Pavla Holcová, Steffi Černá

V roce 2014 zkrachovaly tři velké moldavské banky. V zemi, kde tehdy hrubý domácí produkt dosahoval zhruba osmi miliard dolarů, najednou z bank zmizela jedna miliarda dolarů (tehdy přibližně 20 miliard korun). Tisíce lidí přišly o celoživotní úspory nebo musely skončit s podnikáním. Moldavané vyrazili protestovat do ulic. Nebylo jim to nic platné, peníze byly pryč a viníci se schovali za hradbu offshoreových firem s nastrčenými řediteli.

Nebylo to poprvé ani naposledy: v kauze figurují stejná jména fiktivních šéfů, jaká už se objevila v jiných případech z východní Evropy a Ruska, počínaje případem vytunelování fondu Hermitage Capital a utýrání jeho právníka Sergeje Magnitského (o kauze Magnitskij zde, o „globální pračce“ špinavých peněz zde). Tyto figurky, jejichž jména a adresy mají dodávat důvěryhodnost, se objevují i v kauzách spojených s Českem a Slovenskem.

Klan nastrčených ředitelů (anglosaští novináři je označují přívlastkem „proxy“, tedy „zástupní“) sloužících hlavně klientům z východní Evropy a Ruska, tvoří jedenadvacet osob se silnými vazbami na Velkou Británii. V roli těch, kdo kryjí skutečné vlastníky firem, působí už od 90. let. Společně figurovali v tisícovkách společností.

Systém je však pochopitelně mnohem starší. Někteří zastupovali i firmy, jejichž prostřednictvím mexické drogové kartely legalizovaly své zisky z prodeje kokainu, jiní kryli nelegální obchod s drahokamy a uměním, další obchod se zbraněmi.

Proč právě Británie? Jak uvádí nevládní organizace Tax Justice Network, vedly některé tamní zákony (například snížení daně z příjmu právnických osob na 17 procent nebo možnost koupit si britské občanství) k tomu, že se z Velké Británie stal svého druhu daňový ráj. Narozdíl od Kajmanských ostrovů nebo Vanuatu ovšem budí dojem serióznosti. Přestože i v Británii zákony přikazují účetním a právníkům hlásit podezřelé operace, neděje se tak a dosud nikdo z nastrčených ředitelů nebyl postižen.

Jak to funguje

Objednat si firmu s nastrčeným ředitelem ve Velké Británii je jednoduché. Celý proces trvá pár hodin a jsou v něm podstatné tři dokumenty: Smlouva, podle níž bude nastrčený ředitel jednat jen a pouze na základě pokynů reálného majitele firmy, plnou moc a notářsky ověřený dokument, kde se nastrčený ředitel vzdává své funkce. Na dokumentu (ač notářsky ověřeném) není vyplněné datum – v případě jakýchkoliv potíží s ředitelem prostě reálný vlastník datum dopíše a najme si jinou figurku.

Firma s nastrčeným ředitelem či akcionářem a s adresou v Británii (v praxi tedy s cedulkou na domě, kde sídlí řada podobných společností) vyjde na 13 000 až 50 000 korun. Poplatky jsou fixní a lze je běžně dohledat na internetu.

U nejužší kasty fiktivních ředitelů to může být dražší, v mnoha případech je jejich odměna vypočítána jako podíl na celkové částce peněz, která přes firmu proteče. Z dokumentů známých jako Panama Papers vyšlo najevo, že poplatek za vyprání peněz je okolo deseti procent z legalizované částky.

Příslušníci nejužší kasty se velmi často znají, jsou přáteli na Facebooku i v reálném životě a v některých případech jde o celé rodiny, které se pronájmem své identity živí.

Loutkáři

Světová banka vydala v roce 2011 studii Loutkáři/The Puppet Masters, která analyzuje 150 korupčních kauz, které se dostaly ve Spojených státech před tzv. velkou porotu (jde tedy o zvlášť závažné zločiny). Ve dvou třetinách případů sehráli klíčovou roli nastrčení ředitelé, kteří svým angažmá chránili reálné vlastníky firem – často politiky a jejich rodinné příslušníky.

Na fiktivní šéfy upozorňuje ve svých studiích a doporučení i Finanční akční výbor (FATF), mezinárodní mezivládní organizace ovlivňující vytváření standardů a hodnocení států v oblasti boje proti praní špinavých peněz a financování terorismu. Podle FATF jsou tyto figurky jedním z klíčových nástrojů systému, protože umožňují skrývat skutečné vlastníky.

Zástupní ředitelé to ostatně na svých webech inzerují jako svou přednost

„Nominee servis je služba, kdy zajišťujeme maximální možnou anonymitu vlastníků společnosti dosazením místního občana jako ředitele, případně jako akcionáře společnosti.“

„(Nominee) služba je nejčastěji využívána pro (…) řešení hrozícího konfliktu zájmů.“

Český Finanční analytický úřad (FAÚ) nepovažuje za rizikový už samotný výskyt nastrčených zástupců. “Nicméně jde často ruku v ruce s dalšími rizikovými faktory, jako jsou sídlo společnosti v daňovém ráji a nemožnost zjistit skutečného majitele, proto mohou být potencionálně rizikovými,” připouští ředitel FAÚ Libor Kazda.

Stíhání nastrčených ředitelů by navíc podle něj bylo v ČR velmi problematické: “Tyto osoby pobývají zpravidla mimo ČR a i případného nezákonného jednání by se tedy dopouštěly mimo území ČR. Z toho důvodu mi není nic známo o nějakých stíhaných či odsouzených.”

Text vznikl za přispění Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

The post Vítejte ve světě nastrčených ředitelů appeared first on investigace.cz.

Maskovací struktury v daňových rájích fungují jako ruské matrjošky. Otevřete jednu firmu a v ní se skrývá další a další, často v jiné zemi. A každá z těchto matrjošek přidává další vrstvu anonymizace, aby nešel dohledat skutečný vlastník. K jejich spravování pak potřebujete schránkové ředitele – maximálně spolehlivé lidi, kteří nepokládají zbytečné otázky.

Novozélandská rodina Taylorů patří v tomto oboru ke světové špičce. A přestože se firmy, které tento klan řídil dle pokynů skutečných vlastníků, připletly do světových skandálů včetně pašování zbraní mezi Severní Koreou a Íránem, obliba jejich krycích služeb zůstala dechberoucí.

Jak odhalují dokumenty známé jako Panama Papers, tedy data uniklé z panamské právní firmy Mossack Fonseca, jež zakládala skořápky v daňových rájích pro klienty z celého světa, patřili Taylorovi mezi oblíbence i českých zákazníků. Objevují se i ve firmách, které se díky těmto dokumentům podařilo Českému centru pro investigativní žurnalistiku a Lidovým novinám propojit s vládcem strojírenského impéria ČKD Petrem Speychalem.

Právě na něj a skupinu lidí a firem kolem něj si došplápla Daňová Kobra. Protikorupční jednotka spolu s celníky a finanční správou vyrazila pro dokumenty do nejvýkonnější firmy strojírenského impéria – ČKD Praha DIZ, která měla mimo jiné miliardové zakázky na stavbě tunelu Blanka. Šetří totiž podezření z rozsáhlých daňových úniků, kdy peníze mohly přes síť firem končit i ve firmách z daňových rájů zakládaných přes Mossack Fonsecu. A Kobra tam vyrazila i proto, aby zajistila majetek, který se začal stěhovat právě do takovýchto skořápkových firem.

Zpět ale k novozéladskému klanu Taylorů. Žijí střídavě na Novém Zélandu, v Austrálii a na ostrově Vanuatu. Ostrově s přibližně 250 tisíci obyvateli uprostřed Pacifického oceánu, kde hlavní obživou většiny obyvatel je pěstování kokosů, kurzy potápění pro turisty a zakládání holdingů s mnohamiliardovými obraty.

Jejich vstup do světa globálního offshorového byznysu řídil Geoffrey Taylor, člověk, který má profesuru z vlastní Southern Pacific University a skvěle rozumí tomu, jak využívat šedé zóny v globálních finančních schématech. Ve Spojených státech byl vyšetřován pro napojení na organizovaný zločin, obchod s drogami a legalizaci výnosů z trestné činnosti.

Jeho manželka Priscilla se zpočátku starala o PR Geoffreyho aktivit a speciálních služeb, kdy jeho specializovaná firma GT Group se sídlem na Vanuatu zvládla založil na 2,5 tisíce shcránkových firem pro Taylorovy klienty. Později Priscilla začala figurovat i jako ředitelka desítek firem, které Taylorovi zřizovali.

Jejich synové Michael Taylor a Ian Taylor jsou ředitelé dalších stovek firem. Ian Taylor pak vystupuje jako ředitel a jednatel i v desítkách firem zakládaných z Česka se sídlem v Londýně. A totéž platí o jeho bývalé ženě Rachel Amy Erickson. Aby toho nebylo málo do spletitého byznysu, kde se platí „schránkovým ředitelům“ třeba dvacet dolarů za podpis na dokumentu, zapojila rodina i svou vlastní hospodyni – Filipínku Necitu Manceau.

Právě firma, jejíž listiny tato uklízečka podepisovala, se ocitla v hlavní roli skandálu s pašováním zbraní. Koncem roku 2009 celníci na bangkokském letišti zastavili letadlo, které mělo vést materiál pro petrochemický průmysl. Bylo ovšem napěchované granáty a raketovými střelami a v Thajsku přistálo k natankování při cestě ze Severní Korey do Íránu. Pronajaté jej měla společnost SP Trading, jež byla v témže roce stvořenou dcerou firmy VicAm, jíž zastupovala navenek právě Manceau. Kdo skutečně stál za obchodem se zbraněmi se nikdy nedopátralo

Není to ovšem jediná kauza, v níž se firmy z portfolia Geoffreyho Taylora a jeho rodiny, objevují. Mezi lety 1997 a 2002 byl Geoffrey Taylor viceprezidentem European Bank, banky se sídlem na Vanuatu, která byla vyšetřována ve spojitosti s podvody s platebními kartami. Společnosti ze stejné stáje pak byly jen měsíc po „korejském“ skandálu v centru vyšetřování v souvislosti s vypráním 378 miliard dolarů pro mexické drogové kartely přes banku Wachovia.

Taylor se vždy brání tím, že jen zakládal a prodával firmy klientům, kteří si tento servis objednali. A že s jejich trestnou činností nemá nic společného. Soudy mu dali ve všech těchto případech zapravdu.

Očividně tento přístup zvolili i čeští klienti Taylorovic rodinky. Když se o jeho vyšetřování ve Spojených státech dozvědělo panamské ředitelství firmy Mossack
Fonseca, upozornilo své české partnery na to, že s rodinou Taylorových mohou být potíže. Jiří Myslivec, který šéfuje ve Spojených státech registrované společnosti Waberia, jež za Čechy u Mossack Fonsecy skořápkové firmy objednává, potvrdil, že Geoffrey Taylor je ředitelem několika z Česka založených společností na Seychelách, Britských panenských ostrovech i jinde. Ale dodal, že s Geoffrey Taylorem mají jen ty nejlepší zkušenosti. K rychlým výměnám tak ani nedošlo.

A napojení přímo k vládci ČKD a také hokejové Sparty Speychalovi? Otec rodu Geoffrey působil například ve firmě, do níž Speychal na čas schoval lukrativní pozemky v
pražských Letňanech. Syn Ian zase nejen řediteloval, ale papírově také držel akcie společnosti Rostrakoff Jewellery, v níž se podle informací LN protočilo v roce 2008 120 milionů korun z dnes zkrachovalé strojírenské ikony Škodaexport, který právě v té době do konglomerátu ČKD patřil. A Ianova bývalá žena Rachel Amy Erickson zase podepisovala čtyři roky do roku 2012 dokumenty seychelské firmy WBC Capital.

Autoři textu: ADAM JUNEK, PAVLA HOLCOVÁ

The post Rajská rodinka ve službách magnáta z ČKD appeared first on investigace.cz.

Praní peněz a vyhýbání se daním – dva hlavní důvody, proč si lidé zakládají firmy v daňových rájích. Podle studie Světové Banky proteče přes daňové ráje přes jeden a půl trilionu dolarů ročně. Tyto peníze jsou z drtivé části nelegální, a ve výsledku z nich profitují afričtí diktátoři, mexické drogové kartely, politici, italská mafie nebo i čeští tuneláři.

Jak funguje globální byznys založený na budování offshoreových struktur, nastrčených ředitelích, falešných akcionářích a bílých koních, který umožňuje fungovat organizovanému zločinu, přibližuje zatím poslední z mezinárodních projektů koordinovaných Mezinárodním konsorciem investigativních novinářů (ICIJ) #PanamaPapers (Panamské dokumenty).

Německé noviny Suddeutsche Zeitung obdržely od anonymního whistleblowera přes jedenáct milionů dokumentů interní komunikace firmy Mossack Fonseca. Firmy, která po desítky let napomáhala politikům anonymizovat vlastnictví firem, společnostem využívat díry v zákonech a neplatit daně, drogovým kartelům legalizovat výnosy z prodeje drog a diktátorům sponzorovat občanské války. Více než 376 investigativních novinářů ze 109 zemí světa spojilo své síly, aby analyzovali přes dva terabyty dokumentů, získané informace zasadili do regionálního kontextu a osvětlili nelegální praktiky ze světa velkých peněz. Tým investigace.cz prošel tisíce stran dokumentů, aby zjistil, jak se Češi zapojili do anonymního světa daňových rájů.

Čeští partneři firmy Mossack Fonseca mají v celém schématu důležitou roli – přes 250 000 dokumentů se týká českých klientů – a mezi nimi lidé stíhaní i odsouzení za finanční kriminalitu, lidé napojení na politické kmotry, obchodníci s diamanty nebo lidé spojovaní s největšími korupčními a privatizačními skandály posledních let.

„Stvořili jsme monstrum“

Firmu Mossack Fonseca založili Jurgen Mossack a Ramon Fonseca v roce 1977 jako právnickou kancelář specializující se na obchodní právo, trusty a investiční poradenství. Během krátké doby se z malé právní kanceláře stala jedna z nejdůležitějších společností, která zakládá globální offshoreová schémata desítek firem propojených tak, aby nebylo možné dohledat jak skutečného majitele, tak ani toky peněz.

Část těchto firem opravdu slouží legálnímu podnikaní, velké množství společností je ale používáno na legalizaci výnosů z trestné činnosti, korupci, vyhýbání se daním a nelegální obchod se zbraněmi a diamanty. „Stvořili jsme monstrum,“ prohlásil prý kdysi Ramon Fonseca.

Samotné podnikání se zakládáním firem a jejich prodejem by ale nebylo možné bez spolupráce s finančními institucemi. Jak ukazuje jeden z interních dokumentů, který má investigace.cz k dispozici, v Mossack Fonseca měli vypracovaný seznam spolupracujících bank, které neměly problém porušit předpisy zabraňující praní peněz a otevřít bankovní účty firmám bez zřejmého majitele z destinací jako Niue nebo Vanuatu. Na seznamu figurují jak mezinárodní a respektované bankovní domy, tak i menší a regionální – jako například česká eBanka.

„Jediná banka, kde jsme kdy byli schopni otevřít bankovní účet bez toho, že bychom uvedli reálného vlastníka, je eBanka (Česká republika). Všechny ostatní banky po nás chtěli aspoň kopii základních due diligence dokumentů ohledně vlastníka,“ uvádí jedna z interních zpráv. eBanka jako samostatná finanční instituce už neexistuje. Nicméně v době, kdy bylo možné si anonymní účet založit, byla pod správou finanční skupiny České pojišťovny, která zde od roku 2000 do roku 2006 měla majoritní podíl.

MF Escrow – prádelna na peníze

Mossack Fonseca však dokázala poskytnout i velmi speciální služby – vyprat nezákonně získané peníze. K tomu sloužilo oddělení s tajemným názvem MF Escrow, které řídilo převody peněz mezi zákazníkem a vlastními firmami tak, aby vše vypadalo naprosto legitimně.

Příkladem jsou manažeři německého Siemensu. Ti potřebovali převést černé fondy zpět do Siemensu (ale i do dalších offshoreových společností a hlavně do vlastních kapes). Aby zabránili zbytečným otázkám bankovních úředníků na „nestandardní“ bankovní operaci, převedli peníze přes MS Escrow. Virtuální peníze tak obletěly půlku světa jen proto, aby nakonec skončily zpět na švýcarských a dalších účtech. Vše ale vypadalo jako normální bankovní převod.

Mossack Fonseca si za speciální službu naúčtovala speciální sazbu: deset procent z převedené (vyprané) částky. Tuto sazbu odůvodňuje „choulostivostí operace“.

Podle zkoumaných dokumentů poskytovala evropským klientům tyto speciální legalizační služby slovenská firma Latem Trading s.r.o.

Bílá stáj

K zakládání tisíců firem jsou potřeba tisíce nastrčených ředitelů – neboli bílých koňů. Podle údajů z panamského obchodního rejstříku zaregistrovala firma Mossack Fonseca během své působnosti těžko uvěřitelných 52 696 lidí a firem na statutárních pozicích dalších firem. Mezi nejoblíbenější bílé koně patřila například Adelina Mercedes Chavarria de Estribi, předsedající necelým dvěma tisícům firem.

Mezi nejoblíbenější české bílé koně obecně patří Zuzana Herichová, Jana Lutken, Jiří Malivánek nebo Ian Taylor se stovkami firem po celém světě, ve kterých mají oficiálně fungovat jako ředitelé. Zuzana Herichová a Jana Lutken se v interní komunikaci Mossack Fonseca vyskytují pouze v interní komunikaci, nikoli jako držitelky akcií nebo ředitelky firem.

Ne vždy si ale zaměstnanci Mossack Fonseca vyberou své nastrčené ředitele dobře. Česká pobočka Mossack Fonseca najala bílého koně jménem Malchus Irvin Boncamper – účetního z ostrova Saint Kitts.

Ten byl v srpnu 2012 odsouzen v USA k osmi letům vězení nepodmíněně poté, co přiznal, že se účastnil praní peněz z prodeje falešných pojistných smluv. Na tento podvod by se pravděpodobně nikdy nepřišlo nebýt nešťastné náhody, která se odehrála v roce 2005 na jezeru George v USA. Tehdy se potopil výletní parník a utonulo 20 seniorů. Vzhledem k tomu, že měli jen falešná pojištění, jejich rodiny zažily šok hned dvakrát: jednou ze smrti blízkých, podruhé z nákladů na jejich repatriaci a pohřeb.

Mossack Fonseca se o celé kauze dozvěděla až v roce 2013 – tehdy už byl Boncamper nastrčeným ředitelem skoro padesáti společností, z toho 11 společností bylo stále aktivních. A tak 14. srpna požádalo obchodní oddělení Mossack Fonseca, aby byl Boncamper vyměněn za jiného bílého koně.

„Vyměňte Boncampera jako ředitele. Změny antedatujeme, nové datum vyberte tak, aby vyhovovalo,“ píše se v jedné zprávě. V říjnu 2013 měla MF Česká republika poskytnout k seznamu firem i termíny, kdy Boncamper naposledy podepisoval dokumenty jako ředitel. Češi promptně poskytli data pro 18 firem. Dokumenty ukazují, že minimálně pro tři z těchto společností – Garton, Faros a Westmore – poskytli Češi i antedatované dokumenty s novým ředitelem. V případě Faros bylo datum posunuto dokonce o deset let.

České terno

Samotných dokumentů, které se vztahují k českým klientům, je přes 250 tisíc. Ty obsahují jak právní listiny (zakládací listiny, akcie, certifikáty), tak i e-mailovou komunikaci nebo komentáře ke smlouvám. Ze seznamu 283 jmen, která jsou v databázi navázána na Česko, figurují ve 40 případech akcie na doručitele. Podle expertů z Tax Justice Network je právě tenhle typ vlastnictví nejvyšší formou anonymizace skutečného vlastníka. V dokumentech tak sice není uveden finální držitel akcií, je tam ale uvedena jeho adresa, ze které se dá mnohé odvodit.

Nejoblíbenější destinací, kam čeští klienti schovávají své firmy, jsou bezkonkurenčně Seychely, kde pro ně Mossack Fonseca založila přes 800 firem. Následují Britské Panenské ostrovy, Bahamy, Niue, Panama nebo ostrov Samoa.

Čechů, kteří drží akcie jedné nebo více firem zřízené Mossack Fonseca v jedné z offshoreových destinací, je 283. Dalších přibližně 50 jmen představují cizinci z Ruska, Tádžikistánu, Izraele nebo Srbska, kteří v Česku podnikají. Offshorová schémata firem jsou populární mezi majiteli solárních elektráren, developery, obchodníky s diamanty, lidmi, kteří zbohatli díky privatizaci, lidmi z reklamy, majiteli IT firem, stíhanými mafiány i lidmi napojenými na politiku.

„Daňové ráje klamou svým názvem. Nejsou to ráje a často se netýkají daní, ale finančních tajemství. Na mnohých českých korupčních případech vidíme, že se spíš než o daňové ráje jedná o korupční pekla zakrývající skutečné vlastníky společností nebo napomáhající praní špinavých peněz,“ říká k problematice Petr Janský, ekonom a expert na daňové ráje spolupracující na projektu Tax Justice Network.

Investigace.cz bude v následujících týdnech na základě zkoumání získaných dat postupně přinášet příběhy jednotlivých akcionářů, firem i obchodních praktik na hraně zákona.

Kdo se objevuje v Panama Papers

Solárníci

Podvody se solárními elektrárnami patří k českým specifikům. Proto každé jméno na seznamu Panama Papers přitahuje pozornost. Samozřejmě to neznamená, že všichni níže uvedení lidé se účastnili solárních podvodů.

Petr Skopal je jednatelem sítě solárních elektráren, které dohromady vyrobí přes 6 MW. Jedna z těchto elektráren, FVE Lužany, je spoluvlastněna tenistou Tomášem Berdychem. Spolu s Petrem Slabým a Petrem Verostou pak spoluvlastní bahamskou firmu Lafleur Enterprises.

Petr Lukovics je jednatelem sítě solárních elektráren pod vlajkou Sun Ship, solárních elektráren v okolí Uherského Hradiště. V databázi Panama Papers je uveden jako spoluvlastník společnosti Marlin Group Inc. se sídlem na Bahamách, a ředitel společností Carsso Ltd. a Palmerstone Assets Management.

David Trešl a Zdeněk Vančura společně vlastní firmu Newsun Ltd. registrovanou na Seychelách. Zároveň však také spravují více než dvacet českých firem, mezi jejichž předměty podnikání patří kromě pronájmu nemovitostí, obchodu a dalších také výroba elektřiny.

Klienti z vězení

Česko nemá moc kriminálníků, kteří by byli známí po celém světě. Radovan Krejčíř, který si v současné době odpykává pětatřicetiletý trest v Jihoafrické republice za únos, pokus o vraždu a obchodování s drogami, takovým kriminálníkem je. V databázi Panama Papers lze najít e-mailovou korespondenci z roku 1998, kdy si Krejčíř vyvedl peníze z vlastní firmy Corado Holding do své druhé firmy na Britských Panenských ostrovech jménem Ducane Finance. Přestože se případem podezřelé transakce zabývala policie, soud na ní neshledal nic, co by porušovalo zákon.

Dalším klientem Mossack Fonseca, který byl ve vězení, je bývalý obchodní partner Radovana Krejčíře Přemysl Synek. Oba byli v roce 2010 shledáni vinnými v kauze společnosti Technology Leasing. Podle státního zástupce byl Synek tím, kdo podepisoval fiktivní smlouvy, aby mohl převést desítky milionů z účtu firmy Technology Leasing, která získala úvěr od České spořitelny. Krejčíř byl odsouzený v nepřítomnosti k osmi letům vězení, Přemysl Synek k pěti letům nepodmíněně.

V dokumentech Panama Papers vlastní Přemysl Synek, společně se svým obchodním partnerem z diamantového byznysu Lubošem Říhou, dvě společnosti – S.Y.S. Jewellery Limited a Jakubella Limited. Obě jsou registrovány na Britských panenských ostrovech.

Lobbisté

Filip Rybín a Petros Michopulos jsou známí svým angažmá v PR agentuře Previa CR. Spolupracovali například na předvolební kampani ČSSD, kam na mítinky nasmlouvali popové hvězdy typu Michala Davida. Proslavila je také nahrávka, kdy britským a švédským novinářům v přestrojení za zbrojaře Petros Michopulos na dotaz ohledně gripenů vysvětluje, jak se v Česku dělá lobbing.

„K nám byl Steve Mead (manažer BAE) vždy velmi otevřený,“ říká v reportáži Michopulos. „Nehlásil týden po týdnu, koho uplatil a koho ne… Někdy nám to řekl, někdy se to poznalo ze změny postoje,“ říká v nahrávce Michopulos.

Rybín s Michopulosem spolu od roku 2006 vlastní firmu Couva Holdings S.A. z Britských Panenských ostrovů.

Králové privatizace

V dokumentech Panama Papers se nachází skupina velmi bohatých českých podnikatelů, jejichž jmění a obchodní impéria jsou do značné míry založena na kupónové privatizaci.

Multimilionář, majitel hokejové Sparty a ČKD Petr Speychal má v daňových rájích hned několik firem se svými obchodními partnery: Janem Kutišem a Petrem Gregorem. Všichni tři pak byli v roce 2014 vyslýchání v případu možného krácení daní. Případ je ale natolik komplexní, že vyšetřování zatím stále probíhá. Malý kousek jejich impéria se tak ocitl i v databázi Panama Papers. Jan Kutiš a Petr Speychal spolu vlastní firmu Branson Ventures na Seychelách, Petr Gregor a Petr Speychal pak vlastní bahamskou společnost Woodward & Bradley Corporation.

Dalším investičním mágem je Daniel Křetínský. Tento mladý český miliardář je spolumajitelem Energetického Průmyslového Holdingu, fotbalového klubu Sparta Praha a médií jako Blesk nebo Reflex pod hlavičkou Czech News Center. Křetínský vlastní firmu s romantickým názvem Wonderful Yacht Holdings registrovanou na Britských Panamských ostrovech.

Mezi milionáři pak vyniká Petr Kellner. Kromě toho, že se pravidelně umísťuje v žebříčku nejbohatších lidí planety sestavovaným časopisem Forbes a nedávného čínského angažmá, se toho o něm zase tolik neví. V databázi Panama Papers má Petr Kellner se svojí ženou Renátou hned několik firem na Britských Panenských ostrovech.

Další zajímavou osobou je Radek Menšík, obchodní partner Lenky Romanové, bývalé manželky jednoho z nejmocnějších mužů českého byznysu Martina Romana. Spolu s Lenkou Romanovou investují peníze do developerských projektů (například OC Lužiny). Menšík je majitelem Seychelské firmy Investdevelop.

Politické konexe

Čeští politici umějí velmi dobře využívat všech nástrojů anonymizace vlastnictví firem. Schovávají se za hradby právníků, firem z daňových rájů, bílých koňů a zprostředkovatelů. Je velmi složité vystopovat toky jejich peněz, a ještě složitější jim prokázat jakékoliv překročení zákona. Způsobů, jak se jim dostat na stopu, je jen velmi málo, zejména kvůli tomu, že kombinace akcií na doručitele s offshoreovou firmou je mezi politiky velmi populární.

V Panama papers lze najít čtyři akcie na doručitele seychelské společnosti Melbourne House. Adresa doručitelů akcií je ve všech případech stejná: rodinný dům v jedné části Ústí nad Labem. Majitelkou domu je Iveta Sadílková, žena často spojována s podnikáním takzvaných kmotrů z ODS Patrikem Oulickým a Alexandrem Novákem.

Zbraně

Zbrojařem vystupujícím v dokumentech Panama Papers je Tomáš Quis ze Vsetína. Ten je majitelem firmy Czech Small Arms, která vyrábí nebo certifikovaně znehodnocuje malé střelné zbraně. Kromě toho je držitelem hned několika patentů, které se střelných zbraní týkají. Jeho panamská společnost se jmenuje General Trading & Consulting Corp.

————-

The post #PanamaPapers appeared first on investigace.cz.

Antonio Papaleo, Pavla Holcová

Odpoledne 8. září 2014 zabouchla hongkongská policie za Jurajem Jariabkou dveře vězeňské dodávky. Byl odsouzen ke čtyřem letům vězení za legalizaci výnosů z trestné činnosti. Juraj Jariabka figuroval jako slovenský prostředník v komplexní síti firem, která byla vytvořena za jediným účelem: praní peněz. Zároveň je Jariabka i prvním člověkem, který kdy byl za podobný zločin v Hongkongu, jednom z finančních center Asie, odsouzen.

Důkazy, na kterých obvinění stálo, shromáždil novinář Antonio Papaleo. Tomu se podařilo proniknout do Jariabkovy kriminální skupiny pod falešnou identitou životního zkrachovance jménem Tony Corleone. Jeho výpověď a nahrávky, které pořídil skrytou kamerou, stačily wanchaiskému soudu k tomu, aby Jariabku uznal vinným a odsoudil.

Stejné důkazy, které použil hongkongský soud a později i česká policie, ale slovenská policie nepokládá za dostatečné ani k tomu, aby zahájila trestní řízení. „Z trestního oznámení ani jeho doplnění (…) nevyplývají žádné objektivně verifikovatelné skutečnosti, které by potvrzovaly dedukce oznamovatele,“ stojí v usnesení policejního vyšetřovatele JUDr. Kamila Semanka. Podle Antonia Papalea stojí za defenzivním formalizmem slovenské policie politické důvody – a to zejména v kontextu jedné z Jariabkových firem.

Jak se stát bílým koněm

V květnu 2013 byl Antonio Papaleo každopádně najat jako nastrčený ředitel neboli bílý kůň Jozefem “Dodo” Drličkou, člověkem z Jariabkovy skupiny. Za práci pro Jariabku, která spočívala v založení dvou firem a bankovních účtů v Hongkongu, mu bylo slíbeno 5000 eur. Firmy se jmenovaly: Vindex (HK) Ltd a East Ray (HK) Ltd.

Domluvili jsme si schůzku. Řekli mi, abych šel do bratislavské hospody Goblin, kde se potkám s Jurajem “Armani” Jariabkou. Svalnatý a rozložitý Jariabka po mně chtěl, abych se stal jeho nastrčeným ředitelem, odletěl do Hongkongu, založil dvě skořápkové firmy a k nim bankovní účty, ke kterým bude mít on přístup.

Okamžitě mi došlo, že jsem byl najat za fixní cenu plus cestovní náklady k tomu, abych kryl zdroj peněz a ty, kteří budou profitovat z podezřelých bankovních transakcí v hodnotě stovek milionů EUR. „Zůstaň střízlivý, odleť do Hongkongu a počkej na další instrukce,“ řekl mi Jariabka.

Papírové deklarace

Podle tvrzení Antonia Papalea bylo velmi jednoduché obejít všechny vyhlášky, které mají v Hongkongu zabraňovat legalizaci výnosů z trestné činnosti, a založit potřebné bankovní účty. Jen pár dní po Papaleovy výpovědi a ještě během soudního procesu začala Hongkongská finanční policie prošetřovat hned několik finančních institucí a bank pro možné porušení místních zákonů proti praní peněz.

Vzali mě do oválného átria nákupního centra, které se jmenuje Mezinárodní Finanční Centrum. Tam mi Juraj Jariabka vysvětlil, jak “naklonovat” dvě již existující firmy tím, že zaregistruji nové s téměř identickým jménem. Taky mi řekl, že mám firmám otevřít bankovní účty raději u Standard Chartered nebo Bank of China kvůli tomu, že místní pobočka banky HSBC má striktnější podmínky proti praní peněz.

Proces založení firem byl rychlý a jednoduchý. Konzultantka za přepážkou se vysmála mým dotazům na deklaraci ošetřující praní peněz. „Tohle je ta deklarace zabraňující praní špinavých peněz,“ řekla. „S tímhle dokumentem deklarujete, že neperete peníze.“

Poté jsem už jako ředitel dvou společností vyrazil do banky Hang Seng. Tady jsem potkal vstřícného a přeochotného bankovního úředníka, který, přestože jsem neměl platné dokumenty ani žádný důkaz o tom, že bych měl jakoukoliv firmu, mi radostně nabídl založení bankovních účtů.

Dobře postavený tunel

Antonio Papaleo ale nechtěl porušit zákon, takže nakonec bankovní účty nezřídil. Pro Jariabku, kterého zajímalo, jak to jde, si Papaleo vymyslel výmluvu. A tak zatímco Papaleo vysvětloval, že celý proces nějakou dobu potrvá, Jariabka byl nervózní, protože potřeboval rychle uspokojit požadavky tehdy anonymních klientů. Podle české obžaloby bylo jedno z finančních schémat, ve kterých měl Papaleo figurovat, použito k tunelování Metropolitního spořitelního družstva (MSD) – tehdy jedné z největších českých kampeliček se 14 000 klienty.

Tohle měl být můj test. Pokud uspěji, tak nejenom že dostanu zaplaceno, ale budou mi nabídnuty i další zakázky.

Když pak Antonio Papaleo oslovil se svým zjištěním českou policii, proces tunelování Metropolitního spořitelního družstva už pár let běžel. Nicméně další miliony EUR čekaly na to, aby byly převedeny přes Papaleův, či lépe řečeno Jariabkův Vindex (HK) Ltd.

Mladý, asi tak dvacetiletý Čech na mě čekal v příletové hale letiště Chek Lap Kok. Byl podrážděný, vyhýbavý a odmítl mi říct své jméno. Dal mi mobil s předplacenou místní simkartou a odvezl mě do hotelu Island Pacific v Sheung Wan.

„Ráno buď připravenej, dostaneš další instrukce,“ řekl na rozloučenou. Bylo zřejmé, že hotelový personál toho člověka zná, tak jsem jednomu zřízenci vtiskl do dlaně 100 HK a na oplátku dostal jméno: Jakub Planka.

Schéma bylo jednoduché, ale neprolomitelné:

A) český bílý kůň dostane půjčku od Metropolitního spořitelního družstva;

B) další bílý kůň, tentokrát v Hongkongu, dostane peníze z půjčky přes firmu Vindex (HK) Ltd. A to na základě fiktivních smluv a faktur, které ospravedlňují peněžní převody mezi firmami;

C) peníze budou na závěr převedeny konečnému a reálnému vlastníku firmy do některého z anonymních daňových rájů;

D) vzhledem k tomu, že půjčka nikdy nebyla splacena a dlužník je navíc netransparentní firma sídlící v daňovém ráji, nedá se označit viník a tedy ten, kdo by měl být stíhán;

E) půjčka je označena jako nevymahatelná a odepsána z finančních rezerv Metropolitního spořitelního družstva;

F) Metropolitní spořitelní družstvo vyčerpá své finanční rezervy, přichází o licenci a krachuje.

„Metropolitní spořitelní družstvo poskytovalo úvěry ve výši desítek i stovek miliónů korun k financování nekonkrétních, neověřených i nereálných podnikatelských záměrů, neprověřovalo při tom řádně bonitu žadatele o úvěr, jeho předpoklady pro řádné a včasné splacení úvěru, ignorovalo vazby svědčící o možném propojení jednotlivých žadatelů o úvěr a nezabývalo se dalšími riziky spjatými s úvěrovými obchody,“ píše se ve zprávě České národní banky.

Jednoduše řečeno jsem byl použit jako zástěrka sofistikovaného systému, který měl vytunelovat Metropolitní spořitelní družstvo. Tehdy mi to ještě nedocházelo, ale stal jsem se členem skupiny lidí, která měla za úkol znemožnit jakýkoliv represivní zásah do okrádání Metropolitní spořitelní družstvo a jeho investorů a věřitelů.

Spolupráce mezi českou a hongkongskou policií a Papaleovy zprávy vedly k dalšímu šetření případu Českou národní bankou. Výsledkem bylo 18. prosince 2013 odebrání licence a od dubna 2014 pak stíhání vrcholného managementu Metropolitního spořitelního družstva pro zpronevěru a legalizaci výnosů z trestné činnosti.

Dne 10. dubna 2014 státní zástupkyně Daniela Smetanová rozhodla o stíhání dalších lidí z Jariabkovy skupiny – s celkovým počtem 17ti obviněných. Mezi nimi byli i tři klíčoví představitelé Metropolitního spořitelního družstva: Petr Jánský, Jan Zavřel a Daniel Tureček.

Dalších 11 obviněných figurovalo zejména v rolích bílých koňů ve struktuře, kterou Juraj Jariabka a Jakub Planka vybudovali mezi Bratislavou a Brnem přes Dubaj, Singapur až po Hongkong.

Byla to finanční noční můra, která se přede mnou odkrývala vrstva pro vrstvě jako u cibule. Skupina kriminálníků obrala 14 000 nic netušících a většinou postraších střadatelů o více než miliardu korun.

Podnikání Juraje Armani Jariabky se ale netýkalo jen tunelování Metropolitního spořitelního družstva. Obrovská síť firem, které registroval, řídil a kontroloval, je doposud neprobádaná a může přinést nejedno překvapení. Firmu Vindex, která má téměř identický název jako firma zmiňovaná v našem příběhu, najdeme i ve slovenském obchodním rejstříku. Jedním z podílníků této firmy je Tomáš Komada, podnikatel a bývalý obchodní partner slovenského předsedy vlády Roberta Fica.

The post Chceme si pronajmout tvoji identitu, zn. levně appeared first on investigace.cz.

Jak bohatí podnikatelé spravují svoje firmy pomocí praktik na hranici zákona.

Paul Radu je známý rumunský investigativní novinář, možná jeden z největších odborníků na organizovaný zločin v Evropě. Ze své práce zná snad všechny jeho podoby a Českou republiku považuje za jedno z jeho center. Přestože se pouliční kriminalita u nás pohybuje v rámci průměru a přestřelky mezi klany se v ulicích Prahy neodehrávají. Kde se tedy zločin skrývá?

Největší loupeže a boj o moc mezi velkými bossy se odehrávají skryté za tymolínovými úsměvy, na zasedáních dozorčích rad a bez jediného výstřelu. Mluvíme o kriminalitě bílých límečků, jejichž majitelé si stát vzali jako rukojmí. Jsou kreativní, sledují trendy a často mluví několika jazyky. Pojem „my“ chápou jen jako účelovou skupinu lidí, kterou pohromadě drží obchodní zájem nebo kompromitující materiály. Perou peníze, legalizují výnosy z trestné činnosti, tunelují firmy, hlásí se o veřejné zakázky. A používají opakovaně několik triků, které jim stačí k tomu, aby své často ilegální zisky nepozorovaně převedli do světa legálních příjmů či skryli jejich vlastnictví. Zde jsou nejznámější „prádelny špinavých peněz“, které bílé límečky používají.

Bílé stádo

Najímání takzvaných bílých koní je nejjednodušší a nejefektivnější cestou, jak skrýt skutečného vlastníka firmy. Bílý kůň (také proxy či nominee) ve všech dokumentech vystupuje jako oficiální jednatel či majitel společnosti. Člověk, který se stane bílým koněm, nesmí být příliš zvídavý a inteligentní – není žádoucí, aby se vrtal v tom, co přesně „jeho“ firma dělá. Ideální bílý kůň podepisované smlouvy nečte, neptá se a je lehce vydíratelný. Španělské označení bílého koně je prestanombre – ten, kdo půjčuje jméno. Anglicky je to strawman – strašák do zelí. Dotyčný je vlastně jen nastrčená figurka, která se tváří jako skutečný ředitel.

Bílí koně se využívají několika způsoby, přičemž jeden je zákeřnější než druhý.

Kůň pro likvidaci firmy

Tuto roli nejčastěji zastávají cizinci nebo bezdomovci. Dříve to bývali Ukrajinci, v poslední době se proxy jednateli stávají často Vietnamci nebo Indové. Jejich role je relativně jednoduchá – nebýt k zastižení a později ani nebýt k nalezení. Za relativně malou úplatu se likvidační bílí koně stávají společníky či členy statutárních orgánů zadlužené firmy. Po převedení vlastnictví firmy se pak věřitelé musejí o své pohledávky hlásit na nedobytných místech – často na administrativních ohlašovacích adresách městských úřadů nebo někde uprostřed Indie, kde nemá mapu ani Google.

Zajímavým příkladem je firma TIM-TRADE Praha, kde figuroval balkánský drogový dealer Arso Šarić a která vznikla jen pár měsíců před jeho zadržením za pašování 20 kilogramů heroinu (hodnota přibližně 65 milionů korun). Ta byla místo likvidace přepsána na čtveřici Indů. Převod proběhl trochu překvapivě v době, kdy si měl Arso Šarič odpykávat pětiletý trest ve vězení. Dokumenty k případu jsou k dispozici na stránkách sdružení investigativních novinářů OCCRP.

Nevědoucí kůň

Bílí koně, kteří ani nevědí, že jsou majiteli firem s mnohamilionovým obratem, bývají v Česku vzácností. Podobné zneužívání identit je rozšířené zejména v postsovětském bloku. Tyto praktiky byly zmapovány především v Rusku, Moldávii či v Rumunsku. Jeden z nejznámějších případů ukradené identity je z kauzy Sergeje Magnitského. Investiční firma s miliardovým obratem Hermitage Fund byla převedena na nic netušícího člověka, kterému někdo ukradl pas.

Podobným případem je pak Jevgenij Viborov, který figuruje jako moldavský jednatel ruské firmy vyšetřované kvůli legalizaci výnosů z trestné činnosti. Sám to okomentoval slovy: „Kdybych věděl, že jsem jednatelem firmy, kterou tečou milióny, tak nepiju to nejlevnější pivo a tátovi koupím auto.“

Kůň z povolání

Poslední kategorií jsou profesionální bílé koně, kteří se živí předsednictvím ve stovkách společností. Firmy jako Nordic Victory, Akont či Oliver Capital zájemcům v Česku identitu některého z nich pronajmou za pár tisíc ročně. Pokud klient chce proxy ředitele s vysokoškolským titulem, musí připlatit. Mezi česko-slovenskou extraligu bílých koní patří například Zuzana Herichová, Jiří Malivánek či Pavel Sedlák, kteří jsou řediteli či jednateli stovek českých společností. Ve světě jsou takovými rekordmany Ian Taylor, Damien Calderbank nebo Jesse Hester. Ti sedí mimo jiné ve firmách, které jsou vyšetřovány kvůli dodávkám zbraní do Severní Koreje, praní peněz pro mexické drogové kartely či jsou namočeny ve velkých českých korupčních skandálech (Nemocnice Na Homolce, Dopravní podnik Praha).

Nejspolehlivější je pak elitní bílý kůň, jenž klientovi poskytne tři základní dokumenty, na kterých stojí tento druh anonymního podnikání:

• Prohlášení, že s firmou nebude nakládat bez jeho souhlasu.
• Obecná plná moc, kterou proxy ředitel tajně předává veškerá práva zpět do rukou skutečného vlastníka.
• Podepsaná, ale nedatovanou výpověď. Vlastník tak může v případě potřeby dopsat jakékoliv datum a soudně prokázat, že tou dobou už bílý kůň dávno neměl s firmou nic společného.

Černá likvidace firmy

Tato praktika se dostala do hledáčku médií hlavně v poslední době – jde o náhlý zánik firem. Ten může být opravdu neočekávaný, kdy reální majitelé často ani nevědí, že je jejich firma v likvidaci. Může jít ale také o náhlý a řízený zánik, kdy se majitelé firmy snaží vyhnout věřitelům či manželce v rozvodovém stání.

Takzvaný překvapivý zánik, o kterém majitelé firmy nevědí, má celou řadu variant. Často souvisí s insolvenční mafií a nekalou konkurencí. Nepodložené insolvenční řízení se stalo nástrojem k likvidaci konkurence. Prokázat nevinu nechtěně likvidované společnosti bývá běh na dlouhou trať, při kterém netrpí jen její majitel, ale i dobrá pověst firmy.

Ve druhém případě s nápadem na zánik firmy přijdou samotní majitelé. Poptávka na trhu vytvořila síť společností, které se jednoduše postarají o nepříjemné dluhy a zajistí firmám likvidaci a únik před věřiteli. Jejich odměna se pohybuje okolo 30 000 eur. Celý proces se dá shrnout do několika kroků. Akcie ekonomicky problémových firem přebere určitá společnost nebo vlastník, který všechny finance převede na offshorové bankovní konto s nedohledatelným majitelem. Dluhy ale zůstávají doma a firmu pošlou do insolvenčního řízení. Věřitelé tak nemají co vymáhat nebo si rozdělí jenom minimum zbývajícího zisku.

Tento trik se často používá i u milionářských rozvodů. Bohatý podnikatel najednou nemá nic, o co by se s manželkou mohl rozdělit. Firmu převede na neznámého offshorového vlastníka a nemovitosti třeba na vlastní pratetu. Mezi známé kauzy „odkloněného majetku“ patří například soudní pře mezi exministrem Kocourkem a jeho manželkou.

Nepřátelské převzetí

Mezi další populární praktiky převzetí firmy bez souhlasu jejího vedení patří zisk majoritního podílu ve společnosti navýšením kapitálu falešnou pohledávkou.

Mechanismus takového převzetí není nijak složitý. Stačí dosáhnout připojení fiktivního dluhu zájemce o převzetí firmy k majetku této společnosti. K tomu je potřeba souhlas soudu či valné hromady. Po jeho získání se celkový kapitál firmy zvětší o uznaný dluh. Původní majitel pohledávky – dluhu pak získá podíl na kapitálu společnosti ve stejné hodnotě.

Takový byl i případ převzetí společnosti Via Chem Group, která od roku 2007 ovládala slavnou Setuzu.

Kontrolu nad Via Chem Group získal v roce 2008 Petr Sisák, jedna z nejtemnějších a nejtajemnějších postav českého byznysu, který z vedení tehdy vytlačil svého dosavadního partnera Miroslava Babeje-Kmece.

Vše se událo prostřednictvím firmy Euro Capital Aliance, která měla ve Via Chem Group podíl. Ten od Babeje-Kmece získali Petr Sisák a Martin Procházka. Oba podnikatelé se však proti Babeji-Kmecovi v roce 2008 spolčili a rozhodli se jeho podíl na majetku firmy „rozředit“ přihlášením nového dluhu.

Listopadová valná hromada schválila započtení pochybné pohledávky offshorové společnosti Isaac investments z Britských panenských ostrovů, a to ve výši 250 milionů korun, do majetku Euro Capital Aliance. Tím v ní Sisák získal majoritní podíl.

Českému centru pro investigativní žurnalistiku se podařilo v rámci projektu OffshoreLeaks získat kopii jediné akcie společnosti Isaac investments. Jako její držitel je na ní uveden a podepsán Petr Sisák. Přeloženo do laické řeči – Sisák jako solitérní akcionář zajistil přesunutí dluhu z jedné své společnosti do jiné, kterou tak ovládl.

Offshorové společnosti

Destinace v tropických finančních rájích jsou pro praní nelegálních peněz naprosto klíčové. Studie Světové banky tvrdí, že kdyby skončil tzv. offshorový byznys, zmizela by s ním i většina finančních problémů současného světa. Podle Indexu finančního tajemství (Financial Secrecy Index), který hodnotí země podle toho, zda poskytují informace o reálných majitelích firem nebo o výši jim vyměřené daně, je nejméně transparentní offshorovou lokalitou Švýcarsko, následováno Lichtenštejnskem a Hong Kongem. Posledním skandálem, který tuto problematiku opět otevírá, je kauza LuxLeaks.

Offshorové destinace se využívají hned z několika důvodů: anonymita a zastírání skutečných vlastníků, minimalizace či úplné neplacení daní nebo legalizace výnosů z trestné činnosti. K založení offshorové společnosti stačí velmi málo: Internet, peníze a zvolení správné lokality. Na výběr jsou Belize, Britské Panenské ostrovy, Kypr, Panama, Dominikánská republika, ale i řada evropských zemí.

Zajímavou offshore destinací je i USA, respektive stát Delaware, jenž nezveřejňuje a dokonce ani neshromažďuje informace o vlastnících společností, které pak nemůže dohledat ani policie. Nedobytnou je při zveřejňování údajů i Kanada. Offshory jsou někdy i země, které na to na první pohled nevypadají – například Velká Británie, Nizozemí či Lucembursko.

Takový byznys dokáže založit i několik českých společností, které se zakládáním offshorů živí. Do dvou týdnů lze začít podnikat s firmou v Belize za přibližně 950 dolarů. Taková společnost, která oficiálně slouží k „daňové optimalizaci“, pak umožňuje velmi dobře proprat peníze z nelegální činnosti či ji přímo provádět, a to bez možnosti dohledání viníka. Veřejné zakázky se prostřednictvím těchto „skořápkových“ firem uzavírají za podmínek nevýhodných pro stát. Často se za nimi skrývají sami politici nebo osoby na ně napojené.

Důležitou součástí offshore společnosti je i založení offshore bankovního účtu, který zaručí uchování majetku v anonymitě a nedotknutelnost ze strany státních úřadů nebo exekutorů. Jedním z králů zakládání offshorových firem a bank je původem Čech, dnes již občan Dominikánské republiky, Miloslav Votava. Nabízí také získání druhého občanství a pasu, dokonce však i zřízení nové existence – lze si však jen stěží představit, že podobnou službu poskytuje legálně. Tento dominikánský filantrop si v českém vězení odseděl dva a půl roku poté, co ho z Dominikánské republiky přivezli lovci hlav. Odsouzen byl za pokus podvodně vylákat od státu zhruba 60 milionů korun a za další milionový podvod.

Skrytá povaha offshorového podnikání často hraje do karet těm, kteří tvrdí, že takové firmy jen využívají všech možností, které jim zákon poskytuje. Česká společnost navíc chová jakousi prazvláštní úctu k těm, kteří se dokáží vyhnout placení daní a „uspořit“.

Petr Kellner, Zdeněk Bakala, Tomáš Chrenek, Ivo Rittig, Petr Sisák, ti všichni využívají služeb systému, za které neplatí. Jezdí po silnicích, posílají děti do škol, fungují v právním státu a dovolávají se policie, když jim někdo zaparkuje před výjezdem z garáže. Za to všechno obyčejná firma platí tím, že odvádí daně. Oni ne.

Zloděje v samoobsluze také nepochválíme za to, že dokáže utéct bezpečnostní službě. Jeho „podnikání“ ale stojí na stejných principech jako jsou ty, na kterých svůj byznys založili zmínění podnikatelé. Offshorová firma místo zboží z regálu bere ze systému služby, ale také za ně neplatí. Když je odejít z obchodu bez placení krádež, proč by pro podnikatele vyhýbající se daním měl platit jiný metr?

Autoři: Pavla Holcová, Jakub Hein, Eva Kubaniová, Steffi Černá, Jan Indra

Oprava ze dne 20.6. 2016: V článku jsme nesprávě uvedli křestní jméno Jiřího Malivánka. Panu Petru Malivánkovi se omluváme.

The post Prádelny bílých límečků appeared first on investigace.cz.