Od devadesátých let je Praha hlavním světovým městem pornoprůmyslu. Není tedy s podivem, že tu sídlí provozovatel největších pornowebů na světě – XVideos nebo XNXX. Konglomerát WGCZ, který za oběma weby stojí, je kritizován za nedostatečnou kontrolu obsahu a pomalé odstraňování videí, jež mohou být například pořízeny bez souhlasu konkrétní osoby nebo se jedná o ukradený obsah. Produkční společnosti vystupující pod touto značkou v minulosti také čelily obvinění z násilí vůči herečkám. 

K tomuto tématu jsme vydali podcast Odposlech:

Před více než dvanácti lety započal své podnikání v Praze kousek od Václavského náměstí Francouz jménem Stéphane Pacaud. Dnes provozuje konglomerát firem pod značkou WGCZ neboli největších webů s obsahem určeným pro dospělé na celém světě – alespoň co se návštěvnosti týče. Mimo to se rovněž stará o produkci nebo reklamu.

„Praha byla místem, kde prostě chcete být. Modelky byly přirozené, profesionální. Taky pomáhala jazyková bariéra, protože nebyl takový prostor pro drby,“ vzpomíná na devadesátá a nultá léta pro investigaci.cz glamour fotograf Paul Batterbury. Podle něj nebyly na škodu ani nízké náklady na modelky – ty se za jednotlivá natáčení pohybovaly mezi 250 až 300 eury (což bylo v roce 2000 kolem 10 tisíc korun).

V Praze se v nultých letech točily stovky pronosnímků za rok, přičemž jejich značnou část pokrývala zahraniční produkce. Ostatně dodnes má Česko vzhledem k počtu svých obyvatel nejvíce pornohvězd na světě.

Tommie McDonald, který v uplynulých dvou desetiletích pracoval jako producent pornofilmů v Evropě, souhlasí s tím, že modelky byly významným faktorem růstu tohoto odvětví v místním regionu. „Kvalitu hereček z východoevropských zemí lze objektivně hodnotit. Většina vypadala spíše jako modelky z módních časopisů nebo glamour modelky. Nevypadaly jako pornohvězdy. Byly ‚příliš hezké‘.“ vysvětluje pro investigaci.cz. Praha, ale i Budapešť se tak postupně staly centry pornoprůmyslu, kde sídlilo stále více producentů a agentů.

Přesvěčit ženy, aby pracovaly jako pornoherečky, prý nebyl problém – producenti jim nalhávali, že se to nikdo nikdy nedozví, protože filmy jsou určené jen pro západní publikum. „Samozřejmě, že to byly všechno kecy. Jejich rodiny to vždycky zjistily, i v době kazet a DVD,“ říká McDonald.

V nultých letech se pornoprodukce začínala z Prahy hojně přesouvat do Budapešti, tento trend ale moc dlouho nevydržel. Maďarsko prý bylo minimálně o 25% dražší, tamní trh měly obšancovaný tři velké agentury a přístup k herečkám byl mnohdy násilný. „V Praze jsou agentury menší a více nezávislé,“ říká Batterbury. Zároveň je prý chování produkce k herečkám v Česku „mnohem méně násilné“.

Deník N ale v roce 2021 v sérii reportáží popsal, jak produkční firma Legal Porno, působící v Česku, nutila herečky k nebezpečným praktikám nebo jim podávala drogy, aby požadované akty během natáčení vůbec vydržely. Několik žen novinářům sdělilo, že jim natáčení způsobilo dlouhodobější zdravotní problémy. Zároveň česká policie řeší i případ společnosti Czech Casting, jejíž zaměstnanci nutili ženy natáčet pornografické snímky, ačkoli práci pro společnost prezentovali jako modeling.

Společnost Legal Porno je součástí konglomerátu WGCZ, jehož vlastníkem je Stéphane Pacaud.

Z francouzského venkova do celého světa

Stéphane Pacaud a jeho dvojče, sestra Malorie, se narodili v září 1978 v malém francouzském městě Le Creusot. Tamní regionální deník Le Journal de Saône-et-Loire napsal, že sourozenci pocházejí ze skromných poměrů. Novináři získali také svědectví spolužáků Pacauda ze střední školy, kteří jej popsali jako společenského a inteligentního chlapce, škola ho prý moc nebavila a raději hrál Magic: The Gathering. Během nultých let začali on i jeho sestra podnikat, přičemž jako adresu uváděli loď na řece Yonne ve městě Auxerre.

Další zmínky o Pacaudovi a jeho podnikání pocházejí z konce nultých let. Začal totiž provozovat domain squatting – tedy kupování internetových domén, které jsou podobné například názvům webů velkých firem nebo domén, jejichž majitelé si nevšimli, že jim končí licence a nezaplatili za prodloužení. Dostal se tak do několika soudních sporů, například s francouzskou společností Sodexo – v tomto případě při prohrál. V soudních rozhodnutích, ale i na jiných dokumentech z té doby, uvádí adresy na Filipínách, v Hong Kongu, ve Francii nebo ve Švýcarsku. Švýcarskou adresu Pacaud udal v roce 2013 i do českého obchodního rejstříku, týkala se jeho první české firmy WebGroup Czech Republic (tenkrát WGCZ). Nyní má adresu v obchodním rejstříku skrytou a podle výpisu vlastnictví z katastru v Česku už nemá trvalý pobyt.

Na Pacaudově podnikání se do roku 2022 podílela i jeho sestra Malorie Pacaud a rovněž údajná sestřenice Marjorie Grocq. I po opuštění českých firem obě ženy držely až do roku 2023 v českém pornobyznysu několikaprocentní podíl skrze hongkongskou firmu LK Management Limited. Nyní je konečným vlastníkem konglomerátu firem pod značkou WGCZ pouze Stéphane Pacaud.

Jeho podnikání v byznysu s obsahem pro dospělé ale začalo už v roce 2006, kdy zaregistroval webovou stránku XVideos – o rok později přibylo v registračních údajích i jméno jeho sestry. Kromě XVideos, který má měsíční návštěvnost přes miliardu, provozuje konglomerát firem pod WGCZ ještě web XNXX.com – ten má měsíční návštěvnost přes 600 milionů. V součtu se tak jedná o nejpopulárnější produkci pornografického obsahu na světě.

Přečtěte si

Obyčejné oběti pornomagnátů

Jak na online pornu vydělat?

Oba vlajkové weby WGCZ – XVideos a XNXX – jsou takzvané tube sites, tedy stránky, jež nabízejí zadarmo obsah, který mohou nahrávat samotní uživatelé nebo profesionální studia. Peníze tak weby vydělávají skrze předplatné nebo reklamu. Společnost, jež reklamu na weby dodává, patří také Pacaudovi. Jmenuje se Traffic F, s.r.o., a na svém webu inzeruje, že dokáže vygenerovat 6 miliard zobrazení reklamy za den.

Weby XNXX a XVideos mají i velké množství takzvaných mirror sites, tedy identických (zrcadlových) stránek, které se liší jen webovou adresou nebo názvem domény. Obdobné stránky rovněž vydělávají na reklamě, není ale jasné, jestli bylo jejich vytvoření Pacaudovým záměrem, nebo zda se jedná o podvrhy, které se na značkách originálních pornowebů přiživují. Kromě toho, že weby teoreticky navyšují příjmy z reklamy (což ale nelze změřit, protože analytické nástroje tato „zrcadla“ nesledují), mohou pomáhat i při obcházení blokací ze strany některých států – například když Indie v roce 2018 zakázala 800 pornografických webů, stránky se stejným obsahem, ale lehce pozměněnými názvy to nepostihlo.

Zároveň WGCZ přislo se svou vlastní verzí OnlyFans – tedy webu založeném na tom, že obsah nahrávají jeho tvůrci a dostávají za něj zaplaceno přímo od diváků. Má název SHEER.com a přímo na něj odkazuje vlajkový web konglomerátu XVideos.

Pacaud a WGCZ mimo to vlastní i několik pornografických produkčních společností, webových stránek, studií a v tomto byznysu známých značek. V roce 2018 konglomerát WGCZ například koupil v aukci vydavatelství erotického časopisu Penthouse za 11,2 milionu dolarů (243 milionů korun), nebo loni francouzskou produkční společnost Jacquie et Michel, která v minulosti čelila obvinění z „nestandardních a bolestivých sexuálních praktik“ prováděných během natáčení. Pacaud a WGCZ jsou nyní i majiteli několika maďarských a rumunských firem.

Čisté jmění sourozenců Pacaudových odhaduje francouzské ekonomické médium Challenge na 600 milionů eur (přes 14,6 miliardy korun).

Z účetních závěrek českých firem, jež jsou součástí skupiny WGCZ, lze vyčíst, že čistý zisk za rok 2023 byl přes půl miliardy korun – u těch firem, které závěrky za zmíněný rok zveřejnily. Některé ale v roce 2023 skončily v mínusu.

Přečtěte si

Impérium sexu: Montrealská novinářka odhaluje zákulisí Pornhubu

Nedostatečná kontrola obsahu

Stejně jako ostatní streamovací platformy, kam mohou obsah nahrávat uživatelé, vyrostl i web XVideos. Nahrávání samotnými uživateli zároveň napomáhá k šíření kradeného obsahu. Web XVideos byl v minulosti opakovaně nařčen z profitování na kradeném obsahu a Google databáze eviduje stovky tisíc nahlášených webových adres kvůli porušení autorských práv – ve více než 70% případů ale tento web na žádosti nereagoval.

Michael Fattorosi, právník, jenž se specializuje na pornobranži, v podcastu Adult Site Broker Talk uvedl, že XVideos má k odstraňování pirátského obsahu velmi specifický přístup. „XVideos má určitá pravidla a některé modelky se o tom přesvědčí dost nepříjemným způsobem,“ prohlásil o problematice odstraňování obsahu. XVideos totiž odstraní maximálně tři videa za den. „Váš obsah budou odstraňovat velmi pomalu, což v podstatě znamená ‚váš obsah neodstraníme nikdy‘.“ Tato podmínka je ale součástí podmínek užívání, se kterými osoby, které se zapojí do programu pro modely, programu sdílení nebo programu výnosů z reklamy, souhlasily.

Zároveň ale XVideos zadalo přes 700 žádostí o odstranění obsahu ukradeného z jejich webu.

Pacaudovy společnosti jsou v současnosti vyšetřovány Evropskou komisí kvůli podezření, že weby dostatečně neověřují věk svých uživatelů a nechrání děti a nezletilé, což jim v EU ukládá Nařízení o digitálních službách (DSA).

V USA pro změnu konglomerát WGCZ čelí žalobě ze strany ženy, která uvedla, že se jako nezletilá stala obětí obchodování s lidmi a zmiňované weby zveřejnily videa sexuálních aktů, v nichž figuruje. Žaloba byla letos v únoru sice zamítnuta, nicméně žalující strana se odvolala, a případ je tak stále aktivní.

Zdá se, že jediným způsobem, jak získat Pacaudovo vyjádření, je číst příspěvky na různých online fórech s pornotematikou. Ačkoli byl v minulosti spojován s několika uživatelskými jmény a na diskusních platformách vystupují tyto účty přímo jako zástupci webu XVideos, současně neexistuje důkaz, že by se skutečně jednalo o Pacauda samotného.

Jeden takový příspěvek pod uživatelským jménem xvideos na fóru GoFuckYourself komentuje přístup XVideos k pirátskému obsahu: „Pro všechny hatery: kdyby byl každý web jako xvideos, žádný problém s pirátstvím by neexistoval. Prostě si svůj obsah opatřete otiskem prstu (byli jsme v byznysu s obsahem pro dospělé první, kdo to nabízí).“

Když jsme se Pacaudovi poprvé dovolali, reportéra investigace.cz si vyslechl a požádal o zaslání otázek skrze formulář z webu XVideos. O týden později na dotaz, zda bude odpovídat, napsal: „Laskavě mi přestaňte psát a volat. Nemám zájem podílet se na vašem pomlouvačném článku.“ Do data vydání tohoto textu na otázky neodpověděl.

Tento text je zkrácenou verzí anglického článku publikovaného na VSquare

The post Pornogigant a jeho český byznys appeared first on investigace.cz.

Několik osob z Česka pracovalo jako dodavatelé pro spywarovou firmu Intellexa, jejíž vedení řecká prokuratura stíhá za porušení zákonů o ochraně listovního tajemství. Produkt Intellexy, spyware Predator, byl totiž neoprávněně použit k odposlouchávání řeckého novináře Thanasise Koukakise a jedné další osoby. Díky dokumentům, které má naše redakce k dispozici, nyní přinášíme ucelenější obraz toho, jak řecká pobočka Intellexy spoléhala na dodavatele z Česka. 

Podle faktur, které se podařilo investigaci.cz získat, posílal Dvir Horef Hazan, usazený v českém Krnově, řecké pobočce spywarové společnosti Intellexa zařízení a součástky, které lze použít k sestavení odposlouchávacího zařízení s populárním názvem stingray (technologie stingray je například v Česku používaný systém Agáta), jež Intellexa v té době veřejně inzerovala. Ještě před svým působením v Intellexe měl Hazan vazby na vedení této firmy, konkrétně na Saru Hamou, jednu z obžalovaných řeckou prokuraturou.

Intellexa je konsorcium firem sídlících v několika zemích, které založil Izraelec Tal Dilian. Podle nejnovější zprávy Recorded Future je spyware Predator od Intellexy, v minulosti používaný i proti novinářům a aktivistům, stále aktivně využíván.

Kvůli aktivitám v oblasti sledování občanské společnosti zařadily Spojené státy v roce 2024 několik společností Intellexy, včetně řecké Intellexa S.A. a vedení firmy, na sankční seznam, což ve zkratce znamená, že v USA nemohou podnikat. V Evropě tyto společnosti ovšem sankcionovány nejsou.

Z dokumentů, jež máme k dispozici, vyplývá, že Dvir Hazan pracoval pro Intellexu jako dodavatel a prostředník, a to nejméně tři roky, a vyfakturoval v přepočtu přes 46 milionů korun.

Bývalá manželka a firma z Hong Kongu

Podle faktur a bankovních transakcí, které máme k dispozici, začal Hazan se Sarou Hamou spolupracovat v roce 2017. Společně s dalším Izraelcem, Itaiem Hamamim, který žije a podniká v Česku a kterého Hazan popisuje jako svého blízkého přítele, figurovali jako ředitelé v hongkongské firmě Guangzhou Commerce Limited. Dokumenty k působení firmy jsme našli v leaku z kyperského obchodního rejstříku, takzvaného Cyprus Confidential.

Kromě hongkongské adresy uváděla firma na svém webu dvě další sídla – jedno v kyperském Limassolu a jedno v Krnově. Na stejné adrese na Kypru sídlila i další společnost Sary Hamou, Censura Limited, jež si od hongkongské Guangzhou pravidelně účtovala tisíce eur za konzultace. Censura Limited zároveň přímo obchodovala i s Hazanem.

Guangzhou Commerce podle bankovních výpisů fungovala jako zprostředkovatel v distribuci reklamy. Mezi dokumenty, které máme k dispozici, je i ocenění portfolia firmy švýcarskou bankou EFG Bank z roku 2019, která jej ocenila na 800 tisíc dolarů (přes 18 milionů korun). Firmu Hamou zlikvidovala v roce 2022. Ředitelé ani majitelka se po celou dobu nezměnili. Na naši žádost o komentář Hamou nereagovala.

Z Krnova do Řecka

Svou první českou firmu založil Hazan společně se svým přítelem a byznys partnerem Itaiem Hamamim v roce 2017. V té době již několik let žil v Česku. Jako sídlo firmy tenkrát zvolili Hazanův dům v Krnově.

Většina Hazanových společností však sídlí nebo sídlila na jiné krnovské adrese – ve domě s oranžovou fasádou v ulici Revoluční, který vlastní společnost H.S.Three Holding, v níž Hazan do května 2025 vlastnil malý podíl.

Když jsme letos v březnu Krnov navštívili, sídlo společnosti bylo nepřehlédnutelné. Nacházelo se na hlavní silnici a bylo pokryto reklamními bannery různých místních internetových a telekomunikačních služeb. Na fasádě visela velká izraelská vlajka.

S izraelskou vlajkou přišel Hazan, jak nám vysvětlila drobná žena středního věku, která pracovala v jedné z kanceláří uvnitř budovy. Podle ní ji tam umístil v době izraelské invaze do Gazy po útoku teroristů z palestinského Hamásu v říjnu 2023.

Části budovy poškodily povodně v roce 2024. Muž pracující na opravě budovy tvrdil, že Hazana zná. Nevěděl však, kde se nachází, a o společnostech nechtěl hovořit. Na poštovní schránce byl seznam firem, z nichž některé patřily Hazanovi, jiné jeho spolupracovníkům, další s ním neměly nic společného. Prostřednictvím trojice těchto společností Hazan několik let dodával služby řecké společnosti Intellexa, ale i dalším firmám z konsorcia. Jedná se o Zambrano Trade, s. r. o., Hadastech, s. r. o., a Shilo, s. r. o., založené v letech 2019, 2020 a 2021.

Mezi prvními fakturami, které máme k dispozici, je ta z roku 2020 na částku v přepočtu 1,2 milionu korun za „použité vybavení laboratoře“. Celkem se částky na fakturách, jež Hazan a jeho společnosti vystavovaly řecké Intellexe S.A., vyšplhaly na téměř půl milionu eur (tedy přes 12 milionů korun).

Další faktury dokládají nákupy notebooků, modemů, routerů, programovatelných rádiových zařízení nebo serverů, a to včetně příslušenství k jejich ukotvení například na zeď. Některá ze zařízení by podle expertů, kterým jsme seznam technického vybavení ukázali, mohla sloužit k sestrojení zařízení nazvaného stingray. Ten umožňuje sledovat mobilní telefony v okolí a v některých případech se nabourat do přenášené komunikace. Takovou cestou se pak do telefonu může dostat i spyware.

Luca Melette, bezpečnostní konzultant a telekomunikační specialista, uvedl, že „USRP (typ rádia uvedený v seznamu) s GSM anténami by se daly použít k vytvoření falešné základnové stanice 2G/3G/4G/5G (tedy takzvanému stingray, pozn. red.), případně k sestavení IMSI catcheru“.

IMSI catcher je sledovací zařízení, které se tváří jako mobilní vysílač. Ve chvíli, kdy se k němu připojí mobilní telefon oběti, odhalí její unikátní identifikátor IMSI, pomocí kterého je možné ji sledovat. Investigace.cz konzultovala seznam vybavení také s Jurrem van Bergenem z Amnesty Tech, který potvrdil, že programovatelná rádia ze seznamu by se dala využít právě jako IMSI catcher.

V rozhovoru, který zakladatel Intellexy Tal Dilian poskytl Forbesu v roce 2019, předvádí svou speciálně upravenou odposlouchávací dodávkou s podobným zařízením.

Přečtěte si

Spywarová firma Intellexa platila programátorovi z Krnova

Projekt Aladin

Hazan pro Intellexu ale nedodával jen technická zařízení. Na faktuře ze srpna 2022 podnikatel uvádí jako předmět plnění „Payment for project POC, ‚Aladin‘“, tedy platbu spojenou s projektem Aladin.

Podle deníku Haaretz představila společnost Intellexa v roce 2022 koncept systému s názvem Aladin, jenž umožňuje infikování konkrétního mobilního telefonu na dálku, prostřednictvím online reklam. Systém byl údajně schopen provádět takzvané „zero-click“ útoky, kdy k infikování telefonu spywarem dojde, aniž musí uživatel cokoli udělat.

Hazan pro Intellexu dodal i stavitele stánků pro konferenci v Dubaji a později i pro pražský veletrh špionážního zařízení Prague ISS World pořádaný v roce 2022 (největším sponzorem této pravidelné akce je dodnes spywarová firma NSO Group), což nám sdělili tehdejší majitelé stánkařské firmy.

Pro Intellexu dodává služby i Michal Ikonomidis, Hazanův přítel a programátor z Krnova, jehož společnost FoxITech nezisková organizace Recorded Future identifikovala jako správce serverů, které spywarová firma používá.

Když jsme v Krnově po Hazanovi pátrali, našli jsme ho nakonec na adrese jedné z jeho firem. Mluvili jsme spolu krátce přes domovní interkom, Hazan nám nejdříve pohrozil policií, pak fyzickým násilím. „Jen si to nahrajte,“ konstatoval.

Jeho společník Itai Hamami na žádost o rozhovor uvedl, že si cení svého soukromí, a proto s námi mluvit nebude.

Firmy Zambrano Trade, s. r. o., Hadastech, s. r. o., a Shilo, s. r. o., oznámily likvidaci 1. listopadu 2024, měsíc poté, co investigace.cz zveřejnila první článek o napojení Hazana na společnost Intellexa.

Řecký soud

Soudní proces s Intellexou v Řecku začal v dubnu letošního roku. Athénská prokuratura obvinila čtyři osoby – Tala Diliana, Saru Hamou, oficiálního majitele Intellexy Felixe Bitziose a Giannise Lavranose, majitele řecké společnosti, která zakoupila Predator. Čtyři obžalovaní čelí obvinění za neoprávněný přístup k soukromým komunikačním systémům a údajům, jakož i za porušení zákonů o ochraně soukromí a údajů, konkrétně za sledování řeckého novináře Thanasise Koukakise a Artemis Seaford, bývalé zaměstnankyně společnosti Meta.

Soudní řízení je v současné době pozastaveno, protože soud neposkytl obžalovaným klíčové dokumenty v angličtině (jsou pouze v řečtině a tímto jazykem obžalovaní nemluví).

Novinář Koukakis nám řekl, že ačkoli má soud pokračovat na podzim, existuje i kvůli průtahům vážné riziko, že na dané trestné činy se bude vztahovat promlčecí lhůta, což by znamenalo, že další případy neoprávněného nasazení spywaru zůstanou nedořešeny.

Celkem mělo být v Řecku spywarem Predator napadeno 87 lidí, kromě novinářů také ministři, vysoce postavení úředníci, prokurátoři nebo vojenští důstojníci.

Podle Koukakise prokuratura další případy nedovedla do konce. „Tohle nebude jediný soudní proces související se skandálem nelegálního sledování. Jsme přesvědčeni, že budou postupně objasněny všechny aspekty tohoto případu – od toho, jak se Intellexa dostala do Athén, jak působila na území Řecka, až po informace o tom, jak spolupracovala s řeckou národní zpravodajskou službou,“ uzavírá novinář.

Líbil se vám tento text? Podpořte redakci investigace.cz

The post Špionážní technika z Krnova pro řeckou Intellexu appeared first on investigace.cz.

Pornhub je jednou z největších a nejnavštěvovanějších pornografických platforem na světě. V posledních letech se stal terčem rozsáhlých žalob kvůli obchodování s lidmi a jejich vykořisťování, v roce 2023 však bylo trestní stíhání mateřské společnosti Pornhub odloženo. Kanadská investigativní novinářka Nora T. Lamontagne z deníku Le Journal de Montréal vydala spolu s kolegy knihu L’Empire du Sexe, která podrobně mapuje historii aktivit Pornhubu i jeho vlastníků. Podle Nory se jména v obchodním rejstříku sice mění, ale moc nadále zůstává v rukou několika jedinců, kteří si říkají „Bro Club“.

Tento rozhovor si můžete poslechnout v podcastu Odposlech.
Podcasty investigace.cz odebírejte zde.

Pornhub není jen další web s pornografií – patří mezi nejnavštěvovanější internetové stránky na celém světě. Je známý tím, že zdarma nabízí obrovské množství pornografických videí. Historicky fungoval jako agregátor a distribuční platforma – tedy místo, kam lidé mohli videa nejen nahrávat, ale odkud se dál šířila.

To, co Pornhub odlišuje od konkurence, je především jeho rozsah a technologicky propracovaná infrastruktura. Firma tento obrovský provoz zpeněžuje zejména prostřednictvím reklamy a prémiových předplatných, čímž si vydobyla dominantní postavení v odvětví pornoprůmyslu.

Pornhub a jeho vlastnickou strukturu jste zkoumala několik let. Co vás k tomu přivedlo?

Pracuji v investigativním oddělení deníku Le Journal de Montréal, obvykle se věnujeme organizovanému zločinu a politice. Vydáváme i investigativní knihy – většinou právě na tato témata. V roce 2020 ale přišel velký skandál, odstartoval ho článek Nicholase Kristofa „The Children of Pornhub“ v deníku New York Times. Obsahoval řadu svědectví a tvrzení o nahrávání videí bez souhlasu konkrétních lidí, o zneužívání nezletilých osob přinucených k sexu, ale i o opakovaných žádostech ohledně odstranění obsahu, jež firma ignorovala.

Zvláštní bylo, že v Montrealu si Pornhubu skoro nikdo nevšímal, oficiálně sice sídlí v Lucembursku a na Kypru, ve skutečnosti ale působil právě odsud. Měli tu víc než tisíc zaměstnanců a všichni hlavní manažeři byli z Montrealu.

Začala jsem se proto zabývat firmou, která za Pornhubem stojí – tehdy se jmenovala MindGeek, dnes Aylo. V redakci jsme zkrátka měli pocit, že od velkého odhalení nelegálního obsahu na Pornhubu už uplynulo dost času a za to, co se na platformě šířilo a kdo z toho profitoval, nikdo nenese odpovědnost. Nebylo ani jasné, jestli vůbec probíhá nějaké trestní řízení. Určité žaloby sice podány byly, ale většinou v USA. V Kanadě se pouze sešla parlamentní komise, kde museli vypovídat generální ředitel i provozní ředitel firmy, ale pak se nic nedělo.

Počátky impéria: Teen content, MILFky a vznik Brazzers

Vraťme se na začátek. Jak tato společnost vznikla? Kdo byli její zakladatelé?

Ouissam Youssef je zakladatelem společnosti Mansef, ta se později přejmenovala na MindGeek, dnešní Aylo. V roce 2003 se Youssef zaregistroval na diskusním fóru pro webmastery z pornografického průmyslu. Tehdy byl naprostým nováčkem. Na fóru lze dohledat jeho příspěvky, podle kterých hledal videa ke koupi nebo k propagaci za provizi. Jeho přístup byl velmi přímočarý – zajímal se o „teen content“ (pornovidea s mládeží, pozn. red.) nebo „big tits“ (velká prsa, pozn. red.). S obchodním partnerem Stephanem Manosem, spolužákem ze studií na Concordia University, se posléze zaměřili i na tzv. MILF obsah, tedy na videa se sexuálně atraktivními ženami v produktivním věku. Věděli, že o tuto kategorii je zájem a má komerční potenciál.

Společně pak začali budovat a propagovat weby s placeným přístupem a později se pustili i do affiliate marketingu pro další platformy (model internetového marketingu, kdy provozovatel webu propaguje obsah jiných stránek a získává provizi za každého získaného návštěvníka nebo zákazníka, pozn. red.).

Nakonec přešli k produkci vlastního obsahu – tehdy vznikla značka Brazzers, která firmě pomohla vybudovat silnou pozici na trhu. Šlo o klasický model předplatného – uživatelé platili za přístup k exkluzivnímu obsahu. V té době neměli nic společného s bezplatným obsahem nebo tzv. tube web stránkami.

Tube weby znamenaly zásadní posun od tradičních pornografických webů s placeným přístupem, protože umožnily sledovat obrovské množství obsahu zdarma. Jak vznikla myšlenka tube webů? 

První tube servery se začaly objevovat v létě 2006. Vedení společnosti Mansef se k nim zpočátku stavělo silně odmítavě, neboť nabízely obsah zdarma, což ohrožovalo jejich model založený na placených předplatných. Ouissam Youssef tehdy na jednom pornografickém fóru veřejně prohlásil, že tube servery jsou „zlo“ a nechce s nimi mít nic společného. V soukromí ale názor nakonec změnili. Matt Keezer, další student počítačového inženýrství na Concordii, ho přesvědčil, aby do vznikající platformy Pornhub investoval.

Ostatně jiné možnosti neexistovaly – tube weby zažívaly raketový růst a společnost Mansef se musela přizpůsobit, jinak by riskovala, že se stane bezvýznamnou. Ačkoli se navenek snažila budit dojem, že provozovatelé placených webů a Pornhubu nemají nic společného, realita byla jiná. V rozhovoru, který jsme s Ouissamem Youssefem vedli, poprvé veřejně přiznal, že Mansef byla v Pornhubu od počátku aktivním investorem.

Přečtěte si

Obyčejné oběti pornomagnátů

Architekti úspěchu Pornhubu

Kdo přispěl k tomu, že se Pornhub stal dominantním hráčem na trhu?

Tím prvním je bezesporu Matt Keezer, který je považován za skutečného architekta Pornhubu – a to jak z hlediska technického, tak byznysového. Od počátku vedl celý projekt s velmi malým týmem: dvěma vývojáři a jedním grafikem. Keezer měl výjimečné znalosti v oblasti SEO (optimalizace pro internetové vyhledávače, pozn. red.). Velmi brzy pochopil, že pokud se jim podaří dostat ve výsledcích Googlu na často hledaná krátká klíčová slova jako „sex“, „sex zdarma“ nebo „porno“ Pornhub na přední pozice, zajistí jim to obrovskou návštěvnost. A měl pravdu – jakmile se Pornhub na tyto pozice dostal, už je nikdy neopustil.

Bez SEO by úspěch Pornhubu zkrátka nebyl možný. I dnes platforma publikuje každoroční přehledy s názvem Pornhub Insights, které ukazují, jaké typy pornoobsahu vyhledávají uživatelé v různých zemích. Tyto vizuály jsou záměrně vytvořeny jako tzv. safe for work, tedy vhodné i pro běžná média, a každoročně se tak objevují v mainstreamovém zpravodajství. Odkazují na ně novinové články, čímž nevědomky posilují SEO pozici Pornhubu. Tento nenápadný blog Insights je totiž součástí hlavní domény Pornhubu, a každým rokem tak získává stovky zpětných odkazů z médií s vysokou autoritou.

A co Fabian Thylmann, který v roce 2010 společnost Mansef koupil a firmu přejmenoval na Manwin? Firemní sídlo se pak přesunulo do Lucemburska a zároveň se zrychlil její růst. Co se s příchodem Thylmanna změnilo?

Thylmann je německý podnikatel, který na začátku 21. století vyvinul software s názvem   – Next-Generation Affiliate Tracking System. Tento nástroj dokáže sledovat affiliate odkazy, což provozovatelům webů umožnilo přesně vyhodnocovat, odkud přicházejí návštěvníci a komu náleží provize za zprostředkování. Díky tomu měl Thylmann skvělý přehled o celém odvětví – viděl, odkud přichází návštěvnost a kdo dostává za co zaplaceno. Věděl, kudy tečou peníze.

Když Thylmann poprvé nahlédl do účetnictví společnosti Mansef, byl ohromen – ziskové marže byly podle něj absurdní – z každých dvou dolarů příjmu zůstával jeden dolar čistého zisku. Ačkoli zpočátku neměl prostředky na koupi firmy, nakonec se mu podařilo získat přes 300 milionů dolarů v půjčkách, převážně od bank. To vše v době, kdy většinu odvětví decimoval nástup bezplatných tube platforem a světová finanční krize.

Thylmann zahájil rozsáhlé akvizice. Koupil studia jako Reality Kings a Digital Playground a získal i online práva na Playboy. Jeho cílem bylo ovládnout celý řetězec – od produkce až po distribuci.

Už v roce 2012 se však dostal do právních problémů – byl vydán do Německa a následně uvězněn za daňové úniky.

„Bro Club“ a interní kultura

Kdo firmu vedl poté?

Společnost Manwin koupili dva dlouholetí manažeři firmy – Feras Antoon a David Tassillo, kteří předtím působili pod vedením Fabiana Thylmanna. Antoon se stal generálním ředitelem, Tassillo provozním ředitelem. Firmu řídili z Montrealu, ale navenek ji drželi v extrémním utajení. Při komunikaci s novináři často používali falešná jména a tvrdili, že společnost sídlí v Lucembursku, na Kypru nebo kdekoli jinde – jen ne v Kanadě. Veškerý provoz ale ve skutečnosti fungoval právě z Montrealu.

Je pravda, že vedení společnosti si říkalo „Bro Club“?

„Bro Club“ bylo interní označení pro úzký kruh mužů, kteří firmu MindGeek řídili. Jednalo se o skupinu přátel z univerzity nebo jejich příbuzných – muže pocházející z podobného prostředí, často s rodinnými kořeny v Libanonu, Řecku nebo Itálii. Tito lidé rozhodovali o všem podstatném, byli si navzájem loajální a vytvářeli uzavřenou, těžko proniknutelnou strukturu. Bývalý vysoký manažer společnosti popsal tehdejší firemní kulturu jako „kult peněz, děvek a aut“. Podle něj šlo o lidi, co rychle zbohatli, ale nikdy nedospěli.

Členové této skupiny byli od zbytku firmy do značné míry izolovaní, ale mnozí zaměstnanci usilovali o jejich přízeň. Ve firmě panoval nepotismus. Lidé, kteří upozorňovali na problémy, byli často vnímáni jako potížisté.

Ani lidé v odděleních, která dohlížela na dodržování předpisů a etických standardů, nebo členové moderačních skupin zodpovědní za obsah zveřejňovaný na platformě často neměli úplný přehled o tom, co se ve firmě děje. Vnitřní struktura byla nastavena tak, aby se informace záměrně nedostávaly napříč jednotlivými týmy. Někteří pracovníci tak ani netušili, že firma čelí vážným problémům s obsahem.

Problémy s moderací a etickými standardy

Jak vážné byly problémy s obsahem?

V době svého vrcholu zaměstnával Pornhub přibližně 80 moderátorů se sídlem na Kypru. Každý z nich měl denně zkontrolovat 600 až 900 videí – tedy desítky videí za hodinu. K dispozici přitom neměli žádná doprovodná data, ověření věku ani identitu osob na videích. Museli odhadovat – například zda dotyčný či dotyčná dosáhli 18 let nebo zda k natáčení dali souhlas. Ověřit to nebylo možné.

Pro srovnání: ve stejné době zaměstnával Facebook zhruba 15 000 moderátorů. YouTube už tehdy využíval pokročilé automatizované nástroje a ověřené uživatele. Pornhub však povinné ověřování zavedl až na konci roku 2020. Do té doby byla platforma zcela otevřená a k nahrávání obsahu přístupná komukoli.

Z interních e-mailů, které byly zveřejněny v rámci soudních sporů (zejména ve státě Alabama), vyplývá, že zaměstnanci platformy pravidelně naráželi na materiály označené jako sexuální zneužívání dětí (Child Sexual Abuse Material, CSAM). Jedno z těchto videí, nahlášené již v roce 2009, zůstalo na webu až do roku 2018. Vyšší vedení o těchto problémech nechtělo slyšet – nehodily se do obchodního modelu společnosti.

Oběti Pornhubu: Trvalé následky a boj za spravedlnost

Mluvili jste s oběťmi tohoto systému?

Ano, mluvili jsme se třemi ženami – a víme, že takových případů jsou stovky. Co nás zasáhlo nejvíc, byly trvalé následky takové újmy. Jedna z žen byla v době natáčení videa dospělá a souhlasila s jeho pořízením. Dnes ji ale pronásleduje strach, že ji někdo pozná. To video se totiž neustále objevuje. Jiná žena byla jako nezletilá znásilněna před kamerou. Záznam se dostal na Pornhub a zůstal tam roky. Popsala, že kdykoli se snažila posunout v životě dál, někdo jí poslal screenshot. Pro tyto ženy to nikdy neskončí.

Oběti také mluvily o tom, jak málo jim systém pomáhal. Jedna z nich popsala, že o odstranění videí usilovala celé měsíce. Její e-maily zůstaly bez odezvy, musela opakovaně vyplňovat formuláře. I když se jí podařilo dosáhnout smazání obsahu, velmi rychle se znovu objevil nahraný někým jiným. Přirovnala to k boji s hydrou.

Podobnou zkušeností si prošla i Serena Fleites. Její případ se dostal na veřejnost prostřednictvím deníku The New York Times v roce 2020. Svědčila v americkém Senátu a stala se tváří tohoto problému – jak dospívající dívky skončily na jedné z největších pornografických stránek světa a jak se s těmito videi zacházelo.

Kdo je Serena Fleites a jakou roli sehrála při snaze pohnat společnost Pornhub k odpovědnosti?

Sereně bylo teprve 14 let, když ji její tehdejší přítel přinutil, aby mu poslala intimní video. To se následně objevilo na Pornhubu. Serena se snažila, aby bylo staženo – a na chvíli se jí to skutečně podařilo. Jenže video bylo opakovaně znovu nahráváno. Její matka nám popsala, jak společnost opětovně kontaktovaly, ale nic se nezměnilo.

Došlo k nějaké právní odpovědnosti?

Jen ve Spojených státech, kde probíhá několik soudních řízení, přičemž nejdále je případ v Alabamě. Soudce v tomto řízení zveřejnil seznam faktů, jež označil za „nesporné“. Mezi nimi jsou interní e-maily, poznámky a výpovědi zaměstnanců, které ukazují, že upozorňovali na výskyt dětské pornografie a varovali před konkrétními uživateli, aniž by však od vedení společnosti dostávali nějaké odpovědi.

V Kanadě naopak nebyl zahájen žádný trestní proces. Proběhlo pouze parlamentní slyšení, ale nedošlo k žádnému zásahu ze strany orgánů činných v trestním řízení, což je jedno z největších systémových selhání.

Přečtěte si

Andrew Tate: Nové dokumenty poodhalují podezřelé finanční operace

Noví investoři. Bro Club vládne dál

Co se stalo s vlastnickou strukturou firmy?

V roce 2023 byla společnost MindGeek prodána investiční firmě Ethical Capital Partners. Transakce byla zaregistrována na Britských Panenských ostrovech, přičemž její finanční podmínky zůstaly neveřejné. Nevíme tedy, kdo transakci skutečně financoval. Odhadovaná hodnota se pohybovala kolem 300 milionů dolarů.

Ethical Capital Partners se téhož roku přejmenovali na Aylo. Nové vedení deklarovalo snahu nastolit éru transparentnosti a etiky. Do funkce vedoucí komunitních vztahů byla jmenována Alex Kekesi, která má v pornoprůmyslu respekt a dlouhodobě se angažuje v obhajobě práv sexuálních pracovnic a pracovníků. Zástupcům médií a občanské společnosti také představili nový systém ověřování věku a souhlasu.

Problém je ale v tom, že se vše týká pouze nově nahrávaného obsahu – tedy materiálů publikovaných od ledna 2024. Všechen starší obsah zůstává na platformě nezměněn. Archiv nikdo nezrevidoval ani neproběhlo zpětné ověřování souhlasu. Výkonné vedení navíc zůstalo stejné. Tito lidé ve firmě působí už více než deset let – byli tam i v době, kdy se děly ty největší excesy. Bro Club si udržel moc a struktura společnosti zůstává nezměněná. Dokonce i kanceláře jsou stejné.

K žádnému skutečnému zúčtování s minulostí zkrátka nedošlo.

Jak Pornhub vydělává peníze?

Hlavním zdrojem příjmů je reklama. Web má denně miliony zhlédnutí a každé z nich je nějak zpeněžené – někdy prostřednictvím prémiového obsahu, ale většinou reklamou. Často jde o inzerci z problematických sektorů: pilulky, seznamky, hazard. Reklamy se objevují přímo na přehrávači videí, vyskakují v pop-upech nebo bannerech – většinou jde o propagaci jejich vlastních značek jako Brazzers nebo Reality Kings, ale i externích firem: jsou to přípravky na zlepšení potence, pochybné seznamky nebo rozvoz marihuany. Takovým inzerentům se říká „šedí inzerenti“.

Firma má také příjmy z prémiových členství a placených stránek, ale reklama je zdaleka její největší zdroj. Vybudovali obrovský a dokonalý systém – tube weby, které přesměrovávají na prémiový obsah a vlastní reklamní síť, která obsluhuje inzerci napříč všemi stránkami. I když si uživatel nikdy nic nekoupí, stejně na něm firma vydělá.

Je Pornhub nějak přínosný pro pornoperformery/pornoherce, kteří se na něm objevují, nebo platforma vydělává hlavně na jejich úkor?

Většina performerů z Pornhubu žádné významné peníze nemá.

Nahrávají tam videa, aby přivedli fanoušky na jiné platformy – třeba na OnlyFans, na své vlastní weby, nebo na „camming“ stránky, kde dostávají dýška. Pornhub využívají hlavně jako marketingový kanál, ne jako zdroj příjmu.

Jedna performerka, s níž jsem mluvila, měla miliony zhlédnutí a přímo od Pornhubu dostávala něco kolem 35 dolarů měsíčně.

Pornhub sice spustil ModelHub, aby se tvářil, že je k tvůrcům přívětivější, ale ani tam si člověk moc nevydělá – pokud zrovna nepatříte k těm nejlépe hodnoceným. Teď to navíc přesunuli pod značku UViu, což je jejich verze OnlyFans, ale zatím se nijak výrazně neprosadila.

Jaké byly hlavní překážky při reportování tohoto příběhu?

Je to soukromá firma a k dispozici bylo jen minimum dokumentace – zejména na začátku. Museli jsme dohledávat alternativní zdroje: zapadlá obskurní internetová fóra z počátku nultých let. Vedli jsme rozhovory se zaměstnanci, ale většina z nich odmítla mluvit. Někteří vůbec nereagovali, jiní řekli, že podepsali dohodu o mlčenlivosti. Jeden bývalý zaměstnanec z poměrně vysoké pozice chtěl za rozhovor 500 000 dolarů. Což pro nás samozřejmě nepřipadá v úvahu – něco takového zásadně neděláme.

Jiný zaměstnanec nám zase řekl, že se v Montrealu necítí dostatečně bezpečně na to, aby o firmě mluvil.

Jaká regulace pro tento typ byznysu podle vás stále chybějí?

V tomto směru udává směr Evropská unie. Díky nařízení o digitálních službách (Digital Services Act) vznikly nové povinnosti pro velké online platformy – tzv. VLOP. Ty zahrnují pravidla pro moderování obsahu, požadavky na transparentnost a mechanismy pro rychlé odstraňování nelegálního obsahu. Kanada se tímto směrem zatím nevydala. Byly navrženy dva zákony, ale poté, co dnes už bývalý premiér Justin Trudeau ztratil o tuto agendu zájem, se od nich upustilo.

Je potřeba nastavit alespoň základní pravidla: nikdo by neměl mít možnost nahrát video se sexuálním obsahem, dokud nebude ověřen věk, totožnost a souhlas všech zúčastněných. To by mělo platit univerzálně. Nejen pro Pornhub, ale pro každou podobnou platformu. Zároveň by měl existovat rychlý a spolehlivý mechanismus pro stahování nevhodného obsahu. A pokud platforma vědomě nebo z nedbalosti profituje z nelegálního obsahu, měla by nést trestněprávní odpovědnost.

Jakou nejzásadnější lekci si podle vás lze odnést z historie Pornhubu?

Internet byl od počátku stavěn na principu otevřenosti, co nejmenších překážek a minimální regulace. Pornhub je však ukázkový příklad toho, že tento princip nelze aplikovat bez jakýchkoli mantinelů. Ti, co vytvořili systém, v němž si mohl kdokoli nahrát cokoli, na tom vydělali miliardy. Ale náklady nesly oběti – ženy a dívky, jejichž zneužití se proměnilo v příjmy společnosti.

Myslíte si, že je to konec příběhu?

Ani zdaleka to neskončilo. Pořád ještě probíhají soudní spory. Existují také dokumenty, které dosud nebyly zveřejněny. Samotná platforma zatím rovněž nečelila žádným reálným důsledkům. Asi bude vhodné napsat druhý díl naší knihy. Navíc jsme se ještě pořádně nedostali k tomu, jak ta firma ve skutečnosti fungovala, kdo ji financoval a jak a proč se jí to celé dařilo tak dlouho utajovat.

Autor rozhovoru: Paul May

Kniha L’Empire du Sexe: La grande enquête sur Pornhub, jejížmi autory jsou Jean-François Cloutier, Nicolas Brasseur a Nora Tremblay-Lamontagne, je zatím dostupná pouze ve francouzštině. Vydalo ji nakladatelství Les Éditions du Journal.

The post Impérium sexu: Montrealská novinářka odhaluje zákulisí Pornhubu appeared first on investigace.cz.

Zasahování do voleb v Evropě ze strany Ruska je čím dál častějším tématem. Německá vláda sice oficiálně deklarovala, že volby ovlivněny nebyly, nicméně to neznamená, že se o to Ruskem placení aktéři nepokoušeli. Kromě známějšího Doppelgangera bylo identifikováno mnoho dalších kampaní produkujících ohromující množství digitálního obsahu nasazeného na různých online kanálech a využívajícího různé techniky ovlivňování. Jak jsou takové aktivity účinné? To stále není známo, vysvětluje pro investigaci.cz Brian Liston, analytik z Recorded Future, který o německých volbách vydal rozsáhlý report. 

Kromě obvyklého zaměření na Ukrajinu zahrnovaly dezinformační kampaně během německých voleb také osobní útoky na významné politické představitele z různých stran. Některé politické strany jsou kampaněmi financovanými Ruskem naopak zvýhodňovány, nebo to tak aspoň vypadá. To lze prohlásit o AfD (Alternativa pro Německo, poz. red.), ta se přinejmenším v těchto kampaních nejevila jako cíl útoků.

Ano, je to daleko zřejmější než obvykle a pravděpodobně to souvisí s tím, že určité vize AfD se shodují s ruskými strategickými zájmy. Na druhou stranu jsme zaznamenali, že obsah kampaní byl výrazně zaměřen proti CDU (Křesťansko-demokratická unie, strana s největším podílem hlasů, pozn. red.). Jedna z operací, nazvaná Overload, zahrnovala umělou inteligencí generované obrázky, které zobrazovaly dystopické Německo pod vládou CDU a naopak prozářené a šťastné Německo pod vládou koalice v čele s AfD. Tyto obrázky obsahovaly loga politických stran a jasně ukazovaly příklon k AfD. K rafinovanějším taktikám patřily útoky na německé politické osobnosti.

Obecně se tyto kampaně zaměřují na otázky, jako je imigrace, role Německa v Evropě a NATO, přizpůsobení se Rusku a na ruské zájmy v Ukrajině.

Zaregistrovali jste, že by takové kampaně cílily i na menší strany, například Die Linke nebo BSW?

Ne. Obsah byl hluboce protikoaliční a zaměřený proti CDU, SPD (Sociálně-demokratická strana, pozn. red.) a Zeleným.

Přečtěte si

Jak Rusko útočilo na německé volby

Zmínil jste operaci Overload, ale v Evropě byla vedena celá řada dezinformačních kampaní, o nichž se tvrdilo, že jsou nástrojem ruské vlády. Různá média je označují různými názvy: CopyCop, Doppelganger, Overload, Undercut. Lze je od sebe nějak oddělit a jaké jsou mezi nimi rozdíly?

Rozdělujeme je podle jejich modů operandi neboli podle toho, jak se chovají. Obsahově i taktikou se však hodně překrývají. Myslíme si, že jsou také organizačně propojeny, protože všechny sdílejí podobnou infrastrukturu.

Například kampaň Doppelganger se vyznačuje tím, že se vydává za seriózní média – svůj obsah vypouští do světa ve formátu věrně kopírujícím již existující webové stránky známých médií, například Die Zeit, a následně zesiluje dosah na sociálních sítích prostřednictvím sítí neautentických účtů – takzvaných botů – a ukradených nebo nakoupených účtů reálných uživatelů. Kromě toho si během posledních dvou let lidé, kteří to provádějí, vytvořili vlastní značky přibližně padesáti webových stránek provozovaných na WordPressu.

Operace Overload byla zase postavena na spamových e-mailových kampaních. Tyto e-maily obsahují odkazy na falešná videa na Telegramu, jež se vydávají za obsah Euronews, Wall Street Journalu nebo v poslední době Der Spiegelu. Overload a Doppelganger jsou úzce propojené. Operace Undercut se s nimi rovněž překrývá obsahem i použitými taktikami a předpokládáme, že mezi nimi existuje také organizační propojení, které směřuje například k Social Design Agency, což je ruská IT firma vedená Iljou Gambashidzem. Ta hrála klíčovou roli v organizování dezinformačních kampaní, včetně projektu Doppelganger, s cílem ovlivňovat zahraniční volby a šířit proruské narativy.

CopyCop v podstatě představuje síť webových stránek, jež si mezi sebou přesdílí obsah vygenerovaný umělou inteligencí, konkrétně velkými jazykovými modely (LLM). Každá z kampaní má zkrátka své specifické charakteristiky, což nám umožňuje je sledovat.

Je možné spolehlivě přiřadit jednotlivé kampaně ke konkrétním aktérům? Na jaké typy indicií se zaměřujete?

Je to obtížné. U Agentury pro výzkum internetu (Internet Research Agency, trollí farma Jevgenie Prigožina, pozn. red.) z Petrohradu to bylo mnohem jednodušší, protože jsme je dokázali identifikovat podle jejich IP adres. Obecně jsme však obvykle schopni vystopovat původ kampaní k ruskojazyčným aktérům. Například jsme narazili na kampaň, která obsahovala homofobní nadávky a obsah přímo zaměřený na americké zpravodajské služby. Zdálo se, že tyto skupiny se záměrně snažily dát americkým zpravodajcům najevo, kdo za kampaněmi stojí. Vypadá to, že tímto způsobem se pokoušely úmyslně upozornit úřady na svou identitu.

U CopyCop byla tato aktivita jednoznačně spojena s Johnem Markem Douganem, kterého podporuje Centrum pro geopolitickou expertizu (CGE) Alexandra Dugina a jednotka 29155 GRU. Dále také máme informace od různých výzkumníků, například z Microsoftu.

Jak hodnotíte dopad těchto kampaní? Ve své zprávě poměrně sebevědomě tvrdíte, že jejich dosah a efekt je omezený. Nedostatečné důkazy o dopadu ale nutně neznamenají, že je minimální…

Toto tvrzení zakládáme na metrikách, které nám poskytují sociální sítě. To se netýká pouze celkového počtu zhlédnutí, ale především zapojení uživatelů do interakcí s příspěvky. Zohledňujeme také šíření obsahu napříč různými platformami, přítomnost na webech a zapojení influencerů.

Ve většině případů pozorujeme, že jednotlivé příspěvky nemají markantní dosah mimo síť nebo skupinu účtů, jež se je snaží propagovat. V praxi to například znamená, že někdo publikuje video na Telegramu a následně se jej pomocí botů snaží šířit na sociálních sítích. Ideální pak je, když se s tímto obsahem, třeba právě s takovým videem, snaží interagovat například nějaký výzkumník – jako třeba já –, dejme tomu proto, že chce upozornit na to, že se jedná o imitaci reálných médií. Boti pak na jeho reakci odpoví záplavou dalších reakcí, čímž se snaží uměle navyšovat počet interakcí s tímto příspěvkem, a tedy zvyšovat jeho viditelnost. Oni totiž doufají, že si toho obsahu v ideálním případě všimne nějaký influencer, někdo s velkým dosahem, a přesdílí jej.

Protože však sociální sítě mohou tento typ chování vyhodnotit jako neautentický nebo jako spam a zabránit jeho zobrazení, často hodnotíme viditelnost kampaně na základě počtu sdílení jednotlivých příspěvků, včetně různých verzí téhož obsahu.

Přečtěte si

Dvojníci. Po stopách prokremelské dezinformační kampaně v centru Evropy

Existují nějaké příklady velmi úspěšné kampaně?

Ano, tou největší z poslední doby je video o USAID (Agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj, pozn. red.), které sdílel Elon Musk a několik dalších významných osobností. Video jsme připsali operaci Overload. Vydává se za vysílání americké zpravodajské relace E! News a tvrdí, že USAID financovala cesty celebrit, například herečky Angeliny Jolie a dalších, na Ukrajinu, kdy u každé celebrity uvádějí částky v milionech až desítkách milionů dolarů, jež měly za tuto cestu dostat. Zvolili trochu jinou taktiku, neboť se spoléhali na konkrétní influencery na sociálních sítích – spíše než na neautentické účty – a jejich publikum. Právě fakt, že příspěvky měly vlivem influencerů publikum už od jejich zveřejnění, napomohl jejich snazšímu a většímu růstu.

V podobném případě minulý rok – po zatčení Pavla Durova (zakladatele Telegramu, pozn. red.) ve Francii – tvůrci těchto dezinformačních kampaní vytvořili video o Spojených arabských emirátech (SAE), v němž tvrdili, že SAE pozastavily nákup francouzských letadel jako pomstu za Durovovo zatčení. Toto video získalo značnou pozornost, kterou podpořilo i to, že jej do svého obsahu zahrnulo jedno indické médium. Existuje několik dalších, byť menších případů.

Jedním z příkladů, které jste pokryli, bylo napodobení britských bulvárních novin, jež obsahovaly zprávy, které se zdály být obecně negativní vůči Německu. Existují nějaké důkazy, že tento obsah přitahuje větší pozornost?

Neexistují důkazy, že by to mělo lepší nebo horší výsledky než jejich běžný videoobsah. Je to jednoduše pokus vyzkoušet jinou taktiku a zjistit, co zabere. Dříve jsme v rámci operace Overload našli v podobném stylu napodobeniny titulních stránek New York Post a New York Daily News.

Další taktiky zahrnují vytváření falešných snímků instagramových stories prominentních zpravodajských organizací a pokusy vytvořit iluzi občanské žurnalistiky. Například programem na tvorbu a úpravu digitální grafiky, jako je Photoshop, uměle vytvoří protiukrajinské graffiti na veřejném místě v nějakém evropském hlavním městě. Poté udělají několik kopií tohoto typu obrázku, například různé úhly pohledu na toto protiukrajinské graffiti, a šíří je jako printscreeny údajně pocházející od CBS, New York Times nebo Wall Street Journal.

Jaké hostingové služby tvůrci těchto kampaní používají a jak snadné je tyto obsahy blokovat nebo odstraňovat? 

Od září 2024 trochu diverzifikovali svou infrastrukturu, což znamená, že se přesunuli z evropských hostingových služeb, jež dříve využívali. Sice stále používají kombinaci některých hlavních cloudových služeb nebo registrátorů domén, stále častěji ale vidíme využití poskytovatelů hostingu zaměřených na ochranu soukromí, třeba Flokinet a Vice Temple (poskytovatel hostingu s obsahem pro dospělé, pozn. red.). Tyto hostingové společnosti jsou často založeny například na Islandu – kvůli vyšší míře ochrany soukromí. Tento přístup zvolili v naději, že jejich stránky budou mít větší trvanlivost a odolnost proti budoucím pokusům o jejich odstranění.

Často se ale stává, že své weby jednoduše opustí. Možná se unaví z neustálé potřeby je znovu registrovat nebo měnit infrastrukturu. Mnoho webů v USA je například nyní zcela offline.

Ve své zprávě uvádíte, že cílem kampaní bylo odradit voliče od podpory koalice vedené CDU, současně ale máte podezření, že některé kampaně se pouze snaží snížit celkovou volební účast. Jak to měříte?

Nečekáme, že by tyto snahy měly zásadní vliv na výsledek voleb. Zároveň to nevypadá, že by kampaně vedly například k vyššímu podílu hlasů pro AfD. Pokud k tomu ale došlo, myslím, že to bude spíše odrazem obecnějších nálad v Německu než čehokoli jiného. Tyto kampaně mohou podobný stav jen zesílit a efektivně „přiložit polínko do ohně“.

Je také třeba zohlednit, že kampaně musí vypadat úspěšně, protože jejich tvůrci jsou za to placeni. Social Design Agency, jedna z agentur provozujících kampaně, například musí ruské vládě ukázat metriky, které prokazují, že dosáhli kýženého efektu. Jde o jakési „hackování vnímání“. Snaží se znečistit informační prostředí a následně musejí prokázat určitou úroveň dopadu svým zaměstnavatelům, protože to mají ve smlouvách.

Do jaké míry jsou kampaně v Německu regionálně cílené?

Během voleb se například vyskytlo video s názvem „District 151“ – přiřadili jsme ho ke kampani CopyCop. Byl na něm údajně falzifikovaný hlasovací lístek v Lipsku (obvod 151). Video tvrdilo, že kandidát AfD a strana jako taková byli vynecháni z horní části hlasovacího lístku. To je příklad kampaně jasně lokalizované na konkrétní obvod. Jak jsme ale zjistili, snaha o amplifikaci – tedy zesílení dosahu – kampaně se na daný region vůbec nezaměřovala. Překvapivě cílila především na účty v angličtině, často ve Velké Británii nebo v USA, které propagovaly myšlenku, že v Německu probíhá velký volební podvod, což spíše ukazuje na projektování konspirace nebo podvodu směrem ven než na přesvědčování samotných Němců.

Video mělo přibližně 500 tisíc zhlédnutí a někteří lidé zjevně věřili, že je pravdivé. Většina zhlédnutí ale byla od lidí mimo Německo. Kampaně jsou tedy do určité míry mezinárodní a možná tu hraje roli také naděje, že jejich obsah pronikne i do domácí sféry – to je ale čistá spekulace. Kampaně se obecně snaží získat pozornost, zvýšit zapojení uživatelů a ukázat nějaký důkaz o hmatatelném dopadu.

Přečtěte si

Nezranitelná Aéza. Střední Evropa jako centrum dezinformační kampaně proti Západu

Existují nějaké důkazy, že podobné operace byly použity v České republice? Víme, že v minulosti bylo cílem Polsko.

Zatím jsme takový případ neviděli, ale v naší zprávě jsme to označili jako možnost z několika důvodů: v minulosti se obdobné věci děly v Polsku, ale také v Lotyšsku, Francii a Německu. Obecně jsou to země, které jsou pro vlivové operace nejpříhodnější. Vyšší prioritou pro ně mohou být státy jako Polsko, Rumunsko a Moldavsko, protože tam mají západní zpravodajská média nižší dosah. Na druhou stranu si myslím, že pokud ruští aktéři uvidí jasnou příležitost angažovat se ve vlivových operacích v České republice, mohou jí využít. Ale musí tam být příležitost. Ve Velké Británii jsme neviděli žádné kampaně, které by podporovaly konkrétní kandidáty, protože bez ohledu na to, kdo se dostal k moci, neexistovala vyhlídka na změnu britské politiky vůči Ukrajině, takže se to zkrátka nevyplatilo.

Pokud se ale například otázka financování Ukrajiny objeví v České republice nebo pokud tvůrci kampaní uvidí příležitost podpořit činnost politické strany prezentující se ve stylu AfD, myslím, že Rusko tuto možnost může využít.

Autor rozhovoru: Paul May

The post Další na řadě může být Česko, říká analytik appeared first on investigace.cz.