„Když se zeptáte tady v Pobaltí, jestli nás Rusko napadne, řekneme, že nevíme, ale připravujeme se,“ říká v rozhovoru pro investigaci.cz lotyšská novinářka Sanita Jemberga. Lotyši na hranicích s Ruskem podle ní žijí ve válečné situaci. „V Praze to možná působí jinak – vyjdete ven, vidíte davy turistů a máte pocit, že žijete v míru. My ten pocit nemáme,“ dodává.

Myslíte si, že vás Putin chce napadnout?

Putin asi chce spoustu věcí. Otázka ale je, čeho je schopný. A myslím si, že v Pobaltí dnes panuje docela široká shoda na tom, že nás vlastně zachraňují Ukrajinci. Dokud je Rusko zabředlé v Ukrajině a daří se mu tam tak zle, jak se mu tam daří, nebude mít kapacitu podniknout cokoli proti zemím NATO. Je to tedy spíš odložená hrozba. To ale neznamená, že jsme v bezpečí před hybridními útoky, sabotážemi, drony narušujícími vzdušný prostor nebo propagandou. To všechno zažíváme neustále.

Dá se říct, že v Pobaltí obecně převládá podpora Ukrajiny?

V Lotyšsku i dalších pobaltských zemích byla od prvního dne obrovská podpora Ukrajiny, protože její bolest vnímáme jako svou vlastní. Od chvíle, kdy Putin prohlásil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století, bylo jasné, že období klidu skončilo. Bylo jen otázkou času, kdy se pokusí tohle strašidlo Sovětského svazu znovu oživit.

Když Rusko v roce 2014 obsadilo Krym, mnoho z nás si uvědomilo, jak moc jsme rádi, že jsme v NATO. A po plnohodnotné invazi jsme okamžitě stáli za Ukrajinou, protože jsme věděli, že jsou první na ráně a brání nás všechny, takže je naší povinností je podporovat. Navíc u nás žije velká ukrajinská komunita.

Platí to i o ruské menšině v Lotyšsku?

To je složitější. U etnických Lotyšů nikdy v průzkumech nebylo víc než dvě až pět procent lidí podporujících Putinovy kroky – a i to jsou spíš okrajové skupiny. Když se ale zeptáte ruskojazyčných rodin, častěji uslyšíte odpověď typu: „Nevíme, vinu nesou obě strany.“ A čím déle válka trvá, tím častější takové postoje jsou. Podpora Ukrajiny je tedy mezi Lotyši velmi silná, zatímco mezi ruskojazyčnými obyvateli je situace mnohem složitější.

A samozřejmě čím déle válka pokračuje, tím větší je obava, že nějaký ukrajinský dron jednou spadne do města a někdo při tom zemře. Pak se teprve ukáže, co to s náladou společnosti udělá.

Ke dronům se dostaneme. Teď bych ještě chvilku rád zůstal u ruské menšiny. Je ruská menšina v Lotyšsku cílem ruské propagandy?

Myslím, že cílem ruské propagandy jsou v Lotyšsku všichni už od chvíle, kdy jsme v 90. letech získali nezávislost. Po mnoho let tu byly bez problémů dostupné televizní stanice ovládané Kremlem. Neexistovala omezení pro proruské weby. Peníze z Moskvy proudily do falešných neziskových organizací napojených na Kreml. Nepovažovali jsme to za hrozbu – spíš jen za nepříjemnost.

Po začátku války se ale všechno změnilo. Ve chvíli, kdy se z Ruska stala hrozba, se podle toho část Lotyšů začala chovat. Omezilo se vysílání v ruštině v našich veřejnoprávních médiích, odstranili jsme pomníky, které ruská komunita ctila, zpřísnila se pravidla kolem používání ruštiny a někdy se objevuje i otevřená nevraživost.

Takže ruskojazyčná komunita je teď pod tlakem ze dvou stran – na jedné stojí ruská propaganda, na druhé nedůvěra části lotyšské společnosti. Není to příjemná pozice.

Když omezujete ruské pořady ve veřejném vysílání, rušíte školní programy a odstraňujete pomníky, není to vlastně způsob, jak lotyšské Rusy vehnat do náruče Putinova Ruska?

Je to trochu složitější. Já třeba žiju v Rize. Podle mě jsou věci, o kterých se vyjednávat nedá. Jednou z nich je lotyština – je to jediný státní jazyk. Proběhlo o tom referendum a 75 % lidí hlasovalo pro. O tom se tedy jednat nedá. Stejně tak se nedá zpochybňovat, že naše země byla okupována Sovětským svazem a že si zaslouží nezávislost. To nemá nic společného s Ruskem.

Myslím si, že pokud lidé uznávají tyto dvě věci, Lotyši jsou vůči nim obecně vstřícní. Je to něco na způsob „buď jsi s námi, nebo proti nám“. Nejde zůstat někde mezi.

Je to složitá situace. Já vždycky říkám: chci, aby moje země udělala všechno pro to, aby mi v případě Putinova útoku místní Rusové nestříleli do zad a nevítali armádu s květinami.

Jasně, to chápu. Když už jsme mluvili o ruské propagandě, zeptám se na jednu aktuální dezinformační kampaň. Pobaltské státy podle ní měly zpřístupnit svůj vzdušný prostor ukrajinským dronům. O tom jste psali v Re:Baltice. Na koho podle vás tahle propaganda míří?

Myslím, že míří jak na Rusy, tak na Lotyše. Rusům žijícím v Rusku říká, že Lotyšsko je nepřátelská země. Od začátku 21. století nás Rusko takhle vnímá – jako nepřátelskou zemi, člena NATO, který útočí na Rusko nebo pomáhá Ukrajině útočit na Rusko. To zapadá do propagandistického diskurzu, podle nějž Rusko v Ukrajině bojuje proti NATO a vlastně Ukrajinu nenapadlo.

Zároveň je ta propaganda zaměřená i na lotyšské Rusy – hlavně na ty nerozhodnuté nebo proruské. Mezi nimi je velmi populární slogan: „My chceme jen mír.“ A když se pak ptáte: „Tak co se děje v Ukrajině?“, řeknou: „Na to neumím odpovědět, ale my prostě chceme mír.“ Takže jim tahle propaganda říká: ptejte se své vlády, proč vás do toho teď zatahuje.

Co víte o posledních incidentech s drony v Lotyšsku? Vím, že před dvěma nebo třemi dny byla vydána další dronová výstraha, ale mám na mysli hlavně incident ze 7. května, kdy v Lotyšsku spadly dva ukrajinské drony. Co o tom vlastně víme? Je oficiální ukrajinská verze věrohodná? Tedy že drony byly ruskou armádou odkloněny z kurzu?

Náš rozhovor vedeme ve velmi příhodný den (rozhovor probíhal v úterý 19. května, pozn. red.), zrovna před hodinou byla vyhlášena dosud nejrozsáhlejší výstraha před drony. Dosud se v květnu výstrahy týkaly jen pěti regionů. Tohle je šestý poplach. Obvykle se to týká hlavně pohraničí. Dnes ale šlo o devět lotyšských regionů, včetně oblastí blíž středu země. Výstrahu měli i Estonci a poprvé hlídka NATO sestřelila dron nad estonským územím. V Lotyšsku to neudělali, protože se prý obávali, že při pokusu o sestřelení by mohli zasáhnout civilisty na zemi. Dronové výstrahy se tak stávají skoro součástí každodenní reality, zvlášť pokud žijete blízko hranic.

Co se týče ukrajinské verze, že drony byly Ruskem odkloněny směrem k nám, myslím si, že to může být v zásadě pravda.

Ten incident nám také ukázal, jak citlivá tahle otázka je, protože teď poprvé byla zasažena obydlená oblast. Obvykle to vypadá tak, že někdo seká trávu, třeba farmář, a najednou řekne: „Hele, tady leží na zemi dron.“ Jenže tentokrát šlo o město – a ne malé – blízko hranic.

Jsou tyhle incidenty důsledkem změny ukrajinské taktiky? Létá teď víc dronů v blízkosti vašeho území, a proto častěji končí pádem na území pobaltských států?

Řekla bych, že ano. Zároveň vidíme stále více úspěšných ukrajinských útoků, což nás samozřejmě těší, protože to Ukrajincům pomáhá. Myslím ale, že jde o kombinaci více faktorů. Finové tvrdí, že Rusové drony záměrně odklánějí tak, aby padaly v Pobaltí. Má to znervózňovat naše obyvatelstvo a je jen otázkou času, kdy dojde k nějakému vážnějšímu incidentu. Tohle tvrzení z Finska ale zatím, myslím, nebylo potvrzené. Musíme přijmout fakt, že často nemáme úplný obrázek o tom, co se vlastně děje. Slyšíme jednu verzi od Ukrajinců, jinou od našich úřadů. Ale nemyslím si, že kdokoli z nás zná pravdu na sto procent – pokud tedy neslouží v armádě, což já nesloužím.

Lidé z toho ale musí být nervózní… Můžou se ptát, jak je možné, že ty drony nikdo nezastavil. Kde jsou stíhačky nebo systémy protivzdušné obrany? Jsou vůbec pobaltské státy na podobné situace připravené? Nebo jsou hranice NATO v podstatě nechráněné?

Myslím, že připravený není ve skutečnosti nikdo. Možná kromě Ukrajinců. Podívejte se na to, co se děje kolem Hormuzského průlivu mezi Íránem, Spojenými státy a dalšími aktéry na Blízkém východě. Způsob vedení války se mění strašně rychle. Myslím, že každý podobný incident nám ukazuje, kde ještě máme díry. Jsme na to připraveni? Ne. Nemyslím si, že je dnes kdokoli připravený.

Není to ale zároveň důležitá informace pro ruskou armádu? Že se zatím neumíme proti dronovým útokům pořádně bránit?

Myslím, že ano. Oni nás neustále testují. Sondují, co dokážeme a co ne. Hledají naše slabá místa. To je realita, ve které žijeme. Oni něco vyzkoušejí a NATO musí reagovat. Mluvíte ale s člověkem z Pobaltí. My nejsme hysteričtí. Spíš si řekneme: dobře, máme tu hranici. A tady jsou její slabiny. Tak pojďme něco udělat, abychom to opravili.

Takže nová realita. Život ve válce.

Jsme v Pobaltí. V Praze to možná působí jinak – vyjdete ven, vidíte davy turistů a máte pocit, že žijete v míru. My ten pocit nemáme. Nežijeme v tomhle luxusu. První varování přišlo už s válkou v Gruzii. Druhé byl Krym. Třetí Ukrajina. My opravdu žijeme ve válečné situaci, i když se přímo nebojuje na našem území. Válka je nad našimi hlavami. Válka je na internetu. Válka je na hranicích kvůli sankcím. Je součástí každého dne.

Vraťme se k 7. květnu. Spadlé ukrajinské drony sice nezpůsobily žádné oběti na životech, ale měly politické oběti. Premiérka Evika Siliņa donutila po tomto incidentu k rezignaci ministra obrany, obratem přišla o koalici a nakonec musela odstoupit sama. Co se přesně stalo a co bude dál?

Premiérka Evika Siliņa naprosto neodhadla, co její krok udělá s vládou. V Lotyšsku máme vždy koaliční vlády, protože se do parlamentu obvykle dostane pět, šest nebo sedm stran. Ve stávající koalici byli poprvé Progresivní. Jsou přesně takoví, jak si asi představíte: pro-LGBT, velmi liberální, propalestinští a podobně. Ostatní strany se s nimi nikdy necítily úplně komfortně. A navíc platí jedna věc, kterou asi znáte i z Česka: můžete si zvolit dobré, hodné lidi, ale to ještě neznamená, že budou umět vládnout.

Progresivní dostali ministerstvo obrany, dopravy a kultury. Ukázalo se, že jim skvěle jde PR, ale samotné řízení resortů už trochu pokulhává. A obrana je oblast, kde si to nemůžete dovolit. Premiérka z toho byla dlouhodobě nervózní. Jenže Progresivní jsou zároveň druhou nejpopulárnější stranou v zemi – výrazně populárnější než její vlastní strana. Když tedy došlo k incidentu s drony, rozhodla se premiérka ministra obrany odvolat a myslela si, že to všichni podpoří, protože nebyl příliš oblíbený. Jenže se přepočítala. Ministr odešel, jeho strana opustila koalici a opoziční strana, se kterou premiérka počítala, odmítla spolupráci. Tím vláda padla.

Uvidíme, jak to dopadne. Pokud se ukáže, že tenhle parlament není schopný vytvořit funkční většinu, až do října to nějak potáhne vláda v demisi – s Ruskem za humny a drony nad hlavou.

Člověk by řekl, že právě teď…

… že právě teď bychom potřebovali rozumné, dospělé politiky a stabilní vládu. Jenže ten luxus nemáme. Máme prostě to, co máme.

Otázka na závěr: čeho se v příštích dnech, měsících a letech nejvíc bojíte – a v co naopak doufáte?

Doufám, že moje děti nikdy nezažijí válku zblízka. Jednomu z nich je osmnáct a příští rok chce dobrovolně vstoupit do armády. Takže doufám, že válku nikdy neuvidí, ale zároveň budeme připravení, kdyby se něco stalo. A samozřejmě doufám, že válka v Ukrajině skončí. Máme tam spoustu přátel, tolik lidí už přišlo o život – a myslím, že už to všichni opravdu potřebujeme.

Celý rozhovor v nezkrácené verzi si můžete poslechnout zde:

The post Nebojuje se přímo na našem území, ale válka je součástí každého našeho dne, říká lotyšská novinářka appeared first on investigace.cz.

V Lotyšsku už válka není jen vzdálený konflikt na Ukrajině. Nad zemí létají zbloudilé drony, zní výstrahy a společnost řeší, jestli by v případě ruského útoku držela při sobě. O hybridní válce, ruské propagandě, napětí mezi Lotyši a ruskojazyčnou menšinou, politickém chaosu i o tom, proč Ukrajina dnes podle Pobaltí brání celou Evropu, mluví v Odposlechu šéfredaktorka Re:Baltica Sanita Jemberga. K mikrofonu si ji pozval Petr Gojda.

Podcast Odposlech z produkce investigace.cz získal už čtyři Novinářské ceny v kategorii Nejlepší audiovizuální rozhovor nebo diskuse. Ocenění letos získala epizoda Gaza: Marah chce zemřít.

Podcast Odposlech přináší investigativní rozhovory a reportáže, které jdou do hloubky a dávají událostem kontext.

Přečtěte si

Odposlech získal už počtvrté Novinářskou cenu. Uspěla epizoda Gaza: Marah chce zemřít

The post Podcast Odposlech: Na dronovou válku není NATO připravené. V Pobaltí se bojí prvních obětí appeared first on investigace.cz.

Sankce, které uvalily západní mocnosti na ruskou ekonomiku za poslední dekádu, se rozrostly do obrovských rozměrů. Po plnohodnotné invazi Putina do Ukrajiny 24. února 2022 Evropská unie připravila už devatenáct sankčních balíčků na ruské obchodní aktivity, k čemu se postupně přidávali i její západní spojenci. Poslední dva roky ale Západ bojuje s tím, že Rusko sankce obchází. Toto téma v redakci investigace.cz sledují i novinářky Kristina Vejnbender a Barbora Šturmová.

Ve fabrice s českým CNC strojem vyrobila ruská státní firma jaderný ledoborec Jakutsko. Investigace.cz také upozornila na příběh, kdy se samarský snajperský klub Rančo, který užívá mimo jiné zbraně České zbrojovky, chlubí tím, že ještě žádný jejich žák v Ukrajině nepadl.

Chtěli byste doma mít nábytek z krvavé ruské břízy? Redaktorky Barbora Šturmová a Kristina Vejnbender v Česku totiž našly firmu Orlimex, která dováží překližky z Gruzie. Jak se ale později ukázalo, dřevo této firmy může být i ruského původu.

Jak se tedy obcházejí protiruské sankce? A co by měla EU udělat pro to, aby sankce lépe fungovaly? Na tyto a další otázky přináší odpověď video redakce investigace.cz ke čtvrtému výročí ruské agrese v Ukrajině. Dozvíte se ve videu.

Přečtěte si

České zbraně v Rusku: stále v nabídce. Náboje putují přes Kazachstán, zbraně přes Kyrgyzstán a Arménii, optika přes Turecko

Přečtěte si

„Přátelíme se potichu.“ Jak české strojírenské firmy připravily Rusko na velkou válku

Přečtěte si

Boj o krvavou břízu. Jak do Evropy i nadále proudí ruské dřevo

Přečtěte si

Děravé sankce. Rusko a Bělorusko dovážejí do EU dřevo i přes obchodní omezení

The post VIDEO: Čtyři roky od ruské invaze do Ukrajiny: Evropský boj s obcházením sankcí zesiluje appeared first on investigace.cz.

Krátce po tom, co Putinovo Rusko rozpoutalo válku v Ukrajině, se začala na ohrožených územích šířit obava o děti umístěné v ústavní péči. Potravinářský magnát Ruslan Šostak vyslyšel prosby vedení Dněpropetrvské oblasti a na vlastní náklady děti přemístil do hotelů na tureckou riviéru. Jeho nadace ovšem ke svým svěřencům postupně přestala pouštět zástupce tureckých úřadů i Mezinárodního červeného kříže. Nedostatek prostoru, jídla či lékařské péče, špatné hygienické podmínky, psychický a fyzický nátlak i sexuální násilí ze strany personálu hotelu – o tom všem se píše ve zprávě úřadu ukrajinského ombudsmana. K dokumentu, který je celých jedenáct měsíců držen v tajnosti, získala přístup šéfredaktorka investigace.cz Pavla Holcová. V Odposlechu si s ní o programu „Dětství bez války“ povídá Petr Gojda.

The post Podcast Odposlech: Znásilnění místo záchrany. Ukrajinské děti evakuované do Turecka appeared first on investigace.cz.

Redakcím slidstvo.info a investigace.cz se podařilo dopátrat dvou dívek z utajované zprávy o zneužívání ukrajinských dětí z dětských domovů. Dvě nezletilé matky byly donuceny vzít všechnu vinu na sebe. Selhaly však ukrajinské institutce, které je měly ochránit.

K tomuto tématu jsme vydali podcast Odposlech:

Pro děti v ukrajinských dětských domovech v Dněpru byl začátek války jen dalším zlem z dlouhé řady, kterou ve svém krátkém životě zažily.

Nastě bylo v době vypuknutí války třináct let. A vzhledem k tomu, že se o ni rodiče nedokázali postarat, byla v dětských domovech častým hostem. Chvíli byla v pěstounské rodině, ale náhradní matka ji fyzicky týrala, takže byla Nasťa umístěna zpět do ústavu ve městě Kryvyj Rih.

Ilona, které bylo na začátku války patnáct let, skončila v ústavu ve městě Dněpr poté, co její otec alkoholik zapálil jejich dům. Prostě nechal matraci příliš blízko kamen. Její matka se snažila brát Ilonu i její sourozence jednou za čas domů aspoň na víkend. Jenže děti pak musely sledovat, jak jejich otec mámu bije nebo po ní hází nábytkem.

„Zvykla jsem si na to, už jsem asi viděla všechno,“ řekla Ilona v rozhovoru pro slidstvo.info.

Žádná pravidla

Když Ilona, Nasťa a jejich spolužáci dorazili v rámci záchranné akce Charitativní nadace Ruslana Šostaka do hotelu v Turecku, užívali si relativně svobodného prostředí. Problémy však měly s jídlem, které se omezovalo na nekonečné variace na bulgur. Postupně navíc musely přebírat čím dál víc povinností vychovatelek, včetně péče o postižené spolužáky a jejich hygienu nevyjímaje úklid moči a fekálií.

Pak se objevil jednadvacetiletý Sálih, který pomáhal v hotelové kuchyni. Začal Iloně tajně nosit jídlo, kousek chleba nebo salámu. A Iloně se jeho pozornost postupně zalíbila.

„Nosil mi jídlo,“ vzpomíná Ilona na Sáliha. „Pak jsme si povídali a on chtěl můj instagram.“ Začali spolu chodit na procházky – často spolu s opatrovatelkou z dětského domova, která alespoň podle Ilony jejich rozvíjejícímu se vztahu pomáhala.

„Nechala mě jít a pak mě vyzvedla, během [odpoledního spánku mladších dětí] mě vzala na pláž, tam kam jsme se Sálihem chodili na procházky.“

Ilona zdaleka nebyla jediná, o kterou se místní muži z hotelu zajímali. Další dívky, se kterými se nám podařilo mluvit, uvedly, že bylo veřejným tajemstvím, že několik ukrajinských dívek chodilo s tureckými muži. Káťa, které bylo v té době třináct nebo čtrnáct let, uvedla, že jí i ostatním holkám bylo nepříjemné, jak na ně muži z hotelového personálu civí.

„Prostě očumovali hezké holky… No, abych tak řekla, vůbec to nebylo příjemné.“

Podle Káti neexistovala žádná pravidla, která by určovala, za jakých okolností a jestli vůbec mohou muži z hotelového personálu být s dětmi o samotě. Jednou se prý v jejím pokoji pokazila sprcha a opraváři musela sama asistovat.

Nasťa – matkou v patnácti

Nasťa, ačkoli jí bylo teprve patnáct let, začala chodit s kuchařem z hotelové restaurace jménem Mami. Jemu bylo třiadvacet. Nasťa se mu líbila, a tak poprosil jednoho z evakuovaných kluků, aby je seznámil.

„Napřed jsem se s ním vůbec nechtěla potkat,“ vysvětluje Nasťa. „Odmítla jsem ho,“ dodává. „Jenže pak jsem se s ním setkala, sama nevím proč. Asi to bylo podvědomé.“

Nasťa vypráví, jak byl její vztah s Mamim veřejným tajemstvím jak pro učitele, tak pro spolužáky z dětského domova. A prý jí dovolili chodit s ním na procházky, i když pokud šlo o fyzickou intimitu, byli opatrnější.

„Přelezl hotelový plot a přišel za mnou do pokoje,“ vysvětluje. „Jednou ho viděli, zavolali policii a dostal pokutu, protože kdo má co lozit za uprchlíky z Ukrajiny. Ale on přes něj stejně lezl.“

„Co se týče terapie, tohle bývají ty nejsložitější případy. Nápadníci ty dívky totiž díky své mocenské převaze a jejich závislosti sexuálně využívali. Přitom to však byla pro dívky i pozitivní zkušenost. Najednou tu byl někdo, kdo jim věnoval pozornost. Někdo, komu na nich záleželo,“ vysvětluje respektovaná dánská psychoterapeutka a odbornice na dětská traumata Nini Leick, jak se stalo, že ačkoli byly Ilona i Nasťa napřed zdrženlivé, nakonec svým nápadníkům neodolaly.

Ilona i Nasťa, které byly v té době ještě nezletilé, se svými tureckými nápadníky otěhotněly.

Milenec a násilník

Podařilo se nám vypátrat Sáliha, tureckého kuchaře, který zplodil dítě s Ilonou. Své chování obhajoval tím, že pro ukrajinské dívky v sirotčinci bylo běžné mít tureckého „přítele“.

„Proč [mluvíte] se mnou? Proč ne s nimi, ale se mnou?“ ptal se Sálih během rozhovoru. Podle něj bylo relativně snadné najít si chvilku, kdy se s Ilonou mohli vytratit na toaletu pro vozíčkáře v nedalekém parku, kde měli pohlavní styk. Dodal, že jeden ukrajinský vychovatel se nad mladým párem slitoval a pomáhal jim jejich schůzky zorganizovat. Ilonino těhotenství bylo podle Sáliha plánované, protože se shodli na tom, jak moc by spolu chtěli mít dítě.

Ilona si to ale pamatuje jinak. „Bylo to velmi nečekané,“ popisuje situaci, kdy zjistila, že je těhotná. „Byla jsem úplně hysterická.“

Ilona tvrdí, že se se Sálihem milují. Připouští ale, že když se Sálih dozvěděl, že odjíždí z Turecka, začal se k ní chovat agresivně. „Naštval se, chytil mě za ruce a pak pod krkem. Odtáhli ho až vychovatelé. Předtím žárlil, a když jsem šla do parku bez jeho dovolení, uhodil mě,“ vzpomíná Ilona.

Sama jsem ještě dítě

Nasťa nám řekla, že taky nepředpokládala, že otěhotní. „Ani jsem o dítěti nepřemýšlela, vždyť sama jsem ještě děcko,“ uvedla.

Nasťa se rozhodla, že své těhotenství utají. Nosila volné mikiny a jedla o samotě, aby si nikdo nevšiml jejích těhotenských nevolností. Bála se, že ji vychovatelé za to, že je těhotná, potrestají a budou ji nutit jít na potrat. Jednou se jí ale udělalo špatně během kulturního programu, kdy měla číst básničky. Omdlela a probudila se na ošetřovně.

Následně si ji do kanceláře zavolal Oleksandr Titov, jeden z vedoucích programu na záchranu ukrajinských dětí z dětských domovů. Ten jí oznámil, že pokud je těhotná, musí si vzít potratovou pilulku. Vyděsila se a vše popřela.

Když bylo na podzim roku 2023 vychovatelům konečně jasné, že Nasťa je opravdu těhotná, byla již v sedmém měsíci. Strávila tak sedm měsíců bez jakékoli těhotenské či prenatální péče. Nadace ji poslala zpět do Ukrajiny, stejně jako Ilonu, jejíž těhotenství odhalili přibližně ve stejnou dobu. Obě dívky skončily v azylové ubytovně, kde čekaly na narození svých dětí.

Nikomu nic neřekneme

Ukrajinská monitorovací zpráva uvádí, že těhotenství lze přičítat špatnému zabezpečení dětí v tureckých hotelech a nedostatečnému dohledu nad nimi. Podle zprávy děti s neoprávněnými dospělými vůbec neměly přijít do styku.

Zpráva dále uvádí, že hned po příjezdu byl systém práce s dětmi nastaven daleko lépe. Děti totiž byly pod ochranou tureckého ministerstva pro rodinu, které jim poskytovalo sociální služby za podpory Mezinárodního výboru Červeného kříže. Hlavní úlohou nadace bylo podle zprávy zpočátku jen zajišťování ubytování v hotelu.

Jenže někdy v roce 2023 začala Nadace přebírat větší roli – a děti izolovat. „Zástupci nadace a doprovodné osoby přestali poskytovat potřebné informace, omezili přístup psychologů a sociálních pracovníků k nezletilým a přestali je brát na lékařské prohlídky, čímž téměř zcela omezili jakoukoli lékařskou pomoc dětem,“ uvádí zpráva.

„Podle mezinárodních dohod, jako je například Lanzarotská úmluva Rady Evropy o prevenci sexuálního zneužívání a sexuálního vykořisťování dětí, by se tyto vztahy svěřenkyň těsně na hranici zletilosti klasifikovaly jako znásilnění, přestože oběti měly pocit, že vše bylo dobrovolné,“ vysvětluje Alexandra Malangone, právnička a odbornice na boj proti obchodování s lidmi. „Za samotný akt nejsou zodpovědni jen ti [turečtí muži], kteří ho vykonali, ale samozřejmě také orgány dané země, které tomu v první řadě měly zabránit,“ dodává.

Poté, co byla monitorovací zpráva předložena kanceláři ombudsmana, zahájila Generální prokuratura Ukrajiny trestní řízení kvůli porušení povinností při ochraně života a zdraví dětí.

Podepiš, ať nejsou opletačky

Vychovatelé si dobře uvědomovali, že otěhotnění jejich svěřenkyň během pobytu v Turecku je velký problém.

Nasťa i Ilona byly během vyšetřování předvolány jako svědkyně. Jejich vychovatelé jim však řekli, aby se vyvarovaly jakékoli kritice personálu a podepsaly papíry, ve kterých prohlašují, že vztahy s jejich tureckými milenci byly konsensuální.

„A on (vychovatel Titov, pozn. red.) říká: ‚Tady podepiš papír, že jsi nebyla znásilněna, aby ho nezavřeli. Jestli nechceš, aby měl problémy, a jestli ani ty nechceš mít problémy, tak podepiš.‘ Podepsala jsem to a napsala: ‚Bylo to s mým souhlasem‘,“ vzpomíná Nasťa.

Podobnou zkušenost popisuje i Ilona. „Učitelka se mě zeptala, jestli je to (dítě, pozn. red.) Sálihovo, a já jsem řekla, že ne, protože v té době probíhalo vyšetřování a Sálih mohl skončit ve vězení. Bylo mu jednadvacet let a já jsem mu nechtěla zničit život. A tak jsem řekla, že k žádnému znásilnění nedošlo, že všechno bylo dobrovolné,“ říká Ilona.

Nakonec bylo trestní řízení zastaveno pro nedostatek důkazů. Oleksandr Titov byl degradován z vedoucího pedagoga na učitele tělesné výchovy. Vychovatelé z ústavu Horlytsia nebyli nikdy potrestáni.

Nasťa i Ilona porodily své děti o samotě, bez podpory svých bývalých vychovatelů nebo ukrajinských sociálních služeb.

Nastin turecký přítel Mami za ní přiletěl do Ukrajiny, ale jejich vztah se brzy rozpadl a on ji začal bít. Následně jí byla dcerka odebrána a přes všechny snahy se Nastě zatím dceru nepodařilo získat zpět do péče.

Zkažená krev

Svitlana Lebid, ředitelka sirotčince Horlytsia, kde Ilona vyrůstala, s tím však nesouhlasí. Nevěří, že by se někdo z jejích zaměstnanců choval nevhodně. Místo toho viní Ilonu.

„Nedošlo k žádnému případu, kdy by moji vychovatelé porušili nebo nesplnili své povinnosti. Okolnosti jsou mimo naši kontrolu. Tato dívka pocházela z antisociální rodiny. Jak by to taky mohlo být jinak, když je tento způsob života zakořeněn v každé buňce, v krvi těchto dětí,“ říká Svitlana Lebid.

Autorky textu: Yanina Korniienko, Anna Babinec (slidstvo.info) a Pavla Holcová (investigace.cz)

The post Program „Dětství bez války“ je měl zachránit. Místo toho se nezletilé ukrajinské dívky domů vrátily těhotné a traumatizované appeared first on investigace.cz.

Utajovaná zpráva o zneužívání ukrajinských dětí z dětských domovů, kterou se podařilo získat redakci investigace.cz a potvrdit partnerskou organizací slidstvo.info, ukazuje, jak se evakuační pobyt dětí z válečné zóny pro mnohé z nich stal očistcem. Zpět do Ukrajiny se děti vrátily znásilněné, těhotné, zbité a traumatizované. Ukrajinský filantrop Ruslan Šostak dostal za tuto záchranu stovek dětí státní vyznamenání.

K tomuto tématu jsme vydali podcast Odposlech:

Je únor 2022 a desítky dětí se choulí ve sklepě ukrajinského dětského domova v těžce bombardovaném Dnipru. Když se začalo proslýchat, že by je mohli evakuovat k moři do Turecka, nemohly tomu ani uvěřit. „Byli jsme štěstím bez sebe,“ vybavuje si Maria (jméno změněno z bezpečnostních důvodů), „konečně bych viděla moře!“

Když ale dorazily na místo, z představ o nekonečném létě na pláži rychle vystřízlivěly. Místo přímořského resortu je čekal očistec. V jídle byl hmyz, pokoje byly plesnivé, jejich pečovatelé je nutili tančit a zpívat před kamerou.

Kdo nezpívá, nejí

Celou záchrannou akci v té době zorganizoval miliardář a místní podnikatel Ruslan Šostak. Ten sice narychlo založil Charitativní nadaci Ruslana Šostaka, zkušenosti s řízením charitativních projektů, natož pak s prací s traumatizovanými dětmi ale neměl vůbec žádné.

To ale evidentně nevadilo. Samotný fakt, že nadace existuje, se dostal do většiny médií a nadace rychle získala podporu ukrajinských celebrit, a dokonce i prvních dam Ukrajiny a Turecka. Hromadná evakuace asi 3 500 dětí z více než desítky dětských domovů a malých pěstounských domů v Dnipropetrovsku, regionu ve východní Ukrajině ve válečné zóně, rychle dostala slogan „Dětství bez války“.

Nadace mezitím bojovala s logistikou a tím, jak zajistit bezpečnost stovek traumatizovaných dětí – z nichž mnohé měly vážné zdravotní a psychologické problémy – v několika tureckých hotelech. Své kroky totiž Charitativní nadace Ruslana Šostaka opomněla konzultovat s institucemi na ochranu dětí i s odborníky na péči o děti v ústavech, tím pádem nebyli na specifické potřeby dětí z ústavů z válečné zóny připraveni.

Jídlo se postupně zhoršovalo, občas se stalo, že v něm byl hmyz či vlasy. Pokoje umístěné v části hotelu, která fungovala jako ubytovna pro hotelové zaměstnance, byly plesnivé a přeplněné. Lékaři byli nedostupní. A vedoucí začali děti nutit k tomu, aby pro potřebu shánění peněz zpívaly a tančily na promo videích pro dárce. Prý si na své ubytování musejí vydělat.

Přečtěte si

Jak chránit ukrajinské děti, které před válkou uprchly do EU, když o nich nic nevíme?

Ty, co se odmítly předvádět, nedostaly jídlo. „Když jsme nechtěli zpívat, řekli nám, že nám seberou telefony,“ řekla dívka, se kterou se nám podařilo mluvit. „Krmí vás, platí za všechno, vozí vás všude,“ vzpomíná další dívka, jak ji opatrovníci nutili k vystupování na promočních videích, „… a vy se nechcete natáčet?”

Drastická selhání

Ukrajinský úřad ombudsmana nakonec v březnu 2024 poslal do jednoho z hotelů, kde byly děti ubytované, mezinárodní delegaci s cílem zkontrolovat, že je vše v pořádku. Následná zpráva, ač psána diplomatickým úředním jazykem, jasně poukázala na drastická selhání. Například se v ní psalo, že děti byly systematicky vystavovány fyzickému násilí, nedostávalo se jim dostatečné lékařské péče a nikdo nedohlížel na to, aby se mohly učit online. Zpráva mimo jiné uváděla, že pečovatelé nutili děti, aby delegaci z úřadu ombudsmana lhaly o tom, jak se jim tam opravdu žije.

Dvě svěřenkyně Nadace Ruslana Šostaka se musely urychleně vrátit do Ukrajiny poté, co otěhotněly s tureckými zaměstnanci hotelu, kteří, jak se později ukázalo, měli k dětem naprosto volný přístup, a to i do jejich pokojů.

Na konci roku 2024 humanitární evakuace dětí z dětských domovů tiše skončila. Všechny se vrátily do ústavů na východě Ukrajiny.

Utajovaná zpráva

Monitorovací zpráva vypracovaná delegací nebyla v Ukrajině nikdy zveřejněna, takže o selhání Šostakovy nadace by se skoro nikdo nedozvěděl nebýt tajného zdroje, který byl situací dětí v Turecku a následnou snahou vše zamést pod koberec šokován. Rozhodl se proto zprávu předat redakci investigace.cz.

Zpráva uvádí, že podmínky dětí v tureckém hotelu Larissa v přímořském městě Beldibi byly otřesné. Zmiňuje například špinavé povlečení, více dětí nucených sdílet stejnou postel, omezený přístup k pitné vodě či toaletám. Jako problém zmiňuje i fakt, že tablety, na kterých probíhala online výuka z ukrajinských škol, byly dětem vychovateli zabavovány jako trest, když děti odmítly účast na promoakcích Šostakovy nadace.

Šokující byl i případ třináctiletého kluka, který spolu s kamarády a naprosto bez dozoru lezl po klimatizaci ve třetím patře a spadl. Dopad na tvrdý beton mu způsobil poranění mozku, chlapec strávil několik týdnů v nemocnici. O případu se ale nemluvilo a nikdo ho nikam nenahlásil.

Další dvě děti popsaly, jak jim pečovatelé nedokázali zajistit nutnou lékařskou péči. Výsledkem bylo, že chlapec trpící šedým zákalem téměř oslepl a dívka se strabismem opakovaně žádala o léčbu, pečovatelé ji ale pokaždé odmítli.

Výčet nehod ale pokračuje. Několik dětí z hotelů jednoduše odešlo a šly si užívat do města, kde se dostaly k alkoholu a drogám. Když jim došly peníze, vykradly obchod. Jedna z dívek odešla s tím, že jde za svým ruským milencem. Ten ji pak s pistolí přišel hledat do hotelu, kde bydlela s ostatními dětmi. Jiná dívka z hotelu prostě zmizela, policie proto musela vyhlásit pátrací akci s nasazením vrtulníku.

Zaměstnanci nadace většinu těchto incidentů ani nenahlásili tureckým úřadům.

Co na to Šostak

V dvouhodinovém rozhovoru s kolegy ze slidstvo.info Ruslan Šostak obhajoval svou práci s dětmi jako důležitou a nezbytnou tváří v tvář válce. Novinářům vysvětlil, že on a jeho tým odvedli za obtížných okolností nejlepší možnou práci, a odpovědnost za případné problémy přehodil na pečovatele a zaměstnance dětských domovů, kteří děti doprovázeli z Ukrajiny.

Dodal, že většina problémů pramenila z toho, že měl co do činění s obzvláště obtížnou skupinou obyvatel. „Jsou to (děti z dětských domovů, pozn. red.) státní děti, za státní děti jsou zodpovědní státní úředníci,“ míní Šostak.

Přestože podle svých slov Ruslan Šostak šokující zprávu delegace ukrajinského ombudsmana nečetl, tvrdí, že závěry zprávy jsou chybné. „Vybudovali jsme bezpečnostní systémy, abychom děti ochránili,“ řekl. „Před vychovateli, před samotnými dětmi, před ostatními dětmi, před cizími lidmi… Ale když je pohromadě hodně dětí, mohou se samozřejmě stát různé věci.“ Šostak odmítl obvinění z nedostatečné lékařské péče jako „naprostou blbost“. On a jeho tým slíbili novinářům, že jim zašlou materiály, které jeho tvrzení podpoří. Místo toho mu ale unikl detailní plán, jak celou kauzu zpochybnit a novináře zdiskreditovat.

Zástupce Nadace Ruslana Šostaka – zřejmě omylem – poslal redakci slidstvo.info e-mail s plánem PR kampaně, která měla zpochybnit práci na tomto projektu. Obsahovala body jako zaplacení trollí farmy, kontrolované příspěvky influencerů o tom, že slidstvo.info někdo najal na pošpinění Šostaka, či bod o „neveřejné komunikaci s redaktory předních médií“, kteří měli zpochybnit výsledky práce slidstvo.info na kauze.

Zpráva ombudsmana obsahovala celou řadu doporučení, včetně přemístění dětí do lepších zařízení. Dodnes ale není jasné, zda na doporučení někdo z ukrajinských úřadů reagoval. Zástupci ukrajinských úřadů, které jsme oslovili, na naše žádosti o komentář nereagovali.

„Vy prostě nechápete, jak žijí sirotci v Ukrajině, v jak kolosálně strašných podmínkách,“ rozohnil se Ruslan Šostak v rozhovoru pro kolegy ze slidstvo.info. „My máme problémy proto, že v Turecku jsme to všechno dali na jedno místo. Proto máme některé případy… no, ne zrovna dobré. Ale rozhodně se necítím zodpovědný. Cítím se zodpovědný maximálně tak za to, že ty děti žily tři roky na slunci, jedli ovoce a zeleninu a osm měsíců z roku se mohly koupat v moři,“ dodal.

Autorky textu: Yanina Korniienko, Anna Babinets (slidstvo.info) a Pavla Holcová (investigace.cz)

The post Utajovaná zpráva ukazuje selhání nadace při záchraně ukrajinských dětí appeared first on investigace.cz.

Ukrajinská novinářka Anna Babinets odhalila, jak bývalý prezident Viktor Janukovyč utratil miliardy z veřejných peněz za rezidenci se saunou, diamanty ve výtahu a pštrosí farmu. Pomáhala spustit projekt YanukovychLeaks, pátrala v Panama Papers po offshorových strukturách bývalého prezidenta Petra Porošenka – a v Pandora Papers narazila na firmy nynějšího ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského napojené na oligarchu Igora Kolomojského.

Po začátku ruské invaze Anna Babinets připravila svou redakci investigativních novinářů Slidstvo.Info na práci ve válečných podmínkách. Lidé spali v kanceláři, mezi spacáky pobíhaly kočky, a reportéři vyjížděli do terénu hned po vojenských útocích. Pět z jejich novinářů dnes slouží v armádě – někteří jako analytici, jiní v bojových jednotkách.

V rozhovoru s Pavlou Holcovou mluví Anna nejen o válečné žurnalistice, ale i o verbálním napadání, které zažila poté, co zveřejnila citlivé kauzy. Vysvětluje, proč se v době, kdy kolem nich zuří válka, v redakci dál zabývají tématem korupce a proč mlčení škodí víc než pravda.

V dalším díle Protagonisty uslyšíte polského novináře Wojciecha Cieślu, který se ponořil do hlubin případu výbuchem zničeného plynovodu Nord Stream – a popisuje, co se stane, když novináři spolupracují lépe než tajné služby.

Přečtěte si

PROTAGONISTA: Novinářky a novináři, kteří se nechtěně stali hrdiny svých vlastních kauz – celá série

The post PROTAGONISTA: 6. díl – Anna Babinets – Tisíce dokumentů na dně jezera. Vysušit, naskenovat, zveřejnit appeared first on investigace.cz.

O ulici Perunova na pražských Vinohradech by se dalo mluvit jako o malém Tbilisi. V několika sousedních domech na konci ulice zde v minulosti sídlily a v mnoha případech dodnes sídlí desítky firem, jejichž majiteli jsou významní gruzínští politici nebo podnikatelé. Od půlky devadesátých let patřily tři na sebe navazující budovy, včetně tříhvězdičkového hotelu Geo, firmě G.E.O., kterou vlastní gruzínská rodina Ordžonikidze. Většinovým majitelem firmy byl do prosince minulého roku 59letý George Ordžonikidze, bývalý sovětský sportovec ve sjezdovém lyžování a podnikatel s kontakty na významné lidi z Ruska a Gruzie.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Rotenberg v Alpách

Ještě před šesti lety se jméno Georgeho Ordžonikidzeho objevovalo na seznamech účastníků lyžařských soutěží v Rakousku nebo Česku. V říjnu loňského roku se jména Georgeho a jeho 27letého syna Jiřího objevila v jiném kontextu – v souvislosti s hotelem GEO Dachstein v rakouských Alpách, který jim patří.

Hotel vyšetřovala rakouská zpravodajská služba DSN kvůli podezření z napojení na ruského oligarchu Borise Rotenberga, což měly odhalit pochybné finanční transakce. Rakouská policie se tehdy obrátila na vysoce postaveného důstojníka české Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) – Levana Gurgenidzeho.

Ten je ale podle českých vyšetřovatelů podezřelý ze spolupráce s gruzínským organizovaným zločinem i s osobami napojenými na Kreml. Gurgenidze se údajně prozradil ve chvíli, kdy upozornil spolumajitele hotelu Georgeho Ordžonikidzeho na probíhající vyšetřování. „L. G. dne 20. 10. 2023 během schůzky konané v restauraci Taverna Olympos verbálním sdělením tyto neveřejné informace vyzradil osobě Georgeho Ordžonikidze – řekl mu, že se o předmětné transakce zajímá NCOZ,“ stojí v dokumentu Bezpečnostní informační služby, jenž získal Deník N. 

Podle samotného Ordžonikidzeho mu důstojník Gurgenidze neposkytl žádné nové informace. „Už v té době jsem s právníky řešil zmrazení mých aktiv rakouskými úřady a měl jsem k tomu i podklady. Nesdělil mi nic nového,“ konstatuje a dodává, že Borise Rotenberga, kvůli kterému ho vyšetřovali, zná osobně přes sport. „Nejsem Rotenbergovým nastrčeným majitelem,“ ujišťuje.

Minioligarchové lyžařských letovisek

Majitelem zmíněného rakouského hotelu Geo Dachstein byl v letech 2006 až 2010, tedy v době, kdy tam Ordžonikidze již figuroval, další podnikatel gruzínského původu působící v Česku, Važa Kiknavelidze, u nás známý jako „muž z Falkonu“. Kiknavelidze totiž seděl v představenstvu firmy Falkon Capital, která na přelomu tisíciletí odkoupila ruský dluh vůči České republice v hodnotě zhruba 100 miliard korun. Stalo se tak za zlomek ceny – pouhých 20 miliard korun. 

Rusové ale na úhradu svého dluhu Česku uvolnili podle serveru aktuálně.cz 50 miliard korun. Kde zbylých 30 miliard skončilo a kolik z toho byla provize Falkonu, se nikdy neobjasnilo. Spekulace o využití firmy jako pračky na peníze živila i osobnost jejích zakladatelů. Za Falkon Capital stál kromě Kiknavelidzeho další rodák z Gruzie – Paata Mamaladze, bývalý spolupracovník KGB.

Podle zjištění aktuálně.cz zhruba třetina tzv. ruského dluhu vůči České republice vznikla za nejasných okolností až po revoluci v listopadu 1989. Důležitou roli v tom sehrálo federální ministerstvo financí tehdy vedené Václavem Klausem. Kiknavelidze však podezření z praní peněz popřel. 

O „Giovi“ Ordžonikidzem („Gia“ je podomácku George, pozn. red.) se po začátku války v Ukrajině psalo i v souvislosti s protiruskými sankcemi. V roce 2022 se v gruzínských a později i v ruských médiích začalo spekulovat o tom, že se gruzínský podnikatel „žijící v Moskvě“ měl stát novým většinovým vlastníkem výrobce legendární minerální vody Borjomi, kterou před rokem 2022 vlastnila ruská Alfa-Group Michaila Fridmana. Borjomi je oblíbená kvůli vysokému obsahu minerálních látek, které mají pomáhat při odstraňování následků po nadměrné konzumaci alkoholu. 

Výroba v Borjomi byla totiž zastavena těsně po začátku války v Ukrajině. Důvodem byla vlastnická struktura – Alfa Group a její majitelé se ocitli na sankčních seznamech západních zemí. Podle názoru předsedy gruzínské opoziční strany Jednotné národní hnutí Levana Chabeišviliho by změna majitele firmy měla umožnit obcházení sankcí. Politik se domnívá, že rodina Ordžonikidze patří mezi tzv. „minioligarchii“ – bratři Gia a Elgudža Ordžonikidzeovi mají vazby na ruskou FSB a prostřednictvím sestry i přístup ke státnímu rozpočtu.

Sestra Ordžonikidzeových Ekaterine je šéfka státní agentury pro rozvoj lyžařského letoviska Bakuriani (součást boržomského kraje). Pro gruzínská média uvedla, že „v okruhu jejího bratra jsou lidé, kteří o továrně jednají“, nicméně vyvrátila, že by novým majitelem Borjomi byl přímo její bratr. 

Samotný Ordžonikidze spekulace ohledně převzetí majoritního podílu v Borjomi označil za „fake news“. „Žádný podíl v Borjomi nemám a nikdy jsem o tom ani neuvažoval,“ řekl redakci. 

Oslovili jsme i politika Levana Chabeišviliho s žádostí o poskytnutí důkazů k údajnému napojení rodiny Ordžonikidzeových na ruskou FSB, ale do uzávěrky neodpověděl. 

Přečtěte si

„Znám Rotenberga, ale jeho zájmy nezastupuji.“ George Ordžonikidze o sportu, vazbách na Rusy i zmrazeném hotelu

Malá Gruzie a velký svět miliard i sankcí

Na budově v Perunově 12 je umístěna velká cedule se seznamem celkem šestadvaceti firem. Některé z nich již zanikly, jiné změnily své názvy. Zvonky na budově však nefungují a objekt nepůsobí dojmem, že by zde společnosti skutečně fyzicky sídlily. Za uvedenými firmami přitom stojí vlivné postavy gruzínského byznysu i politiky. „U většiny z nich netuším, co dělají. Jen jsem pomohl známým nebo známým známých s registrací sídla,“ říká v rozhovoru s redaktorkou George Ordžonikidze. Zmiňované známé zná díky vrcholovému sportu nebo svému gruzínskému původu.

Jednu z firem, Sudkom, s. r. o., vlastní Gruzínec Garegin Caturov – současný ředitel petrohradské loděnice Pella. Tato společnost je zařazena na sankčních seznamech Evropské unie, Spojených států i Ukrajiny, a to kvůli výrobě válečných lodí – například korvet, jež ruské válečné námořnictvo využívá k útokům na letecké a pozemní cíle.

Na stejné adrese sídlí i společnost GPKV, s r. o., kvůli níž se George Ordžonikidze dostal do hledáčku českých bezpečnostních složek už po začátku invaze Ruska do Ukrajiny v roce 2022. Prostřednictvím této firmy spoluvlastní poloviční podíl v hotelu Eliška a v karlovarské vile Ritter, stojící hned naproti tamnímu ruskému pravoslavnému kostelu. 

Druhou polovinu firmy naopak ovládá Paata Gamgoneišvili, gruzínsko-ruský miliardář a developer. V Rusku mu patří rozsáhlá síť obchodních center a jeho byznysovým partnerem byl v minulosti spoluzakladatel Lukoilu a politik Ralif Safin.

Od roku 2012 vlastní George Ordžonikidze poloviční podíl i ve společnosti M&G Gama a jeho obchodním partnerem v této firmě je Merab Jordania, bývalý předseda Gruzínského fotbalového svazu. Podle britského deníku The Guardian Jordania v roli šéfa nizozemského fotbalového klubu Vitesse Arnhem zastupoval zájmy sankcionovaného ruského miliardáře a tehdejšího majitele londýnské Chelsea Romana Abramoviče. Britští novináři zjistili, že Abramovič tajně poskytl na převzetí Vitesse nejméně 117 milionů eur (2,96 miliardy korun). Jordania na jedné z tiskových konferencí uvedl, že je Abramovičův dobrý kamarád, dokonce si od něj měl půjčit peníze, avšak popřel jeho přímé zapojení do svého byznysu.

Další dvě firmy ze seznamu v Perunově patří bývalému poslanci za politickou stranu Gruzínský sen Grigolu Mikaladzemu a exministrovi a milionáři Ivanemu Čchartišvilimu.

Ropa, zbraně a víra

Nechybí tu však ani firmy s napojením na zbrojařský průmysl. Společnost Fertuna, s. r. o., z 90 % vlastní občan Izraele a Gruzie Johanan Eligula, jenž byl spolu se svým synem loni obviněn americkou FBI z praní špinavých peněz a pokusu o nelegální prodej zbraní, včetně protiletadlových raket typu Stinger. Agentům FBI, kteří se vydávali za členy organizovaného zločinu, tvrdil, že ovládá „velkou část obranného průmyslu“ v jedné blíže nespecifikované zemi.

Eligula byl gruzínskými médií identifikován na fotografii pořízené při slavnostním otevření gruzínsko-izraelské zbrojovky „Delta SAA“ v roce 2021. Jedná se o podnik zaměřený na montáž automatických zbraní, který byl  roce 2021 založen na základech státního vojenského vědecko-technického centra Delta v Tbilisi. Na snímku jsou přítomni tamní premiér a také ministr obrany. 

Podle stránky na LinkedInu je Eligula zakladatelem několika firem v Rusku, Gruzii i Izraeli.

Eligula v minulosti vlastnil i firmu KV Poštovní Dvůr, s. r. o., spolu s Asmat Šanavou, majitelkou gruzínské restaurace v Karlových Varech. Ta pomáhala ruské nadaci Pravfond obcházet evropské sankce a měla osobní vazby na gruzínský organizovaný zločin. 

Zbylých 10 % ve Fertuně patří  již zmíněné Ekaterině Ordžonikidze, sestře Georgeho Ordžonikidzeho. Jedná se o gruzínskou šéfku státní rozvojové agentury, která od roku 2022 spravuje rozvojový fond pro oblast Bakuriani, hlavní středisko zimních sportů v Gruzii.

George Ordžonikidze měl v letech 2011 až do likvidace firmy v roce 2022 majoritní podíl v ruské stavební společnosti UralNefteGazStroj (zkráceně UNGS). Její dceřinou firmou byla v letech 2014 až 2018 česká společnost Paleva, která rovněž sídlila v Perunově ulici a od roku 2023 je také v likvidaci. UralNefteGazStroj s více než 1 500 zaměstnanci zajišťovala stavební práce pro ruské státní společností Gazprom a Lukoil. „Bylo to pár zakázek, Gazprom pak přestal platit a tak jsem z firmy odešel,“ komentuje toto období gruzínský podnikatel. Georgeho bratr Elgudža byl zástupcem ředitele ve firmě UralNefteGazStroj.

Přečtěte si

Odpůrkyně potratů a příznivkyně Kremlu. Vedení Svazu pravoslavných žen vlastní byty ve Varech

V Perunově ulici sídlila v letech 2006 až 2010 také společnost Soutrix, kterou vlastnila dnešní předsedkyně Svazu pravoslavných žen Světlana Ťagačeva. Tato prokremelská organizace podporuje ruskou invazi do Ukrajiny a aktuálně se zasazuje o zákaz potratů v Rusku. Firmě Soutrix patří apartmány v bytovém domě nedaleko ruského pravoslavného kostela v Karlových Varech. V září 2024 se jejím novým majitelem stal Jiří Ordžonikidze, syn George Ordžonikidze. Toho jako vrcholového sportovce dlouhé roky trénoval Leonid Ťagačev. „Dostal dobrou cenu a možnost splácet ji postupně,“ podotýká Ordžonikidze starší k nákupu společnosti Soutrix.

The post Šedá eminence po gruzínsku. Kdo je George Ordžonikidze appeared first on investigace.cz.

Rusové shánějí osobní údaje tisíců lidí, jež považují za Putinovy nepřátele. Tato data pak zveřejňují na internetu s cílem podnítit davy prezidentových příznivců, aby „nepřátele“ obtěžovali a psali jim nenávistné zprávy. Tomu se říká doxing a na „doxovací Wikipedii“ jsou uvedena jména z mnoha zemí včetně Slovenska, České republiky a Maďarska, jak popsali novináři z webu VSquare. 

Katerynin manžel Oleksij (jména byla změněna) se v prvních dnech války dobrovolně přihlásil do ukrajinské armády. Kateryna má stále v paměti jeho odchod z domova v uniformě, kterou předtím nikdy nenosil, a s batohem vypůjčeným od kamaráda.

O několik měsíců později spolu mluvili naposledy. Poté se jejich kontakt přerušil. Po nějaké době Kateryna obdržela oficiální informaci: Oleksij zmizel na frontě.

Kateryna nic nezveřejnila. Spolu s dalšími rodinami se v tichosti snažila získat další zprávy o jednotce svého muže: „Časem jsme už měli jména celé brigády, porovnávali jsme místa zmizení, kontrolovali souřadnice,“ řekla novinářům.

Pátrání však skončilo bezvýsledně.

Na Facebooku Kateryna narazila na Oleksijovu fotografii, kterou nahrála neznámá žena. V popisku pod fotkou se rusky píše, že muž je hledaný. Kateryna dotyčné napsala: „Odkud znáte mého muže? Proč zveřejňujete jeho fotografii na internetu? Proč je hledaný?“

Nato účet neznámé okamžitě zmizel.

O týden později zaznamenal syn Kateryny a Oleksije výhrůžky po telefonu. „Už vám nezbývá moc času, Ukronáckové.“ „Brzy si pro vás přijdeme, buďte opatrní.“

Všechny vzkazy byly napsané v ruštině a pokaždé přicházely z neznámého čísla.

Dnes je Kateryna přesvědčená, že její manžel je už tři roky v ruských věznicích. Nemá s ním žádný kontakt.

Proč jí i synovi ale někdo vyhrožoval? Kateryna nezná odpověď. Ví však, že nebyla jediná, komu se něco takového stalo. Podobnou situaci zažily stovky rodin ukrajinských vojáků.

Kateryna a další jsou oběťmi doxingu. Jde o techniku stalkingu, kterou Rusové používají k získávání a zveřejňování soukromých informací na internetu za účelem zastrašování nebo obtěžování obětí. Municí při těchto útocích může být adresa bydliště, telefonní číslo, pracoviště nebo jiné citlivé údaje.

Tyto aktivity donedávna doprovázely boje na ukrajinské frontě. Investigace webu VSquare ukázala, jak doxing pronikl i na internet ve střední Evropě.

Psychologická válka

Na sociálních sítích v Ukrajině se denně objevují nové příspěvky s prosbou o pomoc. Všechny se zdají být podobné:

„Už pět dní nejeví známky života.“

„Je nezvěstný a nemáme o něm žádné zprávy.“

„Pomozte ho najít.“

Příbuzní zveřejňují fotografie, jména, příjmení, data narození, čísla jednotek, místa posledního kontaktu.

Pro rodiny představují podobná oznámení často poslední možnost, jak nalézt blízkého. Pro Rusy jsou naopak cennými informacemi. Mohou sloužit jako zpravodajské materiály a napomoci budoucímu psychologickému nátlaku.

Podle Mykoly Balabana, zástupce vedoucího Centra strategické komunikace Ukrajiny (Stratcom), je doxing jedním z klíčových nástrojů ruské informační a psychologické války. Jeho cílem je vytvořit atmosféru strachu a oslabit morálku obyvatelstva.

Potvrzuje to i Maria Pavena, specialistka ukrajinské vlády na pátrání po pohřešovaných osobách ve středních a severních oblastech Ukrajiny. Pavena denně pracuje s rodinami, jež ztratily kontakt se svými blízkými, pomáhá jim získávat informace a radí, jak v obdobných situacích reagovat.

„Podvodníci našli kontakt na jednu ženu na sociálních sítích a požadovali po ní 15 000 dolarů,“ řekla novinářům VSquare. „Vyhrožovali jí, že pokud nezaplatí, její příbuzný, který je v zajetí, stráví noc nahý venku. Jako důkaz poslali video. Když jim řekla, že takové peníze nemá, kontakt ustal,“ dodala.

Co lze v takové situaci dělat? „Jediným účinným opatřením je celou záležitost okamžitě nahlásit na policii,“ doporučuje Maria Pavena.

Na policii se však s vydíráním obrátí jen málo obětí doxingu. „Vědí, že to jejich situaci nezlepší. Jediné, v co někteří z nich doufají, je to, že pachatele později postihne trest.“

Přečtěte si

„Platíme dobře.“ Jak probíhá nábor proruských sabotérů působících v Evropě?

Najdi své 

V květnu 2022 zahájila moderátorka Kateryna Osadcha společně s televizí 1+1 v Ukrajině projekt „Najdi své“. Jde o pomoc při hledání lidí z frontové oblasti, s nimiž bylo přerušeno spojení. Iniciativa funguje na internetu a v televizi: každý den mohou diváci vidět fotografie těch, po nichž pátrají jejich rodiny. Projekt se však zaměřuje výhradně na civilisty.

Po spuštění oficiálního kanálu na Telegramu a bota s názvem „poshuk_znyklych“ (v překladu „hledání pohřešovaných osob“), jenž zveřejňuje profily pohřešovaných civilistů, se na ukrajinském internetu začaly objevovat i neoficiální stránky shromažďující informace také o vojácích. Jednou z nich byla (dnes již nefunkční) s botem na Telegramu propojená poshuk.space, která se vydávala za oficiální stránky moderátorky Osadcha. Bot vybízel k zadávání skutečných údajů o pohřešovaných vojácích.

Valeria, respondentka polského média FRONTSTORY, jejíž manžel zmizel během války v roce 2023 a ona po něm mnoha způsoby pátrá, použila jinou podobnou stránku: Wartears[.]org. „Pro nahlášení pohřešované osoby bylo třeba zadat jméno a datum narození a pak popsat, jaký byl poslední kontakt. Stránka slibovala, že nás upozorní, jakmile budou k dispozici nové informace, ve skutečnosti jen shromažďovala údaje o manželovi. Nikdo mě nekontaktoval. Na stránce se objevila pouze fotografie mého muže a jeho osobní údaje.“

Služba Wartears byla spuštěna v květnu 2022 v ruštině, ukrajinštině a angličtině. Zveřejňuje seznamy vyměněných válečných zajatců a zprávy z fronty. Podle tvůrců databáze obsahuje údaje o 125 000 ukrajinských veteránech.

Databáze je ale přinejmenším bizarní. Čísla o pohřešovaných ukrajinských vojácích jsou totiž ověřena na základě prohlášení Sergeje Šojgua, někdejšího Putinova ministra obrany a nyní tajemníka Rady bezpečnosti Ruské federace, některé ukrajinské jednotky pak Wartears přímo označuje za „nacionalistické skupiny“.

Podle ruských médií stojí za projektem Wartears jistá Dina Šubina. Nicméně na internetu nejsou žádné informace o její kariéře, místě původu ani o jejích aktivitách.

Kdo tedy za stránkou ve skutečnosti stojí?

Novináři FRONTSTORY zjistili, že Wartears byla zaregistrována na jméno Rusa Olega Makarova. Tento muž se profesionálně zabývá kybernetickou bezpečností a v ruských médiích vystupuje jako expert na používání bojových dronů. Mimo to provádí zájemce při prohlídkách moskevských krytů z druhé světové války. Před dvěma lety vystupoval v pořadu Vladimira Solovjova, vrchního propagandisty Kremlu, a to jako organizátor vojenského fóra podporovaného ruským ministerstvem obrany.

Zastrašovací SMS

Od roku 2022 se osobní údaje používají také k masovému rozesílání SMS zpráv z frontové linie. Což je jeden ze způsobů, jak Ukrajince demoralizovat a vyvolávat paniku. Když se telefony ukrajinských vojáků nacházejí v blízkosti fronty, ruské služby zachytí data z jejich telefonů a použijí je k zasílání výhrůžek jejich rodinám.

Rusko tímto způsobem útočí i na zahraniční dobrovolníky bojující na straně Ukrajinců.

Na Redditu se proto objevují příspěvky v angličtině, v nichž se ti, kdo plánují vstoupit do ukrajinské armády, ptají, jak minimalizovat riziko úniku dat na internet.

Obavy mají oprávněné. Jedním z klíčových nástrojů psychologického působení v této válce je webová stránka ForeignCombatants.

Wikipedie očerňování

Na první pohled stránka připomíná Wikipedii. Ve skutečnosti se jedná o databázi, která obsahuje soukromé informace o stovkách lidí z celého světa. Spojuje je to, že nějakým způsobem podpořili Ukrajinu. Mimo jiných jsou zde zveřejněny údaje o 61 občanech Polska a o polských organizacích, stejně jako profily státních příslušníků z České republiky, Slovenska, Maďarska a dalších zemí světa.

O službě informoval letos v dubnu server OKO.press. Většina údajů včetně fotografií pochází z otevřených zdrojů, především ze sociálních sítí.

Polským profilům na seznamu dominují dobrovolníci, novináři a politici. V databázi jsou například šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Roman Imielski, generál Rajmund Andrzejczak, poslankyně Evropského parlamentu za stranu Právo a spravedlnost (PiS) Małgorzata Gosiewska nebo bývalý polský velvyslanec v Ukrajině Bartosz Cichocki. Objevil se tam i varšavský primátor Rafał Trzaskowski po své návštěvě Kyjeva v lednu 2023.

Spolu s Trzaskowským byly profily na této stránce vytvořeny rovněž pro primátora Bratislavy Matúše Valla, bývalého primátora Prahy Zdeňka Hřiba (jeho profil již zmizel) a primátora Budapešti Gergelyho Karácsonyho, pravděpodobně kvůli jejich návštěvě Kyjeva. Administrátoři přidali fotografii z vlaku se všemi primátory a k tomu jejich individuální fotografie s primátorem Kyjeva Vitalijem Kličkem.

Vůně aristokracie a propagandy

ForeignCombatants je dílem profesionálů. V červnu 2022 zveřejnilo ruské ministerstvo zahraničí na Facebooku příspěvek, v němž odhalilo, že tuto databázi zahraničních žoldnéřů a dobrovolníků účastnících se operací na ukrajinské straně vytvořily telegramové kanály Rybar a Vatfor. Cílem projektu bylo „přesvědčit žoldnéře, aby se vzdali své role kanónenfutru, a ukázat jim, že ukrajinské úřady s nimi zacházejí jako s pěšáky na jedno použití“.

Rybar je proruský kanál, který má více než 1,2 milionu odběratelů. Zveřejňuje podrobné vojenské zprávy a mapy bojů, stejně jako souřadnice pozic ukrajinských ozbrojených sil a ukrajinských strategických objektů.

Podle nezávislého ruského listu The Bell má Rybar zřejmě vazby na ruské tajné služby. The Bell zjistil totožnost jednoho z autorů kanálu. Jmenuje se Denis Ščukin a sám sebe označuje za „politického stratéga“ a „představitele staré aristokracie“. Ve skutečnosti se jedná o čtyřiačtyřicetiletého moskevského programátora.

Dalším autorem Rybaru je Michail Zvinčuk, bývalý zaměstnanec tiskového týmu ruského ministerstva obrany. Oba muži jsou spojováni s Agenturou pro výzkum internetu neboli legendární trollí farmou Jevgenije Prigožina, zakladatele Wagnerovy žoldácké skupiny, který v roce 2019 poskytl kanálu finanční prostředky.

Dnes kanál vydělává na reklamě a zveřejňování „příspěvků od ověřených zákazníků“. Ceny se pohybují od 200 tisíc rublů (skoro 50 tisíc korun) za příspěvek. Kanál má smlouvy mimo jiné s Russia Today a anonymní sítí Z-channel, spojenou se Sergejem Kirijenkem, prvním náměstkem šéfa Putinovy administrativy.

Přečtěte si

Telegram, FSB a muž uprostřed

Mezi Moskvou a Bratislavou

Co mají společného web Wartears, jenž shromažďuje údaje o ukrajinských vojácích a jejich rodinách, doxovací stránka ForeignCombatants podobná Wikipedii a telegramové kanály podporující Kreml?

Tvoří součást infrastruktury informační války Kremlu. Již v roce 2023 označil americký Pentagon tyto struktury za projekty ruské operace shromažďující údaje o ukrajinských vojácích a jejich rodinách.

Pátrání po doxingových stránkách zavedlo novináře VSquare na Seychely a do Bratislavy.

Domény ForeignCombatants a Wartears (obě vznikly během jednoho týdne v roce 2022) hostuje seychelská společnost Safe Value Limited, jejíž jediná cesta na internet vede přes moskevské společnosti Storm Networks a StormWall.

„To spolu s dalšími ukazateli silně naznačuje, že tyto subjekty jsou pravděpodobně řízeny jedním rozhodovacím centrem,“ řekl novinářům expert ze společnosti DomainTools zabývající se kybernetickou bezpečností.

Storm Networks je jednou z několika vzájemně propojených společností kolem značky StormWall, jejíž ochrannou známku vlastní společnost Storm Systems. Ta ve svých záznamech uvádí adresu takzvaného inkubátoru Skolkovo, přesněji řečeno sankcionovaného ruského centra známého jako kremelská „technologická dílna“. Odborníci ze společnosti DomainTools mají podezření, že složitý systém propojení může záměrně sloužit k udržení zdání, že StormWall nemá vazby na Rusko.

Na Slovensku je StormWall registrována od roku 2017. Její bratislavské sídlo kontrastuje s moderním obrazem, který o sobě prezentuje na internetu. Nachází se na okraji obce Podunajské Biskupice, což je městská část Bratislavy vedle polí a luk. Uprostřed dne, kdy společnost navštívil reportér z Investigativního centra Jána Kuciaka (ICJK), v kanceláři nikdo nebyl. Podle slovenských záznamů měla loni tržby ve výši 1,5 milionu eur (téměř 37 milionů korun).

Jedna ze společností kolem StormWall – Russian Storm Systems – poskytovala hosting také pro NewsFront, ruský propagandistický web působící v desítce evropských zemí.

Přečtěte si

Evropané ve službách prokremelské propagandy

Za společností StormWall s.r.o. stojí dva ruští podnikatelé: Ramil Chantimirov a Alexej Šijan. Podle údajů z oficiálních slovenských evidencí mají oba majitelé od května 2025 nahlášený trvalý pobyt v Bratislavě.

Chantimirov je absolventem petrohradské obchodní školy a působí v oblasti kybernetické bezpečnosti. O Šijanovi, který je na veřejnosti méně viditelný, se toho moc neví; v minulosti pracoval pro ruské ministerstvo hospodářského rozvoje.

Reportéři požádali společnost StormWall a také Ramila Chantimirova, aby jim sdělili, jaký je vztah mezi výše popsanými firmami. Do doby zveřejnění tohoto textu odpověď neobdrželi.

The post Doxing: Když se osobní data stanou ruskou zbraní appeared first on investigace.cz.

Na jaře letošního roku otřásla světem zpráva o návratu těla mladé ukrajinské novinářky Viktorie Roščyny z Ruska. Více než rok byla v ruských věznicích protiprávně držena a mučena bez jakéhokoli obvinění, bez kontaktu s rodinou nebo právníky. Její případ ilustruje osudy tisíců ukrajinských civilistů. Viktoriiny ostatky jen potvrdily už dříve publikovaná svědectví o otřesných podmínkách v ruských věznicích a detenčních zařízeních na okupovaném území východní Ukrajiny i v samotném Rusku. Velkou investigativu o tom, po čem Viktoria Roščyna v okupované části Záporoží pátrala, jak byla zadržena a co si musela ve věznicích zažít, vedla ukrajinská redakce Slidstvo.info. Její šéfredaktorka Anna Babinec komentuje kauzu v rozhovoru s Petrem Gojdou.

Pokud se nemýlím, zveřejnili jste příběh o Viktorii ještě dříve, než jsme se dozvěděli, že její ostatky byly vráceny do Ukrajiny. V květnu, kdy o stavu jejího těla psala média po celém světě, se objevily zprávy o chybějících orgánech, části mozku, očích, části hrtanu – což by mohlo naznačovat pokus zakrýt skutečnou příčinu novinářčiny smrti. Poskytly přesto Viktoriiny ostatky nějaké odpovědi na otázky z vašeho vyšetřování?

Ano, na tom příběhu jsme začali pracovat už v říjnu 2024, hned po Viktoriině smrti. Vyšetřování čehokoli, co se děje v Rusku, je extrémně obtížné – je to jako dívat se do černé díry. Přesto jsme se snažili zjistit co nejvíc.

V době, kdy jsme kauzu publikovali, jsme už měli svědectví Viktoriiných spoluvězeňkyň – tvrdily, že Viktoria byla ve vážném stavu. Vážila okolo 30 kilogramů – což je pro dospělou ženu extrémně málo. Nebyla schopná se sama ani postavit na nohy. Vězeňská správa jí neumožnila brát léky. Trpěla i problémy spojenými s menstruací. Cítila se prý opravdu hrozně.

Naše reportáž se zaměřila především na to, co zažívala v ruském vězení. A když se o pár měsíců později objevily zprávy o jejím těle, dostali jsme odpovědi na řadu otázek, které jsme si předtím kladli. Potvrdilo se, že byla opravdu ve velmi špatném fyzickém stavu. Byla mučena, hladověla. Stále nemáme finální výsledky vyšetřetní ostatků, takže nevíme, zda byla zavražděna, nebo zemřela na následky dlouhodobého věznění. Ale podle toho, co víme, její smrt určitě nebyla přirozená – ne u sedmadvacetileté ženy.
Můžeme si jen domýšlet, jestli se Rusové snažili zakrýt stopy po mučení. Každopádně je dost podezřelé, že Viktoria zemřela v září, ale její tělo bylo repatriováno až o pět měsíců později.

Vrací se těla z ruských věznic běžně v takovém stavu?

Rusové těla Ukrajinců skoro nikdy nevraceli – zvláště civilistů. Až teď, v těchto dnech, kdy spolu mluvíme, s tím začali. V posledních několika týdnech bylo vráceno přibližně šest tisíc těl Ukrajinců – jak civilistů, tak vojáků. Je to vůbec poprvé, co se vrací tak velké množství.

Pokud jde o jejich stav – viděli jsme fotografie a videa, která ukazují těla ve velmi špatném, zuboženém stavu. Lidé, kteří zemřeli v ruských věznicích, byli často vyhladovělí. Pamatuju si případ jednoho ukrajinského muže, jehož tělo vážilo jen asi 25 kilogramů.

Nepamatuju si ale žádný konkrétní případ, kdy by tělo postrádalo některé orgány. Ale to samozřejmě neznamená, že se to nikdy nestalo.

Teď, když máme tolik těl, obávám se, že uvidíme ještě mnohem děsivější věci.

Když se vrátíme k vaší reportáži o Viktorii – tedy o její cestě do východní Ukrajiny, do okupovaného Záporoží, a o jejích přesunech mezi věznicemi –, zmiňovala jste, že jste hovořili s jejími spoluvězenkyněmi. Jaké další způsoby jste použili ke sběru informací? Předpokládám, že pracovat jako novinář v okupovaných oblastech musí být extrémně obtížné. Viktoria je toho tragickým důkazem.

Ano, víme o jedné ženě, která s Viktorií sdílela celu v ruské věznici, a získali jsme část jejího svědectví. Byla ale velmi vyděšená a bála se mluvit veřejně s novináři. Museli jsme proto chránit její identitu – nezveřejnili jsme její jméno ani žádné osobní údaje. Ale díky jejímu svědectví jsme získali velmi důležité informace. Byly spolu na jedné cele a ona pomáhala zesláblé Viktorii s pohybem. Od ní jsme se dozvěděli, v jakém byla Viktoria stavu.

Když jsme se snažili zjistit, proč Viktoria do okupovaného území odcestovala, co tam chtěla zjistit, mluvili jsme také s několika lidmi přímo z těchto okupovaných oblastí. Někteří z nich Viktorii osobně viděli, jiní jí pomáhali s organizací cesty – zařizovali jí ubytování nebo logistiku. S těmito lidmi byla v kontaktu a od nich víme víc o tom, čím se jako novinářka na místě chtěla zabývat.

Na Viktoriině případu jsme spolupracovali s organizací Reportéři bez hranic, která chrání novináře po celém světě. Jim se podařilo kontaktovat několik Rusů, kteří byli drženi ve stejné věznici jako Viktoria. Z organizace psali těmto lidem zprávy a dostali se tak k důležitým informacím – například o tom, kdy byla Viktoria naposledy viděna.

Od svědků z vězení také víme, že se Viktoria snažila zjistit, z čeho je obviněná. Ptala se správy věznice, jakého zločinu se měla dopustit. Ale podle dostupných informací ji Rusko z ničeho neobvinilo. Nespáchala žádný zločin – a přesto strávila ve vězení více než rok. Nenašli proti ní vůbec nic.

Takže pokud byste měla říct, proč byla zatčena – řekla byste, že to bylo kvůli její novinářské práci?

Ano. Odjela do Záporožské oblasti – byla v blízkosti záporožské jaderné elektrárny, kterou Rusové okupují už více než tři roky. Doslechla se o nelegálních vězeních pro ukrajinské zaměstnance jaderné elektrárny, kteří zřejmě odmítli spolupracovat s ruskou okupační správou. Viktoria o tom slyšela a chtěla to vyšetřit.

Chtěla ty lidi najít. Chtěla vyprávět jejich příběh. Chtěla zjistit víc, než co byli Rusové ochotni sdílet s jakýmkoli novinářem. A právě to je podle nás důvod, proč byla zatčena.

Z některých svědectví, která jsme získali, se domníváme, že Viktoria byla odhalena pomocí dronu – Rusové zjistili její přesnou polohu. Poté ji zadrželi a převezli nejdřív do jednoho vězení, pak do dalšího, a nakonec skončila ve věznici v Taganrogu.

Jsme přesvědčení, že Viktoria byla uvězněna výhradně kvůli své novinářské práci. Přijela do Záporoží, aby informovala o věcech, které Rusové nechtěli ukázat – o věcech, o kterých by žádný jiný novinář neinformoval.

Abyste mohli vyprávět příběh Viktorie, museli jste pracovat s lidmi přímo v terénu. Mluvila jste o bývalých vězních, o Rusech i Ukrajincích. Šlo o nějaké společné investigativní pátrání s dalšími redakcemi? Spolupracovali jste i s ruskými novináři?

Ne, s ruskými novináři jsme nespolupracovali. Na začátku naší práce nám sami řekli, že v tomhle případě nebudou schopni nic zjistit.

Spolupracovali jsme ale s organizací Reportéři bez hranic. Nejsou to novináři, ale skupina, která se zabývá ochranou novinářů. A díky tomu se jim podařilo na své oficiální dotazy získat z Ruska nějaké odpovědi. To se nám novinářům nikdy nepoštěstilo.

Rádi bychom v práci na tomhle případu ještě pokračovali – chceme vědět víc o tom, co se Viktorii stalo. Pořád nemáme ucelenou představu o všem, co se jí dělo. Také ještě čekáme na finální výsledky pitvy a znaleckých posudků – ty ještě nejsou uzavřené.

Myslím, že Viktoriino tělo nám může ještě něco povědět. Až se to stane, budeme mít další vodítka. Pak se znovu pokusíme vše ověřit – a možná se posuneme dál.

Četl jsem, že když se Viktoria vydávala na svou cestu, chtěla sestavit seznam konkrétních osob, které nesou odpovědnost za nezákonná věznění. Snažili jste se jít stejným směrem?

Nemyslím si, že to je momentálně možné. Abychom mohli psát reportáže o vězeních na okupovaných územích, museli bychom tam být osobně. A to v tuto chvíli prostě nejde.

V současnosti není možné pokračovat v příbězích, které Viktoria začala. Nejsme schopni se dostat k větší skupině svědků, není možné se tam vydat a je velmi nebezpečné žádat o informace místní obyvatele nebo se pokoušet získat jakákoli data přímo z terénu.

Doufám, že to jednou možné bude – až budou ta území osvobozena. Ale teď se dají publikovat jen nepodložené zvěsti bez důkazů – to není typ žurnalistiky, který děláme.

Příběh, který chtěla Viktoria pokrýt – a zároveň její vlastní osud – je propojený s tématem mučení ve věznicích. Máte k dispozici svědectví, která by vysvětlovala, proč k tak masivnímu mučení dochází? Je to kvůli získávání informací? Kvůli vynucení falešných přiznání? Nebo jde spíš o šíření strachu a teroru na okupovaných územích?

Je to všechno, co jste zmínil. Někteří Ukrajinci například odmítli spolupracovat s Rusy. Třeba zmínění zaměstnanci jaderné elektrárny v Záporoží – někteří z nich se postavili proti okupačním rozkazům a byli za to uvězněni. A jsou ve vězení už roky.

Jiní byli jen podezřelí – Rusové si například mysleli, že špehují, i když si třeba jen psali s příbuznými na území kontrolovaném Ukrajinou. I kvůli takovým věcem mohli skončit ve vězení.

My jsme zaznamenali řadu příběhů o ukrajinských civilistech žijících pod ruskou okupací. Například z Chersonské oblasti, která byla osm měsíců pod kontrolou ruské armády. V jednom dokumentu jsme vyprávěli příběh muže, který byl vystaven sexuálnímu násilí ze strany ruských vojáků. To se odehrálo v podobném typu nelegální věznice, jako je ta v Záporoží.

A často ti lidé neudělali vůbec nic. Byla to součást ruské strategie teroru – ukázat, že každý může být zadržen, uvězněn, mučen. Někteří z těchto zadržených strávili ve vězení měsíc, dva, a pak jim prostě bylo řečeno, že mohou jít domů. Nikdy se nedozvěděli, proč tam byli, proč byli biti, proč byli znásilněni.
A ano, v některých případech se Rusové snažili získat přiznání – zvláště od civilistů.

Takže všechno, co jste zmínil, se dělo.

Vnímáte tyto akty násilí a teroru jako součást genocidy – konkrétně zaměřené proti ukrajinskému národu? Nebo je to spíš odraz obecné reality života pod současným ruským vedením?

Po více než deseti letech války a třech letech plnohodnotné ruské invaze vidíme, že to, co se děje, má skutečně povahu genocidy.

Vidíme obrovské množství různých zločinů – a jde o systematickou zločinnost: sexuální násilí, únosy ukrajinských dětí, novináři věznění za svou práci. Rusové jednoduše nechtějí, aby Ukrajinci vůbec existovali.

My jako novináři máme před očima stále více důkazů o tom, že Rusové chtějí, aby se Ukrajinci podvolili a stali se poslušnými – lidmi bez vlastního názoru, bez odporu. Ale Ukrajinci jsou jiní. Máme svobodu slova. Jsme politicky aktivní.

A já to vidím jako jasný plán – část Ukrajinců donutit k asimilaci, a ti, kteří odmítnou, budou zavřeni nebo zabiti. Rusové chtějí vymazat ukrajinskou identitu.

Vaším posláním je investigativní žurnalistika. Předpokládám, že od začátku plnohodnotné války se vaše práce zásadně změnila. Věnujete se hlavně tématům spojeným s válkou, je to tak?

Poslední tři roky se zabýváme jednou obrovskou zločineckou organizací. Jmenuje se Rusko. A ano – za ty více než tři roky se naše práce změnila opravdu zásadně. V prvním roce plnohodnotné války jsme se soustředili výhradně na dokumentaci válečných zločinů. Ale v poslední době se snažíme dělit svůj čas rovnoměrně – zhruba polovinu věnujeme vyšetřování korupce v Ukrajině a druhou polovinu ruským válečným zločinům a reportážím z frontové linie. Děláme obojí, protože si nemůžeme dovolit vybrat. Obě linie práce jsou pro Ukrajinu nesmírně důležité.

Před plnohodnotnou invazí jsme byli týdeník. Publikovali jsme jeden, maximálně dva texty týdně. Dnes jsme denní médium. Publikujeme zprávy, videoreportáže, záběry z fronty, dokumenty. Každý den.
Také naše publikum se proměnilo – a zároveň velmi rozrostlo. Dříve nás sledovali hlavně lidé, kteří se zajímali o politiku a chtěli znát nelegální tajemství politiků. Dnes nás sledují i obyčejní lidé, kteří chtějí vědět, čeho se v Ukrajině dopouštějí ruští vojáci. Chtějí znát jejich jména, vidět jejich tváře. Věnujeme se i identifikaci pachatelů válečných zločinů.

Pro Ukrajince je nesmírně důležité mít nějakou naději, že jednoho dne přijde spravedlnost. A právě to je náš úkol – dáváme lidem naději, že spravedlnost dorazí.

Zmínila jste „naději“. Máte vy sama ještě nějakou naději?

Ano, samozřejmě, že mám naději. Věřím, že všechno, co dnes děláme, nakonec přinese výsledek. Je to pro nás velmi důležité. Pro všechny, kteří přišli o své blízké, pro lidi, kteří dnes žijí v hrozných podmínkách. Tyhle roky těžkého života jim nikdo nevrátí. Nikdy už neobejmou své mrtvé. Ale naději, tu ještě máme – naději na spravedlnost.

Pomáhá mi to, abych na těchto bolestných tématech dál pracovala. I malé kauzy, které odhalíme a publikujeme, mají smysl. Pomáhají nám, Ukrajincům, říkat naší vlastní pravdu o válce. A tu pak šíříme do světa.

Ano, je to těžké. Jsme menší než Rusko. Nemáme takové prostředky, nemáme takovou moc. Ale přesto věřím, že jako novináři jsme dnes ve správnou chvíli na správném místě. A odvádíme skvělou práci.
A právě to mi dává naději. Nevím, co důležitějšího bych v těchto časech mohla dělat.

The post Podcast Odposlech: „Každý může být zadržen, uvězněn, mučen.“ S ukrajinskou novinářkou Annou Babinec o případu Viktorie Roščyny appeared first on investigace.cz.