Slovenský státní podnik měl údajně znehodnotit rakety, které pak skončily v rukou bojovníků Islámského státu.

Pavla Holcová, Anuška Delić (Delo)

„Jedna z možných zásobovacích cest Islámského státu začíná ve slovinských armádních skladech a vede přes Slovensko“. Tak by se dalo shrnout poslední zjištění expertní skupiny Conflict Armament Research, která pod patronátem Evropské komise zkoumá a analyzuje munici ve válečných zónách na Blízkém východě.

Slovinské ministerstvo obrany připustilo, že protitankové rakety nalezené v Libyi a bedna minometných granátů objevená u bojovníků Islámského státu v Iráku, měly shodné číslo šarže jako munice, která bývala uskladněna ve slovinských vojenských skladech.

Toto číslo šarže z libyjské protitankové střely odkazuje k další stovce raket, které byly určeny k likvidaci ve slovenském Vojenském opravárenském podniku 015 Nováky.

A minometné granáty z Iráku jsou podle čísla šarže součástí vojenského vybavení darovaného afghánské armádě. Jestli se během dalšího vyšetřování prokáže, že munice používána bojovníky Islámského státu v Sýrii a Iráku opravdu pochází ze Slovinska, měl by být každý úsek cesty – včetně toho Slovenského, podroben mimořádné kontrole.

Vzhledem k tomu, že tato munice byla vyrobena v tehdejší Jugoslávii, je možné, že vojenský materiál stejné šarže byl uskladněn i v dalších post-jugoslávských státech. Slovinsko je zatím ale jediné, které otevřeně přiznalo, že munici této šarže ve svých skladech opravdu mělo.

(V)osí hnízda

Protitanková střela Osa lidově zvaná “vosa” byla běžně vyráběná v zemích bývalé Jugoslávie. Od roku 2013 je jednou z nejběžnějších protitankových střel používaných v Sýrii, Iráku a Libyi.

Jak se tento postarší model protitankové rakety, který prokázal mimořádnou účinnost proti vojsku prezidenta Assada, dostal z vojenských skladů na Balkáně až na Blízký východ, není úplně jasné.

Ve spolupráci s investigativními novináři ze Slovinského Dela a Balkan Investigative Reporting Network se nám podařilo dát dohromady několik dílků mozaiky, které by situaci mohly osvětlit.

Podle veřejně dostupných informací prodala v roce 2013 naprosto legálně srbská vláda té libyjské 3000 raketových systémů OSA M79 a do nich 30 000 protitankových střel. Jak ale potvrzuje sankční zpráva OSN, velká část těchto zbraní skončila u bojovníků Islámského státu.

V roce 2013 dostala i syrská opozice obrovské množství zbraní a to poté, co chorvatská vláda vyložila tisíce tun raket a raketových systémů v jordánských muničních skladech. S logistickou podporou Spojených států amerických Jordánsko nakoupilo vojenský materiál za peníze ze Saúdské Arábie. Psali jsme o tom zde.

Zpráva, kterou nedávno publikovala nevládní organizace Conflict Armament Research, analyzovala vzorky munice posbírané v blízkovýchodních válečných zónách. Ta poukázala na to, že raketa M79, kterou zdokumentovali v Tripolisu v roce 2015, měla číslo šarže TB8606 – tedy stejné číslo šarže jako munice ve slovinském armádním skladu a údajně zlikvidované na Slovensku.

Slovinské ministerstvo obrany obratem vydalo prohlášení, kde vysvětluje, jak 132 raket s šarží TB8606 bylo v roce 2005 zasláno k znehodnocení slovenské státní firmě Vojenský opravárenský podnik 015 v Novákách.

Výše zmíněný podnik už dnes neexistuje. V březnu roku 2007 vybouchla hala na likvidaci zbraní o rozloze 100 krát 100 metrů a s ní i okolní munice. Po výbuchu zůstal v areálu kráter široký přibližně 20 metrů. Osm lidí zemřelo a dalších 30 utrpělo zranění. Podnik se po této události už nikdy nevzpamatoval, vstoupil do insolvence a o něco později byl vymazán z obchodního rejstříku. Soudní spor s vedením podniku ohledně trestní odpovědnosti za výbuch dodnes nebyl uzavřen.

Slovinské úřady ale předložily dokumentaci, které jim Vojenský opravárenský podnik poskytl: Zápis o ekologické likvidaci. Mimo jiné je zde naúčtována částka 26 861 EUR za likvidaci 6802 kusů raket OSA M79, přičemž likvidace jedné rakety vychází na méně než 4 eura.

Žádná jiná balkánská země se k šarži raket TB8606 – vyrobených v Bosně v roce 1986 nepřihlásila. To u některých zbrojařských odborníků vyvolává podezření, že ve skutečnosti tyto rakety nikdy zlikvidovány nebyly a později byly odprodány do Libye. Na druhou stranu však existuje reálný zápis o znehodnocení munice podepsaný ekonomicko-obchodním ředitelem VOP Nováky Eduardem Baluchem. A na celý likvidační proces si nikdy nikdo nestěžoval.

Navíc slovenské ministerstvo hospodářství, které je zodpovědné za udělování exportních licencí pro vývoz vojenského materiálu tvrdí, že licenci pro export raket OSA M79 s šarží TB8606 nikdy neudělilo. „Případ prověřujeme,“ dodal k tomu tiskový mluvčí ministerstva Juraj Rybanský.

Mimořádně nevhodný dáreček

Mezi březnem a dubnem 2015 zajistili v Tikrítu odpůrci Islámského státu bednu od minometných granátů z jugoslávské éry.

Podle reakce slovinského ministerstva obrany byly stejné minometné granáty se stejným číslem šarže darovány v roce 2008 Afghánské národní armádě jako součást NATO programu na vyzbrojování.

Bylo to 17 280 kusů granátů M68. Z toho 690 mělo číslo šarže RZK8205-1P. Podle čísla šarže se dá určit, že tyto granáty byly vyrobeny v Srbsku v Technickém opravárenském závodu v Kragujevaci roku 1982.

Pokud je možné, aby granáty určené pro afghánskou armádu skončily v rukou ISIS v Iráku, měl by se přehodnotit smysl a bezpečnost takových darů. A to i u nás: Česká republika darovala kurdským milicím v Iráku vojenský materiál v hodnotě 16 milionů korun.

Patrick Wilcken, odborník na zbrojení z nevládní organizace Amnesty International, k tomu dodává:

„Irák se stal jasnou ukázkou toho, jak je nebezpečné šíření zbraní. Nelegální obchod se zbraněmi je v této oblasti endemický a velmi často zbraně nekončí tam, kam byly poslány. Často tak napomáháme vyzbrojování Islámského státu a dalších militantních skupin, které se ve velkém dopouštějí porušování základních lidských práv. Obrovské dodávky zbraní do Kurdistánu z roku 2014 mohou skončit kdekoliv v regionu. Pokud dodavatelé zbraní nebudou schopni investovat mnohem víc prostředků do evaluace rizik, monitoringu dodávek a kontroly skladů, budeme muset čelit reálným hrozbám nestability v celé oblasti.“

Článek vznikl ve spolupráci s Lawrence Marzukem z Balkan Investigative Reporting Network: http://www.balkaninsight.com/en/article/slovenian-ammunition-link-to-isis-suspected-11-28-2016 a s Anuškou Delić ze slovinského Delo: http://www.delo.si/novice/slovenija/strelivo-sv-tudi-na-bliznjevzhodnih-bojiscih.html

The post Ztráty a nálezy …zbraní appeared first on investigace.cz.

Za tuto kauzu jsme získali ocenění 2017 Global Shining Light Award a 2017 Nagarda za istraživačko novinarstvo (srbská cena za investigativní žurnalistiku).

Češi i Slováci dodávají zbraně do válek v Sýrii i Jemenu v hodnotách miliard korun. Přes Balkán a Saúdskou Arábii

Do Saúdské Arábie, země, která je německou tajnou službou BND označena za zdroj nestability na Blízkém východě, putují miliardové dodávky vojenského materiálu z České republiky a Slovenska. Saúdskoarabská armáda ale vyřazené československé zbraně nepotřebuje. Patří mezi nejlépe a nejmoderněji vybavené armády ve světě. Kde přesně armádní materiál z Česka a Slovenska končí, není jasně prokazatelné. Experti na obchod se zbraněmi se ale shodují v tom, že pravděpodobnými příjemci armádního materiálu jsou rebelové v Sýrii a v menším množství i válečné oblasti v Jemenu a Libyi.

Jak ukazuje společný projekt investigativních novinářů z Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP), Balkan Investigative Reporting Network (BIRN) a Českého centra pro investigativní žurnalistiku (investigace.cz), československé zbraně míří do konfliktních zón na Blízkém východě, a to nejen přímo přes Saúdskou Arábii, která není ministerstvy považována za rizikového obchodního partnera, ale ve velké míře i takzvanou Balkánskou cestou přes Srbsko a Chorvatsko.

A tak zatímco jedním směrem proudí tuny vojenského materiálu, který přiživuje konflikt v Sýrii a stojí statisíce lidských životů, druhým směrem je znemožňován pohyb válečným uprchlíkům do bezpečnější Evropy.

Podle detailní analýzy profilů syrských povstalců na sociálních sítích je zřejmé, že minimálně část tohoto vojenského materiálu končí nejen v rukou Syrské osvobozenecké armády, ale i v rukou bojovníků Islámského státu/ISIS (viz České, slovenské a československé zbraně v syrské válce).

„Odkud přesně zbraně pocházejí nás nezajímá, víme jen to, že jsou z Východní Evropy,“ potvrdil OCCRP důstojník Syrské armády z oblasti Aleppa, který si nepřál být jmenován.

České ministerstvo zahraničí ale nemá pocit, že by bylo potřeba něco měnit: „MZV je přesvědčeno, že ČR disponuje dostatečnou paletou nástrojů pro provádění efektivní kontroly v oblasti exportu vojenského materiálu,“ zní oficiální postoj tiskového odboru ministerstva.

Potřebujeme víc zbraní, je nám jedno jakých…

Během léta roku 2013 se mezinárodní podporovatelé syrské opozice rozhodli poskytnout rebelům bojujícím proti Asadovi zbraně a munici. A tak vystartovaly desítky Iljušinů a Boeingů naložených postarším vojenským materiálem ze Střední a Východní Evropy, který zaplatila Saúdská Arábie.

Jak OCCRP a BIRN objasnil Robert Stephen Ford, velvyslanec USA v Sýrii mezi lety 2011 a 2014, dodávky zbraní syrským rebelům jsou koordinovány americkou výzvědnou službou (CIA), Tureckem a státy Perského zálivu, a to přes operační střediska v Jordánsku a Turecku. I přes tuto snahu ale část dodávek zbraní tento proces obchází.

„Každá ze zemí, která se zapojila do pomoci ozbrojené syrské opozici, měla konečnou rozhodovací pravomoc v tom, kterým skupinám v Sýrii bude pomáhat,“ dodal Ford.

Jenže rebelové potřebovali mnohem větší palebnou sílu, než se z počátku zdálo. Saúdská Arábie se tak obrátila na jednoho z největších balkánských výrobců zbraní, Srbsko, a na jednoho z nejkontroverznějších zbrojařů, Petara Crnogorace z firmy CPR Impex, aby s dodávkami zbraní pomohli.

Srbský předseda vlády Aleksandar Vučić nedávno prohlásil, že i kdyby jeho země vyráběla pětkrát tolik zbraní, stejně by neuspokojila poptávku. „Bohužel, v některé části světa jsou ve válce a víc než kdy předtím platí, že cokoliv [za zbraně] vyrobíte, byť na druhém konci světa, jim můžete prodat,“ dodal.

„Geografická blízkost a laxní kontroly vývozu umožnily některým balkánským státům z tohoto obchodu [se zbraněmi] profitovat. V některých případech s tajnou americkou pomocí,“ dodal. „Východní Evropa tak má možnost rehabilitovat svůj zbrojní průmysl z období studené války, který tak expanduje a stává se opět ziskový,“ vysvětluje bezpečnostní analytik z nevládní organizace Amnesty International Patrick Wilcken, který analyzoval důkazy posbírané zpravodaji z válečných zón.

Podle dokumentů, které máme k dispozici, s firmou CPR Impex a Petarem Crnogoracem uzavřela obchodní smlouvy i česká firma Excalibur Army.

Dodávky zbraní přes Balkán

Firma CPR Impex dodává zastaralou či vyřazenou českou a slovenskou vojenskou techniku moderní Saúdskoarabské armádě, ta ji ale nepotřebuje a ani nemá jak využít.

BIRN, OCCRP a investigace.cz se podařilo získat dokumenty, takzvané certifikáty konečného uživatele, které připravilo Saúdské ministerstvo obrany. Tyto certifikáty měly dokazovat, že zbraně dodané firmou CPR Impex skončí v Saúdské Arábii, a tím pádem mohou získat exportní licenci.

Součástí dokumentace byl i nákupní seznam vojenského materiálu, který měl být saúdskoarabskému ministerstvu dodán. Ten obsahoval položky z arsenálu středo a východoevropských armádních výprodejů, jako jsou stovky postarších tanků T55 nebo miliony nábojů, raketomety Grad nebo raketové systémy, které saúdská armáda de facto nepoužívá a nemá tedy pro ně uplatnění. Tento vojenský materiál tak podle všeho v Saúdské Arábii nekončí.

Podle aktivistů monitorujících použití zbraní v syrském konfliktu i podle analýzy fotografií a videí sdílených na sociálních sítích jsou tyto zbraně distribuovány dál. Dostávají se tak do rukou nejen Osvobozenecké syrské armády, ale i k islamistickým skupinám, jako jsou Ansar al-Sham, na Al Káidu napojená skupina Jabhat al-Nusra, bojovníci islámského státu (ISIS), frakce bojující za syrského prezidenta Bašára al-Asada a sunnitské síly v Jemenu.

Z dokumentů vyplývá, že Petar Crnogorac byl podepsán pod obchodní smlouvou z roku 2013, která měla v Srbsku shromáždit zbraně z České republiky, Bulharska a Běloruska v celkové hodnotě 9.8 milionu euro. Tuto zásilku pak měl Crnogorac obratem prodal Saúdům za dvojnásobek – 21 milionů eur.

Podle tiskového mluvčího Excalibur Army Andreje Čírtka k tomuto prodeji nikdy nedošlo, přestože smlouva už byla podepsaná. Excalibur Army totiž nezískala potřebné licence od českých ministerstev.

Ministerstvo zahraničních věcí k tomu dodává: „Česká republika reflektuje situaci v Jemenu i v Sýrii v licenční politice vývozu vojenského materiálu, a to ve vztahu k celé řadě zemí, včetně států blízkovýchodního regionu. Každý případ je posuzován individuálně a v rámci licenčního řízení je dbáno na to, aby vývoz konkrétního vojenského materiálu, zejména zbraní a munice, nebyl zatížen rizikem zneužití např. k porušování mezinárodního humanitárního práva v Jemenu nebo riziku nekontrolovaného šíření v regionu, kupříkladu do Sýrie. Tento náš přístup vedl k tomu, že některé vývozy, zamýšlené českými exportéry vojenského materiálu, se neuskutečnily.“

Podobně se zachovalo i srbské ministerstvo obrany. To podle oficiální zprávy tvrdí, že export byl zastaven kvůli obavám, že materiál by i přes tvrzení v certifikátu konečného uživatele neskončil v Saúdské Arábii, ale v rukách syrských povstalců. Zpráva navíc zmiňuje možný negativní diplomatický dopad těchto dodávek zbraní na vztahy jak s Ruskem, tak na vyjednávání o vstupu do Evropské unie.

Podle srbských zákonů o exportu zbraní ale může ministerské veto přehlasovat vláda. V roce 2014 se tak opravdu stalo, a když srbská vláda veto přehlasovala, dala zelenou masivnímu exportu zbraní na Blízký východ takzvanou Balkánskou cestou.

Český a slovenský olej do blízkovýchodního ohně

Pro Česko i Slovensko je Saúdská Arábie v posledních letech největším odběratelem vojenského materiálu. Česko za poslední tři roky vyvezlo vojenský materiál v celkové hodnotě miliard korun, Slovensko pak vydalo licence na export materiálu v hodnotě několik desítek milionů eur.

Saúdská Arábie před vypuknutím konfliktů v Sýrii a Jemenu rozhodně nepatřila mezi největší importéry zbraní z Česka. Od roku 2013 to ale vzala skokově a podle Výročních zpráv o obchodu se zbraněmi MPO se import českých zbraní do Saúdské Arábie mezi lety 2013 a 2015 zšestinásobil, na současný objem dodaného armádního materiálu v hodnotě téměř tří miliard korun. Jde o vývoz munice, ručních zbraní a dalšího vojenského materiálu.

Podle studie londýnské Conflict Armament Research patří česká munice mezi 12. nejpoužívanější mezi bojovníky Islámského státu. Pokud zohledníme jen munici vyrobenou po roce 2010, posune se český materiál až na páté místo v tabulce nejpoužívanějších nábojů malé ráže.

Jak dodává N.R. Jenzen-Jones, ředitel Armament Research Service, konzultační firmy specializující se na analýzu zbraní používaných v různých válečných konfliktech, z českých i slovenských zbraní se v syrské válce používají především ruční a lehké zbraně.

„V syrské válce narazíte na různé zbraně vyrobené v Československu a jeho nástupnických státech. Jde především o ruční a lehké zbraně, jako například: kulovnice CZ 550, pistole CZ 75, ruční granáty RG-F1, pancéřovky RPG-75, samopaly vz. 25, pušky vz. 52, samopaly vz. 58 a samopaly vz. 61 aka škorpiony. S výjimkou RG-F1, CZ 550 a vz. 52, byly všechny tyto zbraně viděny v držení jak vládních tak povstaleckých vojsk“, dodává N.R. Jenzen-Jones.

Ze slovenského vojenského arsenálu jsou to pak podle denníkuN desítky tisíc kusů útočných pušek Vz. 58a k nim milióny nábojů, sovětské raketomety BM-21 Grad včetně munice, kulomety KPTV a DSHKM a tisíc protitankových střel RPG 75 československé výroby.

Na Slovensku přitom obchod se Saúdskou Arábii nezprostředkovávala žádná známá firma. O zakázku v hodnotě 50 milionů eur se postaraly dvě nepříliš známé slovenské firmy Eldon a Kelson. Obě firmy mají společného vlastníka, kterým je Ivan Jašek žijící v Banské Bystrici. Ten na dotaz ohledně dodávek zbraní Saúdům odpověděl, ať zavoláme později. Pak už na telefonáty neodpovídal.

Pro firmy Eldon a Kelson to ale nebyl až zase tak výhodný obchod, protože profit na transakcích byl u obou firem méně než dvě procenta. Experti na obchod se zbraněmi to považují za neobvyklé, protože průměrný profit zbrojařských firem na jednotlivých zakázkách bývá kolem 10%. Firmy Eldon a Kelson dostaly exportní licence na vývoz 38 tisíc útočných pušek Vz. 58 a k nim 30 milionů nábojů.

Obchodní původ těchto zbraní a munice není jasný. Může jít o reexport z Bulharska, nasvědčují tomu některé analyzované lety. Také může jít o výprodej armádních přebytků.

CCIZ se dostalo k dokumentům, které ukazují, že dvě české firmy – STV Group a Real Trade Praha nakupovaly zbraně a munici čínské výroby v Albánii. Čínská výroba zbraní ale není obecně považována za kvalitní a česká armáda ji navíc nepoužívá. Tiskový mluvčí Armády ČR plukovník Jan Šulc k tomu dodává: „AČR nepoužívá čínské zbraně ani munici. Při nákupu moderních zbraní, zbraňových systémů a munice se orientujeme na standardy NATO.“

Není proto úplně jasné, proč by české firmy nakupovaly tento vojenský materiál z jiného důvodu než toho, že ho použijí na reexport do dalších zemí. Jako například do Saúdské Arábie.

Švédská poslankyně Evropského parlamentu Bodil Valero, která je zároveň zodpovědná za poslední zprávu o exportu zbraní z Evropské Unie, tyto obchody tvrdě kritizuje: „Možná se za to Bulharsko, Slovensko nebo Chorvatsko vůbec nestydí. Já si ale myslím, že by měly. Země, co prodávají zbraně Saúdské Arábii nebo státům v Severní Africe a na Blízkém východě, nevyhodnocují správně riziko [spojené s prodejem zbraní] a tím porušují evropské i mezinárodní právo,“ dodává.

Patrick Wilcken, bezpečnostní analytik Amnesty International, to uzavírá: „Dodávky zbraní do tohoto regionu mají na svědomí nepopsatelné lidské utrpení. Statisíce lidí byly vysídleny a obě strany konfliktu se dopouštějí závažného porušování lidských práv, včetně únosů, poprav, mizení osob, mučení a znásilnění.“

Autorka textu: Pavla Holcová
Zdroj úvodní fotografie: OCCRP

The post Blízkovýchodní bomba kšeft appeared first on investigace.cz.

Analyzovat lety a letecké společnosti, které přepravují vojenský materiál a zejména pak zbraně a munici není vůbec jednoduché. Přestože je spousta online nástrojů, které novinářům pomáhají sledovat letecký provoz, doprava zbraní má vlastní kategorii.

Jedním z prvních problémů je stáří dopravních letek jednotlivých společností. Pokud má společnost dopravní letadla starší zhruba deseti let (což je u letadel přepravující náklad dost časté), tak nemají vybavení k jejich snadnému sledování veřejností. Marcel Šulek, datový analytik a vystudovaný dopravní pilot, to vysvětluje následovně: „Letadla aktivně nevysílají svoji polohu, takže jejich sledování vyžaduje hustější radarovou síť. V rámci Evropy, kde mají i „hobby radary“ typu Flightradar spoustu přijímačů sledovat jdou, ale jakmile doletí za evropský rádiový horizont, tak se ztratí.“

Stejně složité je pak dostat informace k jednotlivým letům jak z Řízení letového provozu. Přeprava nebezpečného nákladu se totiž Řízení letového provozu hlásí jen v okamžiku, kdy se letadlo dostane do nouzové situace. „Při nouzové situaci se hlásí počet lidí na palubě, množství paliva a množství a druh nebezpečného zboží,“ doplňuje Šulek.

Spolu s BIRN a OCCRP jsme analyzovali 66 letů, které tyto dodávky zbraní během posledních 12ti měsíců přepravovaly. Lety, které startovaly v Srbsku, z nichž některé měly mezipřistání v Bratislavě či Ostravě, končily na leteckých vojenských základnách v Saúdské Arábii, Jordánsku nebo ve Spojených Arabských Emirátech. Tyto tři státy hrají podle mezinárodních pozorovatelů nezanedbatelnou logistickou roli při vyzbrojování syrských povstalců.

Analýza ukázala, že tok zbraní ze Střední a Východní Evropy na vojenské základny na Blízkém východě je stabilní: V průměru to vychází ne jednu leteckou dodávku zbraní týdně. Přitom před koncem roku 2012, kdy začaly masivní dodávky zbraní, nebyly nákladní lety z našeho regionu na Blízký východ vůbec obvyklé. To dokazují jak letová data z databází EU, tak nám to potvrdilo i několik planespotterů.

Jako hlavní dopravní uzly těchto armádních dodávek ze seznamu vyšla tři města: Bělehrad, Sofie a Bratislava. Na seznamu ale figuruje i letiště v Ostravě.

Důvody, proč si myslíme, že těchto 66 letů přepravovalo zbraně, jsou následující:

U 44 letů nám vojenskou povahu nákladu omylem potvrdil srbský letecký úřad.

Dalších 15 letů mělo cíl na vojenských základnách v Saúdské Arábii nebo Spojených arabských emirátech. Sedm letů bylo vojenských a provozovaných společnostmi, u kterých je zdokumentováno, že dodávají zbraně syrským rebelům.

Podstatná část těchto letů měla mezipřistání na jednom z českých nebo slovenských letišť. To by mohlo znamenat, že posádky doplňovaly zásilku vojenského materiálu před tím, než se vydaly směr Blízký východ.

Letecké statistiky Evropské unie poskytují náhled toho, jak velká by celá letecká operace mohla být: hovoří o tisících tun neidentifikovaného nákladu, který startoval na Slovensku nebo v Bulharsku a končil na jedné z námi monitorovaných blízkovýchodních vojenských základen.

Důležitou logistickou roli při přepravě vojenského materiálu hrají přepravci z Běloruska TransAVIAexport a jejich partnerská firma ze Slovenska Air Cargo Global. Letecká společnost TransAVIAExport za sebou má – co se týká přepravy zbraní, dlouhou historii. V roce 2014 byly tyto aerolinie najaty známým obchodníkem se zbraněmi Slobodanem Tešićem na to, aby dodaly srbské a běloruské zbraně na povstalecké letecké základny v Lybii. Sankční výbor OSN tento případ vyšetřoval s podezřením na porušení sankčních dohod.

Z Air Cargo Global na dotaz investigace.cz zaslaný mailem nikdo neodpověděl.

The post Analýza letů – dodávky zbraní na Blízký východ appeared first on investigace.cz.