Trumpův daňový zákon z roku 2017 umožnil americkým firmám přesouvat větší zisky  do daňových rájů. Evropská unie kvůli tomu každoročně přichází o 340 miliard korun, Česko o sedm miliard korun.  Řešení nyní navrhuje Organizace spojených národů.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Nová zpráva organizace Tax Justice Network odhaluje, že EU každoročně přichází o 14 miliard eur, v přepočtu téměř 340 miliard korun, kvůli daňovým únikům amerických nadnárodních společností. To je například částka rovnající se pětinásobku ročního HDP Grónska.

Kořeny současné krize sahají k první Trumpově administrativě a jejímu zákonu o snížení daní z roku 2017 (Tax Cuts and Jobs Act). Tento zákon americkým firmám umožnil zdvojnásobit přesouvání zisků do daňových rájů.

Čísla jsou alarmující: americké nadnárodní korporace v roce 2021 přesouvaly ze zemí, kde působí, do USA dvakrát více zisků než v roce 2016. Paradoxně však platí americké vládě o osm procent méně na daních než před přijetím Trumpova zákona – a to přes 74% nárůst zisků vykázaných v USA.

Americké firmy jsou dnes odpovědné za 29 % všech celosvětových ztrát na korporátních daních. Globálně připravují ostatní státy každoročně o 82 miliard dolarů. Například Meta, mateřská společnost, pod kterou spadá sociální síť Facebook nebo Instagram, vykázala značné platby daní v hotovosti Irsku, daňovému ráji, kde americké technologické a farmaceutické společnosti dlouhodobě evidují své zisky a někdy také umísťují výrobu.

Konkrétně v případě Česka zpráva Tax Justice Report odhaduje, že země ročně přichází o zhruba sedm miliard korun kvůli zneužívání daní z příjmu právnických osob americkými nadnárodními společnostmi. 

Pro průměrného občana EU to znamená, že každý rok přijde o zhruba 30 eur, které by měly patřit veřejným rozpočtům. Místo toho putují do rozpočtů amerických korporací.

Plaťte, kde působíte

Problém nevyřešila diskuze na půdě OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), s návrhem řešení tak nyní přichází OSN. Jde o projekt mezinárodní daňové spolupráce, který má být  největší změnou globálních daňových pravidel v historii. Přinesl už první důležitou změnu. 

Většina zemí v loňských jednáních podpořila nahrazení metody „pay where you say“ metodou „pay where you play“, která zdaňuje nadnárodní společnosti tam, kde zaměstnávají pracovníky a prodávají zboží a služby.

Tento přístup by učinil daňové ráje prakticky nepoužitelnými. Pokud firma v daňovém ráji nemá skutečné zaměstnance ani prodeje, ale jen pronajatou poštovní schránku, podíl zisků, který tam může být zdaněn, by byl mizivý nebo nulový.

Důležité je i to, že  jednání na půdě OSN jsou transparentní. Jednání jsou přenášena živě a aktivisté již vytvořili veřejné databáze umožňující sledovat, jaké postoje jednotlivé vlády zaujímají.

Nejvíce poražený? Samotné USA

Ironií je, že největším poraženým Trumpovy daňové politiky jsou samotné Spojené státy. Od roku 2016 do roku 2021 přišly USA kvůli daňovým únikům vlastních nadnárodních korporací o více než 5,5 miliard korun, což je více než polovina všech celosvětových ztrát způsobených těmito firmami.

Trumpův slib, že daňové škrty přivedou americká pracovní místa zpět domů, se nenaplnil. Místo toho vznikl systém, který korporacím umožňuje maximalizovat zisky při minimalizaci daňových odvodů – na úkor jak amerických, tak evropských daňových poplatníků.

Autorka textu: Sofia Špirková

The post Trumpův daňový zákon posílil daňové úniky. Česko ročně přichází o 7 miliard korun appeared first on investigace.cz.

Podle organizace Tax Justice Network (TJN) přijdou v následujících deseti letech země celého světa o 109 bilionů korun kvůli únikům peněz do daňových rájů. Česká republika takto ztrácí 14 miliard ročně. V loňském roce se přitom členské země Organizace spojených národů (OSN) shodly, že je třeba položit základní stavební kameny mezinárodní dohody týkající se daňových úniků. Na konci tohoto roku by měly státy hlasovat, zda zahájí formální jednání.

V červenci letošního roku vydala organizace Tax Justice Network studii, z níž vyplývá, že kvůli nadnárodním společnostem přicházejí aktuálně země o 6,5 bilionů korun ročně. Co se týče movitých lidí, kteří své bohatství schovávají v offshorech, státy kvůli nim ztrácejí téměř 4 biliony korun ročně. Z České republiky mají v offshorových společnostech majetek například Andrej Babiš nebo podnikatelka Ivana Tykač.

Jak podotýká ekonom Petr Janský, výhody offshorů související s neplacením daní využívají především dvě základní skupiny: „Jsou to nadnárodní společnosti, jejichž velká část využívá daňové ráje k tomu, aby například neplatila korporátní daně v Česku nebo v dalších zemích, v nichž jsou ekonomicky aktivní. Do druhé skupiny patří velmi bohatí lidé, kteří nechtějí platit daně ze svých příjmů. Těm vychází vstříc třeba Švýcarsko.“

Únikem peněz do daňových rájů trpí především chudé země, jež v minulosti neměly žádné slovo v tom, jak budou celosvětová pravidla ohledně daní vypadat. Až 90 % ztrát (více než 9 bilionů korun) sice utrpí státy s vyššími příjmy, částka v bohatší zemi odpovídá zhruba desetině rozpočtu na veřejné zdravotnictví. Chudší země, kde se podobné ztráty pohybují okolo bilionu korun ročně, ale takto přicházejí o více než polovinu svého rozpočtu na zdravotnictví.

Přečtěte si

Můj soused offshorník

Z evropských států kvůli daňovým únikům ročně odtečou celkem téměř dva biliony korun. Třetinu této částky má na svém kontě Francie, pětinu Velká Británie i Německo. Roční deficit České republiky přesahuje 14 miliard korun, Slovensko vykazuje o necelé čtyři miliardy méně. Dohromady tak na Česko a Slovensko připadá 1,5 % daňových ztrát z celé Evropy. 

Potíže s daňovým systémem

Od roku 2013 se celosvětovými pravidly daňové politiky zabývá Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Ta v roce 2019 navrhla řešení, jak se daňovým únikům bránit. Jeho součástí bylo zavedení minimální 15% daně, kterou měly všechny společnosti platit ze svých výnosů kdekoli na světě, tedy bez ohledu na to, v jaké zemi oficiálně sídlí. OECD si od tohoto opatření slibovala, že právnické osoby nebudou mít potřebu utíkat do zemí s nejnižšími daňovými sazbami a státy zase nebudou snižovat své sazby, aby tím přilákaly zahraniční investice. Dohoda měla vládám také umožnit, aby danily největší firmy podle toho, kde své zboží prodávají, a nikoli na základě místa oficiálního sídla společnosti.

První část dohody, tedy ta týkající se zdanění zisku společností v jurisdikcích, kde mají tržby, by měla vejít v platnost letos. Druhá část, vztahující se ke globální minimální dani, se odložila na rok 2024. Jakákoli mezinárodní minimální daň z příjmů právnických osob totiž od jednotlivých států vyžaduje, aby tuto sazbu začlenily do svého daňového systému. V roce 2022 vyvstaly komplikace v USA, kde se senátoři nedokázali dohodnout, jakým způsobem daň zavést. V Maďarsku pak 15% minimální daň vyloženě odmítli, neboť slovy maďarského ministra zahraničních věcí Pétera Szijjártóa má „Evropa dostatek problému i bez toho, aby se zaváděla celosvětová minimální daň“.

OSN na scéně

V listopadu 2022 schválila OSN návrh (v originále „resolution“, pozn. red.) padesáti čtyř států reprezentovaných Nigérií, jenž otevřel debatu o novém celosvětovém daňovém systému na tomto fóru. Šlo o záležitost, kterou dosud praktikovaly pouze bohatší státy pod záštitou OECD. Podle Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ) by tento návrh mohl být cestou k opatřením, jež by mohla následně omezit případy, kdy se subjekty vyhýbají daňovým povinnostem. Jde například o zřízení mezinárodního daňového orgánu, jenž by následně mohl stanovit daňové standardy pro všechny země a také by se ujal koordinace při zavádění výše zmíněné celosvětové minimální daně.

Podle právníka Bruce Zagarise, specialisty na celosvětovou daňovou politiku, snahy OSN přiměly OECD, aby se více zapojila do řešení problému. Ačkoli je možné, že OSN získá v ohledech daňové politiky některé pravomoce, úplný přesun agendy k této organizaci by trval roky. „V nejbližší době bude mít OECD nadále hlavní slovo a bude přijímat většinu rozhodnutí, které se daní týkají,“ shrnul Zagaris pro ICIJ.

Přečtěte si

Globální minimální daň v procesu

Zda by byl nový systém účinný, závisí i na podpoře bohatých zemí, jež se snahám o sjednocení daňového systému prozatím bránily. Podle výkonného ředitele Tax Justice Network Alexe Cobhama stojí státy tak jako tak před důležitým rozhodnutím. „Země OSN mají na konci roku na výběr. Buď ztratí budoucnost, budeme-li pokračovat v nastoleném kurzu, nebo se pustí do demokratizace celosvětových daňových pravidel, abychom si mohli udržet veřejné peníze, které potřebujeme pro řešení budoucích výzev,“ prohlásil Cobham.

Nezávislá expertka na dluhy, mezinárodní finanční závazky a lidská práva, keňská profesorka Attiya Waris, vypracovala zprávu obsahující i doporučení, jak by měla OSN při boji s daňovými úniky postupovat. Konkrétně by měla „reformovat celosvětový daňový systém, neprodleně svolat čtvrtou mezinárodní konferenci o financování globálního rozvoje“ a „zahájit jednání o celosvětové daňové úmluvě pod vedením OSN“.

Autorka textu: Kamila Plzáková
Zdroj úvodní fotografie: ČTK / AP / Seth Wenig

The post Biliony korun zmizí v daňových rájích. Do boje s úniky se zapojí OSN appeared first on investigace.cz.

Spojené státy se vyhouply na první místo žebříčku zemí, které umožňují ukrývat bohatství, obecně ale počet tajnůstkářských a offshorových služeb díky zpřísňujícím se zákonům klesá. Vyplývá to z dnes publikované zprávy od organizace Tax Justice Network, sestavené na základě úrovně finanční transparentnosti konkrétních států světa. Přesněji řečeno jde o hodnocení zemí, jež přivírají oči nad uléváním peněz nejen u legálně bohatých lidí či ekonomických subjektů, ale i u zločinců nebo třeba ruských oligarchů. Mezi top desítkou se nachází i Švýcarsko, Německo či Lucembursko. 

Financial Secrecy Index 2022 je bianuální zpráva organizace Tax Justice Network, která daňové ráje, finanční politiku a úniky sleduje již téměř 20 let. Podle té letošní se na nejvyšší příčky žebříčku netransparentnosti vyšplhaly největší světové ekonomiky, přičemž USA obsadily vedoucí pozici. Karibské ostrovy, jinak tradičně považované za nejvýznamnější daňové ráje, figurují v první desítce také, ale až na posledních dvou příčkách.

V tajnůstkářských jurisdikcích je podle odhadů ukryto jmění v hodnotě 236 bilionů korun (10 bilionů dolarů), což je více než veškerá eurová a dolarová hotovost obíhající po celém světě. Tyto peníze mohou pocházet z vytunelovaných státních rozpočtů, korupce, neodvedených daní nebo třeba z prodeje drog a lidí. 

Jedním z řešení, jak podobné nešvary a kriminalitu omezit, jsou funkční a sdílené registry konečných vlastníků. „Tohle bohatství, které nepodléhá žádným zákonům, je hrozbou pro naše demokracie, ekonomiky a bezpečnost. Vlády musí vytvořit a propojit registry skutečných majitelů nemovitostí a firem ve svých zemích a ukončit tento finanční divoký západ,“ vysvětluje výkonný ředitel Tax Justice Network Alex Cobham. 

Pozitivním zjištěním letošní zprávy je informace, že míra finanční netransparentnosti se celosvětově snižuje, ačkoli se nejedná o tak rapidní pokles jako v roce 2020. Což znamená, že se nabízí méně možností, kam peníze ulít. Diskuze o nutnosti zavést co nejvyšší transparentnost ať už v bankovnictví, nebo zveřejňováním majitelů firem a nemovitostí, se opět rozvířila v souvislosti se sankcemi uvalenými na vlivné Rusy. Ti totiž své majetky právě kvůli obavám z jejich zmrazení často vlastní přes složitá offshorová schémata, nastrčené ředitele nebo členy svých rodin. 

Hodnocení, jak jednotlivé země napomáhají v daňových únicích, praní špinavých peněz a ukrývání konečných vlastníků financí, je založené na zkoumání vstřícnosti konkrétních států a jejich finančních systémů k nezákonnému odlivu peněz z celosvětově produkovaného bohatství. Finanční a právní zřízení jednotlivých zemí je hodnoceno od nuly do sta, přičemž nula znamená naprostou transparentnost – tu mohou například představovat veřejně dostupné obchodní rejstříky nebo registry konečných vlastníků firem či svěřenských fondů. Toto hodnocení se pak kombinuje s tím, jaký objem finančních služeb daná země poskytuje nerezidentům. Na vyšší příčky se tím pádem nutně posouvají velké světové ekonomiky – což samo o sobě ještě neznamená, že by měly nastavené zákony umožňující netransparentnost a anonymitu. Příčinou je jejich velikost, která hraje významnější roli v poskytování bankovního tajemství, ukrývání majitelů firem či nemovitostí, anebo mají benevolentní zákony ohledně offshorových a skořápkových společností. V praxi to znamená, že například Maledivy, jež nerezidentům finanční služby příliš neposkytují, ale mají vysokou míru netransparentnosti, budou mít v žebříčku mnohem lepší hodnocení (91. místo) než Lucembursko (5. místo), které je sice transparentnější, avšak finančních služeb poskytuje nerezidentům mnohem více. 

Spojené státy se od minulého vydání žebříčku v roce 2020 ve finanční transparentnosti zhoršily téměř o třetinu, což je způsobeno především jejich neschopností dodržovat nadnárodní standardy komunikace s ostatními zeměmi a sdílet informace. Zároveň se zvýšil objem služeb, jež USA nabízejí nerezidentům. To je v přímém rozporu se záměry prezidenta Bidena, který právě reformy finanční transparentnosti prezentoval jako klíčovou součást své zahraniční politiky. Biden dokonce kritizoval Švýcarsko, Kajmanské ostrovy a Bermudy, že umožňují nadnárodním korporacím vyhýbat se placení daní. Zároveň ale americké státy Delaware nebo Nevada patří k jedněm z nejoblíbenějších k umístění mateřských společností nadnárodních gigantů, kteří se tak vyhýbají placení daní v zemích, kde produkují své výrobky nebo služby. Děje se to pomocí různých fíglů, například dceřiná společnost působící v Evropě platí své „matce“ v Nevadě za licenci na používání firemního loga tak velké částky, že jí zkrátka nezbyde nic, z čeho by odvedla daně v zemi, kde finančně profitovala ze své výroby či know how. 

Delaware: Daňový ráj všech rájů

Automatizovaná výměna informací o finančním chování nerezidentů na jejich území probíhá mezi více než stovkou států, konkrétně mezi jednotlivými daňovými úřady. Spojené státy jsou jedinou velkou světovou ekonomikou, která se těchto výměn neúčastní. Po ostatních zemích je ale naopak vyžadují. 

Důvodem, proč se Velká Británie (13. místo), Německo (7. místo) nebo Itálie (21. místo) nacházejí na hodnotovém žebříčku na tak špatných pozicích, je jejich tolerování svěřenských fondů, které jsou do značné míry anonymní a umožňují ukrývat horentní jmění. Německo v roce 2020 sice přijalo sérii zákonů, jež firmám a svěřenským fondům ukládají povinnost zveřejnit své konečné vlastníky, jejich vynucování ale poněkud pokulhává. Z podobných důvodů si o dvacet příček pohoršila Itálie, kde se dostupnost obdobných informací nejen že nezlepšila, ale dokonce zhoršila. Itálie je také benevolentnější ohledně vybírání daní od nerezidentů. 

Švýcarsko je tradičně proslulé svým bankovním tajemstvím. Lucembursko zase příjemnou daňovou politikou cílenou na zahraniční investory. Spojené arabské emiráty a specificky Dubaj mají nejen neprůhledné rejstříky vlastnictví, ale jsou i zeměmi, které nabízejí takzvaná zlatá víza, tedy statut rezidenta v Dubaji či v Emirátech za větší částky tam investovaných nebo utracených peněz – a je celkem lhostejné, odkud tyto peníze pocházejí. 

Singapur se na žebříčku netransparentnosti posunul nahoru, protože navýšil objem svých finančních služeb poskytovaných nerezidentům. Z opačného důvodu klesla míra netransparentnosti v Hong Kongu a na Kajmanských ostrovech. Britské Panenské ostrovy jsou vyhlášeným daňovým rájem dlouhodobě, majitelům firem nabízejí vysokou míru anonymity a tamní finanční úřady se v komunikaci s ostatními rozhodně nepřetrhnou. Česko skončilo na 92. místě. 

The post Amerika a evropské státy vedou v hodnocení netransparentnosti appeared first on investigace.cz.

Minulý týden vyšla zpráva The State of Tax Justice za rok 2021, která zkoumá ztráty státních příjmů v důsledku přeshraničních daňových úniků nadnárodních společností a jednotlivců, kteří přesouvají své majetky a finanční zisky do zahraničí. Státy celého světa tak letos tratily dohromady 483 miliard dolarů (v přepočtu zhruba 10,75 bilionů korun), tedy částku, za kterou by se například populace celého světa mohla třikrát kompletně naočkovat proti nemoci Covid-19. Chudé státy navíc poměrně ztrácejí daleko víc než státy bohaté.

Zpráva o stavu daňové spravedlnosti, zveřejněná organizacemi Tax Justice Network (TJN), Global Alliance for Tax Justice a globální odborovou federací Public Services International, uvádí, že ze 483 miliard dolarů, jež země ročně ztratí na daních, připadá 312 miliard dolarů na nadnárodní společnosti, které přesouvají své zisky do zemí s nízkou korporátní daní – tzv. daňových rájů. Zbylých 171 miliard dolarů se pak týká zneužívání daňových rájů bohatými jednotlivci.

Letošních 483 miliard dolarů, což je oproti loňsku o 56 miliard dolarů více, se skládá pouze z přímých daňových ztrát. To znamená z těch, které lze zjistit z analýzy údajů, jež nadnárodní společnosti samy vykazují, a také z bankovních údajů shromažďovaných vládami. V tomto odhadu však nejsou započítány nepřímé ztráty neboli ty, jež vznikají za situace, kdy státy v mylném domnění, že takto přilákají investice, samy snižují daňové sazby, aby vyrovnaly přímé ztráty způsobené odléváním zisků nadnárodních korporací. Podle odhadů MMF (Mezinárodní měnový fond) jsou tyto nepřímé ztráty až třikrát vyšší než ztráty přímé.

Pro datového odborníka z TJN Miroslava Palanského proto 483 miliard dolarů ročně ztracených v daňových rájích představuje pouhou špičku ledovce. „To, co můžeme vidět nad povrchem, vidíme díky určitému nedávnému pokroku v oblasti daňové transparentnosti. Víme ale, že pod povrchem je mnohem více daňových úniků, které stojí státy mnohonásobně více,“ dodává.

Lví podíl viny na tomto stavu nesou mezi zeměmi s vyššími příjmy členové OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), malého klubu bohatých zemí, jenž je zároveň hlavním tvůrcem světových pravidel v oblasti mezinárodních daní. Navzdory závazkům členů OECD ohledně omezení globálního zneužívání daní bylo zjištěno, že členové OECD jsou zodpovědní za 78 % daňových ztrát, které svět ročně utrpí. Vyjádřeno v penězích, jedná se o zhruba 378 miliard dolarů ročně (cca 8,56 bilionů korun).

Globální minimální daň v procesu

Největším viníkem mezi členy OECD je pak Velká Británie, nesoucí zodpovědnost za více než třetinu (39 %) světových daňových ztrát. Spojené království je zkrátka největší původce globálního zneužívání daní, k čemuž využívá síť tvořenou britskými zámořskými územími, jako jsou Kajmanské ostrovy, ale i korunními závislými územími, jako je Jersey, a samozřejmě londýnským finančním centrem City. Vláda Spojeného království má plnou moc nařizovat nebo vetovat tvorbu zákonů v těchto zámořských a závislých územích a klíčové vládní pozice v těchto jurisdikcích jmenuje královna.

Pavučina Spojeného království je spolu s členskými zeměmi OECD Nizozemskem, Lucemburskem a Švýcarskem zodpovědná za více než polovinu daňových ztrát, kterými trpí svět (55 %). Z těchto důvodů jsou tyto země často označovány jako „osa daňových úniků“. Svět kvůli těmto státům ročně přijde na daních o více než 268 miliard dolarů (přes 6 bilionů korun), což odpovídá více než 18násobku částky, která by v letech 2020 a 2021 celosvětově pokryla náklady na roušky používané v době pandemie.

Globální zneužívání daní, jež umožňují bohaté země, ale naopak nejvíce dopadá na chudobnější státy. Země s vyššími příjmy sice přicházejí o více daní v absolutních číslech (443 miliard dolarů ročně), avšak jejich daňové ztráty představují v celkovém státním rozpočtu menší část jejich příjmů. Jde o částku, která nepřesahuje 9,7 % jejich společných výdajů na zdravotnictví. Země s nižšími příjmy oproti tomu přicházejí v absolutních číslech sice o méně daní (39,7 miliardy dolarů ročně), jejich ztráty ale představují mnohem vyšší podíl na jejich daňových příjmech a výdajích. Dohromady země s nižšími příjmy takto přicházejí o téměř polovinu (48 %) svých rozpočtů na zdravotnictví a na rozdíl od členů OECD mají jen malé nebo žádné slovo v otázce mezinárodních pravidel, jež toto zneužívání nadále umožňují.

Česká republika ztrácí podle výpočtů TJN v daňových rájích přes 755 milionů dolarů ročně (zhruba 17 miliard korun). To odpovídá necelým 2 % daňových příjmů země a přepočteno na obyvatele každý z nás svým způsobem přichází za rok zhruba o 70 dolarů (necelých 1600 korun). Přibližně 87 % těchto ztrát vytvářejí společnosti přesouvající své zisky do daňových rájů, zbytek jsou daňové úniky soukromých osob. Naopak laxním přístupem v této sféře daňové politiky Česká republika umožnila nadnárodním společnostem „ušetřit“ za poslední rok vlády Andreje Babiše 97 milionů dolarů (cca 2,19 miliardy korun).

Autor textu: Lukáš Nechvátal
Autorka grafiky: Lenka Matoušková

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podpořte naši práci.

The post 11 bilionů korun ročně mizí v daňových rájích appeared first on investigace.cz.