Prezident Autoklubu ČR Jan Šťovíček byl spolu se svým bratrem Petrem, bývalým šéfem Státního pozemkového úřadu, zmiňován v médii sledovaných restitučních kauzách. Petr Šťovíček jako šéf státního úřadu pomohl rodině někdejšího ministra zemědělství Miroslava Tomana získat pozemky pod obchvatem Prahy, které pak stát draze vykupoval zpět. Oba bratři mají také blízko k lidem, kteří podváděli restituenty.

Tomanova zlatá vejce

Jednou z prvních věcí, kterou udělal ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL), když v roce 2014 nastoupil do funkce, bylo odvolání ředitele Státního pozemkového úřadu Petra Šťovíčka. Důvodem byly jeho kontakty s pražským lobbistou Ivo Rittigem.

Na blízké vztahy Šťovíčka a Rittiga upozornila televize Nova, jež získala fotografie z oslavy Rittigových padesátých narozenin. Šťovíček na nich předává lobbistovi obraz, na němž je Rittig zpodobněn jako nejmocnější bůh řecké mytologie Zeus, král bohů a smrtelníků. Jurečku rozzlobilo i to, co mu Petr Šťovíček k účasti na narozeninách řekl. „Vysvětlení, že pozvání od pana Rittiga se neodmítá, není pro mě vysvětlení,“ řekl Jurečka na mimořádné tiskové konferenci. „Taková pozvání se odmítají, a to naprosto jednoznačně.“

Petr Šťovíček vedl Pozemkový fond (který se posléze změnil ve Státní pozemkový úřad) od roku 2012, předtím dělal ve fondu prvního náměstka. Právě v souvislosti s těmito institucemi, jež nakládaly se státním majetkem, byli později bratři Šťovíčkovi zmiňováni v médiích.

Asi nejznámější je kauza pozemků rodiny Tomanových. Miroslav Toman byl ministrem zemědělství v letech 2013 a 2014, předtím dělal na zemědělství náměstka. Společnost Agrotrade, kterou ovládal Tomanův otec Miroslav (komunistický ministr zemědělství v letech 1986 až 1988 a také místopředseda Štrougalovy vlády) spolu se svým druhým synem Zdeňkem, privatizovala začátkem 90. let drůbežářský podnik Xaverov kousek od Prahy.

Opravdovým zlatým vejcem však nebylo samotné drůbežářství, ale pozemky. Již v devadesátých letech se totiž plánovalo, že kolem městských částí Běchovice a Újezd nad Lesy a kolem Úval vznikne silniční obchvat, díky čemuž cena půdy podstatně stoupne. Právě o tyto pozemky se stát a Tomanovi přetahovali. Podle katastru nemovitostí byly parcely od roku 1991 v majetku Pozemkového fondu. Zástupci firmy Agrotrade ale tvrdili, že v době privatizace patřily Xaverovu, nejsou proto státní, ale jejich.

Přečtěte si

Právník Šťovíček kryl záda politikům ODS i ČSSD

V roce 2005 zasáhlo Ministerstvo zemědělství, které vydalo Prohlášení o majetku obchodní společnosti Xaverov a sporné pozemky do majetku Xaverova zahrnulo. V té době byl náměstkem ministra zemědělství Miroslav Toman, bratr a syn majitelů firmy. Následně Pozemkový fond prohlásil, že udělal chybu, když se v katastru nechal zapsat jako vlastník, a podal návrh, aby se majitelem stala společnost Xaverov (jediným akcionářem je Tomanových firma Agrotrade).

Ke změně v katastru ale nakonec nedošlo, protože se v Pozemkovém fondu změnilo vedení a tato instituce svůj návrh zpochybnila. Tomanových Xaverov se proto začal pozemků domáhat soudně. Stát soudní spory převážně vyhrával. V tu chvíli se však na scéně objevil Petr Šťovíček. Jako první náměstek ředitele Pozemkového fondu podepsal v roce 2010 dokument, podle kterého se fond pozemků definitivně vzdal ve prospěch Tomanových, aniž by počkal na rozsudky.

Státní Ředitelství silnic a dálnic už společnostem Agrotrade a Xaverov trade, posledně jmenovaná je vlastněna Agrotradem, zaplatilo za pozemky v katastru Běchovic, Uhříněvsi, Dubče či Horních Počernic přes pět set milionů korun. Další peníze, téměř dvě stě milionů korun, zaplatila také Praha.

Stát přitom vykupuje pozemky za násobně vyšší ceny, než kolik je odhad. Například loni v únoru koupilo Ředitelství silnic a dálnic zhruba 125 tisíc metrů čtverečních v Běchovicích od společnosti Xaverov trade za víc než 250 milionů korun. Jak se ale dočteme ve smlouvě, která je k nalezení ve veřejném registru smluv, „obvyklá cena“ je podle posudku společnosti Česká znalecká více než osmkrát nižší, něco přes 31 milionů korun.

Ošizení restituenti

Možný způsob, jak se Tomanové odvděčili Petru Šťovíčkovi, popsala v roce 2017 MF DNES. Firmě, na kterou měl Šťovíček vazby prostřednictvím svého obchodního partnera Jiřího Hermanna (Hermann a Šťovíček jsou akcionáři Statku Velká Chuchle), levně prodali kousek pozemku, jenž díky němu získali. Konkrétně šlo o hektar z celkem šestihektarové parcely na pražském Černém Mostě naproti obchodnímu domu IKEA. Od společnosti Xaverov ho za pět milionů korun koupila nově založená společnost Waltham Investment. Pozdější prodejní cena pozemku byla více než čtyřikrát vyšší, dvaadvacet milionů korun.

Firmu Waltham Investment založil pražský advokát Jan Šafra, o den později ji pak převzala kyperská firma Elvikox Investments, za kterou vystupoval kromě Jana Šafry také Jiří Hermann. Veřejné informace o tom, komu firma skutečně patří, se v kyperském daňovém ráji nedají dohledat.

Každopádně se bratři Šťovíčkové znají s Jiřím Hermannem už léta. Jan Šťovíček například podle obchodního rejstříku zastupoval Hermannova otce v roce 2006 při zakládání společnosti RE Investments, kterou později převzal syn Jiří Hermann. V roce 2021 se majitelem RE Investments stala zmíněná Elvikox Investments, která převzala firmu, jež od Tomanů koupila pozemky.

Někdejší šéf Státního pozemkového úřadu Petr Šťovíček s Jiřím Hermannem pro změnu spoluvlastní společnost Statek Velká Chuchle. Také tato společnost se ocitla v hledáčku novinářů, konkrétně kvůli příběhu rybníku v Jesenici u Rakovníka. Radiožurnál před dvěma lety popsal, jak může Statek Velká Chuchle na nenápadném rybníce vydělat desítky milionů korun.

Rybník na Rakovnicku získal jako restituční náhradu v roce 2019 Miroslav Holeček, a to přesto, že se už od roku 2016 vědělo, že stát bude tuto vodní plochu potřebovat. Tehdy totiž vznikla studie Povodí Vltavy, podle níž má být rybník součástí soustavy přehrad, které mají pomoci oblasti s velkým suchem. Několik měsíců po vzniku studie se o jesenický rybník přihlásil restituent Holeček. Vlastnil ho však jen krátce, za 6,6 milionů rybník prodal Statku Velká Chuchle. Jak ale zjistil Radiožurnál, cena rybníka je násobně vyšší – stát by ho mohl vykoupit zpět až za šedesát milionů korun.

V době reportáže Radiožurnálu nebylo jasné, komu Statek Velká Chuchle patří, majitel nebyl uveden v obchodním rejstříku ani v evidenci skutečných majitelů. Jak ale investigace.cz zjistila, na začátku letošního roku se objevil v obchodním rejstříku notářský zápis, jenž akcionáře Statku Velká Chuchle zmiňuje – jsou jimi firma AgriHolder Jiřího Hermanna a právě někdejší šéf pozemkového úřadu Petr Šťovíček.

V další restituční kauze, v níž byli zmiňováni Šafra, Hermann a bratři Šťovíčkové, vznesli policisté letos v polovině roku obvinění (podle serveru Seznam Zprávy se týká pražského advokáta Jana Šafry). Řidič kamionu Bohumil Dvořáček získal za parcely svých předků, na kterých dnes stojí sídliště Jižní město, lukrativní náhradní pozemky na okrajích Prahy, v Krkonoších či na Šumavě. Vyjednávání o náhradních pozemcích za něj vedl jeho právní zástupce Jiří Hermann, přičemž jednání začala v době, kdy Petr Šťovíček šéfoval Státnímu pozemkovému úřadu. Jak popsal Radiožurnál, úřad byl k Dvořáčkovi vstřícnější než obvykle.

Přečtěte si

Šťovíček rozprodává majetek Autoklubu. Přesto rostou dluhy

Bohumil Dvořáček (dnes už je po smrti) ale pozemky dlouho neměl, za sedm milionů korun je od něj koupila už zmíněná kyperská Elvikox Investments. Jejich skutečná hodnota byla přitom zhruba tři sta milionů korun. Reportérům Radiožurnálu se Dvořáček svěřil, že o ceně parcel neměl představu a byl rád, že mu na účet chodí peníze.

Když policisté kauzu kolem Dvořáčkových restitucí před třemi lety odstartovali sérií domovních prohlídek, podle serveru Seznam Zprávy byli také u advokáta Jana Šťovíčka. Hledali dokumenty vztahující se ke zmíněné kyperské firmě. Policejní vyšetřování stále pokračuje.

The post Bratři Šťovíčkové a kauza pozemků pro Tomanovy appeared first on investigace.cz.

Jak bydlet doma je název bytových družstev, které v současnosti vlastní více než 100 rodinných domů či bytů po celé České republice. Často je družstva vykupují od lidí s finančními potížemi. V reklamním videu jim slibují pomoc a snadné řešení jejich tíživé situace. Proč se pak ale musí někteří obyvatelé bytů narychlo vystěhovat? Co je s jejich domy teď? A dá se bránit exekucím a zároveň nepřijít o své bydlení?

Rozhovor s redaktorkou investigace.cz Barborou Šturmovou. Dostupný na všech podcastových platformách.

Autorka textu: Kamila Plzáková

Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

The post Podcast ODPOSLECH: Jak bytové družstvo připravilo lidi ve finanční nouzi o bydlení – rozhovor appeared first on investigace.cz.

„Chybí tu bankovní produkty nebo alternativa insolvence, které by umožnily řešit zadlužení a udržet si domov,“ říká právnička a dluhová poradkyně Petra Lomozová z Institutu prevence a řešení předlužení. Podle ní vznikl celý trh neseriózních nabídek, jež vytváří dojem, že řešení špatné finanční situace je snadné. Stačí mít dům, který člověk v nesnázích nevýhodně prodá oddlužovací společnosti s tím, že v něm může za nájemné dále bydlet a postupně si ho odkoupit zpět. To jsou ale často plané sliby a lidé pak končí bez střechy nad hlavou.

Váš institut se takzvanými šmejdy s bydlením původně nezabýval. Poskytovali jste dluhové poradenství zaměstnavatelům, kteří chtějí pečovat o své zaměstnance. Jak jste se dostali ke šmejdům s bydlením?

Po odvysílání televizního seriálu V exekuci, na němž se podílel náš šéf Radek Hábl, se nám začali v mnohem větší míře ozývat lidé s příběhy, které se epizodě ze čtvrtého dílu seriálu podobaly. Hrdinka Alena tam zkouší, zda by se mohla oddlužit s některou ze společností, jež na internetu nabízejí oddlužení a možnost v původním bytě či domě dál setrvat.

Jak vypadala nabídka společnosti, kterou si paní Alena vybrala?

Společnost by vykoupila Alenin dům a také zahradu, a to za cenu, která neodpovídá ani třetině skutečné hodnoty. Z prodejní ceny by oddlužovací společnost vyplatila exekuci, která je s domem spojená, a nechala by tam Alenu bydlet až pět let na základě nájemní smlouvy. Za těch pět let by Alena měla možnost vykoupit dům zpět za cenu, která ale výrazně převyšuje tu, kterou společnost za její dům původně zaplatila.

Jak by získala peníze na odkup za vyšší cenu než tu původní, když má k tomu i finanční potíže?

Ta smlouva je hrubě nevýhodná a Alena na zpětný odkup domu získá peníze jen těžko. Jak by za pár let také přišla ke dvěma a půl milionům, jestliže momentálně nemá nic? Ve smlouvě jsou i další „háčky“ – třeba že je snadné o právo zpětného odkupu úplně přijít. Stačí se dostat do prodlení jen s částí nájemného nebo do další exekuce. Oddlužovací společnost se o dluhovou situaci svého klienta nezajímá. Vyplatí exekuci, aby mohl proběhnout převod nemovitosti, a pokud se časem někde vyjeví další dluh, je to pro společnost jen dobře.

Jakým způsobem by na paní Aleně společnost vydělala?

Za předpokladu, že by na zpětný odkup nedosáhla, což je pravděpodobné, by to znamenalo, že společnost investovala asi milion korun do nemovitosti v hodnotě přibližně 4,5 milionů korun. Po dobu pěti let navíc inkasovala i nájemné. Poté by měla právně volnou nemovitost připravenou k prodeji dalším investorům. Pro srovnání: pokud by paní Alena svou nemovitost prodala za tržní cenu a uhradila své dluhy z toho, zůstalo by jí nejméně 3,5 milionů korun, které mohla investovat do nového bydlení.

Prodej domu je tedy jediné adekvátní řešení, když se člověk ocitne v takové situaci?

Na vhodné řešení nejde dát obecný návod. Někdo se třeba dostane do problémů kvůli nebankovnímu úvěru s nepřiměřeně vysokými úroky nebo sankcemi a nejvíce by mu pomohlo vyřešit tento úvěr. Třeba tím, že se obrátí na úřad finančního arbitra. Pokud už je to ale ve fázi exekuce, je na to pozdě. Některé velké a zavedené realitní kanceláře už dnes nemovitost zatíženou exekucemi nebo zástavním právem prodat umějí. Může to být jediné bezpečné řešení. Ale lidé už jsou takoví, že se cítí hodně spjati se svými domovy, a s takovýmto řešením se jen těžko smiřují.

Nepomohla by insolvence?

Bohužel ani insolvence většinou není řešení, jestliže chce člověk zachránit svůj domov. Některé evropské země přitom ochranu nemovitosti v rámci insolvence umožňují, třeba výměnou za delší dobu splátkového kalendáře. I u nás existuje institut chráněného obydlí, ale jeho parametry jsou nyní nastavené tak, že je v praxi minimálně využitelný. Věřitelé mohou jeho uplatnění nadto zabránit.

Schémata se liší

Jaká schémata používají šmejdi s bydlením, mezi které patří i společnost, která udělala nabídku paní Aleně?

Oddlužovací společnosti jde většinou o to, aby na základě nějaké menší počáteční investice nemovitost získala, po nějakou dobu v ní klienta nechala bydlet, časem ho vystěhovala a nemovitost prodala dál za běžnou tržní cenu. Nemusí to tak být vždy, viděla jsem i případ, kdy klient zvládá platit nájemné a bydlí. Pro společnost to může být výhodné, třeba když zainvestuje jen do spoluvlastnického podílu, který není tak dobře prodejný.

Schémata se tedy můžou mnohdy lišit. Lze ale o některém říct, že je v tomto byznysu nyní populární?

Schéma, které jsem popsala u případu paní Aleny, je relativně jednoduché a přímočaré – prostě kupní smlouva zahrnující právo zpětného odkupu a nájemní smlouva na pět let.

Populární je také složitější model bytových družstev. I družstvo odkoupí nemovitost, poskytne nájemní smlouvu a nabízí zpětný převod. Družstva jako svůj hlavní benefit uvádějí to, že nabízejí družstevní bydlení a umožňují splácení nemovitosti zpět formou nájmu. Lákají na obecnou představu lidí o tom, jak bytová družstva fungují a jak funguje anuita. To, co očekáváme od družstevního bydlení, však tyto modely nenaplňují. Jistota bydlení, kterou nájemci dává nájemní smlouva na dobu neurčitou, je relativizována výší nájemného, jež může narůstat v čase. Nájemné může být i vyšší než komerční. Pokud ho nájemce nezvládne platit, nájemní právo i členství v družstvu mu zanikne. Vysoké nájemné navíc nemusí vůbec znamenat, že si klient splácí zpět i nemovitost. Klient může mít jen právo zpětného odkupu za cenu třeba i vyšší, než za kterou nemovitost družstvu převedl.

V případě družstva ale nemovitost patří družstvu. Účelem tedy je, aby vydělalo samotné družstvo, nebo někdo jiný? Co vše je pro člena družstva nevýhodné?

Družstvo není obchodní společností, kterou by někdo vlastnil, a jeho cílem není dosahovat zisku. Veškeré příjmy bytového družstva jsou pravděpodobně kryty nějakými náklady.

Družstvo má zejména náklady na odkup nemovitosti od klienta. Koupi nemovitosti totiž družstvo financuje hypotečním úvěrem od investora, který může být hodně nákladný. Výdaje na splácení úvěru – úroky – pak promítá do nájemného. Pokud jsou úroky vysoké, bude vysoké i nájemné a vydělává na tom investor.

Kromě toho se během všech transakcí s družstvy platí různé provize, které také odčerpávají peníze na úkor klienta. Například klient nedostane zaplacenou celou dohodnutou kupní cenu za svou nemovitost, mimo jiné i proto, že její část jde na provizi zprostředkovateli. Na tom tedy vydělává zprostředkovatel, který může být majetkově nebo personálně spojený s družstvem nebo se společností, pro kterou obchod zprostředkovává.

Přečtěte si

Komu patří Česko: Chtěli zachránit svůj dům, stejně o něj přišli. Družstvo využilo lidi ve finanční nouzi

Jak moc je podle vás tento jev rozšířený?

Je to velký problém. Máme tu celý „segment trhu“, na němž spolu soutěží subjekty, které člověku ve finanční tísni nabízejí řešení, jež ho ale zneužívají a jsou pro něj hrubě nevýhodná. Jestliže se bavíme o modelu, kde se člověk oddlužuje prodejem nemovitosti s příslibem nájmu a zpětného převodu, aktuálně nevíme vůbec o nikom, kdo by to dělal seriózně. Obecně platí, že pokud hledáte oddlužení v nebankovním světě a máte nemovitost, hledáte v hodně divokých vodách. Nabídky jsou hodně problematické a riskantní.

Existuje nějaká nabídka, která by problematická nebyla?

Nedávno se na nás obrátili manželé, kteří průzkumu tohoto „trhu“ věnovali obrovské množství energie. Protože od své finanční poradkyně věděli, že na bankovní produkty nedosáhnou, hledali nějaké nebankovní refinancování se zvládnutelnými splátkami, které by jim pokrylo všechny dluhy a umožnilo jim nadále bydlet v jejich domě. Přestože byli vyčerpaní, pracovali, k tomu chodili na brigády a starali se o děti, procházeli a propočítali si všechny nabídky, které našli. Tři nebo čtyři vybrané společnosti pak oslovili a zkušenost z jednání s nimi popisovali tak, že se nikdy nedozvěděli všechny informace, vše jim bylo dávkováno promyšleně a po částech. Sami pak dospěli k závěru, že nabídky jsou vysoce rizikové. Žádnou rozumnou alternativu nenašli.

Probíhá vše legálně?

Smlouvy, o kterých se zde bavíme, se vyznačují zneužitím tísně slabší smluvní strany a více nebo méně zjevným nepoměrem ve vzájemných plněních nebo nějakým typem nepoctivosti. Jako takové by mohly být shledány jako neplatné. Neplatnost by však musel vyslovit soud v občanskoprávním řízení. V praxi se tyto smlouvy bohužel před soud většinou nedostanou. Žalobcem by totiž musel být klient, pro něhož je soudní řízení obvykle příliš náročné, nejisté a finančně nedostupné.

Pak je tu ještě trestněprávní rozměr, protože hrubý nepoměr ve vzájemných plněních a zneužití něčí tísně jsou znaky trestného činu lichvy. Ale lichva se u nás moc nestíhá.

Oddlužení odkupem nemovitosti bohužel nepodléhá žádné speciální regulaci, jako je například poskytování spotřebitelského úvěru. Je to paradoxní, protože slabší strana je tu zpravidla velmi zranitelná a jde o velké částky. Velkou výhodou u spotřebitelských úvěrů je možnost obrátit se na finančního arbitra, což je pro spotřebitele dostupná právní obrana. Pokud se však nejedná o spotřebitelský úvěr, této možnosti nelze využít.

Model využívající institut bytového družstva se dokonce vyhýbá tomu, aby byl posuzován z hlediska ochrany spotřebitele. Přitom jako spotřebitelé jsme chráněni, i když si kupujeme rohlík v obchodě. Družstvo však není podnikatelem a smlouva s ním uzavíraná nebude spotřebitelskou smlouvou, byť by bylo možné s tím vzhledem ke skutečné povaze činnosti družstva právně polemizovat.

Do smlouvy si můžeme dát cokoli

Proč je obrana u soudu tak složitá?

Klient by byl v pozici žalobce, měl by tedy důkazní povinnost. Důkazně i právně jsou tyto kauzy mnohem složitější, než když třeba jen žalujete nárok, který vyplývá ze smlouvy. Klient by nutně potřeboval právní pomoc, ta je ale v těchto věcech časově hodně nákladná, a tedy i drahá. Problém tak spočívá jednak v dostupnosti právní pomoci, ale i ve značném riziku celkového neúspěchu.

Navíc je u nás mezi některými právníky hodně přeceňovaná zásada smluvní autonomie. Minimálně lze narazit na určitou rezervovanost, jestliže se někdo domáhá zneplatnění smlouvy, kterou sám podepsal. Pokud by klient chtěl argumentovat tím, že byl oklamán, bude zpravidla v důkazní nouzi.

A konečně zásadní problém bývá také v tom, že ani zneplatnění hrubě nevýhodné kupní smlouvy nemusí vést k navrácení k původnímu stavu, který si klient přeje. Pokud mezitím byla nemovitost prodána další osobě, je naděje na zpochybnění vlastnictví tohoto dalšího vlastníka velmi malá. Nový vlastník bude argumentovat, že při zápisu do katastru jednal v dobré víře, a právo tuto dobrou víru chrání. Podobně je to i v případě, kdy nemovitost sice není dál prodána, ale je k ní zřízeno zástavní právo. A to často zřízeno bývá, třeba u modelu bytových družstev se tak děje hned na začátku v souvislosti s odkupem nemovitosti na úvěr.

Přečtěte si

Komu patří Česko: Družstevní Rybafert na severu

Upravují společnosti smlouvy tak, aby se s tím nedalo uspět u soudu?

Ve smlouvách se lze například setkat se snahou vyloučit aplikaci institutu neúměrného zkrácení, podle kterého máte možnost do jednoho roku odstoupit od smlouvy, z níž vyplývá hrubý nepoměr ve vzájemných plněních. Toto právo ale nevznikne, pokud poškozený znal skutečnou cenu nemovitosti, a přesto s neúměrnou cenou souhlasil. Proto lze v některých smlouvách vidět výrazné upozornění na skutečnou cenu nemovitosti s tím, že prodávající si je této ceny vědom, a přesto výslovně souhlasí, že prodává za cenu třeba třetinovou. Je hodně troufalé a suverénní to takhle dát do smlouvy. Vlastně nám to říká: „Vidíte? My si do té smlouvy můžeme dát cokoli!“ Zneužívá se toho, že klient je fixovaný na příslib bydlení a zpětného převodu.

Proč to lidé podepíší, když je tam explicitně napsáno, že prodávají nemovitost výrazně pod cenou?

Prostě věří tomu, co je řečeno ústně o zpětném odkupu. Je zneužita jejich důvěra. Myslím, že obecně platí, a je to tak v pořádku a zdravé, že máme tendenci spíše důvěřovat než nedůvěřovat člověku, s nímž jednáme. A že se musíme hodně snažit, abychom byli dost obezřetní a podezíraví a byli si třeba schopni prostudovat smlouvu izolovaně od toho, co bylo řečeno. Popravdě řečeno, kdo si takhle čte a připomínkuje třeba smlouvu o hypotéce s bankou? Myslím, že mnohem víc než konkrétní text smlouvy dělá důvěra v náš právní systém a v serióznost bank. Prostě se spoléháme na to, že nás banka nepodrazí a že pokud by nebyla seriózní, nemohla by u nás dlouho fungovat. No a člověk, který nepochodí u bank, se na to samé spoléhá i u nebankovních subjektů.

Kromě toho je takový člověk asi pod vlivem emocí.

Ano, je ve velkém stresu, ve velké tísni, často je to spojené s nějakou zásadní krizovou životní situací. Hledá pomoc a východisko a snadněji důvěřuje tomu, kdo mu ji nabídne. A to je v těchto případech ten, kdo řekne: „Ano, je to možné, můžete splatit dluh a dál bydlet doma. My to zařídíme.“

Třeba se pak zeptá, když čte smlouvu: „A tady, jak se píše o té poslední splátce 500 tisíc korun, to přece najednou nebudu mít, ne?” A dostane třeba odpověď: „To vás nemusí trápit, to bude až za dva roky a do té doby vám najdeme refinancování.“

Kteří lidé jsou nejzranitelnější?

Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Někdo by možná řekl, že lidé takové smlouvy podepisují, protože jim nerozumějí, a čím budou vzdělanější, tím lépe se budou umět chránit. Do velké míry to tak určitě je. Zároveň ale tyto případy dobře ukazují, že se nejedná pouze o přečtení smlouvy a jejímu porozumění. V seriálu V exekuci je vidět, že ochránit vás nemusí ani vysokoškolské vzdělání. Osobně si myslím, že ohrožený je každý, kdo vlastní nemovitost a kvůli možnosti finanční půjčky nepochodil u banky. Pokud je někdo v krizi, je výrazně zranitelnější.

Existují nějaké indicie, podle nichž by člověk mohl podvodníky s bydlením poznat?

Poznat je není žádný problém – tedy pokud se na to díváte jen zvenčí a přečtete si smlouvy. Když jste v tísni, je určitě dobré smlouvy před podpisem zkonzultovat, třeba v kvalitní dluhové poradně nebo u právníka. Jestliže není možné získat smlouvy k prostudování předem, nejedná se o seriózní transakci.

To, že se mají smlouvy číst a konzultovat, se u nás hodně skloňuje a vlastně to nerada opakuji. Protože tím jakoby svalujeme tíhu odpovědnosti jen na bedra poškozeného člověka, který si smlouvu řádně neprostudoval, aniž se ptáme, zda není špatně něco systémového. Člověk, který je ochoten uzavřít smlouvy, o nichž mluvíme, není jen nepoučený, je hlavně v bezvýchodné situaci nebo svou situaci takto vnímá. Reálně tu chybí bankovní produkty nebo nějaká alternativa v rámci insolvence, které by mu umožnily zadlužení řešit a udržet si domov. Za normálních okolností by taková bezvýchodná situace vedla k tomu, že člověk přehodnotí své cíle a se ztrátou domova se smíří. My tu ale máme celý „trh“ neseriózních nabídek, jež vytvářejí dojem, že řešení existují, stačí si vybrat. Jedná se o celé odvětví, které není důvěryhodné.

Obchodům tohoto typu se u nás daří, protože nemáme žádnou státní instituci, která by na ně dohlížela a problematické případy řešila. Bojovat proti nim jednotlivými žalobami nebo trestními oznámeními je z hlediska právní pomoci ohromně nákladné a děje se spíše výjimečně.

The post Komu patří Česko: Šmejdům s bydlením se v Česku daří appeared first on investigace.cz.

Jak bydlet doma. Tak se jmenuje několik bytových družstev, která v současnosti vlastní více než sto rodinných domů či bytů po celé republice. Často je vykupují od lidí s finančními potížemi. V reklamním videu jim slibují pomoc a snadné řešení tíživé situace. Namísto toho se jejich situace ale často ještě zhorší.

Paní M. a její rodiče (redakce totožnost zná, respektujeme ale jejich přání zůstat v anonymitě) se před časem museli rozloučit s rodinným domem a zahradou poblíž Chebu. „Měli jsme čtrnáct dní na to, abychom si našli jiné bydlení,“ líčí. Současný vlastník nemovitosti, společnost Mayfair Consulting Central Europe, několikrát paní M. vyzval k vystěhování a poté na ni podal žalobu. Na základě soudního rozsudku se paní M. s rodiči vystěhovala. Podle jejích slov to probíhalo za velmi dramatických okolností. „Vyhrožovali nám, že se budou dít ošklivé věci. Žádné rodině bych něco podobného nepřála.“ Momentálně bydlí i se svými rodiči o dvě stě metrů dál v domě, kde jim ubytování poskytli známí.

Paní M. měla exekuci ve výši 36 788 (částka se skládá z dluhu 27 tisíc, zbytek jsou exekuční poplatky). Jak sama říká, půjčila si na zdravotní pomůcku pro svého nemocného otce a neměla peníze na splacení dluhu.

Krátce poté, co jí přišel dopis o zahájení exekuce, ji oslovilo družstvo Jak bydlet doma II. „Už nevím, jestli mi poslali mail, nebo dopis. Psali, že jsou schopni zaplatit exekuce, kterých se bojím jako čert kříže,“ popisuje paní M. Sjednala si tedy schůzku s realitním makléřem Petrem Englem, jenž s družstvem spolupracuje a je také majetkově propojen s jeho předsedou Michalem Moučkou.

Podivné smlouvy

Bytových družstev s názvem Jak bydlet doma je v Česku celkem devět a liší se pouze římskou číslicí na konci názvu. Za všemi stojí pětatřicetiletý podnikatel a předseda Michal Moučka, družstva sídlí v Praze. V reklamním videu tvrdí, že lidé mohou svou nemovitost prodat družstvu a z výtěžku zaplatit dluhy. Potom platí družstvu nájem, kterým svou nemovitost z družstva postupně vyplatí.

Moučka o tomto systému mluví i v rozhovoru na Youtube. „Družstevník si formou družstevního nájmu mimo jiné platí anuitu a ta nemovitost mu bude jednoho dne patřit,“ vysvětluje v rozhovoru. Žádná kupní smlouva ani přihláška do družstva, které má investigace.cz k dispozici, však o zpětném odkupu pomocí splátek nájemného nemluví.

VIDEO: Rozhovor o družstevním bydlení s Michalem Moučkou (vlevo):

Redakce se na předsedu obrátila s otázkou, jakým způsobem tedy splácení funguje. Podle Michala Moučky přihláška splácení sice nezmiňuje, ale ani nevylučuje. „Žádný družstevník nemá povinnost anuitu (splátku, pozn. red.) uhradit nebo postupně platit. Každý družstevník ale tuto možnost má,“ tvrdí předseda. Zda bude smlouva obsahovat doložku o splácení, tedy závisí jen na iniciativě dlužníka.

Ve smlouvách, jež má redakce k dispozici, se prodávající nedozví, jak vysokou částku má splácet, aby se mu nemovitost vrátila.

Co ale v těchto smlouvách nechybí, je souhlas prodávajícího s tím, že prodává nemovitost levněji, než je obvyklá cena. Také paní M. prodala svou nemovitost pod cenou – za 950 tisíc korun, přestože v roce 2020, kdy její dům družstvo kupovalo, se ceny rodinných domů v její lokalitě pohybovaly podle cenové mapy od dvou do pěti milionů. Z kupní ceny musela uhradit další částky, mimo jiné například 150 tisíc Moučkově firmě MMGFG servicies and consulting za zprostředkování.

„Když člověku hrozí ztráta domova a naskytne se naděje, že by o něj nemusel přijít, souhlasí i s takovými podmínkami,“ popisuje dluhová poradkyně Vlastimila Sachrová-Feistingerová z organizace Člověk v tísni důvody, proč lidé podepíší i pro ně nevýhodné věci. Jenomže paní M. ani netušila, že svůj dům prodává. „Dům jsem jim sice odprodala, ale oni mi to podali tak, že ten barák bude můj a já jim jen budu splácet půjčku. To, že jsem podepsala kupní smlouvu, jsem se dozvěděla až od právničky,“ podotýká paní M.

Konec v družstvu

Paní M. byla dle svých slov ze začátku spokojená, dokud družstvo nepožádala o půjčku. Na rekonstrukci domu potřebovala milion korun, což ale vedení vyhodnotilo jako příliš vysokou částku.„Chtěla jsem si půjčit více peněz, ale bytové družstvo mi to zamítlo. Dalo mi ale doporučení na pana Subotiče,“ popisuje situaci paní M. Podle makléře Engela ale byla půjčka od Subotiče podmíněná tím, že paní M. z družstva vystoupí.

Právě Subotičovi družstvo nakonec celou nemovitost za 1 130 000 odprodalo. Paní M. tak Subotičovi platila nájem. Po devíti měsících postupného zvyšování na něj ale přestala mít.

„Zatímco družstvu jsem platila asi deset tisíc měsíčně, u pana Subotiče se nájemné vyšplhalo na 26 tisíc. To už bylo moc peněz, nemohla jsem si to dovolit,“ popisuje svoji roční zkušenost s majitelem Subotičem. Podle nájemní smlouvy zahrnovala částka 26 tisíc pouze nájemné, nešlo ani o služby, ani o splátku dluhu. Ten měla paní M. podle původní smlouvy s družstvem splatit nejpozději do roka a měsíce od chvíle, co si půjčila.

Paní M. se proto obrátila opět na družstvo s žádostí o pomoc. „Chtěla jsem zpět k bytovému družstvu. To mi slíbilo, že s panem Subotičem vše vyřídí. Pan Petr Engl mi sdělil, ať mu přestanu platit nájem, že bytové družstvo se už o vše postará,“ popisuje paní M. sliby, jež se podle ní neuskutečnily.

Subotič po čase dům přeprodal za 2 860 000 korun společnosti Mayfair Consulting Central Europe s dovětkem, že ho obývá i paní M., které kvůli neplacení nájemného vypověděl smlouvu. Mayfair Consulting Central Europe pak na paní M. podala žalobu na vyklizení. Soud jim následně vyhověl a paní M. se i s rodiči vystěhovala.

Podnikání Jak bydlet doma

Družstva vedená Michalem Moučkou v minulosti prodávala nemovitosti nejen Svenu Subotičovi a na něj napojeným firmám, ale i dalším zájemcům. „A to za standardní cenu i lidem, kteří o těchto praktikách třeba ani netušili,“ vysvětluje Vlastimila Sachrová-Feistingerová, dluhová poradkyně Člověka v tísni, jež pomáhá řešit i případy ohledně družstev Jak bydlet doma.

Kupci jsou ale i firmy z Moučkova okolí. Některé mu přímo patří, například Assets MGM, SOLUM Investments či Longly 2. Vlastníkem další podobné firmy VM REAL SPV X je naopak člen představenstva družstev Jak bydlet doma a Jak bydlet doma II. Vítězslav Moravec.

Podle Moučky jsou jejich pravidla pro obchody s nemovitostmi nastavena striktně – prodej se uskuteční pouze ve dvou případech: pokud si to družstevník sám přeje, nebo když neplatí nájem a je tedy z družstva vyloučen. „V takovém případě jde nemovitost do dražby. Jestliže má naopak zájem na prodeji družstevník, nemovitost se prodá přes realitní kancelář nebo kupce, kterého si družstevník sám najde,“ vysvětluje Moučka.

Přečtěte si

Komu patří Česko: Šmejdům s bydlením se v Česku daří

V roce 2021 družstva Jak bydlet doma vlastnila dohromady kolem 160 nemovitostí. Družstvům z nich stále patří 71, dalších 80 bylo přeprodáno dále a deset nemovitostí se vrátilo původním majitelům. Zpět se k nim ale nedostaly tak, jak popisuje Moučka – tedy postupným splácením, nýbrž skrze běžnou kupní smlouvu. Zhruba třetinu z nich tvoří rodinné domy, zbytek jsou byty. Protože se v družstvu nemovitosti zřejmě skupují a dále prodávají už delší dobu, není možné odhadnout, kolik jich tímto systémem prošlo.

Kdo na tom vydělá?

„Cílem družstva není dosahování zisku a kvůli tomu nevykonává žádnou zvláštní činnost,“ tvrdí předseda Michal Moučka. Nemovitosti údajně kupuje z prostředků, jež mu půjčují věřitelé, kteří to berou jako investici. Družstvo jim pak z části nájmu dlužníka půjčku splácí. „Věřitelem může být fyzická i právnická osoba. Nejčastěji bytové družstvo získává úvěry od společností financujících developing (výstavbu nemovitostí, pozn., red.),“ dodává předseda.

Kromě toho, že majitel prodá svou nemovitost podle smluv, které máme k dispozici, pod cenou, musí zaplatit i provizi zprostředkovatelům. Firmy, s nimiž družstvo spolupracuje, pak patří předsedovi Michalu Moučkovi. V jedné takové smlouvě tvoří poplatky za různé provize a advokáta pětinu ceny nemovitosti prodané tímto způsobem.

Takovou provizi za zprostředkování zaplatil i pan V. (redakce jeho totožnost zná, na žádost ji ale nezveřejňuje), jenž se původně dohodl s družstvem Jak bydlet doma, následně ale od smlouvy odstoupil.

„Hrozilo, že mi exekutor zabaví byt. Našel jsem si na internetu pana Moučku a sjednal si s ním schůzku,“ vysvětluje. Následně se domluvili na částce a podepsali smlouvu. „Dal jsem ji pak přečíst svému kamarádovi, který mi řekl, že je to nesmysl,“ dodává pan V. Poté od smlouvy v dvoutýdenní lhůtě odstoupil. Za zprostředkování musel přesto zaplatit skoro 300 tisíc korun firmě MMGFG servicies and consulting, kterou skrze firmu MMGFG vlastní Michal Moučka.

Částku se pak snažil vysoudit zpět, ale prohrál: firma MMGFG servicies se bránila, že již sama zaplatila své matce MMGFG. „Řekli, že už té firmě peníze zaplatili. Ale ta firma patří Moučkovi, tak nevím, co měli zaplatit,“ diví se pan V.

Moučkovo podnikání

Kromě Michala Moučky jsou ve vedení družstva Jak bydlet doma zapsaní ještě jeho manželka Ivana a podnikatelé Miroslav Gron s Vítězslavem Moravcem. Oba jsou Moučkovi dlouhodobí spolupracovníci. Moučka s Gronem a Moravcem už v roce 2012 založili úvěrovou společnost Creo Valore. Ta dnes už neexistuje, ale trojice spolu podnikala i nadále, zabývala se nemovitostmi, úvěry a půjčkami. Gron s Moravcem od letošního února figurují pouze v družstvu Jak bydlet doma. Ostatní společnosti zůstaly Moučkovi.

Jde například o zmiňovanou společnost MMGFG, jejímž společníkem je i firma Petra Engla, který za družstvo komunikoval s paní M.

Dále Moučka vlastní společnost Zbavit se dluhu, která poskytuje spotřebitelské úvěry. Assets MGM zase kupuje podíly nemovitostí, z nichž jí pak bývalí majitelé platí nájem. Tato firma měla v roce 2021 podíly ve zhruba 120 nemovitostech. Podnikatel Moučka je prostřednictvím společnosti MMGFG i majitelem společností Audentes či Dlužníkův štít. Mimo to vlastní další společnosti, které rovněž poskytují půjčky nebo zprostředkovávají prodej nemovitosti.

První z těchto firem, Creo Valore, založená společně s Gronem a Moravcem, podle webu ČT24 rozesílala v roce 2013 lidem dopisy, v nichž lživě tvrdila, že jejich dům je v exekuci, nebo dokonce v dražbě.

Moučka v rozhovoru na YouTube popisuje, že k oslovování nových klientů stále používají dopisní kampaně, zájemci za ním přicházejí ale i na doporučení realitních makléřů a finančních poradců. Spolupracuje také s firmou ADOL monitor, která na svých stránkách nabízí monitoring exekucí, v jehož rámci se může člověk dostat k nemovitostem zatíženým exekucí. Dále společnost zpracovává data z Katastru nemovitostí. „Tato činnost společnosti ADOL byla podrobena kontrole Úřadu pro ochranu osobních údajů a nyní je se společností vedeno správní řízení,“ říká mluvčí Úřadu pro ochranu osobních dat Milan Řepka. Někdy ale zadlužené majitele nemovitosti odloví přímo Moučka. Například pan V. se o družstvu dozvěděl z jeho reklamního rozhovoru v Deníku.

Jak dodávají dluhoví poradci, s nimiž investigace.cz mluvila, většina lidí, kteří se kvůli družstvu dostali do potíží, nechtějí jít k soudu. Mají pocit, že si nemohou dovolit advokáta a přijde jim to jako složitá cesta.

The post Komu patří Česko: Chtěli zachránit svůj dům, stejně o něj přišli. Družstvo využilo lidi ve finanční nouzi appeared first on investigace.cz.

Řepov, malá vesnice kousek od Mladé Boleslavi, dokázal velkou věc. Před Ústavním soudem obhájil svou vyhlášku, ve které majitelům nemovitostí v okolních průmyslových parcích pětinásobně zvýšil daň. Českým městům a vesnicím tak Řepov otevřel možnost chtít po firmách zatěžujících životní prostředí vyšší daň z nemovitosti než po lidech z rodinných domků. „Gratulovali mi starostové z celé republiky,“ říká řepovský starosta Milan Zachař. „Hlavně ti, kdo chtěli daň také zvýšit, ale vzdali to.“

Daně zvedly rozpočet Řepova o polovinu

Průlomový nález Ústavního soudu z poloviny letošního července, jenž obcím umožňuje navýšit zdanění nemovitosti v průmyslových zónách nebo logistických parcích oproti ostatní zástavbě, má své kořeny na webináři ekonomické fakulty pražské zemědělské univerzity. Zúčastnil se ho i tehdejší místostarosta Řepova Petr Křivský. Webinář se zabýval novelou zákona o dani z nemovitostí z roku 2020 a místostarosta Křivský se tam dozvěděl, že obce díky vyhlášce mohou vybraným firmám stanovit vyšší daň z budov a pozemků, základní sazbu daně z nemovitosti vynásobit koeficientem 1,1 až 5.

Řepov s necelými osmi sty obyvateli leží na dohled od rozlehlého areálu automobilky Škoda Mladá Boleslav a průmyslové areály ho sužují už léta. Na svém území má celkem čtyři, které patří zhruba desítce firem. Kromě skoro sto let fungující cihelny, provozované firmou Wienerberger, v posledních letech kolem vesnice vyrostly nové výrobní, skladové a logistické areály. „Jsou skutečně rozsáhlé, takové ty obří haly u dálnic,“ říká bývalý místostarosta a současný zastupitel Řepova Petr Křivský.

Blízkost Škodovky přilákala do Řepova především firmy, jež dodávají součástky automobilovému průmyslu. Konkrétně společnost M. Preymesser či firmu ITW Pronovia, která je součástí nadnárodní korporace Illinois Tool Works, založené v Chicagu, a operuje ve více než padesáti zemích světa.

Řepovští zastupitelé tak dlouhodobě řešili, jak s průmyslovými zónami koexistovat. Jejich další růst se snažili zastavit novým územním plánem. „Výstavbu průmyslových zón jsme omezili, jak jen to šlo,“ popisuje situaci Křivský. „Ale umožnili ji naši předchůdci ve vedení obce, v dřívějších územních plánech byla jejich výstavba možná, nedalo se s tím nic dělat.“

Přemýšleli tedy, jak od stávajících majitelů průmyslových zón alespoň získat nějaké peníze navíc. „Chtěli jsme občanům něco vrátit za to, že vinou průmyslových parků je v obci více hluku, prachu, zatěžují nás dopravou, používají naše obecní komunikace,“ vysvětluje Petr Křivský. Zastupitelé zkusili s firmami vyjednávat o sponzorských darech. „S některými byla dobrá komunikace, ale s jinými se komunikovalo velice špatně,“ shrnuje Křivský. Obci se podařilo na darech získat jen desítky tisíc korun.

Zvýšení daně z budov a pozemků, která jde celá do rozpočtu obcí, nikoli do toho státního, slibovalo daleko větší příjem v řádu milionů korun. Jenže zákon o dani z nemovitostí až do jeho novely z roku 2020 umožňoval zvýšit daň jen v celých oblastech obce, nikoli cílit na konkrétní nemovitosti, tedy třeba na průmyslové parky. „Vyššími daněmi bychom se dotkli také našich obyvatel,“ říká Petr Křivský. „A to jsme nechtěli.“

Právě zmíněný webinář pomohl někdejšímu místostarostovi pochopit, jak je novela zákona o dani z nemovitostí průlomová. Zákon sice mluví o „jednotlivé části obce“, což působí dojmem, že se nic moc nezměnilo a daň se i nadále smí zvyšovat jen v celých oblastech obce. Důvodová zpráva, kterou k legislativní novele napsal její autor, ministerstvo financí, to ale uvádí na pravou míru. „Pojmem ‚jednotlivá část obce‘ lze rozumět jak katastrální území, tak jinou část obce jednoznačným a nezaměnitelným způsobem vymezenou, například uvedením názvu části obce, ulice, parcelními čísly pozemků nebo stavbami s číslem popisným či evidenčním,“ píše se v důvodové zprávě. „Přesná identifikace jednotlivé části obce má nesporně svůj význam jak pro poplatníka, tak pro správce daně a rovněž pro obec, neboť ve výsledku má dopad na správné stanovení daně z nemovitých věcí.“

Tehdejší ministryně financí Alena Schillerová (ANO) při projednávání novely zákona v Senátu dokonce uvedla, že obce díky tomu „dostávají kompetenci zvýšit daň třeba pro továrny nebo pro nějaké velké podnikatelské subjekty, aniž by ji zvyšovaly občanům.“

Dvanáctičlenné zastupitelstvo Řepova se tedy pustilo do práce. „Vyšší daní jsme zatížili všechny průmyslové areály obsluhované nákladní dopravou,“ říká Petr Křivský. „Tím jsme vyloučili drobné podnikatele, kteří dělají něco doma v garáži. Zobecnil bych to, více jsme zdanili všechny subjekty, jež naší obci způsobují zvýšenou ekologickou zátěž, ať už nákladní dopravou, hlukem, či prachem.“ Obecně závazná vyhláška Řepova o pětinásobném zvýšení daní z nemovitostí začala platit v roce 2021 a do obecní kasy díky ní ročně dorazilo více než pět milionů korun, což je zhruba polovina rozpočtu obce.

Nedoufali jsme, že tak malinká obec uspěje

Chvíli se nic nedělo, žádná z firem dotčených zvýšením daně na řepovském obecním úřadě neprotestovala. „Pak se nám ozvalo ministerstvo vnitra, na které se obrátil vlastník jednoho z areálů a požádal o přezkoumání vyhlášky,“ vzpomíná Petr Křivský. „Dodali jsme nějaké podklady a ministerstvo nám následně uložilo, abychom vyhlášku zrušili.“ Právě ministerstvo vnitra má kompetenci obecní vyhlášky dozorovat.

Odbor veřejné správy, dozoru a kontroly ministerstva vnitra, tehdy vedeného Janem Hamáčkem (ČSSD), si totiž pojem „jednotlivá část obce“ vyložil jinak než ministerstvo financí. Odbor tvrdil, že zvýšit daň prostřednictvím místního koeficientu je možné jen “v ucelených lokalitách, zpravidla v určité osadě, místní části nebo čtvrti“. Tímto výkladem se vše vlastně vrátilo ke stavu před přijetím novely. „Nesouhlasili jsme s tím,“ říká Křivský. „Máme domy, které sousedí s průmyslovou zónou. Lidé tam jsou zatížení už tímto faktem, nemůžeme je ještě k tomu víc zdanit. Naopak jim musíme ulevit, něco jim přinést.“

Stejně jako Řepov dopadlo na ministerstvu vnitra dalších deset obcí, také jejich vyhlášky byly označeny za nezákonné a diskriminační. Řepovští zastupitelé byli ale jediní, kdo se s tím nesmířil. Obrátili se na kancelář Frank Bold Advokáti a ti řepovskou kauzu dotáhli až k Ústavnímu soudu. Soudci pak návrh ministerstva vnitra na zrušení vyhlášky Řepova letos v polovině července zamítli.

Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, že pojmem „jednotlivá část obce“ se může rozumět i konkrétní označená nemovitost. Možnost obcí zatížit vyšším zdaněním jen určité nemovitosti je podle soudu naplněním ústavního principu samosprávy a subsidiarity politické moci. Soudci uvedli, že právě místní samosprávy mohou efektivně zajistit, aby výše zdanění nemovitostí odpovídala negativním vlivům a nerovnému zatížení společného prostoru a sdílené infrastruktury v obcích a městech.

Soud zároveň zmínil, že vyhláška Řepova odpovídá tomu, jak byla novela zákona míněna – tedy jak ji vysvětlovala už citovaná důvodová zpráva k novele zákona a jak o ní mluvila tehdejší ministryně financí Alena Schillerová. „Individualizace provedená obcí Řepov byla předpokládaná zmocňující zákonnou úpravou a nebyla výrazem libovůle či nepřípustné diskriminace,“ konstatovali ústavní soudci. Znění celého nálezu Ústavního soudu najdete zde.

„Nedoufali jsme, že taková malinká obec jako my uspěje,“ říká Petr Křivský. „Bylo to pro nás obrovské překvapení a zadostiučinění.“ Řepovští zastupitelé si zároveň oddechli, že peníze vybrané na zvýšené dani nebudou muset vracet. Pro jistotu s nimi nijak nenakládali, kdyby soud náhodou prohráli.

Radovat se mohou také politici jiných měst a obcí, kteří chtěli postupovat jako Řepov, ale kvůli stanovisku ministerstva vnitra si netroufli. Za „přelomové“ označují rozhodnutí Ústavního soudu rovněž právníci z Frank Bold Advokáti: „Jednoznačně z něj vyplývá možnost obcí stanovit pro různě zatížené lokality na svém území různé koeficienty pro výpočet daně z nemovitosti. Tím se mohou bránit dalšímu nepřiměřenému znečišťování a zatěžování území bez toho, aby jejich producent poskytl obci kompenzaci.“

The post Komu patří Česko: Řepov porazil vlastníky průmyslových parků appeared first on investigace.cz.

Plocha, kterou zabírají průmyslové parky na okrajích českých měst, se za poslední desetiletí více než zdvojnásobila. Poptávka po nich je přitom stále velká a vždy jsou využity skoro ze sta procent, což vyhnalo jejich cenu na evropskou úroveň. Momentálně se metr čtvereční v Česku pronajímá za zhruba stejnou cenu jako například v sousedním Sasku.

Po parcích je poptávka

Skladové, logistické a výrobní parky na okrajích měst zažívají boom. Jejich objem se mezi lety 2011 a 2021 více než zdvojnásobil. Z dat společnosti Deloitte ČR plyne, že zatímco v roce 2011 tyto plochy zabíraly 3 950 000 metrů čtverečních, o deset let později pokrývaly už 9 650 000 metrů čtverečních. Podle analýzy, kterou pro server investigace.cz zpracovala společnost ONplan lab, momentálně celková plocha průmyslových parků v Česku činí více než 11 milionů metrů čtverečních.

Podle ONplan lab se v posledních letech stalo standardem, že více než devadesát procent projektů průmyslových parků je v době svého dokončení již pronajato. A navzdory masivní výstavbě jsou tyto nové nemovitosti téměř ze sta procent obsazené. Nevyužito jich bylo na konci roku 2022 jen 1,5 procenta, což je historické minimum. V některých regionech, například ve Středočeském a Ústeckém kraji, zůstalo neobsazeno dokonce jen 0,1 procenta těchto ploch. Zájem o ně zvýšila pandemie covidu-19 a s ní spojený rozvoj obchodování přes internet.

Poptávka po průmyslových parcích zároveň způsobila, že došlo k prudkému růstu nájemného. Momentálně se podle ONplan lab průměrná cena ve většině regionů dostala nad hranici pěti eur za metr čtvereční. To je podobná cena, za kterou jsou průmyslové, výrobní a logistické plochy pronajímány například v sousedním Sasku.

Poslední vývoj každopádně naznačuje, že vysoká poptávka začala zvolna klesat. Nižší zájem o pronájem se projevuje převážně v oblasti e-commerce, kdy je kromě rostoucí ceny nájemného na vině i nižší spotřeba domácností a nestálá cena pohonných hmot. Elektronické obchodování a maloobchodní prodej však zůstávají v rámci poptávky po industriálních prostorách dominantním hráčem a nadále představují přibližně polovinu celkového zájmu. Zbytek trhu se dělí převážně mezi logistický a výrobní sektor. Právě ve výrobním sektoru poptávka v poslední době stabilně roste, což dříve nebylo obvyklé. Tento trend pak určuje i plochu výrobních a skladovacích hal, nejžádanější jsou prostory o velikosti přesahující deset tisíc metrů čtverečních.

Analýza společnosti ONplan zjistila, že nájemci z oboru logistiky a distribuce kladou při výběru skladovacích prostor největší důraz na celkovou cenu pronájmu. Výrobním společnostem zase záleží především na dostupnosti kvalifikované pracovní síly a umístění v blízkosti svých klientů (například výrobci součástek pro automobilový průmysl preferují prostory v okolí Škody v Mladé Boleslavi). Kvůli nedostatku rozvojových ploch nyní roste zájem i o výstavbu na revitalizovaných plochách brownfieldů. Příkladem může být nové logistické centrum společnosti Lidl, které vzniklo na místě bývalých strojíren Poldi v Kladně.

I když je možné průmyslové parky budovat na brownfieldech, tedy nevyužívaných zanedbaných pozemcích, jež zbyly po někdejších průmyslových, vojenských, zemědělských či jiných aktivitách, nebo intenzivněji využít stávající průmyslové zóny, nové objekty vznikají v našem prostředí převážně na zelené louce. Přesněji řečeno na okrajích větších měst či v blízkosti dálničních křižovatek a sjezdů. Právě tady se nacházejí dostupné a levné pozemky, developeři se zde nemusí bát přísné regulace, jaká by je čekala v městském prostředí, a k dálnicím a železnicím je tu blíže.

Největší vlastníci průmyslových nemovitostí

Momentálně se nabízí k pronájmu plocha větší než 11 milionů čtverečních metrů průmyslových parků. Mezi jejich vlastníky kraluje společnost CTP Invest, kterou spoluvlastní nizozemský podnikatel Remon Vos, jenž se do Česka přestěhoval v 90. letech. Do pětice největších majitelů patří ještě firmy Prologis Czech Republic, P3 Logistic Parks, Accolade Holding a VGP – industriální stavby. Těchto pět subjektů vlastnilo na začátku letošního roku 7,5 milionů metrů čtverečních, tedy zhruba tři čtvrtiny rozlohy všech průmyslových parků.

Firma Prologis je jedním z globálních lídrů v oblasti průmyslových nemovitostí a logistiky, převážně patří americkým investičním firmám. P3 Logistic Parks operuje v Evropě, většinou v Německu, a je ve stoprocentním vlastnictví singapurského státního investičního fondu. Accolade je česká investiční společnost v majetku Milana Kratiny a Zdeňka Šoustala, v Evropě provozuje čtyřicet pět industriálních parků. Společnost VGP je evropský developer a správce průmyslových nemovitostí, vlastní jich více než sto a z toho patnáct v Česku.

Dalšími významnými hráči na trhu průmyslových nemovitostí jsou firma Panattoni, jež v Česku spolupracuje například s americkým internetovým obchodem Amazon, společnost GLP, vlastněná čínskou investiční firmou, britská akciová společnost Segro či HB Reavis, která patří slovenskému miliardáři Ivanu Chrenkovi.

Co mohou dělat města a vesnice

Pohled na průmyslové parky se proměňuje. Po listopadu 1989 se zpočátku staly symbolem ekonomického růstu a rozvoje, který v situaci úpadku tradičních odvětví, zavírání podniků a propouštění zaměstnanců přinášel pracovní příležitosti a zvýšenou prosperitu regionů. Jejich neustálé rozšiřování i dlouhodobé sledování jejich vlivu na okolí však začaly postupem let vyvolávat stále větší obavy a otázky ohledně jejich udržitelného fungování.

Je nesporné, že průmyslové parky zatěžují své okolí velkým počtem nákladních aut a s nimi spojenými emisemi, což platí i o energetických zařízeních, jež využívají. Často produkují i velké množství odpadu, včetně nebezpečných chemikálií. Mají také vliv na přetížení místní infrastruktury, a to nejen dopravní, ale i vodovodní, kanalizační a elektroenergetické sítě. Na první pohled je patrný jejich negativní dopad na estetickou hodnotu krajiny a charakter okolního prostředí. Zároveň podniky často využívají pracovníky z jiných částí republiky, ze států východní Evropy i ze vzdálenějších, zejména asijských zemí. Jsou najímáni převážně skrze pracovní agentury na dočasné nebo krátkodobé pracovní smlouvy podle potřeb podniku, což jim brání v tom, aby si vytvořili k regionu silnější pouto. To má negativní sociální a sociokulturní dopad na místní společnost. Budování průmyslových parků proto v současnosti obvykle provází odpor lidí, kteří v blízkém okolí žijí.

Města a obce mají ze zákona právo regulovat a řídit zástavbu prostřednictvím svých územních plánů, stavebních předpisů a dalších regulačních nástrojů. Územním plánem mohou vymezit oblasti, které jsou pro výstavbu průmyslových parků vhodné, stanovit v nich limity pro velikost a objem staveb a podmínit jejich vznik dostatečnou dopravní a technickou infrastrukturou. Po developerech mohou požadovat omezení vlivu na životní prostředí včetně omezení nebo zákazu používání určitých materiálů nebo technologií, mají právo požadovat i budování zelených ploch či pečlivé nakládání s dešťovou vodou.

Mohou také využívat další nástroje, jako jsou soutěže, granty a daňové pobídky, aby rozvoj průmyslových parků byl v co největším souladu s lokálními potřebami.

Městům a obcím, které už průmyslové zóny na svém území mají, pomohlo nedávné rozhodnutí Ústavního soudu. Ten řešil, zda je možné obecní vyhláškou zvýšit daň z nemovitostí jen v průmyslových zónách, a nikoli v sousední zástavbě domů. Spor k Ústavnímu soudu dotáhl Řepov, malá vesnice, kterou obestavěla automobilka Škoda Mladá Boleslav.

Řepov pětinásobně zvýšil daně z nemovitostí výlučně ve čtyřech průmyslových parcích, jež vyrostly v jeho okolí. Jedna z dotčených firem se ale obrátila na ministerstvo vnitra, které na obecní vyhlášky dohlíží. Vnitro uložilo daňovou vyhlášku zrušit s tím, že je nezákonná a diskriminační. Řepov ji ale před ústavními soudci uhájil. Městům a vesnicím tak otevřel možnost chtít po firmách zatěžujících životní prostředí vyšší daň z nemovitosti než po lidech z rodinných domků.

The post Komu patří Česko: Průmyslových parků přibývá appeared first on investigace.cz.

Do Česka dorazil v polovině devadesátých let jako mladý a nadějný právník, jenž přednášel na české pobočce Pittsburské univerzity. Až do roku 2010 se věnoval poradenství americkým a později i ruským klientům, kteří v Česku hledali investiční příležitosti a zakládali firmy. Mezi Jeremejevovy klienty patřili někdejší vrcholoví manažeři Gazpromu a další bohatí Rusové, kteří v Česku skupovali nemovitosti. V rozhovoru pro investigaci.cz právník v důchodu a zámecký pán Jeremejev, který v devadesátých a nultých letech investoval do českých aktiv, vzpomíná, jak vznikla obliba offshorových firem, a mluví o tom, jaký názor má na zmrazení majetků ruských oligarchů.

Česko bylo ještě před pár lety státem s největším počtem firem s ruskými majiteli. Kdy se zrodil tak velký zájem Rusů o Česko?

Zájem Rusů o Česko má dlouhou historii a začal už v 80. letech, kdy bylo Československo součástí Varšavské smlouvy, což znamenalo, že Sovětský svaz a Československo měly alespoň formálně bezvízový styk. Občané Sovětského svazu ale potřebovali získat výstupní vízum ze své země, aby mohli vycestovat do Československa. Postup byl náročný – museli obdržet pozvání od československého občana nebo socialistického podniku, následně splnit požadavky vízového oddělení v Moskvě a po úspěšných bezpečnostních kontrolách ze strany policejního aparátu dostali povolení k cestě. Přesto jich do tehdejšího Československa cestovalo hodně. 

Jak se relativně „běžný“ člověk dostal k pozvánce od někoho z Československa?

Bylo možné si ji koupit od místních. Zejména to platilo pro Karlovy Vary. Recepční a zaměstnanci hotelů tam nabízeli pozvánky sovětským návštěvníkům za menší úplatek nebo jako výměnu za drobný dar. Tyto pozvánky mohli poskytovat lidem v SSSR, kteří chtěli vycestovat do Československa.

Po revoluci v 90. letech a konci komunismu ale v Rusku nastaly změny, že?

Už koncem 80. let začaly v Sovětském svazu vznikat tzv. kooperativy, což byly v podstatě soukromé firmy. Chyběla však přiměřená legislativa, která by takové podniky regulovala. Sovětská legislativa vůbec nepočítala s pojmem soukromého podnikání a v průběhu 90. let, kdy se teprve sepisovaly odpovídající zákony, proto soukromý byznys prosperoval v atmosféře naprosté absence regulací. Co nebylo zakázáno, bylo prakticky dovoleno. V této době bylo možné téměř cokoli a někteří podnikatelé toho využívali k obrovským výdělkům v měřítku mnoha miliard dolarů. Lidé se pak snažili vymyslet, kam své peníze investovat.

Takže nakupovali nemovitosti v Česku?

Česko nikdy nebylo luxusní destinací. Ti nejbohatší spíše směřovali do Spojených států amerických nebo do Velké Británie. Do Česka přijížděla vyšší střední třída, která zde nakupovala nemovitosti za zlomek dnešních cen.

Když slyším, že se v Česku usídlili ruští oligarchové, mám chuť se smát. Ostatně jak byste definovala pojem oligarcha? Pokud jde o propojení podnikatelské elity s politickými zájmy, vyvstává otázka, jak silné má toto propojení být. Téměř neexistuje podnikatel, který by neznal někoho z místní samosprávy. Každý prosazuje své zájmy a záleží pouze na tom, zda v jeho jednání lze nalézt prvky korupce. Například v USA je lobbing upraven zákonem a přesně vymezuje, kde je hranice mezi lobbováním a korupcí.

Říkáte, že v Česku nejsou oligarchové, nicméně čas od času se tady nějaká větší jména objeví…

Připisuju to spíše náhodě. Představuju si to zhruba takto: nejmenovaný oligarcha má miliardy a už neví, do čeho by je investoval. Jeho matka si postěžuje na problémy s játry a dodá, že to údajně spraví karlovarská voda. Navštíví proto karlovarské lázně a synkovi pak řekne, že by bylo skvělé mít v Karlových Varech byt. Syn se nechá slyšet: „A proč bychom si nekoupili rovnou celý hotel?“ Navíc většina takových oligarchů má své majetky napsané na jinou osobu. Pokud tomu tak nebylo, určitě to udělali, když se dostali na nějakou politickou pozici.

Přečtěte si

Nastrčené partnerky a loajální manažeři. Jak ruští oligarchové zachraňují svá česká aktiva

Spousta z nich měla nebo má zapsané své nemovitosti na firmu. Čím si to vysvětlujete?

Je pravda, že až do vstupu do Evropské unie bylo pro osoby bez českého občanství nemožné vlastnit nemovitost jako fyzická osoba. Existovaly tedy dvě cesty: zapsat nemovitost na fyzickou osobu, která má občanství, nebo na právnickou osobu. Místní poradenské firmy svým klientům často radily, aby volili druhou možnost. Byl v tom i jejich osobní zájem, neboť si tímto způsobem získaly dlouhodobé zákazníky.

Firma byla navíc pohodlným nástrojem pro správu nemovitostí z účetního hlediska – umožnila například napsat výdaje na firmu a snížit tak daňový základ. Dále poskytovala možnost získání dlouhodobého víza a následně i trvalý pobyt. Samotné vlastnictví nemovitostí v Česku však tuto možnost nezajišťovalo. To vysvětluje, proč bylo v Česku donedávna tolik firem s ruskými majiteli.

Podobné právnické poradenství jste prováděl i vy. Jak jste se k tomu dostal?

Tak trochu oklikou. V druhé polovině 80. let jsem ještě jako mladý právník předsedal Americko-sovětské obchodní a ekonomické radě. Díky určité dávce štěstí i vlastního důvtipu si mě všimli moji nadřízení, dokonce jsem měl čest být představen samotnému Michailu Gorbačovovi. Díky tomu jsem získal cestovní pas a povolení k výjezdu. V té době jsem vedl moskevskou pobočku pittsburské advokátní firmy. Když jsem získal výjezdní vízum, rozhodl jsem se odletět do Pittsburghu. Tam jsem pracoval v advokátní kanceláři a přednášel na místní univerzitě.

V devadesátých letech, kdy univerzita zřídila pobočku v Čelákovicích, mě požádali, abych tam přednášel. Nabídli mi slušný plat i bydlení, takže jsem souhlasil. Zároveň jsem poskytoval konzultace americkým firmám a podnikatelům, kteří vstupovali na český trh v době, kdy skončil monopol státem řízené ekonomiky a trh se začal otevírat. Naopak ruský trh byl pro mě jakýmsi záhadným územím. V tu dobu bylo ruské podnikání ovládané mafií, což mi bylo z kulturního hlediska zcela cizí.

Přicházelo tenkrát do Česka hodně Američanů?

Hodně. Na český trh zrovna vstupovala spousta mezinárodních řetězců. Avšak většina mých klientů byli středně velcí podnikatelé. Za jednu hodinu konzultace jsem si tehdy účtoval 100 až 120 dolarů.

Co přesně po vás chtěli?

Často jsem zajišťoval registraci společností, změnu jednatele či registraci sídla firmy. Dělal jsem také tzv. otvíráky pro cizince.

Kdy tento příliv Američanů skončil?

Tok investorů z Ameriky začal slábnout kolem roku 2005 nebo 2006. Američany pak postupně vystřídala vlna ruských investorů. První ruská vlna nákupu aktiv v Česku trvala až do počátku nultých let, další se objevila okolo roku 2015.

Souviselo to s politickou situací v Rusku?

Částečně. Měl jsem mnoho přátel, kteří se rozhodli opustit Rusko hned po Jelcinově odchodu z prezidentského úřadu. Boris Jelcin udělal stejnou chybu jako v Česku Václav Havel. Když se dostal k moci, nepřesekal kořeny komunistické strany a neudělal důkladnou čistku v silových strukturách. Ty byly za komunismu kontrolovány komunistickou stranou, po pádu režimu na ně nikdo nedohlížel. Poté, co Putin vystřídal Jelcina ve funkci prezidenta, se mnozí Rusové rozhodli opustit zemi. A to i navzdory tomu, že liberalismus byl tehdy v Rusku patrně nejvýraznější na světě.

Kdy se v Rusku prosadil trend zakládat offshorové firmy?

Hned na konci 80. a začátkem 90. let, tuto praxi ale nevynalezli Rusové. Přesouvání sídla firem do regionů s nižším zdaněním vzniklo v USA po období velké hospodářské krize spojené s propadem akcií na newyorské burze v říjnu 1929. Když se američtí podnikatelé začali zotavovat po vleklé ekonomické recesi, nechtěli platit vysoké daně, a tak hledali způsoby, jak se jim vyhnout. 

Přečtěte si

Můj soused offshorník

V 70. letech začaly z bývalých britských kolonií vznikat ostrovní offshorové státy, které přišly o finanční podporu Velké Británie a svůj státní rozpočet plnily právě díky offshorovým firmám. V 90. letech bylo jejich výhodou třeba i to, že přes offshorovou firmu se dalo relativně jednoduše otevřít účet ve švýcarských bankách. Stačilo přinést větší balík peněz. Dnes je to daleko složitější.

Americká daňová legislativa se totiž postupem času zdokonalovala a američtí plátci daní byli povinni deklarovat své příjmy ve všech daňových jurisdikcích. To způsobilo, že některé ostrovní offshorové zóny přestaly Američanům poskytovat možnost zakládat tam firmy.

Bylo takové vyhýbání se placení daní v té době legální?

Je důležité rozlišovat dva pojmy: „tax evasion“ (daňový únik) a „tax avoidance“ (daňová optimalizace). Tax evasion je nelegální, zatímco tax avoidance je legální daňová optimalizace. Ve Spojených státech například existuje největší offshorová zóna ve státě Delaware. To ale neznamená, že firmy se sídlem v Delawaru neplatí daně. Jen mají jinou daňovou jurisdikci a vztahují se na ně jiná pravidla.

Daně jsou jedním aspektem offshorů, jejich důležitou výhodou je ale i možnost zachování anonymity. V sérii našich článků „Komu patří Česko?“ například popisujeme, že sídlo České pošty je umístěno v prostorách náležejících offshorové firmě. Kdo ve skutečnosti dostává peníze za nájem, tak zůstává nejasné.

Jakýkoli český úřad může požádat příslušnou jurisdikci o informace týkající se skutečných majitelů. Nicméně odhalení pravého majitele může být obtížné, zejména pokud jsou jako majitelé uvedeny další společnosti registrované na místech jako Kypr nebo Belize. V případě České pošty by mohlo jít o offshorovou firmu spojenou s některým zaměstnancem samotné pošty.

Jako právník jste pomáhal s registrací firem. Věděl jste, kdo je váš klient?

Ano, přesto jsem se choval opatrně. Pokud dorazil zcela neznámý klient s žádostí o založení firmy, ptal jsem se, kdo je skutečným majitelem. Připravil jsem veškeré potřebné dokumenty pro registraci, ale žádný z nich jsem nepodepsal, nechtěl jsem v tom figurovat.

Stalo se, že jste měl tušení ohledně nějaké zakládané firmy, že ve skutečnosti jde o špinavé peníze?

Je otázkou, co považujete za „špinavé peníze“. Nějakou dobu jsem například poskytoval právní konzultace i vrcholovým manažerům Gazpromu, kteří chtěli investovat do českých aktiv. Tito lidé měli neslušně vysoké platy a získali miliony dolarů z legálních privatizací v 90. letech. Tyto příjmy uváděli v daňových přiznáních a nijak je netajili. Nemovitosti registrovali na svá vlastní jména. Takže byly to „špinavé peníze“? Ne, nebyly. Byli to „Putinovi“ lidé? Nebyli, protože když přišel Putin k moci, všechny je z Gazpromu vyhodil.

Vy sám jste někdy měl offshorovou firmu? Osoby se jménem Dmitrij Jeremejev se vyskytují v uniklých offshorových databázích…

Ne, neměl. Měl jsem firmu ve státě Delaware, ale tu jsem měl společně se svým americkým partnerem. Offshorová schémata mě nikdy nelákala, navíc nemám žádné miliardy, která by bylo potřeba schovat.

Jste ale majitelem luxusního zámku. Nějaké miliardy mít musíte.

Vlastnění zámku, tedy kulturní památky, je velká zodpovědnost jak finanční, tak etická. A ve většině případů se jedná o prodělečnou činnost. Pokud jsem na konci roku v plusu alespoň o korunu, jsem spokojený. Zámek byl v době jeho pořízení v dezolátním stavu. Jeho rekonstrukce byla náročná a financovala se z vlastních zdrojů, z dědictví a prodeje aktiv v Rusku a Itálii. Rekonstrukce, která trvala 15 let, vyšla naši rodinu na 60 milionů korun. Abych zámek přivedl do stavu, jaký by si zasloužil, potřeboval bych ještě jednou tolik korun.

Na závěr bych se vrátila zpět k právnickým otázkám. V posledních letech dochází k výrazným změnám v instituci soukromého vlastnictví. Co říkáte na ruské znárodnění firem Danone a Carlsberg?

Římský vojevůdce Gaius Julius Caesar kdysi prohlásil, že státy, kde nepijí víno a neplatí tam římské právo, jsou odsouzeny k zániku. V Rusku se sice víno pije, ale římské právo tam chybí. Rozdělení na zákonodárnou, výkonnou a soudní moc tam prakticky neexistuje. Všechno řídí jedna osoba.

A co říkáte na pokusy západních politiků zmrazit majetky oligarchů?

Evropský právní rámec není na něco podobného zatím připravený. Potřebovali bychom změnit zákony, přizpůsobit je nové praxi. Ale to by pak znamenalo, že tím můžeme zničit celou instituci soukromého vlastnictví. Další komplikace souvisí s možností chyb. Včera (20. července 2023, pozn. red.) byl z britského sankčního seznamu odebrán ruský podnikatel Oleg Tiňkov. Dva roky se bankéř snažil dokázat, že na tento seznam nepatří. Po invazi ruských vojsk do Ukrajiny patřil k prvním z hrstky ruských podnikatelů, kteří otevřeně vystoupili proti rozpoutání války. Ačkoli se občas šířily zvěsti o jeho vazbách na Putina, ve skutečnosti je neměl, ač z takové pověsti někdy těžil. Pokud by k takovým „chybám“ docházelo častěji, zavládl by chaos.

The post Právník Jeremejev: Když slyším o „ruských oligarších v Česku“, směju se appeared first on investigace.cz.

Z analýzy datové společnosti Dun & Bradstreet vyplývá, že od roku 2014 klesl počet českých firem s ruskými kořeny téměř o třetinu. Nejrychleji tyto firmy ubývaly v prvním roce válečného konfliktu v Ukrajině. V období mezi květnem 2021 a 2022 se jejich počet meziročně snížil o 8 %. Zatímco někteří bohatí Rusové byli dostatečně obezřetní a zabezpečili svůj majetek v Česku již před uvalením sankcí v roce 2014, zbytek se musel s problémem vypořádat až za pět minut dvanáct, tedy hned po únoru roku 2022. Firmy s ruskými vlastníky, kteří se obávají dopadu sankcí na svůj majetek, od té doby převádějí svá aktiva na členy rodiny, manažery nebo třetí osoby.

Zabírají sankce na ruské oligarchy? Jak konstatovala letošní studie založená na rozboru databáze offshorových leaků, západní protiruské sankce „se obcházejí mnohem snadněji, než jejich zákonodárci očekávali“. Problémem je skutečnost, že většina aktiv oligarchů není zapsána přímo na ně, ale na třetí osoby. Podle autorů studie by proto bylo mnohem účinnější uvalit sankce na tyto profesionální správce majetků, tedy na bankéře, právníky, manažery a účetní, kteří s ruskými oligarchy spolupracují.

Redakce investigace.cz identifikovala několik strategií, jež české firmy s ruskými kořeny používají k zastření vlastnictví majetků potenciálně ohrožených sankcemi. Patří k nim urychlený odprodej aktiv nebo jejich převod na rodinné příslušníky a blízké spolupracovníky, kteří zatím nejsou na sankčním seznamu. O tom, zda jsou zmíněné strategie úspěšné, rozhoduje jak správné načasování změn v registraci obchodních podílů, tak pohotovost českých úřadů.

Nové developerské hvězdy

Lovecký zámeček na Sokolovsku, pozemky poblíž pražského letiště, rezidenční projekt se stovkami bytů v centru Brna nebo lukrativní pozemky určené k výstavbě rodinných domů v Nouzově a v Čestlicích. To je pouze několik developerských projektů, jež před začátkem války v Ukrajině patřily do portfolia společností vlastněných rodinou Bažajevových. Mavlit a Musa Bažajevovi jsou podnikatelé čečenského původu a oba mají blízko k čečenskému vůdci Ramzanu Kadyrovovi i k Vladimiru Putnovi. Na oba, tedy Mavlita i Musu, se vztahují mezinárodní sankce.

Každý z těchto developerských projektů a na něj navázané nemovitosti spadaly do roku 2021 pod českou firmu Aza Trade, která část z nich získala v devadesátých letech tak, že je odkoupila od České konsolidační agentury za zlomek jejich původní ceny. Firmu Aza Trade Bažajevovi vlastnili prostřednictvím offshorové společnosti Harton Engeneering Ltd. Následně byly obě firmy převedeny pod jiný offshore, Higglo Investments, který ale stále patřil do portfolia Bažajevových. Situace se změnila až se začátkem války v Ukrajině, kdy všechny společnosti vlastnící a spravující citované české nemovitosti získaly nové majitele, kteří s Bažajevovými, zdá se, nemají nic společného. 

Kyperský offshore Higglo Investments, tedy i firmy, jimž patří například pozemky kolem pražského letiště nebo zámeček na Sokolovsku, podle Evidence skutečných majitelů nyní vlastní Rustam Muchamedrachimov z Kazachstánu. Za celý balík společností a nemovitostí měl zaplatit v přepočtu necelých 290 milionů korun. Muchamedrachimov je majitelem kazachstánské sítě potravinových skladů a obchodů Green House Trading se sídlem v Almaty. V roce 2007 měla dle jeho slov organizace sedmnáct poboček. Jak rozsáhlá je dnes, se redakci dosud nepodařilo zjistit. Žádná aktuální informace o podnikateli totiž není veřejně dostupná.

Po opakovaných neúspěšných pokusech kontaktovat přímo Muchamedrachimova se nám alespoň podařilo spojit se s jeho zástupkyní Annou Kiseljevou. Podle jejích slov má kazašský podnikatel „velkou zkušenost v developmentu, přesněji řečeno se stavbami logistických, obchodních, průmyslových a obytných objektů“ a s Bažajevovým se seznámil až v době, kdy došlo k uzavření obchodu. 

Martin Diviš, starosta Čestlic, kde se jeden z Muchamedrachimovových zakoupených pozemků nachází, se s novým majitelem stavebních parcel setkal v prosinci minulého roku. „Konkrétní záměr nám nebyl představen, pouze jsme dostali ujištění, že chtějí navázat na pokračování v jednání, které bylo vedeno se společností AZA, tedy ohledně obytné výstavby, což umožňuje náš územní plán,“ dodal.

Společnost Aza Trade, jež původně zastřešovala osm českých firem vlastnících zmiňované nemovitosti, se na konci loňského roku stala majetkem Oleny Derbencevy. Firma zároveň změnila název na Trabcde. Derbenceva, která společnost z holdingu Bažajevových koupila za 1,8 milionu korun, je podle obchodního rejstříku majitelkou ukrajinské cestovní agentury Vojaž, jejíž základní kapitál tvoří necelých šest tisíc korun. Na otázky redakce Olena Derbenceva neodpověděla. „O aktuálních aktivitách společnosti AZA již nemám informace, tudíž tuto otázku neumím komentovat,“ sdělil nám bývalý ředitel Aza Trade David Kučera. 

Prostřednictvím dalšího offshoru Bažajevovi vlastnili i společnost Mendel Plaza. Ta v Brně plánuje výstavbu pěti obytných domů s kapacitou až 500 bytů. I Mendel Plaza loni změnila majitele – nově se jím stal Jásir Sofyan Asad Amro z Jordánska. „Ano, u zmiňovaných projektů došlo k jejich prodeji a mohu s dobrým pocitem potvrdit, že noví vlastníci těchto projektů již zahájili přípravy na jejich aktivní rozvoj. Věřím, že se to projeví již během letošního roku, a to minimálně ve formě finalizace konceptu každého z projektů a zahájení projekčních prací,“ potvrdil investigaci.cz prodej ten samý David Kučera, jenž momentálně zastává funkci jednatele Mendel Plaza.

Jásir Amro je podle dostupných informací vlastníkem pětiny akcií ukrajinské cestovní agentury Cosmos Travel Star, která Ukrajincům nabízí zájezdy do Spojených arabských Emirátů. Výše základního kapitálu firmy činí necelých 142 tisíc korun. Žádné další zmínky o novém majiteli miliardového projektu nejsou v otevřených zdrojích k dispozici. Totéž platí i pro informace, které by svědčily o zkušenostech podnikatele s developmentem. Na dotazy redakce ohledně nákupu developerského projektu v Brně Amro nereagoval. Zahájení stavby bytového komplexu se v minulosti několikrát odkládalo, aktuální datum dokončení prací není známo.

Partnerka jako paraván

Miliardář Vladimir Jevtušenkov je důležitou osobou nejen v Rusku. Od začátku války v Ukrajině dodává jeho koncern RTI Systems, jeden z největších výrobců obranných vojenských mechanismů na světě, rádiová zařízení pro řídicí a komunikační systémy ruských zbraní a bezpilotní vojenská letadla. Právě kvůli tomu jsou na firmu uvaleny mezinárodní sankce ze strany Ukrajiny, USA, Spojeného království a Evropské unie. Další Jevtušenkova společnost AFK Sistema vlastní strojírenské, zbrojařské, farmaceutické i technologické firmy a síť luxusních lázeňských a hotelových resortů Cosmos. Až do letošního ledna jí patřila také česká společnost Lunisoft, s. r. o., které náleží karlovarský pětihvězdičkový hotelový komplex Savoy Westend.

Jedná se o pět přepychových secesních vil, jež pocházejí z konce devatenáctého století a byly vyhlášené už mezi prvorepublikovými státníky. Do karlovarského komplexu jezdil relaxovat například první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk s rodinou. Hotel nabízí 115 pokojů včetně apartmánů. Všechny vily jsou vzájemně propojeny podzemními chodbami, a to i s hotelovým ozdravným centrem. „Jednou z největších výhod hotelu Savoy Westend je jeho přímé spojení s minerálními prameny,“ popisuje luxusní zařízení hotelový web. Cena za pokoj se pohybuje od 100 do 562 eur za noc, poslední zmíněná částka se vztahuje na prezidentský apartmán.

Téhož dne, kdy britské úřady zveřejnily rozhodnutí o Jevtušenkově zařazení na sankční seznam a zmrazily jeho britská aktiva, převedl ruský miliardář desetinu základního kapitálu společnosti AFK Sistema na svého syna Felixe, jednoho z vrcholových manažerů této firmy. Felixův nový podíl činil 15,2 %, Jevtušenkov starší si ponechal 49,2 % a pak dobrovolně odstoupil z představenstva společnosti a vzdal se postu předsedy.

K podobnému kroku přistoupil i v případě karlovarského luxusního hotelu. Od konce letošního ledna patří Savoy Westend prostřednictvím české společnosti Lunisoft, s. r. o., ruské firmě Hotel Holding se sídlem v Moskvě, jež byla založena měsíc po rozpoutání války v Ukrajině. Přestože skutečným majitelem karlovarského hotelu je v české evidenci stále uveden Jevtušenkov, stoprocentní majitelkou akcií firmy Hotel Holding je Jelena Anatoljevna Brusilova. Jedná se o Jevtušenkovu neoficiální partnerku, která působí od roku 2014 jako prezidentka ruské sítě lékařských center a soukromých klinik Medsi, což je další z firem z holdingu AFK Sistema. Šedesátileté Brusilové, s níž má Jevtušenkov děti, též patří několik vil na italském pobřeží Forte dei Marmi.

Na sankčním seznamu Evropské unie Vladimir Jevtušenkov ani jeho rodinní příslušníci zatím nejsou, ovšem koncem letošního června se podnikatel i jeho syn dostali na český seznam Magnitského. V obchodním rejstříku se tak objevil záznam o tom, že obchodní podíl společnosti Hotel Holding ve společnosti Lunisoft „se považuje za majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce“. Hotel Savoy Westend poté přestal registrovat nové hosty a rezervační hotelový systém už nenabízí možnost rezervace. 

Redakce se obrátila na Finanční analytický úřad (FAÚ) s dotazem, zda skutečnost, že obchodní podíl Hotel Holding patří třetí osobě, formálně nesouvisející s ruským miliardářem, může zabránit trvalejšímu zmrazení. „FAÚ ani ministerstvo financí na základě mlčenlivosti dané zákonem nebudou komentovat konkrétní případy, kterými se FAÚ zabývá,“ odpověděl mluvčí ministerstva financí Stefan Fous. Tuto situaci odmítla komentovat i ředitelka odboru Magdalena Plevová.

Loajální manažer

Část českých firem se sankcionovanými majiteli řeší omezení spojená s uvalením sankcí až post factum. To se stalo například firmě Safina, jež se věnuje zpracování drahých kovů a výrobě laboratorních potřeb. Už od roku 2018 musela společnost čelit americkým sankcím uvaleným na jejího ruského majitele miliardáře Viktora Vekselberga, přezdívaného hliníkový magnát, a jeho společnost Renova, které česká Safina patřila.

V roce 2019 si generální ředitel Safiny Vadim Kartavcev dokonce postěžoval, že americké sankce brání české firmě v růstu. „Do budoucna je kvůli dalšímu rozvoji společnosti, a to i na trhu v USA, proto potřeba systémové řešení otázky sankcí, což je v kompetenci mateřského holdingu. Ten již podobné situace v důsledku sankcí úspěšně vyřešil u svých dalších firem v západní Evropě,“ prohlásil Kartavcev.

Ve stejném roce došlo k avizovanému řešení i v Česku – Safina byla prodána novému majiteli. Tím se stal Alexandr Okatov, vrcholový manažer a generální ředitel jekatěrinburgského závodu na zpracování drahých kovů, jenž byl dlouhá leta součástí Vekselbergova holdingu Renova. Jedná se o závod, který před deseti lety „ztratil“ 33 tun zlata a výnosy z prodeje „ztraceného kovu“ byly investovány do nemovitostí po celé České republice.

Přečtěte si

V Rusku zmizelo 33 tun zlata. Hlavní podezřelí investovali v Česku

Změna vlastníků přinesla kýžený efekt. Auditní uzávěrka firmy za rok 2021 uvádí, že válka v Ukrajině, jakkoliv „hrůzná sama o sobě, ekonomicky nikterak neovlivňuje další chod společnosti, neboť společnost neodebírá ani nedodává zboží státům zúčastněným v konfliktu“. 

Daniel Chvátal, který je odpovědný za dodavatelský řetězec Safiny, redakci odpověděl, že není oprávněný poskytnout informace o tom, zda používané kovy pocházejí z Ruska. Asistentka ředitele společnosti Jaroslava Záhejská redakci potvrdila, že firma momentálně neobchoduje s žádnými státy z postsovětského prostoru. Vedení společnosti Safina také odmítá, že by měl podnik s Viktorem Vekselbergem ještě nějaké skryté vazby. Objem letošních zakázek pro státní instituce včetně například České geologické služby nebo ČVUT v Praze se pohybuje ve výši zhruba 340 tisíc korun, v roce 2022 jejich hodnota dosáhla 2,4 milionů korun.

Jak Jevtušenkov, tak hliníkový magnát Vekselberg jsou na nově publikovaném seznamu nazvaném „Váleční psi“, který sestavil ruský investigativní server Projekt. Seznam obsahuje jména 81 ruských podnikatelů, jejichž firmy se podílely na vývoji ruských zbraní používaných při vojenských operacích či ostřelování civilního obyvatelstva Ukrajiny. Jevtušenkovy i Vekselbergovy společnosti například přispěly k vývoji BMD-4 neboli ruského bojového vozidla pěchoty určeného k přepravě výsadkových jednotek a také dalších zbraní. Oba se také podílejí na výrobě ruské rakety FAB-500.

The post Nastrčené partnerky a loajální manažeři. Jak ruští oligarchové zachraňují svá česká aktiva appeared first on investigace.cz.

František Ryba, který léta ovládal mostecké bytové družstvo Krušnohor, nesmí s účtem družstva nakládat. Předběžným opatřením mu to zakázal ústecký krajský soud. Ukázalo se, že Ryba z peněz družstevníků zaplatil svou exekuci.

Ryba přišel o moc

„František Ryba je povinen zdržet se činění jakýchkoli jednání za Stavební bytové družstvo Krušnohor,“ nařídil předběžným opatřením Krajský soud v Ústí nad Labem letos 7. července. Samosoudce Vojtěch Cepl zároveň rozhodl, že Ryba „je povinen zdržet se nakládání s majetkem“ Krušnohoru a „udílení pokynů ohledně nakládání s tímto majetkem zaměstnancům, zejména prováděním výplat peněžních prostředků z bankovního účtu vedeného u ČSOB“.

František Ryba ovládá od poloviny devadesátých let jedno z největších bytových družstev v Česku, které vlastní nebo spravuje přes dvacet tisíc bytů v Mostě, Litvínově a Meziboří. Povedlo se mu propojit družstevní majetek, politiku a mediální vliv. Rybovi blízcí lidé, často zaměstnanci Krušnohoru nebo jejich rodinní příslušníci, opanovali pod názvem Sdružení Mostečané Mostu na osm let magistrát, družstvu přihráli privatizované městské byty. Politickou kampaň Mostečanů Mostu sponzorovaly firmy, jež dostávaly zakázky od Krušnohoru. Voliče oslovoval měsíčník Zpravodaj Krušnohor, vydávaný za peníze družstevníků. Tento konglomerát si na severu vysloužil přezdívku Rybafert.

Vládu jednoho muže ale Rybovi začal po roce 2015 komplikovat Lubomír Gomboš, majitel několika bytů v domech, kde je Krušnohor správcem. Rybovy praktiky napadal u soudu a postupně se k němu přidávali i další družstevníci. 

Přečtěte si

Komu patří Česko: Družstevní Rybafert na severu

Kořeny předběžného opatření, jímž na začátku července krajský soud zakázal Františku Rybovi jakkoli jednat za družstvo, a hlavně se vůbec dotknout peněz na jeho účtu, sahají do roku 2016. Tehdy se konala valná hromada družstva, na které se kvůli velkému počtu nescházejí všichni družstevníci, ale jen jejich zástupci, takzvaní delegáti. Ryba chtěl na této valné hromadě prosadit změnu volebního řádu, jež by upevnila jeho moc. Jak bylo do té doby pravidlem, delegáty neměli navrhovat řadoví družstevníci v jednotlivých domech, ale pouze představenstvo družstva. To ale tvořili výhradně lidé zcela loajální Rybovi.

Jenže před zmíněnou valnou hromadou Ryba vyloučil z družstva lidi, kteří si byty privatizovali. Poslal jim dopis, že už nejsou členy družstva. Mezi vyloučenými se ocitli i delegáti pro valnou hromadu, v důsledku toho zbyla delegátů necelá polovina. Lubomír Gomboš se s dalším družstevníkem Jiřím Švejdou tehdy obrátili na soud s tím, že kvůli nedostatečnému počtu delegátů nebyla valná hromada usnášeníschopná. Soud jim dal za pravdu, valnou hromadu zrušil a zároveň prohlásil za neplatné i nově zvolené představenstvo družstva.

Po tomto soudním rozhodnutí z roku 2019 se Krušnohor ocitl v kuriózní situaci bez představenstva. „V takovém případě si družstvo obvykle zvolí nové představenstvo. Ryba nad tím ale mávl rukou, beztak řídil družstvo sám,“ říká Gomboš. „Druhou možností je, že představenstvo jmenuje soud.“ Parta Rybových odpůrců proto využila jedinečnou šanci a soudu předala svůj návrh představenstva. „Ryba se to ale dozvěděl a také podal návrh. Soud to pak namixoval, na rok jmenoval pět lidí od Ryby a dva za opozici, mě a Jana Klimeše,“ popisuje Gomboš situaci v roce 2021.

Vypadalo to, že navzdory snaze opozice bude mít František Ryba v soudem jmenovaném sedmičlenném představenstvu pohodlnou většinu pět ku dvěma. Jenže další z opozičníků, předseda jedné z domovních samospráv Miloslav Štrombach, se proti jmenování dvou členů představenstva, Františka Ryby a jeho spojence Arnošta Ševčíka, odvolal k soudu. Soud mu sice nevyhověl, ale trvalo dlouho, než rozhodl, a po tu dobu byli „napadení“ členové představenstva mimo hru. Ryba tak přišel o moc, sám nebyl v představenstvu a neměl v něm ani dostatek hlasů svých spojenců. Minimální počet členů představenstva, co mohli o něčem rozhodnout, byl čtyři, ale on měl pouhé tři.

Ryba bojuje o moc

Vládce Krušnohoru přistoupil k situaci kreativně. „Na jednání představenstva oznámil, že bude prokuristou. Jako prokurista by mohl rozhodovat o čemkoli sám, i bez představenstva,“ vysvětluje Lubomír Gomboš. Jeho plán měl však jednu vadu na kráse: k právoplatnému jmenování prokuristou Ryba potřeboval souhlas čtyř členů představenstva, pro byli pochopitelně jen tři. Přesto začal jako prokurista vystupovat.

Opozice v představenstvu, Gomboš a Klimeš, protestovali u soudu a ten Rybovi funkci prokuristy zakázal. Ryba ale zákaz nerespektoval, proto začal být vymáhán exekučně. Soudní exekutor Tomáš Tunkl z Českého Krumlova mu uložil pokutu deset tisíc korun a ukládal by pokuty dál, dokud by se Ryba soudnímu verdiktu nepodvolil. Jde o takzvanou nepeněžitou exekuci, při níž exekutor ukládá pokuty do té doby, než je nepeněžitá povinnost splněna. Podobně exekutor například vymáhal po Andreji Babišovi omluvu Janě Filipové, která se účastnila demonstrací proti jeho vládě, a soud rozhodl, že se jí Babiš má omluvit za výrok, že demonstranti byli zaplacení.

Po desetitisícové pokutě Ryba exekutorovi napsal, že jako prokurista už vystupovat nebude. Na představenstvo družstva ale přišel s jiným plánem, jak si udržet moc. Chtěl, aby odsouhlasilo, že do představenstva budou kooptováni jeho spojenci Arnošt Ševčík a Ivo Paďourek. Situace se opakovala, pro byli tři z pěti členů představenstva, jeho doplnění by ale bylo platné teprve se čtyřmi hlasy. Opozice se také tentokrát obrátila na soud, ten doplněným členům představenstva zakázal konat.

Ševčík to však nerespektoval, a exekutor Tunkl mu proto uložil pokutu padesát tisíc korun. Na rozdíl od Ryby ale Ševčík nepřestal vystupovat jako člen představenstva ani poté a exekutor mu tak uložil další pokutu, tentokrát ve výši sedmdesáti tisíc korun.

Ryba nemá nic

Zásah exekutora navíc přinesl nečekané ovoce. Lubomír Gomboš jako účastník řízení totiž zjistil, že pokuty a náklady exekuce neplatili Ryba a Ševčík ze svého účtu, ale zaplatili je za ně všichni družstevníci, neboť peníze odešly z účtu družstva Krušnohor.

O tom, že družstvo zaplatilo pokuty za Ševčíka, se Gomboš dozvěděl z dopisů Okresního soudu Most, který se podivoval, proč mu družstvo něco platí, když takovou povinnost nemá. „Sdělujeme Vám, že na účet soudu byla zaplacena pokuta ve výši 50 000 Kč od Stavebního bytového družstva Krušnohor. Avšak soud nemá k dispozici žádné rozhodnutí o uložení pokuty,“ napsal soud letos v květnu Lubomíru Gombošovi jako oprávněnému a Arnoštu Ševčíkovi jako povinnému. Dopis téhož znění, jen s částkou 70 000 korun, přišel i v červnu. Z jakého účtu odešla desetitisícová Rybova pokuta, se Gombošovi nepodařilo zjistit.

Z materiálů exekutora, do nichž má jako účastník řízení rovněž přístup, Gomboš vyčetl, že peníze na náklady exekuce – 7 471,75 korun v případě Františka Ryby a 9 286,75 a 10 012,75 v případě Arnošta Ševčíka – byly zaplaceny také z účtu družstva Krušnohor. „Kdybych to neviděl na vlastní oči, ani by mě nenapadlo, že je někdo tak drzý, dostane pokutu a zaplatí ji z účtu družstva,“ říká Gomboš. „Byly to jejich osobní dluhy. Družstvo za ně zaplatilo sto padesát tisíc korun.“

Zároveň se díky exekutorovi ukázalo, že František Ryba nic nevlastní a nikde nepracuje. „Exekutor jako vždy zjišťoval majetkové poměry dlužníka,“ vysvětluje Gomboš. „A zjistil, že Ryba nemá žádné nemovitosti, není na něj napsané žádné auto, nemá ani účet v bance. Ale hlavně, nemá žádné příjmy. Není v evidenci správy sociálního zabezpečení ani zdravotní pojišťovny.“ Z toho lze podle Gomboše dovodit, že Ryba není ani zaměstnancem družstva, tím méně jeho ředitelem, za kterého se na veřejnosti dlouhá léta vydává.

S těmito fakty se Lubomír Gomboš a spolu s ním tentokrát už i desítky družstevníků znovu obrátili na soud: „Naše podání bylo postavené na dvou věcech. Jednak že Ryba není zaměstnanec družstva, a nemá tam proto co dělat. A za druhé, že použil družstevní peníze na úhradu svých závazků a závazků Arnošta Ševčíka.“

Jak už bylo řečeno, soud jim dal za pravdu a na začátku července předběžným opatřením zakázal Františku Rybovi jednat za družstvo, nakládat s jeho majetkem a účtem. Pokud si obsílku s verdiktem Ryba nepřevzal osobně, díky fikci doručení nabyl vykonatelnosti 21. července. Odvolání nemá v případě předběžného opatření žádný odkladný účinek.

„Musím konat, jsem zaměstnaný jako ředitel,“ říká František Ryba. „Nemohu říci, víte, já tu teď mám nějaký přiblblý zákaz a nemohu dělat ředitele. Kdybych ho nedělal, tak mě zavřou za to, že jsem ho nedělal.“ Předběžné opatření soudu, k němuž dal podnět mimo jiné Lubomír Gomboš, je podle Ryby „naprostý nesmysl“: „To podání je od začátku do konce lež.“

Celý rozhovor s Františkem Rybou

Rozhovor s Františkem Rybou, který ovládá mostecký Krušnohor, o tom, co bude dělat, když ho soud od jednoho z největších bytových družstev v Česku odstřihl.

 

Podle předběžného opatření ústeckého krajského soudu se máte zdržet jakéhokoli jednání za družstvo Krušnohor, nakládání s jeho majetkem a udílení pokynů zaměstnancům ohledně nakládání s tímto majetkem, zejména prováděním plateb z účtu Krušnohoru. Co tomu říkáte?

Nic, co tomu mám říkat?

 

Přestanete tedy jakkoli vystupovat za družstvo?

Já nikde za družstvo nevystupuji.

 

To předběžné opatření vás od družstva úplně odstavilo, máte se zdržet jednání za ně, nakládání s jeho prostředky a účtem. Co to pro vás bude znamenat?

To já nevím, co to bude znamenat. Prostě to vyšlo, tak to budeme respektovat, nedá se nic dělat.

 

Jeden z důvodů předběžného opatření byl fakt, že družstvo uhradilo exekuce za vás a Arnošta Ševčíka. V jeho případě šlo o pokuty 50 a 70 tisíc korun a náklady exekuce kolem 19 tisíc, ve vašem případě o 10 tisíc korun a náklady exekuce přes sedm tisíc. Jak je možné, že družstvo platí exekuce za soukromé osoby?

Protože máme všichni dohodu s družstvem, že cokoli se objeví směrem k nám jako funkcionářům družstva, bude řešit přednostně družstvo s advokátní kanceláří a pak nám to přefakturuje. Jsou tam vždycky tři dny na zaplacení a nikdo neví, o co vlastně jde. Všechny ty píčoviny od soudů a exekutorů jsou nesrozumitelné. Advokáti to prozkoumají, a když zjistí, co a jak, teprve řeknou: „Jo, zaplaťte.“ Zaplatí to družstvo, a jakmile dají dohromady, že se to netýká družstva, ale funkcionáře, tak pak to přefakturují nám. To je běžný postup, který praktikujeme třicet let, není na tom nic divného.

 

Už bylo panu Ševčíkovi přefakturováno těch bezmála 140 tisíc korun?

To se mě ptáte na moc, to já nevím. Jsem ředitel, ne ekonom.

 

A vám už bylo těch zhruba 17 tisíc korun přefakturováno?

Už jsem dostal nějakou fakturu.

 

Zaplatil jste ji?

Co je vám do toho? Mně se nechce vám nic říkat. Buďte ráda, že se s vámi vůbec bavím.

 

Říkal jste, že jste ředitel. Jak tu funkci budete zastávat, když za družstvo nesmíte nic dělat?

Budu ho dělat normálně dál. Ředitel jsem podle pracovní smlouvy a jako ředitel jsem ze zákona zodpovědný za různé věci. Zákazy, o kterých mluví předběžné opatření, se týkají statutárních zástupců družstva a já jsem jako statutár nevystupoval.

 

Jenže to předběžné opatření cílí osobně na vás, na Františka Rybu, nikoli na vámi vykonávanou funkci.

O to je to horší.

 

Takže jak můžete dál konat jako ředitel, když vy jako František Ryba tuto funkci vykonávat nesmíte?

Musím ji vykonávat, jsem zaměstnaný jako ředitel. Nemohu říci, víte, já tu teď mám nějaký přiblblý zákaz a nemohu dělat ředitele. Kdybych ho nedělal, tak mě zavřou za to, že jsem ředitele nedělal.

 

Tím ale budete porušovat předběžné opatření.

Nebudu, porušil bych ho, kdybych vystoupil někde jako statutární zástupce a za družstvo podepisoval nějakou smlouvu nebo úvěr. Ale já budu pracovat jako ředitel, mám pracovní smlouvu, ze které mi vyplývají povinnosti, a ty musím plnit.

 

Kvůli jednomu porušení předběžného opatření jste už pokutu dostal. Exekutor Tomáš Tunkl vám uložil zaplatit deset tisíc korun, poněvadž vám soud zakázal vystupovat jako prokurista a vy jste to nerespektoval.

To budeme chtít zpátky a na pana Tunkla posíláme stížnost. Místo aby si ověřil, jestli je to pravda, tak vypálil pokutu. Víte, já jsem nikdy prokurista nebyl, nikdy. My jsme dokonce prokuristu ani neměli ve stanovách, tak jak bych ho mohl dělat?

 

Přece jste přišel na představenstvo s tím, že chcete být prokurista?

Nikdy jsem nepřišel s tím, že chci být prokuristou. Navrhlo to představenstvo, ne já. To jsou kecy blbýho Gomboše, že jsem přišel s tím, že chci být prokuristou. V návrhu představenstva je jedna větička – že prokura vzniká dnem zápisu do rejstříku. Do rejstříku to zapsáno nebylo, takže jsem prokurista nikdy nebyl.

 

Zpět k poslednímu předběžnému opatření, tam se opravdu mluví o vás, že vy jako František Ryba se máte zdržet jednání.

Jenže dál se v usnesení mele o prokuristovi a členu představenstva. Předpokládám, že při tom, jaké dělá soudce Cepl nesrozumitelné závěry, je to o tom, že se předběžné opatření týká statutárního zástupce.

 

Nechcete se na to soudce Vojtěcha Cepla zeptat, abyste předešel nejasnostem?

Vůbec na nic se ho nechci zeptat. Dejte si ho do vyhledávače na internetu, vyjede vám, že tam o něm nějaká soudkyně píše, že to je nejhloupější soudce v České republice. Diskutovat s takovým člověkem je pro mě mimo.

 

Z dokumentů exekutora Tunkla vyplývá, že nejste v evidenci správy sociálního zabezpečení ani zdravotní pojišťovny. Takže nemůžete být ani zaměstnanec družstva, natož jeho ředitel?

Víte, exekutor pracoval jako vy novináři, proto s vámi tak nerad mluvím. Neověřujete si věci. Není nic jednoduššího než zavolat na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu a na sociálku a oni vám to dají. Když jsme dostali předběžné opatření, pochopitelně jsem si od obou institucí vyžádal potvrzení, že nemám dluhy. Jsem veden v jejich evidenci a vše mám řádně hrazeno.

 

Exekutor Tunkl má nějaký systém, jejich počítačový exekutorský systém mu vyplivl, že subjekt nebyl nalezen, protože mají blbý software. A ještě má tu drzost, že napíše, že nejsem nikde veden. To je na poblití. Tohle byste měla psát – že si exekutor může dělat, co chce, když mu vyjede z nějakého jejich přiblblého softwaru naprostý nesmysl. Podání, které dala na soud parta kolem Gomboše, je naprostý nesmysl. Je to od začátku do konce lež.

Autorka textu a rozhovoru: Hana Čápová

Text vznikl za finanční podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

The post Komu patří Česko: Ovládl družstvo Krušnohor a vystupoval jako jeho ředitel. Z peněz družstevníků zaplatil svou exekuci. Soud mu to nyní zakázal appeared first on investigace.cz.

Se sociologem Danielem Prokopem o tom, že lidé vydávají čím dál větší část svého příjmu na bydlení. Příspěvek na bydlení by podle něj měl víc zohledňovat reálný nájem v místě. A také to zda jsou lidé chudší nebo bohatší, kolik jím po zaplacení bytu zbyde. Z bytu použitelných k nájmu by se měla bez ohledu na to, zda jsou pronajaté nebo ne, odvádět daň z příjmů, přičemž za příjem by se považovala cena obvyklá v lokalitě. Platíme za bydlení víc, než bychom měli? Jak by se měla změnit daň z nemovitosti? A vystěhuje se Praha na venkov?

Rozhovor Hany Čápové se sociologem Danielem Prokopem. Dostupný na všech podcastových platformách.

The post Podcast ODPOSLECH: Proč si lidé nemohou dovolit vlastní bydlení – rozhovor appeared first on investigace.cz.