Otázka, kdo si objednal vraždu maltské investigativní novinářky Daphne Caruany Galizii, zůstává po devíti letech bez soudně potvrzené odpovědi. Ve středu byl totiž zproštěn obžaloby podnikatel Yorgen Fenech. 

Čtyřiačtyřicetiletého maltského podnikatele Yorgena Fenecha obžaloba vinila ze spoluúčasti na vraždě Daphne Caruany Galizii a ze zločinného spolčení za účelem vraždy. Podle klíčového svědka Melvina Theumy měl Fenech na její provedení poskytnout 150 tisíc eur.

Theuma působil jako prostředník mezi údajným objednavatelem a vykonavateli atentátu. Poté, co začal spolupracovat s vyšetřovateli, dostal v roce 2019 prezidentskou milost výměnou za své svědectví a označil Fenecha za muže, který vraždu objednal.

Fenechovi v případě odsouzení hrozilo až doživotní vězení. Po dvouměsíčním procesu a osmihodinové poradě ho však porota poměrem hlasů osm ku jedné obou obvinění zprostila.

Fenechovi obhájci během procesu zpochybňovali Theumovu důvěryhodnost a kritizovali vyšetřovatele za to, že postavili případ především na výpovědi člověka, který se sám na přípravě vraždy podílel. Tvrdili také, že policie dostatečně neprověřila další možné podezřelé.

Fenech před soudem ukázal na svého někdejšího blízkého přítele Keitha Schembriho, bývalého šéfa kanceláře premiéra Josepha Muscata. Tvrdil, že skutečným strůjcem vraždy byl Schembri a že on sám pouze zprostředkovával kontakt mezi ním a Theumou. Schembri, který během procesu vypovídal tři dny, jakoukoli účast odmítl a prohlásil, že „na 600 milionů procent“ není strůjcem vraždy. Policie uvedla, že Schembri nikdy nebyl v této věci podezřelým.

Po osvobozujícím rozsudku soudkyně nařídila policii znovu přezkoumat důkazy a posoudit, zda nemají být stíhány další osoby. Na Maltě se zároveň chystají protesty a opozice žádá svolání parlamentu.

Přečtěte si

Boj za spravedlnost po vraždě maltské investigativní novinářky není u konce

Objednavatel zůstává neznámý

„Devět let po brutální vraždě Daphne zůstávají institucionální selhání, která tuto vraždu umožnila, stále nevyřešena a bez nápravy,“ uvedla po rozsudku rodina zavražděné novinářky.

Fenech byl zatčen v listopadu 2019, když se před úsvitem pokoušel opustit Maltu na své jachtě. Obžaloba tvrdila, že chtěl Caruanu Galizii umlčet, protože se chystala zveřejnit informace týkající se jeho podnikání, rodiny a obchodních vazeb.

Novinářka se mimo jiné zabývala netransparentní dubajskou společností 17 Black. Po její smrti Reuters a Times of Malta odhalily, že jejím vlastníkem byl právě Fenech. Společnost byla spojena s podezřelými finančními toky a dvěma panamskými firmami napojenými na tehdejšího ministra Konrada Mizziho a premiérova poradce Keitha Schembriho. Fenech zároveň stál v čele skupiny, která byla součástí konsorcia, jež získalo významnou státní energetickou zakázku.

Přečtěte si

Novináři o projektu Daphne: Malta by měla být bojkotována

Po vraždě Caruany Galizii převzalo část její rozpracované práce čtyřicet pět novinářů z osmnácti médií v patnácti zemích. V rámci projektu The Daphne Project, koordinovaného organizací Forbidden Stories, pokračovali v jejích investigacích zaměřených na korupci, praní špinavých peněz a vazby maltských politických a podnikatelských elit. Projekt odhalil také to, jak se internetová kasina registrovaná na Maltě stala zdrojem příjmů italské mafie ’Ndrangheta.

Vražda Caruany Galizii vyvolala na Maltě masové protesty a hlubokou politickou krizi. Schembri v listopadu 2019 rezignoval a premiér Joseph Muscat následně oznámil, že odstoupí. Ve funkci skončil v lednu 2020. Muscat sám nikdy nebyl s vraždou spojován.

Nezávislá vyšetřovací komise v roce 2021 dospěla k závěru, že maltský stát nese odpovědnost za vytvoření „kultury beztrestnosti“, v níž mohla vražda novinářky nastat, a že ji stát nedokázal dostatečně ochránit.

Přečtěte si

Nová studie ukazuje, jak se na Maltě perou mafiánské peníze

Za samotný atentát už byli odsouzeni tři muži. Další dva dostali v roce 2025 doživotní tresty za dodání bomby použité při vraždě.

Autorka článku: Barbora Šturmová

The post Kdo si objednal vraždu novinářky Daphne Galizii? Odpověď stále chybí appeared first on investigace.cz.

Bývalý vysoce postavený polský soudce Tomasz Szmydt uprchl letos v květnu do Běloruska, kde si u prezidenta Lukašenka zažádal o azyl. O půl roku později si muž, jenž dříve nakládal s tajnými materiály EU i NATO a nyní je stíhán na základě evropského zatykače, v Minsku zřizuje nadaci Prawda Polska (Polská pravda). S její pomocí chce utužovat vztahy mezi Ruskem, Běloruskem a dalšími slovanskými národy a sdílet „skutečnou pravdu“ o dění v těchto zemích.

„Nadace byla založena mimo jiné proto, aby lidé mohli získávat informace o evropských a amerických politicích, jejich napojení na zpravodajské služby a korupci,“ oznámil Szmydt dne 24. září na tiskové konferenci běloruské národní zpravodajské agentury BelTA. Otevřeně tak potvrdil vznik organizace, jejímž posláním má, jak sám tvrdí, být především podpora dobré sousedské spolupráce. Szmydt si klade nemalé cíle, chce vytvořit mezinárodní mediální platformu dostupnou v ruském, běloruském, polském, anglickém a německém jazyce. „Polskou pravdu bude samozřejmě slyšet v samotném Polsku. Tajné služby už o ní vědí, lidé také. Ale uslyší o ní nejen v Polsku,“ uvedl.

Tajné informace

V souvislosti s útěkem do Běloruska vyvolává znepokojení rozsah důvěrných informací, k nimž měl Szmydt jakožto soudce a člen ministerstva spravedlnosti přístup.

U správního soudu ve Varšavě působil u takzvané II. soudní divize, která se mimo jiné zabývá záležitostmi ochrany utajovaných informací a bezpečnostních prověrek. V praxi tedy Szmydt rozhodoval například o tom, kdo bude mít přístup ke zdrojům důvěrných informací s různým stupněm utajení. Podílel se i na bezpečnostních prověrkách polských příslušníků ozbrojených sil, policistů a tajných agentů působících mimo jiné v EU a NATO.

V květnu 2017 pak nastoupil na ministerstvo spravedlnosti, kde rychle stoupal po kariérním žebříčku díky povýšení od soudce a tehdejšího státního podtajemníka Łukasze Piebiaka. K utajovaným informacím tak měl přístup rovněž uvnitř ministerstva, osobně mu jej udělil tehdejší státní tajemník a politik PiS (Právo a spravedlnost) Michał Wójcik.

Polská pravda?

„Jak víte, jsem v Bělorusku už šest měsíců. (…) Mám sice X, Telegram, ale to není to, co je potřeba, aby informace fungovaly a měly vliv na vnitřní politické záležitosti, na dobré vztahy mezi Běloruskem, Ruskem a Polskem. Podle mého názoru by se to mělo dít prostřednictvím nadace,“ uvedl bývalý soudce v rozhovoru pro BelTA. Touto nadací má být právě Polská pravda se sídlem v Minsku. Přestože byl její vznik medializován teprve u příležitosti nedávné tiskové konference, ze záznamů Ministerstva daní a poplatků Běloruska vyplývá, že byla založena už 10. června letošního roku. Tedy pouze zhruba měsíc po Szmydtově příjezdu do země, což může nasvědčovat dřívější spolupráci. „Myslím, že běloruský režim ho využije jako propagandistický nástroj ke kritice evropské politiky. Vypadá to, že Szmydt už pracuje pro běloruskou státní agenturu BelTA,“ sdělil investigaci.cz exilový běloruský investigativní novinář z Buro Media Alexander Yarashevich. Szmydta jsme s žádostí o vyjádření rovněž kontaktovali, na výzvu však nereagoval.

Bývalý soudce okamžitě po zveřejnění zprávy zahájil intenzivní mediální turné, během nějž s nadšením sdílel stanovy své organizace. Zároveň potvrdil i záměr sdružovat v Bělorusku místní polské obyvatelstvo. Do Polska se však neplánuje vracet, a to nejen kvůli údajnému hrozícímu nebezpečí, ale také domnělému omezování svobody slova. Ochranu, volnost názoru a profesní rozvoj mu prý dokáže zajistit jedině běloruská vláda. Politoložka Edit Zgut-Przybylska však vykreslila podstatně méně optimistický scénář jeho budoucí kariéry. „Minsk ho bude využívat tak dlouho, jak bude potřebovat, a pak se ho pravděpodobně zbaví jako ostatních podobných typů v minulosti, když z něj vyždímá všechno,“ sdělila Visegrad Insight.

Diskreditace soudců a obtěžování novinářky

Szmydt započal svoji soudcovskou kariéru již v roce 2001 u Okresního soudu v Ciechanowě, městě na severovýchodě Polska. Z řadového soudce se postupně vypracoval až na pozici soudce Správního soudu ve Varšavě a nakonec i Nejvyššího správního soudu. I přes vysoké soudcovské platy byl v tísnivé finanční situaci. Například z majetkového přiznání za rok 2022 lze vyčíst, že nevlastnil žádné nemovitosti ani úspory. Jeho jediným majetkem bylo auto Seat Ibiza z roku 2015, naopak měl dluhy v hodnotě téměř tři a půl milionu korun. 

Během svého působení u soudů se spolu se svou tehdejší ženou Emilií Szmydt a několika dalšími politiky z ministerstva spravedlnosti angažoval v takzvaném hejterském skandálu (afera hejterska). Ten spočíval ve snaze zdiskreditovat a očernit polské soudce, kteří se za vlády PiS snažili protestovat proti systematickým politickým snahám o narušování nezávislosti soudů (tématu boje za soudní autonomii v Polsku se věnoval mimo jiné dokumentární film Soudci pod tlakem uvedený v roce 2022 na festivalu Jeden svět).

Šikanózním jednáním v podobě právních výhružek a zveřejňování osobních informací se snažili nepohodlné soudce zastrašit a připravit o mandáty. Szmydt se v roce 2022 k jednání veřejně přihlásil: „Ne že bych se za to nestyděl, protože se stydím, ale rozhodl jsem se o tom mluvit veřejně, přestože to není snadné,“ přiznal v rozhovoru pro TVN24, během nějž se poškozeným soudcům rovněž omluvil. Následkem mediální aféry se jeho manželství s Emílií rozpadlo. 

Nebyla to však zdaleka poslední Szmydtova kauza. V roce 2022 byl v disciplinárním řízení potrestán důtkou za to, že posílal jisté novinářce nevyžádané zprávy a videa s erotickým podtextem.

Útěk do Běloruska

Szmydt navštívil Bělorusko již v roce 2023. Co bylo cílem jeho návštěvy a jestli už tehdy spolupracoval s běloruskými tajnými službami, stále není jasné. Nečinnost tehdejší polské vlády v této záležitosti kritizoval na svém profilu na X ministr vnitra a státní správy za Občanskou platformu (PO) Tomasz Siemoniak: „Bezpečnostní služby pod vedením vlády Práva a spravedlnosti nezaznamenaly Szmydtovu několikadenní cestu do Běloruska v červnu 2023 a nepodnikly žádné kroky,“ uvedl. Ministr tak poukázal na to, že kdyby byl Szmydt již dříve sledován polskou kontrarozvědkou, mohlo být zabráněno jeho následnému útěku do Běloruska a potažmo také úniku citlivých dat, kterými disponoval. To, že byl Szmydt s největší pravděpodobností agentem ve službách cizího státu už v době své působnosti ve vládních strukturách, potvrdil také bývalý polský premiér Mateusz Morawiecki (PiS).

Vinou nečinnosti tajných služeb však Szmydt soudil nadále, a to ještě v dubnu letošního roku. Ani ne o měsíc později vystoupil 6. května v Minsku na tiskové konferenci provládní agentury BelTA. Oznámil, že kvůli svému politickému přesvědčení a domnělému pronásledování ze strany polské vlády musel opustit zemi, a v Bělorusku si zažádal o azyl. Toto rozhodnutí odůvodnil strachem z možných útoků ze strany polských, britských či amerických tajných služeb. „Může to být autonehoda, sebevražda nebo něco jiného. Pokud chci žít, můj návrat je nemožný,“ sdělil během konference ruské zpravodajské agentuře TASS. Zároveň vyjádřil svou loajalitu a obdiv vůči diktatuře prezidenta Alexandra Lukašenka a podepsal dokument, jímž se oficiálně zřekl pozice soudce v Polsku. V reakci na tato prohlášení jej polská prokuratura obvinila ze špionáže a byl na něj vydán evropský zatykač. Interpol přes naléhání polské vlády ale jednat odmítl s tím, že stíhat pachatele politických trestných činů není v jeho kompetenci.

Mediální hvězda

Szmydt se vzápětí po svém příjezdu začal aktivně angažovat nejen v běloruských, ale také ruských médiích. Za zmínku stojí například jeho účast v talkshow Večer s Vladimirem Solovjovem, kde po boku známého ruského propagandisty a spřízněnce Putina vyzdvihoval ideu slovanské vzájemnosti a důležitost dobrých vztahů s Ruskem. Rovněž vystoupil v ruské provládní televizi RT a celé řadě dalších médií. Aktivní je také na sociálních sítích, včetně X a Telegramu, kde šíří prokremelskou propagandu a falešné zprávy ohledně ruské invaze v Ukrajině. „Ozbrojené síly Ukrajiny jsou teroristická organizace a po roce 2014 chtěly s Luhanskem a Doněckem udělat to, co Izrael dělá s Gazou,“ říká například.

Neštítí se ani osobních útoků na své bývalé politické oponenty. Zvláště ostré výpady směřuje na současného premiéra a předsedu Občanské platformy (PO) Donalda Tuska a ministra zahraničních věcí Radosława Sikorského (PO), který jej veřejně označil za ruského špeha. Szmydt tento narativ obrací a na svém youtubovém kanálu tvrdí, že Sikorski během telefonických rozhovorů poskytl ruské straně citlivé údaje týkající se bezpečnosti Polska a členských států NATO. Ty se měly týkat mimo jiné potenciálního vstupu NATO do války v Ukrajině. Szmydt proto Sikorského vyzývá, aby podal demisi, jinak prý bude odhalovat další data, jež ministr prozradil. Zdrojem těchto informací má být údajný rozhovor Sikorského s ruskými komiky Vovanem a Lexusem, kteří se během telefonátu měli vydávat za bývalého ukrajinského prezidenta Petro Porošenka. Ministerstvo zahraničí už dříve celou záležitost zamítlo s tím, že podobné zprávy jsou jen těžko uvěřitelné v situaci, kdy má ruská strana k dispozici technologie pro vytváření deepfake videí.

Nový život

Szmydtův případ není ojedinělý. V prosinci roku 2021 například utekl do Běloruska Emil Czeczko, polský voják a člen pohraniční stráže na polsko-běloruských hranicích. Podobně jako Szmydt si tam zažádal o politický azyl a své rozhodnutí zdůvodnil nesouhlasem s chováním pohraničníků v době probíhající migrační krize. Stejně jako bývalý soudce měl i on ve své rodné zemi problémy se zákonem. A jako Szmydt se i tento mladý dezertér stal mediální tváří běloruské propagandy. O tři měsíce později ale ve svých pětadvaceti letech zemřel. Běloruský vyšetřovací výbor sdělil, že bývalý voják byl nalezen oběšený v pronajatém bytě v Minsku. Okolnosti jeho smrti zůstávají dodnes nevyjasněny.

V Česku se od začátku ruské invaze do Ukrajiny rovněž šířila prokremelská propaganda, která lákala české občany k přestěhování do Ruska. Reálně do této země zamířilo jen několik jednotlivců, desítky dalších však takovou cestu „za lepším životem“ nadále zvažují. Sdružují se především na facebookových a telegramových skupinách a ruské sociální síti VKontaktě. O motivacích Čechů k životu v Rusku se dozvíte více v článku redaktorky investigace.cz Kristiny Vejnbender.

The post Zrádce v taláru. Bývalý polský soudce zakládá v Bělorusku nadaci šířící proruskou propagandu appeared first on investigace.cz.

Alexandr Abramov a Alexandr Frolov, dva ruští oligarchové, kteří se řadí na 17. a 33. místo v žebříčku nejbohatších Rusů, jsou skrytými vlastníky jednoho z nejluxusnějších developerských projektů na okraji Prahy. Mimo to vlastní nemovitosti, podíly ve firmách či přepychové jachty po celém světě, avšak jen u zlomku toho všeho lze prokázat, že jsou opravdovými majiteli. „Využívají anonymitu offshorů, protože tím chrání své vlastnické právo. V Rusku už totiž nikdo nevěří v nezávislé a spravedlivé soudy,“ vysvětluje ruský investigativní novinář Roman Anin. 

V Popovičkách nedaleko Prahy vzniká jeden z nejpozoruhodnějších developerských bytových projektů. Jde o satelitní městečko s vlastním golfovým hřištěm a renomovanými restauracemi, jehož součástí je třeba i privátní školka. V nabídce nemovitostí ke koupi jsou byty, rodinné domy nebo rovnou celé luxusní vily, které navrhovali proslulí architekti. Celkem by mělo jít o „přibližně 480 domovů“, přičemž několik objektů již existuje. Cena těch nejmenších garsonek začíná na 8,8 milionech korun. 

Projekt realizuje akciová společnost Arendon Development Company. Dohledání jejích konečných majitelů je ale kvůli komplikované majetkové struktuře de fakto nemožné. 

Arendon Development totiž patří kyperské firmě Lormont, která dostává půjčky od spřízněné společnosti Vollin Holdings z Britských Panenských ostrovů. 

Kdo stojí za offshorovou firmou Vollin Holdings, se podařilo zjistit jen díky uniklým informacím v rámci mezinárodního projektu Pandora Papers, na němž se investigace.cz podílela. Podle těchto dokumentů jsou majiteli Vollin právě Alexandr Abramov a Alexandr Frolov, a to skrze další síť britskopanenských a kyperských offshorových společností, jejichž vlastníkem jsou dva kyperské svěřenské fondy. Alexandr Frolov je beneficientem fondu The Elpins Trust, naopak Alexandr Abramov užívá výhod fondu The Dapore Trust. Svěřenské fondy vznikly již v roce 2005 a kromě Abramova a Frolova jsou na jejich platebních listinách i jejich manželky a děti. 

Z dokumentů, jež má redakce investigace.cz k dispozici díky spolupráci na Pandora Papers, také vyplývá, že offshorová struktura, kterou pro investování do českého developerského projektu v Popovičkách oba Rusové využili, není zdaleka ojedinělá. 

Přečtěte si

Tryskáče, lustry, byty: Za co utráceli mocní Rusové v Česku

Frolov i Abramov vlastní další desítky skořápkových firem, které investují či investice spravují nebo jen drží podíly v dalších desítkách firem po celém světě. Tyto anonymní skořápkové firmy drží na účtech aktiva v hodnotě milionů dolarů. 

Má ho rád, nemá ho rád

Nedůvěra ve spravedlnost a ochranu obchodních zájmů má v Rusku mnoho příčin. Asi nejznámější varovný případ svévole mocných vůči neposlušným oligarchům představuje rozhodnutí v kauze ruské ropné společnosti Jukos a jejího majitele Michaila Chodorkovského, který v tomto byznysu přišel o všechno a na dlouhá léta skončil ve vězení jen kvůli tomu, že kritizoval prezidenta Vladimira Putina. 

„Je nutné pochopit jeden zajímavý fenomén. V Rusku soudům nikdo nevěří. A to ani lidé, kteří jsou Putinovi blízko. Navenek mohou hlásat, jací jsou vlastenci a jak Rusko milují, ale ve skutečnosti jsou si moc dobře vědomi, že když se něco semele, soud jim žádnou ochranu neposkytne, protože nezávislý soudní systém reálně neexistuje,“ vysvětluje Roman Anin, novinář z investigativního portálu iStories. 

Právě proto je pro bohaté Rusy výhodné vlastnit své majetky například přes kyperské schránky, jež jsou následně v rukou britskopanenské firmy. „Pak se na ně vztahuje britské právo, a to je rozhodně důvěryhodnější,“ uzavírá Anin. Investováním do kyperských společností si ruští boháči navíc často kupovali i tamní občanství, které funguje nejen jako vstupenka na evropský trh, ale otevírá jim i hranice do Unie. 

„Jmění, jež osoby blízké Kremlu nakumulovaly, si logicky chtějí užívat. Jenže to jde jen ve svobodné společnosti. Proto jsou pro bohaté Rusy kyperská víza tak lákavá – získají tím možnost volného pohybu po celé Evropské unii, jejímž členem je Kypr od roku 2004,“ říká kyperský investigativní novinář Stelios Orphanides. 

Přečtěte si

Pandora Papers: Oligarchové a bankéři

Dalším z důvodů, proč majetní Rusové raději ukrývají své majetky v zahraničí, je podle novináře Anina mnohdy pochybný původ peněz, jež do nemovitostí a ostatních luxusních věcí investovali. Může se jednat o peníze vytunelované ze státních firem, z rozpočtu nebo třeba o úplatky. 

To, že v ruskou spravedlnost nevěří ani Frolov s Abramovem, dokládá i fakt, že oni samotní se na žádném sankčním seznamu nevyskytují a oficiálně by tak nemuseli vlastnictví svých firem skrývat za nepřehledné offshorové struktury. Oba nadto nejsou ani aktivní v politice, a tím pádem nemusejí tímto pokoutným způsobem obcházet zákon, který ruským politikům zakazuje podnikat v zahraničí. 

Oligarchové a Putin

Jak Abramov, tak Frolov obdrželi před více než pěti lety od ruského prezidenta Vladimira Putina vyznamenání za zásluhy. Americké ministerstvo financí oba oligarchy zařadilo na „Putinův seznam“, tedy k výčtu vlivných Rusů s blízkými vazbami na Kreml. Místo na „Putinově seznamu“ ale automaticky neznamená uvalení sankcí, oba podnikatelé proto mohou i nadále nakládat se svým majetkem jak v USA, tak v Evropě. 

Na otázku, zda jsou si obchodní partneři s ruským prezidentem blízcí, kroutí Roman Anin hlavou. „Podle mě Abramov ani Frolov v okruhu Putinových nejbližších nejsou. Obecně se tento kruh v posledních letech zužuje, podle našich zdrojů je nejbližších lidí momentálně přibližně pět.“ 

Jak investigativní novinář dodává, ruský prezident měl dříve mnohem více přátel i spojenců. Postupně ale okruh lidí, kterým věří, zásadně omezil jen na pár lidí a Alexandr Abramov ani Alexandr Frolov mezi nimi nejsou. To je pravděpodobně důvod, proč se ještě ani jeden z nich nedostal na sankční seznamy, ačkoli jejich obchodní partner Roman Abramovič figuruje na tom evropském i americkém. 

Zdaleka však nejsou jediní Rusové, kteří vlastní firmy tak komplikovaným způsobem. Jen v únicích dat pojmenovaných Pandora Papers bylo takzvaných konečných vlastníků firem s ruským občanstvím téměř 4,5 tisíce, vůbec nejvíce ze všech národností. Samotná nedůvěra v právní stát v Rusku se ale netýká pouze ekonomického odvětví a podnikání.

Vladimir Putin v roli prezidenta vytvořil systém, který je mu hierarchicky podřízený – na klíčové posty v soudnictví totiž dosadil sobě poslušné lidi a ti rozhodují buď podle jeho instrukcí, nebo podle pokynů ruské bezpečnostní služby FSB, nástupkyně sovětské KGB, z jejíchž řad Putin vzešel. Současný ruský prezident tak soudy začal mimo jiné využívat k likvidaci nepohodlných oligarchů typu Chodorkovského, ale i nezávislých médií či opozičních politiků, jakým je například Alexej Navalnyj. „V Rusku v nějaký spravedlivý soudní proces nikdo nevěří. Všechna rozhodnutí stojí na vůli prezidenta, FSB nebo dalších tajných služeb,“ uzavírá ruský investigativní novinář Roman Anin.

The post Proč je tak těžké dohledat majetek ruských oligarchů appeared first on investigace.cz.