Zdeněk Zemek, jedna z nejviditelnějších tváří „solárního boomu“, přijal dohodu o vině a trestu. Přiznal se tím, že se před více než deseti lety dopustil podvodu, když licenci od Energetického regulačního úřadu na prodej elektřiny za výhodnou, státem garantovanou cenu získal na základě nepravdivých údajů.

Hlavní líčení s majitelem ocelářského holdingu Z-Group Zdeňkem Zemkem před Krajským soudem v Brně bylo původně plánováno na několik dní. Nakonec skončilo hned první den, v pátek 8. října. Zemek totiž s Janou Vítkovou z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci uzavřel dohodu o vině a trestu. Soud tuto dohodu pouze schválil.

Dohodnutý trest zahrnuje tři roky vězení s pětiletou podmínkou a zaplacení 8 milionů korun. Soud, jehož senátu předsedal Petr Jirsa, Zemkovi ještě navíc uložil, aby České republice zaplatil 18,6 milionu korun jako náhradu škody. Proti doplnění k dohodě se Zemek může odvolat, nechal si čas na rozmyšlenou.

Přijetím dohody o vině a trestu se Zemek přiznal k tomu, že se dopustil podvodu a pokusu o podvod. Konkrétně tím, že jako jednatel sluneční elektrárny VT-Sun podepsal nepravdivý předávací protokol s jejím stavitelem, Železárnami Veselí nad Moravou (z holdingu Z-Group). Protokol říkal, že elektrárna je dokončená, ačkoliv ve skutečnosti hotová nebyla. Na Energetický regulační úřad (ERÚ) zároveň nechal doručit revizní zprávu elektrikáře, která také mluvila o hotové elektrárně.

Zmíněné podklady vedly k tomu, že ERÚ dal elektrárně VT-Sun licenci k výrobě elektřiny ještě v roce 2010. To znamenalo, že následujících dvacet let mohla elektřinu prodávat za státem garantovanou výkupní cenu 12,15 korun za 1 kWh. Kdyby získala licenci až v roce 2011, prodávala by elektřinu už jen za 5,50 za 1 kWh. Podle obžaloby tím vznikla škoda ve výši 107 milionů korun.

Soudy řešily kvůli podvodu při získávání licence celkem tři sluneční elektrárny (Saša-Sun, Zdeněk-Sun a VT-Sun), které stavěl Zdeněk Zemek v jedné ze svých továren Válcovny trub Chomutov.

Spalující slunce podnikatele Zemka

Na Zemkovy chomutovské elektrárny doplatili nejen jeho synové coby jednatelé Saša-Sun a Zdeněk-Sun (Vrchní soud v Olomouci poslal oba do vězení na 6 let a 9 měsíců), ale například i Jan Hudeček, zástupce Železáren Veselí nad Moravou, které elektrárny stavěly. Hudeček dostal za nepravdivý předávací protokol trest 7 let a 6 měsíců odnětí svobody. Trest postihl i elektrikáře Vladimíra Čimperu, který za nepravdivou revizní zprávu šel na 4 roky do vězení.

Zdeněk Zemek se soudu dlouho, s odkazem na zdravotní stav, vyhýbal. A tvrdil, že elektrárny dokončené byly a celé je to jen „ďábelská konstrukce, jak zlikvidovat solárníky“.

Teď naopak Zemek před soudem vinu přiznal. Výměnou za to si odnesl mírnější trest než další zúčastnění. Předseda senátu Jirsa to odůvodnil tím, že od spáchání podvodu uplynula dlouhá doba, v úvahu vzal Zemkův věk (70 let), jeho zdravotní stav a to, že „jde o slušného člověka“.

Zemkův tiskový mluvčí Miroslav Slaný serveru Česká justice svěřil, že dohoda o vině a trestu byla od Zemka „handl“. „Po deseti letech soudního martyria, kdy se ukázalo, že soudy jsou schopny poslat do vězení i zcela nevinné lidi, kteří neporušili žádný zákon, a vyšší soudní instance tuto nespravedlnost nijak nenapraví, se rozhodl zachovat až brutálně pragmaticky,“ prohlásil Slaný. „Představa, že by šel do vězení, byť třeba na krátkou dobu, než by se s nejistým výsledkem podařilo zjednat nápravu, v jeho věku a s ohledem na jeho zdravotní stav, by mohla skončit pro něj až fatálně. V marném boji nakonec sklonil hlavu a pragmaticky vyhandloval ukončení nekonečného zbytečného boje s nespravedlností. Tímto je napsána definitivní tečka za touto tragikomickou kauzou.“

The post Podnikatel Zemek přiznal vinu appeared first on investigace.cz.

„Kam plynuly peníze, jsme nezjišťovali,“ říká žalobce Radek Mezlík. Na Vrchním státním zastupitelství (VSZ) v Olomouci byl specialista na nejzávažnější solární kauzy. Do značné míry tak určil, jak k nim státní zástupci budou přistupovat.

Kdy jste se poprvé setkal s nějakou solární kauzou?

V roce 2012, když jsem nastoupil na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. V té době tam bylo několik obdobných případů, které se začínaly prověřovat.

Byly fotovoltaické kauzy něčím jedinečné?

Pro mě představovaly úplnou novinku, protože škoda ještě během prověřování narůstala. Myslím tím dvacet let státem garantovanou výkupní cenu elektřiny určenou solárním elektrárnám, takže celková výše škody způsobená trestným činem roste každý měsíc s každou novou fakturací. Když to řeknu zjednodušeně, u trestného činu podvodu je obvyklé, že je dokonán, vznikla tím nějaká škoda a peníze jsou pryč. Následně se ten skutek prověřuje. Není však vůbec obvyklé, aby nějakým klamavým jednáním vznikla škoda, která postupně narůstá po dobu dalších dvaceti let. Na druhou stranu z hlediska skutkové podstaty, tedy že se jednalo o uvádění v omyl, o klasické klamavé jednání, se tyto kauzy od jiných podvodných případů neliší.

Státem garantovaná výkupní cena elektřiny pro elektrárny, jež dostaly licenci od Energetického regulačního úřadu (ERÚ), byla v roce 2010 12,15 korun za 1 kWh. Pro ty, co tuto licenci obdržely v roce 2011, byla jen 5,50 korun za 1 kWh. Zároveň se cena valorizuje, takže dnes velké elektrárny z roku 2010 dostávají 15,117 korun za 1 kWh a ty z roku 2011 jen 6,704 korun za 1 kWh. Zohledňovali jste při určování škody tento růst cen? 

Ne, v trestních kauzách se růst cen nezohledňoval, protože hranice škody velkého rozsahu je pět milionů korun. V těchto kauzách jsme se však běžně dostávali na stamiliony až miliardy korun, nárůst o nějaká dílčí procenta už proto nebyl podstatný. 

Škodu jste tedy určovali jako rozdíl mezi tím, kolik by elektrárna utržila v dalších dvaceti letech, kdyby dostala licenci v roce 2010 nebo v roce 2011?

Ano, prodej elektřiny za cenu roku 2011 byla částka, kterou mohli získat bez podvodného jednání. Majitelé fotovoltaických elektráren ale chtěli získat licenci do konce roku 2010. Proto často docházelo ke klamavému jednání, díky němuž obdrželi výhodnější cenu 12,15 korun. Rozdíl mezi cenami z roku 2010 a 2011 byl proto považovaný za škodu a soudní praxe to v podstatě potvrdila.

Rozlet a pád slunečních podnikatelů

Aktéři solárních kauz se ale často hájí tím, že stát tu vytvořil korupční prostředí, protože skokově snížil ceny. Nejsou solární kauzy jedinečné právě proto, že podnikatelé měli investici nějak spočítanou, často si na ni brali úvěr, očekávali tučný výdělek, avšak pravidla se náhle rychle změnila, pouhých 53 dní před koncem roku 2010?

Tyto námitky jsme vnímali, protože byly ze strany obviněných osob a jejich obhájců skutečně pravidelně vyslovovány. Nicméně skutečnost, že se ceny budou snižovat ke konci roku 2010, byla známá už v jeho první polovině. Je pravda, že rozhodnutí ze strany státu, jenž stanovil konečnou výši, o níž půjde cena dolů, bylo vydáno až někdy koncem roku. Ale my jsme si za tímto účelem dělali šetření a zjistili jsme, že už někdy na jaře 2010 byly k dispozici články, že dojde k razantnímu snížení výkupních cen solární energie. Zkrátka se vědělo, že to musí nastat, nevědělo se jen, o kolik korun to bude. Je pravda, že snížení bylo razantní, nicméně  dle mého názoru se obvinění touto argumentací zbavit viny nemohou.

V Německu se výkupní ceny měnily plynule podle poklesu cen fotovoltaických panelů a tedy menších finančních nákladů ze strany investora. V Česku takovému snížení ale bránila věta v zákoně o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů z roku 2005. Podle znění tohoto zákona se výkupní cena nesměla meziročně snížit o víc než 5 procent. Tehdejší vedení ERÚ (tento úřad stanovuje výkupní ceny) přitom říká, že na nutnost změny zákona dlouhodobě upozorňovali. V Česku tak ti šťastní, kteří dosáhli na licenci v roce 2010, získali zlatý důl – možnost prodávat dalších dvacet let elektřinu za přemrštěné částky. Nebylo tedy na místě prošetřit i politiky, kteří se změnou zákona otáleli?

I tímto jsme se zabývali. Byla to věc, kterou jsem přímo dozoroval. Prověřovali jsme důvody, proč se legislativa změnila s ročním zpožděním. Policie tuto věc poctivě prošetřila, ale nebylo možné dovodit odpovědnost konkrétní osoby. Nebylo zjištěno, že by na tom někdo z politiků seděl jako žába na prameni, že by to nějaká konkrétní osoba aktivně blokovala.

Trestní kauza vznikla z oznámení bývalé předsedkyně ERÚ Aleny Vitáskové (předsedkyní byla od poloviny roku 2011, pozn. red.), které primárně mířilo na předchozí vedení, jež podle ní otázku cen zanedbalo. Když se zjistilo, že ze strany bývalého vedení nedošlo k pochybení, muselo se jít do větší šíře. Předmětem prověřování se stal celkový proces, tedy jak to celé probíhalo.

Bývalý předseda ERÚ Josef Fiřt a jeho místopředseda Blahoslav Němeček říkají, že mohou předložit e-maily, kterými urgovali Vladimíra Tošovského, ministra průmyslu v Rusnokově úřednické vládě, či předsedu hospodářského výboru sněmovny Oldřicha Vojíře, aby změnili zákon. 

Přesně tak. Policie se zabývala tím, jaký byl tehdy osud těchto e-mailů, jak na ně jednotlivé orgány reagovaly. Obecně se dá říci, že nereagovaly tak rychle, jak by si možná laik představoval. Ale nedalo se z toho dovodit, že by to zpoždění bylo možné považovat za nějaké záměrné jednání. 

Které politiky konkrétně jste prověřovali?

To bych nekomentoval. Vyšetřováni byli vysocí politici včetně představitelů vlády. Kauza byla odložena.

Drželi basu

Solární podvod obvykle spočíval v tom, že elektrárna byla vydávána za hotovou, ačkoli ještě nebyla dostavěná. Předávací protokol mezi stavitelem a provozovatelem nebo revizní zpráva elektrikáře pak byly označeny za „účelově nepravdivé dokumenty“, které měly ERÚ uvést v omyl a sloužit k získání licence do konce roku 2010 a tím i majetkového prospěchu. Kdy je předávací protokol trestný?

Vždycky je nutné prokázat, že daný předávací protokol je ten zásadní, ten, o kterém se aktéři domnívají, že bude předložen ERÚ a skutečně poslouží k rozhodnutí o udělení či zamítnutí licence. Často jsme se setkávali s dílčími protokoly, kdy se část stavby předávala třeba o měsíc dřív. Také tam byly nepravdivé informace, ale nebylo možné z nich dovozovat trestní odpovědnost, protože to byly nějaké předběžné protokoly mezi dvěma společnostmi, jež nutně nemusely mít ten licenční význam.

Elektrikáři, kteří dělali revizní zprávy na nedokončené elektrárny, někdy dostali několik let vězení, jindy nebyli vůbec odsouzeni. Na čem to záleželo?

Na rozhodování soudu, je velké množství senátů, jež se touto problematikou zabývají, a jejich názory často nejsou jednotné. My jsme se jako státní zastupitelství vždy snažili, aby byl postup jednotný. Otázka přísnosti trestu u revizního technika je na samostatnou debatu, protože oni nebyli těmi hlavními, kdo inkasoval nějaké velké částky. Často byli v závislém postavení, dělali to pod tlakem. V případech, kdy se technik k věci postavil čelem, došlo k nějakému doznání, lítosti, jsem vesměs navrhoval, aby mu byl uložen podmíněný trest. Když ale neměl žádnou sebereflexi, z trestního hlediska nejsou splněny podmínky pro podmíněný trest. 

Úplatek milion korun za elektrárnu

Nejsou elektrikáři, ke kterým miliardy ze solárního boomu rozhodně netekly, tak trochu oběťmi solárních procesů?

Může se to tak jevit. Nešlo však o to, přepínat trestní spravedlnost a nekompromisně trvat na nepodmíněném trestu. Myslím, že revizní technici mohli vždy dostat pouze podmínku. Je ale pravda, že k tomu moc nedocházelo, protože se z nějakého důvodu rozhodli takříkajíc držet basu. Velmi často je v tomto směru asi ovlivnili další aktéři podvodné kauzy. Kdyby revizní technik doznal, že elektrárna opravdu nestála, tak by to potopilo ostatní spoluobviněné, vysoké manažery. Proto technici drželi tu společnou obhajobu. Jakmile na tuto hru ale přistoupili, často skončili ve vězení. Bylo na jejich rozhodnutí, jak se k tomu postaví. Já jsem se snažil dát všem najevo, že budu navrhovat podmínku, jestliže se technik dozná. Ale moc často se to nepovedlo.

Měli smůlu

Kdy lze o elektrárně prohlásit, že je nedokončená? Co to je nedokončenost?

Je to termín, pro který si soudy a státní zastupitelství musely najít výklad, ujasnit si, co se tím může myslet v trestním řízení. Případy, které šly do trestního stíhání, byly nakonec takové, že například celý blok elektrárny nebyl propojen a kabely visely pod každým panelem nebo chyběly velké části elektrárny. Když jsme někde tvrdili, že elektrárna byla nedokončená, měli jsme na mysli hodně, zásadně nedokončená. Neboli na první pohled je zřejmé, že její část nemůže být vůbec provozuschopná.

Dozoroval jste například jednu z prvních solárních kauz chomutovských elektráren Saša-Sun a Zdeněk-Sun z holdingu podnikatele Zdeňka Zemka. Jeho synové, jednatelé těchto elektráren, dostali za podvod šest let a devět měsíců. Jak na tento případ vzpomínáte?

Udělali tam klasickou Potěmkinovu vesnici a pak předstírali, že je všechno hotové. Předpokládali, že v těch elektrárnách provedou kontrolory a ukážou jim pouze to, co je už dokončené. Narazili ale na poctivého úředníka, za ERÚ tam byl tehdy na kontrole Rostislav Krejcar, který byl hodně pečlivý, navíc vzdělaný technik. Viděl, že to není na licenci. Dá se říci, že Zemkové měli smůlu, že tam přijel zrovna inženýr Krejcar. Kontrola byla pečlivě provedena, vše bylo zdokumentováno tak, že to potom obstálo v trestním řízení. Kdyby kontroloři jen vyslovili názor, popsali ho jednou větou, tak by z trestního řízení nic nebylo, ale oni to opravdu zdokumentovali. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale nedodělaných elektráren mohlo být mnohem víc, než jich nakonec skončilo u soudu, přesné počty se však už asi nikdy nedozvíme.

Spalující slunce podnikatele Zemka

Žaloval jste také elektrárnu Mrlínek. Soud nejdříve žalované osvobodil, až po vašem odvolání byli odsouzeni. V čem byl problém? 

Kauzy solárních elektráren jsou specifické, soud si to musí nastudovat, seznámit se s celou problematikou. Bez znalosti toho, co je to revizní zpráva či licence, to nelze náležitě posoudit. V případě Mrlínek jsme narazili na soudní senát, kterému jsme tyto složité věci neuměli vysvětlit. Vyhráli jsme až po mnoha letech. Na to, jak to byla jednoduchá a jasná věc – část elektrárny vůbec nestála –, se to neuvěřitelně táhlo, z mého pohledu si tak snadná kauza vyžádala strašně moc práce. Právě Mrlínek, a hlavně Saša-Sun a Zdeněk-Sun, byly jako jedny z prvních kauz významné i z pohledu precedentu. To, co zde soudy vyslovily, hodně utvářelo praxi v dalších případech.

Za solární podvody byla odsouzena řada pěšáků, třeba zmínění revizní technici. Naopak velkých hráčů, majitelů, kterým podvod přihrál velké peníze, moc stíháno nebylo. Například za elektrárnu Moldava dostali trest dva členové jejího představenstva, třetí člen představenstva a zároveň majoritní vlastník elektrárny, známý severočeský podnikatel Alexandr Novák, vyšetřován nebyl. Jak je to možné?

Vlastníci, koneční beneficienti, většinou nic nespáchali. To by museli opravdu něco podepsat, účastnit se nějakého klamavého jednání. Tohle je složitá věc. Policisté se zabývali i tím, zda politici nebyli při schvalování změny zákona, která umožnila razantní snížení výkupních cen, pomalí právě proto, že sami něco skrytě vlastní. Ale žádná velká zjištění tam nebyla.

Konečný vlastník elektrárny se z veřejných zdrojů často nedal zjistit, stopa končila u neprůhledných společností, registrovaných na Kypru nebo Britských Panenských ostrovech. Zabývala se policie zjišťováním skutečných vlastníků, tedy těch, kdo měli z podvodu prospěch?

V mých kauzách určitě ne. Jedna věc je získat podvodem výhodnou cenu a druhá věc je, komu peníze potom plynou. To může být někdo úplně jiný než ten, kdo se dopustil podvodu. Vlastnictví samo o sobě trestné není, muselo by to mít nějakou návaznost na podvod. Pro nás bylo primární odhalit podvod a zabránit tomu, aby se peníze vyplácely. Kam plynuly, jsme nezjišťovali, to nebylo předmětem vyšetřování. Ale zajišťovali jsme vyplacené peníze, jejich nelegální část, proto nás další osud legálních výplat tolik nezajímal.

Radek Mezlík (44) absolvoval Právnickou fakultu brněnské Masarykovy univerzity, v roce 2000 nastoupil do auditorské společnosti. Od roku 2002 do roku 2007 byl asistentem soudce Nejvyššího soudu. Od roku 2007 do roku 2011 byl státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně, v letech 2012 až 2021 žalobcem Vrchního státního zastupitelství (VSZ) v Olomouci. Od dubna 2021 je pověřeným evropským žalobcem Úřadu evropského žalobce. Na VSZ byl první specialista na nejzávažnější solární kauzy. Dozoroval také kauzu Stoka, případ možné korupce na radnici městské části Brno-střed.

The post Solární elektrárny: Primární bylo odhalit podvod appeared first on investigace.cz.

V rámci plánu obnovy Evropské unie (Next Generation EU) má z celkových více než 800 miliard eur přitéct na Slovensko 6 miliard, více než třetina z toho (2,3 miliardy eur) na „zelené Slovensko“. Investigativní centrum Jána Kuciaka se proto podívalo na to, jak vláda Roberta Fica v roce 2009 rozjížděla podporu zelené energie, hlavně ze slunce. A zjištění naznačují, že miliony eur skončily a stále končí ve firmách spojených s oligarchy.

Třicet šest šťastných

Málokdo ví, že v konečné ceně elektřiny se dodnes odráží také netransparentní výběr firem, které získaly možnost provozovat solární elektrárny. V konečné částce, kterou spotřebitel vidí na faktuře, tvoří velkoobchodní cena elektřiny jen 40 procent, zbylých 60 procent činí různé poplatky – včetně peněz na solární elektrárny, jejichž výstavbu začal stát podporovat v roce 2009. Mnohé podnikatelské skupiny, včetně známých slovenských oligarchů, jako je Jozef Brhel či Oszkár Világi, tak mají na dlouhá léta zajištěný příjem, dotovaný z veřejných zdrojů.

První licence na solární elektrárny rozdával stát v roce 2009. Netransparentní výběrové řízení organizovala státní akciová společnost Slovenská elektrizačná a prenosová sústava (SEPS). Žadatelé měli na podání žádostí jen několik dní, výzva byla zveřejněna v pátek 27. listopadu, žádosti se přijímaly do 3. prosince, tedy do následujícího čtvrtka. Navíc se vyhodnocovaly v pořadí, v jakém přišly. Výhodu měli ti, kdo věděli, že se výběrové řízení na provozovatele solárů uskuteční.

Zatímco v Česku ve stejné době dostal licenci každý, kdo splnil podmínky (během „solárního boomu“ tu mezi lety 2008 a 2010 stoupl instalovaný výkon solárních elektráren ze 40 MW na 1959 MW), na Slovensku byl počet vydávaných licencí omezený.

Na základě neveřejné studie Žilinské univerzity stanovil SEPS limit pro větší solární elektrárny (s výkonem 1 až 4 MW) na celkových 120 MW. Když se limit naplnil, další žádosti už SEPS neposuzoval. Do výběrového řízení se přihlásilo 97 uchazečů, z toho 21 žádostí SEPS zamítl, a naopak 36 solárních elektráren schválil. Zbylých 40 obálek už SEPS ani neotevřel.

Jak v roce 2013 napsal slovenský týdeník Trend, rychlost, s jakou dokázali úspěšní žadatelé reagovat na výzvu, vzbuzovala dojem, že šlo o předem dohodnuté uchazeče. Nasvědčuje tomu i seznam firem, které uspěly. Za některými z nich se objevují známá jména jako Jozef Brhel, Oszkár Világi, či dokonce Antonino Vadala, nebo lidé spojení s tehdejší vládní stranou Smer.

Solární elektrárny nabízely zaručený příjem. Stát dal všem úspěšným uchazečům z roku 2009 na 15 let garanci vysoké výkupní ceny elektřiny ve výši 430,77 eur za MWh (tedy asi 10,75 korun za 1 kWh – pro srovnání, v Česku byla v roce 2010 státem garantovaná výkupní cena 12,15 korun za kWh, v roce 2011 klesla na 5,50 korun za 1 kWh). Přitom velkoobchodní cena elektrické energie byla v letech 2009 a 2010 přibližně 50 eur za MWh, dnes se na pražské burze, která je referenční i pro ceny na Slovensku, pohybuje kolem 90 eur. Průměrná cena za megawatthodinu elektřiny pro domácnosti je na Slovensku dnes 168 eur a v roce 2009 to bylo 154 eur.

Solární narkobaroni

Změna systému

Firmy, které postavily solární elektrárny v roce 2009, dostaly garanci vysoké výkupní ceny na 15 let dopředu a beze změny mohly prodávat elektřinu za ceny, které jim stát slíbil. Od příštího roku se ale bude státní podpora snižovat.

Změnu zavádí novela zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie, kterou slovenští poslanci schválili letos začátkem července. Jednoduše – výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů, kteří dostávají státní podporu, zákon přikazuje vyrábět elektřinu dalších 5 let, avšak za nových podmínek. Díky nižším výkupním cenám stát ušetří dle státního tajemníka ministerstva průmyslu Karola Galeka asi 60 až 70 milionů eur ročně.

Postavit v roce 2009 na Slovensku solární elektrárnu byl vynikající byznys plán. Ale o tom, kdo tuto možnost dostal, rozhodlo už zmíněné výběrové řízení. Nová zjištění Investigativního centra Jána Kuciaka odhalují majetkové pozadí firem, kterým se to povedlo – a za více než 10 uplynulých let tak na doplatcích od státu inkasovaly desítky milionů eur.

The post Slovensko: Z podpory pro solární elektrárny těžili oligarchové appeared first on investigace.cz.

Od „solárního boomu“ uplynulo více než deset let, jedna z jeho nejviditelnějších tváří, podnikatel Zdeněk Zemek, se však soudu stále vyhýbá. Letos v srpnu totiž Krajský soud v Brně projednávání jeho případu znovu odročil, a to kvůli Zemkově operaci. Ve vězení už zato skončili zástupce firmy, která elektrárny pro Zemka stavěla, i elektrikář, jenž na ně vydal revizní zprávu. Trest si odpykali i Zemkovi synové Alexandr a Zdeněk.

Vzpoura na ERÚ

Nestávalo se, aby předseda Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Josef Fiřt na své podřízené křičel. Šéf odboru licencí Luděk Pražák ho ale v době, kdy na konci roku 2010 vrcholil „solární boom“, pěkně rozlítil.

Spor mezi Fiřtem a Pražákem vyhrotily tři solární elektrárny (Saša-Sun, Zdeněk-Sun a VT-Sun), které stavěl majitel ocelářského holdingu Z-Group Zdeněk Zemek v jedné ze svých továren Válcovny trub Chomutov. Zemek chtěl licence k výrobě elektřiny získat do konce roku 2010, aby mohl následujících dvacet let prodávat elektřinu za výhodnou a státem garantovanou výkupní cenu. Kdyby licence obdržel až v roce 2011, ztratil by více než dvě miliardy korun – výkupní cena totiž od 1. ledna toho roku klesla z 12,15 korun za 1 kWh na 5,50 za 1 kWh.

Úředníci ERÚ vyjeli do areálu Válcoven trub na kontrolu krátce před Štědrým večerem 2010. Zjistili, že sluneční elektrárny nejsou dostavěné, a tudíž nemohou dostat licenci. Miliardář Zemek se s tím však nechtěl smířit a požadoval provedení další kontroly ještě před koncem roku, neboť mezitím již údajně všechny nedostatky odstranili. Jenže obdobných podnikatelů byla ve stejné situaci celá řada a úředníci ERÚ nestíhali. Vedení úřadu se proto rozhodlo, že žádná kontrola se po pár dnech opakovat nebude. 

Podnikatel Zemek ale své naléhání zintenzivnil. Aby předsedu Fiřta nepropásl, čekal na recepci ERÚ už od půl sedmé ráno. Vedoucího odboru licencí Pražáka naopak navštívil přímo v jeho domácnosti v týdnu před Silvestrem dokonce třikrát. Pražák pak volal šéfu Fiřtovi, že Zemek chce další kontrolu, a žádal jeho souhlas. Fiřt se však rozčílil a křičel do telefonu, že to je porušení pravidel, na nichž se při poradě vedení ERÚ dohodlo.

Pražák vzápětí napsal předsedovi e-mail, že pokud ho nenechá dělat jeho práci, jak on sám uzná za vhodné, nemůže být ředitelem odboru. Fiřt pro danou chvíli rezignoval, Pražákovi odepsal, že mu v kontrole nemůže zabránit, ale jestli ji provede jen v Chomutově, a nikoliv u všech podnikatelů, kteří o ni stáli, vyvodí z toho důsledky. Později Pražáka opravdu propustil.

Saša-Sun, Zdeněk-Sun a VT-Sun se tak staly jedinými slunečními elektrárnami, jež úředníci navštívili během pár dní na konci prosince dvakrát. A v poslední možný den, na Silvestra 2010, skutečně získaly licence, které jim po dalších dvacet let zaručovaly státem garantovanou výhodnou cenu za vyrobenou elektřinu.

Pražákova vzpoura se však stala fatální pro řadu lidí a měla pro ně neblahé důsledky. Hned začátkem roku 2011 ERÚ podal trestní oznámení na elektrárny Saša-Sun a Zdeněk-Sun, o něco později padlo i trestní oznámení na VT-Sun, a to kvůli okolnostem nabytí jejich licencí. Obžalován byl nejen Pražák a jednatelé elektráren, tedy Zemek starší a jeho synové Alexandr a Zdeněk, ale spolu s nimi i zástupci firem, které elektrárny stavěly, elektrikář, jenž dělal revizní zprávu, či úřednice ERÚ, jež licence vydala.

Pražák si později u soudu postěžoval, jak jej rozčilovalo být „mezi dvěma mlýnskými kameny“. „Na jedné straně nadřízený, který vám říká, nedělej nic, nechceme, aby se licence vydala. Na druhé straně žadatel, který hájí svůj zájem, říká, já bych chtěl, aby se to vyřídilo.“

Soudního verdiktu se ale Luděk Pražák nedožil. Bývalý dlouholetý předseda ERÚ Josef Fiřt na něj navzdory popsanému konfliktu vzpomíná v dobrém. „Byl to velice solidní člověk, chodilo na něj hodně chvály,“ říká dnes Fiřt. Lidem, kteří chtěli zprovoznit nějaký obnovitelný zdroj energie, nejenom sluneční, ale i vodní nebo větrný, podle něj Pražák trpělivě pomáhal, provázel je přes úřední úskalí.

Na solární boom a tlak byznysmenů, pro které posun hodinové ručičky do roku 2011 znamenal někdy i miliardové ztráty, však Pražák nebyl připraven. „Tam se odehrálo něco, čemu nerozumím,“ říká Fiřt, „na něčem jsme se domluvili na poradě a on si postavil hlavu, že udělá něco úplně jiného.“

Úplatek milion korun za elektrárnu

O berlích po žebříku

Co se dělo v Zemkových elektrárnách, vycházelo najevo během policejního vyšetřování a posléze i před soudy. Někdy až kuriózní detaily tak vypovídají o podstatě chomutovského solárního příběhu.

Pro jeho srozumitelnost je třeba zmínit, že předtím, než ERÚ vydal licenci, požadoval některé podklady, například revizní zprávu elektrikáře, která garantovala bezpečnost elektrárny, nebo předávací protokol mezi stavitelem a provozovatelem potvrzující, že žadatel o licenci je opravdu majitelem elektrárny.

Předpokládalo se (a za normálních okolností by tomu tak i bylo), že zmíněné podklady vzniknou až poté, co bude elektrárna dokončena. Jenže okolnosti konce roku 2010 ani zdaleka normální nebyly. Místo plynulého snižování výkupní ceny, které by kopírovalo klesající ceny solárních panelů, a tím pádem i investičních nákladů, došlo mezi lety 2010 a 2011 ke skokové změně státem garantované výkupní ceny. A podnikatelé se to dozvěděli pouhých 53 dní před koncem roku. Do té doby se kvůli liknavosti politiků na tomto poli nic nedělo, byť příklad, jak se vyhnout chaosu a podvodům, ležel v podobě Německa hned za humny.

Rozlet a pád slunečních podnikatelů

Ke konci roku 2010 se tak v Česku začalo odehrávat absurdní drama – o licenci narychlo žádali i solárníci, jejichž elektrárny nebyly ani zdaleka hotové. Přetíženému ERÚ přitom předkládali požadované podklady, předávací zprávy a revizní posudky elektrikářů, jež vůbec neodpovídaly realitě. 

Policisté, žalobci a soudci, kteří licenční spisy později procházeli, se někdy nestačili divit. Ve složce Zemkovy elektrárny VT-Sun na střeše chomutovské haly například objevili revizní zprávu elektrikáře, jenž rozhodně nebyl schopen elektrárnu prohlédnout. Soudu se nedožil, vypovídala před ním ale žena, která s ním v době vzniku revizní zprávy žila. „Byl to notorický alkoholik, vypil dvě tři flašky rumu denně,“ popsala své zkušenosti. „Měl nemocnou nohu, chodil o berlích, byl na tom špatně s rovnováhou, padal, došel nejvýš do nedalekého baru.“

Soud poté konstatoval, že jeho závislost na alkoholu a zdravotní stav téměř vylučovaly nejen cestu z Prahy (kde elektrikář bydlel) do Chomutova, natož pak výstup po zmrzlém požárním žebříku – revizní zpráva vznikla v době, kdy mrzlo a sněžilo, a jinak než po žebříku se na střechu dostat nedalo. Soud na základě dalších průkazných materiálů také vysvětlil, že stavitelé elektrárny měli problém najít revizního technika, který by vypracoval „falešnou revizní zprávu na ještě nedostavenou elektrárnu“, a teprve zmíněný nešťastník z Prahy byl ochotný dát své razítko a podpis bez jakékoli prohlídky.

Kvůli falešným revizním zprávám a předávacím protokolům často končili před soudem a ve vězení pěšáci, k nimž se miliardy ze solárního boomu rozhodně nedostaly, neboli zástupci firem, jež elektrárny stavěly, či právě elektrikáři, kteří vystavovali revizní zprávy.

Právní konstrukt policistů, žalobců a soudců byl totiž takový, že v okamžiku, kdy předávací protokol či revizní zpráva mluvily o hotové elektrárně, ačkoliv ve skutečnosti dokončená ještě nebyla, šlo o „účelově nepravdivé dokumenty“, které měly „ERÚ uvést v omyl“ a takto získat licenci do konce roku 2010 a tím i majetkový prospěch „velkého rozsahu“ (nebo k němu jinému pomoci). Například u tří Zemkových chomutovských elektráren znamenal rozdíl mezi výkupní cenou elektřiny roku 2010 a 2011, jenž měl být vyplácen dalších dvacet let, víc než 2,2 miliardy korun.

Na Zemkovy chomutovské elektrárny doplatili nejen jeho synové coby jednatelé Saša-Sun a Zdeněk-Sun (Vrchní soud v Olomouci poslal oba do vězení na 6 let a 9 měsíců), ale například i zástupce Železáren Veselí nad Moravou Jan Hudeček. Tyto železárny patří do Zemkova holdingu Z-Group, které elektrárny v Chomutově stavěly. Hudeček dostal za nepravdivý předávací protokol 7 let a 6 měsíců. Trest postihl i elektrikáře Vladimíra Čimperu, za nepravdivou revizní zprávu šel na 4 roky do vězení.

Zemkova hladová zeď

Samotný Zdeněk Zemek starší zatím před soudem nestanul. Sluneční elektrárny přitom byly jeho nápadem a jako majitel holdingu Z-Group měl v dění rozhodující slovo. „Se soláry jsem se začal potkávat kolem roku 2008,“ vypráví dnes Zemek investigaci.cz. „Jezdili za mnou zájemci, věděli, že mám průmyslové areály, a chtěli koupit nějaké plochy, kde by elektrárny postavili.“

To přivedlo Zemka na myšlenku, že je ve svých továrnách – Železárnách Veselí nad Moravou, Železárnách Hrádek, Železárnách Chomutov a Válcovnách trub Chomutov – postaví sám. V době hospodářské krize to byla vítaná příležitost, jak využít výrobní kapacity a zaměstnance. „Spadli jsme s výrobou na 45 procent,“ říká. „Nazval jsem to hladová zeď.“ Například ve Veselí takto vznikly fotovoltaiky Aneta-Sun, Michalka-Sun a DZ-Sun, v Chomutově zase ŽV-Sun, Saša-Sun, Zdeněk-Sun a VT-Sun. Právě kvůli poslední jmenované elektrárně na střeše tamní tovární haly státní zástupce Radek Mezlík Zemka obžaloval.

Viní jej z toho, že jako jednatel VT-Sun podepsal nepravdivý předávací protokol se stavitelem této elektrárny, Železárnami Veselí nad Moravou, podle kterého bylo předávané „dílo kompletní“, ačkoli věděl, že „není dokončené ani zčásti“. Předávací protokol pak spolu s revizní zprávou elektrikáře (zmíněného „notorického alkoholika“) měl úředníky ERÚ uvést v omyl a v důsledku posloužit k tomu, aby od nich elektrárna VT-Sun získala licenci ještě v roce 2010. Na rozdílu mezi výkupní cenou roku 2010 a roku 2011 pak měla VT-Sun vydělat v následujících 20 letech víc než 360 milionů korun.

Ďábelská konstrukce

Během vyšetřování byl Zemek stejně intenzivní jako při snaze získat licenci. Samotný výslech obviněného trval tři dny a Zemek žalobce Mezlíka upozornil, že tím ani zdaleka neskončil – sdělil mu, že na kompletní výpověď bude potřebovat dalších 5 až 10 dní. „Přes veškeré úsilí státního zástupce a policejního orgánu zajištění jediného úkonu, výslechu obviněného, protáhlo délku trestního stíhání o víc než rok,“ píše Mezlík v obžalobě. Dodává, že výslech Zemka „i přes jeho značný rozsah nepřinesl nová zjištění“.

Soudu se Zemek několikrát vyhnul se zdůvodněním, že je nemocný. Brněnský krajský soud proto jeho případ vyloučil k samostatnému projednávání. Letos v dubnu se pak Zemek omluvil, že „pod vedením rakouského lékaře podstoupí náročnou operaci závažného onemocnění“. Další plánované soudní jednání bylo zrušeno kvůli jiné Zemkově operaci také letos v srpnu.

O měsíc později při osobním setkání v pražské kanceláři své firmy Ferromet popsal Zdeněk Zemek investigaci.cz svou verzi příběhu, v němž se on a jeho synové stali oběťmi. Podle podnikatele bylo neférové už to, že stát snížil od roku 2011 garantovanou výkupní cenu z 12,15 korun za 1 kWh na 5,50 za 1 kWh i pro tehdy již rozestavěné elektrárny. „Předpokládali jsme, že půjde jen o nové elektrárny, jejichž výstavba bude zahájena v roce 2011,“ říká, „a rozestavěným zůstane dosavadní cena.“

Kontroloři ERÚ, kteří na konci roku 2010 konstatovali, že chomutovské elektrárny jsou nedokončené, byli podle Zemka „absolutní diletanti“, co neměli „ani to nejzákladnější vzdělání“. „Máme notářské zápisy, které říkají, že elektrárny byly řádně a včas dokončené,“ tvrdí podnikatel.

Z těchto důvodů ho zlobí, že jeho synové byli odsouzeni a on je obžalován za podvod. „Ani jeden úředník z ERÚ neřekl, že byl podveden. Jak tedy může policie tvrdit, že chtěl někdo někoho podvést?“ ptá se Zemek. „A co je to nedokončenost? To žádný zákon nezná. Celé je to jen ďábelská konstrukce, jak zlikvidovat solárníky.“

„Licence byly elektrárnám soudem odňaty, tedy vyšší výkupní ceny z roku 2010 nakonec vůbec nedostaly. Jsou ve stamilionových ztrátách,“ dodává Zemkův mluvčí Miroslav Slaný. „K žádné škodě vůbec nedošlo, respektive došlo, ale paradoxně úplně na druhé straně – poškozenými jsou naopak Zemci.“

Alexandr a Zdeněk Zemek mladší byli letos na jaře z vězení předčasně propuštěni. Kdy začne soud se Zdeňkem Zemkem starším, který byl letošního srpna kvůli jeho operaci odročen na neurčito, zatím není jasné.

The post Spalující slunce podnikatele Zemka appeared first on investigace.cz.

Evropská unie spustila nové kolo dotací na zelenou energii. Do roku 2030 chce takto dosáhnout snížení produkce emisí o více než polovinu. Částka, kterou EU na podporu obnovitelných zdrojů uvolňuje, navíc každým rokem roste, v roce 2018 to bylo rekordních 1,8 bilionu korun. Z minulých let ale přetrvává jeden zásadní problém: jak zabránit tomu, aby se na tyto dotace nepřisál organizovaný zločin, ať už solární baroni, nebo italská mafie?

Evropské dotace na projekty založené na obnovitelných energetických zdrojích získaly za posledních deset let nálepku nedůvěryhodnosti. Stalo se to z několika důvodů. Jedním z  nejdůležitějších byly garantované výkupní ceny elektřiny, které neodpovídaly nákladům na výrobu – což přitáhlo pozornost organizovaného zločinu. A to nejen bílých límečků schopných nezákonností, ale i tradičního organizovaného zločinu, jako jsou italské nebo balkánské mafie. Ty kromě dotací v Itálii v tomto směru expandovaly i do zbytku Evropy, například do Španělska, Česka nebo na Slovensko.

Situace se překvapivě nezměnila ani v posledních letech, kdy se jednotlivé vlády evropských zemí snažily reflektovat snížení pořizovacích nákladů na solární panely a vůbec provoz elektráren, a proto výkupní cenu zelené energie redukovaly. V mnoha případech už ale bylo pozdě, neboť mafie dávno pochopila nesporné výhody tohoto byznysu, což dokládá památná věta Vincenza Funariho, šéfa jednoho z klanů sicilské Cosa nostry, kterou zaznamenaly italské policejní odposlechy:

„Pro lásku k našim dětem, zelená energie je důležitá… je to podnikání, na kterém můžeme přežít.“ 

Mafie diverzifikuje příjmy

Podle zprávy Europolu byla zelená energie lákadlem pro italské mafie už v roce 2009, přitahovaly je zejména granty na budování a provoz elektráren.

„Italské zločinecké syndikáty jsou jedinými podnikatelskými subjekty v Evropské unii, které mají příliš mnoho peněz a příliš málo příležitostí je investovat,“ vysvětluje italský státní zástupce důvod, proč je pro mafie výhodné infiltrovat legální ekonomiku.

Kromě legalizace výnosů z nelegálního podnikání navíc díky provozu zelených elektráren dosáhnou i na štědré granty podporující energii z obnovitelných zdrojů nebo na s nimi spojené daňové zvýhodnění.  

Italským mafiím se tak podařilo hned několik věcí najednou: diverzifikovat příjmy, prát špinavé peníze, utužovat vztahy s regionálními politiky, vydělávat na likvidaci odpadu ze solárních panelů a ještě si budovat pověst někoho, kdo smýšlí ekologicky.

Zpráva Europolu z roku 2013 o nebezpečích, jež představuje italský organizovaný zločin, vysvětluje, proč jsou tamější zločinci tak úspěšní. Základy, na nichž je vystavěná moc italských mafií, spočívají v nedůsledných státních kontrolách a zneužívání území i komunit, které na něm žijí. Pro porozumění toho, jak mafie fungují, je nutné si uvědomit, jak důležitou roli pro tyto zločinecké organizace hrají hodnoty jako rodina, moc, respekt a teritorium. Mafie jsou schopné zmanipulovat volby a do významných administrativních pozic dosadit své muže, a to i v místech notně vzdálených od oblastí, jež spadají pod jejich kontrolu. 

Podle akademické studie, která vyšla v časopise Trendy o organizovaném zločinu (dostupná také v Neprůstřelné sekci webu), se při výstavbě „zelené elektrárny“, tedy jakékoli solární, větrné nebo malé vodní, zvýší místní kriminalita o šest procent. Na papíře to sice vypadá jako zanedbatelné číslo, v reálném světě je ale situace o poznání dramatičtější. „V takových případech selhávají i jinak dobře nastavená opatření,“ uvádí studie.

Tato kriminalita totiž z velké části zakládá a buduje korupční pouta mezi politiky a organizovaným zločinem. V případě energie z obnovitelných zdrojů se jedná o místní politiky, kteří mají pod palcem využití obecních pozemků nebo udělování licencí. Není proto divu, že šampionem v udělování licencí na výstavbu větrných nebo solárních elektráren se stala Itálie, kterou v počtu produkované zelené energie v roce 2011 předběhlo jen Německo, kde ale za investicemi do obnovitelných zdrojů energie stál silný politický tlak i silné instituce.

Jak to ta mafie dělá, že je tak úspěšná

Několik velkých soudních procesů s majiteli zelených elektráren objasnilo know-how organizovaného zločinu. Návod, jak na to, se přitom nijak zvlášť nelišil od ostatních oblastí, v nichž mafie podniká. Lépe řečeno podnikají její obchodní zástupci.

Tak jako v jakémkoli jiném druhu byznysu i v případu investic do štědře dotované obnovitelné energie stojí na začátku podnikatel v obleku s firmou, která splňuje všechny náležitosti a je správně zapsána v obchodním rejstříku. Tyto firmy pak o poznání méně transparentním způsobem usilují o projekt vybudování větrné, malé vodní nebo solární elektrárny, popřípadě elektrárny na biomasu. 

Jako první krok si vyberou pozemek, kde má elektrárna stát. Pokud má pozemek soukromého majitele, jenž nechce svůj majetek prodat ani dlouhodobě pronajmout, nastoupí veskrze mafiánské praktiky – ať už jde o korupci, nebo zastrašování. 

Mafie následně osloví úředníky, kteří mají na starosti udělování licencí na provoz zelených elektráren. Část těchto úředníků má již většinou vazby na mafii z minulosti nebo přijme úplatek za rychlé vyřízení žádosti. Poté, co členové mafie získají licenci, osloví určitého podnikatele a prodají mu „projekt“. Elektrárna sice ještě nestojí, to nejdůležitější, tedy vyřízené papíry, už ale není potřeba řešit. 

Jak Vadala nerozsvítil Slovensko

Podobný modus operandi použil i Antonino Vadala, italský podnikatel s kontakty na kalábrijskou mafii ‚Ndrangheta, jež patří k jedné z nejmocnějších na světě. Podle obžaloby ‚Ndrangheta využívala tohoto podnikatele jako převažeče nelegálního zboží. Italská policie údajně zachytila telefonáty mezi Vadalou a jedním z regionálních šéfů ‚Ndranghety, který byl později odsouzen. Vadala byl však pro nedostatek důkazů zproštěn obvinění. U italského soudu se ale kvůli spolupráci s mafií ocitl vícekrát, přičemž na výsledek posledního líčení nečekal a přesídlil na Slovensko.  

https://www.investigace.cz/kokainovi-kovbojove/

V roce 2009 začal Vadala plánovat 70milionový energetický projekt u Lučence, města nedaleko Banské Bystrice. Na místě měly vzniknout dvě továrny na výrobu fotovoltaických panelů a velká solární elektrárna. Projekt postupoval hladce, městský úřad v Lučenci nabídl výhodné podmínky pronájmu hektarů pozemků a Úřad pro regulaci síťových odvětví (ÚRSO) přidělil budoucí elektrárně cenné povolení k připojení se do sítě. Kromě zelené energie se plánovalo i vytvoření 300 pracovních míst, jedno ani druhé se však nikdy neuskutečnilo.

Projekty na výstavbu společně s úředními povoleními totiž Vadala spolu se svými obchodními partnery jako balík rozprodali. Podle odhadů si tak mohli přijít v přepočtu na přibližně 300 milionů korun. Zůstalo po nich jen nezaplacené nájemné za pozemky. 

Na slovenském udělování prvních licencí na malé sluneční elektrárny v roce 2009 je zajímavý fakt, že potenciální žadatelé měli na přihlášení do programu reálně pouhé čtyři dny. Do schránky orgánu zodpovědného za udržování bilance nabídky a poptávky elektrické energie, Slovenské elektrizační přenosové soustavy, zkráceně SEPS, tenkrát sice dorazila téměř stovka žádostí, některé ale nebyly ani otevřeny. Na naplnění limitu produkce energie totiž dosáhlo už prvních třicet schválených uchazečů, což budí dojem, že Slováci použili systém „kdo dřív přijde, ten dřív mele“.

Realita byla ovšem jiná, kdo se o výzvě na finanční podporu dozvěděl až v době jejího vyhlášení, nebyl schopen připravit si za čtyři dny patřičné podklady –  jinými slovy, přihlásili se jen ti, kteří o vyhlášení výzvy věděli dopředu. Kdo to „stihnul“ a urychleně postavil elektrárnu, získal i desetiletou záruku na výkupní cenu elektřiny bez ohledu na to, jak se mění požadavky trhu. Mezi úspěšnými žadateli o udělení licencí a lukrativní výkupní ceny elektřiny byly převážně osoby napojené na vládní stranu Smer, včetně Antonina Vadaly a jeho partnerů.     

To, že měl Vadala blízko k vládnoucím politikům, dokládá například fotografie s tehdejším poslancem slovenské Národní rady za stranu Smer, Róbertem Madejem, kde se vysmátí muži drží kolem ramen. Dalším politikem navázaným přes obchodní partnery na italského podnikatele byl Viliam Jasaň, bývalý poslanec Smeru, šéf krizového managementu a bezpečnosti státu na Úřadě vlády a zároveň člen bezpečnostní rady státu, jenž měl díky svému postavení přístup k interním a tajným informacím. Jasaň spoluvlastnil s Vadalovým obchodním partnerem firmu, která byla sledována slovenskými tajnými službami.

O dalším napojení Jasaně na italského podnikatele hovoří i fakt, že mu Vadala podle slovenských médií doporučil jako asistentku svou někdejší obchodní partnerku Máriu Troškovou. S Vadalou se měla podílet na byznysu s fotovoltaikou, mezi lety 2011 až 2012 byla Trošková spolumajitelkou jedné z jeho firem, GIA Management v Michalovcích. Poté, co opustila pozici asistentky poslance Jasaňa, nastoupila na pozici asistentky tehdejšího slovenského premiéra Roberta Fica. Posléze se stala nejvyšší státní rádkyní na Úřadu vlády. Jasaň i Trošková ze svých funkcí odstoupili v roce 2018, kdy vyšly najevo jejich vazby na italskou mafii.

Antonino Vadala chtěl rozjet podnikání i v Česku, kde v roce 2017 koupil zavedenou firmu a přejmenoval ji na Vadala Group CZ. Není ale jasné, čím se společnost měla zabývat, v obchodním rejstříku uvádí pouze obecné informace. Ostatně samotný Vadala toho u nás již moc nestihl. V roce 2018 jej Slovensko vydalo k trestnímu stíhání do jeho vlasti, kde si nyní odpykává trest za obchod s drogami. 

Zelený zátah

Vraťme se do Itálie, kde zejména zahraniční investoři často netuší, co za přednostním vyřízením pronájmu pozemku a udělení licence stálo, a dokonce existují společnosti, které to ani vědět nechtějí. Pro mnohé z nich jde totiž o jediný způsob, jak se do tohoto lukrativního podnikatelského odvětví zapojit.

Své o tom ví například dánská firma Greentech Energy System, jejíž patnáctiprocentní podíl v italském projektu „Pána větru“ Vita Nicastriho byl po dobu šesti let kvůli vyšetřování zmražen a společnost s ním nemohla nijak nakládat.

V roce 2013 udělala italská prokuratura na mafiánské zelené elektrárny zátah a zajistila téměř miliardu a půl eur na bankovních účtech a v realitách, jež byly napojeny na energetické impérium obchodního zástupce mafie a bývalého elektrikáře Vita Nicastriho. Ten byl v roce 2019 odsouzen k devíti letům vězení za práci pro jednoho z nejhledanějších kápů Cosa nostry, a to Mattea Messiny Denara, který je od roku 1993 na útěku před zákonem. Policie během vyšetřování narazila i na spojení s vlivnými politiky – senátory ze strany Liga nebo bývalého poslance z Forza Italia.

Policejní odposlechy v kauze Pána větru navíc ukázaly, že večírky pro politiky byly běžnou položkou rozpočtu. V jednom z odposlechů to vysvětluje Nicastri těmito slovy: „Podstata té krásy, že tady žijeme, že cítíme tuto zemi, je to, že se musíme nějak chovat, že chápeme potřeby místního starosty nebo radních… utratíš 5 000 eur (125 000 korun) za večírek, to je nic, ale vytvoříš si tam vztah, vybuduješ ho.“ 

Nicastri se později rozhodl spolupracovat s policií a vypověděl o úplatcích v hodnotě přes 12 milionů korun, které rozdal mezi regionální politiky. V porovnání s předpokládaným výnosem okolo 300 milionů korun z prodeje projektů na větrné elektrárny to ale byly drobné. Jeho trest byl následně snížen na čtyři roky.

Po těchto skandálech byla italská vláda přinucena dotace na obnovitelné zdroje omezit, čímž chtěla současně přivodit pokles cen elektřiny. Domácnostem totiž přicházely přehnaně vysoké faktury za elektřinu. Jen za obnovitelné zdroje – tedy nádavkem k účtům za energie –  ročně platily v přepočtu až 2 000 korun. Podle statistik mají Italové jednu z nejdražších elektřin v Evropské unii. Pro srovnání, v Česku vyjdou obnovitelné zdroje průměrnou domácnost na zhruba 990 korun, na Slovensku je to kolem 1 700 korun za rok.     

Itálie ale navzdory temnému stínu mafie nadále zůstává přitažlivá. Podle odhadu „Foundation for Sustainable Development“ by měl sektor obnovitelných zdrojů této zemi přinést do roku 2025 investice ve výši v přepočtu zhruba půl bilionu korun. 

Proč s tím EU nedokáže nic udělat?

Evropské dotace na obnovitelné zdroje z mnoha důvodů ke korupci a podvodům doslova vybízejí. Zatímco v Česku se ještě na Silvestra 2009 připojovaly nedostavěné solární elektrárny, aby majitelé dostali garantované štědré výkupní ceny, na Slovensku bylo zase vhodné vědět, kdy se budou na stavbu solárních elektráren udělovat licence, protože jediné kritérium představovalo pořadí uchazečů – kdo první přišel, první dostal. 

Dotace jsou navíc poskytovány bez nutnosti poskytnutí protislužby. Odpadá tak přirozený kontrolní mechanismus známý z běžného obchodního vztahu. Peníze jsou sice přerozdělovány místními úřady, ale jejich původ je společný rozpočet EU, tedy pro mnoho lidí něco naprosto abstraktního. Kontrolní systémy jsou nadto založeny spíše na represivním přístupu než na preventivních opatřeních. Odhalení zneužití dotací tak často přichází až v okamžiku, kdy už je příliš pozdě. 

Zůstává proto otázkou, jestli se EU dokázala z minulých chyb poučit, a nebo zda právě odstartovala novou zlatou éru podpory organizovaného zločinu.

 

Autorky textu: Zuzana Šotová, Pavla Holcová

Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

---

Tento text vznikl díky finanční podpoře Journalismfund.eu.

 

The post Solární narkobaroni appeared first on investigace.cz.

Na parkovišti u multikina CineStar na pražském Černém Mostě se v červené Škodě Octavia potkali dva muži. Byl konec ledna 2011, půl třetí odpoledne. Schůzka byla krátká. Jaroslav Mačí, výrobní ředitel firmy Lumen Energetický Development, během ní předal úplatek jeden milion korun Pavlu Peňázovi, zaměstnanci Energetického regulačního úřadu. Mačího vzápětí zadržela policie. Úředník Peňáz s policisty totiž už skoro měsíc spolupracoval. Před multikinem tehdy gradovala jedna z prvních trestních kauz spojených se solárním boomem roku 2010.

Úředníci v terénu

Koncem roku 2010 trávil Pavel Peňáz většinu pracovní doby na cestách. Spolu s kolegy jezdil napříč Českem a kontroloval, zda jsou solární elektrárny, které chtěly licenci od Energetického regulačního úřadu (ERÚ), skutečně dokončené. Během prosince kontroloval stav dvou až tří elektráren denně.

Každý, kdo měl rozestavěnou sluneční elektrárnu, chtěl totiž získat licenci právě do konce roku 2010. Tento letopočet znamenal, že majitel bude prodávat elektřinu za státem agarantovanou výkupní cenu 12,15 korun za 1 kWh. Kdyby licenci získal až v roce 2011, prodával by podstatně levněji, za 5,50 korun za 1 kWh. Řadě podnikatelů tak šlo o stovky milionů korun, neboť stát zaručil výhodnou cenu na dvacet let. 

Jenže solární panely začaly být nedostatkovým zbožím, ke konci roku došly i elektroměry, urychlenému dokončování elektráren nepřálo ani počasí, mrzlo a sněžilo. Stávalo se, že podnikatelé tvrdili, že elektrárna je hotová, a může tudíž dostat licenci, ačkoli to nebyla pravda. Právě proto tehdejší předseda ERÚ Josef Fiřt rozhodl, že úředníci se nemohou spokojit pouze s předloženými papíry, ale budou co nejčastěji vyrážet z kanceláří na kontroly přímo do terénu.

Rozlet a pád slunečních podnikatelů

Den před koncem roku 2010 vyjel Pavel Peňáz s kolegou zkontrolovat elektrárny v České Lípě a Českém Dubu. Patřily spřízněným firmám Solar CELI s.r.o. a Solar CD s.r.o., obě měly v roce 2010 stejného majoritního společníka R-TRADING (UK) LIMITED se sídlem v Londýně.

Na tom, aby tyto elektrárny dostaly licenci, tentokrát záleželo především jejich staviteli, firmě Lumen Energetický Development. Zavázala se totiž, že elektrárny nejenom postaví, ale zajistí pro ně také licenci ERÚ, a to do konce roku 2010. V opačném případě by podle smlouvy musela firmám Solar CELI a Solar CD zaplatit pokutu ve výši rozdílu mezi prodejem elektřiny za ceny z roku 2010 a z roku 2011 – konkrétně 149,7 milionu a 434,2 milionu korun. Areály elektráren proto úředníky ERÚ provázeli právě lidé z firmy Lumen Energetický Development.

Co mám dělat?

Kontrola začala dopoledne v České Lípě a Pavel Peňáz dospěl k závěru, že elektrárna dokončená není, a licenci tudíž vydat nelze. Napsal o tom protokol a pořídil fotky, z nichž bylo patrné, že práce stále probíhají, například z některých konstrukcí visely kabely, či byly dokonce ještě smotané v klubku.

Cestou do Českého Dubu se kontroloři i stavitelé elektráren zastavili na oběd ve stejné restauraci, Na Křižovatce v Hodkovicích nad Mohelkou. Před restaurací si Peňáze vzal stranou zaměstnanec firmy Lumen Energetický Development Lukáš Mašek, který měl na starost udělení licencí. Vysvětloval, jak jsou pro ně licence důležité a ptal se Peňáze, jestli by nemohl změnit protokol. Když Peňáz jeho požadavek odmítl, začal mu Mašek za změnu protokolu postupně nabízet půl milionu, osm set tisíc až milion korun pro každého z obou kontrolorů.

Tehdy šestadvacetiletý Peňáz, jenž do ERÚ nastoupil teprve nedávno po ukončení studií na ČVUT, byl v šoku. V autě se svěřil o čtyřicet let staršímu kolegovi, ale pochopení u něj nenašel. Vyslechl si od něj, že obracet se na policii nemá smysl, a dokonce, jak řekl u soudu, nabyl dojmu, že kolega by se úplatku nebránil.

Zkoušel proto volat předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi, ten mu ale nebral telefon. Mezitím dojeli k druhé elektrárně v Českém Dubu. O tři roky později, během výpovědi před libereckým soudem, který se kauzou zabýval, Peňáz vzpomínal, že „kvůli rozrušení ani nebyl schopen kontrolu (druhé elektrárny v Českém Dubu) řádně provést“. Každopádně si ale zapnul nahrávání na mobilu a díky tomu se během hlavního líčení daly přehrát úryvky z rozhovoru s výrobním ředitelem Lumen Energetický Development Jaroslavem Mačím, mimo jiné jeho slova „dám ti za to peníze“.

Částku za změnu Peňázova protokolu o elektrárně v České Lípě Mačí postupně zvyšoval až na pět milionů korun. Zároveň se zmínil, že se s Peňázem uvidí i další den, na poslední den roku byla totiž naplánovaná kontrola elektrárny v Kralovicích, kterou rovněž stavěl Lumen Energetický Development.

Právě tato firma patřila k největším stavitelům elektráren v době solárního boomu a jen za rok 2010 vykázala tržby přes čtyři miliardy korun. Předsedou její dozorčí rady byl v klíčových letech – od začátku roku 2010 do začátku roku 2012 – tehdejší poslanec ODS Jan Špika, jenž ve sněmovně šéfoval podvýboru pro energetiku. Jednalo se o dobu, kdy poslanci mohli kratičkou změnou zákona zastavit solární horečku. A ačkoli je k tomuto kroku vedení ERÚ vyzývalo, dlouho nereagovali.

Kolega má bratra

Cestou z Českého Dubu domů mladý úředník Peňáz přemýšlel, co dál. Chtěl zavolat na linku 158, ale pak ho napadlo, že se poradí s Rostislavem Krejcarem, starším kolegou, kterému důvěřoval. Krejcar poté zavolal předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi a na protikorupční linku Transparency International.

„Řekl jsem, ať zváží, zda to bylo myšleno vážně,“ vzpomíná dnes Fiřt na telefon o nabídnutém úplatku, „a případně to nahlásí.“ Na protikorupční lince poradili Krejcarovi linku 158. Krejcar usoudil, že rady jsou to poměrně vágní, a nabídl proto Peňázovi kontakt na svého bratra Milana, jenž pracoval u Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) v Hradci Králové.

Na silvestrovskou cestu do Kralovic tak dostal Peňáz policejní ochranu a k tomu odposlouchávací zařízení. Výrobní ředitel Jaroslav Mačí se ho tady znovu ptal, zda je možné změnit protokol. Navrhl, že zaplatí milion korun za každou elektrárnu, pokud dostanou licence. Mačí současně volal svému šéfovi, jednateli firmy Lumen Energetický Development Tomáši Novákovi – telefon pustil nahlas, aby mu Peňáz věřil, že nabídka úplatku je myšlena vážně –, následně Peňázovi navrhl, že nemusí měnit protokol, stačí, když na ERÚ zavolá kolegům, kteří vydávají licence, že elektrárny jsou v pořádku.

Největší solární hráči

Česká Lípa nakonec licenci do konce roku 2010 nedostala, Český Dub ji dostal. Koncem ledna Peňáz znovu vyrazil na kontrolu elektrárny v České Lípě. Mezitím si s Mačím několikrát telefonovali. Pokyn od policie zněl, že na vyplacení úplatku nemá rozhodně nijak tlačit, jen se má zeptat, zda platí dohoda milion za každou elektrárnu.

Mačí platnost dohody potvrdil, pouze se několikrát změnilo místo a čas předání. Ve hře byla například společná procházka obchodním domem IKEA na Černém Mostě, nakonec padla volba na parkoviště před multikinem CineStar.

Aby firma Lumen Energetický Development mohla dát vyplacený milion korun do účetnictví, musel Peňáz před předáním peněz podepsat tři smlouvy o půjčce – dvakrát na 350 a jednou na 300 tisíc korun – s tím, že půjčka bude vzápětí zrušena jako vrácená. Policisté ho uklidňovali, že se toho nemusí bát, protože za daných okolností by údajná půjčka stejně byla neplatná. Ihned po předání milionu korun byl Jaroslav Mačí zatčen.

Tlustá čára

V roce 2013 poslal okresní soud v Liberci Jaroslava Mačího a Tomáše Nováka na čtyři roky do vězení, Lukáš Mašek dostal tříletou podmínku. Krajský soud v Ústí nad Labem o rok později dva nepodmíněné tresty zmírnil ze čtyř na tři roky. 

Ve stejném roce přišla elektrárna Solar CD v Českém Dubu o licenci. Byla vůbec první elektrárnou v Česku, jejíž licenci soud zrušil. Mohla si požádat o novou, ovšem za stávajících cenových podmínek, nikoliv za výkupní cenu slunečního boomu roku 2010. V následujících letech potkal osud Českého Dubu, totiž soudní zrušení licence, dalších deset elektráren. Nakonec jich ale může být víc, protože některé soudy stále běží.

Kromě správních soudů, jež rozhodují o případném odebrání licence, běžela nebo běží řada trestních kauz. Předaný úplatek jako v popsaném příběhu je mezi nimi výjimečný. Obvykle jde o podvod spočívající v tom, že podnikatelé vydávali nedostavěné elektrárny za dokončené a předkládali ERÚ nepravdivé podklady, například revizní zprávy elektrikářů či protokoly o předání stavby.

Na kauzy, v nichž šlo o nejvíce peněz – škoda byla minimálně 150 milionů korun –, dohlíželo Vrchní státní zastupitelství (VSZ) v Olomouci. Prověřovalo celkem 30 trestních věcí, které se týkaly 34 fotovoltaických elektráren. Z toho devět případů (11 elektráren) bylo odloženo, v jednom případě stále běží vyšetřování, u zbylých 20 kauz (týkají se 22 elektráren a 68 osob) byla podána obžaloba a posunuly se k soudu.

Ve třech případech soudy ještě nerozhodly, ve dvou došlo k úplnému zproštění, zatím nepravomocně byly odsouzeny čtyři kauzy. Naopak v 11 případech už padly pravomocné rozsudky, týkají se 34 osob. Konkrétně jde o tyto elektrárny:

– Saša-Sun a Zdeněk-Sun,

– Mrlínek,

– Kosořín II,

– Papeno 2,

– Solar CD a Solar CELI,

– Tuchlovice,

– VT-Sun,

– Čekanice,

– Pacov,

– Medlov,

– Moldava.

Kromě olomouckého VSZ nejčastěji řešilo solární kauzy Krajské státní zastupitelství v Brně, občas i další státní zastupitelství napříč republikou. Všechny tyto případy se snaží evidovat Nejvyšší státní zastupitelství, podle jeho statistik padla obžaloba v dalších 17 věcech, z toho ve třech případech soudy rozhodly zatím nepravomocně, pravomocné rozsudky padly celkem v osmi kauzách. 

Podtrženo, sečteno – soudy zatím rozhodly o trestu za podvádění během solárního boomu nejméně v devatenácti případech (statistika nemusí být úplná).

Aktéři tehdejšího dění, kteří k tomu přispěli, se ale do minulosti příliš vracet nechtějí. Pavel Peňáz se o mezním životním zážitku bavit odmítá. „Ač jednoznačně platí, že bych dnes s odstupem času postupoval stejně, tak mě to stálo mnoho energie a stresu,“ píše jen v SMS zprávě. „A  jsem docela rád, že už jsem za touto etapou života udělal tlustou čáru.“ 

„Přiznám, že se do toho nechci vracet,“ říká i Rostislav Krejcar, který učí na elektrotechnické fakultě ČVUT. Právě on si během solárního boomu vydobyl pověst úředníka, jenž se nedá opít rohlíkem. Život mu to ale spíš zkomplikovalo, čelil pak několika trestním oznámením, s velkou pravděpodobností právě od lidí, kterým důslednou kontrolou překazil byznys. „Byla to oznámení, že jsem špatně rozhodoval na regulačním úřadu nebo že jsem chtěl někomu nahrát,“ říká. „Samozřejmě všechno šlo k ledu, neprokázalo se nic.“

The post Úplatek milion korun za elektrárnu appeared first on investigace.cz.

Kdo byli největší solární podnikatelé v roce 2010? A kdo tomuto oboru kraluje dnes? Přinášíme vám přehled prvních deseti. Vycházeli jsme přitom z licencí jednotlivých elektráren, evidovaných ERÚ, které jsme seskupili podle adres jejich provozovatelů.

Bezkonkurenčně největším solárním podnikatelem v Česku je už od roku 2010 polostátní ČEZ, dnes provozuje fotovoltaické elektrárny o výkonu něco málo přes 125 MW. Příběh toho, jak ČEZ některé z nich získal, rozplétaly v minulosti soudy.

pozn. ke grafu: Právnické osoby jsou seřazeny podle velikosti výkonu k 31. 12. 2010 v porovnání s dneškem. Jednotlivé firmy vlastní několik licencí. Výkon uvedený u každé firmy odpovídá součtu licencií na všechny elektrárny, jejichž majitele jsme dokázali dohledat v obchodním rejstříku. V roce 2010 skončily na 6. místě  firmy sídlící na adrese Rybná 682. Jelikož jejich vlastnická struktura na této adrese je nejasná, včetně jejich sídel v daňových rajích, nepodařilo se nám ověřit koncové majitele. 

Na počátku největšího solárního parku v Česku, v okolí Ralska a Mimoně, který dnes ČEZu patří, stál někdejší vydavatel lifestylových časopisů Martin Shenar. Do lukrativního slunečního byznysu se pustil v roce 2009, kdy od podnikatelů z Českolipska koupil projekty elektráren i s pozemky, vložil je do svých firem a ty následně prodal za stovky milionů korun ČEZu.

Posléze Shenarem spoluvlastněná firma Amun.Re nabídla ČEZu, že mu elektrárny za dalších více než pět miliard korun také postaví. Policie se několik let zabývala podezřením, že projekt byl předražený a sloužil k vyvedení peněz z ČEZu, případ ale nakonec odložila. Finančně analytický útvar (FAÚ) zachytil v roce 2011 odliv od ČEZu inkasovaných stovek milionů korun ze společnosti Amun.Re na konta neznámých firem v zahraničí, jedna z nich měla například sídlo na Kypru na stejné adrese jako jiná společnost lobbisty Ivo Rittiga, známého blízkými vztahy s některými ministry tehdejší Nečasovy vláda a označovaného za „kmotra“ ODS. 

Akcionářem dnes už neexistující firmy Amun.Re byl podle rejstříku firem (2008 a 2009) Rittigův obchodní partner, právník Peter Kmeť. Loni byl předčasně propuštěn z vězení, kde skončil za tunelování petrochemické firmy Oleo Chemical, neboť z ní vyvedl zhruba dvacet milionů korun přes fiktivní poradenské smlouvy své karibské firmy.

Druhým největším solárním vlastníkem byla v roce 2010 firma ENERGY 21, její elektrárny měly celkový výkon 53 MW. Donedávna ji vlastnila čínská CEE Equity Partners, letos v létě ale média přinesla zprávu, že ENERGY 21 koupila od Číňanů rakouská investiční společnost Enery Devolopment. Ta je díky dalším akvizicím na českém solárním trhu momentálně druhým největším provozovatelem hned za ČEZem.

Třetí největší solární skupinou je v současnosti firma JUFA podnikatelů Jiřího Fasta a Jana Chrenka (mají více než 74 MW). Během solárního boomu postavili jen několik menších elektráren, většinu z nich získali až po roce 2015 odkupem od původních vlastníků. Největší transakcí byl Brno Solar Park, čtvrtý největší tuzemský areál, jenž se rozkládá u brněnského letiště v Tuřanech. Majitel holdingu Z-Group Zdeněk Zemek jim pro změnu prodal park ŽV-Sun u Chomutova.

Ze solárního boomu na konci roku 2010 vyšel Zdeněk Zemek, respektive jeho společnost FERROMET, jako jeden z deseti největších. Čtyři elektrárny pojmenoval po svých dětech, Saša-Sun, Zdeněk-Sun, Aneta-Sun a Michalka-Sun. Jeho synové, dvojčata Alexandr a Zdeněk, byli za podvody při získávání licencí (coby jednatelé stejnojmenných chomutovských elektráren) odsouzeni na šest let a devět měsíců vězení, letos byli předčasně propuštěni. Samotného Zemka rovněž čeká soud kvůli jiné chomutovské elektrárně VT-Sun. Ze zdravotních důvodů se mu ale už léta vyhýbá.

The post Největší solární hráči appeared first on investigace.cz.

Osm let byly obnovitelné zdroje v nelibosti. Přesněji řečeno nedostávalo se jim státní provozní podpory. A to kvůli solárnímu boomu v roce 2010, jenž některým podnikatelům přinesl bohatství a jiným vězení. Ve středu 18. srpna senátoři potvrdili, že se situace mění a energie z obnovitelných zdrojů bude moci opět počítat s příspěvky ze státní kasy. 

Jděte zadním vchodem

Je Silvestr roku 2010, pět hodin odpoledne. Úřednice Ilona Floriánová volá předsedovi Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Josefu Fiřtovi. V historické budově na jihlavském náměstí s výhledem na jeho dominantu, komunistickou krychli obchodního domu Prior, zůstala sama, všichni už odešli domů. Floriánová ale musí čekat, jakou zprávu pošlou tři kolegové, kteří v poslední den roku vyrazili zjistit, zda jsou dostavěné chomutovské elektrárny Saša-Sun a Zdeněk-Sun, a tudíž mohou, či nemohou dostat licenci. Floriánová po telefonu prosí předsedu Fiřta, aby rozhodl, že se licence ten den už vydávat nebudou, nebo aby probíhající kontrolu nějak urychlil. „Řekl mi, ať počkám, než kontrola skončí,“ vypráví dnes padesátiletá žena.

Šlo totiž o miliardy. Silvestrovská půlnoc byla pro budovatele solárních elektráren klíčová. Kdo stihl licenci získat před boucháním zátek od šampusu, prodával elektřinu za státem garantovanou výkupní cenu 12,15 korun za 1 kWh (pro představu, 1 kWh spotřebuje 100 W žárovka za 10 hodin svícení). Kdo to nestihl, musel se spokojit s cenou méně než poloviční, 5,50 korun za 1 kWh. 

Konkrétně v případě elektráren Saša-Sun a Zdeněk-Sun znamenal posun hodinové ručičky do nového roku ztrátu téměř 1,9 miliardy korun – tolik činil rozdíl mezi nákupem elektřiny za tu či onu cenu v následujících dvaceti letech, kdy se stát zaručil, že tuto výkupní cenu bude garantovat.

Solární podnikatelé proto obléhali jihlavskou budovu ERÚ, kde se licence vydávaly, i poslední den roku. Ilona Floriánová byla na všechno sama, její šéf Luděk Pražák si v tomto kritickém období vzal dva dny dovolenou, byť pouze oni dva měli právo licence podepisovat.

Fiřtovi volala Floriánová na Silvestra ještě jednou. Kdosi, komu licenci ten den odmítla vydat, ji totiž chtěl zastrašit. „Někdo mi volal z recepce do kanceláře. Vyhrožoval, že pokud to nevydám, bude zle. Počkají si na mě venku,“ vzpomíná. O koho šlo, si dnes prý už nepamatuje. Předseda jí poradil, ať budovu opustí zadním vchodem nebo zavolá městskou policii. Nakonec si pro ni kolem deváté večer přišel její partner.

Krátce předtím úřednice ERÚ licence elektrárnám Saša-Sun a Zdeněk-Sun vydala. Předcházela tomu ale roztržka mezi jejími kolegy, kteří elektrárny kontrolovali přímo v Chomutově a na jejichž verdikt Floriánová v Jihlavě čekala. Dva z nich byli pro vydání licencí, třetí, Rostislav Krejcar, byl zásadně proti. Po osmé večer poslal Floriánové a jejímu šéfovi Pražákovi e-mail, že elektrárny nejsou dokončené, a podmínky pro vydání licencí tím pádem nesplňují.

Floriánová licence navzdory tomu podepsala. „Bylo to na příkaz mého nadřízeného, pana Pražáka,“ vysvětluje dnes. Dodává, že ji přesvědčil také fakt, že dva ze tří kolegů, kteří elektrárny viděli, byli pro. Zvažovala ale i to, že když licence nevydá, napravit to už nepůjde. Podnikatelé přijdou o lukrativní výkupní cenu a není vyloučené, že se budou chtít finančně hojit také na ní osobně. Jediná rada, kterou jí prý pro takový případ dříve poskytlo právní oddělení ERÚ, byla, ať se pojistí. Naopak, když licence vydá a zpětně se ukáže, že to nebylo v pořádku, dají se odebrat a po provozovateli elektráren lze zpětně vymáhat i neoprávněně vyplacená a státem garantovaná výkupní cena.

Později se ukázalo, že pravdu měl Krejcar. Policie i soudy dospěly k závěru, že elektrárny Saša-Sun a Zdeněk-Sun opravdu dokončené nebyly. Navíc soukromý deník Pražákovy manželky Alice, jejž policisté objevili během domovní prohlídky, usvědčil Luďka Pražáka a majitele zmíněných elektráren, známého podnikatele Zdeňka Zemka, z nestandardních kontaktů. 

Zemek navštívil Pražáka u něj doma mezi Vánocemi a Silvestrem 2010 hned třikrát. A jejich společný známý, podnikatel z Uherského Hradiště František Trubačík (jeho firma osadila solární panely na střechu Pražákova rodinného domu se slevou), byl podle manželčina deníku koncem roku u nich doma dokonce pětkrát. Zavítal k nim i onoho klíčového Silvestra cestou z Chomutova, kde doprovázel Zemkovu suitu při kontrole elektráren. Konec uplynulého roku Trubačík u Pražáků oslavoval právě ve chvíli, kdy jeho hostitel psal e-mail, v němž své podřízené Floriánové nařizoval, aby licence vydala.

Zato Floriánová si na uvítání roku 2011 ani nepřipila. Po perném dni usnula, jen co se konečně dostala domů. Tehdy si myslela, že nejhorší má za sebou. „Netušila jsem, co bude následovat,“ říká dnes, „to nejhorší teprve začalo.“ 

Má na mysli desítky soudů, jež se později solárními kauzami zabývaly. Floriánová byla obžalovaná ve třech z nich, dvakrát odešla bez trestu odnětí svobody, jednou dostala pětiletou podmínku, která končí příští rok. „Byla jsem ve špatném čase na špatném místě,“ popisuje tehdejší pracovní situaci. „Už na to nechci vůbec myslet. Dodnes se s tím psychicky srovnávám, měla jsem velké zdravotní problémy.“

Právě licence pro solární elektrárny Saša-Sun a Zdeněk-Sun byly jednou z prvních kauz, jež policie otevřela hned v roce 2011. Iloně Floriánové v tomto případě Krajský soud v Brně uznal jako polehčující okolnost mimo jiné i to, že jednala pod tlakem nadřízeného, a uložil jí pouze čtyřletý zákaz činnosti, konkrétně se týkal rozhodování ve správním řízení. 

Kauza byla médii celkem ostře sledována, protože mezi obžalované patřila také někdejší předsedkyně ERÚ Alena Vitásková (v polovině roku 2011 nahradila Josefa Fiřta, když mu skončilo funkční období). Žaloba ji vinila, že zmařila přezkumné řízení ERÚ, v němž mohly být licence elektrárnám Saša-Sun a Zdeněk-Sun zpětně odebrány. Krajský soud v Brně ji za to odsoudil k osmi a půl roku vězení. Vrchní soud v Olomouci ale Vitáskovou v roce 2018 osvobodil.

Prodám pozemek, zn. fotovoltaika

Pro celkový obraz o tehdejší situaci je potřeba doplnit následující fakta. V letech 2009 a především 2010 se fotovoltaika v České republice stala výhodným byznysem. Ceny solárních technologií totiž začaly od roku 2008 strmě klesat, zejména díky laciným výrobkům z Číny. Stát ale nedokázal na padající investiční náklady reagovat a solární energie se v Česku až do roku 2010 vykupovala prakticky za stejnou cenu jako pět let předtím.

Ve zmíněných letech proto rostly nové fotovoltaické elektrárny jako houby po dešti. Zatímco ještě v roce 2006 byl jejich celkový výkon 0,2 megawattů (MW) a v roce 2007 činil 3,4 MW, jen o dva roky později v roce 2009 už solární elektrárny vyráběly 464,6 MW a v roce 2010 dokonce 1959,1 MW.

Trend rozvoje a státní podpory obnovitelných zdrojů byl přitom žádoucí a Evropou vyžadovaný. V Česku se promítl do zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie v roce 2005. Jeho podstatu představovala novinka, okopírovaná z Německa, jež měla motivovat podnikatele, totiž státem garantovaná výkupní cena elektřiny z obnovitelných zdrojů (nejen ze slunce, ale i z vody, větru či biomasy).

Fotovoltaika se ale v době vzniku tohoto zákona jevila jako marginální jev, přesněji řečeno byla vnímána jako technologie, kterou se bude zabývat leda pár nadšenců. „Byla to komerčně nedospělá technologie,“ vysvětluje dnes Blahoslav Němeček, dlouholetý místopředseda ERÚ (2000 až 2011). Zatímco spočítaná výkupní cena ostatních energií – při zohlednění investic, provozu a určitého zisku – vycházela podle Němečka tak kolem pěti tisíc korun za MW, cena sluneční energie byla zhruba 13 tisíc korun za MW.

„Nikdo nepředpokládal, že Číňané zavedou vládní program dotací pro výrobu solárních panelů a že budou dotovat i export. Čína tím pádem zaplavila evropský trh,“ shrnuje Němeček. Náš vzor, Německo, si s touto situací ale dokázal poradit. Státem garantované výkupní ceny se tam snižovaly průběžně, každé čtvrtletí, a celkem věrně odrážely pokles investičních nákladů do fotovoltaiky. Česko si naopak nastražilo klacek pod nohy už v roce 2005, hned při schvalování zákona o podpoře obnovitelných zdrojů.

Již ve vládní předloze totiž stálo, že výkupní cena energie se meziročně nesmí snížit o více než deset procent. Poslankyně ČSSD Hana Šedivá dokonce prosadila pozměňovací návrh, na jehož základě se výkupní cena z roku na rok mohla snížit pouze o pět procent. Blahoslav Němeček uvažování tehdejších vládních činitelů a zákonodárců rozumí, šlo prý o to dát bankám, jež neměly s úvěry na obnovitelné zdroje zkušenosti, jistotu, že o svoje peníze nepřijdou.

Začátkem roku 2009 si ale tehdejší místopředseda ERÚ Němeček všiml, že se něco děje. „Bylo to všudypřítomné,“ vzpomíná. Úředníci na licencích nestíhali. Jak vyplývá z dat, která má investigace.cz k dispozici, k 31. prosinci 2010 získalo licenci na provoz solární elektrárny 1836 firem. Od zlomového Silvestra, kdy se cena snížila, přibylo k dnešnímu dni pouze 283 licencí.

Distribuční společnosti (především ČEZ, E.ON a PRE), přes které se garantovaná výkupní cena platila, hlásily, že pokud zájem o připojování solárních elektráren poroste takovým tempem, budou vyplácet o řád vyšší částky. „Všiml jsem si spekulativních inzerátů typu – prodám pozemek, kladné stanovisko distributora mám, možnost výstavby fotovoltaiky. Cena stoupla na násobek orné půdy,“ říká Němeček. ERÚ tak musel čím dál častěji řešit stížnosti žadatelů o připojení, pro které už distributor v dané lokalitě neměl kapacitu sítě.

Za normálních okolností by bylo řešení jednoduché, právě ERÚ vyhlašuje každý rok novou výkupní cenu, která vychází z aktuálních investic do technologií. Jenže úřad podle zákona mohl cenu snížit vždy jen o zmíněných pět procent. Bylo třeba zákon změnit, ale politikům se do toho nechtělo.

V březnu 2010 totiž padla Topolánkova vláda a vystřídal ji úřednický kabinet Jana Fischera s ministrem průmyslu Vladimírem Tošovským, nestraníkem nominovaným ČSSD. „Neměli většinu ve sněmovně, odmítali dělat zásadní změny,“ vysvětluje nepružnost kabinetu Němeček a dodává: „Říkali nám, spočtěte to, připravte, hledejte pro změnu zákona podporu ve sněmovně.“ Představitelé ERÚ pak podle něj žádali o audience v hospodářském výboru sněmovny, předkládali výpočty, scénáře. Když tenkrát na jaře mluvili o tom, že se v krátké době postaví elektrárny s výkonem 1 800 MW, nikdo jim nevěřil.

„Hlavní boom začal v polovině roku 2010, každý, kdo měl peníze, stavěl. Pro spoustu lidí, kteří podnikali v jiném byznysu, byla solární elektrárna atraktivní příležitost, jak zhodnotit volné prostředky,“ popisuje Němeček. „Rozkřiklo se, že to funguje, je to garantované státem, tak do toho šli.“ Odhad ERÚ, kterému politici nechtěli věřit, byl nakonec ještě při zemi – do konce roku 2010 vznikly solární elektrárny s výkonem bezmála 2 000 MW.

„Politici to dlouho podceňovali, říkali nám, že jsme se zbláznili, že to nafukujeme.  Přesvědčilo je, až když při svých cestách po Česku na vlastní oči viděli, jak fotovoltaických panelů přibývá,“ říká Němeček. „Navíc kdekdo z nich měl tehdy nějakého známého, který měl v tomto byznysu nějaký záměr, bylo to zřejmé.“ Když se zákon konečně měnil, poslanec ODS Ondřej Plašil například žádal, aby se nižší výkupní cena ještě nějakou dobu netýkala velkých elektráren.

Největší solární hráči

Boom solárních elektráren navíc zvýšil cenu elektřiny pro konečné spotřebitele, firmy a domácnosti – právě ti platí příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů – dvacetkrát. Z 28 korun za MWh v roce 2006 částka vyletěla až na 583 kč v roce 2013. Stát později stanovil strop tohoto příspěvku na 495 kč, zbytek se doplácí ze státního rozpočtu, celková částka pak ročně vyjde na víc než deset miliard korun. Solární elektrárny tak ukously tři čtvrtiny z podpory obnovitelných zdrojů – ve skutečnosti ale vyrábějí jen čtvrtinu energie.

Zákon se nakonec sice změnil, jenže pozdě a radikální snížení výkupní ceny stihl ERÚ vyhlásit až pro rok 2011. Policie se během následného vyšetřování zabývala i tím, zda politici nebyli pomalí právě proto, že solární elektrárny sami skrytě vlastnili. „Žádná velká zjištění tam nebyla,“ říká Radek Mezlík, který na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci dozoroval řadu solárních kauz.

Jako na poště

Když ERÚ v listopadu 2010 vyhlásil garantované výkupní ceny pro rok 2011, nastal poprask. Cena klesla z 12,15 korun za 1 kWh na 5,50 korun za 1 kWh. A nešlo jen o jeden rok, ale o dvacet let, po které se stát zavázal garantovanou cenu platit – dnes solární elektrárny dokončené v roce 2010 dostávají 15,12 korun za 1 kWh, ty z následujícího roku ale jen 6,70 korun za 1 kWh (cena se každý rok valorizuje).

Avizovaná změna státní podpory se zákonitě projevila. Každý, kdo měl rozestavěnou elektrárnu nebo na její stavbu pomýšlel, chtěl podmínku zlatého dolu – licenci od ERÚ – získat do konce roku 2010. Solární panely začaly být nedostatkovým zbožím, ke konci roku došly i elektroměry, šturmování na poslední chvíli se postavilo do cesty i počasí, mrzlo a sněžilo.

Solární podnikatelé se v některých případech uchýlili k různým podvodům. Snažili se získat licenci na elektrárnu, která ještě vůbec neexistovala. Převáželi panely z jednoho už licencovaného areálu do druhého, kde chtěli obdržet licenci (například mezi Pacovem a Horními Věstonicemi). Nebo se pokoušeli uplatit úředníky ERÚ (například stavitelé elektráren Česká Lípa a Český Dub). Nejčastěji ale tvrdili o rozestavěné elektrárně, jako v případě Saša-Sun a Zdeněk-Sun, že je hotová.

ERÚ zažíval tlak jako nikdy předtím. Vedení instituce na podzim rozhodlo, že úředníci se nesmějí spokojit pouze s předloženými papíry, ale budou sami jezdit na kontroly přímo do elektráren. Aby se předešlo korupci, mohli se s klienty potkávat jen ve vrátnici, a to ještě v přítomnosti dalšího úředníka. Kvůli přetíženosti svých zaměstnanců musel ERÚ najmout i několik brigádníků. 

„Konec roku byl hektický,“ vzpomíná v úvodu citovaná Ilona Floriánová. „Denně každému z nás prošlo rukama čtyřicet, padesát žádostí o licenci. Bylo to jako na poště, před úřadem stála fronta, klienti si vyzvedli pořadové číslo, přebírali si licence osobně, aby se mohli vzdát práva na odvolání a proces urychlili. Poslední dva měsíce jsme úřadovali na recepci, deset úředníků, a jenom jsme předávali, předávali a předávali.“

Rychlé šípy a Záření

První trestní oznámení pro podvody, spojené se získáním licence, se objevila už na sklonku roku 2010 a začátkem roku 2011. Nebývalý nápor solárních kauz pak přišel v roce 2013, tehdy ERÚ vedený Alenou Vitáskovou poslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství (NSZ) více než sto dvacet podnětů.

Vitáskovou vedený úřad se do prověřování licencí pustil už na jaře roku 2013, zejména těch udělených na konci roku 2010. Pod záštitou prezidenta Miloše Zemana založil ERÚ kontrolní tým s interním názvem „Rychlé šípy“. „Výsledky kontrol jsou alarmující,“ nechala se tehdy slyšet Vitásková a zároveň se pasovala do role člověka, jenž bojuje proti „solárním baronům“ a řeší následky solárního boomu. Na podzim 2013, kdy se blížilo promlčení možnosti přezkoumat udělené licence, ERÚ poslal spisy Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Pamětníci z řad žalobců vzpomínají, jak se licenční spisy převážely v krabicích od banánů.

Tým nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana následně podal celkem 22 správních žalob – v 11 případech správní soudy licenci zrušily, v 9 případech žalobě nevyhověly, jednu žalobu vzal nejvyšší státní zástupce zpět a jeden soud stále běží. Mluvčí NSZ Petr Malý zdůrazňuje, že úspěšnými žalobami státu ušetřili nejméně 4 miliardy korun (pokud by výrobci získali novou licenci za výkupní ceny roku 2011), možná až 7,5 miliardy korun (kdyby prodávali za tržní ceny).

Zrušené licence

• Solar CD, s.r.o.
• FVE 9 s.r.o. (FVE 1 s.r.o.)
• FVE 28 s.r.o. (ZONAS a.s.)
• CLEAN MANAGEMENT a.s.
• ENVA s.r.o.
• AKAM – Bosko a.s.ň
• FVE Mozolov s.r.o.
• ZDENĚK-SUN s.r.o.
• SAŠA-SUN s.r.o.
• FVE SUN VIK 2 s.r.o.
• SOLAR 6 s. r. o. (běží řízení před Ústavním soudem)

Plné ruce práce mělo také Vrchní státní zastupitelství (VSZ) v Olomouci, které se více než sto dvaceti podněty ERÚ zabývalo z pohledu trestního práva. „Nevybavuji si, že bychom někdy předtím museli v tak krátké době zpracovat takové obrovské množství případů,“ vzpomíná dnes Petr Šereda, ředitel odboru závažné hospodářské a finanční kriminality olomouckého VSZ. Největší kauzy, se škodou nad 150 milionů korun, si VSZ ponechalo, případy menších elektráren řešilo nejčastěji Krajské státní zastupitelství v Brně, některými solárními kauzami se zabývaly také okresy.

„Ta problematika byla nová, nejednoznačná,“ říká Šereda. „Původní myšlenka byla, že bychom u nás dělali všechny případy. Pak se ale ukázalo, že je toho příliš mnoho, že to nemůžeme zvládnout.“ Vrchní státní zastupitelství se podle něj alespoň snažilo o jednotnou metodiku směrem k nižším článkům. Žalobci se v podstatě poprvé setkávali s pojmem „nedokončená“ elektrárna, zjišťovali, jaké dokumenty měly dokazovat ERÚ opak, podmínku licence, tedy „dokončenost“. Probírali se i revizními zprávami elektrikářů, předávacími protokoly mezi staviteli elektráren a jejich provozovateli, přemýšleli, jak velká část elektrárny musí chybět, aby se dalo mluvit o podvodném jednání.

Také policejní prezidium zřídilo zvláštní skupinu, která se zabývala případy fotovoltaických elektráren – dostala název „Záření“.

Hladová léta

Důsledkem solárního boomu bylo, že na všechny obnovitelné zdroje padl stín čehosi nevěrohodného. Parlament novelizoval zákon a od jara 2011 zastavil jakoukoliv provozní podporu pro fotovoltaické elektrárny nad 30 kW. Prakticky to znamenalo, že podporu mohly získat jen panely na domech či malých provozovnách (výkon typické instalace na rodinném domě je 5 až 6 kW). Velkým solárním elektrárnám, budovaným především v roce 2010, stát uložil na tři roky 26procentní „daň“, o tuto částku snížil výkupní cenu elektřiny.

V roce 2013 pak přišla rána pro všechny obnovitelné zdroje, politici zastavili od roku 2014 veškerou provozní podporu nejen slunečních, ale i biometanových a bioplynových elektráren a elektráren na biomasu, od následujícího roku se restrikce rozšířily i na větrné, vodní a geotermální elektrárny.

„Byla to přemrštěná reakce na solární boom,“ vzpomíná Štěpán Chalupa z Komory obnovitelných zdrojů energie na dobu, kdy se Alena Vitásková chlubila Rychlými šípy na ERÚ a policie potřebovala skupinu Záření. „Přinesl víc škody než užitku z toho instalovaného výkonu, a to nejen pro fotovoltaické elektrárny. Rozvoj obnovitelných zdrojů se zastavil. Na druhé straně se konvenční energetika, uhelná a jaderná, nadechla k poslednímu odporu. Hon na čarodějnice obnovitelných zdrojů jí zkrátka přišel vhod.“

Novela zákona o podporovaných zdrojích energie, kterou minulou středu poslali senátoři poslancům s úpravami, nás tak může po boomu a osmi hladových letech přiřadit ke společenství zemí jako třeba Německo, které promyšlenou politikou solární boom zvládly.

The post Rozlet a pád slunečních podnikatelů appeared first on investigace.cz.