Zatímco první generace vorů v zakoně se etablovala ve znamení vzpoury vůči státu, porevoluční vorové se vyznačují postupným splýváním s ruskou politickou a ekonomickou elitou. Vztah mezi ruským podsvětím a světem mocných dosáhl svého vrcholu během Putinova prezidentského období, kdy se z kmotrů stali neoficiální služebníci ruského státu – ať už v zahraničí, nebo uvnitř Ruska. Čtvrtá část letní série investigace.cz o různých mafiích se věnuje postsovětským zločineckým organizacím tohoto typu. Tentokrát se zaměříme na aktivity vorů v zakoně v zahraničí a jejich napojení na takzvaný „ruský mafiánský stát“. 

Konec staré generace vorů, kteří se jakž takž řídili vorovskými zákony a odmítali spolupráci se státem, předznamenala podle britského odborníka na ruskou mafii Marka Galeottiho vražda legendárního Vjačeslava Ivanova. Známý byl pod přezdívkou Japončík a dlouho zastupoval ruskou mafii v USA. Patřil rovněž k blízkým spolupracovníkům Semjona Mogileviče, zmíněného v předešlém článku. Japončík byl vor v zakoně ze staré školy – dlouhá léta strávil za mřížemi, neměl zájem o politické aliance s Kremlem ani o klasický byznys bílých límečků. Místo toho rozhodoval spory mezi bandami a kriminálníky, hlídal smluvní vztahy a dodržování zločineckého kodexu.

Rozepře mezi vory Dědem Chasanem, Gruzíncem kurdského původu, a Tarielem Onianim, šéfem konkurenčního gruzínského klanu, ohledně boje o kontrolované území, byla však poslední, kterou měl Japončík rozsoudit. Pravděpodobně by se rozhodl ve prospěch Děda Chasana, kdyby ho v roce 2009 nezastřelili neznámí pachatelé.

Jeho nástupcem se stal právě Děd Chasan, jenž ve válce s Onianiho klanem pokračoval. Chasan patřil do Japončíkova blízkého okolí a za jeho vlády působil jako držitel obščaku – společné pokladny kriminálního podsvětí. Jednalo se o velmi vážené a důležité postavení ve světě vorů – obščak mohl dosahovat hodnoty stovek milionů eur. Chasan svého předchůdce nakonec přežil jen o čtyři roky, zastřelili jej v roce 2013 a zase nebylo jasné, kdo stál za vraždou. Dalším v řadě vorů se stal Šakro Molodoj, který je dodnes naživu a letos oslavil 71. narozeniny.

Španělské Eldorado

Stejně jako Děd Chasan je Šakro gruzínský Kurd a v období konce devadesátých a začátku nultých let hlídal obščak i přidružený byznys ve Španělsku. Tato jihoevropská země byla v té době mekkou nejen ruské mafie, ale i zločinců z celého světa. Vorové tu prali peníze ve velkém, a to díky uvolněným investičním zákonům, kdy mohli bez problémů investovat špinavé peníze do luxusních nemovitosti ve španělských lázeňských městech na pobřeží moře.

Kmotrům se zamlouval i vstřícný postoj tamních politiků. Například během úřadování marbellského starosty Gregoria Jesúse Gila y Gila udělovala radnice v lázeňském městečku Marbella stavební povolení pouze za úplatky, proto byly původně městské pozemky zastavěny rezidenčními komplexy pro bohaté cizince.

Během Gilova funkčního období proteklo Marbellou skrze nelegální obchody s pozemky a nemovitostmi osmnáct milionů eur (v přepočtu 414 milionů korun). Nezákonně vzniklo dvacet tisíc budov, včetně obytných komplexů, hotelů a restaurací. Jednou z průtokových firem byla i Chasanova realitní kancelář Suninvest 2000, jež se stala součástí schématu na praní peněz.

Mafiánský ráj ale vzal za své v roce 2005, kdy ve Španělsku proběhla první rozsáhlá policejní operace namířená proti „ruské mafii“. V rámci zásahové akce nazvané Vosa provedlo čtyři sta detektivů prohlídky na padesáti adresách v několika pobřežních letoviscích na jihu země. Samotný Šakro byl zatčen v květnu 2006 v Dubaji a vydán do Španělska. Tam byl shledán vinným z praní špinavých peněz a odsouzen k sedmi a půl letům vězení. V roce 2014 ho však na žádost Ruska extradovali do Moskvy, kde ale za mřížemi neskončil.

Svobody si ovšem moc dlouho neužil: o dva roky později jej zatkli kvůli požadování výpalného po majitelce jedné moskevské restaurace. Byl odsouzen k deseti letům vězení a k výkonu trestu nastoupil do věznice v Krasnodarském kraji, kterou díky svému neziskovému fondu ovládl ruský oligarcha a krasnodarský rodák Oleg Děripaska. Řada odborníků, včetně španělských vyšetřovatelů, se domnívá, že Šakro měl na oligarchu vazby, takže nebyla náhoda, že šel právě do Děripaskou ovládané věznice.

Virtuální mafiánský stát

Z dokumentů soudního procesu, jenž proběhl v roce 2012 v Londýně, vyplývá, že Děripaska měl skutečně dlouhotrvající vazby na kriminální podsvětí. Michailu Černému, známému mezi ruskými kriminálníky jako Miša-Kryša a napojenému na izmajlovskou skupinu, například zaplatil 250 milionů dolarů. Podle Děripaskova tvrzení mu měl v kriminálním podsvětí zajistit takzvanou kryšu, tedy ochranu.

Státní zástupce španělského Národního soudu José „Pepe“ Grinda González, který se léta věnuje ruské mafii, již v roce 2010 vypracoval sedmnáctistránkovou zprávu shrnující postavení a aktivity ruské mafie ve Španělsku. V dokumentu dospěl k závěru, že Bělorusko a Rusko jsou „virtuálními mafiánskými státy“, neboť u těchto zemí není zřejmé, kde začíná stát a končí organizovaný zločin.

Zatímco teroristé usilují z různých ideologických či náboženských důvodů o nahrazení samotné podstaty státu, organizovaný zločin se podle Grindy snaží být doplňkem ke státním strukturám. Ruská vláda vory využívá k činnostem, jež jako státní instituce sama nedokáže nebo nechce realizovat. Výměnou za službičky pro stát dostávají kmotři politická privilegia, která jim poskytují imunitu nebo pohodlný život ve vězení. Grinda například tvrdil, že Šakro na rozkaz GRU – ruského vojenského zpravodajství – prodával zbraně kurdským teroristům, aby destabilizoval Turecko.

Video: Šakro Molodoj po návratu ze Španělska do Moskvy. Policista: Považujete se za vora? Šakro: Já sebe nepovažuji. Ostatní mě ano (směje se)

Když po začátku invaze do Ukrajiny dnes už zřejmě zesnulý šéf Wagnerovců Jevgenij Prigožin začal verbovat vězně do své žoldnéřské armády, v ruských médiích se objevila zpráva, že Šakro tento nábor mezi vězni schválil. „Napsal vorovský progon, což je jakési oficiální sdělení hlavního vora komunitě vězňů, v němž podpořil válku v Ukrajině, a je jasné, jaké výhody za to dostal,“ říká Olga Romanova, šéfka neziskové organizace Rusko za mřížemi, které hájí práva vězňů.

Podle odbornice už ve většině ruských věznic dávno nic neznamenají „poňatija“, tedy pravidla, jimiž se v minulosti řídilo kriminální podsvětí. Přestala platit na konci nultých let, tvrdí Romanova, kdy v ruských věznicích skončilo dělení na „červené“ (věznice ovládané dozorci a kolaboranty z řad zločinců) a „černé“ (ovládané starými vory v zakoně) a „blatkomitět“, tedy výbor vorů a kriminálních autorit, postupně splynul s vedením věznic.

Existenci Šakrova progonu o podpoře války naopak zpochybňuje investigativní novinář ruského exilového serveru The Insider Sergej Kaněv. „Vor takto vysokého postavení by si tak zjevnou spolupráci se státem nemohl dovolit. Od svých zdrojů vím, že se s Prigožinem setkal a pouze mu řekl, že mu v náboru nebude bránit,“ prohlásil Kaněv.

V březnu 2015, rok před svým definitivním zatčením v Moskvě, byl Šakro zadržen ve společnosti byznysmena Rubena Tatuljana původem ze Soči. Tatuljan, známý v podsvětí jako Robson, dříve pracoval coby asistent poslance ruské Dumy Alexandra Karelina. V Arménii byl také poradcem ministra zahraničí a držitelem arménského diplomatického pasu. Oficiálně Tatuljan vystupoval jako mecenáš ruského sportu a byl úspěšný podnikatel v oblasti hotelových služeb a lázeňství. Jeden z obchodních domů v Soči byl dokonce pojmenován Tatuljan na jeho počest. Neoficiálně je pak tento byznysmen známý jako „král ruského černomořského pobřeží“ – od roku 2010 totiž dohlížel na veškeré operace zločineckých skupin ve svém rodném Soči z pozice takzvaného „smotrjaščeho“.

V roce 2017, dva roky od policejního zátahu v Soči, byl Tatuljan znovu zadržen v Česku během další schůzky vorů. Díky diplomatickému pasu však neskončil ve vazbě – česká policie ho musela propustit. Vzhledem k tomu, že šlo o osobu úzce spjatou s Kremlem, požadoval tehdy Roskomnadzor (ruský federální úřad zodpovědný za monitorování a cenzuru sdělovacích prostředků) blokaci všech článků zmiňujících Tatuljanovy vazby na kriminální svět. Cenzurní úřad se proto obrátil i na arménského partnera investigace.cz, server Hetq, s žádostí o odstranění podobného článku. Arménští kolegové v reakci na to vydali prohlášení, v němž se psalo, že „nerozumí tomu, proč takový požadavek vznáší na arménské médium ruský orgán“ a „proč arménský diplomat namísto arménského ministerstva spravedlnosti požádal o pomoc státní orgán cizí země“.

Díky pozdějšímu úniku interních dokumentů z Roskomnadzoru jsme zjistili, že pracovníci úřadu měli zvláštní úkol – hledat a blokovat všechny negativní články o Tatuljanovi, a to především v souvislosti s jeho zatčením v Česku.

Americké úřady zařadily Tatuljana v roce 2017 na sankční seznam kvůli jeho vazbám na „vory v zakoně“ a ke konci roku 2023 po něm začaly pátrat i ruské úřady, údajně kvůli podezření ze zneužití státních zakázek v Soči. Podle ruských zdrojů se podnikatel skrývá v Arménii.

Aspirující vor

Nejnovějším případem zatčení vora v Česku, v daném případě člověka aspirujícího na postavení vora, je loňské zadržení Polada Omarova, šéfa jednoho z postsovětských mafiánských klanů, na něhož vydaly Spojené státy mezinárodní zatykač kvůli objednávce vraždy íránské disidentky, iniciované vládou Teheránu. Omarov je kriminálník gruzínského původu s ázerbájdžánským občanstvím, jenž se svou zločineckou skupinou dlouhou dobu terorizoval velkou část ázerbájdžánské komunity v Rusku a Ukrajině. Podílel se na vraždách a únosech lidí, rovněž byl členem organizovaných zločineckých skupin v několika zemích bývalého Sovětského svazu včetně Kazachstánu, Gruzie a Ukrajiny. Do Česka se Omarov dostal podle informací ukrajinského portálu Detektiv INFO díky ukrajinskému cestovnímu pasu.

Česká i americká policie ho ve svých tiskových zprávách sice označily za vora v zakoně, nebylo to však přesné. „Nejde o vora v zakoně, ale přesněji o uchazeče o tento status,“ upřesnil odborník na postsovětskou mafii naší redakci. Tehdejší vor v zakoně číslo jedna, Šakro Molodoj, který byl v té době ve vězení, pozastavil nové korunovace vorů, a Omarov proto čekal, až Šakro vyjde na svobodu. To se stalo před několika měsíci, koncem března tohoto roku. Avšak Omarova mezitím extradovali z Česka rovnou do USA a získání koruny mezi zločinci tak musel odložit.

Přečtěte si

Omarov zadržený v Praze plánoval vraždu íránské disidentky. USA žádají jeho vydání

Jsou tu pořád s námi

Přestože tuzemská média loni hlásila velký návrat ruské mafie do Česka, ve skutečnosti tyto skupiny organizovaného zločinu z bývalých sovětských republik nikam neodešly a v Česku působily celou dobu. Například na začátku roku 2022 založil ukrajinský vor v zakoně gruzínského původu Sergo Glonti, známý jako Guga, pražskou firmu s názvem Richi company, s. r. o. Její hlavní činností je podle obchodního rejstříku pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Z notářského zápisu vyplývá, že Glonti se na založení firmy osobně podílel. Glonti je přitom členem zločinecké skupiny ve Francii a dlouhodobě působil v kriminálním podsvětí v Kyjevě a Oděse.

Další příklad pochází z prostředí Karlových Varů, kde v letech 2010 až 2013 vlastnil místní firmu Volkoni, s. r. o., jeden z nejvlivnějších vorů v zakoně Merab Džangveladze, pravá ruka Tara Onianiho. Spekulovalo se, že Džangveladze mohl být jedním z atentátníků, kteří v Moskvě roku 2013 zavraždili Děda Chasana. Ve stejném roce byl zadržen v Budapešti a předán do Itálie, kde čelil obviněním z vraždy gruzínského politika i z praní špinavých peněz. Italský soud navíc získal nahrávku rozhovoru mezi Onianim a Džangveladzem, kde se oba o vraždě Děda Chasana zmiňují. Je zajímavé, že až do roku 2020 vlastnila jeho českou firmu Volkoni šedesátiletá žena jménem Ljubov Oniani, která podle živnostenského rejstříku dodnes sídlí v Česku. O bezprostřední blízkosti vorů svědčí i zprávy o jejich pravidelných „schodkách“ v sousedním Polsku.

Autorka textu: Kristina Vejnbender

The post MAFIE: 4. díl – Ruská mafie, část druhá: Rozděl a opanuj Evropu appeared first on investigace.cz.

Když minulý rok zatkli Polada Omarova, pravou ruku vora v zakoně, na kterého Interpol vydal zatykač, česká média informovala, že se ruská mafie vrátila do Prahy. Ve skutečnosti ale od břehů Vltavy nikdy neodešla. Na rozdíl od nultých let ovšem používá sofistikovanější a méně nápadné metody práce. Ruští zločinci už neprovozují nevěstince v centru Prahy a nevraždí lidi v pražských ulicích, místo toho perou peníze z miliardových obchodů a pomáhají kremelskému režimu v jeho válce proti Západu. Investigace.cz přináší dvoudílný portrét ruské mafie a jejího působení ve střední Evropě – od historicky přelomového zásahu v pražské restauraci U Holubů po současné investice a aktivity na pomezí organizovaného zločinu a také servisu pro ruské tajné služby.

„Ruská mafie“ je pojem, který se pravidelně objevuje na stránkách českých i světových médií. Není to však korektní název – součástí takzvané „ruské“ mafie jsou zločinci ze všech postsovětských zemí, zejména z Gruzie, Arménie, Ázerbajdžánu, Ukrajiny nebo ze Střední Asie. První část dílu o postsovětském kriminálním podsvětí se věnuje kořenům vzniku organizovaného zločinu v 90. letech, jeho působení v České republice a fenoménu takzvaných vorů v zakoně.

Chytrý Don

Večer posledního květnového dne roku 1995 bylo na pražském Andělu rušno. Desítky policistů zasahovaly v tamní vyhlášené restauraci U Holubů, kde slavil narozeniny jeden z významných mužů ruské solncevské mafie, Viktor Averin. Oslavy se účastnil i jeho šéf Sergej Michajlov, zakladatel gangu. Čeští policisté se tehdy stali svědky velkolepé hostiny s desítkami sexuálních pracovnic, žralokem nadívaným kaviárem, což byl pokrm podávaný jako hlavní chod, a dorty ve tvaru slunce neboli symbolu solncevské mafie.

Podnik spravoval skrze britskou offshorovou společnost Arigon Company Limited finanční mozek zločinců Semjon Mogilevič, jenž zorganizoval systém praní špinavých solncevských peněz v dvaceti zemích včetně Česka, USA, Maďarska a Ukrajiny. Kvůli jeho vysokoškolskému ekonomickému vzdělání se mu v ruském podsvětí přezdívalo „Chytrý Don“. Když se ho však jeden z novinářů zeptal, proč založil firmu zrovna na Normanských ostrovech, depandanci britské koruny, odpověděl, že žádné jiné ostrovy si ze školního zeměpisu nezapamatoval. A právě na Mogileviče se podle informací české policie chystal během oslavy U Holubů atentát.

„Vypadal jako na fotkách – byl to muž s velkým břichem, v bekovce, na ruce měl super drahé hodinky Rolex, ale pod nehty špínu,“ vzpomínal jeden z českých vyšetřovatelů, který se s Mogilevičem setkal osobně, v seriálu Nejhledanější zločinci světa vyrobeném platformou Netflix.

Z podniku tenkrát vyvedli v poutech desítky členů zločinecké skupiny, chyběl však ten hlavní, kvůli němuž se celý zásah organizoval – samotný Mogilevič. V dokumentárním filmu The Billion Dollar Don z dílny BBC, které Mogilevič později poskytl exkluzivní rozhovor, řekl, že se na pražskou oslavu skutečně chystal, ale měl zpoždění. Když na místo dorazil, bylo po zásahu, a noc proto strávil v sousedním podniku. 

Smíchovská restaurace byla v hledáčku české policie již od roku 1993. Mogilevič tam měl jakousi centrálu pro východní Evropu, byť síť podobných podniků s názvem Black and White vlastnil i v Budapešti, kde sídlil v diplomatické čtvrti v luxusní vile hned vedle čínské, rakouské a vietnamské ambasády. 

Zásah U Holubů nebyl první střet české veřejnosti s ruskou mafií – členové těchto zločineckých skupin začali proudit z postsovětských republik do zahraničí hned po pádu Sovětského svazu. Razie U Holubů se však stala jednou z těch legendárních, na které česká média dodnes vzpomínají. Mogilevič, nenápadný silnější muž v bekovce se „stalinským“ knírem, patřil v té době k nejznámějším představitelům ruského podsvětí v zahraničí. Od roku 2009 až do roku 2015 byl na seznamu deseti nejhledanějších osob FBI. Na stejném seznamu tehdy figurovalo i jméno Usáma bin Ládin, kterému Mogilevič podle ruských médií prodával obohacený uran ukradený na území bývalých postsovětských republik. Za informaci, jež by pomohla Mogileviče dopadnout, nabízela FBI odměnu ve výši 100 000 dolarů.

Stejně jako spousta dalších mafiánů a jejich spolupracovníků, kteří přišli po Mogilevičovi, unikl i Chytrý Don do Ruska, kde po nástupu Vladimira Putina k moci platila pro mafiány čím dál větší jistota, že se budou moci s ruskými úřady jednoduše domluvit. Jak se v průběhu následujících desetiletí ukázalo, ruské podsvětí se od 90. let vzdalovalo „ulici“ a čím dál víc se prolínalo se státními strukturami a s nimi spřízněnými oligarchy.

Podle whistleblowera a bývalého agenta ruské bezpečnostní služby FSB Alexandra Litviněnka, kterého v roce 2006 otrávili ruští agenti poloniem, měl Mogilevič v letech 1993 a 1994 výborné vztahy s tenkrát ještě nepříliš známým Putinem. Z další uniklé nahrávky vyplynulo, že podobně přátelské vztahy měl i s bývalým ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou, díky čemuž tak mohl bezpečně těžit z prodeje plynu a zbraní. 

V dubnu 2013 zařadil americký časopis Foreign Policy Mogileviče do svého žebříčku 500 nejvlivnějších lidí světa – jeho majetek se v roce 2023 odhadoval na 10 až 12 miliard dolarů (230 až 276 miliard korun). V roce 2022 navýšila FBI odměnu za informaci o Mogilevičovi na 5 milionů dolarů, tedy v přepočtu 115 milionů korun.

O tom, kde se Mogilevič nachází dnes, nejsou zatím přesné informace. Podle některých zdrojů se mafián přestěhoval do Izraele, podle jiných informací si znovu změnil jméno a žije v zámečku nedaleko Moskvy. 

Divoká ruská devadesátá

Mogilevič sice pracoval pro jednu z největších a nejmocnějších organizovaných zločineckých skupin v Rusku – Solncevskuju Bratvu, jež odvozuje svůj název od Solncevské čtvrti v Moskvě, kde vznikla. Obdobných seskupení, rusky „gruppirovek“, však existovalo začátkem 90. let v Rusku více než dost.

Jejich hojný vzestup byl úzce spjat s postupným úpadkem Sovětského svazu a následnými ekonomickými a sociálními změnami. Například ruský seriál Slovo pacana, který získal velkou popularitu v Rusku i v jiných postsovětských zemích včetně Ukrajiny, popisuje tzv. kazaňský fenomén – pouliční gangy mladistvých, jež násilím ovládly nejen sovětskou Kazaň, ale i další ruská města už během Gorbačovovy éry i po rozpadu sovětského impéria. Z band mladíků, tzv. pacanů, se později vyvinuly plnohodnotné skupiny organizovaného zločinu, které svou sílu a vliv dokázaly zpeněžit. V Kazani se několik pouličních band spojilo v organizaci Ťap-Lap. Ta se stejně jako další jí podobné účastnila organizovaných loupeží a poskytovala ochranu, tzv. kryšu, cechovikům – podnikatelům na černém trhu. 

Členem jedné z těchto zločineckých skupin byl zřejmě i zesnulý šéf soukromé armády Wagner Jevgenij Prigožin – koncem 70. let si přivydělával tím, že okrádal náhodné kolemjdoucí nebo vykrádal byty, za což byl odsouzen ke 13 letům vězení.

V roce 1987 Michail Gorbačov podepsal „Zákon o družstvech“, jenž legalizoval soukromé podnikání, a vytvořil tím vrstvu nových legálních podnikatelů – kooperativníků. Zločinci v nevídané novince ihned spatřili příležitost výdělku a koncem roku 1989 bylo 75 % družstevních podniků ovládáno gangstery nebo je podniky platily.

Když se Sovětský svaz v roce 1991 definitivně rozpadl, Rusko a další postsovětské státy se ocitly ve stavu absolutního ekonomického chaosu a právního vakua. Někdejší státní podniky byly privatizovány, často nelegálními nebo pololegálními způsoby, což vytvořilo prostředí ideální pro ještě rychlejší vzestup organizovaného zločinu.

V tomto období začaly vznikat mnohé zločinecké skupiny, snažící se využít nově vzniklého tržního systému a slabosti státního aparátu i neexistující legislativy. Tyto skupiny často zaměstnávaly bývalé sportovce – „sportiky“ a „kački“ –, vojáky a příslušníky bezpečnostních složek, kteří jim byli schopni poskytovat fyzickou ochranu a vymáhat jejich zájmy. Začala takzvaná divoká devadesátá léta, proti nimž jsou ta česká slabý čajový odvar. Násilí a kriminalita zašly tak daleko, že v roce 1994 prezident Boris Jelcin popsal Rusko jako „nejmafiánštější stát na světě“. Samotný Jelcin ovšem proti tomuto faktu nedělal téměř nic. Britský historik a specialista na mezinárodní i ruský organizovaný zločin Mark Galeotti ve svých knihách zdůrazňuje, že na kriminalizaci země se naopak výrazně podíleli Jelcinovi kumpáni.

Jedním z klíčových faktorů pro růst organizovaného zločinu byla rychlá a bez dostatečných právních a regulačních opatření probíhající privatizace. Budoucí oligarchové i zločinecké skupiny získali kontrolu nad velkými průmyslovými podniky, bankami a dalšími strategickými odvětvími, to vše za výhodně nízké ceny. Nově nabytá ekonomická moc nadto umožnila zločineckým organizacím proniknout do politických struktur a korumpovat státní správu. Dobře to ukazuje dokumentární seriál z produkce ruské neziskové organizace FBK (Fond boje s korupcí) s názvem Zrádci, v němž je převážná část Jelcinova prezidentství charakterizována jako ekonomická anarchie. Právě tehdy byla podle názoru šéfky investigativního oddělení Navalného tymu Marie Pěvčich mladá ruská demokracie zrazena skupinou zkorumpovaných politiků, zbohatlíků a mafiánů.

Protože stát nedokázal poskytnout běžným občanům odpovídající ochranu a organizovaný zločin byl na vzestupu, podnikatelé považovali zločinecké gangy za jakousi alternativní soukromou instituci, která umožní kryšu – ochranu – před dalšími zločinci a jejich soupeři. „Čím víc prší, tím více potřebujete střechu,“ charakterizoval 90. léta badatel Vadim Volkov zabývající se ruským organizovaným zločinem.

Jelcinův nástupce v Kremlu, Vladimir Putin, si na jednu stranu sice pečlivě budoval image silného prezidenta schopného očistit zemi od banditů a kriminálníků, což ovšem neznamenalo, že s podsvětím nespolupracoval. Už jako zástupce primátora Petrohradu se v 90. letech pravidelně setkával se členy tamního nejmocnějšího gangu, Tambovskou mafií. Ze spolupráce přitom těžily obě strany. K hlavním aktivitám Tambovské skupiny patřily vydírání, obchod s drogami, organizování nájemných vražd a také pašování nedostatkového zboží do Petrohradu i prodej ropy.

Kdo jsou vorové v zakoně?

Když se řekne „vor v zakoně“, mnoha lidem v Česku se vybaví fotky či záběry tuzemských médií s tmavovlasým mužem v černých brýlích a černém saku obklopeným v soudní síni houfem advokátů nebo policistů. Záhadná postava se jmenuje Andranik Soghojan a jde o arménského mafiánského bosse známého pod přezdívkou Zap Leninakanský. V roce 2007 se rozhodl potrestat svého krajana, arménského podnikatele působícího v Praze, který odmítal platit výpalné. Najatý vrah Timur Treťjakov se však spletl a místo Arména zastřelil českého řidiče společnosti Sazka, jenž zrovna vystupoval z podobně zeleného Bentley, jaké vlastnil i arménský byznysmen.

Soghojana za pokus o vraždu sice česká policie zatkla, avšak soud ho později zprostil obžaloby a propustil z vazby kvůli nedostatku důkazů, částečně způsobenému podplácením svědků. V roce 2013 české ministerstvo spravedlnosti změnilo rozsudek a odsoudilo Soghojana za vraždu ke 22 letům vězení, tou dobou byl zločinec už ovšem dávno za horami. V roce 2014 arménská policie Soghojana sice zadržela v Jerevanu na základě evropského zatykače, Česku jej ale nakonec odmítla vydat.

Neúspěšný atentát v Praze Soghojana od zločinecké kariéry zřejmě neodradil – podle zdrojů serveru Lenta.ru, který se věnuje dění v postsovětském podsvětí, stál mafián za vraždou několika dalších kriminálních autorit ze soupeřících klanů. PrimeCrime uvádí, že v roce 2016 byl zbaven vorovské koruny, a proto se chtěl pomstít. Vorem v zakoně se zločinec totiž stává pouze díky podpoře dalších vorů, kteří se za něj zaručí, a jen za podmínky, že žil podle kodexu vorů, což už dnes ovšem tolik neplatí. 

Někdejší pravidla vorovského života se změnila v průběhu takzvané „sučí vojny“, v překladu „války děvek“. Šlo o mocenský boj původních vorů v zakoně, jejichž hlavní zásadou bylo odmítání spolupráce se státem, z čehož vyplynulo i zavržení v tomto smyslu vnímaných kolaborantů, zločineckou terminologií řečených „suk“, tedy oněch „zaprodaných děvek“. Konflikt vypukl na konci druhé světové války, kdy se z fronty vraceli zločinci a byli rekrutováni státem jako vojáci, a trval dlouhé roky, přičemž bylo zavražděno mnoho představitelů podsvětí.

Sovětské věznice se tehdy rozdělily na „červené“, kde vládli dozorci a kolaboranti z řad kriminálníků, a „černé“, ovládané pravými vory v zakoně. Odborníci včetně již zmiňovaného Marka Galeottiho se shodují, že válka skončila vítězstvím suk. Přestože zákaz kolaborace se státem formálně přetrvával, nebyl už tak striktní jako v minulosti. Časem se ustoupilo i od dalších tradic – vor v zakoně mohl mít rodinu i trvalou adresu, oficiálně se mohl věnovat byznysu a vlastnit luxusní předměty. Některé symboly se však nezměnily. Výrazným vizuálním rysem dodnes zůstávají klasická vorovská tetování jako hvězdy pod klíčními kostmi nebo na kolenou.

Na základě tohoto typického tetování mohou být oproti minulosti vorové justicí odsouzeni podle zákona o nejvyšším postavení v zločinecké hierarchii. Zákon postupně přijala celá řada postsovětských zemí, průkopnicí se stala Gruzie, kde bylo nové legislativní opatření schváleno ještě v půlce nultých let a údajně se inspirovalo italskou i americkou legislativou.

„Faktem je, že jak italští mafiáni, tak naši zloději vlastnoručně nepáchají žádné zločiny. Málokdy sami kradou, zabíjejí nebo vydírají. Na to existují v jejich hierarchii níže postavení lidé. Kromě toho existují zákony omerty (mafiánský „kodex mlčení“), které jak u nás, tak tam zakazují svědčit proti šéfovi pod trestem smrti. Takže kriminální činnost většinou těmto zlodějům a hlavním mafiánům procházela. Jediná záminka, proč je mohli zadržet, bylo držení zbraní nebo drog,“ vysvětlil odborník na organizovaný zločin Šota Utyašvili pro zpravodajský portál BBC News. 

Nový zákon měl práci policii a soudům zjednodušit, což se zjevně povedlo. Od roku 2006 do roku 2010 bylo v Gruzii zadrženo a odsouzeno 180 vorů. V roce 2006 generální prokurátor Gruzie dokonce prohlásil, že v zemi nezůstal na svobodě ani jeden vor v zakoně. Jejich velká část, včetně těch největších jako Tariel „Taro“ Oniani nebo Šakro Molodoj, se skutečně přesunula do Ruska, kde tento zákon chyběl až do roku 2019, nebo do Evropy, kde až na výjimku Itálie chybí dodnes. Uplatňování protimafiánských zákonů v Rusku navíc hodně záviselo na ochotě vora spolupracovat se státní mocí, což pro novou generaci vorů, která se už tolik neohlíží na stará pravidla, představovalo velkou výhodu.

The post MAFIE: 3. díl – Ruská mafie, část první: Divoká Praha appeared first on investigace.cz.

Organizace Spojených národů pro drogy a kriminalitu (UNODC) odhaduje (zdroj zde), že celkový objem vypraných peněz dosahuje 2 až 5 procent celosvětového HDP ročně, v přepočtu skoro 2 biliony dolarů (asi 44,3 bilionů korun). Banky jsou v celém řetězci praní peněz posledním a zároveň nejsilnějším nástrojem, který může tyto nelegální finanční transakce zastavit. Často se to ale neděje. Problémy se zákonem měly i tak velké finanční instituce jako švýcarská HSBC, UBS, nebo německá Deutsche Bank. Podle Finančního analytického úřadu (FAÚ) je ale situace v českém bankovním sektoru dobrá.

FAÚ tvrdí (zdroj zde), že banky působící v ČR „vykazují velmi dobré povědomí o prevenci praní peněz, mají dobře zvládnuté řízení rizik a vyšší rizikovost produktů nebo klientů je vyrovnávána přísnější kontrolou”. S tím souhlasí i Ladislav Pauker z Komise pro bankovní a finanční bezpečnost Bankovní asociace: „Po zkušenostech s kolapsem českého bankovního systému na sklonku devadesátých let jsou bezpečnostní opatření, která musí každá banka dodržovat, poměrně přísná,“ tvrdí.

Na začátku letošního roku také nabyla účinnosti novela zákona č. 253/2008 Sb. (tzv. „AML zákona“), která implementuje novou směrnici Evropské unie o předcházení využívání finančního systému k praní peněz a financování terorismu. Postupně se zlepšujícímu stavu úrovně kontroly ze strany bank poté odpovídá i statistika oznámení o podezřelém obchodu ve smyslu §18 téhož zákona.

Navzdory veskrze kladnému hodnocení bank však legalizace výnosů z trestné činnosti v České republice stále působí značné škody. Například v roce 2015 celkový objem způsobené škody činil podle policie 100 milionů korun, a to jen v případech, o kterých PČR ví a zahrnuje je do svých statistik.

V Česku je v současnosti 47 bank a poboček zahraničních bank, 14 bank má u nás zahraniční zastoupení. Zajímavou pozici na bankovním trhu v České republice zaujímají banky, jejichž vlastnická struktura sahá do Ruské federace. I kvůli tomu, že ruský bankovní sektor má v posledních letech s praním peněz bohaté zkušenosti.

Charakterizace ruského bankovního sektoru

Ruský finanční sektor je k praní peněz poměrně náchylný. Americké ministerstvo zahraničí Rusko řadí mezi země, na které se v rámci boje s praním peněz soustředí nejvíc. Stejně tak Basilejský institut (neziskový institut specializující se na prevenci korupce a veřejnou správu, pozn. redakce) uvádí Rusko na seznamu 15 zemí Evropy a střední Asie s největším rizikem praní peněz a financování terorismu. Rusko je v nejnovější zprávě z roku 2017 na 6. místě v tomto regionu za Tádžikistánem, Tureckem, Ukrajinou, Kazachstánem a Kyrgyzstánem. K řazení zemí organizace využívá tzv. „Basilejského AML indexu”. Pro srovnání: Česká republika zaujala 126. pozici, celkově do průzkumu bylo zahrnuto 146 zemí světa.

Mezinárodní měnový fond (MMF) ale ve svém hodnocení ruského finančního sektoru uvádí, že regulační opatření kladoucí si za cíl zabránit praní peněz se v Rusku v uplynulých letech zdokonalily. Ruská centrální banka podle MMF podnikla kroky k ukotvení vyšších nároků na integritu bankovních institucí, dohled centrální banky je podle fondu „intenzivní a pronikavý”.

Ruská centrální banka v posledních letech skutečně učinila kroky k nápravě svého bankovního sektoru. Jen od roku 2013 odebrala licenci více než 300 úvěrovým institucím. I proto, že mnohé z nich se spoléhaly na finanční injekce od státu a své vlastní prostředky často neprůhledným způsobem vyváděly do jiných institucí v Rusku i v zahraničí. Modelovým příkladem tohoto jednání může být známý bankéř Anatolij Motylyov.

Vybrat peníze, vyvést, nechat se zachránit

První případ „selhání“ Motylyových podnikatelských aktivit se odehrál během finanční krize v letech 2007 a 2008. Jeho společnost Globex poskytující půjčky dosáhla během krize ztrát, které vyžadovaly záchranný balíček ruské vlády v hodnotě 2,5 miliardy dolarů. Po vykoupení Globexu ruské úřady zjistily, že stovky právnických osob, které byly klienty Globexu, představovaly pouhé skořápkové společnosti, které Motylyov využil k vyvedení peněz do svých selhávajících projektů na trhu s nemovitostmi.

Ačkoliv ruská vláda už měla zkušenosti se stylem Motylyova podnikání, nezabránila mu v tom, aby schéma „vyvést peníze a spoléhat se na záchranu ze strany státu” nezopakoval. V polovině roku 2015 ruská centrální banka odňala licenci čtyřem Motylyovým bankám a sedmi soukromým penzijním fondům. Všechny čtyři banky dohromady disponovaly vklady v hodnotě více než 1,1 miliardy dolarů. Fondy disponující více než jednou miliardou dolarů poté střežily vklady asi milionu Rusů.

Několik měsíců po odejmutí licencí ruská centrální banka oznámila, že ve finančních výkazech Motylyových společností objevila „díru” v hodnotě 1,5 miliardy dolarů. Ruské úřady začaly Motylyovovy společnosti a jejich transakce vyšetřovat, sám majitel však podle dostupných informací pravděpodobně ze země zmizel.

Případ Anatolije Motylyova poukazuje na obecnější problém ruského bankovního sektoru, ve kterém v posledních letech došlo k mnoha selháním bank, falšování finančních dokumentů a provádění neprůhledných transakcí za účelem vyvedení peněz do zahraničí. Dalším příkladem je příběh Globální pračky, o kterém jsme psali v březnu, kdy bylo z 19 ruských bank vyvedeno přes 20 miliard dolarů. Tyto peníze poté protekly přes účty 732 bank v 96 zemích světa a svou roli v „globální pračce“ sehrály i některé české banky.

Banky napojené na ruský kapitál tak stále vyvolávají pochybnosti.

„Působení bankovních institucí s ruským kapitálem rizikové samozřejmě je a velmi. V Rusku byly banky zakládány skupinami organizovaného zločinu. Ty dnes kontroluje Kreml a využívá je k prosazování svých imperiálních zájmů,” tvrdí Petr Pojman, kriminolog a bezpečnostní expert.

Ruské banky působí v České republice od roku 1996. V uplynulých letech se v České republice těchto institucí objevilo hned několik, a v některých případech jejich činnost vyvolala podezření regulačních orgánů.

Jednou z těchto bank byla i Evropsko-ruská banka.

Evropsko-ruská banka

Evropsko-ruská banka (ERB) na českém trhu působila od roku 2009, 25. října loňského roku však vstoupila do likvidace. O den dřív jí Česká národní banka odňala povolení k činnosti. Hlavními důvody podle vyjádření banky byly „nefunkční řídicí a kontrolní systém banky a nákup dluhopisů v rozporu s právními předpisy“. Už půl roku předtím přitom ČNB provedla předběžná opatření, a částečným omezením činností ERB cílila na zamezení dalšího poškozování zájmů vkladatelů.

Majitel ERB Roman Popov opatření provedená ČNB kritizoval. Problematický nákup rakouských cenných papírů rakouské firmy M&A InvestConsult v hodnotě 60 milionů eur, za který na ERB Česká národní banka dokonce podala trestní oznámení, považoval za standardní. ČNB poté ve vyjádření pro Český rozhlas obvinil z „umělého vytvoření krachu banky”.

Evropsko-ruská banka byla první bankou s ruským kapitálem a licencí k provozování bankovních služeb. Česká licence jí pomohla vstoupit na evropský bankovní trh.

Banka sídlila jen pár minut chůze od neslavně proslulé restaurace U Holubů – místa, kde se v devadesátých letech scházely ruské mafiánské skupiny jako Solncevská mafie nebo Semjon Mogilevič. Z adresy na Smíchově dnes zbývá spíš jen memento podezřelých ruských operací.

ERB byla založena První česko-ruskou bankou (PČRB). Instituce sídlící v Moskvě k sobě v uplynulých letech přitáhla pozornost médií, politiků i tajných služeb díky své finanční podpoře francouzské Národní fronty vedené Marií Le Penovou nebo umožňováním peněžních převodů íránským obchodníkům se zbraněmi navzdory uvalenému embargu.

Vše začalo u IPB

PČRB byla založena v Rusku v roce 1996 českou bankou IPB, bankovní institucí, jejíž bankrot byl největším případem selhání banky v historii České republiky, spolu s ruskou bankou Vozrožděnije.

V období, kdy finanční krize zasáhla ruský bankovní trh, se banka Vozrožděnije rozhodla ukončit své působení v PČRB, kterou tak naplno převzala IPB.

IPB však v roce 2000 zkrachovala a PČRB byla převedena pod Českou konsolidační agenturu. Agentura ale žádný zájem o řízení banky neprojevila, a tak byla PČRB prodána ruské společnosti Strojtransgaz, jejímž většinovým podílníkem byla ruská státní společnost Gazprom. Tato akvizice vzbudila v ruských i českých médiích pochybnosti nad mírou napojení banky na ruskou vládu.

Český bankovní expert Jan Lamser, který vedl likvidaci aktiv IPB a jejích dluhů po zbankrotování banky, k tomu dodává: „Historie PČRB je spíš množinou náhodných rozhodnutí jejího českého managementu, než konspiračním plánem ruských politiků.”

V roce 2011 Strojtransgaz prodal 74,5 % akcií banky jednomu ze svých bývalých zaměstnanců, Romanu Popovovi. O rok později se Popov stal jediným akcionářem jak PČRB, tak v Česku založené ERB. Podle svých slov kromě koupě PČRB investoval do navýšení základního kapitálu ERB dalších zhruba 600 milionů korun – částku, která je vysoká i pro bývalého ředitele Strojtransgazu.

ERB byla založena v roce 2005, kdy se PČRB jako její matka chtěla vrátit na český trh. Získání licence bylo pro ERB obtížné, jelikož čelila komplikacím ze strany České Národní Banky i BIS (Bezpečnostní informační služby), která ji považovala za možné bezpečnostní riziko.

První pokus o získání licence v roce 2004 byl z důvodu nedostatečné dokumentace zamítnut, druhý pokus v roce 2005 pak opět také selhal kvůli výrazným změnám ve vlastnické struktuře banky. Třetí a úspěšný pokus přišel až v roce 2008, kdy banka licenci získala. Od roku 2009 tak banka na českém trhu fungovala s jednou pobočkou v Praze a druhou v Karlových Varech v Moskevské ulici.

Zvědavost v případě počínání PČRB a jejího majitele Romana Popova vzbuzuje také napojení banky na některé tradiční offshoreové destinace. Jedna z Popovových společností, Royaline Investments Ltd, pocházející z Britských panenských ostrovů, totiž sehrála roli u půjčky ilustrující netransparentní vyvedení prostředků z banky.

PČRB nejdříve poskytla půjčku ve výši 12 milionů eur kyperské společnosti Laerma Limited zastoupené Natalií Myskinovou, manželkou Vladimira Myskina, zaměstnance PČRB, který půjčku schválil. Banka ovšem prostřednictvím Royaline díky smlouvě o zřízení zástavního práva získala 50% obchodní podíl společnosti Dastyno Commerce s.r.o., jehož nominální hodnota činí pouhých 100 000 korun. Vzhledem k tomu, že společnost Dastyno v obchodním rejstříku neeviduje žádné finanční výkazy, jeví se jako typický příklad skořápkové společnosti určené k zástavě úvěru, který dlužník nikdy nehodlá splatit.

Ačkoliv ERB už na seznamu bank v České republice nefiguruje, První česko-ruská banka zde stále má své zahraniční zastoupení, přestože i ta v Rusku přišla loni o bankovní licenci.

Dalšími českými bankami s napojením na ruský kapitál jsou Expobank a Sberbank.

Expandující Expobank

Expobank na českém bankovním trhu působí od roku 1991. Původně působila pod názvem BAWAG Bank CZ, od roku 2008 poté banka vystupovala pod názvem LBBW Bank CZ jako dceřiná společnost německé LBBW. Na konci roku 2014 se společně s příchodem nového většinového akcionáře Igora Kima banka přejmenovala na Expobank CZ.

Igor Kim je ruský investor, který na bankovních trzích působí přes 20 let. Kim se narodil v Kazachstánu a vyrůstal na východě Ruska. V roce 1992 byl jedním ze zakladatelů malé sibiřské banky, později se stal jejím ředitelem. V roce 1996 dohlížel na restrukturalizaci banky Sibacadembank, dnes známé jako Ursa Bank, v současnosti jedné z 20 největších ruských bank.

Za své působení na bankovních trzích Kim již nakoupil přes 30 bank. Webový portál Forbes hodnotu Kimova majetku odhaduje na miliardu dolarů.

Kim v roce 2013 pro Reuters sdělil (celý článek zde), že “se poohlíží po akvizicích nejen ve východní, ale i ve střední Evropě”. V expanzi mu má pomoci právě česká pobočka Expobank.

Banka na svých webových stránkách uvádí, že Kimův úspěch „je výsledkem chytrých investic v minulosti a inteligentního bankovního řízení bez napojení na politiku”.

Expobank za první dva roky svého působení pod novým jménem a s novým vlastníkem vykázala zisk ve výši 442 milionů korun (105 milionů korun v roce 2015 (zdroj zde), 337 milionů korun v roce 2016 (zdroj zde)), a plánovanou expanzi odstartovala hned v prvních dvou letech svého působení na českém trhu.

„V roce 2016 a na začátku roku 2017 Expobank učinila dvě akvizice – nejdříve získala jednu z účelových společností LBBW v České republice (East Portfolio s.r.o.) a rozšířila portfolio svých klientů, ve druhé polovině roku poté banka provedla svou první evropskou akvizici Marfin Bank a.d. Beograd (Srbsko) a stala se tak první českou bankou na srbském trhu,” uvádí výroční zpráva z loňského roku.

Expobank kromě České republiky tak v současnosti působí v 8 dalších zemích. Těmi jsou Hongkong, Kazachstán, Kypr, Lotyšsko, Lucembursko, Rusko a Velká Británie, tedy země známé ve finančním světě zejména díky silnému bankovnímu tajemství a problémům s bankovním sektorem, který dostatečně neprověřuje ani původ peněz, ani klienty.

Banka na svých stránkách láká klienty tvrzením, že „klienti banky mohou jednoznačně profitovat z působení sesterských a dceřiných společností banky v Evropě a dalších částech světa”.

Právě jedna ze sesterských společností české Expobanky se ale již v minulosti potýkala s problémy ohledně svých interních kontrolních mechanismů. V Lotyšsku banka nejprve v roce 2014 dostala od FKTK (lotyšská Komise pro finanční a kapitálové trhy) varování, jehož důvodem byly „některé nedostatky v interním kontrolním systému banky a selhání v zajištění dostatečné dokumentace klientů”. V roce 2015 poté banka obdržela pokutu ve výši 105 tisíc eur za „nedostatky v monitoringu uskutečněných transakcí a due diligence klientů banky” (zdroj).

Sberbank, ruská státní banka

Poslední a zároveň největší ruskou bankou působící na českém trhu je Sberbank, banka přímo podléhající ruské státní správě, konkrétně ruské centrální bance.

Sberbank na český bankovní trh pronikla v roce 2012, kdy od rakouské Volksbank odkoupila celou její středoevropskou divizi (ke změně jména banky došlo na konci února roku 2013). Sberbank hned zpočátku vyvinula výraznou snahu o propagaci svého příchodu do České republiky prostřednictvím několika marketingových kampaní v čele s televizními reklamami, zároveň výrazně investovala do rozšíření svých poboček.

Sberbank Europe působí v 10 zemích střední a východní Evropy: v Bosně a Hercegovině, České republice, Chorvatsku, Maďarsku, Německu, Rakousku, Slovensku, Slovinsku, Srbsku a na Ukrajině.

Od svého nástupu na český trh dceřiná společnost Sberbank CZ vykazuje podle svých slov „nárůst ve všech segmentech” (fyzické osoby, malé a střední podniky, korporátní klienti) (zdroj), stejně tak od změny vlastníka a názvu každoročně utrží zisk v řádu stamilionů korun (výjimkou byl rok 2015, kdy banka vlivem letitého soudního sporu byla nucena z rozhodnutí soudu zaplatit náhradu škody ve výši zhruba 130 milionů korun).

I Sberbank však musela v uplynulých letech čelit komplikacím vycházejícím z podstaty jejího vlastnictví. V důsledku ukrajinské krize Spojené státy i Evropská unie na ruskou Sberbank (evropské dcery Sberbank byly ze sankcí vyňaty) a další ruské státní podniky uvalily sankce, kterými bance zabránily přístup ke svému kapitálu za účelem dlouhodobého financování.

V říjnu roku 2016 poté ČNB zakázala Sberbank poskytovat úvěry na financování investiční výstavby a komerčních nemovitostí (zdroj). ČNB ve svém odůvodnění tvrdila, že banka „nedodržuje náležitým způsobem obezřetnostní pravidla, jimiž se musí každá úvěrová instituce řídit, v důsledku čehož pak může být ohrožena jeho finanční stabilita a zájmy jeho vkladatelů”.

O několik měsíců později, 17. února, nicméně ČNB oznámila, že „v důsledku deklarovaného zjednání nápravy pominuly důvody pro omezení činnosti”.

Na rozdíl od PČRB i ERB jsou Expobank i Sberbank v České republice stále velmi aktivní, a jak nám sdělil ředitel Finančního analytického úřadu Libor Kazda, z hlediska prevence praní peněz prý tyto banky oproti dalším bankovním institucím působícím na českém trhu nelze vyčleňovat.

„Banky jsou ve finančním sektoru typem institucí nejnáchylnějších k praní peněz. Na druhou stranu lze říci, že banky z našeho pohledu fungují dobře a z tzv. „povinných osob” (fyzické nebo právnické osoby, na které se vztahuje AML zákon, pozn. redakce) vykazují nejvyšší míru spolupráce. To platí i pro banky s ruskými vlastníky.”

The post Peníze těch ruských appeared first on investigace.cz.

Ryan Chittum, Jake Bernstein a Michael Hudson

V listopadu 2005 dostala celní správa v Rotterdamu tip: dodávka chřestu z Peru by mohla obsahovat i něco jiného než zeleninu. Asi o týden později dorazilo do přístavu ve třech kontejnerech šedesát palet zakonzervovaného bílého chřestu. V osmdesáti procentech konzerv byl chřest. Zbytek obsahoval kokain. Celkem se ho našlo více než jeden a půl tuny.

Nizozemské a Peruánské úřady prohlásily, že za velkokapacitním pašováním drog stojí Ment Dijkhuizen Cáceres – muž , který je v Peru známý jako Holanďan. Vyšetřovatelé zjistili, že on a jeho právní zástupce Eduardo Gallardo Arciniega prali peníze přes řadu fiktivních offshoreových společností.

Dijkhuizen a Gallardo zaregistrovali nejméně čtyři z těchto krycích společností přes Mossack Fonseca – panamskou právní společnost, která se proslavila právě zakládáním těžko dohledatelných firem pro politiky, bohaté investory a v mnoha případech i pro nechvalně známé zločince.

Z dokumentů v databázi Panama Papers, které analyzuje Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů a partnerské organizace, vyšlo najevo, že mezi klienty právní kanceláře Mossack Fonseca jsou gangsteři, pašeráci zbraní a drog i podvodní investoři.

Interní dokumenty Mossack Fonseca obsahují záznamy o společnostech spjatých s nejméně 36 občany Spojených států, kteří byli obviněni nebo usvědčeni z podvodů nebo jiných finančních přečinů. Tyto dokumenty dále obsahují i záznamy o dalších nejméně 33 osobách a společnostech, které se kvůli důkazům o kriminální činnosti jako je obchodování s mexickými narkobarony a teroristickými skupinami typu Hizbaláh objevují na černé listině amerického ministerstva financí (U.S. Treasury Department) .

Z Mossack Fonseca na to ICIJ odpověděli, že svými službami „nepodporují ani neprosazují protiprávní jednání.“ V tom, že osoby zakládající zámořské společnosti skrze jejich právní společnost, nejsou zapleteny do kriminálních aktivit, spoléhají se zprostředkovatele: banky, právníky a další účastníky nabízející servis právní kanceláře Mosscak Fonseca.  Ta má navíc k dispozici i vlastní ověřovací postupy k identifikování podezřelých zákazníků, kterých využívá „v rámci rozumných mezí.“ V případech, kdy jimi vytvořené společnosti skončí v rukou zločinců, firma „takovou situaci odsoudí“ a zjedná nápravu, řekl mluvčí Mossack Fonseca.

Společnost odmítla odpovědět na otázku ohledně firem spojených s Dijkhuizenem a dalšími nechvalně známými osobami, jejichž případy tato kauza odkrývá. Jde například o narkobaronku známou jako „Královna jihu“, amerického podvodníka, který založil falešnou charitu nebo gangstera, známého jako „Šéf šéfů“ ruského podsvětí.

Vzdělání a jemné způsoby

Jméno: Ment Floor Dijkhuizen Cáceres
Národnost: Peruánská
Vešel v známost jako: Pašerák drog
Místo: Peru a Nizozemí
Přezdívka: El Holandés (Holanďan)

Pohyb kokainu okolo Menta Dijkhuizena byl sledován už dlouho před tím, než byl Holanďan dopaden. Zvláštní pozornost ale přitáhl případ jeho sekretářky, která byla zavražděna, když vedla dceru do školy. Jak napsali novináři z La República, padlo na ni totiž podezření, že věděla příliš mnoho.

Když se Jürgen Mossack, spoluzakladatel společnosti Mossack Fonseca, v roce 2006 dozvěděl o rozsáhlém zásahu zaměřeném na Dijkhuizena, vyjádřil své překvapení nad tím, že jeho právní společnost takové osobě poskytla své služby. “Jsou tu bankovní účty?” napsal Mossack “Jsme signatáři? … Zajímalo by mě, jakými prověřovacími procesy jsou zákazníci v Peru podrobováni?”

Zástupkyně Mossack Fonseca v Peru Monica Ycaza odpověděla, že o tom nemohla vědět. Dijkhuizenův právník Gallardo, který zařídil vytvoření těchto společností, byl „vzdělaný muž jemných způsobů a neměli jsme důvod o něm pochybovat,” vypověděla Ycaza.

Drogová královna

Jméno: Marllory Dadiana Chacón Rossell
Národnost: Guatemalská
Vešla v známost pro: Pašování drog, praní špinavých peněz
Místo: Guatemala, Honduras, Panama, Mexiko, Spojené státy
Přezdívka: Královna Jihu

V lednu 2012 označili americké úřady Marllory Dadianu Chacón Rossell jako “jednu z nejaktivnějších drogových pašeráků ve Střední Americe.” Americké ministerstvo financí jí obvinilo z převážení tisíců kilogramů kokainu přes Guatemalu do Spojených států a praní desítek milionů dolarů každý měsíc.

Pro ženu je dosti neobvyklé získat status narkobaronky. I kvůli tomu ji guatemalský tisk přezdívá “Královna Jihu.”

Na vrcholu své slávy žila okázalým způsobem i s rodinou v Guatemala City, kde se pohybovala mezi politiky a místní smetánkou a jezdila odtud na dovolené do Evropy. V tu dobu jí bylo ke čtyřiceti, byla matka pěti dětí a ovládala impérium zahrnující hotely, národní loterii, stavební firmu a obchod s luxusním oblečením. Americké úřady identifikovali 24 s ní spjatých podnikatelských subjektů.

V jejím království sehrála roli i Mossack Fonseca, což dokládají interní záznamy této společnosti.

Mossack Fonseca pomohla v roce 2008 Chacón Rossel založit společnost Broadway Commerce Inc., kde byla vedená jako prezidentka společnosti. Právníci z MosFon také zajistili této společnosti účet u panamské Banvivienda Bank a guatemalské Banco Reformador, která koncem října 2009 na jejím účtě evidovala 12 milionů dolarů.

V roce 2014 se Chacón Rossell vzdala americké policii a přiznala vinu na obchodování s drogami. V roce 2015 si ale vyjednala s americkým ministerstvem spravedlnosti snížení trestu výměnou za spolupráci s americkými úřady. Její konečný trest byl utajen a soudce nařídil případ zapečetit na dobu pěti let.

Operace Bílá velryba

Jméno: Fernando del Valle
Národnost: Chilská
Vešel v známost pro: Praní špinavých peněz
Místo: Španělsko

V roce 2005 zadržely španělské autority 50 lidí v rámci operace Bílá velryba – vyšetřování zločinecké sítě, o které se říkalo, že byla největší ve španělské historii co se praní špinavých peněz týče. Uprostřed třistamilionové operace stál chilský právník Fenando del Valle, který zakládal fiktivní společnosti pomáhající pašerákům, mafiánům a pasákům investovat do realit.

Dva roky po jeho zatčení v roce 2007, během operace Bílá velryba, zažádal del Valle firmu Mossack Fonseca o oživení společnosti Nitel Values SA, kterou založil v roce 1979.

Společnost Mossack Fonseca o del Vallově zatčení až do roku 2009, kdy zažádal o založení nové společnosti pro německého klienta, nevěděla. Přibližně o měsíc později od Nitel Values jako její registrovaný agent odstoupila.

Španělský soud odsoudil del Valla k šesti rokům vězení za praní špinavých peněz a daňové podvody v roce 2011.

Seznam úkolů

Jméno: Martin Frankel
Národnost: Americká
Vešel v známost jako: Podvodník
Místo: Spojené státy

V únoru 2000 se americké úřady obrátily, skrze státního návladního Britských Panenských ostrovů, na Mossack Fonseca s požadavkem o informace ohledně dvou zámořských společnostech, které vlastní svérázný finanční zločinec Martinem Frankelem. Byl to dlouholetý zákazník Mossack Fonseca, a to i přes zpronevěru více než 200 milionů dolarů pojišťovnám v pěti různých zemích. Tyto peníze následně použil k útěku poté, co byl odhalen.

Frankel založil i falešnou charitativní organizaci pojmenovanou po katolickém světci, která slibovala získání peněz na pomoc chudým. Místo toho však financovala jeho okázalý životní styl – honosná sídla, luxusní auta, bodyguardy a zástupy žen.

Když v roce 1999 Frankel utíkal ze Spojených států, správní orgány oznámily, že za sebou nechal astrologickou tabulku s jejíž pomocí se snažil předpovědět, jestli půjde do vězení, a svůj seznam úkolů, do kterého si mimo jiné zapsal poznámku “vyprat peníze.” Když ho pak úřady v Německu konečně v dohnaly, našly 547 diamantů a devět falešných cestovních pasů.

Společnosti Mossack Fonseca trvalo několik měsíců, než v roce 2000 odpověděla na oficiální žádost o dokumentaci. Během této doby pracovala na zrušení firem spojených s Frankelem a vyvlíkala se z jakýchkoli vztahů s jeho osobou. V roce 2002 se Frankel přiznal k 20 případům finančních podvodů, investičním podvodům a vyděračství.

Pistole a prachy

Jméno: John Knight
Národnost: Britská
Vešel v známost jako: Pašerák zbraní
Místo: Velká Británie

V listopadu 2004 John Knight přiznal, že vyjednával dodávku tanků, raketometů, dělostřelectva a sovětských letadel se Sudánem, a to v době, kdy probíhala genocida v Darfúru.

Knight byl v Británii již dobře známý. V roce 1991 se za ním v utajení vydal reportér Daily Mirror, aby s ním vyjednal koupi kalašnikovů. Když se pak deník The Scotsman Knigtha ptal, proč prodával zbraně súdánskému režimu, odkazoval se na Adolfa Hitlera: “I jeho někdo zásoboval. I když to byl největší tyran.”

Přes prostředníka na Kypru koupil Knight v roce 2005 od Mossack Fonseca fiktivní společnost na Britských Panenských ostrovech jménem Endeavour Resources Limited. Podle britských úřadů ji používal k nelegálnímu obchodu se zbraněmi na Blízkém východě.

V roce 2007 provedla britská celní správa razii v Knightově sídle u Londýna, při které se snažila najít důkaz, který by ho usvědčil z obchodování s Íránem. Našli skartované dokumenty, které po opětovném slepení ukázaly, že Knight vytvořil falešnou stopu, aby tím zakryl svůj plán koupit 130 automatických zbraní od Íránu a prodat je do Kuvajtu přes Endeavour Resources. Byl za to odsouzen ke čtyřem letům vězení.

Mossack Fonseca odstoupila od společnosti Endeavour Resources jako její registrovaný agent, ale dále poskytovala služby bahamské firmě, která byla zapsána ve správní radě Endeavour Resources Business System Consultant Ltd.

Šéf šéfů

Jméno: Semion Mogilevič
Národnost: Ukrajinská
Vešel v známost jako: “Nejnebezpečnější gangster na světě”
Místo: Moskva
Přezdívka: Šéf šéfů; Chytrák Don; Pan Bigski; Seva

V roce 2009 zapsala FBI Semiona Mogileviče na seznam deseti nejhledanějších osob světa a označila ho za “globálního podvodníka a bezohledného kriminálníka,” zapleteného do “pašování zbraní a drog, vražd na objednávku, vyděračství a obchodu s lidmi v mezinárodním měřítku.” The Guardian on něm napsal, že je známý jako Šéf šéfů a silný kuřák, který používá nápadný, ukrajinský a pro něj typický způsob eliminace nepřátel – nastraženou bombu v autě.

Mogilevič začal svojí kariéru v organizovaném zločinu tak, že obíral ostatní sovětské židy prchající do Izraele. Následně rozšířil svoji činnost právě tam, ale i do Česka nebo Maďarska. V Česku působil zejména v devadesátých letech, kdy se snažil ovládnout středoevropský obchod s lehkými topnými oleji. Byl taky jedním z lidí, kteří byly předmětem proslulého zásahu v restauraci U Holubů v roce 1995.

Americká obžaloba z roku 2003 vinila Mogileviče, že stál za podvodem pensylvánské akciové společnosti YBM Magnex International a připravil tak investory o 150 milionů dolarů.

Mogilevič měl úzké vztahy s několika fiktivními společnostmi registrovanými společností Mossack Fonseca, ale žádná z nich nebyla psaná na jeho jméno. V roce 2001 zažádala kancelář bahamského státního návladního o informace ohledně společnosti Rosebud Consultant Inc. registrovanou právní společností Nassau. Bahamské úřady tak jednaly na žádost amerických orgánů, které vyšetřovaly to, co považovaly za platby vyplácené Mogilevičovi ve spojení se skandálem YBM Magnex skrze Rosebud a jeho zástupce Adriana Churchwarda. Vlastní záznamy společnosti Mossack Fonseca neukazují na žádné spojitosti mezi Churchwardem a firmou Rosebud, nicméně američtí vyšetřovatelé pojali podezření, že Churchward byl “propojen” s touto firmou, která posílala Mogilevičovi 20 000 dolarů měsíčně za “poradenské poplatky.“

Churchward byl také ředitel Trinity Films Inc. společně s Galinou V. Grigoryevou, která byla provdaná za Mogileviče a později za Churchwarda. Mossack Fonseca jejich společnost zaregistrovala v roce 1996 na Bahamách.

Dnes Chruchwood píše thrillery jako je “Moscow Bound” o odloučené ženě ruského oligarchy a právníkovi na útěku kvůli zločinu, který nespáchali. Po zveřejnění prvních zpráv Panama Papers se Churchward vyjádřil k offshoreovým společnostem dost kriticky: bohatí a mocní mají “pevnou kontrolu nad jejich zkorumpovaností” a “nic se nezmění“.“Globální elity a jejich političtí posluhovači nejsou krocani, co si odhlasují Vánoce,” dodal.

Když se Churchwarda zeptali na jeho spojení se společnostmi registrovými u Mossack Fonseca, vyjádřil se v emailu: “Moji právníci mi poradili, že pokud půjde pan Moguilevič před soud, mohl bych být předvolán buďto vyšetřovateli nebo obhájcem jako svědek. Z tohoto důvodu se nemám vyjadřovat k žádným aspektům domnělých obchodních či jiných vztahů s panem Mogilevičem.”

Další Mogilevičova spojka v kauze Panama Papers je na Ukrajině narozený Američan Igor Fisherman, obviněný ve Spojených státech společně s Mogilevičem kvůli podvodu YBM Magnex. Fishermanova žena Olga Zhunzhurova byla zároveň zplnomocněná zástupkyně Hastan Finance SA – společnosti zakoupené přes švýcarského prostředníka na Seychelách, zámořském daňovém ráji v Indickém oceánu.

FBI v roce 2009 uvedla, že Mogilevič žije v Moskvě. V roce 2015 ho FBI vymazala ze svého seznamu deseti nejhledanějších osob s tím, že “značná domácí i mezinárodní publicita, které se mu dostalo, nevedla k získání informací užitečných k jeho zatčení.”

S Mogilevičem se nepodařilo spojit, aby se k tomuto případu mohl vyjádřit. Článek v New York Times z roku 1999 ho citoval takto: “Nejsem vůdce ani aktivní člen žádné zločinecké skupiny.” Když se ho pak v témže roce ptala BBC na kauzu YBM Magnex, odpověděl: “No jestli přišli na staromódní techtle mechtle, je na nich, aby to dokázali.”

Frankela, Knighta ani Dijkhuizena nebylo možné kontaktovat. Del Valle odpověděl v emailu, že se zdrží komentářů. Zástupkyně Chacón Rossell řekla, že se její klientka odmítla vyjádřit.

The post Zločinci z Panama Papers: Seznamte se s Holanďanem, Královnou Jihu a Šéfem šéfů appeared first on investigace.cz.