Sankce je zasáhly, jejich obsah ale nezmizel. Na ruské propagandistické weby Euromore a Golos podle rumunské redakce Public Record navázaly jiné projekty. Pod jinými názvy šíří stejné proruské narativy a nabízejí je i v češtině.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Evropské státy průběžně zavádějí sankce proti ruským propagandistickým médiím. Následkem toho sice některá z nich přestávají publikovat, jejich obsah se ale šíří dál pod novou značkou.

Novináři z rumunského média Public Record zjistili, že tento scénář se týká webů Euromore a Golos, které v minulosti přebíraly články z ruských propagandistických webů Sputnik a RT.

Původní weby po zavedení sankcí přestaly fungovat. Jejich obsah ale podle Public Record převzaly nové weby, Govorit a Euroview. Novináři zjistili, že původní a nové platformy nespojuje pouze podobný obsah, ale také technické zázemí, přesměrování internetových adres a společné identifikátory používané pro zobrazování reklamy. Evropské úřady zařadily tyto nové platformy na sankční seznam na jaře 2026. Oba weby ale obsah šíří dál.

Govorit a Euroview vycházejí ve čtyřiceti jazykových verzích včetně češtiny.

Česká jazyková verze Govoritu se představuje pod názvem Evropa mluví a používá heslo „pravda spojuje“. V jejím obsahu se pravidelně objevují tvrzení, která vykreslují Ukrajinu jako zkorumpovaný a rozpadající se stát, obviňují Západ z prodlužování války a představují Rusko jako zemi usilující o mírové řešení konfliktu. Weby také publikují názory proruských expertů.

Letos v září se na stránkách Euroview objevil například rozhovor s Ladislavem Zemánkem, bývalým akademikem a nynějším redaktorem Parlamentních listů, který se nedávno podílel na pořádání akce financované sankcionovaným ideologem a politologem Fjodorem Lukjanovem, jak informovaly Seznam Zprávy.

Přečtěte si

Na pražské konferenci po boku Miloše Zemana vystoupila Číňanka s vazbami na tamní tajné služby

Stejný web také odkazoval na článek Parlamentních listů nebo v červnu letošního roku zveřejnil komentář bývalého ukrajinského poslance Olega Vološina nazvaný „Život vedle Ukrajince nyní děsí 54 % Čechů – a to je jen začátek“. Text se odvolává na český průzkum veřejného mínění a výroky předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury. Tehdejší sociologické průzkumy ale ve skutečnosti ukazovaly jiné výsledky.

Ruská státní nadace

Za financováním starších webů Euromore a Golos stála podle novinářů ruská státní nadace Pravfond. Ta je financována ruským ministerstvem zahraničí a oficiálně má pomáhat krajanům v cizině s ochranou jejich práv. Uniklé dokumenty ale ukázaly, že vedle právních služeb platila i propagandistické projekty a obhajobu lidí podezřelých ze špionáže.

Přečtěte si

Drazí krajané: Kdo v Česku čerpá peníze z ruského sankcionovaného fondu

Část peněz putovala také na právní pomoc Rusům žijícím v Česku. Jak v minulosti informovala redakce investigace.cz, která dokumenty zkoumala v rámci projektu Drazí krajané, šlo od začátku ruské invaze do Ukrajiny o desítky tisíc eur. Pravfond například schválil patnáct tisíc eur na obhajobu ruského hackera žijícího v Česku, zadrženého ve Francii při zásahu proti ransomwarové skupině Ragnar Locker.

Z dokumentů dále vyplynulo, že Pravfond schválil granty v celkové hodnotě nejméně 64 tisíc eur pražskému ruskojazyčnému týdeníku Pražský telegraf. Týdeník dlouhodobě vedla Natalia Sudlianková, kterou české úřady v roce 2025 vyhostily kvůli spolupráci s ruskou vojenskou rozvědkou GRU.

Přečtěte si

Drazí krajané: Asmat Šanava z Karlových Varů řeší problémy ruského organizovaného zločinu i ruského státu

Pravfond zařadila Evropská unie v dubnu 2026 také na sankční seznam mířící proti ruským destabilizačním aktivitám. Rada EU jej označila za jeden z klíčových nástrojů ruské strategie zahraničního vlivu.

Medvedčukova síť

Govorit zveřejňuje obsah mimo jiné pod jménem Viktora Medvedčuka, který financoval propagandistický web Voice of Europe. Podle novinářů z Le Monde byl Medvedčuk spojován rovněž s předchůdcem Govoritu, Golosem.eu.

Vedle Medvedčuka se na platformě objevují příspěvky připisované bývalému ukrajinskému premiérovi Mykolovi Azarovovi, ruskému komentátorovi Vladimiru Kornilovovi nebo bývalému ukrajinskému poslanci Olegu Vološinovi.

Autorka článku: Barbora Šturmová 

The post Sankce ruskou propagandu nezastavily. Pod novými názvy sankcionované weby dál publikují i v češtině appeared first on investigace.cz.

Je „neviditelný“ a zároveň jde o úspěšného podnikatele, který navíc obchází sankce uvalené na Rusko. Denis Karpovič je běloruský honorární konzul v Česku, o jehož činnosti úřady prakticky nic nevědí. Podnikatel s českým, běloruským i ruským občanstvím, který do Ruska vyváží součástky pro výrobu aut přes svoji firmu v Jižní Koreji. Žije ale v Praze. Karpovičovo diplomatické působení a podnikání zkoumala redakce investigace.cz ve spolupráci s ukrajinským analytickým centrem StateWatch.

Na současné české diplomatické listině jsou uvedena jména pouze dvou Bělorusů. Prvním je chargé d’affaires, tedy vedoucí úřadu, Stefaniya Zmitrakovič. Zástupce vedoucího úřadu, Bělorus Mikalaj Dukšta, byl v září 2025 označen českou BIS za agenta běloruské Komise státní bezpečnosti (KGB) a musel zemi opustit. Bělorusko kvůli špatným vztahům s Českem velvyslance nemá.

Druhou osobou, která figuruje na seznamu už od roku 2020, je honorární konzul Denis Karpovič, zároveň předseda Česko-běloruské obchodně průmyslové komory. Jeho působení bylo českým ministerstvem zahraničí schváleno na devět let, tedy do roku 2029.

Úkolem honorárních konzulů je podporovat především obchodní vztahy mezi zeměmi. Karpovičova agenda je ale, zdá se, mnohem ambicióznější. 

„Na honorárního konzula připadá řada úkolů v politické, obchodně-ekonomické, vědecko-technické i konzulární oblasti. Dále se bude podílet na kulturní spolupráci a na práci s krajanskou komunitou,“ stojí v tehdejším oznámení o uvedení Karpoviče do role konzula na stránkách běloruské ambasády.

Neexistující konzulát

Sídlo Karpovičova konzulátu se nachází v takzvané „ruské vesnici“ neboli areálu Gejzírparku v Karlových Varech, která patří společnosti Gejzír real. Až do roku 2024 byl jejím majitelem Sergej Katyrin, šéf obchodní a průmyslové komory Ruské federace. Nynějším majitelem je firma z Kazachstánu. Telefonní číslo konzulátu je nedostupné.

Magistrát Karlových Varů nemá o činnosti běloruského konzulátu, který má působit v Karlovarském a Středočeském kraji, ani o samotném konzulovi žádné informace. „Za posledních deset let jsme s ním nikdy nepřišli do kontaktu,“ konstatuje mluvčí města. 

Vedení Středočeského kraje přerušilo podle mluvčí Zuzany Žídkové veškeré kontakty s Běloruskem už v roce 2021. Poté, co běloruský prezident Lukašenko donutil přistát letadlo s opozičním aktivistou Ramanem Pratasevičem a nechal ho zatknout.

O konzulově současné činnosti nevědí nic ani na českém ministerstvu průmyslu a obchodu, ani v agentuře na podporu obchodu CzechTrade. „Dle našich informací došlo k poslednímu kontaktu s panem Karpovičem v roce 2020. Následně MPO ukončilo, v návaznosti na silou potlačované protesty v Bělorusku, kontakt s obchodním oddělením běloruské ambasády v ČR,“ sdělil mluvčí MPO David Hluštík. 

Denise Karpoviče neznají ani v prostředí samotné běloruské komunity v Česku. Výjimkou, kdy se Karpovič veřejně angažoval, byly běloruské parlamentní a prezidentské volby v letech 2019 a 2020. Tehdy konzul zasedal ve volebních komisích – poprvé jako místopředseda a následující rok jako předseda komise na pražské ambasádě. Lukašenko v roce 2020 v Praze získal 22 hlasů, opoziční kandidátka Svjatlana Cichanouská získala 447 hlasů. Honorární konzul se k výsledkům voleb nevyjadřoval. Nevyjadřoval se ani k násilnému potlačení běloruských protestů po zfalšovaných volbách, a předtím ani k anexi Krymu. Jak na sociálních sítích napsala jeho manželka, stylistka a blogerka Anastázie Karpovičová – ona i její manžel „jsou mimo politiku“.

Investigativní novinář Aleksej Karpeka z běloruské exilové redakce Buro Media ale tvrdí, že je to iluze. „Je vyloučené, aby se honorárním konzulem stal odpůrce režimu. Formální zákaz sice neexistuje, ale nikoho, kdo kritizuje Lukašenka, by na takovou pozici nikdy nepustili,“ říká Karpeka, který se věnoval vazbám honorárních konzulů na běloruského vládce. V listopadu 2025 vydalo běloruské ministerstvo zahraničí nové nařízení, že osobnosti honorárních konzulů nyní schvaluje KGB a Lukašenkova administrativa osobně.

Podle slovenského diplomata a bývalého ministra zahraničí Rastislava Káčera se titul honorárního konzula dá v některých rozvojových zemích dokonce „koupit“. „Formálně honorární konzul nemá téměř žádné výhody, ale v praxi se na něj policie často dívá jako na diplomata. Většina lidí vůbec nerozlišuje mezi honorárním konzulem a skutečným diplomatickým zástupcem,“ vysvětluje. Stejný názor zastává novinář Karpeka. „Právně vzato nedává konzulská funkce žádné výhody v obchodě ani v jiných oblastech. Ve skutečnosti však představuje status, který určité výhody přináší a může otevřít dveře k vysoce postaveným úředníkům,“ dodává. 

Kontakt s českými úředníky ale Denise Karpoviče zjevně neláká. Potvrzuje to i zkušenost redakce investigace.cz – konzul odmítl žádost o rozhovor a neodpověděl ani na otázky, které mu redakce poslala.

Přečtěte si

Diplomatické výhody na prodej. Zločinci zneužívají statut honorárních konzulů

Existující podnikatel

Karpovičově diplomatické činnosti předcházela podnikatelská kariéra v Česku. V roce 2011 založil svou vlajkovou pražskou firmu K&K trade group, s. r. o., která která dodává příslušenství automobilovým firmám. I přes pokles tržeb po roce 2019 dosáhla firma loni čistého zisku ve výši 35 milionů korun a zaměstnávala pět lidí. 

Podle webu firmy dodává K&K trade group zhruba 250 milionů komponent ročně a má v současnosti zastoupení ve třech zemích – v Česku, Uzbekistánu a Jižní Koreji. Zatímco nyní na svých stránkách firma uvádí, že dodává do více než dvaceti zemí Evropy, Ameriky a Asie, ještě v roce 2017 specifikovala jako příjemce také země SNS (Společenství nezávislých států, které sdružuje část postsovětských republik).

Dnes firmu K&K trade group společně se svým obchodním partnerem, Bělorusem Alexandrem Klopovem, vlastní Karpovič skrze Global European Solutions.

Dodnes také skrze stejnou firmu, sídlící v pražském Karlíně, vlastní na firemním webu opomenutou pobočku v Rusku. K&K Rus uvádí, že dodává komponenty automobilkám Kamaz a Avtovaz – obě společnosti dnes figurují na evropském sankčním seznamu, protože vyrábějí obrněná vozidla pro ruskou armádu.

Až do začátku války v roce 2022 putovaly komponenty z Česka do Ruska prostřednictvím české firmy, která dnes patří Karpovičově tchyni. Poslední přímá dodávka odešla podle celní databáze 28. února 2022, tedy čtyři dny po začátku rozsáhlé ruské invaze.

Přesto se firmě daří dodnes. V roce 2024 měla tržby ve výši 331 milionů korun a pracovali v ní tři lidé.

Cesta přes Koreu

Ve spolupráci s analytickým centrem StateWatch se investigaci.cz podařilo zjistit, že zásilky s komponenty do Ruska putují i nadále, teď už ale přes Turecko, Čínu či jihokorejskou pobočku K&K Korea, jíž šéfuje rovněž Karpovič.

Ze záznamů několika obchodních databází, které má naše redakce k dispozici, jsme zjistili, že v letech 2022 až 2025 importovala Kapovičova K&K Rus zboží v celkové hodnotě přes 1,6 milionu dolarů, v přepočtu 35 milionů korun. Přestože dodávky putovaly – kromě Česka – z mimoevropských zemí, dodávané výrobky pocházely z Evropy: z Německa, Švýcarska, nebo Polska a dalších zemí. Z toho zboží v hodnotě 432 tisíc dolarů (kolem devíti milionů korun) dodala přímo Karpovičova korejská pobočka. Elektronické komponenty, které Kapovičova ruská firma dováží, spadají podle evropských sankčních nařízení do kategorie zboží dvojího užití – tedy komponent využitelných jak v civilní výrobě, tak pro vojenské účely. Z tohoto důvodu je jejich prodej ruským podnikům zakázán.

Mezi dováženými značkami je hlavně německá firma Wago, která vyrábí mimo jiné elektrické komponenty pro autoprůmysl a která má pobočky i v Česku. Firma na naše otázky ohledně dovozů komponent do Ruska nereagovala.

Rus, nebo Bělorus?

Na ruském trhu Karpovič podniká už dlouhou dobu. Podle zjištění investigace.cz má kromě běloruského a českého občanství také ruské, které získal v roce 2005. Obchodu s elektro­součástkami se začal věnovat v roce 2009, kdy v Rusku působil jako generální ředitel ve firmě Elko Group se sídlem v Moskvě a obchodním zastoupením v Minsku. Firma prodávala elektrické průmyslové spotřebiče a součástky pro auta včetně konektorů, které mimo jiné dodávala i Kamazu a Avtovazu. Firma přestala existovat v roce 2018. 

Několik měsíců po ruské invazi na Krym v roce 2014 a uvalení prvních sankcí na Rusko si Karpovič založil firmu na Seychelách. Ta vzápětí zaregistrovala další, britskou společnost, jejímž jednatelem byl Karpovičův partner z Česko-běloruské obchodně průmyslové komory, zatímco majitelem byla firma dalšího Karpovičova partnera.

Zrovna tato britská firma v letech 2017 až do svého zániku v roce 2019 ovládala českou K&K trade group. K čemu konkrétně offshorová firma sloužila, se redakci nepovedlo zjistit. 

Podle běloruského investigativního novináře Karpeka status honorárního konzula mohl přispět k budování úspěšné logistiky, jejímž cílem je obcházet evropské sankce. „Status konzula samozřejmě neposkytuje žádnou výjimku ze sankcí. V praxi však usnadňuje budování ‚šedých‘ schémat a zároveň poskytuje určitou míru politické ochrany — alespoň do chvíle, než se příběh dostane na veřejnost,“ konstatuje. 

V současné době působí v Evropě přes dvacet běloruských honorárních konzulů. Část z nich se podle zjištění Běloruského investigativního centra věnuje nelegálním aktivitám, například „obcházení sankcí, pašování zboží, nelegální stavbě, obchodu se zbraněmi a prodeji léků za přemrštěné ceny“. I proto se některé evropské země rozhodly přehodnotit působení honorárního konzula v jejich zemi. Přestože schvalování nebo naopak rušení pozic honorárních konzulů spadá pod agendu českého MZV, odkázal nás nejprve tiskový mluvčí na běloruské Ministerstvo zahraničí.

Autorky textu: Kristina Vejnbender, Sonya Maksymiv (Trap Agressor, StateWatch)

The post Diplomat ve stínu. Běloruský honorární konzul v Česku obchoduje s Ruskem navzdory sankcím appeared first on investigace.cz.

Vystřelovací model nože Predator od české značky Mikov, v Rusku proslulý jako „zbraň divokých devadesátek“, se v létě znovu objevil na tamním trhu. Za importem stojí petrohradská firma, jež české zbraně do země vozí nelegálně. 

Znovu Alliance

Další přezdívku – Bondův nůž – získal Predator poté, co se objevil v jedné z bondovek. Ještě donedávna byl Predator podle ruských blogerů prakticky nedostupný. Petrohradské společnosti Alliance, o níž jsme již dříve informovali v souvislosti s pašováním pušek České zbrojovky a optiky Meopta, se však letos podařilo tento model zařadit do svého sortimentu.

Mikov jej v minulosti dokonce přizpůsobil ruskému trhu – čepel Predatora zkrátil z 95 na 89 mm. Podle ruské legislativy jsou totiž nože s čepelí delší než 90 mm považovány za „chladnou zbraň“ a jejich vlastnictví je možné pouze na základě licence. 

„Máme skvělé zprávy pro milovníky kvalitních nožů. V prodeji máme nově i nože od české tradiční značky Mikov,“ oznámil ruský obchod Ochotnik na svých stránkách v polovině tohoto léta. Ve stejnou dobu byl v databázi celních certifikátů vystaven dokument na dovoz osmdesáti kusů nožů mikulášovické značky Mikov do Ruska. Žadatelem o vystavení dokumentu se stala ruská firma Alliance, jež se nachází na americkém sankčním seznamu. Jednalo se o zmíněný model Predator a také Fixir. 

Společnost Mikov naší redakci sdělila, že od začátku války své výrobky do Ruska nedodává. „Poslední dodávky do Ruska proběhly v roce 2022. Jednalo se o omezený sortiment, konkrétně kancelářské potřeby, sponky a lovecké nože,“ napsala nám Veronika Nováková z marketingového oddělení a doplnila, že Mikov nespolupracuje s žádným z ruských dodavatelů. „Zároveň nemáme žádného zákazníka, u kterého by v minulých letech došlo k výraznému či neobvyklému navýšení odběrů, které by naznačovalo, že by mohl tyto výrobky dále distribuovat na ruský trh. Pokud se tam naše výrobky objevují, nejedná se o dodávky realizované nebo podporované naší společností,“ dodala.

Podle české Celní správy se na tento druh nožů nevztahují žádná sankční omezení. Výjimkou je pouze prodej subjektům, které se nacházejí na sankčním seznamu EU. Společnost Alliance je sice uvedena na americkém sankčním seznamu, avšak na evropském seznamu nefiguruje.

Přečtěte si

České zbraně se i nadále dostávají na ruský trh. Část z nich dováží Turecko

„Poctivá práce“

Obchod Alliance se dlouhodobě pyšní svým výjimečně bohatým sortimentem zahraničních značek zbraní, zejména těch českých. „Náš obchod je distributorem České zbrojovky na území Ruské federace. A také značek Sellier & Bellot a optiky Meopta. Jen o tom nepíšeme na svých stránkách, protože jsme skromní. Pouze poctivě děláme svou práci,“ napsal zástupce tohoto obchodu na ruském zbrojařském fóru již v roce 2004.

Od té doby, a to i navzdory sankcím EU na vývoz střelných zbraní do Ruska zavedených v roce 2014 a 2022, jsou značky Česká Zbrojovka, Sellier & Bellot a Meopta dodnes stálicemi v sortimentu obchodu. Podle zjištění serveru investigace.cz a ruské redakce The Insider Alliance obchází sankce prostřednictvím Turecka a Kazachstánu, odkud české zbraně a střelivo dováží do Ruska.

Ostatně dobré vztahy s představiteli tuzemských firem – Českou zbrojovkou a Sellier & Bellot (dnes spadá do holdingu Colt CZ Group) – měl ředitel firmy Alliance, Grigorij Kolknev, dlouhodobě. 

Například v roce 2016, tedy dva roky po uvalení prvních sankcí na dovoz střelných zbraní do Ruska, uspořádala Alliance společně s Českou zbrojovkou, zástupci společností Sellier & Bellot a Meopta několikadenní akci, jejímž cílem bylo předvést ruským firmám produkci českých zbrojovek. Jejich náboje na akci představil reprezentant Sellier & Bellot Václav Procházka, jehož žena vlastnila od roku 2014 českou firmu Lynxnight společně s členy vedení ruské Alliance – Filipem Gulčakem a Michailem Udalovem.

Zajímavé vazby

Ředitel firmy Grigorij Kolknev, který se v rámci prodeje věnuje distribuci českých značek, také vícekrát navštívil Českou republiku. Třeba když v roce 2017 uspořádala Alliance společně s Českou zbrojovkou soutěž „Lov muflona“, určenou pro ruské zákazníky Alliance. Hlavní cenou byl zájezd do Česka organizovaný Českou zbrojovkou. Vítěze na této cestě doprovázel právě Kolknev. 

Za podpory české strany vznikl po roce 2010 i střelecký tým CZ Alliance Russia Team, jenž používal ke sportovní střelbě výlučně pistole značky CZ. Družstvo vítězilo jak v místních ruských soutěžích, tak i v těch mezinárodních v Řecku a Srbsku.

Pistole CZ jsou mimochodem používány v celé řadě ruských střelnic – například krajně pravicová a ultranacionalistická organizace Russkaja obščina trénuje střelbu právě z pistolí značky CZ.

Vazby na zahraniční zbrojaře měla i předchůdkyně Alliance – firma Technop Sankt-Petersburg, kterou v době její existence od roku 2002 do roku 2013 spoluvlastnili současní majitelé Alliance Filip Gulčak a Michail Udalov společně s německými občany Hansem Baierem a Horstem Josefem Eugenem Blaserem. Posledně jmenovaný má totožné jméno s legendárním zakladatelem německé zbrojovky Blaserem. Pušky značky Blaser jsou rovněž součástí sortimentu obchodu Alliance, a to i navzdory sankcím.

Podle zjištění investigace. cz patří Gulčak i mezi zakladatele ruské neziskové vzdělávací organizace Fond na podporu zajištění bezpečnosti. Z webu tohoto sdružení vyplývá, že cílem fondu je podpora vojensko-vlastenecké výchovy mladé generace a poskytování pomoci veteránským organizacím. Ve vedení organizace jsou mimo jiné i bývalí manažeři z ruského Ministerstva vnitra a FSB (Federální služba bezpečnosti).

Edit, dne 12.11.2025. Text byl doplněn o vyjádření Celní správy .

Autorka: Kristina Vejnbender

The post Nože Mikov jsou zpátky na ruském trhu. Nabízí je obchod, který dodává do Ruska české pušky appeared first on investigace.cz.

Ještě před dvěma roky byl Alexander Petrov zástupcem ředitele sankcionované ruské výzkumné instituce, která vyvíjí většinu jaderné munice Ruska. Teď je prý v důchodu, ale dodnes vlastní majoritní podíl v českém strojírenském závodu Roboterm. Jeho sesterský závod Reltec v ruském Jekatěrinburgu, jenž rovněž patří Petrovovi, je dodavatelem ruských obranných podniků vlastněných státem. 

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

„Sankce mají bezpochyby negativní dopad na evropský trh, ale s příchodem Andreje Babiše očekáváme, že se situace zlepší – alespoň na úroveň srovnatelnou se Slovenskem a Maďarskem,“ řekl redaktorce investigace.cz Alexander Petrov, bývalý zástupce ředitele sankcionovaného Ruského federálního jaderného centra (RFJC), které stojí za vývojem více než poloviny ruského jaderného arzenálu. Evropská unie RFJC zařadila na sankční seznam v roce 2023, tedy v době, kdy Petrov funkci ještě zastával. 

V současné době je předsedou Výboru pro slévárenskou a kovárenskou výrobu ruské Ligy pro podporu obranných podniků. Kromě toho vlastní jekatěrinburský strojírenský holding Reltec, jenž vyrábí průmyslové stroje na ohřev a tavení kovů a je dodavatelem ruských státních obranných podniky. Holding doručuje zařízení jak výrobcům raketových motorů, tak i samotnému jadernému centru.

Od roku 2005 Petrov vlastní i 43procentní, tedy většinový podíl v českém výrobním závodu Roboterm Chotěboř, který před rokem 2022 dodával zařízení velkým ruským automobilovým podnikům jako Kamaz a Avtovaz. Dnes firma poskytuje systémy pro diagnostiku automobilových brzd českým autoservisům. 

Petrov podle vlastních slov nečerpá z výnosů společnosti žádné dividendy a svůj podíl v české firmě se chystá prodat čínskému investorovi. Budoucí spolupráci mezi společnostmi Roboterm a Reltec přesto nevylučuje. „Firmy se budou navzájem doplňovat, podobně jako v případě zakázek pro Kamaz a Avtovaz,“ dodal pro investigaci.cz.

Konflikt zájmů, nebo úřední chyba?

Vědec, manažer, podnikatel — a také politik. V roce 2009 vstoupil Petrov do politiky a stal se místopředsedou vlády Sverdlovské oblasti, kde zároveň zastával funkci ministra průmyslu a vědy. Kvůli svému působení v regionální vládě musel sice dočasně odstoupit z pozice ředitele ruské společnosti Reltec, ve vlastnické struktuře českého závodu i spřízněné české firmy Reltec International však zůstal, a to až do roku 2012.

Tehdy novinářka ruskojazyčného listu Pražský Telegraf Natalia Sudlianková, kterou česká BIS letos označila za agentku GRU, upozornila na politikův střet zájmů a rovněž na porušení ruského zákona, jenž neumožňuje slučovat postavení podnikatele a politika.

Petrov v reakci na její zjištění prohlásil, že došlo k chybě a že z vedení české firmy už dávno odešel. „Ve skutečnosti jsem v okamžiku svého jmenování ministrem podal žádost o odchod ze společnosti. Protože ale tato žádost nebyla řádně vyřízena, zůstal jsem formálně ve funkci, ačkoli jsem se na chodu společnosti nijak nepodílel a nepobíral z ní žádný zisk. V prosinci 2011 jsem všechna pochybení napravil,“ vysvětlil státnímu zástupci Sverdlovské oblasti Petrov a dodal, že jeho český byznys je dávnou minulostí. 

Svůj podíl v chotěbořské firmě ale přepsal až v roce 2012 na Oksanu Aleksejevu, bývalou generální ředitelku ruské společnosti Reltec a majitelku závodu v letech 2022 až 2024, od které společnost odkoupil. Její manžel zastával v letech 2010 až 2012 pozici generálního ředitele výrobního závodu Reltec.

Společný podnik jako způsob obcházení sankcí

Během česko-ruské konference v Jekatěrinburgu v roce 2013 podepsaly sesterské společnosti Roboterm a Reltec dohodu o založení nového strojírenského podniku s českou strojírenskou firmou Šmeral Brno. Plán byl následující: brněnská firma měla vyrábět tvářecí stroje, zatímco chotěbořský Roboterm a jekatěrinburský Reltec dodávat ohřívací zařízení pro tyto stroje. Cílem společného podniku bylo zajistit českým firmám lepší přístup na ruský a ruskojazyčný trh, zejména u dodávek státním či státem spoluvlastněným společnostem.

O rok později, na podzim 2014, kdy už byl Krymský poloostrov okupován Ruskem a EU uvalila první sankce na dodávky strojů pro obranný průmysl, v rozhovoru pro tamní list Dělovoj Kvartal Alexander Petrov prohlásil, že společné podniky se zahraničními firmami jsou jediným způsobem, jak de facto obcházet protiruské sankce. 

„V současnosti jsou určitá omezení na dodávky pokročilých zařízení do Ruska. Co se týče ruské strany, máme bezpochyby zájem o příchod nových technologií: v našich závodech je totiž poměrně staré vybavení. Dnes je zakládání společných podniků jediným způsobem, jak uvádět nejnovější západní technologie na ruský trh, a zároveň jde o technologicky nejbezpečnější cestu. To je obzvlášť důležité pro obranné a systémově významné podniky,“ prohlásil začátkem října 2014 čerstvý exministr – o měsíc dřív byl totiž Petrov propuštěn z postu ve sverdlovské vládě z důvodu zrušení pozice.

Přečtěte si

„Přátelíme se potichu.“ Jak české strojírenské firmy připravily Rusko na velkou válku

Velký návrat

V roce 2017 se Petrov vrátil do české společnosti Roboterm namísto Aleksejevovy – opět jako spolumajitel, jímž je dodnes. V témže roce se v Jekatěrinburgu konalo česko-ruské obchodní fórum pod záštitou tehdejšího prezidenta Miloše Zemana. Petrov se akce zúčastnil, tentokrát jako předseda Výboru pro slévárenskou a kovací výrobu Svazu strojírenského průmyslu Ruska. Obě strany se během konference shodly na tom, že evropské sankce poškozují jak český, tak ruský průmysl.

Sankce se totiž konkrétně dotkly i Petrovova byznysu. Jeho ruský Reltec dodával státnímu podniku LOM Praha (Letecké opravny Malešice) ultrazvuková zařízení pro opracování lopatek turbín vrtulníků zakoupených v Rusku. Na druhé straně Petrovův český Roboterm měl podepsanou smlouvu na dodávky strojů pro modernizaci kovárenské výroby v ruských automobilkách Avtovaz a Kamaz. „To je paradox: kvůli sankcím nemůže ruský výrobce dostávat komponenty od své vlastní dceřiné české společnosti,“ popsala tehdejší situaci Uralská obchodní a průmyslová komora. Modernizace ruských výrobních linek byla navzdory sankcím dokončena v roce 2021.

A znovu konflikt zájmů

Do další vysoké funkce nastoupil Alexander Petrov vzápětí – v roce 2018 byl jmenován zástupcem ředitele Ruského federálního jaderného centra (RFJC). Jedná se o „jeden z klíčových podniků státní korporace Rosatom, který zajišťuje suverenitu a bezpečnost Ruské federace a udržování míru na Zemi“, zní charakteristika organizace na jejích oficiálních stránkách.

Podle webu této instituce je více než polovina současného jaderného arzenálu Ruské federace výsledkem výzkumu a vývoje RFJC. Hlavním úkolem instituce je řešení vědecko-technických problémů souvisejících se zajištěním a udržením spolehlivosti a bezpečnosti jaderných zbraní Ruské federace. 

V roce 2018, tedy právě v době, kdy Petrov nastoupil na místo zástupce ředitele tohoto výzkumného ústavu, získala jeho ruská firma Reltec zakázku v hodnotě 20 milionů rublů ( tehdy 7 milionů korun) – a to pro jedno z oddělení RFJC. V současnosti je Reltec dodavatelem zařízení pro podniky těžkého i obranného průmyslu, například pro výrobce raketových motorů Proton-PM. Je rovněž členskou organizací ruské Ligy pro podporu obranných podniků, která sdružuje firmy zásobující obranný průmysl.

„Těžké časy plodí silné lidi“

Petrov se sice nikdy nevyjádřil k invazi Ruska do Ukrajiny, opakovaně však prohlásil, že protiruské sankce poškozují hlavně západní průmysl. „Naši kolegové na Západě mají slabé znalosti historie a dnes vidíme, že ti, kteří slibovali ‚roztrhat ruskou ekonomiku na kusy‘, se sami nacházejí v nelehké ekonomické situaci, protože se sami omezili v přístupu k ruským energetickým zdrojům a ve svobodě vztahů s Ruskou federací. Tyto země podkopaly své vlastní hospodářství a dnes se velké množství malých a středních podniků na Západě ocitá v tíživé situaci a krachuje,“ řekl během vystoupení na setkání představitelů slévárenského průmyslu zemí BRICS (Brazílie, Ruska, Indie a Číny) Innoprom.

Podle Petrova válka naopak posiluje ruský průmysl. „Hojnost a dobré časy plodí slabé lidi, zatímco těžké časy a nedostatek – silné. V tomto smyslu je těžké říci, co je vlastně lepší. Hojnost nás rozmazluje, zvykli jsme si na pohodlí a výhody civilizace. Překážky však naopak podněcují rozvoj.“

Redakce oslovila českou firmu Roboterm s žádostí o vyjádření k Petrovovu konfliktu zájmů, firma však do uzávěrky neodpověděla.

Autorka: Kristina Vejnbender ve spolupráci s The Insider

The post Sankce škodí, ale za Babiše bude líp, říká bývalý manažer ruského jaderného výzkumu appeared first on investigace.cz.

V lednu vydala britská environmentální organizace Earthsight podrobnou zprávu s názvem „Krvavá bříza: odhalení obchodu EU s ruskou válečnou překližkou“. Dokument popisuje, že navzdory sankcím EU na ruské a běloruské dřevo proudí do Evropy velké množství ruské březové překližky. Pracovníci organizace se v utajení spojili s několika obchodníky s překližkou, kteří popsali, jak tuto komoditu ruského původu legalizují prostřednictvím firem v třetích zemích, jako je Turecko nebo Kazachstán. Evropská komise na dovoz překližky z těchto zemí přesto stále neuvalila sankce. O tom, proč to neudělala a jak lze s „legalizací“ nelegálního dřeva bojovat, jsme mluvili s Tarou Ganesh, odbornicí na dodržování sankcí v dřevařském průmyslu z britské ekologické organizace Earthsight.

Šéf české firmy Orlimex, jednoho z největších dovozců překližky do EU, s nímž jsme hovořili, nesouhlasí s loňským uvalením antidumpingových cel na kazašskou a tureckou překližku. Podle něj Evropská komise těmito cly fakticky legalizovala obcházení sankcí. Místo toho měla uvalit sekundární sankce na firmy, které zprostředkovávají legalizaci ruského dřeva, a poctivým obchodníkům s kompletní dokumentací naopak umožnit další nákup kazašských výrobků.

Na začátek bych ráda řekla, že nejsme ekonomická organizace a nezaměřujeme se primárně na obcházení cel. Komise však zavedla cla na Turecko a Kazachstán kvůli podezření, že pomáhají obcházet válečné sankce na ruskou překližku. Některé firmy v EU to kritizují. Náš zdroj z ruského holdingu Segezha Group, který se zabývá výrobou překližky, k tomu trefně poznamenal: „Vypadá to jako legalizace obcházení sankcí.“

Podle mého názoru Komise často raději uvaluje cla a nechává obchod běžet dál. Proto mají firmy částečně pravdu, když se ptají: Proč nezakázat dovoz z Turecka a Kazachstánu úplně? Odpovědí je obava z tzv. sekundárních sankcí, které jsou politicky citlivé a otevírají širší geopolitické spory. Nedávno ale Komise naznačila, že jejich zavedení zvažuje. Přesto si nemyslím, že dřevo bude mezi prioritami. Po naší lednové zprávě „Krvavá bříza“ vydalo generální ředitelství FISMA (Generální ředitelství pro finanční stabilitu, finanční služby a unii kapitálových trhů, pozn. red.) první varování před obcházením sankcí právě u březové překližky – ale mezery tu stále jsou. Je důležité dodat, že nemáme důkazy o tom, že by konkrétně Orlimex dovážel zboží v rozporu s právem EU.

Video: Pracovníci britské neziskovky Earthsight v utajení navštívili gruzínskou továrnu Palati, od níž odebírá překližku Orlimex. Zdroj: Earthsight

Je tedy výroba překližky z ruské břízy ve třetích zemích obcházením válečných sankcí, nebo porušením evropského nařízení o dřevě EUTR, které zakazuje dovážet do EU nelegálně vytěžené dřevo?

Je to komplikované. Sankční právo a EUTR se částečně překrývají. EUTR je zásadní, protože vyžaduje, aby firmy prováděly náležitou péči (due diligence) a riziko nelegálnosti nakupovaného dřeva bylo na „zanedbatelné úrovni“ – to je klíčový pojem. U ruského dřeva v současné době ovšem nejde prokázat, že jde o legální dřevo.

Během naší investigativní práce jsme často ukazovali, třeba u firmy IKEA, že riziko zanedbatelné rozhodně nebylo. Proto jsme v případě překližky šli cestou utajené investigace a v lednové zprávě „Krvavá bříza“ jsme popsali fenomén, kterému říkáme „ryzí legalizace“.

Přečtěte si

Krvavé dřevo od vojenské junty. Západní firmy kupovaly teak z Myanmaru sankcím navzdory

Co tím myslíte?

„Původ“ lze totiž chápat různě. Pro EUTR a nově i EUDR (nové evropské nařízení o odlesňování, pozn. red.) je zásadní místo, kde byl strom skutečně pokácen. Kazachstán ale nemá tolik břízy, aby obhájil objemy překližky, které vyváží. Obchodní nebo celní původ se zase určuje podle toho, kde došlo k významnému zpracování. Pokud se ruské dýhy opracují v Kazachstánu či Gruzii, mohou papírově získat kazašský nebo gruzínský původ.

Po zavedení sankcí prudce vzrostl dovoz březové překližky přes třetí země – a není divu, jde o jeden z hlavních ruských vývozních artiklů. Firmy dokládaly certifikáty a dokumenty, jež potvrzovaly, že jde o místní výrobek, tedy že pochází z třetí země, přitom samotné zpracování bylo často zanedbatelné. Šlo pouze o přebalení, někdy o broušení nebo lepení – zkrátka ryzí legalizaci dřeva. Takové kroky ale nestačí k ospravedlnění změny původu výrobků. Objevily se i falešné doklady předložené orgánům EUTR o místě těžby, což je další zásadní problém.

Přečtěte si

Boj o krvavou břízu. Jak do Evropy i nadále proudí ruské dřevo

Lepení dýhových listů – výroba překližky – tedy není skutečná výrobní činnost, která stačí k tomu, aby se na jejím základě deklaroval nový původ výrobků?

Pokud jsou ruské dýhy zpracovány na březovou překližku ve třetí zemi, podle sankčního práva EU to není problém, podle EUTR ale ano. Je to bizarní situace.

Firmy mohou tvrdit, že provádějí „skutečnou výrobu“, avšak ve skutečnosti slouží jako krycí společnosti. Mohou mít stroje, zaměstnance i certifikáty, a přesto jde v praxi o legalizaci ruského dřeva. Právně je to složité prokázat, ale princip je jasný. Jeden kazašský dodavatel nám dokonce přímo nabídl, že pro nás „přebalí“ ruskou překližku a k ní doloží doklady o kazašském původu, případně provede drobnou úpravu, pokud by to bylo nutné.

V případu dřeva z Myanmaru, který se řešil u soudu, musel Evropský soud rozhodnout, do jaké míry samotné zpracování opravňuje ke změně původu. Verdikt zněl, že jednoduché zpracování – odvětvování, řezání – k ospravedlnění nového původu nestačí. Soud zároveň stanovil, že celní orgány nejsou v případě pochybností vázány certifikáty o původu a jsou oprávněny takové případy vyšetřovat. Slibným nástrojem je dnes technologie chemického testování dřeva, která dokáže určit skutečný původ – třeba zda jde o dřevo z Ruska, nebo z Lotyšska. To sice nevyřeší otázku původu obchodu, ale může to odhalit nepravdivé tvrzení poskytnuté orgánům EUTR o tom, kde byly stromy použité k výrobě produktu pokáceny.

K tomuto tématu jsme vydali podcast Odposlech:

Pokud dovozce nezjistí základní informace o svých dodavatelích – neprověří vlastníky a jeho vazby na další firmy –, je to porušení požadavků EUTR?

Ano, to je klasické selhání náležité péče. EUTR vyžaduje, aby firmy znaly své dodavatele a dokázaly riziko nákupu nelegálního dřeva snížit na minimum. U některých dodavatelů březové překližky by i rychlé vyhledávání na Googlu odhalilo zásadní rizika.

Co se stane, když společnost poruší nařízení EUTR? Jaké sankce jí hrozí?

Členské státy mají podle nařízení EUTR povinnost nastavit účinné, přiměřené a odrazující tresty – mohou dokonce zabavit dřevo nebo odebrat licence. V praxi je ale vymáhání slabé, většinou se končí u varování. Sankce, když už přijdou, se týkají hlavně chybějící due diligence. A přestože EUTR přímo zakazuje dovoz nelegálního dřeva, tento zákaz se téměř nepoužívá. Což je při rozsahu dovozů do EU těžko obhajitelné.

Výše zmíněné nové nařízení o odlesňování (EUDR), které začne platit v prosinci tohoto roku, zavádí povinnost dokládat geolokační údaje místa, kde bylo dřevo vytěženo. Vidíte v něm mezery, které by se daly zneužít?

V současné podobě je EUDR silné – odstraňuje kategorie „bezrizikových zemí“ (tedy zemí s nízkou mírou odlesňování, u nichž by se tolik neověřoval původ dřeva – mezi takové země by mohla patřit například Čína –, Česko bylo jedním ze států, které tuto kategorii prosazovaly, pozn. red.). K prokázání legality původu nebude stačit ani získání certifikátů FSC (Forest Stewardship Council) nebo PEFC (Programme for the Endorsement of Forest Certification Schemes).

Pokud bude nařízení dobře implementováno, může přinést zásadní změnu. Samozřejmě se ho firmy budou snažit obcházet, třeba falešnými geolokačními údaji nebo použitím stejné dokumentace pro různé zásilky. Už teď máme podezření, že to gruzínské a kazašské firmy dělají. Ale EUDR je nastaveno tak, aby legalizaci nelegálního dřeva zkomplikovalo – díky předložení satelitních dat, odhadům těžební kapacity z konkrétních těžišť i koordinaci mezi jednotlivými evropskými úřady. 

Riziko přesto zůstává, ale nové nařízení EUDR je mnohem silnější než EUTR. Proto proti němu dřevařský průmysl tak tvrdě lobbuje.

Přečtěte si

Děravé sankce. Rusko a Bělorusko dovážejí do EU dřevo i přes obchodní omezení

Letos v létě uvalila Komise antidumpingová cla zrovna na čínskou překližku. Po Číně je nyní v hledáčku Vietnam?

Ano, Vietnam a další asijské země mohou být další na řadě, čas ukáže. Na rozdíl od Kazachstánu nebo Gruzie mají tyto státy vlastní rozsáhlý dřevařský průmysl, takže se legalizace hůře odhaluje. Máme již ale náznaky toho, že dodavatelé v těchto třetích zemích jsou velmi ochotni používat ruské suroviny. Možná to není „ryzí legalizace“, ale nařízení EUTR to porušuje.

Kvůli velké poptávce EU po březové překližce se budou podobné praktiky přesouvat do dalších zemí, jakmile se ty dosavadní dostanou pod tlak. Proto jsme vyzvali EU, aby rozšířila sankce i na ruské suroviny. Sjednotilo by to právní rámec a ztížilo falešná tvrzení o původu.

A co gruzínští vývozci? Zdá se, že firmy z EU přesouvají svůj zájem o nákup překližky i tam.

Přesně tak. Jakmile se v Kazachstánu zpřísnil dohled, firmy začaly využívat Gruzii. Je to patrné i na změnách dovozních cest do EU. Gruzie je přitom velmi podezřelý případ – země bez tradice výroby překližky začala po ruské invazi do Ukrajiny náhle vyvážet obrovské objemy tohoto produktu. Analýza ukazuje, že Gruzie dováží z pobaltských zemí mnohem méně dýh, než by bylo potřeba k výrobě velkého množství překližky, kterou země vyváží. Tento rozdíl dost jasně naznačuje, že součástí obchodu jsou ruské dodávky dřeva. Zdá se, že alespoň část produktů, které gruzínské společnosti prodávají do EU, je vyrobena ze dřeva pocházejícího z podezřelých zdrojů.

Celní kontroly dosud nezjistily na gruzínské překližce „žádný problém“, což podle nás odráží povrchní vymáhání práva, zejména v rámci nařízení EUTR. Vzhledem k číslům je však Gruzie nyní předním dodavatelem nelegální překližky – letos dokonce překonala Čínu v exportu březové překližky do EU.

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender

The post Odbornice na nelegální dřevo: Gruzie se stala hlavní branou ruské překližky do EU appeared first on investigace.cz.

Až do začátku války v Ukrajině patřila česká firma Orlimex mezi největší dovozce ruské březové překližky do Evropy. Nyní se na ruské dřevo vztahují sankce a dovoz výrobků z této suroviny je do zemí EU zakázán evropským nařízením o dřevu. Jenže mezery v příliš složité evropské legislativě umožňují, aby ruská bříza byla do EU stále exportována – jen pod jinou značkou a přes zprostředkovatele například z Kazachstánu nebo Gruzie. Podle letošního varování Evropské komise tak mohou výrobky z ruského dřeva i nadále končit rovněž v českých domácnostech.

K tomuto tématu jsme vydali podcast Odposlech:

V areálu továrny Orlimexu je živo. Dělníci nakládají do kamionů hotovou překližku určenou pro zákazníky, z výrobních hal se line vůně čerstvě nařezaného dřeva. Orlimex překližku dováží ze zahraničí a po úpravě ji prodává evropským výrobcům zaměřeným na dřevěné podlahy či nábytek, ale i firmám z dopravního a stavebního průmyslu. V halách se desky lisují, potahují speciálními povrchy a obrábějí podle požadavků odběratelů.

Mezi rozpracovanými díly dětských prolézaček, postýlek a schůdků nás provádí Sergej Pavlovec, spoluzakladatel Orlimexu. Čtyřicátník původem z Běloruska míjí součástky, z nichž vznikají dřevěné hračky, a zastavuje se, aby pozdravil zaměstnance. Jeden stojí u obráběcí linky, další projíždí mezi regály ve vozíku, jiný obsluhuje pilu.

Výrobní závod Orlimexu se nachází v obci Osík, kousek od Litomyšle, kde má firma i své sídlo. V současnosti tu pro Pavlovce pracuje přes šedesát lidí, část z nich přijela z jeho rodného Běloruska. 

Firmu Orlimex založil Pavlovec spolu se svým otcem a českými partnery koncem 90. let. Tehdy ještě žil v běloruském městě Borisov, kde se nacházel jeden ze závodů na výrobu překližky. „Celý byznys Orlimexu tenkrát v podstatě spočíval v dodávkách ze šesti běloruských závodů. S Ruskem jsme tehdy nespolupracovali,“ vzpomíná. V roce 2003 se Pavlovec přestěhoval do Česka a o pár let později se rozjel i obchod s ruskými firmami. „Ruští velcí výrobci začali v první dekádě investovat do vysoce kvalitního vybavení a strojů a začali vyrábět zboží, kterému se žádná jiná produkce v poměru ceny a kvality nevyrovnala,“ vysvětluje přechod k těmto dodavatelům.

Kvalitní levná ruská bříza

Před válkou patřil Orlimex mezi největší dovozce ruské březové překližky v celé Evropě. V roce 2021 tvořili ruští dodavatelé přes 75 % celkového objemu překližky importované Orlimexem. Jedním z velkých dodavatelů společnosti byl v té době ruský holding Sveza, s nímž česká firma začala spolupracovat v druhé polovině nultých let. 

Ruská překližka má podle Pavlovce dvě velké výhody – díky nízkým nákladům na suroviny, pracovní sílu a energii je levná, a také vysoce kvalitní. Běloruský podnikatel ukazuje vzorky březové, eukalyptové a topolové překližky: „Jen si to porovnejte, podívejte se, jak je ta bříza krásná.“ Rusko má oproti Pobaltí nebo Finsku navíc násobně větší plochy obrostlé břízou. 

Mezi klienty Orlimexu patří i dodavatelé švédského nábytkového řetězce IKEA – z překližky Orlimexu se vyrábí většina rozkládacích pohovek, některé druhy polic a stolů. České ani švédské tiskové oddělení IKEA se do doby uzávěrky tohoto textu k našim otázkám nevyjádřilo. 

Etika a odpovědnost

Ačkoli Pavlovec ostře kritizuje běloruského diktátora Alexandra Lukašenka a je odpůrcem současné ruské vlády, která Lukašenka podporuje – po volbách v roce 2020 dokonce do rodné země odjel, aby se zúčastnil protestů –, neviděl v odebírání dřeva z Ruska problém. 

„Přísně odděluji osobní postoje od rozhodnutí coby šéfa firmy,“ vysvětluje a dodává, že by nikdy nechtěl propouštět zaměstnance jen proto, aby mohl dodržet vlastní morální zásady a své politické názory.

K přerušení nákupu ruské překližky firma přesto přistoupila, což Pavlovec upřesňuje datem dva týdny po zahájení ruského útoku na Ukrajinu.

V březnu 2022 uvalila Evropská unie personální sankce na Alexeje Mordašova, tehdy většinového majitele zmíněného holdingu Sveza a jednoho z hlavních předválečných partnerů Orlimexu. Mordašov patřil k ruským miliardářům, kteří se setkali s Putinem v den invaze do Ukrajiny v únoru 2022. Podnikatel sice válku označil za „tragédii dvou bratrských národů“, nikdy ji ale neodsoudil. Mordašov je rovněž hlavním akcionářem a předsedou Severstalu, jednoho z největších ruských ocelářských a těžebních koncernů, jenž vyrábí ocel pro ruská obrněná vozidla a ponorky.

O několik měsíců později, v létě 2022, byly sankce uvaleny na veškerý dovoz ruského a běloruského dřeva do Evropské unie. Zároveň podle Evropského nařízení o dřevu EUTR (EU Timber Regulation), zakazujícího uvádět na trh dřevo a výrobky pocházející z nelegální těžby, v současném Rusku není možné prokázat legální původ dřeva. Nařízení tím pádem zakazuje dovoz i jakýchkoli výrobků z této suroviny – tedy i překližky. 

„Během těch několika měsíců, kdy firmy předem věděly, že sankce přijdou, všichni nakupovali do zásoby. Cena dřeva se tak vyšplhala o desítky procent,“ vzpomíná Pavlovec a doplňuje, že jeho firma holdingu Sveza dodnes dluží. „Protože jsou finanční transakce do Ruska sankcionovány, neexistuje způsob, jak jim dluh zaplatit,“ vysvětluje. 

Kazachstán jako řešení

Sklad v jedné z větších hal Orlimexu je od podlahy až ke stropu zaplněn paletami s překližkou. Leží tu překližka od dodavatelů z celého světa – z Ukrajiny, Lotyšska, Estonska, Gruzie, Kazachstánu, ale i z Ruska. Několik palet je označeno názvem „Segezha Group“, tedy jménem jednoho z největších výrobců dřeva v Rusku. „Jsou to zásoby z předválečných dob,“ říká Pavlovec a ukazuje označení s datem jako důkaz svých slov.

S kazachstánským dodavatelem SFK (Severní fanerový kombinát), jehož překližka je rovněž k vidění ve skladu Orlimexu, začala firma spolupracovat v roce 2021 po uvalení antidumpingových cel na ruskou břízu, což znamená, že se cena tohoto artiklu zvýšila. Kombinát v Kazachstánu zahájil výrobu na začátku roku 2021 v pohraničí s Ruskem, majitelem je Turek Čelik Oguzhan a vznik továrny finančně podpořila kazachstánská vláda. Na otázku redaktorky investigace.cz, zda sídlo firmy nepůsobí podezřele, běloruský podnikatel odpovídá s jistotou: „V září roku 2024 naši zaměstnanci navštívili závod SFK, kde je v provozu veškeré potřebné vybavení pro výrobu překližky – loupací stroje, sušičky, lisy, brusky i laminovací linka. Výrobci nám nejen předložili originály kazachstánských těžebních dokumentů v souladu s požadavky EUTR, ale také ukázali samotný les, kde těžba probíhá. Máme k tomu i fotografie s GPS souřadnicemi,“ vysvětluje Pavlovec.

Nicméně už na začátku roku 2022 kazachstánská média informovala o tom, že kombinátu schází dřevo. „Přibližně 60 % surovin společnost dováží, zbytek je místní. Letos ministerstvo ekologie zahájilo inventarizaci lesního hospodářství, která potrvá až do konce roku. Provádí se jednou za deset let. V souladu s tím se nebudou vypisovat tendry pro uživatele lesa ani se nebude realizovat dřevařská produkce. Kombinát bude muset 100 % surovin nakupovat v zahraničí,“ řekl serveru nettimes.kz ředitel regionální hospodářské komory Alibek Ašmetov. 

Jeho slova potvrzují i data exportní databáze, podle nichž SFK odebírá břízu v Rusku. Jejím hlavním dodavatelem byla v letech 2022 až 2023 firma Severnyj les v nedalekém Omsku. Majitelem ruské firmy byl ve stejné době Čelik Oguzhan, majitel kazachstánské SFK.

Šéf Orlimexu během naší prohlídky továrny prohlásil, že o Oguzhanově dalším dřevařském podniku v Rusku nevěděl: „Tak hluboce jsme to nezkoumali.“ Během pozdější mailové komunikace Pavlovec doplnil, že podnik Severnyj les byl v roce 2024 v likvidaci. „K roku 2024 měl Čelik Oguzhan skutečně společnost v Rusku, ta však podle jeho slov od roku 2022 nevykonávala žádnou obchodní činnost,“ dodal. Jenže podle ruského finančního rejstříku měla firma v roce 2023 tržby z prodeje dřeva ve výši 13,5 milionů rublů (v přepočtu 3,5 milionů korun). V roce 2024 sice žádnou obchodní činnost nevykazovala, nicméně podle dostupných informací je Severnyj les stále aktivní.

Obcházení sankcí, nebo šedá zóna?

V květnu roku 2024 uvalila Evropská komise antidumpingová cla na veškerou kazachstánskou a tureckou překližku. Důvodem bylo podezření z obcházení sankcí a dovozu překližky vyrobené z ruského dřeva přes Kazachstán, o výjimku požádala i firma SFK. Bezúspěšně. 

Podle zprávy Komise zjistila, že u části výrobků SFK byl nesprávně uveden původ dřeva – místo ruského byl deklarován kazachstánský. Sama společnost označila chybné uvedení původu dřeva za administrativní chybu, nikoli za úmyslné klamání. Komise však všechny výpovědi SFK prohlásila za nedůvěryhodné. 

Legalizace ruské překližky, tedy změny původu zboží z ruského na kazachstánské, podle Komise naznačují i celkové exportní statistiky. Po uvalení sankcí na ruské dřevo se podle jejích zjištění vyšplhal dovoz překližky z Kazachstánu do Evropské unie z nuly na skoro sto tisíc krychlových metrů, a to mezi lety 2022 a 2023, tedy skoro tři tisíce náklaďáků plných překližky. Zároveň vyskočil objem dovážené překližky z Ruska do Kazachstánu – rovněž z nuly v roce 2021 na 275 tisíc krychlových metrů za roky 2022 a 2023. V letošním březnu vydala Evropská komise varování před legalizací ruské překližky, přičemž specificky zmínila Kazachstán, Turecko nebo Čínu.

Orlimex i nadále dováží překližku kazachstánského závodu SFK, ale v nižších objemech než v roce 2024. Přestože je spoluzakladatel firmy přesvědčený, že neodebírá výrobky z ruského dřeva, domnívá se, že ani tak by nešlo o porušení válečných sankcí. „Evropské sankce se vztahují na konkrétní celní kódy, včetně překližky a řeziva. Během výroby se však celní kód mění a zemí původu se stává třetí země – na takové výrobky se sankce nevztahují,” tvrdí Pavlovec.

Redakce investigace.cz se zeptala Ministerstva financí, zda považuje za obcházení či porušování sankcí modelovou situaci, kdy Rusko vyveze březovou dýhu či nezpracované dřevo, aby z něj firma v Gruzii či Kazachstánu vyrobila překližku a tu vyvezla do České republiky. „Sankce na ruské dřevo jsou velmi široké. Zakázaný je jakýkoli dovoz, ať už přímý, nebo nepřímý. Tento zákaz se vztahuje na dřevo, ale i dřevěné výrobky. Proto je popsaný případ s velkou pravděpodobností porušováním těchto sankcí, byť konkrétní závěry nelze učinit bez znalosti konkrétních okolností,“ sdělil mluvčí Ministerstva financí Ondřej Macura. 

Podle jeho názoru by sankce v tomto případě obcházely právnické i fyzické osoby z dodavatelského řetězce, které jsou unijními občany či společnostmi, případně se nacházejí či podnikají na území EU. 

Ruský management a ruská bříza v Gruzii

Od roku 2023 začal Orlimex nakupovat překližku od gruzínské společnosti Palati, založené po začátku války v roce 2022. Gruzínská redakce iFact, s níž jsme na textu spolupracovali, zjistila, že Palati je jediným gruzínským exportérem, který prodává březovou překližku do EU.

Podle šéfa Orlimexu část managementu gruzínské firmy přímo pochází z ruské společnosti Starwood NN, jež prodává překližku.

Riziko, že by Palati mohla nakupovat ruskou břízu nebo dodávat do Česka přímo ruskou překližku, šéf Orlimexu přesto označuje za „minimální“. Vlastníky podniku jsou podle jeho informací Gruzínci a při výrobě překližky údajně používají lotyšskou břízu. 

Video: Pracovníci britské neziskovky Earthsight v utajení navštívili továrnu Palati. Zdroj: Earthsight

„V roce 2022 jsem spolu s partnerem osobně navštívil výrobu, znám technické i obchodní vedení a seznámil jsem se i s vlastníkem společnosti. Naši nákupčí tam pravidelně létají a prověřují jak originály předkládaných dokumentů, tak i to, zda skutečné výrobní kapacity, zásoby surovin a hotových výrobků odpovídají deklarovaným kritériím,“ říká Pavlovec. 

Navzdory tomu jeho firma letos v srpnu dočasně pozastavila nákupy i od Palati – dřevo, které by mělo být dovezené na podzim tohoto roku, by totiž mělo splňovat požadavky nového evropského nařízení o odlesňování EUDR (EU Deforestation Regulation, nová verze EUTR). Ta ukládá importérům povinnost doložit geolokační údaje, tedy přesné zeměpisné souřadnice míst, kde bylo konkrétní dřevo vytěženo. „Doufáme, že Palati bude schopna jim vyhovět,“ říká Pavlovec.

Podle údajů z mezinárodní exportní databáze Volza nepochází z ruského Starwoodu pouze část managementu gruzínské Palati, ale také podstatná část dřeva používaného k výrobě jejich překližky. Jak zjistila gruzínská redakce iFact, podnik Starwood odebírá překližku od nižněnovgorodské firmy, kterou ovládají tamní poslanci městského zastupitelstva z Putinovy strany Jednotné Rusko. 

Z dokumentace vyplývá, že dovozy březové dýhy z pobaltských zemí do Gruzie navíc zdaleka nestačí k pokrytí objemů překližky, které Gruzie následně vyváží do EU. „Gruzie dováží z pobaltských zemí mnohem méně dýh, než by bylo potřeba k výrobě velkých objemů překližky, které vyváží. Tento rozdíl silně naznačuje, že součástí obchodu jsou dodávky ruského dřeva,“ komentuje obchodní toky Tara Ganesh, odbornice na sankcionované dřevo z britské ekologické neziskovky Earthsight.

Evropská komise podle vyjádření své tiskové kanceláře monitoruje zvyšující se import překližky z Gruzie do EU. „Ačkoli je nahrazování dodavatelských kanálů běžným důsledkem zavedení dovozních zákazů a/nebo opatření na ochranu obchodu, cílem útvarů Komise je odhalovat jakékoli náznaky obcházení těchto opatření a v případě potřeby přijmout odpovídající následná opatření,“ sdělila tisková kancelář redakci. 

Společnost Palati žádost o rozhovor od našich kolegů z gruzínské iFact odmítla. 

Zvláštní status

Pracovníci britské neziskovky Earthsight v utajení navštívili továrnu Palati. Zaměstnanci jim potvrdili, že část dřeva skutečně pochází z Ruska. „Pokud budou vaše úřady potřebovat dokumentaci v souladu s EUTR, pak vám poskytneme potřebné doklady, v nichž Rusko nebude figurovat,“ sdělila zástupkyně Palati a dodala, že evropské celní úřady po dovozcích jejich překližky certifikát původu obvykle stejně nevyžadují.

Zástupkyně firmy vysvětlila, že důvodem je skutečnost, že od roku 2023 má společnost zvláštní status „ověřeného vývozce“, určený pro vybrané gruzínské výrobce – investigace.cz dokument, potvrzující tento status, viděla. Jedna se o výstup z obchodní dohody mezi EU a Gruzií s platností od roku 2016. Smlouva obsahuje preferenční pravidla původu zboží a celní postupy, díky nimž mohou gruzínští vývozci využívat celních výhod při dovozu do EU. 

Zdroj videa: Earthsight

Firma s tímto statusem tak může samostatně vystavovat prohlášení o původu zboží. Gruzínští odborníci však varují před udělováním takového statusu podnikům, které obchodují se surovinami klíčovými pro ruský průmysl.

„Slabý dohled může ze statusu oprávněného vývozce udělat nástroj k obcházení sankcí. Zatímco u vína riziko nehrozí, u dřeva je situace jiná – surovina přichází rovněž z Ruska. Pokud by takové firmy status získaly, mohly by fungovat jako re-exportéři a zkreslovat původ, což by v případě odhalení poškodilo mezinárodní image Gruzie,“ uvedl ekonom Ramaz Gerliani pro iFact.

Evropská komise odmítla redakci investigace.cz komentovat roli „ověřeného vývozce“ v obcházení nařízení. 

Autoři textu: Barbora Šturmová, Kristina Vejnbender ve spolupráci s redakcí iFact

The post Boj o krvavou břízu. Jak do Evropy i nadále proudí ruské dřevo appeared first on investigace.cz.

V únoru 2022 stála česko-rakouská strojírenská firma Hennlich, která má za sebou více než stoletou historii, před zásadním rozhodnutím. Zatímco západní společnosti hromadně opouštěly ruský trh na protest proti invazi do Ukrajiny, Hennlich provozoval firmu v Rusku s více než 70 zaměstnanci. Tu se majitelé nakonec rozhodli zachovat. Vlastníci ruské i české společnosti Pavel Šumera a jeho rakouský obchodní partner tak od té doby musejí balancovat mezi ziskem a dodržováním sankcí. Ne vždy se to však daří. Loni ruská firma dodala komponenty pro CNC stroje vojenskému holdingu, jenž vyrábí balistické střely používané proti Ukrajině. České vedení přitom tvrdí, že na dění v ruské firmě nemá žádný vliv.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Podobně jako řada dalších českých strojírenských firem vstoupila i litoměřická společnost Hennlich na ruský trh v roce 2010. Firma, která vyrábí komponenty pro CNC stroje, techniku a přístroje pro strojírenský, letecký, energetický a chemický průmysl, tehdy reagovala na snahu českého průmyslu najít nová odbytiště méně zasažená světovou finanční krizí. Ruský trh v té době projevoval silnou poptávku po moderních technologiích a usiloval o modernizaci zastaralých výrobních kapacit. Nově vzniklá pobočka (Tady a dále v článku se pro označení ruské firmy Hennlich používá výraz „pobočka“. Toto označení není podle české firmy Hennlich přesné a jedná se o „sesterskou firmu“ – pozn redakce) měla smíšené vlastnictví – 45 procent držela rakouská strana, zatímco většinových 55 procent patřilo českým vlastníkům: Pavlu Šumerovi, řediteli české firmy Hennlich, a Janu Studničkovi, zaměstnanci této společnosti.

Přečtěte si

„Přátelíme se potichu.“ Jak české strojírenské firmy připravily Rusko na velkou válku

Velké plány

Ve stejném roce firma vstoupila i na běloruský trh. „Bělorusko je v Česku obecně vnímáno jako totalitní stát s průmyslem na úrovni rozvojových zemí. Mnozí podnikatelé mají vůči této zemi proto řadu předsudků. Naše zkušenost však ukazuje, že v oblasti podnikání působí Bělorusko do značné míry jako standardní země s rozvinutým průmyslem a infrastrukturou,“ uvedl tehdy český jednatel a zakladatel litoměřické společnosti Pavel Šumera starší.

Začátek působení společnosti na východních trzích byl podpořen z fondů EU – těsně před zahájením aktivit v Rusku a Bělorusku v roce 2008 získal Hennlich dotaci ve výši 1,2 milionu korun na marketing zaměřený na expanzi svých východoevropských poboček.

Již po dvou letech na ruském trhu obdržela firma zakázku na dodávku komponentů do leteckých motorů pro jednoho z největších ruských výrobců letadel, firmu Suchoj. V průběhu následujících let k zákazníkům společnosti přibyly i další ruské státní strojírenské podniky – včetně těch největších, jako jsou Uralvagonzavod, Točmaš a Zlatmaš, které vyzbrojují ruskou armádu. Mezi odběrateli firmy byly i ruské energetické společnosti, například tamní elektrárny a rafinérie, ale také výzkumné instituce. Koncem roku 2017 společnost Hennlich dodala součástky i Petrohradskému institutu jaderné fyziky. 

V roce 2020, v den desátého výročí založení ruské firemní pobočky, šéf rakouského Hennlichu Markus Zebisch oznámil, že společnost plánuje další expanzi v Rusku. „Ruskou pobočkou čekají velké věci. V Petrohradu, ‚kulturním hlavním městě‘ Ruska, má vzniknout další kancelář. Kromě toho již probíhají plány na výstavbu nové firemní budovy ve Tveru,“ napsal.

Na špatném místě ve špatný čas

O dva roky později, v únoru roku 2022, a navzdory rostoucím tržbám i ambiciózním plánům, se však firma ocitla před zásadní otázkou – zůstat v Rusku, nebo odejít? Podle mluvčího společnosti bylo rozhodnutí pokračovat v omezeném provozu výhradně v kompetenci místního vedení ruské pobočky. Spolumajitel české i ruské firmy Pavel Šumera toto rozhodnutí podpořil slovy: „Považuji Hennlich za rozšířenou rodinu. A to, že se někdo z rodiny ocitne na špatném místě ve špatný čas, ještě není důvod, abychom ho zavrhli.“

V den zahájení invaze zveřejnila firma Hennlich vyjádření podpory Ukrajině napadené ruskou armádou. „Situace na Ukrajině se nás dotýká o to víc, protože tam žijí a pracují naši kolegové a přátelé ze sesterské firmy Hennlich Ukrajina. Ti se už jednou museli přesunout ze sídla ve Slavjansku do Kyjeva. Tehdy jsme jim pomáhali a pomůžeme jim i teď,“ uvedla společnost na sociálních sítích. Šéf rakouské pobočky zároveň přislíbil: „Uděláme vše, co je v našich silách, abychom tuto válku zastavili, i když to bude mít obrovský hospodářský dopad na naše vlastní firmy.“

Vedení Hennlich po začátku invaze vyzval všechny své zaměstnance, aby v případě, že s invazí souhlasí, společnost opustili. „Řekli jsme zaměstnancům, že se s nimi rozloučíme v dobrém, ale nechceme spolupracovat s lidmi, kteří tu invazi podporují. Pokud vím, na základě této výzvy odešel z ruské společnosti jeden člověk. Ostatní ruští zaměstnanci jasně řekli, že jsou proti této válce,“ vzpomíná Pavel Šumera. 

Plnohodnotnému pokračování činnosti firmy v Rusku však bránily evropské sankce. „Mrzí mě, že naše (evropské, pozn. redakce) celní úřady nejsou ochotné akceptovat proclení ani těch položek, jež se nenacházejí na sankčním seznamu. Na jednu stranu tomu rozumím – sám si přeji, aby válka co nejdříve skončila, aby ruský režim pocítil dopady sankcí. Na druhou stranu máme v Rusku 70 zaměstnanců, které potřebujeme uživit. A poslední, co bych chtěl, je propouštět. Sankce neobcházíme – do Ruska vyvážíme pouze zboží, jehož dovoz sankce umožňují,“ uvedl Šumera v rozhovoru pro podcast Inovačního centra Ústeckého kraje na podzim roku 2022.

Jeho slova jsou však v rozporu s vyjádřením mluvčího společnosti Martina Jonáše pro investigaci.cz, podle kterého firma ukončila veškeré dodávky na ruský trh bezprostředně po zahájení invaze do Ukrajiny v únoru 2022. 

Vyjádření mluvčího, že po únoru 2022 se do Ruska nic nevyváží, ale odporuje i záznam z ruské celní databáze. Ta uvádí, že ruská pobočka Hennlich si na jaře 2023 nechala vystavit certifikát na dovoz zařízení na rozptyl vodní mlhy, jenž se používá k omezování prachu v průmyslových areálech. Podle údajů uvedených v tomto certifikátu bylo zařízení vyrobeno českou firmou Hennlich. Podle vyjádření mluvčího české firmy se v roce 2023 žádný export zmíněného zařízení neuskutečnil.

Mimo to pokračovaly i jiné dodávky ruským odběratelům. Podle zjištění naší partnerské redakce The Insider v období od 1. března 2022 do prosince 2024 obdržela ruská společnost Arvesmining celkem 12 zásilek od české firmy Hennlich s.r.o., a to v celkové hodnotě 83,4 tisíce dolarů (1,8 milionu korun). Z toho byly dodávky v hodnotě 32,7 tisíce dolarů (735 tis. korun) zaslány přímo českou společností Hennlich, která až do října 2022 spolupracovala s touto ruskou firmou bez jakýchkoli prostředníků. Následné zásilky pak byly doručeny prostřednictvím turecké společnosti Importir Trading Logistik, jež podle dostupných celních informací jednala na základě pověření právě od Hennlich s.r.o.

Výrobky firmy Hennlich se nadále dostávají do Ruska i nepřímo – přes zprostředkovatele, z nichž jsou někteří spojováni s ruským válečným průmyslem. Například v říjnu roku 2023 takto dovezl ruský Spojený ústav jaderných výzkumů (SÚJV) náhradní součástky. Tato instituce vyvíjí pro ruskou armádu součástky i pro novou generaci bezpilotních letounů.

Jako zprostředkovatel figurovala v celních dokumentech srbská společnost Promaschinen D.O.O. se sídlem v Bělehradě.

Podle vyjádření české společnosti Hennlich mohla být dodávka realizována prostřednictvím srbské firmy Hennlich. Česká společnost podle mluvčího nemá se srbskou firmou žádné vlastnické ani právní propojení a nemůže ovlivňovat její činnost ani obchodní rozhodnutí. Nemá rovněž informace o jejích obchodních partnerech ani o konkrétních dodávkách.

Na obou stranách barikád

Na jedné straně firma Hennlich dopravila téměř 70 ukrajinských zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků z Ruskem napadeného Slavjansku a Kyjeva do Česka, kde jim poskytla ubytování a zaměstnání. Na druhé straně však ruská pobočka Hennlichu i nadále spolupracovala s ruskými státními institucemi, včetně těch, co jsou uvedeny na sankčních seznamech. 

V létě roku 2024 tato pobočka vyhrála veřejnou zakázku na dodávky bezpečnostních komponentů pro CNC stroje státního podniku Iskra – komponenty sloužily k prodloužení životnosti strojů a ke zvýšení bezpečnosti provozu. Iskra přitom vyrábí hlavně palivo a vyvíjí motory pro balistické rakety, které jsou používány proti obyvatelům Ukrajiny. Z těchto důvodů se Iskra nachází na sankčních seznamech Evropské unie i Spojených států.

Podle vyjádření mluvčího české společnosti Martina Jonáše nemá český management žádný vliv na každodenní rozhodnutí ruského vedení firmy. Valná hromada, kde většinový podíl vlastní Šumera a Studnička, přitom podle mluvčího uložila tamnímu managementu povinnost nepodílet se na žádných zakázkách souvisejících s vojenským průmyslem. „Nemáme v tuto chvíli žádné informace o uvedené zakázce a česká firma se nijak neúčastní žádného dodavatelského řetězce spojeného s energetickou infrastrukturou v Ruské federaci,“ uvedl Jonáš v reakci na dotaz redakce investigace.cz ohledně zakázky pro firmu Iskra. Zároveň doplnil, že informacemi investigace.cz o dodávkách entitám, na něž jsou uvaleny sankce, se bude zabývat nejbližší valná hromada.

Podle českého Finančního analytického úřadu (FAU) musí sankce dodržovat jak unijní právnické subjekty, tak unijní občané. „K porušení sankcí by v uvedeném případě mohlo dojít ze strany zmíněného českého občana, který musí dodržovat zákaz přímého nebo nepřímého zpřístupnění finančních prostředků a hospodářských zdrojů sankcionovaným osobám,“ odpovědělo FAU na dotaz investigace.cz, jestli sankce platí i na fyzické osoby s občanstvím EU.

Konec ruské pobočky, nebo naopak expanze v Rusku?

Přestože Šumera, kterému i nadále patří 45% podíl v ruské firmě, tvrdí, že se od firmy odřízl hned po začátku války, v roce 2023 si nechal vyplatit dividendy ve výši 3,66 milionu rublů, což odpovídá necelým 879 000 korunám. Podle mluvčího společnosti se tyto dividendy vztahovaly ke zdaňovacímu období roku 2022 a od té doby Šumera žádné další výplaty neobdržel.

Právě rok 2022 byl přitom pro ruskou pobočku Hennlichu nejúspěšnější v celé její historii. Zatímco v roce 2016 činily její tržby 136 milionů rublů (47,4 milionů korun), v následujících letech stabilně rostly a v roce 2022 dosáhly zhruba 405,5 milionů rublů (148,6 milionů korun), tedy skoro trojnásobku. Firmě se v jmenovaném roce podařilo získat i státní zakázku od Rosatomu – v létě 2022 dodala tomuto ruskému gigantu zaměřenému na jadernou energii několik desítek trubicových ohřívačů za necelý 1,5 milionu rublů (549 600 korun).

Ruské pobočce se zřejmě daří dodnes. V květnu letošního roku vystavila pracovní nabídku pro regionální představitele firmy Hennlich v Čeljabinsku, což naznačuje pokračující expanzi firmy na ruském trhu. V současnosti pobočka usiluje o zakázky v hodnotě několika milionů rublů pro Ústřední opravárenský a mechanický závod (CRMP), který zajišťuje provoz energetické soustavy Moskvy a údržbu v elektrárnách ve zbytku země. 

Běloruskou pobočku naopak postihl odlišný osud – naplnily se původní obavy z tlaku totalitního režimu. Společnost Hennlich v Bělorusku podle mluvčího firmy ukončila svou činnost v roce 2024. „Důvodem bylo, že valná hromada zakázala vedení běloruské firmy obchodování se státem a zároveň běloruský stát nutil management společnosti pod hrozbou trestní odpovědnosti se státem obchodovat. Aby tomu bylo zabráněno, valná hromada rozhodla o ukončení činnosti tamní prosperující firmy,“ vysvětlil Martin Jonáš. 

Edit: (3.6.2025, 17:30: V článku se pro označení ruské firmy Hennlich používá výraz „pobočka“. Toto označení není podle české firmy Hennlich přesné a jedná se o „sesterskou firmu“.)

Edit: (4.6.2025, 11:15: Do článku bylo doplěno vyjádření české firmy Hennlich týkající se dodávek ze Srbska do Ruska a certifikátu importu. )

Autoři: Kristina Vejnbender, Sergej Panov (The Insider)

The post Pomoc pro Ukrajince, zakázky pro Rusko. Dvojí tvář litoměřického Hennlichu appeared first on investigace.cz.

Sportovní zbraně ale i odstřelovačské útočné pušky od firem Česká zbrojovka, Beretta nebo Steyr Mannlicher se dostávají na ruský trh přes zpřísnění evropských sankcí po ruské invazi do Ukrajiny. Někdy se tak děje dokonce prostřednictvím stejných firem, které s evropskými zbrojovkami spolupracovali už v letech před uvalením sankcí na Rusko. Dovoz teď probíhá přes třetí země jako Kazachstán, Arménie nebo i Turecko. Evropské i americké odstřelovací pušky jsou navíc zdokumentované na ukrajinských bojištích.

Dovozem evropských pušek a pistolí do Ukrajiny se zabýval mezinárodní tým investigativních novinářů. Sergej Panov, který o tématu psal pro ruský exilový server The Insider, Lorenzo Bodrero z italské IRPI media a Kristina Vejnbender z investigace.cz objasňují souvislosti. Ptá se Petr Gojda.

Přečtěte si

České zbraně v Rusku: stále v nabídce. Náboje putují přes Kazachstán, zbraně přes Kyrgyzstán a Arménii, optika přes Turecko

The post Evropské zbraně v Rusku. Navzdory sankcím appeared first on investigace.cz.

Obuchovský závod v Petrohradě – kdysi továrna na děla pro carskou pěchotu, dnes místo, kde se kompletují např. moderní protiletadlové zbraně. V roce 2018 tam dorazil těžký náklad: dva české CNC stroje. Navzdory sankcím. Jak zjistila reportérka investigace.cz Kristina Vejnbender, zdaleka nešlo o jediný případ.

Jak se české obráběcí stroje dostávají do ruských továren, včetně zbrojovek? A co to vypovídá o vztazích českých strojírenských firem s ruskými obchodními partnery?

Poslechněte si rozhovor Kristiny Vejnbender a Jiřího Slavičínského v podcastu Odposlech investigace.cz.

Přečtěte si

„Přátelíme se potichu.“ Jak české strojírenské firmy připravily Rusko na velkou válku

The post Podcast Odposlech: České strojírenské firmy připravily Rusko na velkou válku, říká reportérka investigace.cz appeared first on investigace.cz.

Čeští výrobci obráběcích strojů v průběhu desetiletí vyváželi svou produkci na ruský trh. Ještě v letech 2020 a 2021 putovala více než desetina českých obráběcích a tvarovacích strojů v hodnotě přes miliardu korun do Ruska. Stroje často končily v tamních zbrojařských a průmyslových podnicích, a to navzdory zákazu dovozu zboží dvojího užití pro válečné účely. Investigace.cz společně s ruskou exilovou redakcí The Insider  zmapovala historické vztahy mezi českými výrobci, kteří dodnes dovážejí stroje do Ruska, a jejich ruskými partnery.

Obuchovskému závodu v Petrohradě se přezdívá „štít země“. Za carského Ruska vyráběl děla pro pěchotu, dnes tu kompletují protiletadlové zbraně, včetně raket země–vzduch, jež továrna dodává armádě. Mezi nimi i v Rusku legendární S400: protiletadlový raketový komplex, který prezident Putin označil za nejlepší obranný systém na světě. Koncern Almaz-Antej, kam spadá Obuchovský závod, je od roku 2014 na seznamu evropských sankcí. 

Právě v areálu petrohradského závodu a sankcím navzdory vyložila koncem roku 2018 ruská firma KR Prom čtyřiačtyřicetitunový náklad – dva obráběcí stroje CNC české značky CZ. Tech Čelákovice. Jde o „chytré“ obráběcí stroje schopné precizní automatizované výroby i těch nejmenších součástek využívaných ve strojírenství, energetice nebo zbrojním průmyslu, například pro sestavení raket. Životnost takového mechanismu může dosahovat až dvou desítek let.

Nebyly to však ani první, ani poslední CNC stroje české výroby, jež se dostaly do ruských továren, a to včetně zbrojovek. Tento byznys má v zemi dlouholetou tradici, o česká průmyslová zařízení začal být velký zájem již v roce 2008. 

I Rusko vábí

Na druhou stranu o ruský strojírenský trh byl v té době vysoký zájem i v Česku – po ekonomické a finanční krizi roku 2008 se tuzemské firmy snažily hledat nová odbytiště, které krize nezasáhla tak tvrdě. Rusko bylo jedním z těchto trhů. „Očekávaná recese nebude na všech trzích působit stejně. Do krize by tak hluboko nemusely zabřednout státy jako například Rusko nebo Čína,“ radil tenkrát kolegům ze strojírenství Jan Rýdl, šéf českého výrobce CNC strojů TOS Varnsdorf a tehdejší prezident Svazu strojírenské technologie. 

Rusko v té době rovněž obnovovalo průmyslové vybavení svých výrobních závodů a po západních strojích tam byla velká poptávka. 

Výše zmíněná firma KR Prom vznikla na přelomu milénia jako ruská distributorská pobočka české společnosti Kovosvit s názvem Kovosvit – Rus, současný název má až od roku 2013. Majitel firmy Dmitrij Rudenko se už nějakou dobu pohyboval v českém strojírenském oboru – od roku 2008 spolu s manželkou vlastnil českou dodavatelskou společnost Stanok, s. r. o., se sídlem v Táboře a mezi jeho českými zaměstnanci byli i někdejší zkušení pracovníci Kovosvitu.

V roce 2013 Rudenko založil spolu s ústeckým podnikem TOS Varnsdorf, dalším gigantem místního strojírenského průmyslu, jekatěrinburskou výrobní firmu GRS Ural, jež se měla věnovat výrobě CNC strojů z českých součástek přímo v Rusku. Většinový podíl firmy, 51 %, patřil Čechům.

Další česká strojírenská firma, Alta, vstoupila na ruský trh už v roce 2010. Alta se zaměřuje na export svých obráběcích strojů do postsovětských zemí. V době, kdy začala vyvážet do Ruska, navíc vlastnila výrobní značku TOS Kuřim. V následujících letech firma stihla zmodernizovat výrobu v několika klíčových ruských strojírenských podnicích včetně zbrojovky Uralvagonzavod nebo Ašinského metalurgického závodu. Posledně jmenovaný patří k jednomu z hlavních výrobců speciálních slitin využívaných ve zbrojařském průmyslu.

V roce 2013 se Rusko stalo druhým největším odbytištěm pro české strojírenské výrobce – skoro pětina v tuzemsku zhotovených obráběcích a tvářecích strojů směřovala do tamního průmyslu. V tomto směru bylo Rusko zcela závislé na dovozu, například v roce 2015 pocházelo až 90 % strojů v ruských závodech ze zahraničí.

Dařilo se nám, pak přišly sankce

Úspěšnou česko-ruskou spolupráci ovšem citelně zasáhla anexe Krymu v roce 2014, lépe řečeno sankce, které po ní následovaly. EU tehdy uvalila zákaz vývozu takzvaného zboží dvojího užití do Ruska. Do této skupiny spadaly i obráběcí stroje, pro zbrojní průmysl klíčové. 

I přes agresivní zahraniční politiku Ruska se však rozjetý vlak spolupráce českého a ruského strojírenství nezastavil. Během vyjednávání o podobě sankcí v roce 2014 požádalo Česko o výjimku pro své strojírenské podniky a uspělo. Zákaz se tak nově nevztahoval na vývoz zboží dvojího užití pro letecký a kosmický průmysl, dále na nevojenské užití nebo nevojenské koncové uživatele. Výjimka se též týkala i dobíhajících smluv uzavřených před rokem 2014 a platila do roku 2022. Od té doby platí zákaz vývozu zboží dvojího užití do Ruska, bez ohledu na jeho deklarované použití či koncového uživatele.

„Dařilo se nám, ale s příchodem sankcí, hlavně po olympiádě v Soči, se situace zhoršila,“ stěžoval si v roce 2016 Rudenkův český byznysový partner Roman Knotek, majitel desetiprocentního podílu ve firmě Stanok, která se věnuje prodeji obráběcích strojů. Dnes už lze konstatovat, že firma nové sankční nařízení ustála – v roce 2023 dosáhla tržeb za své služby a prodej zboží ve výši přes 78 milionů korun. O tom, že alespoň část jejího byznysu stále zahrnuje i ruský trh, svědčí fakt, že Stanoku ke konci roku 2023 dlužila ruská distributorská společnost KR Prom, která porušila sankce již při dodávce dvou 22tunových strojů do petrohradského zbrojařského závodu v roce 2018, 103,5 milionů rublů, v přepočtu 24,5 milionů korun. 

Výjimečné strojírenství

Společnost GRS Ural vlastněná Rudenkem a TOS Varnsdorf získala v roce 2017 v Rusku status tuzemského výrobce, což jí umožnilo ucházet se o státní zakázky. Firma proto vzápětí tohoto postavení využila a dodala stroje státnímu koncernu Morskoe podvodnoje oružije – Hydropribor, jenž se zabývá výrobou zbraní pro námořnictvo. V prosinci 2018 následovala další významná zakázka, tentokrát dodávka strojů pro Státní laserový polygon Raduga, specializující se na vývoj a testování nových zbraní. 

Ani po pěti letech od počátku ruské agrese vůči Ukrajině v roce 2014 neztratila firma TOS Varnsdorf ambice expandovat na ruský trh. Ještě v roce 2019 řekl její šéf Jan Rýdl v rozhovoru pro týdeník Ekonom, že by „vyměnil všechny ostatní trhy za to, kdyby se mohl dostat jako monopolní dodavatel techniky do Ruska“. 

„Máme přístup do státních tendrů i do obranného průmyslu. Je to úžasná šance a Rusko pro nás začíná být trhem číslo jedna,“ dodal. Rýdlův optimismus byl podpořen čísly. V roce 2019 se společnost GRS Ural dostala podle objemu vyrobeného zboží a poskytnutých služeb mezi pět největších ruských strojírenských podniků na výrobu obráběcích strojů.

Zatímco hned po zavedení sankcí v roce 2014 začaly objemy českého strojírenského exportu do Ruska klesat, po roce 2019 zažil ruský trh v tomto směru naopak druhou renesanci, neboť tam směřovala desetina celkového českého exportu obráběcích strojů. 

Tichá spolupráce

Rýdlovo nadšení sdíleli i další významní hráči tuzemského průmyslu. V roce 2021 vstoupila česká společnost TachTech, jež se zabývá prodejem a výrobou žáruvzdorných materiálů, na ruský trh, kde se zaměřila na modernizaci infrastruktury metalurgického průmyslu „s cílem podpořit rozvoj ruského strojírenství“. Úspěšná česko-ruská spolupráce pokračovala i po začátku invaze do Ukrajiny v únoru 2022. „Jsme firma s českými kořeny a s Čechy máme dobré vztahy, přátelíme se a spolupracujeme, ale potichu,“ přiznal šéf ruské pobočky TachTechu Vjačeslav Korobejnikov v rozhovoru s novináři v roce 2023. 

Strategií tiché spolupráce se řídili i samotní výrobci CNC strojů. V říjnu 2022 obdržela česko-ruská GRS Ural od své české matky TOS Varnsdorf součástky pro stroje v hodnotě 73 tisíc dolarů (necelých 1,7 milionů korun). Díky tomu vykázala uralská firma o rok později tržby ve výši 594 milionů rublů (154 milionů korun), tedy o více než polovinu vyšší oproti roku předchozímu. 

Společnost TOS Varnsdorf přitom v roce 2024 sdělila Deníku N, že veškeré své aktivity v Rusku ukončila. Nicméně ještě v dubnu 2024 zveřejnila v Rusku náborový inzerát na elektrikáře a v květnu 2024 uzavřela smlouvu o pronájmu obráběcího stroje s ruskou firmou, která půjčuje průmyslovou techniku. Ve druhé polovině stejného roku pak  její dceřiná firma GRS Ural získala povolení na dovoz čínských strojů do Ruska.

České stroje a ruský ledoborec

Dodávky českých strojů, jež do Ruska směřovaly prostřednictvím Rudenkových firem Stanok a KR Prom, odhalili v roce 2022 i novináři z týdeníku Respekt. Zaujal je příspěvek na sociálních sítích analytika Kamila Galejeva, kterému se podařilo identifikovat český stroj z TOS Varnsdorf na záběrech pořízených v prostředí zbrojního závodu Krasmaš. Česká firma tehdy novinářům z Respektu sdělila, že spatřený stroj byl závodu prodán ještě před uvalením sankcí, které takto neporušila.

Koncem roku 2024 Galejev znovu upozornil na roli českých strojů v ruském průmyslu – tentokrát při výrobě zbrusu nového a v pořadí už čtvrtého atomového ledoborce Jakutsko, jenž začátkem nového roku vplul do vod Finského zálivu. Atomové reaktory vyrobil pro loď jeden ze státních podniků Rosatomu, který také využívá zahraniční stroje. Na fotografiích z roku 2017 jsou vidět v této továrně CNC stroje českých značek, včetně těch z TOS Varnsdorf. 

Podle loňských výpočtů datových novinářů ruské exilové redakce IStories se do horní desítky značek obráběcích strojů importovaných do Ruska v roce 2023 dostaly dvě české značky – TOS Varnsdorf a Kovosvit. Dohromady do této země dovezly zboží v hodnotě 625 milionů rublů (162 milionů korun).

Velké ryby

K legalizaci exportu strojů do Ruska se často využívá schéma fiktivního prodeje do jedné nebo hned několika třetích zemí, jako je Turecko nebo Kyrgyzstán, na něž se nevztahují sankce. V exportních dokumentech se tak pod dodavatelem mnohdy vyskytuje poznámka, že stroj je zakoupen například tureckou firmou, ale na žádost kyrgyzské společnosti. 

Přesně tímto způsobem dovezla podle odhalení novinářů z Deníku N ruská firma Aljans stroje značky TOS Varnsdorf. K importu použila dvě turecké společnosti a kyrgyzskou firmu Interstyle. Český výrobce novinářům tvrdil, že o skutečném koncovém objednateli svých strojů nevěděl.

Kontaktní telefonní číslo uvedené na stránkách kyrgyzské firmy Interstyle patří podle našich zjištění člověku uvedenému v databázích kontaktů jako „Kolja Moskva“. V kyrgyzském obchodním rejstříku je ale jako majitel firmy zapsaný obyvatel hlavního města Biškeku, Nurlan Šakirov, vášnivý rybář a pravidelný účastník ruských rybářských soutěží. Kapitánem jeho rybářského týmu je Moskvan Nikolaj Krylov – šéf ruského Aljansu, který importoval české CNC stroje do Ruska. Nikolaj se po domácku řekne Kolja. 

Nikolaj Krylov má s českými výrobci dlouholetou zkušenost. Na jeho instagramovém profilu jsou k vidění fotografie z jeho pravidelných návštěv Česka v letech 2013 až 2017. Například na snímku z roku 2016 Krylov pózuje v černém kabátě s kufříkem během prezentace v české strojírenské firmě TOS Kuřim. V roce 2018 dodala firma Aljans jednomu z podniků ruské státní korporace Taktické raketové zbraně obráběcí stroj právě od této značky.

Krylovově firmě se dodnes daří. Její zisk se v roce 2023 zvýšil oproti předcházejícímu roku o tisíce procent. Podle výpočtů datových novinářů z IStories dovezla firma stroje v celkové hodnotě 601 milionů rublů, v přepočtu 156 milionů korun. Mezi jejími celními prohlášeními z roku 2023 jsou i stroje značky Kovosvit, TOS Varnsdorf a slovenské společnosti Trens.

Fiktivní nákupy pro skutečné zbrojaře

V průběhu posledních deseti let v Rusku vznikla celá řada společností podobných Aljansu, které se specializují na fiktivní nákupy strojů a jejich dovoz do Ruska. Ve svém byznysovém motu cituje například ruská firma Your importer úryvek z Čapkova Zahradníkova roku. „Zahrádky je možno zakládati několikerým způsobem; nejlepší je ten, že se na to vezme zahradník.“ Svému řemeslu, tedy dovozu průmyslových strojů ze Západu, se firma věnuje od roku 2015.

Your importer loni přivezla CNC stroje české značky Comagrav (Comac spol.  s r. o.) v hodnotě 231 tisíc dolarů (tedy více než pět milionů korun). K dovozu společnost použila tureckou firmu, zařazenou v říjnu uplynulého roku na americký sankční seznam. „COMAC dodal stroj na výrobu reklamy do Turecka, a pokud to Turek prodal dál, s tím nic nezmůžeme. Stroje nejsou geolokačně hlídané a je možné je volně přeprodávat,“ konstatoval Rudolf Hladík za výrobní společnost Comac.

Ruské firmy ale mají zájem i o použité stroje CNC, a to kvůli jejich dlouhé životnosti. Například v roce 2023 prodala ruská firma Technologics české stroje, vyrobené již v letech 1998 nebo 2000. Ruská pobočka výše zmíněné firmy Alta (Alta-Rus) dovezla v první půlce roku 2022 do Ruska tři použité stroje značky TOS Varnsdorf a značky TOS Kuřim a nový stroj české značky ŠMT a.s.. K nákupu byla použita zprostředkovatelská lotyšská firma Michel.

Zájem o použité stroje není náhodný, neboť TOS Varnsdorf uvádí na svém facebooku, že jejich výrobky mohou spolehlivě fungovat desítky let. „Vůbec nás nepřekvapí, když zjistíme, že naše stroje fungují desítky let a lidé na nich stále pracují. Jako třeba WHN13 z roku 1999 ve skvělém stavu,“ píše firma na svých stránkách. Lze tak předpokládat, že technologická vybavení, jež české firmy dodaly Rusku, budou tamnímu zbrojnímu průmyslu sloužit dobře a dlouho.

Firmy TOS Varnsdorf, CZ. Tech Čelákovice, Stanok a Tachtech na žádost redakce o komentář do doby vydání tohoto článku neodpověděly. Naopak firma Alta nám oznámila, že stroje do Ruska nedodala a jde o chybná data. Přitom ještě v červenci minulého roku získala Alta-Rus povolení k dovozu součástek, jejichž výrobcem byla právě česká pobočka Alta.

Autoři textu: Kristina Vejnbender, Sergej Panov (The Insider)

The post „Přátelíme se potichu.“ Jak české strojírenské firmy připravily Rusko na velkou válku appeared first on investigace.cz.