s názvem Richi company, s. r. o. Její hlavní činností je podle obchodního rejstříku pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Z notářského zápisu vyplývá, že Glonti se na založení firmy osobně podílel. Glonti je přitom členem zločinecké skupiny ve Francii a dlouhodobě působil v kriminálním podsvětí v Kyjevě a Oděse.

Další příklad pochází z prostředí Karlových Varů, kde v letech 2010 až 2013 vlastnil místní firmu Volkoni, s. r. o., jeden z nejvlivnějších vorů v zakoně Merab Džangveladze, pravá ruka Tara Onianiho. Spekulovalo se, že Džangveladze mohl být jedním z atentátníků, kteří v Moskvě roku 2013 zavraždili Děda Chasana. Ve stejném roce byl zadržen v Budapešti a předán do Itálie, kde čelil obviněním z vraždy gruzínského politika i z praní špinavých peněz. Italský soud navíc získal nahrávku rozhovoru mezi Onianim a Džangveladzem, kde se oba o vraždě Děda Chasana zmiňují. Je zajímavé, že až do roku 2020 vlastnila jeho českou firmu Volkoni šedesátiletá žena jménem Ljubov Oniani, která podle živnostenského rejstříku dodnes sídlí v Česku. O bezprostřední blízkosti vorů svědčí i zprávy o jejich pravidelných „schodkách“ v sousedním Polsku.

Autorka textu: Kristina Vejnbender

The post MAFIE: 4. díl – Ruská mafie, část druhá: Rozděl a opanuj Evropu appeared first on investigace.cz.

V posledních několika měsících jsme měli možnost v českých médiích opakovaně sledovat výrazné kauzy mezinárodně hledaných osob, které měly být nebo už byly vydány do zahraničí. Podrobněji se investigace.cz věnovala pražskému zatčení Polada Omarova, kterého USA stíhalo za zprostředkování vraždy íránské disidentky a o nějž stálo několik zemí. Česko ho nakonec vydalo do USA. Na to, jak praxe vydávání osob do zahraničí funguje, nakolik se jedná o politická rozhodnutí nebo proč může být výhodné se extradici nebránit, jsme se ptali advokáta Miroslava Krutiny.

Když jsem hledala definici extradice, našla jsem, že je to „jeden z druhů horizontální mezinárodní justiční spolupráce“. Co to znamená a obnáší?

Extradice, v češtině vydání, se odehrává vždy na žádost jedné strany, a to buď k trestnímu stíhání, nebo k výkonu trestu. Děje se tak na bázi vzájemné spolupráce nebo smlouvy, dvoustranné nebo i vícestranné, což je například Evropská úmluva o vydávání sjednaná v rámci Rady Evropy. V rámci Evropské unie se postupuje na základě takzvaného evropského zatýkacího rozkazu. V Česku postup při vydávání upravuje zákon o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech, například jsou tam dány lhůty, jež musí zúčastněné strany dodržovat.

Můžete popsat samotný proces vydání?

Vydání se dělí na dvě části. V případě, že je o vydání osoby požádána ČR, je nejprve nutné hledanou osobu zadržet. Poté se rozhoduje o takzvané předběžné vazbě a následně se prověřují podmínky vydání, zkrátka jestli lze vůbec tohoto konkrétního člověka vydat. Jestliže se o vydání rozhodne kladně, je vyžádaná osoba přesunuta do vydávací vazby. To už je závěr samotného procesu, který je časově poměrně limitován. Což znamená, že už probíhají poslední úkony řízení, aby mohlo skutečně dojít k fyzickému vydání. V té první fázi se posuzuje přípustnost vydání, tu vždy zváží soud, jenž se vysloví v rámci řízení o přípustnosti vydání. To znamená, že soud sám o sobě nikoho nevydává. Rozhoduje o tom pak ministr spravedlnosti.

Jaké jsou podmínky toho, aby soud vydání schválil? Musí se například v obou zemích jednat o trestný čin? 

Soud posuzuje celou řadu podmínek, jednou z nich je také oboustranná trestnost, tedy že dotyčný spáchal delikt, který by byl trestný i u nás. Pokud u nás trestný není, nelze proti takovému člověku trestněprávně postupovat.

Dá se ta oboustranná trestnost aplikovat i na muže, kteří k nám uprchli z Ukrajiny před povinnou vojenskou službou? To přece u nás trestné není. 

Ne, pro trestné činy vojenského charakteru nelze osoby vydávat. Překážka vydání by spočívala i v tom, že do válečných konfliktů a nebezpečných situací nevydáváme – což je další z podmínek posuzovaných soudem. Zkrátka když vyžádané osobě hrozí v zemi, která požaduje její vydání, nebezpečí, soud extradici neschválí. Nejedná se přímo o azyl, ale je to fakticky zvláštní forma ochrany.

Jaké další podmínky soud posuzuje?

Například závažnost hrozícího trestu – jestliže se jedná o marginální delikt a dané osobě hrozí například tříměsíční trest, pak se většinou nevydává. Na druhou stranu může nastat situace, kdy je hrozící trest velmi přísný, přesněji řečeno může jít o trest smrti nebo doživotí bez možnosti zmírnění trestu – což je v rozporu s tím, jak se Evropská unie obecně dívá na lidská práva. Trest by měl být vždy nějakým způsobem dočasný. Absolutní trvání či provedení trestu, mám na mysli trest smrti, je považováno za nelidské. V takových případech proto musí existovat nějaká, byť teoretická, možnost zmírnění trestu. Tím pádem jsou od zemí, kde je možnost takový trest uplatnit, požadovány garance, že ho nepoužijí.

Jsou tyto garance skutečně dodržovány?

Ano. Garance by měla být primárně zákonná, což znamená, že zákon dané země by uložení takového trestu neměl vůbec umožňovat. Pokud ale pro daný trestný čin zákon podobné potrestání dovoluje, pak je záruka samozřejmě slabší. Nicméně je daná třeba ujištěním ze strany exekutivy žádající země – což ale bývá někdy napadáno, protože o trestu nerozhoduje exekutiva, nýbrž nezávislý soud. Avšak taková je praxe a obdobné ujištění se akceptuje. Jak ale říkám, je to trochu problematické, protože o trestu samozřejmě nerozhoduje stát, takže advokát v takovém případě neumí úplně rozptýlit klientovy obavy.

Přečtěte si

V Praze zadrželi jednoho z šéfů „ruské“ mafie. Stál za vraždami a únosy v Rusku a Ukrajině

Může být jedním z důvodů, proč vydání zamítnout, právě fakt, že klient tomu ujištění nevěří?

Jestliže daná země splňuje standardy lidských práv, nemyslím si, že by byl takový postup úspěšný. Nevybavuji si adekvátní případ. V zemích, kde mohou být absolutní tresty uplatňovány, soud obecně často shledá i jiné důvody proti vydání. Například pokud se taková země nezavázala úmluvou proti mučení, což je třeba případ Indie. Další překážkou k vydání je pak i fakt, že vyžádaná osoba má vůči zemi, která požaduje její vydání, azyl nebo je tam stíhána z politických důvodů. Nadto existují i humanitární důvody – věk, zdravotní stav, zkrátka že by vydání pro takového člověka bylo příliš velkou zátěží. Překážkou může být i to, že daná osoba je trestně stíhána i v České republice. V tom okamžiku má česká justice přednost.

Což znamená, že nevydáme, dokud se kauza toho člověka nevyřeší u nás? 

Ano, nejprve proběhne trestní stíhání u nás a teprve pak může dojít vydání.

Co když se o vydání jedné osoby hlásí více zemí?

Potom soud hodnotí všechny žádosti. Měl jsem jednoho klienta, o něhož se zajímalo více zemí. Soud pak posuzuje všechny žádosti samostatně. Nakonec může rozhodnout, že připouští vydání do všech zemí, jen do některé z nich nebo do žádné. Dokud soud nerozhodne o všech žádostech, osoba se nevydá, posuzovací fáze – tedy ta první – stále probíhá.

Kde se ta osoba, o jejíž vydání se žádá, nachází, než rozhodne soud? 

Hned na začátku jsme mluvili o případu, kdy je osoba v takzvané předběžné vazbě. Ovšem může být i na svobodě. O vazbě se rozhoduje na samém počátku řízení. Je to poměrně časově stresová situace, kdy jako advokát musíte shromáždit dost velké množství podkladů a důkazů k tomu, aby v daném případě nebyl k vazbě důvod. Samozřejmě může mít silnou váhu také závažnost spáchaného deliktu a řekněme i věcná stránka. To znamená, zda daný delikt nebo situace nevykazují znaky toho, že by nakonec soud k vydání přistoupil – třeba právě v politických případech. Podobný případ si pamatuji, soud přijal záruky a slib, že osoba neuteče, ale v pozadí bylo zřejmé, že se jedná o zpolitizovanou kauzu, která nemá podstatu. Podezření se jevila vykonstruovaná. Soud to sice explicitně neřekne, ale dotyčného do vazby nevzal, protože předjímal, že výsledek nebude ze strany žádajícího státu nejspíš úspěšný. Když bude vydání například požadovat KLDR, soud nejenže o vydání pravděpodobně nerozhodne, ale nebude osobu ani posílat do vazby. Místní orgány ji sice zadrží, ale nebude to mít dlouhého trvání. Zkrátka existují země, kam prostě nevydáváme, pak jsou země, kam se vydává velmi opatrně, a nakonec máme země, kam se vydává velice ochotně.

To jste mi nahrál na další otázku – do kterých zemí nikdy nevydáváme? 

Jedná se o ty, jež jsou notoricky problematické z hlediska dodržování lidských práv, ale není jich moc. Potom se nevydává tam, kde zrovna probíhá válečný konflikt – takové nevydávání ale může být dočasné. Vydává se v podstatě do celého světa. Nejochotněji a nejsnadněji se vydává v rámci EU, na základě evropského zatýkacího rozkazu. Mezi členskými státy je totiž vyšší míra důvěry, a tudíž to vydávání probíhá poměrně snadno, i když samozřejmě platí stejné překážky jako u jiných zemí – třeba právě fakt, že je daná osoba trestně stíhána i v ČR. V rámci evropského zatykače také platí poměrně krátké lhůty, konkrétně na rozhodnutí o předání mají státy dva měsíce od zadržení osoby, lhůta může být ale prodloužena.

Jsme tedy ve fázi, kdy nás nějaká země požádala o vydání určité osoby – co se děje dál? 

Řízení začíná u krajského soudu. Jakožto vyžádaná osoba máte právo stížnosti, takže se můžete bránit a proti rozhodnutí soudu se odvolat k vrchnímu soudu. Jestliže jste ve vydávací vazbě, je na vydání tříměsíční lhůta. Tu lze prodloužit, pokud je řízení složité, ale maximálně o další tři měsíce. Do té lhůty se ale nezapočítávají některé překážky, konkrétně když máte odklad vykonatelnosti Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku nebo Ústavním soudem. To je celkem jasné. Třetí překážka nastane, jestliže se na osobu hledí jako na žadatele o mezinárodní ochranu nebo azyl. Něco obdobného se zrovna týká jednoho našeho klienta, v této věci budeme podávat ústavní stížnost, protože je třeba celou záležitost vyjasnit. Zákon o azylu podle novely z loňského roku totiž explicitně říká, že žádost o azyl nebo již udělený azyl neblokuje a nebrání vydání do třetí země. Například máme vás vydat do Kanady a vy jste občanem Francie. Vy si sice můžete požádat o azyl, ten ale bude platit jen vůči vydání do Francie. Vašemu vydání do Kanady tedy nic nebrání. To, že vás z politických důvodů pronásledují ve Francii nebo vám tam hrozí nějaké nebezpečí, je irelevantní.

To zní logicky, člověk se chrání jen před tou zemí, kde by mu hrozilo nebezpečí, a pokud žádá o vydání jiná země, stejné podmínky se na to nevztahují.

Ano, to jsou standardní principy azylového práva, že se hájíte proti zemi svého původu. Může ale vyvstat otázka, co je země původu, jestli je to i země, kde jste jen určitý čas pobývala. V jedné kauze jsme uplatňovali, že země původu je i ta země, kde vám hrozí vysoký trest, což je ale spíš taková zajímavá argumentace. Země původu je zkrátka země, odkud pocházíte. A pokud se z důvodů, které by fungovaly pro udělení azylu, chcete bránit proti extradici do třetí země, pak to musíte udělat v rámci soudního řízení o vydání.

To znamená, že argumentem u soudu je, že tam nechci být vydaný, protože mi u nich něco hrozí?

Protože mi tam hrozí nelidské zacházení, pronásledování a podobně. V této proceduře, která probíhá před krajským soudem, se přezkoumává přípustnost vydání a nemá to nic společného s azylem. Ačkoli je to věcně dost podobné, azyl řeší úplně jiné instituce – ministerstvo vnitra a navazující správní soudnictví – a týká se výhradně země původu. V minulosti se poměrně hojně řešilo, že zákon o mezinárodní spolupráci v trestních věcech má dikci trochu jinou a říká, že osobu, na kterou se hledí jako na žadatele o azyl, nelze vydat ani jí neběží lhůta pro vydání. Tím pádem mohl ten člověk, kterému hrozilo vydání, požádat prostřednictvím svého advokáta o jakýkoli azyl, čímž bylo možné nějakou dobu vydání blokovat. Proto zákon pamatoval i na to, že po dobu vyřizování žádosti o azyl neběží výše zmíněné časové lhůty, aby nevypršely. Nicméně ministerstvu vnitra se do zákona o azylu podařilo dostat větu, že žádost o azyl nemá na vydání do třetí země dopad. Zajímavé ale je, že se setkáváme s tím, že výklad soudů tuto novelu opomíjí a postupuje dál podle staré praxe. Jenže tím pádem máme najednou dvě složky ve státě, jež si zákon vykládají odlišně a podle toho, v jakém oboru se pohybují.

Což je pro osobu, která má být vydána, docela důležité…

Ano, to je, protože pokud lhůta běží, v mnoha případech proběhla zbytečně, protože soud se domnívá, že neběží. Pokud ale ministerstvo vnitra říká, že vydání nic nebrání, pak by lhůta běžet měla. V praxi to znamená, že osoba sedí ve vazbě déle než tři měsíce a nikdo neřeší, že by se lhůta měla prodloužit. Což je právě věc, kterou jsem už zmiňoval, že předkládáme stížnost k Ústavnímu soudu a jsme velice zvědaví, jak na tuto otázku odpoví.

Co se tedy stane, když lhůta uplyne?

Jestliže lhůta pro vydávací vazbu uplyne, musí se ten člověk propustit. To ale neznamená, že nemůže být vydaný. Jen nemůže být ve vazbě. Pokud se začne volně pohybovat, pak se samozřejmě může stát, že už ho znovu nezajistíte.

Jestliže ale soud v řádném termínu o vydání rozhodne, co se děje dál? Pokud žádá o vydání více států, podle čeho se rozhoduje? 

Jestliže soud vydání schválí, o jeho uskutečnění rozhodne ministr spravedlnosti. V případě, že souhlasí, podepíše vydávací příkaz. Ministr je zároveň i politik, to znamená, že kromě právních kritérií, která jsou daná, zohledňuje také politické zájmy České republiky. Pokud je žadatelem jen jedna země a povolení vydat prošlo soudem, pak je to poměrně jednoduchá úloha. Napadá mě ale případ, kdy soud schválil vydání do USA a ministr na něj nakonec nepřistoupil. Jednalo se o případ Alího Fajáda, který měl podle americké obžaloby obchodovat se zbraněmi a být napojený na teroristickou organizaci. Tenkrát jsme ho do USA nevydali, protože v jeho domovského Libanonu byli vězněni Češi.

Přečtěte si

Omarov zadržený v Praze plánoval vraždu íránské disidentky. USA žádají jeho vydání

Takže tady přichází na řadu aspekt výměny vězňů. Ze strany ministra tedy může jít o politické rozhodnutí? 

Ano, určitě je to politické rozhodnutí, které má sice nějaká právní kritéria, ale ve finále je to svrchované rozhodnutí České republiky. A jestliže existuje více zájmových zemí, do nichž je možné vydat, pak je to skutečně na výběru ministra. Politické důvody mohou v tom okamžiku vždy převážit. Samozřejmě, že osoby, jež mají být vydány, doufají, že převáží zájem, který je jim bližší. Ale je to případ od případu a vlastně to nelze predikovat. Často je ve hře mnoho aspektů, o kterých nevíme, o kterých neví ani obhájce.

Zohledňuje ministr i to, jaké máme s žadatelskými zeměmi vztahy?

Česká republika má obecně poměrně vysoký kredit, co se týče schopností zadržet hledané osoby. Někdy mám pocit, že mí klienti procestovali Evropu křížem krážem a chytili je až u nás. Obecně je to ale otázka uzavřených smluv a pak toho, jestli se nám takové vydání zrovna hodí. Rozhoduje ovšem i dobrá zkušenost, že třeba vydávání vězňů s nějakou zemí velmi dobře funguje. Vzájemnost je velmi důležitá: když nějaké zemi vydání odepřeme, může pak zase odepřít vydání nám.

A je vždycky na místě tomu vydání odporovat, zkrátka nechtít se nechat vydat? 

Určitě ne. Obrana proti vydání často vyplývá z určité nejistoty, co pak bude následovat. Myslím si, že je poměrně velká chyba, že není pravidlem, aby v zemi, která o vydání žádá, měla ta osoba automaticky advokáta. Že tam není automaticky umožněn přístup ke spisu. Podle mého názoru by to ve většině případů mohlo vést k tomu, že dotyčná osoba by ve finále souhlasila s vydáním sama. Protože by si uvědomila, co konkrétně hrozí, o co jde a jak se případně bránit. Většina vydávaných osob ale takové povědomí nemá a dokonce ani opakované vysvětlení od advokáta nestačí. Zkrátka proces v cílové zemi se tady neřeší, řeší se jen procedurální věci a překážky. Důkazy o tom, co se v konkrétní kauze stalo nebo nestalo, závažnost obvinění a vůbec obhajoba tady neprobíhá, ta bude probíhat až po vydání.

To není nějak ošetřené, aby měl člověk nárok vidět, z čeho všeho je obviněný?

Dostane základní informace a obvinění prostřednictvím extradičních materiálů, které má země, jež požaduje jeho vydání, povinnost v nějaké lhůtě – čtyřiceti dnů, podle toho, o jakou zemi se jedná – předložit. Tyto informace ale často nebývají příliš kvalitní, třeba z hlediska zřejmého důvodného podezření. S tím ale české orgány nemívají problém. Zkrátka to berou tak, že detaily jsou věcí druhé země, že obhajoba u nás neprobíhá. Pro obhájce dané osoby tím pádem ale nastává těžká situace, protože jeho argumenty, že je kauza nejasná nebo neúplná, příliš nefungují. Myslím si, že by se kvalita zaslaných podkladů k vydání přezkoumávat měla, byť soud argumentuje, že samotné trestní řízení proběhne až v zemi, kam má být osoba vydána, a že by soudy vlastně dělaly práci dvakrát. Takže je to takové přetahování. Obecně čím je nám země vzdálenější, a to jak geograficky, tak hlavně kulturně a politicky, tím je větší šance s těmito argumenty uspět.

Vraťme se ale k tomu, zda je vždy žádoucí ze strany konkrétního člověka vydání odporovat?

Není. Pokud vyhodnotí, že orgány činné v trestním řízení ho v druhé zemi jen potřebují vyslechnout a tím se celá věc vyřeší, pak nemá cenu sedět několik měsíců ve vazbě.

A jak to posoudí, když jsou extradiční dokumenty tak vágní?

Potřebuje mít v té zemi advokáta.

Ale toho si musí sehnat sám…

Ano, a taky ho zaplatit. V některých zemích sice advokát do spisu nahlížet smí, nicméně nemůže klientovi poskytovat informace.

Klientovi ale může říct, ať se nechá vydat?

To ano. Máme teď jeden případ, kdy advokát do spisu ani nahlédnout nemůže. Je tam nějaká forma utajení. Moje zkušenost z Evropy je ale obecně taková, že jakmile vyžádaná osoba zná podrobnosti, často se rozhodne vydání podvolit, protože ví, že se tím celý proces urychlí. Měl jsem případ, kdy po zjištění situace a seznámení se spisem klient s vydáním souhlasil, odjel, šel na výslech a byl propuštěn. Hotovo. Místo toho se tady mohl půl roku bránit a sedět ve vazbě, v poměrně přísných podmínkách. Nejlepší by ale bylo, aby byl povinně na obou stranách advokát ex offo, a ne aby stíhaná osoba musela někoho hledat a navíc zaplatit.

U nás ale advokáta přiděluje soud nebo si vás někdo najme.

Ano, jsme vedeni v seznamu advokátů, kteří pracují ex offo. Také se mi stalo, že mě někdo doporučil, třeba kvůli jazykové bariéře. Obecně je to vždy kulturní šok jak pro mě, tak pro zadržené osoby. Zkrátka jsou často zvyklé na úplně jiný přístup, například že jim někdo pouze řekne: „Neboj, všechno zařídím,“ a s případem nebo možnostmi řešení je nikdo neseznámí. Klienti se pak diví, že jim všechno vysvětluji, navrhuji řešení, nechávám je, aby se rozhodli.

Dostali jsme se tedy do fáze, kdy je rozhodnuto. Co se děje pak? Když osoba vydána není, je prostě propuštěna, a když vydaná je, putuje do dané země a nás už to dál nezajímá? 

Když vydána není, může se ještě řešit, zda má povolení k pobytu v Česku, zda třeba nebude deportována. Jestliže vydána je, jedno nám to být nemusí, třeba právě v případech, kdy dostalo Česko záruky, že bude s danou osobou nějak nakládáno – to jsou ty případy, kdy nás země ujišťují, že nebude uložen absolutní trest. Pokud tyto garance některá země nedodrží, přináší to sankce. Sice spíše politické, které vydané osobě moc nepomohou, ale přesto jsou přísné. To je ta vzájemnost neboli otázka pověsti a dobrých vztahů. Nemyslím, že by jeden případ nějaké zemi stál za to, aby si pošramotila vztahy a fungování s ostatními.

The post Vydávání osob do zahraničí: Stíhaný by měl mít přístup ke spisu, říká advokát Krutina appeared first on investigace.cz.

Polad Omarov aspirující na pozici vora v zakoně, tedy šéfa ruské mafie, plánoval ve Spojených státech vraždu, a to na objednávku íránské vlády. Před spravedlností se skrýval v Česku. Američané odtajnili jeho obvinění, z něhož vyplývá, jak spolupracoval s Íránem a proč má být vydán do USA.

Omarov byl na začátku ledna zatčený v rámci mezinárodní policejní operace v Praze. Spojené státy poté okamžitě požádaly o jeho vydání, neboť je v USA obviněný z toho, že plánoval vraždu známé íránské disidentky Masíh Alínežád, která od Američanů dostala politický azyl.

Alínežád dlouhodobě kritizuje íránský režim za porušování lidských práv a svévolné zatýkání, mučení a popravy politických odpůrců, účastníků protestů i kritiků režimu.

Přečtěte si

Místo, kde lidská práva neexistují. V íránských věznicích režim mučí vlastní občany

Íránská vláda se proto už několikrát Masíh Alínežád pokoušela vylákat do Íránu a tam ji zatknout. V roce 2018 k tomu chtěli zneužít její příbuzné žijící v Íránu. S Alínežád se měli setkat ve třetí zemi, kde už by zároveň čekalo íránské ozbrojené komando a disidentku by uneslo do Islámské republiky. Íránská vláda

podle Američanů za tuto službu jejím příbuzným nabízela peníze, ti to však odmítli. V roce 2019 byl jeden z jejích příbuzných odsouzen k osmi letům vězení jen na základě toho, že je s Masíh Alínežád v přízni.

V tom samém roce pak šéf íránských revolučních soudů deklaroval, že kdokoli bude Masíh Alínežád posílat videa z protestů, na kterých si ženy strhávají hidžáb a takto odhalují své vlasy, bude odsouzen k deseti letům vězení.

V letech 2020 a 2021 se íránská vláda opět pokusila Alínežád dvakrát unést do Íránu, kde by ji podle amerických tajných služeb čekala poprava. Agenti íránské tajné služby pro potřeby únosu najali v USA soukromé detektivy, aby Alínežád sledovali, nafotili a natočili. Pokročilý byl i samotný plán, jak dostat disidentku do Íránu, který zahrnoval rychlý přesun na lodích z New Yorku přes spřátelenou Venezuelu.

Nakonec nic z toho íránské vládě nevyšlo, a tak si v roce 2022 najala tři členy ruského podsvětí, aby Alínežád zavraždili. Šlo o vora v zakoně Rafata Amirova, v Česku zadrženého Polada Omarova a nájemného vraha Chalída Mehdijeva. Americká policie měla tyto muže v hledáčku kvůli tomu, že patřili do organizované kriminální skupiny, jež prováděla únosy, vraždy, krádeže, vydírání i brutální útoky.

Šéf organizace Rafat Amirov

Rafat Amirov, známý pod přezdívkou Rome (Řím) nebo pod falešným jménem Farkhaddin Mirzoev, je původem Ázerbájdžánec s ruským občanstvím, který ale dlouhodobě žije v Íránu. Podle obvinění to byl právě on, kdo získal od íránské vlády zakázku na nájemnou vraždu disidentky. Amirov byl podle údajů vyšetřovatelů korunovaným vorem v zakoně, tedy šéfem jedné z odnoží ruské mafie. Svého výjimečného postavení si byl dobře vědom a rád jej dával na odiv, například tím, že si k narozenimám nechával vyrábět dorty ozdobené svým portrétem a osmicípými hvězdami neboli tetováním, jež většinu vorů v zakoně odlišuje od běžných kriminálníků.

 

Zprostředkovatel Polad Omarov

V Česku zadržený Polad Omarov měl být podle obvinění zprostředkovatelem vraždy. V době, kdy násilnou smrt plánovali, měl pobývat v Česku a ve Slovinsku. Podle informací ukrajinského novináře Vitalije Gubina byli s Omarovem v Česku dokonce i členové jeho rodiny. Informace, které obdržel od Amirova, obsahovaly osobní zprávy i detaily ze sledování oběti útoku, tedy íránské disidentky. Omarov je předal spolu se 30 000 dolarů (tehdy 724 500 korun) dalšímu obviněnému, Chalídu Mehdijevovi.

 

Vrah Chalíd Mehdijev

Chalíd Mehdijev, Ázerbájdžánec žijící dlouhodobě v New Yorku, měl podle Omarových pokynů nakoupit ze zmíněné částky (30 000 dolarů) zbraně nutné k provedení vraždy a zbytek si nechat jako odměnu. Mehdijev oběť několikrát sledoval z auta zaparkovaného poblíž jejího domu. Zprávy ze sledování pak posílal Omarovovi. Za obdržené peníze se mu v New Yorku podařilo získat čínskou napodobeninu útočné pušky AK-47, takzvaného kalašnikova s ubroušenými výrobními čísly.

 

Plán vraždy

V půlce července 2022 píplo v Omarovově mobilu několik zpráv od šéfa Amirova, který ho familiárně oslovoval „brácho“. Bez dalších vysvětlení mu poslal několik fotografií disidentky Masíh Alínežád, jejího domu a přesnou polohu objektu na mapě. Tyto fotografie dostal Amirov původně přímo z Íránu. Omarov nelenil a na uvedenou adresu vyslal na průzkum nájemného vraha.

Poté, co Mehdijev z obhlídky poslal fotografie a videa, obdržel přes prostředníka 30 000 dolarů, z nichž ale třetinu (10 000) musel obratem odeslat Omarovově milence, žijící v USA. Za další část peněz koupil čínskou napodobeninu kalašnikova. Po nákupu zbraně Mehdijev neodolal a jednomu ze svých spolubydlících poslal fotku útočné pušky se slovy: „Právě jsem si koupil tuhle věcičku, by ses zbláznil, kdybys to viděl, úplnej válečnej stroj, kurva! (smajlíci)“

O pár dní později přišla Mehdijevovi od Omarova další, tentokrát lakonická zpráva: „Pomodli se a jdi na to.“ Den nato Mehdijev vyrozuměl Omarova, že je „na místě činu“. „Z obou stran jsme to zablokovali, bude to fakt show, hned jak vyleze z baráku,“ napsal Mehdijev.

O několik dní později se ale konala jiná show. Když se Mehdijev vracel z poslední obhlídky adresy oběti, zastavila ho kvůli běžnému dopravnímu přestupku policie. V autě objevili kufřík se zbraní, dva zásobníky s 66 náboji, 1 100 dolarů v hotovosti a černou kuklu. Což policistům vrchovatě stačilo, aby Mehdijeva na místě zatkli. Omarov byl zatčený začátkem ledna v Česku, obvinění proti Amirovovi bylo vzneseno koncem ledna, kdy dorazil do New Yorku.

Masíh Alínežád se podle svých slov dozvěděla o plánované vraždě od dvanácti agentů americké FBI. Stále ještě otřesená pak na svůj twitter nahrála krátké video, v němž mimo jiné říká: „Nebojím se o svůj život, protože vím, že zabíjení, vraždění, mučení, popravy i znásilňování jsou v DNA Islámské republiky. (…) Nadále budu poskytovat svůj hlas všem odvážným lidem v Íránu, kteří se snaží zbytek světa ochránit před tímto nebezpečným režimem.“

https://twitter.com/AlinejadMasih/status/1619011239308566529

Autorka textu: Pavla Holcová

Autor úvodní fotografie: Profimedia

The post Omarov zadržený v Praze plánoval vraždu íránské disidentky. USA žádají jeho vydání appeared first on investigace.cz.

Začátkem ledna do vkusně zařízeného pražského bytu vtrhla zásahová jednotka české policie. Šli zatknout aspirujícího „vora v zakoně“, tedy šéfa jedné z větví ruskojazyčné mafie, na něhož vydaly Spojené státy mezinárodní zatykač – a to kvůli mimořádně násilným činům, které v Americe spáchal. Podle ukrajinských novinářů z portálu Detektiv Info šlo o Polada Omarova (vlevo), gruzínského rodáka s ázerbájdžánským občanstvím, jenž spolu se svou zločineckou skupinou terorizoval velkou část ázerbájdžánské enklávy v Rusku a Ukrajině.

„Zadržený patří v rámci ruskojazyčného prostředí mezi uznávané kriminální autority,“ informoval v úterý 17. ledna mluvčí Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) Jaroslav Ibehej. Polad Omarov byl pravou rukou Namika Salifova, ázerbájdžánského „vora v zakoně“ a současného šéfa mafiánského klanu „Lotu Guli“.

Novinář Vitalij Gubin z ukrajinského projektu Detektiv INFO redakci investigace.cz potvrdil, že na zveřejněném videu ze zmíněné policejní akce, která proběhla 4. ledna v Praze, je osmatřicetiletý občan Ázerbájdžánské republiky gruzínského původu Polad Omarov, známý pod přezdívkou Polad, a také jeho bodyguard přezdívaný Ziko. Vitalij Gubin je mezi ukrajinskými novináři známý jako člověk s dobrými zdroji v policii.

Redakci investigace.cz se informace o identitě zadržených nepodařilo ověřit. Mluvčí NCOZ Jaroslav Ibehej nám zatčení Omarova nepotvrdil ani nevyvrátil s odvoláním na zákon, který mu to neumožňuje.

„Nejde o vora v zakoně, ale teprve uchazeče o tento status. Není to ani Gruzínec, ale Ázerbájdžánec,“ upřesnil Gubin redakci. Omarov je obviněn z podílu na vraždách a z únosů lidí, rovněž byl členem organizovaných zločineckých skupin v několika zemích bývalého Sovětského svazu včetně Kazachstánu, Gruzie či Ukrajiny. Na území Česka se Omarov a jeho společník dostali podle informací Detektivu prostřednictvím ukrajinských cestovních pasů. Podle ukrajinských novinářů hrozí Omarovovi v USA až 32 let odnětí svobody.

Zloděj se silným duchem

Polad Omarov je pravá ruka šestačtyřicetiletého ázerbájdžánského „vora v zakoně“ Namika Salifova, mladšího bratra slavného „vora v zakoně“ Nadira Salifova přezdívaného „Guli“ nebo „Lotu Guli“. Salifov starší je sice etnický Ázerbájdžánec, ale narodil se na jihu Gruzie ve městě Dmanisi. V roce 1995 se přestěhoval do Ázerbájdžánu, kde byl posléze odsouzen za loupeže a vydírání ke 22 letům vězení.

Právě ve vězení si vybudoval kriminální kariéru: získal nejvyšší kriminální status a pro své prostředí poněkud neobvyklou přezdívku Lotu Guli, která v gruzínštině znamená „zloděj se silným duchem“.

Prostřednictvím telefonátů z věznice postupně vybudoval skupiny ozbrojených gangů v mnoha větších ruských městech, jež na jeho rozkaz sbíraly výpalné od ázerbájdžánských zelinářů a později i dalších podnikatelů.

Video: Lotu Guli. Životopis vora v zakoně Nadira Salifova

Salifovovi lidé ovládli nejen drobné obchodníky, ale i významnou část velkoobchodních dodávek potravin do těchto ruských měst. Postupně se Gulimu povedlo zlikvidovat jakoukoli konkurenci z řad spolupracovníků ve „vorovské“ komunitě. Guliho ozbrojenci na rozkaz bili a mrzačili ty, kteří odmítali uznat jeho moc a vedoucí postavení.

V roce 2017 byl Salifov alias Guli propuštěn z vězení, změnil si příjmení na Ismailov a stal se jediným vůdcem celé ázerbájdžánské mafie v Moskvě. V listopadu 2019 zahájilo oddělení moskevského Vyšetřovacího výboru Ruska (TFR) trestní řízení proti Salifovovi na základě toho, že splňoval definici krále mafie.

V roce 2020 byl Guli nalezen mrtvý v pokoji pětihvězdičkového hotelu v Turecku, kde se zřejmě skrýval před policií. Zastřelil ho jeho vlastní bodyguard, který se mu pomstil za vraždu dalšího vora v zakoně spáchanou čtyři roky předtím. „Podle zavedené tradice používal Guli hotelový apartmán jako kancelář, odkud vedl telefonické rozhovory s vydíranými obchodníky, o přestávkách popíjel čaj a hrál poker se členy své ostrahy a s pomocníky,“ popsal jeho zvyky ruský list Komersant. 

Vražda Guliho jako velké zločinecké autority nemohla zůstat bez pomsty. O rok později byl v roce 2021 v oděském biliardovém klubu zastřelen Ázerbájdžánec Nazir Alijev, z objednávky jeho vraždy byl obviněn právě Omarov. Podle jedné z verzí šlo o pomstu Guliho mladšího bratra Namika – Alijev údajně řídil ochranku zavražděného šéfa mafie a v den, kdy byl zastřelen, ho schválně nechal o samotě s jeho vrahem.

S pomstou je spojována i vražda dalšího vora v zakoně Hejdara Alijeva v moskevském fitness centru – i v tomto případě padlo podezření z objednávky likvidace Alijeva na Omarova. Ten také figuroval v únosu člena představenstva ukrajinské diaspory Ázerbájdžánců Chikmeta Abdullajeva, za nějž únosci požadovali výkupné ve výši 750 tisíc dolarů.

„Vzhledem k pomstě vraždy bývalého šéfa se Polad ukázal jako natolik aktivní člen klanu, že se otázka získání statutu vora v zakoně skutečně objevila na pořadu dne. Bránilo tomu jen jedno – zákaz udílení statutu vorů, který zavedla současná největší kriminální autorita postsovětského prostoru Zacharij Kalašov, známý pod přezdívkou Šakro Molodoj, a to až do roku 2026 (kdy má být osvobozen),“ vysvětluje Gubin.

The post V Praze zadrželi jednoho z šéfů „ruské“ mafie. Stál za vraždami a únosy v Rusku a Ukrajině appeared first on investigace.cz.