Po nedávných nepokojích ve velkých francouzských městech se rozhořel spor o to, kdo má lví podíl na zklidnění situace. Policie tvrdí, že hlavní zásluhy na obnovení klidu v ulicích mají její složky. Specialisté na organizovaný zločin to sice nepopírají, ale zároveň poukazují na to, že nemalou zásluhu je v tomto směru nutné připsat i překupníkům drog.

Koncem června zastřelil policista ve městě Nanterre mladého muže alžírského původu. Sedmnáctiletý Nahel ujížděl autem s polskou poznávací značkou bez řidičského průkazu a po několika dopravních přestupcích neuposlechl výzvu policie k zastavení. Poté, co ho muži zákona na motorkách dostihli, došlo k hádce, která vyústila v Nahelovu smrt. Policista, jenž střílel, je vyšetřován pro podezření z vraždy. Podmínky pro použití služební zbraně nebyly splněny.

Ve Francii v reakci na mladíkovu smrt vypukly nepokoje, a to především na předměstí velkých měst. Za necelý týden výtržníci zapálili na deset tisíc aut, vyplenili tisícovku obchodů, okolo tři sta prodejen tabáku a skoro čtyři sta bankovních poboček. Hořely budovy radnic, pošty, veřejné knihovny, napadeno bylo několik desítek policejních stanic.

Chceme klid na práci

Rabování a žhářské útoky měli na svědomí především mladiství, policie jich zadržela na čtyři tisíce. Ke zklidnění situace vyzývali influenceři na sociálních sítích, fotbalisté národního mužstva i veřejně známé či populární osobnosti. Marně. Situace se uklidnila teprve po týdnu. Nečekané vysvětlení, proč se tak stalo, sdělil médiu CNews mluvčí policejních odborů Alliance Sud, Rudy Manna: „Dealeři narkotik požádali výtržníky, aby ukončili násilnosti, a oni mohli obnovit obchodování s drogami.“ Mluvčí zároveň dodal, že se na zklidnění podepsala i dobře organizovaná práce silových složek státu.

CNews situaci shrnulo tak, že se zájem dealerů zkrátka sešel se zájmem státu – obnovení klidu v ulicích. Francouzský ministr vnitra kvůli tomu povolal do služby rekordních 45 tisíc policistů. Ani za třítýdenních nepokojů a obrovského násilí ve městech v roce 2005 jich do ulic nevyrazilo tolik. Všudypřítomnost policie tak překupníkům drog značně ztěžovala život – klientů ubývá, rizikové zásoby se hromadí, obrat klesá.

Tuto tendenci popsal v médiu Lyon Capital specialista na organizovaný zločin Frédéric Ploquin: „Překupníci s narkotiky jsou pragmatičtí lidé. Jsou to obchodníci, nepochybně ilegální, ale přece jen obchodníci. A jako obchodníci nejsou rádi, když jejich nabídka nemá odezvu.“

Chybějí velcí šéfové

Hlavní zásluhu francouzských dealerů na obnovení pořádku a sociálního smíru v zemi ale 5. července rezolutně popřel ministr ekologie a územní soudržnosti Christophe Béchu. Podle ministra se o ukončení násilností zasloužila především práce policie, místních zastupitelů i výzvy směřované k rodičům mladistvých. Svou roli údajně sehrálo i odříznutí výtržníků od jejich oblíbené munice, ohňostrojných minomentů, jejichž pomocí v době nepokojů pravidelně útočí na symboly státu. „Policie zadržela kamion převážející z Belgie 300 kilogramů této munice, takže jim zkrátka došla, tudíž se na zklidnění situace podepsal i technický důvod.“ Ministr nicméně později připustil, že určitý vliv na obnovení pořádku by mohli mít i překupníci, vzápětí však dodal, že „kdyby jejich vliv byl opravdu tak velký, v některých čtvrtích, o nichž víme, že jsou rájem dealerů, by k žádným nepokojům nedošlo, což se však nestalo“.

Médium Europe1 ovšem uvedlo, že na sídlišti Pablo Picasso v Nanterre, kde nepokoje vypukly, je většina vlivných dealerů momentálně ve vězení nebo se mezi sebou povraždili během krvavých vyřizování účtů v letech 2020 až 2022. „Výsledkem je absence velkých šéfů, což vysvětluje, proč tam násilnosti pokračovaly,“ cituje médium v článku policejního vyšetřovatele. Europe1 pak uzavírá, že naopak v severních čtvrtích Marseille byl relativní klid letos i v roce 2005, neboť tamní dealeři jsou na svobodě a dokáží si zjednat pořádek.

Podle zprávy organizace l’Observatoire Français des Drogues et Toxicomanies (Francouzská observace drog a drogové závislosti) je nejrozšířenější drogou v zemi s více než 67 miliony obyvatel marihuana (pět milionů pravidelných uživatelů), v posledních letech ale narůstá i spotřeba kokainu (600 tisíc konzumentů) a MDMA nebo extáze (400 tisíc). Nabídka černého trhu je pestrá a podle zjištění organizace je v zemi možné sehnat až 68 různých typů narkotik. Distribucí drog se ve Francii živí na 250 tisíc osob.

The post Francie: Drogoví dealeři jako záruka veřejného pořádku? appeared first on investigace.cz.

Když byl v únoru 2016 do čela Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA), tehdy zmítané obrovskou korupční aférou, zvolen Švýcar italského původu Gianni Vincenzo Infantino, sebevědomě prohlásil: „Celý svět nám bude tleskat za to, co z FIFA uděláme.“ Jenže muže, který se prezentoval jako „reformátor s čistýma rukama, co FIFA zbaví všeho toxického“, doběhlo hned několik docela toxických afér.

Jméno Gianni Infantino se v minulosti v nějaké problematické kauze poprvé objevilo v souvislosti s datovými úniky, počínaje dokumenty z Panama Papers v roce 2016. Podle těchto informací Infantino mezi lety 2003 a 2006, kdy byl ještě ředitelem právního oddělení Unie evropských fotbalových asociací (UEFA), uzavřel dohody se dvěma muži, kteří byli následně obviněni z korupce. 

Předmětem uzavřených smluv byla práva na vysílání tří fotbalových soutěží: Ligy mistrů, Poháru UEFA a Superpoháru UEFA. Práva za poloviční cenu, než UEFA zájemcům běžně nabízela, koupila argentinská společnost Cross Trading, načež je obratem prodala ekvádorské televizní síti Teleamazonas za značně vyšší cenu. V případě Ligy mistrů UEFA prodala práva Cross Tradingu podle tehdejšího kurzu v přepočtu za více než 2,7 milionu korun. Teleamazonas je nicméně koupila za více než 7,5 milionu korun. K podobnému nárůstu ceny došlo i u práv k evropskému Superpoháru.

Firma Cross Trading, kterou vlastní argentinský podnikatel Hugo Jinkins, jenž založil i její dceřinou společnost Full Play, měla v zemích Latinské Ameriky práva na vysílání mezistátních zápasů. V roce 2015 byl ale Hugo Jinkins obviněn mimo jiné z toho, že zaplatil nejméně 53 úplatků vysoce postaveným fotbalovým funkcionářům.

Infantino podepsal zmíněné smlouvy právě s Jinkinsem. UEFA se po úniku informací bránila tím, že při podpisu nemohla vědět, že Jinkins bude o deset let později zapleten do kriminální aktivity. Stejně tak odmítala jakoukoliv spojitost s prodejem práv mezi společnostmi Teleamazonas a Cross Trading. 

Přečtěte si

Plzeňské mlžení v Lize mistrů

Tajné schůzky v hotelu

Každopádně se tato aféra začala vyšetřovat pod dohledem švýcarského generálního prokurátora Michaela Laubera. (Obě fotbalové instituce, UEFA i FIFA, sídlí ve Švýcarsku.) Jak ale vyšlo najevo, v letech 2016–2017, kdy už byl Infantino prezidentem FIFA, zorganizoval jeho přítel z dětství a rovněž prokurátor Rinaldo Arnold několik tajných schůzek v bernském hotelu Schweizerhof – ten mimochodem patří sousedící ambasádě Kataru. Schůzek se podle švýcarského týdeníku L’Illustré zúčastnilo pět osob v čele s Giannim Infantinem. V roce 2020 tak bylo otevřeno vyšetřování této kauzy a generální prokurátor Lauber byl ze své funkce s hanbou odvolán. Prezidentovi FIFA, který chtěl jeho prostřednictvím údajně ovlivnit šetření okolo prodeje televizních práv, tak hrozí až sedmiapůlletý trest vězení za podněcování ke zneužití profesní funkce a za maření trestního řízení, jak uvedl deník Illustré.

Celý případ má nyní na starosti prokurátor Stefan Keller. Všichni účastníci schůzek v bernském hotelu ale během prvních výslechů trpěli kolektivní ztrátou paměti ohledně důvodu i obsahu jejich tajných jednání. Podle švýcarského týdeníku se Infantino pouze nechal slyšet, že přece „není nic špatného na tom, když se náhodou sejde s generálním prokurátorem“. Ve švýcarském rádiu RTS se letošního 31. července k celé záležitosti vyjádřila i bývalá generální prokurátorka a známá žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Carla Del Ponte: „To je neuvěřitelné. Mimo ty dva byly schůzkám přítomny ještě další tři osoby a nikdo nic neví?! To znamená, že se všichni domluvili na falešném svědectví.“

Hopsa hejsa do Kataru

S kauzou souvisí i spekulace švýcarských novinářů, proč se Infantino s celou rodinou přestěhoval loni na podzim do Kataru. Poprvé v historii světových fotbalových šampionátů se tak stalo, že prezident FIFA změnil své bydliště ve prospěch pořadatelské země. Stěhování z Curychu do Dauhá odhalili letos v březnu novináři z bulvárního deníku Blick a FIFA tuto zvěst z počátku rezolutně popírala.

Teprve když deník zveřejnil informace o Infantiniho dcerách, které v katarském hlavním městě regulérně studují, FIFA změnila stanovisko a prohlásila, že se prezident přesunul do Kataru kvůli tomu, aby se mohl osobně podílet na organizační přípravě naprosto výjimečného turnaje. Podle reglementace FIFA má ale tyto aktivity ve své kompetenci generální tajemník organizace, Senegalec Fatma Samba Fiouf Samoura, jak uvádí deník Blick.

Přečtěte si

Zelená je tráva, fotbal je byznys

Infantino je známý svou slabostí pro arabský emirát, který brání zuby nehty vůči jakékoli kritice. Navíc se nikdy netajil oblibou přepychu a různých výhod, což přinejmenším luxusní dům na předměstí Dauhá i možnost využít v případě potřeby soukromý tryskáč vládce Kataru, šejka Tamíma Bin Hamad Ál Tháního, jistě splňují. Ve Švýcarsku se ale spíš spekuluje o tom, zda ho ke změně adresy nevedl fakt, že Katar nevydává své rezidenty k trestnímu stíhání v zahraničí. A jak dopadne vyšetřování prodeje televizních práv i tajných schůzek v hotelu Schweizerhof, bůh suď?

Neznámé sousloví fair play

Infantiniho jméno figurovalo rovněž v úniku dat z roku 2018, o němž psal server Der Spiegel a pro který se vžil název Football Leaks. Podle těchto informací dvaapadesátiletý Švýcar pomohl některým fotbalovým klubům vyhnout se trestům za porušení finanční fair play (FFP).

Jmenovitě šlo o kluby Manchester City a Paris Saint-Germain, jejichž majitelé pocházejí z Kataru. Infantino měl ze své pozice v UEFA umožnit těmto klubům, aby nadhodnotily své sponzorské smlouvy, což je v rozporu s pravidly FFP, které mají zabránit právě tomu, aby díky záměrně nadhodnoceným smlouvám, jež přitom neodpovídají skutečnosti, mohly mít kluby větší výdaje. V případě Manchester City byla smlouva nadhodnocená o desítky milionů eur, v případě Paris Saint-Germain šlo dokonce o stovky milionů.

Co je to finanční fair play?

UEFA Financial Fair Play Regulations je soubor předpisů, jež mají zabránit tomu, aby profesionální fotbalové kluby utrácely více, než vydělají, a přitom se nedostaly do finančních problémů, které by mohly ohrozit jejich existenci. Pravidla byla zavedena ve snaze ochránit evropské fotbalové soutěže před velkým množstvím peněz od zahraničních investorů především z USA, Ruska a arabských států, kteří začali investovat do špičkového fotbalu po celé Evropě. Zjednodušeně řečeno, podle FFP mají kluby vycházet s vyrovnaným rozpočtem a nemají se zadlužovat.

Za takové porušení FFP mohly oba kluby obdržet nejpřísnější možné tresty, například vyřazení z účasti v evropských pohárech. UEFA možné porušení pravidel vyšetřovala několik měsíců. Nakonec ale uzavřela s Manchesterem City i Paris Saint-Germain pouze smlouvu o vyrovnání. Právě k tomu měl podle dat Der Spiegelu přispět Infantino. Během řízení se několikrát sešel se šéfy obou fotbalových klubů a nabízel jim taková řešení, na něž neměl dostatečné oprávnění. 

Jsem dělník s máslem na hlavě

Šest let po slavném prohlášení Gianni Infantina, jak bude celý svět tleskat tomu, co z nejbohatší a nejmocnější sportovní organizací udělá, nemůžou FIFA přijít na jméno nejen fotbaloví fanoušci, ale i obránci lidských práv, členové a příznivci komunity LGBT a především všichni, jimž není lhostejné vykořisťování levné pracovní síly.

Šampionát probíhá v neobvyklém zimním termínu, v autokraticky řízené zemi bez fotbalových tradic, kde se nedodržují lidská práva, homosexualita je trestná a kde tisíce zahraničních dělníků z Indie, Pákistánu, Nepálu či Srí Lanky budovaly v těžkých klimatických podmínkách (letní teploty až okolo 50 stupňů) supermoderní stadiony i potřebnou infrastrukturu za mizerné platy a mnohdy v ohrožení vlastního života. (Katarští organizátoři oficiálně uvádějí 37 smrtelných úrazů při výstavbě stadionů, britský deník The Guardian v březnu 2021 publikoval číslo 6 751, kam na základě údajů z ambasád výše citovaných států spadají všichni zahraniční dělníci, kteří v Kataru zemřeli od roku 2010, kdy byla organizace šampionátu zemi přidělena.)

V předvečer zahájení turnaje už tuto neustálou kritiku nevydržely rozrušené nervy prezidenta FIFA, který před novináři přednesl podrážděný projev. Mimo různé nesmysly, kdy se například přirovnal k zahraničním dělníkům, přičemž jeho roční základní příjem činí v přepočtu přes 34 milionů korun, po světě se pohybuje v soukromých tryskáčích a pobývá v luxusních rezidencích, Infantino osočil všechny kritiky z pokrytectví a udělování falešných lekcí z morálky. Jak ale ukazují zmíněné kauzy, másla na hlavě má i on sám tolik, že by se mu leskla, i kdyby měl vlasy husté jako poctivý fotbalový trávník.

---

Autoři textu: Jaroslav Formánek, Kamila Plzáková
Autor úvodní fotografie: ČTK / Panoramic / JB Autissier

The post Fotbal: Proč prezidentovi FIFA ujíždějí nervy appeared first on investigace.cz.

Rozhovor se sinoložkou a profesorkou z Univerzity Karlovy Olgou Lomovou o aktuální situaci v Číně, podivném postoji Světové zdravotnické organizace na začátku epidemie, o čínské „pomoci“ a servilnosti českých politiků i některých médií vůči Číně. 

Premiér Babiš ohledně epidemie koronaviru prohlásil, že Čína tuto situaci zvládla, má obrovské zkušenosti a máme se od ní co učit. Je to pravda? Jaká je v tomto směru aktuální situace v Číně? 

Čína situaci nakonec zvládla, ale nejprve katastrofu sama způsobila a bojovala s ní způsobem, který přinášel další zbytečné oběti. Čínské úřady skoro dva měsíce před svými lidmi zatajovaly, že se šíří nebezpečná nemoc, takže se ve Wu-chanu ještě pár dní před uzavřením města bez omezení konaly masové akce a miliony lidí město opustily a cestovaly po Číně i do celého světa, kam nemoc roznesly. Ještě na začátku ledna čínské úřady dokonce kriminalizovaly doktory, kteří na novou nemoc začali upozorňovat. Když potom nejvyšší vedení Komunistické strany Číny v čele s generálním tajemníkem vyhlásilo všelidovou válku proti koronaviru, mobilizovalo armádu a začala se uplatňovat drastická opatření, zvýšila se nejprve panika a chaos, protože obyvatelstvo, zvyklé na zatajování informací, ničemu nevěří. Čínská armáda vždy řeší věci po svém, takže docházelo k otřesným případům, jako je případ malého tělesně postiženého chlapce, jenž zůstal doma sám, zatímco rodiče byli zavřeni v karanténě, kterou nesměli opustit. Chlapec se o sebe nedokázal postarat, a než se rodičům podařilo dostat z nemocnice, zemřel.

Alarm ale nepřišel ani od Světové zdravotnické organizace (WHO).

Na veřejné mínění i protiepidemická opatření konkrétních států to mělo skutečně neblahý vliv. V podobných situacích se od WHO očekávají jasné informace a návod, jak postupovat. WHO se ale tři týdny tvářila, že se v Číně neděje nic, co by mohlo ohrozit ostatní svět. Místo aby na samém počátku vydala varování nejvyššího stupně, její ředitel tvrdil, že Čína má problém pod kontrolou. Předpokládám, že zodpovědní lidé v této organizaci měli dostatek informací a také museli znát precedens s epidemií SARS v Číně před sedmnácti lety, aby si uvědomili, že situace je vážná. Proto jejich liknavý postup nechápu. Že se události mohly vyvíjet jinak, kdyby WHO na nebezpečí zareagovala okamžitě a adekvátně, ukazuje příklad Taiwanu. Tato země sousedící s Čínou bez ohledu na prohlášení WHO reagovala okamžitě přísnou prevencí a epidemie tam zatím ve velkém nepropukla. 

Čím si tu liknavost Světové zdravotnické organizace vysvětlujete?

Někteří lidé z nitra WHO se nechali slyšet, že chválit Čínu, i když není za co, je nutné, protože je třeba ji povzbuzovat, aby se snažila stát zodpovědným členem mezinárodního společenství. Podle mého názoru je to naprosté nepochopení situace a hlavně povahy čínského režimu. Názory, že je třeba Číně pomáhat, aby se začala chovat v souladu s běžnými mezinárodními normami, neberou v potaz její odlišný politický systém.

Jsou poslední informace o tom, že Wu-chan nehlásí už žádné nové případy epidemie, pravdivé?

To je těžké posoudit. Vzhledem k tomu, jak čínští komunisté hlídají a manipulují informace, by mě nepřekvapilo, kdyby pravdivé nebyly. To, že situace je stále vážná i podle stranického tisku, můžeme vyčíst mezi řádky oficiálních zpráv. Jak tyto zprávy vypadají, dokládá jedna z nich ze čtvrtka 19. března. Týká se tří největších nemocnic ve Wu-chanu, s nimiž prostřednictvím telemostu komunikovala členka politbyra a místopředsedkyně vlády Sun Čchun-lan. Konkrétních informací je ve zprávě málo, zato se dočteme, že, slovy soudružky Sun: „V tuto chvíli jsme ve fázi stabilizace urgentní léčby, zejména obtížná je léčba hospitalizovaných pacientů. Je třeba pokračovat v prohlubování naplňování ducha direktivy generálního tajemníka Si Ťin-pchinga ohledně toho, že urgentní péči a léčbu je třeba klást na první místo.“ Jazyk místopředsedkyně vlády Sun může znít českému čtenáři dost krkolomně, ale přesně takový je  čínský originál.

Čím to, že Čína, kam ještě v únoru putovala i skrovná pomoc ochranných pomůcek z České republiky, se náhle proměnila v jediného zachránce planety ohledně těchto pomůcek? 

Podmínky globálního businessu posledních třiceti let byly takové, že západní firmy stěhovaly výrobu do Číny. Čína dnes vyrábí polovinu všech zdravotnických pomůcek na světě, které jsou k ochraně před epidemií potřeba. Výrobci jsou často evropské a americké firmy, ale své výrobky dodávají především na čínský trh. Co jsem zachytila ze zpráv v zahraničních médiích, výroba běží i jinde v Evropě, například ve Francii, ale kapacita nestačí. Mimo jiné i proto, že až donedávna většinu produkce skupovali zákazníci z Číny. To skončilo teprve s vyhlášením mimořádných opatření, jak je postupně přijímají evropské vlády.

Nakládat musí každý, kdo má ruce a nohy. Vážnost situace si uvědomují všichni. Co nejrychleji dostat do letadla a zpět domů. Takhle vypadá nakládka v čínském Šen-čenu.#spolutozvladneme pic.twitter.com/8uqc3pu1bi

— Armáda ČR (@ArmadaCR) March 20, 2020

Ministr vnitra Hamáček v rozhovoru pro Lidovky.cz v úterý 17. března tvrdil, že bez Miloše Zemana a jeho přátelských vztahů s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem bychom čínskou pomoc nedostali. Nesleduje Čína touto pomocí spíš své politické cíle v Evropě? 

Tak především to není žádná „pomoc“, pokud se pamatuji dobře, za dodávky ochranných pomůcek jsme zaplatili přes miliardu korun. Je to obchod a pro někoho možná velmi výhodný. Také jsem zachytila zprávu, že česká firma Respilon, která vyrábí zdravotnické roušky v Číně, nemůže své výrobky dodat do České republiky, protože k nim nemá přístup a pravděpodobně byly zabaveny čínskými úřady pro vlastní potřebu. Takže mluvit o nezištné pomoci je nepravdivé.

Poklonkování našich vládních politiků i části českých médii čínské pomoci trochu připomíná atmosféru léta 1947, kdy neúrodu v Československu „zachraňoval“ Sovětský svaz dodávkami obilí. Propagandistický vděk jsme za pár měsíců zaplatili ztrátou svobody a naprostým podrobením se Moskvě.

Analogie s rokem 1947 je případná už proto, že propaganda je od počátku jedním z pilířů moci Komunistické strany Číny, stejně jako tomu bylo v SSSR, odkud se čínští komunisté pilně učili, jak převzít a udržet moc. Lidé v cizině si tuto skutečnost neumí srovnat s moderními velkoměsty, která vyrostla v Číně za posledních třicet let, ale pravda je, že ČLR nikdy neustoupila od principů „vedoucí úlohy strany“ vždy a za všech okolností. To je také příčina, proč se epidemie tak katastrofálně rozšířila.

Proč si myslíte, že z veřejné debaty v Česku i v Evropě skoro zmizela podstata celého problému pandemie neboli že za současné zdravotní ohrožení Evropy je zodpovědná především Čína a její utajování informací, když se ve Wu-chanu v průběhu loňského prosince koronavirus objevil?

Těžko říct. Jednak jsou lidé asi v podstatě dobrosrdeční, mají soucit s lidmi v Číně, kteří také trpí epidemií, vidí, jak se s problémem se střídavým úspěchem potýkají jejich vlastní vlády, a moc nemyslí na to, co bylo v Číně. Lidem na Západě většinou také nepřijde na mysl, že by někdo mohl hrozit vězením doktorovi, který upozornil na nebezpečnou nemoc, protože si svým upozorněním dovolil dát najevo (možná nechtěně), že jsou věci mezi nebem a zemí, na které je i Strana krátká.

The post Koronavirus: Zásilka z Číny není nezištná pomoc appeared first on investigace.cz.

Až dosud se Francouzi domnívali, že na prezidentskou kampaň Emmanuela Macrona a jeho politického hnutí En marche útočili na jaře 2017 osamocení hackeři bez jakýchkoliv mocenských ambicí. Minulý týden však deník Le Monde publikoval obsáhlý článek o aktivitách několika profesionálních skupin, jejichž cíl byl naopak jasný a promyšlený – ovlivnit volby v neprospěch Macrona. Stopy tohoto úsilí vedou k ruské vojenské rozvědce GRU. Připomeňme, že v rozhodujícím druhém kole prezidentských voleb se Macron střetl s vůdkyní francouzské radikální pravice Marine Le Penovou, jejíž názory na Evropskou unii i NATO dokonale zapadají do obrazu světa ruského prezidenta Vladimira Putina.

Informace zveřejněné v Le Mondu deník získal od specialistů z Googlu, společnosti FireEye zabývající se kybernetickou bezpečností a podobnou japonskou firmou Trend Micro. Vyplývá z nich, že minimálně dvě specializované jednotky napojené na GRU postupně zaútočily na e-mailové účty Macronových blízkých spolupracovníků a zneužily je.

Operace byla spuštěna počátkem března 2017, tedy několik týdnů před prvním volebním kolem. Skupina označená kódem APT28 nejprve rozjela klasický phishing neboli zasílání podvodných zpráv a dopisů členům hnutí En marche. Záměrem bylo získání jejich citlivých osobních údajů (identifikace, heslo) a tím i přístupu k interním e-mailům Macronova hnutí. Ty s delikátním obsahem pak měly být publikovány formou „úniku“ na WikiLeaks nebo prostřednictvím amerických aktivistů z řad tamní radikální pravice.

Obdobná strategie byla použitá i při posledních amerických prezidentských volbách a doplatila na ni kandidátka Hillary Clintonová. Na základě tohoto zjištění Le Monde usuzuje, že APT28 je součástí jednotky 26165 patřící do ruské vojenské rozvědky, jejíž členové byli za takové ovlivňování voleb obviněni americkou justicí.

Jak zjistila japonská společnost Trend Micro, ve stejné době vznikly i falešné, byť na první pohled autentické webové stránky Macronova hnutí En marche, které pro změnu šířily zkreslující informace o sociálních či ekonomických úmyslech Macrona, jestliže by se stal prezidentem.

O měsíc později po APT28 vstoupila na scénu skupina hackerů, jež podle pracovníků Googlu i společnosti FireEye používá krycí jméno Sandworm. Deník Le Monde v této souvislosti cituje zaměstnance FireEye a kybernetického odborníka Michaela Matonise: „Sandworm je specializovaná jednotka na provádění vysoce rizikových operací, tedy především takových, na něž je málo času a je třeba neodkladně jednat.“ A přesně to se ve Francii dělo těsně před druhým kolem voleb, kdy tato skupina začala po internetu šířit interní e-maily Macronových spolupracovníků, jež získala APT28.

Proč jsou tyto aktivity spojovány zrovna s ruskou rozvědkou, Le Monde vysvětluje s odvoláním na americké, britské a nizozemské zpravodajské služby, podle nichž jsou obě skupiny její nedílnou součástí nebo pro ni pracují. Někteří členové APT28 byli například zatčeni v nizozemském Haagu, kde se pokoušeli proniknout ze speciálně vybaveného automobilu do Wi-Fi sítě Organizace pro zákaz šíření chemických zbraní.

Sandworm se dle těchto zdrojů měl podepsat i na masivním kybernetickém útoku proti Ukrajině v červnu 2017 nebo proti loňským zimním olympijským hrám v jihokorejském Pchjongčchangu. V případě ovlivňování francouzských prezidentských voleb by měl být hlavním důkazem ruských zpravodajských aktivit fakt, že jméno jednoho z členů jednotky GRU 26165 zůstalo, zřejmě opomenutím, na jednom z dokumentů, jež Sandworm šířil těsně před druhým kolem prezidentských voleb ve Francii.

The post „MacronLeaks“ – útok přišel z Ruska appeared first on investigace.cz.