Soudní dvůr Evropské unie minulý týden ohromujícím způsobem oslabil stávající pravidlo proti praní špinavých peněz a omezil používání jednoho z nejúčinnějších nástrojů proti finančnímu tajemství – přístupu k informacím o skutečném vlastnictví. Podle odborníků nás tento krok vrací v boji proti praní špinavých peněz o několik let zpátky. Kdo jsou to skuteční majitelé firem? Proč je potřebujeme znát? A je rozhodnutí Soudního dvora EU skutečně špatný krok?

Rozhovor s šéfredaktorkou investigace.cz Pavlou Holcovou. Dostupný na všech podcastových platformách.

The post Podcast ODPOSLECH: Krok zpátky v boji proti praní špinavých peněz? – rozhovor appeared first on investigace.cz.

V polovině letošního roku začne platit zákon o evidenci skutečných majitelů, který poslanci schválili na konci ledna. Znát vlastníky firem, jež pobírají dotace nebo získávají veřejné zakázky, je pro boj s korupcí, praním špinavých peněz a financováním terorismu klíčové. Česko ale promarnilo šanci, schválená novela není tak důsledná, jak by měla být.

Hodně mezer

První pokus o projednání návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů vzbudil celkem rozruch. Do českého práva má převést evropskou směrnici (5. AML – Anti Money Laundering) namířenou proti praní špinavých peněz a financování terorismu, která akcentuje průhlednost vlastnictví a finančních toků. Směrnici jsme měli implementovat nejpozději loni v lednu, ministerstvo spravedlnosti vedené Marií Benešovou (ANO) ale s předložením návrhu zákona dlouho otálelo.

Pak šlo naopak vše rychlostí blesku – návrh zařadil „mimořádně“ na program vlády premiér Andrej Babiš (ANO) ve chvíli, kdy většina národa měla kvůli koronaviru jiné starosti, právě začínal březnový nouzový stav. Přitom právě Babišovi šel tehdejší návrh na ruku, svěřenské fondy, do nichž vložil své firmy Agrofert a SynBiol, měly z pravidel výjimku. Vláda ale pod tlakem neziskových organizací Rekonstrukce státu nebo Transparency International, parlamentní opozice a médií nakonec normu z jednání stáhla.

Návrh se dostal do sněmovny až v červnu a kritizovaná pasáž o jiném metru pro firmy ve svěřenském fondu v něm nakonec – díky pozměňovacímu návrhu lidovce Marka Výborného – není.

Zároveň ale konečná podoba zákona, kterou odhlasovala na konci letošního ledna sněmovna, není podle neziskových organizací a opozičních politiků ideální. Návrhy pirátů, starostů a občanských demokratů, díky kterým by byl zákon lépe vymahatelný a majetkové struktury transparentnější, se nakonec ve sněmovně – kvůli poslancům ANO, SPD a zčásti ČSSD – prosadit nepodařilo. „Je to krok správným směrem, ale zákon není dokonalý,“ míní pirátský poslanec František Navrkal. „Je v něm hodně mezer, jimiž se může někdo snažit uniknout.“

Impérium AB 2.0: Databáze firem a dotací Andreje Babiše

Změny k lepšímu

„Stát dosud neměl nástroje, jak zjistit, kdo je opravdovým příjemcem veřejných peněz,“ komentuje přínosy nového zákona analytik Rekonstrukce státu Lukáš Kraus. Zmíněná evidence sice v Česku existuje již od roku 2018, nicméně nefunguje. „Vymezení skutečného majitele bylo nejasné, firmám za nesplnění povinnosti nehrozily žádné sankce, veřejnost nemohla do evidence nahlížet,“ shrnuje Kraus a dodává, „není divu, že evidence zela prázdnotou.“

Zákon, který začne platit od letošního června, může podle něj tuto situaci v ledasčem zlepšit. Firma, která nevyplní kolonky v evidenci skutečných majitelů, se nebude smět ucházet o veřejné zakázky a dotace. Zákon také přesněji než dosud vymezuje, kdo je skutečný majitel firmy – je to buď takzvaný koncový příjemce výhod (má aspoň 25 procent z rozdělovaného prospěchu) nebo takzvaná osoba s koncovým vlivem (má minimálně 25 procentní podíl na hlasovacích právech).

Zákon se zabývá také svěřenskými fondy, které se mimo jiné bytostně dotýkají premiéra Babiše. „Za skutečného majitele svěřenského fondu se považuje jeho zakladatel, svěřenský správce či obmyšlená osoba,“ říká Kraus. Dodává, že pokud by například u Agrofertu byl v evidenci uveden jen správce fondu Zbyněk Průša a nikoliv Andrej Babiš, měli by úředníci vzhledem k veřejnosti známým statutům svěřenských fondů premiéra zbystřit a hlásit „nesrovnalost“. Tou by se pak měl zabývat soud a případně firmě uložit, aby nepravdivé nebo zavádějící údaje opravila. 

Když to neudělá, hrozí podle nového zákona celkem pádné sankce – půlmilionová pokuta pro skutečného majitele a stejná pokuta pro toho, kdo nesprávné údaje zapsal. Skutečnému majiteli, jestliže nebude zapsán v evidenci, hrozí také to, že jeho hlasování bude neplatné a ztratí právo na „výplatu plnění“.

Právo nahlížet do evidence bude mít od června, na rozdíl od současného stavu, i veřejnost. Jestliže pak kdokoliv odhalí „nesrovnalost“, která může být v rozporu s veřejným zájmem,  může ji soudu sám nahlásit.

OpenLux: Kdo jsou opravdoví majitelé lucemburských firem?

Změna k horšímu

Na první pohled se zdá, že sankce jsou celkem drakonické a evidence by tedy mohla fungovat. Pirátský senátor Lukáš Wagenknecht to ale vidí jinak. Spolu s kolegou z ODS Tomášem Goláněm navrhoval, aby zjištěná „nesrovnalost“ měla okamžitý dopad. Jakmile by se firma octnula v podezření, že v evidenci uvedla něco špatně, nesměla by až do vyřešení této „nesrovnalosti“ pobírat dotace a ucházet se o veřejné zakázky.

Podle schválené podoby zákona se ale bude postupovat obráceně. Teprve po rozhodnutí soudu, že jde skutečně o „nesrovnalost“, bude mít firma problémy. Wagenknecht se obává toho, že soudy se potáhnou a firma bude až do jejich rozhodnutí vesele pobírat veřejné peníze dál. Senátor se nadto domnívá, že soudy nebudou mít chuť pouštět se do rozplétání majetkových struktur.

Skeptický je Wagenknecht také k tomu, že majetkové struktury budou zajímat úředníky. „Doteď měli povinnost, podle zákonů o veřejných zakázkách a o rozpočtových pravidlech, vyžádat si od firmy dokumenty. Nově budou mít jen povinnost podívat se, zda firma vyplnila evidenci skutečných majitelů, nemusí ji nijak srovnávat s dokumenty firmy,“ popisuje. „Podle mého přinese novela změnu k horšímu.“

Neprošel ani pozměňovací návrh piráta Františka Navrkala a starosty Víta Rakušana, který přímo cílil na svěřenské fondy premiéra Andreje Babiše. Konkrétně na současnou nejasnost, zda je Babiš jen majitelem svěřenských fondů, do kterých vložil Agrofert či SynBiol, nebo i majitelem vložených firem. Zmínění poslanci prosazovali zcela jasnou formulaci, že za majitele vložených firem se považuje zakladatel fondu (nikoliv tedy správce). Také v tomto ohledu tedy hrozí, že zákon bude bezzubý, případně se léta potáhnou soudy.

S touto kritikou do určité míry souhlasí i Lukáš Kraus z Rekonstrukce státu. Zákon je podle něj krok správným směrem, ale „jak velký, to se teprve uvidí“. Záleží na tom, s jakou chutí a odhodláním se zákona chopí ti, kdo zadávají veřejné zakázky, přidělují dotace nebo aktivisté z řad běžných občanů.

The post Zákon o evidenci skutečných majitelů: Krok správným směrem, ale s mezerami appeared first on investigace.cz.

Lucembursko se stalo tou nejlákavější destinací i pro velmi bohaté české firmy. Ty si čím dál častěji vybírají tuto zemi jako sídlo svých mateřských společností. Podle zprávy Bisnode A Dun & Bradstreet Company tak Lucembursko poprvé předstihlo i Nizozemsko a stalo destinací, kde lze založit mateřskou společnost pro firmy s největším objemem ovládaného kapitálu v základním jmění. 

Z naší databáze vyplývá, že v lucemburském rejstříku konečných uživatelů výhod je 234 osob (Čechů nebo lidí, kteří mají trvalý pobyt v České republice) uvedeno jako konečný uživatel výhod neboli jako majitelé společností. Na seznamu jmen jsou čeští oligarchové i vlastníci menších firem, italští realitní magnáti, kteří poslední desetiletí skupovali historické budovy nejen v centru Prahy, ale i zámky a barokní usedlosti po českém venkově, ruští majitelé plzeňských oceláren, ale například také výzkumnice Alzheimerovy choroby.

OpenLux: Kdo jsou opravdoví majitelé lucemburských firem?

Italští realitní magnáti

Jedním z důvodů, proč si v Lucembursku založit mateřskou společnost, jsou investice do nemovitostí. Lucemburské firmy zajistí nejen anonymitu vlastnictví, nýbrž dokáží i radikálně snížit daňovou zátěž svázanou s vlastnictvím lukrativních realit. Tato daň je v Lucembursku minimální, pohybuje se do jednoho procenta.

V lucemburském rejstříku konečných uživatelů výhod tak najdeme italské realitní magnáty, kteří se v Praze nechvalně proslavili tím, že skoupili historické budovy v lukrativních částech hlavního města, zavěsili na ně ceduli „Progettazione“ a nechali je chátrat. Situace se v posledních letech sice zlepšila a například rohová budova u zastávky metra Staroměstská už je opravená. Mnohé další budovy ovšem zůstávají v zoufalém stavu. 

Jedním z těchto podnikatelů je Aldo Garzotto. Ten v devadesátých letech začal masivně investovat do realit v České republice. Zakladatel rodinného podnikání Garzotto úzce spolupracoval s vyšetřovaným italským byznysmenem Claudiem Leem Personnettazem. S tím podniká i v Lucembursku. Kromě toho, že jsou ze sousedních vesnic v italské provincii Aosta, je pojí i společné vlastnictví několika desítek firem.

Podle italského vyšetřovatele Giovanniho Polizziho je Personnettaz podezřelý z toho, že přes investice do českých nemovitostí pral peníze. „K investicím do realit byly použity peníze z daňových podvodů páchaných italskými občany. Tyto operace měly zastřít původ peněz,“ vysvětluje Polizzi.

Italské soudy ale Personnettaze osvobodili pro nedostatek důkazů.

Hra Monopoly o Mariánské Lázně

Radovan Vítek

Nejsou to ale jen Italové, kteří své nemovitosti spravují z Lucemburska. Český realitní magnát Radovan Vítek je zkušeným uživatelem daňové optimalizace i offshorových struktur. V Lucembursku má zapsané firmy, přes které své realitní impérium spravuje. Klíčová je CPI Property Group, lucemburská akciová společnost kótovaná na frankfurtské burze.

Od roku 2017 vyšetřoval Vítkovy aktivity lucemburský finanční regulátor Commission de Surveillance du Secteur Financier (CSSF). Ten se měl zaměřit právě na to, jestli realitní společnost Orco byla nepřátelsky převzeta Radovanem Vítkem a pak vytunelovaná. 

CSSF měl totiž podezření, že během přebírání těch nejcennějších aktiv společnosti Orco došlo k tajné dohodě mezi Radovanem Vítkem a zakladatelem Orca, Francoisem Ottem. Mezi lety 2012 a 2016 měli oba podnikatelé společně konspirovat za účelem ovládnutí Orca. Podle obžaloby překročily jejich podíly už v roce 2013 úroveň 33,33 procent, a Vítek s Ottem proto byli povinni učinit akviziční nabídku ostatním akcionářům. To se ale nestalo a ostatní akcionáři tak podle žalobců investičního fondu Kingston Capital Management přišli na hůl. Podíl Vítka a Otta se postupně zvyšoval, až Orco zcela ovládli a vyvedli z něj ty nejcennější majetky.

Toto ovládnutí považovali manažeři fondu Kingston Capital za podvodné a podali žalobu jak v Lucembursku, tak v USA. K žalobě se připojila i firma Investhold Jiřího Diviše a Marka Čmejly. 

Kingstown Capital Management u soudu uvedl, že Vítkovi se podařilo odklonit z Orca nejhodnotnější aktiva a tím ho vytunelovat. Podle obžaloby měl fond kvůli jeho podvodným jednáním přijít o zhruba miliardu dolarů, v přepočtu více než 23 miliard korun. 

V USA byla žaloba zamítnuta pro místní nepříslušnost s tím, že soud má rozhodnout v Lucembursku. Celý text žaloby, který detailně popisuje schéma tunelování Orca, si můžete přečíst zde. Lucemburský soud ale žalobu zamítl v roce 2019. 

V Lucembursku má firmu i syn Radovana Vítka, Radovan Vítek junior. Jedná se o společnost Mountfort Investments, která je jediným vlastníkem české firmy F.I.R.S.T. Germany. Ta rovněž spravuje nemovitosti.

Výzkum demence

Ne všichni, kdo se objevují v databázi, ale provádějí komplikované finanční machinace. V tomto směru může být příkladem Iva Holmerová, předsedkyně organizace Alzheimer Europe a členka správní rady Alzheimer Europe Association. Obě instituce sídlí v Lucembursku. 

To, že Alzheimer Europe neboli mezinárodní nevládní organizace, jejímž cílem je zvyšovat povědomí o všech formách demence, sídlí od svého založení v roce 1990 právě v Lucembursku, je podle Holmerové dáno tím, že organizaci založila a podporuje nadace lucemburské alzheimerovské společnosti. „Lucembursko obecně dává hodně peněz na péči o lidi s demencí,“ vysvětluje Holmerová.

„Máme transparentní účetnictví, které můžeme předložit,“ dodává. „Moje funkce je nehonorovaná, vkládám do toho svůj volný čas. Obvykle se setkáváme v Bruselu, Alzheimer Europe mi neuhradí ani cestovní výlohy, jen ubytování a jídlo v hotelu.“

Palanský: Jsme v začarovaném kruhu daňových úniků  

Čeští oligarchové

V Lucembursku mají své firmy i čeští miliardáři. 

Prvním příkladem je Zdeněk Bakala a jeho společnost Decolef Lux, přes niž ovládá své cyklistické týmy a Pro Cycling Holding, který společně s Katolickou univerzitou v Lovani vybudoval takzvanou Bakala Academy – centrum sportovního výzkumu na vytrvalostní sporty jako cyklistika či triatlon.

Jméno Petra Kellnera se v Lucembursku objevuje hned u čtyř společností. Jedná se o Online vydavatele a cestovní kancelář The Culture Trip (theculturetrip.com), firmu CW Investor, spravující hotel Carolia Westminster, a společnost PPF Holdings, skrze kterou Petr Kellner vlastní část mateřské společnosti svého impéria PPF. Poslední v Lucembursku zapsaná je pak nizozemská PPF Group a One Westferry Circus, které patří luxusní budova v londýnské finanční čtvrti Canary Wharf.

Daniel Křetínský je konečným uživatelem výhod čtyř lucemburských firem: Ruby Equity Investments, držící podíl v soukromé německé televizní stanici Prosieben, a Vesa Equity Investment, což je investiční společnost spoluvlastněná s Patrikem Tkáčem (47 %), která je podílníkem v britské poště Royal Mail, obchodech Foot Locker, v obchodním řetězci Casino nebo v obchodním domě Sainsbury’s. Zbývající společnosti jsou EP Investment a EP Investment II, jež spoluvlastní Křetínského Energetický a průmyslový holding.

Dividendy Michala Koreckého

Český miliardář Michal Korecký patřil v minulosti ke klíčovým manažerům strategického strojírenského gigantu Škoda Holding, v jehož čele stál svého času jeden z nejmocnějších mužů českého byznysu Martin Roman a který následně ovládla neprůhledná skupina Appian.

V roce 2016 propukla kauza Panama Papers a poprvé dala nahlédnout za oponu offshorového byznysu. Jeden z případů, které dokumenty uniklé z právní kanceláře Mossack Fonseca odhalily, byla i výplata dividend v hodnotě 1,7 miliardy korun pro Michala Koreckého. Způsob, jakým mu tato částka byla vyplacena, zaujal svou spletitostí. Na výplatu totiž Korecký použil komplikované schéma, které začínalo firmou OLVENO Investments z ostrova Samoa a pokračovalo přes Lichtenštejnsko na ostrov Guernsey. Jednatelem guernseyské firmy je pak společnost z Lucemburska Tigirs Elingue, kde je konečným uživatelem výhod opět Michal Korecký.

Michal Korecký v Lucembursku vlastní ještě společnosti Sursum Corda, NeXgen a NeXgen Partners.

Autorka článku: Pavla Holcová

Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podpořte naši práci.

The post OpenLux: ČESKO appeared first on investigace.cz.

Lucembursko v roce 2019 s velkou pompou spustilo rejstřík skutečných majitelů nebo beneficientů firem sídlících v této zemi. Prezentovalo to jako revoluční krok k transparentnosti a odpověď na kritiku Evropské unie. Jenže rejstřík zůstal pro veřejnost de facto nepoužitelný. Dalo se v něm vyhledávat jen podle jména firmy, nikoliv jména majitelů. Jako novináři jsme proto spojili síly a na základě dokumentů, jež obdržel francouzský deník Le Monde a technicky zpracovalo OCCRP, jsme se rozhodli vytvořit databázi vlastní. Poprvé jsme se tak dostali k datům, která ukazují, jak si Lucembursko reálně stojí ve svém deklarovaném boji za transparentnost. Výsledek není příliš lichotivý a poukazuje na to, že Lucembursko není jen oblíbenou destinací, kde lze založit nadnárodní firmu, ale i zemí, kde se dají dobře a bezpečně ukrýt nelegální peníze.

Lucemburský švýcarák

Gabriel Zucman, profesor ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley, přirovnává dnešní Lucembursko a tamní finanční možnosti ke švýcarskému kapesnímu noži pro finančníky i podvodníky. Záleží na úhlu pohledu, jakým se na problém podíváte. 

„Lucembursko zájemcům nabízí všechny možné finanční nástroje. A nabízí toho spoustu, od přesouvání zisků nadnárodních firem, začlenění podílových fondů, správy soukromého majetku až po zakládání skořápkových firem a mnoho dalšího. Tento mix dělá z Lucemburska jedinečnou destinaci,“ dodává Zucman. Jinými slovy, Lucembursko funguje jako offshorové centrum v srdci Evropy.

Tato bohatá nabídka udělala z jedné z nejmenších zemí Evropy finančního giganta. Co se týká zahraničního kapitálu, v roce 2019 bylo v Lucembursku uloženo kolem 5,6 bilionů dolarů a země se tak zařadila hned za USA. Finanční atraktivitu Lucemburska potvrzují i další údaje: téměř devadesát procent všech lucemburských firem má zahraniční majitele; minimálně 266 lidí z žebříčku miliardářů časopisu Forbes má v Lucembursku firmu, přitom ani jeden z nich není Lucemburčan; okolo 40 procent lucemburských společností bylo založeno jen na správu majetku a nevykonává žádnou obchodní aktivitu.

„Znepokojuje nás to,“ tvrdí Laurent Lim z Generálního ředitelství pro finanční stabilitu Evropské komise. „Lucembursko je známé jako daňový ráj. Musíme ale začít přemýšlet i o tom, že může být rájem na praní peněz. Ještě minulý rok jste tu mohli založit firmu a nedalo se zjistit, kdo ji vlastní.“

To si uvědomuje i lucemburské ministerstvo financí. Ve zprávě za rok 2020 označilo praní peněz přes lucemburský finanční systém za jedno z největších rizik pro zemi.

Lucemburský trezor

Podle italských vyšetřovatelů si nejmocnější italská mafie ’Ndrangheta oblíbila Lucembursko jako místo, kde se dají dobře uložit peníze pocházející z kriminální činnosti, aby na ně policie nedosáhla. 

„Lucemburské úřady jsme upozornili, že ’Ndrangheta je v jejich zemi mimořádně aktivní,“ říká italský prokurátor Giuseppe Lombardo. Podle něj je pro členy této mafie přitažlivá právě netransparentnost lucemburského finančního systému. „Tahle země poskytuje velmi diskrétní finanční nástroje na správu peněz, které mafie shledává mimořádně atraktivními,“ dodává.

To potvrzuje i španělský vyšetřovatel, jenž má na starosti legalizaci výnosů z trestné činnosti. „Lucembursko funguje jako ‚zprostředkovatel‘. Je to země, která svým přístupem uvědomělé nevědomosti napomáhá prát peníze kriminálníkům i zkorumpovaným lidem z celého světa.“

Nejsou to ale jen mafiáni, kdo diskrétní lucemburské finanční služby využívá k uklízení výnosů z trestné činnosti. Země nevšedních finančních možností láká i politiky. O pomoc při vyšetřování vlastních politiků požádaly už minimálně tři jihoamerické země. 

Lhostejní k lucemburské nabídce samozřejmě nezůstávají ani různí podnikatelé. Kolegové z ostatních médií, kteří na projektu OpenLux spolupracují, si všimli francouzského obchodníka se zbraněmi, jenž doma čelí jednomu z největších korupčních skandálů za poslední roky. Kolegové z Ruska zase narazili na jméno šéfa ruské kriminální skupiny, která se přátelí s vlivnými politiky z Kremlu. Na seznamu je také zeť svrženého tuniského diktátora nebo turecký podnikatel, který je v USA vyšetřovaný kvůli finančnímu podvodu v hodnotě 511 milionů amerických dolarů.

Projekt OpenLux

Poté, co Lucembursko spustilo rejstřík konečných uživatelů výhod, se spousta majitelů rozhodla svou firmu raději přesunout, než aby riskovali zveřejnění, že ji vlastní. Poprvé v historii Lucemburska tak bylo během jednoho roku více společností zrušeno než založeno. 

Jenže rejstřík i nadále zůstává do značné míry anonymní. Kromě toho, že není plně prohledávatelný, v něm nelze najít všechny záznamy. Přestože oficiální lucemburské zprávy uvádějí, že 88 procent lucemburských firem už oznámilo svého konečného uživatele výhod a tedy reálného majitele, není tomu tak. Podle dat, která jsme analyzovali s Le Monde a OCCRP, tuto povinnost splnila pouze přibližně polovina lucemburských společností.

Navíc pro zveřejnění jména konečného majitele výhod existují výjimky. Týkají se těch, kteří prohlásí, že uvedení reálného majitele by je mohlo vystavit riziku. Důvěryhodnosti rejstříku nepomáhá ani fakt, že za konečného majitele výhod jsou uváděny i děti, mrtvé duše nebo takzvaní bílí koně. 

EU prodělává na evropských daňových rájích

Markus Meizer z organizace Tax Justice Network, která se věnuje dopadům netransparentních finančních systémů na život běžných lidí, k OpenLux poznamenal:

„To, co z OpenLux dělá mimořádný projekt, je fakt, že nejde o nějaký únik informací. Jde o hluboký ponor do vládních dat, která sice byla veřejnosti zpřístupněna, ale jen takovým způsobem, aby neposkytla ucelený obraz. Lucembursko asi očekávalo potlesk za to, že jako jedna z mála evropských zemí vytvořilo rejstřík konečných uživatelů výhod, jenže reálný dopad takového rejstříku se projevil až poté, co skupina novinářů náročně analyzovala data a spojila je s dalšími veřejně dostupnými informacemi. Tohle jasně vypovídá o užitečnosti původního rejstříku.“ 

Novou databázi, ve které bude možné vyhledávat i podle jména majitelů společností, v dohledné době zveřejníme.

The post OpenLux: Kdo jsou opravdoví majitelé lucemburských firem? appeared first on investigace.cz.