Organizace Spojených národů pro drogy a kriminalitu (UNODC) odhaduje (zdroj zde), že celkový objem vypraných peněz dosahuje 2 až 5 procent celosvětového HDP ročně, v přepočtu skoro 2 biliony dolarů (asi 44,3 bilionů korun). Banky jsou v celém řetězci praní peněz posledním a zároveň nejsilnějším nástrojem, který může tyto nelegální finanční transakce zastavit. Často se to ale neděje. Problémy se zákonem měly i tak velké finanční instituce jako švýcarská HSBC, UBS, nebo německá Deutsche Bank. Podle Finančního analytického úřadu (FAÚ) je ale situace v českém bankovním sektoru dobrá.

FAÚ tvrdí (zdroj zde), že banky působící v ČR „vykazují velmi dobré povědomí o prevenci praní peněz, mají dobře zvládnuté řízení rizik a vyšší rizikovost produktů nebo klientů je vyrovnávána přísnější kontrolou”. S tím souhlasí i Ladislav Pauker z Komise pro bankovní a finanční bezpečnost Bankovní asociace: „Po zkušenostech s kolapsem českého bankovního systému na sklonku devadesátých let jsou bezpečnostní opatření, která musí každá banka dodržovat, poměrně přísná,“ tvrdí.

Na začátku letošního roku také nabyla účinnosti novela zákona č. 253/2008 Sb. (tzv. „AML zákona“), která implementuje novou směrnici Evropské unie o předcházení využívání finančního systému k praní peněz a financování terorismu. Postupně se zlepšujícímu stavu úrovně kontroly ze strany bank poté odpovídá i statistika oznámení o podezřelém obchodu ve smyslu §18 téhož zákona.

Navzdory veskrze kladnému hodnocení bank však legalizace výnosů z trestné činnosti v České republice stále působí značné škody. Například v roce 2015 celkový objem způsobené škody činil podle policie 100 milionů korun, a to jen v případech, o kterých PČR ví a zahrnuje je do svých statistik.

V Česku je v současnosti 47 bank a poboček zahraničních bank, 14 bank má u nás zahraniční zastoupení. Zajímavou pozici na bankovním trhu v České republice zaujímají banky, jejichž vlastnická struktura sahá do Ruské federace. I kvůli tomu, že ruský bankovní sektor má v posledních letech s praním peněz bohaté zkušenosti.

Charakterizace ruského bankovního sektoru

Ruský finanční sektor je k praní peněz poměrně náchylný. Americké ministerstvo zahraničí Rusko řadí mezi země, na které se v rámci boje s praním peněz soustředí nejvíc. Stejně tak Basilejský institut (neziskový institut specializující se na prevenci korupce a veřejnou správu, pozn. redakce) uvádí Rusko na seznamu 15 zemí Evropy a střední Asie s největším rizikem praní peněz a financování terorismu. Rusko je v nejnovější zprávě z roku 2017 na 6. místě v tomto regionu za Tádžikistánem, Tureckem, Ukrajinou, Kazachstánem a Kyrgyzstánem. K řazení zemí organizace využívá tzv. „Basilejského AML indexu”. Pro srovnání: Česká republika zaujala 126. pozici, celkově do průzkumu bylo zahrnuto 146 zemí světa.

Mezinárodní měnový fond (MMF) ale ve svém hodnocení ruského finančního sektoru uvádí, že regulační opatření kladoucí si za cíl zabránit praní peněz se v Rusku v uplynulých letech zdokonalily. Ruská centrální banka podle MMF podnikla kroky k ukotvení vyšších nároků na integritu bankovních institucí, dohled centrální banky je podle fondu „intenzivní a pronikavý”.

Ruská centrální banka v posledních letech skutečně učinila kroky k nápravě svého bankovního sektoru. Jen od roku 2013 odebrala licenci více než 300 úvěrovým institucím. I proto, že mnohé z nich se spoléhaly na finanční injekce od státu a své vlastní prostředky často neprůhledným způsobem vyváděly do jiných institucí v Rusku i v zahraničí. Modelovým příkladem tohoto jednání může být známý bankéř Anatolij Motylyov.

Vybrat peníze, vyvést, nechat se zachránit

První případ „selhání“ Motylyových podnikatelských aktivit se odehrál během finanční krize v letech 2007 a 2008. Jeho společnost Globex poskytující půjčky dosáhla během krize ztrát, které vyžadovaly záchranný balíček ruské vlády v hodnotě 2,5 miliardy dolarů. Po vykoupení Globexu ruské úřady zjistily, že stovky právnických osob, které byly klienty Globexu, představovaly pouhé skořápkové společnosti, které Motylyov využil k vyvedení peněz do svých selhávajících projektů na trhu s nemovitostmi.

Ačkoliv ruská vláda už měla zkušenosti se stylem Motylyova podnikání, nezabránila mu v tom, aby schéma „vyvést peníze a spoléhat se na záchranu ze strany státu” nezopakoval. V polovině roku 2015 ruská centrální banka odňala licenci čtyřem Motylyovým bankám a sedmi soukromým penzijním fondům. Všechny čtyři banky dohromady disponovaly vklady v hodnotě více než 1,1 miliardy dolarů. Fondy disponující více než jednou miliardou dolarů poté střežily vklady asi milionu Rusů.

Několik měsíců po odejmutí licencí ruská centrální banka oznámila, že ve finančních výkazech Motylyových společností objevila „díru” v hodnotě 1,5 miliardy dolarů. Ruské úřady začaly Motylyovovy společnosti a jejich transakce vyšetřovat, sám majitel však podle dostupných informací pravděpodobně ze země zmizel.

Případ Anatolije Motylyova poukazuje na obecnější problém ruského bankovního sektoru, ve kterém v posledních letech došlo k mnoha selháním bank, falšování finančních dokumentů a provádění neprůhledných transakcí za účelem vyvedení peněz do zahraničí. Dalším příkladem je příběh Globální pračky, o kterém jsme psali v březnu, kdy bylo z 19 ruských bank vyvedeno přes 20 miliard dolarů. Tyto peníze poté protekly přes účty 732 bank v 96 zemích světa a svou roli v „globální pračce“ sehrály i některé české banky.

Banky napojené na ruský kapitál tak stále vyvolávají pochybnosti.

„Působení bankovních institucí s ruským kapitálem rizikové samozřejmě je a velmi. V Rusku byly banky zakládány skupinami organizovaného zločinu. Ty dnes kontroluje Kreml a využívá je k prosazování svých imperiálních zájmů,” tvrdí Petr Pojman, kriminolog a bezpečnostní expert.

Ruské banky působí v České republice od roku 1996. V uplynulých letech se v České republice těchto institucí objevilo hned několik, a v některých případech jejich činnost vyvolala podezření regulačních orgánů.

Jednou z těchto bank byla i Evropsko-ruská banka.

Evropsko-ruská banka

Evropsko-ruská banka (ERB) na českém trhu působila od roku 2009, 25. října loňského roku však vstoupila do likvidace. O den dřív jí Česká národní banka odňala povolení k činnosti. Hlavními důvody podle vyjádření banky byly „nefunkční řídicí a kontrolní systém banky a nákup dluhopisů v rozporu s právními předpisy“. Už půl roku předtím přitom ČNB provedla předběžná opatření, a částečným omezením činností ERB cílila na zamezení dalšího poškozování zájmů vkladatelů.

Majitel ERB Roman Popov opatření provedená ČNB kritizoval. Problematický nákup rakouských cenných papírů rakouské firmy M&A InvestConsult v hodnotě 60 milionů eur, za který na ERB Česká národní banka dokonce podala trestní oznámení, považoval za standardní. ČNB poté ve vyjádření pro Český rozhlas obvinil z „umělého vytvoření krachu banky”.

Evropsko-ruská banka byla první bankou s ruským kapitálem a licencí k provozování bankovních služeb. Česká licence jí pomohla vstoupit na evropský bankovní trh.

Banka sídlila jen pár minut chůze od neslavně proslulé restaurace U Holubů – místa, kde se v devadesátých letech scházely ruské mafiánské skupiny jako Solncevská mafie nebo Semjon Mogilevič. Z adresy na Smíchově dnes zbývá spíš jen memento podezřelých ruských operací.

ERB byla založena První česko-ruskou bankou (PČRB). Instituce sídlící v Moskvě k sobě v uplynulých letech přitáhla pozornost médií, politiků i tajných služeb díky své finanční podpoře francouzské Národní fronty vedené Marií Le Penovou nebo umožňováním peněžních převodů íránským obchodníkům se zbraněmi navzdory uvalenému embargu.

Vše začalo u IPB

PČRB byla založena v Rusku v roce 1996 českou bankou IPB, bankovní institucí, jejíž bankrot byl největším případem selhání banky v historii České republiky, spolu s ruskou bankou Vozrožděnije.

V období, kdy finanční krize zasáhla ruský bankovní trh, se banka Vozrožděnije rozhodla ukončit své působení v PČRB, kterou tak naplno převzala IPB.

IPB však v roce 2000 zkrachovala a PČRB byla převedena pod Českou konsolidační agenturu. Agentura ale žádný zájem o řízení banky neprojevila, a tak byla PČRB prodána ruské společnosti Strojtransgaz, jejímž většinovým podílníkem byla ruská státní společnost Gazprom. Tato akvizice vzbudila v ruských i českých médiích pochybnosti nad mírou napojení banky na ruskou vládu.

Český bankovní expert Jan Lamser, který vedl likvidaci aktiv IPB a jejích dluhů po zbankrotování banky, k tomu dodává: „Historie PČRB je spíš množinou náhodných rozhodnutí jejího českého managementu, než konspiračním plánem ruských politiků.”

V roce 2011 Strojtransgaz prodal 74,5 % akcií banky jednomu ze svých bývalých zaměstnanců, Romanu Popovovi. O rok později se Popov stal jediným akcionářem jak PČRB, tak v Česku založené ERB. Podle svých slov kromě koupě PČRB investoval do navýšení základního kapitálu ERB dalších zhruba 600 milionů korun – částku, která je vysoká i pro bývalého ředitele Strojtransgazu.

ERB byla založena v roce 2005, kdy se PČRB jako její matka chtěla vrátit na český trh. Získání licence bylo pro ERB obtížné, jelikož čelila komplikacím ze strany České Národní Banky i BIS (Bezpečnostní informační služby), která ji považovala za možné bezpečnostní riziko.

První pokus o získání licence v roce 2004 byl z důvodu nedostatečné dokumentace zamítnut, druhý pokus v roce 2005 pak opět také selhal kvůli výrazným změnám ve vlastnické struktuře banky. Třetí a úspěšný pokus přišel až v roce 2008, kdy banka licenci získala. Od roku 2009 tak banka na českém trhu fungovala s jednou pobočkou v Praze a druhou v Karlových Varech v Moskevské ulici.

Zvědavost v případě počínání PČRB a jejího majitele Romana Popova vzbuzuje také napojení banky na některé tradiční offshoreové destinace. Jedna z Popovových společností, Royaline Investments Ltd, pocházející z Britských panenských ostrovů, totiž sehrála roli u půjčky ilustrující netransparentní vyvedení prostředků z banky.

PČRB nejdříve poskytla půjčku ve výši 12 milionů eur kyperské společnosti Laerma Limited zastoupené Natalií Myskinovou, manželkou Vladimira Myskina, zaměstnance PČRB, který půjčku schválil. Banka ovšem prostřednictvím Royaline díky smlouvě o zřízení zástavního práva získala 50% obchodní podíl společnosti Dastyno Commerce s.r.o., jehož nominální hodnota činí pouhých 100 000 korun. Vzhledem k tomu, že společnost Dastyno v obchodním rejstříku neeviduje žádné finanční výkazy, jeví se jako typický příklad skořápkové společnosti určené k zástavě úvěru, který dlužník nikdy nehodlá splatit.

Ačkoliv ERB už na seznamu bank v České republice nefiguruje, První česko-ruská banka zde stále má své zahraniční zastoupení, přestože i ta v Rusku přišla loni o bankovní licenci.

Dalšími českými bankami s napojením na ruský kapitál jsou Expobank a Sberbank.

Expandující Expobank

Expobank na českém bankovním trhu působí od roku 1991. Původně působila pod názvem BAWAG Bank CZ, od roku 2008 poté banka vystupovala pod názvem LBBW Bank CZ jako dceřiná společnost německé LBBW. Na konci roku 2014 se společně s příchodem nového většinového akcionáře Igora Kima banka přejmenovala na Expobank CZ.

Igor Kim je ruský investor, který na bankovních trzích působí přes 20 let. Kim se narodil v Kazachstánu a vyrůstal na východě Ruska. V roce 1992 byl jedním ze zakladatelů malé sibiřské banky, později se stal jejím ředitelem. V roce 1996 dohlížel na restrukturalizaci banky Sibacadembank, dnes známé jako Ursa Bank, v současnosti jedné z 20 největších ruských bank.

Za své působení na bankovních trzích Kim již nakoupil přes 30 bank. Webový portál Forbes hodnotu Kimova majetku odhaduje na miliardu dolarů.

Kim v roce 2013 pro Reuters sdělil (celý článek zde), že “se poohlíží po akvizicích nejen ve východní, ale i ve střední Evropě”. V expanzi mu má pomoci právě česká pobočka Expobank.

Banka na svých webových stránkách uvádí, že Kimův úspěch „je výsledkem chytrých investic v minulosti a inteligentního bankovního řízení bez napojení na politiku”.

Expobank za první dva roky svého působení pod novým jménem a s novým vlastníkem vykázala zisk ve výši 442 milionů korun (105 milionů korun v roce 2015 (zdroj zde), 337 milionů korun v roce 2016 (zdroj zde)), a plánovanou expanzi odstartovala hned v prvních dvou letech svého působení na českém trhu.

„V roce 2016 a na začátku roku 2017 Expobank učinila dvě akvizice – nejdříve získala jednu z účelových společností LBBW v České republice (East Portfolio s.r.o.) a rozšířila portfolio svých klientů, ve druhé polovině roku poté banka provedla svou první evropskou akvizici Marfin Bank a.d. Beograd (Srbsko) a stala se tak první českou bankou na srbském trhu,” uvádí výroční zpráva z loňského roku.

Expobank kromě České republiky tak v současnosti působí v 8 dalších zemích. Těmi jsou Hongkong, Kazachstán, Kypr, Lotyšsko, Lucembursko, Rusko a Velká Británie, tedy země známé ve finančním světě zejména díky silnému bankovnímu tajemství a problémům s bankovním sektorem, který dostatečně neprověřuje ani původ peněz, ani klienty.

Banka na svých stránkách láká klienty tvrzením, že „klienti banky mohou jednoznačně profitovat z působení sesterských a dceřiných společností banky v Evropě a dalších částech světa”.

Právě jedna ze sesterských společností české Expobanky se ale již v minulosti potýkala s problémy ohledně svých interních kontrolních mechanismů. V Lotyšsku banka nejprve v roce 2014 dostala od FKTK (lotyšská Komise pro finanční a kapitálové trhy) varování, jehož důvodem byly „některé nedostatky v interním kontrolním systému banky a selhání v zajištění dostatečné dokumentace klientů”. V roce 2015 poté banka obdržela pokutu ve výši 105 tisíc eur za „nedostatky v monitoringu uskutečněných transakcí a due diligence klientů banky” (zdroj).

Sberbank, ruská státní banka

Poslední a zároveň největší ruskou bankou působící na českém trhu je Sberbank, banka přímo podléhající ruské státní správě, konkrétně ruské centrální bance.

Sberbank na český bankovní trh pronikla v roce 2012, kdy od rakouské Volksbank odkoupila celou její středoevropskou divizi (ke změně jména banky došlo na konci února roku 2013). Sberbank hned zpočátku vyvinula výraznou snahu o propagaci svého příchodu do České republiky prostřednictvím několika marketingových kampaní v čele s televizními reklamami, zároveň výrazně investovala do rozšíření svých poboček.

Sberbank Europe působí v 10 zemích střední a východní Evropy: v Bosně a Hercegovině, České republice, Chorvatsku, Maďarsku, Německu, Rakousku, Slovensku, Slovinsku, Srbsku a na Ukrajině.

Od svého nástupu na český trh dceřiná společnost Sberbank CZ vykazuje podle svých slov „nárůst ve všech segmentech” (fyzické osoby, malé a střední podniky, korporátní klienti) (zdroj), stejně tak od změny vlastníka a názvu každoročně utrží zisk v řádu stamilionů korun (výjimkou byl rok 2015, kdy banka vlivem letitého soudního sporu byla nucena z rozhodnutí soudu zaplatit náhradu škody ve výši zhruba 130 milionů korun).

I Sberbank však musela v uplynulých letech čelit komplikacím vycházejícím z podstaty jejího vlastnictví. V důsledku ukrajinské krize Spojené státy i Evropská unie na ruskou Sberbank (evropské dcery Sberbank byly ze sankcí vyňaty) a další ruské státní podniky uvalily sankce, kterými bance zabránily přístup ke svému kapitálu za účelem dlouhodobého financování.

V říjnu roku 2016 poté ČNB zakázala Sberbank poskytovat úvěry na financování investiční výstavby a komerčních nemovitostí (zdroj). ČNB ve svém odůvodnění tvrdila, že banka „nedodržuje náležitým způsobem obezřetnostní pravidla, jimiž se musí každá úvěrová instituce řídit, v důsledku čehož pak může být ohrožena jeho finanční stabilita a zájmy jeho vkladatelů”.

O několik měsíců později, 17. února, nicméně ČNB oznámila, že „v důsledku deklarovaného zjednání nápravy pominuly důvody pro omezení činnosti”.

Na rozdíl od PČRB i ERB jsou Expobank i Sberbank v České republice stále velmi aktivní, a jak nám sdělil ředitel Finančního analytického úřadu Libor Kazda, z hlediska prevence praní peněz prý tyto banky oproti dalším bankovním institucím působícím na českém trhu nelze vyčleňovat.

„Banky jsou ve finančním sektoru typem institucí nejnáchylnějších k praní peněz. Na druhou stranu lze říci, že banky z našeho pohledu fungují dobře a z tzv. „povinných osob” (fyzické nebo právnické osoby, na které se vztahuje AML zákon, pozn. redakce) vykazují nejvyšší míru spolupráce. To platí i pro banky s ruskými vlastníky.”

The post Peníze těch ruských appeared first on investigace.cz.

V rámci mezinárodního projektu investigativních novinářů z 31 zemí jsme analyzovali bankovní převody, o nichž získala informace naše partnerská organizace OCCRP a ruský deník Novaja Gazeta. Mezi lety 2011 a 2014 pouhých 21 skořápkových firem poslalo 26 746 plateb z účtů v lotyšské Trasta Komercbance a Moldavské Moldincombance. Platby odešly do globálních finančních ústavů zhruba ve stovce zemí po celém světě, a to téměř bez povšimnutí.

Zjistili jsme, kdo jsou strůjci těchto schémat, na kterých českých a slovenských účtech peníze skončily nebo kam dál putovaly a kdo na tom celém profitoval.

Chyť mě, když to dokážeš

Peníze, které pocházejí z machinací s veřejnými rozpočty v Ruské federaci a které bylo třeba legalizovat, se shromáždily na bankovních účtech v několika ruských bankách, mimo jiné i v První česko-ruské bance.

Hlavní roli sehrály Ruská zemská banka (RZB), moldavská Moldincombank a lotyšská Trasta Komercbanka (tato banka se objevuje i v příběhu Sergeje Magnitského). Přes spletitou strukturu 21 firem, existujících pouze na papíru coby prázdné skořápky bez zaměstnanců, se tak až do roku 2015 nedohledatelně přelilo a legalizovalo přes 25 miliard dolarů (přes 625 miliard korun).

Peníze zpravidla pocházely z tisíců transakcí, jimiž byl v Rusku porušen zákon: provize z předražených veřejných zakázek, daňové úniky, úplatky, zpronevěry, falešné půjčky, celní podvody. Kvůli zdání legálnosti jsou však tyto peníze promíchány s naprosto reálnými platbami za služby a zboží. Odborně se tomu říká vrstvení a jeho účelem je ztížit sledování a dohledání nelegálních peněz. Poté, co se miliardy smíchají a zlegalizují v globálním finančním systému, putují znovu ke svým ruským majitelům: státním úředníkům a podnikatelům.

Jak to fungovalo v Rusku…

Ruská zemská banka (RZB) sloužila jako depozitář pro peníze, jejichž původ jsme se snažili osvětlit. Moldavští vyšetřovatelé poskytli OCCRP zprávu, v níž je uvedeno, že mezi lety 2012 a 2014 převedla Ruská zemská banka na účet moldavské Moldincombank 152,5 miliard rublů (přibližně 65,7 miliard korun). Většina těchto peněz pak pokračovala do lotyšské Trasta Komercbanky a odtud dál na evropský finanční trh. Více o RZB zde.

Moldavskou banku Moldincombank si jeden z duchovních otců systému Alexandr Grigorijev nevybral náhodně. Moldavské soudy totiž v celém schématu hrají zásadní roli, přičemž trik, který je využívá, je v podstatě prostý.

Člověk, který potřeboval legalizovat peníze, založil tři firmy, zpravidla dvě ve Velké Británii a jednu v Rusku. Britská firma A fiktivně půjčila britské firmě B obrovskou, často mnohamilionovou částku peněz. Do smlouvy o půjčce navíc přidala klauzuli o obří pokutě v případě nesplácení. Ručitelem půjčky byla firma z Ruska s nastrčeným jednatelem z Moldavska. Firma B odmítla půjčku splácet, a tak šly všechny tři firmy k moldavskému soudu. Ten pak rozhodl, že půjčka – a v některých případech směnka – je v pořádku, a že ruská firma musí zaplatit. Tím pádem dal soud oficiální důvod pro převod peněz z Ruska do zahraničí. Z Ruska tak peníze mohly bezproblémově odplout dál do globálního bankovního světa.

Mimochodem, směnky často obsahovaly očividné chyby ve jménech účastníků obchodní transakce (vysvětlení může být prozaické: ač měly být údajně sepsané v Londýně, ve skutečnosti vznikly v Rusku nebo v Moldavsku).

O celém mechanismu jsme podrobněji psali zde.

…a jak to prasklo v Moldavsku

Podvody s falešnými půjčkami a směnkami a zkorumpovanými soudci se nakonec provalily. Viorel Morari, šéf Protikorupčního útvaru na moldavské prokuratuře, to pro OCCRP shrnul: “V současné době je vedeno trestní stíhání proti šestnácti moldavským soudcům. Na jednoho jsme vydali mezinárodní zatykač. A jeden během vyšetřování zemřel. Takže u soudu skončilo 14 případů. Čtyři soudní exekutoři byli obviněni, jeden se postrádá, tak jsme na něj také vydali mezinárodní zatykač. Dva z těchto případů už jsou u soudu. A navíc prošetřujeme sedm lidí z banky Moldincombank.”

Moldincombank je jedna z největších a nejstarších moldavských bank. Banka byla původně státní a jmenovala se Strojbank. Objemy peněz, které přes tuto banku ročně protečou, zrovna neodpovídají charakteristice Moldavska jako nejchudší evropské země. Po převratu v roce 1991 se banka dostala do rukou soukromých majitelů. Přes anonymní offshoreové firmy byl majoritním vlastníkem Vjačeslav Platon, jedna z prominentních postav ekonomické kriminality v Moldávii.

Z Moldincombank putovaly peníze buď přímo do dalších evropských finančních ústavů, nebo do Trasta Komercbanky, která kdysi nabízela jednoduchý vstup na bankovní trh Evropské Unie.

Trasta Komercbanka byl finanční ústav, který po mnoha skandálech přišel v roce 2016 o bankovní licenci. Podle oficiálního vyjádření lotyšských finančních úřadů přišla banka o licenci kvůli tomu, že “závažným způsobem porušila [bankovní předpisy] v řadě svých aktivit” a její majitelé Igor Buimister and Ivan Fursin “nebyli schopni dostát svým závazkům vůči bance.”

Byla to také jedna z bank, jejíž služby využívali podvodníci zodpovědní za případ Sergeje Magnitského, psali jsme o tom zde.

V moldavské Moldincombank a lotyšské Trasta Komercbank měly otevřené účty skořápkové firmy registrované zejména ve Velké Británii, ale i na Kypru nebo na Novém Zélandu. Tyto firmy sice podle daňových přiznání nikdy reálně nepodnikaly, zato však posílaly milióny dolarů na účty vedené v českých a slovenských bankách.

Kromě podobně vytvářených názvů mají společnou ještě jednu věc: všechny jsou jak v Rusku, tak v Moldávii vyšetřovány pro podezření z praní peněz. Například kyperské firmy Crystalord Limited a Atlanta Sales Limited zakládala buď přímo Elena Papapavlou nebo společnost CyWorld Group, jejíž je zaměstnankyní. CyWorld Group je kyperská společnost, která zakládá, registruje a prodává firmy. Papapavlou napřed souhlasila, že se s námi sejde a odpoví na naše otázky ohledně firmy Crystalord, následně pak ale přestala odpovídat na telefonáty a místo ní nám zavolal muž, který se představil jen jako Andreas. Tvrdil, že o vyšetřování firmy Crystalord nic neví, takže se s námi nemá o čem bavit.

Elena Papapavlou byla mimo jiné tajemnicí Fynel Ltd – firmy, která figuruje v případu Sergeje Magnitského.

Kdo to celé vymyslel

Podle informací, které máme k dispozici, mohou tři hlavní autoři neboli architekti systému na praní a vyvádění peněz pocházet z Ruska. Jsou to ruský bankéř a developer Alexandr Grigorijev, který úzce spolupracoval s Igorem Putinem – bratrancem současného ruského prezidenta Vladimira Putina. Více se o Alexandrovi Grigorijevovi a jeho bance můžete dočíst zde. Druhým strůjcem systému na praní peněz je Sergej Magin alias Dvouprocentní Serjoža. Ten si z celkové částky vypraných peněz měl brát dvě procenta jako poplatek za legalizaci. Sergej Magin mimo jiné řídil i britskou společnost, jejíž jménem obdržela rakouská pobočka japonské korporace Hitachi přes půl milionu eur, které však pocházely z Globální pračky. Podle některých ruských médií je Magin majitelem krymské banky Mast-Bank, kde údajně v managementu opět figuroval Igor Putin.

Třetím „architektem“ je Vjačeslav Platon, jehož portrét si můžete přečíst zde. Všichni tři jsou v současné době ve vězení.

Kdo na tom mohl vydělat

Peníze z “Globální pračky” se proměnily v platby za luxusní zboží jako kožichy nebo šperky, odměny za turné hudebních skupin po Rusku, nebo jako platby malým neziskovým organizacím, které propagují ruský pohled na svět v Evropské Unii. Konkrétním příkladem je kauza Mateusze Piskorského, polského vůdce pro-kremelské strany, který byl zatčen kvůli špionáži ve prospěch Ruska.

Dalším případem, který ukazuje na to, že část vypraných peněz sloužila jako šedá kapitola ruského rozpočtu, je kauza americké firmy Trident International Corp, kterou vlastnil Pavel Semjonovič Flider. Jako naturalizovaný občan Spojených států byl Flider v roce 2015 obviněn z pašování amerických high-end elektronických komponentů do Ruska, kde se dostávaly k místním firmám s vojenskou technikou.

Agenti americké FBI u soudu vysvětlili, že Flider dodával elektroniku “firmám dobře známým v ruském vojensko-průmyslovém prostředí, z nichž tři byly […] zasaženy americkými sankcemi proti ruským vojenským subjektům.”

Ve schématu, které Flider k pašování využíval, figuroval i převod 197 500 dolarů z české PPF banky.

Nepodařilo se nám dopátrat, u koho skončily všechny peníze, jejichž pohyb na účtech českých a slovenských bank jsme se snažili rozklíčovat. Z lidí, u kterých už vyprané peníze mohly skončit, nejvíc vyčnívá Alexej Krapivin. Tento známý ruský podnikatel je synem Andreje Krapivina, poradce a blízkého přítele Vladimira Jakunina, bývalého šéfa mocné ruské instituce Ruských železnic. Jakunin se jako člen vnitřního okruhu Vladimíra Putina ocitl v roce 2014 na sankčním listu USA i Austrálie. Spolu byli nejen v řadách ruské tajné služby FSB, ale také zakládali legendární družstvo vlastníků nemovitostí Ozero.

Vzhledem ke Krapivinovým velmi dobrým vztahům s Jakuninem se z něj stal hlavní dodavatel Ruských železnic. Jeho firmy, ač existovaly pouze formálně a s nastrčenými jednateli, získávaly obrovské množství státních zakázek jak od Ruských železnic, tak v rámci budování zázemí pro olympiádu v Soči. Jeho podnikání se utěšeně rozrůstalo, vlastnil desítky společností a několik bank.

Jakunin popisoval pro ruské noviny Vedmosti Andreje Krapivina jako “starého přítele” a “neplaceného poradce, který velmi dobře rozumí bankovnictví”. Problém je podle agentury Reuters v tom, že milióny dolarů z veřejných zakázek skončily u firem, které neměly vůbec nic společného s jakoukoliv prací pro železnice. A některé z těchto firem dokonce neměly nic společného vůbec s ničím, protože existovaly pouze pro-forma, nikdy nepodnikaly a neměly žádné zaměstnance.

Andrej Krapivin byl obchodním partnerem ruského bankéře Germana Gorbuntsova. Podle agentury Reuters spoluvlastnili Kapitálovou komerční banku (STB podle iniciál v ruštině). Poté, co se Krapivin ve zlém rozešel s Gorbuntsovem, odstěhoval se German Gorbuntsov do Londýna, a to údajně s kompromitujícími výpisy z bankovních účtů vlivných  Rusů. V Londýně přežil svoji vlastní vraždu, kdy ho nájemný vrah šestkrát postřelil.

Podle dokumentů, které máme k dispozici, je Alexej Krapivin majitelem belizské společnosti Redstone Financial Ltd a panamské společnosti Telford Trading. Obě tyto společnosti dostávaly na své švýcarské účty dolarové platby v celkové hodnotě 266 milionů dolarů (tedy necelých sedm miliard korun). Většina peněz byla na účty Krapivinových firem poslána od britských firem Ronida, Seabon, Tenby a Valemont Properties. Všechny tyto firmy jsou v britském obchodním rejstříku evidovány jako neaktivní a mají nastrčené jednatele z Ukrajiny. A všechny tyto britské společnosti popisují zprávy jak ruských tak moldavských vyšetřovatelů jako nástroje na praní peněz.

Podobně jako Alexej Krapivin, je přítelem Vladimíra Jakunina i český prezident Miloš Zeman. Ten rád navštěvuje Jakuninem pravidelně pořádanou konferenci Dialog civilizací na Rhodosu a minulý rok zde byl i jedním z hlavních řečníků. Zemana s Jakuninem údajně seznámil bývalý vysoký důstojník komunistické armády Zdeněk Zbytek před více než deseti lety. Zemanova účast na Jakuninově konferenci vzbudila bouřlivou reakci veřejnosti, a to nejenom z důvodu, že Vladimír Jakunin je od března roku 2014 na americkém a australském sankčním seznamu, ale také proto, že návštěva prezidenta Zemana, jeho ženy a několika členů jeho týmu, byla v roce 2014 placena pořadateli. Jakunin je kontroverzní osobou i v samotném Rusku, kde podle opozičního blogera Alexeje Navalného získala Jakuninova rodina obrovský majetek zejména díky korupci a zneužívání moci. Ke správě majetku pak Jakunin a jeho rodina využívají offshorové společnosti. Jakunin přijal v roce 2015 pozvání na Pražský hrad na akci Let My People Live!. Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček popřel, že by byl Jakunin pozván přímo Milošem Zemanem. Ten se však s Jakuninem potkal na slavnostní večeři v Obecním domě. V roce 2015 byl Vladimir Jakunin odvolán z pozice šéfa Ruských železnic.

Přestože je většina firem z popsaného schématu v současnosti vyšetřována, není úplně jisté, že se někdy dočkáme nějakého výsledku. Moldavští vyšetřovatelé se v této kauze potýkají s neochotou ruských úřadů, které s nimi hrají ping-pong a místo odpovědi je odkazují na další a další oddělení ruské FSB (zpravodajské agentury Federální služby bezpečnosti FSB). Problémem totiž je, že zástupci FSB se objevili ve vedení minimálně jedné z bank, která vyvedla miliardy z Ruska. Podobně choulostivá je i přítomnost Putinova bratrance Igora Putina, který se také pohyboval ve vedení Ruské zemské banky, která je dle vyšetřování důležitou součástí celého systému.

Má se za to, že praní peněz je zločin bez obětí. Není to ale pravda. Praní peněz kazí finanční prostředí všech zemí, kde se odehrává. Banky, které mají fungovat na principu vysokých právních, profesionálních i etických standardů ztrácejí svoji integritu. Pokud banka nechá bez jakýchkoliv otázek projít velmi podezřelou platbu, ať už z nedbalosti nebo proto, že někdo uplatil jednatele a úředníky, stává se banka komplicem.

Podle vyjádření vyšetřovatelů útvarů zabývajících se finanční kriminalitou i lidí ze samotného bankovního sektoru se ukázalo, že české prostředí je sice oblíbené svou pozicí na rozhraní Evropské unie a Eurozóny, ale české bankovní ústavy podezřelé transakce hlásily a kontrolní mechanismy fungují.

Autorky textu: Pavla Holcová, Steffi Černá

Text vznikl za přispění Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a s přispěním Davida Grossmanna a Marie Kučerové. Infografiku vytvořila Lenka Matoušková.

The post Bratrstvo finanční pračky pochází z Ruska appeared first on investigace.cz.