Obchodu s levnými syrskými fosfáty, které se používají pro výrobu hnojiv, se v posledních letech znovu daří. Důvodem je poptávka evropských společností, jež dovoz těchto surovin obnovily. Ze zjištění novinářů OCCRP a jejich kolegů vyplývá, že navzdory sankcím importovaly Srbsko, Ukrajina a čtyři státy EU od roku 2019 syrský fosfát v hodnotě více než 80 milionů dolarů. Z obchodu přitom těží hlavně blízký přítel ruského prezidenta Vladimira Putina, miliardář Gennadiji Timčenko, a represivní vláda Bašára al-Asada, pro niž představuje vývoz fosfátů ekonomicky nesmírně důležitou položku. 

Loni v květnu zmizela u tureckého pobřeží ze všech sledovacích systémů námořní plavby nákladní loď Kubrosli-y, plující pod vlajkou Komorských ostrovů. O týden později se znovu objevila u Kypru a pak zakotvila na Ukrajině. Sledovací systémy tak neměly žádné informace o tom, kde se Kubrosli-y celý týden nacházela. Dvě fotografie na facebookové stránce syrské státní společnosti vyrábějící fosfáty, zveřejněné dva dny předtím, než se plavidlo znovu objevilo na radarech, by ale mohly posloužit jako vodítko.

Na jedné z nich je syrský ministr ropných a nerostných zdrojů Bassám Tu’ma ve středomořském přístavu Tartús. Na druhé v tomto syrském přístavu kotví Kubrosli-y u jednoho ze dvou mol postavených speciálně pro nakládání fosfátů.

Fosfáty jsou nezbytné pro pěstování plodin, čemuž odpovídá i závislost evropského zemědělství na celosvětovém fosfátovém průmyslu, která se blíží hodnotě 55 miliard dolarů ročně. Bez nich by se současný výnos zemědělských produktů snížil o dobrých 50 procent. Až do roku 2011 byla přitom Sýrie jedním z největších světových vývozců fosfátů, pak ale v této zemi začala válka. V roce 2015 se ozbrojenci Islámského státu (IS) sice zmocnili největších syrských nalezišť, avšak o rok později je vládní jednotky s podporou Ruska dobyly zpět.

Syrská vláda se za tuto pomoc svému východnímu spojenci náležitě odvděčila. V roce 2018 předala syrská státní společnost General Company for Phosphates and Mines (Gecopham), kterou vlastní ministerstvo ropných a nerostných zdrojů, kontrolu nad největšími syrskými fosfátovými doly ruské společnosti Strojtransgaz.

Tu vlastní Gennadij Timčenko, jeden z nejbohatších Rusů a blízký přítel prezidenta Vladimira Putina. Timčenko a Putin se kamarádí přinejmenším od počátku devadesátých let, kdy oligarcha obchodoval s ropou v Petrohradě. Timčenko je také dlouhodobě podezříván, že patří k jedné z osob, jež kryjí soukromé bohatství ruského prezidenta, což ovšem popírá a tvrdí, že Putin je pouze jeho tréninkovým partnerem v judu.

Poté, co Spojené státy uvalily na Strojtransgaz v roce 2014 sankce, se Timčenko od obchodů své společnosti v Sýrii zdánlivě distancoval. Pomohly mu k tomu další dvě firmy s podobnými názvy – Strojtransgaz Logistic a Strojtransgaz Engineering. Současně tím vznikla situace, kdy se vlastně nic nezměnilo a z obchodu se syrskými fosfáty nadále profituje Timčenko i Rusko.

Přečtěte si

Putinova firma v Česku

Stejný název a stejní lidé

V roce 2016 převzali vrcholoví manažeři Strojtransgazu neznámou ruskou logistickou společnost a přejmenovali ji na Strojtransgaz (STG) Logistic. Na papíře je STG Logistic vlastněna moskevskou společností UK Investfinance, která spravuje podniky pro anonymní klienty. STG Logistic provádí vývoz fosfátů pro syrskou vládu výměnou za 70 procent zisku. Zbytek je určen pro státní firmu General Company of Phosphates and Mineral Resources (Gecopham), dceřinou společnost syrského ministerstva ropy, na kterou se vztahují americké sankce.

O dva roky později prodala Timčenkova hlavní společnost svou druhou dceřinou firmu Strojtransgaz (STG) Engineering dvěma krycím společnostem se sídlem v Moskvě. Krátce poté tato firma získala práva na provozování exportního přístavu v Tartúsu a v syrských státních továrnách na výrobu hnojiv, čímž společnosti používající jméno Strojtransgaz ovládly celý řetězec dodávek syrského fosfátů.

Původní Timčenkův Strojtransgaz ovšem popírá jakékoli spojení s citovanými firmami. „STG Engineering je samostatný právní subjekt a není součástí naší skupiny společností. Jde pouze o podobnou zkratku názvu společnosti,“ konstatuje mluvčí ústředního Strojtransgazu Natalija Kaliničeva.

Obchodní záznamy syrských a ruských společností však svědčí o tom, že při zakládání těchto firem hráli klíčovou roli přední představitelé Strojtransgazu, včetně bývalého šéfa Igora Kazaka a současného Timčenkova zaměstnance Zachida Šaksavarofa.

Že z obchodních transakcí všech tří společností těží stejní lidé, se domnívají i odborníci. Bývalá zpravodajská důstojnice amerického ministerstva financí Irene Kenyon je přesvědčená, že zmíněné firmy jsou vlastněny nebo kontrolovány Timčenkovou hlavní společností. „Jedná se o zcela běžný postup – vytváření mnoha vrstev fiktivních firem, jež pomáhají zastřít skutečného majitele, na kterého se vztahují sankce,“ dodává.

Stačí se odpojit

Vrátíme-li se zpět ke zmizelé lodi, za pouhé tři týdny Kubrosli-y opustila Istanbul, tajně se zastavila v Sýrii, poté znovu proplula bosporským průlivem a zakotvila v černomořském přístavu Nika-Tera. Ten patří dalšímu sankcionovanému promoskevskému oligarchovi Dmytru Firtašovi z Ukrajiny. Podobnými cestami fosfát putuje z přístavu Tartús, kde se mimochodem nachází hlavní ruská námořní základna v Sýrii, i do jiných zemí.

Novináři z OCCRP a jejich kolegové identifikovali desítky dodávek fosfátů ze Sýrie do Evropy, Severní Ameriky a na Střední východ, jež proběhly v letech 2019 až 2022. Po prostudování údajů o přístavech, satelitních snímků i otevřených zdrojů novináři přišli také na 15 případů, kdy lodě vypluly z fosfátového přístavu v Tartúsu a zamířily do Evropy.

Podrobné navigační údaje z osmi cest navíc dokazují, že tyto lodě v zájmu utajení svého cíle používají stejný trik jako Kubrosli-y: jakmile se přiblíží k Tartúsu, vypínají ​​svůj automatický identifikační systém (AIS). Mezinárodní námořní organizace (IMO), která dohlíží na mezinárodní námořní dopravu, přitom vyžaduje, aby byl systém AIS neustále zapnutý. „Majitel lodi tím chce skrýt skutečnost, že pluje do země s ekonomickými sankcemi, jako je Sýrie,“ potvrdil novinářům pod podmínkou anonymity kapitán syrské lodě kotvící v Tartúsu.

Zdroj: OCCRP

Pochybné společnosti s nejasnými vlastníky v kombinaci s vypnutým navigačním systémem na potenciální zákazníky zřejmě zabírají, neboť o levné syrské fosfáty se znovu začínají zajímat evropské firmy. Situaci nahrává i válka na Ukrajině, která způsobila, že se ceny nerostných surovin nutných k výrobě hnojiv podstatně zvýšily. „Syrské fosfáty jsou krvavé nejen kvůli konfliktu v Sýrii, ale také kvůli tomu, co se teď děje na Ukrajině,“ komentuje tuto situaci britský analytik Glen Kurokawa, který se na problematiku fosfátů zaměřuje. „Sýrie proto musí svým zákazníkům nabízet slevu, jinak by se do tak riskantních obchodních vztahů nikomu nechtělo.“

Rostoucí evropský trh

Stoupající ceny fosfátů zjevně tlačí evropské firmy k orientaci zakázaným směrem, tedy k obcházení sankcí. Řecko přestalo syrské fosfáty dovážet teprve poté, co o tom v roce 2018 napsal evropský zpravodajský portál Politico. OCCRP a jeho partneři však zjistili, že nejméně čtyři další země EU – Itálie, Bulharsko, Španělsko a Polsko – objednávky syrské suroviny obnovily. Jak vyplývá z obchodních údajů EU a OSN, Itálie začala fosfáty dovážet v roce 2020, Bulharsko v roce 2021, Španělsko a Polsko začátkem tohoto roku.

Například do Bulharska dováží syrské fosfáty malá společnost Fertix EOOD, založená v roce 2017. Její generální ředitel Radostin Radev je úzce spjat se zemědělským průmyslem v zemi a svou kariéru zahájil ve společnosti Agropolychim, která je jedním z největších výrobců hnojiv na Balkáně. Část dovezených fosfátů pak Radev prodal firmě EuroChem Agro Bulgaria, dceřiné společnosti Eurochem Group AG, která je spojena s ruským miliardářem Andrejem Melničenkem.

Do Itálie naopak dováží levné syrské fosfáty tamní výrobce hnojiv Puccioni Spa. Společnost to novinářům z OCCRP potvrdila, ale poznamenala, že jednají se syrskými úřady prostřednictvím makléře a se Strojtransgazem nespolupracují napřímo. To může být pravda, jak ale vyplývá z výše citovaného, kontrolu nad těžbou a monopol na vývoz syrského fosfátu mají ruské spoločnosti s názvem Strojtransgaz, jejichž činnost režim Bašára al-Asada ocenil 70 procenty zisku z těchto obchodů.

Největším evropským dovozcem je však Srbsko. Dováží tam například bývalá kosmetická společnost Yufofarm, která podle srbského obchodního rejstříku jen v roce 2021 ze Sýrie dovezla zboží v hodnotě skoro 27 milionu dolarů. Rejstřík ovšem neupřesňuje, o jaké zboží se jednalo.

Od Yufofarmu si syrské fosfáty posléze odkoupila srbská agroprůmyslová společnost Elixir Group, jež mimo jiné vyrábí i hnojiva. Skupina Elixir je výhradním dodavatelem kyseliny fosforečné (používané v hnojivech a krmivech) pro místní filiálky francouzského konglomerátu Groupe Roullier. Zástupce francouzské společnosti ale OCCRP sdělil, že firma nepoužívá syrské fosfáty a přísně dodržuje všechny nařízené sankce.

Šéf Elixir Group Stanko Popovič sice potvrdil, že nakupuje fosfáty ze Sýrie už od sedmdesátých let, dodal ovšem, že všechny jeho současné obchody jsou legální. „S žádnou syrskou společností přímo nespolupracujeme, ať už na dovozu fosfátů, nebo čehokoli jiného,“ odpověděl na dotaz OCCRP.

Evropská komise se k této problematice staví opatrně. Podle tiskového oddělení Komise je rozhodnutí o dovozu fosfátů na jednotlivých státech. Úřady v Bulharsku, na Ukrajině a v Srbsku potvrdily, že obchod považují za legální. Italské úřady na žádosti o vyjádření nereagovaly.

„Potřebujeme něco jíst“

Největším paradoxem přitom zůstává, že druhým nejvýznamnějším dovozcem fosfátů ze Sýrie je po Srbsku válkou zmítaná Ukrajina. Import syrských fosfátů do země vzrostl za poslední čtyři roky ze tří na patnáct milionů dolarů, a to navzdory ukrajinským sankcím uvaleným na Strojtransgaz a osobně i na Timčenka.

Šéf ukrajinské firmy Dnipro Mineral Fertilizer Plant, používající syrské fosfáty, tvrdí, že nákup této suroviny se řídí hlavně praktickou stránkou věci. „Musíme něco jíst,“ vysvětluje ředitel Serhii Moskalenko. „A tak musíme hnojit půdu, a proto musíme nakupovat fosfáty. Abychom je sehnali, bereme cokoli, co nám nabídnou,“ dodává.

Na etický aspekt obchodování s fosfáty přitom upozorňuje bývalá zpravodajská důstojnice amerického ministerstva financí Irene Kenyon. „Z právního hlediska mají tyto firmy možná pravdu. Posílají ovšem krvavé peníze režimu, který porušuje lidská práva, a také ruskému oligarchovi, na něhož se vztahují sankce,“ podotýká.

„Obchod se syrskými fosfáty ukazuje, proč systém evropských sankcí nesplňuje svůj účel – vyhýbání se sankcím je reálné a není ani tak obtížné,“ doplňuje ji syrský právník Ibrahim Olabi, specialista na sankce.

Český fosfát velká neznámá

Válka na Ukrajině měla na trh s fosfáty dvojí dopad. Vzhledem k tomu, že se velká část hnojiv před konfliktem dovážela do Evropy z Ruska, stoupla v dubnu cena fosfátů oproti předchozímu měsíci téměř o 40 procent. Firmy, které se sankcionovanými ruskými subjekty obchodovat nechtějí, neměly ale moc na výběr – zbývá jim nakupovat fosfáty v Kazachstánu nebo v Maroku. To potvrzuje i obecnější vyjádření tuzemského ministerstva průmyslu a obchodu. „Dovoz fosfátů nesledujeme. Co se týká hnojiv, ty se do ČR dovážejí především ze zemí Střední Asie a severní Afriky,“ konstatuje mluvčí ministerstva Marek Vošahlík.

Bližší informace k obchodním trasám nemá ani odborník na hospodaření s fosforem, zakladatel České fosforové platformy a děkan Fakulty technologie ochrany prostředí VŠCHT Vladimír Kočí. „Co vím, většina fosfátů se k nám dováží ze Západní Sahary. Import fosfátů je ovšem velmi netransparentní záležitost, ani já nemám o celkovém objemu nebo zdrojích bližší přehled, a to navzdory tomu, že jde o nedostatkovou surovinu, která postupně dochází,“ konstatuje.

Autor textu: OCCRP; autorka české verze: Kristina Vejnbender
Autor úvodní grafiky: James O’Brien, OCCRP

Tento text vznikl díky podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podporujte naši práci.

The post „Krvavá hnojiva“. Evropské firmy dovážejí syrské fosfáty navzdory sankcím appeared first on investigace.cz.

Společnost Gunvor, jeden z největších obchodníků s plynem a ropou na světě, i dva měsíce po zahájení invaze Ruska na Ukrajinu nadále obchoduje přes svůj odštěpný závod v Česku i na Slovensku, aniž by předkládala ze zákona povinné finanční závěrky. V českém obchodním rejstříku sice nenajdete jediné ruské jméno spojené s Gunvorem, analytici a lidé kdysi blízcí Vladimiru Putinovi se přesto shodují, že skrytým vlastníkem poloviny akcií této firmy s obratem 50 miliard dolarů ročně byl až do roku 2014 právě ruský prezident.

Skromný prezident s bohatými přáteli

Vladimir Putin o sobě vždycky tvrdil, že je pouhým skromným státním úředníkem a žádný větší majetek nevlastní. Oficiálně přiznává byt v Petrohradě o rozloze 75 m², garáž, tři auta a přívěs. Tento obraz ale narušila nejenom odhalení ruského opozičního aktivisty Alexeje Navalného, který zveřejnil záběry a detailní popis soukromého Putinova paláce v Gelendžiku u břehů Černého moře, jehož hodnota se odhaduje na téměř třicet miliard korun, ale i další zjištění ruských investigativních novinářů.

Jméno Vladimira Putina u těchto luxusních nemovitostí nebo jachet ovšem nenajdete. Majetky jsou psané na okruh jemu nejbližších lidí, kteří pro něj jako nastrčení majitelé spravují paláce, vlastní jachty a soukromé tryskáče nebo drží akcie firem. 

Přečtěte si

Chodili spolu z čisté lásky

Mezi tyto bílé koně patří například Arkadij Rotenberg, který o sobě tvrdí, že je majitelem zmíněného Putinova paláce na pobřeží Černého moře. Dalším je Sergej Roldugin, přes den hudebník symfonického orchestru, v noci miliardář spravující majetky v offshorových firmách, u kterých přitom ani netuší, že ty firmy sám vlastní.

Ropný baron s vášní pro hokej

Jedním z nejdůležitějších je však obchodník s ropou a předseda představenstva Kontinentální hokejové ligy Gennadij Timčenko. Ten je považován za jednoho z nejbohatších Rusů a zároveň blízkého osobního přítele Vladimira Putina. Znají se už z doby, kdy Putin působil jako vlivný regionální politik v Petrohradě. 

Timčenkova kariéra raketově odstartovala poté, co byl v květnu 2005 v Rusku odsouzen tehdy jeden z nejbohatších Rusů Michail Chodorkovskij. Ten přišel nejen o svobodu, ale i o svoji firmu Jukos, kdysi jednu z největších společností těžících ropu a zemní plyn. Jukos byl obratem rozprodán, jeho nejvýnosnější divizi Juganskněftěgaz koupila ruská státní společnost Rosněfť. 

Státní firma Rosněfť pak prodávala ropu a zemní plyn Timčenkově firmě Gunvor, a to za směšně nízké ceny, jež ale nebyly v Rusku nikdy zveřejněny. Gunvor pak tyto produkty prodávala do západních zemí za ceny tržní, tedy s několikasetprocentním ziskem.

Podle ruského analytika Stanislava Belkovského putoval takto vzniklý profit právě k Putinovi. Za necelých osm let, tedy mezi lety 2000, kdy firma Gunvor vznikla a Putin byl zvolen prezidentem, a rokem 2008, se z původně malé Gunvor sídlící ve Švýcarsku stal třetí největší obchodník s ropou a zemním plynem na světě s příjmy okolo 70 miliard dolarů.

Timčenko vlastnil firmu Gunvor společně se švédským podnikatelem Torbjörnem Törnqvistem. Novinářka Catherine Belton ve své knize Putinovi lidé tvrdí, že Törnqvista seznámil s Timčenkem švýcarský bankéř s ruskými kořeny Jean Goutchov.

Timčenko i tehdejší spolumajitel (dnes většinový vlastník) Gunvor Torbjörn Törnqvist jakékoliv spojení na Vladimira Putina popírají. Samotný Putin informace o tom, že by mohl profitovat na obchodech společnosti Gunvor, označil na tiskové konferenci v únoru 2008 za „kecy, které si někdo vytáhl z nosu a rozmazal po papíře“. Informace o možném propojení se ale objevují se stále silnějšími důkazy.

Putin akcionářem

Sergej Pugačov, přezdivaný Putinův bankéř, celou situaci kolem Timčenka a Putina popsal v rozhovoru s britskou novinářkou Catherine Belton: „Pozval si mě jeden švýcarský bankéř a ptal se mě na Timčenka. Řekl mi, že ten člověk (Timčenko) spravuje Putinovy bankovní účty.“

To potvrzuje i prohlášení amerického ministerstva financí, které ve vysvětlení, proč se rozhodli přidat Gennadije Timčenka na sankční seznam, uvádí: „Timčenkovy aktivity v energetickém sektoru jsou přímo spojeny s Putinem. Putin má investice ve společnosti Gunvor a může mít přístup k jejím finančním prostředkům.“ Podobné informace o propojení mezi Vladimirem Putinem a firmou Gunvor se objevují i ve Wikileaks.

A právě fakt, že Gennadij Timčenko byl v roce 2014 přidán na sankční seznam USA, změnil směřování firmy Gunvor. Pouhý den předtím, než USA vydaly aktualizovaný seznam Rusů, kteří patří k nejbližším Putinovým spolupracovníkům nebo se přímo podílejí na ruské invazi na Ukrajinu v roce 2014, prodal Timčenko svůj podíl ve firmě Gunvor svému švédskému obchodnímu partneru Torbjörnu Törnqvistovi, který tak dnes vlastní 87 procent akcií. Cena, kterou Törnqvist za Timčenkův podíl zaplatil, nebyla nikdy zveřejněna.

Gunvor v Česku

Jaký objem peněz vydělává česká nebo slovenská dceřiná společnost a co přesně v Česku a na Slovensku dělají, není jednoduché dohledat. Přestože tyto dceřiné společnosti mají ze zákona povinnost dokládat finanční závěrku do obchodního rejstříku a v Česku i na Slovensku působí už od roku 2010, finanční závěrky ani své výroční zprávy zatím nikdy nezveřejnily.

Na naše dotazy poslané jak e-mailem, tak přes webové rozhraní centrála firmy Gunvor rovněž neodpověděla. Stejně tak jsme nebyli schopni dopátrat se informací přímo v české pobočce Gunvor. Tato filiálka sídlí na pražských Vinohradech v historickém domě, jejž uvádějí za své sídlo desítky dalších firem, které o sobě navzájem nic nevědí. Název společnosti Gunvor lze ale najít ve vestibulu na schránkách a pod hlavičkou advokátní kanceláře. Zaměstnankyně právní kanceláře nicméně konstatovala, že Gunvor sice v jejich kancelářích sídlí, avšak samotná právnická kancelář s firmou nemá co do činění. K tomu, čím se ropná společnost v Česku zabývá, se odmítla vyjadřovat a s reportéry investigace.cz se obratem rozloučila.

Kyperská společnost Gunvor má své oficiální sídlo ve Švýcarsku. Jak už bylo řečeno, z 87 procent ji dnes vlastní Torbjörn Törnqvist, zbytek akcií drží podle oficiálního prohlášení zaměstnanci. Podle výroční zprávy z roku 2021 tvoří ruská ropa a zemní plyn dnes už jen šest procent dodávek zajišťovaných touto společností. Největším odběratelem je Evropa, druhým největším USA. Ještě v roce 2011 byl přitom Gunvor zodpovědný za téměř dvacetiprocentní dodávky surové ropy pocházející z Ruska a dopravované po moři.

Gunvor a úplatky

Firma spojená s ruským prezidentem měla v posledních letech i jiné problémy než pokles dodávek ruské ropy a plynu. V roce 2017 natočili švédští investigativní novináři dokument, který prokazoval, že firma Gunvor byla v Bělorusku zapojená do podvodných machinací a pašování ropy, jejichž součástí bylo i uplácení vlivných běloruských politiků.

O dva roky později společnost Gunvor ve Švýcarsku odsoudili k pokutě 96,7 milionů dolarů (přes dvě miliardy korun) za to, že nezabránila uplácení představitelů zahraničních států. Mělo se jednat o lidi, kteří rozhodovali o výhodných smlouvách na obchodování s ropou v Kongu a Pobřeží slonoviny.

Autorka textu: Pavla Holcová
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

Oprava 26. 9. 2022: Větu „Gunvor pak tyto produkty prodávala do západních zemí za ceny tržní, tedy s několikasetprocentní marží.“ jsme opravili na: „Gunvor pak tyto produkty prodávala do západních zemí za ceny tržní, tedy s několikasetprocentním ziskem.“ Za nepřesnost se omlouváme.

Tento text vznikl díky podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podporujte naši práci.

The post Putinova firma v Česku appeared first on investigace.cz.