Nábytkářské a stavební firmy v Evropě si za léta před ruskou invazí oblíbily levnou a kvalitní ruskou březovou překližku. S příchodem protiruských sankcí a antidumpingových cel se do Evropy ceněný artikl začal dostávat přes třetí země. V Kazachstánu, Turecku a nakonec v Gruzii vyrostly takřka přes noc fabriky na zpracování ruské březové dýhy na překližku. V Gruzii k tomu dokonce nakoupili i ruské stroje. Původ dřeva zakrývá původ hotové překližky a ruské dřevařské firmy, v některých případech navázané na prominentní oligarchy i poslance strany Jednotné Rusko, tak pokračují ve svém obchodu s Evropou.

Tématem se zabývaly Barbora Šturmová a Kristina Vejnbender za investigaci.cz společně s Aidan Iusub a Nanukou Bregadze z gruzínské redakce IFact. Podcast s nimi natáčel Petr Gojda.

The post Podcast Odposlech: Ruská bříza se pro Evropu pere v Gruzii appeared first on investigace.cz.

V lednu vydala britská environmentální organizace Earthsight podrobnou zprávu s názvem „Krvavá bříza: odhalení obchodu EU s ruskou válečnou překližkou“. Dokument popisuje, že navzdory sankcím EU na ruské a běloruské dřevo proudí do Evropy velké množství ruské březové překližky. Pracovníci organizace se v utajení spojili s několika obchodníky s překližkou, kteří popsali, jak tuto komoditu ruského původu legalizují prostřednictvím firem v třetích zemích, jako je Turecko nebo Kazachstán. Evropská komise na dovoz překližky z těchto zemí přesto stále neuvalila sankce. O tom, proč to neudělala a jak lze s „legalizací“ nelegálního dřeva bojovat, jsme mluvili s Tarou Ganesh, odbornicí na dodržování sankcí v dřevařském průmyslu z britské ekologické organizace Earthsight.

Šéf české firmy Orlimex, jednoho z největších dovozců překližky do EU, s nímž jsme hovořili, nesouhlasí s loňským uvalením antidumpingových cel na kazašskou a tureckou překližku. Podle něj Evropská komise těmito cly fakticky legalizovala obcházení sankcí. Místo toho měla uvalit sekundární sankce na firmy, které zprostředkovávají legalizaci ruského dřeva, a poctivým obchodníkům s kompletní dokumentací naopak umožnit další nákup kazašských výrobků.

Na začátek bych ráda řekla, že nejsme ekonomická organizace a nezaměřujeme se primárně na obcházení cel. Komise však zavedla cla na Turecko a Kazachstán kvůli podezření, že pomáhají obcházet válečné sankce na ruskou překližku. Některé firmy v EU to kritizují. Náš zdroj z ruského holdingu Segezha Group, který se zabývá výrobou překližky, k tomu trefně poznamenal: „Vypadá to jako legalizace obcházení sankcí.“

Podle mého názoru Komise často raději uvaluje cla a nechává obchod běžet dál. Proto mají firmy částečně pravdu, když se ptají: Proč nezakázat dovoz z Turecka a Kazachstánu úplně? Odpovědí je obava z tzv. sekundárních sankcí, které jsou politicky citlivé a otevírají širší geopolitické spory. Nedávno ale Komise naznačila, že jejich zavedení zvažuje. Přesto si nemyslím, že dřevo bude mezi prioritami. Po naší lednové zprávě „Krvavá bříza“ vydalo generální ředitelství FISMA (Generální ředitelství pro finanční stabilitu, finanční služby a unii kapitálových trhů, pozn. red.) první varování před obcházením sankcí právě u březové překližky – ale mezery tu stále jsou. Je důležité dodat, že nemáme důkazy o tom, že by konkrétně Orlimex dovážel zboží v rozporu s právem EU.

Video: Pracovníci britské neziskovky Earthsight v utajení navštívili gruzínskou továrnu Palati, od níž odebírá překližku Orlimex. Zdroj: Earthsight

Je tedy výroba překližky z ruské břízy ve třetích zemích obcházením válečných sankcí, nebo porušením evropského nařízení o dřevě EUTR, které zakazuje dovážet do EU nelegálně vytěžené dřevo?

Je to komplikované. Sankční právo a EUTR se částečně překrývají. EUTR je zásadní, protože vyžaduje, aby firmy prováděly náležitou péči (due diligence) a riziko nelegálnosti nakupovaného dřeva bylo na „zanedbatelné úrovni“ – to je klíčový pojem. U ruského dřeva v současné době ovšem nejde prokázat, že jde o legální dřevo.

Během naší investigativní práce jsme často ukazovali, třeba u firmy IKEA, že riziko zanedbatelné rozhodně nebylo. Proto jsme v případě překližky šli cestou utajené investigace a v lednové zprávě „Krvavá bříza“ jsme popsali fenomén, kterému říkáme „ryzí legalizace“.

Přečtěte si

Krvavé dřevo od vojenské junty. Západní firmy kupovaly teak z Myanmaru sankcím navzdory

Co tím myslíte?

„Původ“ lze totiž chápat různě. Pro EUTR a nově i EUDR (nové evropské nařízení o odlesňování, pozn. red.) je zásadní místo, kde byl strom skutečně pokácen. Kazachstán ale nemá tolik břízy, aby obhájil objemy překližky, které vyváží. Obchodní nebo celní původ se zase určuje podle toho, kde došlo k významnému zpracování. Pokud se ruské dýhy opracují v Kazachstánu či Gruzii, mohou papírově získat kazašský nebo gruzínský původ.

Po zavedení sankcí prudce vzrostl dovoz březové překližky přes třetí země – a není divu, jde o jeden z hlavních ruských vývozních artiklů. Firmy dokládaly certifikáty a dokumenty, jež potvrzovaly, že jde o místní výrobek, tedy že pochází z třetí země, přitom samotné zpracování bylo často zanedbatelné. Šlo pouze o přebalení, někdy o broušení nebo lepení – zkrátka ryzí legalizaci dřeva. Takové kroky ale nestačí k ospravedlnění změny původu výrobků. Objevily se i falešné doklady předložené orgánům EUTR o místě těžby, což je další zásadní problém.

Přečtěte si

Boj o krvavou břízu. Jak do Evropy i nadále proudí ruské dřevo

Lepení dýhových listů – výroba překližky – tedy není skutečná výrobní činnost, která stačí k tomu, aby se na jejím základě deklaroval nový původ výrobků?

Pokud jsou ruské dýhy zpracovány na březovou překližku ve třetí zemi, podle sankčního práva EU to není problém, podle EUTR ale ano. Je to bizarní situace.

Firmy mohou tvrdit, že provádějí „skutečnou výrobu“, avšak ve skutečnosti slouží jako krycí společnosti. Mohou mít stroje, zaměstnance i certifikáty, a přesto jde v praxi o legalizaci ruského dřeva. Právně je to složité prokázat, ale princip je jasný. Jeden kazašský dodavatel nám dokonce přímo nabídl, že pro nás „přebalí“ ruskou překližku a k ní doloží doklady o kazašském původu, případně provede drobnou úpravu, pokud by to bylo nutné.

V případu dřeva z Myanmaru, který se řešil u soudu, musel Evropský soud rozhodnout, do jaké míry samotné zpracování opravňuje ke změně původu. Verdikt zněl, že jednoduché zpracování – odvětvování, řezání – k ospravedlnění nového původu nestačí. Soud zároveň stanovil, že celní orgány nejsou v případě pochybností vázány certifikáty o původu a jsou oprávněny takové případy vyšetřovat. Slibným nástrojem je dnes technologie chemického testování dřeva, která dokáže určit skutečný původ – třeba zda jde o dřevo z Ruska, nebo z Lotyšska. To sice nevyřeší otázku původu obchodu, ale může to odhalit nepravdivé tvrzení poskytnuté orgánům EUTR o tom, kde byly stromy použité k výrobě produktu pokáceny.

K tomuto tématu jsme vydali podcast Odposlech:

Pokud dovozce nezjistí základní informace o svých dodavatelích – neprověří vlastníky a jeho vazby na další firmy –, je to porušení požadavků EUTR?

Ano, to je klasické selhání náležité péče. EUTR vyžaduje, aby firmy znaly své dodavatele a dokázaly riziko nákupu nelegálního dřeva snížit na minimum. U některých dodavatelů březové překližky by i rychlé vyhledávání na Googlu odhalilo zásadní rizika.

Co se stane, když společnost poruší nařízení EUTR? Jaké sankce jí hrozí?

Členské státy mají podle nařízení EUTR povinnost nastavit účinné, přiměřené a odrazující tresty – mohou dokonce zabavit dřevo nebo odebrat licence. V praxi je ale vymáhání slabé, většinou se končí u varování. Sankce, když už přijdou, se týkají hlavně chybějící due diligence. A přestože EUTR přímo zakazuje dovoz nelegálního dřeva, tento zákaz se téměř nepoužívá. Což je při rozsahu dovozů do EU těžko obhajitelné.

Výše zmíněné nové nařízení o odlesňování (EUDR), které začne platit v prosinci tohoto roku, zavádí povinnost dokládat geolokační údaje místa, kde bylo dřevo vytěženo. Vidíte v něm mezery, které by se daly zneužít?

V současné podobě je EUDR silné – odstraňuje kategorie „bezrizikových zemí“ (tedy zemí s nízkou mírou odlesňování, u nichž by se tolik neověřoval původ dřeva – mezi takové země by mohla patřit například Čína –, Česko bylo jedním ze států, které tuto kategorii prosazovaly, pozn. red.). K prokázání legality původu nebude stačit ani získání certifikátů FSC (Forest Stewardship Council) nebo PEFC (Programme for the Endorsement of Forest Certification Schemes).

Pokud bude nařízení dobře implementováno, může přinést zásadní změnu. Samozřejmě se ho firmy budou snažit obcházet, třeba falešnými geolokačními údaji nebo použitím stejné dokumentace pro různé zásilky. Už teď máme podezření, že to gruzínské a kazašské firmy dělají. Ale EUDR je nastaveno tak, aby legalizaci nelegálního dřeva zkomplikovalo – díky předložení satelitních dat, odhadům těžební kapacity z konkrétních těžišť i koordinaci mezi jednotlivými evropskými úřady. 

Riziko přesto zůstává, ale nové nařízení EUDR je mnohem silnější než EUTR. Proto proti němu dřevařský průmysl tak tvrdě lobbuje.

Přečtěte si

Děravé sankce. Rusko a Bělorusko dovážejí do EU dřevo i přes obchodní omezení

Letos v létě uvalila Komise antidumpingová cla zrovna na čínskou překližku. Po Číně je nyní v hledáčku Vietnam?

Ano, Vietnam a další asijské země mohou být další na řadě, čas ukáže. Na rozdíl od Kazachstánu nebo Gruzie mají tyto státy vlastní rozsáhlý dřevařský průmysl, takže se legalizace hůře odhaluje. Máme již ale náznaky toho, že dodavatelé v těchto třetích zemích jsou velmi ochotni používat ruské suroviny. Možná to není „ryzí legalizace“, ale nařízení EUTR to porušuje.

Kvůli velké poptávce EU po březové překližce se budou podobné praktiky přesouvat do dalších zemí, jakmile se ty dosavadní dostanou pod tlak. Proto jsme vyzvali EU, aby rozšířila sankce i na ruské suroviny. Sjednotilo by to právní rámec a ztížilo falešná tvrzení o původu.

A co gruzínští vývozci? Zdá se, že firmy z EU přesouvají svůj zájem o nákup překližky i tam.

Přesně tak. Jakmile se v Kazachstánu zpřísnil dohled, firmy začaly využívat Gruzii. Je to patrné i na změnách dovozních cest do EU. Gruzie je přitom velmi podezřelý případ – země bez tradice výroby překližky začala po ruské invazi do Ukrajiny náhle vyvážet obrovské objemy tohoto produktu. Analýza ukazuje, že Gruzie dováží z pobaltských zemí mnohem méně dýh, než by bylo potřeba k výrobě velkého množství překližky, kterou země vyváží. Tento rozdíl dost jasně naznačuje, že součástí obchodu jsou ruské dodávky dřeva. Zdá se, že alespoň část produktů, které gruzínské společnosti prodávají do EU, je vyrobena ze dřeva pocházejícího z podezřelých zdrojů.

Celní kontroly dosud nezjistily na gruzínské překližce „žádný problém“, což podle nás odráží povrchní vymáhání práva, zejména v rámci nařízení EUTR. Vzhledem k číslům je však Gruzie nyní předním dodavatelem nelegální překližky – letos dokonce překonala Čínu v exportu březové překližky do EU.

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender

The post Odbornice na nelegální dřevo: Gruzie se stala hlavní branou ruské překližky do EU appeared first on investigace.cz.

Až do začátku války v Ukrajině patřila česká firma Orlimex mezi největší dovozce ruské březové překližky do Evropy. Nyní se na ruské dřevo vztahují sankce a dovoz výrobků z této suroviny je do zemí EU zakázán evropským nařízením o dřevu. Jenže mezery v příliš složité evropské legislativě umožňují, aby ruská bříza byla do EU stále exportována – jen pod jinou značkou a přes zprostředkovatele například z Kazachstánu nebo Gruzie. Podle letošního varování Evropské komise tak mohou výrobky z ruského dřeva i nadále končit rovněž v českých domácnostech.

K tomuto tématu jsme vydali podcast Odposlech:

V areálu továrny Orlimexu je živo. Dělníci nakládají do kamionů hotovou překližku určenou pro zákazníky, z výrobních hal se line vůně čerstvě nařezaného dřeva. Orlimex překližku dováží ze zahraničí a po úpravě ji prodává evropským výrobcům zaměřeným na dřevěné podlahy či nábytek, ale i firmám z dopravního a stavebního průmyslu. V halách se desky lisují, potahují speciálními povrchy a obrábějí podle požadavků odběratelů.

Mezi rozpracovanými díly dětských prolézaček, postýlek a schůdků nás provádí Sergej Pavlovec, spoluzakladatel Orlimexu. Čtyřicátník původem z Běloruska míjí součástky, z nichž vznikají dřevěné hračky, a zastavuje se, aby pozdravil zaměstnance. Jeden stojí u obráběcí linky, další projíždí mezi regály ve vozíku, jiný obsluhuje pilu.

Výrobní závod Orlimexu se nachází v obci Osík, kousek od Litomyšle, kde má firma i své sídlo. V současnosti tu pro Pavlovce pracuje přes šedesát lidí, část z nich přijela z jeho rodného Běloruska. 

Firmu Orlimex založil Pavlovec spolu se svým otcem a českými partnery koncem 90. let. Tehdy ještě žil v běloruském městě Borisov, kde se nacházel jeden ze závodů na výrobu překližky. „Celý byznys Orlimexu tenkrát v podstatě spočíval v dodávkách ze šesti běloruských závodů. S Ruskem jsme tehdy nespolupracovali,“ vzpomíná. V roce 2003 se Pavlovec přestěhoval do Česka a o pár let později se rozjel i obchod s ruskými firmami. „Ruští velcí výrobci začali v první dekádě investovat do vysoce kvalitního vybavení a strojů a začali vyrábět zboží, kterému se žádná jiná produkce v poměru ceny a kvality nevyrovnala,“ vysvětluje přechod k těmto dodavatelům.

Kvalitní levná ruská bříza

Před válkou patřil Orlimex mezi největší dovozce ruské březové překližky v celé Evropě. V roce 2021 tvořili ruští dodavatelé přes 75 % celkového objemu překližky importované Orlimexem. Jedním z velkých dodavatelů společnosti byl v té době ruský holding Sveza, s nímž česká firma začala spolupracovat v druhé polovině nultých let. 

Ruská překližka má podle Pavlovce dvě velké výhody – díky nízkým nákladům na suroviny, pracovní sílu a energii je levná, a také vysoce kvalitní. Běloruský podnikatel ukazuje vzorky březové, eukalyptové a topolové překližky: „Jen si to porovnejte, podívejte se, jak je ta bříza krásná.“ Rusko má oproti Pobaltí nebo Finsku navíc násobně větší plochy obrostlé břízou. 

Mezi klienty Orlimexu patří i dodavatelé švédského nábytkového řetězce IKEA – z překližky Orlimexu se vyrábí většina rozkládacích pohovek, některé druhy polic a stolů. České ani švédské tiskové oddělení IKEA se do doby uzávěrky tohoto textu k našim otázkám nevyjádřilo. 

Etika a odpovědnost

Ačkoli Pavlovec ostře kritizuje běloruského diktátora Alexandra Lukašenka a je odpůrcem současné ruské vlády, která Lukašenka podporuje – po volbách v roce 2020 dokonce do rodné země odjel, aby se zúčastnil protestů –, neviděl v odebírání dřeva z Ruska problém. 

„Přísně odděluji osobní postoje od rozhodnutí coby šéfa firmy,“ vysvětluje a dodává, že by nikdy nechtěl propouštět zaměstnance jen proto, aby mohl dodržet vlastní morální zásady a své politické názory.

K přerušení nákupu ruské překližky firma přesto přistoupila, což Pavlovec upřesňuje datem dva týdny po zahájení ruského útoku na Ukrajinu.

V březnu 2022 uvalila Evropská unie personální sankce na Alexeje Mordašova, tehdy většinového majitele zmíněného holdingu Sveza a jednoho z hlavních předválečných partnerů Orlimexu. Mordašov patřil k ruským miliardářům, kteří se setkali s Putinem v den invaze do Ukrajiny v únoru 2022. Podnikatel sice válku označil za „tragédii dvou bratrských národů“, nikdy ji ale neodsoudil. Mordašov je rovněž hlavním akcionářem a předsedou Severstalu, jednoho z největších ruských ocelářských a těžebních koncernů, jenž vyrábí ocel pro ruská obrněná vozidla a ponorky.

O několik měsíců později, v létě 2022, byly sankce uvaleny na veškerý dovoz ruského a běloruského dřeva do Evropské unie. Zároveň podle Evropského nařízení o dřevu EUTR (EU Timber Regulation), zakazujícího uvádět na trh dřevo a výrobky pocházející z nelegální těžby, v současném Rusku není možné prokázat legální původ dřeva. Nařízení tím pádem zakazuje dovoz i jakýchkoli výrobků z této suroviny – tedy i překližky. 

„Během těch několika měsíců, kdy firmy předem věděly, že sankce přijdou, všichni nakupovali do zásoby. Cena dřeva se tak vyšplhala o desítky procent,“ vzpomíná Pavlovec a doplňuje, že jeho firma holdingu Sveza dodnes dluží. „Protože jsou finanční transakce do Ruska sankcionovány, neexistuje způsob, jak jim dluh zaplatit,“ vysvětluje. 

Kazachstán jako řešení

Sklad v jedné z větších hal Orlimexu je od podlahy až ke stropu zaplněn paletami s překližkou. Leží tu překližka od dodavatelů z celého světa – z Ukrajiny, Lotyšska, Estonska, Gruzie, Kazachstánu, ale i z Ruska. Několik palet je označeno názvem „Segezha Group“, tedy jménem jednoho z největších výrobců dřeva v Rusku. „Jsou to zásoby z předválečných dob,“ říká Pavlovec a ukazuje označení s datem jako důkaz svých slov.

S kazachstánským dodavatelem SFK (Severní fanerový kombinát), jehož překližka je rovněž k vidění ve skladu Orlimexu, začala firma spolupracovat v roce 2021 po uvalení antidumpingových cel na ruskou břízu, což znamená, že se cena tohoto artiklu zvýšila. Kombinát v Kazachstánu zahájil výrobu na začátku roku 2021 v pohraničí s Ruskem, majitelem je Turek Čelik Oguzhan a vznik továrny finančně podpořila kazachstánská vláda. Na otázku redaktorky investigace.cz, zda sídlo firmy nepůsobí podezřele, běloruský podnikatel odpovídá s jistotou: „V září roku 2024 naši zaměstnanci navštívili závod SFK, kde je v provozu veškeré potřebné vybavení pro výrobu překližky – loupací stroje, sušičky, lisy, brusky i laminovací linka. Výrobci nám nejen předložili originály kazachstánských těžebních dokumentů v souladu s požadavky EUTR, ale také ukázali samotný les, kde těžba probíhá. Máme k tomu i fotografie s GPS souřadnicemi,“ vysvětluje Pavlovec.

Nicméně už na začátku roku 2022 kazachstánská média informovala o tom, že kombinátu schází dřevo. „Přibližně 60 % surovin společnost dováží, zbytek je místní. Letos ministerstvo ekologie zahájilo inventarizaci lesního hospodářství, která potrvá až do konce roku. Provádí se jednou za deset let. V souladu s tím se nebudou vypisovat tendry pro uživatele lesa ani se nebude realizovat dřevařská produkce. Kombinát bude muset 100 % surovin nakupovat v zahraničí,“ řekl serveru nettimes.kz ředitel regionální hospodářské komory Alibek Ašmetov. 

Jeho slova potvrzují i data exportní databáze, podle nichž SFK odebírá břízu v Rusku. Jejím hlavním dodavatelem byla v letech 2022 až 2023 firma Severnyj les v nedalekém Omsku. Majitelem ruské firmy byl ve stejné době Čelik Oguzhan, majitel kazachstánské SFK.

Šéf Orlimexu během naší prohlídky továrny prohlásil, že o Oguzhanově dalším dřevařském podniku v Rusku nevěděl: „Tak hluboce jsme to nezkoumali.“ Během pozdější mailové komunikace Pavlovec doplnil, že podnik Severnyj les byl v roce 2024 v likvidaci. „K roku 2024 měl Čelik Oguzhan skutečně společnost v Rusku, ta však podle jeho slov od roku 2022 nevykonávala žádnou obchodní činnost,“ dodal. Jenže podle ruského finančního rejstříku měla firma v roce 2023 tržby z prodeje dřeva ve výši 13,5 milionů rublů (v přepočtu 3,5 milionů korun). V roce 2024 sice žádnou obchodní činnost nevykazovala, nicméně podle dostupných informací je Severnyj les stále aktivní.

Obcházení sankcí, nebo šedá zóna?

V květnu roku 2024 uvalila Evropská komise antidumpingová cla na veškerou kazachstánskou a tureckou překližku. Důvodem bylo podezření z obcházení sankcí a dovozu překližky vyrobené z ruského dřeva přes Kazachstán, o výjimku požádala i firma SFK. Bezúspěšně. 

Podle zprávy Komise zjistila, že u části výrobků SFK byl nesprávně uveden původ dřeva – místo ruského byl deklarován kazachstánský. Sama společnost označila chybné uvedení původu dřeva za administrativní chybu, nikoli za úmyslné klamání. Komise však všechny výpovědi SFK prohlásila za nedůvěryhodné. 

Legalizace ruské překližky, tedy změny původu zboží z ruského na kazachstánské, podle Komise naznačují i celkové exportní statistiky. Po uvalení sankcí na ruské dřevo se podle jejích zjištění vyšplhal dovoz překližky z Kazachstánu do Evropské unie z nuly na skoro sto tisíc krychlových metrů, a to mezi lety 2022 a 2023, tedy skoro tři tisíce náklaďáků plných překližky. Zároveň vyskočil objem dovážené překližky z Ruska do Kazachstánu – rovněž z nuly v roce 2021 na 275 tisíc krychlových metrů za roky 2022 a 2023. V letošním březnu vydala Evropská komise varování před legalizací ruské překližky, přičemž specificky zmínila Kazachstán, Turecko nebo Čínu.

Orlimex i nadále dováží překližku kazachstánského závodu SFK, ale v nižších objemech než v roce 2024. Přestože je spoluzakladatel firmy přesvědčený, že neodebírá výrobky z ruského dřeva, domnívá se, že ani tak by nešlo o porušení válečných sankcí. „Evropské sankce se vztahují na konkrétní celní kódy, včetně překližky a řeziva. Během výroby se však celní kód mění a zemí původu se stává třetí země – na takové výrobky se sankce nevztahují,” tvrdí Pavlovec.

Redakce investigace.cz se zeptala Ministerstva financí, zda považuje za obcházení či porušování sankcí modelovou situaci, kdy Rusko vyveze březovou dýhu či nezpracované dřevo, aby z něj firma v Gruzii či Kazachstánu vyrobila překližku a tu vyvezla do České republiky. „Sankce na ruské dřevo jsou velmi široké. Zakázaný je jakýkoli dovoz, ať už přímý, nebo nepřímý. Tento zákaz se vztahuje na dřevo, ale i dřevěné výrobky. Proto je popsaný případ s velkou pravděpodobností porušováním těchto sankcí, byť konkrétní závěry nelze učinit bez znalosti konkrétních okolností,“ sdělil mluvčí Ministerstva financí Ondřej Macura. 

Podle jeho názoru by sankce v tomto případě obcházely právnické i fyzické osoby z dodavatelského řetězce, které jsou unijními občany či společnostmi, případně se nacházejí či podnikají na území EU. 

Ruský management a ruská bříza v Gruzii

Od roku 2023 začal Orlimex nakupovat překližku od gruzínské společnosti Palati, založené po začátku války v roce 2022. Gruzínská redakce iFact, s níž jsme na textu spolupracovali, zjistila, že Palati je jediným gruzínským exportérem, který prodává březovou překližku do EU.

Podle šéfa Orlimexu část managementu gruzínské firmy přímo pochází z ruské společnosti Starwood NN, jež prodává překližku.

Riziko, že by Palati mohla nakupovat ruskou břízu nebo dodávat do Česka přímo ruskou překližku, šéf Orlimexu přesto označuje za „minimální“. Vlastníky podniku jsou podle jeho informací Gruzínci a při výrobě překližky údajně používají lotyšskou břízu. 

Video: Pracovníci britské neziskovky Earthsight v utajení navštívili továrnu Palati. Zdroj: Earthsight

„V roce 2022 jsem spolu s partnerem osobně navštívil výrobu, znám technické i obchodní vedení a seznámil jsem se i s vlastníkem společnosti. Naši nákupčí tam pravidelně létají a prověřují jak originály předkládaných dokumentů, tak i to, zda skutečné výrobní kapacity, zásoby surovin a hotových výrobků odpovídají deklarovaným kritériím,“ říká Pavlovec. 

Navzdory tomu jeho firma letos v srpnu dočasně pozastavila nákupy i od Palati – dřevo, které by mělo být dovezené na podzim tohoto roku, by totiž mělo splňovat požadavky nového evropského nařízení o odlesňování EUDR (EU Deforestation Regulation, nová verze EUTR). Ta ukládá importérům povinnost doložit geolokační údaje, tedy přesné zeměpisné souřadnice míst, kde bylo konkrétní dřevo vytěženo. „Doufáme, že Palati bude schopna jim vyhovět,“ říká Pavlovec.

Podle údajů z mezinárodní exportní databáze Volza nepochází z ruského Starwoodu pouze část managementu gruzínské Palati, ale také podstatná část dřeva používaného k výrobě jejich překližky. Jak zjistila gruzínská redakce iFact, podnik Starwood odebírá překližku od nižněnovgorodské firmy, kterou ovládají tamní poslanci městského zastupitelstva z Putinovy strany Jednotné Rusko. 

Z dokumentace vyplývá, že dovozy březové dýhy z pobaltských zemí do Gruzie navíc zdaleka nestačí k pokrytí objemů překližky, které Gruzie následně vyváží do EU. „Gruzie dováží z pobaltských zemí mnohem méně dýh, než by bylo potřeba k výrobě velkých objemů překližky, které vyváží. Tento rozdíl silně naznačuje, že součástí obchodu jsou dodávky ruského dřeva,“ komentuje obchodní toky Tara Ganesh, odbornice na sankcionované dřevo z britské ekologické neziskovky Earthsight.

Evropská komise podle vyjádření své tiskové kanceláře monitoruje zvyšující se import překližky z Gruzie do EU. „Ačkoli je nahrazování dodavatelských kanálů běžným důsledkem zavedení dovozních zákazů a/nebo opatření na ochranu obchodu, cílem útvarů Komise je odhalovat jakékoli náznaky obcházení těchto opatření a v případě potřeby přijmout odpovídající následná opatření,“ sdělila tisková kancelář redakci. 

Společnost Palati žádost o rozhovor od našich kolegů z gruzínské iFact odmítla. 

Zvláštní status

Pracovníci britské neziskovky Earthsight v utajení navštívili továrnu Palati. Zaměstnanci jim potvrdili, že část dřeva skutečně pochází z Ruska. „Pokud budou vaše úřady potřebovat dokumentaci v souladu s EUTR, pak vám poskytneme potřebné doklady, v nichž Rusko nebude figurovat,“ sdělila zástupkyně Palati a dodala, že evropské celní úřady po dovozcích jejich překližky certifikát původu obvykle stejně nevyžadují.

Zástupkyně firmy vysvětlila, že důvodem je skutečnost, že od roku 2023 má společnost zvláštní status „ověřeného vývozce“, určený pro vybrané gruzínské výrobce – investigace.cz dokument, potvrzující tento status, viděla. Jedna se o výstup z obchodní dohody mezi EU a Gruzií s platností od roku 2016. Smlouva obsahuje preferenční pravidla původu zboží a celní postupy, díky nimž mohou gruzínští vývozci využívat celních výhod při dovozu do EU. 

Zdroj videa: Earthsight

Firma s tímto statusem tak může samostatně vystavovat prohlášení o původu zboží. Gruzínští odborníci však varují před udělováním takového statusu podnikům, které obchodují se surovinami klíčovými pro ruský průmysl.

„Slabý dohled může ze statusu oprávněného vývozce udělat nástroj k obcházení sankcí. Zatímco u vína riziko nehrozí, u dřeva je situace jiná – surovina přichází rovněž z Ruska. Pokud by takové firmy status získaly, mohly by fungovat jako re-exportéři a zkreslovat původ, což by v případě odhalení poškodilo mezinárodní image Gruzie,“ uvedl ekonom Ramaz Gerliani pro iFact.

Evropská komise odmítla redakci investigace.cz komentovat roli „ověřeného vývozce“ v obcházení nařízení. 

Autoři textu: Barbora Šturmová, Kristina Vejnbender ve spolupráci s redakcí iFact

The post Boj o krvavou břízu. Jak do Evropy i nadále proudí ruské dřevo appeared first on investigace.cz.

O ulici Perunova na pražských Vinohradech by se dalo mluvit jako o malém Tbilisi. V několika sousedních domech na konci ulice zde v minulosti sídlily a v mnoha případech dodnes sídlí desítky firem, jejichž majiteli jsou významní gruzínští politici nebo podnikatelé. Od půlky devadesátých let patřily tři na sebe navazující budovy, včetně tříhvězdičkového hotelu Geo, firmě G.E.O., kterou vlastní gruzínská rodina Ordžonikidze. Většinovým majitelem firmy byl do prosince minulého roku 59letý George Ordžonikidze, bývalý sovětský sportovec ve sjezdovém lyžování a podnikatel s kontakty na významné lidi z Ruska a Gruzie.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Rotenberg v Alpách

Ještě před šesti lety se jméno Georgeho Ordžonikidzeho objevovalo na seznamech účastníků lyžařských soutěží v Rakousku nebo Česku. V říjnu loňského roku se jména Georgeho a jeho 27letého syna Jiřího objevila v jiném kontextu – v souvislosti s hotelem GEO Dachstein v rakouských Alpách, který jim patří.

Hotel vyšetřovala rakouská zpravodajská služba DSN kvůli podezření z napojení na ruského oligarchu Borise Rotenberga, což měly odhalit pochybné finanční transakce. Rakouská policie se tehdy obrátila na vysoce postaveného důstojníka české Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) – Levana Gurgenidzeho.

Ten je ale podle českých vyšetřovatelů podezřelý ze spolupráce s gruzínským organizovaným zločinem i s osobami napojenými na Kreml. Gurgenidze se údajně prozradil ve chvíli, kdy upozornil spolumajitele hotelu Georgeho Ordžonikidzeho na probíhající vyšetřování. „L. G. dne 20. 10. 2023 během schůzky konané v restauraci Taverna Olympos verbálním sdělením tyto neveřejné informace vyzradil osobě Georgeho Ordžonikidze – řekl mu, že se o předmětné transakce zajímá NCOZ,“ stojí v dokumentu Bezpečnostní informační služby, jenž získal Deník N. 

Podle samotného Ordžonikidzeho mu důstojník Gurgenidze neposkytl žádné nové informace. „Už v té době jsem s právníky řešil zmrazení mých aktiv rakouskými úřady a měl jsem k tomu i podklady. Nesdělil mi nic nového,“ konstatuje a dodává, že Borise Rotenberga, kvůli kterému ho vyšetřovali, zná osobně přes sport. „Nejsem Rotenbergovým nastrčeným majitelem,“ ujišťuje.

Minioligarchové lyžařských letovisek

Majitelem zmíněného rakouského hotelu Geo Dachstein byl v letech 2006 až 2010, tedy v době, kdy tam Ordžonikidze již figuroval, další podnikatel gruzínského původu působící v Česku, Važa Kiknavelidze, u nás známý jako „muž z Falkonu“. Kiknavelidze totiž seděl v představenstvu firmy Falkon Capital, která na přelomu tisíciletí odkoupila ruský dluh vůči České republice v hodnotě zhruba 100 miliard korun. Stalo se tak za zlomek ceny – pouhých 20 miliard korun. 

Rusové ale na úhradu svého dluhu Česku uvolnili podle serveru aktuálně.cz 50 miliard korun. Kde zbylých 30 miliard skončilo a kolik z toho byla provize Falkonu, se nikdy neobjasnilo. Spekulace o využití firmy jako pračky na peníze živila i osobnost jejích zakladatelů. Za Falkon Capital stál kromě Kiknavelidzeho další rodák z Gruzie – Paata Mamaladze, bývalý spolupracovník KGB.

Podle zjištění aktuálně.cz zhruba třetina tzv. ruského dluhu vůči České republice vznikla za nejasných okolností až po revoluci v listopadu 1989. Důležitou roli v tom sehrálo federální ministerstvo financí tehdy vedené Václavem Klausem. Kiknavelidze však podezření z praní peněz popřel. 

O „Giovi“ Ordžonikidzem („Gia“ je podomácku George, pozn. red.) se po začátku války v Ukrajině psalo i v souvislosti s protiruskými sankcemi. V roce 2022 se v gruzínských a později i v ruských médiích začalo spekulovat o tom, že se gruzínský podnikatel „žijící v Moskvě“ měl stát novým většinovým vlastníkem výrobce legendární minerální vody Borjomi, kterou před rokem 2022 vlastnila ruská Alfa-Group Michaila Fridmana. Borjomi je oblíbená kvůli vysokému obsahu minerálních látek, které mají pomáhat při odstraňování následků po nadměrné konzumaci alkoholu. 

Výroba v Borjomi byla totiž zastavena těsně po začátku války v Ukrajině. Důvodem byla vlastnická struktura – Alfa Group a její majitelé se ocitli na sankčních seznamech západních zemí. Podle názoru předsedy gruzínské opoziční strany Jednotné národní hnutí Levana Chabeišviliho by změna majitele firmy měla umožnit obcházení sankcí. Politik se domnívá, že rodina Ordžonikidze patří mezi tzv. „minioligarchii“ – bratři Gia a Elgudža Ordžonikidzeovi mají vazby na ruskou FSB a prostřednictvím sestry i přístup ke státnímu rozpočtu.

Sestra Ordžonikidzeových Ekaterine je šéfka státní agentury pro rozvoj lyžařského letoviska Bakuriani (součást boržomského kraje). Pro gruzínská média uvedla, že „v okruhu jejího bratra jsou lidé, kteří o továrně jednají“, nicméně vyvrátila, že by novým majitelem Borjomi byl přímo její bratr. 

Samotný Ordžonikidze spekulace ohledně převzetí majoritního podílu v Borjomi označil za „fake news“. „Žádný podíl v Borjomi nemám a nikdy jsem o tom ani neuvažoval,“ řekl redakci. 

Oslovili jsme i politika Levana Chabeišviliho s žádostí o poskytnutí důkazů k údajnému napojení rodiny Ordžonikidzeových na ruskou FSB, ale do uzávěrky neodpověděl. 

Přečtěte si

„Znám Rotenberga, ale jeho zájmy nezastupuji.“ George Ordžonikidze o sportu, vazbách na Rusy i zmrazeném hotelu

Malá Gruzie a velký svět miliard i sankcí

Na budově v Perunově 12 je umístěna velká cedule se seznamem celkem šestadvaceti firem. Některé z nich již zanikly, jiné změnily své názvy. Zvonky na budově však nefungují a objekt nepůsobí dojmem, že by zde společnosti skutečně fyzicky sídlily. Za uvedenými firmami přitom stojí vlivné postavy gruzínského byznysu i politiky. „U většiny z nich netuším, co dělají. Jen jsem pomohl známým nebo známým známých s registrací sídla,“ říká v rozhovoru s redaktorkou George Ordžonikidze. Zmiňované známé zná díky vrcholovému sportu nebo svému gruzínskému původu.

Jednu z firem, Sudkom, s. r. o., vlastní Gruzínec Garegin Caturov – současný ředitel petrohradské loděnice Pella. Tato společnost je zařazena na sankčních seznamech Evropské unie, Spojených států i Ukrajiny, a to kvůli výrobě válečných lodí – například korvet, jež ruské válečné námořnictvo využívá k útokům na letecké a pozemní cíle.

Na stejné adrese sídlí i společnost GPKV, s r. o., kvůli níž se George Ordžonikidze dostal do hledáčku českých bezpečnostních složek už po začátku invaze Ruska do Ukrajiny v roce 2022. Prostřednictvím této firmy spoluvlastní poloviční podíl v hotelu Eliška a v karlovarské vile Ritter, stojící hned naproti tamnímu ruskému pravoslavnému kostelu. 

Druhou polovinu firmy naopak ovládá Paata Gamgoneišvili, gruzínsko-ruský miliardář a developer. V Rusku mu patří rozsáhlá síť obchodních center a jeho byznysovým partnerem byl v minulosti spoluzakladatel Lukoilu a politik Ralif Safin.

Od roku 2012 vlastní George Ordžonikidze poloviční podíl i ve společnosti M&G Gama a jeho obchodním partnerem v této firmě je Merab Jordania, bývalý předseda Gruzínského fotbalového svazu. Podle britského deníku The Guardian Jordania v roli šéfa nizozemského fotbalového klubu Vitesse Arnhem zastupoval zájmy sankcionovaného ruského miliardáře a tehdejšího majitele londýnské Chelsea Romana Abramoviče. Britští novináři zjistili, že Abramovič tajně poskytl na převzetí Vitesse nejméně 117 milionů eur (2,96 miliardy korun). Jordania na jedné z tiskových konferencí uvedl, že je Abramovičův dobrý kamarád, dokonce si od něj měl půjčit peníze, avšak popřel jeho přímé zapojení do svého byznysu.

Další dvě firmy ze seznamu v Perunově patří bývalému poslanci za politickou stranu Gruzínský sen Grigolu Mikaladzemu a exministrovi a milionáři Ivanemu Čchartišvilimu.

Ropa, zbraně a víra

Nechybí tu však ani firmy s napojením na zbrojařský průmysl. Společnost Fertuna, s. r. o., z 90 % vlastní občan Izraele a Gruzie Johanan Eligula, jenž byl spolu se svým synem loni obviněn americkou FBI z praní špinavých peněz a pokusu o nelegální prodej zbraní, včetně protiletadlových raket typu Stinger. Agentům FBI, kteří se vydávali za členy organizovaného zločinu, tvrdil, že ovládá „velkou část obranného průmyslu“ v jedné blíže nespecifikované zemi.

Eligula byl gruzínskými médií identifikován na fotografii pořízené při slavnostním otevření gruzínsko-izraelské zbrojovky „Delta SAA“ v roce 2021. Jedná se o podnik zaměřený na montáž automatických zbraní, který byl  roce 2021 založen na základech státního vojenského vědecko-technického centra Delta v Tbilisi. Na snímku jsou přítomni tamní premiér a také ministr obrany. 

Podle stránky na LinkedInu je Eligula zakladatelem několika firem v Rusku, Gruzii i Izraeli.

Eligula v minulosti vlastnil i firmu KV Poštovní Dvůr, s. r. o., spolu s Asmat Šanavou, majitelkou gruzínské restaurace v Karlových Varech. Ta pomáhala ruské nadaci Pravfond obcházet evropské sankce a měla osobní vazby na gruzínský organizovaný zločin. 

Zbylých 10 % ve Fertuně patří  již zmíněné Ekaterině Ordžonikidze, sestře Georgeho Ordžonikidzeho. Jedná se o gruzínskou šéfku státní rozvojové agentury, která od roku 2022 spravuje rozvojový fond pro oblast Bakuriani, hlavní středisko zimních sportů v Gruzii.

George Ordžonikidze měl v letech 2011 až do likvidace firmy v roce 2022 majoritní podíl v ruské stavební společnosti UralNefteGazStroj (zkráceně UNGS). Její dceřinou firmou byla v letech 2014 až 2018 česká společnost Paleva, která rovněž sídlila v Perunově ulici a od roku 2023 je také v likvidaci. UralNefteGazStroj s více než 1 500 zaměstnanci zajišťovala stavební práce pro ruské státní společností Gazprom a Lukoil. „Bylo to pár zakázek, Gazprom pak přestal platit a tak jsem z firmy odešel,“ komentuje toto období gruzínský podnikatel. Georgeho bratr Elgudža byl zástupcem ředitele ve firmě UralNefteGazStroj.

Přečtěte si

Odpůrkyně potratů a příznivkyně Kremlu. Vedení Svazu pravoslavných žen vlastní byty ve Varech

V Perunově ulici sídlila v letech 2006 až 2010 také společnost Soutrix, kterou vlastnila dnešní předsedkyně Svazu pravoslavných žen Světlana Ťagačeva. Tato prokremelská organizace podporuje ruskou invazi do Ukrajiny a aktuálně se zasazuje o zákaz potratů v Rusku. Firmě Soutrix patří apartmány v bytovém domě nedaleko ruského pravoslavného kostela v Karlových Varech. V září 2024 se jejím novým majitelem stal Jiří Ordžonikidze, syn George Ordžonikidze. Toho jako vrcholového sportovce dlouhé roky trénoval Leonid Ťagačev. „Dostal dobrou cenu a možnost splácet ji postupně,“ podotýká Ordžonikidze starší k nákupu společnosti Soutrix.

The post Šedá eminence po gruzínsku. Kdo je George Ordžonikidze appeared first on investigace.cz.

Rakouské úřady ho vyšetřovaly kvůli vazbám na sankcionovaného ruského oligarchu Borise Rotenberga. Na jeho adrese na pražských Vinohradech, kde od půlky 90. let vlastnil dům, sídlily firmy ruské poslankyně za stranu Jednotné Rusko, pašeráka zbraní, fotbalového trenéra s vazbami na Romana Abramoviče, gruzínského miliardáře i ředitele ruské sankcionované loděnice. Seznam je to dlouhý. „Skrze svět vrcholového sportu jsem zkrátka poznal spoustu lidí,“ konstatuje George Ordžonikidze, někdejší sovětský reprezentant ve sjezdovém lyžování, jehož bývalý trenér byl zároveň osobním lyžařským instruktorem Vladimira Putina.

Rozhovor proběhl v kanceláří a za přítomnosti právníka, který Georgeho Ordžonikidzeho zastupuje. Samotný podnikatel se schůzky zúčastnil telefonicky. „Není to jenom můj klient, ale i kamarád. Znám ho 27 let,“ prohlásil právník.

Původně nás zajímala rodina Ťagačevových – Leonid, poslanec za Jednotné Rusko, a jeho žena Světlana, rovněž poslankyně, která vede i ultrakonzervativní Svaz pravoslavných žen. Před patnácti lety si manželé prostřednictvím své firmy Soutrix pořídili nemovitost v Karlových Varech. Koncem minulého roku se ale novým majitelem Soutrixu stal váš syn Jiří Ordžonikidze. Firma v minulosti navíc sídlila na pražské adrese Perunova 12, budova vám tehdy už patřila. Znáte se s rodinou Ťagačevových osobně?

Leonid Ťagačev byl dlouhá léta mým trenérem. Byl jsem tehdy v sovětské reprezentaci a Ťagačev byl jejím hlavním trenérem. Znám ho od svých třinácti nebo čtrnácti let, kdy jsem se dostal do týmu, a trénoval mě až do rozpadu Sovětského svazu. Znám i jeho ženu Světlanu Nikolajevnu a mnoho dalších sportovců. Od roku 1980 až do rozpadu Sovětského svazu jsem reprezentoval ve sjezdovém lyžování. Vyhrál jsem mnoho soutěží v Sovětském svazu, například v Kazachstánu, v Almatě, ale i v zahraničí. 

(Ordžonikidze následně požádal o spuštění videa, abychom na sebe viděli. Právník vyhověl.)

Dobře, znáte se díky lyžování.

Takže článek, co píšete, je na zakázku, aby mě poškodil…

To není pravda. Jak jsem řekla, naše investigativa skutečně začala u Ťagačevových. Když jsem ale viděla seznam všech firem, které sídlí u vás na adrese Perunova 12, jako investigativní novinářku mě ihned napadla spousta otázek. 

Svoji firmu (G.E.O. s.r.o., pozn. redakce) jsem v Praze založil v roce 1995 a znáte to – je to těžké, když přijdete do Evropy a nikoho neznáte. Známým, kteří potřebovali zaregistrovat adresu své firmy, jsem proto vyšel vstříc. Sovětský svaz byl sice velký, ale zároveň malý – každý znal každého. Pro Gruzii to platí dvojnásob. Spousta lidí se na mě obrátila s tím, že na mě dostali kontakt od známých. Netuším, co dělá většina lidí, kterým jsem takto pomohl.

Neměl jste chuť je po roce 2022 všechny odhlásit? Seznam těch firem na sebe poutá pozornost…

Pracuji na tom. Ale zároveň jsem klidný – když se někdo pořádně podívá, co dělám, zjistí, že nic nelegálního neprovádím. I když jsou na adrese registrovány firmy, které dělají něco neprůhledného, nemám s těmito lidmi společný byznys a s některými jsem se dlouho neviděl.

Kdy jste se naposledy viděli s Ťagačevovými?

Byli v Česku před třemi nebo čtyřmi lety, zrovna když se chystali prodat firmu spolu s bytem. Trvalo jim to docela dlouho.

A nakonec to koupil váš syn?

Ano, nabídli mu dobrou cenu – velkou slevu a možnost koupě na splátky.

Dobře, chci se zeptat na další firmy, které sídlily nebo dodnes sídlí v Perunově 12. Jejich majitelé jsou velmi zajímaví. Například Garegin Caturov. Je to současný ředitel petrohradské loděnice Pella, nastoupil do funkce po svém otci Gerbertu Caturovi. Je také původem z Gruzie.

Ano, toho znám osobně dlouhá léta, ale už nejsme v blízkém kontaktu.

A víte, že Pella a její vedení jsou na sankčních seznamech? Teoreticky mu mohou zmrazit firmu nebo zabavit majetek, pokud nějaký má.

Dozvěděl jsem se to až od vás.

Kdy jste se viděli naposledy?

Občas se setkáváme při oslavách narozenin společných přátel. Naposledy jsme se viděli koncem letošního května.

Co si myslíte o tom, že Pella a Caturov jsou na sankčních seznamech? Znepokojuje vás to?

Nemyslím si o tom nic. Nikdy jsem se ho na to neptal. Samozřejmě není příjemné, když trpím za někoho jiného. Ale svět je dnes nespravedlivý. Co se dá dělat.

Zůstaly vám v Rusku nějaké vazby? Například v minulosti jste vlastnil firmu UralNefteGazStroj (UNGS). Ze samotného názvu vyplývá, že se společnost zabývala podnikáním spojeným s ropou nebo plynem. (Na adrese Perunova 12 sídlila dceřiná firma UNGS, pozn. redakce.) Navíc s vámi v této ruské firmě pracoval i Laša Menabde, alespoň podle jeho LinkedInu. (Laša Menabde je český podnikatel gruzínského původu. Byl společníkem ve firmě G.E.O., kterou vlastnil Ordžonikidze, pozn. redakce.)

Nic společného s ropou a plynem jsme neměli.

Tak co jste dělali, stavěli jste pro ropné společnosti?

Dostali jsme jednu nebo dvě zakázky, ale Gazprom přestal platit. Už dávno jsem z té společnosti odešel.

A jste s Lašou Menabdem dodnes v kontaktu?

Ano. Ale ve vedení společnosti UNGS nebyl. Jen mě zastupoval – třeba jezdil na stavby. Nic víc.

Přečtěte si

Šedá eminence po gruzínsku. Kdo je George Ordžonikidze

Pojďme k další zajímavé firmě. Fertuna s.r.o. Tu vlastnil gruzínsko-izraelský občan Johanan Eligula, kterého loni zatkla FBI. Nabídl tajným agentům, jež se vydávali za členy organizovaného zločinu, služby praní peněz a chtěl jim prodat zbraně. Jak se tento člověk dostal na vaši adresu?

Stejně jako všichni ostatní. Ve Fertuně má podíl i moje sestra (Ekaterine Ordžonikidze, šéfka Agentury pro rozvoj regionu Bakuriani, pozn. redakce). Eligula pracoval s jejím manželem před asi pětadvaceti lety v Gruzii. Měli společnou továrnu, kterou později zabavily gruzínské úrady. Švagrovi jsem pomohl a umožnil zaregistrovat firmu u nás na adrese, aby oba mohli získat vízum. Zapsali do firmy i sestru, aby dostala povolení k pobytu v Česku. S Eligulou nemám žádný kontakt a netuším, co dělá. Ani když jsme byli v kontaktu, nevěděl jsem, co dělá. Byl vždycky tajemný.

Jinými slovy jste jako vlastník nemovitosti pomáhal s registrací sídla kvůli vízu spoustě lidí. To je vaše jediná vazba na tyto firmy?

Přesně tak. Řeknu víc. Teď má moji plnou moc několik lidí a proto netuším, kdo všechno je na té adrese registrován. Mám tam pár svých známých, ale jinak z 99 % netuším, o koho jde.

Loni česká média zmiňovala vaše jméno a jméno vašeho syna v souvislosti s případem Levana Gurgenidzeho z Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ). Podle informací Deníku N vás Gurgenidze kontaktoval poté, co se dozvěděl, že vás začaly vyšetřovat rakouské úřady kvůli podezřelým transakcím a vazbám na Borise Rotenberga. Levan Gurgenidze se s vámi údajně setkal v restauraci a prozradil vám to. Je to pravda?

Byly to také články na objednávku, aby mě očernily. Policie mě vzala k výslechu a všechno jsem vysvětlil. Informace, které mi Levan poskytl, byly dokonce tak bezvýznamné, že si ani nepamatuji, co mi říkal. Navíc už jsem tehdy řešil s právníky, že mi zmrazili rakouská aktiva kvůli údajným vazbám na sankcionovanou osobu. Jinými slovy se tvářil, že mi dává novou informaci, ale tu jsem už dávno měl.

Jak jste na tom teď? Pořád vás rakouský Finanční analytický úřad vyšetřuje?

Tamní úřad pro dodržování sankcí mi zmrazil aktiva. A jde o hotel (jedná se o hotel Geo Dachstein v Rakousku, pozn. redakce), který jsem si koupil na splátky a třináct let jsem ho splácel. (Právník přikyvuje a potvrzuje, že si to pamatuje.) Je to nespravedlivé. Představte si, že k vám na návštěvu přijede někdo ze sankčního seznamu a vám kvůli tomu zmrazí majetek. Údajně proto, že toho člověka zastupujete.

Myslí si, že zastupujete zájmy Borise Rotenberga. Znáte ho?

Znám ho přes sport. Jak říkám, Sovětský svaz byl malý, zvlášť když byl člověk členem reprezentace. Jeho zájmy ale nezastupuji. (Boris Rotenberg působil v minulosti jako trenér juda. Od roku 2003 rovněž podniká v oblasti výstavby ropovodů pro Gazprom, zákazky získával díky přátelství s ruským prezidentem, pozn. redakce.)

Mimochodem, Leonid Ťagačev byl osobním instruktorem ruského prezidenta Vladimira Putina. Znáte i Putina?

Putina znají všichni. Z televize.

A osobně ho znáte? Potkal jste ho někdy?

Ne.

Nelžete?

Ne.

Jak je možné, že máte kolem sebe tolik významných lidí nebo lidí zapletených do nepěkných věcí? Je to jen náhoda?

Řekl bych, že v dnešním světle spíše nešťastná náhoda. Znám ty lidi hlavně díky své sportovní kariéře v lyžování. Není v tom žádné další tajemství.

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender

The post „Znám Rotenberga, ale jeho zájmy nezastupuji.“ George Ordžonikidze o sportu, vazbách na Rusy i zmrazeném hotelu appeared first on investigace.cz.

Asmat Šanava, majitelka karlovarské restaurace Pirosmani, je nepostradatelnou osobou jak pro ruský organizovaný zločin, tak pro ruský stát. Pracuje jako zprostředkovatelka – zajišťuje platby, zakládá společnosti a koordinuje schůzky. Koncem devadesátých let přijela do Karlových Varů spolu se svým manželem. Ten krátce poté zemřel. Asmat Šanava však zůstala a své vazby rozšířila i na primátorku Karlových Varů.

Restaurace Pirosmani, nesoucí jméno slavného gruzínského malíře, je malý podnik. V hlavní místnosti jsou jen čtyři stoly a stěny přeplněné obrazy s fotografiemi Asmat Šanavy, na nichž pózuje s celebritami, mimo jiné i s Václavem Klausem a jeho ženou Livií. Jsou tři hodiny odpoledne a restaurace zeje prázdnotou. Obsazen je pouze jeden stůl, u kterého sedí Asmat se starším mužem. Nic nejedí ani nepijí, jen o něčem horečně diskutují. Jakmile vstoupíme, hovor utichá, společník se loučí a odchází.

V zařizování a řešení záležitostí ale Asmat Šanava pokračuje i po jeho odchodu. V přilehlé místnosti, která je od restaurace oddělena jen závěsem, začne telefonovat. Směsicí ruštiny a gruzínštiny někomu do telefonu říká: „Vyřeším to… budu tam za 30 minut.“ Do kabelky Louis Vuitton pak vhodí několik nezbytností, projde restaurací a nasedne do svého černého mercedesu zaparkovaného naproti přes ulici. Podle její sestřenice, která v restauraci pracuje jako obsluha, se v dohledné době nevrátí. „Taková už je. Prostě je celý den pryč, řeší věci,“ dodává.

Šanava a rusko-gruzínský organizovaný zločin

Restaurace Pirosmani se nachází ve strmé dlážděné ulici Kolmá v třípodlažním domě. Na stejné adrese je nebo v minulosti bylo registrováno dalších osm společností. Minimálně u tří z nich se redakci investigace.cz podařilo dopátrat, že tyto firmy patří samotným šéfům ruských kriminálních klanů, takzvaným vorům v zakoně, nebo dalším významným postavám ruského organizovaného zločinu. Další tři vysoce postavení členové ruského organizovaného zločinu figurují ve firmách, kde má Asmat Šanava podíl. 

V České republice je pro zápis sídla společnosti nutné předložit u rejstříkového soudu písemný souhlas majitele nemovitosti. Registrace těchto společností tedy nemohla proběhnout bez souhlasu majitele domu v Kolmé ulici. Majitelkou byla do roku 2006 Asmat Šanava, která tehdy dům prodala svému synovi Kosmanu Mikavovi za tři a půl milionu korun.

Gia Lapša

Asmat Šanava se dostala do kontaktu s organizovaným zločinem dávno před tím, než přijela do Karlových Varů. Během jejího pobytu v Moskvě měl u ní doma nahlášenou adresu i Gia Kvaracchelia, v podsvětí známý jako Gia Lapša a považovaný za jednoho z vlivných představitelů gruzínského organizovaného zločinu, konkrétně za vora v zakoně.

V minulosti Kvaracchelia patřil k nejbližším spolupracovníkům nechvalně proslulého Šakro Molodoje (Zacharije Kalašova alias Šakra Mladého). Na starosti měl finance, takzvaný obščak – tedy pokladnu zločinců, jež kdysi sloužila jako společný fond pro členy klanu v nouzi, později ji vorové v zakoně využívali pro své soukromé potřeby. 

Na adrese v Kolmé ulici tak byly registrovány firmy, v nichž figurovala i tato jména:

Besik Sočinský

V roce 1998 koupil manžel Asmat Šanavy, Konstantin Mikava, v Karlových Varech třetinový podíl ve firmě RANimpex, a stal se tak jejím největším podílníkem. Dalším podílníkem byl Bessiki Bachsaliani, vor v zakoně ze Soči. Přestože Konstantin Mikava zemřel už v devadesátých letech, ve firmě je stále veden jako společník. Firma je od roku 2020 v likvidaci. 

Levan Džangveladze

Džangveladze byl vlivnou postavou v gruzínském podsvětí a proslul především jako bratr Meraba Džangveladzeho, jednoho z nejvýznamnějších vorů v zakoně v postsovětském prostoru, jenž vystupoval i pod jménem Merab Suchumsky. Levan působil mezi lety 2010 a 2022 jako ředitel a spolumajitel ve firmě VIOLETA trade, založené v roce 2010.

Ačkoli titul vora sám nikdy nenesl, hrál klíčovou roli v organizaci svého bratra, zejména v oblasti legálních a pololegálních obchodních aktivit. Právě proto, že nebyl korunovaným vorem v zakoně, se na něj nevztahoval vorský kodex. Mohl tedy nakládat s financemi klanu, zakládat firmy a provádět finanční machinace.

Levan i Merab Džangveladze stáli v čele klanu Kutaisi. Odborník na ruský organizovaný zločin Mark Galeotti klan popisuje ve své knize Vor v zakoně jako „nejrozsáhlejší zločineckou bandu Gruzínců v Rusku“. Podle Galeottiho do této skupiny patřilo kolem roku 2010 okolo padesáti vorů v zakoně a početná řada dalších gangsterů aktivních po celé Evropě. 

Levan Džangveladze byl v roce 2024 zastřelen na ulici v centru Tbilisi. Jeho rodina prohlásila, že šlo o obchodní spor.

Přečtěte si

Drazí krajané: Kdo v Česku čerpá peníze z ruského sankcionovaného fondu

Dato Tobolskij 

Další vor v zakoně, David Gvadžaja, měl od roku 2009 firmu s názvem Dalida, zapsanou se sídlem v domě, kde se nachází restaurace Asmat Šanavy. Gvadžaja, gruzínský zločinecký boss, byl ve světě organizovaného zločinu rovněž známý jako Dato Tobolskij. Působil v Rusku, zejména v oblasti Ťumeň a Tobolsk. V roce 1997 byl korunován za vora v zakoně.

V roce 2012 se Gvadžaja přestěhoval do České republiky. O tři roky později byl požádán, aby zde vymohl peníze. Na schůzce v pražském hotelu Jalta se představil jako vor v zakoně a dlužníkovi začal vyhrožovat násilím. Následně zavolal s tím, že „pokud mu záleží na tom, aby jeho synové zůstali naživu, ať odprosí“. Poté byl zatčen a v roce 2016 odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 1 za vydírání k vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou.

Ve firmě Dalida byl Gvadžaja zapsán i po svém vyhoštění, a to až do roku 2018. V roce 2022 zemřel v Turecku na komplikace spojené s nakažením covidem-19.

VIDEO: David Gvadžaja, známý jako Dato Tobolský, byl v roce 2016 po vyhoštění z České republiky deportován na Ukrajinu. Ve videu uvádí, že dorazil z Česka, kde žil pět až šest let.

Zda Asmat Šanava kromě poskytování adresy a spolupodílnictví ve firmách pro lidi z organizovaného zločinu dělala ještě něco jiného, nevíme. Naše zdroje z prostředí ruského organizovaného zločinu se k této osobě odmítají vyjadřovat. Nicméně naznačují, že patří k jedné z mála žen, jimž se podařilo získat respekt lidí z kriminálního světa neboli postavení ženy, která pomáhá „řešit“ věci, jež ve světě ruského organizovaného zločinu mívají vdovy po vorech v zakoně.

Majitelka karlovarské restaurace Pirosmani ale nemá dobré vztahy pouze s kriminálním světem. Jak ukazují uniklé e-maily ruské organizace Pravfond, jež investigace.cz získala v rámci projektu Drazí krajané, Šanava představuje cenný přínos minimálně pro tuto ruskou státní instituci.

Pravfond je nadace na podporu a ochranu práv Rusů žijících v zahraničí. Podle v minulosti uniklé interní dokumentace měla tato nadace ve svém vedení několik agentů ruské rozvědky SVR a financuje jak prokremelskou propagandu v Evropě, tak i právní náklady spojené s obhajobou ruských občanů. V minulosti tak Pravfond zaplatil obhajobu například pašerákovi zbraní Viktoru Butovi nebo zabijákovi ruské tajné služby FSB Vadimu Krasikovovi, který v Berlíně zavraždil čečenského uprchlíka, Kremlem označeného za teroristu. 

V Evropské unii je organizace Pravfond coby nástroj prokremelské propagandy na sankčním seznamu od června 2023.

V jedné z uniklých konverzací Pravfondu byla Šanava doporučena jako osoba, která může pomoci s vyřizováním plateb, neboť po uvalení sankcí byly finanční transakce této organizace směřující do zemí EU na právní obhajobu významných Rusů komplikované. Díky uniklým mailům z Pravfondu víme, že se tak minimálně jednou stalo – Pravfond se skutečně obrátil na Šanavu, aby zajistila platbu za právní obhajobu Alexandra Frančettiho. Ten byl v České republice zatčen a obviněn z terorismu. Prokurátoři se domnívali, že Frančetti pomáhal Rusům při anexi Krymu tím, že předával informace ruské armádě a podnikal diverzní akce.

Plánem bylo poslat peníze na ruský bankovní účet Asmat Šanavy. Jelikož by se jednalo o bankovní převod v rámci ruského finančního systému, evropské instituce by jej neměly jak zaznamenat či vyhodnotit jako podezřelý. Po obdržení peněz by Šanava vybrala hotovost ze svého českého bankovního účtu a platbu by přímo předala dvěma českým advokátkám zastupujícím Frančettiho.

Není jasné, zda byl plán realizován a zda právničky platbu obdržely. Evidentní je ovšem fakt, že obě ženy, které měly tuto platbu za obhajobu Frančettiho obdržet, svého klienta před soudem zastupovaly, a to i v době, kdy uprchl do Ruska. V Česku byl nakonec odsouzen k deseti letům trestu v nepřítomnosti.

Přečtěte si

Drazí krajané: Jak zaplatit české právničky ze sankcionovaných fondů?

Šanava řeší Nikulina

Podle Českého rozhlasu se Asmat Šanava angažovala i v kauze ruského prominentního hackera Jevgenije Nikulina. Ten byl zadržen v Česku v roce 2017 a nakonec vydán do USA. Přestože jeho extradice do Spojených států byla pravděpodobnější, Rusko usilovalo o jeho návrat do Moskvy. 

Role Šanavy měla být následující: na pokyn svých ruských kontaktů zprostředkovat finanční nabídku na právní zastupování či lobbying tehdejšímu spolupracovníkovi ministra spravedlnosti Stanislavu Mečlovi. Jednání však ztroskotala na vzájemných požadavcích ohledně záruk a finančních podmínek. Šanava přiznala novinářům z rozhlasu, že byla požádána svými „přáteli z Ruska“ o pomoc, konkrétní jména však odmítla uvést. 

Šanava a její angažmá v městských projektech

Asmat Šanava se na sociálních sítích ráda prezentuje jako dlouholetá známá primátorky Karlových Varů Andrey Pfeffer Ferklové. Sdílí společné fotografie i videa, často s komentáři jako „díky za 15 let krásného přátelství“. Primátorka Ferklová naproti tomu tvrdí, že o Šanaviných kontaktech na ruský organizovaný zločin neměla žádné informace a že se spolu vídají jen výjimečně. „Nepovažuji ji za přítelkyni,“ odpověděla redakci investigace.cz.

Přesto se obě ženy setkaly i v pracovním kontextu – například při projednávání záměru ohledně pronájmu karlovarského letního kina. O jeho provoz měl zájem nejen spolek tamních patriotů Letňák žije, ale i nově založená firma World Line Education LTD s.r.o., kterou vlastní Šanava a její syn Kosman Mikava. Na dotaz, zda měla k dispozici informace, že se zájemci o provoz kina budou muset prokázat penězi, Šanava krátce po založení nové společnosti Karlovarskému Deníku sdělila: „Ano, já měla tyto informace z radnice a tam jsem se také dozvěděla, že ten druhý zájemce peníze nemá.“

Zájem Asmat Šanavy o kulturní nemovitosti v okolí letního kina není ničím novým. V roce 2023 spoluvlastnila firmu KV Poštovní dvůr, pojmenovanou podle sousední budovy. Ta však o rok a půl později přešla do likvidace. Důvodem mohlo být i to, že spolumajitel této společnosti, gruzínský občan Iohanan Eligula, byl v USA zatčen agenty FBI za pokus prodat protiletadlové střely a legalizovat půl milionu dolarů hotovosti.

Asmat Šanava se v telefonickém rozhovoru k našim otázkám vyjádřila následně: 

„Ano, Vaše otázky jsem zaslala své právničce a za žádných okolností na ně nebudu odpovídat, protože to nepovažuji za vhodné. Pokud má někdo nějaké otázky, nebudu odpovědi sdělovat novinářům – ať se mě zeptá přímo příslušný orgán, a tím to hasne.“

Autorky textu: Pavla Holcová, Kristina Vejnbender

The post Drazí krajané: Asmat Šanava z Karlových Varů řeší problémy ruského organizovaného zločinu i ruského státu appeared first on investigace.cz.

Od uvalení sankcí na dovoz civilních zbraní do Ruska uplynulo deset let. Ruští snajpři přesto dodnes používají západní odstřelovací pušky, optiku i střelivo. Na svých sociálních sítích se samarský snajperský klub Rančo, který užívá mimo jiné zbraně České zbrojovky, chlubí tím, že ještě žádný jejich žák v Ukrajině nepadl. Investigace.cz spolu s ruským exilovým médiem The Insider, italským investigativním centrem IRPI a kazachstánským listem vlast.kz mapuje cesty, jimiž české a další západní zbraně míří do Ruska.

Přečtěte si

České zbraně se i nadále dostávají na ruský trh. Část z nich dováží Turecko

V květnu minulého roku obdržel prezident Ukrajiny Zelenskyj od prezidenta Petra Pavla vzácný dar – ručně rytou pistoli kultovního modelu CZ 75 vyráběnou Českou zbrojovkou v Uherském Brodě. Dar měl podle firmy symbolizovat nejen průmyslovou tradici České republiky, ale „také podporu Ukrajiny v jejím hrdinném boji proti ruské agresi a obraně euroatlantických hodnot“. 

Logo zmizelo, zbraně nikoli

Zmíněný model, stejně jako další výrobky značky Česká zbrojovka, jsou navzdory deset let trvajícím sankcím vůči Rusku dodnes na ruském trhu volně k dostání. Důkazem se stal poslední ročník zbrojařské výstavy Orëlexpo 2024, o jehož předešlém konání investigace.cz informovala před půl rokem. Jedná se o největší ruskou událost ve světě sportovních a loveckých střelných zbraní. 

Honosná akce tradičně probíhá v Moskvě ve výstavních prostorách Gostiného Dvoru, kousek od Rudého náměstí. Expozici letos navštívil i jeden z nejznámějších ruských mediálních propagandistů Vladimir Solovjov – ve svých příspěvcích na Telegramu zdůraznil, že na výstavě jsou k vidění četné zbraně ruských výrobců. Mimo záběr Solovjovovy kamery však zůstaly desítky západních značek, jež byly na veletrhu představeny i letos.

Logo České zbrojovky sice z reklamních materiálů a bannerů veletrhu 2024 zmizelo, samotné zbraně však ze stánků nikoli. Zatímco stánek ruské firmy Alliance, která loni nabízela lovecké pušky a sportovní pistole značky Česká zbrojovka, tentokrát nebyl přítomen, mezeru zaplnil stánek moskevské zbrojařské firmy Varjag. „Navzdory sankcím tady máme nabídky Varjagu, kde můžeme najít cokoli,“ říká bloger, jenž navštívil letošní výstavu. Mezi modely, které ho nejvíc zaujaly, byl český karabin CZ Scorpion EVO 3 S1 (model se již nevyrábí). Obchod ukázal široký výběr zahraničních pistolí – rakouských Glocků, ale i takzvaných „čezet“, jak se v Rusku přezdívá výrobkům České zbrojovky.

Nejvýraznějšími modely veletržní prezentace byla barevná série „čezet“ v oranžovém a modrém provedení, která ruského zákazníka vyjde zhruba na 150 tisíc korun. V Česku je cena této pistole třetinová – přibližně 60 tisíc korun.

Z dostupných importních certifikátů do Ruska lze vyčíst, že koncem roku 2022 nechal Varjag dovézt deset oranžových pistolí CZ SHADOW 2 ORANGE ráže 9 mm Luger. V průběhu roku 2023 pak importoval například desítky loveckých pušek a pistolí americké značky Shadow i další západní zbraně. 

Firmu Varjag založil v roce 2020 Vladimir Grebeňuk, zakladatel jednoho z moskevských střeleckých klubů a šampion střeleckých soutěží. Jeho další společnost se dnes podílí na vývoji střelných zbraní. Rozvoj malých podniků, jakým je Grebeňukova firma, napomáhá podle ostrostřelce k ukončení „speciální vojenské operace“. Na válce v Ukrajině se podílí i prostřednictvím „svých žáků“, které učil snajperskému řemeslu. Podle zjištění redakce dodávala jeho firma v minulosti pistole Glock pro ruskou Federální vězeňskou službu. „Společnost Varjag neznáme, nespolupracujeme s ní ani s žádnou jinou ruskou společností,“ sdělil redakci Radek Hauerland, mluvčí České zbrojovky a dodal, že pro zjištění, zda a jak se zbraně dostaly na výstavu Orëlexpo 2024, potřebují znát jejich výrobní čísla. Ta se však v exportních dokumentech obvykle neuvádějí. 

Středoasijská výpomoc

Přestože výše zmíněná petrohradská firma Alliance zmizela ze seznamu vystavovatelů moskevského veletrhu, rozhodně se nevytratila z ruského trhu se sportovními zbraněmi. Jak ukazuje pokračování článku, má co nabízet. 

Začátkem dubna roku 2024 si kazašská firma Anna, vyrábějící náboje skoro 30 let, nechala dovézt 838 kilogramů munice české značky Sellier & Bellot pro ráže 30-06 Springfield a 308 Winchester – jeden karton tohoto typu nábojů obsahuje pět tisíc kusů a váží 18 kilo. Náklad putoval z Česka přímo do bývalého hlavního města Kazachstánu Almaty.

O několik měsíců později, v srpnu 2024, obdržela tato firma povolení od kazachstánských úřadů k vývozu nábojů a střelného prachu do Ruska. Povolovací dokumenty, jež redakce získala díky spolupráci s kazachstánským médiem vlast.kz, sice neobsahovaly názvy firem-objednavatelů, uváděly však adresy, kam náklad směřoval. Jedna z nich, kam měly zamířit kamiony značky Mercedes-Benz se střelivem, patřila sídlu petrohradské Alliance. 

Z dokumentů týkajících se Alliance lze také vyčíst, kudy náklaďáky pojedou, že se povolení vztahuje na deset cest a platí do srpna 2025. Další dokumenty obsahují podobné informace, včetně toho, kde a kdy budou kamiony tankovat.

„Společnost Sellier & Bellot se společností Anna nespolupracuje a v dané zemi má aktuálně jiné partnery. Dle našich informací má společnost Anna vlastní výrobu střeliva. Je tedy pravděpodobné, že do Ruska vyváží produkty vlastní výroby,“ odpověděl mluvčí společnosti Adam Pašek. Ruský e-shop Alliance nemá v den vydání článku ve své nabídce střelivo od společnosti Anna, zato nabídku české munice Sellier & Bellot mají v obchodě širokou. Ani ruská firma Alliance, ani kazašská Anna se ke zjištění redakce do závěrky článku nevyjádřily.

Mezi dalšími ruskými firmami, jimž Anna dovezla střelivo, byla podle adresy i společnost Patronnaja manufaktura, která sídlí ve městě Tula, 165 kilometrů jižně od Moskvy, a je součástí Tulského závodu na výrobu nábojů, jednoho z největších výrobců nábojů pro civilní a vojenské využití v Rusku.

Pro dovoz a celní odbavení zahraničních výrobků na území Ruska potřebují firmy získat importní certifikát vystavený ruským pověřovacím úřadem Rosakreditace. Vzhledem k tomu, že Kyrgyzstán a Kazachstán patří stejně jako Bělorusko, Rusko a Arménie do Euroasijské ekonomické unie (EEU), platí dokumenty vydané akreditačním úřadem pro další členské země i na jejich území. Dodávky z jedné země EEU do druhé navíc nejsou vidět v exportních statistikách.

Kazachstánským firmám, jež importují západní zbraně a náboje, se už nějakou dobu velice daří – od roku 2020 jejich objem daní z příjmu v mnoha případech stoupl o více než sto procent. Není to náhoda, jen podle údajů českého Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) se hodnota civilních zbraní a střeliva vyvezených Českem do Kazachstánu od roku 2018 skoro třicetkrát zvýšila, a to z devatenácti na 559 tisíc eur za rok.

Nezlomná Alliance

Historie spolupráce ruské Alliance s českými partnery začala v nultých letech těsně po vzniku této firmy. Již v roce 2006 se ředitel Alliance Grigorij Kolknev zúčastnil oslav 70. výročí České zbrojovky v Uherském Brodě.

V roce 2016, tedy dva roky po uvalení sankcí EU na dovoz střelných zbraní do Ruska, uspořádala Alliance společně s Českou zbrojovkou, zástupci společností Sellier & Bellot a Meopta několikadenní akci, jejímž cílem bylo předvést ruským firmám produkci českých zbrojovek. Prezentace proběhla v Petrohradě v prostředí tamního luxusního hotelu Hotel Inn. České náboje na akci představil zástupce Sellier & Bellot Václav Procházka, jehož žena vlastnila od roku 2014 českou firmu Lynxnight společně s vedením ruské Alliance.

Organizátory události byly Ministerstvo zahraničních věcí České republiky v zastoupení tehdejšího českého konzula v Petrohradě a bývalého ministra obrany Karla Kühnla a vicekonzula Michala Gelbiče. „Akce, na kterou odkazujete, byla zaměřena na regionální dealery společnosti Alliance a na média zaměřená na sport a myslivost. Šlo tedy čistě o civilní záležitost. Pokud by to takto nebylo vnímáno, nemohla by se tato akce vůbec uskutečnit,“ popsal událost Gelbič, který aktuálně působí v oddělení České rozvojové agentury pro Moldavsko. 

Podle Gelbiče bylo cílem ukázat, že české firmy i přes platná vývozní omezení na trhu nadále působí. Mluvčí MPO David Hluštík to vysvětluje tím, že sankce proti Rusku byly sice zavedeny již v roce 2014, nicméně tato opatření obsahovala řadu výjimek, mimo jiné třeba na kontrakty uzavřené před uvalením sankcí. „Veškeré licence a povolení, kterých se týkají údaje o vývozech do daných teritorií ve výročních zprávách, Česká republika udělila v souladu s příslušnými sankčními předpisy EU a na základě výjimek jimi stanovenými,“ dodal Hluštík. 

Z exportních statistik MPO tak vyplývá, že například v roce 2018 vyvezlo Česko do Ruska zbraně a střelivo nevojenského charakteru v hodnotě 461 tisíc eur (v přepočtu 11,5 milionů korun), v roce 2021 už šlo o částku 1,14 milionu eur (28,6 milionů korun). Od roku 2021 ale čísla pro export civilních zbraní do Ruska chybějí, podle mluvčího Ministerstva průmyslu a obchodu došlo „k postupnému útlumu vývozů civilních zbraní a střeliva do Ruska až na úplnou nulu“.

Obvyklí podezřelí

Podle Gelbiče, jenž v letech 2015 až 2018 měl jako vicekonzul v Petrohradě na starosti obchodní a ekonomickou spolupráci s Ruskem, výjimka pro vývoz civilních zbraní platila až do roku 2019. Zjištění polských investigativních novinářů z roku 2015 skutečně dokládá, že tok českých civilních zbraní do Ruska se nezastavil ani po roce 2014. Tehdejší ředitel Úřadu pro kontrolu exportu zbraní Jan Jindřich byl ale přesvědčený, že vyvezené zbraně nekončí u vojáků. „Máme záruky našich ruských odběratelů, že zbraně budou využité jen soukromými osobami. V žádném případě vojenskými nebo polovojenskými jednotkami,“ citovala Jindřicha Rzeczpospolita.

Polsko ale není jedinou zemí, přes kterou české zbraně a jejich příslušenství putovaly a nadále putují do Ruska. V roce 2020 se firma Alliance pokoušela dovézt odstřelovací pušky CZ TSR přes Moldavsko. Informoval o tom EU Observer. Česká zbrojovka se tehdy vůči obvinění z obcházení sankcí ohradila s tím, že žádný export svých zbraní do Ruska neuskutečnila ani jej nepovolila svým obchodním partnerům. 

Letos na jaře investigace.cz odhalila, že alespoň část střelných zbraní značky Česká zbrojovka nabízených Alliancí se do Ruska dostává prostřednictvím Turecka, kde má česká firma společný výrobní závod s tureckou zbrojovkou Huglu. Lovecké pušky od České zbrojovky, náboje Sellier & Bellot a česká optika Meopta jsou tak dodnes v nabídce e-shopu Alliance. Ještě začátkem letošního ledna si Alliance nechala dovézt puškohledy značky Meopta v hodnotě 119 tisíc eur, v přepočtu 2,9 milionů korun. Importérem optických výrobků byla turecká firma AV Doga, která rovněž prodává výrobky Meopty. Na naše dotazy Meopta do uzávěrky tohoto článku svůj komentář nedodala. 

Zastaralé Rusko

V ruských obchodech jsou však v nabídce i vzácnější modely jako třeba CZ 557 85th Anniversary, kterých bylo vyrobeno pouze dva tisíce kusů. Sběratelský kus inzeruje k prodeji například jekatěrinburgský obchod Staryj slon. V ruské databázi certifikací importu přitom pro tuto zbraň patřičný certifikát nelze nalézt. Naopak kyrgyzstánská firma Ochotničij dvor si tento model nechala loni certifikovat v Kyrgyzstánu. Ostatně obchodu s loveckými zbraněmi se od roku 2020 v Kyrgyzstánu obzvlášť daří – objem daně z příjmu se od roku 2020 zmíněné firmě zvýšil o 2 488 %. V průměru rovněž stouply zhruba o 370 % i daňové odvody kyrgyzstánských importérů zahraničních zbraní za poslední tři roky.

Z databáze UN Comtrade, tedy databáze, jež zahrnuje exportní data pro země OSN, vyplývá, že objem loveckých zbraní importovaných z Česka do Kyrgyzstánu se oproti roku 2021 zvýšil sedmdesátkrát. Podle údajů Ministerstva průmyslu a obchodu ČR jde skoro o čtrnáctinásobnou hodnotu střeliva a civilních zbraní vyvezených v roce 2018.

Podobný trend je vidět i v Arménii. Podle OSN Comtrade se od roku 2020 objem importovaných českých loveckých zbraní do Arménie zhruba zpětinásobil na přibližně 2 496 kilogramů. Zároveň se však znásobil i objem exportu loveckých zbraní z Arménie – z 300 kusů v roce 2020 na 1 103 kusů, které v roce 2023 putovaly pouze do Ruska a Běloruska. Mezi firmami, jež loni importovaly zahraniční zbraně a zároveň exportovaly zboží do Ruska, jsou distributoři České zbrojovky v Arménii Aspar Arms LLC a Orsis Arms LLC , ale i ruský internetový obchodní řetězec Wildberries LLC. Na stránkách posledně jmenovaného subjektu jsou k dostání i puškohledy české Meopty. „Neexportujeme evropské výrobky do států SNS. S Českou zbrojovkou nespolupracujeme od roku 2022,“ sdělil zástupce firmy Gevorg Galstyan po vydání článku. Toto tvrzení není možné z otevřených zdrojů ověřit. 

Důvod, proč zájem Rusů o zahraniční zbraně roste, je podle odborníků zřejmý. Některé ruské střelné zbraně už nevyhovují současným požadavkům, například odstřelovací puška Dragunov SVD, kterou hojně používá tamní policie i armáda, je zastaralá – podle Jaromíra Blažkeho, odborníka na obranné a sportovní zbraně, dokáže vystřelit na omezenou vzdálenost a není tak přesná. “SVD Dragunov je puška určená pro podporu pěchotních jednotek se střelbou na větší vzdálenost než je efektivní dostřel standardních pěchotních zbraní, ale nemá přesnost dostačující pro použití coby skutečná odstřelovačská puška,” vysvětluje.

Přitom velkou část sportovně-loveckého sortimentu České zbrojovky lze podle jeho slov využít i pro armádní nebo policejní účely. „Příkladem je sportovní kulovnice CZ 600 MDT, dále obranná pistole CZ P10, kterou užívá česká armáda. Brokovnice se dají použít pro sestřelování dronů. Samonabíjecí Scorpion EVO naopak v některých případech při policejních zásazích, kde stačí kratší dostřel, třeba někde v budově,“ shrnuje odborník.

The post České zbraně v Rusku: stále v nabídce. Náboje putují přes Kazachstán, zbraně přes Kyrgyzstán a Arménii, optika přes Turecko appeared first on investigace.cz.

Gruzínská vládní strana Gruzínský sen prosadila schválení zákona o zahraničních agentech. Prezidentka země Salome Zurabišvili zákon sice vetovala, parlament ji však přehlasoval. Zákon přezdívaný „ruský“ nařizuje médiím a neziskovým organizacím, které získávají více než 20 % rozpočtu ze zahraničí, aby se registrovaly jako „organizace nesoucí zájmy cizí moci“. Podle opozice zákon omezuje svobodu slova i tisku a vzdaluje zemi od Západu a vstupu do EU. Podobným nařízením likvidoval Vladimir Putin opozici v Rusku. Gruzie zažívá nejrozsáhlejší protesty od rozpadu Sovětského svazu. 

V Gruzii i přes masové protesty prošel zákon o zahraničních agentech. Snaha o jeho prosazení už tady ale jednou byla, na začátku letošního roku. Můžeme začít tam? 

V Gruzii jsem byl naposledy před necelým rokem. Právě tehdy se politici snažili tento zákon posadit poprvé, což vyvolalo velké protesty mladých lidí, už tenkrát tomu říkali ruský zákon. EU na počátku reagovala velmi slabě. Kvůli protestům však tehdy zákon stáhli.

Aby jej po krátké době opět vytáhli.

Při své návštěvě jsem se setkal s lídry protestů. Jednalo se o mladé lidi, kteří nebyli nijak politicky angažovaní, nebyli v žádných stranách. Zkrátka šlo o úplně obyčejné lidi. A bylo na nich vidět, jak jsou naštvaní a za jakou výhru považují stažení zákona. A najednou je tady zákon znovu, zrovna nyní, kdy do parlamentních voleb zbývá pár měsíců a současná vláda by neměla mít problém obhájit svůj mandát, protože opozice v Gruzii je slabá a nemá silnou podporu voličů. Politicky to opravdu nedává smysl. Nejsem paranoidní, ale domnívám se, že za tím stojí Rusko, které donutilo vládní stranu Gruzínský sen zákon znovu prosadit, byť se tím před volbami významně politicky oslabí.

Proč si to myslíte?

Zákonem o zahraničních agentech všechno jen začíná, vláda má v šuplíku další zákony, které ještě více zbrzí směřování Gruzie do EU. Stejně tomu bylo v letech 2013–2014 na Ukrajině s Janukovyčem (Viktor Janukovyč byl prezidentem Ukrajiny v letech 2010–2014, pozn. red.), ten byl také pod tlakem Rusů. V Gruzii nyní veřejně vystoupil – což běžně vůbec nedělá – Bidzina Ivanišvili, hlavní oligarcha v zemi a zakladatel vládnoucí strany Gruzínský sen, a začal hlásat, jak je Západ prohnilý, má dvojí cíle a nutí Gruzii, aby otevřela druhou frontu proti Rusku. Nakonec přitom prohlásil: „My stejně do Unie chceme!“ Naprosto schizofrenní projev. Jenže právě Ivanišvili má údajně v Rusku velké majetky – něco jako Janukovyč a jeho rodina, ten s Rusy také čile podnikal.

Myslím si, že současná ruská strategie spočívá ve vyvolávání nových, menších lokálních konfliktů, kterým se my v EU a NATO musíme věnovat, což je právě cílem Kremlu. Například na zasedání Rady ministrů zahraničních věcí EU, které se koná každý měsíc, byla doteď stabilním bodem programu Ukrajina. Nyní se na úkor Ukrajiny musíme zabývat Gruzií.

Co se v Gruzii bude dít dál? Jednání o vstupu do EU byla zastavena? 

Nedávno velvyslanec EU v Gruzii prohlásil, že tyto rozhovory se skutečně zastavily, a to v důsledku vzdalování Gruzie od standardů EU. Další připravované zákony mají být namířeny například proti LGBTQ komunitě nebo podporovat tradiční rodinné hodnoty. Každý takový zákon je oddaluje od EU. Čím více se Gruzie bude klonit tímto směrem, tím větší budou v zemi protesty.

Probíhají už v Gruzii nějaké restrikce nebo vysloveně represe vůči protivládně smýšlejícím lidem?

Například moje kamarádka, právnička a analytička, nedávno dostala dost vysokou pokutu za to, že předsedu parlamentu veřejně nazvala ruským sluhou. Během několika hodin ji zatkla policie za urážku veřejného činitele. Soud se několikrát odkládal a nakonec vynesl rozsudek – vysokou pokutu nebo patnáct dní vězení. Mezitím vystoupil předseda parlamentu Šalva Papuašvili a řekl, že v zemi působí Západem financování diverzanti a jmenoval pět osob, včetně zatčené právničky. Několik hodin od jeho prohlášení jednoho ze jmenovaných brutálně zmlátili. Moje kamarádka se teď samozřejmě bojí, protože rovněž dostává výhrůžky. Něco podobného v Gruzii nemá tradici.

Co se tedy bude dít dál?

Lidé jsou naštvaní. Na druhou stranu ale velmi dobře pochopili smysl posledních událostí, zasadili si je do srozumitelných souvislostí. My v EU pořád mluvíme o zákonu o zahraničních agentech. Ne, pro Gruzínce je to ruský zákon! Stojí před nimi jedna velká geopolitická otázka – buď na Západ, nebo zpátky do Sovětského svazu, což nechtějí dopustit. 85 % Gruzínů je pro vstup do EU. Rusku ovšem vyhovuje, co se v Gruzii momentálně děje, země je rozhádaná, politické instituce nefungují. Navíc začaly vznikat nové politické strany, byť nikdo pořádně neví, kdo je kdo.

Zároveň existuje jeden velký strašák, kterého používá i gruzínská vláda, a to je už zmíněné otevření druhé fronty s Ruskem. Gruzínci si moc dobře pamatují, co se dělo v roce 2008, kdy se válčilo v Jižní Osetii (jednalo se o krátký válečný konflikt vyprovokovaný Ruskem a tamními separatisty, Gruzie na separatisty zaútočila a následně prohrála, pozn. red.), a to je pro ně velký strašák, velké trauma. Mimochodem od té doby gruzínská armáda postupně slábne. Američané dokonce nedávno zrušili plánovaná vojenská cvičení v Gruzii a hned nato oznámili Arménci, že se podobné manévry s Američany budou odehrávat u nich. Arménie je teď Spojenými státy, ale i Českem považována za většího spojence.

Jak reálný je scénář, že Rusko na Gruzii zaútočí?

Nemyslím si, že by Rusové hned použili své vlastní síly. Půjdou na to skrze své lidi v Gruzii. Nebo mohou udělat přesně to, co v roce 2014 v Ukrajině, kde nasadili takzvané zelené mužíčky, tedy neoznačené vojáky, kteří rozdmýchávali lokální konflikty.

Chápu to správně, že v gruzínské společnosti panovalo určité napětí a čekalo se jen na ten symbolický poslední kamínek, který strhne lavinu?

V Gruzii bylo revolucí několik, naposledy po volbách v roce 2003, které vynesly k moci dnes už bývalého prezidenta Michaila Saakašviliho, jehož hnutí docílilo sesazení tehdejšího prezidenta. Saakašviliho garnitura ale také nebyli žádní beránci, existovaly případy zastrašování opozice, umlčování médií, využívání represivních složek proti oponentům. A právě tyto věci, plus prohraná válka v roce 2008, kdy se Saakašvili skutečně nechal vyprovokovat k útoku, způsobily, že se od něj společnost odvrátila. Poté se objevilo hnutí Gruzínský sen a v jeho čele do té doby veřejně se neangažující oligarcha Bidzina Ivanišvili. Jak už jsem říkal, vydělal peníze v Rusku, má tam silné konexe, a zároveň si myslím, že právě proto má na něj Kreml silné páky. V tomto kontextu nebude asi náhoda, že přes Gruzii se údajně obcházely protiruské sankce a pašovalo se do Ruska zboží, které bylo na sankčních seznamech Západu. Existují dokonce nahrávky, které dokazují, že Ivanišvili pomáhal Rusům exportovat kradené ukrajinské obilí. Takže hodně Gruzínců se v poslední době zklamalo i v této vládní straně, která měla nějakých 35 % podpory. Dneska je to podstatně méně, a to i kvůli onomu „ruskému“ zákonu, který nikdo nechce. Zkrátka vládní činitelé se nechovají jako politici, ale jako političtí sebevrazi.

Saakašvlili definitivně zmizel ze scény?

Ne, je teď v opozici, respektive jeho strana. Nějakou dobu působil v ukrajinské politice, jeho cílem ovšem vždycky bylo vrátit se do Gruzie jako hrdina, zachránce. No a tak se rozhodl tajně nastoupit na nákladní loď, kde se s pomocí zaměstnanců schoval mezi kontejnery, a v gruzínském přístavu vystoupil s tím, že jde dělat revoluci. Jenže lidé už za ním nešli. Dneska sedí ve vězení za nelegální překročení hranice a postupně se zhoršuje jeho zdravotní stav. Dalo by se říct, že současná gruzínská opozice je za osmnáct a vláda bez dvou za dvacet. Proto je teď v Gruzii ohromná poptávka po nových politických lídrech a vznikají nové strany. Západ má přitom strach, že tam nastane bezvládí.

Vraťme se na závěr ještě k Rusku – na co se teď zaměřili, jak můžou momentálně skrze válku v Ukrajině negativně ovlivňovat dění v Evropě?

Rusové se už delší dobu soustřeďují na likvidaci ukrajinské energetické infrastruktury, takže na podzim a v zimě tam reálně hrozí, že nebude dostatek elektřiny. Ukrajinci ztratili více než 50 % zdrojů elektřiny a 80 % zdrojů tepla. V době ruských útoků totiž neměli dostatek protiletecké munice. Rusové rovněž zaútočili na infrastrukturu podzemních zásobníků s plynem v západní Ukrajině, kde mají uložený plyn i evropské firmy – maďarské, slovenské, rakouské – pro případ, že by ho v zimě bylo nedostatek. Ukrajina má největší takové sklady na světě. Problém je, že Rusové zničili infrastrukturu na povrchu, což tomu plynu sice nijak neublíží, je zabezpečený pod zemí, ale může být složité ho dostat na povrch a do potrubí směrem do EU. Takže se může stát, že třeba Slovensko nebude mít dostatek plynu. A zase to může vyvolat nestabilitu, energetickou krizi. Nehledě na to, že obdobná situace může způsobit další vlnu uprchlíků z Ukrajiny, protože lidé nebudou mít v zimě teplo a elektřinu.

The post Gruzínská vláda i přes masivní protesty veřejnosti schválila zákon o zahraničních agentech appeared first on investigace.cz.

Když minulý rok zatkli Polada Omarova, pravou ruku vora v zakoně, na kterého Interpol vydal zatykač, česká média informovala, že se ruská mafie vrátila do Prahy. Ve skutečnosti ale od břehů Vltavy nikdy neodešla. Na rozdíl od nultých let ovšem používá sofistikovanější a méně nápadné metody práce. Ruští zločinci už neprovozují nevěstince v centru Prahy a nevraždí lidi v pražských ulicích, místo toho perou peníze z miliardových obchodů a pomáhají kremelskému režimu v jeho válce proti Západu. Investigace.cz přináší dvoudílný portrét ruské mafie a jejího působení ve střední Evropě – od historicky přelomového zásahu v pražské restauraci U Holubů po současné investice a aktivity na pomezí organizovaného zločinu a také servisu pro ruské tajné služby.

„Ruská mafie“ je pojem, který se pravidelně objevuje na stránkách českých i světových médií. Není to však korektní název – součástí takzvané „ruské“ mafie jsou zločinci ze všech postsovětských zemí, zejména z Gruzie, Arménie, Ázerbajdžánu, Ukrajiny nebo ze Střední Asie. První část dílu o postsovětském kriminálním podsvětí se věnuje kořenům vzniku organizovaného zločinu v 90. letech, jeho působení v České republice a fenoménu takzvaných vorů v zakoně.

Chytrý Don

Večer posledního květnového dne roku 1995 bylo na pražském Andělu rušno. Desítky policistů zasahovaly v tamní vyhlášené restauraci U Holubů, kde slavil narozeniny jeden z významných mužů ruské solncevské mafie, Viktor Averin. Oslavy se účastnil i jeho šéf Sergej Michajlov, zakladatel gangu. Čeští policisté se tehdy stali svědky velkolepé hostiny s desítkami sexuálních pracovnic, žralokem nadívaným kaviárem, což byl pokrm podávaný jako hlavní chod, a dorty ve tvaru slunce neboli symbolu solncevské mafie.

Podnik spravoval skrze britskou offshorovou společnost Arigon Company Limited finanční mozek zločinců Semjon Mogilevič, jenž zorganizoval systém praní špinavých solncevských peněz v dvaceti zemích včetně Česka, USA, Maďarska a Ukrajiny. Kvůli jeho vysokoškolskému ekonomickému vzdělání se mu v ruském podsvětí přezdívalo „Chytrý Don“. Když se ho však jeden z novinářů zeptal, proč založil firmu zrovna na Normanských ostrovech, depandanci britské koruny, odpověděl, že žádné jiné ostrovy si ze školního zeměpisu nezapamatoval. A právě na Mogileviče se podle informací české policie chystal během oslavy U Holubů atentát.

„Vypadal jako na fotkách – byl to muž s velkým břichem, v bekovce, na ruce měl super drahé hodinky Rolex, ale pod nehty špínu,“ vzpomínal jeden z českých vyšetřovatelů, který se s Mogilevičem setkal osobně, v seriálu Nejhledanější zločinci světa vyrobeném platformou Netflix.

Z podniku tenkrát vyvedli v poutech desítky členů zločinecké skupiny, chyběl však ten hlavní, kvůli němuž se celý zásah organizoval – samotný Mogilevič. V dokumentárním filmu The Billion Dollar Don z dílny BBC, které Mogilevič později poskytl exkluzivní rozhovor, řekl, že se na pražskou oslavu skutečně chystal, ale měl zpoždění. Když na místo dorazil, bylo po zásahu, a noc proto strávil v sousedním podniku. 

Smíchovská restaurace byla v hledáčku české policie již od roku 1993. Mogilevič tam měl jakousi centrálu pro východní Evropu, byť síť podobných podniků s názvem Black and White vlastnil i v Budapešti, kde sídlil v diplomatické čtvrti v luxusní vile hned vedle čínské, rakouské a vietnamské ambasády. 

Zásah U Holubů nebyl první střet české veřejnosti s ruskou mafií – členové těchto zločineckých skupin začali proudit z postsovětských republik do zahraničí hned po pádu Sovětského svazu. Razie U Holubů se však stala jednou z těch legendárních, na které česká média dodnes vzpomínají. Mogilevič, nenápadný silnější muž v bekovce se „stalinským“ knírem, patřil v té době k nejznámějším představitelům ruského podsvětí v zahraničí. Od roku 2009 až do roku 2015 byl na seznamu deseti nejhledanějších osob FBI. Na stejném seznamu tehdy figurovalo i jméno Usáma bin Ládin, kterému Mogilevič podle ruských médií prodával obohacený uran ukradený na území bývalých postsovětských republik. Za informaci, jež by pomohla Mogileviče dopadnout, nabízela FBI odměnu ve výši 100 000 dolarů.

Stejně jako spousta dalších mafiánů a jejich spolupracovníků, kteří přišli po Mogilevičovi, unikl i Chytrý Don do Ruska, kde po nástupu Vladimira Putina k moci platila pro mafiány čím dál větší jistota, že se budou moci s ruskými úřady jednoduše domluvit. Jak se v průběhu následujících desetiletí ukázalo, ruské podsvětí se od 90. let vzdalovalo „ulici“ a čím dál víc se prolínalo se státními strukturami a s nimi spřízněnými oligarchy.

Podle whistleblowera a bývalého agenta ruské bezpečnostní služby FSB Alexandra Litviněnka, kterého v roce 2006 otrávili ruští agenti poloniem, měl Mogilevič v letech 1993 a 1994 výborné vztahy s tenkrát ještě nepříliš známým Putinem. Z další uniklé nahrávky vyplynulo, že podobně přátelské vztahy měl i s bývalým ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou, díky čemuž tak mohl bezpečně těžit z prodeje plynu a zbraní. 

V dubnu 2013 zařadil americký časopis Foreign Policy Mogileviče do svého žebříčku 500 nejvlivnějších lidí světa – jeho majetek se v roce 2023 odhadoval na 10 až 12 miliard dolarů (230 až 276 miliard korun). V roce 2022 navýšila FBI odměnu za informaci o Mogilevičovi na 5 milionů dolarů, tedy v přepočtu 115 milionů korun.

O tom, kde se Mogilevič nachází dnes, nejsou zatím přesné informace. Podle některých zdrojů se mafián přestěhoval do Izraele, podle jiných informací si znovu změnil jméno a žije v zámečku nedaleko Moskvy. 

Divoká ruská devadesátá

Mogilevič sice pracoval pro jednu z největších a nejmocnějších organizovaných zločineckých skupin v Rusku – Solncevskuju Bratvu, jež odvozuje svůj název od Solncevské čtvrti v Moskvě, kde vznikla. Obdobných seskupení, rusky „gruppirovek“, však existovalo začátkem 90. let v Rusku více než dost.

Jejich hojný vzestup byl úzce spjat s postupným úpadkem Sovětského svazu a následnými ekonomickými a sociálními změnami. Například ruský seriál Slovo pacana, který získal velkou popularitu v Rusku i v jiných postsovětských zemích včetně Ukrajiny, popisuje tzv. kazaňský fenomén – pouliční gangy mladistvých, jež násilím ovládly nejen sovětskou Kazaň, ale i další ruská města už během Gorbačovovy éry i po rozpadu sovětského impéria. Z band mladíků, tzv. pacanů, se později vyvinuly plnohodnotné skupiny organizovaného zločinu, které svou sílu a vliv dokázaly zpeněžit. V Kazani se několik pouličních band spojilo v organizaci Ťap-Lap. Ta se stejně jako další jí podobné účastnila organizovaných loupeží a poskytovala ochranu, tzv. kryšu, cechovikům – podnikatelům na černém trhu. 

Členem jedné z těchto zločineckých skupin byl zřejmě i zesnulý šéf soukromé armády Wagner Jevgenij Prigožin – koncem 70. let si přivydělával tím, že okrádal náhodné kolemjdoucí nebo vykrádal byty, za což byl odsouzen ke 13 letům vězení.

V roce 1987 Michail Gorbačov podepsal „Zákon o družstvech“, jenž legalizoval soukromé podnikání, a vytvořil tím vrstvu nových legálních podnikatelů – kooperativníků. Zločinci v nevídané novince ihned spatřili příležitost výdělku a koncem roku 1989 bylo 75 % družstevních podniků ovládáno gangstery nebo je podniky platily.

Když se Sovětský svaz v roce 1991 definitivně rozpadl, Rusko a další postsovětské státy se ocitly ve stavu absolutního ekonomického chaosu a právního vakua. Někdejší státní podniky byly privatizovány, často nelegálními nebo pololegálními způsoby, což vytvořilo prostředí ideální pro ještě rychlejší vzestup organizovaného zločinu.

V tomto období začaly vznikat mnohé zločinecké skupiny, snažící se využít nově vzniklého tržního systému a slabosti státního aparátu i neexistující legislativy. Tyto skupiny často zaměstnávaly bývalé sportovce – „sportiky“ a „kački“ –, vojáky a příslušníky bezpečnostních složek, kteří jim byli schopni poskytovat fyzickou ochranu a vymáhat jejich zájmy. Začala takzvaná divoká devadesátá léta, proti nimž jsou ta česká slabý čajový odvar. Násilí a kriminalita zašly tak daleko, že v roce 1994 prezident Boris Jelcin popsal Rusko jako „nejmafiánštější stát na světě“. Samotný Jelcin ovšem proti tomuto faktu nedělal téměř nic. Britský historik a specialista na mezinárodní i ruský organizovaný zločin Mark Galeotti ve svých knihách zdůrazňuje, že na kriminalizaci země se naopak výrazně podíleli Jelcinovi kumpáni.

Jedním z klíčových faktorů pro růst organizovaného zločinu byla rychlá a bez dostatečných právních a regulačních opatření probíhající privatizace. Budoucí oligarchové i zločinecké skupiny získali kontrolu nad velkými průmyslovými podniky, bankami a dalšími strategickými odvětvími, to vše za výhodně nízké ceny. Nově nabytá ekonomická moc nadto umožnila zločineckým organizacím proniknout do politických struktur a korumpovat státní správu. Dobře to ukazuje dokumentární seriál z produkce ruské neziskové organizace FBK (Fond boje s korupcí) s názvem Zrádci, v němž je převážná část Jelcinova prezidentství charakterizována jako ekonomická anarchie. Právě tehdy byla podle názoru šéfky investigativního oddělení Navalného tymu Marie Pěvčich mladá ruská demokracie zrazena skupinou zkorumpovaných politiků, zbohatlíků a mafiánů.

Protože stát nedokázal poskytnout běžným občanům odpovídající ochranu a organizovaný zločin byl na vzestupu, podnikatelé považovali zločinecké gangy za jakousi alternativní soukromou instituci, která umožní kryšu – ochranu – před dalšími zločinci a jejich soupeři. „Čím víc prší, tím více potřebujete střechu,“ charakterizoval 90. léta badatel Vadim Volkov zabývající se ruským organizovaným zločinem.

Jelcinův nástupce v Kremlu, Vladimir Putin, si na jednu stranu sice pečlivě budoval image silného prezidenta schopného očistit zemi od banditů a kriminálníků, což ovšem neznamenalo, že s podsvětím nespolupracoval. Už jako zástupce primátora Petrohradu se v 90. letech pravidelně setkával se členy tamního nejmocnějšího gangu, Tambovskou mafií. Ze spolupráce přitom těžily obě strany. K hlavním aktivitám Tambovské skupiny patřily vydírání, obchod s drogami, organizování nájemných vražd a také pašování nedostatkového zboží do Petrohradu i prodej ropy.

Kdo jsou vorové v zakoně?

Když se řekne „vor v zakoně“, mnoha lidem v Česku se vybaví fotky či záběry tuzemských médií s tmavovlasým mužem v černých brýlích a černém saku obklopeným v soudní síni houfem advokátů nebo policistů. Záhadná postava se jmenuje Andranik Soghojan a jde o arménského mafiánského bosse známého pod přezdívkou Zap Leninakanský. V roce 2007 se rozhodl potrestat svého krajana, arménského podnikatele působícího v Praze, který odmítal platit výpalné. Najatý vrah Timur Treťjakov se však spletl a místo Arména zastřelil českého řidiče společnosti Sazka, jenž zrovna vystupoval z podobně zeleného Bentley, jaké vlastnil i arménský byznysmen.

Soghojana za pokus o vraždu sice česká policie zatkla, avšak soud ho později zprostil obžaloby a propustil z vazby kvůli nedostatku důkazů, částečně způsobenému podplácením svědků. V roce 2013 české ministerstvo spravedlnosti změnilo rozsudek a odsoudilo Soghojana za vraždu ke 22 letům vězení, tou dobou byl zločinec už ovšem dávno za horami. V roce 2014 arménská policie Soghojana sice zadržela v Jerevanu na základě evropského zatykače, Česku jej ale nakonec odmítla vydat.

Neúspěšný atentát v Praze Soghojana od zločinecké kariéry zřejmě neodradil – podle zdrojů serveru Lenta.ru, který se věnuje dění v postsovětském podsvětí, stál mafián za vraždou několika dalších kriminálních autorit ze soupeřících klanů. PrimeCrime uvádí, že v roce 2016 byl zbaven vorovské koruny, a proto se chtěl pomstít. Vorem v zakoně se zločinec totiž stává pouze díky podpoře dalších vorů, kteří se za něj zaručí, a jen za podmínky, že žil podle kodexu vorů, což už dnes ovšem tolik neplatí. 

Někdejší pravidla vorovského života se změnila v průběhu takzvané „sučí vojny“, v překladu „války děvek“. Šlo o mocenský boj původních vorů v zakoně, jejichž hlavní zásadou bylo odmítání spolupráce se státem, z čehož vyplynulo i zavržení v tomto smyslu vnímaných kolaborantů, zločineckou terminologií řečených „suk“, tedy oněch „zaprodaných děvek“. Konflikt vypukl na konci druhé světové války, kdy se z fronty vraceli zločinci a byli rekrutováni státem jako vojáci, a trval dlouhé roky, přičemž bylo zavražděno mnoho představitelů podsvětí.

Sovětské věznice se tehdy rozdělily na „červené“, kde vládli dozorci a kolaboranti z řad kriminálníků, a „černé“, ovládané pravými vory v zakoně. Odborníci včetně již zmiňovaného Marka Galeottiho se shodují, že válka skončila vítězstvím suk. Přestože zákaz kolaborace se státem formálně přetrvával, nebyl už tak striktní jako v minulosti. Časem se ustoupilo i od dalších tradic – vor v zakoně mohl mít rodinu i trvalou adresu, oficiálně se mohl věnovat byznysu a vlastnit luxusní předměty. Některé symboly se však nezměnily. Výrazným vizuálním rysem dodnes zůstávají klasická vorovská tetování jako hvězdy pod klíčními kostmi nebo na kolenou.

Na základě tohoto typického tetování mohou být oproti minulosti vorové justicí odsouzeni podle zákona o nejvyšším postavení v zločinecké hierarchii. Zákon postupně přijala celá řada postsovětských zemí, průkopnicí se stala Gruzie, kde bylo nové legislativní opatření schváleno ještě v půlce nultých let a údajně se inspirovalo italskou i americkou legislativou.

„Faktem je, že jak italští mafiáni, tak naši zloději vlastnoručně nepáchají žádné zločiny. Málokdy sami kradou, zabíjejí nebo vydírají. Na to existují v jejich hierarchii níže postavení lidé. Kromě toho existují zákony omerty (mafiánský „kodex mlčení“), které jak u nás, tak tam zakazují svědčit proti šéfovi pod trestem smrti. Takže kriminální činnost většinou těmto zlodějům a hlavním mafiánům procházela. Jediná záminka, proč je mohli zadržet, bylo držení zbraní nebo drog,“ vysvětlil odborník na organizovaný zločin Šota Utyašvili pro zpravodajský portál BBC News. 

Nový zákon měl práci policii a soudům zjednodušit, což se zjevně povedlo. Od roku 2006 do roku 2010 bylo v Gruzii zadrženo a odsouzeno 180 vorů. V roce 2006 generální prokurátor Gruzie dokonce prohlásil, že v zemi nezůstal na svobodě ani jeden vor v zakoně. Jejich velká část, včetně těch největších jako Tariel „Taro“ Oniani nebo Šakro Molodoj, se skutečně přesunula do Ruska, kde tento zákon chyběl až do roku 2019, nebo do Evropy, kde až na výjimku Itálie chybí dodnes. Uplatňování protimafiánských zákonů v Rusku navíc hodně záviselo na ochotě vora spolupracovat se státní mocí, což pro novou generaci vorů, která se už tolik neohlíží na stará pravidla, představovalo velkou výhodu.

The post MAFIE: 3. díl – Ruská mafie, část první: Divoká Praha appeared first on investigace.cz.

Španělská policie ve spolupráci s francouzskými kolegy a Europolem zatkla šéfa arménské mafie, takzvaného vora v zakoně. Podle informací redakce investigace.cz se jedná o korunovaného vora v zakoně Erika Džaginjana, v kriminálním podsvětí známého jako Ero Tomský. Spolu s Tomským policisté zadrželi dalších 28 členů této zločinecké skupiny. Španělská policie tak pokračuje v boji s ruskojazyčnou mafií, která se v zemi usídlila průběhu nultých let. Proč si postsovětské mafie oblíbili zrovna Španělsko? Kdo jsou jejich šéfové, tzv. vory v zákoně? A jak je na tom co se ruskojazyčných mafií týče Česko?

Rozhovor s redaktorkou investigace.cz Kristinou Vejnbender. Dostupný na všech podcastových platformách.

The post Podcast ODPOSLECH: Vory v zákoně – rozhovor appeared first on investigace.cz.