Proslulá postava maďarského a slovenského podsvětí 90. let, nájemný zabiják a únosce Jozef Roháč, píše ve vězení paměti. Investigativnímu serveru Átlátszó nyní sdělil překvapivou informaci, kterou prý do pamětí ještě doplní. Přihlásil se k bombovým útokům, které v roce 1998 otřásly maďarskou politikou a společností.

Jozef Roháč, přezdívaný Potkan – slovenský nájemný vrah a terorista s kriminální kariérou rozpínající se přes čtyři dekády a dva politické režimy –, si v současnosti odpykává doživotní trest v maďarském vězení, kde píše paměti. Na kontě má únos komunistického ministra, bombové atentáty i vraždy mafiánských bossů a podnikatelů v Bratislavě i Budapešti. Podle svědectví byl napojen i na slovenskou tajnou službu SIS za éry premiéra Mečiara. Než byl dopaden, Interpolu devět let unikal. Nyní se prostřednictvím své advokátky Ilony Patócs obrátil na investigativní server Átlátszó a poprvé veřejně přiznal odpovědnost za jeden z klíčových politických skandálů devadesátých let.

Na jaře 1998 explodovaly v Budapešti tři nálože namířené proti maďarské politické pravici – před sídlem strany Fidesz, u bytu předsedy Strany nezávislých malorolníků Józsefa Torgyána a u domu politika Fideszu Józsefa Szánjera. Přestože nikdo nebyl zraněn, útoky vyvolaly silnou vlnu rozhořčení. Maďarská společnost je vnímala jako útok na demokratický proces v zemi, která si po desetiletích komunistické vlády teprve budovala svobodné instituce. Vyhrocená veřejná diskuse se přenesla i do volebních výsledků: pravicové strany volby vyhrály.

Roháč tvrdí, že bomby nastražil na objednávku, zadavatele ale dosud nejmenoval – přislíbil, že jeho totožnost odhalí v připravované knize. Každopádně tvrdí, že zadavatel mu jasně sdělil, že akce má sloužit zájmům Orbánova Fideszu. Útok byl údajně navržen tak, aby nedošlo k žádným obětem.

Policie vyšetřování případu v minulosti odložila bez výsledku. Dnes jsou trestné činy již promlčeny – stíhání pachatele tak nepřipadá v úvahu bez ohledu na to, co Roháč ve své knize zveřejní.

Objednávka z neznáma

Kdo za útoky stál, zůstává otevřenou otázkou. Jeden ze zdrojů serveru Átlátszó poukazuje na slovenskou tajnou službu z éry premiéra Vladimíra Mečiara, jehož vláda byla prokazatelně spojena s využíváním zločineckých struktur pro politické účely. Maďarsko-slovenské vztahy byly v roce 1998 velmi napjaté, mimo jiné kvůli sporu o vodní dílo Gabčíkovo-Nagymaros, a destabilizace maďarských voleb pro Bratislavu mohla mít strategický smysl.

József Torgyán ve svých pamětech z roku 2005 uvedl, že pachatelé byli Slováci. Investigativní novinář András Dezső zase ve své knize o zločineckém podsvětí devadesátých let cituje člena Portikova gangu Józsefa „Fürgeho“ Szemána, který prý prohlásil, že bombové útoky měly „svrhnout levicovou vládu a přivést k moci pravici“.

Samy pravicové strany se na útocích podle něj nepodílely, mělo jít o o iniciativu „malého kroužku uvnitř podsvětí“. Gang Tamáse Portika byl jedním z nejvýznamnějších zločineckých uskupení Maďarska 90. let – Tamás Portik vybudoval své impérium především na obchodu s pohonnými hmotami a stal se jednou z nejhledanějších osob v zemi. Aktuálně si odpykává dvacetiletý trest za objednání vraždy svého společníka Józsefa Gyüreho.

Svědectví Josefa Roháče vrhá nyní na případ bombových útoků z roku 1998 nové světlo – jeho věrohodnost však nelze potvrdit ani vyvrátit.

Autorka textu: Sofia Špirková

The post Výbuchy, které otřásly Maďarskem. Pachatel promluvil po 27 letech appeared first on investigace.cz.

Pátrali po dívkách ve východní Evropě, objížděli česká i slovenská města, navazovali kontakty přes modelingové agentury a slibovali kariéru v modelingu. Část nově zveřejněné korespondence z Epstein Library ukazuje, že i Česká republika byla terčem zájmu lidí, kteří pro Jeffreyho Epsteina vyhledávali ženy. 

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Jak dlouhodobě ukazují statistiky o obchodování s lidmi, Česká republika patří nejen mezi cílové a tranzitní země, ale i mezi takzvané zdrojové země. To znamená, že zločinci své oběti verbují mimo jiné právě tady. Této skutečnosti odpovídá i část dokumentů zveřejněných v rámci spisů v Epstein Library, kterou zveřejnilo americké Ministerstvo spravedlnosti ke kauze sexuálního delikventa Jeffreyho Epsteina.

„Slovensko je to pravé místo. Už mám jednu dámu, která na mě čeká, abych si prohlédl více než 45 modelek. Město se jmenuje Kosce/Oloumoc, pak pojedu do Budapešti. Pošlu ti kompletní zprávu z každého města, ve kterém jsem byl. Většina dívek, které tu najdu, už je připravená u různých agentur,“ píše v jednom z e-mailů muž jménem Daniel Siad. Zprávou pravděpodobně myslel Košice a Olomouc – i v ostatních e-mailech jsou překlepy.

Epsteinovi také sdělil, že chce strávit léto prozkoumáváním malých vesnic v Česku a na Slovensku.

Jméno Daniela Siada bylo mimo svět modelingu až do zveřejnění části dokumentů týkajících se případu sexuálního delikventa Jeffreyho Epsteina prakticky neznámé. Po zpřístupnění materiálů v Epstein Library se to ale změnilo.

Podle deníku The Guardian byl Daniel Siad jedním z Epsteinových nejčastějších korespondentů. Vyměnili si tisíce zpráv. Siad se profesně věnoval scoutingu, tedy vyhledávání nových tváří pro modeling.

Během deseti let psal Epsteinovi o svých návštěvách malých měst ve východní Evropě nebo švédských ostrovů, kde mimo jiné hledal dívky, se kterými by se Epstein mohl setkat. Siad popírá, že chtěl dívky s Epsteinem seznamovat. Francouzský web franceinfo ale zveřejnil svědectví několika francouzských žen, které uvedly, že se s Epsteinem seznámily právě prostřednictvím Siada.

Schůzky s modelkami si Siad domlouval většinou přes modelingové agentury. V e-mailech Epsteinovi zmiňoval i jejich konkrétní jména. „Můj starý přítel, který vlastní agenturu Nathalie Model Management v Rize, mi zorganizoval skvělý casting,“ chlubil se v jednom z e-mailů. V korespondenci týkající se České republiky ale žádnou českou agenturu explicitně nezmínil.

Jak upozornil web Seznam Zprávy, Epstein si vyměňoval e-maily také s antropologem Ramseyem Elkholym. I tyto konverzace se týkaly náboru žen v České republice. Stejně jako Siad se i Elkholy zabýval takzvaným scoutingem — právě pod tímto označením si ho měl Epstein uložit v mobilu.

Lotyšská agentura

Lotyšští novináři z webu LSM.lv popsali korespondenci, kterou Siad paralelně vedl se šéfem lotyšské modelingové agentury Nathalie a s Epsteinem. Ten požadoval, aby dívka jménem Sandra, spolupracující s agenturou Nathalie, přiletěla 16. prosince 2009 do Miami.

„Je možné domluvit schůzku s fotografem na zkušební focení, aby se alespoň vrátila s nějakými fotkami? Pak to bude vypadat dobře jak pro nás, tak pro její agenturu,“ napsal Siad Epsteinovi 10. prosince 2009. E-mail naznačuje, že focení mohlo být pouhou záminkou.

Stejná agentura Nathalie organizovala také mezinárodní soutěž modelek Baltic Beauty Contest. Hlavní cenou byla smlouva o spolupráci v hodnotě sta tisíc eur s agenturou Joy v Miláně. Mezi členy poroty figuroval i Jean-Luc Brunel, spolumajitel mezinárodní modelingové agentury MC2.

Jean-Luc Brunel byl klíčovou postavou Epsteinovy sítě. Epstein jeho modelingovou agenturu spolufinancoval, zatímco Brunel mu podle dostupných svědectví zajišťoval nové dívky. Brunel spáchal v únoru 2022 ve vězení sebevraždu poté, co strávil čtrnáct měsíců ve vazbě a čekal na soud kvůli obvinění ze znásilnění několika nezletilých a sexuálního obtěžování. Tato obvinění popíral, stejně jako jakoukoli účast na Epsteinově obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování.

Majitel lotyšské agentury tvrdí, že o Brunelově problematické minulosti, která už tehdy byla známá, nevěděl.

Oběti

Dokumenty zveřejněné v Epstein Library nyní prověřuje česká policie. Minulý týden zahájila polská prokuratura vyšetřování činů souvisejících s obchodováním s lidmi v návaznosti na Epsteinův případ.

Právě obchod s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování a nucené práce je v regionu střední Evropy nejčastější. Konstatuje to například zpráva Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) za rok 2024. Konkrétně až 50 % případů obchodování s lidmi ve střední a jihovýchodní Evropě je spojeno se sexuálním vykořisťováním, které má nejčastěji podobu nucené prostituce v nočních klubech, masážních salonech nebo hotelích. Přestože je na vzestupu i online sexuální vykořisťování, jeho podíl je zatím nejmenší. Nejčastěji jsou v tomto regionu oběťmi obchodu s lidmi ženy (46 % plnoletých a 28 % nezletilých dívek). Podíl mužských obětí je 20 % a jsou zneužíváni především pro práci. Zbývajících šest procent jsou nezletilí chlapci.

The post „V létě půjdu obhlédnout malé vesnice na Slovensku a v Česku.“ Lidé Jeffreyho Epsteina vyhledávali dívky i u nás appeared first on investigace.cz.

Obří korupční skandál ukrajinské státní jaderné elektrárny Energoatom, známý jako kauza Midas, dle zjištění novinářů z Investigativního centra Jána Kuciaka (ICJK) odhaluje výrazná propojení se Slovenskem. Obviněné osoby tam podnikaly a vlastnily firmy či nemovitosti. Ukrajinští vyšetřovatelé pracují i s verzí, že ve slovenských firmách skončila část provizí. Kauza se přitom dotýká i okruhu spolupracovníků prezidenta Volodymyra Zelenského.

Národní protikorupční úřad Ukrajiny (NABU) a Specializovaná protikorupční prokuratura (SAPO) po patnáctiměsíčním vyšetřování oznámily, že odhalily systém úplatků a praní peněz. Skupina úředníků a zprostředkovatelů vybírala od dodavatelů státního Energoatomu provize ve výši deset až patnáct procent z hodnoty zakázek. Přes offshorové struktury mělo být vypráno v přepočtu přibližně 2,3 miliardy korun. Vyšetřovatelé zároveň tvrdí, že řízení strategického podniku s obratem více než 4 miliardy eur, v přepočtu přes 94 milliard korun, bylo fakticky v rukou lidí bez formálních pravomocí.

Vyšetřovatelé obvinili osm osob, mimo jiné bývalé vysoce postavené představitele Energoatomu či ministerstva energetiky. Mezi klíčová jména patří Igor Myroniuk, někdejší poradce exministra energetiky Hermana Haluščenka, a Timur Mindič, podnikatel, dlouholetý spolupracovník prezidenta Zelenského a spolumajitel produkční společnosti Kvartal 95. Podle zjištění ICJK měl být Mindič organizátorem celého schématu. Oba muži byli zároveň aktivní i na Slovensku.

Timur Mindič začal na Slovensku podnikat v roce 2016, kdy si založil živnost v bratislavském Novém Městě. O rok později se stal společníkem firmy TIM&TIM, s.r.o., původně nazvané Blackrock Consulting. Společnost vlastnil společně s ukrajinským podnikatelem Igorem Khmelovem, který si ve stejném období a na stejné adrese rovněž založil živnost. Firma se podle obchodního rejstříku zabývala zejména velkoobchodem s oděvy a obuví, ale také kurýrními službami či průzkumem trhu. V minulých letech dosahovala tržeb kolem jednoho milionu eur, v roce 2019 dokonce přes čtyři miliony eur. Ziskovost však byla nízká a v posledním roce vykázala zisk jen dvanáct tisíc eur. Mindič firmu letos na jaře opustil, okolnosti jeho odchodu nejsou z veřejně dostupných dokumentů zřejmé.

Igor Khmelov nadále figuruje i v další slovenské společnosti Lamačská Brána, kde vlastní třetinový podíl. Firma se věnuje stavebním projektům, dlouhodobě však vykazuje nulové tržby a ztrátu. Khmelov a jeho manželka vlastní také byt v obci Marianka u Stupavy, zakoupený v roce 2017. Do poloviny prosince letošního roku byla jeho manželka spoluvlastnicí rodinného domu v bratislavské městské části Lamač, který nyní chátrá. Investigativní novináři tyto nemovitosti navštívili, nikdo jim však neotevřel.

Další výrazná slovenská stopa se pojí s Igorem Myroniukem, bývalým poradcem ministra energetiky. Podle vyšetřovatelů měl právě on organizovat systém vybírání provizí z kontraktů Energoatomu a podnik fakticky řídit jako externí „stínový manažer“. Myroniuk figuruje v slovenském obchodním rejstříku jako společník a jednatel společnosti UKRCI s.r.o., založené v roce 2014. Jeho rodinní příslušníci mají na Slovensku nejen podnikatelské vazby, ale i vlastní majetek. Syn vlastní od roku 2014 byt v bratislavském komplexu Tri veže, exmanželka si v létě 2023 pořídila řadový dům u Bratislavy a od loňského listopadu je jedinou majitelkou a jednatelkou firmy Management alternative technologies, s.r.o.

Právě tyto vazby hrály roli při rozhodování o Myroniukově vazbě. Prokurátor upozornit na riziko útěku do zahraničí, který měl podle vyšetřování Myroniuk sám zmiňovat. Podle informací ze soudního jednání dostávali jeho blízcí hotovost z Ukrajiny a vkládali ji na účet ve slovenské bance. Myroniukovi byla stanovena kauce ve výši 126 milionů hřiven, tedy více než 60 milionů korun, kterou dosud nesložil, a tak zůstává ve vazbě.

Stopy vedou i na Slovensko

Vyšetřovatelé NABU pracují i s verzí, že část peněz z korupčního schématu skončila přímo na Slovensku. Jak uvádí ICJK, jednou z prověřovaných tras finančních toků je spojení Kypr–Slovensko. Peníze měly být převedeny na účty společností, přičemž část zůstala nastrčeným firmám jako odměna a zbytek byl vyplacen v hotovosti. Vysoce postavení úředníci si podle vyšetřovatelů přebírali balíky dolarů během zahraničních cest a převezli je zpět do Ukrajiny. Využívat měli i kryptoměny.

Slovenská policie zatím uvádí, že k této kauze ze strany ukrajinských orgánů neobdržela žádnou oficiální žádost o součinnost. Generální prokuratura odkázala na služební tajemství a probíhající trestní řízení v Ukrajině. Oslovení aktéři či jejich právní zástupci se k podnikání a majetku na Slovensku odmítli vyjádřit nebo na dotazy nereagovali.

Autorka textu: Sofia Špirková

The post Vyšetřování ukrajinské korupční kauzy odhaluje podstatné vazby na Slovensko appeared first on investigace.cz.

Reportérka ⁠investigace.cz⁠ Zuzana Šotová zmapovala netypický a navíc velmi nebezpečný online podvod. Vydělává na tom, že nabízí fiktivní služby nájemného zabijáka. Se Zuzanou Šotovou natáčel Jiří Slavičínský.

The post Podcast Odposlech: Kill List – Falešní nájemní zabijáci na darknetu appeared first on investigace.cz.

Chris Monteiro si myslel, že upozorňuje na další z řady nekonečných online podvodů – tentokrát šlo o web, kde si lze zaplatit nájemného zabijáka. Tehdy netušil, že se pustil do nekonečné bitvy s podvodníkem, který tuto platformu provozuje dodnes. Nejen že okrádá lidi, ale zároveň je ponouká k násilí a vraždám. Dvě vraždy si někdo objednal i v Česku – jeden z případů řešila policie.

K tomuto tématu jsme vydali podcast Odposlech:

„Řekněte mu, že vás poslal Thomas. Thomas vzkazuje ƒ‚zaplať za to, cos mi udělal‘.“ Tak zní konec objednávky ublížení na zdraví na darknetovém webu s příznačným názvem Black Hitmen Site z roku 2022. Zamýšleným cílem bití měl být chlapec z Česka, který objednatele údajně roky šikanoval. Co objednatel ale netušil, je, že šlo o podvod.

Na podvodníka upozornil Chris Monteiro, jehož koníčkem v té době bylo sepisovat obdobu wikipedie pro online podvody, už v roce 2016 a postupně se stal jeho největším nepřítelem. Tenkrát se web na zprostředkování nájemných vražd jmenoval Besa Mafia (besa znamená v albánštině čest). Když tenkrát Monteiro na podvod upozornil, ozval se mu někdo pod jménem Yura s tím, aby svůj příspěvek o jeho podvodném webu smazal, že mu za pozitivní recenzi zaplatí. Když Monteiro odmítl, začal Yura vyhrožovat.

Yura, zřejmě žijící v Rumunsku, provozoval za uplynulých deset let podobných darknetových webů a fór celou řadu. Ukazují to data, která má investigace.cz k dispozici. Média o podvodu přitom informovala už v roce 2018. Data za Česko a Slovensko ukazují objednávky od roku 2016 až do 2023. Jediné, co se mění, jsou názvy webů, které služby nabízí.

V Česku a na Slovensku si vraždu objednali čtyři lidé. U nás se objednatelé mohli dopustit zločinu vraždy ve fázi přípravy.*

Přečtěte si

Kryptopříběhy z Pobaltí: Estonsko jako centrum podvodů a praní špinavých peněz

Vraždy, bití, zbraně

Z dat, která máme k dispozici, vyplývá, že objednávku vraždy dokončili lidé pro dva Čechy. Jen v jednom z případů ale z dostupných informací došlo k platbě 10 tisíc dolarů v bitcoinech a zároveň objednatel poskytl i fotografii cíle.* Tímto případem se zabývala policie.

Mluvčí z pražského ředitelství nám sdělil, že podnět k vyšetřování přišel od britské policie. Jednalo se o pokus vyřešit osobní spor a policii se podařilo identifikovat objednatele. Ten by byl stíhán za zločin vraždy ve stadiu přípravy, měl ale smrtelnou nehodu, a tak stíhání nebylo možné.

Muž, který měl být obětí, o objednávce nevěděl a ani netušil, kdo by si vraždu mohl objednat. Nejedná se o nijak veřejně působící osobu, žije v menším městě a pracuje ve stavebnictví. Objednatel poskytl bydliště, fotku i instrukce: „Nejlepší by bylo, kdyby to vypadalo jako nehoda nebo sebevražda.“

Muž na naše dotazy pouze uvedl, že se jedná o „trestný čin, který byl na mě před lety spáchán a je řádně uzavřen“ a že v něm celá kauza zanechala hluboké trauma. Dál se o události nechtěl bavit.

Na dotazy o druhé zamýšlené oběti z Česka, kdy objednatel podvodníkovi požadovaných 9 tisíc dolarů nakonec zřejmě nezaplatil*, policie uvedla, že případ neeviduje. Mladého muže, který pracuje jako obchodní zástupce v zemědělské firmě, chtěl objednatel zabít tak, aby to vypadalo jako nehoda. Specifikoval také jeho výšku a váhu, nicméně neposkytl fotografii. Muž na e-mail, zda by redakci mohl kontaktovat, nereagoval.

U dalších českých případů nedošlo k platbě. Někdo si chtěl objednat zbraň, někdo se chtěl přihlásit jako nájemný zabiják. Výše citovaný Thomas si pod přezdívkou „trynboi“ chtěl objednat zbití vrstevníka. Jeden člověk chtěl objednat „násilné přerušení těhotenství“. Další si chtěl objednat vraždu, ale záhy napsal, že si to rozmyslel.

Ve dvou případech objednatelé podvodníkovi zaplatili a poskytli veškeré údaje za vraždy Slováků – oba dva muži jsou, stejně jako Češi, stále naživu.

Jeden ze Slováků, kteří byli označeni za oběti, na dotazy kolegů z deníku SME uvedl, že „události související s tímto tématem byly způsobené těžkou životní situací, která vedla k hloupým rozhodnutím, která ovlivnila můj život na následujících několik let“. Muž dále vysvětlil, že musel kvůli situaci, ve které se ocitl, vyhledat odbornou pomoc, a téma by proto nerad znovu otevíral. Deníku SME se vyjádření policie nebo jiných orgánů do vydání českého textu nepodařilo získat.

Jeden z objednavatelů poté, co mu administrátoři stránky sdělili, že se jedná o podvod, přijal nabídku stát se součástí podvodu. Uživatel pod přezdívkou GeniusTatra pak potenciálním zákazníkům na fóru tvrdil, že zabijáci jsou skuteční a že jeho objednávku splnili – jednou zavraždili jeho šéfa, pak zase blíže nespecifikovanou ženu.

„Podvedeme, co nejvíce lidí to jde“

Modem operandi podvodníka Yury bylo vydávat se za zprostředkovatele mezi nájemnými zabijáky a objednateli. Ti poskytli identifikační údaje zamýšlených obětí, vyplnili formulář, kde vysvětlili, o jaký typ služby mají zájem, případně specifikovali, jak má být útok proveden, a dostali nacenění. Pak vložili bitcoiny do úschovy, kterou ale také provozoval Yura. Jakmile měla být objednávka splněna, bitcoiny měly putovat příslušnému zabijákovi. Podvodník se pak pod různými záminkami snažil z objednatelů vymámit další peníze. Když usoudil, že už další finance nedostane, oznámil objednatelům, že se stali obětí podvodu. „Zabíjení je nemorální. Proto podvádíme potenciální vrahy,“ vysvětluje Yura jednomu z podvedených, slovenskému uživateli GeniusTatra.

„Podvedeme, co nejvíce lidí to jde,“ zní začátek popisu podvodu přímo od jeho tvůrce. „Když pak oznámíme, že se jedná o scam, ptáme se podvedených, jestli se k nám chtějí přidat a vydávat se za nájemné zabijáky.“ Následuje detailní popis úkonů, které se od nového nájemného zabijáka očekávají – nejprve bude dostávat malé zakázky, aby si vybudoval reputaci. Scammeři se pak se svým novým komplicem podělí o zisk půl na půl.

„Přidej se k nám, vydělávej peníze a přestaň chtít zabíjet lidi. Existují jiné způsoby, jak problémy vyřešit, ne zabíjením,“ zakončuje podvodník své sdělení. Zároveň vysvětluje, že nemá cenu snažit se po internetu šířit informaci, že se jedná o podvod, weby se totiž pravidelně mění.

Dalším důvodem, proč by objednatelé vražd nebo ublížení na zdraví pravděpodobně nechtěli své zkušenosti šířit, je fakt, že se jedná o trestný čin.

Chris Monteiro se na Yurovy aktivity pokusil policii upozornit několikrát – až to vyústilo v policejní razii u něj doma a jeho zatčení s tím, že právě on je záhadným podvodníkem.

Mezi lety 2023 a 2024 policisté podle Monteira proti webu zasáhli, zatkli několik lidí a stránky zabezpečili. „Což ale v praxi bohužel znamená jen to, že webu posílili zabezpečení, takže už se k obsahu nedostanu,“ vysvětluje Monteiro pro investigaci.cz. Do té doby totiž Monteiro využíval mezery v zabezpečení webů – zadních vrátek –, aby monitoroval a archivoval objednávky vražd a ublížení na zdraví. Vznikl tak archiv s názvem ƒƒ‚Kill List‘.

„Tím, jak se weby obměňují a občas jsou nějací lidé zatčeni, jsou data průběžně mazána. Já jsem jediný, kdo ten archiv má,“ konstatuje Monteiro. Proto vzal problém do svých rukou – provozuje web The Hitman Scam a novinářům, vyšetřovatelům a policii ochotně poskytuje relevantní data.

Ačkoli se totiž podvod odehrává ve virtuálním prostředí, ukázalo se, že má velmi vážné dopady na reálný svět – jedním z nich byla vražda ženy z malého města v Minnesotě. Co na první pohled vypadalo jako sebevražda, významně korespondovalo s objednávkou vraždy na jednom z Yurových webů. Ženu zavraždil její manžel, který si půl roku předtím několik měsíců dopisoval s adminy webu a snažil se vraždu objednat. Zaplatil v bitcoinech.

„Lidi opravdu věří tomu, že to jde, najmout si zabijáka na darknetu. Existuje spoustu lidí, kteří se nachází v zoufalé situaci a neví, jak jinak ji řešit, než že se pokusí si najmout vraha,“ odpovídá Monteiro na otázku, jak je vůbec možné, že někdo na podvod naletí. „Tu stránku použily tisíce a tisíce lidí a minimálně si tyto informace hledali a na tu stránku přišly statisíce. Problém je v tom, že jakmile se odhodláte k tomu tu vraždu objednat a zaplatit, už není tak těžké se nakonec odhodlat k tomu ji provést.“

Weby v mezičase pořád běží. Jsou dva, ten laděný do černé barvy mění názvy v rámci klíčových slov jako „online hitmen“ nebo „internet killers“. Bílý web se točí kolem tematiky mexických mafií. Názvy se mění co pár měsíců.

* Edit: 25.5.2026 jsme v textu po konzultaci s Chrisem Monteirem změnili informaci o druhé české objednávce vraždy – objednatel zřejmě za vraždu nezaplatil.

The post Kill List: Pronájem vraha snadno a rychle appeared first on investigace.cz.

Slovenské pistole firmy Grand Power se v hlavním městě Jemenu objevily krátce poté, co je firma začala vyrábět. Spolu s dalšími evropskými zbraněmi se dostaly do země, kde už více než deset let probíhá ozbrojený konflikt a vážná humanitární krize. Redakce ARIJ, která mapuje dění v arabských zemích, zjistila, že slovenské pistole putovaly přes Česko. Podrobnosti jsme zjišťovali s kolegy ze slovenského ICJK. 

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Slovenské pistole spolu s americkými Glocky či italskými Berretami inzeroval na svém Facebooku jemenský obchodník se zbraněmi Ashraf Munef. Obchoduje v hlavním městě San’á, které ovládají Hútíové – tedy jedna ze stran občanské války, která v zemi probíhá už od roku 2014. Amerika, Kanada i další země je považují za teroristickou organizaci.

Dodávání vojenského materiálu do Jemenu je porušením mezinárodního práva a smluv. V Česku musí mít firmy k vývozu zbraní povolení od ministerstva průmyslu a obchodu. Jeho součástí je i deklarace, kam zbraně putují, tedy takzvaného koncového uživatele. To, že zbraně končí v zemi, kam se vojenský materiál dovážet nesmí, poukazuje na nedostatečnou kontrolu jak cílové destinace, tak případných přeprodejců.

„Podmínkou povolení vývozu je mimo jiné prohlášení konečného uživatele (EUC) nebo mezinárodní dovozní certifikát vydaný příslušnou autoritou dovážejícího státu. Mimo to mohou být stanoveny při udělení licence nebo povolení podmínky postlicenční kontroly,“ uvedl na naše dotazy ohledně kauzy mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu David Hluštík. Případné kontroly v cílové destinaci jsou pak prý prováděny ve spolupráci s ministerstvem zahraničí a konkrétní ambasádou.

Podle Martiny Heranové, vedoucí katedry bezpečnostních studií na CEVRO Univerzitě, mají jednotlivé státy zajistit, že se zbraně nedostanou do zemí pod mezinárodními sankcemi právě prostřednictvím udělování exportních licencí. „Vývozu musí zabránit i v případě vývozu zbraní do třetích zemí, které pod sankcemi nejsou, pokud existuje reálné riziko, že by mohly být právě do sankcionovaných států reexportovány,“ vysvětlila pro naše kolegy z Investigatívného centra Jána Kuciaka (ICJK).

Pistole z Facebooku

Obchodník Ashraf Munef každopádně neměl žádný problém s inzerováním zbraní na Facebooku. A jeho obchod stále funguje. Když se ho novináři média ARIJ pod záminkou zájmu o slovenské pistole ptali na jejich dostupnost, obchodník potvrdil, že firma má pašeráky, kteří umějí zbraně do San’á doručit.

Pistole X-Calibur MK23, které jemenský obchodník nabízel, vyrábí slovenská firma Grand Power. Ta ale podle zjištění novinářů z ARIJ s Jemenem žádnou historii obchodních vztahů nemá. Novináři také zjistili, že dodávky slovenských pistolí zařizovala česká firma Kalibrgun. V dubnu 2023 putovalo dvě stě pistolí X-Calibur Gold 9 mm, z nichž jedna měla sériové číslo K102358, do Saúdské Arábie, konkrétně společnosti Arabian Hunter.

Šéf Grand Power Jaroslav Kuracina redakci investigace.cz sdělil, že na veškeré zboží, které jeho firma exportovala české Kalibrgun, byly řádně vystaveny licence jak z České, tak Slovenské strany, a že účelem obchodu byl reexport do Saúdské Arábie. „O obchodu mezi Saúdy a Jemenem jsme nevěděli.“

Saúdskoarabská firma Arabian Hunter spadá pod Ben Humaid Company a jedná se o jednoho z největších dovozců a prodejců loveckých a střeleckých potřeb. Na svých stránkách uvádí osm prověřených značek, které „odrážejí tradici kvality, inovace a důvěry“. Jednou z nich je česká Kalibrgun. Novináři z ARIJ získali dokument z roku 2022, který udává, že společnost Arabian Hunter dovezla do země 320 různých střelných zbraní od společnosti Grand Power, a to skrze českou Kalibrgun.

Majitelem mateřské společnosti, Ben Humaid Company, je syn jejího zakladatele Nawaf Bandar bin Nayef bin Humaid, který působí jako předseda představenstva Saúdsko-České obchodní komory.

„Našimi zákazníky jsou lovci, sportovní střelci a nadšenci do vzduchových zbraní, kteří vyžadují absolutní přesnost a spolehlivost, kterou naše produkty poskytují,“ píše se na stránkách Kalibrgun, založené v roce 2005 v Moskvě, která má továrnu v Praze. Až do března 2022 měla Kalibrgun ruského majitele, nyní jím je Richard Janoušek. V rozhovoru pro Hard Air Magazine uvedl, že „za dvacet let neobdrželi od zákazníků v Saúdské Arábii ani jednu stížnost“ na kvalitu dodávaného zboží. „Zároveň množství dodávek do tohoto regionu překračuje 50 tisíc pušek.“

To, že se zbraně do Jemenu dostaly, je porušením Smlouvy o obchodu se zbraněmi OSN z roku 2014, která mimo jiné zakazuje doručovat zbraně komukoli jinému než koncovému uživateli. Dodávání zbraní do Jemenu porušuje i směrnici EU, která zakazuje vývoz do zemí, kde by jejich použití přispívalo k ozbrojenému konfliktu. Novináři z ARIJ zároveň získali obchodní smlouvu, která jasně uvádí, že převoz zbraní nebo obchodování se zbraněmi mimo Saúdskou Arábii je zakázán, pakliže nebylo povoleno úřady země, ze které pochází dodavatel zbraní.

„V případě, který popisujte, se slovenská firma Grand Power hájí tím, že zbraně vyvezla do České republiky, tedy státu Evropské unie, a teprve odtud měly být tyto zbraně vyvezeny mimo EU. Odpovědnost tak skutečně padá na české licenční orgány, které musely dát české společnosti Kalibrgun vývozní povolení do zmiňované Saúdské Arábie,“ říká pro ICJK vedoucí katedry bezpečnostních studií Heranová.

Zbraně Grand Power se podle zjištění ICJK ocitly navzdory sankcím i v Rusku. Firma popřela, že by s tím měla co dočinění. Kuracina potvrdil, že jedna z dodávek – samopaly Stribog – prodali české firmě. Jestli to ale byla Kalibrgun, se nám nepodařilo zjistit.

Podle Jaroslava Kuraciny přišla s návrhem na dodávky zbraní do Saúdské Arábie firma Kalibrgun. Na otázku, proč přední výrobce a dodavatel vzduchovek vyvážel do Saúdské Arábie slovenské pistole, ani na naše další dotazy Kalibrgun do vydání článku nereagoval.

Autorka textu: Zuzana Šotová, s přispěním Tomáše Madleňáka (ICJK)

The post Slovenské pistole putovaly do rukou jemenských teroristů přes Česko appeared first on investigace.cz.

Příběh BB (kvůli ochraně oběti používáme iniciály z rozsudku ESLP), dívky z romské osady, která byla zneužívána adoptivní rodinou a prodána do sexuálního otroctví v Anglii, odkud se jí podařilo dostat, je příběhem o osobní statečnosti postavit se státu. Když BB po strastiplném návratu domů Slovensko odmítlo pomoc, spojila se s právníky a pustila se do nerovné bitvy. Po dvanácti letech soudních sporů našla zastání u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Tam vybojovala přelomový rozsudek, který může pomoci změnit osud mnoha obětem obchodu s lidmi.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

BB neměla v životě moc štěstí. V devadesátých letech se narodila v romské osadě na Slovensku, avšak rodiče ji opustili, a tak skončila v dětském domově. Když byla plnoletá a musela z domova odejít, vzala si ji k sobě jedna z rodin v rodné romské osadě. Tito lidé jí sebrali veškeré peníze, které po odchodu z dětského domova dostala od státu na samostatný život. U nové rodiny uklízela, vařila, myla nádobí – zkrátka si z ní udělali služku.

Záhy se vdala za jejich syna, s nímž otěhotněla. Po porodu se sama a bez pomoci nedokázala postarat o společné dítě, takže jí ho slovenské úřady odebraly.

V roce 2010, když bylo BB dvacet let, ji rodina vyhodila z domu. Mladá žena neměla kam jít ani jak si vydělat peníze. Rodina se nad ní zdánlivě smilovala a domluvila jí schůzku s jistým mužem, v soudních dokumentech nazývaným „Pan Y“. Ten jí vysvětlil, že ji odveze do Velké Británie, kde bude pracovat jako prostitutka. Jelikož BB nic jiného nezbývalo, souhlasila.

Minimálně rok byla nucena poskytovat sexuální služby, aniž by z toho měla jedinou penci. Všechny peníze šly Panu Y a romské rodině na Slovensku, která ji v podstatě prodala. Pan Y ji navíc dál zneužíval jako služku a podával jí drogy.

Poté, co Pan Y odjel a BB zůstala v cizině sama, si jí všimla policie. Ta vyhodnotila, že se jedná o oběť obchodování s lidmi a předala ji do péče tamní Armádě spásy. BB se tak z kolotoče zneužívání podařilo vystoupit. Zdaleka ale ještě neměla vyhráno.

V roce 2012 britské úřady vrátily BB na Slovensko. V rámci Programu podpory a ochrany obětí obchodování s lidmi se jí ujaly Slovenská katolická charita a Řeckokatolická charita. BB svitla naděje, že její život by se mohl aspoň trochu srovnat. Jenže tato pomoc a ochrana neměly dlouhého trvání.

Charita na milost politikům

Obě charity, jež činnost zmíněného programu zajišťují a starají se o oběti, jsou přímo financovány ministerstvem vnitra. To znamená, že jsou na této instituci plně závislé. Jestliže se tedy ministerstvo rozhodne vyřadit někoho z programu, nastává problém v tom, zda má neziskovka zastupovat zájmy oběti, nebo ministerstva.

Ministerstvo BB vyřadilo z Programu podpory a ochrany obětí obchodování s lidmi na jaře roku 2013, což pro ni znamenalo, že se opět ocitla bez jakékoli podpory. Ministerstvo totiž vyhodnotilo, že již není potenciální obětí obchodování s lidmi. Pachatel, tedy Pan Y, který ji odvezl do Velké Británie, kde ji nutil k služebnictví a prostituci a podával jí i drogy, byl v té době na Slovensku obžalován z kuplířství. Stalo se tak navzdory tomu, že britská policie případ označila za obchodování s lidmi a slovenská policie jej začala šetřit.

O vyřazení z Programu přitom podle Úmluvy Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi nelze rozhodnout na základě existence nebo neexistence trestního stíhání pachatele. Úmluva totiž jasně určuje minimální časový úsek třiceti dní – takzvanou dobu na rozmyšlenou –, kdy lidé mohou v programu setrvat. To má komukoli, u koho je důvod se domnívat, že může být obětí obchodování s lidmi, poskytnout čas rozmyslet si, jestli chce spolupracovat s policií. To potvrdilo i tiskové oddělení slovenského ministerstva vnitra.

V roce 2016 navíc slovenský Nejvyšší soud rozhodl v jiném případě o tom, že osoby zařazené do Programu musejí být považovány za účastníky správního řízení, pokud ministerstvo vnitra rozhoduje o jejich vyřazení. V záležitosti BB k něčemu podobnému zkrátka nemělo dojít bez uplatnění jejího práva se proti rozhodnutí odvolat. Zároveň musí ministerstvo vyřazení řádně odůvodnit. „Jakékoli rozhodnutí o zařazení či vyřazení musí být odůvodněné, musí být doručeno všem účastníkům řízení, musí existovat možnost podat proti němu opravný prostředek a musí být přezkoumáno nezávislým soudem,“ vysvětluje Alexandra Malangone, právnička ze slovenské Ligy za lidská práva a bývalá členka monitorovacího Výboru Rady Evropy GRETA (Group of Experts on Action against Trafficking in Human Beings). Nic z toho se však v případě BB nestalo.

Tiskové oddělení slovenského ministerstva vnitra na naše dotazy uvedlo, že vyřazení z Programu nemá formu správního rozhodnutí. Zároveň ministerstvo uvedlo, že “vyřazení z důvodu, že v daném případě nejde o trestný čin obchodování s lidmi, je upraveno v platném vnitřním předpisu Ministerstva vnitra Slovenské republiky, který stanoví, že program podpory a ochrany obětí obchodování s lidmi je určen pouze osobám, u nichž lze důvodně předpokládat, že se staly oběťmi obchodování s lidmi”.

Přečtěte si

Počet případů obchodování s lidmi roste

Definice oběti

„Britské právo hovoří jasně, o zneužívání se jedná vždy, i když budete přísahat, že jste v nevěstinci dobrovolně,“ vysvětluje pro investigaci.cz Caroline Haughey, prokurátorka, advokátka a přední britská odbornice na problematiku obchodování s lidmi. „Není zkrátka možné k vykořisťování udělit souhlas, jakmile danou činnost – například prostituci – zařizuje třetí osoba.“ Podle Haughey se v kauze BB – na které se nijak nepodílela – jednalo o souhlas kvůli absenci alternativy.

Slovenský trestní zákon je přitom v definici obchodování s lidmi přísnější než ten český – počítá totiž i se souhlasem obchodované osoby. Souhlas je neplatný, pokud byla daná osoba například ve zranitelné pozici, případně pod nátlakem nebo byla podvedena.

„V případech, s nimiž jsem se setkala v rámci romské komunity, stála za těmito praktikami ve sto procentech rodina,“ popisuje svou zkušenost s obchodováním s lidmi Caroline Haughey. „Je to zkrátka způsob, jak vydělat peníze, taková pragmatická hierarchie,“ pokračuje. Prokurátorka obecně považuje za velký problém uzavřenost komunit stejné národnosti nebo etnicity v cizí zemi. Oběti jsou z její zkušenosti často pod velkým tlakem, že v případě nesouhlasu nebo spolupráce s policií zrazují svou komunitu, někdy jsou zastrašovány, někdy se pro změnu do pachatelů zamilují. „Když se dostanete do problémů, je často jediné, co máte, komunita – zvláště v zahraničí.“

Dvanáct let

V září 2012 na Slovensku začalo policejní vyšetřování případu BB, klasifikovaného jako zločin obchodování s lidmi. O několik měsíců později ale kauzu dostala jiná policejní složka, jež se rozhodla případ vyšetřovat už jen jako kuplířství, kdy pachateli hrozí mnohem nižší trestní sazba za profitování z prostituce vykonávané jinou osobou.

Přestože tedy slovenská policie dostala od britských vyšetřovatelů dokumenty prokazující, že BB považují za oběť obchodování s lidmi, na Slovensku šetření pokračovalo v rovině kuplířství.

BB byla během několika měsíců opakovaně vyslýchána, což ji znovu a znovu vracelo k prožitým traumatům a prohlubovalo její psychické potíže. Opětovné výslechy zvláště zranitelných obětí – což jsou například oběti obchodování s lidmi – ovšem zákon zakazuje.

Samotný soud navíc odmítl přihlédnout k výpovědi BB, protože ji nepovažoval za důvěryhodnou.

Jeden rok vězení za zničený život

Pachatel Pan Y byl nakonec odsouzen právě za kuplířství k jednomu roku vězení s odkladem šestnácti měsíců. Státní zástupkyně, která měla případ na starost, uznala, že se jednalo o obchodování s lidmi, nicméně další kroky nepodnikla. Rodinu, jež BB za mužem poslala a která mezitím odjela do Velké Británie, policie nikdy nevyslechla.

„Tyto případy se nedají vyšetřovat jen na základě výpovědí poškozených, protože jsou pod tlakem, mohou být vydíráni, stahovat výpovědi,“ vysvětluje pro investigaci.cz Michal Bačo, státní zástupce, který v minulosti působil v Agentuře Evropské unie pro justiční spolupráci Eurojust, což je organizace, která pomáhá orgánům činným v trestním řízení v justiční spolupráci při vyšetřování mezinárodních zločinů.

„Když jsme vyšetřovali jinou kauzu, kdy na Slovensku verbovali lidi k pracovnímu vykořisťování ve Velké Británii, dokázali jsme například odposlechy nebo sledováním nashromáždit tolik důkazů, že i kdybychom neměli podrobné výpovědi poškozených a svědků, odstíhali bychom to. Což se v případě BB nestalo.“

Právní zástupci BB se proti rozsudkům za kuplířství opakovaně odvolávali. Nakonec podali i několik ústavních stížností. Všechny byly zamítnuty, ta poslední v květnu 2021.

„Co se týká zahraniční spolupráce Slovenska, moc ji od té doby, co jsem opustil Eurojust, nesleduji,“ vysvětluje prokurátor Bačo. „V případě BB si ale nemyslím, že to tak dopadlo kvůli tomu, že je Romka, ale prostě proto, že orgány činné v trestním řízení zvolily méně komplexní a méně pracné metody vyšetřování, zejména ve vztahu ke spolupráci s Británií. Tyto metody nicméně nesou právě ta rizika, na které poukázal ESLP,“ odpovídá Bačo na otázku, jak si zdůvodňuje přístup policie a státního zastupitelství v případu BB. „Někdy k tomu chybí vůle, odbornost, schopnosti a personální substrát,“ uzavírá Bačo důvody, proč orgány selhaly.

Přečtěte si

Novodobé otroctví: Slovenský rodinný gang ve vězení za obchodování s lidmi

Právní zástupci BB se proto obrátili na Evropský soud pro lidská práva (ESLP). V září 2021 podali žalobu pro porušení lidských práv, nedostatečné prošetření případu a porušení práva na soukromí.

ESLP v rozsudku z října 2024 a po dvanácti letech soudních tahanic potvrdil, že Slovensko v případu BB selhalo. Soud to odůvodnil tím, že došlo k porušení článku 4 Evropské úmluvy o lidských právech, protože slovenské orgány kauzu dostatečně neprošetřily.

Podle rozsudku byla BB ve zranitelné pozici a pachatel – tedy Pan Y – toho zneužil, sjednal jí cestu do Velké Británie a z jejího počínání měl finanční zisk. Soud také přihlédl k tomu, že z právního hlediska se jedná o typický a nijak sofistikovaný modus operandi obchodování s lidmi. Slovenské orgány podle rozsudku rovněž dostatečně nevysvětlily, proč případ překlasifikovaly na kuplířství. ESLP zároveň zdůraznil, že se tak děje často právě proto, že stíhání kuplířství je jednodušší – konkrétně v případě BB policie nikdy nevyslechla její adoptivní rodinu a další svědky a neshromáždila žádné další důkazy, což je vzhledem k tomu, že na vyšetřování měla několik let, o to horší. Soud tak konstatoval, že slovenské orgány selhaly, neboť nesledovaly zřejmou linii vyšetřování.

„Jde o přelomový rozsudek,“ vysvětluje právnička Alexandra Malangone. „Europol (Evropský policejní úřad, pozn. red.) totiž klasifikuje obchodování s lidmi jako organizovaný zločin, na který se například vztahují daleko přísnější kritéria trestu, ale i speciální metody vyšetřování.“ To znamená například odposlechy nebo sledování podezřelých, což se stalo v případu verbování osob na nucenou práci, jejž zmiňoval prokurátor Michal Bačo.

„Evropský soud konstatoval, že státy mají povinnost efektivně vyšetřovat obchodování s lidmi vždy, když existují indicie, že by o tento zločin mohlo jít,“ přibližuje Malangone. „Orgány činné v trestním řízení by měly k vyšetřování obchodování s lidmi přistupovat stejně jako k vyšetřování organizovaného zločinu.“ Podle Europolu je více než 70 % skupin, které obchodují s lidmi, napojeno i na další formy organizovaného zločinu.

„Konečně jsme se dočkali spravedlnosti. Doufám, že žádné další dívky nebo ženy si nebudou muset projít tím, čím jsem si prošla já. Chtěla bych poděkovat Charitě Slovensko a mým právníkům, kteří za mě tuto bitvu vybojovali,“ řekla po vynesení rozsudku BB britskému portálu One Pump Court.

S naší redakcí se BB nakonec rozhodla nemluvit. „Je ráda, že se jejímu případu někdo z médií věnuje, nicméně se momentálně necítí natolik fit, aby se k celé záležitosti veřejně vyjadřovala,“ uvedl pro redakci její někdejší právní zástupce Roman Dula. „BB má z toho, co prožila, trvalé následky, i po letech má stále zdravotní potíže.“

Odškodné, které BB vyměřil Evropský soud Slovensko zaplatilo.

Slovenské ministerstvo vnitra na dotaz, zda z rozsudku ESLP vyvozuje nějaké závěry uvedlo, že “od roku 2012/2013 byla realizována celá řada opatření s cílem změny stavu, který byl Slovensku v oblasti problematiky obchodování s lidmi vyčítán”. Zároveň podle tiskového oddělení probíhají vzdělávací aktivity jak ve směru k orgánům činným v trestním řízení, tak ve směru k veřejnosti případně osobám, které se ve své praxi mohou s oběťmi obchodu s lidmi setkat – například sociální pracovníci.

Slovenská katolická charita se do uzávěrky textu nevyjádřila.

Počet obchodovaných osob identifikovaných na Slovensku se za uplynulých několik let neustále zvyšuje. Více než polovina z nich byly v roce 2024 děti.

The post BB versus Slovensko: Rozsudek po dvanácti letech uznal, že Slovensko selhalo v případu obchodování s lidmi appeared first on investigace.cz.

Věznici Guantánamo zřídila v roce 2002 Bushova administrativa. Na americké námořní základně na Kubě zadržovala osoby podezřelé z terorismu. Věznice se postupně stala symbolem hrubého porušování lidských práv. Většina lidí v ní byla držena bez obvinění a bez řádného soudu. Když do prezidentské funkce nastoupil v roce 2009 Barack Obama, slíbil, že kritizovanou věznici uzavře a snažil se dohodnout s různými zeměmi, aby propuštěné vězně přijaly. Tak se několik bývalých vězňů z Guantánama dostalo i na Slovensko.

Jak se jim dnes daří, se vypravily zjistit reportérky investigace.cz Pavla Holcová a Zuzana Šotová. Odposlech s nimi natáčel Jiří Slavičínský.

Přečtěte si

Za první a druhé Ficovy vlády přijalo Slovensko osm vězňů z Guantánama. Teď neví, co s nimi

Přečtěte si

Američané ho dvanáct let neoprávněně věznili, Slovensko nesplnilo, co slíbilo. Příběh bývalého vězně z Guantánama

The post Podcast Odposlech: Bývalí vězni z Guantánama na Slovensku appeared first on investigace.cz.

Je deset hodin ráno a v mrazem sevřené Bratislavě si podáváme ruku s mužem, který byl devět let redukován na číslo 280. Halid je Ujgur a jedna špatná úvaha, a sice že by byl raději zadržen Američany než Číňany, mu zničila život. Američané ho poslali na Guantánamo, kde ho sice rychle zprostili obvinění, avšak dalších dvanáct let trvalo, než mohl začít nový život na Slovensku. Ten ale bezproblémový není, neboť Slováci mu navzdory slibům neudělili občanství.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Při podání ruky taktně odvrací zrak, zřejmě z náboženských důvodů. Halid je Ujgur, člen turkického etnika ze Střední Asie. Narodil se a část života prožil v Číně, odkud se ve čtyřiadvaceti letech rozhodl odejít. Na Slovensku je proto, že první vláda Roberta Fica se v roce 2009 rozhodla vylepšit své vztahy se Spojenými státy a přijala bývalé vězně z Guantánama.

Dnes již víme, že z více než 780 mužů, kteří byli na Guantánamu drženi, měl pouze zlomek vůbec co dočinění s terorismem, natož s organizováním útoku na USA. Obamova administrativa ve snaze vojenskou základnu uzavřít přemístila zhruba 200 osob do různých zemí světa – šlo o jedince, kteří se například kvůli obavám z režimu nemohli vrátit do své vlasti. Do této skupiny patřilo i přes dvacet Ujgurů, včetně zmíněného Halida. Všichni byli zadrženi, když se v roce 2001 snažili dostat z Afghánistánu do Pákistánu.

„Na Guantánamu nebylo dobrého nic. Zadrželi jsme je mimo jakýkoli právní rámec, přitom jsme měli nástroje, abychom s nimi zacházeli jako s válečnými zajatci podle Ženevské úmluvy. Podělali jsme to,“ konstatuje Daniel Fried, jenž mezi lety 2009 a 2013 zastával pozici zvláštního vyslance pro uzavření Guantánama. „Jakmile se totiž jednou rozhodnete, že uděláte něco mimo právo, těžko to pak budete s právem zase slučovat.“ Když už se někteří ze zadržených dostali k „soudu“, jednalo se o vojenskou komisi. Při běžném procesu by totiž důkazy získané mučením či pomocí anonymních svědků pravděpodobně nikdy neobstály.

Fried zároveň vysvětluje, že chápe důvod vzniku vězení na Guantánamu – vztek, frustrace a strach převážily nad racionálním uvažováním. „Bushova vláda byla konzervativní a měla mít na paměti konzervativní principy fungování státu, důvěru v instituce. Nakonec si na to vzpomněli, ale už bylo pozdě.“

V případě skupiny Ujgurů už samotná Bushova administrativa uznala, že jsou drženi neoprávněně, vysvětluje Fried. Byli to také jediní vězni z Guantánama, s nimiž se osobně setkal. Přesto trvalo dvanáct let, než se Halid dostal na Slovensko, kde měl začít nový život.

Nepřátelé Číny

„Víte, to, co se Ujgurům děje v Číně, genocida, to nezačalo nedávno,“ říká na úvod svého vyprávění Halid. „Policie nás šikanovala jen proto, že jsme muslimové. Jestliže jsme zrovna žádný zákon neporušovali, tak si nějaký vymysleli.“ Halid pak pokračuje popisem několika incidentů. Policie ho například zatkla, poněvadž se modlil. Tenkrát měl ale štěstí, neboť vězení už bylo plné, tak jej pustili. Jindy chtěli se sousedy slavit svátek, avšak policie je rozehnala s tím, že se nesmějí shromažďovat.

Jelikož tlak ze strany vlády neustále narůstal, ve věku čtyřiadvaceti let se rozhodl ze země odejít. „Naskytla se k tomu malá příležitost,“ ukazuje mezeru mezi palcem a ukazováčkem, „tak jsem šel.“ Do té doby pomáhal svému otci v podnikání, často třeba jezdil prodávat zboží do sousedního Kyrgyzstánu. Z Číny ale zamířil přes Pákistán do Afghánistánu.

Prý tam tehdy směřovalo hodně Ujgurů. Halid také hledal vhodné místo, kde by začal s podnikáním. V Afghánistánu navíc sídlila ujgurská organizace, která jednak podporovala krajany a zároveň sháněla finance a nabírala členy k případné akci proti čínské vládě.

O Halidově charakteristice pořízené na Guantánamu existují dva odtajněné dokumenty z roku 2004. Popisují jej jako „pravděpodobného člena Islámského hnutí Východního Turkestánu“, tedy organizace, která usiluje o osvobození Východního Turkestánu (čínsky Sin-ťiang) od Číny. Stejný dokument také uvádí, že „zadržený je doporučen k propuštění nebo k přesunu pod dohled jiné vlády“. Halida ale v Guantánamu drželi ještě dalších dlouhých devět let, přestože bylo jasné, že je nevinný. Na Slovensko přijel až v roce 2013.

„My jsme se (v Afghánistánu, pozn. red.) shromažďovali proti Číně,“ vysvětluje. „Když přišli Američané, tak jsme si říkali, že raději odejdeme, že to není náš boj.“ Tak jednoduché to ovšem nebylo. Po teroristickém útoku z 11. září vyhlásili Američané odměnu pět tisíc dolarů za každého, kdo měl něco společného s Tálibánem nebo Al-Káidou.

Jak se ale postupně ukázalo, různí oportunisté včetně policie si tuto nabídku vyložili po svém – zatknout a prodat každého cizince, na kterého kápnou. Když se skupina Ujgurů vydala v doprovodu převaděče z Afghánistánu do Pákistánu, narazila na pákistánskou policii. A spadla klec. „Tenkrát zadrželi i lidi, kteří žili v Pákistánu dlouhodobě. Sebrali prostě všechny tamní cizince. Dokonce se nám chlubili, jak na nás zbohatnou.“

Halid si vzpomíná, že později měl na Guantánamu za „sousedy“ několik Arabů. Pět z nich byli učitelé, kteří přijeli do Pákistánu prostřednictvím organizace, jež pro děti zprostředkovávala výuku arabštiny. Další žil v Pákistánu deset let, měl tam manželku a farmu.

Přečtěte si

Za první a druhé Ficovy vlády přijalo Slovensko osm vězňů z Guantánama. Teď neví, co s nimi

Po zadržení pákistánskou policií se Ujgurové dozvěděli, že Američané sice stanovili odměnu pět tisíc dolarů za každého dopadeného „teroristu“, Čína ale vypsala odměnu deset tisíc za každého Ujgura. „Začali jsme se bát. Bylo jasné, že potřebujeme, aby nás zajali Američané.“

Skupina Ujgurů proto vymyslela plán. U výslechu uvedli, že jsou Uzbeci ze severu Afghánistánu, z uzbeckého Tálibánu. „Museli jsme říct, že jsme Tálibán, aby nás zajali Američané. Říkali jsme si, že až budeme v americkém vězení, tak jim to vysvětlíme a oni nás zase hned pustí. No, to jsme si mysleli špatně,“ konstatuje Halid.

Američtí vojáci skupinu odvezli do provizorního tábora na letišti, kde několik měsíců čekali, až budou převezeni na Guantánamo. Vězeňský tábor se podle Halida postupně vyprazdňoval, jak Američané na své vojenské základně na Kubě rozšiřovali další část vězení. Po šesti měsících tam byla přemístěna celá skupina.

Roky v dopravním kontejneru

„Ze začátku jsme byli zavření v kontejneru,“ pokračuje Halid. „No, v kontejneru, takovém tom, jak se v něm na lodi přepravuje náklad,“ dodává a v zájmu srozumitelnosti kontejner nakreslí. Vnitřek byl rozdělen pěti kusy pletiva na šest cel s vyřezaným oknem v každé z nich. Jedna cela měla dva krát dva metry, jenže kvůli dveřím v ní reálně tolik místa nebylo. „Jeden můj kamarád, který byl mnohem větší než já, se tam nemohl vůbec vejít,“ vysvětluje Halid. Díky pletivu si aspoň mohli povídat. Že by se ale stihli nějak zvlášť sblížit, to nehrozilo, zadržené v rámci Guantánama neustále přemísťovali.

Po jedenácti měsících a několika výsleších Američané vyhodnotili, že skupina Ujgurů skutečně nepředstavuje žádné riziko, a měli tak být propuštěni. To bylo v roce 2003. „Řekli nám, že je náš případ uzavřený a shánějí někoho, kdo by si nás vzal.“ Z výše zmíněných odtajněných dokumentů z února a října 2004, týkajících se Halida, vyplývá, že se zajatec těší dobrému zdraví, má ve zvyku neposlouchat stráže a „praktikovat ve své cele bojové umění“. Kromě toho je tam i zápis, že nespolupracuje, ale není agresivní.

Dokumenty zároveň zmiňují dvě evaluace zadrženého, jež proběhly v červnu 2003 deset dní po sobě. Z útržkovitých informací je zřejmé, že předešlá ohodnocení zadrženého byla z nějakého důvodu mnohem mírnější než ta následující. Všechny závěry se nicméně shodují v tom, že by měl být Halid propuštěn.

Guantánamo je rozděleno na několik sekcí nazývaných Camp (tábor) a očíslovaných od jedné do sedmi. Několik dalších nese slovní názvy, například Camp Iguana (Leguán), kde bylo mimo jiné drženo i několik nezletilých.

Jednotlivé tábory mají různě přísná pravidla a také odlišné úrovně volného pohybu zadržených. Na základě svého chování a toho, jak je vyhodnotili při výsleších, byli vězni mezi tábory přemísťováni. Camp VII byl přísně střeženým místem, kam Američané umístili ty osoby, které předtím mučili v tajných věznicích CIA – mezi nimi byli i strůjci útoku na USA, a tedy lidé, kteří jsou na Guantánamu dodnes.

Nejméně přísná pravidla platila v Camp IV, kde se mohli zadržení relativně volně pohybovat a nemuseli být neustále spoutáni. Právě do „čtyřky“ se Halid dostal po pobytu v kontejneru neboli v Camp Delta. „Měli jsme tam určitou svobodu, což bylo fajn. Třeba jsem se mohl sprchovat bez pout.“

Jenže určitá svoboda trvala jen něco přes dva roky. Pak byl opět odeslán do kontejneru, kde strávil další dva roky, než ho zase přemístili do tábora čtyři. „Nejdřív jsme měli čekat. Potom se rozhodli, že naše případy opět otevřou. Pak zase tvrdili, že nás nikdo nechce přijmout,“ vypočítává důvody dalšího pobytu v Guantánamu.

Během svého výčtu si najednou na něco vzpomene a začne se smát. „Asi po pěti letech, co nás drželi, přišly nějaké dvě ženy z FBI a začaly se mě ptát na ty samé věci, které jsem už mnohokrát říkal. Přišlo mi to směšné, napadlo mě, že to snad nemůžou myslet vážně.“ Halid se proto rozhodl, že na otázky nebude odpovídat.

„Ptaly se mě, jak se jmenuju. Řekl jsem, že jsem to zapomněl. Že jsem se zbláznil. Jak se prý jmenují rodiče. Nevím. Odkud jsem? Nevím, možná z Turkestánu. Slyšel jste někdy o Americe? Ne. Také se divily, že nemám televizi – povídám, že mám, ale jen s čínskými kanály.“ Ženy se mu údajně snažily vysvětlit, že jsou z americké vlády a snaží se mu pomoci, aby byl propuštěn. „Řekl jsem jim, že nikam nechci, nepotřebuju pomoc.“

Jakmile se vrátil ke svým spoluvězňům, jeden kamarád mu vyprávěl, že u výslechu tvrdil, že je Usáma bin Ládin. „Prý byli úplně zmatení a z tašky vytáhli fotku bin Ládina,“ směje se Halid. „Když mému kamarádovi říkali, že to přece není on, že vypadá jinak, řekl jim, že se mu za ty roky ve vězení změnil obličej.“

Podobně se zachovali i ostatní. Pak se jich už nikdo na nic neptal. „Další čtyři roky se mnou už nikdo nemluvil.“

Na prvním místě nenávidím Čínu a na druhém Ameriku

Po osmi letech – a více než sedm let poté, co bylo Ujgurům řečeno, že budou propuštěni – dostali na papíře usnesení, že nejsou „nepřátelští bojovníci“ a pustí je na svobodu. „Někteří ten papír vzali a pfff,“ předvádí Halid odhození papíru za záda.

Ujgurové měli být v té době posláni do USA, nejprve je ale stráže přemístily do stranou položeného Campu Iguana, nazývaného zřejmě podle okolního pobřeží, kde se pohybovala spousta leguánů. Do Ameriky ale nakonec nemohli, a pobyt v leguáním táboře se tak prodloužil na několik měsíců. „Ptali se nás, jestli bychom chtěli do Ameriky. Řekl jsem, že ne, že Ameriku nenávidím – na prvním místě nenávidím Čínu a hned na druhém Ameriku. Řekl jsem jim, že radši do Evropy a je mi jedno kam. Řekl jsem jim, že v Americe nejsou žádné zákony.“

Američané poté zamýšleli skupinu přesídlit do Republiky Kiribati, nakonec ale přišla nabídka od jiného ostrovního státu v Tichém oceánu– Republiky Palau. Podle Halidova vyprávění se mu tam nechtělo, protože nevěděl, co by na ostrově dělal – zda by například sehnal práci –, posléze však souhlasil. Provizorní přesídlení Ujgurů na Palau byla jedna z dohod, jež zařizoval právě Daniel Fried. Jak již bylo řečeno, Fried považoval přesídlení Ujgurů za hotovou věc. „Z bezpečnostního hlediska to bylo jasné. Nebyli to přece žádní džihádisté. Byli proti Číně a je pravda, že Číně se jejich propuštění dost nelíbilo,“ popisuje.

Po dalších měsících a dalších slíbených zemích, kam zbytek Ujgurů z Palau neodcestoval – některým se podařilo dostat například do Turecka –, přišla nabídka ze Slovenska. „Tolikrát se mi už potvrdilo, že se Americe nedá věřit, že jsem nevěřil, že pojedu na Slovensko. Na druhou stranu je pravda, že v té době bych šel kamkoli,“ konstatuje Halid.

Na Palau skutečně přijela slovenská delegace v čele s tehdejším šéfem migračního úřadu Bernardem Priecelem. „Měl jsem tři podmínky,“ ukazuje na prstech Halid. „První, že dostanu občanství. Druhá, že dostanu ubytování. A třetí, že až si najdu manželku, tak mi ji pomohou dostat na Slovensko.“ Delegace souhlasila, občanství měl Halid dostat po osmi letech pobytu. V roce 2013 se tak on a další dva Ujgurové ocitli v detenčním centru ve slovenském Zvoleně. „Byli jsme první Ujgurové v této zemi,“ říká Halid.

To bylo před jedenácti lety. Občanství stále nemá.

Bezradné Slovensko

„Slovensko žádný integrační program nemá,“ popisuje proces přijímání cizinců do země dnes již bývalý šéf Migračního úřadu spadajícího pod ministerstvo vnitra Ján Orlovský. „(Robert) Kaliňák tehdy řekl, že ty lidi vezmeme, ať to stojí, co to stojí, protože potřebujeme fotku s Obamou v Bílém domě,“ pokračuje. Jenže o celé dohodě mezi USA a slovenskou vládou podle něj neexistuje žádný záznam, a tedy ani přesně specifikované závazky, které tím Slovensku vznikly.

Po příjezdu na Slovensko dostali Ujgurové možnost zapojit se do integračního programu slovenské odnože Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Náklady hradilo ministerstvo vnitra.

Slovensko podle dostupných informací přijalo celkem osm osob. V roce 2015 Robert Kaliňák prohlásil, že jich v zemi zůstalo pět. Občanství dodnes nemá nikdo z nich. Ministerstvo vnitra ale všem alespoň zařídilo ubytování. Po několika letech.

Roberta Kaliňáka jsme kontaktovali s dotazy. Jeho kancelář nás odkázala na ministerstvo vnitra, tato instituce nám ale do vydání textu neodpověděla.

Halid i jeho krajan, jenž v zemi zůstal, bydlí v Bratislavě. Slovenský stát, který musel rok přesvědčovat, mu nakonec pomohl do země dostat budoucí manželku, a to po dohodě rodin Halida a jeho nastávající. Když se mu narodila dcera, zeptal se během videohovoru jeho otec, zda by mu Halid dokázal zařídit návštěvu Slovenska, aby mohl vnučku vidět. Poté se několik měsíců neozval. Nakonec Halidovi matka přiznala, že otce čínské úřady zavřely.

„Moje dva bratry poslali do koncentráku. Pak jsem slyšel, že je po třech letech propustili, tak mě napadlo, že se situace možná zlepšuje, ale nevím,“ říká dosud energicky hovořící muž a začne mluvit pomalu. „Ani nevím, jestli žijí. Nevím to ani o rodičích, už je jim přes sedmdesát, moje matka byla nemocná…“ S rodiči nemluvil od léta 2016.

Halid má nyní dvě děti. Obě mluví ujgursky i slovensky a jsou výbornými studenty. „Jeho děti jsou zlaté, neskutečně nadané,“ pospisuje Orlovský. „Myslím, že právě děti jim dost pomáhají v integraci.“ Jako největší problém Halid nebere fakt, že jemu osobně Slovensko neudělilo slibované občanství, ale spíš to, že občanství nemá jeho rodina.

„V dokladech pořád stojí, že jsme Číňané. Hrozně se bojím toho, že jakmile Čína dostane šanci, odvezou nás. Znám lidi, které v Číně zavřeli jenom za to, že čtou Korán, že šli do mešity. To je něco, co si v Evropě neumíme představit. V Číně se nesmíme postit během Ramadánu, mešity jsou prázdné, je to hrozné. Myslím na svoji rodinu a říkám si, co se jim asi stalo… Měli jsme velkou rodinu. Bolí mě z toho srdce.“

Jak se náš rozhovor chýlí ke konci, probíráme další problémy jeho života na Slovensku. Živí se jako taxikář, pracuje sedm dní v týdnu. Na Slovensku má trvalý pobyt a cizinecký pas černé barvy. Kdyby jezdil s taxíkem o pár desítek kilometrů dál v Rakousku, vydělal by si mnohem víc. Jenže to nejde, všichni bývalí vězni z Guantánama se ocitli na seznamu rizikových osob a mají problémy překračovat hranice. „Pokud by neexistoval tenhle seznam, tak jim trvalý pobyt stačí k tomu, aby se v rámci Schengenu mohli pohybovat úplně bez problému,“ vysvětluje Orlovský. Načež konstatuje, že „občanství jim nikdo nedá, nikdo si to nevezme na triko, protože policie má pocit, že jsou nebezpeční“.

„Mně je už skoro padesát a je mi to celkem jedno,“ říká k tomu Halid a dodává, že se stejně nikam cestovat nechystá. Jeho děti se sice narodily na Slovensku, občanství ale mohou dostat pouze v případě, že je občanem jeden z rodičů. „Letos zkusíme podat žádost o občanství pro mou ženu a děti. Ne pro mě, protože je tu spoustu požadavků – třeba to, že bych kvůli tomu měl zajít na čínskou ambasádu a tam já nemůžu,“ vysvětluje.

Na otázku, zda lze říct, že na Guantánamu bylo přece jen něco pozitivního, někteří bývalí vězni v médiích odpovídali, že se tam měli lépe například díky své etnické komunitě.

„Ne,“ zní však Halidova odpověď. „Ztratil jsem tam nejlepší léta svého života. Ztratil jsem tam život.“

Z Pákistánu odvlečené Ujgury Američané zneužili jako nástroj pro vyjednávání s Čínou. „Nejhorší na tom bylo, že nás tam nechali bez obvinění. Proč myslíte, že se rozhodli po jedenácti měsících, když sami uznali, že jsme nevinní, nechat nás tam?“ Poprvé během naší konverzace se Halid rozčílí. „Když chtěli něco po Číně, na oplátku jim slíbili, že zůstaneme zavření!“

Dalším problémem podle něj byl zřejmý fakt, že Američané moc dobře nevěděli, jak s Ujgury naložit. Nečekali, že někoho takového zadrží, a zároveň je nemohli vydat zpět do země, kde by jim mohlo hrozit vězení, nebo dokonce smrt. „Snažili se nás donutit, abychom do Číny šli dobrovolně.“ říká Halid.

„Samozřejmě, že jsem naštvaný, nenávidím je. Věznili mě dvanáct let. A po tom, co mě využili, mě prostě vykopli.“

Na otázku, zda by Slovensko přijalo další osoby z Guantánama, kdyby je o to Spojené státy nyní požádaly, odpovídá Orlovský jasně: „Ne. Už ne. To byla jednorázová akce. Naprosto nesystémová.“

The post Američané ho dvanáct let neoprávněně věznili, Slovensko nesplnilo, co slíbilo. Příběh bývalého vězně z Guantánama appeared first on investigace.cz.

„Nemohl jsem si snad přát lepší spolupráci. Schválil to premiér Fico a pak jsem pracoval s ministrem vnitra Kaliňákem,“ vzpomíná bývalý americký diplomat Daniel Fried na to, jak osobně domlouval umístění vězňů propuštěných z americké věznice na základně Guantánamo na Slovensko. To tehdy přislíbilo Spojeným státům, že se postará o osm až deset vězňů, kteří byli Američany nezákonně drženi a mučeni. Dodnes není jasné, co za tuto službu Slovensko od Američanů získalo. S některými z bývalých vězňů jsme se setkaly ve Zvolenu a v Bratislavě.

Vězení nevinných

Hussein je prošedivělý čtyřicátník, který na Slovensku žije od listopadu 2014. Pochází z Jemenu, čtrnáct let strávil na Guantánamu kvůli podezření, že spolupracoval s Al-Káidou. To se však nikdy nepotvrdilo a Hussein své zatčení vysvětluje tím, že se zkrátka ocitl ve špatnou dobu na špatném místě.

„Pamatuju si, že jsem byl na nějakém trhu a v televizi jsem tam viděl – protože v hotelu televize nebyla –, co se stalo v USA, myslel jsem si, že je to film,“ popisuje, jak se dozvěděl o útoku militantní islamistické organizace Al-Káida na dvě věže Světového obchodního centra v New Yorku 11. září 2001. „Až později jsem potkal někoho, kdo mluvil arabsky, a on mi povídá: ‚Ty nevíš, co se stalo?‘ A říkal, že hledají Araby, aby je vydali Američanům. Ptal jsem se proč, odpověděl, že je to odveta za útok. Pořád jsem tomu nerozuměl, ale začal jsem se bát.“ Tou dobou byl Hussein v Pákistánu.

V plánu měl tehdy cestu do Evropy, protože slyšel, že se tam bude mít dobře, že bude moci dokončit studia práv, což v Jemenu nemohl. Jenže k tomu, aby dokázal absolvovat cestu přes Pákistán a Írán do Řecka, potřeboval převaděče. Ten ho podle Husseinova vyprávění prodal policii. Spojené státy totiž za každého chyceného „teroristu“ nabízely odměnu pět tisíc dolarů. Tak začal hon na cizince muslimské víry.

„Zatkli mě v Teheránu. Pak mě odvezli do vězení, kde mě mučili. Dávali mi elektrošoky,“ vypráví o hrůzách, které zažil. „Převáželi mě z jednoho vězení do druhého. Už nevím, v kolika věznicích jsem byl ani jak to tam vypadalo,“ pokračuje Hussein. Celou dobu měl zakryté oči i uši a jediné, co z okolí za tu dobu viděl, byly vnitřky malých cel, kde byl zavřený. „Na záchod jsem mohl dvakrát denně, vždycky mi skrze díru ve dveřích nasadili želízka. Mimochodem, Íránci používají jiná než Američané.“

Hussein popisuje i neustálé výslechy a mučení, než přišel zvrat. „Řekli mi, že mě vrátí do Jemenu. To bylo, jako by mi řekli, že jdu do nebe.“ Společně s dalšími lidmi ho pak posadili do autobusu. Po cestě mu ale někdo řekl: „Jedete na Guantánamo, dají vás Američanům.“ „Nevěděl jsem, co to znamená. Pořád jsem doufal, že nás vrátí do Jemenu.“

Následovala cesta autem. „Měl jsem sice zavázané oči, ale trochu jsem vykukoval, viděl jsem, jak přišli nějací lidé, měli na hlavě šátky jako Afghánci a dívali se dovnitř auta, jako kdyby obhlíželi nákup,“ říká o přesunu na Guantánamo a dodává: „Měli jsme želízka na rukou i nohou a takový pás kolem těla. Pořád si pamatuju, jaký to je pocit, tlačilo to na ledviny, nedalo se v tom dýchat. Na ruce nám dali zase něco jako palčáky a pytel na hlavu. A pak přišlo Guantánamo. Vítej.“

Podobný příběh má i Polad, další z vězňů, které po letech na Guantánamu přijalo Slovensko. Unaveně vyhlížející muž s dlouhým plnovousem je původem z Ázerbájdžánu. „Zadrželi mě v listopadu 2001,“ začíná vyprávět o cestě na Guantánamo. „V afghánském vězení bylo hodně lidí, velmi špatná situace, málo jídla, hrozné záchody. Prostě typické afghánské vězení,“ konstatuje a krčí rameny. Když vězně převáželi do amerického improvizovaného tábora, nahnali prý na dvě stě lidí do jednoho přepravního kontejneru. Nedalo se tam dýchat a někteří cestu nepřežili.

„Americký tábor byl takový otevřený prostor, něco jako tady,“ ukazuje z okna bratislavské kavárny, kde sedíme, na parkoviště nákupního centra. Na Guantánamu se ocitl na začátku roku 2002.

Mučili nás

„Někdy nás nechali nahé, někdy jen v trenkách přes noc venku nebo na nás pouštěli studený vzduch z klimatizace. Mám z toho dodnes revma,“ vypráví Hussein o mučení na Guantánamu. „Nemůžeš spát, protože když spíš, začnou na tebe křičet. Nebo třeba vzali provaz a škrtili mě. A když už jsi skoro mrtvý, tak povolí. A pak zase a zase. Hluk, hudba. Někdy to trvalo i celé dny,“ pokračuje ve výčtu, načež vysvětluje, jak jsou pro něj tyto vzpomínky nepříjemné. „Často nechci na nic vzpomínat. Někdy ale sedím, a když přece jen začnu na ty prožitky myslet, cítím se hrozně. Nechci jít ven, nechci s nikým mluvit.“

Na otázku, zda jej Američané na Guantánamu mučili, odpovídá Polad prostým ano. „Nejhorší mučení bylo, když jsme byli zavření na samotce. Všechno nám sebrali a pouštěli na nás ledový vzduch. V deset večer nám pak dali deku a v šest ráno ji zase sebrali. Tak jsme žili několik měsíců,“ vysvětluje Polad.

Poměrně běžným jevem, jenž vzbudil i pozornost a nevůli médií, bylo držení hladovky. Pro vězně šlo o jedinou formu protestu proti nezákonnému a neodůvodněnému zadržení a také proti krutému zacházení. Hussein byl jedním z těch, co drželi hladovku opakovaně. Vypráví, že v určitých momentech byl jen kost a kůže a nemohl se sám už ani hýbat. Američané na to reagovali nuceným krmením nasogastrickou výživovou sondou, což je trubička, jež se zavádí přes nos do žaludku, a může jít o velmi bolestivý zákrok.

„Hladovku jsem držel proto, že mě uvěznili, aniž jsem spáchal jakýkoli zločin. Když jsem odmítal jíst, bili mě,“ popisuje Hussein tuto zoufalou formu protestu. „Dali nás do takové židle, bylo to jako křeslo, co Američané používají na zabíjení.“ Američané vězně, kteří měli být krmeni sondou, přivazovali ke křeslu s popruhy, což Hussain připodobňuje k elektrickému křeslu. „Byl jsem přivázaný za ruce, nohy, kolem těla i hlavy – někdy nám ty trubičky (sondy, pozn. red.) ani nedávali doktoři nebo sestry a někdy trubičky z těla prostě vytrhli.“

Všichni vězni na Guantánamu chodili na nekonečné a neustále se opakující výslechy, které v mnoha ohledech nedávaly smysl. „Chtěli po mně, ať jim nakreslím, jak to vypadalo (v Íránu, pozn. red.) ve vězení – co to je za blbost, to jako mám vzít tužku a načmárat tmu? Měl jsem pořád zakryté oči,“ vzpomíná Hussien. Podobnou zkušenost s až absurdními výslechy nám popisovali i další dva muži.

Stejné zážitky s mučením nebo s „pokročilými výslechovými metodami“ mají i ostatní propuštění vězni. Dále se shodují v tom, že obdobně vyčerpávající byla i nejistota, jak dlouho je budou ještě držet v nelidských podmínkách amerického detenčního zařízení. Drtivá většina z více než 780 mužů uvězněných na Guantánamu totiž nikdy nebyla z ničeho obviněna.

Nejdražší sadomasochismus v dějinách práva

Když v roce 2008 kandidoval na amerického prezidenta Barack Obama, mimo jiné slíbil uzavření kontroverzní věznice Guantánamo, která na Kubě vznikla v roce 2002 jako reakce na teroristický útok z 11. září 2001. Vězení na vojenské základně tenkrát zřídila Bushova administrativa za jediným účelem – k uvěznění osob, jež se na útoku proti USA nějak podílely, byly jeho strůjci, nebo alespoň disponovaly informacemi.

Vězení bylo záměrně vytvořeno mimo americké území, a tedy mimo americkou legislativu. Status zadržených byl „nepřátelský bojovník“, což je specifický termín, který používaly Spojené státy. Na rozdíl od například válečného zajatce, jehož práva vymezuje Ženevská úmluva, nepodléhá nepřátelský bojovník žádnému právnímu rámci a tedy ani ochraně. Jejich uvěznění nepředcházela ani žádná forma soudního procesu.

Jak velkým problémem se Guantánamo a jeho vojenské komise soudící údajné teroristy staly, shrnuje novinář Graeme Wood v jednom ze svých textů pro americký měsíčník The Atlantic Graeme Wood:

„Americké vojenské komise na Guantánamu na Kubě byly zřízeny v roce 2001 a po třiadvaceti letech fungování se z nich stala přehlídka toho nejpropracovanějšího a nejdražšího sadomasochismu v dějinách práva. Komise byly vytvořeny za účelem stíhání domnělých teroristů, ale k dnešnímu datu (5. srpna 2024, pozn. red.) bylo shledáno vinnými jen osm mužů ze 780, kteří Guantánamem prošli. Tyto komise stály miliardy dolarů. A stalo se z nich takové procesní bahno, že odsoudit i ty očividně vinné trvá desítky let soudního natahování.“

Slovenská „svoboda“

Když Barack Obama zvítězil v prezidentských volbách, vytvořila jeho administrativa pro uzavření Guantánama speciální úřad. Jelikož se ale někteří z vězňů nemohli z různých důvodů vrátit do svých rodných zemí, začal Daniel Fried, zvláštní vyslanec pro uzavření Guantánama, žádat různé státy z celého světa, aby s relokací Americe pomohly. Neměl k tomu přitom žádný zvlášť vysoký rozpočet ani autorizaci k uzavírání dohod ve smyslu „něco za něco“.

Podle svých slov se Fried tehdy snažil přesvědčit k přijetí bývalých vězňů i českou vládu. To se ale nepodařilo. Ostatně obecným argumentem všech zemí, které nevinné lidi zadržované na Guantánamu nakonec nepřijaly, bylo to, že podobný krok by jejich představitelé nedokázali politicky obhájit, jinými slovy příliš velké riziko. Navíc, proč by měli dělat něco, co sama Amerika udělat nechce.

Poté, co Daniel Fried svou pozici opustil, ji zastávali ještě dva muži. Ani jeden na naši žádosti o rozhovor nereagoval. Administrativa Donalda Trumpa během jeho prvního volebního období úřad zrušila.

Zemí, která s přijetím vězňů souhlasila, bylo Slovensko. Každého z uvězněných si nejprve přijela osobně prohlédnout a vyzpovídat slovenská delegace. Hussein vypráví, že seděl v místnosti s pěti nebo šesti lidmi, mezi nimiž byl tehdejší šéf migračního úřadu, psycholog nebo tlumočnice. „Pak tam byl nějaký policista, ten mluvil anglicky,“ popisuje Hussein.

„Dali mi tolik naděje – budeš žít normálně, dostaneš občanství, uvidíš se s rodinou, hned jak k nám přijedeš, budeš moct cestovat, budeš mít celoživotní podporu, dostaneš byt, můžeš se oženit, budeme tě ve všem podporovat. Nemusel jsem nad tím přemýšlet, řekl jsem, že jedu,“ dodává.

Ve Zvolenu dnes Hussein žije v panelákovém bytě. „Vzít vás tam nemůžu, je tam bordel,“ vysvětluje jadrnou slovenštinou a zve nás do blízké kavárny, kde popíjí kávu se čtyřmi cukry.

Husseinův příběh ilustruje bezradnost slovenských úřadů s integrací cizinců. Navíc cizinců, které Slovensko samo pozvalo. Realita totiž vypadala úplně jinak než sliby slovenské delegace.

Posttraumatická stresová porucha

Hussein, stejně tak jako ostatní, co přiletěli na Slovensko v letech 2010, 2013 a 2014, jsou silně traumatizovaní. Po krutých letech, jež prožili na americké vojenské základně určené k držení teroristů, se najednou dostali do země, která pro ně byla naprosto cizí a neznámá. Nikomu nerozuměli a nikdo nerozuměl jim.

Muži propuštění z Guantánama začali svůj nový slovenský život v Integračním centru migračního úřadu MV SR ve Zvolenu. Šlo o malou bytovku v běžné ulici s osmi byty a kapacitou až třiceti lidí.

„Když jsem přijel do Zvolenu, plakal jsem,“ vzpomíná Hussein. „Otevřel jsem okno a byl jsem v šoku. A volám na Hishama (další z propuštěných vězňů relokovaných na Slovensko, pozn. red.) ‚rychle, pojď sem, hele, tam jsou auta, lidi! Podívej, normální lidi!‘ Čtrnáct let jsme neviděli děti. Všude okolo nás byli lidé, ženy, mladí, staří, auta, autobusy… Někdy se k té vzpomínce vracím. Nedá se to pojmenovat,“ vysvětluje Hussein.

Bytovku ministerstva vnitra po půl roce opustili. Další integrační program pokračoval opět ve Zvolenu a trval několik let. Ministerstvo vnitra kromě poskytnutí financí už ale nemělo s programem nic společného, zabezpečovala jej slovenská odnož Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Bývalí vězni z Guantánama měli být na konci plně integrovaní a začít nový život. Místo toho u některých z nich propukla silná klinická deprese a posttraumatická stresová porucha. Slovenští politici jako Igor Matovič nebo Boris Kollár totiž o nich začali mluvit jako o teroristech, přestože všichni byli americkými úřady a komisemi zproštěni jakýchkoli podezření a nikdy nebyli obviněni.

Někdejší premiér Igor Matovič na začátku roku 2022 o svém předchůdci Robertu Ficovi řekl, že „[…] souhlasil s tím, aby na Slovensko přišlo šest nebo osm vězňů z Guantánama, extrémně nebezpečných teroristů, které jsme sem umístili a kteří v podstatě žijí mezi námi“. K tomu připojil, že „[…] nás to stojí obrovské peníze, které stát musí dát na to, aby nikoho neohrožovali“.

O dva týdny později se stejně nepravdivě (a o něco silněji) vyjádřil i předseda parlamentu Boris Kollár: „Ano, když se tam pan Fico jel vyfotit s Obamou, tak byl ochoten ty největší a nejtěžší teroristy z Guantánama přivézt na Slovensko, a na Slovensko je přivezl.“

Přečtěte si

Američané ho dvanáct let neoprávněně věznili, Slovensko nesplnilo, co slíbilo. Příběh bývalého vězně z Guantánama

Nový život, staré problémy

„Když jsem přiletěl, Slovensko mě na tři roky zařadilo do integračního programu. Po třech letech řekli, že program skončil, a přestali nás podporovat.“ vysvětluje svou situaci Polad, jenž na Slovensko dorazil v lednu 2010, tedy mezi prvními z propuštěných vězňů. „Takže už deset let se živím sám, bohužel nemám stálou práci. Nemám žádnou specializaci. Navíc jsem poloviční invalida, dlouhodobě trpím depresemi, jsem unavený a nemám žádnou sílu,“ dodává.

„Trvalo mi tři a půl roku, než jsem si našel práci,“ vysvětluje Hussein. Problémy však pro něj neskončily ani poté, co práci konečně našel. „Vláda totiž oznámila firmě, kde jsem pracoval, že jsem byl na Guantánamu. Což se samozřejmě v podniku rozneslo a kolegové za mnou chodili, prý jestli mám zbraně a jestli jim mohu pomoci s výrobou bomb,“ popisuje svou pracovní situaci.

Nový život na Slovensku ale nebyl jednoduchý i z dalších důvodů. Slovensko je například jedinou zemí Evropské unie, ve které nestojí žádná oficiální mešita. Na toto téma se nechal slyšet Robert Fico. Premiér, který se zavázal přijmout muslimy, zároveň prohlásil, že islám nemá na Slovensku co dělat.

Cestovat? S tím se nepočítalo

Další ze zásadních problémů všech propuštěných vězňů z Guantánama spočívá v tom, že nemají občanství. Husseinovi občanství odebral Jemen, protože nesouhlasil s tamní vládou. Ujguři sice zůstávají občany Číny, tento fakt jim ale přináší mnohé problémy.

„Chceme jen žít normálně, jako vy. Chtěl bych jet k moři, plavat. Jsem z města, které bylo hned u moře, měli jsme dům pár minut od pláže,“ zasní se Hussein.

Všichni tři muži, s nimiž jsme mluvily, se shodují, že Slovensko jim slíbilo po osmi letech pobytu občanství. Ani jeden z nich jej dodnes nemá, přitom Hussein, který přijel mezi posledními, už na Slovensku žije deset let. „Udělal jsem jazykové zkoušky, zkoušky ze slovenských reálií, dal jim všechny papíry, ale oni na to, že nemám rodný list, prý mi ho měl dát migrační úřad, ale nedal… A tak mám jen trvalý pobyt a nemohu cestovat,“ dodává Hussein. Kromě toho všichni disponují černým pasem pro cizince.

Se slovenským trvalým pobytem by nicméně měli mít možnost cestovat alespoň v rámci schengenského prostoru. Jenže je tu další problém: bývalí vězni se nacházejí na seznamu potenciálně nebezpečných osob. Kdo jej vytvořil nebo o jaký seznam se konkrétně jedná, se nám dosud nepodařilo zjistit.

Jakmile si tedy koupí například jízdenku, zablikají cizinecké policii červené kontrolky. „Nikoho tu na Slovensku nemáme,“ popisuje své zkušenosti s cestováním Halid. „Chtěl jsem jet navštívit kamaráda do Švýcarska. Přes švýcarské hranice mě nepustili, dali mi želízka a osm hodin jsem byl zadržený – prohledali mi telefon, svlékli mě, udělali mi stěry DNA, všechno. Že jsem jim prý vyskočil na počítači.“

Podobnou zkušenost má i Polad, jenž hodlal navštívit příbuzné v Německu. Na hranicích však byl zadržen a po několika hodinách strávených na policejní stanici a celkové prohlídce mu zamítli vstup do země. „Odvezli mě do Rakouska a nechali mě tam s tím, že mi přijde soudní rozhodnutí. Za několik měsíců přišlo, dostal jsem pokutu tisíc eur a zákaz vstupu do Německa na pět let,“ vypráví.

„S tím, že by přemístění vězni mohli cestovat, se jaksi nikdy nepočítalo…,“ vysvětluje zmocněnec pro uzavření Guantánama Daniel Fried.

Halid pracuje jako taxikář v Bratislavě. Kdyby se směl volně pohybovat, mohl by stejnou práci provozovat i v sousedním Rakousku a vydělávat tak více peněz. To ho ale tolik netrápí, spíš má starost o svou rodinu. „Byl bych rád, kdyby moje děti jely třeba do Turecka, aby poznaly tamní ujgurskou komunitu, muslimskou komunitu. Když moje děti vidí někoho, kdo mluví naším jazykem, jsou jako u vytržení.“

Halidova touha po občanství má ale ještě jiný důležitý důvod. „Potřebujeme občanství, abychom byli v bezpečí. Nikdy nevíte, co se stane příště, všechno je tak nestabilní. Jakmile Čína dostane šanci, seberou nás a odvezou tam,“ vyjadřuje své obavy z toho, že je i nadále evidován jako občan Číny. „Znám lidi, které v Číně zavřeli jenom za to, že čtou Korán, že šli do mešity. To je něco, co si v Evropě neumíme představit. My se zdravíme salam alejkum – jenže to se v Číně nesmí,“ dodává.

„Žiju tady čtrnáct let a nikdy jsem nic neprovedl,“ vysvětluje Polad. „Víte, já bych ani Slovensku nic špatného udělat nemohl, naše víra to zakazuje. Když jste uprchlík a nějaká země vás přijme, nemůžete nikdy jít proti ní.“

„Někdejší vězni z Guantánama mají na Slovensku trvalý pobyt, ale občanství jim v životě nikdo nedá,“ přemýšlí nahlas někdejší šéf migračního úřadu spadajícího pod ministerstvo vnitra Ján Orlovský. Vysvětluje to jednak politickou nevolí, jednak tím, že policie má stále pocit, že mohou být nebezpeční. „Navíc způsob, jakým Slovensko dává občanství, nemá žádná pravidla – nemáme stanovené, že by museli znát jazyk, udělat znalostní testy… Jde prostě jen o rozhodnutí nějaké komise,“ vysvětluje Orlovský tamní problémy s občanstvím.

Bývalí vězni za fotku s Obamou?

Otázkou dodnes zůstává, co Slovensko a jednotliví aktéři příběhu o přijetí vězňů z Guantánama dostali. Spojeným státům svým vstřícným gestem doslova vytrhli trn z paty – Američané totiž žádný plán ohledně toho, co s nelegálně zadržovanými a mučenými lidmi na vojenské základně Guantánamo, neměly.

Samotné podmínky dohod o předání zadržených osob jsou dodnes vedeny v režimu utajení, což znamená, že přístup k nim má pouze velmi malý okruh osob s bezpečnostní prověrkou. „O celé akci (přesídlení bývalých vězňů z Guantánama na Slovensko, pozn. red.) v zásadě neexistují žádné záznamy,“ vysvětluje Ján Orlovský. „Měli jsme jen memorandum o vzájemné spolupráci, ale to nic nespecifikovalo.“ „SMER (strana Roberta Fica, pozn. red.) byl vždycky proti migrantům, proto se o celé záležitosti mluvilo jen za zavřenými dveřmi,“ dodává.

Robert Kaliňák, tehdejší ministr vnitra, podle Orlovského tenkrát prohlásil, že „[…] tyhle lidi vezmeme, ať to stojí, co to stojí, protože potřebujeme fotku s Obamou v Bílém domě“. Když se Orlovský snažil zjistit, co přesně Slovensko přesídleným vězňům slíbilo, ani po letech se mu to nepodařilo. „Problém je, že těch pět bývalých vězňů z Guantánama, co tu zůstalo, tvrdí, že Slovensko jim slíbilo ubytování po zbytek života. Jenže co to znamená, to nikdo neví,“ popisuje Orlovský nejasnou situaci. Ministerstvo vnitra i díky jeho tlaku přesídlencům z Guantánama poskytlo alespoň ubytování. Na jak dlouho nebo zda by měli začít platit nájem, je ovšem nejasné.

Daniel Fried nám vysvětlil, že americká vláda chtěla, aby muži po opuštění věznice „měli slušný život“. „Některým z nich jsme pomohli najít práci. Jednomu jsme pomohli najít i manželku,“ řekl a dodal: „Nejde přitom o charitu, je mnohem snazší s nimi zacházet slušně než skončit jako nový teroristický cíl.“

„Relokaci lidí z Guantánama dostala na starost Mezinárodní organizace pro migraci, IOM. Ministerstvo vnitra se postaralo jen o dopravu. Tenkrát donesli peníze na IOM v hotovosti – jednou nebo dvakrát 150 tisíc eur. Kaliňák tehdy říkal, že je doba keše,“ popisuje chaotickou situaci Ján Orlovský.

Vincent M. Picard, mluvčí protiteroristického úřadu amerického ministerstva zahraničí, uvedl, že Spojené státy „[…] příležitostně pomáhají přijímajícím zemím s náklady na přesídlení bývalých vězňů“, ale bezpečnostní aspekt těchto dohod je „časově omezen“. Po jejich vypršení „vláda USA nevykonává žádný druh dohledu nad zacházením s přesídlenými osobami“, dodal. Kde momentálně žijí bývalí vězni z Guantánama a kolik jich je, se neví.

„Tady na Slovensku vlastně nejsem svobodný,“ povzdychne si Hussein. „Slíbili nám, že budeme mít stejná práva jako občané Slovenska. To se však nestalo. Nemám žádné občanství, nejsem odnikud. Jsem duch.“

The post Za první a druhé Ficovy vlády přijalo Slovensko osm vězňů z Guantánama. Teď neví, co s nimi appeared first on investigace.cz.